86. O apatii a o tom, co je lidská apatie

K řečenému musíme ještě dodat několik slov o apatii a dokonalosti. Pak řekneme ještě pár věcí a naše povídání se skončí. O apatii říká svatý Bazil:“ Kdo se stal milovníkem Boha a třeba jen maličko zatoužil, aby byl účastníkem jeho apatie, duchovní svatosti, tichosti, klidu a mírnosti a tak okusil radosti a veselí, které z nich pocházejí, ten se snaží odvést své myšlenky daleko od každé materiální vášně, která může zastřít duši. Snaží se čistým a nezastíněným zrakem hledět na Boží věci a nenasytně se kochat jejich světlem. Když přivede svou duši k takovému návyku a do takového rozpoložení, stává se jistým způsobem podobným Bohu a Bohu je milý jako ten, kdo mužně nastoupil k tak velkému a těžkému boji. Tak se člověk odpoutává od materiálních věcí a čistou myslí, jakoby zbavenou přimíšení tělesných vášní, rozmlouvá s Bohem.“ To je o apatii.

A o tom, co je lidskou apatií, říká svatý Izák: „Apatie nespočívá v tom, že nepociťujeme vášně, ale v tom, že je nepřijímáme. V důsledku mnohých a rozličných dobrodiní získaných svatými, které jsou zjevné i skryté, v nich vášně zeslábly a jen těžce mohou povstat proti duši. Tehdy mysl nemusí být tak bdělá, vždyť je neustále naplněna myšlenkami a pohledem na úžasné obrazy, které poznává. A když vášně začnou působit, mysl se od nich rychle vzdálí poznáním něčeho, co přichází shora, a vášně zůstanou bez možnosti působení. Tak o tom mluví blažený Marek: „Mysl, která z Boží milosti konala dobré a přiblížila se k nazírání, málo pociťuje to, co pochází z horší a nerozumné části duše. Vždyť nazírání pozvedá člověka k výšinám a vzdaluje ho od všeho, co je ve světě. A mysl svatých se v důsledku jejich neposkvrněnosti, jemnosti, lehkosti a jasnosti a také v důsledku jejich bojů očišťuje a stává se zářící. Vždyť jejich tělo vyschlo v důsledku jejich cvičení v mlčení a dlouhého přebývání v něm. Proto každý z nich lehce dosáhne nazírání, které, když v něm přebývá, ho stále překvapuje a vede k větším hloubkám. A v takovém stavu se v nich bohatě množí nazírání a jejich mysl nemá nikdy nouzi o předměty vyššího porozumění. A tak nejsou nikdy zbaveni toho, co v nich působí plod Ducha. Skrze takový dlouhý návyk se v jejich srdci ztrácejí vzpomínky, které probouzejí v duši vášně. Tak je v nich oslabena síla ďábelské moci. Vždyť když se duše nespojí s vášněmi vzpomínkou na ně, tehdy je neustále zaměstnána jinou prací a moc vášní nemůže ve svých drápech udržet jejich duchovní vědomí.“[1]

A blažený Diadoch: „Apatie neznamená, že na nás neútočí démoni, vždyť tehdy bychom podle apoštola museli utéct z tohoto světa,[2] ale to, že když na nás útočí, zůstáváme nepřemoženými. Je to tak jako u vojáků, kteří jsou oblečeni do neprůstřelného, jsou vystaveni nepřátelským střelám, slyší zvuk létajících střel a vidí i vlastní střely, které proti nim letí, ale v důsledku pevnosti svého oblečení jimi nejsou zraněni. Tito, když jsou chráněni železem, nejsou zraněni v době boje, ale my máme ničit temné falangy[3] démonů dobrými skutky, oblečeni výstrojí svatého světla a štítem spásy. Vždyť nevinnost nepřináší to, abychom nedělali více zlo, ale spíše to, abychom usilovnou horlivostí v dobrém nakonec v sobě překonali zlé.“[4]

Svatý Maxim představuje čtyři způsoby apatie, když říká: „První apatií nazývám to, když tělesná náklonnost k hříchu se nemění v činnost. Druhou apatií nazývám dokonalé odvržení vášnivých duševních myšlenek, skrze něž vadne pohyb vášní a tak v něm není to, co by ho rozpalovalo pro vášnivé myšlenky. Třetí apatií nazývám dokonalé umrtvení vášnivých tužeb a čistotu myšlenek, které se většinou vyskytují v druhé apatii. Čtvrtou apatií nazývám odložení vášnivých tužeb mysli bez citových tužeb pod způsobem vášnivých představ. To se většinou vyskytuje v třetí apatii.“ A opět: „Apatie je pokojné uzpůsobení duše, kdy není poháněna ke zlu.“

 Předcházející kapitola    Obsah    Další kapitola