Ale i takový podléhá bojům a to z důvodu poučujícího dopuštění a ne z důvodu odpadu. Proč? Proto, aby se nevynášel kvůli tomu, co obdržel. Vždyť, když podléhá bojům, musí vždy zachovávat pokoru, jíž jedinou může porazit hrdé myšlenky, které ho přepadají, a také dosáhnout větších darů. Tak bude prospívat nakolik je to jen možné lidské přirozenosti, která je v poutech a svázána tíhou těla, a půjde vpřed k dokonalosti v Kristu a k apatii. Takto o tom hovoří svatý Diadoch: „Sám Pán říká, že satan spadl z nebe,[1] aby tento pohoršlivý neviděl příbytky svatých andělů. A jak by tedy ten, kdo není hoden společenství s dobrými Božími sluhy, mohl mít společné místo k přebývání s Bohem v lidské mysli? I když někdo řekne, že je tomu tak z dopuštění, to ještě tyto představy nijak nedokazuje. Vždyť poučující dopuštění nezbavuje duši božského světla, ale stává se jen to, že milost skrývá před myslí svou přítomnost, aby skrze ďábelskou zlovůli pohnula duši ve velké bázni a velké pokoře k hledání pomoci u Boha, když v sobě pocítí zlé působení v mysli. Tak i matka pouští dítě, které zlobí a nechce se podřídit způsobům krmení, na krátkou chvíli ze svého objetí, aby dostalo strach z mnohých cizích lidí nebo nějakých zvířat, která ho obklopují, aby se opět vrátilo s velkým strachem a v slzách do jejího objetí. Tak i duše, která v sobě nechce mít Boha a odvrací se od něj, je dána démonům a je jakoby svázanou. My však nejsme vyhnané děti, ale pokud věříme, jsme pravé děti Boží milosti. Zřídka na nás přicházejí dopuštění, ale často jsme napájeni jejím mlékem, abychom z takové Boží dobroty k nám dospěli k mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost.“[2] A kousek dále pokračuje: „Poučující dopuštění nejdříve zasáhne duši velkým zármutkem, pocitem ponížení a určitou mírou beznaděje, aby v ní zahubilo pýchu a touhu po vlastním obdivování a přivedlo ji ke správné pokoře. Ale ihned potom přivádí do zkroušeného srdce Boží bázeň, vyznání vlastních nedostatků v slzách a velkou touhu po dobrém mlčení. Ale samota duše, která nastává z opuštění Bohem, ponechává duši samu sobě a ta se plní zoufalstvím a nevěrou, nadutostí a hněvem. Proto my, kteří známe jak dopuštění, tak opuštění, máme, když na nás přijdou, přibíhat k Bohu způsobem, který odpovídá tomu, co nás potkalo. Při dopuštění máme Bohu, který milostivě trestá nevázanost našich mravů ztrátou útěchy, přinášet díkůvzdání a sliby, aby nás otcovsky naučil správně rozlišovat dobré a zlé. Při opuštění máme neustále vyznávat hříchy, prolévat neustálé slzy a velmi přebývat v samotě, abychom mohli takovým zvětšením námahy uprosit a naklonit si Boha, aby pohlédl tak jako dříve do našich srdcí. Je ale nutné vědět, že při poučujícím dopuštění, kdy bojuje duše boj s ďáblem tváří v tvář, se milost skrývá, ale neviditelně pomáhá duši, aby ukázala nepřátelům duše, že vítězství nad nimi je činností samotné duše.“[3] A svatý Izák: „Aby člověk dosáhl moudrosti v duchovním boji, poznal Prozřetelného, pocítil Boha a skrytě se upevnil ve víře v něho, není možné jinak než skrze zkušenost přetrpěné zkoušky. Ale milost, když jen uvidí, že se v myšlenkách člověka začala objevovat pýcha a on o sobě začal vysoko smýšlet, ihned připouští, aby vůči němu začala sílit pokušení do té doby, než pozná svou slabost a přiběhne v pokoře před Boha. Tak se člověk stává dokonalým mužem skrze víru a důvěru v Božího Syna a roste v něm láska. Ale podivuhodná láska Boží k člověku se pozná, když se člověk nachází v okolnostech, které ničí jeho naději. Tam Bůh ukazuje svou moc v jeho záchraně. Vždyť člověk nikdy nepoznává Boží moc v klidu a svobodě a Bůh nikdy nezjevuje své působení tak citelně jak v tichých místech a poušti, v místech, kde nejsou shromáždění a řeči, běžné ve společenství s lidmi.
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola