V. Den oběti se blíží!
Pohled do budoucnosti.
Zdá se, že Pán dal někdy Vítkovi nahlédnouti do budoucnosti. Kdysi šla matka Vítkova do svého pokoje a potkala Vítka na schodišti.
„Odkud jdeš, miláčku?“ táže se matka. „Z tvého pokoje. Nesl jsem tvému duchovnímu otci květiny.“ Myslel tím obraz zemřelého biskupa Giberguesa, dřívějšího jejího zpovědníka. Od srti biskupovy zdobíval Vít rád fotografii tohoto zesnulého hodnostáře. Matka se usmála. Avšak Vítek dodal: „Uvidím tvého pána dříve než ty maminko!“
„Co říkáš, Víte?“
„Velmi dobře jsi mi rozuměla. Řekl jsem, že tvého pána uvidím dříve než ty!“
„O“ řekla poděšena, „a jak?“
„Ty? Nevím, kdy to bude. Nevím ani, zda jej uvidíš. Je mi to skryto.“
Jednoho večera přinesla služebná poštu. V novinách byly zprávy o zemřelém dědečkovi. Vítek před tím vypravoval něco veselého. Když začala matka hovor o zemřelém dědečkovi, pravil náhle Vítek vážně: „Noviny píší o dědečkovi. Po mé smrti se bude mnoho tisknouti o mně.“
Nemýlil se, jak se po jeho smrti jasně ukázalo: vyšlo o Vítkovi mnoho životopisů a tisíce článků v novinách a časopisech.
Několik dní před svou smrtí zaslechl Vít v rozhovoru svých známých jméno nuncia Cerettiho.
„Ó, nuncius!“, rychle dodal, „stane se v Paříži kardinálem ještě před koncem tohoto roku.“
A skutečně! V listopadu 1925 obdržel nuncius Cerreti z rukou kardinála Dubiose kardinálský klobouk.
Jest velmi těžko si to po lidsku vyvětliti. Obyčejně totiž nuncius, který byl jmenován kardinálem, opustil Paříž. Nuncius Cerreti zůstal však i jako kardinál v Paříži vyjímečně až do dubna 1926.
Podivuhodný jest i tento zjev. Snad ukazuje budoucí slávu Vítkovu. Blízko staré terasy stály dva úly. Pracovali tam zedníci. Byly dvě hodiny odpoledne. Horký jižní vítr dráždil včely. Dělníci zde nechtěli pracovati, aby jich včely nepopíchaly. Tu zvolal Vítek: „Nebojte se! Ta malá zvířátka našeho Pána Boha jsou přece tak mírná! Pojďte se mnou,… posadím se mezi oba úly. Uvidíte, že mne budou obletovat, ale neublíží mi, a vy můžete klidně pracovati.“ Vítek se skutečně posadil mezi oba úly a zvolal na včelky: „Vy maličké, buďte hodné a neubližujte dělníkům!“ Včelky jako by rozuměly rozkazu miláčka nebes Královny, kroužily kolem něho, tvořily takřka kol jeho hlavy zlatou svatozář, ale žádná mu neublížila; ani se ho nedotkly a dělníci mohli klidně pracovati.
Volání nebeské matky.
Byl nesmírně šťastněn, když se dověděl, že pojede s rodiči do Lurd. „Tedy mohu navštívit místo své nebeské Matky!“ Sotva přijeli do Lurd, již ho táhla touha k posvátné jeskyni. Jak sebraně, jak zbožně se tu modlil své milé „Zdrávas Maria.“! Přijal zde i Pána Ježíše do svého srdce ve sv. přijímání se svou matkou, a kdykoli měl volnou chvilku, běžel k jeskyni, aby tu rozmlouval s nebeskou Královnou. Často pil ze zázračného pramene… Již se blíží konec jejich pobytu v Lurdech. Ještě jednou spěchá k jeskyni, aby se rozloučil s nebeskou Matkou. Při zbožné modlitbě zaslechne pojednou v duši určitý hlas – milý a příjemný: „Můj milý Vítku, brzy si přijdu pro tebe. Přijdu v sobotu, abych tě vzala z náruče tvé matky a zavedla tě přímo do nebe.“ – Utichl líbezný hlas a Vítek jako z jiného světa se vracel ke svým. – Když při obědě rozvinoval ubrousek, pravil tiše matce: „Matka Boží mi řekla tajemství.“ „A jaké, miláčku? Řekni mi je!“ – Ó ne, tajemství je jen pro dva, a ne pro tři.“ Mluvil pak o jiných věcech.
S těžkým srdcem se loučil s Lurdy a dokud viděl bělostnou sochu P. Marie Lurdské, posílal jí na rozloučenou polibky. Od této tajemné rozmluvy s matkou Boží byl ještě sebranější. Fotografii lurdské jeskyně si zavěsil nad lůžkem, aby mu připomínala ony vzácné chvíle, které prožil v Lurdech. Často trhával květiny a nosil k obrazu nejsvětější Panny. Než usnul, modlíval se více Zdrávasů než jindy, neboť nevěděl, kdy si pro něho nebeská Matka přijde.
Tajemství.
Dne 30. listopadu slavili v radostné náladě jedenácté narozeniny Vítkovy. Ani netušili, že se již blíží k domu posel jeho milovaného Ježíše – nemoc. V neděli 7. prosince, před svátkem Neposkvrněného Početí P. Marie, odebral se večer Vítek zdravý na lůžko. V noci pojednou volá hoch, že se dusí. Matka ihned přiběhne, aby Vítkovi poskytla pomoc. Otec hledá lékaře. Vítek dostal záškrt. Tehdy v tichu nočním otevřel Vítek své srdce Matce: „Maminko, má drahá maminko, musím ti říci tajemství, tajemství, které způsobí, že budeš plakati.“ Když však spatřil ustrnulý obličej matčin, na chvilku se odmlčel. Pak přidušeným hlasem pokračoval: „Maminko, já zemru. Matka Boží si mě vezme. Když mi bylo sedm let a byl jsem u prvního sv. přijímání, řekl mi Ježíšek, že mě vezme brzy k sobě…, že zemru mlád… Neptal se po mém mínění… Řekl mi to takto: ‘Můj malý Vítku, vezmu si tě, zemřeš mlád’. – A já jsem mu řekl ‘ano’.“
Horké slzy zarmoucené matky skanuly na tvář hochovu.
Vítek pokračoval: „Divíš se, milá maminko, že jsem ti to neřekl dříve. Neučinil jsem to, protože jsem věděl, že bych tě velmi zarmoutil. Avšak nyní, když se po prvé v životě cítím nemocen, musím tě na to připraviti, a věc vysvětliti… Má ubohá, milá maminko… Maminko, bolí mě, že musím umřít mlád a opustiti zvláště tebe, tatínka a Marka. Ale když mě Pán Bůh chce míti, chci, aby si mě vzal… Maminko, neplač!... Vzpomínáš si ještě na Lurdy… v červenci…, když jsem se vrátil z jeskyně? Bylo to v hotelu, při obědě, když jsem rozbaloval ubrousek; řekl jsem ti: ‘Matka Boží mi sdělila tajemství.’ Nyní ti chci ono tajemství říci. Matka Boží mi pravila: ‘Můj milý Vítku, brzy si přijdu pro tebe… jedné soboty. Vezmu si tě z náruče tvé matky, abych tě přímo zavedla do nebe.’“
Teď věděla matka vše… Dva vynikající lékaři se snažili ho zachrániti. Po desíti dnech smrtelné úzkosti nastalo skutečné zlepšení. Vítek mohl něco jísti a snáze mluviti.
Tu pravil matce: „Maminka, tys mne kárala, že se neučím, a já jsem mnoho pro to trpěl. Avšak myslil jsem si: Můj domov bude brzy v nebi, nač se tedy namáhat, abych udělal zkoušky? Když profesor přednášel, myslil jsem na daleko krásnější věci než na mluvnici. Ó, kolika krásným věcem jsem se naučil, když jsem se modlil pomalu „Zdrávas Maria“!
Nyní porozuměla matka, proč neměl chuti do učení některých školních předmětů. Na krásnější věci myslil. Avšak uznal, že chybil, a vyznal matce: „Ježíšek mi dává trpět za mou lenost v koleji, abych mohl přijíti přímo do nebe.“ Své utrpení obětuje na usmířenou spravedlnosti Boží. Ti, kteří ho v nemoci navštěvovali, dosvědčují, že byl odevzdán do vůle Boží. Kdysi – bylo to 29. prosince 1924 – navštívili jej tři význační lékaři a vyšetřovali jeho nemoc. Vítek odpovídal jasně a přesně na všechny otázky lékaře-specialisty. Při tom měl Vítek u sebe kříž a růženec. Tento slavný lékař-specialista vyznal později: „Již jsem léčil množství dítek. Nikdy však jsem neviděl ani jednoho, které by za takových utrpení s takovým klidem, pevností a jasností odpovídalo.“