TAJEMSTVÍ ŠŤASTNÉHO MANŽELSTVÍ |
Recenzované dílo Tajemství šťastného manželství, jehož 1. a 2.
díl na sebe volně, ale vhodně navazují, je rozsahem nevelkou, ale přesto závažnou a srozumitelnou
pomůckou při životním hledání a orientaci těm mladým lidem, kteří pomýšlejí na manželství, popř. se
na ně chystají, anebo v něm učinili prvé kroky. Snoubí se v něm znalost odborné literatury,
přetavená do podoby přístupné i lidem bez vyššího vzdělání, aniž by přitom slevila z náročnosti,
a zároveň životní zkušenost a moudrost autorova. Zabývá se hlavně psychologickými a z části i
morálními otázkami partnerství, manželství a rodičovství (1. díl). Za zvláště cennou považuji
pomůcku k sebereflexi, totiž tři řady otázek, které je vhodné si postupně položit při rozvíjení
vztahu a před rozhodnými kroky v něm.
Záslužné je i přístupné přiblížení předporodního vývoje dítěte a metod přirozeného plánování
rodičovství v 2. díle. Minulá doba v této oblasti zanechala ve znalostech a myslích hodně mezer a
předsudků, je co doplňovat, když navíc vývoj jde dopředu. Z hlediska zdravotně výchovného je vhodně
zařazeno a zpracováno pojednání o sociálně patologických jevech, narušujících partnerské, manželské
a rodinné soužití, včetně upozornění na panující předsudky.
Při četbě netřeba mít obav, že nás autor zavádí do oblastí sporných či diskutabilních. Práce je
tedy vhodným doplňkem rodinné výchovy a školního vzdělání právě v přiblížení tradičních zdravých
zásad a hodnot. Jako takovou ji lze jednoznačně doporučit do rukou mladých lidí, otevřených přijetí
lidsky i duchovně náročného, ale krásného poslání vytvářet a žít lidskou rodinu založenou na trvalém
manželském vztahu, otevřenou dětem.
PhDr. Jaroslav Šturma
Toto dílo mohu po odborné stránce, z pohledu gynekologa, vřele
doporučit k poučení mládeže. Autor v něm uceleně podává užitečné poznatky potřebné pro zdravý život.
Ve 2. dílu autor přibližuje počátky našeho života a vede k větší odpovědnosti v sexuálním životě.
Jsem velmi ráda, že jsem stála při zrodu tak potřebné knížky, a že jsem mu mohla pomoci odbornou
radou. Je velmi důležité vědět, jak spolehlivě a zdravě předcházet nechtěným těhotenstvím, ale i mít
k tomu potřebné podněty. To se zde nabízí. Toto dílo stojí za zařazení mezi učebnice pro mládež.
MUDr. Xenie Preiningerová
Kniha přináší nejen psychologické znalosti potřebné pro možnost
ideálního partnerského vztahu, ale pomáhá poznávat i smysl života a zabývá se mnoha problémy, které
šťastný život nabourávají, dotýká se i problému AIDS. Štěstí, láska, rodina, to je hlavní téma 1.
dílu.
Převážná většina z vás mladých spěje k tomu, stát se rodiči, ať plánovaně nebo
neplánovaně, možná jimi už dávno jste. Co je důležité a co chce každý z vás, je "být šťastni". Být
šťastni ve své činnosti, být šťastni ve svém manželství, být šťastni ve své rodině. Toto přání se
však mnohým nesplňuje, proč? Je to proto, že člověk podléhá omylům. Je na místě si přiznat, že jako
lidé jsme omylní. Chceme-li být šťastni, nebudeme malomyslnět, ani nezůstaneme lhostejní ke svému
stavu, ke své situaci. Chybami se člověk učí, je však příjemnější využít k poučení toho, čím prošli
druzí. Již celá tisíciletí se říká, že dobré od zlého se pozná po ovoci. Jenže se na tento fakt málo
dává.
Chceme-li dosáhnout opravdového štěstí, nezbývá nám než začít u sebe. Nebudeme-li mít štěstí ve
svém nitru, nikdy ho nebudeme mít dostatečně. Nanejvýš půjde o dočasné opojení, které nás zklame.
Budování šťastného života je celoživotní program. Je to zároveň program růstu vlastní osobnosti.
Mír, vnitřní pokoj a radost, to jsou plody této cesty, po které je zapotřebí stále pokračovat.
Jistě zde netřeba mluvit o smyslu štěstí, ale o tom, kde ho hledat. Někdo je hledá v loteriích
a v naději na splnění slibů stále nových reklam na štěstí, v luxusním stylu života nebo v sexu
a v závislostech, které se stávají součástí jeho života. Je v tom štěstí? - Ano, nebo ne? -
Ano říká ten, jehož představa je jen iluzí o štěstí. Co je štěstí? Podívejme se na několik odpovědí.
"Štěstí je mozaika složená z nepatrných malých radostí."
MAUROIS
"Šťastný není ten, kdo se druhým zdá; šťastný je ten, kdo se sám pokládá za šťastného."
SENECA
Od neznámých autorů:
"Štěstí je vrtkavé, rychle vymáhá zpět to, co dalo.
Štěstí je milovat, tvořit, pečovat o někoho."
"Štěstí nezáleží v tom, mít mnoho, ale být spokojen s málem."
"Štěstí začíná tehdy, kdy umírá naše sobecké já!"
"Štěstí je utkáno ze tří paprsků, kterými jsou láska, radost a pokoj."
Jako poslední nabízím tuto definici:
"Štěstí je to, když se cítíme blaženi pro dosažené dobro."
Připomeňme si, že není dobrem to, co je na úkor potřeb druhých.
Dobro je dobro a zlo je zlo. Chceme-li být šťastni, nesmíme v životní praxi dobro a zlo
zaměňovat a směšovat, jak to kolem sebe někdy vidíme. Při přípravě pokrmu stačí jedno zkažené vejce
a pokazí se celé jídlo, takže je třeba začít znovu. Podobně na cestě ke štěstí, přijmeme-li některé
zlo s nálepkou dobra jako dobro, vybočíme ze směru... Proto je tak málo lidí skutečně zcela
šťastných.
Při pohledu na privilegia člověka, kterých se mu dostalo pro život na této planetě obklopené
vesmírem, je patrné, že vše, včetně něj samého, je uspořádáno k tomu, aby mohl žít šťastně. Sám
je vybaven schopností milovat a žít láskou, která štěstí v jeho nitru dovršuje. Tam také, v nitru
každého jednotlivce, začíná. Je tam zakódováno a je třeba ho dostat na monitor svého života
rozbalením programu DOBRO. Svůj životní počítač si pak nezapomeňme chránit před virem ZLO.
Smysl života je v tom, že směřuje k určitému významnému cíli, při čemž se život
uspokojivě naplňuje, a tak zároveň dosahuje radosti a štěstí. Člověk někdy ztratí naději na dosažení
svého cíle, což pro něj může být zklamáním a velkým zraněním, ale zároveň by to mělo být i
upozorněním, že mohlo jít o falešnou cestu, že směřoval k nesprávnému cíli. Překážky a nezdar na
cestě však nejsou znamením špatného směru, ani důvodem vzdát se. Život má vždy smysl, někdy však
chybí nadání či potřebné úsilí pro objevení tohoto smyslu, pro objevení jeho účelu a cíle. Má-li
nějaký směr nebo nějaká činnost smysl, nezaručuje to ještě, že bude vždy hned provázena úspěchem.
Je tomu podobně jako v případě pravdy a cti, které mohou být pošlapávány, popírány avšak počet
odpůrců nikterak nesníží jejich hodnotu. Pravda zůstane pravdou. A to je podstatné, takže o tom,
co je pravdou, nerozhoduje počet těch, kteří se k ní přiklání, ani počet těch, kteří jí odporují.
Ke smysluplnému životu člověk potřebuje svobodu. Svoboda patří k základním prvkům potřebným pro
šťastný život. Lze o ní mluvit ve dvou pojmech, a to o její formě vnitřní a vnější. Ve své vnější
podobě může být omezována až zcela utištěna, ale v nitru člověka může přesto vládnout. V. E. Frankl
se o ní vyjádřil takto: "Svoboda není něco, co člověk má. Svobodným člověk je." Je jím ale jen
tehdy, pokud se nenechá svobodně něčím zotročit. Do určité míry je tedy svobodným i ve vězení,
když věrný své víře vzdoruje svým věznitelům a nenechá se zlomit, udrží si pevnou vůli. Oproti
tomu i na svobodě, dokonce obklopen bohatstvím, může být člověk uvnitř jakoby svázán, zotročen tím,
že podlehl zlu a není s to jen svou vlastní vůlí se osvobodit. Jde o svobodu srdce, která také může
být blokována tlakem veřejného mínění. Moderní doba s množstvím změn sebou přináší plno nových
podnětů a situací, které vybízí k rozhodování, neboli k užívání svobody či k jejímu zneužívání.
Za definici úplné svobody, bychom mohli považovat asi toto: Podstata pravé svobody člověka spočívá
v tom, že na cestě k dobru, po kterém touží, mu není kladen odpor. Za účel svobody můžeme považovat
naše zdokonalování. To je závislé na schopnosti našeho uvažování a správného rozhodování. Svým
svobodným rozhodnutím dáváme svému životu určitý směr a zároveň odmítáme ostatní směry. Biblický
verš: "Dvěma pánům nelze sloužit" se týká přímo užívání svobody. Umění správně rozhodovat je životně
důležitá věc, zvláště tehdy, kdy se stupňuje boj mezi dobrem a zlem. Žijeme v době, kdy i dívky a
ženy po otěhotnění se ocitají před rozhodnutím, zda svým počatým dětem dovolí dál žít nebo zda
zvolí jejich usmrcení. V kladném případě, kdy novému životu je ponechána svoboda, využívá ji k
přijímání výživy, lásky a péče. Čím jsme byli menší, tím rozhodnutí k dobru byla snazší. Náročnější
bylo pozdější přijímání povinností a potřeba růstu od vlastního egoismu k radostnému dávání. Je
krásné dávat, ale kdy co komu? Může dívka jen tak dát někomu své panenství? "Jasně, má svobodnou
vůli", pomyslíte si? Ale kolikrát může tak vzácný dar dát? A co vše přitom získat, ...včetně viru
HIV. Jak si takovým darováním může zkomplikovat svou budoucnost! A přece dávání z lásky je na
člověku to nejušlechtilejší, jenže pouze odpovědné dávání. Odpovědnost je dalším stavebním prvkem
šťastného života. Nedáme malému dítěti na hraní ostrý nůž, jen proto, že se mu líbí. Pokud však
jsme nezodpovědní, jednáme nemoudře a nejen své děti, ale i často sebe uspokojujeme věcmi, které
škodí. Jsou věci, které rozvíjejícímu se člověku deformují správné uvažování. Zde hraje velkou roli
i vliv mnohých televizních pořadů. Vliv viděného se zdvojnásobuje oproti pouze slyšenému a
osminásobí při prožívání u televize. Takže zapamatování pro možnost pozdějšího použití může být až
8O%. Také vše, co z negativně působících látek je přijímáno do těla, stejně jako škodlivá činnost v
oblasti mravní, ovlivňuje schopnost volit správné cíle a poznat v čem je smysl života.
Alfred Längle poukazuje na to, že tento "smysl představuje pomoc orientaci v životě, jako
kompas. A díky tomu může smysl ukázat člověku směr k plnému, zdařilému životu." Podle něj je jím to,
co by v konkrétních situacích bylo nejlepší dělat.
Pro křesťana je smyslem života spojení s Bohem, který je zdrojem lásky, trvalý život s ním je
jeho cílem. Směrnice pro takovou cestu jsou lidem dány v Desateru a člověk je může objevit i ve svém
nitru. Týkají se totiž lásky, pro kterou byl stvořen. Vše je vytvořeno k určitému účelu, ať je to
pouhá tekutina, velice složitá technická věc nebo třeba rostliny. Užívat je k jinému účelu nemá
smysl. Aby se s nimi správně zacházelo, dává se při prodeji návod k použití. Lidskému tvoru je
účelnou činností to, co koná z lásky. Proto směrnice Desatera jsou Kristem v evangeliu shrnuty v
pouhé přikázání lásky, neboť ona je jeho hlavním obsahem. Veškeré jeho rozvedení je pouze tím, čím
jsou pro řidiče dopravní značky, které ho na cestě chrání a proto je zapotřebí, aby se jejich
příkazům přizpůsobil. Podobně Desatero je přirozenou potřebou ochrany člověka a ukazuje mantinely,
mezi kterými se nachází jeho štěstí. Někdo třeba nechce uznávat potřebu šestého přikázání, ale jeho
ignorování vede okamžitě k porušování pátého a dalších (užití abortiv, potraty, rozvrácené rodiny,
zbožštění sexu). Celá skupina přikázání je propojena a člověk jejich odmítáním škodí sobě i druhým.
V rozporu s nimi cesta ke skutečnému štěstí nevede. Naopak člověk, ať je pokřtěný nebo ne, nachází
smysl svého života v lásce. Právě v ní prožívá čistou radost, i když ta láska je spojena s nemalými
oběťmi.
Člověk je stvořen pro lásku. A zpronevěření se tomuto poslání znamená současné otevření se zlu,
kterému člověk začal podléhat. Říká se, že zlo plodí zlo a nenávist vyvolává stejnou odezvu. Dá se
přemoci jedinou zbraní, a to silou lásky. V boji dobra a zla může po určitou dobu zlo vítězit,
nikoli ale trvale. Máme nemalé příklady, v nichž zlo narazilo na nepřemožitelnou sílu obětující se
lásky. A není náhodou, že tato síla lásky byla čerpána pomocí transcendentního vztahu skrze
modlitbu. Hrála podstatnou roli i ve zlomu komunistické moci u nás, ač nemusela být každému zjevná.
Mnohem výrazněji je patrná ve vlivu svatých mučedníků, kteří obraceli své trýznitele na víru. V
knize pro přípravu snoubenců s názvem Bůh je láska můžete číst příběh, který se udál v letech
1973-78, o Janě, kterou pro víru utýrali její komunističtí rodiče, ale ona je před svou smrtí
dokázala svou obětující se láskou obrátit, takže přijali víru a vystoupili ze strany. Tento příběh
v kapitole o důvodech víry ukazuje, kterak se utrpení nevinných stává spásou lidstva. Takové příběhy
svědčí o tom, že i v utrpení lze nalézt smysl.
Co utrpení, které dnes stále více zasahuje lidstvo v podobě přírodních a jiných katastrof, jež
se v takovém množství nikdy dříve nestávaly? Co si o nich myslet ve vztahu k smyslu života?
Velmi mnoho lidí věří v horoskopy, uchylují se k nim o radu, v čem by mohli mít úspěch, mohli
převládat, čemu se vyhnout. Tato pověra se opírá o domněnku, že z diagramu postavení slunce, měsíce
a hvězd lze odvodit předpovědi budoucnosti, že ony vlastně působí na jejich osud, na jejich úspěchy
a neúspěchy v určitou dobu svým postavením v den jejich narození apod. Jaký je rozdíl mezi
uctíváním měsíce a slunce coby božstva? Není to stejně "ujetá" víra? Samotná mrtvá hmota nemůže
z vesmíru ovlivňovat člověka. Neovlivnila ani americké kosmonauty, když na ní na měsíci přistáli.
Ti jen obdivovali Stvořitele pro přesnost funkcí v úžasné velikosti vesmíru, které samy svědčí o
tom, že nejsou náhodné. Kosmonaut John Glenn již po prvním letu prohlásil: "V každé věci můžeme
odhalit přesně určený plán. A tento plán a pořádek, který je ve vesmíru tak jasný, je pro mne
zřejmým důkazem existence Boha. Musí existovat určitá velká síla, která dala do pohybu hvězdy,
určila jim přesný plán a dbá, aby byl splněn. Ani největší letadlo na světě bez pomocí určité
síly, která nespadá pod naše smysly, by nám nesloužilo. Aby mohlo létat a udržet směr, potřebuje
se podrobit této síle. Tu sílu nám zjeví kompas."
Věří-li se tolik horoskopům, proč nevěřit Bibli, proč nevěřit různým dalším předpovědím, které
se týkají katastrof jako varování lidstva, které svou orientací odvrácenou od Boha spěje k zániku?
Utrpení sbližuje, utrpení někdy probouzí v lidech ty lepší stránky, vede je k službě, k
zamyšlení nad smyslem života, nad dosavadní špatnou cestou apod. Nebo také naopak odhaluje v lidech
jejich vpravdě zlou tvář, kdy při velkých neštěstích můžeme být svědky hyenismu, či kdy pro
nejrůznější hanebné zisky zrazuje člověk člověka a egoisticky se dere za svou vidinou mít víc. Při
všech závažnějších projevech nelásky se současně vzdaluje od srdce člověka ta nejcennější věc,
kterou je pokoj a mír, bez kterých nemůže být člověk opravdu šťastný.
Pokud člověk žije, má šanci směr svého života změnit, kde však má jistotu, že bude žít ještě
za měsíc, za týden, nebo že se dožije zítřka. Zážitky těch, co přežili klinickou smrt, mu dávají
třeba naději na pokračování života, ne však na záchranu svého štěstí po smrti.
Jak to někdy dopadá, když umírá ten, kdo se zaměřil proti církvi, ukazuje příběh Verhaegena.
Tento velmistr belgických zednářů vymyslel zákon, který nařizoval, aby tři zednáři stáli na stráži
před lůžkem umírajícího zednáře, jako pojistka proti případné návštěvě kněze u něho. Tento zákon
chtěl prosadit i ve Francii a v Itálii. Když se vracel po úspěšné agitaci, protože byl promrzlý,
dal si na jedné zastávce horký grog. Tím téměř vařícím nápojem si spálil hrdlo, jícen i žaludek
tak, že nejlepší lékaři v Bruselu už jej nemohli zachránit. Hned druhý den po svém návratu ztratil
všechnu naději na uzdravení. Tehdy vstoupili také do jeho pokoje tři nezvaní zednáři a s nehybnou
tváří drželi stráž. Verhaegen se zpotil, pocítil odpor nad tím, co propagoval a pak i touhu po
církvi, po svátosti smíření. Marně volal kněze, tři strážci byli neoblomní. V den jeho pohřbu se
našly stopy jeho osamělého smrtelného zápasu na tapetě, kde bylo nehtem vyryto: "Lituji a
odvolávám. Verhaegen."
Mělo smysl to, co považoval za smysl svého života, dokud byl zdráv? Co asi z toho, o čem je zde
psáno, dává životu nejlepší smysl? A co já chci považovat za smysl svého života?...
Abych žil smysluplně, musím také vědět, kdo jsem, jaký jsem a přijmout to.
Každý člověk je něco jedinečného, už od svého počátku má v sobě zakódován svůj
růst, vzhled, své budoucí schopnosti a nese v sobě určité genetické zvláštnosti. Tak jako je
zapotřebí, aby během svého růstu přijímal své prostředí a druhé lidi, tak je též zapotřebí, aby
přijímal i sám sebe, své schopnosti, přednosti i nedokonalosti, své pohlaví, tedy své mužství nebo
ženství.
Každý se můžeme ptát: Jak jsem spokojen(a) sám(a) se sebou, s tím, kým jsem. A v případě
negativní odpovědi je třeba uvažovat o tom, co s tím dělat. Nepřijmu-li kladně sám sebe, těžko mohu
s někým vytvářet dobrý vztah. Radost ze života začíná radostí nad tím, že jsem, že existuji. Další
radosti, které ji provázejí, pramení z uspokojování psychických potřeb a z přijetí prostředí, které
mne obklopuje. Jen proto, že žiji, mohu vnímat, a protože psychicky nestrádám jsem schopen se
rozvíjet, růst v osobnost, své okolí vidět jako krásné, dobré a hledat dobro i v jiných lidech, tím
jim i více věřit.
O potřebě sebepřijetí R. Guardini napsal: "Kořenem všeho je akt, kterým přijmu sám sebe. Musím
souhlasit s tím, že jsem takový, jaký jsem, a přijmout to. Přijmout, že mám ty starosti, které
mám... Jasné a statečné přijetí toho tvoří základ celého bytí." Nepřijetí toho může být i hodně
deprimující a obnáší komplex méněcennosti, který je sám o sobě překážkou sebepřijetí. Naopak radost
nad tím působí tyto schopnosti: Být šťastným, být sám sebou i sám sobě se zasmát. Schopnost lásku
přijímat i dávat a otvírat se druhým. Schopnost být asertivní a vidět v sobě hodnotnou a užitečnou
osobu. Schopnost prožívat přítomný okamžik naplno, tedy dělat, co zrovna dělám, bez zatížení
starostmi o další činnosti. Schopnost vnímat své potřeby a řešit s nimi spojené problémy, rozhodovat
se. A mít kladný vztah k realitě života.
Sebepřijetí je předpokladem schopnosti plného přijetí partnera v manželství. Vždyť manželství
je rozšíření sebe o jednu osobu.
Sebepřijetí souvisí se sebepoznáním. Těžko mohu sebe přijmout takového, jaký jsem, nebudu-li se
znát v pravdivém světle. Je třeba vidět se v reálné současnosti i v možnostech do budoucna.
K problému sebepřijetí patří přijetí nejen toho, co jsem zdědil, co mi bylo dáno geneticky, ale
i toho, co se na mé osobnosti utvářelo v raném dětství, co jsem přejal od rodičů. K objasnění nám
může pomoci transakční analýza, která má původ v Bernově koncepci skupinové psychoterapie.
Následující zmínka o ní má stručně poukázat na to, čím vším je chování člověka ovlivňováno, aby pak
každý lépe pochopil sám sebe i druhé.
Podle transakční analýzy v každém z nás, v našem chování, jsou obsaženy tři stavy ega, nazvané:
RODIČ, DÍTĚ, DOSPĚLÝ.
"Rodič" znamená souhrn pravidel dodaných z vnějšku, způsob chování předávaný starší generací,
rodičem nebo jinou výchovnou autoritou v dětství. Představuje tedy vštípené pojetí, které je bez
kritiky přijato. Nemusí jít o názory, se kterými plně souhlasíme, ale přesto je bereme jako
samozřejmé, jsou v nás zakořeněny. Rodič se projevuje ve dvou typech. Jednak jako osoba plná
porozumění, lásky, starostlivosti, ochranitelský, pomáhající typ. A jednak jako mentorující
autorita, která přikazuje, poučuje, kritický typ.
"Dítě" znamená pozůstatek vnitřních duševních stavů z dětství. Ty jsou různé, negativní i
kladné, představují pojetí pociťované. Rozděluje se na čtyři typy běžné v chování dítěte. "Dítě
bezmocné" vyjadřuje úzkost, nářky, naději. Jeho věty začínají: Když já... Kdybych... Až... Bolí...
ap. "Dítě způsobné" se projevuje poslušností a snahou Rodiče potěšit. "Dítě vzdorné" staví se proti
nařízením Rodiče s různými negativními projevy. "Dítě přirozené" je radostné, otevřené, chovající
se nenuceně.
"Dospělý" znamená zpracované a zhodnocené informace na základě vlastní zkušenosti, mohli bychom
říci naučené pojetí života. Dospělý zvažuje doporučení Rodiče i přání Dítěte, jako by je spojoval a
usměrňuje je.
Rodič, Dospělý, Dítě, to jsou tři základní pojetí transakční analýzy. Každé z těchto tří pojetí
se zobrazuje kruhem, při čemž kruh Dospělého se dotýká (ve svislém seřazení) Rodiče a Dítěte. V
případě zaklesnutí dvou pojetí vztahů do sebe kruhy přesahují, a pak se mluví o kontaminaci. Někdy
jsou vztahy neprostupné, názorně jakoby odděleny deskou. Typy Rodiče a Dítěte se v člověku vyskytují
v různém poměru, který se značí graficky ve výsečích. U Rodiče jde o podíly R. kritického nebo R.
pomáhajícího a u Dítěte o výše uvedené čtyři typy.
To, co jsem já nebo můj partner, je možné vypozorovat z výrazových projevů chování. Jde nejen o
výrazy s mimikou, ale patří k nim i držení těla se zvláštnostmi chůze, gest a celkového vystupování.
Druhým poznávacím znamením je hlas se svými zvláštnostmi, tónem, melodií a rytmem. V projevech
hlasu převládá vždy některý typ ze sedmi uvedených: Rodič kritický (projevuje se často jako
rozkazovačný); Rodič pomáhající (starostlivý se snahou povzbuzovat); Dospělý (uvažující, funkční);
Dítě bezmocné; Dítě způsobné; Dítě vzdorné; Dítě přirozené. V řeči je poznávacím znamením to,
jakých slov a vět je užito. Za další takové znamení vztahující se na současné problémy mohou
posloužit typické vzpomínky vázané na určité motivy z dětství.
K posledním dvěma poznávacím znamením patří naslouchání do sebe neboli uvědomění si vnitřních
dialogů, kdy jakoby se sebou mluvíme v druhé osobě, případně působení toho, co nám bylo kdysi
řečeno, a dále sledování účinku jednání, všimnutí si toho, co se děje mezi mnou a druhými, jaké v
nás vznikají pocity.
Každý z nás je osobností, která je hodna lásky. A každý by měl být osobností ochotnou druhé
obdarovávat, povznášet a zároveň by měl s nimi objevovat, že na světě může být bezva. A toto
"bezva" že lze prožívat uvnitř v duši.
Tím nejpodstatnějším pro náš spokojený život je utváření vztahů. A to ve třech směrech či
rovinách. Na přední místo můžeme dát vztah k bytosti, která je hlavním zdrojem našeho dobra. Pro
křesťana je to bytost transcendentní (přesahující běžné smyslové poznání) a přitom dosažitelná v
našem nitru. Jde tedy o vztah k Bohu, o napojení na zdroj jeho lásky.
Druhou rovinou je vztah k ostatním lidem. Zároveň nesmíme přehlížet vztah třetí roviny, a to k
sobě samému.
Každý jsme se narodili jako egocentrická osoba, plná potřeb, která hned neviděla sebe jako
bezvadnou osobu, ale za bezva považovala toho, kdo uspokojoval její potřeby. (Dospělý se na takové
pozici považuje za bezcenného.)
Pak mohlo dojít k tomu, že jsme přestávali vidět v těch druhých bezva osoby a že naše projevy
byly ovlivněny názorem "nikdo není bezva". (V pozdějším věku je podobná pozice samotáře s
nedostatkem důvěry a také schizofreniků.)
Jelikož je v nás zakódováno vědomí osobnosti a často sklon k považování se za lepšího, než jsou
druzí, může někomu z nás chybět zábrana k posunu na pozici, v níž se člověk cítí jako bezva osoba,
která ve druhých lidech nevidí dobro, ale vidí je zcela opačně. (Na této pozici roste chlad,
odměřenost, zaujatost a sklon ke krutosti.)
Zbývá pozice, na které se cítíme bezva a druhého považujeme také za bezva. Je to jediná pozice
s předpokládanou zralostí pro manželství. Neboť jde o pozici, z níž se může rozvíjet vztah lásky k
druhému člověku.
Nemám-li rád sebe, nemohu prožívat tento vztah, a nevidím-li v druhém určitý stupeň dokonalosti,
nemohu si ho ani vážit. V této čtvrté pozici jsou si lidé rovni a cítí se šťastně.
K snadnějšímu uvažování o vlastní pozici je toto grafické znázornění:
Problematika sebepoznávání je spojena i s otázkami, které se týkají temperamentu.
Temperament se týká dynamiky a intenzity prožívání osobnosti. Žádný typ temperamentu se nevyskytuje
sám o sobě, ale v kombinaci. Podle pojmenování řeckým lékařem Hippokratem se stále označují čtyři
typy temperamentů názvy: melancholický, cholerický, sangvinický a flegmatický. Hippokratova
typologie byla později upravena a upřesněna Galénem. V posledním století se začala užívat typologie
Pavlovova, odvozená z pokusů na psech. I. P. Pavlov termíny ponechal a zaměnil charakteristiky
cholerika a sangvinika, jak uvádí P. Hartl, aby je použil pro typologii založenou na měření
nervových procesů, jejich síly, rychlosti a proměnlivosti. Při hodnocení temperamentu jde o
posuzování výsledků nervové činnosti v závislosti na dráždění a útlumu nervových center a na síle,
rychlosti pohybu i na vyrovnanosti procesů vzruchu a útlumu. Vzruch je ovlivňován připraveností
energické aktivity. Útlum obnovuje funkční pohotovost překonávat nepříznivé vlivy.
Podle I. P. Pavlova je melancholik typ slabý; cholerik typ silný, nevyrovnaný, s převahou
vzruchu nad útlumem; flegmatik typ silný, vyrovnaný, pomalý, s pomalým střídáním vzruchu a útlumu a
sangvinik typ silný, vyrovnaný a pohyblivý s rychlým střídáním vzruchu a útlumu.
Ernst Kretschmer, německý psychiatr, narozený 39 let po Pavlovovi, na rozdíl od něj předpokládá,
že temperament je záležitostí celkové konstituce člověka. A bylo by možné uvádět další rozdílné
typologie. Není proto divu, že se liší názory, které vlastnosti jsou pod vlivem daných typů. V roce
1992 u nás vyšla kniha s názvem "TEMPERAMENTY Znáš sám sebe?", která uvádí i vlastnosti vůle.
Zařazení těchto vlastností většina odborníků zde považuje za zcela nepřijatelné, i když jsou
psychologové, kteří námitky nemají.
Vlastnosti, které se váží v Pavlovově typologii na melancholika, bývají někde uváděny jako samé
negativní, vyjma střízlivosti. Ve skutečnosti tomu tak není, někteří autoři právě u něj uvádějí
nejvíce kladných vlastností. Švýcarský zakladatel analytické psychologie, C. G. Jung, považoval za
lepší právě typy melancholika a flegmatika, neboť schopnost navazování kontaktů si s věkem stejně
osvojí a nehrozí jim v pozdějším věku zpovrchnění vztahů jako protějším typům. I když u člověka
jeden z temperamentů převládá, jde u každého jedince o jejich originální kombinaci. Ta ovlivňuje
zvláště naši vzrušivost, která se projevuje v našem reagování, zejména co do síly a doby trvání.
Je zde i patrný vliv na naši emocionalitu (citové prožívání). To se odráží v našich touhách,
náklonnostech i projevech.
Charakteristika základních typů temperamentů:
MELANCHOLIK se zaměřuje na hledání jistot a bezpečí, zůstává rád v pozadí,
je citově založený, mívá tvůrčí schopnosti. Je vnímavý, přemýšlivý, se snahou objasňovat příčiny.
Hluboce prožívá i méně významné události. Je nakloněn k zádumčivosti až k těžkomyslnosti. Jeho
vyjadřování bývá problematické pro pomalejší myšlení. Vyznačuje se malou vzrušivostí nervových
procesů, s tím souvisí i jeho pomalejší činnost. Objevuje se u něj sklon k svědomitosti a k morálním
kvalitám se snahou podpořit tuto oblast ve společnosti. S tím souvisí i jeho sklon k obětavosti v
sociální oblasti a obranářský postoj při překonání náklonnosti k ostýchavosti. Obtížněji navazuje
kontakty. Jeho touha se obvykle zaměřuje pouze na jeden vztah, v tom směru je silnější a věrný. Je
spolehlivý, málomluvný a plachý, uzavírá se do sebe. Jeho případné zklamání ho přivádí ke
sklíčenosti, k úzkosti. Také se těžko vyrovnává se zklamáním a přehlížením, s pocity ublíženosti.
Snadno se může stát na někom závislým. Samotářství u něj může vyústit v podivínství a v nedůvěřivý
pesimismus. Tento typ temperamentu má frekvenci vzruchu a útlumu pomalou a hlubokou. Vyskytuje se
u něj převážně spojení s typem Bezmocné Dítě.
CHOLERIK se zaměřuje na získání dominantního postavení a moci. Je
charakterizován snadnou vznětlivostí, jako vzrušivý typ se sklony k prchlivosti. Bývá impulzivní,
projevuje se u něj určitá citlivost, ale postrádá se rozvinutí citů, objevuje se chladnost,
vypočítavost a neústupnost. Má rozkazovačnou povahu s touhou druhé poučovat, vést i ovládat. Má
organizační talent, je energický, odvážný, bystrý, učenlivý, cílevědomý, přesný, sebejistý,
ctižádostivý, vášnivý, prudký, bojovný, domýšlivý, když je pokořen, zuří. Je svéhlavý, se sklonem k
pýše. A pokud mu jde jen o vlastní velikost, stává se bezohledným egoistou. Nesnáší polovičatost,
bývá i svědomitý a schopný zasazovat se o uplatňování spravedlnosti. Dokáže nasadit maximum pro
velké, smělé plány. Tento typ temperamentu má frekvenci hlubokou a rychlou. Vyskytuje se u něj
převážně spojení s typem Vzdorné Dítě.
SANGVINIK se zaměřuje na získání obdivu, touží být hvězdou. Má radostnou
povahu, je ke všem přátelský a až příliš otevřený. Rád baví společnost, je nápaditý, bystrý, vtipný,
štědrý, nezištný, soucitný. Výrazně je i náladový, povrchní, nestálý, lehkomyslný a roztěkaný. Těžko
dokáže být sám sebou a nestranným. Podbízí se, rád se chlubí, snadno se v něm probudí závist a
žárlivost. Potřebuje stálou změnu zážitků, lidí i věcí, jinak má dlouhou chvíli. Je dobrým
kooperátorem, vtahuje ostatní do hry, ale vůdčí role mu nevyhovuje. Lehce se pro vše nadchne, má rád
svět fantazie a dovede rychle střídat smích a pláč, naštvanost. Tento typ temperamentu má frekvenci
rychlou a mělkou. Vyskytuje se u něj převážně spojení s typem Přirozené Dítě.
FLEGMATIK se zaměřuje na klid a pokoj, nikdy nespěchá, neprosazuje se. Je
pomalý, ale vytrvalý a spolehlivý, věcný a stálý. Je charakterizován zpomalenou citovou reakcí,
rozvážností až netečností i jako vyrovnaný, silný a přitom pomalý typ. Bývá dobrý tahoun, obrněný
proti vznětlivosti. Jeho výkony představují méně kvantity a více kvality. Bývá důvěřivější,
mírumilovný a starostlivý. Často povahově nevyhraněný. Také může působit unaveným dojmem. Libuje si
v jídle, v spánku, v odpočinku. Je to typ, který bývá ponižován. Sám se stranou obyčejně nestaví.
Dokáže být netečný, lhostejný, tichý i trpělivý. Tento typ temperamentu má frekvenci mělkou a
pomalou. Vyskytuje se u něj převážně spojení s typem Způsobné Dítě.
Jednotlivé typy temperamentů, které mají podobnou frekvenci vzruchu a útlumu,
se mohou snadno doplňovat. Jsou to ty, které spolu v následujícím grafu sousedí. Rysy protilehlých
typů se projeví zřídka.
Za zvlášť šťastné spojení bývá považováno melancholicko-sangvinicko-cholerické.
V každém temperamentu se najdou dobré stránky, které třeba využít, a stinné stránky, které je
zapotřebí potlačovat.
Z charakteristik temperamentů lze poznat i typy, které se v partnerském vztahu mohou doplňovat,
a naopak. Těžko by spolu vycházela dvojice, v níž by oba bojovali o dominantní postavení, nebo
společenský sangvinik s melancholicko-flegmatickým milov-níkem ticha a soukromí.
Chceme-li být šťastni a prožívat krásný vztah, musíme vidět to, co je dobré, a dokázat omluvit
u druhých určité nedostatky. To však neznamená nasazovat si "růžové brýle", ale realitu života
přijímat otevřeným srdcem. Proč? Protože "Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím
neviditelné," jak říká liška Malému princi v knize A. de Saint-Exupéryho. Zapamatujme si tyto dvě
pravdy: "Správně vidíme jen srdcem a co je důležité, je očím neviditelné."
Podívejme se ještě na vlastní tři složky, ze kterých se skládá člověk, na to, co dělá člověka
člověkem. Je to duch, duše, tělo. Ve schematickém vyjádření je vidět, kde "srdce" zaujímá
své místo. Spolu se svědomím prostupuje oblast ducha a duše.
DUCH je oblast smyslu, naše nejniternější část, je to oblast, na kterou se snaží
působit logoterapie a pastorální terapie. Jde o místo vnitřní touhy.
DUŠE je oblast osobnosti, zasahuje ji působení milosti prostřednictvím kněze.
Dotýká se jí potřeba vztahů, být někam začleněn. Místo základní touhy. Sem spadají i defektní touhy
jako sebevraždy nebo touha po zločinu.
TĚLO je oblast sloužící jako citlivý nástroj a místo okrajových tužeb jako
jídla, bezpečí, sexu. Jde o to, co potřebuje naše tělo, i o to, co toužíme mít za sebou, třeba
návštěvu u zubaře. Mělo by nás zajímat, co je příčinou našich tužeb, zejména těch, jež vycházejí ze
srdce.
Velkou roli hrají zranění, která působí druzí. Reagujeme na ně tak, že si
vytváříme obranné postoje. Když jsme narazili v blízkém vztahu, vytváříme si obranný postoj, aby
nás už ten druhý nezranil. Pak jej ovšem nedokážeme mít rádi, protože se bráníme, aby nám "nemohl
na kůži". Tu bariéru je zapotřebí odstranit, jinak vznikne nedůvěra a do vztahu se dostane vlažnost
a chlad. I po odpuštění v nás zůstanou bloky zakořeněné obrany. V léčbě musíme jít poněkud hlouběji.
Jednak tím, že se vystavíme dalšímu zraňování, jednak se snažíme mít radost z čehokoliv dobrého, co
se dá na tom, který ublížil, vidět. Kromě toho může být nutná i pomoc toho, kdo má sílu uzdravovat
duši.
Boj dobra a zla neprobíhá jen někde mimo nás, ale přímo v naší duši. V našich posunech svědomí,
kdy s každým kladně přijímaným zlem dojde k vyklonění osy rozdělující dobro a zlo. Toto vyklonění
automaticky vytvoří místo pro oblast, v níž se konání dobra považuje za zlé. Lze si to představit,
jako když kovový předmět vychýlí střelku kompasu, ta už pak neukazuje k severu a nedělí správně
východní stranu od západní. Oč se na jedné straně ubere od východu, to na opačné přidá k západu, a
jít pak podle ní znamená jít špatným směrem. Tak je to možné znázornit graficky i na příkladech.
Nějakou lež mít za dobro = nějakou pravdu mít za zlo.
Umělý potrat a eutanazii mít za dobro = úsilí o zákonnou ochranu života mít za zlo.
Pornografii a zveřejňování činnosti v intimní oblasti mít za dobro = věrné a čisté manželství
mít za zlo. A tak bychom mohli pokračovat.
Podobně je tomu s hříšností. Vždyť hřích, bývá pouze volba zdán-livého dobra. Když se jím
zatemňuje srdce, není divu, že jím nemůžeme vidět, že nemůžeme realizovat doporučené tajemství,
které od lišky přijal Malý princ.
Setrváváním u sebepoznání zůstáváme ještě u hledání smyslu života, jehož tajemství je skryto v
naší nejniternější touze. Je to touha po lásce, která je větší než ta, se kterou se setkáváme v
lidských vztazích. To největší dobro v nás může růst jedině tehdy, když mu uděláme prostor
odstraněním zla, zvláště toho, které nám zatemňuje srdce.
Teprve až budeme správně vidět sebe, budeme moci správně vidět i druhé, jak o tom mluví
podobenství o třísce a trámu v oku (Mt 7,3-5), které se týká posuzování druhých a jemuž předchází
varování: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni." Neposuzujte tedy druhého ukvapeně, aniž znáte celou
pravdu. To můžeme jen tehdy, když se jí otevřeme. Pak budeme daleko schopnější k vytvoření šťastného
vztahu. K tomu, abychom v takovém vztahu šťastného manželství žili, jsme zrozeni. Mějme ale každý na
paměti, že až přijmu sám sebe, pak jsem schopen otevřít se druhému tak, jak je to pro šťastné
manželství potřebné.
Co se týče sebepřijetí, podívejme se ještě na otázku svých emocí (emoce = pocit, může jít o
hnutí mysli, vzrušení, dojetí) a emocionality (emocionální či emoční = dojmový či snadno přístupný
dojmům). Jde o city, afekty (afekce = emoční vzrušení či prudké hnutí mysli), nálady a vášně, o
jejich prožívání, které je relativně trvalou součástí vztahů člověka k okolí a projevuje se
gestikulací, mimikou a fyziologickými změnami. Nejsilněji prý bývají prožívány ty emoce, které jsme
prožívali nejsilněji v prvních letech. To je upozornění i pro rodiče, kteří mají nebo budou mít děti
v tomto věku. Nezakoušejí-li děti v tomto věku dostatečně lásku, odráží se to často v celém jejich
životě. Vliv emocí bývá ponejvíce spojen s vnitřním stavem Dítěte v nás.
Své emoce hodně ovlivňujeme tím, co si o nich myslíme. A to je dobře, protože některé nám mohou
bránit i ve vlastním sebepřijetí. Takovou emocí, všeobecně odsuzovanou, je pocit sebelítosti. V
růstu osobnosti dále brání sebeobviňování. Nejrychlejším způsobem vymanění se z obviňování je uznání
chybné skutečnosti a přijetí odpuštění. Pro katolíky může být nejúčinnější přijetí svátosti smíření,
jiní jdou za psychologem.
Dalšími negativními emocemi jsou žárlivost, dotčenost a zejména hněv. U něj stojí za to rozebrat
možné emociální reakce v okamžiku narušení vztahu. Jde o to uvědomit si, že působí něco v druhé
osobě, co závisí na jejím emočním ladění.
Představme si, že odchod Pavla od Lucie provází jeho bouchnutí dveřmi. Tím dal najevo, že je
rozzlobený a že se mu Lucie něčím znelíbila, či ho prostě naštvala. Jak se v té chvíli bude cítit
ona?
Vaše odpovědi by se zcela jistě různily a mezi prvními by asi bylo, že se rozhněvá také nebo že
se bude cítit zraněna, protože hádku vyvolat nechtěla. Také může být smutná, že přes všechnu její
snahu o pěkný večer ho mají pokažený. Může se cítit provinile. Může běžet za Pavlem a požádat ho,
aby se vrátil a dal jí šanci. Může mít touhu omluvit se mu, nebo naopak pocit ukřivděnosti a
umíněnosti a neoblomně vyčkávat Pavlovu omluvu. Může jí být Pavla líto, protože ho má ráda a chtěla
by jeho dobro, radost a štěstí. Pochopí, že Pavel musí mít nějaké jiné problémy. Těch možných
způsobů zareagování je mnoho. Podstatné je to, že emocionální reakce v Lucii něco působí. Není to
tudíž Pavel, který bouchá dveřmi, ale tu konkrétní reakci určuje něco v ní. Co z toho bude, o tom
rozhodne to, jak si ona sama sebe váží, jaké má sebevědomí, co si sama o sobě myslí, k čemu se
přiklání. Jde o vnitřní podněty, které mohou být dobré, nebo destruktivní. Platí zde, že když
zkoumám a měním své vnímání, mění se i moje emocionální reakce.
Do sebepřijetí spadá i cit pro vlastní potřeby. Až tento cit spojíme s citem pro druhého,
začneme si více uvědomovat i potřeby druhého a s ním budeme schopni si budovat životní štěstí. "Být
člověkem znamená být na cestě ke štěstí." (A. Längle)
Člověk, to je muž a žena ve své rozdílnosti. Ta myšlenka je hodně stará, je
vyjádřena už na začátku Bible slovy: "Bůh stvořil člověka... jako muže a ženu" (Gn 1,27). Uprostřed
této věty stojí důvod: "aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím", tedy obrazem lásky
a jednoty. Je to předurčení k jednotě. Vytvoření této jednoty nevznikne samo od sebe. K naší snaze
je zapotřebí chápat odlišné myšlení druhého. Jeho myšlení a jednání má někdy velice hluboké kořeny,
které je dobře respektovat.
Psychologové učí, že člověk v sobě nese zážitky z minulosti. A to nejen ze svého dětství, ale
dokonce i po dávných předcích. A ten obraz minulosti že je důležité mít na zřeteli, chceme-li dobře
rozumět opačnému pohlaví i sami sobě. Někdy se jedná o vlastnosti, jejichž původ sahá až do období
lovců doby kamenné. Z ní je například odvozován pocit potřeby mužů sedávat ve společenské místnosti
tak, aby viděli na příchozí. Jde o zděděnou potřebu jeskynních mužů sedávat čelem ke vchodu jeskyně,
tedy vstříc možné hrozbě, a zaujímat obranný postoj. Toto se vysvětluje tzv. genetickou pamětí.
Melancholik, který má ve své charakteristice obranářský postoj, může mít tuto potřebu teoreticky
větší než sangvinik, u něhož může být i potlačená. Na vrub genetické paměti toho může jít více.
Nám jde v první řadě o pochopení rozdílnosti muže a ženy pro vytvoření pevného, harmonického
vztahu. Jde o aktuální potřebu zvláště v dnešní moderní době, kdy se mluví o krizi manželství a
rodiny, kdy za pomoci sdělovacích prostředků je intimita i v sexuální oblasti zveřejňována, takže
ztrácí kouzlo, které ji zdobilo a které má manželství posilovat. Život se radikálně změnil, jak co
do závislosti, tak co do životních potřeb a nároků nejen na to, co nás obklopuje, ale i nároků na
vztahy. Chceme, aby vztah v nás probouzel životní elán a stálou vášeň, aby nás činil šťastnými.
Objasníme si přirozenou rozdílnost v chování, v myšlení a v celkové komunikaci muže a ženy. Na
začátek si ale připomeňme, že tato rozdílnost se netýká úplně všech. Ojedinělé výjimky tvoří zejména
ti, u nichž pod různými vlivy dochází k záměně rolí, tj. k tomu, že se u muže objeví typicky ženské
prvky chování a u ženy se zase objevují některé typicky mužské způsoby. Takové záměny rolí mohou mít
negativní dopad na přitažlivost, která je v mužnosti muže a v ženskosti ženy. Začne-li se muž chovat
jako žena, je to pro ženu nejen nepříjemné, ale může ji to vyprovokovat k tomu, aby se sama chovala
jako muž, tak jak on se měl podle jejího názoru chovat. To je posuzováno jako nevyrovnanost a té je
zapotřebí se zbavit podporováním příslušných složek, které jsou pro každé pohlaví typické.
Seznámením se s nimi porozumíme rozdílnosti, která nás pro nepochopení může vyvést z klidu a
zbytečně narušovat partnerský vztah. Zmíněné podporování nelze praktikovat kritikou, snahou druhého
upozorňovat na to, v čem by se měl změnit, ale uznáním a chválením muže, zejména za jeho výkony. Muž
by měl reagovat podobně zase na typické chování své ženy takovými projevy lásky, aby si ona vliv
kouzla své ženské přitažlivosti pro konkrétní aktivitu uvědomovala a cítila se s mužem dobře.
Často úsilí o sebezdokonalení také přináší výsledky u druhého a pomůže prolomit začarovaný kruh.
Podobně jako jednotlivé charaktery nepodporovaly jen to, co se nám líbilo, tak ani typické
mužství a ženství neobsahuje vždy jen to, co se nám líbí. Rozdíly jsou přirozeně dané a je v nich
mnoho krásného včetně možnosti doplnit se a vytvořit harmonický celek. Kdyby partneři byli jako
kopie jeden druhého, tak by se nepřitahovali. Není ovšem zase pravdou, že čím více rozdílů, tím
lepší vyladění celku. Ne vše, co je rozdílné, se doplňuje, něco se přímo nesnáší, proto je třeba
dostat toho pravého, tu pravou. Jednou ze základních věcí, kterou máte pro to udělat, je snaha
nepředvádět se v jiném světle, nedávat záminku k vytvoření falešného obrazu o sobě. Zůstaňte sami
sebou ve všedních i svátečních dnech, které spolu máte šanci před manželstvím prožít.
Podívejme se na problematiku rozdílů mezi mužem a ženou, v čem všem pramení. Můžeme začít
chromozomy. Je jich 23 párů, z toho všechny mimo jeden mají vliv na dědičné znaky a vlastnosti. Ten
poslední určuje při vzniku nového života jeho pohlaví. Spojení XX je žena, XY je muž. Ženě,
potenciální matce, bylo dopřáno mít navíc jednu částici, která obnáší kolem 800 genů.
Náš mozek, to jsou dvě polokoule označované jako levá hemisféra (LH) a pravá hemisféra (PH).
Levá hemisféra ovládá paměť, myš-lení a verbální projevy, čili vyjadřování. Pravá hemisféra ovládá
vizuálně prostorové funkce, naši fantazii a emoce. Tato PH se u hochů vyvíjí o něco více a to u nich
znamená lepší přesnost při hodu, lepší orientaci v prostoru, ale i větší problémy s vyjadřováním,
obvykle s ním začínají později než děvčata. Při funkci mozku má muž oproti ženě obtížnější střídání
aktivit jednotlivých hemisfér. Potřebuje časový prostor pro uspokojivou aktivaci druhé poloviny
mozku, protože jej má specializovanější. Centra citů a činnosti má propojeny, ale déle mu trvá, než
se o citech dokáže vyjádřit, proto o nich méně mluví. Na myšlenkové vyřešení problému se od pocitů v
PH odpojí. Žena má střídání mozkových aktivit celkem bez problémů, protože mezi mozkovými centry LH
a PH má úžasné množství nervových spojů. Dá se říci, že má mozek univerzálnější, a to pro schopnost
kdykoliv využívat obou mozkových hemisfér. Žena proto bývá schopna hovořit o problémech a téměř
současně projevovat celou citovou stránku, vytvářet vztahy, vychovávat děti. Když ji něco rozruší,
touží o tom hned mluvit a pak o tom přemýšlí. Čili s pocitovou složkou se vyrovnává hovorem. Řeč jí
usnadňuje spojovat myšlení a cítění. U muže je to naopak. Ten má tendenci bez mluvení nejdříve
jednat a až dodatečně se nad svým jednáním zamyslet. Tím se častěji učí z chyb, ty však nechce
přiznávat. Při přemýšlení a řeči své city neaktivuje. Může ovšem se dopracovat k tomu, aby cítil a
přemýšlel, než začne jednat.
Dostane-li se muž do stresu, rozčílí-li se ap., napomáhá mu k duševní rovnováze a k jasnějšímu
uvažování činnost. Má potřebu něco dělat, alespoň chodí nebo zmačká papír a strefuje se do koše, či
si bouchne dveřmi. Tím si aktivuje myšlení a pak je teprve schopen uvažovat. V té chvíli má potřebu
nerušeného soukromí, aby si v něm vyřešil svůj problém. Zatímco potřeba žen je o problémech hovořit.
A tak ženy, pokud nevědí o těchto faktech, mívají občas tendenci pomáhat svým mužům tím, že jim
uklidňovací fázi narušují svými "uklidňujícími" slovy a nechápou, proč je efekt opačný. Otázkami
zhoršují situaci a jejich snaha o láskyplné něžnosti, rozebrání a rozehřátí muže se míjí účinkem.
Moudrá žena respektuje potřeby muže, které plynou z dané rozdílnosti, a muž za ní po určité době
přijde s vděčností a třeba i s omluvou sám.
Odlišné uspořádání mozku působí tedy rozdíly v chování. To, že malá holčička se nad problémem
rozpláče a stejně starý kluk s ním začne bojovat. Když pak dospívají a začnou spolu chodit, u dívky
stále silněji vystupují emoce, vyžívá se v pocitech. Podobně rozdílná je i její sexualita, neboť se
rozehřívá pomalu, přes city. To je důvod, že bývá přirovnávána k elektrické troubě, která se zahřívá
pomalu. Oproti tomu kluka rozpálí doteky. Jako když se zapálí plynová trouba, tak i on se rychle
rozehřeje k aktivitě. Zvláště pokud byl drážděn i prostřednictvím zraku, protože dívka přišla na
schůzku oblečena sexy, v krátké sukni a nahoře velký výstřih. Nemenší nevhodný efekt způsobí halenka
začínající volně kus nad pasem a když kromě ní není nahoře nic jiného. Jelikož sexualita mladých
mužů je aktivována pohledem a dotekem, je to pro kluka těžké. Pokud je v programu schůzky i dráždivý
film, je to někdy více než těžké pro oba. Také fantazie je totiž ovládána PH, stejně jako pohybová
aktivita, proto mají k sobě blízko. Uvažování z LH zůstává bokem, zvláště u kluka. Na tyto
skutečnosti třeba pamatovat předem a chování dívky či mladé ženy i s její módou by mělo být
přizpůsobeno tomu, co je rozumné. Co z toho, je-li nerozumné přitažlivě hezké, když následky jsou
zlé?
Přitažlivou krásu obnáší i dívčí přirozenost s nádechem tajemnosti a nepředstírané, čisté
radosti. Krásný důvěrný vztah vytváří tím, že se dělí o cit. Je škoda, když dívky utlumí své
přirozené vlohy a přizpůsobují se klukovskému a módně společenskému životu v dýmu cigaret a uměle
vyvolávané zábavy, která často překrývá nedostatek radosti srdce. Jít s dobou, jít s davem? Nebývá
to v rozporu s tím "být sám sebou", být originálem? Pokud ne, vše je v pořádku a život tě plně
uspokojuje, včetně vyhlídky do budoucna. V opačném případě stojí za to vybočit a snažit se nabrat
správný kurz.
Každý jsme jedinečný, ať ve svém mužství či ženství s danou odlišností, která ovlivňuje naše
rozdílné potřeby. S tím však souvisí i odlišná přirozenost životních rolí, které se v rámci
emancipace poněkud stírají. Je rozumné v tomto smazávání rozdílnosti rolí pokračovat? Nebo je
rozumnější jich využívat? Skutečností je, že s technikou se ve světě mnoho změnilo. Teoreticky by
mělo být více času na rodinné vztahy, ale není. Podle váhy, kterou může muž oproti ženě unést, jeho
až čtyřnásobná fyzická zdatnost přestala mít ve světě techniky prioritní význam. Žena zde může
zvládnout téměř všechno. Kdo ji však může nahradit v oblasti "rodinného krbu" a výchovy dětí? Dokáže
snad nějaká organizace vytvářet rodinnou sounáležitost a intimitu domova? Žena má oproti muži větší
citlivost na vnější i vnitřní podněty, je schopna větší vnímavosti a citové hloubky, proto bývá
přirovnávána k srdci rodiny. Má mateřský cit i další schopnosti k vytváření důvěrného prostředí.
Mimo sluch má jemnější smysly. Má vlohy k rychlejším citovým reakcím i k rychlejší orientaci v
potřebách rodiny. Při pohledu na tato fakta vzniká otázka: Může mít pro ženu s předpokladem
mateřství význam a smysl, když zamění využití vlastních přirozených předností za něco jiného, co by
bylo na úkor rodinného života? Ta záměna se odráží v nedostatku lásky ve světě. Neboť pokud člověk
s příkladem nenačerpá lásku už v dětství, musí se to odrazit v pozdějším životě, protože co nebylo
zaseto, neroste. Účelnost muže se zase efektivněji projeví při řešení náročných problémů.
Problémy s omyly a s pravdou, které se řadí na vrub naší rozdílnosti.
"S tím mým mužským abych snad jednala jako v bavlnce. Když mu něco řeknu, hned je podrážděnej."
"Ten můj není o nic lepší, dělá, jako by se nemohl mýlit. Copak chlapi nesnášejí pravdu?" Tak si
navzájem stěžují na své muže dvě kamarádky.
V čem je ve skutečnosti problém? Jsou ženy méně umíněné než muži? Jestliže dokáží být
ústupnější, buď jim to ke cti. Některé si také pomohou příslovím: Moudřejší ustoupí. Aby se dvě
rozdílné osoby doplňovaly, často musí některá ustoupit. Jednou je to vhodnější na té straně,
podruhé na opačné. V uvedeném případě by bylo prospěšné, kdyby si ženy uvědomily odlišnost klukovské
výchovy. Odmalička je na kluka pohlíženo jako na silnějšího. Odmala mu bylo vštěpováno: "Chceš-li
být dobrý, musíš to správně zvládnout". Chtělo se po něm nebo alespoň očekávalo více samostatnosti,
větší výkony než od holčičky. Je normální a v pořádku, že byl motivován pochvalami a hodnocením
podle výkonu. Avšak předpoklady, že musí věci dělat správně, vypěstovaly v něm názor, že když něco
udělá nesprávně, je špatný. On je přece schopný být chlapem, a jak mu vštěpovali, musí umět ovládat
své city. Zapírání některých citů ho vedlo k větší tvrdosti. On je najednou v rozporu sám se sebou.
"Dítě" v něm se hrozí toho, že pro nesplnění očekávaného je považováno za špatné, nespolehlivé.
Genetická paměť muži připomíná, že má být spolehlivou hlavou rodiny a jejím schopným ochráncem. A
tak bojuje proti komplexu méněcennosti podrážděností na úrovni malého školáka, motivovanou pocitem:
ponížení bych si neměl nechat líbit.
Zeptá-li se žena: | On si myslí: |
"Pepíku, proč jsi to nevzal najednou?" "Proč to nezkusíš jinak?" "Proč se nezeptáš na cestu?" "Cože jsi nevybral jiný film?" |
"Zase ukazuje na moji neschopnost uvažovat nebo si věci pamatovat." "Zase se jí to nelíbí, proč se namáhám, když to dělám špatně?" "Zase mě má za hloupého či nespolehlivého." "Zase jsem udělal chybu." |
Dospělý, který dovede nést zodpovědnost i za své chyby, nebývá podobnými dotazy
tolik drážděn a jeho myšlenky jsou o něco pozitivnější, pokud takových dotazů není přespříliš. Muži
jsou před ženami "od přírody hákliví", citliví a ješitní, co se týče jejich schopností.
Na druhou stranu si muži pro své dřívější chyby dělají méně starostí a mají tendenci je přejít
a zapomenout. Ženy své negativní pocity z chyb naopak utlumí, když o nich mluví.
Pro ženy není zapomínání tak běžné jako pro muže, a proto jim bývá zatěžko vyrovnat se s tím,
když muž zapomíná.
Ženy mají větší smysl pro detaily, více si jich všímají a ve všem chtějí vidět konkrétní
souvislosti. Pozornost mužů více zaujme celek, jsou více otevření abstraktním teoriím, které jsou
ochotni do široka rozvádět. Zajímají je technické problémy, soutěživost, orientují se teoreticky a
práce nebo sportovní aktivity jsou pro ně i v hovoru na předním místě. Zatím co pro ženy je to
citová a estetická oblast, v ní se zaměřují na osobu. Mluva žen se i jinak liší tím, že se častěji
vyjadřují nepřímo, v oklikách, a doplněním malé gestikulace jsou už přesvědčeny, že se vyjádřily
jasně. Logice mužů to však často nestačí. O problematice mluvy je více v kapitole týkající se
komunikace.
Mužům dělá dobře, když mohou předvést, co dokáží, když je partnerka ocení svým obdivem a když
je potřebuje. Ženám zase dělá dobře, když je někdo hýčká, když cítí oporu, když muž na ně pamatuje
nějakou pozorností a tak jim vyznává lásku.
Ženám jde více o lásku, o to, aby o ně bylo usilováno. Citová láska je jim z přirozené stránky
přednější před tělesným sblížením. O ně stojí většinou spíše proto, aby citovou stránku prohloubilo,
aby se cítily více milovány. Žel stává se často opak, protože mužské tendence jsou jiné. Právě
předčasný začátek intimních vztahů, na který kluk naléhal, jako by byl pro něj popudem, aby "zvedl
kotvy". Mužská stránka má spíše sklon k dobývání, pro opačné pohlaví je přirozenější nechat se
dobývat a svádět, vzrušovat se pozvolna v mysli.
Převážně agresivnější chování mužů je podle výzkumů ovlivňováno mužským pohlavním hormonem
testosteronem. (Ukázal to pokus s výměnou hormonu.)
Také chování některých žen bývá vlivem působení jejich hormonů méně příjemné. A to v době
předmenstruačního napětí, jehož problémy trpí asi 30 % žen. Jedná se o souvislost mezi sebevědomím
a hladinou estrogenů, která dosahuje svého vrcholu během střední fáze cyklu ženy, v jejím
nejplodnějším období. V té době žena mívá největší sebevědomí a nejvíce je vzdálena sklonům
podrážděnosti. Se stoupajícím vylučováním hormonu progesteronu dochází ke snižování hladiny
estrogenů a tím k zvyšování napětí, které bývá provázeno zhoršením nálady. Může jít o příznaky
podrážděnosti, únavy, malátnosti, nejistoty, úzkosti až depresí, snížení schopnosti snášet hluk i
snížení zájmu o milování. Při menstruaci se napětí uvolňuje, ale deprese může přetrvávat až do
začátku zvýšení hladiny estrogenů.
Muž mívá odvahu riskovat, pouštět se do dobrodružství. Žena má naopak větší potřebu bezpečí a
klidné pohody.
Muž má blíž k plánování budoucnosti, žena zase snadněji prožívá přítomný okamžik.
Každý muž a každá žena jsou jedinečnou osobností ovlivněnou výchovným prostředím. Podle C. G.
Junga je v každé osobě přítomen i pól druhého pohlaví, který je třeba rozpoznávat a neztotožňovat
se s ním. Skutečnost jeho přítomnosti pak může znamenat, že ne všechny rozdíly mezi pohlavími se u
všech vyskytují přesně tak, jak jsou zde pro orientaci popsány.
Při utváření našeho osobního charakteru působilo různé prostředí a vzory za
přispění naší vlastní vůle.
Vzájemné poznávání a objevování krásy, která vás k sobě přitahuje, je vlastním účelem chození
spolu. Již při prvním setkání může dojít k odhadnutí šance na to, zda by tato osoba mohla být
podnětem mých nadějí a do jaké míry bychom si mohli rozumět. A to dík vlastní vnímavosti velkého
množství dojmů a poznatků. První komunikace začíná očima, ale též mimika, slova i tón řeči jsou
zprostředkovateli rychlé osobní výměny postojů. Postoj jednoho k druhému vychází z toho, co je v
nás jako dojem, tušení a cit uloženo. Představa s touhou hrají další roli v naší náklonnosti a tím
ovlivňují rozhodnutí dvou lidí k chození spolu. Často ale dochází k tomu, že si spolu nerozumějí.
Chození spolu je dobou ke zvážení schopnosti k trvalému soužití v lásce a není žádným neštěstím
včas se rozejít. V případě, že si nerozumějí může zde svou roli hrát nechápání rozdílů mezi mužem a
ženou, neznalost jejich odlišností, včetně rozdílnosti potřeb. Na pomoc této problematice je
napsána předchozí kapitola a bude ji doplňovat i kapitola o komunikaci. Existují také rozdíly, při
jejichž zjištění je na místě ve známosti nepokračovat. Poukáže na ně první skupina otázek. Najít
toho pravého nebo tu pravou pro společný život, to je umění i velká věc, na kterou by se nemělo
pohlížet jednostranně. Působí zde zamilovanost, podnět pohlavních sil, rozvíjí se citový život i
radostné napětí ze vzájemného setkání. V začátku chození spolu se lehce zaměňuje realita za ideál,
po kterém člověk touží, a proto je důležité, aby od seznámení se do svatby uplynula přiměřeně
dlouhá doba potřebná k vzájemnému poznávání, která by měla trvat asi jeden až dva roky. Pro její
délku bývá rozhodující nejčastěji frekvence setkávání a čas pro svatbu je nejvhodnější tehdy, když
začne být zřejmé, že by její odklad bránil další přirozené gradaci vzájemného vztahu. Ovšem za
předpokladu, že je na obou stranách přesvědčení o správnosti volby, k němuž došlo v dosažené
životní zralosti. Ta je potřebná pro vzájemné poznání a při jejím nedostatku dochází přirozeně k
omylům. V době, která jí předchází, se člověk mění, a proto naděje na správnou volbu, na to, zda
budou šťastni i po pěti či dvaceti letech života, je takřka nemožné odhadnout.
Pro orientaci při volbě životního partnera zde nabízím tři skupiny otázek, aby vám přispěly ke
šťastnému rozhodnutí.
I. Otázky, na které bychom potřebovali znát odpověď co nejdříve:
Není tento člověk zatížený nějakým jiným vztahem, pro který jej nemám
považovat za volného?
Nežije v nepřijatelné závislosti? Ať by šlo o drogy, alkohol i o hry
na automatech nebo o závislost týkající se porna či na negativně působící skupině apod.
Závislost člověka zotročuje a jeho partnera dělá nešťastným. Kdo je na něčem závislý, je
podstatnou částí života neschopen manželství. Bez okamžitého léčení mu přes všechny sliby bude
jeho závislost přednější než manželský partner.
Nemáme zásadně rozdílné názory na život, na jeho náplň a smysl?
Podstatnou roli zde hraje i odlišná víra a s ní související životní praxe.
Nejsou u jednoho z nás podnětem k této známosti okolnosti vedoucí k
chybnému kroku? Bývá to volba ze vzdoru či výběr partnera jako reakce na předchozího,
případně snaha zaplnit citovou a duševní prázdnotu nebo pouhá touha po erotickém zážitku. Patří
sem i jednostranné očarování pro vnější příčinu, ať jde o část těla nebo o jednotlivou
schopnost či o jednotlivou činnost. Ve skutečnosti pak jde o zamilovanost do něčeho a ne do
někoho.
Není důvodem našeho vztahu soucit jednoho z nás, zaměňovaný za lásku?
Takový soucit mívá původ v zážitku z dětství a vede k sebeobviňování a k roli nadřazeného.
Nebude nám po letech vadit náš věkový rozdíl? Je-li jeden o mnoho
starší, lze předpokládat, že později nebude stačit nárokům mladšího.
Nebude některá charakterová vlastnost jednoho ztrpčovat život druhému?
Někdy to bývá nesnesitelná vznětlivost, velká panovačnost. (Život s prchlivcem nebo pod
neustálou kritikou se stává neúnosným.) Podobné problémy může způsobit žárlivost, sobectví,
lenost, náklonnost k pornografii i jiné negativní vlastnosti.
Nejde v našem vztahu o nevyváženost lásky, při které jen jednomu záleží
i na tom druhém? Stává se to v případech materiálních svodů, při velmi rozdílném postavení
nebo při neuvážených kompromisech.
Nechybí některému z nás potřebná dospělost a zralost? Věková hranice
není to hlavní. Pro toto hodnocení jsou podstatnější životní projevy. Předpokladem je zde
zodpovědnost nejen za sebe, hodnocení smyslu života, rozeznávání falešných iluzí a jejich
odmítnutí, potřebné sebeovládání. Nedospělí jsou nespolehliví, mají problémy s pořádkem a dělají
dojem, že potřebují spíše rodiče než partnery. Jde často o osoby v dětství zanedbané nebo příliš
ovládané nebo o ty, kteří moc brzy museli převzít roli dospělých.
Pokud jsme oba zvyklí na dominantní postavení tím, že jsme byli
nejstarší, starali se o sourozence, a navíc má někdo z nás sklon k nervozitě, je závažným
předpokladem neúprosný boj o moc. K podobnému stavu může dojít i v případě jedináčka
nezvyklého se podřizovat. Netýká se toto riziko také nás?
Tyto otázky byly dány na ochranu před vstupem do nefunkčního manželství.
II. Otázky pro dobu chození spolu, důležité pro zjištění vhodnosti pozdějšího společného
soužití:
Jsou naše představy o lásce a o jejích projevech shodné? Představujeme
si pod pojmem láska skutečné chtění dobra druhému? Patří sem podpora růstu a rozvoje jeho
osobnosti, jeho nitra, jeho schopností, stejně jako péče o jeho životní potřeby. Láska znamená
větší potřebu dávat než brát, budovat štěstí manželského partnera. Jak je to s názory na tělesné
sbližování, dokážeme se dohodnout tak, aby to bylo pro oba k opravdovému dobru i v budoucnu?
Víme, že i zdrženlivost patří k projevům lásky? K podotázkám zde patří i to, zda oba pozorujeme
přibližně stejnou sexuální oslovitelnost.
Víme, že pravá vzájemná láska manželů je nejdůležitějším vztahem v
rodině, a toužíme po tom, aby tomu tak bylo vždy i u nás? I když přijdou děti nebo další
zájmy? Naši rodiče, že budou na třetím místě, tedy po dětech? Dohodli jsme si pořadí vztahů a
jsme odhodláni žít i podle zásad předchozí otázky? Dokážeme být v rámci lásky kritičtí bez
vzájemného obviňování?
Shodneme se v otázkách, které se týkají plánování rodičovství? Tedy
jak přístupu k přirozeným metodám, tak k antikoncepci, za dostatečné informovanosti o nich. Dále
na přibližném počtu dětí a na řešení problému případných nechtěných těhotenství? Zde si třeba
připomenout dvě věci: jednak že neshoda u zásadních bodů otázky vede k disharmonii v manželství
a jednak že zlé řešení odvádí od šťastného, spokojeného života.
Snažíme se vidět druhého v opravdové realitě? Tedy poznat ho takového,
jaký skutečně je? Známe ho i ve všedním životě? Víme, jaké bývají projevy jeho afekce, jak se
chová ve stresových či jiných těžkých situacích?
Budou se naše temperamenty doplňovat? Předpokládáme přitom, že se
můžeme vzájemně vidět spíše v lepším světle?
Dokážeme být tolerantní a dívat se na problémy i očima partnera? Jsme
snášenliví, schopní akceptování druhého, zvláště i v případě odlišnosti ve víře a duchovní
potřebě?
Má můj partner dostatek sebevědomí, prosazuje se bez agresivních sklonů,
váží si svého dobra i druhých lidí a projevujeme si vzájemnou úctu? Tyto vlastnosti společně
odhalují asertivitu a dávají naději na růst pevné lásky. U koho je láska orientací charakteru,
u toho se projevuje v postoji ke všem lidem. To svědčí o schopnosti trvalé lásky i v
manželství.
Důvěřujeme si, jsme vzájemně otevření a upřímní? Láskyplná důvěra
neznamená zahlcování svými emocemi, které působí na vztah negativně. Jde ale o to, že na druhou
stranu spolu mluvíme pravdivě a bez obav o svých pocitech. Toto sdělování je pro šťastné
manželství důležité a musí se ve vztahu projevit již předem.
Máme potřebný smysl pro humor a umíme se zasmát i vlastním chybám?
Nebereme všechno příliš vážně a umíme se uvolňovat, abychom tak mohli vyzařovat pohodu?
Znám dostatečně rodinu svého partnera a její vliv na něho? Není pod
vlivem rodičů, s přílišnou citovou vazbou k některému z nich? Dokážu přijmout představu, že by
se manžel mohl ke mně chovat jako jeho otec k matce (a představu manželky v obrazu životního
postoje matky)? Jde o stopy, které zanechává životní prostředí. Ty mohou pocházet i z dalšího
rozdílného formování třeba skautskou výchovou či naopak negativní partou. Také reakce na dávné
zážitky mohou vtisknout významné stopy.
Otázky v této desítce, pro svůj charakter, po nějaké době známosti již
nepředpokládají možnou změnu do svatby. Zatímco ve třetí desítce ke změnám může ještě dojít.
III. Otázky, na které je zapotřebí ještě znát odpověď před definitivním rozhodnutím pro
svatbu:
Řekli jsme si vše potřebné, co se týče zdraví vlastního i
nejbližších příbuzných?
Shodujeme se na pořadí životních hodnot a jsme zajedno v otázkách
společného životního stylu? Pořadí hodnot ukazuje, čemu dáváme přednost, jací jsme a
případně k jaké změně můžeme směřovat. Zvolené hodnoty totiž dále ovlivňují buď k lepšímu nebo
k ustrnutí. Setkáváme se s hodnotami typu "míti" (majetek) a "býti" (nějakým) např. odvážným.
Také může jít o "postoj" např. k závažné situaci, o prostředí "vytvářené činností" nebo o
"zážitky". Jsou i takové jako víra, čisté svědomí, láska v srdci nebo láska sexuální, vysoké
konto. S hodnotami souvisí i standard životního stylu a řešení finančních otázek. Obvyklá je
dohoda na společné pokladně.
Shodneme se v otázce kompetencí, rolí a v tom, že nám oběma přísluší
stejná úcta při rozdílném výsadním postavení? (Ženě v jejím mateřství, muži jako nositeli
autority a ochránci.)
Rozumíme komunikačním návykům partnera a jsme přesvědčeni, že i nadále
se bude naše mluva zaměřovat na porozumění a nikoliv na porážení druhého? Uvědomujeme si
naše rozdílnosti ve vyjadřování i v souvislosti s mnohdy odlišným myšlením? Dokážeme se vždy
shodnout na stejném komunikačním stylu?
Máme vzájemnou empatii a snahu citlivě reagovat na potřeby druhého?
Jde o schopnost potřebného vcítění se do partnera, vystihnutí jaký je a co potřebuje.
Dokážeme to k harmonickému vyladění, např. ve vhodné době být ochotni naslouchat, dát najevo
svůj obdiv nebo povzbudit či podobně?
Máme dostatek společných zájmů a budeme si rozumět, i co se týče
přátelských vztahů? Lze očekávat pozitivní přínos, nepůjde o protichůdné zájmy? Shodneme se
i svou večerní nebo ranní aktivností?
Máme reálné vyhlídky na soukromé bydlení? Je zapotřebí mít jistotu,
že případné bydlení u rodičů nebo v jejich blízkosti neohrozí náš soulad.
Jsme odhodláni k vzájemné odevzdanosti a k přijímání jeden druhého i s
jeho nedostatky? A to i tehdy, kdyby došlo ke značnému snížení schopností manželského
partnera? Jsem ochoten i k oběti?
Umíme si odpouštět, aniž by v někom z nás přetrval pocit ukřivděnosti?
Pro tuto odpověď je nezbytná praxe, a tedy i potřebná délka známosti pro zkoušku.
Jsme rozhodnuti k věrnosti se vším, co k ní patří? Tedy, že budeme
trvale vzájemně sdílní a láskou budeme posilovat svou vůli k věrnosti, že druhého nikdy
"neodepíšeme", že v něj nepřestaneme věřit, že před vzájemnou láskou nedáme přednost žádným
jiným formám erotiky, protože i porno ničí intimní vztahy.
Pokud jste odpovídali pravdivě na první desítku otázek "ne", a na ostatní "ano",
gratuluji vám k nalezení partnera, se kterým máte předpoklad skutečně šťastného života. Menší
rozdíly v posledních dvou desítkách otázek nemusí ještě znamenat neschopnost dosažení tohoto cíle.
Vždyť svým úsilím o sjednocení vlastního života s tím, jaký by měl být podle otázek, by šťastného
soužití mohli dosáhnout i manželé, kterým chybí. Jste-li svobodní, nikdy nepředpokládejte, že k této
proměně dojde po svatbě, pak by to bylo těžší a každý to nedokáže, proto neriskujte.
Téma této kapitoly se týká i dvou příběhů, které připomenu jen stručně, neboť jsem o nich psal
již dříve v knize pro přípravu snoubenců. V prvním příběhu jde o dvě kamarádky. Jedné její kluk
před svatbou nasliboval všechno možné, byl výmluvný a zábavný. Druhá snad až záviděla, neboť ten
její byl tichý, věcný a celkem nic nesliboval. Nic zvláštního proto od něj nečekala, a také mu to i
řekla. Reagoval podrážděně, vždyť jí řekl, že ji má rád, bude ji věrný a bude se starat o potřeby
rodiny. Co by jí měl víc říct? Přišel na něco jiného, přidal všechna negativa, která je zřejmě
čekají a mlčky se ten den rozešli. Brzy potom měli svatbu a i po letech jsou velmi šťastni. Zatímco
kamarádka se s mužem, který jí sliboval všechno možné, nesnesla, protože nesplnil její očekávání.
Střídavé hádky a hrobové ticho udělalo jejich společný život nesnesitelným.
Druhý příběh se týká ateistky a věřícího katolíka. Ona jej nechtěla ztratit, a tak se radila u
odborníka, který jí vysvětlil, že světonázorové otázky nelze lehkovážně přehlížet ani v přátelství,
natož v lásce. Nejde jen o pochopení, ale i o důsledky. Čím důvěrnější přátelství a čím hlubší
láska, tím důležitější je shoda v základních životních názorech a postojích. Nemůže být šťastné
manželství, když každý usiluje o něco jiného, protichůdného. Vždyť budoucnost závisí na shodě! A
zde by soužití šlo na úkor vzájemného pochopení. Stále by se naráželo na "hluché místo" a k plné
shodě, potřebné pro dobrou výchovu dětí a spokojený život, by nemohlo dojít.
Tyto příběhy podobně jako další, podtrhují význam vzájemného poznání se tak, jak k němu vedou
předchozí otázky.
Příběh Věry je ze současnosti a ještě nedozněl do konce. Věra si vzala muže, o němž i nyní, po
letech, když zažádala o rozvod, mluví samou chválu na téma lásky, kterou jí on stále až do jejího
odchodu projevoval. Uvádí, jak pamatoval i na malé pozornosti ve všední dny. Ona však po poznání
Franty nabyla přesvědčení, že se vlastně dříve nikdy necítila šťastná. Vždyť stačil jediný pohled,
jediný úsměv, první slovo a bylo to jako v pohádce. Manželovi se snažila vysvětlit, že její city ji
k takovému kroku nutí, že ji k Františkovi táhne úžasná síla. Ať si myslí, že ztratila rozum, vždyť
pokud tomu tak je, pak ta ztráta je obšťastňujícím zážitkem. Věra se domnívá, že je to šance na
velké štěstí, které přichází jen jednou, proto se rozhodla, že musí tu příležitost využít. Vidí, že
ji dostala, a protože ji za žádnou cenu nechtěla promarnit, odstěhovala se od manžela i od dcery a
vzdala se i bývalých přátel. Svůj příběh uvedla do časopisu Katka a končí jej slovy: "Bojuji s
obrovským nasazením o své štěstí s Františkem. Vím, že přitom mohu i leccos ztratit. A vrátit se
není možné." Jestli se Věra tím bojem ještě nevyčerpala, bude to velmi brzy a s vyprcháním
zamilovanosti skončí její "štěstí". Podobných příběhů rozpadlých rodin je mnoho. Vy, kteří spolu
teprve chodíte, uvažujte na základě oněch tří desítek otázek, co vás může uchránit před podobným
ztroskotáním manželství. Své "ANO" dejte jen tomu pravému partnerovi.
V období vzájemného poznávání se také objevuje "zklamání", samozřejmě proto, že s ním
nepočítáme. Souvisí s vlivem našich představ i s naší emoční složkou. Obvykle jde o naši nepravdivou
představu buď v okamžiku zklamání, nebo jsme ji měli dříve. Každopádně jde o překážku lásky, a pokud
se může vyskytovat v manželství, je jistě dobré umět se jí zbavit ještě před ním. V manželské
univerzitě našeho rádia PhDr. Josef Zeman, CSc. upozornil na následnou souvislost zklamání slovy:
"Jsem-li zklamán, nedaří se mi milovat, nedaří se mi být ve vztahu lásky." Dále ukázal, že řešení
je v ochotě odpustit, nabídnout odpuštění. Potřebu vyzkoušet si odpuštění obsahují otázky. Zde jde
o řešení problému z tohoto pohledu. Jedná-li se o věřící, doporučuje dr. Zeman pěstování ochoty,
potřeby a touhy modlit se za svého partnera. Což, jak říká, není jen moment duchovní, ale i
psychologický, neboť když se za něj modlím, tak se na něj nemohu zlobit. (Před svatbou jde skrze
modlitby i o správné rozhodnutí.) Co se týče nevěřících, potřebují se prakticky dostat do téže
roviny charakteru lásky. A to na základě určitých zážitků, určitých tužeb, určitých ideálních
představ, aby to fungovalo stejně.
V období dospívání k životní zralosti se člověk mění. Proto se doporučuje nezamilovávat se
příliš brzy. Vztah by měl být usměrněn tak, aby případný rozchod nepociťoval ani jeden tragicky.
Vzájemné poznávání se před manželstvím má odůvodněné určité hranice. Názor na potřebu vyzkoušení si
sexuálního soužití je mylný. Prožívání sexuality, zejména u ženy, se mění a optima nedosahuje na
začátku. Něco jiného je vypozorování os-lovitelnosti pro tuto oblast. Sebeovládání před manželstvím
je principiálním vkladem pro manželský život. Je to budování lásky, v níž je vnitřní síla, a zároveň
je i předpokladem, že na partnera bude v životě spolehnutí. Zvyšuje se stupeň zodpovědnosti, lásky a
úcty. Sebeovládání si ztěžujeme sami odbouráváním pomocného systému na ochranu vlastní intimní zóny,
kterým je stud. Jeho funkce je v nás ovlivňována výchovou, podobně jako svědomí. Připomeňme si slova
P. B. Peryouse: "Chránit stud znamená ve skutečnosti ochraňovat vlastní svobodu." Touha po prožívání
vášně bývá silnější než po svobodě, protože netoužíme po tom, o čem se domníváme, že máme, ale po
tom, co nemáme. Žel, jde o touhu bez rozumu a k naší škodě.
Přijdou-li malé děti na zahradu, dostanou chuť na to, co vidí, i když je to nezralé. Zrání plodů
však nejde urychlit tím, že se otrhají hned, jak se začnou vytvářet. A podobně je tomu s láskou.
Láska musí vycházet nejdříve ze srdce, smysly jsou na druhém místě a sex až na třetím. Ten patří až
do manželství. Sklon k mimomanželskému sexu před svatbou znamená riziko, že tento sklon se projeví i
v manželství. Sex má ale smysl jen v plnosti vzájemného odevzdání, které je bezvýhradným darováním
se v lásce. Kdo začne se sexem, tedy opačně, staví střechu bez základů i bez opěrných zdí. A ta se
nemůže udržet bez zdiva a základů vnitřní opravdové lásky. Pro šťastné manželství není lepší základ
než sexuální zdrženlivost až do úplné duševní i fyzické zralosti se vstupem do trvalého svazku.
Slovo partnerství používáme k označení rovnoprávného vztahu dvou osob, které spolu
chodí, případně spolu žijí jako manželé. V původním významu šlo o společníka v obchodě nebo o
spoluhráče. Mnohé partnerské vztahy dělají dojem, jako by tento význam, obsahující vlastní zájmy, byl
naočkován i do rozšířeného způsobu užívání slova. Něco na tom bude. Jde o moderní emancipační postoj,
kterému nevyhovuje odlišnost rolí muže a ženy s celým zaběhlým stylem manželství a rodiny.
Stále velké množství partnerských párů uvažuje takto: "Nějaké uzavírání manželské smlouvy je pro
nás nepodstatná formalita, která má stvrzovat něco, co buď je, nebo není. Veřejnou a právní stránku
manželství nepotřebujeme. Stejně, když z nás dvou některý nebude chtít být věrný, nikdo ho neuhlídá.
Věrnost je sympatická, ale slibovat ji, to nemá význam. Nikdy si nebudeme jisti, že nám to vydrží do
konce života a ještě by nám rozvod mohlo ztěžovat majetkové dělení." Jde o autentický názor, vyřčený
novodobými rodiči, kteří dále dostali otázku, jaké pořadí dají hodnotám: partnerský vztah, rodina,
úspěch v práci. V odpovědi přisoudili první místo spokojenosti v práci s odůvodněním, že by se jinak
nespokojenost přenášela do rodiny a stejně by si přestali rozumět. Uvedli, že nespokojený by pak měl
pocit, že mu rodina překáží. A pocit jeho neužitečnosti a nespokojenosti že by se promítl do jeho
psychického stavu. Nebýt toho všeho, tak i podle nich je rodina důležitější. V jejich slovníku
rodina neobsahuje manžele, ale jen rodiče a dítě. Jak se k takovým názorům dochází? Začnou se
vyhledávat domnělá pozitiva pro intimní soužití a pak se dojde k přesvědčení, že se svatbou nic
nového nezíská. Svým mylným názorem partneři ztrácejí tolik, že už pak žádné klady neočekávají.
Chtěli poznat, zda jim to spolu půjde v sexu i v ostatním životě, a zatím jim to jde. Zatím. -
Neuvažuje se, neplánuje se s přihlédnutím k budoucím potřebám rodiny. Budoucnost se svěří náhodě.
Prvořadý je ve skutečnosti jen individualismus s prosazováním vlastní osoby, vlastních zájmů a práv.
Jde o vyhýbání se závazku nesoucímu odpovědnost, i když určité odpovědnosti za dítě jsou si vědomi.
Spokojenost v práci se většinou úzce váže na životní standard a ten je dnes opět více
upřednostňován. S ním převažuje i tendence ke smyslným požitkům a zábavám, k rozkoši, tedy k
hodnotám hedonismu. Tento styl života se vyznačuje svou krátkozrakostí a nedostatkem lásky, která je
ochotna obětovat se pro druhé, přijímat i nepředvídané těžkosti a vázat se na celý život jedním
manželským partnerem. Proto v tomto stylu není dosažitelná plnost štěstí.
Podívejme se na výhody a význam přesunutí začátku sexuálního soužití až do manželství. Patří sem
ochrana zdraví, protože nehrozí riziko pohlavní nákazy. Neříkejte si: "Stejně se chceme vzít." Pokud
by to měl být důvod, mohl by ten důvod být u předchozí známosti, a nevezmete-li se nakonec, může být
i u následující. K výhodám dále patří, že se lépe poznáte, protože budete spolu prožívat větší šíři
života, neboť se nebudete tolik soustřeďovat na společné erotické prožitky. Trénování zdrženlivosti
je potřebné pro pozdější trvalou věrnost, ušetření si strachu z těhotenství nebo přímo problémů s
ním. Je zde také výhoda, že snadněji se překonají, odvyknou nebo přijmou zvláštnosti a zvyky
druhého, které nebyly před svatbou zjevné. A rovněž se snadněji překoná skutečnost nesplnitelných
očekávání. Zamilovanost se začátkem pohlavního života s sebou nese určitou žhavost, ve které měknou
i železné návyky jako roztavené železo. A železo, jak známo, se kuje, jen pokud je žhavé. Podobně se
tyto návyky dají měnit, případně se druhý navykne snášet je jenom během prvního roku soužití,
mají-li partneři potřebné podmínky. Nemají je tehdy, chybí-li jim například společné soukromé
bydlení. Žijí-li v té době v odloučení, utvrzuje se síla zvyků a láska, u které by se později
předpokládala zralost, nebude už mít pak energii na ústupky. To se děje tehdy, předchází-li svatba
vojenské službě, ale také tehdy, začne-li se žít sexuálním životem před svatbou, dříve než oba o ní
společně uvažují. Zaměřením se na sex, který býval náplní jejich schůzek, se vyčerpala nejsilnější
žhavost a zmenšila se jejich ohleduplnost.
Co se týče tématu těch zvláštností a návyků, které se v manželství stávají zdrojem nesouladu,
Anton Terstenjak k tomu píše v knize O lidských vztazích toto: "Jen v prvním období manželské lásky
se všední život a zvyky svaří v harmonii. V době první manželské lásky se kladou základy ke
společným zvykům, bez kterých se ani nejlepší a nejvěrnější láska nemůže obejít." Je přirozené, že
zamilovanost ignoruje překážky, a jak vidíme, za určitých okolností je i v tom manželskému soužití
prospěšná. Člověk se v manželství mění proto, že dvě osoby s různými návyky mají tvořit jednotu.
(Nejde o stejnost.) I přes životní změnu platí přísloví: "Jaký život před manželstvím, takový v
manželství." Kdo byl lehkovážný před manželstvím, i do něj přináší svůj postoj k životním a morálním
hodnotám.
Günter Hampel v knize Každý touží po štěstí upozornil na souvislost mezi kvalitou manželství a
budoucností národa slovy: "O mnohých starověkých národech víme, že existovaly jen potud, pokud byla
zdravá jejich manželství. Po morálním rozpadu rodin následoval často i zánik celého národa."
Připomenul studii dr. Unwina, která se týkala osmdesáti kulturních formací, s tímto závěrem: "Každá
lidská společnost stojí před volbou, že buď rozvine velkou tvůrčí energii, nebo se bude vyžívat v
sexuální 'svobodě'. Dějiny ukazují, že obojí spolu vydrží jen jednu generaci." V této souvislosti
je i Leninův výrok: "Chceme-li nějaký národ zničit, musíme nejdříve zničit jeho morálku. Potom nám
takový národ jako zralý plod spadne do klína."
Na konferenci Rodinné hodnoty a česká společnost PhDr. Jaroslav Šturma upozornil na úvahu Robina
Skynnera, že rodina v sobě skrývá nesmírné tvůrčí síly, které se v případě jejího rozpadu stávají
ničivými, že negativní důsledky upadajícího rodinného života, pro společnost se projevují v podobě
neschopnosti vytvářet pozitivní mezilidské vztahy, v neschopnosti milovat, obětovat se, odříci si,
solidarizovat s druhými, nasadit se pro společné dobro. Připomenul, že přibývá psychické lability i
dalších negativních jevů.
Do psychologických poraden chodí mnoho nešťastných žen, jejichž muži místo jim dávají přednost
pornografii, která tak ničí jejich intimitu a narušuje soužití. Které ženě, jež pro svou postavu už
nemůže soutěžit s těmi, jež předvádějí své tělo, by nevadilo, když muž přijde od televize, a ona
vycítí, že ji srovnává? Což není i to druh nevěry, která ničí rodinné štěstí?
Manželstvím se rozumí právoplatný, trvalý svazek muže a ženy, veřejně stvrzený jejich slibem,
ke kterému se oba dobrovolně rozhodli, aby vytvořili harmonický a pevný vztah. Trvalý svazek -
do smrti nebo do rozvodu? Jde o dvojí výklad. Podobně je tomu s přístupem k rodině. Když se v roce
1993 ženil jeden bohatý podnikatel veřejně prohlásil: "Mít vlastní firmu a perfektní rodinu, to
nejde dohromady. Já jsem se oženil, ale moje manželka na to bude doplácet. Starostí je moc a možné
je jen jedno: Buď dobrou rodinu, nebo dobrou firmu." Jde o typ lidí, kteří jsou zotročeni pýchou a
starostmi o rozmnožení svého majetku na úkor lásky. Samotný vstup do manželství byl v tomto případě
reprezentací zámožnosti ženicha a brán materialisticky. Preferování materiálních zisků před tím, co
udržuje rodinu, není ojedinělé a bývá i jednou z příčin krizí rodinného života.
Používám motivu dokumentárního pořadu "Svatby", který byl ČT připraven k Roku rodiny, abych
předložil k úvaze, který typ soužití má větší šanci být považován za šťastné manželství: zda
soužití, kterých je většina, nebo manželství, před kterým se snoubenci věnovali pečlivé přípravě a
zvážení, zda se k sobě hodí i pro závazek věrnosti až do smrti, a které vzniká ve spojení s
duchovními hodnotami, jak jej představuje věřící pár katolických snoubenců. Oni vidí v manželství
nejen svobodné přijetí závazku a vzájemné darování se jeden druhému na celý život, včetně ochotného
přijetí a výchovy dětí, společného nesení všeho dobrého i zlého, dodržování slibu lásky, úcty a
věrnosti, ale skrze partnera i současnou odevzdanost Bohu s jeho přijetím do svého života. To je
předmětem jejich vzájemného udělení si svátosti před svědky a zástupcem církve. Jde o právní úkon,
při kterém Bůh posvěcuje novomanžele a posiluje je do nastávajícího společného života ke všemu, co
je čeká ve spojitosti s daným závazkem. Transcendentní dosah pro věřící manžele znamená, že
neusilují o přizpůsobení se chybám druhého, jak se u jiných manželství někdy považuje za ideální,
ale ve své orientaci usilují o přizpůsobení se Božímu řádu lásky. To již samo o sobě posiluje jejich
jednotu. Láska těchto manželů odhodlaných vždy druhého přijímat a jemu se dávat není pouhým pocitem,
ani není ve spojení s nějakým fanatismem, jak se někteří domnívají. Ale je zásadou, v níž je touha
pomáhat druhému a dělat ho šťastným. Ta zásada je typem rodinného ovzduší, v němž děti, které
přijdou, poznávají, že být druhým prospěšný přináší radost.
Rodičovství, to je v první řadě poslání, ale je to i velký dar. Je to více než funkce či role,
je to poslání lásky nesoucí zodpovědnost za nový život. Naplňování tohoto poslání přináší životu
smysluplnou náplň a je provázeno radostmi i strastmi. O samotný pojem rodiny se dnes objevují spory,
a proto zde předkládám definici odpovídající nauce této knihy a potřebám doby: "Rodinu tvoří
společenství lásky dvou sezdaných partnerů různého pohlaví s jejich vlastními i případně
adoptovanými dětmi."
Tradiční definice, kterou byl určen program světového kongresu rodin v roce 1997, říká:
"Rodina vyrůstá z trvalého svazku mezi mužem a ženou, jehož účelem je pokračování lidského rodu,
výchova dětí, odpovědný sexuální život, vzájemná podpora a ochrana, vytvoření soběstačné hospodářské
jednotky, uchování mezigeneračních pout."
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (bezprostředně závazný a mající přednost
před zákonem) č. 120/76 Sb, čl. 23, chrání rodinu vysloveně jako základní přirozenou jednotku
společnosti a státu, jejíž základ spočívá na manželství jakožto svobodném projevu vůle mezi mužem
a ženou. Důraz klade na rovnost manželství. Úmluva deklaruje právo pouze na uzavření manželství, ne
na rozvod. Další mezinárodní pakt MPOHSKP v čl. 10 zavazuje státy k poskytování ochrany, jakož i
pomoci rodině, a to jako základní, přirozené, nenahraditelné jednotce společnosti, ve smyslu
sociálně ekonomického přispění. Rodina je tedy společensky významným a nenahraditelným, základním
prvkem národa. "Jaké rodiny, takový národ." Je proto zapotřebí vytvářet rodiny na pevnějších
základech než dosud, vytvářet je na základech šťastných manželství, která mají pevné pilíře lásky a
důvěry, nejlépe chráněné a podpořené osobním transcendentním vztahem.
Rodina je první, kdo má výchovný vliv na úctu nebo také neúctu k životu. Rodina je také hlavním
předpokladem zdravého duševního vývoje další generace. Rodina je tím, na čem by nám mělo skutečně
záležet.
Zamysleme se nyní nad tím, co rodinu dělá rodinou. Pomocí k tomu nám mohou být rysy, kterými
odborníci popisují podstatu opravdového rodinného společenství. Na prvním místě se jedná o vzájemné
uspokojování psychických potřeb. Dítě potřebuje ze strany rodičů podněty k aktivitě a na druhé
straně je i pro ně velkým stimulem, přílivem podnětů a jedinečných zážitků. Při společném životě
děti pomáhají rodičům mnohé pochopit. Jde o učení se ze života. Každý má potřebu osobního pouta k
někomu. Dítě má tuto potřebu k dospělému a zároveň zase jemu dává možnost prožívat nové, specificky
citové vztahy. Tak se vytváří osobitá, hluboká a trvalá láska mezi rodiči a dětmi. Pokud dochází k
uznávání přednosti "protože má děti", jde i o uspokojivé zařazení ve společnosti.
Na uspokojivé prožívání osobního běhu života v rodině mají vliv životní perspektivy, to, že se
s dětmi společně plánuje a uvažuje o životě do budoucna. Děti jsou prodloužením života do
budoucnosti, jsou pokračováním toho, co výchovou a soužitím do nich rodiče vložili. Všechny starosti
i úzkosti prožité s dítětem se stávají přínosem rodičovské autority. Společný život, v obavách i v
radostech prožívaný s dítětem, podporuje růst rodičů a pomáhá jim lépe porozumět jednání dítěte. Pro
rodinné společenství je podstatné i prolínání soukromí. Jde o sdílení společného prostoru a času,
takže se nezdůrazňuje "moje", "tvoje", a nikdo nemá vlastní separé. V tom je rozdíl od vztahu
pěstounů k dětem v ústavu. Soužití, které znamená účast na společné činnosti, hraje důležitou úlohu.
Příklady táhnou nejvíce. Dítě je v určitém věku formováno činností rodičů, tím, jak se chovají, jací
jsou, nikoliv tím, co říkají. Nezáleží příliš na tom, o jakou činnost jde, ale je důležité, aby se
dělala společně s dítětem. Otec vychovává svého syna svým jednáním, když ho nechá při opravě auta
vedle sebe. A nejmenší šanci úspěšné výchovy má tehdy, když ho zavolá, aby si vedle něj sedl a
poslouchal jeho rady do života. Rodiče vychovávají děti tím, že s nimi žijí. Na rozdíl od jiné
výchovy je v rodině princip spravedlnosti překonáván principem lásky, i to je velmi důležité.
Soužití v rodině má přednost před jinými praktikami výchovy, rodiče zůstávají privilegovanými
vychovateli svých dětí, i když je musí svěřovat i jiným vychovatelům a učitelům. Právo a povinnost
dohlížet, zda výuka a vzdělání odpovídá jejich přesvědčení, jim zůstává. To jim zaručuje i
mezinárodní pakt o občanských a politických právech, čl. 18, v odst. 4., kde se smluvní strany
zavazují respektovat svobodu rodičů zajistit náboženskou a morální výchovu jejich dětí, a to podle
vlastního přesvědčení rodičů.
Zaměření ke společnému cíli, který dává společná víra a společný vnitřní duchovní život, jsou
prvky, které upevňují rodinu, pomáhají překonávat životní nesnáze a prohlubují pocit jistoty a
radosti.
Všeobecná deklarace lidských práv uvádí: "Rodiče mají přednostní právo volit druh a vzdělání
pro své děti." (čl. 26, odst. 3) Listina základních práv a svobod - součást ústavního pořádku ČR
zaručuje: "Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a
péči. Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu." (hlava čtvrtá, čl. 32)
Závěrem této kapitoly si připomeňme, že ke zkvalitnění rodiny je zapotřebí oživení a posilování
hodnot, které rodinný život upevňují a s jejichž pomocí je rodina schopna plnit své úkoly. Ty
spočívají ve vytváření osobního společenství, jehož podstatou je důvěrné společenství života a
lásky. Dále ve službě životu, při níž nejde jen o pouhé předání života, ale i o předání hodnot,
které dávají životu smysl, tedy o výchovu. A úkolem rodiny je i její účast na rozvoji a životě
společnosti, k níž náleží.
Komunikace nám slouží ke sdělování informací a k vzájemnému sdílení se, poznávání
se, k prožívání jednoty nebo i k prožitkům negativním. Vzájemná komunikace je nejen odrazem vztahů
mezi partnery, ale tyto vztahy jsou jí i utvářeny. Tak soužití a vzájemná komunikace jsou na sobě
závislé. Nedokáží-li se partneři domluvit, nemohou spolu ani dobře vycházet.
Komunikace zdaleka nezahrnuje jen mluvené slovo čili verbální projevy, ale i projevy neverbální,
jako různá gesta, mimiku i mlčení. Komunikací dáváme druhému svůj čas, své znalosti, svou lásku nebo
naopak svůj hněv, můžeme způsobit radost i zranění, můžeme druhého potěšit i aktivním nasloucháním a
podobně.
Potřebujeme si rozumět, abychom si mohli pomáhat a šťastně spolu žít. K dosažení této základní
potřeby "rozumět si" je zapotřebí vlastního úsilí, lásky, sdílnosti, vyladění na stejný komunikační
styl, pochopení odlišnosti mezi muži a ženami v jejich myšlení, v potřebách, v pocitech i v
projevech. Je třeba i akceptovat povahové rozdíly a vše, co nelze změnit. V těchto věcech často bývá
příčina neporozumění a kořen problému, kterým je krize vzniklá z napětí vytvořeného či podporovaného
nesprávnou komunikací.
Komunikace se odehrává ve čtyřech oblastech (ve veřejné, společenské, osobní a intimní) a
ve čtyřech stylech (v konvenčním, operativním, konverzačním a intimním).
Do veřejné oblasti spadají přednášky, veřejné diskuse a vystoupení. Do společenské patří nákupy,
pracovní jednání apod. Zde nám více půjde o zbývající dvě oblasti a o užívání stylů.
Pro komunikaci v osobní oblasti je předpokládaná vzdálenost 40 až 75 cm označována jako menší,
větší je maximálně do 120 cm, mluví se tišším hlasem, sdělují se důvěrnější informace, může dojít k
namlouvání. Intimní oblast má distanci 0 až 40 cm a je celkem shodná s intimním stylem.
Konvenční styl se týká běžných pozdravů a bez zvláštního významu prohozených vět, zdvořilostních
frází, které setkání doplňují. Vztah po tomto setkání zůstává nezměněn. Tento styl bývá ale také
výchozím pro některý ze dvou dalších stylů.
Operativní je citově neutrální a týká se potřeby něco zařídit či zvládnout. Mimo vyjednávání
jde obvykle o vymezené role nebo o rozdílné pozice (nadřízeného a podřízeného).
Konverzace je provázena poziční vyrovnaností a pozitivními projevy. Předmětem hovoru může být
prosté popovídání si k utvrzení sounáležitosti, pobavení se nebo diskuse s výměnou informací
popřípadě i názorů, ale jen v úrovni rovnoprávného vztahu mezi zúčastněnými.
Intimní styl představuje nejužší vztah provázený často empatií, jde při něm o sjednocení se s
druhým, o úplnou otevřenost. Téma hovoru se týká vnitřních pocitů, trápení i velkých radostí, náplně
života, důvěry. Důvěra však není nezranitelná, a tak se v úrovni tohoto stylu může mimo lásky
objevit i opačná poloha - nenávist, která je agresivní a krásu vztahu ničí.
Problémy s domluvením se vznikají při neshodě na témže stylu. Může se stát, že jeden má potřebu
spíše si popovídat, což je v konverzačním stylu, a druhý má zase momentální potřebu domluvit se
operativně v otázce nějakého nákupu nebo na náplni víkendu. Pro nevyladění na stejný styl dojde k
nedorozumění, při němž jeden z manželů odchází s poznámkou "s tebou se nedá popovídat" a druhý "s
tebou se nedá domluvit". Výjimečně může také dojít k rozdílným potřebám v témže konverzačním stylu,
pro rozdílnost funkce účelu. Jak ukazuje následující příklad, funkce předávání informací brání v něm
potřebnému způsobu vytvoření pocitu sounáležitosti: Jeden přijde z práce verbálně unaven a potřebuje
utvrdit sounáležitost při společném tichu, zatím co druhý má potřebu předávání informací. Zde ale
nebude velký negativní dopad, pokud se situace neopakuje soustavně.
Mnohem více vadí, opakuje-li se v rodině stále to, že otec je iniciátor, matka oponent a každý
vytváří koalici s jedním dítětem proti druhému. Právě ten rigidní sled je nefunkčním znakem. Otec
něco navrhne, třeba odjet na chatu, matka oponuje, že je zapotřebí něco jiného, a syn chce vždy s
otcem a dcera se přidává zásadně k matce. V dobře fungujících rodinách se vyskytují pro každého
možnosti k iniciativě i být oponentem, takže se členové rodiny pravidelně střídají.
Mezi největší chyby v komunikaci, nejen mezi partnery, ale i vůbec, patří zevšeobecňování.
Takové nepravdivé zobecňování začíná často slovy: Ty vždycky... Ty nikdy... Já pokaždé musím... A
když se výroky často opakují, přestává druhého bavit dobrá snaha, cítí křivdu a začne být naštvaný.
Ve veřejném životě jsme svědky hodnocení druhých na základě zobecnění předsudků, třeba vůči rómským
občanům. Je pravda, že u některých silnější temperament vede k hlučnějším hádkám, ale není pravda,
že všichni jsou hrubí, nenávistní, že všichni vyvolávají nepokoje, a že když některý něco ukradl,
že kradou všichni. A přece i na místech, kde by nestrannost vůči nim měla být samozřejmostí,
objevuje se hodnocení neznámých Rómů jen na základě předsudků: "To je cigán, toho nechceme, ještě
by nám zde kradl."
Další verbální projevy, které se liší u fungujících a dysfunkčních rodin, se týkají otevřenosti.
Dobře to funguje tam, kde je subjektivní vyjadřování, jako: Mně to vadí... Je mi líto... Udělej
prosím... Musíme to napravit... Nesprávné, ohrožující pohodu a vyskytující se v dysfunkčních
rodinách je objektivní vyjadřování: Správně se to dělá tak, že... Je lepší udělat to tak, aby...
Někde se dokonce místo přímého požadavku užívají přísloví (Ach jó! Mladí ležáci, staří žebráci.).
Ženy při komunikaci s muži bývají pro ně málo konkrétní, nedostatečně dbají o její výsledek.
Mužům nestačí narážky, ty jim naopak přímo vadí, oni potřebují otevřené požadavky. Muž potřebuje
často pro hovor určitější zaměření. Společným hovorům by ze strany ženy prospělo větší rozvedení,
aby byl muži jasnější smysl sdělovaného, aby snadněji poznal, o co jde, a byl rozšířenou otázkou
přiveden k hovoru. Neboť jinak na stručnou otázku ženy dá ještě stručnější odpověď. Na druhou stranu
ženy mívají ve zvyku formulovat své myšlenky hlasitě a rozebírat situace, aniž by předem muže
připravily na to, že si tak pomáhají nalézt řešení. Oni proto mívají tendenci cítit se zodpovědnými
za stav problému. Bývá vhodné otevřít to, o co jde, a muži navrhnout více jak jeden termín k hovoru
o tom. Partnerovi také pomůže, když ví, že "nářek" ženy je její způsob uschopnění se k vlastnímu
vyrovnání či k dořešení oznámeného problému. K dobrému vztahu přispívá, když žena svého muže v řeči
nepřerušuje a toleruje v ní určité pauzy, ve kterých si muž své vyjádření připravuje.
Problémy bývají s tím, že ženy a muži vnímají odlišně a jejich potřeby se různí. Některé ženy se
vyjadřují nepřímo, v oklikách, udělají malý náznak a už si myslí, že se vyjádřily dost jasně. Někdy,
i když méně často, to může být i naopak.
Pro muže je komunikace nástrojem k vyjádření myšlenek, k vyřešení problému. Pro ženy je spíše
prostředkem kontaktu, kdy ve spojení s pocity jí napomáhá k ujasnění myšlenek. Začne-li se žena
svěřovat, muž z toho slyší volání o pomoc s vyřešením problému, ona však očekává jen útěchu. Muž se
od ženy občas potřebuje odtáhnout, aby k ní pak o to více mohl přilnout. Jednak tím předchází
všednosti vztahu, jednak mívá potřebu uvolnění v ústraní pro další činnost a načerpání energie. V té
situaci by bylo od ženy nerozumné podezřívat ho, že mu již na vztahu tolik nezáleží, nebo jej
obtěžovat otázkami. Pak by asi došlo k jednostranné konverzaci, při níž by muž spíše jen
přisvědčoval.
Problém komunikace není problémem "jeho", ale vždy společným problémem obou partnerů. K jeho
odstranění je třeba spolupráce obou stran. Velkou roli hraje také chvála a umění aktivně naslouchat.
Kde se více chválí, tam je více radosti. Pochval a uznání má být alespoň dvakrát tolik co kritiky.
Ta navíc nutně ještě potřebuje citlivé vyjádření v ústraní. Nikoli: Mělo to být tak a tak..., ale:
Mně by se to více líbilo...ap.
Aktivní naslouchání je způsob, jak poznat skutečné názory a pocity druhého, jak se vcítit do
jeho potřeb. Zároveň u obou vyvolává větší otevřenost a sdílnost. Cítí-li mlčenlivý muž, že i když
nemluví, je kladně přijímán, přejde k hovoru.
Kdo chce pozorně naslouchat, tomu nemůže jít o diskutování, o uplatňování vlastních názorů či
dokonce o přesvědčování, ale jen o snahu porozumět druhému, vcítit se do jeho prožitků. Jeho reakce
by měly hlavně povzbuzovat. Povzbuzení obsahuje projev zájmu, aby se druhému mluvilo snadněji a
otevřeněji. Nemělo by jít o monolog, a tak bývá na místě jemné parafrázování či zopakování obsahu,
tím se dá najevo porozumění a současně se ověří, o co jde. V dotazech by mělo jít jen o nezbytnou
potřebu upřesnění. Reflexe obsahuje vyjádření pocitu partnera, aby on mohl udělat srovnání toho, co
cítí on, s tím, jak záležitost vnímá druhý. Nakonec naslouchající stručně shrne to nejdůležitější a
podle možnosti slovy ocení, či podtrhne význam toho, o co šlo. Může naznačit svou zkušenost, a tak
ukázat další pohled na věc.
Při naslouchání pozitivně působí oční kontakt s mimikou a vstřícná gesta. Bylo by velkou chybou
chtít při naslouchání měnit téma, projevovat nezájem, kritizovat nebo z mluvící osoby vytahovat
nějaké další přiznání a radit jí. Není na místě ani chlácholení, utěšování nebo zdůrazňování viny
toho, kdo se svěřuje. Naslouchání nesmí dělat dojem policejního vyšetřování, předčasných závěrů a
nezájmu vyplývajícího z celkového chování. Nezájem se dává často najevo netaktně zrakem.
Při vedení dialogu v osobním hovoru bývá nejvýhodnější setrvávat u jednoho námětu kolem čtyř
minut. Tón hlasu by měl být pozitivní a celkovým laděním by měl podporovat vzájemné vztahy. Měla by
zde proto být i tolerance jiného hlediska.
Vhodně doplňující neverbální komunikace obsahuje 65-90% oboustranného očního kontaktu, nikoliv
strnule soustředěného. Výrazy ve tváři se při ní nepřehánějí, ale projevuje se jimi souhlas, např.
přitakáním hlavou. Diskutující obvykle sedí proti sobě mírně bokem, předkloněni o 25°. Jedná-li se
o rozhovor muže a ženy, kteří se dost neznají, je ženě příjemnější sedá-li si muž proti ní. V
případě, že oba stojí, jsou na začátku hovoru čelem k sobě a během hovoru se mohou pozvolna
přesouvat mírně do boku. Setkají-li se dva muži, kteří si nejsou blízcí, cítí se za hovoru lépe,
když jsou nejdříve k sobě poněkud bokem (v úhlu asi 140°) a teprve během hovoru se jejich postavení
posouvá směrem k čelní poloze. I zde tedy vidíme rozdíly týkající se mužství a ženství. V celé této
knize jde o vztahy a o jejich pozitivní vytváření. Je to problematika, jejíž dimenze působí určité
prolínání jednotlivých témat kapitol. V pohledu na vedení rozhovoru si dále připomeňme, že během něj
se nemá vrtět ani pootáčet zády či rameny. Držení těla má být pevné, nohy ani paže nemají být
zkříženy. Pohyby rukou nemohou jít až do vlasů, ale mají být klidné, přiměřené. Taková má být i celá
vstřícnost, která verbální komunikaci doprovází. Udržovaná vzdálenost, jedná-li se o osobní
rozhovor, může být 35-80 cm. Velikost nebo význam role neverbální komunikace je v tom, že pomocí
ní si sdělujeme asi 55% předávaného obsahu, tónem hlasu 38% a vlastními slovy jen 7%. Nechci tvrdit,
že je to vždy tak, jak se uvádí v literatuře, ale někdy hodně mluvíme, a málo si toho přitom
skutečně sdělíme.
V komunikaci, která slouží k utváření a k upevňování vztahů, zvláště rodinných, je znatelný
úpadek. Negativní vlivy přináší technika, zejména televize i počítače. Menší počet členů v rodině a
jejich větší rozptýlení za činností snižuje i pestrost komunikace. Mezi vlivy patří i život ve
větších kolektivech, kde je málo vzájemného aktivního působení (interakcí). To vše jsou důvody,
abychom usilovali o zlepšení naší komunikace, jako prostředku k navazování vztahů a k ovlivňování
šťastného soužití.
Mezi šťastným a nešťastným manželstvím nemusí být výrazný rozdíl v počtu
konfliktů a různých problémů, ale v dovednosti při jejich řešení a odstranění. Ani u šťastných
manželství nelze předpokládat, že by celá proběhla bez jakékoliv krize, jen to, že se v nich krize
nenechá přerůst, že nezničí vzájemnou lásku.
Krize v manželství bývají dvojího typu: tranzitorní a netranzitorní. Ty druhého typu jsou
katastrofou manželského a rodinného života a obvykle končívají rozvodem. První typ - tranzitorní
krize, představuje přechodné konflikty, které oproti druhému typu neničí vztah mezi manžely, a tak
ani neovlivňují negativně výchovu dětí. Ovšem pozor, druhý typ může začínat stejně jako první, a
proto je vždy potřebné společné úsilí k brzkému ukončení každého nedorozumění, hádky, krize.
Klíč k řešení manželských krizí je dobré mít předem. Získat ho znamená naučit se vcítit se do
druhého, tedy empatii, vnímání jeho života tak, jak on jej prožívá, a k tomu mít opravdovou lásku s
trochou moudrosti. Komu se to jeví jednoduché a zároveň těžké, prostě nezvládnutelné, může použít
následující postup:
Při odstraňování krizí je potřebné mít před očima jejich příznaky (symptomy). Až si je všechny
uvědomíme, snažme se odhalit jejich příčiny a podle nich je teprve možné najít způsob, jak tyto
příčiny odstranit, jak situaci zlepšit a opět dosáhnout harmonického soužití. Mezi příčiny krizí,
které manželé nemohou zvládnout sami odstranit, patří závislost na alkoholu, na drogách, poruchy
duševní, případně sexuální a dlouhodobá opakovaná nevěra. Návštěva psychologa bývá někdy potřebná
též k nacházení skrytých příčin.
První manželská krize se objevuje v době přechodu ze zamilovanosti ke zralé manželské lásce. V
důsledku jejího nezvládnutí bývá dost velké procento manželství zbytečně rozváděno do pěti let od
svatby. Již v prvním roce manželského života se projevuje ovoce falešných očekávání, nesplněných
nereálných představ, které byly při vstupu do manželství. Může jít i o protichůdná a proto
neslučitelná přání, například představoval-li si jeden po svatbě kulturní vyžívání s hodně
cestováním a druhý naopak poklidný, usazený manželský a rodinný život. Představy se týkají různých
nároků na partnera a následuje očekávání, že bude jiný, než najednou ve skutečnosti je. Vede to k
sobeckému vyžadování, aby se druhý snažil ty představy splnit a pak k výčitkám, že není takový, za
jakého byl pokládán, takový, jaký se jevil. Dále k různým podmínkám až s hrozbou trestu. Čím větší
je naléhání, tím větší následuje stažení se a ochladnutí vztahu. Příčinou některých očekávání bývá i
odrážení se poměru mezi rodiči a zvyklostí v původní rodině. Bývá předhazováno, jak co dělal rodič
opačného pohlaví a podobné jednání se očekává i od partnera. Takové měřítko je ovšem špatné.
Provokativní chování v souvislosti s očekáváním bývá zpočátku neuvědomělé a týká se většinou různých
návyků. Dá se mu odvyknout nebo na ně zvyknout, má-li láska či zamilovanost potřebnou sílu. Větší
problémy jsou tehdy, týká-li se očekávání jiného pořadí hodnot. Čím jsou očekávání při vstupu do
manželství vyhrocenější, jasnější, více zvnitřnělá, více zafixovaná, tím bývá stabilita manželství
menší. Krize někdy vznikají ze zcela malicherných příčin, které se v jiném manželství tolerují.
Velikost příčin, z nichž vzniká krize, si určují manželé sami tím, nakolik se respektují, nakolik
jsou snášenliví a trpěliví. Ke krizím přispívá hněv, častý v projevech afekce, hodnocení znevažující
druhého s netaktním odmítáním jeho návrhů, nečestné jednání a další negativní chování. Co se týče
projevů hněvu, může jít o více příčin, a to: o únavu, pro kterou se maminka může zlobit na nemotorné
dítě, po němž opakovaně uklízí, a přece je jasné, že ho nepřestává mít ráda. Hněvivé reakce, k nimž
přispívá únava, se mohou stejně pak týkat i manželského partnera. Vedle únavy to může být zraňující
nezdar s rozpaky nebo nečekaná nemilá zpráva či vyrušení z něčeho napínavého. Jsou to podněty k
vyvolání zlosti, aniž je sám partner hlavní příčinou. U problému opakujících se zlostných výbuchů je
potřeba uvědomit si skutečnost i s důsledky a snažit se z negativní náklonnosti vymanit i za pomoci
manželského partnera.
První krize také bývá v souvislosti s mýtem označovaným jako "právo na štěstí". Zde jde přímo o
přesvědčení: beru si toho druhého proto, aby mne stále uspokojoval a stále budeme zamilovaní a
šťastní. Je to projev té nezralé lásky schopné milovat jen proto, že cítí potřebu druhého. Když
uspokojení této potřeby přestane cítit, uvažuje hned o výměně partnera.
Další mýtus se týká upřímnosti a říká: Nebudeme mít v rodině žádné tajemství a všechno si musíme
říci. Ne všechno je vhodné a správné mezi sebou vždy říkat. Každý má nějaké nedostatky a je dobré se
vzájemně znát. Není však rozhodně dobré bez potřeby zdůrazňovat manželskému partnerovi to, co by ho
zraňovalo, a nic nemohlo zlepšit, například nespokojenost s jeho postavou, s jeho zdravotním
omezením schopností apod. Také není dobré vnášet do rodinné atmosféry problémy vyvolávané opakovaně
v zaměstnání a tlačit tak manželského partnera k projevu litování nebo k rázné odpovědi, která jen
zvýší napětí. Navíc může zbytečné psychické zatížení pocítit celá rodina. Rovněž by dusno a zranění
vztahu mohlo vnést svěření se s nepatřičnou náklonností k další osobě. Z takové náklonnosti bývá
lepší rychle se vymanit sám, popřípadě s transcendentní pomocí. Kdy co říkat, nebo neříkat ovlivňují
okolnosti, nálady a schopnosti druhého k přijetí problému s přiměřenou reakcí na něj. Na mnoho věcí
bývá také potřeba soukromí a nehodí se je řešit před dětmi. Také pozor, aby neúplné sdělení, pro
nedostatek času, nevyvolalo zmatek. Na zlepšení toho, co se nám na druhém občas nelíbí, musíme
postupovat taktně a bez výčitek. Nemá význam přehnané slibování, že všechno si řekneme, ale znát své
povahy a schopnosti. Samozřejmě ne proto, abychom jednoho dne řekli: "Mám tě přečtenýho!" To
rozhodně neříkejme. Ale buďme otevření, zároveň s velkou citlivostí i vnímavostí potřeb druhého.
Svou empatii doplňujme moudrostí a postojem lásky.
Pygmalionský mýtus se také často vyskytuje a jeho podstatou je milovat sebe v druhém tím
způsobem, že si ho budu stále opracovávat podle svých představ. Podkladem je zde vyprávění ze
starého Řecka o kyperském králi, který nebyl ochoten mezi Kypřankami si vybrat manželku. Jako
sochař, umělec, pak vytesal ideální sochu ženy, do které se tolik zamiloval, že to prý pohnulo
bohyni lásky Afroditu k tomu, aby způsobila zázrak a oživila ji. Tento mýtus je destruktivní pro
stálé projevy nespokojenosti a pro touhu stále opravovat partnera. Milovat jen sobě podobnou osobu
znamená narcistický druh lásky.
Diovský mýtus je též odvozen od řecké mytologie a poukazuje na následující. Jako měl Zeus
prvenství mezi ostatními z bohů, tak podobně při tomto mýtu si muž může dovolit to, co ostatní
členové ne. Muž má být sice hlavou rodiny, ale nesmí, jako u tohoto mýtu, vystupovat jako neomezený
vládce. Tam, kde se takové vystupování vztahuje na ženu (jež má být milujícím srdcem), tam se mluví
o amazonském mýtu, protože amazonky svého času vládly nad muži.
Jedním z negativních projevů, které mohou manželské soužití narušovat, je tzv. "čtení myšlenek",
při němž jde o zlozvyk stále se snažit mluvit za druhého, domnívat se, že vidí do druhého a že to za
něj řekne lépe.
Zastavili jsme se u několika mýtů, které často ohrožují dobré fungování manželství a rodiny.
Podívejme se nyní ještě na další rozdíly mezi funkčními rodinami, které mají budoucnost, a
dysfunkčními, kde to přinejmenším skřípe a funkce rodiny je ohrožena krizí.
Rozdílný postoj můžeme vidět k otázce osobní autonomie. Tam, kde se její rozvoj podporuje,
členové rodiny se dovedou těšit ze vzájemné blízkosti. Kde však je vyslovení rozdílného názoru
považováno za věc nebezpečnou, tam se bude vyskytovat úzkost, případně bude klíčit vzpoura a
nenávist, a to právě pro ten pocit ohrožení osobní autonomie. Ve šťastných rodinách, které jsou
funkční, bývají děti alespoň občas povzbuzovány k vlastním rozhodnutím a učí se tak i odpovědnosti
za to, jak rozhodují. V takových rodinách i děti mohou s něčím nesouhlasit a generační hranice
zůstávají zachovány stejně jako vedoucí role. Naopak u rodin s narušenou funkcí nebývá podpora k
vlastním rozhodnutím, a pokud se vyskytnou, jsou tlumena. To může zvláště u dětí vést ke vzniku
pochybnosti o sobě, o svých hodnotách a vytváří se nedostatek sebedůvěry. Mezi tyto rodiny se řadí
ty, v nichž se vyskytuje smazávání generačních hranic, často podlézavým způsobem, kterým chtějí
rodiče svým malým dětem dělat téměř rovnocenné partnery, místo toho, aby jim zůstávali autoritou,
která vzbuzuje úctu a jíž je možné důvěřovat.
Podívejme se ještě na zbývající, tzv. zákonité krize. Jedna se někdy objevuje po dostavbě domu.
Při jeho stavbě způsoby vzájemné komunikace mohou krásně fungovat, ale po dokončení, kdy je
očekáváno spokojené užívání života, najednou vzniká krize. Dala by se i předvídat pro změnu poměrů.
Dříve všechen čas, energii i peníze odčerpala stavba a teď se názory na využití liší. Nemalou
negativní roli může mít i pýcha stavitele.
Určité krizové problémy mohou souviset i s narozením dítěte, a to tehdy, pokud v manželství není
samozřejmostí, že manželský partner a soužití bude i nadále mít prioritní důležitost. Upne-li se
žena na dítě a manžela bude odsouvat, přestane soužití fungovat. Péče o dítě má soužití manželů
upevňovat, nikoliv narušovat.
Poslední zákonitá krize, která někdy přerůstá v katastrofickou, se objevuje opět při změně
poměrů v rodině, a to v období odchodu dětí po jejich osamostatnění, kdy manželé opět zůstanou sami.
Co je láska? Na tuto otázku bylo napsáno velmi mnoho odpovědí, někdy si až protiřečí, ale všechny jsou jako střípky zrcadla, odráží se v nich obraz toho, co pojmu láska bylo přisouzeno, co může představovat nebo s čím se spojovat. Následující citáty jsou výzvou k zamyšlení nad jejich obsahem a každému může být blízká jiná.
Nad lásku na celém světě větší štěstí nenajdete.
JOHANN GOTTFRIED HERDER
Láska, velké tajemství. Její pravé místo je v srdci člověka a v srdci dějin
světa.
Láska je síla. Energie, bez níž se člověk ani svět nemohou harmonicky rozvíjet a poznat štěstí.
MICHEL QUOIST
Svoboda je nezbytnou podmínkou lásky a láska je nejhlubším smyslem lidské
svobody.
Láska bez svobody se stává nenasytným citovým majetnictvím
a svoboda bez lásky je jakousi existenciální prázdnotou, s níž nevíme, co si v životě počít.
JÓZEF AUGUSTIN SJ
Dar lásky znamená toto: Chci s tebou sdílet všechno dobré, co mám.
JOHN POWELL
Láska je lék od násilí a klíček k tajemství světa.
VLADISLAV VANČURA
Láska je základním klíčem pro poskytnutí pomoci člověku.
JÓZEF AUGUSTIN SJ
Láska je štěstí, které si dáváme navzájem.
GEORGE SAND
Láska je záležitost mládí, v životě i v literatuře.
FRANTIŠEK XAVER ŠALDA
Láska je veliké umění, kterému je nutné se učit po celý život.
VÍTĚZSLAV NEZVAL
Láska znamená mít větší starost o druhého než sám o sebe.
D. FORST
Člověk dospívá v okamžiku, kdy začne lásku dávat, namísto aby ji vyžadoval.
OSHO
Láska je vzácný růst, růst a radost z růstu, radost zdvojená, a proto tak
silná a krásná.
FRANTIŠEK XAVER ŠALDA
Nikdy není láska silnější, než když cítí, že se pouští do něčeho, co jí
přinese utrpení.
ROMAIN ROLLAND
Láska je moudrost pošetilých a pošetilost moudrých.
SAMUEL JOHNSON
Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a snad jediný recept na
štěstí.
JAN WERICH
Láska je to jediné, čeho přibývá, když to rozdáváme.
RICARDA HUCHOVÁ
Čím více máme lásky, tím lehčeji projdeme světem.
IMMANUEL KANT
Láska žije v tom, kdo miluje, nikoliv v tom, kdo je milován.
ROMAIN ROLLAND
Člověk musí mít někoho rád, jinak je všechno pustý.
PAŠEK
Koupit si psa je jediný způsob, jak získat za peníze lásku.
GUSTAV BERNARD SHAW
Život bez lásky nedává smysl.
IGNOTUS
Láska předpokládá schopnost lásky: to jest věrnost.
Jinak je to jen opojení smyslů, požitkářství, sentimentalita, erotika.
KAREL ČAPEK
Pravá láska je cit nevýslovného štěstí a radosti, který se v nás ozývá,
když jsme poznali někoho, kdo má ušlechtilé vlastnosti, je k nám dobrý, milý.
FRANTIŠEK TOMÁŠEK
Láska je výsostně lidským projevem vůči jinému člověku. Pomáhá jednotlivci
překonávat egoismus,
činí ho lepším, šlechetnějším a dává mu sílu milovat jiného člověka, projevovat mu dobro.
HELENA ROZINAJOVÁ
Jelikož všichni mluvíme o lásce a všichni milujeme, mohli bychom se
domnívat, že neexistuje pojem jasnější
a zřejmější než pojem láska. Pravdou je pravý opak. Jako všechny do hlubin duše sahající
skutečnosti vymyká se i láska vězení v pojmech.
IGNACE LEPP
Láska je kladný, silný, emocionální vztah k jiné osobě, ideji, věci i k
sobě samému;
objekt lásky je vždy vysokou citovou hodnotou; má nespočet podob od lásky partnerské,
rodičovské, přes lásku k poznávání a vědění k altruistickým morálním hodnotám...
PAVEL HARTL (PSYCH. SLOVNÍK)
Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc různých kopií.
FRANCOIS DE LA ROCHEFOUCAULD
Milovat nějakého člověka znamená vidět ho tak, jak ho stvořil Bůh.
FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ
Pravá láska je okouzlení duše něčím nehmotným.
BRUNO
Abychom milovali nějakou osobu, třeba o ní vědět to, že je strážkyní
tajemství,
které ani nepoznává, a milovat ji znamená přijmout ji jako tajemství.
ANTONIO MARIA BAGGIO
Ten, kdo miluje, dává se druhému, a kdo je zamilován, ten si druhého bere.
JUSTUS MOSER
Láska není láskou, není-li zároveň věrností, přátelství není přátelstvím,
není-li zároveň důvěrou.
OTAKAR FRANTIŠEK BABLER
Věrnost znamená, že nedělám nic a neplánuji nic bez svého muže, a že mám
na mysli,
že vždy vše konáme, mluvíme a plánujeme společně.
THEODOR BOVET
Mít někoho rád mnohdy znamená více než ho milovat.
R. BROWNING
Žena na muži miluje zpravidla více jeho duši než tělo, muž na ženě více
její tělo než duši.
AULUS L. ARCHIAS
Láska je víc než vanilkový cukr k oslazení a provonění života; je to
základ světa a všeho bytí.
NEZNÁMÝ AUTOR
Neexistuje štěstí lásky kromě štěstí v manželství.
GERMAINE DE STAÉL
Z lásky manželské se rodí lidstvo, láskou přátelskou se zdokonaluje,
ale láskou prodejnou se kazí a stává nízkým.
FRANCIS BACON
Láska, svatba a sex, v tom pořadí, vytvářejí uzavřenou základnu pro novou
rodinu.
MARIE FRYDRYCHOVÁ
Láska mezi mužem a ženou je nejušlechtilejším a nejmravnějším lidským
vztahem,
ve kterém je zahrnuta úcta k svému partnerovi, porozumění, ochota, přejícnost a vzájemná
přitažlivost.
HELENA ROZINAJOVÁ
Láska je láskou tehdy, neočekává-li od druhého žádnou lásku.
ANTOINE SAINT DE EXUPÉRY
Velká láska je často k smíchu, zejména není-li sdílena.
GEORGE BYRON
Kdo lásce doved zlořečit, ten nepoznal ji ani, neb láska umí odpustit
a nezná proklínání.
Vítězslav Hálek
Kdo neumí odpouštět, neví, co je láska. Láska odpouští, vychází druhému
vstříc, nenechá ho upadnout,
promíjí mu jeho chyby, po roztržce se zase udobří. Říká druhému: Stojím při tobě, i když mi
působíš jakoukoliv bolest.
REINHARD ABELN
Láska je konečným účelem dějin, amen vesmíru.
NOVALIS
Mým pevným přesvědčením je, že zemi podpírá láska. Život je jen tam, kde je
láska.
Život bez lásky je smrt. Láska je jednou stranou mince, její druhou stranou je pravda.
MAHÁTMA GÁNDHÍ
Láska není především vztah k určité osobě, je to postoj, orientace
charakteru, určující spřízněnost se světem jako celkem,
a nikoliv s jedním objektem lásky. Miluje-li někdo jen jednoho člověka a ke všem ostatním je
lhostejný,
jeho láska není nic jiného než symbiotické připoutání či rozšířené sobectví.
ERICH FROMM
Lidé nežijí tím, že se o sebe starají, ale tím, že je v nich láska.
LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ
Láska je soutěžení mezi mužem a ženou ve snaze poskytnout jeden druhému co
nejvíce štěstí.
STENDHAL
Milovat, to není jen psychologická a osobní záležitost. Láska je naprosto
podstatná pro život vůbec,
protože je funkční manifestací, obecné životní - základní potravou.
DA FREE
Člověk bez lásky může být bohatý, zdravý, slavný,
ale nemůže mít zdravou duši, protože neví nic o skutečných hodnotách.
OSHO
Láska je tvoření, den ze dne, každou hodinu. Musíme o ni usilovat.
Neexistuje, čím bychom si ji zasloužili jednou provždy.
BEDŘICH VÁCLAVEK
Kdo není schopen oběti, ten není schopen ani lásky.
MIGUEL DE CERVANTES SAAVEDRA
V opravdové lásce si přejeme dobro milované osoby, v romantické lásce si
přejeme tu milovanou osobu.
ANDERSONOVÁ
Pravá láska je stav, ve kterém člověk cítí osudovou potřebu být neustále
s milovanou bytostí.
KAREL ČAPEK
Láska jen tenkrát trvá, když se stále něco očekává.
MARCUS TULLIUS CICERO
Opravdová láska bojuje, ale nežárlí.
DENIS DIDEROT
Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.
AMERICKÉ PŘÍSLOVÍ
Nikoliv v tom, že jsme milováni, ale v tom, že milujeme, je naše štěstí.
HUGH CASSON
Bez lásky je člověk jen mrtvola na dovolené.
ERICH MARIA REMARQUE
Z celého srdce věřím, že je pouze jedna odpověď na řešení problémů s AIDS.
A to opravdová láska.
ANGUS STUART
Velikost duše můžeme měřit jen podle toho, kolik má lásky.
Za velikou duši považuji takovou,
která má lásky hodně, za malou, která jí má málo, a za nic, která nemá lásku žádnou.
BERNARD Z CLAIRVAUX
Kdo nemá peněz, je chudý, kdo nemá přátel, je chudší, ale kdo nemá srdce,
je nejchudší na světě.
FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ
Malá láska je vrozena, velké se musíme učit.
JAN BOSCO
Každá velká láska je dcerou velkého poznání.
LEONARDO DA VINCI
Člověk není nikdy hloupý, když podlehne lásce.
DUTOR
Láska je pouhé šílenství. Pravé jméno lásky je zajetí!
WILLIAM SHAKESPEARE
Láska směřuje svobodnou náklonností od osoby k osobě, zahrnuje dobro
celé osoby. Je proto schopna dodat svým tělesným
a duševním projevům zvláštní důstojnost a povýšit je na součásti a známky manželského
přátelství.
II. VATIKÁNSKÝ KONCIL
O pravé lásce není potuchy tam, kde není správného ponětí lidské
důstojnosti.
DOMINK PECKA
K tomu, aby člověk dobře viděl, nestačí mít otevřené jen oči. K tomu je
třeba otevřít i srdce.
PAUL CÉZANNE
Manželé, kteří se milují, řeknou si tisíc věcí, aniž promluví.
ČÍNSKÉ PŘÍSLOVÍ
Setkání dvou osob je jako setkání dvou chemických látek. Obě se přeměňují.
TARRA
Láska dělá ze dvou lidí jednoho a z jednoho dva.
IZAH BEN JEHUDA ABRAVANEL
Před manželstvím se domníváme, že milujeme, a v manželství se to teprve
učíme.
ERICH KÄSTNER
Milovat vady je větší láska než milovat dokonalost.
PIERRE CORNEILLE
Opravdová láska se snadno obejde bez parametrů milostné techniky.
ANDRÉ BRETON
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
AP. PAVEL (1. KOR 13,7)
Nebýt milován, to je smůla. Ale nemilovat, to je neštěstí.
ALBERT CAMUS
Láska je nejkrásnější dar. Je více než cokoliv jiného, protože přináší do života
smysl. Láska je potřebná k tomu, aby svět měl lidskou tvář.
Na každém z nás záleží, jak se k otázce lásky postavíme, jakou její podobu nebo karikaturu
budeme uvádět v život. Nezapomínejme, že jde o otázku týkající se šťastné budoucnosti. Pohled na
lásku pomocí uvedených citací zdaleka neobsahuje její dimenze ani s tím, co můžete vyčíst mezi
řádky. Rozhodující pohled na lásku si každý tvoří ve svém srdci a to, jaký bude záleží také na
podílu správného vzoru, obrazu, jeho formování. K tomu, zda podávaný obraz lásky se kolem nás bude
horšit nebo lepšit, k tomu přispívá každý den každý z nás.
Jedná se o různé závislosti a pohlavní nemoci, zejména AIDS.
Náš život v tomto světě bývá někdy přirovnáván k plavbě loďky přes oceán. Manželství pak
představuje společnou plavbu. Vstoupit na loďku závislého člověka mi připadá jako následovat hlas
Sirén, o kterých vyprávějí řecké báje, Jako přidání se k člověku, který je jimi nezadržitelně
přitahován. S takovým člověkem chtít proplouvat úskalím není moudré. Vábení k alkoholu, ke zkoušce
drogy či cigarety nebo ke hrám na automatech či k erotickému zážitku mohou být dost silná a třeba i
spojená s verbálním nátlakem. Člověk k jejich překonání potřebuje být silnější, znát pravdu o
případných následcích.
Alkohol. Škodlivost jeho požívání je v mládí větší, protože mladý
organismus jej nedokáže odstraňovat tak rychle jako v pozdějších letech. Čím je člověk mladší, tím
větší škodlivost. V některých zemích (USA, Japonsko) je snaha mládež chránit zákazem prodeje
alkoholu osobám mladším 21 let. V mladším věku také rychleji vzniká závislost na alkoholu. Ten,
kdo ve svých 20 až 25 letech pije 4-5 piv dvakrát týdně, je považován pouze za konzumenta, ale má už
vyhlídky (20:7), že asi do čtyř let bude pít více. Bude z něj přinejmenším piják, pokud bude ještě
mít v pití kontrolu, dále se už začne jednat o alkoholismus. U zmíněného začínajícího konzumenta je
vypočítána pravděpodobnost 20:1, že během 5 až 15 let se stane závislým na alkoholu jako na
psychotropní droze.
Opravdu velké nebezpečí vlivu alkoholu nehrozí pouze v dopravě, ale týká se i počátků lidského
života. Nastávající maminky by měly pamatovat na nepříznivý vliv požitého alkoholu na vyvíjející se
plod, na maličké dítě. Po rozsáhlých lékařských studiích ve Francii, v USA, v NSR byly v roce 1973
zveřejněny poznatky o fetálním alkoholovém syndromu, kterým jsou postiženy děti, jejichž matky v
době těhotenství nadměrně požívaly alkohol. Alkohol může být příčinou narození defektního dítěte.
Požije-li těhotná alkohol, zcela volně přechází z jejího krevního oběhu do oběhu maličkého dítěte a
postihuje vývoj jeho velmi citlivé mozkové tkáně. Alkohol je patrný v nezralých tkáních při
potratech i v dechu novorozenců alkoholiček. Dítě ovlivněné ve vývoji alkoholem si může přinášet na
svět velmi vážné postižení, duševní méněcennost s dalším charakteristickým postižením.
Teratogenní efekt, kterým je malformace (čili znetvoření) jakožto vrozená vývojová vada, je
prokazatelně vyvoláván požíváním alkoholu v podobě např. půl litru vína. Ale i poloviční denní
dávka, 30 ml čistého alkoholu, obsažená ve dvou desetistupňových pivech, může být pro plod
nebezpečím. Rovněž v období kojení je alkohol zcela nežádoucí.
Závislost na alkoholu je dále větším nepřítelem než milenka nebo milenec. Záletník se v
pozdějších hodinách vrací střízlivý, opilec nikoliv a navíc je k ničemu i následující den. Jeho
sliby jsou naprosto bezcenné a ke své "milence" se vrací bez ostychu. Ještě problematičtější je to
s tím, kdo má za svou milenku drogy.
Na alkohol je nejcitlivější nervový systém a především mozková kůra. Jejich dočasné i trvalé
poškození se odráží v psychice i v chování alkoholika. Poškození se začíná projevovat od lehčích
forem poruchy vnímání a paměti, přes stupňující se duševní únavnost, citovou labilitu, oslabenou
vůli k lhostejnosti, otupělosti. Vyskytuje se velké množství zdravotních potíží a poškození. Stálé
požívání alkoholu vede k úbytku jaterní tkáně. Při denní dávce asi 160 g alkoholu objevuje se za
čas jaterní cirhóza. Půllitr 12° piva obsahuje 20 g alkoholu. S návykem stále více roste pocit
potřeby stále větších dávek.
Půl promile alkoholu v krvi působí ústup úzkosti, 1.5 promile ztrátu zábran, 2 až 3 promile
těžké opojení s poruchou hybnosti. Pak dochází k bezvědomí a při 4 až 5 promile k smrti.
1 promile je 1 g alkoholu v 1 litru krve nebo jiné tekutiny.
Kdo se stal jednou závislým na alkoholu, má trvale změněnou schopnost kontrolovat své pití a i
po léčení musí trvale abstinovat. Léčení bývá pro alkoholika nutné, sám se ze závislosti nevymaní.
Velkou pomocí zde bývá zaměření se na smysl života a transcendentní hodnoty.
Kouření je závislost vyhlížející poměrně nevinně. Vždyť je tolik
kuřáků, a komu kouření nevoní, ať jde mezi nekuřáky, ať se pohybuje v prostoru, kde se nekouří,
řekli by mnozí.
Dělat "něco" jen proto, že to v mém okolí dělá většina lidí, to je špatným důvodem, zvláště když
je jasné, že to nemůže přinést prospěch. Skutečnost, že denně krabička cigaret při ceně 25 Kč
představuje za 10 let útratu 91.250,- Kč, může být pro mnohé zanedbatelnou částkou. Poněkud více
může někomu vadit rychlejší vysychání pleti a tvorba vrásek. I na ně jsou ale drahé krémy a dá se
dokonce udělat plastika obličeje. Žluté zuby a nehty od cigaret se dají barvit a pach vadí jen
nekuřákům. Co vadí, to je nepříjemné a předčasné umírání na rakovinu. Námitka "známe hodně kuřáků,
kteří se dožili delšího věku než nekuřáci" neobstojí při pohledu na statistiku těch, kteří zemřeli
na rakovinu plic. Nekuřáků bylo 2%, slabých kuřáků 18% a silných kuřáků 80%. Rakovina jazyka a
hrtanu se vyskytuje u kuřáků z 90%. V celosvětovém měřítku je příčinou 30% rakovinných nádorů. Další
procenta se týkají převážně jiných vlivů, z nichž bychom se některým také mohli vyhýbat, ale
nechceme. Jedno přísloví říká: "Když se nechce, je to horší, než když se nemůže." Je skutečně
rozumné s kouřením nezačínat. S ním vniká do těla nikotin, kysličník uhelnatý, kyanovodík a dehet.
To vznik rakoviny výrazně podporuje. Infarkt je u kuřáků 12x častější. K tomu lze přičíst nepříznivý
vliv na reprodukční schopnost - impotence u mužů a rizika, která přináší nejen těhotným ženám, ale i
jejich dětem. Podle odborníků dochází k největšímu poškození plodu v prvních osmi týdnech
těhotenství, tedy v době, kdy mnohá žena ještě ani neví, že je těhotná. U kouřících žen je uváděno
až o 80% větší riziko samovolného potratu i s úmrtími novorozence. Dále jde o předčasné porody i o
více komplikací při nich. Matkám, které kouří, rostou jejich děti pomaleji. Projevuje se to v
průměru o 1.5 cm menším vzrůstem. Jejich váha při narození je v průměru o 200 g menší. Přičítá se
to nedostatku kyslíku, protože až do krve plodu proniká kysličník uhelnatý. Dětští lékaři shodně
uvádějí, že děti kuřaček jsou neklidné, hůře spí, více pláčou a jejich vývoj bývá opožděn. Při
těchto argumentech se zdá zbytečné opakovat těhotným ženám radu. Snad je na místě připomenout, že
kouř se škodlivinami nevniká do těla jen přímým kouřením, ale i pobytem v zakouřeném prostředí,
vdechováním pachu kuřáků.
"Na tiskové besedě věnované cévním mozkovým příhodám (CMP) doc. MUDr. Martin Bojar, CSc.,
přednosta neurologické kliniky FN Motol, upozornil na vztah a riziko kouření a hormonální
antikoncepce. Kombinace těchto dvou faktorů je podle něj natolik závažná, že před mladými ženami
stojí jednoznačná volba mezi cévními mozkovými příhodami a zřeknutím se alespoň jednoho z nich (buď
kouření nebo antikoncepce). Pokud je žena navíc ještě migrenička, může dojít k dokončeným
migrenózním záchvatům a CM příhodám. Riziko CMP je u kuřaček vyšší než u kuřáků a zvyšuje se s
množstvím vykouřených cigaret. Ročně na mozkovou mrtvici v ČR umírá 10 tisíc žen a 7 tisíc mužů."
Tyto zprávy uveřejnily 19.1.1996 Zdravotnické noviny.
Drogy. Tento výraz má širší význam, neboť droga je materiál k přípravě
léčiv. Již usušením léčivých rostlin vzniká droga. Význam, kterým se zde chceme stručně zabývat, se
týká návykových omamných látek. Zvláštní upozornění na záludnost si zaslouží drogy, jejichž vlivem
přibývá narkomanů, tj. lidí, kteří propadli drogové závislosti, která ničí jejich psychické i
tělesné zdraví. Začíná to obvykle svedením k vyzkoušení. Přitom skutečně jde o závažné podceňování
možných následků. První kroky začaly u někoho čicháním těkavých látek, jiný aby si nezadal zkusil
zdarma nabízenou drogu ve formě cigarety. Překupníci drog dobře vědí jak získat nové odběratele,
kteří jim později budou platit velké částky peněz. Drogy třeba nabízejí zdarma i v maskované formě
jako bonbony. Riziko poškození mladšího organismu je větší, podobně jako v případech ostatní
závislosti. Závažnější účinky v podobě otravy lze předpokládat v případech kombinací různých
omamných drog. Knížka Anguse Stuarta "Sex, AIDS a vztahy" uvádí, že v ČR je podle odhadu vedoucího
protidrogového oddělení MZČR až 10.000 lidí závislých na tvrdých drogách. Tedy trojnásobek z roku
1989.
Rizika, která jednotlivé drogy přinášejí jsou následující:
Marihuana a hašiš - drogy z konopí - vyvolávají u mužů neplodnost, u těhotných žen poškození
plodu a leukémii. Dále vleklé záněty očních spojivek i dýchacích cest. Zanechávají v těle
rakovinotvorné látky, 5 marihuanových cigaret má stejný karcinogenní účinek jako 112 normálních
cigaret. Narušují odolnost, protože snižováním počtu bílých krvinek porušují imunitní systém. Podle
výzkumů jedna marihuanová cigareta obden sníží za rok počet krvinek o 39%. V tukových buňkách se
ukládají toxické látky THC, zejména v mozku. Zhoršuje se uvažování, vyvolává citové otupění ap.
Kokain může vyvolat silné deprese, problémy s dechem i srdeční.
Pervitin prudce zvedá krevní tlak, může způsobit i mozkovou mrtvici, poškození jater.
LSD patří k látkám psychotropním, které vyvolávají halucinace a pod jejich vlivem člověk může
být schopný třeba skočit z okna ve velké výšce. Je zde též větší riziko rakovinových nádorů a
epileptických záchvatů.
Drogy ovlivňují člověka k nesmyslnému a k nebezpečnému jednání a zapřičiňují zhoršení vztahů v
rodině. Jako droga mohou účinkovat i anabolika užívaná jako doping a léky na tlumení bolesti. Bylo
by velkou chybou domnívat se, že stejná dávka drogy bude stejně působit. Dávka, ve které si jeden
libuje, může druhému způsobit smrt. S postupujícím návykem si dosažení uvolňujícího efektu vyžaduje
stále silnější dávky. Používání nesterilních jehel a stříkaček při aplikaci do žíly patří bezesporu
k hlavním způsobům šíření AIDS.
Velké problémy, které přináší užívání drog, se v případě návyku objevují také při jejich
absenci. Začínají podrážděností, nervozitou. K duševním odvykacím příznakům patří vedle pocitu
silné touhy po droze a zmíněného neklidu úzkostlivost, strach, obtížný a nedostatečný spánek,
omezenost duševní činnosti. K tělesným příznakům se řadí zvýšení teploty s pocením nebo i s pocity
chladu, slzení, rozšíření zorniček, svědění, husí kůže, třes, bolesti. Zažívací potíže provází
nechutenství nebo "žravost" zv. vlčí hlad, pocit na zvracení, průjem nebo zácpa, nižší krevní tlak a
záchvaty. Drogová závislost je chronickým onemocněním a její léčba bývá spojená s hospitalizací a
provázena psychoterapií. Pro vymanění se z drogové závislosti je důležitá motivace, která přispívá
k tomu, že závislá osoba skutečně chce. Pokud nevidí smysl svého života a nemá duchovní oporu, bývá
to problém. Nejsnadněji se ze závislosti dostávají osoby, které nalezly křesťanskou víru.
Hry na automatech i další hazardní hry představují někdy závislost,
která přináší velká zadlužení, narušuje vztahy a vede k osamělosti, dokonce i k trestné činnosti jak
pro potřebu získávání peněz, tak pro konflikty s věřiteli. K těmto problémům dochází i při předchozí
závislosti. Psychické problémy jsou spojeny s chorobnou touhou vyhrát, ta brání soustředěnosti na
jiné, důležitější věci. A jako každá závislost okrádá o spoustu času. Představuje chronickou
potřebu, pro kterou bývá vhodnáléčba u psychoterapeuta.
Pornografie vyvolává též závislost a posedlost. Odborníci se shodují
na tom, že všechny závislosti patří mezi duševní poruchy. Šťastnému manželskému soužití brání tím
způsobem, že ničí vzájemnou intimitu, která je společným prožitkem blízkosti a jednoty manželů.
Intimní snímky či videozáběry druhých nebo sexuální situace označují mnozí psychologové za prvek,
který je vetřelcem do manželského vztahu a často jej nebezpečně narušuje. "Zabývat se v duchu
sexuálními fantaziemi o jiných lidech prostřednictvím literatury nebo sledováním filmů je druhem
nevěry," napsala PhDr. B. de Angelis. A dále dodává: "Stejně jako každý, kdo pracuje s páry v krizi,
jsem vyslechla tisíce příběhů, většinou od žen, o tom, jak partnerova posedlost pornografií a sexem
ničí jejich vztah." Podle ní patří závislost na pornografii k mnohem horším chybám než jsou problémy
se sexuální výkonností, poněvadž ty se odstraňují snadněji. Destruktivnost pornografie spočívá
výrazně i v tom, že později vede ke srovnávání manželského partnera s předloženým obrazem, vyvolává
sexuální iluze, které vzbuzují touhu po negativních až kriminálních praktikách. První kroky, kterými
závislost na pornografii může začít, je neopodstatněné vyvolávání sexuálního vzrušení erotizujícími
podněty.
Definice o tom, co je pornografie, jsou různé, já považuji za nejsprávnější tuto: "Pornografie
spočívá v tom, že se skutečné nebo předstírané pohlavní úkony odcizí intimitě partnerů, aby se
záměrně ukazovaly třetím osobám."
Vědecká pracovnice Institutu pro kriminologii a sociální prevenci JUDr. Viktorie Vaľová, CSc.,
v jednom referátu na téma "Pornografie a její vliv na děti a mládež" uvedla mimo jiné následující:
"Rozlišuji mezi erotickým dílem a pornografií. Zatímco u prvního pojmu je vyvolání sexuálního
vzrušení pouze jedním ze sledovaných cílů, za pornografické se označuje takové dílo, které si
nevšímá jiných lidských vztahů a do popředí staví sexuální procesy hrubým a vtíravým způsobem
výlučně k podněcování sexuálního pudu. Ve vztahu k mládeži je to jev patologický, protože narušuje
její přirozený morální a sexuálně etický vývoj. Propaguje zhoubné vzory v chování a potlačuje citový
rozvoj (předčasný začátek pohlavního života, ukojení vlastních potřeb na úkor druhého). Za zvlášť
negativní důsledek je třeba považovat pornografií vytvářený vzor dospělého člověka, jehož nejvyšší
životní potřebou je uspokojení pohlavního pudu a kdy míra promiskuity nebo znalosti sexuálních
praktik se stává mírou úspěšnosti. Výsledkem se může stát neschopnost najít uspokojivý životní cíl,
příklon k toxikomanii, k promiskuitě ... s tím i stoupající počet onemocnění závažnými pohlavními
chorobami. Všude ve světě se vychází z názoru, že se u dětí nelze spoléhat na jejich samostatný
úsudek a odpovědnost jejich vychovatelů a že je tedy nutné, aby se o jejich ochranu postaral stát."
Ať se jedná o kteroukoliv závislost, stojí proti sobě zdraví člověka a zájmy obchodníka. Každý
se rozhoduje, na čí stranu se dá. Za zdraví se staví rozum, za obchodníka jeho partneři, kteří pro
zvýšení zájmu o zboží jsou někdy schopni všeho. Snad jedině zesměšněním může rozum sesazovat
povýšenost pro "odvahu" a praktickou znalost prostředků vedoucí k některé závislosti. Zejména na
drogách a pornu, ta zastaralá "módní záležitost" si zaslouží být považována za ostudu a "blbost".
Je to každému z vás mladých příležitostí dokázat své schopnosti a svou "dospělost", která nezávisí
na věku.
Pohlavní onemocnění jsou dalším úskalím. Většinou se mu dá vyhnout
spolehlivou prevencí, kterou je zdrženlivost před manželstvím a věrnost v manželství. Pohlavní
choroby se nejvíce přenášejí pohlavním stykem a označují se proto termínem sexuálně přenosné nemoci.
Jejich příznaky nebývají vždy dostatečně výrazné ani známé. Pokud se jim nevěnuje patřičná
pozornost, infekce se šíří a přináší neblahé následky.
Syfilis zv. též příjice, je onemocnění, které se postupně rozvíjí ve třech stádiích a
neléčené v prvních dvou může napadnout srdce, mozek a míchu. Obzvlášť nebezpečné je při těhotenství,
protože nákaza může být přenesena na vyvíjející se plod, mikroorganismy prostupují placentou. Prvním
příznakem bývá drobná, nebolestivá, červenofialová zatvrdlina, tzv. tvrdý vřed. Jeho průměr může být
asi 1 cm. Vyskytuje se na genitáliích, u ženy se může objevit i v pochvě nebo na děložním krčku.
Infekce se šíří nepatrně zraněnou kůží i sliznicí. V případě orálního styku bývají zasažena i ústa.
Do tří týdnů po tvrdém vředu se objevují zduření příslušných uzlin, většinou v třísle. Ve třetím
měsíci po nákaze se hovoří o druhém stádiu nemoci. Na kůži se objevují drobné vyrážky bez zvláštních
potíží. Při zasažení v ústech jsou patrné změny na spodním rtu. Teprve při třetím stádiu, tzv.
gumosním se onemocnění výrazně rozvíjí, tkáň je pružná a postižení může zasáhnout kosti, játra a
vnitřní orgány. Závažné pozdní projevy bývají po 5 až 15 letech. Včasnou návštěvou odborného lékaře
lze vzniku třetího stádia zabránit.
Kapavka je častější onemocnění, způsobené bakteriemi. Druhý až čtvrtý den po styku se
objeví první potíže. Někdy od začátku onemocnění bývá hlenovitý až hnisavý výtok. Bez léčby postoupí
onemocnění u mužů močovou trubicí do předstojné žlázy a může vyvolat neplodnost, zánět prostaty,
varlete i nadvarlete. U ženy se přes děložní krček a dělohu dostává vejcovody dále až do dutiny
břišní, kde působí zánět s následnými srůsty a neplodnost. V ojedinělých případech mikrob proniká
krví a vyvolává zánět srdečních chlopní nebo kloubů. Při porodu postižené se může nakazit i
novorozenec.
Genitální opar zv. herpes je onemocnění, na které není znám účinný lék. Do tří týdnů po
nakažení se objevují v okolí genitálií nepříjemné puchýře, které začnou téci. Na nějakou dobu se
sice ztrácejí, ale pravidelně se objevují znovu. Sexuální styk činí nemožným. Dalšími projevy je
bolest při močení a únava.
Sexuálně přenosných onemocnění je podstatně větší množství, zde jsou jen některá z těch, kterým
je věnována větší pozornost. Do popředí se dostává AIDS, ale stojí za úsilí vyhnout se všem. Podle
nedávného výzkumu, jak píše ve své knize A. Stuart, jsou pohlavně přenosné choroby nejčastější
příčinou zánětu kloubů u mladých lidí. A rakovina děložního čípku je sedmkrát častější u děvčat,
která měla mezi 13 až 19 lety pohlavní styk s mnohými partnery. Pravděpodobně jde o vliv spermií
různých partnerů na citlivější děložní čípek v mládí.
AIDS je onemocnění, které působí virus HIV. Ve spojení s jinak málo
nebezpečnou infekcí jde o smrtelné onemocnění. Uváděné názvy jsou zkratkami následujících slov a
významů.
A - Acquired = získaný (získání vlivem životního stylu)
I + D - immuno-deficiency = imunitní oslabení (jde o poruchu obranného systému)
S - syndrom = současný výskyt několika příznaků
AIDS tedy znamená příznaky získané poruchy imunity vlivem viru lidské imunitní nedostatečnosti,
který je označován zkratkou HIV (Human immunodeficiency virus).
Co je to virus? Odpověď dává Angus Stuart v knize Sex, AIDS a vztahy a s jeho svolením
vám ji zde předkládám:
"Všechny viry jsou mrtvé. Není vůbec nic živého ve viru, ať jde o HIV nebo o vir v programu
počítače. Viry nejsou jako baktérie, které dýchají kyslík nebo kysličník uhličitý. Nepotřebují
teplo, aby mohly růst, a nemohou být zničeny penicilinem. Viry nedýchají ani nepotřebují výživu.
Nejsou živé, proto nemohou zemřít. Žádnou technologií se nepodařilo vyrobit jediný netoxický lék,
který napadá a ničí virus účinně.
Virus tvoří bílkovinné pouzdro s nepatrným pruhem genetického kódu v sobě. Je to jako kód, který
udává barvu vašich vlasů a očí. Všechno uvnitř vás je programováno těmito geny a téměř každá buňka
vašeho těla nese v sobě všechny pokyny k vytvoření přesné kopie. Bohužel, pokyny v kódu viru jsou
zhoubné a místo programování buněk k vlastnímu rozmnožování se dochází u napadených buněk k donucení
rozmnožovat nové viry. (Děje se to jakoby přeprogramováním na množírny virů.)
Obdobu invaze představuje každé infikování virem HIV. Pokud je jím člověk infikován, tento virus
se chytá bílých krvinek zv. CD4-T-lymfocyt. Bílé krvinky jsou potom přeprogramovány pomocí RNA virů,
aby produkovaly více HIV. Tyto infikované buňky při kontaktu s mikrobem, místo aby ho likvidovaly,
uvolňují milióny nových částic HIV a samy umírají. HIV se šíří krevním oběhem jako invaze, ničí
obranný systém a tělo pak podléhá nemoci, která tak způsobí smrt."
Z uvedené použité knihy, vydané v r. 1996, jsou i tyto údaje:
Podle výzkumu v ČR bylo k 31.10.1995 zaznamenáno v ČR 242 občanů a 95 cizích státních
příslušníků nakažených virem HIV. Plně rozvinutý AIDS byl u 68 postižených a 46 zemřelých na
tuto nemoc u nás. Celosvětově je podle odhadu virem HIV nakaženo 20 miliónů lidí, to zn. na 250
dospělých jeden nakažený. Umírněné odhady říkají, že v průměru každých 15 sekund přibude další
nakažený virem HIV, tj. 6.000 případů denně a do roku 2000 může být nakaženo 60 miliónů lidí. Podle
některých odborníků přibývá HIV mnohem rychleji, předpokládají do začátku nového tisíciletí 120
miliónů nakažených. K 90% infekcí dochází skrze heterosexuální sex (tedy při pohlavním styku muže s
ženou).
Velkým problémem na straně šíření nákazy viru HIV je skutečnost, že infekce není viditelná.
Infikovaná osoba (HIV pozitivní) může vypadat velice zdravě, a přitom v sobě nosit virus 10 až 15
let bez jakýchkoli příznaků nemoci a rozšiřovat ho dál. Na druhou stranu jsou případy, že po jediném
styku v 17 letech s nakaženým partnerem došlo k získání nákazy a ke smrti před 19. narozeninami.
Inkubační doba může tedy být i velmi krátká. I když onemocnění retroviry, mezi které HIV patří, se
vyznačují tím, že od okamžiku nákazy do doby, kdy se projeví první příznaky, bývá poměrně delší
doba. S virem HIV je spojena záludnost i odsouzení k předčasné smrti, která je jistá.
Přítomnost nákazy lze laboratorním testem zjistit až po 6 týdnech od nákazy, často i později.
Vyšetřením se zjišťuje přítomnost protilátek v krvi, které se začnou tvořit po nestejné době od
nákazy, předpokládá se do půl roku nejpozději. Jsou ale zaznamenány falešné negativní výsledky testů
6 i více měsíců po nákaze.
Podívejme se na velikost viru HIV ve srovnání s dalšími původci sexuálně přenosnosných chorob a
s mužskou spermií.
Schematické vyobrazení při zachování vzájemného poměru velikostí
Podle materiálů John Hopkins University USA
Virus HIV má délku 100 nanometrů, čili měří jednu stotisícinu milimetru.
Viditelný bývá pouze elektronkovým mikroskopem, je 450 krát menší než spermie v průměru své
hlavičky. Na obrázku je i struktura gumy kondomu. K ní bylo na XVI. mezinárodním kongresu o rodině
v Brightonu v Anglii 12.-15.7. 1990 Dr. med. N.J. Waldisem ze Švýcarska řečeno: "Výzkumy ukázaly, že
i ověřeně neporušené kvalitní kondomy mají mikroskopické póry. Tyto malé otvůrky jsou dosti široké
na to, aby každý dovolil proniknout 30 až 50 virům AIDS. A nyní si můžete představit, jak bezpečné
je používání kondomů." O něco dříve, "dne 17.2.1989 byla vydána zpráva skupiny odborníků z předních
ústavů v USA, kteří po prostudování posledních prací došli k závěru, že kondom nemůže zabránit
nákaze AIDS virem. Tyto viry jsou tak maličké, že se jich vejde přes milión do jediné bakterie. Viry
projdou i otvory v jemném porcelánu. Již dříve byla zjištěna průchodnost viru další pohlavní nemoci
(Herpes simplex virus II) skrze póry latexu kondomu. Nadále nelze považovat kondom za preventivní
prostředek proti AIDS. Každý, kdo by to nadále tvrdil, přebíral by na sebe strašnou zodpovědnost."
Toto uvedl HLI Reports 7.5.1989 pod názvem: "Day of the condom: is it over?"
Jak známo, kondom má jako antikoncepční prostředek dost vysoký počet selhání. Označuje se
indexem Pearlové 5 - 12, což znamená, že ze sta žen jich 5 - 12 otěhotní za rok přes pečlivé
využívání této ochrany. Možnost početí v cyklu ženy je však omezena asi jen na tři dny, zatímco k
infekci AIDS může dojít kterýkoliv den. Medical Tribune uvedl: "Statisticky bylo prokázáno, že při
indexu Pearlové 5 nakazí sto mužů infikovaných AIDS 35 žen tímto virem každý rok, používají-li
kondom." Podle zprávy ze VII. mezinárodní konference Společnosti pro podporu antikoncepce v
Singapuru v listopadu 1990 vědci ve svých studiích uvedli: "Je-li jeden z partnerů nakažen AIDS, má
druhý partner při používání kondomů 43% šanci dostat tuto osudnou nákazu. Také před nákazou kapavkou
a příjicí chránil kondom nanejvýše v 57% sledovaného období."
Sexuolog MUDr. A. Brzek k této problematice v lednu 1990 prohlásil: "Dávno víme, že obvyklý,
nezesílený prezervativ může virus propouštět. A nevyčetli jsme to až z americké zprávy z února 1989.
Přesto nechat rizikově se chovající osoby bez alespoň částečné ochrany a mlčky přihlížet, že část
národa se vrhá bezhlavě do smrtelného nebezpečí, to nemůžeme... Pro ty, kteří se i tváří v tvář
tomuto nebezpečí, navzdory našim proklamacím o věrnosti, budou nadále chovat rizikově, musíme mít
alespoň nějaké, byť nedokonalé doporučení." Tím doporučením je propagace kondomu ve smyslu
"lepší něco než nic". Skutečně riziko nákazy snižuje tehdy, nebudeme-li se dívat na to, že mnozí by
na rizikové jednání nepřistoupili, pokud by byli včas seznámeni s tím, s čím se vy nyní seznamujete.
Nezapomeňte slova odborníků: "S kondomem je to bezpečnější, ale ne bezpečné!"
Nabízí se vám možnost spolehlivé prevence: "Zdrženlivost před manželstvím a věrnost manželskému
partneru po celý život!" Uvažte, zda to nestojí za štěstí?
Také se objevila otázka: Co když je jeden z manželů nakažen? Odpověď měly poskytnout pokusy s
takovými páry, které začaly v USA, ale musely být přerušeny. Již po 15 měsících došlo v 10% případů
k nakažení. Manželství však prý většinou trvá déle než 15 měsíců. Tam, kde je láska, se asi zřeknou
pohlavních styků, vždyť jaká by to byla láska, která druhému vědomě způsobí smrt?
Jaké jsou možnosti nákazy virem HIV a její časté příznaky.
K nákaze dojde tehdy, bude-li mít virus HIV přístup do krevního oběhu. K tomu mu ale stačí
kontakt i se zcela nepatrnou rankou. Bílé krvinky, které virus HIV napadá, jsou hlavně v krvi a pak
v semenné tekutině, dále v poševním sekretu a v malé koncentraci i ve slinách a v slzách.
Nejčastěji je virus HIV přenesen při pohlavním styku a pak při použití nedostatečně sterilních
jehel mezi narkomany. Ve zdravotnictví se používá vše sterilní, zejména kolem transfuzí. Dárci krve
by měli být bezúhonní lidé, kterým se dá věřit. Testy před odběrem jejich krve se provádějí jistě
poctivě, ale zda se mohli nakazit v posledních měsících, je otázkou týkající se jen jejich
odpovědného přístupu. Negativní zprávy v té věci se u nás neobjevily. Nákaza ústy je možná jen v
případě poranění a styku s tělní tekutinou nakažené osoby, mimo pot.
O tom, jak nečekané může být přenášení viru HIV, svědčí případ zaznamenaný v Anglii, v němž
jeden muž byl považován za odpovědného za rozšíření nákazy na 1.500 dalších lidí v jediném roce.
Jak k tomu mohlo dojít? Používal společnou jehlu s jinými narkomany a spal s prostitutkou... V
pochvě ženy, která vystřídala více partnerů, zůstávají mikrobiální obrazy nejen vystřídaných
partnerů, ale i všech jejich předchozích partnerek a jejich dalších partnerů. Tedy všech, s nimiž
dotyční partneři měli sexuální styk. A obdobně jako toto promítnutí minulosti postupuje riziko
šíření nákazy i do budoucnosti.
Onemocnění se projevuje úbytkem váhy během dvou měsíců i o více jak 10%, dále horečkami a nočním
pocením, zduřením mízních uzlin, kožními vyrážkami, objevením se skvrn v ústech, v hltanu a v hrtanu,
nechutenstvím, zvracením, průjmy a též pocity stálé unavenosti a slabosti.
Léky, které se při onemocnění AIDS dají používat, působí jen omezeně, asi po půl roce se začíná
vyvíjet rezistence, ztrácejí vliv. Takovým lékem je AZT, neléčí přímo, ale zmírňuje onemocnění a
prodlužuje o něco život.
Virová hepatitida typu B je rovněž řazena mezi sexuálně přenosná
onemocnění. Jak uvádějí Lékařské listy z 12.1.1996 i leták ing. S. Voříškové z oddělení vakcín v
Praze z 20.8.1996, infekční jsou krev, sliny, semenný a vaginální sekret. HBV je přibližně 100x
nakažlivější než HIV. V ČR se odhaduje, že infekční hepatitidou B je nakažených asi 3 000 osob. V
roce 1995 v ČR bylo 626 akutních případů, 9 osob na toto onemocnění zemřelo, z toho dvě do věku 20
let. Podle publikovaných údajů je ve věkové skupině 15-19 let relativní výskyt případů vyšší než v
celé populaci a odborníci mají zato, že většina infekcí v této věkové skupině vzniká sexuální
cestou. Jedná se o jedno z nejzávažnějších onemocnění lidstva, které postihuje celosvětově přibližně
2 miliardy lidí. Zmíněný leták proto upozorňuje, že je k dispozici očkovací látka, která je schopna
zabránit vzniku infekce a přidružených chorob. V současné době však není pro všechny státem hrazeno
očkování.
Tato publikace má za cíl být pomocníkem a průvodcem na cestě ke
štěstí i spoluúčastníkem v rodinné výchově. Již její úvod upozornil na rozdílné pojetí toho, co je
označováno za štěstí. Nepřímo byla tato rozdílnost patrná i v poslední kapitole "Úskalí života". Jde
o nutnost volit. Aby taková volba mohla být opravdu svobodná, je předem nutná znalost možností, pro
které se rozhodujeme, a to i s případnými následky. Pak se teprve dá rozhodovat o tom, co štěstí ničí
a co ho buduje. Tím se zabývala tato knížka orientovaná na správnou volbu partnera a na vztahy mezi
partnery i na pomoc ke zlepšení vztahů a k plnému porozumění jednoho druhému.
Možná jste zde nenašli vše, co jste očekávali. Má to své důvody. Všechno nemusí být okamžitě
vhodné pro všechny čtenáře a nejde vše říci najednou. Ve druhém dílu s názvem "Nový život" vás čeká
seznámení s počátky našeho života, dozvíte se něco více o antikoncepci a o problematice plánovaného
rodičovství - tedy další znalosti potřebné pro šťastný život v manželství. Třetím dílem "Na vlnách
transcendence" je doplněn obsah tajemství šťastného manželství, které se týká všech tří složek lidské
osobnosti, jak je o nich psáno ve třetí kapitole "Tajemství člověka: Být sám sebou".
Přeji vám, abyste vlastním úsilím dosáhli toho, co je pro vás nejlepší.
Jan Chlumský
Barbara De Angelis: Tajemství lásky. Talpress, Praha 1994
Barbara De Angelis: Tajemství partnerství. Talpress, Praha 1995
Dobson James: Zdravá rodina. Nová naděje, Brno 1994
Fromm Erich: Umění milovat. Orbis, Praha 1967
John Gray: Co vám matka říci nemohla a otec nevěděl. Práh & Knižní klub, Praha 1995
Hampel Günter: Každý touží po štěstí. Církev adventistů s.d., Praha 1990
Chlumský Jan: Bůh je láska. Pro přípravu snoubenců a obnovu manželství. Arca JiMfa, Třebíč 1993
Křivohlavý Jaro: Mít pro co žít. Návrat domů, Praha 1994
Marhounová Jana, CSc.: Rodinná výchova. Základy rodinného života I. Fortuna, Praha 1992
Plaňava Ivo: Jak (to) spolu mluvíme. Masarykova univerzita v Brně 1992
Poliaková Eva, CSc. a MUDr. Poradovský, DrSc.: Když dospívám. SPN Praha 1990
Powell John: Štěstí začíná uvnitř. Porál, Praha 1995
Pšenička Oldřich: Sexuální výchova v rodině. Hnutí Rodina & ATD, Hradec Králové 1995
Rodinné hodnoty a česká společnost, Studie OI č. 8. Občanský institut, Praha 1995
Rozinajová Helena: O láske, sexe, manželstve, rodičovstve. Osveta, Martin 1990
Skála Jaroslav a kol.: Ochrana společnosti před alkoholismem a jinými toxikomániemi.
Avicenum, Praha 1982
Stuart Angus: Sex, AIDS, vztahy. Křesťanský život, Albrechtice 1996
TEMPERAMENTY Znáš sám sebe?. Schönstattské hnutí, A.Crha Brno 1992
Terstenjak Anton: O lidských vztazích. Křesťanská akademie, Řím 1968
Zborník III. O úcte k životu. Donum vitae, Michalovce 1993
Kniha seznamuje s počátkem lidského života a s prenatálním
vývojem. Postoj rodičů k počatému životu má vliv na štěstí v manželství, ovlivňuje jeho kvalitu.
Růst a vývoj plodu přibližují fotografická dokumentace i tabulka růstu od početí do porodu. Další
část publikace je věnována přípravě na porod a informacím o celé problematice plánovaného rodičovství.
Význam zde mají i svědectví a příběhy ze života.
K tajemství šťastného manželství patří i pozitivní postoj k novému životu další
osoby. Vždyť jde o otázku zvětšení dimenze lásky. Láska potřebuje růst, aby nezakrněla a nezměnila
se v sobectví. Kdo opravdu miluje, ten s láskou dává i s láskou přijímá. Láska je především dávání,
ale i přijímání a obětování se pro druhého. Zahrnuje i radostné přijímání nového života. Mnoho žen
není otevřeno pro takové přijetí. Brání se mu, protože se dívají více na omezení, které je s
přijetím dítěte spojeno. Ale prožívat štěstí nelze bez námahy a odříkání. Ať se jedná o radosti ze
sportovních vítězství nebo o vítězství v soutěží krásy. Některým však ještě více radosti může
přinést mateřství a otcovství. Jen "některým" proto, že všichni nejsou pro tento úkol připraveni
nebo schopni. Žel, stále stoupá procento neplodných párů a mezi hlavní důvody patří neblahé
předchozí absolvování interrupce. Také životní styl a škodlivé životní prostředí mívají dopad na
naši plodnost.
Tato publikace by měla napomoci potřebnému poznání v oblasti týkající se lidské plodnosti a
počátku našeho života. Mnohým z nás je zatěžko pochopit, že s každým novým životem přichází i
nabídka k trojnásobnému životnímu štěstí. Ke štěstí obou rodičů i jejich dítěte, případně jeho
sourozenců. Mnozí rodiče však utopí své štěstí ve svých chybách.
První chybou, kterou mnozí rodiče svému štěstí škodí, je jednostranný pohled pod tlakem egoismu.
Další chyby se stávají z neznalosti.
Jednou z prvních chyb je počítání nákladů a spotřeby všeho druhu. Při chybách z neznalosti" se
můžeme setkat s údivem nad slovy šťastné matky více dětí, která říká: "Jsou to přece jednoduché
počty: Čím více dětí, čím více členů rodiny, tím více lásky pohromadě." Někdo by místo zdůraznění
lásky zdůraznil starosti (na základě vzoru: soudím podle sebe) - a pohled už by byl pesimističtější.
Dál je zde faktický nezájem o poznání celé pravdy o člověku. Mnoho lidí nejen neví v čem vidět smysl
života, k jakému cíli by měli směřovat, ale ani kdy jejich život začal a jak rychle a úžasně se
rozvíjel.
Chcete být šťastni? Pokud ne, odložte tuto knihu. Pokud ano, začněte si sami vázat kytici svého
štěstí ze sedmi květů takto:
Usilujte o poznání největšího zdroje lásky a chtějte pro lásku žít,
abyste ji nosili ve svém srdci.
Nehledejte štěstí ve věcech které nemáte, ale skládejte si je z toho, co
máte.
Pěstujte si smysl pro kladné stránky věcí a událostí, hledejte na všem
více líc než rub.
Nejen štěstí vyhlížejte, ale také pro ně něco udělejte.
Braňte se monotónnosti života, snažte se o změny vnášející do něj radost.
Žijte v přítomnosti, dělejte to, co děláte, bez soustředění na to, co
bude potom, nebo co mělo být dříve.
Uvolněte se, abyste vyzařovali pohodu. Čím více radosti dáte, tím více
ji sami budete mít.
Tento recept jsem již uvedl v závěru své předposlední knihy určené pro přípravu
snoubenců a obnovu manželství, ale pro jeho užitečnost jej zde nabízím hned v úvodu znovu. Právě
když se začne hlásit nový život, může zrovna pro vás být obzvlášť aktuální.
Jasnou odpověď dává moderní embryologie popisující náš život před narozením. Za
pomocí elektronkových mikroskopů, ultrazvuku, endoskopie i další techniky je možné podrobně se
seznámit se skutečností, kterou bylo dříve možné jen tušit nebo ji přijímat vírou.
Odborníci užasli, když zjistili, jak brzy se vytvoří malinký mozek s nepředstavitelně jemnou
strukturou. To, jak brzy začíná pracovat, jak reaguje na vnější podněty, jak na ně dokáže odpovídat
i svými pohyby. A jak brzy se projevují známky existence jeho duševna. Výzkumy dnes ukazují, že v
prvních měsících od početí a pravděpodobně již v prvních týdnech se objevují první psychické projevy
mezi matkou a vyvíjejicím se dítětem. Člověk ve stádiu embrya se podílí na všem, co ovlivňuje jeho
matku, odráží se na něm to, co ona prožívá: radost, vzrušení, strach, starosti. To vše působí na
rytmus pulsu a krevním oběhem se přenáší do malého embrya.
Život každého z nás začal početím, to znamená okamžikem, kdy otcova spermie pronikla ochranným
obalem vajíčka a tak vznikl jednobuněčný organismus, zvaný zygota. To jsme již byli my, protože již
první den bylo vše geneticky dáno - krevní skupina, fakta o našem pohlaví, dokonce i barva očí,
vlasů a kůže. Rovněž bylo rozhodnuto o rysech obličeje i o některých charakterových vlastnostech.
Od počátku jsme každý tvořil vlastní genetickou jednotku s vlastním genetickým programem. Naše buňka
se rozdělila za 30-40 hodin a v dělení rychle pokračovala ještě uprostřed vejcovodu.
Teprve po týdnu jsme se dostali do kontaktu se sliznicí matčiny dělohy a uhnízdili se v ní mezi
dvěma ústími žláz. Byli jsme složeni již asi ze sta nových buněk, z nichž každá měla specifickou
funkci. Měli jsme štěstí, že naše matka nepoužívala nitroděložní tělísko, jinak by nás v tomto
okamžiku čekalo umírání.
Cesta oplodněného vajíčka trvá 6-10 dní, než skončí implantací do dělohy. Asi desátý den je od
nepatrného stvoření vyslán chemický hormonální pokyn mateřskému tělu, který znemožní menstruaci.
Než budeme pokračovat ve sledování rozvíjejícího se a rostoucího lidského života, zastavme se u
otázky určování délky těhotenství. Jeho udávaná délka se nemusí shodovat se skutečnou délkou života
dítěte. Je to tím, že délka těhotenství se běžně počítá od začátku poslední menstruace, se kterým
souvisí růst vajíčka (ve vaječníku), u kterého po ovulaci (vypuzení do vejcovodu) došlo k oplodnění.
Cesta oplodněného vajíčka
1 - vývoj folikulu od jedné tenké vrstvy buněk okolo budoucího vajíčka až po žluté tělísko
2 - vajíčko vniklo z vaječníku do vejcovodu
3 - dochází k oplodnění, obvykle v těchto místech
4 - nový jedinec uprostřed vejcovodu v rozličných stádiích na cestě do dělohy
5 - uhnízdění lidského zárodku mezi dvěma otvory žláz, vrůstá do sliznice naproti rozšířeným
krevním cévám
(Kresba: Dr. Arnošt Pacola podle odborné literatury)
Obrázek ukazuje okamžiky života vajíčka od vývoje ve folikulu, včetně místa
vzniku nového jedince, až po uhnízdění ve sliznici dělohy. Při uvedeném počítání trvá doba
těhotenství 280 dnů, což představuje 10 lunárních měsíců. Počítáme-li dobu od početí, jedná se o 266
dnů. Doba početí však může být známa jen v případě praktikování teplotní metody nebo podle velikosti
při ultrazvukovém měření v 10. až 12. týdnu od poslední menstruace. Jedná se pak o přesnější určení
data porodu, v ostatních případech jde o méně přesný odhad. Nejčastěji se tedy vychází od té
poslední menstruace. Ovulace o dva týdny později není nikdy pravidlem a k početí může dojít i
několik dní po styku. Některé publikace, např. McCubbnových: Život dítěte před narozením, uvádí
jednotlivé týdny od menstruace i od početí. Odhad data porodu (ODP) se dělá po zjištění gravidity již
při při první návštěvě gynekologické ambulance nejednodušeji tak, že se ke dni začátku poslední
menstruace přičte 7. Pak od číslice označující měsíc se odečte 3. Názorně byla-li poslední
menstruace 1.10. (1+7=8 a 10-3=7), je výsledný termín 8.7. následující rok, což je podle Naegelova
pravidla + 7 dnů + 9 měsíců. Pravidla pro výpočty data od početí upravil profesor porodnictví a
gynekologie v Minnesotě dr. Konald A. následovně: První den trvalého teplotního vzestupu, mínus 7
dnů, plus 9 kalendářních měsíců. Ovulace má totiž vliv na vzestup bazální teploty, sledované při
přirozeném plánování rodičovství, a oplodnění má vliv na udržení její vyšší hladiny. Proto také
pomocí záznamu přirozené metody je i dříve známo těhotenství. Laboratorní zkouška se zakládá na
skutečnosti, že po početí dochází k vylučování hormónu HCG (lidský chorionový gonadotropin). Ten
dává signál žlutému tělísku, aby pokračovalo v produkci progesteronu do doby než tuto úlohu převezme
placenta.
Vraťme se nyní k oplodněnému vajíčku, které po dělení na stovky buněk, nazývaném rýhování, má
stále průměr jen 0.2-0.3 mm. Sledujme vývoj tohoto nového života po jednotlivých týdnech od početí.
2. TÝDEN OD POČETÍ
Měchýřek z buněk, obsahující živý lidský organismus, k němuž kromě výživy nebude nic přidáno,
aby se z něj jednoho dne mohl narodit člověk se všemi právy, je nejdříve nazýván zygota. Tento
měchýřek pevně vroste do sliznice dělohy maminky, naproti rozšířeným krevním cévám a je od té
chvíle, kdy nastává diferenciace základních zárodečných vrstev, nazýván embryem nebo zárodkem.
Z matčiny krve čerpá výživu a ze svých vlastních buněk si začíná tvořit plodové lůžko neboli
placentu. Dále si vytvoří vnější plodový obal (chorión) a pak ještě vnitřní plodovou blánu (amnión).
Takto zabezpečen pokračuje tvorbou tzv. tří zárodečných listů, které představují tři vrstvy. Vnější
vrstva, z níž bude nervový systém s mozkem a míchou, kůže i s ochlupením a vlasy, rovněž nechty,
zubní sklovina a oči. Dále vnitřní vrstva, z níž bude mít plíce, játra, štítnou žlázu, trávicí
trubici se sliznicí střev a močové cesty. A střední vrstva pro vytvoření svalstva, systému mízních
uzlin, kostry (mimo lebku), krevních a lymfatických cév, ledvin, semeníků nebo vaječníků podle
daného pohlaví.
3. TÝDEN OD POČETÍ
Embryo může mít přibližnou velikost kolem tří milimetrů a jeho obal až 1 cm. Svou velikost brzy
zdvojnásobí. V prvním měsíci se údaje o velikosti embrya v odborné literatuře do značné míry liší.
V publikaci Život před narozením Katharina Zimmer uvádí, že již v dvoumilimetrovém zárodku
člověka začíná fungovat mozek, který řídí vývoj celého embrya. V knize M. Furuhjelmové je položen
základ nervového systému až na konec 3. týdne, kdy má embryo více jak dvojnásobnou velikost. Nervový
systém se tvoří z vnějšího zárodečného listu, který na středu zhrubl a vytvořil dva podélné výběžky.
Přes ně se utvořila podélná brázda, její vrcholy srůstají a tak vzniká rourka představující
centrální nervový systém. Její přední část zhrubla, uzavírá se a utváří tak základ mozku, který
začíná svoji činnost.
V tomto týdnu, již kolem patnáctého dne od početí, se objevují první žilky a po spojení dvou zde
vzniká jednoduché srdce, které je zatím rourkovitého tvaru a v 18. až 21. dni od početí začíná
pulsovat. Formuje se tkanivo střední vrstvy, zvané prvosegmenty. Z něj později vznikne část
svaloviny, chrupavek i části kostí a kůže. Začaly se tvořit lícní váčky a být již viditelné základy
očí. A žena v této době často ještě neví, že počala dítě, že je těhotná. Těhotenství se spolehlivě
zjistí krevní zkouškou, při níž se stanoví hodnota hormónu HCG. Zjistitelné by bylo i na ultrazvuku.
Embryo, které má 26 dní a měří 3 mm. Na čele v prohlubni je patrná část nervové
trubičky těsně před uzavřením. Pod bradou, v dolní části obrázku, prosvítá srdíčko.
4. TÝDEN OD POČETÍ
Naše lidská bytost, zvaná embryo, může koncem týdne dosáhnout už osmi milimetrů. V jejím
jednokomorovém srdéčku se tvoří přihrádka, aby později dělila srdeční komory. Tvoří se tvář a krk.
Pokračuje utváření nervového systému. Dokončí se uzavření mozkového kmene. V místech, kde se
nervová brázda spojila, na každé její straně se vytvoří ve tkáni střední vrstvy řada čtverhranných
tělových segmentů z nichž později bude 32-33 obratlů. Mozek má tři bubliny. Z primitivní míchy
vyrůstají nervová vlákna. Uprostřed tohoto týdne se formují ledviny, střeva. Do konce týdne má
embryo v primitivnější formě už plíce, játra i štítnou žlázu. Má ústní otvor i základy vnitřního
ucha. V tomto období jsou již zjistitelné pohlavní buňky, ze kterých se později stanou spermie nebo
vajíčka. Ty se nyní přesunují do vyvíjejících se semeníků či vaječníků.
Nyní ještě výživu a tedy potřebu krevních buněk zajišťuje žloutkový váček, který se zmenšuje a
později zanikne. Placentární klky plodového lůžka se rychle rozmnožují, tím se zvětšuje vstřebávací
plocha, což je potřebné pro zvětšující se krevní oběh embrya a dostatečný přísun živin a kyslíku.
Kromě výživy pak zajišťují látkovou výměnu mezi embryem a organismem matky, nedovolí však smíšení
krve. Placenta je diskovitého tvaru a postupně dorůstá do velikosti l5-20 cm v průměru a do váhy
500 g. Na její vývin má určitý vliv i strava matky. Nevhodná jej může zpomalit či zhoršit.
O novém životě, v němž týden bije srdíčko, maminka stále ještě nemusí vědět a
některá teprve uvažuje o návštěvě gynekologa, že nedostala očekávané měsíčky. Její děloha je již
zvětšená a je měkší. Děložní čípek má měkký a navíc zbarvený do modra. Jako příznaky těhotenství
může maminka pociťvat nevolnost, zvýšenou citlivost prsů a častější potřebu močení.
Na děťátko se v této době jeho vývinu pohlíží mnohdy nesprávně jen jako na "něco". Byly snahy
považovat je za něco velmi neurčitého. Svým vzhledem se zárodek ještě děťátku nepodobá, má i ocásek,
který se v dalším týdnu smrskne na malý výstupek. Někdy bývá srovnáván se zárodkem ryb či jiných
obratlovců. Ale ani ti ve svém počátečním stádiu nemají svoji budoucí podobu. Rostoucí človíček má
s nimi společné jen to, že patří do skupiny obratlovců. V tom se podobnost zvýrazňuje kolem 30 dne.
Každý druh má však svůj vývoj od počátku přesně vyhrazený. Z jednoho druhu se nemůže vytvořit jiný
odlišný druh a žádným stádiem jiného druhu se tedy neprochází. Člověk je člověkem v těle matky od
počátku svého bytí, kdy mu vše bylo dáno do vínku. Pak už byl vlastně jen vyživován, pečlivě
ochraňován (i když mu může být usilováno o život) a podporován ve vývinu ze strany matčina
organismu. To tvořící se tělíčko ve svém vlastním obalu je od počátku novým lidským organismem. Jeho
krev není krví matky a jeho tělo není jejím tělem. Jde o nové lidské stvoření, jehož rychlý vývoj a
růst zde sledujeme. A nejde jen o jeho tělo, chceme poznávat i oblast jeho psychiky, kterou se
zabývá prenatální psychologie.
5. TÝDEN OD POČETÍ
Embryo nyní denně může povyrůst téměř o milimetr, takže v tomto týdnu bude mít kolem 1 cm. Hned
na začátku týdne se objevují pažní výrustky embrya, které po pěti dnech začnou tvořit plošky
budoucích dlaní. Ruka je ve vývoji pokročilejší než noha a oko pokročilejší než ruka. Srdíčko této
maličké lidské bytosti pracuje stále vydatněji, tlukot dosahuje 40-80 úderů za minutu a rozvětvený
krevní systém zasahuje do všech klků plodového lůžka. Ač lebka ještě není, pokračuje tvorba mozku.
Z jeho prvních měchýřků, zřetelných pod tenkou, průsvitnou kůží vznikne velký mozek se dvěmi
hemisférami. Hlava je ohnutá k hrudníku a rychle se zvětšuje, na začátku dalšího týdne může být
téměř stejně velká jako ostatní tělo. Na rýsující se tváři se objevuje nos, vnější náznak uší, v
oční duhovce je jasný pigment. V rostoucím trupu těla se tvoří žaludek, přední střevo se zvětšuje
a celé se stáčí vlivem své délky. Vzniká též slezina.
Je přirozené, že většina matek v této době častěji pociťuje únavu, nevolnost i zvýšenou
citlivost prsů. Jde o vliv hormonu progesteronu, produkovaného plodovým lůžkem.
Embryo v pěti týdnech, které měří 11 mm.
6. TÝDEN OD POČETÍ
Na délku roste embryo v této době asi stejně rychle. Na začátku týdne má kolem 12 mm. Jeho váha,
která je asi dvě desetiny gramů se během týdne zvětší až na čtyřnásobek. Ramena a nohy se protahují
a vyčnívají dopředu. Ruce ohnuté v zápěstích již mají zřetelné prsty. V obličeji se utváří horní
rty. Tvoří se oční víčka, ale oči bývají od sebe ještě nezvykle daleko. Srdce začíná mít konečný
tvar. Střeva narostla natolik, že pro svoji délku mají v těle embrya málo místa a tak se jich část
prozatím vsouvá do pupeční šňůry. Patrný je již i apendix. Tvarují se prsty a dá se říci, že celá
kostra je ve chrupavce už utvořena. Nervový systém je vyvinut natolik, že embryo vnímá bolest. Také
již na konci tohoto týdne bývají zachytitelné mozkové signály na elektroencefalogramu (EEG).
Některé publikace svým důrazem na detaily s desetinami milimetrů jakoby zamlžovaly až popíraly
skutečnost, že i v ranném stádiu svého vývoje se lišíme. Jde o rychlé tempo, při němž se mohou
vyskytnout výraznější rozdíly. Následující obrázek ukazuje embryo, které může být stejně staré jako
na předchozím obrázku. Jeho velikost by snad odpovídala průměru v udaném stáří, ale vývojový stupeň
se jeví už spíše na 7 týdnů od početí.
Naši přední psychologové v knize Počátky našeho duševního života uvádí, že u takového embrya
bližším pozorováním se dá zjistit, že jeho svaly jsou velmi citlivé na změny v prostředí a poruší-li
se hladina iontů v plodové tekutině, svaly reagují drobnými záškuby.
Dítě, nazývané stále jen embryem či zárodkem, se viditelně vznáší v plodové
tekutině, kterou obsahuje amniotický vak. Dr. John Willke podává k fotografii toto svědectví. Uvnitř
neporušeného vaku, vyjmutého při mimoděložním těhotenství v době 6 týdnů od začátku poslední
menstruace, velice živě plaval chlapeček o velikosti asi 10 mm. Byl dokonale vyvinutý, se
zašpičatělými prsty na rukou, na nichž byly vidět jemné tepénky a žíly. Skrze kůži byl téměř
průhledný. Prstíky měla i jeho chodidla.
7. TÝDEN OD POČETÍ
U embrya 1.5 cm byla na začátku tohoto týdne naměřena velikost jeho chodidla 2.5 mm. Přibližně
od této doby se projevují komplexní reakce, při doteku jemné oblasti rtů zareaguje dítě tak, že
horní částí těla uhne ke straně a rukama udělá prudký pohyb dozadu. Vytváří se nervové dráhy a
každou minutu vzniká asi až 100.000 nových nervových buněk. Do porodu jich bude několik set miliard.
Svaly již pracují i bez vnějšího podnětu, dostávají též konečnou podobu. Víčka začínají zakrývat
oči. Jsou vyvinuté čelisti se základem všech dvaceti mléčných zubů. V případě chlapečka jsou již
rozpoznatelné semeníky a objevují se buňky, které budou produkovat mužský hormon testosteron.
Do osmi týdnů od poslední menstruace se při odstranění nového lidského života mluví o
miniintrrupci a po tomto datu o interrupci. Je smutnou skutečností, že se tomuto lidskému životu
nedostává potřebných práv, která by jej chránila. Po osmi týdnech od početí je embryo již vyvinutou
lidskou bytostí a dostává se mu názvu plod.
8. TÝDEN OD POČETÍ
Temenokostrčová délka neboli výška v sedu mohou být v tomto týdnu i v následujícím směrodatné
při posuzování odhadnutého data porodu. Měří se pomocí ultrazvuku. Na začátku tohoto týdne měří
děťátko velmi často 2.5 cm a o týden později až 4 cm. V tomto týdnu se u něj dokončí formování všech
orgánů a jsou přítomny všechny tělesné systémy. Očima, které někdy mohou být ještě od sebe o něco
vzdálenější již dokáže pohybovat. Začíná fungovat i smysl pro rovnováhu a rozvíjí se sluch. Slyší
bít matčino srdce. Prsty a palec se již úplně rozdělí. Žaludek již vylučuje žaludeční šťávy.
Život v osmém týdnu od početí, při velikosti 32 mm, v plodové bláně zvané amnión.
9. TÝDEN OD POČETÍ
Dítě již uchopí prsty objekt do dlaně. Počet jeho srdečních tepů se pohybuje mezi 110 až 160
údery za minutu. Tvorbu krvinek převzaly po žloutkovém vaku játra, slezina a stále více ji přebírá
kostní dřeň. Malé střevo je schopné svalového pohybu - peristaltiky. Na delší dobu se zavřou oči,
až do sedmého měsíce. V pupeční šňůře fungují tři cévy. Dvě tepny přečerpávají odkysličenou krev z
plodu a žíla přivádí zpět okysličenou. U nás jsou funkce opačné, okysličená krev proudí v tepnách.
10. TÝDEN OD POČETÍ
Váha dítěte již dosáhne 30 g, výška v sedu je kolem 6 cm a délka jeho chodidla 9 mm. Od minulého
týdne pracují chuťové pohárky. Na prstech ruky se tvoří nehty a má otisky prstů. Také se objevují
první vlásky. Pankreas už může produkovat inzulín.
Děloha matky se zvětšila natolik, že se již posunuje do břišní dutiny.
11. TÝDEN OD POČETÍ
Plod o velikosti kolem 6 cm v sedě, začíná nyní polykat amniovou tekutinu, kterou i vdechuje.
Utopení mu však nehrozí, poněvadž přísun kyslíku má zajištěn pupeční šňůrou. Pracuje mu již trávicí
systém a tekutinu vylučuje močí. Dá se říci, že mu fungují i všechny ostatní tělesné systémy. Plíce
jako dýchací orgán začnou ovšem pracovat až po porodu. Může už dělat obličejové grimasy, otevírat a
zavírat rty i cumlat prst. Jsou rozpoznatelná jeho žebra, jejich tkanivo kostnatí, začala probíhat
osifikace. Hlava je stále nápadně větší, což značí vývojovou přednost. Nyní hlava činí 1/3 délky
těla, při porodu se už bude jednat jen o 1/4 a v dospělosti o pouhou 1/10 až 1/8 výšky člověka.
Plod 11 týdnů i s vnějším plodovým obalem zv. chorión.
Plod v ruce člověka po 11. týdnu.
12. TÝDEN OD POČETÍ
Velikost plodů stejného stáří se již stále více může lišit. Matka má za sebou první třetinu
těhotenství a dítě nejdůležitější období, ač možná ještě neušlo všem nástrahám. Matka s lékařem se
mohou domluvit na ověření si toho, zda se u něj nevyskytuje pravděpodobnost genetické vady. Taková
zkouška se nazývá amniocentéza a provádí se vpichnutím jehly do vaku plodových blan a odebráním
malého množství plodové vody na rozbor. Dělá se to snad nejčastěji v první polovině čtvrtého měsíce
a hlavním důvodem je případná likvidace postižených dětských životů. Jsou však známy případy, kdy
výsledek zkoušky označil dítě jako postižené Downovým syndromem (mongolismus), ale matka potrat
odmítla a dítě se jí narodilo zdravé. Názory na bezpečnost samotného zákroku se různí neboť existují
studie, které vykazují určitá rizika tohoto zákroku i pro zdravé děti. Větší hodnoty než příslib
tělesného zdraví jsou úcta k životu a láska i k postiženému. Pro ty kdo je uznávají, nemá
amniocentéza smysl. Mohl by se však vyskytnout i případ kdy ji bude třeba provést ve třetím
trimestru za účelem léčení dítěte i matky a záchrany jejich životů, což by bylo něco zcela jiného.
Nyní ve zbývajících šesti měsících do porodu již zdaleka nebude tolik výrazných
změn, vždyť dítě jen poroste. Dále tedy nebudeme rozebírat všechny jednotlivé týdny, spíše se
zaměříme jen na významnější události a podíváme se jak jsme asi dále rostli. Přehled růstu za celé
období prenatálního života máte také v tabulce v příští kapitole.
Mnohé ze zde popsaného bylo zprvu objeveno v pozdějším období vývoje a teprve za pomoci
pokročilejší techniky bylo zjištěno, že se vyskytuje už dříve, v ranějším období. Podobně může věda
dojít k poznání, že i duševní vývoj plodu začíná mnohem dříve než se dosud předpokládalo.
Ve čtvrtém měsíci plod povyroste přibližně z 11 cm na 14 cm, měříme-li temenokostrčovou délku.
Celková délka může ke konci měsíce dosáhnout 16. až 20. cm. V této době už má stejný počet nervových
buněk jako dospělý. Na pokožce se mu tvoří ochranná vrstva mazu.
Tělesnou vyspělost plodu zde ukazuje obrázek ze 16. týdne od početí.
Psychologové doc. Zdeněk Matějček a Josef Langmeier v knize Počátky našeho
duševního života uvádí určitá vývojová období, v nichž by se dalo hovořit o možnosti vzniku určité
malformace, o riziku určitého poškození. Jediný mozek je takovému riziku vystaven po celou dobu
těhotenstí a porodu. Pojednávají i o průzkumu na Harvardově universitě, podle kterého 4.-6. měsíc je
kritickým obdobím pro možnost postižení dyslexií. Jde o lehčí specifickou poruchu schopnosti naučit
se číst. Důvod se spatřuje v poruše při migraci nervových buněk, které vznikly v zárodečných
vrstvách kolem mozkových výstupků a chystají se tvořit mozkovou kůru levé hemisféry. Také to, že náš
mozek funguje typicky mužsky nebo žensky má svůj počátek v hloubi našeho nitroděložního života. Už v
něm se zjišťují rozdíly ve funkci mozkových hemisfér chlapečků a holčiček, o nichž byla řeč v prvním
dílu, a které jsou zakódovány od početí. Budou se projevovat ve způsobu jejich reagování na vnější
podněty, v jejich zájmech a v určitém stylu.
Prenatální psychologie zkoumá duševní život dítěte v době od jeho početí do porodu, a to nejen
v souvislosti s vyspíváním organismu, ale i v oblasti prožitků dítěte, kterou někde označuje slovem
"vědomí". Dítě v období prenatálního života vnímá až neuvěřitelně mnoho. A i když mu to pro pozdější
život v paměti nezůstává, přece jej silně ovlivňuje. Výchova dítěte začíná dávno před jeho
narozením. Jde zejména o výchovu emocionální, citovou. Dítě je ovlivňováno pocity matky i jejími
prožitky a způsobem jejího života. S ní zakouší pocity štěstí, pohody, bezpečí i pocity opačné. Do
jisté míry a s humornou nadsázkou to ukazuje videofilm z nakladatelství Paulínky: Ahoj tady jsem! s
podtitulkem Kronika narození. Ten ukazuje i na chování maminky, které dítěti škodí, jako kouření,
alkohol, tanec. O škodlivosti dvou z nich je v kapitole prvního dílu, kde se hovoří o závislostech.
K naznačení spojitostí mezi chováním matky v těhotenství a podobou určitých příznaků pozdějšího
chování dítěte, opět můžeme použít knihu našich psychologů doc. Z. Matějčka a J. Langmeiera.
Popisují v ní např. úmyslné hladovění matky pro její odpor k těhotenství v souvislosti s tím, že ji
opustil otec dítěte. Průvodním jevem bylo snížení její váhy. Její dítě pak ve třetím roce trpělo
neutišitelným hladem a trvalým strachem, že nedostane najíst. Psychologové v tom vidí zrcadlový
obraz protestního jednání. Dále uvádějí: "Můžeme si představit, že úzkostné stavy matky mají za
následek změny v chemických reakcích krve, že do krevního oběhu se dostávají z endokrinního systému
látky, které mají své specifické účinky, a že tyto vlivy pronikají placentou k plodu." Existují i
jiné úvahy, ale hypotézy přenosu duševních dějů se těžko prokazují. Zůstává jen povědomí o jejich
existenci a také pravděpodobná spojitost podvědomí obou osob. V citované knize se také uvádí: "Víme,
že to, co muž cítí k ženě a k nenarozenému dítěti, je jedním z nejvýznamnějších činitelů určujících
úspěšnost těhotenství." A jinde: "Co dítě cítí a vnímá, začíná formovat jeho postoje a očekávání
vůči sobě samému." Dále: "Trvající úzkost a tíživá nejistota týkající se vlastního mateřství může
zanechat hluboké jizvy na osobnosti nenarozeného dítěte." V případě katastrofálního stresu kolem
čtvrtého měsíce, může jít o riziko poškození nervového vývoje.
Jako doplněk k textu o vnímavosti dítěte a jeho prožitcích může sloužit obrázek,
zachycující jej ve věku čtyři a půl měsíce od početí, jak si cumlá palec, v době, kdy mu bylo
naměřeno asi 18 cm.
V pátém kalendářním měsíci plod již začal slyšet. Slyší tlukot srdce matky.
Jeho sluchové vybavení je již srovnatelné s úrovní dospělého člověka. V krátké době se naučí znát
hlas matky, rozeznávat jej od cizích a později podle citového zabarvení vnímat atmosféru v jaké se
s matkou nacházejí. Odráží se to v jeho reakcích. Přitom břišní stěna a děloha sílu zvuku zeslabují.
S matkou však dokáže komunikovat i beze slov. Bývá uváděn pokus rakouského lékaře Reinolda, který
skupinu těhotných matek nechal pod ultrazvukovým přístrojem do naprostého zklidnění, takže se ani
jejich plody nehýbaly. Jeho sdělení, že se plod nehýbe, vyvolalo u každé matky určitý úlek, jehož
následkem do několika vteřin reagovaly všechny plody co největším kopáním. Na tomto příkladu vidíme
účast dítěte na prožitku matky jako komunikační projev.
O tom, že dítě v děloze matky slyší, svědčí mimo jiné i pozdější reakce dítěte na to, co v
nitroděložním životě opakovaně slyšelo a co potom později vítá jako známé. Otočí se např. jen za tou
příjemnou hudbou, kterou si maminka v době těhotenství pouštěla, je mu milé to, co si tehdy maminka
zpívala. T. Verny upozorňuje na řadu případů, kdy plod jakoby si zapamatoval, to co slyšel. Říká, že
poznává citový přízvuk v matčině hlase, aniž rozumí obsahu, má ten přízvuk vliv na jeho reakce,
takže uklidňujícím slovem se může cítit chtěný a milovaný. Dotvrzují to i naši psychologové a varují
před negativním účinkem citového zanedbávání plodu v děloze. Doslova říkají, že je nejvýš žádoucí,
aby matky v době těhotenství s plodem komunikovaly, mluvily na něj, uklidňovaly jej. Lidská řeč má
pro plod velký význam a podobně jako u novorozence zvláště výška tónu. Vysoké tlumí jeho aktivitu.
K dalším schopnostem vnímání patří chuť a čich. Abychom se však ještě nedostaly k samému závěru
těhotenství, poněkud se vrátíme.
Z tělesných změn kolem 16. týdne si můžeme jmenovat v 15. týdnu tvorbu hnědého tukového vaziva,
které dítěti slouží k získání tepla. V 17. týdnu pak žlázy v jeho pokožce tvoří maz, ktrý mu ochrání
pokožku, takže v pohodě a bez úhony může několik měsíců plavat v plodové vodě. Jak vidíte, vše je
perfektně zařízeno, moudře zajištěno.
V 19. týdnu dojde u plodů děvčátek k prohlubování jejich pochvy. V dalším týdnu bývá zajištěna
tvorba hormonu štítné žlázy. Mluví se také o vyvinutém obočí a o větší reakci na zvuky. Spící plod
se poklepem na břicho maminky probudí.
Je zajímavé, že již před narozením jsou u plodu zaznamenány změny, podle kterých psychologové
dochází k závěru, že již má sny. Náš spánek obsahuje dvě výrazné fáze. Jedna je označována jako
Non-REM a představuje klidný, odpočinkový spánek, při němž jsou oči v klidu. Druhá je označena jen
REM spánek a má spíše charakteristiku bdělého stavu. Je u něho zaznamenávána aktivita, rychlé oční
pohyby a signalizuje tak snění. Mozek se touto specifickou aktivitou má zbavovat nánosů získaných
při bdělém stavu. U starších lidí tohoto typu spánku ubývá. EEG zaznamenává u plodů nejdříve jen
tento typ spánku a asi až od 33. týdne klesne jeho podíl pod 70% z celkového spánku. Při narození je
to 50% a ve stáří jen 13%.
Ve 26. týdnu prenatálního života, může být děťátko ještě tak malé, že se vejde na dlaň a
současně tak velké, že eventuálně dokáže absolvovat výlet do našeho světa. Nevěříte? Jde o skutečný
příběh, který ukazuje velkou lásku k počatému životu, ochotu k oběti a zároveň na schopnosti v
moderní medicině. O to výrazněji si můžeme uvědomit zlo, které zcela zbytečně jen pro pohodlí lidí,
žádá likvidaci lidského potomka v době mezi početím a narozením.
"Plodu", kterému jeho 31-letá maminka Rhonda Denisová dala jméno Maggie, byly
v lednu 1994 pouhé čtyři měsíce. Tehdy 6.1. mu lékaři diagnostikovali brániční kýlu, což
představovalo otvor v bránici jeho svalu, který odděluje hrudní dutinu od bříška. Tou se Maggii
dostaly do hrudníčku břišní orgány a tlačily ji na plíce, takže ta nemohla pro nedostatek prostoru
patřičně růst. Po narození by se děťátko nemohlo nadechnout. Jde skutečně o závažnou věc, proto
lékaři navrhli potrat. Situace Maggie se pak ještě zhoršila tím, že její žaludek ji začal tlačit na
srdíčko. Maminka však přesto dítě bránila svou ochotou sama podstoupit cokoliv, co by nenarozenou
Maggii mohlo zachránit. Poradili ji tedy obrátit se do Kalifornie na dr. Michaela Harrisona, který
již dělá operace i děťátkům v děloze matky, jsou-li pro jejich život nezbytně potřebné.
Tkáň plodu ve 26. týdnu je již schopná snést i stehy při operaci. Těhotná maminka byla 4. března
přijata v lékařském centru Kalifornské univerzity a za 4 dny podstoupila se svým plodem operaci. Při
ní patnácti centimetrovým řezem dětský chirurg odhalil dělohu, jejiž tkáň byla dva centimetry silná.
Skrze ni se pak dostal k plodovému vaku a přes něj k malé Maggii. Přitom opatrně odsál plodovou vodu
a Maggii omyl sterilním roztokem. Malou injekční jehlou ji vstříkl narkotikum, aby necítila bolest.
Pak přikročil k operaci plodu pod čtyřnásobně zvětšujícími čočkami. Operovaná holčička se skutečně
vešla na dlaň a vážila jen 90 dkg. Bylo třeba udělat jí řez pod žebry a další na hrudníčku, ze
kterého bylo potřeba jemně protlačit střeva a slezinu otvorem v bránici do míst kam patřily. Pak
přes bránici našít kousek pevné syntetické tkaniny, aby nemohly zpět. Když se to i se zvětšením
břišní dutiny provedlo musela se také nahradit plodová voda a zašít plodový vak, nakonec celé zašít
v děloze a sešít i první řez. Tep maličké nezakolísal a za čtyři a půl hodiny byla operace zdárně u
konce. Před jejím začátkem si maminka přála, aby v případě, že by se operace nezdařila, mohla si
svoji Maggii pochovat na rukou a rozloučit se s ní. Chtěl bych, abyste i vy cítili tu její lásku a
úctu k počatému životu. Tento příběh je zde uveden proto, abyste lépe pochopili, že v případě
těhotenství nikdy nejde o "něco", ale o "někoho". Nebo se ještě někdo z vás domnívá, že se stal
lidskou bytostí až měl právo být zapsán mezi občany v matriční knize?
Příběh náročnou operací nekončí, ta si vybírala svou daň v podobě zdravotních problémů u matky a
předčasný porod byl neustálou hrozbou. Pak se Maggii z vaku oddělily kousky plodové blány a maminka
musela dodržovat naprostý klid na lůžku. Povzbuzovalo ji jen pípání monitoru, který zaznamenával
Maggiino srdíčko. A tak uplynulo 7 týdnů od operace a za tu dobu se děťátku stačila vyvinout plíce.
22.4. najednou monitor utichl a pak zaznamenával slabých 60 úderů, tedy méně než polovinu normální
frekvence. Bylo nutné jednat rychle. Operativně, Císařským řezem podruhé Maggii vyňali, vážila 180
dkg, nadýchla se a spustila křik. Narodila se již 33. týden. Do měsíce se s ní maminka vrátila domů
a dnes je z ní zdravá, šťastná holčička.
Na závěr si možná řeknete: "Má bezva maminku, ale..." Tak ne! A važte si svých rodičů, i když
třeba nevidíte jejich oběť a možná si spolu nic nerozumíte. Možná vám některým vůbec nevěnovali
potřebný čas. Ale možná také nedokázali rozpoznat vaše potřeby a pravé hodnoty, které vedou ke
štěstí, vždyť sami vidíte, co nabízí svět reklam a lidé, kteří klamou nebo se nechali oklamat. Teď
jste na řadě vy. Každý z vás má jedinečnou šanci být tím skutečně nejlepším člověkem na celém světě,
nejlepším pro vaše dítě, které snad jednou budete mít. I z vás tedy mohou jednou být bezva maminky a
bezva tatínkové, stačí když nezapomenete, že malý člověk nemůže mít nic lepšího a nic hodnotnějšího
a žádný vynález vás nenahradí.
Hledejme hodnoty, které vytváří rodinné štěstí. Učme se odpouštět a žít naplno v lásce, která
vychází ze srdce. Pak v ní v manželství jako pomocný motor bude fungovat i ta její sexuálně výrazová
forma. A co se týče vašich dětí, naučí se od vaší úcty k starým rodičům i trvalé úcty k vám. Jinými
slovy, nebude vás nikdy dostatečně těšit sebevětší získané bohatství, nebude-li ve vašem srdci
kralovat vztah lásky. Ten má člověka provázet od početí až do smrti - pak se dá hovořit o skutečně
šťastném životě.
Nyní ještě zaměříme svůj pohled k předčasnému porodu a zpět k tomu, kdo se
teprve chystá narodit.
Někdy se stává, že dojde k předčasnému porodu. Dříve bývalo vzácností, přežilo-li dítě narozené
o 10 týdnů dříve. Dr. John Willke uvádí, že se již setkáváme s tím, že přežívá i dítě narozené
předčasně již ve 20. týdnu při počítání od poslední menstruace, kdy pro celé těhotenství se počítá
40 týdnů. V případě předčasného porodu potřebuje dítě ve většině případů být nějakou dobu v
inkubátoru, kde jsou mu uměle vytvářeny co nejlepší podmínky pro jeho růst a zdraví. To nejlepší
prostředí, které mělo v přímém kontaktu s maminkou, se však ničím dokonale nenahradí. Je proto
lepší, když se podaří děťátko donosit.
Pořadí vývinu jednotlivých schopností vnímání uvádí psychologové Z. Matějček a J. Langmeier
toto: Na prvním místě hmat, pak chuť, čich, sluch a na posledním zrak. Zde jsou o nich zbývající
informace podle jejich pojednání. Začátek činnosti chuťových buněk je patrně kolem 14. týdne
těhotenství, při počítání od početí by tedy mohl být o dva týdny dříve. Nepříliš dlouho potom, co
plod začal polykat, začal i vnímat chuť amniotické tekutiny, obsahující řadu kyselin, cukrů i solí.
U novorozenců se vyskytuje "chuťově-obličejový" reflex, podle kterého lze poznat zda v ústech dítěte
je něco sladkého, hořkého nebo kyselého. V případě čichu jde o podobný reflex. Podle pokusů můžeme
dojít k závěru, že čich novorozence je po narození dokonalejší než v pozdějším věku. Jde o jeho
využití při hledání potravy a o rozeznání pachové stopy. Pokus s dětmi 6 dnů po jejich narození
ukázal, že se naučily rychle rozeznávat vůni prádla, neboť vždy obracely hlavu k podprsence své
maminky častěji než k podprsence jiné ženy. První funce zraku se projevuje v reakcích na světlo,
které bývají někde uváděny už na konci 4. měsíce. Zornice předčasně narozených dětí reagují na
světlo velmi zřetelně.
Lze říci, že jde o postupnou i o bezprostřední přípravu jak u matky tak u dítěte.
Vyjímečnou přípravou je případ rizikového těhotenství, kdy se vše dělá pro jeho udržení, aby nedošlo
k příliš předčasnému porodu. Tělo maminky je připravováno na porod přičiněním jejího děťátka (stále
nazývaného až do porodu "plod"). Ono samo si už nepřímo připravuje potravu na dobu po svém narození.
Jeho první jídlo se jmenuje mlezivo. Mateřské mléko se obvykle objeví až druhý nebo třetí den po
porodu. Nadledvinky plodu produkují hormon typu androgen, tento se dostává do placenty a v ní se
změní v estrogen, což je ženský hormon, který ve větším množství vyvolává v matčině těle tvorbu
dalšího hormonu, zvaného prolaktin, a ten pak stimuluje její prsa k tvorbě mleziva i mateřského
mléka.
Významnou roli pro hladký průběh porodu hraje tělesná i psychická příprava matky. Rozumí-li
porodnímu ději a spolupracuje-li při něm, prožívá ho pak s větším užitkem a s menší bolestí, dokonce
jako odpovědnou a radostnou činnost. K tomu potřebuje rozumět vlastnímu tělu. Je výhodné, když si
nacvičí svalové uvolnění i správnou techniku dýchání. Dále má význam i citová opora, proto na mnoha
místech smí být manžel u porodu. Také se začala doporučovat "něžná metoda" porodu podle
francouzského lékaře Fredericka Leboyera. Tento způsob by se snad dal nazvat "tichou intimní
slavností". Tím chci naznačit velmi významný rozdíl od běžného porodu, kde při ostrém světle na
jednom sále rodí i několik maminek najednou. Domluva o tom, jak prožít porod. se týká rodičů.
Plod se připravuje už tím, že se vyvíjí, roste, zraje, cvičí své schopnosti a bezprostředně před
porodem zaujme v děloze ustálenou polohu. Ta je nejčastěji taková, že skloněnou hlavičkou směřuje
dolů a naléhá na pánevní dno matky. Bradičku mívá opřenou o hrudník, ručky zkřížené před sebou a
nožky skrčené. Tak zabírá nejmenší prostor.
Signálem toho, že se přibližuje porod, jsou pravidelné stahy dělohy, kterým se říká kontrakce.
Jejich pomocí se začne otevírat děložní hrdlo a branka, kudy má plod projít. Jde o první porodní
dobu, zvanou otevírací, která trvá od začátku pravidelných stahů po 15 minutách až do otevření
branky. Pak jsou stahy dělohy postupně ve stále kratších intervalech. Po úplném otevření hrdla a
branky se hlavička začne tlačit ven a mluvíme o druhé porodní době zvané vypuzovací. Rodička může
napomáhat pomocí svalů, tlakem břišní stěny a bránice.
Při "něžném" porodu se doporučuje tichý sál, který má ztlumené osvětlení až pološero. Děťátko se
ihned po narození pokládá na hrudník maminky, takže může slyšet i tlukot jejího srdce, na který bylo
zvyklé. Za děťátkem je vypuzeno i plodové lůžko. Pupeční šňůra se u děťátka podváže, přestřihne a
děťátko se pokládá do vody, která má jeho teplotu.
Třetí porodní doba je tzv. placentární, doba k lůžku, která začíná porozením dítěte. Placenta se
během 5 až 15 minut odloučí od dělohy, je vypuzena do pochvy a porozena. Nyní následuje ještě
"včasné poporodní období", jde o dobu dvou hodin po porodu, které bývají někde označeny za čtvrtou
porodní dobu.
Doba, po kterou se matka bude dostávat do své původní formy se nazývá šestinedělí.
Ještě jednou se můžeme pomocí uvedené tabulky podívat na přibližný růst děťátka, při jehož
sledování jsme nezjistili žádný jiný začátek jeho života než ten, v němž se spojily dvě zárodečné
buňky, a to nastávajícího tatínka a maminky.
TABULKA RŮSTU OD POČETÍ DO PORODU
Týdny od početí | Týdny od začátku posledních měsíčků | Měsíce kalendářní | Měsíce lunární | Velikost v milimetrech:
výška v sedě "temenokostrčová" CRL |
Váha v gramech | Další míry v milimetrech:
průměr hlavy, chodidlo, amniový vak |
1. | 3. | 1. | 1. | |||
2. | 4. | 1. | 1. | (0.2) | ||
3. | 5. | 1. | 2. | (2.5) | amniový vak 10 | |
4. | 6. | 1. | 2. | 8 | ||
5. | 7. | 1.-2. | 2. | 11 | amniový vak 25 | |
6. | 8. | 2. | 2. | 16 | 0.2 | |
7. | 9. | 2. | 3. | 23 | 0.8 | |
8. | 10. | 2. | 3. | 32 | asi 2 | |
9. | 11. | 2.-3. | 3. | 42 | 3.4 | |
10. | 12. | 3. | 3. | 53 | 28 | |
11. | 13. | 3. | 4. | 67 | 34 | chodidlo 12.4 |
12. | 14. | 3. | 4. | 80 | 40 | |
13. | 15. | 3. | 4. | 91 | 59.5 | |
14. | 16. | 3.- 4. | 4. | 100 | 107 | hlava 29 |
15. | 17. | 4. | 5. | 110 | 113.5 | chodidlo 20.3 |
16. | 18. | 4. | 5. | 118 | 170 | |
17. | 19. | 4. | 5. | 125 | 198 | hlava 46 |
18. | 20. | 4.-5. | 5. | 131 | 255 | |
19. | 21. | 5. | 6. | 160 | 350-380 | hlava 52 |
20. | 22. | 5. | 6. | 175 | 450 | |
21. | 23. | 5. | 6. | 190 | 560 | hlava 58 |
22. | 24. | 5. | 6. | 205 | 670 | |
23. | 25. | 5. | 7. | 220 | 800 | hlava 64 |
24. | 26. | 6. | 7. | 234 | asi 990 | chodidlo 50.8 |
25. | 27. | 6. | 7. | 244 | asi 1080 | hlava 71 |
26. | 28. | 6. | 7. | 254 | 1240 | |
27. | 29. | 6. | 8. | 264 | 1302 | hlava 77 |
28. | 30. | 7. | 8. | 274 | 1360 | |
29. | 31. | 7. | 8. | 284 | 1585 | hlava 83 |
30. | 32. | 7. | 8. | 294 | 1728 | |
31. | 33. | 7. | 9. | 305 | 1954 | hlava 87 |
32. | 34. | 8. | 9. | 315 | 2265 | |
33. | 35. | 8. | 9. | 324 | 2492 | hlava 91 |
34. | 36. | 8. | 9. | 333 | 2745 | |
35. | 37. | 8. | 10. | 343 | 2860 | hlava 94 |
36. | 38. | 8.-9. | 10. | 351 | 3030 | |
37. | 39. | 9. | 10. | 361 | 3115 | hlava 96 |
38. | 40. | 9. | 10. | 368 | 3370 | |
Od 4. do 18. týdne jsou údaje temenokostrčové délky převzaty z knihy
Ultrasound in Gynecology and Obstetrics - Eberhard Merr (z r. 1991). Ostatní údaje jsou z další
použité odborné literatury, nemusí vždy odpovídat, je uváděn průměr. První tři týdny je velikost
velmi sporná, většinou se neuvádí, případné údaje se velmi liší.
"PPR je podle definice Světové zdravotnické organizace způsob plánování
rodičovství, s jehož pomocí může být o těhotenství usilováno stejně, jako je možné se těhotenství
vyhnout, na základě sledování přirozeným způsobem se vyskytujících ukazatelů a příznaků plodné a
neplodné fáze v ženském menstruačním cyklu. Je-li PPR používáno k zábraně početí, během plodné fáze
nedochází k pohlavnímu styku."
Jinými slovy, při tomto plánování rodičovství jde o využití znalostí
přirozených funkcí lidského organismu k optimálnímu načasování pohlavního styku s přihlédnutím k
přání, zda má či nemá dojít k početí. Je to zcela nezávadná regulace plodnosti, které se dosahuje
sledováním příznaků plodné i neplodné fáze menstruačního cyklu.
PPR je významnou pomocí jak pro manžele, u nichž je otěhotnění nežádoucí, tak
i pro ty, kteří mají s dosažením těhotenství problémy. PPR navíc umožňuje volit i nejvhodnější dobu
pro početí z hlediska přání manželů.
K výhodám PPR patří to, že je zdravé a může být plně spolehlivé. Zdravé v tom směru, že
nepoškozuje zdraví ženy ani muže, na rozdíl od umělé antikoncepce. A navíc vedení nezbytných záznamů
může přispět k upozornění na eventuální zdravotní poruchu. Tak lze včas vyhledat pomoc u odborného
lékaře. Co se týče spolehlivosti při vyhýbání se početí, ta závisí na tom, která z metod PPR je
zvolena a nakolik jsou dodržena její pravidla.
Téměř úplné zamítnutí si zaslouží kalendářní metoda i metoda krystalizace slin, zkoumaná za
pomoci mikroskopu. Rovněž astrální metoda, vypočítávaná podle nastavení Slunce a Měsíce při narození
ženy, je ukázkou využívání lidské důvěřivosti a bývá k PPR zařazována neprávem. Spolehlivost
krystalizace slin, v knize K. Šipra a H. Šiprové: Přirozené a spolehlivé plánování rodičovství, je
uváděna více než dvacetkrát nižší než při používání teplotní metody. Hlenová metoda či Billingsova
ovulační metoda, ve spolehlivosti sama o sobě dost závisí na zkušenosti s registrací hlenu, zvláště
při jeho velmi malém výskytu. Také sebevyšetření děložního čípku, při potřebné zkušenosti a v
kombinaci se sledováním některé z dalších známek ovulace, je schopné přispět ke spolehlivosti.
Ze všech nejspolehlivější je metoda symptotermální (STM), která je vlastně individualizovanou
kombinací zmíněných metod (u nichž se jedná o sledování hlenu a čípku) s nepostradatelným měřením
bazální tělesné teploty v určitém období menstruačního cyklu. Současně jde o správné vyhodnocení
průběhu této teploty a tělesných příznaků - symptomů. Metoda umožňuje vyjít vstříc individuálním
potřebám a postojům. Podmínkou spolehlivosti je znalost a dodržování pravidel. Při jejich nedodržení
a určitém risku nejde o případnou nespolehlivost metody, ale o selhání lidského předsevzetí. Metoda
v cyklu ženy odhaluje poznání jejího plodného období i spolehlivě neplodného, ale i výskyt dnů, kdy
je dobře počítat s menší spolehlivostí.
Jako první větší šiřitel PPR u nás v ČR je znám prof. MUDr. Květoslav Šipr, CSc. Je zakladatelem
Institutu pro odpovědné rodičovství v Brně, Mendlovo nám. 2. Jeho poslední publikací je přehledná
kniha Přirozené a spolehlivé plánování rodičovství, na které spolupracovala i MUDr. Helena Šiprová.
Kniha má 118 stran a je doplněna názornými dvoubarevnými obrázky, včetně fotografií ukazujících
různé typy hlenů.
Další knihu o PPR vydala Matice cyrilometodějská. Autoři John a Sheila Kippleyovi ji nazvali
Umění přirozeného plánování rodičovství a říkají v ní, že PPR je umění a člověk se mu musí naučit,
stejně jako umění přirozeného porodu, kojení nebo plavání. To se u zvířat řídí instinkty, zatímco u
člověka se koordinace potřebná k plavání musí teprve rozvinout pomocí učení a procvičování
odpovídajících technik. Jejich kniha je velmi obsažná. Má 260 stran, s množstvím tabulek různých
skutečných cyklů, pomocí kterých je možné naučit se správně vyhodnocovat nejrůznější situace a k ním
volit i nejvhodnější pravidla, která učebnice k použití nabízí. S touto knihou je totožná i výuka
Ligy pár páru (LPP), která u nás šíří prostřednictvím
svých učitelů zaškolování do technik PPR. Informace o jejich kurzech lze získat na adrese Liga pár
páru, David a Michaela Prentisovi, Fügnerova 143/9, 272 01 Kladno.
Poradenství a vzdělávání v PPR je poskytováno také v poradnách sdružení Ochrana nenarozeného života.
Adresa ústředí sdružení ONŽ: Voršilská 5, 11000 Praha 1, tel.02/294856.
Metodu německé Pracovní skupiny PPR, která je podložena laboratorními a ultrazvukovými
vyšetřeními, stručně zpřístupnila MUDr. Lázničková se svými spolupracovníky v publikacích "Seznamte
se: STM" a "Nebojte se přirozeného plánování rodičovství". Autorka, dr. Lázničková, je zakladatelkou
Pracovní skupiny PPR, Trnitá 8, 602 00 Brno. Na této
adrese jejich poradny můžete získat i pomůcku pro poradenství s barevnými obrázky a s fotografiemi
"Průvodce symptotermální metodou". Pro mimobrněnské Pracovní skupina nabízí mimo kontaktu na své
instruktory i korespodenční poradenství.
Podle starších informací brněnské Pracovní skupiny PPR je u symptotermální metody, při snaze
vyhnout se početí, její spolehlivost srovnatelná se spolehlivostí hormonální antikoncepce, i když
index selhání byl uváděn vyšší. Tato přirozená metoda je spolehlivá i po porodu v době kojení. Je
použitelná i při zcela nepravidelných cyklech a při službách ve směnném provozu. Mělo by jít o
metodu oboustranné spolupráce muže a ženy, posilující jejich sebevědomí i důvěrný vztah, která jim
umožňuje maximální ničím nerušený sexuální prožitek.
V přirozenosti je krása i naděje zdravého života, které patří k představám o obsahu štěstí.
Informace o literatuře a možnostech k zaškolení do PPR je zde důležitá, protože několik řádek v
této publikaci nemůže stačit k úspěšnému zvládnutí celé rozsáhlé problematiky. Zde jsou jen základní
znalosti toho, oč v PPR jde. Optimální je přímý kontakt se zkušenými instruktory v poradnách, které
jsou ve všech větších městech a pro zájemce z menších měst je možné po individuální domluvě
uspořádání kurzu v místě bydliště.
Pro úplnost informací, pracovní skupina PPR, pod vedením dr. Lázničkové, která přejala beze změn
pravidla německých odborníků, o nichž prohlašuje, že jsou nejnovější a odlišná od pravidel LPP i
jiných odborníků, zavrhuje směšování s jejich naukou. Je zde tedy upozornění, že následující podání
s ní není v souladu, avšak snaží se co nejsrozumitelnějším způsobem stručně podat obraz celé
problematiky. (V současné době jsou označována za nejnovější ještě další odlišná pravidla STM, a
to anglická.)
Pro používání přirozených metod regulace porodnosti je potřebné, aby se žena vyznala ve svém
vlastním cyklu a má mu rozumět i její muž. Z pohledu plodnosti rozeznáváme při PPR v menstruačním
cyklu tři fáze: předovulační neplodnost, plodné období s ovulací a poovulační neplodnost. Podstatné
změny, které v nich probíhají, se týkají hormonálních vlivů, sliznice dělohy, děložního čípku i
situace na zevních rodidlech a bazální teploty.
První fází cyklu je období označované předovulační neplodnost a
začíná prvním dnem pravého menstruačního krvácení, tedy krvácení, kterému předcházelo období
zvýšených teplot. Tato poznámka je zde proto, že někdy může dojít i ke krvácení uprostřed cyklu. Při
"měsíčkách" nebo-li menstruačním krvácení jde o odloučení celé vrstvy děložní sliznice, která v
uplynulém cyklu rostla a připravovala se tak na eventuální možnost uhnízdění oplozeného vajíčka.
Tato sliznice krvácením odchází otevřeným čípkem do pochvy a ven. Zachycuje se do menstruační vložky
nebo se používají tampony, které ze zdravotního hlediska nejsou vhodné pro trvalé používání, ale
hodí se tam, kde by ženě z nějakého důvodu vložky vadily.
V první fázi začne v děloze růst nová vrstva sliznice. Přičiní se o to buňky rostoucího folikulu
tím, že vytváří hormony estrogeny, jež jsou vyplavovány do krve. Dozrávání folikulů vajíčka, je ale
ovlivněno hormonálními signály podvěsku mozkového (hypofýzy). Děložní čípek je po menstruaci
zpočátku tuhý jako nosní chrupavka, uzavřený hustým hlenem a na zevních rodidlech je patrná suchost.
Jedná se o méně jisté období neplodnosti, protože končí různě rychlým přechodem do druhé fáze, jejíž
počátek není předem určený. Lze jej stanovit s určitou větší či menší pravděpodobností. Postupy
stanovení jsou právě předmětem metod PPR. Poslední den předovulační neplodnosti se vypočte odečtením
čísla 8 ode dne, kdy nejdříve za posledních 12 menstruačních cyklů došlo k vzestupu teploty.
Platnost tohoto výpočtu je ještě podmíněna tím, že ve stydké štěrbině se nevyskytují stopy hlenu.
Odůvodnění osmi dnů vychází z praxe, že k ovulaci může dojít nejdříve tři dny před začátkem vyšších
teplot, k tomu se připočítávají tři dny, po které spermie mívají oplozovací schopnost a ještě den ke
zvětšení jistoty. Předcházející den je pak den osmý. Příčina je v tom, že spermie mohou v prostředí
děložního hrdla, za přítomnosti řídkého tažného hlenu, vyčkat několik dnů a pak v období ovulace
vycestovat k uvolněnému vajíčku. Zde je ještě na místě připomínka, že podle jednoho z posledních
výzkumů, který zahrnoval 15.000 cyklů, došlo k poznatku, že se mohou vyskytnout výjimky až
sedmidenního přežití schopných spermií, ač se dříve tato doba počítala na 3-4 dny. Tím však není
snížena spolehlivost symptotermální metody, uvedená studie ji vykazovala v Německu PI 0.3. V
Rakousku vyšel tento Pearl-Index (PI) 0.
Druhou fází je plodné ovulační období. Hlen z čípku se v něm stává
řídkým, stéká pochvou a bývá vnímatelný i na zevních rodidlech. Čím je řidší, tím snadněji se
případné spermie mohou dostat jeho přispěním až do vejcovodu. Čípek je otevřený, měkký asi jako ret
a postavený výše. K těmto výše popsaným úkazům dochází působením estrogenů. Ovulací je nazýváno
uvolnění vajíčka ze zralého folikulu, který dosáhl velikosti asi dvou centimetrů. Vlastní vajíčko má
však při svém vypuzení pouze jednu pětinu milimetru. Je zachyceno třásněmi vejcovodu a jím se
pohybuje k děloze. Z prázdného folikulu se vytvoří tzv. žluté tělísko, které hned vytváří hormon
progesteron. Ten má vliv na zvýšení bazální tělesné teploty, na houstnutí hlenu i na další změny
čípku. Působí, že děložní sliznice zůstává zkypřená, je bohatě zásobena krví a zamezuje i možnosti
další ovulace.
Třetí fází je poovulační neplodnost, která na rozdíl od první bývá
přibližně stejně dlouhá. Začíná několik dnů po ovulaci a není v ní možné otěhotnět. Děložní čípek se
stal opět tuhým jako nosní chrupavka, uzavřel se a je v nižší poloze. Pokud v předchozí fázi nebylo
vajíčko oplodněno, tak zaniklo. Bazální teplota je zvýšená a až později poklesne. Uvedené příznaky
(symptomy) těchto tří fází jsou základem pro symptotermální metodu.
Všeobecně by se mohlo říci, že začátek poovulační neplodnosti je plně spolehlivý podle toho
příznaku, u nějž jsou podmínky pravidel vyznačující tuto fázi splněné později. Jde o dodržení
pravidel dvojí kontroly. U symptotermální metody se jedná o rozhodující vzestup teploty a nejdříve
třetí večer po dni, v němž byl naposledy zjistitelný hlen nejplodnějšího charakteru, případně třetí
den sestupu čípku, kdy je opakovaně pozorován jako tvrdý a uzavřený. Informovanost o něm bývá ceněna
zvláště v době po porodu a v přechodu.
Rozhodující vzestup teploty znamená, že za stanovených podmínek naměřené teploty ve třech po
sobě následujících dnech jsou vyšší než nejvyšší teplota naměřená v předcházejících šesti dnech, při
čemž teplotní rozdíl třetího dne vzestupu dosahuje alespoň 0.2 stupně Celsia. Podmínkami pro správné
naměření bazální teploty je používání téhož teploměru v celém cyklu, měření ve stejné tělní dutině
(pochva, ústa či konečník), měřit v pravidelnou dobu, hned po probuzení. Má předcházet alespoň šest
hodin spánku, vstává-li se např. k dítěti, má následovat ještě půl hodiny klidu na lůžku. Vše, co
může teplotu ovlivňovat se zaznamenává, nejen nachlazení, ale i jiná hodina měření, nedostatek
spánku, psychické vypětí, cestování, večerní požití alkoholu, braní léků.
Při sledování hlenu, je-li méně plodný, bývá chuchvalcovitý bílý, tuhý bělavý až nažloutlý,
krémově hustý, mléčně zakalený a hustý, bělavě žlutý a lehce elastický. Hlen s nejvyšší plodností je
sklovitý s bělavými vlákny, jako syrový bílek nebo průzračný tažný či sklovitý tažný, může působit
až pocit mokra. Někdy jen vlhko či kluzko.
Při vyhodnocování nemusí jít pouze o jedno základní pravidlo, učebnice LPP si všímá více
možností a volí se nejvhodnější.
Vzhledem k upozornění, že je mnoho manželských párů, které nejen odmítají antikoncepci, ale i
celkem nevelkou náročnost spojenou se sledováním tělesných příznaků při spolehlivých metodách PPR,
následuje zde ještě informace o další, sice nespolehlivé, ale užívané metodě. Volí ji ti, kterým by
početí dítěte nevadilo, ale přece jen dávají přednost snaze zatím se mu vyhnout.
Kalendářní metoda
Pochází od Knause a Ogina z třicátých let tohoto století. Jejím velkým nedostatkem je to, že
nemůže zohlednit jedinečnost každého menstruačního cyklu. Vychází z nejistých předpokladů, že k
ovulaci s možnosti početí dochází dva týdny před začátkem menstruace (+ - 2 dny) a oplozovací
schopnost spermií trvá asi 3 dny (podle současných poznatků by se mělo počítat o 2 dny více),
přičemž vajíčko ženy má schopnost oplodnění jen jeden den. Podle těchto předpokladů první plodný den
se vypočítá, když se od nejkratšího menstruačního cyklu odečte 18 a poslední plodný den se vypočítá,
když se od nejdelšího menstruačního cyklu odečte 11. Aby toto počítání vyšlo, je potřebné znát délku
cyklu ženy a měla by být takřka pravidelná. Žena tuto délku proto sleduje alespoň osm měsíců
předtím, než touto metodou o PI 13 - 25 se začne řídit. Čím je její cyklus nepravidelnější, tím
delší období možné plodnosti vychází.
Tato metoda, podle usnesení kolegia Pracovní skupiny PPR, do současného moderního PPR nepatří,
protože nevyužívá sledování vyskytujících se ukazatelů jednotlivých fází cyklu, které obsahuje
definice WHO v úvodu kapitoly. Mnohem více nesprávné je zařazování do PPR i praktikování přerušované
soulože (coitus interruptus). Proto se o ní dočtete až ke konci následující kapitoly.
Kapitola vznikla ve spolupráci s gynekoložkou MUDr. Xenii Preiningerovou.
"Anti-koncepce" v doslovném překladu zní: "proti-početí". Jednoznačně nejde
o plánování rodičovství, ale pouze o snahu se mu vyhnout. V tom je rozdíl od PPR. Jak uvidíme dále,
není každá "antikoncepce" jen proti početí, ale často slouží i proti životu, ke zničení již počatého
nového života, vyvolává raný chemický potrat. Proto se říká, že má současně účinek abortivní. Zde se
také setkáváme se škodlivostí pro zdraví uživatelky, když se mluví o vedlejších účincích nebo i o
kontraindikaci. Proto se doporučuje porada s lékařem a i se svědomím. Rozhodně je u každé metody
potřebné znát všechna pro i proti, aby se dalo svobodně a správně zvolit.
Přitažlivost umělé antikoncepce spočívá v její jednoduchosti při údajné
zábraně početí. Tato její stránka i vlivem nabídky širokého sortimentu velice doporučovaných
prostředků, ovlivňuje lidi tak, že je zbavuje odpovědnosti za chování v sexuální oblasti. Dochází
k lehkomyslnosti, která má vážné následky. Vidíme je i při pohledu na stabilitu současné rodiny v
dnešním světě. A vedle nabouraných vztahů má tato lehkomyslnost na svědomí poškození psychická i
zdravotní.
Z negativních stránek umělé antikoncepce je potřebné si připomenout
nepředvídatelnou možnost selhání a jeho následky, přenášení odpovědnosti převážně na ženu, podporu
růstu promiskuity a s ní spojených následků. Existují též zdravotní rizika pro ženy i jejich děti,
jichž si všimneme u jednotlivých metod. Také sem patří potřeba léčení následků užívání antikoncepce
i léčení komplikací po potratech k nimž došlo pro selhání antikoncepce, a to i s finančními
ztrátami. Z hlediska etiky je podstatné i narušování přirozené celistvosti člověka, jeho jednání a
nepřirozené oddělování dvou účelů pohlavního styku: posílení lásky a otevřenost k přijetí nového
života. U bariérové antikoncepce se nemusí vyskytovat jen případy alergie na latexový materiál, ale
za závadu lze považovat i neúplnost tělesné jednoty a odevzdávání se. Ne každý to dokáže pochopit,
ale při rozhodování se pro antikoncepci je potřebné brát zřetel i na morální cítění manželského
partnera. Křesťanská morálka umělou antikoncepci odmítá pro všechny její stránky uvedené v tomto
odstavci.
Při rozhodování se pro určitou antikoncepci hraje roli také její
spolehlivost, proto si pamatujme, že se počítá podle Světové zdravotnické organizace vyjádřením
těhotenského indexu PI (Pearlův index). Vyčísluje se zde počet nechtěných těhotenství během jednoho
roku u sta žen, které používají konkrétní antikoncepci nebo metodu PPR.
Hormonální antikoncepce
spočívá v užívání pilulek s hormony, které mívají za cíl působit sterilizačně, antikoncepčně a
abortivně. (Abort znamená usmrcení již počatého dítěte.) Spolehlivost obrany proti
těhotenství je uváděna: PI 0.2 - 1.0. Mnohá odborná pojednání tvrdí, že jde o spolehlivost na stejné
úrovni se spolehlivostí symptotermální metody PPR, od níž se velice liší ve způsobu účinku.
Hormonální antikoncepce je více druhů. Užívají se buď kombinace estrogenů a progestinů nebo jen
samotné progestiny.
Hormonální kontraceptiva se dělí na:
Kontraceptiva, které obsahují estrogeny i progestiny.
Kombinované perorální (pilulky) preparáty - každá pilulka obsahuje
estrogen i progestin.
Sekvenční perorální preparáty - pilulky obsahují 7 pilulek čistě
estrogenových a 15 pilulek kombinovaných.
Kontraceptiva, které obsahují samotný progestin.
Minipilulka.
Depotní (působí delší dobu) gestageny - v injekční formě (Depo-Provera),
dále mohou být zavedena pod kůži (Norplant) nebo mohou být i součástí nitroděložní kontracepce.
Také existuje vaginální kroužek s obsahem progestinu. Při jeho použití u něj dochází k
uvolňování hormonu přes poševní stěnu do krve.
Postkoitální kontraceptiva - jsou plně abortivní, označují se jako
pilulky "po" - postkoitální (angl. after pill) - účinek preparátů je založen na narušení děložní
sliznice a narušení transportu oplodněného vajíčka vejcovodem, tím se zajišťuje jeho usmrcení
(jedná se o Postinor nebo kombinovaná hormonální kontraceptiva).
Ještě je třeba se zmínit o pilulce z kategorie antiprogesteronů, která je plně abortivní a
jmenuje se RU 486. Látka, kterou obsahuje (mifepriston), působí proti progesteronu, který je
důležitý pro normální průběh těhotenství. Její rozšíření je považováno za nebezpečné a proto se
užívá pouze ve čtyřech zemích světa.
Nejčastěji nabízené preparáty mají obsah dvou hormonů, z nichž jeden je podobný
estrogenům, které jsou vytvářeny folikuly vaječníků v průběhu menstruačního cyklu a druhý se podobá
gestagenům, jejichž představitelem je progesteron ze žlutého tělíska. Tyto hormony jsou připraveny
uměle, chemicky. Mají-li být správně účinné, musí narušit normální vývoj Graafova folikulu a vyvolat
anovulační cykly. Potlačením ovulace by pilulky působily sterilizačně. Problém je v tom, že původně
vysoké dávky hormonů přespříliš škodily zdraví ženy a proto se začaly víc a víc snižovat. Pokud
proběhne ovulace, mohlo by dojít k početí. Také se zde mluví o antikoncepčním působení progestinů -
progestin zahušťuje hlen děložního hrdla a zhoršuje průnik spermií do vyšších oddílů pohlavního
ústrojí. I v tom je spolehlivost nedostatečná, a tak pověst pilulek zachraňuje třetí působení, které
je abortivní. K tomuto působení dojde tím, že hormony narušily sliznici dělohy natolik, že počaté
dítě ve vývojové fázi blastocysty, jemuž byla současně zpomalena cesta vaječníkem, nemá možnost do
ní vrůst, uhnízdit se. Proto končí svůj život. Spolehlivosti pilulky s nejnižší dávkou estrogenů
(Mercilon) bylo dosaženo jejím abortivním účinkem. Tedy to dopadlo "dobře". (A pro koho?)
Před rozhodnutím užívat hormonální antikoncepci je potřebné si
uvědomit, že toto užívání s sebou přináší závažná rizika a podobně jako léky i antikoncepční pilulky
mají nepříznivé vedlejší účinky.
1. Onemocnění srdce, cév a krve
Zvyšují krevní tlak. Působí změny v procesu srážení krve. Přitom může dojít k ucpání žil, k
následnému zánětu žil či k plicní embolii. V oběhu arteriálním (tepeném) může být ucpávání tepen
příčinou mozkových příhod a infarktu srdce. Všechny tyto komplikace jsou ještě častější, pokud žena
kouří.
2. Jaterní onemocnění
Pilulky zvyšují riziko jaterního poškození, funkčních poruch jater a výskytu žlučových kamenů.
Podporují vznik nádorů jater.
3. Poruchy látkové přeměny
Pilulky způsobují změny hmotnosti - váhový přírůstek zadržováním vody v těle. Ovlivňují v těle
látkovou přeměnu tuků, cukrů a vitaminů. Přispívají přitom ke vzniku cukrovky. Zvyšují hladinu
vitamínu A a C, snižují hladiny vitaminů B (pyridoxin, riboflavin, vit. B12, kyselina listová.
Nedostatek kyseliny listové a nadbytek vitaminu A mohou poškodit plod. Navíc nedostatek kyseliny
listové způsobuje anémii (chudokrevnost) a snížená hladina vitaminu B6 (pyridoxinu) může vyvolat
depresi.
4. Nádory
U mladých žen, které nerodily, zvyšují pilulky riziko rakoviny prsu, zvyšují riziko rakoviny
děložního čípku, podporují vznik nezhoubných i zhoubných nádorů jater.
5. Další vedlejší účinky
Pilulky působí na centrální nervovou soustavu, způsobují bolesti hlavy a deprese, ztrátu libida
(sexuální žádostivosti), pocit na zvracení a zvracení. Mohou vést k poruchám vidění. Způsobují edém
(otok) rohovky, což komplikuje používání kontaktních čoček. Mají negativní vliv na obranyschopnost
organismu proti infekcím. Dochází k častějším plísňovým onemocněním pochvy. Vyskytuje se
premenstruální syndrom, zvýšená pigmentace kůže, napětí v prsou.
U preparátů jen s progestiny dochází ke zvýšenému výskytu mimoděložních těhotenství, k
nepravidelnému menstruačnímu cyklu, je zvýšené riziko osteoporozy (řídnutí kostí), změn hmotnosti,
poruch v přeměnách tuků, zvyšují nervozitu, ztrátu libida, akné, hirsutismus (nadměrné ochlupení),
ženy mívají pocit na zvracení, amenorrheu (chybění měsíčků), suchost vaginální sliznice. V pokusu na
zvířeti byly podrobně prozkoumány účinky působení progesteronu na poševní sliznici a je prokázáno,
že tato látka snižuje tloušťku poševní sliznice a zvyšuje vnímavost k poševní infekci. Je dokonce
vyslovena hypotéza snadnějšího přestupu HIV infekce přes takto změněnou sliznici.
Při užívání hormonální antikoncepce musíme mít na mysli, že současné užívání některých léků
(antibiotika, léky proti křečím, hypnotika, léky proti bolestem) může snížit antikoncepční účinek a
naopak pilulky mohou ovlivnit účinek řady léků. Účinek pilulek se snižuje při zvracení a průjmu.
Z uvedených důvodů nelze pilulky podávat v těchto případech:
Ženám, které již prodělaly ucpání cév, infarkt srdce, mozkovou příhodu, léčí se se srdcem,
zvýšeným krevním tlakem, poruchou krevní srážlivosti, mají bolesti hlavy, porušené jaterní funkce,
prokázané žlučníkové kameny a další. Důležitý je pohovor s lékařem, nezatajovat onemocnění a
docházet na pravidelné kontroly.
Je zde ještě na místě připomenout, že otěhotnění hned po vysazení pilulek
(které bývá snadné) může být rizikové a vyplatí se mu vyhýbat alespoň tři měsíce. Existují studie o
spojitosti mezi užíváním antikoncepčních pilulek a narozením zdravotně poškozeného dítěte. K tomuto
upozornění též patří, že v době prvních tří měsíců po vysazení pilulek pro jejich vliv bývá při
praktikování PPR hodnocení hlenového příznaku velmi obtížné.
Výhody přisuzované hormonálním kontraceptivům:
U kombinované hormonální kontracepce se snižuje výskyt mimoděložních těhotenství, redukuje
výskyt preeklampsie (dispozice k tzv. božci), těhotenské hypertenze (vysoký tlak), snižuje výskyt
pánevních zánětů - ochrana se uplatňuje především proti gonokokům a chlamydiím, ale chlamydiová
infekce děložního čípku může být podpořena. Působí na menstruační dysfunkci (snižuje intenzitu a
trvání menstruace, snižuje výskyt bolestí při menstruaci, snižuje potíže při menstruačním syndromu).
Klesá výskyt benigních onemocnění prsů - tento příznivý efekt ovšem vymizí během roku po vysazení
pilulek. Snižuje se výskyt vaječníkových cyst. Pilulky s vyšší hladinou estrogenů (tedy zdraví
škodlivější) snižují výskyt akné a poruch kožních mazových žláz. Redukuje riziko zhoubného nádoru
dělohy a vaječníků.
MUDr. O. Pšenička, ve své knize Sexuální výchova v rodině poukazuje na to, že
z pohledu biologa jsou účinky hormonální antikoncepce hrubým zásahem do základního biologického rytmu
ženy, a že se opomíjí uvádění nepříznivých účinků. Názorným příkladem je, že se při propagaci této
antikoncepce hovoří o sníženém výskytu nezhoubných nádorů prsů a opomíjí se fakt zvýšeného výskytu
zhoubného nádoru prsu. Sami posuďte, co je významnější. Také mnozí odborní lékaři zabývající se
gynekologií mladistvých uvádí, že v každém případě je hormonální antikoncepce zátěží pro dospívající
organismus a u žen do 25 let jsou její negativní účinky větší. Učebnice Gynekologie a porodnictví pro
lékařské fakulty varuje před užíváním této antikoncepce dívkami v adolescenci pro zpočátku vysoké
procento jejich anovulačních cyklů, které pak klesá s přibývajícím věkem. Upozorňuje, že vynechání
pilulky také narušuje menstruační cyklus. Opět je zde jasný rozdíl oproti podání propagátorů
antikoncepčního byznysu (jsou i mezi lékaři), kteří lživě hlásají, že tato antikoncepce je vhodná
zvláště pro mladé dívky před plánovaným sňatkem a těhotenstvím. Pravdou je opak.
Další metody antikoncepce
Nitroděložní tělíska
K dispozici jsou:
Nemedikovaná tělíska - bez přídatných biologicky aktivních komponent.
Medikovaná tělíska - obsahující substance, které by měly zvyšovat
účinnost tělísek (měď nebo hormony).
Spolehlivost tělísek bývá v odborné literatuře uváděna rozdílně. PI 3 - 5 se týká
jen prvního druhu a největší uváděná spolehlivost PI 0.3 - 1.0 se týká medikovaných tělísek.
Mechanismus účinku není přesně znám. Existují tyto teorie:
Tělísko vede k zánětlivé reakci děložní sliznice, která brání uhnízdění plodového vejce (zvyšuje
se zde množství bílých krvinek, makrofágů), ovlivněny jsou enzymatické pochody, hormony mění zrání
děložní sliznice. Zánětlivá reakce vede k fagocytóze (pohlcování spermií a plodového vejce). Tělísko
také může vést k zvýšené peristaltice (pohyblivosti) vejcovodů.
Z vedlejších nepříznivých účinků se uvádí silné a prodloužené menstruační krvácení, které může
vést ke vzniku chudokrevnosti. Dále bolesti v podbřišku, protržení dělohy při zavádění, expulze
(vypuzení) tělíska, gynekologické záněty s následnou tvorbou srůstů a riziko rozšíření zánětu na
pobřišnici, který může vyústit v celkovou otravu krve. Neplodnost, zvýšený výskyt mimoděložního
těhotenství, hlavně u tělísek s hormony, aktinomykóza.
V USA pokleslo užívání tělísek poté, co bylo v jediném roce vedeno 2.500 soudních procesů se
žádostmi o odškodnění žen, poškozených spirálou IUD, ve výši několika miliard dolarů.
Sterilizace a vazektomie
Při těchto chirurgických metodách se jedná o zákrok, který je považován prakticky za nevratný.
Tímto svým zaměřením se liší od ostatních metod antikoncepce. Ani zde není naprostá spolehlivost
(PI = 0.15 - 0.3). Mezi těmi, u nichž selhala, je zaznamenán i případ páru, v němž si muž dal udělat
vazektomii, jeho žena si nechala podvázat vejcovody a přesto dvakrát otěhotněla.
Princip ženské sterilizace spočívá v tom, že zabrání vstupu vajíčka do dělohy. Vejcovody
spojující vaječníky s dělohou musí buď být přerušeny nebo odstraněny či jinak zničeny. Nejběžnějším
druhem této operace je dnes laparoskopická sterilizace, která se provádí v celkové anestezii (v
celkovém uspání). Laparoskop je přístroj, pomocí kterého se operuje v prostoru malé pánve.
Laparoskop se zavádí do břicha z malého řezu poblíže pupku. Největším úskalím laparoskopie je to, že
chirurg zavádí tento nástroj jaksi "naslepo", protože nevidí co vlastně pod ním je. Tato operace je
nevhodná u žen, jež prodělaly operaci nebo zánět v dutině břišní, zanechávající srůsty. S vejcovody
je možné naložit při operaci různým způsobem. Mohou být spáleny elektricky, mohou být mechanicky
přerušeny pomocí kroužků nebo svorek a poslední metoda je chemická.
Sterilizace se dříve se prováděla klasickým chirurgickým postupem, to znamená otevřením dutiny
břišní a podvázáním vejcovodů. Dnes se takto provádí minimálně.
Komplikace výkonu spadají do běžných operačních rizik, včetně úmrtí. Laparoskopická sterilizace
elektrickým proudem přináší riziko, že při ní může dojít i k nechtěnému poranění jiného orgánu,
třeba střeva. Při selhání sterilizace u žen je zvýšené riziko výskytu mimoděložního těhotenství. Po
operaci se mohou objevovat psychické obtíže.
Vazektomie představuje mužskou sterilizaci a jedná se o operaci mnohem snadnější než u žen. Je
to tím, že mužské pohlavní orgány leží mimo dutinu břišní. Principem této operace je pouze
jednoduché přerušení chámovodu, který spojuje varle s penisem. Tento výkon se snadno provádí při
místním umrtvení. Komplikace výkonu představují běžné operační riziko. Objevily se zprávy, že u mužů
po vazektomii se objevuje zvýšená možnost vzniku rakoviny prostaty.
Za výhodu ženské sterilizace se uvádí skutečnost, že na rozdíl od mužské vazektomie je účinná
ihned po propuštění z nemocnice.
Tyto dvě uvedené metody bývají označovány za úmyslné a trvalé poškození lidské schopnosti a jako
takové jsou nepřípustné pro lidi uznávající křesťanskou morálku.
Metody chemické
Spermicidy jsou látky, (9 nonoxynol nebo octoxynol), které se vyrábějí ve formě krémů,
pěn, gelů, čípků nebo houbiček a poškozují spermie. Spolehlivost mají velmi malou, PI 3 - 18 (u
jednotlivých druhů jsou rozdíly), proto se doporučují jako kombinace s bariérovou ochranou. Umísťují
se do pochvy před pohlavním stykem a chemické účinky snižují pohyblivost spermií.
Metody bariérové
Prezervativ (kondom) má dnes často uváděnou spolehlivost PI 5 - 15, učebnice Gynekologie
a porodnictví z r. 1987 dokonce uvádí PI 15 - 20. Všeobecně platí, že čím je produktivnější věk
ženy, tím je vyšší PI a tedy jde o menší spolehlivost. Vedle nedostatečné spolehlivosti může tento
latexový návlek zapříčinit i pocitové nedostatky. Je zákonité, že jeho spolehlivost v zábraně
otěhotnění je mnohem vyšší než jeho ochrana před nákazou. Kondom zmenšuje rizika nechtěných
těhotenství i nákaz, ale spoléhání na něj mnohem více zvyšuje počet lehkomyslných pohlavních styků
při nichž k těmto rizikům dochází. Lze jim předcházet dodržováním zásad věrnosti a odpovědnosti.
Krom toho pohlavní styk patří do manželství.
Informace o možnostech kondomu jsou v prvním dílu, v kapitole Úskalí života.
MUDr. O. Pšenička uvádí, že také prezervativ i pesar mívají vedlejší účinky. Jmenuje rozsáhlou
studii američana A. N. Gjorgova o komplikaci, která nasvědčuje tomu, že dlouhodobým užíváním těchto
prostředků se zvyšuje riziko karcinomu prsu 4.5 x. Cituje z publikace MUDr. P. Čepického, CSc.,
Antikoncepce, vydané r. 1993, že vedlejším účinkem u těchto metod je také výskyt těhotenské
hypertenze v následujícím těhotenství. Problém se týká toho, že imunitní systém ženy si nemohl
předem vytvořit imunologickou toleranci vůči znakům plodu, které pochází od otce. Blokuje se řada
přirozených reakcí, které souvisí s pohlavním stykem. Vedle imunologických reakcí jde o vstřebávání
působků (hormonů, enzymů, nejrůznějších biokatalyzátorů...) obsažených ve spermatu, které se
zapojují do současně probíhajících humorálních reakcí. Pokud je při styku dlouhodobě zabraňováno,
aby se ejakulát dostal do styku se sliznicí poševní stěny, tělo ženy je ochuzeno o řadu přirozeně
reagujících látek (např. prostaglandinů). MUDr. Pšenička dodává, že taková situace může být jednou
z příčin, které podmiňují vznik rakoviny prsu.
U řady mužů se sexuálními obtížemi může používání kondomu tyto obtíže prohloubit nebo navodit
poruchy erekce.
Je nutné také vědět, že stěna prezervativu vyrobeného z latexu je málo odolná vůči tukům (dětský
olej může v 95% způsobit narušení kondomu během 15 minut). Lidé často k intimní hygieně a k hygieně
rukou používají tučné masti, krémy a pleťová mléka. - V souvislosti s kondomy jsou tyto prostředky
nepřípustné.
Dále existuje ženský kondom (femidom), poševní pesar (diafragma), cervikální klobouček (pesar).
Metoda Coitus interruptus (přerušovaná soulož)
Zařazení této metody je problematické. Jde o selhávající metodu, kterou nelze považovat za PPR
protože jejím cílem nikdy není dosažení početí a na vztah partnerů může mít i negativní vliv. Při
takovémto aktu nejde o bezvýhradné dávání a přijímání se navzájem, ale o systematické odmítnutí
celistvosti. Jde o ukončení pohlavního styku před začátkem ejakulace. PI je udáván nejnižší 4 - 18,
někde i podstatně vyšší. Důvody selhání nespočívají jen v chybném odhadu nástupu ejakulace, ale i v
přítomnosti spermií v sekretu unikajícího z močové trubice před ejakulací. Za nežádoucí účinek je
pokládána nervozita partnerů, zejména ženy, která trpívá strachem před otěhotněním. Vznikají tak
neuróza, deprese, smutek i chronická absence orgasmu u ženy a její zklamání. Nechybí pak ani napětí
mezi manželi. K negativním vlivům by se zřejmě mohl přičíst i výskyt těhotenské hypertenze, popsané
u předchozí metody.
Říká se, že "každý je strůjcem svého štěstí" a svá rozhodnutí uskutečňuje
svobodně. Základem je k tomu i úsudek mravního svědomí, které mu ukládá volit dobro a vyhýbat se
zlu. Je na každém, zda se rozhodne pro přirozené metody nebo dá přednost antikoncepci s jejími
vedlejšími účinky. Podobně mladý člověk volí, zda chce až do manželství dávat přednost výhodám
panenství a panictví nebo se rozhodne užít si sexu hned bez ohledu na budoucnost. Sebeovládání před
manželstvím, je ale vkladem pro šťastný život v manželství.
Interrupce představuje násilné ukončení těhotenství nebo-li umělý potrat. Jde při
něm o usmrcení nové lidské bytosti v jejím prenatálním vývoji. Je to rozhodování závažnější než v
otázce antikoncepce. Jde o tlukoucí srdce, fungující mozek, citlivý plod vlastního života. Je
potřebné uvědomit si tuto skutečnost, která je tvrdou realitou doléhající na ty, kdo potrat prožili.
Objevuje se pak v podobě postabortního syndromu, který je psychicky prožíván jako bolestivá
bezvýchodná situace. Zdravotní následky zvoleného potratu mohou být i tragické, a to jen proto, že
člověk pro své pohodlí rozhodl o zabití té nejbližší bytosti, za jejíž život byl plně odpovědný.
Přes to všechno společnost přijala jiný pohled a zákonem 22.10.1986 bylo
schváleno provádění umělých potratů jako legální. Ve znění o účelu zákona se říká, že je přijat se
zřetelem na ochranu života a zdraví ženy a v zájmu plánovaného a odpovědného rodičovství. Kdo zná
následky, vidí pomýlenost tohoto pohledu a podivnost zřetele.
Potrat lze v ČR absolvovat jednou za 6 měsíců. Normálně se provádí do konce 12 týdne
těhotenství. Při sérologicky potvrzeném postižení ženy infekcí rubeoly v prvních týdnech gravidity
může být do konce 16. týdne a z genetických důvodů až do 26. týdne.
Rané potraty se provádí sáním, které roztrhá tělíčko dítěte na kousky. Dalším způsobem je
kyretáž. Kyreta je nůž v podobě smyčky, kterým se dítě, cítící bolest, rozřezává a vyškrabává se
ven. Někdy se používá kleští, které se podobají zubařským. Jimi potratář z živého dítěte odtrhává
kroutivým pohybem jeho nožičky, ručičky. A když vytáhne poslední zbytky tělíčka, jejich složením se
přesvědčí o řádném provedení. Potrat v raném stádiu vypadá zdánlivě méně drasticky, ale v podstatě
jde o totéž.
Podívejme se na potrat očima těch, kteří tuto záležitost mají za sebou.
Jejich svědectví, to jsou příběhy ze života kolem nás.
"Čekala jsem dítě s klukem, kterého jsem si nechtěla vzít. Bydlela jsem na
intru a představa, že bych se měla vrátit domů byla pro mě nemožná. Nechtěla jsem se zahrabat s
dítětem na vesnici, kde bych těžko někoho k sobě hledala. Jednoznačně jsem se rozhodla, že půjdu na
potrat.
Večer před zákrokem jsem si uvědomovala, že je ve mně někdo další. Dokonce jsem si s ním v duchu
povídala, ale nezměnila jsem svůj postoj. V nemocnici nás na potrat šlo pět. Bylo to jako na běžícím
pásu. Dostaly jsme "oblbovačku" a za chvíli ta, s níž jsem si před tím povídala, byla odvážena spící
na pokoj už po zákroku. Já se bála akorát že nezabere narkóza a že to bude bolet, ale probudila jsem
se až na pokoji. A bylo po všem.
Až do té doby, jsem si myslela, že zas tak o moc nejde, že to nic není. Říkala jsem si, člověk
všechno zaspí a život jde dál. Ale všechno bylo úplně jinak. Psychicky byl první půlrok pro mě hodně
těžký. Pořád jsem musela myslet na to, co se stalo a těžko se s tím vyrovnávala. Pořád jsem
počítala, jak staré by teď asi bylo, to moje dítě. Tížil mě pocit viny. I když jsem nebyla
křesťankou, byl v mém podvědomí ukryt. Pak se stalo, že jeden křesťan, s nímž jsem mluvila nazval
to, co jsem udělala, vraždou. V mém okolí se ty věci schvalovaly a já si vždy myslela, že dítě je
dítětem až tehdy, když se narodí. Teprve pak mi došlo, že už od samého začátku, od toho prvního
měsíce, je to nový člověk. A já věděla, že to, co se stalo už nenapravím. A ten pocit viny mě hodně
žral. Až jsem se po třech letech obrátila k Bohu a vyznala potrat jako hřích. Shlédnutím filmu Němý
výkřik mi teprve úplně v celé hloubce došlo, k čemu jsem to vlastně tenkrát dala souhlas a jak
strašně sadisticky potrat probíhá. Člověka sice uspí, nic ho nebolí, ale miminko je roztrháno pod
tlakem na cucky. Myslím si, že to se nedá ničím omluvit. Řekla jsem si, že tohle už nikdy, nikdy
neudělám, i kdyby doktoři tvrdili, že to bude mrzák."
A něco z vyprávění další dívky.
"Chodila jsem s klukem půl roku a nebýt toho, co se stalo, mohl se náš vztah
vyvíjet úplně jinak. Šla jsem si pro novou antikoncepci. Doktorka řekla, že mi ji dá, až mě vyšetří.
Menstruaci jsem měla před měsícem, byla jsem přesvědčena, že nejsem těhotná. Když jsem však delší
dobu čekala na výsledek krevního testu a sestřička mi řekla, že bude asi pozitivní, stáhl se mi
žaludek a ztěžkly mi nohy. Ještě jsem doufala, že to není pravda. Ale byla. Byla jsem z toho hrozně
rozčilená. Ne, na interrupci jsem jít nechtěla, ale nedovedla jsem si představit, že bych skoncovala
se studiem. Můj kluk navrhl, abych šla na miniinterrupci. To mě úplně rozesmutnilo. Měla jsem pocit,
že jsem matka a on nechce své dítě. Velice silně jsem prožívala, že k němu patříme oba, i ten někdo
nenarozený. V tu chvíli jsem už měla ráda i to miminko."
Dívka popsala jak bojovala, a že se cítila jako v sedmém nebi, když se její kluk rozhodl být
tatínkem jejich dítěti a plánovali spolu budoucnost. Pokračovala: "Moje maminka na to, že jsem
těhotná a budu se vdávat, zareagovala zprvu krásně, tak jak bych to nikdy nečekala. Pak přišla
neděle, v níž jsem znovu začala být naštvaná, že nebudu moci vést studentský život, že si nebudu
moci užívat. Strachovala jsem se, že nezvládnu s dítětem školu. Maminka začala vyčítat, že ji
stěhuji z bytu, když jsem se jí ptala na možnost přestavění nábytku kvůli postýlce. Do toho se mi
vybavovaly všechny negativní reakce mého přítele. A přišel zkrat. Napsala jsem žádost na gynekologii
a až do osudného čtvrtka jsem byla jako v mlze.
V ten čtvrtek jsem své dítě nechala zabít a ještě jsme jim za tu špinavou práci zaplatili. Byla
jsem v narkóze, přesto si pamatuji, co jsem na sále prožívala. To nejhorší peklo, které jsem kdy
zažila. Zdálo se mi vše jako ve varovném snu, po kterém se probudím a řeknu, že své dítě nikdy
nezabiju. Ale když jsem se probrala, už jsem nebyla těhotná. Vím, že když jsem se probouzela z
narkózy, křičela jsem slova, kterým nikdo nerozuměl, ani já sama... Až jsem jen šeptala a zoufale
vykřikovala jméno svého přítele. - Potvrdily mi to slečny, co byly se mnou na pokoji. Hrozně mě
bolelo břicho a já věděla, že v něm chybí něco velice důležitého. Uplynuly dva dny a já zoufale
toužila po svém dítěti. Chtěla jsem, aby mi ho vrátili. Šla jsem po ulici a v kočárku plakalo
miminko. Plakalo a mně to rvalo srdce, jako by naříkalo to moje, že jsem ho zabila. Cítila jsem se
jako vrah. Věděla jsem, že vrah má stejný pocit jako já."
Tyto dva pravdivé příběhy jsou převzaté a zkrácené z časopisu KMS, na
základě svolení redakce, Život víry č. 3/95 s. 62 a č. 5/94 s. 69-70, kde je poznámka, že se nejedná
o věřící dívku, ač by se to podle její terminologie dalo předpokládat.
Je užitečné, že má každá žena u nás právo na potrat? Právo na potrat
znamená právo rozhodovat o životě a smrti druhého člověka. Na té skutečnosti nic nezmění žádný zákon
tím, že toto právo uzákoní. Každý soudce má být nestranný a schopný rozumně uvažovat. Ženy se však
dostávají do situace, kdy pod tíhou starostí a stresových zážitků nejsou schopny rozumně a nestranně
rozhodovat. Alkoholiky za volant pouštět nechceme, že nejsou schopni odpovědného řízení, ale
schválením potratového zákona jsme na ženy nechali naložit nemenší riziko.
Zákonem jsou u nás potraty povoleny od roku 1957. Před zavedením
liberálnějších zákonných opatření v roce 1986 se odhadovalo, že počet interrupcí se zvýší o 7%, ale
hned v roce l987 jich bylo více o 28.9% a následujícího roku více o 34%. Obtížně, většinou bez
finanční podpory a jen díky občanským iniciativám, probíjela se osvěta, říkající pravdu. Přispěla k
tomu, že od roku 1991, v němž bylo v České republice 103.124 interrupcí, snížila jejich počet více
jak na poloviční, takže v roce 1995 jich bylo již jen 48.286. Vliv antikoncepce je opačný, jak
dokazují fakta. Když se v šedesátých letech u nás zavedly moderní antikoncepční metody, se zvýšením
počtu žen, které je začaly užívat, počet interrupcí podstatně vzrostl. Kdyby antikoncepce vedla ke
snížení potratů, tak by se tehdy jejich počet musel snížit. Protože žádná antikoncepce není
dostatečně spolehlivá, zvedl se počet nechtěných otěhotnění a s nimi počet potratů. Počet
nechtěných otěhotnění může snižovat jenom odpovědnost, ke které vede PPR. V knize Interruptio
graviditatis dr. F. Havránek poukazuje i na zahraniční zkušenosti přinášející poznání, že
antikoncepce a interrupce se nezastupují, ale vzájemně doplňují. To znamená, že spolu narůstají.
Neodsuzujme ty, co podstoupily interrupci, ale spíše usilujme o zákon, který by chránil
nenarozeného, ženu i starce. Který by chránil člověka od početí až po přirozenou smrt a nevystavoval
by ho nebezpečí nezodpovědného rozhodnutí, které nelze vrátit.
Ve vědomí uvažujícího člověka zůstane - byť i falešnými slovy dočasně uspaná - jistota, že při
umělém potratu jde o nespravedlnost vůči bezbrannému. Probuzení bývá velmi bolestivé a stresující.
Lékem zde pak často bývá pouze změna v tom nejpodstatnějším. A tak dochází i k tomu, že pyšné
sebevědomí postrádající lásku, je vystřídáno skromností s vyzařující láskou.
Zde je další příběh ze života, můžeme ho nazvat: Návrat ztraceného štěstí.
"Mladí manželé bydleli v jednom bytě se starými, nemocnými rodiči. Místa měli
poměrně málo, zvláště když se jim po roce narodil druhý syn. Brzy po něm tu bylo třetí těhotenství.
A nebudete se asi divit, že kolegyně z práce si jen poťukávaly na čelo nad tím, že mladá paní,
říkejme ji třeba Vlasta, uvažuje kam dát třetí postýlku. Podobně jako mnohá jiná žena v takové
situaci, prožívala i Vlasta pokušení nechat si dítě vzít. Manžel nechal rozhodnutí na ni samotné a
ona nakonec utlumila své protestující svědomí argumenty pro potrat. Od návratu z nemocnice, jak sama
po letech tvrdila, ozývalo se její svědomí stále neodbytněji. Až skončila na psychiatrii. Ty výčitky
se nemohly vyléčit žádnými léky. Vlasta dosvědčuje, že léky přispívaly jen k ospalosti, ale klid
nepřinášely. Sužovaly ji představy, že stojí z rukama od krve před Boží přítomností. Dva měsíce
před termínem odmítnutého porodu, zemřeli oba rodiče a místa bylo na další postýlku víc než dost.
Nebylo však pro koho ji chystat. Lítost nemohla vrátit život. Vlasta si začala připomínat víru z
dětství, kterou měla dávno odloženou. Kdysi ji cestu k Bohu připomínala její babička. Tentokrát ji
do kostela přivedly vzpomínky, dokonce až ke knězi, kterému se vyzpovídala. Bylo to účinnější než
všechno úsilí psychiatrů. Ve svém svědectví o tom uvedla, že si připadala jako vězeň, který po
letech opustil brány žaláře. Od té doby nepotřebovala psychiatra, ale stále ještě za sebou cítila
něco jako stín. Něco, co je třeba splatit, nahradit. Oba její kluci již byli velcí, a tak nejen s
manželem, ale i s nimi se domluvila a napsala žádost. Brzy potom si jeli do ústavu pro Honzíka, o
kterého nebyl žádný zájem. Dosud ji tížilo, že tenkrát zdravé dítě odmítla, nyní přijala místo něj
Honzíka, který měl nohy ochrnuté a místo rukou jen pahýly. Hlava mu visela ke straně a na první
pohled byl postižený i mentálně. Až láska k Honzíkovi a život obětovaný pro něho, zcela dokončili
léčbu postabortivního syndromu Vlasty. Opět se cítila plně šťastná, když s Honzíkem v náručí a se
sklopenýma očima, v myšlenkách předstupovala před Boha. Její dva synové projevovali Honzíkovi
stejnou lásku.
Možná si pomyslíte, že se takových případů mnoho nevyskytuje, že více žen si
z toho, že jde na potrat nic nedělá. Vyskytnou se i takové ženy, co mají lidský cit utlumený.
Vyskytnou se i další, co své nepříjemné pocity po potratu překrývají třeba užíváním drog nebo jen
drsnějším chováním a vyhledáváním rozptýlení. Přesto prožívají zármutek, deprese, náladovost,
nervozitu, mají všeho dost, těžké sny nebo i problémy se spaním, mohou být naštvaní na manžela, na
doktora, na ty, kdo měli k vzniklé situaci připomínky a také mohou odmítat sex nebo na překonání své
bolesti sex upřednostňovat. To vše a mnohé další jsou projevy postabortního syndromu. Podle
jednoho výzkumu před deseti lety, jím citově trpí 40% žen po potratu.
Jde o stresovou záležitost, jejíž příčinou je usmrcení nevinného lidského
života. Kdo sám na sobě nebo na osobě s níž žije, nepoznal úzkost se zoufalým jednáním, provázeným
slzami i negativními projevy chování, ani si nedovede představit co prožívá žena než překoná pocit
viny. Mnozí jste možná sledovali v televizi dlouhý americký seriál Pobřežní hlídka. V jeho dílu
VI./16 Kerolay prožívala syndrom stresu pro smrt cizího člověka, kterého nedokázala zachránit. Bylo
ukázáno, co s ženou dělá pocit viny, i když je neoprávněný. Vyléčila ji teprve záchrana dalšího
člověka, který by bez jejího riskantního skoku zemřel. Seriál, v němž lze příběh vidět, se opakuje.
Jde o obraz, který je podobný postabortnímu syndromu, i když u tohoto syndromu to bývá vždy
dlouhodobější a často těžší.
Žena má mít právo rozhodovat o svém těle sama. Omezovat její práva
přece nemůže být spravedlivé? Byla by to diskriminace. V plánovaném rodičovství je zapotřebí jí
pomáhat. Takovými a podobnými argumenty je snad nejčastěji omlouvána legalizace potratů. Na
stránkách o počátku nového života jste se zde seznámili se skutečností, že vyvíjející se dítě má od
počátku své vlastní tělo včetně odlišné krevní skupiny i mozkové činnosti, která řídí jeho vývoj.
Také to, že má své vlastní vybavení v podobě své placenty. Jeho genetický kód, který určuje co je
součástí konkrétního lidského těla se od matčina genetického kódu zcela liší. Nejde tedy o tělo
matky, ale o diskriminaci kvůli potřebě určitého místa pobytu. Může snad majitel domu beztrestně
tyranizovat nájemníky? Nedávno televize informovala o takovém případu, kdy je majitel zároveň
vyháněl a zamezoval jim kvůli svému obchodu přímý vstup do domu. A zákon mu za to stanovil několik
let vězení, ač tady nešlo o žádné nájemné zabití. Přepadnou-li lupiči obchod a majitel se bude
nepřiměřeně bránit, aby zachránil na svém území svůj majetek, může být potrestán vězením. Tedy
vlastnictví území nikoho neoprávňuje ubližovat druhému, ani kdyby byl zločincem. Tím spíše jde-li o
nevinného hosta, nikdo není oprávněn vydat jej na smrt, byť by to bylo se souhlasem zákona. O tom
hovoří postabortní syndrom.
Nedávno mi přišel do ruky text již starých Lidových novin s vyjádřením místopředsedy KDS, V.
Bendy, kde k problému práv uvádí: "Problém interrupcí, jak se tomu zdvořile říká, má důsledky,
které přesahují otázku křesťanské morálky nebo jiné morálky. Dotýká se základního práva na život,
a to je závažnější, než právo ženy disponovat vlastní dělohou."
"Zemi hrozí přelidnění - celosvětová populační exploze." Je to další
argument, se kterým rád vystupuje ředitel společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu doc.
MUDr. Radim Uzel, CSc. Na známé videokazetě "LÁSKA JE LÁSKA aneb Moderní encyklopedie lidské
sexuality, kterou určil k promítání od věku předškolního do věku manželského a která byla odvysílána
i v televizi, se chlubí speciální kalkulačkou. Tvrdí na obrazovce, že mu stále ukazuje aktuální
počet obyvatel zeměkoule. S její pomocí se snaží vsugerovat svou "pravdu" po úvodním povídání o
dvouprocentním přírůstku obyvatelstva ročně, při kterém by za pouhých 1600 let obyvatelé země vážili
tolik, co tato planeta sama. A to vše prý proto, že člověk se zpronevěřil svému původnímu
biologickému naprogramování. Docent R. Uzel chce lidstvo zachránit před katastrofou, a tak přichází
s varováním.
Ukazuje svou kalkulačku a říká: "Tady jsem si to právě naprogramoval na určitou minutu. A vidíme
opravdu, že v této chvíli na zeměkouli žije 5 634 506 069 lidí. Za minutu se to zase změní, už teď
zrovna bliklo další číslo o 180 obyvatel více - to je opravdu hrozivé!" "To je hrůza!" přidává se
zděšeně herečka, která je průvodkyní pořadu, k tvrzení docenta Uzla.
A pan docent důrazně pokračuje: "Světová populační exploze opravdu vyžaduje naléhavé řešení.
Abstinence v určitých periodách to nemůže vyřešit!"
Jsme takto opravdu ohroženi? Skutečná fakta nám říkají něco jiného.
Nejenže nehrozí přelidnění, a tím méně nebezpečí, že by obyvatelé země měli větší hmotnost než tato
jejich planeta, ale lidí se také rodí méně a přibývá neplodných manželství.
Pro začátek se podívejme na statistiku u nás v ČR za 5 let, o které informuje Statistický
bulletin roku 1996 (Divize Brno 4) na straně 111. V roce 1991 byl počet živě narozených dětí
129.354, což na tisíc obyvatel činilo 12.5. Tento počet stále klesá, takže v roce 1995 se již
narodilo jen 96.097, tj. na tisíc obyvatel 9.3 dětí a počet zemřelých na tisíc obyvatel je 11.4.
Přibývá nás nebo ubývá? A to žijeme v míru. U většiny evropských zemí a ani v USA nedosahují
populační přírůstky reprodukčního minima. Průměrná hustota obyvatel na Zemi je kolem 60 lidí na
1 km2. Japonsko však dosahuje 329 obyvatel na km2, a přesto mu to nebrání
řadit se k nejrozvinutějším zemím světa. V institucích při OSN došli experti k závěru, že populace
se přirozeně stabilizuje jakmile je dosaženo stabilizace společnosti, především odstraněním chudoby.
Ve světě umírá stále více lidí v nenávistných válkách tohoto století i při nejrůznějších
neštěstích. Až neuvěřitelně velké množství umírá hladem. Ale ne proto, že by na zeměkouli nebylo
dost potravy, ale pro kamenná srdce bohatých. Jsou země, kde pravidelně asi týden jen pro zábavu
rozbíjejí pomeranče o chodníky a těla druhých a jinde umírají běženci a chudí pro nedostatek živin,
které tyto plody nabízejí. Sobeckost s nenávistí jsou zde na této zemi nejhoršími nemocemi a pouze
ty její existenci ohrožují.
V Číně nesmí být v rodině více jak jedno dítě. Podle vládního rozhodnutí, pokud se ženě narodilo
druhé dítě, za trest musela vrátit všechny přídavky, které dostala na první. V případě třetího
dítěte nedostala ani lístky na příděl potravin. V dnešní době jsou tam ženy podrobovány přísné
kontrole a nepovolené těhotenství končí násilným potratem. Jde o zrůdnou politiku IPPF a
propagátorů, kteří patří k této Mezinárodní federaci pro plánované rodičovství. Nejrůznějšími
aktivitami se podílí na vytrvalém snižování počtu narozených dětí při současném zapojení do
sexuálního byznysu. Antikoncepční preparáty přináší obrovské zisky a tak otázka pravdy je
pochopitelně vedle miliard nepodstatná. A Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu, kterou
řídí náš pan docent Uzel s kalkulačkou, je vlastně dítětem IPPF. A tak, jak říká přísloví, je nám
jasné odkud vítr fouká. Pokud někomu ne, můžeme se podívat o pár otáček videofilmu dále a sledovat
docenta Uzla, jak přirovnává právo nenarozeného dítěte k problémové otázce o tom, zda byla dříve
slepice nebo vejce. V zápětí na to vyzdvihuje nesmírně liberální potratový zákon v Holandsku s
tvrzením, že přinesl nejmenší počet umělých potratů. - O tom, že v Holandsku nejsou za potraty
počítány miniinterrupce, které jsou početnější protože jsou výhodnější, o tom ovšem pan docent mlčí.
S takovou zmínkou by IPPF sotva souhlasila. O tom, jak se od začátku uskutečňovala demagogická praxe
v potratářské politice, mluví svědectví gynekologa Dr. Bernarda Nathansona, bývalého ředitele
největší potratové kliniky v USA. Přiznává se v něm, že aby dosáhli liberalizace potratového zákona
neustále opakovali médiím, že ročně umírá při ilegálních potratech 10.000 žen, ač se skutečný počet
pohyboval mezi 200 až 250. A že podávali falešné údaje o průzkumu veřejného mínění, o čemž tvrdí, že
to byla velmi výnosná a úspěšná taktika falešného svědectví. Byli jsme upozorněni, že v evropských
zemích jsme byli podváděni podle téhož modelu a přesně toutéž taktikou. Nebo snad ještě jsme? Nebylo
by na čase, aby "odborníci" podobného typu ve sdělovacích prostředcích i na všech školách přestali
mít možnost ovlivňovat život našich dětí a celé naší společnosti?
"Interrupce by pro zdraví ženy byla lepší než porod." S touto naukou,
že je lepší provést interrupci, než nechat ženu donosit dítě, vystoupil přítel docenta dr. R. Uzla,
doc. MUDr. V. Unzeitig, CSc, předseda české gynekologicko-porodnické společnosti, před poslance
parlamentu, když šlo o otázku interrupčního zákona. Nejen tam, i na poslední "Vánoční party s
Cilestem", kde se od něj očekávalo poučení o nových poznatcích z jeho oboru, pobouřil tímto výrokem
i gynekology a porodníky, kteří své poslání viděli spíše v pomoci dětem na svět, zachraňování života
a v jeho ochraně.
Je pravdou, že těhotenství představuje plno možných rizik, ale těhotenství je přirozený proces,
který je zcela nezbytný pro existenci lidstva. Je velmi mnoho matek, které pro svou touhu po dítěti
nechtějí brát zřetel na svůj zdravotní stav, ač od lékaře vědí, že nesplňuje předpoklady potřebné
pro snášení obtíží souvisejících s těhotenstvím. Berou tedy na sebe svým rozhodnutím pro těhotenství
nesrovnatelně větší riziko než zdravé ženy. Člověk, který doporučuje vyhnout se riziku těhotenství,
může zrovna tak doporučovat zavržení veškeré dopravy, jako vyhnutí se rizikům ještě mnohem větším.
Co jen je smrtelných úrazů na silnicích, nechybí ani letecké katastrofy a železniční neštěstí. Občas
jsou u nás usmrceny autem osoby též na chodníku a i jinak na něm dochází k úrazům, takže snad
chodcům by se mělo zakazovat po něm chodit. A rizikový je i obor medicíny, protože se dá chytit
nákaza od pacientů - a tak bychom mohli "zabalit" vše, co je pro život člověka důležité.
Interrupce je nejen více než zdravotně závadná vzhledem k nenarozené osobě - ničí její život -
ale i ženě přináší velká rizika, která jsou nepřiměřená výsledku.
Interrupce = takřka nic, jen mrtvé zbytky.
Donošené těhotenství = nový život, naděje šťastné budoucnosti.
Pro co z toho je rozumnější riskovat?
Při těhotenství je úkolem lékařů odstraňovat eventuální komplikace. Nemá smysl si zde
vypočítávat, že jde o zátěž srdce, plic apod. Nebo případy špatné polohy před porodem - i to je věc
odborné pomoci lékaře. Chodí se do poradny pro těhotné proto, aby se problémy včas řešily a
zbytečným se předcházelo.
Co je hlavním rizikem umělého potratu?
Odborná literatura se shoduje v tom, že jde o trvalou nedostatečnost cervixu (děložního hrdla).
Jde o problém, na který jsou lékaři "krátcí". Při porodu a v případě samovolného potratu plodu
postupně klesá hladina hormonů, otevírá se děložní hrdlo a stahy děložní svaloviny způsobí vypuzení
dítěte. V případě prováděné interrupce je tomu naopak. Z důvodu ochrany plodu je vysoká hladina
ovariálních i hypofysárních hormonů. Plodové vejce lne pevně ke stěně děložní, děloha je prokrvená
a prosáklá, děložní hrdlo je uzavřené. Ten, kdo potrat provádí musí toto uzavřené, pevné hrdlo
(cervix) násilím široce rozevřít a mnohdy (nejčastěji, jde-li o první těhotenství) se tím přetrhá
dost svalových vláken na to, aby byl cervix navždy oslaben. Problém je v tom, že jde o nejnižší
část dělohy, na které v těhotenství, když žena stojí, spočívá hlavička dítěte. Je-li tento sval
nedostatečný, neudrží dítě a těhotenství může skončit předčasně.
Další rizika či fyzické komplikace lze dělit na časné a pozdní. K
časným patří vedle poškození děložního hrdla, protržení dělohy (k této komplikaci může dojít nejen
při kyretáži, ale i při odsátí obsahu dělohy), protržení jiného orgánu např. močového měchýře.
Patří sem také velké krvácení, anemie, krevní sraženiny nebo plodová voda, které se dostaly do
krevního oběhu nebo cestují do plic, kde způsobí poškození, někdy i smrt. Dojde k tomu tím, že se
nezralá placenta musí odtrhávat od děložní stěny v níž je zakořeněná. Někdy dojde k poklesu
srážlivosti krve. Dochází také k infekcím dělohy i vejcovodu. Podle studie prestižního centra
Univerzity Johna Hopkinse dochází k infekci pohlavního ústrojí po ranějším potratu i u více než 5%
žen a při potratu po 11. týdnu od početí mnohem častěji. Někdy dochází k šoku a je zde i nebezpečí
bezvědomí (zástava srdce, dýchání).
Pozdní komplikace znamenají, že 25% žen není již schopno otěhotnět. Jde zde většinou o úplné
zablokování vejcovodu, při částečném zablokování (srůstu) se zvyšuje o 300% riziko mimoděložního
těhotenství (podle podání ve sborníku z mezinárodní konference O úctě k životu r. 1993). Dochází i
k děložním srůstům, ke změnám menstruačních symptomů. Komplikací také může být vcestné lůžko i
neschopnost udržet moč. Opět nejsou jmenovány všechny fyzické komplikace k nimž může dojít. A
připočteme-li si psychické komplikace, které se někdy projevují rozbitím vztahu, sexuální disfunkcí,
problémy se soustředěním, depresemi až i sebevražednými sklony, neschopností vytvářet hluboký vztah
a mnoha dalšími negativními projevy, opravdu stojí za zamyšlení i otázka volby odborníků, kterým se
dá přednost. Rozhodně by se nemělo jednat o ty, kteří přichází s tím, že je lepší provést
interrupci... - víme proč.
"Každé dítě má být chtěné!" Ještě k této propagované úvaze je
zapotřebí pár slov. Nemuselo by být problémem, aby tomu tak bylo, protože velké množství neplodných
manželských párů touží po dítěti. Otěhotníte-li a nebudete-li dítě chtít, věřte, že se i vám vyplatí
dítě donosit s myšlenkou, že ho poskytnete k adopci manželům, kteří ho s láskou vychovají. Rozhodně
budete šťastnější vy i dítě a světu věnujete možná i génia nebo světce. Takoví vzácní lidé se
častěji narodili tam, kde podle lidského rozumu už snad nemohli ani být chtěnými. Ale láska je
nejmocnější silou. Škoda, že jí máme tak málo, tak málo ji používáme. Ona rozmnožuje naše štěstí tím
způsobem, že čím více ji rozdáváme, tím více jí pak máme. Podle tohoto vzorce by s ní bylo možné
přemoci i svět zla.
V tomto dílu jsme se pod pojmem "NOVÝ ŽIVOT" zabývali problematikou vzniku
lidského života a sledovali jeho počátky. Nový život však začíná každý, kdo opouští starý zaběhlý
styl života. Ať už proto, že jej považuje za nevyhovující a hledá šťastnější způsob života, na který
ukazuje 1. díl, nebo je jeho změna dána jinými faktory. Jedním z nich je skutečnost, že manželství
je obohaceno o dítě a utvořila se rodina.
Na otázku "Co znamená rodina?" odpovídají děti z funkčních rodin takto:
"Mám si s kým hrát a také si mohu s mamkou nebo s taťkou
povídat, o čem chci."
"Je nám dobře, když jsme pohromadě, a když je někdo moc
daleko nebo má třeba z něčeho obavy, tak ostatní na něj myslí." - Takže třeba zkouška jednoho je
také starostí ostatních. - "Tak nějak. Znamená to nebýt sám a vědět, že rodiče tě mají rádi a když
něco zkazíš a pomohou ti."
"Když jsem daleko na táboře onemocněl, táta za mnou letěl
letadlem, pak jel autobusem a ještě sehnal auto, které ho dovezlo až do tábora. Pak mě pohladil a
dal teploměr."
"To znamená mít bezva tátu a mámu, kteří se mají rádi a
také sourozence, s nimiž mohu i zápasit. A čím je nás víc, tím je víc radosti, oslav, dárků,
zábavy."
Jedináček z méně funkční rodiny toho moc pozitivního o rodině neřekne. Na
otázku, co se mu v jejich rodině líbí, jmenuje televizi, počítač, případně živočicha, kterého mají
doma...
Je pravdou, že štěstí spočívá ve vnímání jednotlivých podnětů k radosti. K
naplnění života nám ale nestačí zakusit pocit štěstí jen v některých okamžicích. Štěstí má být
zakotveno a prožíváno v samé podstatě našeho života a pomáhat nám překlenout nepříznivá období. To
můžeme pozorovat i z vyjádření dětí. Jejich štěstí je závislé na rodinném životě. Ale i štěstí
dospělých záleží v téže rodinné spokojenosti, v jejich rodinném životě, který i přes těžkosti a
oběti může být radostný a spokojený.
Člověk je v první řadě tvor společenský, a proto i jeho potřeba štěstí má dimenze společenské,
přestože si to vlivem svého vlastního ega vždy neuvědomuje. Bible hned ve své první kapitole mluví
o tom, že člověk je jako muž a žena stvořen k obrazu Božímu a k vytváření rodiny. Jde o upozornění
na lidskou podstatu, která není jen tělesného charakteru, ale také duchovního a duševního. Pokud se
štěstí netýká i těchto složek, je to štěstí omezené. Hovor zaměřený na tuto stránku člověka si
necháme do třetího dílu s názvem: Na vlnách transcendence.
Založení rodiny po vstupu do manželství přestalo být běžným jevem. Mnoho žen
či dívek otěhotní před vstupem do manželství. Přibývá bezdětných párů, neúplných rodin i rodin s
vážně narušenými vztahy. Dítě však potřebuje mámu i tátu nejen jako dárce života a živitele, ale
potřebuje cítit jejich lásku a ochranu, potřebuje je i jako první učitele, kteří napomáhají rozvíjet
jeho schopnosti a potřebuje je jako příklad lásky i jako vzor ženské a mužské životní role. Také
potřebuje sourozence jako společníky a pomocníky jeho výchovy. To, co člověk může získat ve
společenství vlastní rodiny je jiným způsobem nenahraditelné. Jak již bylo uvedeno, člověk je
ovlivňován od samého svého počátku vztahy jeho blízkých. Potřebuje-li lásku už před svým narozením,
ještě více potřebuje cítit její projevy po vstupu do tohoto světa. Nemá jen tělesné potřeby, ale i
psychické. Získat vědomosti je snadnější než mít správný postoj k rodičovskému poslání. Nestačí
touha po dítěti, ta může sama o sobě být zaměřena i egoisticky. Jako touha někoho vlastnit,
vychovávat, řídit ho.
Potřebujeme vidět příběhy radostného života, které by nám pomáhaly dodávat nadšení a odvahu i
pro vytváření početnějších rodin. To, co nám dosud předváděla o rodinném životě televize, to nám je
nedá. Rodinný život má budoucnost jen ve větší a stálejší lásce. V takové, která podle
nejrozšířenější knihy na světě, "je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se a není domýšlivá.
Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze
špatnosti, ale vždy se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv vydrží, věří, má naději, vytrvá a nikdy
nezanikne." Abychom si možnost i potřebu těchto vlastností lásky lépe uvědomili, je zde na závěr v
dodatku několik příběhů. První dva jsou zkráceny z knihy Josefa Janšty: Odměna lásky.
U sklenice piva se sešli na školení dva kamarádi od klukovských let, Václav s
Karlem. Rozpovídali se o svých rodinách, neboť se už dlouho neviděli. Václav ve svém vyprávění
chválil trpělivost své ženy, kterou s ním měla v době jeho léčení po úrazu v autě. V té době byl pro
vzniklé potíže hodně nervózní, ale láska jeho ženy mu hodně pomohla. Dokončil svůj příběh a optal
se: "Co tvoje žena s malým Pavlíkem?"
Karel ale nadšení nejevil. "Víš, Vašku, bylo to krásné do doby než se nám narodil Pavlík. Potom
žena začala ztrácet o mě zájem a se svojí matkou se točila jenom kolem něho. Cokoliv jsem udělal,
všechno považovaly za špatné. Stále mě opravovaly a viděly na mně jen chyby. Věra bývala věřící, ale
najednou jakoby tu víru ztratila. Rozvést bychom se nechtěli a snad právě proto jsme si uvědomili,
že jeden druhého musíme tolerovat. Nedělá nám potíž spolu žít jako manželé, dokonce chceme další
dítě, ale postrádáme tu původní duchovní jednotu. Nechtěl bych vše svalovat na tchyni, i když si
myslím, že ona zavinila tu změnu Věry, že kdyby ji neovlivňovala, tak se nemuselo z našeho vztahu
vytratit vzájemné nadšení, které jsme jeden z druhého měli. Všechna obšťastňující vroucnost je pryč!
Jak získat zpátky tu bývalou otevřenost a důvěru? Když přijdu domů, místo manželčiny otevřené náruče
se mi dostane jen uvítací formule. Pavlík, mi běží do náruče, ale ten nemiluje láskou po jaké toužím
já, a kterou by mi mohla dát jen Věra. Ona mně sice dá pusu, ale to mně nestačí, protože vím, že je
možné mít doma mnohem víc."
"Tak musíš Věru znovu pro sebe získat," vpadl do řeči Vašek. "Často je pravda, že manželé se
cítí být si svými partnery jisti, a výsledek je ztráta lásky. Kolikrát jsem si uvědomil i já ve svém
manželství, že energie lásky není nevyčerpatelná! Musí se doplňovat stále novým bojem o partnera,
stálou snahou získávat si jeho sympatie, jeho lásku. Možná, že bys to mohl zkusit s Věrou nějak
podobně jako za svobodna, jako bys ji chtěl získat. Začít se o ni ucházet bez manželského
vlastnického nároku, který tak často ubíjí lásku. Rozumíš mi?"
"Asi máš pravdu. Vašku dáváš mi novou naději! Věra není otrávená životem, Je mladá, má své
ideály, měla by vycítit, že o ni stojím, že ji nemám v manželství jako chalupu nebo auto. Věra by to
měla poznat, vždyť za svobodna to pochopila také a jak! Hned zítra začnu, to je příležitost."
Karel se vracel ze školení domů, ne s nějakou taktikou, ale s láskou k Věře.
Ve dveřích ho vítal Pavlík a od dřezu žena na něj volala: "Táto, to jsme rádi, že jsi doma! Už
ani nevím, kde mi hlava stojí! Pojď, pomůžeš mi s nádobím."
Karel věděl, že manželka znala dobu jeho příjezdu, že ho měla uvítat teplou večeří a sklenkou
piva. Bodlo ho to, chtěl začít vyčítat, ale ne... musí přece začít jako za svobodna, musí začít
dobývat.
Zavolal: "Mámo, mám pro tebe maličkost!"
"Jé, to je hezký šátek, ten se mi bude hodit! Ještě jsem takový neviděla."
Zatímco si manželka zkoušela šátek k svému plášti a Pavlík prohlížel novou knihu, sundal si
Karel kabát, nazul trepky a připomněl si své včerejší předsevzetí s vědomím, že co zkazilo pět let,
nejde spravit hned. Pak zavolal: "Mámo! Jdeme na to nádobí!" Tón jeho hlasu byl natolik srdečný, že
přivábil Věru hned do kuchyně.
"Tak čím vás tam otravovali? Dali vám aspoň pořádně najíst?", začala Věra rozhovor u nádobí,
které dovede tak nenásilně manžely sbližovat.
Karel vyprávěl, vžíval se do role, že je s Věrou na schůzce, že mají rande, že se na sebe
těšili. Musí ji dobýt, musí ji dnes milovat obnovenou láskou.
"A co si mámo uděláme na večeři?"
"Ty máš hlad?"
"No, hroznej, až jsem z toho nervózní! Usmažíme si třeba sýr a já zaskočím naproti pro pivo.
Hned jsem zpátky."
Když Věra osaměla, pustila se hned do přípravy jídla. Pocítila stud, že manželovi nepřipravila
jídlo. Vnímala totiž, že je dnes zcela jiný, že není mrzoutský. Cítila jeho už dávno zapomenuté
pohledy, kterými ji častoval jako ženu. Nechala škrábání brambor a běžela do koupelny upravit si
vlasy, hodila do prádelníku špinavou zástěru, zaskočila do pokoje pro novou a rychle pokračovala v
přípravě pokrmu.
"Tak, pivečko je tady, dodělej brambory, já zatím nakrájím sýr," řekl nadšeně příchozí, který si
ihned všiml změny zevnějšku své ženy.
Oba cítili, že jim jde práce od ruky. Měli si stále co vykládat i u večeře. Pavlík vyprávěl
tátovi zážitky z celé doby, co nebyl doma. Karla stále hřál pocit, že to bude doma jinačí, že se to
u nich doma změní, i když si byli s Věrou stále vzdáleni. Měli sice každý svůj svět, ale prozradili
jeden druhému, že jim dělá dobře, když si ho partner všímá.
A když usínali v objetí, stále ještě Věra vzpomínala na milostnou hru, která byla dnes tak jiná,
než na jakou si navykla. Z vděčnosti pohladila už spícího manžela po vlasech. Sama se podivila
tomuto samovolnému gestu a pak bezděky začala vzpomínat na jejich začátky. Obnovení toho krásného
vztahu se jí zdálo v této chvíli snadné.
Pavla s Láďou mají v kočárku roční Janičku a vrací se z nedělní procházky mezi
výstavnými rodinnými domky s krásnými zahradami. V Láďovi se zde probouzí pocity, ze kterých měla
jeho manželka Pavla vždycky strach. Opět začal snít o tom, že by chtěl také takový domek. Ale
manželka svou reakcí ho upozorňovala na nedostatek peněz. Láďa však nechtěl slyšet rozumné
argumenty. Vůbec nebral v úvahu, že vezou spící děvčátko, ani že čekají další dítě.
Snil a naříkal: "Je to ale nespravedlivé na tom světě. Jedni mají a druzí ne."
"Ale vždyť máme byt a druzí nemají ani to," snažila se oponovat Pavla. Bolelo ji, že je manžel
nespokojený, že má v srdci závist, která všechno kazí. A chtěla aby byl šťastný. Mají přece krásné
děvčátko, těhotenství s dalším dítětem probíhá bez komplikací, mají byt, rodiče jim šetří na auto.
"Já jsem nešťastný, že nikdy nebudeme moci mít domek se zahradou," téměř pateticky pokračoval
Láďa.
"Ládíku, proč tak mluvíš, máš málo krásného v životě? Myslíš, že ti lidé v těch krásných domech
mají všichni to co ty?"
"Já vím, ale kdybychom měli domek, byl bych mnohem radostnější," trval stále na svém stanovisku
pětadvacetiletý muž. Deprese vzniklá ze závisti v něm zastřela všechny radostné city a z veselého
člověka udělala politováníhodného nespokojence.
"Láďo, nech toho, máme přeci neděli, tolik jsme se na ni těšili a teď si ji kazíme. No tak. Jsi
zdravý, máme kde bydlet... Nerouhej se! Vždyť je to otřesné poslouchat ty tvoje nářky."
"Vždyť já se nerouhám!"
"Rouháš, nejsi spokojený s tím, co jsi dostal. Co když zrovna v tomto krásném domku bydlí někdo,
kdo nemůže v noci spát? Víš, co to je? A ty spíš jako dřevo. Jenom za to bys měl děkovat! Ten, kdo
nemůže spát, by za spánek vyměnil třeba i tuto chalupu. A jaký poklad jsou děti, to ani nevíš. To by
ti řekli bezdětní manželé, kteří oprašují nádherně vystavěnou, ale jakoby osiřelou vilu."
Láďa nebyl typ, který by na rozčilení odpovídal podobně. Neměl rád konflikty. Nakonec si
uvědomil, co svými úvahami ztratil. Dokonce i Pavle se omluvil. Ale myšlenka: "Kdyby takový domek
byl náš..." svým jedem v něm znovu hlodala.
Kolem půlnoci ho vzbudilo pofňukávání Janičky. "Pavli, není počuraná?"
"Už jsem ji přebalila, je suchá. Ale už tak fňuká hodinu."
"Není jí něco, vždyť to přece nedělává? Sáhnu ji na hlavičku," pronesl Láďa a vstal. "Vždyť celá
hoří!"
Oba manželé skloněni nad postýlkou hladili Janičku a přitom jí měřili teplotu. Vylezla na
čtyřicet a půl.
"To není možné!" "Co budeme dělat, vždyť může umřít," zavzlykala Pavla.
"Musíme na pohotovost!"
Nebylo problémem sehnat v domě šoféra s autem a dostat se na polikliniku. V čekárně je přivítala
sestra, která jim oznámila, že lékař se vrátí snad za několik minut.
Oba svírali nemocné, zimnicí se chvějící dítě. A tátovi vstoupil do mysli rozhovor z posledního
odpoledne, kdy mu žena řekla: "Rouháš se, nejsi spokojený s tím, co jsi dostal. Co když ... A jaký
poklad jsou děti, to ani nevíš. To by ti řekli bezdětní manželé, kteří oprašují nádherně vystavěnou,
ale jakoby osiřelou vilu."
"Láďo, že se Janičce nic nestane, že to přežije," téměř prosebně se obrátila Pavla k manželovi.
"To víš, že jo, ale budeme se raději modlit."
Po čtvrt hodině vstoupil udýchaný lékař, který hned zamířil k rodině. Prohlídka byla
profesionálně krátká a rychlá. Následovalo odeslání do nemocnice. Když projížděli čtvrtí, ve které
včera na procházce tvrdil: "Jsem nešťastný, že nikdy nebudu moci mít domek se zahradou," uvědomil si
ubohost té věty.
V nemocnici si od nich převzala dítě usměvavá sestřička. Jakmile v nemocniční chodbě osiřeli,
oba pocítili, co pro ně Janička znamená. A Láďa se v té chvíli velmi styděl za ty své včerejší řeči.
Vzal manželku za ruku a jemně ji pohladil po těhotném břichu.
"Pavlo, neboj se, já už nebudu takový jako včera, Janička mi to bude připomínat."
"Já vím, že nás máš rád, že tak někdy jenom blouzníš, já se nezlobím."
Unaveně usedla na konci chodby na lavičku a vyčerpáním i oddaností rozechvělými rty si řekla o
manželovo objetí.
Frantík sedí za stolem a pilně píše.
"Děláš úlohu?", ptá se maminka.
"Žádnou nemáme, ale budu mít pro tebe účet!"
"No, to jsem zvědavá."
"Jen dopíšu, tak ti ho donesu."
Za chvíli maminka čte:
Účet Franty Dvořáka pro maminku.
Utírání nádobí Uklízení Luxování Donáška nákupu Vynášení odpaďáku celkem Provedení vyúčtování |
4x = 4.40 3x = 3.60 2x = 6.00 3x = 3.30 5x = 2.50 19.80 0.20 |
"To jsem to pěkně sepsal. Že se ti líbí jak jsem šikovnej a jak ti dobře pomáhám.
Tatínkovi to také ukážeme."
"Tady z někoho roste pořádně namyšlenej ekonom," říká maminka a dodává: "Napíši ti protiúčet."
"To, jako že jsi pro mne taky něco dělala?"
"Hned uvidíš," s úsměvem bere maminka papír a tužku.
Frantík přemýšlí, co mu maminka asi může naúčtovat a než se nadál, dostává od ní přehled její
práce. V účtu od maminky pro Frantíka je napsáno:
Za 7 let praní a žehlení Za 7 let zašívání a oprav Frantíkova oblečení Za 7 let uklízení po Frantíkovi Za 7 let vaření Za mnoho nocí u nemocného Frantíka celkem |
0 Kč 0 Kč 0 Kč 0 Kč 0 Kč 0 Kč |
"Maminko, vždyť ty máš všady nulu? Proč jsi tak skromná?"
"Ty, na to nepřijdeš? Víš, jak tě mám ráda! A když máme někoho rádi, tak nám záleží na něčem
jiném než na účtu a na tom, aby i druzí věděli o tom, co jsme pro něj udělali."
"Maminko, vždyť já tě mám přece také rád. A tu dvacetikorunu už nechci. Uklidíme můj účet do
odpaďáku a ten tvůj si schovám."
"To ani tatínkovi neukážeme jak jsi to pěkně spočítal?"
Frantík jen zavrtěl hlavou a objal se s maminkou.
Zkráceně z knihy Josefa Janšty: Hledání lásky.
Maminka, Jirka, Lucka i Fanda jsou zvyklí na tátovy úsměvy. V posledních
dnech však tento pramen radosti jakoby vyschl. A nejenom to, tatínek se i mnohem více zlobí. Jirka
například donesl trojku z matematiky. Jindy by se ho zeptal, proč to neuměl a zajímal by se, zdali
už tomu rozumí, aby mu to pořádně vysvětlil. Ale tentokrát?
"Ty jsi nemožný. Neučíš se", to bylo vše, co řekl.
Večer přiběhl, na všechny zahučel, že jsou lenoši, zakázal televizi a šel do své pracovny.
"Mami, proč je tatínek takový?", chtějí vědět Jirka s Luckou.
"Tatínek má moc práce. Za týden s tím musí být hotov. Pokud to neudělá, nedostane peníze. A
kdybychom neměli peníze, tak by nám bylo zle."
"A proto se tak zlobí?", diví se Fanda.
"Ano, tatínek má plnou hlavu starostí, stále musí přemýšlet, proto je někdy nervózní. Večer,
když jde spát, tak ho to mrzí. Včera mi říkal: "Maminko, je mi moc líto, že jsem se tak rozčiloval,
nevím si už rady, jak to udělat, abych byl klidnější."
Děti jsou zamlklé. Až dosud si myslely, že zlobí jenom ony, že tatínek takové problémy a chyby
nemá.
"Chudák tatínek", povzdechne Lucka.
"Ano, je chudák, ale musíme mu pomoci", oživne najednou maminka, "právě vy mu můžete všechno
usnadnit. Chcete? Co říkáte?"
Na odezvě je vidět, jak děti mají svého tátu rády.
"Ale jak?", ptají se jeden přes druhého.
"Mám takový nápad", prozrazuje maminka. "Zkuste, až zítra přijdete ze školy, na tatínka se
pousmát při každém setkání."
Před spaním myslí děti na tatínka a přemýšlejí, čím by mu k domluvenému úsměvu ještě udělaly
radost.
Na druhý den přichází tatínek z práce ještě zamlklejší než předtím. Sice se s
dětmi pozdraví, ale jakmile si umyje ruce, hned spěchá k pracovnímu stolu, aby pokračoval v plnění
svého úkolu. Na stole však kromě svých věcí vidí papír, postavený jako stolní kalendář. Jde blíže a
mezi namalovanými květy je napsáno:
Vítáme Tě, tatínku,
máš moc práce,
ale my na Tebe myslíme
a úsměvy Ti darujeme.
Upracovaný muž se na chvíli zastaví a obličej plný starostlivých vrásek se
vyrovnává. Ale trvá to jen několik vteřin. Tabulku přemísťuje z pracovního stolu na viditelné místo
tak, aby ji měl stále na očích, a pouští se do svého úkolu. Když pak přijde mezi děti, aby
zkontroloval plnění úkolů, sklízí jeden úsměv za druhým.
Děti poznávají, že maminka měla pravdu, protože tatínek se dnes vůbec nezlobí. I při večeři je
to podobné. Tak krásně snad doma ještě nebylo.
"Jirko, zajdeš mi k paní Pavlíkové, už bude mít pro mne hotovou nějakou práci", žádá tatínek po
večeři.
To je však pro nejstaršího nečekané, neboť měl od maminky povoleno dívat se na fotbal.
"Ale já se chci dívat na televizi, ať jdou druzí! Já nikam nepůjdu!"
Tatínkovi důvody ho přivádí ke vzteku. Také tatínek se začíná zlobit, když naštvaný syn dále
vzdoruje.
"Opovaž se pustit televizi a utíkej!"
Jirka si dovolí bouchnout dveřmi od kuchyně i od chodby.
"Už je to zase takové, jaké to bylo včera", povzdechne si maminka a pouští se za pomoci Lucky do
úklidu po večeři. Přitom myslí na to, jak to ještě před chvílí bylo u nich hezké.
"Neotvírejte, až se bude Jirka vracet, půjdu mu otevřít sám", přikazuje tatínek a mizí ve své
pracovně.
Když pak udýchaný chlapec zvoní, všichni čekají, že dostane pořádný výprask. Namísto toho však
ode dveří slyší: "To je dobře, že už jsi tady, byla paní Pavlíková doma?"
Také příchozí zdaleka nečekal takové uvítání, kdy namísto trestu přijímá krásný úsměv.
"Co se všichni divíte?", otáčí se tatínek. "Odpoledne jsem byl na tom bídně já, prostě jsem
nebyl ve formě a vy jste mi pomohli úsměvy. Teď zase dávám Jirkovi úsměv svůj. Věřím, že mu také
pomůže."
"Ten taťka se umí nádherně usmívat", je nadšena vyřešením situace maminka a dává pusu manželovi
i Jirkovi, který je šťastný, že má takového tátu.
Opět zkráceně z knihy Josefa Janšty: Odměna Lásky.
Otec se synem umývali nádobí. Jindru to sice táhlo ven za klukama, ale viděl
večer tátu se slzami v očích, když nečekaně vstoupil do pokoje. Proto, když táta řekl: "Běž, Jindro,
alespoň zapomeneš, jak je nám bez maminky smutno," předstíral, že se mu nechce.
Slůvko "maminka" prohloubilo jejich mlčení. Oba se myšlenkami vraceli ke středě, kdy mámu
odvezla sanitka. Bylo jí moc špatně. Hrozně jí bolela hlava a ztrácela rovnováhu. Již delší dobu se
léčila, ale že by to mohl být nádor v hlavě, to jaksi neurolog nepřipustil.
"Táto nebuď smutný, však oni jí toho švába vytáhnou, jak říkal doktor, a maminka se nám zase
vrátí."
"To víš, že se nám vrátí, co bychom tu bez ní dělali," odvětil se sklopenou hlavou táta.
Mlčení, znovu mlčení! Jak jim chybělo pobíhání mámy, její občasné hubování na chlapskou
nepořádnost. Především otec si uvědomoval, že lásku nejvíce pocítíme tehdy, když ten druhý najednou
není. Vzpomínal jak jeho žena byla krásná, když si ji před léty bral. Jak se snažila, aby se mu
líbila a jak to jaksi už poslední roky nešlo, když ztrácela jistotu v chůzi a kazila se její
postava, kterou tolik obdivoval.
"Táto, zajedeme k tetě, pořád nás zvou," přerušil nejen hlasem, ale i naléhavým pohledem smutné
zadumání vystrašený chlapec.
"Ale vždyť ty teď nikdy nikam na návštěvy jezdit nechceš," překvapeně opáčil otec.
"Ale dneska pojedu, něco jdu pro tetu připravit."
"Tak tedy pojedeme," řekl si sám pro sebe osamocený otec. A chtěl mít v této chvíli svou
nemocnou manželku u sebe, ale také by rád políbil svého syna jako kdysi, když ho dával spát.
Uvědomil si, jak svého patnáctiletého kluka poprvé potřebuje.
Neděle utekla a další den jeli do nemocnice.
Přivítal je lyzolem prosycený nemocniční vzduch. Usadili se blízko dveří s nápisem "LÉKAŘ".
"Dobrý den, pane Novák," ozvalo se tichou chodbou.
"Dobrý den, pane doktore, přišli jsme čekat, jak to dopadne s naší mámou. Jak je jí?"
"Pacientka se připravuje na operaci, budeme ji brát jako první, ale i tak máte ještě dost času."
"Pane doktore, jakou jí dáváte naději?"
"Víte, když se chystáme operovat, tak si připadáme, jako když se připravuje let kosmonautů do
vesmíru. Tak malé jsou naše možnosti. Ale Vaši manželku budeme operovat proto, že nádor je v
oblasti, kde je dost velká pravděpodobnost úspěchu. Nějak tak, jako když se kosmonauti chystají na
oblety kolem Země, kde už před tím létali jiní. Mějte proto naději, to nám pomůže. Takže nejspíše v
jedenáct Vám řeknu, jak to dopadlo, spíše to nebude."
"My přece jenom počkáme, když potřebujete tu naši naději," tentokrát už rozhodně ukončil
rozhovor manžel té, kterou chystali o poschodí výš k operaci.
"Táto, jak to říkal s tou nadějí? my můžeme mít vliv na operaci?"
"Podívej se, ten lékař má svoje zkušenosti, že mezi lidmi existuje něco více než jsou slova,
pohledy, dotyky, že se vzájemně ovlivňujeme nejen těmito smysly postřehnutelnými projevy, ale snad
ještě mnohem více svým vnitřním smýšlením. Chtěl říct, že on i maminka na operačním stole budou
vystaveni působení, které jim tak nějak budeme vysílat my. Předpokládá totiž, že budeme na operaci
po celou dobu intenzívně myslit a právě takové silné myšlenky budou na všechny přítomné při operaci
působit. A tak lékař věří, že můžeme vytvořit dobré klima, které je nutné ke zvládnutí tak složité
operace, kde milimetr je ještě velikou jednotkou."
"A je to fakt?", s náhle probuzeným zájmem div že nevypískl Jindra.
"Asi to tak bude. Nedá se to však nijak dokázat, jsou to zkušenosti, které nelze ani zvážit ani
změřit. I my jsme to s mámou zažili, když jsi byl předloni na horách. Ve stejnou dobu co jsi se
vzdálil od skupiny a nešťastně sjel se svahu, zlomil si nohu a byl jsi sám, tehdy maminka říkala, že
má nevysvětlitelnou úzkost, že se určitě něco stalo. Večer nám pak tvůj vedoucí oznámil, že jsi v
nemocnici. A ta maminčina úzkost právě trvala tu půlhodinu než tě našli, než jsi přestal míti
strach. Proto věřím i tomu, že mamince prospějeme, když teď budeme klidní a nebudeme ji trápit
vlastními obavami."
Mlčení, které často vládne ve vypjatých chvílích, opět spojovalo otce se synem zcela zvláštním
způsobem. Oba mysleli na mámu, aby to dobře dopadlo. Otec pohyboval rty v rytmu modlitby.
Po dlouhém čekání se blížil unavený operatér. Manžel operované i na vzdálenost několika metrů
vycítil, že něco není v pořádku.
"Pane doktore, přežila to?", se zastřeným hlasem usnadnil lékaři začátek hovoru.
"Pane Novák, operace proběhla dobře, vaše žena žije a věříme, že už vše proběhne bez komplikací.
Nádor však byl už velký, nebylo možné jej odstranit bez následků. Je málo pravděpodobné, že bude
pacientka chodit. Ostatní reflexy a pohyby budou snad nedotčeny. To je všechno, co vám mohu dnes
říct."
"Mohl bych se ženou mluvit?"
"Nejspíš ve středu, teď to nepřipadá v úvahu."
Zprávou zasažený muž stačil už jen tlumeně poděkovat. Uchopil synovu ruku a došel s ním namáhavě
k lavičce. Po několika minutách mlčení se osmělil Jindra vyslovit útěchu: "Táto, vždyť přece žije.
Budeme ji mít zase doma."
"Máš pravdu, ale je to neštěstí, máma na vozíčku, v posteli, bude však s námi."
"Taťko, neboj se, já budu třeba teď sám topit, budu nakupovat, aby ses mohl víc věnovat
mamince."
"Jindro, jsi hodný," zašeptal.
"Víš, nejenom ten lékař před operací je v pozici kosmonauta, který má letět do neznámého, ale
jsme na tom i my tak vůči životu, který nás čas od času překvapí. A jestliže v té chvíli nemáme
lásku, nemáme Boha, u kterého bychom načerpali nebo nemáme kolem sebe lidi, kteří by takovou láskou
žili, spadneme, ztratíme štěstí."
"Taťko, já tomu rozumím, neboj se, já mám maminku rád."
Láska může proměnit neštěstí ve štěstí. Dokazovaly to slzy muže, které Jindra u svého táty viděl
v tyto dny poprvé.
McCubbin J. H., McCubbinová M. F.: Život dieťaťa pred narodením. Osveta, Martin 1990
Furuhjelmová Mirjam: Čakáme dieťatko. Osveta, Martin 1987
Janšta Josef: Odměna lásky. Matice cyrilometodějská, Olomouc 1991
Janšta Josef: Hledání lásky. Matice cyrilometodějská, Olomouc 1991
Kapelleer Karol, Pospíšilová V.: Embryologický atlas, OF Embryology, Osveta, Martin 1996
Kippleyovi John a Sheila: Umění přirozeného plánování rodičovství. Matice cyrilometodějská, Olomouc 1995
Klika Eduard a kol.: Embryologie, učebnice pro lékařské fakulty. Avicenum, Praha 1985
KMS: Život víry, časopis č. 5/1994 s. 69-70 a č. 3/1995 s. 62. Křesťanská misijní společnost, Praha
Matějček Zdeněk, Langmeier Josef: Počátky našeho duševního života. Panorama, Praha 1986
Merr Eberhard: Ultrasound in Gynecology and Obstetrics. Thieme Medical Publishers, New York 1991
Ponťuch Anton a kol.: Gynekologie a porodnictví, učebnice pro lékařské fakulty. Avicenum, Praha 1987
Presl Jiří et al.: Kontracepce. Ministerstvo zdravotnictví, Galén, 1993
Pšenička Oldřich: Sexuální výchova v rodině. Hnutí Rodina, Pardubice, ATD Hradec Králové 1995
Rabe Thomas: Memorix - Porodnictví. Scientia medica, Praha 1993
Seidlová Dana: Kontracepce pro praxi. Maxdorf, Praha 1997
Szarewská Anne, Guillebaud John: Antikoncepce praktická příručka. Viktoria Publishing, a.s. Praha 1996
Statistický bulletin. ČSÚ, Brno 1996
Šipr Květoslav, Šiprová Helena: Přirozené a spolehlivé plánování rodičovství. Gloria, Brno 1995
Tošner Jindřich: Gynekolog, časopis ženských lékařů č. 5. MedEXart, Hradec Králové 1992
Willke J. C.: Člověkem od početí. Cor Jesu, Český Těšín 1993
Zborník III. - Mezinárodná konferencia, O úcte k životu. Donum vitae, Michalovce 1993
Fotografická dokumentace: Lennart Nilsson; prostřednictvím HLI CZ
| |||||||
|
| |||||||
|
| |||||||
|