VI. Oběť dokonána – vítězství.

Mezi sbory andělské.

    Již jásali v domě rodiny Fontgallandů o vánocích, že nebezpečí je zažehnáno. Vždyť se zdálo, že je zdráv, že jim tedy bude zachován. Ze všech stran blahopřáli malému nemocnému k jeho uzdravení. Vítek se však jen klidně usmíval, ale byl dalek všeobecné naděje a důvěry v uzdravení. A skutečně, mezi šestou a sedmou hodinou téhož dne náhle Vítek zbledl jako smrt… „Maminko,“ zvolal, „umírám! Jdi hned k telefonu a zavolej mi mého zpovědníka, Pátera Broglie!“ – Několikrát vrhl. – Otec zdrcen chtěl telefonovat pro lékaře, avšak Vítek chtěl napřed kněze. Tiskl sv. kříž na srdce a opakoval: „Ježíši, miluji tě! Jsem tvůj. Svatá Maria, Matko Boží, pros za mne nyní, kdy nastává hodina mé smrti!“ – „Miláčku, trpíš mnoho?“ tázala se matka. „Ano, trpím velké bolesti, jako dosud nikdy. Ježíšku, miluji tě velice! Obětuji ti své utrpení. Přijď brzy! Modli se za mne, maminko, za svého ubohého Vítka!“

    Lékaři mu dali injekci. Matka ho povzbuzovala: „Obětuj bolest Ježíškovi. Z lásky k tobě byl trním korunován.“ – „Pravdu máš, maminko! A jemu zůstaly trny v hlavě. Mně však vytáhnou jehlici z nohy.“

    Druhého dne se mu vedlo lépe, ale včerejší případ ukázal, že nebezpečí není ještě překonáno. Vítek cítil, že ho Pán volá. „Maminko, co jsme se vrátili z Lurd, modlil jsem se vždy, než jsem usnul, mnoho „Zdrávas Maria“. Nevěděl jsem, kdy pro mne přijde nebeská Matka. Nyní, kdy jsem nemocen, znovu a znovu říkám: Pros za mne nyní, kdy se blíží hodina mé smrti! Jak rád bych byl hlásal všude Ježíška, aby ho všichni milovali! Jak rád bych byl knězem, ale nesmím!“

    A zas ho slyšíme, jak těší matku: „Maminko, neplač, jsi tak unavená! Odpočiň si! Mám tě tak rád a jak bych byl šťasten, kdybys aspoň trochu si mohla zdřímnouti.“

    Druhý leden jest první pátek v měsíci. Marek musí mu slíbit, že místo něho bude chodit každý první pátek k sv. přijímání. Dnes sám přijímá Ježíška s velkou zbožností. Přítomní byli dojati až k slzám.

    . ledna se stav nemocného značně zhoršil. Kdysi večer přiběhla k němu matka plná úzkosti. „Neboj se, maminko,“ těší ji, „dnes nezemru, nýbrž až v jednu sobotu, a to v tvém náručí. Matka Boží mi to řekla. Hleď, maminko, jak velice tě mám rád! Ty jsi první v mém srdci po Ježíškovi a jeho Matce. A když mi srdce příliš rychle bije, říkám: „Upokoj si je Ty, který v něm bydlíš! Nebojím se smrti, jest mi branou do nebe. Ježíš a já se máme tak rádi!“ Tu se ho matka tázala: „Řekni své mamince, jak si představuješ nebe?“ – Tu dal Vítek překrásnou odpověď: „Ale, maminko, já si je vůbec nepředstavuji… Nebe – pro mne – jest Ježíš.“

    Kdysi odpočíval, opíraje se o svou matku. Pojednou otevřel oči, usmál se a pravil:Jak šťastnou myšlenku měl Ježíšek, že si vzal svou Matku i s tělem do nebe. Budu moci položiti svou hlavu na její srdce tak jako nyní na tvoje a jí říci, jak ji mám rád.“ – Míjely dny. Jednoho jitra ptal se Vítek matky: „Maminko, jaký je dnes den?“ „Sobota, . ledna, miláčku!“ – „Ó sobota! Dnes zemru. Nesvůj den mě Matka Boží vezme z tvého náručí.“ Matka se dala do pláče. „Neplač maminko, bude to tak pěkné! Až nebudu moci mluviti a Ježíškovi říci, jak jej miluji, položíš mi ho na ústa, abych ho políbil. Potom přivinul matku k sobě a šeptal ji: „Maminko, až budu v nebi u Ježíška, pak jej budu prositi, aby to sesílal kříže a pokoření; musíš je však přijmouti!“ – Toť řeč jako z jiného světa.

    Dnes poprvé nemohl spolknouti lžíci lurdské vody. I prosil, aby zavolali kněze, by mu dal sv. pomazání. „Tatínku, zavolej rychle mého zpovědníka, neboť teď přichází smrt. Popros jej, aby přišel ihned se svatými oleji!“ Brzy nato upadl do smrtelného zápasu. Oči se kalily. Matka klečela vedle něho, levou rukou ho objímala, pravou podávala kříž se slovy: „Miláčku, když nemůžeš mluviti, polib milého Spasitele a řekni mu ještě jednou, že ho nade všecko miluješ.“ Umírající Vítek políbil vícekrát sv. kříž. Když mu kněz udělil sv. pomazání, zvedl se v lůžku a široce rozevřel oči. Zdálo se, že s blahým pocitem pozoruje jakési zjevení. Pojednou učinil pohyb, jako by chtěl vstát, a zašeptal: „Ježíši, miluji tě!“ – a potom tišeji: „Maminko!“ S těmi slovy odešel k Ježíši do ráje. Koho myslil tím slovem „maminko“? Jeho matka míní, že dle zvuku hlasu nemyslil ji, ale svou Matku nebeskou.

    Vzala ho skutečně v sobotu z náručí matky pozemské. Bylo to 50 minut po dvanácté hodině odpoledne, dne 24. ledna 1925.

Vítězství.

    Smrt nezničila jeho památku. Představený koleje pravil k matce: „U rakve tohoto dítěte cítí se člověk mimoděk nucen modliti se spíše chvalozpěv „Velebí má duše Hospodina“.“ – Tělo tohoto nevinného anděla posypali bílými květy. Pohřební obřady se vykonaly 27. ledna 1925. Potom převezena rakev ve vagóně, vyzdobeném bílými květy, do rodinné hrobky.

    Pán Ježíš ho učinil opravdu andělem – andělem i na zemi – andělem pokoje, který vyprošuje hříšníkům pokoj Boží – přivádí je k Bohu – andělem milosrdenství, který stírá slzy z očí zarmoucených starostmi a hojí i bolesti těla. Sám se nemohl státi knězem, ale mnohým hochům již k tomu dopomohl.

    Dle nejnovějších zpráv z Paříže (z 30. VIII. 1946) má Vít Fontgalland nyní titul „Servus Dei“, tj. „Sluha Boží“. Proces o jeho blahořečení je již v Římě. Jeho postulatorem je P. Didier. Pro nynější dobu je zatím odložen, neboť Církev svatá postupuje v procesech blahořečení velmi obezřele, přísně a zvolna, ačkoli dle zprávy z Francie dějí se divy připisované přímluvě Vítkově dále. Ostatně uplynulo od smrti Vítkovi teprve 21 let, což je ještě příliš krátká doba, neboť Církev sv. z důležitých příčin žádá obyčejně k procesu o blahořečení mnohem delší odstup časový, by všem přísným předpisům bylo učiněno zadost.

    Pro informaci připojujeme ještě některé poznámky a statistiky z nejnovější doby – do 15. srpna 1946:

    Dosud bylo vydáno v různých řečech 137 životopisů o Vítkovi; zaznamenáno 163 106 podivuhodných vyslyšení, 1898 uzdravení, 1513 povolání kněžských a 620 konversí připisovaných přímluvě Vítkově. Do Říma došlo 2 319 950 podpisů, žádajících blahořečení Vítkovo, bylo rozdáno 1 408 484 relikvií čili ostatků po Vítkovi Fontgallandovi.

    Ostatně ponecháváme vše bezvýhradně úsudku Církve svaté a Bohu. I kdyby proces o blahořečení dále nepokročil, přece zářivý příklad Sluhy Božího Víta Fontgallanda nadchne svou roztomilostí a jarostí nesčetná mladá srdce, by s obětavou, nezištnou láskou – uprostřed hmotařského světa – přilnula s mladistvým nadšením k Božskému Příteli mládeže Ježíši Kristu, který je Králem a středem všech srdcí a nezměrným oceánem štěstí, milosrdenství a lásky k duším dobré vůle, které dojdou spásy věčné.