Cestou do Emauz  - nedělní cyklus C - vánoční doba
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  
 
SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ - PŮLNOČNÍ MŠE

Uvedení do bohoslužby
Milovaní, přicházím vám oznámit radostnou zvěst, že se dnes narodil náš Spasitel, Kristus Pán. Že sám Život přichází, aby nás osvobodil.
A že z této vánoční radosti nikdo není vyloučen. Všichni máme dnes právo se rozveselit, radovat.
Volejme vstříc přicházejícímu Pánu:
“Pane, smiluj se!”

Uvedení do čtení
Iz 62,1-5
Prorok Izaiáš jásá vstříc Dítěti, které bude moudré jako Šalamoun, udatné jako David, a znát Boha bude jako Mojžíš.
Sk 13,16-17.22-25
Teď nám svatý Pavel ukazuje, jak žít ve světě po příchodu Vykupitele.
Mt 1,1-25
Zvěst vánočního evangelia nám dnes odhaluje cípek z tajemství Boží Prozřetelnosti: císařové vydávají nařízení, vladaři mají své záměry - a Bůh toho všeho používá k dosažení svých cílů.
 

RADOST VŠEM !

Zdravím vás a vítám vás všechny k štědrovečerní slavnosti naší farní rodiny. Vás, kteří jste vstali od pospolitého tepla rodinného stolu. I vás osamělé, kteří jste měli dnes večer za společníky jen vzpomínky. I vás, kteří jste v uplynulých letech života ztratili víru v Boha. Vítám i vás, kteří jste ztratili důvěru v dobrotu lidí. Vítám vás všechny, protože vám všem mohu oznámit radostnou, fantasticky radostnou zprávu: Bratři, ukázala se Boží dobrota všem lidem. Narodil se na svět Vykupitel, aby nás zachránil.
Posloucháš snad nedůvěřivě, ty přerozumný člověče z doby vědeckotechnické revoluce? Jen poslouchej dobře! Ten se ani nerodí ani neumírá. Ale rodí se Boží slovo a stává se Tělem. Rodí se Boží člověk, aby novým slovem oslovil tvou rozjitřenost, aby ti dal nahlédnout až za hranice dosahu tvých dalekohledů a radarů. Aby ti dal poznat, co polidšťuje, humanizuje tvé objevy a  že je to láska. A láska je Bůh. Bez lásky může být vědění samo o sobě neživé. Jen vědění spolu s katalyzátorem lásky zachovává tvůj svět lidským světem pro lidi.
Posloucháš snad nedůvěřivě, ty posluchači ohlušený tisícerými frázemi z tolika potištěných papírů, z tolika rozhlasových vln a televizních kanálů? Poslouchej dnes dobře, neboť Pravda, která tu dřímá v jeslích, je křehká, nekřičí, nevnucuje se. Kde však tato pravda - Bůh - schází, tam slovo zůstává jen zvukem bez váhy a závaznosti.
Posloucháš snad s rozpaky, ty s osamoceným, hladovým srdcem, které hledá odezvu, opětování své lásky? Poslouchej pozorně. Zde přichází ten, který tě  chce mít rád. Z nekonečna své velikosti ti došel vstříc až na práh lidství, do podoby dítěte, které je snadné milovat. Uděláš svůj krok jemu vstříc? Vztáhneš k němu ruce? Přijmeš je?
V tomto dítěti v jeslích mluví Bůh, je v něm tvůj Bůh. Zanech pochybování, nedůvěry. Či snad znáš někoho jiného, něco jiného na tomto světě, čemu lze více, lépe důvěřovat? Zkus to s Ježíšem! Ale bezvýhradně. Do všech důsledků.
Ptáš se, jakou záruku, jakou jistotu ti nabízí Bůh v tomto dítěti? Jen uvaž, kolik lidských jistot, které zklamaly, jsi už zkusil. Odvaž se teď  zkusit nejistotu víry v Boha. Vsaď na Ježíše Krista.  Vsaď na jeho smrt, která se chce stát tvým životem. Vsaď na jednoduché, ale všeobsáhlé heslo tohoto Boha - Dítěte, jak je v dnešní noci hlásají andělské hlasy a přijmi je i ty za svůj životní program:
Sláva Bohu na výsostech, pokoj lidem dobré vůle.
V tom je vše pro toho, kdo to pochopí. Kdo můžeš pochopit, pochop.

Přímluvy

Milosrdný Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, prosíme tě:

• Otevři sluch všech lidí radostné zvěsti o narození Kristově.
• Dej všem lidem dobré vůle klid, který svět dát nemůže.
• Utiš hrůzy světa. aby každé dítě usínalo v bezpečí a pokoji.
• Učiň, ať radost dnešní noci naplní srdce těch, kdo se cítí osamoceni a opuštěni.
• Smiluj se nad  všemi uvězněnými, nemocnými a trpícími.
• Obdař nás pravým vánočním mírem.
• Povolej naše zemřelé do svého nepomíjejícího světla.

Všemohoucí, neviditelný Bože, zazářilo nám tvé světlo a zaplašilo temnoty tohoto světa; dej nám ať nám neustále září vstříc tvá milovaná tvář v Kristu, našem Panu.
 

SVĚTLO V TEMNÉ NOCI

Všimli jste si už, že ta největší tajemství křesťanské víry slavíme v noci.
Ve vánoční noci slavíme narození Božího Syna, našeho Spasitele Ježíše.
 V noci před jeho utrpením a smrtí slavíme Poslední večeři.
 Při umírání Pána na kříži se slunce zatmělo a den se proměnil v noc.
 V noci před velikonočním úsvitem slavíme Vzkříšení Pána.
Bůh přichází nenápadně. Když přicházejí mocní páni světa na státnické návštěvy, děje se tak s velkou a hlučnou slávou. Bůh, Pán všemohoucí, přichází tiše, nenápadně, skromně. Mocní světa o jeho příchodu nic nevědí.
I dnes je to tak. Je hluk předvánoční reklamy, ale není v tom Bůh. Je zmatek předvánočního shonu, ale není v tom Bůh - a  hanliví  lidé prohlašují:” Není Bůh, není vůbec žádný Bůh! A když není Bůh, proč mít ohled na druhé?” - a žijí bezohledně. Když není Bůh, není před kým se zodpovídat za své činy. A žijí nezodpovědně. Když není Bůh, není v koho doufat, že nám odpustí naše viny - a žijí v zoufalství a sahají si na život. O vánocích bývá nejvíc sebevražd, protože lidé ve svaté noci stojí víc než kdy jindy tváří v tvář zející prázdnotě tam, kde měl být v srdci Bůh.
Ale Bůh je a Bůh přichází - v noci , tiše a nenápadně - jeho příchod je možno zaspat.
0Bůh, věčný poutník v betlémském Dítěti, klepe na dvířka všech lidských srdcí, i tvého: vpustíš ho letos, přijmeš ho, přivítáš ho?
Bůh přichází v noci, ale tam, kde je přijat, tam proměňuje temnoty v jas, dřímoty v jásavou radost:
 Nejsem na životní zmatky sám. Můj přítel přichází.
 Nemusím se se svými nezdary a vinami vláčet životem dál a dál. Můj Osvoboditel přichází.
 Nemusím hledět do budoucna se strachem a nejistotou. Můj Ochránce přichází.

A tak právem zve všechny lidi otevřeného srdce vánoční koleda: Radujme se, veselme se, spasení dnes stalo se.
 

PRVNÍ KÁZÁNÍ Z JESLIČEK

V této chvíli přichází Boží Syn i sem, i sem mezi nás. Přichází, aby i nás učil žít. Učí nás jak tím, co bude říkat a hlásat, tak tím, co od svého narození je. Představuje se světu jako lidské dítě: 3“Děťátko se nám narodilo, synáček je nám darován” - tak jej vítal už staletí dopředu prorok Izaiáš.
Zadívejme se tedy v duchu dobře na toto Dítě, abychom nepřehlédli a nepřeslechli jeho kázání. Co učí náš svět ze své první kazatelny - z jesliček?
Lidem, kteří se nemohou naučit být na sebe hodní, káže lásku. Dítě je plod lásky, z lásky se rodí. Dítě umí lásku opětovat, dítě umí důvěřovat otci, dítě umí žít bezstarostně v důvěře v matku. “Nebudete-li jako maličké děti, boží království nespatříte.”
Světu, který je plný násilí, jde toto bezmocné dítě hlásat nenásilí. S úsměvem, žertem, po dobrém dosáhneš víc než řevem, hádkou, násilím. A trvalejší je to, cos dosáhl po dobrém, než to, co sis vynutil. Dítě nemůže nikoho nutit, jen zve svým důvěřivým úsměvem.
Člověku, který se honí za slávou a ctižádostí, káže skromnost. Nic mu nevadí, že je mocní a bohatí nepřijali do své společnosti ve městě. Spokojeně si vrní ve chlévě, ve společnosti dobráka volka a hodných pastýřů. Zde najdou povzbuzení všichni lidští psanci, exulanti, všichni, kteří nemohou žít, pracovat, kde by chtěli a dobře uměli. I chlév lze naplnit Boží pohodou.
Dobře se dnes dívejme, abychom uslyšeli, co káže Boží dítě v jeslích každému z nás:
 že to, co zůstává konečnou hodnotou života, je láska, kolik lásky jsme přijali a rozdali
 že ne ctižádost, ale ochota sloužit je základem pokojné mysli, spokojeného života
 že ne násilí, ale dobrota srdce je největší lidskou silou
 že ne zpupný zevnějšek a křiklounství, ale vnitřní hodnoty nakonec rozhodují
 že je zbytečné čekat, až se svět obrátí, ale že je nutno, abychom se obrátili sami, je tu totiž
naděje, že když my budem dobří, pak ostatní kolem nás snad budou méně zlí.
 že by bylo pro nás marné, kdyby se Ježíš v Betlémě tisíckrát narodil, ale v naší duši kdyby se
nenarodil.
A tak vám přeji,
abyste letos kázání Božího dítěte v jeslích uslyšeli,
abyste mu porozuměli,
abyste se nad ním zaradovali
a vnášeli do svého každodenního života.

A teď místo k Betlému, pospěšme k oltáři, nabídněme Ježíši svá srdce za jesličky, nabídněme i svůj domov za Betlém.

Přímluvy

V této hodině, kdy radostně slavíme narození Spasitele, obraťme se na nebeského Otce s důvěrou dětí - a prosme:

• Mocným vladařům dej, aby uslyšeli a pochopili, co je lidstvu opravdu ku pokoji.
• Utiš hrůzy světa, aby každé dítě usínalo v bezpečí.
• Ať radostná zvěst dnešní noci dostihne i srdce těch, kdo se cítí osamoceni a opuštěni.
• Buď milostiv všem vězněným, všem upoutaným na lůžko v nemocnici.
• Nás, zde přítomné, naplň pravým vánočním mírem a radostí.
• Naši zemřelí ať se dnes radují v tvém království.

Bože, děkujeme ti, že tvé světlo plaší temnoty noci, že plaší temnoty světa. Ať nám stále září vstříc tvá tvář v Ježíši Kristu, našem Pánu.

HOD BOŽÍ VÁNOČNÍ - VE DNE

Uvedení do bohoslužby
Vítám vás k pokračování toho, co jsme začali včera večer. Když jsme zasedli na Štědrý večer k večeři, když jsme si dávali dárky, to byla také liturgie, rodinná liturgie. Teď zde v té vánoční liturgii budeme pokračovat. Pán Ježíš nás zve k radostnému stolování s ním. My mu chceme přinést dary své lásky, které zastupují každého z nás. I zde mezi námi se Slovo Boží stane Tělem, bude přebývat mezi námi, bude pokrmem naší duše.
Pojďme přivítat našeho Pána prastarým jásavým hymnem: Sláva na výsostech Bohu !

Uvedení do čtení
Iz 52,7-10
Pojďme si poslechnout, jak si příchod Mesiáše představoval starozákonní prorok: že se změní celý svět, až přijme za svého Krále Boha pokoje. Jenže svět dosud pokojným světem není - a my víme, proč.
Žid 1,1-6
Začátek listu Židům se také zabývá věčnou Boží nabídkou, nabídkou pomoci člověčenstvu.
Jan 1,1-18
Po začátku listu Židům si budeme číst začátek evangelia svatého Jana. Do jakých obtíží se tu dostává lidská řeč, když se pokouší vyslovit nevyslovitelné: tajemství Boží lásky, tajemství Božího bytí.
 

STAŇ SE ČLOVĚKEM !

Bůh se stal člověkem. Proč vlastně? Zřejmě proto, abychom my lidé zůstali lidmi, abych i já se stal člověkem! Nad našimi betlémy by vlastně měl být nápis: “Lidé, dělejte to jako Bůh: staňte se lidmi!” - Takhle psal svému biskupovi mladý křesťan. A dopis končil: “Vy jste se stal biskupem, Bůh se stal člověkem. Dokážete jít ve stopách Božích?” - A onen biskup nad tím dopisem dlouho přemýšlel.
Uposlechněme dnes výzvu mladého křesťana a představme si ten nápis nad naším betlémem: “Dělej to jako Bůh - staň se člověkem!” Ale nač takovou výzvu - copak nejsme lidé ? Ne docela, jinak by se nedělo tolik nelidskostí v našem světě. A zdá se, že těch nelidskostí rok od roku spíš přibývá, než ubývá. Nelidskost je v nás, kolem nás, ve světě. Nemusím je nijak vypočítávat, každý z vás o nich ví.
Co se to děje se světem? Co jsme se namluvili o pokroku lidstva - a k čemu ten pokrok pokračuje? K stále větší lidskosti nebo k stále větší nelidskosti? Co jsme se namluvili o seberealizaci - a teď vidíme, že spějeme spíš k sebezničení. Nedávno jsem si koupil knížku o vývoji lidstva a tam stojí: “Nejnebezpečnějším nepřítelem člověka  je - člověk.”
Už před 50 lety napsal myslitel Teilhard Chardin: “Není už daleko den, kdy lidstvo bude muset volit mezi sebezničením nebo kleknutím na kolena.” Není pochyby, že Chardin měl pravdu. Buď se lidé naučí pokorně padat na kolena před Bohem, uznávat a zachovávat Boží řád a podle řádu Boží lásky jednat, nebo se zničí.
Vraťme se ještě k betlému. Víte, jak to vypadá ve skutečném Betlémě v Palestině? Žádná obrovská brána před jeskyní Narození. Žádný mramorový portál. Brána k jeskyni je jen 130 cm vysoká. Kdo chce dovnitř, musí na kolena. A jenom tímto krokem pokory je možné dojít tam, kde stříbrná hvězda ukazuje místo na podlaze, kde Ježíš “člověčenství naše ráčil vzíti na se”. Zde začalo vyučování o Boží lásce, která lidem umožňuje žít v pokoji.
Vryjme si tedy do mysli, do srdce, tyto dva nápisy nad letošním betlémem:
Člověče, dělej to jako Bůh - staň se člověkem!
Lidé, padněte na kolena před Bohem, a uchráníte se pádu do záhuby!
Jinak to nejde, není pro lidstvo jiné cesty, než jak to zpívají nad Betlémem andělé:
Napřed vzdej slávu na výsostech Bohu
a potom bude na zemi pokoj lidem dobré vůle.
 

DIV VÁNOC

Evangelista Jan vkládá svůj úžas nad největší a nejmimořádnější událostí lidských dějin do slov:
“A Slovo tělem učiněno jest, a přebývalo mezi námi!”
Ano, je to úžasné, že Boží láska se nás ujala, vzala na sebe naši lidskou bezmocnost. Že sám Bůh přichází, aby nás spasil, zachránil.
A tento lidský úžas nad divem Boží lásky v Kristu, ten u věřícího člověka od století ke století nijak neslábne, naopak, roste stále víc, čím hlouběji se člověk umí zamýšlet nad sebou, poznávat sebe a svět kolem sebe.
Kolik malířů se pokoušelo zachytit setkání nebe se zemí v jeslích betlémských. Kolik básníků se vmýšlelo citlivým srdcem do té chvíle, která začínala tak skromně, tak nenápadně:
“Od prahů lidských odehnána - ve chlévě slehla chudá panna,
Maria Panna, svatá Matka nejkrásnějšího pacholátka.
A země spánkem noci spala, o Pannu v chlévě nic nedbala.
Jen andělé se s nebe snesli. A ještě  - u chudičkých jeslí
osel a volek mlčky stáli a dítě dechem zahřívali.
Usmívala se svatá Matka na anděle a na hovádka,
usmívala se, v srdci žal: Hle, tak tu leží světa král!”

Církev prvních století o Betlém, o jesličky, o Kristovo narození také moc nedbala. Slavení narozenin jí bylo vůbec proti mysli. Mínila, že za slavení stojí až to, co kdo udělá. Samo narození že ještě nic neznamená. V bibli slaví narozeniny jen pohan faraón a vrah Herodes. Hodina zrození,  která stojí za pozornost, to byla hodina tělesné smrti: druhé zrození k věčnému životu v nebi.
Ale jako si Duch svatý dovedl vzbudit svědky Narození roku nula o těch prvních narozeninách, tak Duch svatý znovu a znovu probouzí vyznavače, kteří hlásají právě toho Krista, který se narodil v chudobě. Ve čtvrtém století už začínají i v Římě slavit svátek Narození Páně. A použijme zase vidění básníkova srdce k vyjádření, jak Duch Boží o vánocích mezi lidmi působí.
“Vstávají ze sna pastýři - a diví se a žasnou.
A bez váhání zamíří, kde vidí hvězdu jasnou.
Nad holým chlévem z kamení, co hledí dolů k městu,
hoří tam Boží znamení a ukazuje cestu.
Svolává k chlévu ze všech stran i anděly i lidi-
A kdo má srdce dokořán, každý to světlo vidí.
A kdo má srdce dokořán, ten slyší z nebe zvony.
Sbíhá se, sbíhá, ze všech stran - těch srdcí miliony.
A pokud časem bude čas, a srdce otevřená,
budou se sbíhat zas a zas - a padat na kolena
před krále věků na jeslích - a zpívat s celým světem:
“Buď sláva Bohu v nebesích a pokoj božím dětem.”

Div vánočního zrození ve chlévě z chudé lidské maminky, to není jen líbivý rámec naší křesťanské víry. Je podstatnou částí naší víry v Krista. Pravda, po staletí křesťanstvo plýtvalo své síly dohadováním, jak je Ježíš lidský a zda Boží syn, není pouze dítě  Boží - a lidský syn jen zdánlivě. - Zda půl na půl; než došlo k přijetí biblické zvěsti, že je to cele člověk a cele také Boží syn. Že není naším úkolem toto tajemství vysvětlit, ale že máme přijmout jeho důsledky pro nás a radovat se z toho: Tento náš lidský bratr chce i nás pozvednout na Boží děti, na královské děti Božího království, na šťastné děti milujícího Otce. Tak to také chápe básník v pokračování své vánoční meditace:
“Ó Panno panen, věži bílá, kterou lid v písních velebí,
na zemi žebračkou jsi byla, královnou teď jsi na nebi.
Když klepala jsi u všech dveří - a všude oslyšen tvůj hlas,
podobna plaché štvané zvěři - pod srdcem poklad skrývalas.
Teď my jsme prosebníci bědní - před chudým trůnem ze slámy.
Synáčka svého v klíně zvedni, ať smiluje se nad námi!”

Div vánoc. Z mnoha stran se o něm dá přemýšlet, hloubi nedomyslíš, jeho radosti nevyčerpáš nikdy do dna. A ku podivu: Nejhlouběji se do tohoto tajemství Boží lásky noří prostý údiv a dětská radost starých vánočních lidových koled. On už svatý Augustin tohle tušil, když říkal, že nejhlubší teologií není teologie rozumu, ale teologie prostého srdce. A touto dětskou teologií srdce znějí i závěrečné verše básníka, jímž vedeni přejdeme od betléma k jeslím našeho oltáře, od dřeva jeslí k dřevu golgotského kříže, k večeřadlu a hostině Památky Páně:
“Ježíšek malý, ještě dítě - hrobový kámen odvalil.
Ručkama v slámě plete sítě, aby v ně duše nalovil.
Maličké tělo Krista Pána - a svatá rosa krve v něm,
budou nám jako svatá mana - na věky věků pokrmem.”
(S použitím veršů Václava Renče z básně “Vánoční suita”)
 

JEŽÍŠ - ČLOVĚKEM PRO TEBE

Vánoční Jezulátko je obklopené tajemstvím a divy. Ale přes všechny andělské zpěvy, přes všechny tajemné události kolem jeho narození, přes to všechno tu začíná žít člověk.
Člověk, teď ještě človíček, který má jako každé lidské dítě hlad a žízeň. Jak poroste bude poznávat lidskou radost a lidský smutek. Bude činorodý a unavený. Bude cítit bolest jako my, pozná strach ze smrti. Jako my půjde životem mezi mnoha nepřáteli a málo přáteli.
Nebude lichotit mocným a zlým. Co bude říkat a dělat bude plné lásky.
Jeho kázání, ať budou o čemkoliv, budou se vždy zabývat jen jedním: TEBOU ! Budou tě znovu a znovu vyzývat, aby ses neuzavřel do sebe, nežil jen pro sebe, ale aby ses otevřel pro druhé, abys žil pro druhé.
Jeho spory s lidmi budou časté a budou mít různé příčiny, ale v podstatě při nich půjde vždycky jen o jedno: Zda člověk je tu pro předpisy, nebo zda předpisy jsou tu pro člověka.
S hříšníkem tento Ježíš nikdy neztratí trpělivost. Dává mu čas, novou šanci. Víc chce dosáhnout milosrdenstvím než tvrdostí. Tak to dělá láska.
Až toto dítě vyroste, bude se stýkat s hříšnými lidmi, bude se na cestě zastavovat se žebráky, bude sloužit chudákům.
Tento Ježíš bude žít jako člověk pro druhé.
Ale teď, teď je Ježíš ještě novorozeně. Teď se dítě Ježíš vydává do rukou lidí. Co s ním budou lidé dělat?
Z lidí tehdejších, z jeho současníků, se o něj zajímá málokdo. Přichází na svět v noci za městem, v chudobě mezi zvířaty a žlabem na krmení dobytka.
Tuhle slámu a chlév mu nezávidí nikdo, ale má maminku - takovou maminku, kterou mu mnohé děti mohou závidět. Děti to neměly všechny dobré ani tenkrát, nemají to všechny dobré ani dnes.
Nevím, jaká je statistika v naší zemi, ale v Západním Německu za loňský rok matky surovým bitím připravily o život 90 dětí. Víc než jich zahynulo v pouličním provozu. A to jsou jen ty případy, co přišly k soudnímu projednávání. Ostatních jsou prý tisíce. Zvířata jsou hýčkána, děti jsou bity. Čtyřletý chlapec byl osmkrát ošetřován lékařem po surovém bití, a nikdo nezakročil. Až když  chlapeček po deváté už umíral, teprve pak byl případ hlášen a na matku podáno udání.
Co s tím? Soudco0vé povahu, charakter těchto maminek nezmění. Je tu jen jedna šance, aby lidé se učili a naučili chovat lidsky. A to je šance dnešní, vánoční. Škola něžné matky Marie, škola pečlivého otce Josefa. Škola Mariina syna Ježíše.
Ježíš se stal člověkem pro tebe.
Bratře, staneš se i ty člověkem pro druhé?
Odpovězme na tuto otázku každý sám ve svém srdci při obětní hostině.

Přímluvy

Bůh nám dnes vychází vstříc až na práh našeho lidství. Pojďme ho prosit:

• Za Kristovu církev, která dnes po celém světě slaví jeho narození: aby byla všude učitelkou lásky.
• Za celé lidstvo,  aby pochopilo, že k míru nevede rovnováha strachu a zbraní, ale rovnováha spravedlnosti.
• Za vládnoucí politiky a mocné světa , aby si uvědomili, že i oni budou ze svého panování skládat účty - Bohu i lidem.
• Za nás, zde shromážděné , abychom pochopili a našli to, co je v životě nejdůležitější.
• Za naše domovy ,  aby ve všech našich domácnostech vládla vánoční pohoda, veselí a radost.
• Za naše zemřelé , aby měli účast na světle v náručí Stvořitele.

Pane Ježíši, u tvých jesliček poznáváme, že Boha nemusíme hledat kdesi daleko, vysoko. Že ty jsi Emanuel - Bůh s námi. Chceme ti za to děkovat - zde radostnou bohoslužbou a doma pokojným životem , a následovat tě tak v tvém člověčenství - teď i na věky věků.

SVATÉHO ŠTĚPÁNA

Uvedení do bohoslužby
Svátek svatého Štěpána nám chce především připomenout, že samotný příchod Vykupitele ještě ze světa neodstranil ani zlo, ani utrpení. Že však začalo tříbení duchů -na Ježíšovy věrné a na Ježíšovy protivníky.
Do které skupiny může Pán Ježíš zařadit nás, tebe, mne?
Zamysleme se nad tím a vyznejme se pokorně ze své váhavosti a malověrnosti.

Uvedení do čtení
Sk 6,8-10;7,54-60
Ve Skutcích apoštolů nám evangelista Lukáš zachoval životní historii jáhna Štěpána. Poslechneme si část vypravování.
V evangeliu slyšíme dnes rady, které dává Pán Ježíš svým učedníkům, když se rozcházejí do světa. Jsou to rady i nám.
 

SVÁTEK MLADÉ DOSPĚLOSTI

Vánoce začínají jako svátek Dítěte Božího - jako svátek dětí lidských. Ale už ve druhém svátečním dnu děti dorůstají do mladé dospělosti. Dnes stojí před námi jáhen Štěpán. Mladý muž, který ideály křesťanství pochopil, začal je hlásat a prosazovat proti staromilcům. Od té doby vidí mladá generace křesťanů ve staromilcích odumřelou generaci.
V čem je vám, mladým, Štěpán vzorem? Především pro svou vzdělanost a ušlechtilost.
Všimněte si věty z dnešního čtení: jeho protivníci “nemohli obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil” - a tak se rozzuřili a skřípali zuby zlostí.
Kdo to byli ti, co proti křesťanu Štěpánovi tak zuřivě vystupovali? Svatý Lukáš říká, že nějací propuštěnci a přistěhovalci ze všech stran.
Dnešní ateisté sice už mladé křesťany nekamenují, ale házejí po nich posměchem a kdečím špatným dál.
Proti nim stojí mladí Štěpánové, proti nim stojíte vy, dnešní mladí křesťané.
Před časem se konalo v Římě setkání křesťanské mládeže. A svatý Otec jim řekl:
“Vy jste radostný příslib zítřka. Vy jste nadějí lepší lidské společnosti. Pohled na vás mi připomíná evangelium o povolání učedníků, kde Ježíš volal: “Pojďte za mnou!” (Jan 1,39 a 43). A oni za ním šli a stali se jeho apoštoly. A stali se svědky lásky Ježíšovy. Jdou povědět ostatním: “Nalezli jsme Mesiáše! Pojďte s námi a podívejte se!” (Jan 1,41-46).
Přeji vám, mladí přátelé, abyste i vy uslyšeli ve svém srdci tento hlas Ježíšův jako osobní pozvání a nabídku:” Ty, pojď a staň se mým apoštolem, tam kde žiješ, tam kde pracuješ.”
Svatý Otec pokračoval:
“Prožíváte doby, kdy se před našima očima rozpadávají ideologie, které hlásaly nenávist a nevěru. Zanechávají za sebou jen trosky rozvratu hospodářství, trosky rozvratu mravních hodnot v lidech. Vy jste si víru dokázali zachovat. Nenechávejte si toto bohatství pro sebe. Buďte i vy, jako mladý jáhen Štěpán, svědky křesťanské víry mezi těmi, s nimiž žijete a pracujete.
Ukazujte cestu k nalezení radosti a smyslu života mládeži kolem sebe, svým přátelům a kamarádům.”
A já k tomu dodávám:
Leckdo z vás má doma nevěřící rodiče, starší sourozence, kteří uvěřili dlouhodobé propagandě marxismu - materialismu a nepotkali nikoho, kdo by jim ukázal cestu k víře. Mějte s nimi trpělivost. Nehádejte se s nimi, ale ukazujte ubohost života založeného na honbě za spotřebním zbožím, na únicích otupováním, opíjením.”
Papež končil:
“Hlásejte světu kolem sebe křesťanskou víru svým radostným životem, vzdělaností a ušlechtilým chováním. Jen vy, mladí, můžete seznámit s vírou mládež kolem sebe, která o Bohu nic neví. Není lepších apoštolů víry mezi mládeží než mládež, než vy, mladí křesťané.
Ohlašujete nový svět, který započal Kristus.
Ano, hlásejte opravdovou, krásnou a hlubokou lásku, která rozkvétá darováním sebe samého. Rozsévejte kolem sebe civilizaci lásky, která musí nahradit civilizaci technické nadvlády.
Ale nikdy se nepokoušejte prosadit své ideály násilím. Násilí bourá, nic nestaví. Násilí neodstraňuje ze světa nespravedlnost, ale vytváří nespravedlnost novou. Násilí není prostředek ke změnění poměrů k lepšímu. Uskutečňujte spravedlnost, bratrství, hlásejte víru v Boha. To je cesta ke zlepšení společnosti.”
Ať je tedy, mladí křesťané, Kristus středem vašeho srdce, abyste uměli mít rádi lidi kolem sebe.
Ať je Kristus středem vašeho rozumu, abyste byli nejen chytří, ale i moudří, - a dali tak naší společnosti nové zaměření - aby naše země byla zase zemí slušných lidí, zemí křesťanů.
Pojďme prosit našeho Pána, abychom to dokázali.
Povstaňme ke společné modlitbě.
 

JÁHENSKÁ SLUŽBA V CÍRKVI

Do pohody radostných vánoc nám každoročně znovu rušivě zazní zuřivé skřípání zubů Štěpánových odpůrců a surové ubití jáhna Štěpána.
Co mají vánoce společného se Štěpánem? Historicky nic, ale přesto mnoho. Bůh začíná naše spasení zcela lidsky a pokojně - v podobě dítěte. Ale dovršení spasitelného díla se děje sebeobětováním až k smrti.
V epištole je nenápadná poznámka, která nám může prozradit, jaké výsledky má takové svědectví: Vrahové odkládali pláště u Šavla, budoucího Pavla , který tenkrát s vraždou souhlasil. Nepovídá nám to dost o tajemném účinku Štěpánovy modlitby za ty, kteří jej zabíjeli? O souvislosti mezi sebeobětováním a dobrem, které je ovocem oběti? O tom, že všechno požehnání, všechna spása se  rodí z oběti?
Jak víme, otcové 2. Vatikánského koncilu volali po oživení jáhenské služby v církvi.
Jáhenství je v církvi vlastně dvojí.
Jednak se znovu zavádí funkce jáhnů z povolání, svobodných, nebo ženatých, biskupem zvlášť k tomu posvěcených.
Ke druhému způsobu jáhenské služby jsme křtem a biřmováním povoláni všichni: k jáhenské službě bližním, k vydávání svědectví o své víře, naději a lásce světu kolem sebe.
Povšimněme si dnes té druhé formy jáhenství, které se týká nás všech.
Je to služba obci věřících při bohoslužebném shromáždění.
Je to služba všem lidem v pospolitosti národa - prací a láskou.

Diakonát uvnitř společenství věřících vykonáváme jednak tím, že jsme ochotni udělat vše, co je v našich silách, k co nejdůstojnější liturgii. Jedni zpěvem, jiní hlásáním slova Božího jako lektoři, jiní přisluhováním při oltáři jako ministranti - to není jen úřad dětí! Jiní slouží péčí o bohoslužebná roucha, prádlo, čistotu a výzdobu kostela, při opravování a udržování kostela, přispíváním na jeho potřeby.
A všichni dohromady máme konat jáhenskou službu ještě jedním způsobem, mimo kostel.  Společným úsilím o vytváření pravé pospolitosti křesťanů, rodinného ducha, péčí o potřeby bratří. Bez toho by naše bohoslužba v kostele, ať sebelépe uspořádaná, neměla před Bohem žádné ceny.
Připomínali to už proroci: K čemu jsou mi vaše oběti? K čemu vaše četné modlitby? Neslyším je, protože vaše ruce nejsou čisté. Učte se konati dobré, pomáhati těm, kteří jsou slabí (Iz 1,10 násl.)
A Pán Ježíš Mluví stejnou řečí: Nech svou oběť u oltáře a jdi se nejprve smířit se svým bratrem.

Tato jáhenská služba lásky se ovšem neomezuje jenom na ty, kteří jsou s námi společně v kostele. Zahrnuje všechny chudé. Nejen chudé co do peněz majetku. Je i jinačí a stejně zlá chudoba:
Chudoba těch, kteří jsou churavostí upoutáni doma a nemohou být s námi v kostele. Ti by rádi uslyšeli, jaké bylo kázání, potěšilo by je, kdyby ses u nich cestou z kostela zastavil.
Pak je tu chudoba těch, kteří mají trampoty, jsou s nimi sami a nevědí si rady. Chudoba slabších bližních, kteří se nedovedou uplatnit. Chudoba těch, kteří nepoznali teplo křesťanské lásky, jednají zle a nejsou šťastní. Je tu chudoba těch, kteří nemohou najít vhodného partnera do života a trpí proto osamělostí a pocitem méněcennosti. Kolik forem chudoby je mezi námi a kolem nás.
Diakonátem lásky je také sebeobětování matky a otce v péči o děti, trpělivost se starými a neduživými rodiči; je jím trpělivost, kterou musí mít manželé jeden s druhým; trpělivé snášení obtížného spolupracovníka; je jím věnování se mládeži ve farnosti a jejich vedení.
Tu si možná oddechneš a řekneš: výborně, já jsem tedy v pořádku. Máme doma děti, babičku, zlí na ni nejsme, já už tedy diakonát v praxi provádím. Jenže chyba: Jsme povoláni ne k jedné, ale ke všem formám jáhenské služby, k nimž máme příležitost. K vydávání svědectví o své lásce v celé šíři křesťanského života.
Dobrá, řekneš si, jsem pro, souhlasím, ale já na to vše nemám čas, jsem až po krk ve vlastních záležitostech, ve vlastních trampotách.
A tu ti povím: neznám lepší způsob, jak se ubránit vlastním trápením, než se plně zaujmout trampotami bližního - a účinně zaujmout. Pak ti nezbude času užírat se trampotami vlastními.
A že máš už teď příliš práce? Jáhenská služba se musí podobat té Kristově a Štěpánově: ti za ni platili. Celý život na ni obětovali. Tebe to také musí něco stát. To nelze dělat jen z nudy, dlouhé chvíle, to není hraní. Už jsme si řekli na začátku, že jen služba spojená s obětí je účinná. Dobro lze bližnímu prokázat jen vlastní obětí.
Jeden Američan napsal knihu: “Ty můžeš změnit svět!” Trochu to přehnal. Ale ne tak docela. Domyslíš-li pro sebe a uskutečníš to v denním životě, co jsme si dnes pověděli o tvé jáhenské službě Bohu a bližnímu, pak změníš určitě kousek světa. Ten, který je pro tebe nejdůležitější: své srdce. Prosme tedy nyní společně Krista mezi námi v bratrské pospolitosti naší farní rodiny, abychom to všichni dokázali.
 

APOŠTOLÁT LAIKŮ

U jména vánočního světce Štěpána byste v církevním kalendáři svatých našli označení “protomartyr”. My si to obvykle překládáme jako “prvomučedník”, ale v dobách, kdy vyprávění o Štěpánovi bylo sepsáno, mělo slovo “martyr” spíš význam “svědek”. Štěpán byl první, kdo svědčil světu kolem sebe, že víra v Pána Ježíše u něj není jen nějaká módní, chvilková libůstka, že svou víru cení nadevše.

Křesťan je svědek víry v Krista
Kolika lidem pomohlo k víře Štěpánovo svědectví, to dnes už nezjistíme, ale jedna zmínka se nám zachovala: Na Štěpánovu statečnou lásku hleděl s úžasem chlapec Šavel. Ten, který se stal později sám apoštolem, svědkem víry, Pavlem. Ten do nejdelší smrti na Štěpánovo svědectví nezapomněl.

Dnes se v církvi často zdůrazňuje, že každý pokřtěný je apoštolem svého okolí.
Proč je to teď tak aktuální? Je to snad jen jakési nouzové opatření, vynucené dnešním nedostatkem kněží?
Apoštolát laiků není žádné nouzové opatření. Je to normální situace křesťanů. Pravda, v dobách sepjetí církve se státem, kdy kněží byli zároveň i úředníky státu, v dobách církve úřadující  se o apoštolátu laiků mnoho nemluvilo. Ale bylo to ke škodě křesťanů i církve - obojí se stávalo neživotné.
V dnešních dobách, kdy církev přestala být státní církví, se vracejí zase normální poměry. Kněží z povolání zůstávají strážci tradice, duchovními vůdci, služebníky slova Božího, služebníky oltáře.

A laikové, pokřtění věřící křesťané, si nově s radostí uvědomují, že jsou svědky víry, apoštoly svých dětí, vnoučat, sousedů, spolupracovníků. Uvědomují si, co za celou naši generaci vyjádřil francouzský spisovatel Paul Claudel: “Pán Ježíš měl pro svůj život na naší zemi jen třicet let. To je málo, to mu nestačilo. Nemohl si založit rodinu a pečovat o ni. Potřebuje k tomu vás, všechny otce světa, aby mohl být otcem skrze vás. Nemohl milovat děti jako matka - k tomu potřebuje vás, všechny matky světa. Nemohl sloužit všem nemocným světa, k tomu potřebuje vás, sestry a lékaře. Nemohl slavit svaté hody lásky se všemi lidmi a lámat všem chléb svého Těla - k tomu potřebuje kněze. Pán potřebuje tebe, aby skrze tebe mohl pokračovat v tom, co za svého života na zemi započal. Skrze nás chce Pán dále dělat veliké zázraky sloužící lásky, divy techniky a vědy. Skrze naše ruce a skrze naše srdce chce Pán Ježíš pokračovat ve stavbě Božího království dobra.”
Tak to řekl Paul Claudel před nějakými 70 lety.

A dnešní doba nás naučila ještě jedno důležité. My už víme, že dnešní apoštolát nemá podobu složitě organizovaných spolků, akcí, propagand. Dobrá věc se chválí sama, říká přísloví. A tak my si nelámeme hlavu, jak bychom měli šíření křesťanství organizovat, ale staráme se, jací křesťané jsme.
Dnešní apoštol nešokuje na potkání lidi otázkou, zda se ráno modlili, zda chodí do kostela. Ale modlí se sám a přichází v neděli z kostela tak prosvětlen božím pokojem a vlídností, že ti kolem něj zatouží jít tam příští neděli s ním.
Dnešní křesťan - apoštol - ví, že křesťanství se nestává populárním díky činnosti nějakého propagandistického aparátu církve - třeba na způsob, jak se vyrábí popularita dnešních zpěváků a filmových hvězd , ale že popularita křesťanství roste podle toho, jakými osobnostmi jsou vyznavači Kristovi, jak svým životem a jednáním svítí a svědčí.
A kde se té křesťanské srdečnosti a statečnosti učit, to je také známo: na životech našich Štěpánů, našich svatých.

Křesťanský apoštol nemusí trpět malomyslností ani v dnešním světě, kde to někdy vypadá, jako by většina lidí kolem nás byli samí nevěřící. Známý biskup Fulton Sheen o těch “nevěřících” kolem nás napsal, že jsou to vlastně věřící, ale na způsob letců. Jednají s Bohem, jako letci s padákem: Myslí si, že ho nikdy nebudou potřebovat, ale když  chvíle potřeby nastane, rádi se ho chopí.
S těmi našimi dnešními nevěřícími to bývá také tak. Dokud se jim daří dobře, Boha neznají. Ale když je zle, umějí se k němu obrátit o pomoc.
Buďme tedy světu kolem sebe dobrými instruktory, jak se s tím Božím padákem zachází. Bůh s námi pro tuto službu lidem počítá. Bůh tak chce z našeho života udělat život svědků: život velký pro nás, užitečný pro jiné. Aby stál za zachování na celou věčnost.

Přímluvy

Prosme dnes Pána Ježíše se svatým Štěpánem:

• Za církev po celém světě, aby všude svědčila o kráse evangelia.
• Za papeže, biskupy a kněze, aby bez lidské bázně kázali evangelium a nic než evangelium Ježíše Krista.
• Za lidi, kteří jsou nespravedlivě pronásledováni, aby našli statečné obránce a ochránce.
• Za nás všechny, abychom uměli odpustit těm, kteří se k nám chovají nepřátelsky.
• Za mladé lidi naší farnosti: aby měli Štěpánovu statečnost v boji s vlastními chybami a nedostatky.
• Aby si mládež uchovala své ideály a vychovávala se ve statečné a charakterově zralé lidi.

Ježíši, vítězi nad smrtí, pomoz nám vítězit nad vlastní malostí, nad naší nezralostí, ty, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

SVATÉ RODINY

Uvedení do bohoslužby
Vánoce bývají vždycky svátky rodinné. Všichni členové rodiny se snaží sjet domů, k rodičům, prožít svátky pospolu.
Dnešní svátek svaté Rodiny v nás má prohloubit tento smysl pro rodinnou soudržnost a pospolitost.
Doznejme proto nejprve, že litujeme ze srdce, čím jsme se provinili proti rodinnému klidu, čím jsme způsobili rozbroje a mrzutosti.

Uvedení do čtení
1 Sam 1,20-22.24-28
Dnešní starozákonní čtení bychom mohli nadepsat: “Jak se rodí velké osobnosti.”  Matka to byla, která si syna od Hospodina vyprosila, matka jej Bohu zasvětila.
1 Jan 3,1-2.21-24
Druhé čtení nám připomíná důvod a základ naší vzájemné rodinné lásky i našeho lidského bratrství.
Lk 2,41-52
V evangeliu dnes slyšíme, že i Boží Syn, když se stal lidským dítětem, dělal rodičům starosti. Ale slyšíme také, že každé pořádné dítě se nakonec podrobí rodičům a domácímu pořádku.
 

RODINNÁ PORADNA

“Ztratil se dvanáctiletý chlapec - utekl z domu.”
“Patnáctiletá dcera je dva měsíce nezvěstná.”
Tak to čítáváme v novinách. Děti se ztrácejí. V evangeliu jsme slyšeli, že se ztratil dokonce i svaté rodině, Josefovi a Marii, syn Ježíš.
V rodinách to nikde není lehké. Manžel musí unést, že žena je jinačí, než by on chtěl. Žena musí unést, že muž je jinačí než by ona chtěla. A oba spolu musí unést, že děti jsou jinačí a vyvíjejí se jinak, než by chtěli rodiče. Kolik je toho napětí mezi všemi členy rodiny. A běda všem, když rodiče to napětí neunesou a rozejdou se, běda všem, když děti začnou utíkat z domu.
Rodina stojí v bibli hned na počátku lidské historie. Rodina zůstává stále ochránkyní Božího řádu s lidmi , a kdo chce zničit Boží řád , ten boří rodinu.
Když komunisté chtěli po válce revolučně změnit myšlení lidí, rozbili rodinu: děti odebírali rodičům brzo po narození a vychovávali je ve státních internátech. Vyrostla z nich generace krutých sobců bez zábran, lenochů a zlodějů. Dodnes tam s nimi mají těžkosti.
V roce 1921 zavedl papež Benedikt XV. svátek Svaté Rodiny. Chtěl podepřít rodinu, ze všech stran ohrožovanou. Chtěl připomenout vládám ve všech státech, že rodina je ustanovená samým Stvořitelem a ničím ji nelze nahradit.
A rodinám samotným chtěl připomenout, že Ježíš žil většinu svého života v rodině, tam byl vychováván, tam vyrostl. Chtěl připomenout rodičům, že jsou dárci nejen života tělesného, ale i života Božího. Že v rodině si děti nacvičují ctnosti, dobré návyky.
“Rodina zklamala!” - Tak volají lidé, když se děti nevyvedou.
Zapomínají  přitom, kolik mají děti dnes různých spoluvychovatelů mimo domov, mimo rodinu.
Zapomínají , jak nesnadné je dnes pro rodiče najít pravou rovnováhu mezi přísností a dobrotou, mezi hlídáním a důvěřováním.
Zapomínají ti kritici, že dobře vychovat děti bylo ve všech dobách , a je i dnes, nesnadné.
Aby se rodičům trochu pomohlo, zřizují se v mnoha zemích, i u  nás, rodinné poradny. Rodiče se tam mohou obrátit na radu ke zkušeným psychologům a pedagogům.
My křesťané máme osvědčenou rodinnou poradnu odedávna ve slovu Božím.
Vezměme si třebas, kolikeré naučení nám dává dnešní evangelium:
Do kostela jde celá rodina, otec, matka, dítě. Ne rodiče či stařečci bez dětí, ne děti samy bez rodičů, nebo jen s maminkou bez tatínka. Ubohá rodina, kde maminka se modlí a otec sakruje.
Druhé poučení: Oba rodiče hledají dítě. Kolik tatínků, kolik maminek se celý den nestarají, kde jejich dítě je, co dělá, s kým se kamarádí.
Třetí pohled: Rodiče našli hledané dítě v kostele! Kolik je dnes otců, kolik matek, které raději vidí dítě kdekoliv jinde, jen ne v kostele. V kostele, kde vy děti slyšíte, že chlapec Ježíš znal také co je to utéct, co je to hubačit a odmlouvat, když ho maminka kárá. Ale že nad chvilkovým pokušením nakonec u něj vítězí - tak to má být i u vás - kázeň: vrátil se s nimi domů a poslouchal je. A že odměnou za poslušnost a kázeň je prospívání moudrostí a věkem, obliba u Boha i u lidí. Že odměnou poslušnosti je, že je to doma hezké, že všem je doma hezky.
Četli jste možná také, jak si liboval ve vánočním čísle Naší Rodiny Eduard Haken, jak je to krásné, když je o Štědrém večeru rodina pohromadě. Ale aby to bylo hezké v rodině o vánocích, musí to být hezké i mimo vánoce: záleží na tom, jak společně  žijeme, jsme-li vskutku  jeden k druhému ohleduplní, jak si jeden druhému zpříjemňujeme život , jak máme jeden druhého nezištně rádi a navzájem si pomáháme.
A herec Rudolf Hrušínský odpovídá tamtéž na otázku, jaké bývá jeho vánoční rozjímání: “Vždy si znovu s potěšením uvědomuji, že mám dobrou ženu, dobré děti, dobrá vnoučata a několik dobrých přátel. A to je hodně!” - Největším jeho bohatstvím - a největším bohatstvím každého člověka je, když má dobrou rodinu, kde se všichni mají rádi.
Přeji vám všem, abyste si také uměli vytvořit pěkný domov, abyste byli dobrou rodinou, abyste byli bohatí vzájemnou láskou.
A naše nedělní meditace nad slovem Božím kéž nám k tomu po celý rok dobře pomáhají, kéž jsou naší rodinnou poradnou.
 

RODIČE A DOSPÍVAJÍCÍ DĚTI

Slyšely jste, děti, co jsme si četli v evangeliu o Svaté Rodině? Rodičům se ztratil chlapec, Ježíšek. Také jste se už někdy ztratily rodičům - na nějaké pouti, výstavě, kde je moc lidí? Copak tyhle ztráty, ty se ještě většinou dobře vyřeší. Děti pláčou a křičí, rodiče se strachují a hledají - a tak se zas najdou. Najdou se, protože jeden o druhého stojí, mají se rádi.
Horší je to, když se začnou ztrácet a odcizovat děti rodičům v dospívání. A zdá se, že co kdysi bývalo jen výjimkou, stává se častým zjevem: I dospělé děti přestávají mít pěkný vztah k rodičům. Hledí na ně jen jako na celoživotní živitele a finančníky, ovšem bez povinnosti rodiče dál poslouchat.
Dceři je osmnáct, vydělá dost peněz. Ale jak by mohli rodiče po ní chtít přispění na domácnost, chce se přece obléci! A tak jí nechají všechno a ještě jí koupí  tu superplášť, tu jinou módnost, co zrovna letí.
A syn je už ženatý, pravda, ale považte - nemá ještě auto! A tak tatík si bere v práci přesčasy, matka jde také dělat.  Rodiče na sobě škudlí, šetří, dřou se , aby mohli dětem koupit tu auto, tu kožich, tu dovolenou k moři.
Jsou to hodní rodiče? Jsou to dobří rodiče? Ne! Právě v těch rodinách, kde rodiče podporují děti, i když si už samy vydělávají a jsou už dospělé, nebývá mezi rodiči a dětmi nijak dobrý vztah. A tohle “podporování” mladých manželů rozbíjí nejen vztah mezi rodiči a dětmi, ale rozbíjí a ohrožuje i vztah mladých manželů mezi sebou.
Jak je to možné? Odborníci vysvětlují, že to ani jinak dopadnout nemůže: Když rodiče dávají dospělým dětem peníze, osobují si také právo těm dospělým dětem dál mluvit do života. Čekají, že je budou děti dál poslouchat, jako když byly nedospělé. A mladým se sice brát peníze líbí, ale poslouchat, to se jim už nelíbí. A je zle.
A vztah mezi mladými manžely? Co člověka nestojí žádnou námahu, to si také nijak necení, to netvoří pouto. Pouto mezi manžely tvoří právě to, nač společně šetřili, nač se spolu pachtili, co si spolu budovali. A když je rodiče posadí do hotového, byt jim seženou a noblesně zařídí, pračku namontují, pak už na mladé zbývá jen nuda. Z nudy rostou hádky, spory, kdo má koho míň rád a co musí ten druhý...
Kdyby měli společné starosti, neměli by na takové hlouposti ani čas. Kdyby si museli na vše, co si pořídí, poctivě vydělat, nebylo by tolik nudy a rozvratů.
Jak to tedy správně dělat? Stoletá zkušenost církve i odborný průzkum pedagogů se shodují na jednom receptu:
Když dítě skončí dobu učení, studia, začne samo vydělávat, dosáhne zákonně plnoletosti (pozor: neříkám dospělé osobnosti), mají to s rodiči společně oslavit a při té oslavě mají děti od rodičů slyšet slavnostní řeč o třech bodech:
Zaprvé: Jsi teď dospělý, asi by se ti už nelíbilo, kdybychom ti s maminkou chtěli dál poroučet jako malému. Budem tvou dospělost respektovat. Budem ti radit, jen když se budeš na radu ptát. Snad ti někdy i povíme, jak jsme to v podobné situaci dělali my, snad ti i řekneme, abys uvažoval o tom či onom řešení, ale to vše s vědomím, že ty máš právo se rozhodovat sám.
Za druhé: Jsi dospělý, protože jsme lidé a ne zvířata, nevykoušeme tě teď z bytu , jak to dělají právě zvířata s dorostlými mláďaty, ale čekáme, že si sám začneš hledat svůj budoucí domov pro sebe a pro rodinu, kterou si začas založíš. Budeš-li chtít a budeme-li moci, rádi ti při tom hledání pomůžeme.
Za třetí: jsi dospělý, proto tě už nebudeme ponižovat nabízením peněz. Dospělý se umí o sebe postarat sám a nežebrá o almužny. Proto pokud budeš bydlet a jíst s námi, budeš přispívat na byt, stravu, otop a světlo tolik a tolik měsíčně. S ostatním, co vyděláš, si hospodař podle svého uvážení.
A my rodiče, já s maminkou, si konečně dopřejeme, co jsme si vzhledem k vám, dětem, v mládí dopřát nemohli: Kousek pohodlí, pořádnou dovolenou, něco hezkého do bytu.
Zdá se vám to tvrdé k těm mladým? Nebojte se o ně. Ti pořádní pochopí, že by nebylo normální, aby oni začínali s takovým vybavením, na jaké jste se vy staří dřeli dvacet let života. A ti nepořádní, ti, co mají sklon k vyděračství rodičů,  ti, co bezostyšně tahají z rodičů kdejakou korunu a kdeco cenného, a když už z nich nic nekouká, honem je strkají do domova důchodců,  takoví to sice nepochopí, ale ti vás stejně nemají a nikdy nebudou mít rádi. Láska se za peníze nekoupí, dobrá povaha a dobrá výchova také ne.
Neměli bychom vychovávat děti tak, aby si myslely, že rodiče jsou na to, aby se dětem starali o všechno, co jim jen napadne, až po to opatření a zařízení bytu.
A měli bychom se naučit, a zavčas tomu také naučit své děti, že smyslem čtvrtého přikázání desatera není jen, aby malé děti poslouchaly rodiče, ale že je tu vysloven příkaz i dospělým dětem, aby se o své rodiče postaraly, když zestárnou.
A tak shrnuji, milí rodiče, naučení dnešní neděle do této rady: Neplýtvejte zbytečně silami, když se snažíte, aby vás poslechly vaše dospělé děti. Ony vás stejně poslouchat nebudou. Budou si dělat podle svého a vám budou mít za zlé, že se jim do života “pletete”. Když už jsou dospělí věkem a před zákonem, respektujte to, neporoučejte jim, ale respektujte to i tak, že je necháte, aby se samostatně živili, že z nich neuděláte parazity podstrkováním peněz, finančním podporováním.
Pravda, každé pravidlo má výjimku. Jsou mimořádné situace, kdy rodiče rádi vypomohou penězi dětem např. k zakoupení bytu, ale tak to má být opravdu jen v situacích mimořádných a naléhavých.
Poroučet dětem, vychovávat je, to dělejte také, ale v pravý čas, když jsou děti malé. Obyčejně to bývá tak, že rodiče, kteří všechno dovolí dětem malým, chtějí jim honem poroučet, když dospívají.
Poroučejte malým a vychovávejte je tak, aby si uměli poručit sami, když dospějí.
Takový je křesťanský požadavek správného vztahu generací k sobě navzájem. Vzájemný respekt, úcta a láska. Ochota učit se jeden od druhého. A tak, uvážliví rodiče, teď je na vás, abyste si tyto principy bedlivě promysleli, převedli do situace své rodiny a řídili se podle nich, abyste měli právo na šlechtický titul: Jsme křesťanská rodina.
Pojďme teď složit své vyznání dobré vůle. Povstaňme k modlitbě: Věřím v Boha ...

Přímluvy

Pojďme teď svěřit naše rodiny Pánu Ježíši, který byl člověk jako my a proto zná touhy dětí i starosti rodičů:

• Pane, dej otcům našich rodin Josefovu moudrost a trpělivost.
• Maminky ať nezapomínají, že děti potřebují nejen jejich práci, ale i vlídnost a láskyplnou něhu.
• Děti ať jsou rády, že vyrůstají v prostředí rodiny a snaží se poslouchat a pomáhat.
• Dospívající děti ať dokáží změnit svůj vztah k rodičům z poslušnosti na láskyplnou úctu.
• Starší rodiče ať respektují dospělost svých dětí a rozkazy zavčas změní na rady.
• Naši předkové, co tu bydleli a žili před námi, ať najdou nový domov ve tvém království.

Pane, kde vládne v rodinách tvůj Duch, tam si umějí navzájem odpustit, tam si dělají navzájem radost, tam si pomáhají. Prosíme tě o tohoto tvého Ducha: žij v nás a kraluj nám na věky věků.

NOVÝ ROK - SLAVNOST MATKY BOŽÍ

Uvedení do bohoslužby
Stojíme na prahu dobrodružství nového roku. Odborníci dělají hospodářské a politické výhledy, co nás čeká. My křesťané víme,že Nový rok bude lepší, než byl starý, jestliže my budeme lepší než ve starém roce. A ještě jedno víme: Nebudeme v něm sami, vždyť jsme věřící křesťané. Pozvěme si tedy hned na začátku první bohoslužby našeho Pána Ježíše na pomoc v naší slabosti a nejistotě:
Byls poslán uzdravovat ...

Uvedení do čtení
Nm 6,22-27
Ve starozákonním čtení se dnes můžeme učit žehnat svým dětem.  My ještě tak umíme se o ně strachovat. Ale žehnat jim je moudřejší a užitečnější. Naslouchejme, jak žehnali dětem staří Izraelité.
Gal 4,4-7
Svatý Pavel nám dává na cestu do nového roku dobrou naději: Boží věčný Syn - a podle lidské matky Marie i náš lidský bratr - bude společníkem naší cesty. Spolu s ním a skrze něho můžeme po celý rok volat o pomoc k Bohu jako ke svému Otci.
Lk 2,16-21
Třetím učitelem na prahu nového roku nám teď bude Pán Ježíš. Poslouchejme, oč máme usilovat, na koho se máme spoléhat.
 

NEZŮSTAT NA KRAJI

Včera jsme se loučili se starým rokem. Teď prvním dnem pootvíráme okno do roku nového a neubráníme se při tom pocitu nejistoty, co nás letos zase čeká.
Nový rok je zasvěcen Panně Marii a s ní patří i všem dívkám naší farnosti. Pohled na líbeznou krásu dívek v novoročním obětním průvodu budí nejen v rodičích, i v nás všech, starostlivou otázku, jaký bude jejich život. Dokážou si najít hodného chlapce, který by jim byl opravdu oporou v životě? Dokážou si založit pěkné manželství, vytvořit pokojný a útulný domov? Dokážou vychovat děti tak, aby z nich měly radost a ne trápení? Kolik z nich si zachová radostné oko i po deseti, dvaceti letech, ve stáří?
Na všechny ty otázky je odpověď neznámá. Ale tato neznámá budoucnost ztrácí všechnu tísnivost ve chvíli, kdy si řekneme: “Bože, nevím, co nás čeká, ale víš to Ty. Bez tvého vědomí nespadne ani vlas z hlavy tomu,  kdo se ti svěří do ochrany. A to mi stačí. S tebou se nemusím bát.”
Někdo by namítl: “To je sice pěkné, ale trochu moc pasivní. Křesťan by se neměl jen  odevzdávat do ochrany Boží - vždyť dobrý výsledek záleží i na lidském přičinění!”
Ano, to je správná připomínka. Lidský život, vlastní sebezdokonalování, to je výsledek spolupráce člověka s Boží milostí, s nabídkou Boží pomoci. Proto  dnes církev staví za vzor všem dívkám i ženám jejich sestru Marii, která dovedla spolupracovat s vůlí Boží po celý svůj život. Dovedla se plně a bez výhrad svěřit do vůle Boží.
A zde jsme u potíže celého našeho života. Tváří v tvář Boží prozřetelnosti býváme spíše bázliví než důvěřiví, spíše nejistí než rozradovaní.
Proto vás dnes na vývěsce v kostelní předsíni vítalo přání: “Přeji vám radost z víry v Boha.”
Jistě rozumíte, co vám tím chci říct:
Abychom měli radost ze své víry v Boha, musíme radikálně odhodit strach a do té víry se bez bázně ponořit. Je to jako při koupání v rybníce. Voda se zdá studená, dokud stojíš na kraji. Dokud se cákáš jen tak po kotníky, je ti zima.  Ale když se odvážíš a skočíš do vody, cítíš za chvilku, jak je osvěžující, jaká je to radost.
Stejné je to i s naší vírou. Dokud jen tak přešlapujme na okraji víry a nemůžeme se rozhodnout, zda Bohu důvěřovat nebo se ho bát,  není to žádná radost být křesťanem.
Ale když se odhodláš a vrhneš se do náruče Boží, pak tě naplní teplá, veliká radost. Vám, naše milá děvčata, ale i vám všem ostatním ze srdce přeji, abyste se v tomto roce už necákali jen tak na okraji Božích vod, ale už dnes, při dnešním obětním průvodu, při svatém přijímání, se vrhli do hlubiny Boží lásky. Abyste se pevně chytili Boží ruky, která vás povede celým rokem, ať se děje, co se děje.
A Maria? Bývá to matka, která učí své děti, aby se odvážily prvních kroků. Ať je tedy Maria i naší duchovní matkou a učitelkou po celý rok.
 

TŘI VĚCI V NOVÉM ROCE

Letos jsme si nemohli stýskat, že by se o jesličkách, o narození Páně nepsalo, nemluvilo. I ti, kteří jsou dosud v zajetí starého myšlení, se nad tím pokoušeli zamyslet, jako třeba tento žurnalista, který napsal:
“Stojím nad jesličkami. Ani bych tu v kostele neměl být, vždyť už dávno jsem přestal věřit a chodit do kostela. Ale vedou mne sem vzpomínky na mládí, když zase slyším všude koledy. Vánoční hudbu. Tak jsem tu, hledím na jesličky a nemohu pochopit, nemohu uvěřit, že by toto roztomilé lidské dítě měl být Boží syn. Kdo že je ten jeho otcovský Bůh - a co ten má co dělat v našem lidském světě?”
Tato slova jsou charakteristická pro naši ateisticky vyškolenou generaci. Kolikrát jsme to slyšeli vyhlašovat: “Soudruzi, Bůh je mrtev!”  Kolikrát jsme slyšeli sebejistá slova Karla Marxe: “Až dospějeme od socialismu ke komunismu, nebude už potřeba, abychom Boha popírali. Lidem bude rozhovor o Bohu tak cizí, že už by ani nechápali, o čem je řeč, když by někdo mluvil o náboženství.”
Ideologové ateismu také přesně věděli, jak bude pokřesťanský svět vypadat. Francouzský marxista Malraux napsal: “Smrt Boha znamená vítězství člověka. Když člověk přestane snít o nebi, pak se věnuje vědě, technice, psychoanalýze, a ta nahradí náboženství. Vědeckotechnická revoluce vytvoří ráj na zemi. Až zemře Bůh , teprv se plně narodí člověk.
Touto cestou se dal zřejmě vést i nevěřící žurnalista, jehož jsem citoval na začátku. Tou cestou se daly vést miliony lidí - nejen u nás či v Rusku. Všude ve světě. Vypadalo to tak jednoduše: svrhnout Boha a místo něj nastolit člověka. Odvrhnout náboženství a nahradit je politickou ideologií. Odmítnout poslušnost Božího desatera a nahradit je poslušností linie strany.
Dnes jsme ve zvláštní situaci. Že marxistický ateismus nevedl lidstvo do nebe na zemi , že to byla slepá kolej evoluce , to už je dnes myslícím lidem jasné. I v Rusku to vědí: Sovětský básník Mandelštam napsal: “Ateismus, ten už dnes vyšel z módy. Jsou ještě masy ateistů, ale to jsou masy těch nemyslících. Vzdělaný člověk se dnes snaží seznámit s křesťanstvím, místo Marxova Kapitálu čte bibli.”
Ano, teď už to ví kdekdo, že ateismus porazil sám sebe. Nic nově nevysvětlil, nedal životu nový smysl. Obrátil svět na cestu ke katastrofě: manželství a rodina se začaly rozpadávat, poctivá práce ztratila smysl.
Na těch troskách stojí ateisté a nevědí, co s tímto o světem, který tak poškodili.
A my, co jsme si víru zachovali, stojíme na těch troskách s nimi. Klademe si otázku, jak my můžeme pomáhat, aby lidé už začali hledat pravé hodnoty krásného lidství.
Teoreticky bychom to mohli dělat jednoduše. Říct těm lidem: “Vezmi bibli a čti. Tam najdeš všechno, jak je možno žít svůj život krásně a lidsky, jak se stát Božím dítětem.
Nový zájem o bibli se v současné době opravdu projevuje všude. Evropa se rovzpomíná, které knize vděčí za svou kulturu a civilizaci, vrací se k bibli. A v osvobozené Evropě východní  vychází bible v nákladu statisícovém. V Rusku vyšla bible v nákladu milionovém - a vše bylo obratem rozebráno.
Všude hledají myslící lidé novou orientaci. I když své hledání neumějí ještě vyjádřit - mnozí potřebu nové orientace teprve tuší -je to zdroj veliké naděje.
Tahle cesta k nové orientaci s biblí v ruce není ovšem nijak snadná. Ne každý dokáže bibli rozumět, byť měl v ruce sebelepší překlad.
Kdo si dá poradit, tomu řekněte, že bibli nemůže číst stránku za stránkou jako nějaký román. Že se do ní musí pomalu vpravovat. Nejlépe že je začít se Skutky apoštolskými, tam se dozví o životě první křesťanské generace. Potom může přejít k evangeliu - třeba Lukášovu nebo Matoušovu. Tam uvidí Ježíše -  a tam mu ukáže Boha jako Otce. Pak listy. A nakonec Starý zákon jako ilustraci, jak těžce se lidské myšlení propracovávalo k víře v jednoho Boha - Boha Stvořitele.
Z té biblické školy moudrého člověčenství k podobě Boží Trojice jsem si vám dovolil vybrat malé novoroční pozdravení. Budou vám je rozdávat při východu z kostela. Ale mám k vám prosbu. Vezměte si víc exemplářů, máte-li kolem sebe někoho, kdo tu s námi není, a je naděje, že by si to přečetl a zauvažoval o tom. Tak uděláte první krůček té pomoci nevěřícím k nalezení víry v Boha. Nyní pojďme za lidi kolem nás, za celý náš národ, společně poprosit.
 

Novoroční přání naší farní rodině,
aby se nám lépe žilo.

Tři věci se snaž ovládat:
své nálady, svůj jazyk, své chování.
Tři věci se snaž posilovat:
svou odvahu, svou laskavost, svou vlídnost k bližním.
tři věci usiluj pro sebe i pro druhé:
zdraví, o veselou mysl, o dobré přátele.
Třech věcí se chraň:
tvrdosti srdce, přecitlivělosti, nevděčnosti.
Tři věci bys měl obdivovat:
přírodu, děti, staré lidi.
Tři věci bys měl rozdávat:
almužnu chudým, útěchu trpícím a pochvalu těm, kdo si to zaslouží.
 

DOST DŮVODŮ K RADOSTI

“Na obřím radioteleskopu zachytili signály z vesmíru, vyslané k zemi Meziplanetární radou, jíž jsou podřízena všechna obydlená kosmická tělesa.
Bylo to varování Zemi: “Stále se nemůžete dostat ve vývoji dál od zvířecího stavu. Vaše technika je inteligentní, ale vaše politika je zvířecí. Uvažujeme, zda vás nemáme zničit. Vyšlete do vesmíru tři otázky, podle nichž bychom mohli posoudit vaši situaci. Na jejich formulaci bude záviset váš další osud.”
OSN se sešlo k mimořádnému zasedání. Přivezli odborníky ze všech oborů, astronomy, fyziky, i teology. Všichni se shodli na tom, že existence života na jiných planetách je možná a že je pravděpodobně asi 10.000 let ve vývoji před námi.
Po dlouhé debatě se shodli na jednom: Jestli ty bytosti ve vesmíru jsou jen rozumné a ne náboženské, tj. jestli mají jen rozum a ne srdce a cit, pak je lidstvo ztraceno.  Vyhubí nás bez milosrdenství.
Proto první otázka, kterou odvysílali, zněla: “Věříte v Boha?”
Druhá byla žádost o kritiku: “Co o nás soudíte?”
Třetí byla žádost o pomoc: “Co nám radíte?”
Meziplanetární rada odpověděla, že otázky pozemšťanů u ní vyvolaly příznivý dojem: Ta první otázka, zda věří obyvatelé kosmu v Boha, že by byla sice zbytečná, protože všechny rozumné bytosti věří v Boha Stvořitele, ale svědčí, že pozemšťané jsou rozumné bytosti.
Druhá otázka svědčí, že pozemšťané nejsou zdegenerovaní; chtějí se stále lépe znát. A na třetí otázku, co nám rozumné bytosti z kosmu radí, odpověděli: “Především nechte zvířecího válčení a vzájemného pronásledování.”
Co vám tu vypravuji, jste možná také četli v knize známého publicisty Fratze Baadeho, která se před časem rozlétla po světě. V titulu je otázka: “Dožije se lidstvo roku 2000?” Baade ji zodpovídá kladně.
Říká však, že lidstvu ještě zbývá vyhrát tři závody: 1) Mezi rozumem a šílenstvím. 2) Musí se naučit likvidovat nahromaděný průmyslový a duševní odpad.  3) Musí zbavit moci kastu vedoucích politiků, kteří si přisvojují veškerou moc nad lidstvem, ale nedovedou najít pro žádný světový problém rozumné řešení. Kdykoliv se sejdou, jen mluví, taktizují, podvádějí se navzájem a v tom vidí smysl lidských dějin. Jejich poslední argument je vždy stejný: války.
Není to úkol malý, plných 40.000 let trvalo lidstvu, než se zbavilo kanibalismu, vzájemného požírání, teď zbývá pár let na to zbavit se státního kanibalismu, který rdousí jako nepřítele každého, na koho ukáže prst státní politiky, že je to nepřítel.
Je tu jedna veliká naděje pro lidstvo, říká Baade, a tou je křesťanství. Dosud bylo křesťanství v zajetí států, bylo státním náboženstvím, tedy i pod státním dozorem. Teď státy spoléhají raději na své tanky a rakety, náboženství považují za přežitek. A v tom je veliká šance lidstva.
Teď je možné zlikvidovat náboženství  vázané na státy a vlády a na politiky, a toho nebude škoda.
Až bude toto likvidování státního náboženství skončeno, bude tu konečně prázdné místo pro pravé náboženství Ježíše Krista, pro to náboženství, které není z tohoto světa, pro to náboženství, které má jen jedno přikázání: miluj Boha a bližního. Bude tu místo pro mladé křesťanství, které konečně bude moci začít chodit po vlastních nohou, zatímco dosud bylo nošeno kam nechtělo, jako nemluvně různými chůvami a ochránci.
Křesťanství má svá dětská léta za sebou, zlá léta nedospělosti, kdy bylo pod kuratelou států a politických čachrářů.
A tak máme do nového roku dost důvodů k naději, ke křesťanskému optimismu:
Lidstvo se dožije konce století, lidstvo se dožije lidských, dobrých a pokojných časů. A ten náš rok, který máme před sebou, kéž už je rozběhem do lidštějšího světa věřících a myslících lidí.
Pojďme za to společně prosit.

Přímluvy

Je to dar Boží dobroty, že můžeme vstoupit do nového roku. Sluší se proto Boha chválit a velebit, je dobré a spasitelné svěřovat se v prosbách do jeho ochrany. Dnes prosme ústy našich děvčat,  sester Panny, Nevěsty a Matky Marie.

• Za celý náš národ - ať nastávající rok je nám všem cestou k životu ve spravedlnosti a míru.
• Za nás křesťany - abychom svým spořádaným životem, pracovitostí a laskavostí vydávali dobré svědectví o kráse křesťanství.
• Za všechny, kdo v tebe nevěří, aby poctivě hledali pravdu, dobro a krásu a pochopili, že to vlastně  hledají tebe.
• Za nás, dívky, abychom se cvičily ve vlastnostech, které jsou potřebné pro dobré manželství a pro správné vychovávání dětí.
• Abychom si dokázaly najít takové chlapce, na které bude v manželském životě spolehnutí.
• Aby dívky se vdávaly nejen podle norem zákona, ale hlavně podle norem svědomí a manželské lásky.
• Za celou naši farní rodinu prosme, aby nám společné bohoslužby byly po celý rok zdrojem síly a radosti.

Bože věčný, ty jsi stále beze změny,  my stárneme. Kéž je to naše stárnutí zráním k moudrosti a laskavosti. Ať si umíme vážit každého dne jako tvého daru. Ať dobře hospodaříme s časem a následujeme věrně Ježíše Krista, našeho Pána.

2. NEDĚLE PO NAROZENÍ PÁNĚ

Uvedení do bohoslužby
Scházíme se tu, abychom se tu setkali s Božím slovem, s Boží moudrostí,  abychom jí posílili naši moudrost lidskou.
Volejme s pokorou k Pánu.

Uvedení do čtení
Sir 24,1-4.12-16
První dnešní čtení je hymnus na Boží Moudrost. Je to vrchol knihy Sirachovcovy - jedné z nejmladších knih Starého zákona. Moudrost se tu ztotožňuje se slovem Božím. Svou moudrostí přebývá Bůh uprostřed lidí.
Ef 1,3-6.15-18
List Efezanům, z kterého si teď budeme číst, začíná děkovným hymnem na Boží dobrotu, která nám v Synu Ježíši nabízí všechnu moudrost života. Ukazuje, že máme zač Bohu děkovat.
Jan 1,1-18
Evangelium nám strhujícím způsobem naznačuje hluboké tajemství Boha, který se blíží k našemu člověčenství v podobě lidského slova, kterému můžeme rozumět, které můžeme přijmout.
 

BUĎME NÁSTROJI BOŽÍ MOUDROSTI

“Při silvestrovském slavení vystřelil podnapilý z okna a smrtelně zasáhl na ulici devatenáctiletého mladíka. Střelec se bude za svou pošetilost zodpovídat před soudem.”
Kolik takových a podobných zpráv denně svědčí že lidé neumějí jednat moudře. Ani když se veselí, nedovedou jednat moudře.
Dnes je první neděle v novém roce - a první čtení této první neděle začíná chválou moudrosti. Dnešní Sirachovcův hymnus je oslavou Boží Moudrosti, která zdomácněla v Izraeli: “Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví! V milovaném městě mě Nejvyšší usadil, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny.”
Izrael při slavení Boží Moudrosti mezi lidmi měl na mysli Moudrost vtělenou v zákonech - v Toře, v knihách Mojžíšových.
Křesťané pochopili, že vtělenou Moudrostí Boží je Logos, Slovo, Boží Syn, náš Pán Ježíš.
Proto starozákonnímu čtení o věčné Moudrosti odpovídá čtení evangelia , novozákonní hymnus o věčném “Slovu” - o věčné Moudrosti, která přichází k lidem. Slovo Boží, skrze něž všechno povstává, v němž je život, v němž je světlo pro lidi.
Ježíš Kristus je tedy Moudrost Boží, která přišla mezi lidi.
Co je to vůbec moudrost? Moudrost je víc než vědění. Je to i vědění o našem nevědění, o naší nedostatečnosti. Je to i vědění o tom, že přes naši nedostatečnost jsme přijati do Boží otcovské lásky.
Lidská moudrost dosahuje vrcholu tam, kde člověk pochopí a přijme za směrnice svého života Janova slova z dnešního evangelia: “Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista.”
Tam, kde si lidé mojžíšský zákon rozmnožili labyrintem zákonů lidských, kde se lidé na zákonech lidské chytrostí pokoušejí zřídit ideální systém - lidské nebe na zemi - tam se ty lidské systémy po prvních úspěších vždy znovu zhroutí. Zůstává a přetrvává z toho jen to, co bylo vykonáno s láskou a v lásce,  s moudrostí vedenou Slovem.
Jsme na konci doby vánoční. Nikdo nemohl letos přeslechnout, že se narodil Kristus Pán, všude to znělo. Ale kolik lidí přijalo narození Krista jen jako legendu, vánoční čas jen jako folklór, sbírku lidových zvyků. Proto to lidem v jejich životě nic nepomáhá, nic jim to nedává. Evangelium hlásá jasně: Jen těm, kteří slovo Boží přijali, dal Bůh moc stát se dítkami Božími. Dal moc zvládnout zlo ve svém osobním životě a pomáhat je zvládat i ve svém okolí, jednat moudře.
Bůh je všemohoucí, ale vůči lidské svobodě je bezmocný. Dal člověku svobodu rozhodování pro dobré nebo zlé jednání - a tu svobodu mu Bůh nikdy nebere, i když jí člověk zneužívá, i když  jedná špatně.
To je odpověď na všechny ty otázky: “Proč Bůh nezabrání válkám, zlu, co lidé páchají?” Protože to by Bůh musel vzít člověku svobodu rozhodování pro dobro nebo zlo, kterou mu dal. A to Bůh neudělá. Bůh však přesto pomáhá - skrze lidi. Skrze lidi, kteří Boží Slovo přijmou, kteří jednají jako Boží děti, jako křesťané. Bůh chce svět zachránit, ale potřebuje k tomu tebe, mne, lidi, kteří se nechají vést jeho Duchem.
V epištole jsme slyšeli, jak se svatý Pavel modlí za křesťany, aby jim Bůh, Otec slávy “udělil dar moudře vše chápat a smysl všeho odhalovat”, aby mohli jako Boží nástroj jednat.
Pojďme teď, při svatém stolování, povědět Pánu Ježíši, Slovu Boží Moudrosti, že chceme, že rádi chceme letos být nástroji Boží moudrosti, nástroji Boží lásky.

Přímluvy

Pojďme společně prosit Syna Božího i syna lidského - Ježíše z Nazareta:

• Dej Ducha své moudrosti politikům, státníkům a poslancům, aby sestavili dobré a spravedlivé zákony.
• Dej se poznat lidem, kteří tě neznají.
• Dej své světlo lidem malé víry, lidem pochybujícím.
• Ať se snažíme být jeden druhému opravdu lidským bratrem.
• Ať máme otevřené srdce pro lidi kolem nás, kteří potřebují naši pomoc.
• Nauč nás být vděčni druhým za každou službu, kterou nám prokázali.
• Veď nás k svornosti a jednotě, abychom světu dávali dobrý příklad.

Pane Ježíši, veď nás svým Slovem, svým Duchem, svou Moudrostí. Za to ti buď dík a sláva dnes a na věky věků.

SLAVNOST ZJEVENÍ PÁNĚ

Uvedení do bohoslužby
Radostná zvěst dnešního svátku, Zjevení Páně, zní: Veliký Bůh, který přebývá ve světle nedostupném, se stal Emanuelem, Bohem s námi. Zjevil se mudrcům a pastýřům, zjevil se všemu světu. Tento svátek má být dnem zjevení i nám: v jeho Slovu, které můžeme slyšet, v jeho Těle, které smíme přijímat.
Poklekněme v duchu s mudrci a pastýři k jesličkám a volejme:
Ty jsi Syn nebeského Otce, Pane. Smiluj se nad námi!
Ty jsi světlo našeho života, Kriste. Smiluj se nad námi!
Ty jsi Král věčné slávy, Pane. Smiluj se nad námi!

Uvedení do čtení
Iz 60,1-6
Jako slavnostní fanfáry zní dnes řeč proroka Izaiáše. Ve jménu Vykupitele zve k světlu Božímu všechny, kdo trpí všelijakými temnotami života.
Ef 3,2-3a.5-6
Svatý Pavel oznamuje s údivem, že ne jenom jeden vyvolený národ, ale všechno lidstvo, i my, jsme právoplatnými dědici Božích zaslíbení.
Mt 2,1-12
V evangeliu dnes uslyšíme, kdo patří k lidu Božímu: Nerozhoduje o tom rasa, původ, národnost, ba ani hříšná minulost, ale jen a jedině víra. Víra tak živá a opravdová, že se stává vůdčí hvězdou života.
 

HVĚZDA UKAZUJE CESTU

Vyprávění dnešního evangelia má mimořádnou dramatičnost: Čtyři králové se tu střetávají - tři opouštějí společné své království a vydávají se dychtivě za hvězdou nových poznatků, ten čtvrtý král, Herodes , ten nestojí o žádné nové poznatky - ten má jen jedinou starost : jak si udržet svou královskou moc, své panování nad lidmi.
Zatímco králové z východu padají na kolena před Dítětem poslaným Bohem a vracejí se domů jinou cestou,  král Herodes a jeho dvořani usilují ze všech sil, aby vše zůstalo při starém - i za cenu násilí a vražd.
Co znamená tato událost pro nás?
Někteří se snažili spočítat, která to hvězda tenkrát vybuchla a stala se novou či supernovou - ale to je omyl. Svatý Matouš tenkrát ještě o novách a supernovách nic nevěděl.
Někteří vynaložili mnoho úsilí na historické zkoumání, z kterých zemí ti tři králové přišli, co za mudrce to byli,  ale ani v tom není podstata Matoušova vyprávění.
Podstatná otázka pro každého z nás osobně, je : za jakou životní hvězdou jdu já? Před kým - nebo před čím - padám na kolena já?
Hvězdy - stálice byly pro tehdejší orientální národy jistou orientací za noci. Kompasy v té době neměli. Podle oblohy došli nebo dopluli správně k cíli. Věděli, že kromě stálic, hvězd zůstávajících stále na svém místě , jsou i hvězdy nestálé, které se různě pohybují a k cíli nedovedou.
Matouš nás tedy dnes nabádá, abychom šli za hvězdou stálicí - Ježíšem Kristem. Jen ten nás bezpečně povede životem, ne chvilkové bludičky, které zasvítí a zhasnou.
Ať tedy v letošním roce dokážeme ve všech situacích, na všech rozcestích života orientovat se podle hvězdy víry, podle Ježíše Krista a jeho evangelia.
 

VŠE JE JEŠTĚ PŘED NÁMI

“Tak už jsou zase svátky za námi” - říkáme si na potkání v tyto dny. A vy, děti, se mezi sebou také ptáte: “Máte už uklizený stromeček?” Ozdobné koule a řetězy, všechnu tu vánoční krásu sklízíme do krabic. Vánoce jsou za námi.
Ale proč tedy slaví dnes církev vánoční svátek ještě jednou? Proč nás dnes podruhé vede před jesličky? To nemá být jen na rozloučenou s vánocemi, co jsou už za námi, to má být připomínka, že vše, co vánoce ohlásily, je teprv před námi! Že to světlo, které vzešlo pastýřům a mudrcům, to že už nikdy nezhasne. Betlémská hvězda svítí a bude svítit lidstvu dál. Výzva k veliké radosti, zjevení Boží velikosti a slávy, to že zůstane ve světě trvalou skutečností.
Každému člověku, každé generaci, věřícím i nevěřícím, bude už svítit světlo Zjevení Páně. Bude je zvát, aby i oni se vydali za hvězdou víry do království lásky a pokoje Božích dětí.
Jak svítí dnes nám? Mnoha způsoby, i tam, kde bychom se nenadáli.
To je téma svátku Zjevení Páně, o tom mám dnes kázat: O stálém zjevování Boží síly , lásky a dobroty celému světu. O tom, jak celá příroda je trvalým zjevením Boží síly a tvůrčí moudrosti.
Jesličky k tomu jen dosvědčují, že sám Bůh se vydal na cestu vstříc člověku.
Takové pochopení dnešního svátku Zjevení Páně má pro nás i své důsledky! Jestliže Bůh se vydal vstříc člověku, aby ho hledal, tu je na člověkovi, aby se také vydal na cestu, aby také vyšel Bohu vstříc, aby ho také hledal.
Neboť jen ten člověk, který se nechá od Boha nalézt, který se nechá osvobodit od svých úzkostí, nejistot a bázní, jen ten bude naplněn Boží slávou.
Proto má dnešní svátek právem dvě jména: Zjevení Páně  a Svatých tří králů: První jméno jedná o tom, co dělá Bůh, druhé, co dělá člověk. Bůh vyslal svou energii, své světlo, svou hvězdu - a ti mudrci světlo přijali, vydali se na cestu.
Nepomohlo by nám tedy nic, kdybychom jen okouzleně zírali u jesliček na Jezulátko - a zůstali na místě, kde jsme, nebo jen sestoupili do minulosti svého dětství.
Kristus našeho setkání je před námi!
Tvůj život je před tebou bez ohledu na to, kolik máš let podle občanského průkazu! Křesťanství je náboženství budoucnosti. Křesťan je člověk, který teprv jde k plnému životu. Tahle stvořitelská živá mentální energie, která nám dala bytí, která nás vedla, která nás volá, abychom vykročili k novému zítřku, do nového roku, do nových roků a nových životů v Bohu, to je dech, to je ovzduší dětí Božích, křesťanů, duchovních lidí.
A nevykládejme si toto zaměření na budoucnost jen jako odkaz kamsi za smrt, na “onen svět”, do záhrobí! Hvězda mudrců je tu, zde, dnes! Boží zářivá mentální energie je tu pro náš dnešek, zítřek, pro tento náš život. Nemusíme chodit v temnotách, v strachu, nejistotách. Nemusíme se ničeho bát. Žijme si a důvěřujme v Boží lásku, žijme si a nesme tu Boží lásku dál.
Povstaňme tedy k prvnímu vykročení vstříc Božímu světlu a volejme mu vstříc:

Přímluvy

Modleme se k Bohu, našemu Otci, který se v Synu dal poznat všem lidem - a prosme jej:

• Za všechny křesťanské církve , aby zjevovaly světu pravdu a pokoj.
• Za všechny lidi, kteří se ve světě zasazují za jednotu a bratrství, aby se jim dařilo.
• Za všechny pokřtěné, aby žili jako křesťané.
• Za všechny křesťanské rodiče, aby své děti vychovávali ve víře, jak to při křtu slíbili.
• Za všechny nás přítomné, abychom zůstali dětmi Božími.

Bože, náš Otče, křtem jsi nás přijal za své děti. Dej, ať tě chválíme svým životem na zemi a radostným patřením na tebe v nebi. Skrze Krista, našeho Pána.

SVÁTEK KŘTU PÁNĚ

Uvedení do bohoslužby
Skončila doba vánoční. Dnešní neděle Křtu Páně jedná už o začátku veřejné činnosti Pána Ježíše. Jsme tu postaveni před dospělého Ježíše a začínáme se zabývat posledními třemi roky jeho veřejné činnosti. Ježíš ji začíná tím, že se připojuje k reformnímu hnutí Jana Křtitele a dává se od něj pokřtít - spolu s hříšníky, kteří se potřebují napravit.
My jsme se křtem také připojili k reformnímu hnutí Pána Ježíše. Snažíme se s ním napravit svět dobrem a láskou? Snažíme se napravit sebe odvrácením od špatných návyků?
Děláme to doopravdy?

Uvedení do čtení
Iz 40,1-5.9-11
Běžná představa Mesiáše ve Starém zákoně, to byla představa, že Mesiáš bude mstitelem křivd, že hříšníky sežehne ohněm, rozmetá je jako plevy, zahubí. Ale u jasnozřivých proroků, kteří se dali vést Duchem, se objevuje překvapivě krásné vypodobnění pravé podoby Mesiáše. Poslouchejme proroka Izaiáše.
Tit 2,11-14;3,4-7
Ve Skutcích apoštolů je zapsáno několik kázání svatého Petra. Teď budeme poslouchat, jak Petr připravoval na křest pohanského setníka Kornelia a jeho rodinu.
Lk 3,15-16.21-22
Co se říká v dnešním evangeliu při křtu Pána Ježíše, to bylo nabídnuto i každému z nás při našem křtu. I my jsme byli přijati za Boží syny, za chrámy Ducha svatého.
 

JEŽÍŠOVA SOLIDÁRNOST S ČLOVĚKEM

Kdyby při křtu Páně v Jordánu byli dnešní žurnalisté, udělali by z té události prvotřídní senzaci. Ale myslím, že i tenkrát se tato událost postarala o rozpálené debaty mezi učedníky Janovými a Ježíšovými. Tak kdo je víc, kdo je větší? Kdo koho pokřtil? Jan pokřtil Ježíše, tak je to jasné, říkali učedníci Janovi.
Nás, dnešní křesťany, už zpráva o křtu Páně nijak nerozpálí. Je to pro nás znamení, že skončila vánoční doba, že máme sklidit poslední zbytky vánoc, a to bývá tak zhruba vše, jak ten svátek zasáhne do našeho života.
Ale přemýšlivý člověk se snad přece jen nad dnešním evangeliem zamyslí: Co vlastně vedlo Ježíše k tomu, že se zařadil mezi hříšné kandidáty Janova křtu? Vždyť on toho opravdu neměl zapotřebí!
Odpověď je nepochybně ve větě evangelia: “Když se všechen lid dával pokřtít, Ježíš se dal pokřtít spolu s lidem.”
Křest Páně, to je svátek Ježíšova vyhlášení solidarity s lidmi. Postavil se do jedné řady s hříšníky.
Solidarita je pojem, který se dnes dost nosí. I dnešní politikové rádi sestupují z vládní limuzíny mezi lid, tisknou si s ním ruce, dávají najevo - já jsem jeden z vás, volte jen mě - a pak zase nastoupí do limuzíny a zmizí ve svém světě vysoké politiky.
Jenže křest Páně není jen chvilkovou akcí Ježíšovy solidárnosti s prostým, hříšným lidem. Je to ouvertura, začátek vrcholné Ježíšovy solidarity s hříšným člověkem na Golgotě, sebeobětování na kříži. A tento vrcholný akt solidarity trvá pro každou lidskou generaci dál v Eucharistii, v mešní oběti: Zde se v Jordáně vyhlášená solidarita projevuje se stále stejnou účinností.
Ježíšova cesta bažinou lidských selhání a špatností po boku hříšného člověka trvá dál. Církev, která by se od hříšných lidí štítivě odtahovala, to by nebyla církev Kristova. Kdyby si tohle uvědomili sektáři, kteří opouštějí hříšnou církev lidských hříšníků a zakládají si společenství těch dokonalých, snad by se do církve vrátili a pomáhali k nápravě uvnitř církve. Pochopili by, že kvasinky mohou být sebezdravější, nic těsto nezlepší, dokud jsou mimo těsto.
Kdo se s porozuměním zadívá na Ježíše ve frontě hříšníků před Janem u brodu Jordánu, ten zatouží být také solidární s lidmi kolem sebe. Zatouží vést je svým příkladem ke křtu Kristovu.
My všichni jsme už pokřtěni - většinou v dětství. Je dnes i dost takových lidí, kteří pokřtěni sice byli, ale s náboženstvím se při dospívání neseznámili. Rodiče je nepustili do vyučování náboženství, neposlali do kostela. Ptal se tuhle jeden takový pokřtěný ateista: “Tak jaké já mám jako pokřtěný závazky vůči Bohu, když o něm nic nevím?” A slyšel odpověď: “Příteli, pokřtění není uvalení závazků a povinností na člověka. To je naopak vyhlášení závazků Boha vůči člověku. Jako při křtu v Jordáně zněl  nad Ježíšem Boží hlas: “Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení” , tak toto vyznání Boží lásky platí i dodnes ke každému křtěnci - synu člověka - i k tobě. Bůh křtěnce neodvolatelně vyhlašuje za své milované dítě. Vyhlašuje, že při něm stojí a vždy bude stát. I když se člověk synovství Božího bude odříkat, i když o svém nebeském Otci nebude chtít nic slyšet, i tenkrát bude Otec stát ve dveřích domova svého království a vyhlížet návrat marnotratného syna.
My všichni jsme pokřtění. Jak se to na nás projevuje? Důvěrným rozhovorem s Bohem jako s Otcem - modlitbou? Projevuje se to tím, že se dáváme vést Duchem svatým? Projevuje se to tak, že se stáváme nástroji Boží lásky? Že skrze nás může Bůh ve světě působit?
Je nám dána možnost, ohromná možnost, abychom žili královský život synů a dcer Božích. Máme dnes o čem přemýšlet.
A máme zač dnes Bohu děkovat.
 

PROČ JEŠTĚ KŘTÍT ?

Pán Ježíš se dal pokřtít, slyšeli jsme v evangeliu. Dobrá, řekne si někdo. Ale proč se dáváme křtít i my? Proč se mají křtít všechny malé děti? - Jistě byste, děti, všichni věděly odpověď: “Křtem se stáváme dětmi Božími!” Dobrá - to je správná odpověď. Ale co je s těmi ostatními , co nejsou pokřtěni? Jsou to všichni zavrženci a vyvrheli z Božího království? - “No, to snad přece ne” - odpovídáte. “Ale co tedy jsou ti nepokřtěnci? Jsou to také děti Boží?” - “Ano.” - Správná odpověď je ano. Všichni lidé jsou děti Boží. Vaši spolužáci, co nebyli pokřtěni, vaši učitelé, státníci a politici - všichni lidé na celém světě jsou děti Boží. Bůh je miluje a chce, aby si hezky žili a přišli k němu do nebe.
“Ale když je to tak, proč tedy vlastně  křtíme? Není to zbytečné?” - Vůbec to není zbytečné, naopak, křest je velmi potřebný. Bůh má rád všechny lidi, ale je potřeba, aby každý jednotlivec měl rád i Boha. Láska mezi dvěma je tenkrát úplná, když je opětovaná, když je oboustranná, vzájemná.
Křest, to je znamení přijetí a opětování Boží lásky. My, křesťané, víme, že Bůh nás miluje a snažíme se Boží lásku opětovat.
Proto tedy křtíme už malé děti, aby odmala věděly, že je tu nebeský Otec, který je má rád, že jejich život má smysl a důležité poslání - šířit Boží lásku a pokoj.
Kde rodiče nechávají děti nepokřtěné, bez křestní katecheze, tam děti při dospívání těžce tápají a hledají smysl života. A ne každý má to štěstí, jako pisatelka tohoto dopisu:
“Se mnou to začalo být zlé, když se mne doma a ve škole začali ptát, čím chci být. Rozčilovalo je, když jsem říkala, že nevím a že je mi to jedno. A mně to opravdu bylo jedno. V každém oboru už dělalo tolik pilných mravenečků přede mnou - co na tom záleží, jestli já tam přibudu nebo ne. A nebyly to dobré pocity tenkrát. Ptala jsem se sama sebe, proč a nač vůbec žít. Abych se vdala? Jsou prý krásná manželství, ale ta, co já jsem mohla pozorovat, krásná nebyla. K čemu vlastní žít? Jíst, spát, vstávat, čekat, co se přihodí - k čemu to?
Nevím, jak bych byla skončila, kdybych nepotkala Jarku a její věřící partu. Marně bych se pokoušela vyjádřit ten fantastický pocit štěstí, když mi poprvé došlo, že je tu Kdosi - Bůh, kterému na mně záleží, který mě má rád. Že můj život, až budu pokřtěna, nabude smysl, nádherný smysl: Mám budovat kolem sebe Boží království pokoje a lásky , spolupracovat se Stvořitelem v dotváření světa.
Vidím teď vše novýma, Ježíšovýma očima, žiju jakoby nový život. Denně potkávám tisíce dobrodružství, která mi dělají radost. Věřím v Boha a proto věřím i v život. Vím, proč žiju.”
Rodiče, kteří nedají dítě pokřtít, ač sami pokřtěni jsou, nebo pokřtít ještě dají, ale o křesťanskou výchovu se nestarají, ti svým dětem velmi škodí a život jim ztěžují.
Co je na křtu tak důležité pro celý život? Nejprve si poslechněme, jak to katechismus říká odborně: “Křtem se dítě začleňuje do velikonočního Kristova zmrtvýchvstání. Křtem umírá s Kristem hříchu a s Kristem znovu povstává k novému životu v Bohu. V tomto přecházení od smrti k životu, od zla k  dobru, od hříchu k lásce, má pokřtěný po celý život pokračovat.”
A teď se pokusme totéž naznačit lidově:
“Křtem se dítě stává členem dobré party, nebude nikdy samo, osamělé. Hlavou té party je Ježíš Kristus. Ježíš se stává při křtu přítelem. Pokřtěný jde životem s vírou, že tento přítel Ježíš má zájem, aby se mu život vydařil.
Jako se dítě tělesně podobá rodičům,
tak křtem získává podobu Boží
a právo, nazývat Boha Otcem a Pána Ježíše bratrem.
Kde se rodiče nad tímhle zamyslí a uváží to, nebudou na rozpacích, zda má nebo nemá smysl dát pokřtít dítě.
Když se vás tedy někdo zeptá, jestli má své dítě pokřtít, už víte, co mu odpovíte. Třebas toto:
Proč křtít?
Nejprv proto, že to chce Pán Ježíš: “Jděte a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.”
A proč to Pán Ježíš chce?
Aby vaše děti nebyly nikdy ve světě osamělé.
Aby měly společenství s Otcem.
Aby se staly bratry a přáteli Syna.
Aby měly vedení Ducha svatého.
Aby získaly dobré mravní zásady pro život v Kristovo evangelium.
Aby vydávaly dál - další generaci - svědectví o své víře, naději a lásce.
Není snadné vyjádřit několika větami cenu křtu - vždyť zde se přibližujeme k tajemství Boha mezi námi. Lze jen tušit cenu rozhodnutí o pokřtění dítěte:
že je to projev důvěry v budoucnost člověka a lidské společnosti pod ochranou Boží Prozřetelnosti.
Že je to projev důvěry, že narození není jen začátek umírání, ale i začátek cesty k životu věčnému.
Že je to zapojení do společenství místní církve, farnosti, do světové církve vítězné a pozemské církve putující.
Pojďme se přihlásit k svému křtu veřejným a společným vyznáním víry:
 

KŘEST PÁNĚ A KŘEST NÁŠ

vánocích jsme slavili narozeniny Pána Ježíše, dnes slavíme jeho pokřtění. Slyšeli jsme o tom právě v evangeliu: Pán Ježíš při tom křtu zažil, jak ho Otec nebeský má rád: “Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení.”
Chtěl bych dnes vám, děti, ale i vám rodiče, vypravovat, jak slavila své narozeniny jedna Jana, když jí bylo deset let.
Začalo to tak. Setkali se takhle jednou rodiče té Jany s knězem a mezi řečí došlo na to, že je to vlastně škoda, že se děti křtí tak malé, hned po narození, že z toho nic nemají a nic o tom nevědí. “Kdyby se křtilo tak v deseti, to už by si z toho mohly něco zapamatovat,” - říkali.
A kněz jim řekl: “Copak se neslaví narozeniny a křest Pána Ježíše každý rok znovu? Co vám brání, abyste každý rok slavili s Janou její narozeniny i den křtu - ať už současně nebo odděleně. Tak bude moci každý rok své pokřtění hlouběji prožívat.”
Tohle se rodičům líbilo a Janě také.
Když už měla mít desáté narozeniny, směla pozvat na společnou ranní mši v kostele a na společný oběd svou tetu, kmotřenku a dědečka, a na odpolední svačinu své nejlepší kamarádky.
Den začal v kostele u křtitelnice, kde byla Jana pokřtěna: “Tak tady jsem se stala křesťankou, tady prohlásili moji rodiče veřejně, že si přejí, abych já, jejich dítě, se naučila žít jako člověk pokojný, laskavý, hodný, jako dítě Boží. Tady mě Otec nebeský přijal za své milé dítě, v kterém se mu zalíbilo, za svou dceru.
Mši svatou toho dne sloužil pan farář za celou Janinu rodinu: “Aby nás živé Pán Bůh chránil od zlého a naši zemřelou babičku aby vzal do svého království” - říkala panu faráři maminka, když šly s Janou na faru požádat o mši svatou.
Při kajícím úkonu na začátku mše svaté se Jana pevně odříkala všechen darebností, a když při pozdravení pokoje tiskla tátovi a mamince ruku tak pevně, to jistě poznali, jak doopravdy je rozhodnuta nedrásat jim už nervy svou hubatostí a nepořádností.
Svaté stolování mešní , společné svaté přijímání celé rodiny v kostele, pokračovalo pak hody lásky doma - při společném obědě.
Jana směla sedět tentokrát v čele stolu, na tatínkově místě. Na stole hořela křestní svíce, u ní byla zavěšena křestní rouška. Byl to veselý oběd, zvlášť když tatínek spustil znenadání na magnetofonu Janin řev, který natočil, když ji dovezli z porodnice. Také pohádka tam byla, jak ji Jana vypravovala s babičkou, když jí byly tři roky, a potom z vánoc v pěti letech, jak zpívá koledy, sice pisklavým, ale snaživým hláskem.
Také album s fotografiemi přišlo ke cti a strýc hned udělal další snímky, aby i ten den byl zachycen.
A potom odpoledne, to si Jana směla pozvat na svačinu své kamarádky a byla třená bábovka a buráky a celá bedýnka limonády.
A když pak večer Jana šla spát a našla na posteli dárek, dámskou tašku, tu skoro takovou, jakou nosí dospělé slečny, ten večer se to Janě docela snadno modlilo z radostiplného srdce:
“Pane  Ježíši, tobě při křtu v Jordáně řekl nebeský Otec, že tě má rád jako svého Syna. A ty jsi tak hodný - chceš abychom tu radost prožívali také. Já to dnes vím: Maminka i táta mě mají rádi a chtěli mi dnes udělat radost. Náš Otec nebeský mě má také rád. Dal mi život, rodiče, domov, kamarády, křtem mě přijal mezi své děti. Děkuji ti, Otče náš, děkuji ti ...
Ale to už Jana při tom blaženě usínala, samozřejmě s tou dámskou taškou zavěšenou na rameni ...
Děti, rodiče, nelíbilo by se vám také slavit takovou rodinou slavnost, narozeniny spolu s křtinami? Pravda, jistě slavíváte narozeniny od malička, je dort se svíčkami. Zbývá přidat duchovní náplň, to ovzduší hodů lásky, ovzduší jordánského údolí s nebesy otevřenými a vůní otcovské lásky k dětem a dětí k rodičům.
Chceme, aby nás děti měly rády. A má to tak být. Ale je potřeba, abychom při svátečních příležitostech i my dali dětem svou lásku zvláštním způsobem najevo. Vždyť i Otec nebeský považoval za potřebné jednou veřejně a přede všemi prohlásit, že Ježíš je jeho milovaný syn, ve kterém má zalíbení.
A teď povstaňme ke společnému slavnostnímu prohlášení, že věříme v tohoto Ježíše Krista, Božího Syna, našeho bratra, že se od něj chceme učit, jak se mít navzájem rádi a jak být na sebe hodní.
 

JAK ROZVINOUT KŘESTNÍ MILOST

Nejen Pán Ježíš, i my jsme byli na křtu prohlášeni za Boží syny. Za křesťany, za chrámy Ducha svatého jsme byli prohlášeni při křtu.
Když prohlášení, tedy jimi i jsme? My pokřtění jsme ti dobří, nepokřtění jsou ti špatní?
Víme, že to není tak jednoduché, i když se tak přímočaře často smýšlí a mluví.
Křest je pozvání, povolání, které je možno rozvinout, nepřijmout, či později promarnit. Nejednou jsem v různých obměnách slyšel stesky maminek: “Když si naše dcera našla chlapce z dobré katolické rodiny, měla jsem radost. Jenže brzo po svatbě se ukázalo, že on není vůbec dobrý člověk.”
Po válce se svět s úžasem dověděl, že velitel koncentračního tábora v Osvětimi pocházel z dobré křesťanské rodiny, byl pokřtěn, přísně nábožensky vychován, doma poslouchal jako hodiny.
Dělící čára mezi dobrými a zlými lidmi neběží přesně po rozdělení křesťané - nekřesťané. To už věděl svatý Petr. Dnes jsme si četli jeho prohlášení, že Bohu milý je každý člověk, který jedná správně. - Petr říká: “každý člověk”, ne: “každý křesťan”! - A svatý Petr říká dál: “Bůh nikomu nestraní, miluje každého, kdo jedná správně.”
Jednat správně, na tom tedy vše záleží.
Co však vede člověka, aby jednal správně nebo špatně? Jistě řeknete- výchova! Jistě, ta má velký význam, ale ne rozhodující. Sami byste možná mohli jmenovat případy, kdy v jedné rodině jedni rodiče vychovávají své dvě děti. A jedno děcko je hodné, z druhého je darebák.
Tedy povaha? Ta vůbec ne. Všechny povahy mohou jednat dobře nebo darebně.
Pak snad dědičnost, zděděné vlohy? Dědičnost sama též ne. Dědíme jen sklony, náklonnosti. Dědíme jich mnoho, dobrých i zlých. Záleží na tom, zda ty dobré rozvineme a zlé potlačíme, nebo naopak.
Co tedy vede člověka, aby jednal dobře nebo správně?
Je tu zvláštní lidská vloha, jen lidská.  Zvířata ji nemají a člověk si ji musí pěstovat, rozvíjet správným směrem. Je to SVĚDOMÍ.
Ale pozor! Na svědomí se odvolává mnoho lidí, jednajících špatně. Mnoho různých významů dává svědomí: ztotožňuje se se zděděnými názory, mravním citem, smyslem pro hodnoty. Katechismus říká, že svědomí je Boží hlas v duši. Ale i tato definice potřebuje rozvedení, přesnější popsání, aby je člověk mohl rozvíjet správným směrem!
Svědomí je co do funkce dvojí schopnost:
Schopnost správně rozlišovat, co je dobré a co je zlé.
Schopnost správně se rozhodovat pro to, co je dobré.
Ad 1) Někdo se nenaučí správně rozlišovat dobré a zlé. V dětství mu rozvoj svědomí zarazí věčně poručníkující rodiče. Rozkaz nahradí rozeznávání: Dobré, správné je, uposlechnout vždy rozkazu. A i když z toho nevzejde pokaždé velitel vznikne aspoň hnidopich, který před sebou nevidí živé lidi, ale foršrifty, předpisy, rity, které se snaží úzkostlivě plnit bez ohledu, kolik škody a zla tím v konkrétním případě způsobí.
Ad 2) Jiný se nenaučí jasně rozhodovat. Je slaboch. I když ví, co je správné, zlé sklony zvítězí a jedná špatně.
K takovým zlým koncům dochází tam, kde rodiče nepochopili, co je vlastně cílem výchovy. Myslí si, že cílem správné výchovy je vychovat děti poslušné. To však platí u psa, ne u dítěte. U dítěte je cílem výchovy nejen poslušnost, aspoň ne především, ale hlavně svědomitost: naučit děti rozeznávat mravní hodnoty, co je dobré a co je zlé. A naučit je, aby uměly podle toho poznání i jednat, aby se samy uměly rozhodnout pro to, co je dobré.
Svědomí je tedy něco, co se musí vychovávat, pěstovat.
Budeme si tedy pamatovat:
Křesťan je člověk svědomitý: umí dobré rozeznat a dobré dělat.

Přímluvy

Slavíme svátek křtu Páně. Mysleme při tom i na náš vlastní křest a prosme Pána Ježíše:

• Za všechny děti, které budou letos v naší farnosti pokřtěny, aby byly také ve víře vyučeny a vychovány.
• Za všechny rodiče, kteří dají své děti pokřtít, aby je trpělivě učili znát a milovat Pána Ježíše.
• Za naše vlastní rodiče - aby bylo jejich radností a slávou na věky, že nás odmala vedli k víře.
• Za všechny kmotry a kmotřenky, aby pamatovali na svůj úkol, že se mají stát dobrými přáteli a rádci svých kmotřenců, zvlášť  při jejich dospívání.
• Za národy, které dnes žijí u Janova Jordánu, aby konečně dosáhly spravedlivého míru.
• Za národ izraelský, aby poznal, že očekávaný Mesiáš je Ježíš Kristus.
• Za nás všechny pokřtěné, abychom své křesťanství nesli jako šlechtictví ducha.
• Za děti nepokřtěné - aby našly věřící přátele, kteří by je k víře přivedli.

Pane Ježíši, chceme pamatovat na všechny výsady a práva, která plynou z toho, že jsme členy tvého království, že patříme do tvé církve. Chceme být pamětlivi, že jsi nás pozval za své spolupracovníky, učedníky a přátele, ty, Synu Boží, jenž žiješ a kraluješ po všechny věky věků.

další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net