OBSAH
	1. Nové vidění zasvěceného života
	2. Zasvěcený život ve změněném světě
	3. Útěk ze světa a posvěcení světa
	4. Zasvěcený život žen
	5. Poslušnost a autorita
	6. Otázky formace
	7. Zasvěcený život zítřka

Téma zasvěceného života je jedno z těch, která jsou v současné církvi druhé poloviny 20. století nejhlouběji promýšlená. Jeden z důvodů lze objevit ve skutečnosti, že řeholníci a řeholnice podobně jako v minulosti i dnes významně obohacují život církve[1]. Paradoxně můžeme toto tvrzení spojit s objevováním nové důstojnosti laika a hodnoty duchovního života každého člověka[2]. Ještě těsně před zahájením Druhého vatikánského koncilem se zdálo, že z hlediska teologického je řeholní život dostatečně znám: Řeholníci byli křesťany, povolanými k dokonalosti následováním tří evangelijních rad. Ostatní křesťané - laici byli povolání žít 'jen' podle Božích přikázání. Cíl svatosti řeholníka byl jednoznačně považován za vyšší. Řeholní život byl 'stavem dokonalosti', protože užíval prostředků dokonalosti. Příkazy desatera zavazovaly všechny křesťany, evangelijní rady byly určeny jen některým[3].

Druhý vatikánský koncil zdůraznil opomíjené skutečnosti: povolání všech věřících ke svatosti[4]. Východiskem teologie zasvěceného života se stala eklesiologie (všichni v církvi máme stejnou důstojnost[5], jeden křest a společné povolání ke svatosti, vyjádřené různým způsobem podle svého povolání[6]).

Dnes pozorujeme dvě tendence: První mluví o existenci všeobecně platných prvků zasvěceného života (zasvěcení, sliby, společný život, apoštolát, modlitba, spiritualita atd.), které by se měly uplatnit v jednotlivých charismatech. Snaží se určit podstatu zasvěceného života a určit specifiky jednotlivých skupin. Východiskem je zasvěcení. Druhá vychází od zakladatele a typologie (mnišství, žebravé řády, řeholní kanovníci, moderní kongregace, sekulární instituty atd.). Popisuje charismatickou a spirituální identitu každé skupiny, poslání a způsob služby. Oba dva způsoby se vzájemně doplňují. Po koncilu rozlišujeme několik východisek zasvěceného života: zasvěcení jako činnost Boží[7], zasvěcený život jako radikální způsob křesťanského života[8], zasvěcený život jako život v čistotě, zasvěcený život jako předjímání eschatologie[9].

Synoda o zasvěceném života v roce 1994 a následná apoštolská exhortace Jana Pavla II Vita consacrata přinesly ještě další nové impulsy[10]. Přestože obsahují na prvém místě syntézu dosavadních diskusí, uchovaly různé způsoby uvažování o zasvěceném životě a otevírají navíc nové pohledy: Dnes mluvíme o tom, že zasvěcený život má 'dvě duše' - východní a západní[11]. Je vypracován model 'uvažování v trinitárním kruhu' (Otec - zasvěcení, Syn následování, Duch - charismata)[12]. Nepokoušíme se již tolik srovnávat či stavět do protikladu jednotlivé 'stavy', raději hovoříme o komplementaritě tří křesťanských stavů[13]. Důvody zasvěceného života se odvozují od božské struktury církve, již ne od ustanovení Kristem. Je pravdou, že "v průběhu staletí přecházel (tento způsob života) v různé mnohotvárné formy"[14]. Některé otázky zůstávají ne zcela zodpovězené: klauzurní mnišství, řeholní bratři, smíšené společnosti, nové formy života podle evangelia a místo zasvěcených žen v církvi[15].
 

Čím se liší zasvěcený života dneška od řeholního života 19. století? Od zasvěcených osob se nežádá na prvním místě přijetí určitých specifických, stále potřebných a aktuálních děl a prací. Více se cení prorocké svědectví: slovo evangelia má opět zaznít přesvědčivým způsobem. Je zřetelné, že základní prioritou je být tím, čím jsme jako řeholníci. Následkem toho jsme nejednou svědky postupného zániku dosavadních modelů neslučitelných s podstatou řeholního života, smyslem přináležitosti k určité řeholní rodině, prožíváme krize povolání, marginalizaci řeholního života v církvi, etického a spirituálního napětí v jednotlivých komunitách. Na druhé straně jsme svědky a účastníky zrodu nových forem zasvěceného života uvnitř i vně jednotlivých řeholních rodin.

V minulém století byl považován řeholní život za prostředek k apoštolátu (profesionalita ve službě v církvi). Formace byla považována za přípravu k fungování řeholních institucí, spiritualita byla chápana jako devocionalismus, řeholní praktiky. Dnes vidíme, že ty oblasti, které byly v minulosti téměř výlučně v rukou řeholníků, převzal stát. Práce řeholníků již není originelní a výlučnou. Ptáme se, jakou práci a vizi můžeme nabídnout mladým lidem? Stále požadovanou rekvalifikaci, abychom splnili podmínky, které si žádá zákon pro výkon těchto specifických povolání?  Nehledáme si zaměstnání spíše proto, abychom měli živobytí? Na poli církevním vidíme rovněž velký posun: Kdo je dnes zodpovědný za zvěstování a službu lásky v církvi?

Z tradiční ekleziologie vyrůstající pojetí církve jsou v rukou kněží, řeholníků a zasvěcených osob. V koncilní eklesiologii v rukou všech pokřtěných, podle jejich vlastního povolání. Tím se stáváme oprávněně církví 'laiků' - proto je dnes mnoho povolání v různých hnutích a dobrovolnících. Církev dnes hledá dobrovolníky, to jsou lidé zajištění finančně a ochotní pracovat pro církev. Je zcela zřetelné, že se výrazně mění způsob povolání, způsob přítomnosti a význam zasvěceného života v církvi[16].

Podobné změny zasvěcený život v minulosti církev již prožívala. Například v době tridentského koncilu klasické mnišství bylo v hluboké krizi a začaly se objevovat nové, vitálnější formy apoštolského řeholního života. Je zajímavé, že mnišský život našel sílu k obnově. Ztratil svoji exkluzivitu a otevřel si tím cestu ke své nové autenticitě a kvalitě. Dnes vidíme velkou krizi apoštolského řeholního života. Proto jsou dnešní komunity tázány po důvodech své existence - jak naplnit svůj úkol v církvi a ve světě.

Úloha řeholního života byla viděna v konkrétní apoštolské práci. Dnes uvažujeme spíše nad tím, jak má animovat život církve. Přítomnost řeholníka či řeholnice podněcuje povědomí důležitosti jednotlivých děl a služeb. Co jsme dříve dělali přímo, stává se dnes proroctvím: Voláním po zodpovědnosti všeho toho, co jsme dříve dělali sami. Znamená to, že naše komunity se musí stát otevřené ke všem, kdo chtějí dnes nabídnout své síly k tomu, co jsme měli dříve plně ve své režii.

Primárním charismatem dnešního řeholního života je schopnost vidět potřeby a nezbytné věci dnešních lidí. Zde se rodí řeholní komunita zítřka. Sdílíme svoji víru, spiritualitu, život podle evangelia v dnešním světě. Dnešní řeholní život je založen na spolupráci, duchovním sdílení, totálnost, pravdivosti v návratu k evangeliu. Řeholní život umírá tam, kde slouží jako prostředek k apoštolátu, rozvíjí se tam, kde je životem z evangelia.

Z druhé strany vidíme jiný důsledek přizpůsobení řeholního života potřebám dneška. Ve jménu toho, abychom se stali více operativními, změnilo se mnoho věcí v negativním smyslu. Odložili jsme pravidla a 'překonané' denní řády kvůli množství práce, které přijímáme. 'Osvobodili' jsme se k tomu, abychom mohli lépe sloužit a pracovat. Nenašli jsme s tím  v komunitách podstatné prvky řeholního života, které by byli ve shodě s naší prací. Proto sníme o starých dobách, někde se je pokoušíme zavádět. Jindy diskutujeme, jak by věci měli být. Je nám třeba praxe toho, co postupně chápeme jako zasvěcený život dnes. Zasvěcený život není teorie či teologie zasvěceného života, ale náš život, naše rozhodnutí, naše komunita. Rozhodující se dnes stává komunita, protože je místem nového člověka v Kristu. Komunita se stává dnes místem, kde zasvěcený život je zadušen ve své podstatě.
 

Je zřejmé, že zasvěcený život se dnes nachází ve zcela nové epoše, která na ni klade požadavky dříve nepoznané. Nelze se zde zabývat, co znamená výraz 'postmoderna', jaký je to stav mysli[17]. Žít v tomto stavu světa je možné řeholníku dneška jen za předpokladu, že se bude v prvé řadě stavět proti lenosti poznání (intelektuální lenosti) a proti neznalosti dějin[18]. Dnešní svět je světem vzdělaných lidí, kteří poznali hranice svých možností ze zkušenosti moderních dějin. Z toho vyrůstá pocit nedůvěry ve velké osvědčené syntéze, metafyzické vysvětlení a klasické teologické důvody. Univerzálně platné myšlenky neochránily svět před hrůzami moderní doby.

Proto je dnešní člověk opatrný vůči těm, kdo chtějí kontrolovat poznání a určovat platnost hodnot. To se přenáší i do řeholního života, který nám byl předán jako poslušnost do nejmenších detailů, vyloučení jakýchkoliv osobních rysů, naprosté kontroly jednotlivce a rozhodování soustředěné do osoby představeného. Proto dnešní doba usiluji o demolici dosavadních systémů, pravd a návyků v duchu zásady: nic není absolutního, protože vše může být sociální konstrukce. To je určující pocit dnešních mladých lidí, kteří se zajímají o zasvěcený život, protože poznávají postmoderní svět za nedostačující. Sekularizace je nahrazena novou vlnou desekularizace, často přinášející zájem o náboženství či lépe náboženskost, 'light' religiozitu[19].

Postmoderní duch nemá důvěru v historickou objektivitu. Dnes není přijímáno historické vysvětlení, pozitivní fakta jsou 'slabá' a lze je interpretovat velmi protichůdně. Lze dosáhnout uznání poctivosti historika, v závislosti na tom pak věrohodnost jeho slov. Dnes se uznávají společenské dějiny, které již nejsou psány z pozice mocných nebo vítězů (dějiny z hlediska žen, homosexuálů, menšin, obětí, chudých atd.). Uznávají se dále dějiny kulturní, to jsou vyprávění, paměti, kroniky atd. To přesvědčuje více mladého člověka než pouhé dějiny řádů a kongregací.

Z těchto dvou důvodů je třeba se zbavit intelektuální lenosti a usilovat o komplexní myšlení (mohli bychom říci ekologické myšlení), to je myšlení, které vidí celek, tajemství skutečnosti, meze velkých systémů, omezenost velkých teorií a pravd. Přijmout pluralitu neznamená dnes přijmout zhoubný relativismus (všechno lze a je vlastně stejné), ale objevit ve všem náznaky a stopy milosti a pravdy, cestu k plnosti. Přijetí pluralismu je postmoderní forma katolicity. Přijetí pluralismu nesmí být synkretismem, ale přijetím poslání k dialogu s komplexitou života. Je pokorným teologickým a spirituálním myšlením a smýšlením[20].

Postmoderní duch dává hodnotu fragmentárním pravdám. Usiluje o to, objevit v fragmentu skutečnosti odlesk totality. Krása je chápána jako objevení jednoho v mnohém. Proto je postmoderní duch citlivý a vnímavý k svátostnému symbolismu, estetickým formám, umění, obrazům. Pojmy nejsou pro něj důležité, přitažlivé je pro něj vyprávění. Dnešní člověk nechápe, proč by Boží věci měly být hájeny, nerozumí naší apologetice. Ptá se spíše, jak má bránit sebe, když se Bůh přibližuje[21].

Užíváme dnes zcela nového teologického jazyka: následování, proroctví, charisma, znovu založení řehole, společenství a jednota, opce pro chudé, být znamením, disponibilita, duchovní cesta, trvalá formace, začlenění do místní církve, inkulturace atd. Mluvíme dnes o novém stylu řeholního života: vztahy, důstojnost osoby, spontánnost, překonání klerikalismu, překonat čistě disciplinární přístup, jednoduchá forma oblékání, být blízko lidem, spontánní modlitba, disperse v povolání, více svobody a dialogu.

Existují nové teologické tendence, které mluví o novém pojetí východisek zasvěceného života. Žijeme dnes v pluralismu, který je odůvodňován kulturní a sociální růzností, v nichž naše instituce žijí a pracují. Setkáváme se s mnišským životem nekřesťanských náboženství (sympatický Dalajláma). Již dnes se mluví o tom, že začne převažovat zasvěcený život laiků a žen, nekněží! Není daleko doba, kdy budeme hovořit o latinskoamerickém, africkém a asijském řeholním životě. Naše podoba evropského řeholního života se stane inspirací, ne však monopolem řeholního života. A protože svět se stává multikulturálním, můžeme očekávat i takový řeholní život u nás.
 

Co činí dnes zasvěcený život obtížným je napětí mezi dvěma protikladnými duchovními tendencemi: útěkem ze světa (fuga mundi) a posvěcením světa (consecratio mundi)[22]. Křesťané se dnes vážně ptají: Má křesťan dneška především přilnout k věčným hodnotám, v důsledku toho prožívat intenzivně především eschatologický rozměr své duchovnosti? Je jeho hlavním úkolem posvěcovat současný svět a prožívat především inkarnační aspekt křesťanské duchovnosti v prožitku křesťanské jedinečnosti v dějinách a ve společnosti? Jinak řečeno: napětí mezi asketickým úsilím a mystickou na jedné straně a mezi účinnou blíženskou láskou na straně druhé[23]. Nalézt rovnováhu mezi těmito dvěma póly je pro současného řeholníka značně obtížné, často klade důraz vyhraněným způsobem na jedno či druhé. Každý den vidíme u mladší i starší generace řeholníků a řeholnic zápas mezi těmito dvěma tendencemi. Vidíme to dobře například v napětí mezi starobylými institucemi a novými formami zasvěceného života.

Za touto změnou můžeme objevit dvě nové skutečnosti, které ovlivňují směřování řeholního života: univerzální povolání ke spáse a naléhavost praktického prožívání víry v dnešním světě[24]. Duchovní život je v síle těchto dvou axiomů chápán jako rozvinutí všeobecného kněžství (laického rozměru křesťanského života). Řeholníci tím ztratili monopol na svatost a pěstování duchovního života. Navíc se dnes stále častěji objevuje otázka odůvodnění řeholního života na základě prokazatelné prospěšnosti. Řeholníci jsou vybízeni prokázat účinnost svého zasvěcení. Je tomu tak i proto, že zasvěcený život se uskutečňuje v církvi zároveň jako charisma, proroctví a znamení, i jako instituce, zákonem určená církevní společenství a světská organizace.

Další závažnou skutečností, ovlivňující budoucí směřování zasvěceného života, je proměna světa žen[25]. Zasvěcený život žen je doprovázen hlubokou změnou ženského sebeuvědomění. Jsme svědky kritické revize prožívání vlastní ženské zkušenosti a zásadní změny výrazů vlastní subjektivity. Řeholní život žen se mění na základě nového ocenění vzájemného vztahu žen vůbec. Byl v minulosti bez vší pochyby jednou z mála příležitostí, kdy ženy mohly projevit svoji autoritu. Byl světem, kde ženy mohly studovat, myslet, psát, kázat. Byly nezřídka učitelkami, poradkyněmi i vůdkyněmi.

Tato křesťanská zkušenost nebyla začleněna v šedesátých letech do neofeministického hnutí. Ženské veřejné mínění se obrátilo proti zasvěcenému životu. Důvodem byla i skutečnost, že se v dějinách zasvěceného života žen hledaly především takové příklady uskutečnění duchovních a pastoračních projektů, které byly uskutečněny navzdory církevní autoritě, za cenu překonání jí kladených překážek. Známé stereotypy ženských kongregací (vyzdvihování absolutní podřízenosti, přezíravý pohled na vzdělání, ocenění pokory jako poníženosti), krátce podcenění ženy, se prezentovalo často jako typický a autentický prvek víry zbožné sestry: Tím se měla vložit zcela do rukou Božích. Velké věci měla konat prostřednictvím nepatrných věcí a především se jako naprosto nepatrná měla cítit.

Dnes je žena vedena k tomu, aby si byla vědoma svého zvláštního poslání v církvi a své specifičnosti. Má se stát ženou originální v síle charismatu své vlastní řeholní rodiny. Je vedena k tomu, aby přizpůsobila tuto svoji originalitu podmínkám dnešního světa. Dvě základní tendence obnovy řeholního života - návrat k osobě zakladatele a původnímu charismatu spolu se schopností je přizpůsobit podmínkám dnešního světa - vedou řeholnice k otázce, jak prožívat své ženství. Setkání současné zasvěcené ženy a ženy usilující o emancipaci kulturně-antropologickou není však vůbec snadné. Útočný tón feministického hnutí je dobře znám a spíše se radikalizuje (důraz na svobodu sexuality ženy, rozvod, legalizace potratu atd.). Přes všechnu tuto vnější agresivitu zůstává naléhavost položených otázek ohledně nového sebepochopení žen stále zřetelněji v církvi přítomná a je třeba je považovat za oprávněné. Otázky žen v církvi jsou významné již z toho důvodu, že již nehledají odpověď na to, jak se vyrovnat mužskému světu, ale jak může být žena plným člověkem v dnešním světě[26].

Stále viditelnější přítomnost řeholnic v akademickém světě, ve výuce, v církevních i státních institucích ukazují na stoupající roli řeholnic ve 'světě'. S tím je spojena důležitost přípravy kulturní a profesní, včetně hlubšího promyšlení obtížného vztahu zasvěceného života žen se současným ženským světem. Je zřejmé, že svět dnešní ženy nelze ztotožnit s rolí ženy v domácnosti či výlučně matky. Tento model prožívá hlubokou krizi. Rozšiřuje se spíše prostor vnitřní autonomie jako nutné podmínky pro růst lidské osoby. Z tohoto důvodu je proces rozpoznání povolání tak obtížný, protože v sobě obsahuje požadavek autenticity a ověření této autenticity. Z tohoto důvodu se zcela jinak vnímá i otázka poslušnosti, která se nechápe výlučně jako prostředek k uskutečnění Boží vůle, ale jako prostor spoluzodpovědnosti, kreativity, možnosti rozvinout vlastní citlivost a charisma. Má objevit (slovy Jana Pavla II) svého vlastního ženského génia, který nevede ženu do gheta, ale naopak: nachází své uplatnění v životě[27]. Řeholnice zítřka budou muset vstoupit do světa ženy s výrazně hlubší citlivostí vůči své osobě a subjektivitě.

V minulosti projev autority byl v mnohém ulehčen kulturním prostředím, které pomáhalo řeholníkovi přijmout slepou poslušnost. Autorita existovala formálně i reálně. Dobré vládnutí bylo chápáno jako poslušnost podřízených na jedné straně, a moudrost a dobrotivostí umírněná přísnost nadřízených na druhé straně[28]. Přijetí demokratických principů společností přineslo několik změn: vyhlášení lidských práv a důstojnosti člověka, zvýšená citlivost k individuálnímu podílu  na rozhodování, potřeba delegovat kompetence na nižší články, úcta k osobě, nová eklesiologie společenství.

Zásadní otázkou se stala forma vykonávání vlády. Klíčovými slovy se staly 'dialog' a 'participace', chápanými často jako omezení výkonu autority. Ve jménu dialogu a účasti na rozhodování byl výkon autority téměř zablokován.

Některé negativní pohledy na nedávný vývoj je třeba doplnit novými pozitivními prvky: Nový pohled na autoritu pomohl ukázat na bratrství, lásku mezi spolubratry, prvokřesťanskou praxi společenství. Důraz na bratrství nepřinesl pouze nejistotu, nýbrž byl spojen rovněž s novou vitalitou řeholních společenství, otevřel spolupráci s laiky a spolupracovníky[29]. Zkušenost bratrského vedení vedlo k novým kooperativním modelům života uvnitř církve, z ní pak vyzařuje i vně církve. Autorita se chápe jako služba bratrské jednotě. Nový pohled na autoritu stojí v pozadí ve změně struktur řízení a vzniku pracovního týmu. Na základě nových zkušeností získaných v procesu rozhodování vzniká kvalitativně vyšší rovnováha ve vztazích v jednotlivých komunitách.

Dnes je zřejmé, že představený není ten, kdo všechno nejlépe ví, ale je ten, kdo zná nejlépe mínění a postoje členů komunity a rozhoduje v prospěch jednotlivých osob. Dnes je zřejmé, že nelze snít o překonaných formách rozhodování. Není však možné nechat komunity v anarchii a svévoli jednotlivých členů či skupin. Úloha představeného se soustřeďuje do tří oblastí: Představený musí být animátorem společenství, to znamená, že přivádí komunitu k naslouchání slova Božího a sám tomuto slovu naslouchá, je stejným způsobem poslušný toho, co Bůh zjevuje členu komunity[30]. Představený musí vytvářet klima, v kterém jednotlivý člen komunity může nabídnout ke společnému to nejlepší, v sobě má. Společenství se dnes vyjadřuje nejlépe ve spolupráci, koordinaci a dispozici. Představený musí prokázat pevnost v uskutečňování společných rozhodnutích. Představený, který vezme na sebe tíži rozhodnutí, musí přijat i tíži důsledně rozhodnutí vyžadovat. Je trpělivý ve fázi rozhodování, je rozhodný ve fázi uskutečnění rozhodnutí. Tak se stává služba představeného klíčovou při vytváření řeholních komunit[31].

Zasvěcený život vyrůstá z dnešního života lidí kolem nás a z dnešního života církve[32]. Komplexita a různost situací, rychlost a radikalita vývoje, nové perspektivy, výzvy a očekávání, rozvoj poznání, potřeby, větší citlivost k sociálním otázkám, schopnost rozlišovat a mnoho jiných okolností zcela změnily a stále mění přístupy ve formaci. Nové přístupy neprožívá církev sama, kdo dnes učí ve škole dobře ví, že před ním sedí docela jiní lidé než byl on sám nebo jeho spolužáci. Dnes se formace nechápe jako osvojení si znalostí a získání určitých zbožných návyků chování, s kterými je možné vystačit v dalším řeholním životě. Dnes se definuje formace jako 'zkušenost Ducha svatého' zakladatele, aktualizovaná dnes a rozvinutá v nepřetržitém dějinném vývoji[33].

Hovoříme dnes o novém uspořádání a reorganizaci řeholních společenstvích i v oblasti formace. Můžeme zaznamenat velké množství odpovědí - a to nás někdy leká. Nevíme, která z nich je správná. Odpovědi můžeme rozdělit do pěti skupin: reaktivní (odpovídají na určité jevy ve formaci), povzbuzující (utěšují formátory a formátorky o užitečnosti a smysluplnosti jejich práce), analytické (rozebírají příčiny a hledají souvislosti), orientující (ukazují žádoucí směrování ve formaci) a normativní (dávají přesné pokyny, jak ve formaci pracovat)[34]. Je třeba si uvědomit, že nelze problémy vidět pouze v nastupující mladé generaci. Problém je v dospělých, v konceptech formace a v životě církve. Jaký život, taková formace. Základem formace může být pouze hluboké přesvědčení, že Duch svatý působí v našich dnech v církvi[35]. Formace není možná bez ochoty přijímat druhého takového, jaký je, bez nějakého posuzování[36].

Specifická formace v duchu charismatu řeholního společenství je možná jen v harmonickém rozvoji s církví. Je třeba, abychom uznali všechny formy podmíněnosti, které sebou neseme a které mohou vytvořit bariéry mezi řeholníky a těmi, kdo zasvěcení hledají. Je třeba vycházet s otázek, které mladí kladou o své budoucnosti v řeholním společenství. Je třeba se učit žít s konkrétními lidmi, to znamená přijímat a dávat sebe sama druhým[37]. Lidé dneška jsou unaveni konflikty a sobectvím, jsou přitahováni schopností darovat se bezvýhradně[38]. Je třeba dnes výchovy celého člověka, každá část formace se musí týkat růstu celé lidské osoby v jednom jediném: k víře v Ježíše Krista, v nalezení smyslu života[39].

Rozhodujícím se dnes jeví formace k životu ve společenství[40] a ke konkrétnímu poslání, ke šlechetné práci[41]. Nejvážnější problémy jsou s těmi, s kterými nelze ani žít, ani pracovat, poněvadž řeholní spiritualita se rodí ve spojení s druhými a ve společné práci (a odpočinku). Z tohoto důvodu není možné upouštět od nároků, jejichž přijetí se stává skutečným formačním prvkem. Nárok spočívá v tom, že se předkládají hodnoty a cesty k nim vedoucí. Zásady musí být jasné, nezamlžené a platné, způsob jejich osvojení trpělivý, vytrvalý, osobní a tvůrčí.
 

Pokusíme shrnout budoucnost zasvěcený život v několika základních termínech, které mohou zároveň sloužit jako interpretační klíč k posouzení dalšího směřování jednotlivé řeholní rodiny[42].

Zasvěcený život je život krásný: "Ukazuje krásu bratrského společenství"[43], ukazuje "krásu následování Pána a hodnotu charismatu"[44], vybízí zasvěcené osoby k "hledání Boží krásy"[45], je "zrcadlením Boží krásy"[46]. Otázky řeholního života nelze pouze diskutovat a řešit, nemůžeme pro něj nalézt potřebné normy, které vše vyřeší. Zasvěcený život je zkušeností průzračnosti, osvícení, zkrásnění, které je probuzeno úžasem, obdivem a vděčností z obdarování. Je 'znamením oběti bez hranic'[47]. Zasvěcený život zde není proto, aby církev fungovala jako dobrý stroj, je zde proto, aby náš život byl krásný pro Boha. Zasvěcení nelze vysvětlit užitečností nebo funkčností, nelze jej 'pochopit', jeho smyslem je bláznivé odevzdání života Bohu.

Druhým klíčovým slovem je komunita. Řeholník je nebo měl by být expertem ve společném životě. Jaká je skutečnost: komunitní život se zdá být nemožný, zbožné exhorty nám mohou připadat cynické. Zdá se, že mnozí prožívají zvláštní bigamii - vedle své komunity pěstují ještě jiné lásky. Není snad nikde tak markantní rozdíl mezi ideálem a realitou jako je život komunity. Frustrace, těžkosti v komunitních vztazích, izolace a lhostejnost jsou častějšími důvody odchodu z řeholního života než celibát či krize víry. O to zřetelněji je komunita znamením života či úpadku řeholního života. Jestliže je středem řeholního života následování Krista a život v Kristu, pak středem tohoto následování je komunitní život.

Třetím klíčovým slovem je zralost. Řeholní život v sobě obsahuje mnoho skrytého utrpení. Vnitřní utrpení beze smyslu se může stát nesnesitelným břemenem, poslušnost se stane nesmyslným podřízením se, čistota se stane asketickou kastrací, chudoba sociální pohodlností. Vnitřní bolest při hledání vzdání se rozhodování o sobě, vydání se a zdůvěření se Bohu nachází svůj smysl v moudrosti srdce a zralosti ducha. Řeholník svědčí o tom, že lidská přirozenost a Boží milost patří k sobě. Je zralým člověkem, zralým mužem a ženou dneška pro Boží království[48].