OBSAH
	1.Osobní a komunitní objevení Písma svatého
	2. Objevení pramenů naší spirituality
	3. Inkulturace
	4. Spolupráce
	5. Eschatologické poslání
	6. Komunitní život

Úbytek povolání je pro nás nepříjemnou provokací. Může nás vést k zármutku, může nás vést ke kořenům zasvěceného života. Mohli bychom být přivedeni do pokušení, zda vůbec má právo na existenci. Pochybovat nemůžeme. Jan Pavel II. potvrzuje jeho nezastupitelnost: "Všeobecná přítomnost zasvěceného života a evangelijní charakter jeho svědectví zjevně dosvědčuje, že nejde o jev izolovaný a oddělený, ale že se týká celé církve. . Skutečně se zasvěcený život nachází v samém srdci církve a má rozhodující význam pro její poslání.. Slib evangelijních rad je nedílnou součástí života církve"[1]. Dále podotýká, že zasvěcený život není tak ohrožován poklesem počtu povolaných, jako spíše ztrátou duchovního přilnutí ke vzkříšenému Pánu: "Úpadek [zasvěceného života] se neprojevuje zmenšeným počtem členů, ale zánikem duchovní věrnosti Pánu i vlastnímu povolání a poslání"[2].

Můžeme tuto úvodní myšlenku shrnout: Problém tkví spíše v kvalitě našeho zasvěceného života. Odpověď je třeba vyslovit zřetelně: Je třeba, abychom se stali tím, čím Pán a jeho církev nás chce mít.

Druhá skutečnost, která nás může zneklidňovat je postupné zanikání jednotlivých řeholních společenstvích. Vznikají nové formy. Zasvěcený život má dnes rozlišnou podobu a různá specifická poslání. Velkou rozmanitostí řeholních rodin[3] a také poskytováním často vyjímečně kvalitních služeb snadno riskujeme, že zapomeneme na to, čím zasvěcený život je a co má vyzařovat. Zasvěcujeme se pro poslání, které když vezmeme vážně nás natolik vstřebává, že nejhlubší motiv zasvěcení se postupně z života může vytratit. Nejsme však jediní, mnozí kolem nás konají 'naše' vlastní poslání, možná i lépe, jsme-li kritičtí k sobě samým. Ztráta exkluzivity a úbytek povolání se stávají znameními doby a výzvou k novému rozlišování a poznávání. Kam nás Duch svatý směřuje a co od nás žádá?

Sv. Otec nám ve své postsynodální exhortaci 'Vita consacrata' doporučuje věrnost duchu zakladatele: "Především je zde požadavek věrnosti zakladatelskému charismatu a zvláště duchovnímu dědictví každého institutu. V této věrnosti vůči horlivému nadšení zakladatelů a zakladatelek. se snáze objevují a vroucněji prožívají základní prvky zasvěceného života"[4]. Autenticita charismatu se ověřuje jeho vztahem k Otci, Synu a Duchu svatému[5]. Věrnost zakladateli však nelze ztotožnit s historickým posláním té či oné komunity zasvěceného života. Je třeba rozlišovat "historické poslání jednotlivého institutu nebo formy zasvěceného života"[6]a vlastní poslání zasvěceného života v církvi, které je trvalé, neztratí nikdy své místo. Předpokladem životnosti zasvěceného života je věrnost tvořivá, prožívaná v poslechu výzev a potřeb současné doby, která se v mnohém liší od doby zakladatele. Cestu k této tvořivosti dává svatost zakladatelů a zakladatelek. Otázku si je možné položit asi takto: Jak by oni odpověděli na znamení doby, která nás v současné době obklopuje? "Každý institut je postaven před úkol znovu se vracet k řeholi, neboť v ní a v konstituci je shrnuta cesta jejich následování Krista, kterou charakterizuje zvláštní charisma potvrzené církví"[7].Tím nás Jan Pavel II. vybízí k jakémusi znovu založení, opětnému založení našeho zasvěceného života. To platí velmi důrazně i u nás, po dlouhé době přerušení přirozeného rozvoje řeholního života. Taková obnova však vyžaduje radikálnější vnitřní proměnu, nejen nějakou povrchni adaptaci.

Můžeme se pokusit říci, v čem toto opětné zakládání spočívá? Kde můžeme hledat jádro této stálé, nikdy neukončené reformy či dokonce opětném zakládáním řehole? Naši zakladatelé jistě nepočítali s tím, že je třeba jimi založený řád opět 'zakládat'. Například sv. Ignác neznal slovo nové založení řádu, znal však jiné, které se mu velmi podobá: 'magis' - více. V každém zakladateli nalezneme ono kouzelné slovo, které má schopnost řád znovu založit.

Přiblížení se zakladateli řeholního společenství má jedno společné: Vždy doprovází nové objevení Trojice, vnitřní život Otce, Syna a Ducha svatého (celá I. kapitola VC). Tato vlastní křesťanská zkušenost se pak projeví v konfrontaci s potřebami (výzvami) naší doby.

Věrnost zakladateli v této dynamické obnově je vedena určitými zásadami:

"Prvním zdrojem každé křesťanské spirituality je Boží slovo. Z něho je čerpán jedinečný vztah s živoucím Bohem a s jeho spasitelnou a posvěcující vůlí"[8].Když čteme pozorně životopisy zakladatelů, vidíme zřetelně, že jim byl dán dar porozumění Písmu svatému. Jejich zkušenost spočívá v tom, že vystupují do blízkosti Boží. "Základní pravda Starého Zákona je opačná: je to zjevení, že Bůh nebes sestupuje ke izraelskému lidu a svou láskou překlenuje propast mezi Ním a smrtelnými lidmi"[9]. Jak tedy číst Písmo svaté? Tím, že od něj očekávám biblický obsah (co si Bůh myslí a po čem touží), tj. co vychází z Božího srdce, a také sílu, tzn. schopnost proměny, změny[10]. Vytrvalá četba Písma, včetně Starého Zákona, vede k osvojení si, k účasti na Boží moudrosti. Bůh totiž předává lidem svou moudrost a ta se stává společným pokladem[11]. Sílu Písma můžeme přirovnat vanutí Ducha, je dechem života, dechem Božím[12].

V Novém Zákoně je slovem Božím osoba Ježíše Krista. Evangelista Jan hovoří o Ježíši jako o Slovu (Logos) Boha, které se stalo tělem. V Ježíši Otcovo slovo jde k lidem, zjevuje se v Ježíši Kristu, Bohu a člověku. A od Ježíš z Nazareta, člověka a Boha, vychází slovo. Ježíš z Nazareta se ztotožní s věčným Logos Otce. Učíme se rozumět tomu, že setkání s Ježíšem se postupně setkáváme s Bohem, s božskou osobou ve vztahu k Otci jako jeho jediného Syna[13]. Četba Písma je denní kontemplace tajemství, která nás uvádějí do intimního poznání Pána a jeho způsobů hlásání Božího království. Nejedná se tedy jen o modlitbu, zaměřenou na nás samotné. Jeho slovo k nám je hluboce moudré a účinné. V četbě Písma se tajemným způsobem podílíme na tajemství inspirace, tj. mimořádné Boží činnosti, která otevírá Boží záměry a Boží způsoby uvažování o nás jednotlivě i společně.

Bez této biblické inspirace bychom mohli stěží obnovit naše řeholní a apoštolské poslání. Neodpovídalo by to ani ideálu kontemplace v činnosti. Prvořadou bude hluboká osobní láska k Ježíši Kristu, vyúsťující do našeho osobního 'magis'. To dává řeholníkovi dynamiku celého jeho života.

Pramen spirituality zasvěceného života je naším nejvlastnějším bohatstvím. Je vyjádřeno v charismatu řeholní komunity. Proč je důležité se vracet k pramenům? Nestačí se vracet k pramenům jako se obrací učitel k učebnici. Tento návrat je spojen s duchovním otcovstvím a mateřstvím. Tak jako z probodeného boku Kristova vyrostla církev, tak z probodeného srdce světců, pravých duchovních otců duchovních a matek se rodí společenství věřících. Duchovní otcovství a mateřství je spojeno s autentickým, ortodoxním učením. Nestačí však jakékoliv učení, aby někdo byl za duchovního otce či matku uznán a respektován. Odkaz na tradici je kritériem hodnověrnosti. "Tradice je jako řeka. Jestliže je někdo spojen s řekou otcovství a tradicí, voda, která prýští tímto prostřednictvím, učiní to, že voda se stane dalšímu živou vodou a i on se stane otcem. Jestliže je přerušena komunikace s touto původní řekou a jeho řeka už není řekou, kde je možné se setkat s božským, je jeho cesta odkloněná. Je to řeka, která vyschne. Nemá-li spojení s pramenem, pak je jeho otcovství mrtvé"[14]. Odvoláváním se na duchovní otce a matky je zárukou ortodoxie, přináležitosti k církvi, legitimity toho, co mluvíme. Ten, kdo podává vodu a není spojen s pramenem, nemůže dávat vodu života. Patří zcela někde jinde. Vincenc z Lerinsu (434) hovoří o 'antiquo patrum consortium', to znamená, že souznění, souhlas či dokonce symfonie s otci (zde můžeme zařadit i zakladatele či zakladatelky) se stává kritériem pro jistotu legitimní, autentické a živé přináležitosti k církvi či řeholní komunitě. Rekapitulace myšlenek a konceptů zakladatelů a zakladatelek vytváří jistou jednotu charismatu, s čím je možné se identifikovat, v čem řeholní rodina chce moudře, vytrvale žít, učit se, setrvávat, třebas i zemřít věrně v Kristu nebo být pro Krista i zabit. Pozornost se však nesmí obracet výlučně na doslovné předávání charismatu, na objektivní totožnost toho, co učil zakladatel či zakladatelka, ale na autoritu, s kterou se jejich učení předává. Tuto autoritu tvoří přítomnost Ducha svatého těch, kdo charisma předávají.

Žijeme nepochybně v dobách, kdy bude kontemplace a zjevení Trojice nejvlastnějším úkolem zasvěceného života. "Evangelní rady jsou především darem Nejsvětější Trojice. Zasvěcený život je zvěstováním toho, co Bůh činí ze své lásky, dobroty a krásy. První povinností zasvěceného života je zviditelňování obdivuhodných věcí, které v křehké přirozenosti povolaných lidí koná Bůh"[15]. Krása, kterou Trojice působí v Bohu zasvěceném člověku, je vlastně stopou, kterou Trojice v dějinách zanechává, "aby lidé mohli poznávat úchvatnou sílu Boží krásy a touhu po ní"[16].

Evropská kultura je na inkulturaci této krásy Boží v dějinách prostřednictvím lidí připravená. Jak upozorňuje T. Špidlík, zjevení Nejsvětější Trojice lze dobře chápat v kontextu evropské kultury. antičtí Řekové neusilovali o to, aby znali mnoho věcí, nýbrž aby porozuměli síle, která vytváří základní jednotu všech věcí. Před příchodem křesťanství milovníci moudrosti (filosofové) nalezli, probereme-li je historicky, čtyři základní jednotící principy: primitivní materialisté ve vodě, apeironu, v atomech, vědečtí materialisté v neměnných přírodních zákonech - v kosmickém náboženství s neúprosným osudem, idealisté jednotu světa viděli v ideji, která řídí celý svět přesně a dokonale, člověk se zde cítí jako v křišťálovém paláci a konečně náboženští myslitelé viděli základní princip světa v ideji Boha, protože bez jediného boha nikdy nenajdeme jednotící princip světa a všeho, co existuje[17].

Křesťanství přišlo se zcela novou koncepcí jednoty světa: Trojice tří božských osob, která tvoří dokonalou jednotu. "Spojuje svobodné osoby, uchovává jejich plnou svobodu, ale zároveň je absolutní jednotou. V ní se harmonicky spojuje láska a zákony, tvůrčí rozlet a nutnost neměnných idejí, hodnota žijící osoby a dokonalé společenství s druhými"[18]. Inkulturace znamená pronikání Božího tajemství do běhu světa prostřednictvím těch, kteří tajemství Trojice v sobě nesou. Tak se tajemství Trojice postupně zjevuje. Obdarování, které v sobě nesou, vede ke sdílení božského života s druhými i světem.

Inkulturace našeho způsobu hlásání božího království. Síla inkulturace je ta síla, která nás vede, pohání, abychom vyšli ze sebe, ze svých návyků a zvykových způsobů myšlení a konání a vyšli vstříc druhým.To je zcela v protikladu s dnešní kulturou egocentrismu, individualismu, soběstačnosti[19].

Nedostatek povolání je výzvou k široké spolupráci: s diecézním klérem, laiky, ostatními řeholníky. O ní hovoří první část druhé kapitoly VC, nazvaná 'Zavěcený život jako znamení společenství v církvi'. Je výrazným rysem dnešní církve, že si uvědomuje, že její jednotlivé části "mohou a musí spojovat své síly, aby se ve vzájemné spolupráci a výměně darů účinněji podílely na misijním díle církve"[20]. Otvíráme se ke spolupráci též vzhledem k našemu početnému oslabení, ale nejen kvůli němu. Eklesiologie dnešní církve je založena na vztazích jako spirituální skutečnosti. Je v tom i věrnost řeholní tradici, v práci s mnoha spolky, hnutími, laickými iniciativami. Vyžaduje to dnes od nás opravdové obrácení srdce. Velmi však riskujeme, když spolupráci snášíme z nutnosti.

Nutnost spolupráce vychází z povahy Božího zjevení sebe sama. K. Rahner zavedl dva nové termíny: 'imanentní Trojice' označuje vnitřní život Boží, pojem 'ekonomická Trojice' znamená spásné dílo Trojice navenek, dílo Trojice ve stvoření. Svět je více poznamenán samotným vnitřním životem Trojice a ten spočívá ve sdílení. Boží tajemství nemá za cíl zcela skrýt Boží život před našima očima, má uchovat jeho velikost a přesažnost i v okamžiku zjevení. Bůh se člověku zjevuje v nejvyšší míře v modlitbě, která umožňuje Boha poznat tak, jak je. Nejcennější křesťanská zkušenost je poznání Božích osob, která z člověka činí živou osobu. Boží život určuje jeho vztah k člověku, má k němu takové vztahy, které vyrůstají ze vztahů uvnitř Trojice. Otec plodí Syna, který ho miluje. Jejich láska je vyjádřena v dialogu osob od věčnosti. Poznává Otce tím, že ho miluje a svobodně přijímá (duchovní poznání). Znají se božsky, protože se božsky milují. "Vlastností opravdové skutečnosti je být poznána, kontemplována, obdivována. Ten, kdo kontempluje a obdivuje vzájemnou lásku Otce a Syna, je Duch svatý. Tím, že kontempluje, vzniká jako třetí božská osoba"[21]. Zasvětit život Bohu znamená nechat pronikat tento vnitřní Boží život jako ideál osobního soužití lidí. Spolupráce začíná schopností dialogu, odvozeného od dialogu osob v Trojici. Kdykoliv se začne projevovat mezi lidmi, začíná skutečný základ spolupráce lidí ve světě i církvi.

Naše eschatologické poslání dnes bývá často přehlíženo. Tou největší službou, kterou po nás Pán žádá a kterou můžeme lidem dnešní doby poskytnout, je naše svědectví vzkříšení - Pánovu i našemu. "Řeholní stav . lépe předem ohlašuje budoucí zmrtvýchvstání a slávu nebeského králoství"[22].

Vždyť celý náš život v odříkání (chudoba, čistota, poslušnost) nevyjadřuje nic jiného než očekávání příchodu království: "Ti, kdo zasvěcují svůj život Kristu, musí žít touhou po setkání, v němž by se s ním konečně jednou a navždy spojili. Zde je počátek oné horoucí touhy, té dychtivosti _ponořit se zcela do planoucí výhně jeho lásky, která není ničím jiným než samotným Duchem svatý'."[23]. Je to aktivní očekávání ve službě světu, který snadno zapomíná, že smrt není posledním slovem a že Otec (Otec náš a Ježíšův) nás očekává vzkříšené v Pánu, abychom žili stále s ním a v něm. "Křesťanská víra se neodvrací od života. Věří v Boha živých. jejím cílem je život, a proto přitakává životu na všech jeho stupních jako daru a odlesku Boha, který je životem, Přitakává životu až do jeho ztemnění utrpením. I tak zůstává Božím darem"[24].

Proto je řeholní život aktivním očekáváním - prací a bděním[25]. Eschatologie - naše budoucnost tedy není nějaká věc. To, co má přijít, je osoba, je někdo, je to Pán. Nepřipomínáme tedy smrt, ale setkání s Pánem života. Věčný život není vysvětlen z existence člověka jako individua, nýbrž jeho vztahem k Bohu. Ten je nesmrtelností, důvodem je jeho láska v Trojici od věčnosti. "Bůh sám není 'atom', nýbrž vztah, protože je láskou, a proto je životem. Proto také na vzájemnosti lidské lásky spočívá lesk tajemství věčnosti"[26]. Člověk nemůže vstoupit do věčnosti sám, ni mu věčnost nemůže patřit. "V každé lásce mezi lidmi je skryto volání po věčnosti"[27]. Život zasvěcených lidí se uchovává v paměti lidí i v paměti Boží.Věčnost "je blažený stav, v němž naše paměť se spojuje s pamětí Boží"[28]. Zasvěcení lidé očišťují své srdce, aby v ní nesetrvávalo nic z toho, co může zatížit naši společnou věčnost. Je naplněn odpuštěním, aby ani vzpomínky na nespravedlnosti a spáchané křivdy nenaplnili srdce tím, co nemá místo na věčnosti: hořkost a nenávist.

Církev je společným dílem lidských osob, naplněných Duchem svatým[29]. Řeholní komunita je církev v malém a církev je odrazem Nejsvětější Trojice, společného díla tří osob. Je odrazem Nejsvětější Trojice, společného díla Otce, Syna a Ducha svatého. Dílo spásy se uskutečňuje tam, kde se tato jednota tvoří. Z tohoto důvodu se stává komunitní život zjevením neviditelného života Božího, kde neviditelná jednota Božích osob je patrná (viditelná) na jednotě křesťanského společenství, kláštera[30]. Náš komunitní život je též jednou ze základních zásad svědectví zasvěceného života. Bůh, jemuž se zasvěcujeme, totiž není samotář, individualista, ale společenství Nejsvětější Trojice, Bůh je láska.

Naše komunity se stávají společenstvím k obrazu a podobenství Boha - lásky. Jsou 'tělem' , to zanmená fakt, že neviditelná skutečnost se stává viditelnou.  "V našem případě neviditelná jednota božských osob se dá pozorovat na jednotě, složené z různých lidí"[31].Komunitní život bývá bolestný. Přitahuje povolání, ale může se též odpuzovat. Žít v komunitě 'jedním srdcem a jedním duchem' se stává důležitým apoštolským posláním.