37. Co má asketa dělat od jídla do západu slunce. O tom, že je nutné věřit, že podle naší námahy a množství činů obdržíme i dar Božích darů

Když se posílíš jídlem tak, jak je to běžné u askety, o němž říká i svatý Pavel: „Zachovává ve všem zdrženlivost,“[1] sedni si a spokojeně čti spisy otců, zvláště pak ty, které učí rozvážnosti. Pak, jsou-li dny dlouhé, hodinu spi. Pak vstaň a trochu se věnuj tělesné práci, ale současně se modli. Potom se modli tak, jak bylo dříve ukázáno… Opět čti, rozjímej a poučuj se. Vždy se snaž být pokorný a považovat se za horšího, než jsou všichni lidé.

Vždyť Pán říká: „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“[2] A jinde je psáno: „Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.“[3] A opět: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“[4] A jinde: „Počátek hrdosti je odpad od Hospodina.“[5] Dále: „Opovážlivci se velice posmívají“[6] a jinde: „Nesmýšlejte vysoko, ale veďte se k pokoře.“[7] A Jan Zlatoústý říká: „Ten se zná nejlépe, kdo se o sobě domnívá, že není ničím. Vždyť nic není Bohu tak milé jako připočítání se k posledním.“ A sv. Izák: „Pokorným se odkrývají tajemství.“ „Kde roste pokora, tam prýští Boží sláva.“ „Milosti předchází pokora a trestu domýšlivost.“ A svatý Varsonofij: „Jestliže se opravdu toužíš spasit, tehdy plně projev svou poslušnost. Zvedni své nohy od země, svou mysl pozvedni k nebesům a tam přebývej svými myšlenkami ve dne v noci. Současně, nakolik máš jen sil, se považuj za toho, kdo má být přehlížen, a vždy se snaž, aby ses považoval za nejmenšího ze všech lidí. To je pravá cesta. Mimo jí jiné není pro toho, kdo se chce spasit v Kristu, který mu dává sílu.[8] Kdo chce běžet, aby dosáhl cíle,[9] o tom vydávám svědectví před živým Bohem, který chce dát věčný život všem, kdo po něm touží.“[10] A Jan Klimak: „Nepostil jsem se, nekonal jsem bdění a nespal jsem na holé zemi, ale ponížil jsem se nejvíce ze všech a za nic jsem se nepovažoval a Pán mě brzy spasil.“[11] A opět říká sv. Varsonofij: „Nezávislost na všem tě přibližuje k městu, nepovažování se za nic mezi lidmi tě přivádí do města a umrtvení ke každému člověku tě dělá dědicem města a všech jeho pokladů.“ „Jestliže se chceš spasit, neustále se považuj za nic a spěchej vpřed.“ Nepovažovat se za nic je podle ctihodného Jana, učedníka tohoto svatého, nesrovnávat se s nikým a neříkat o dobrém: „To jsem udělal i já.“

Pak se opět modli čistě a soustředěně, dokud nenastane večer. Pak zpívej obvyklou večereň (lat. vesperas) a konej propuštění. Věř z celého srdce, že podle množství námahy a utrpení pro dobro a zvláště pak podle množství našich asketických bojů jsou nám přisouzeny od Boha dary, vítězné věnce a útěchy. Vždyť tak říká i žalmista: „Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha tvá potěšením.“[12] A sám Spasitel říká: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“[13] A velký Pavel: „Musíme ovšem jako Kristus trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.“[14] A sv. Maxim, který byl velmi moudrý v chápání Božích věcí: „Příčinou rozdávání Božích milostí bývá míra víry každého. Vždyť nakolik věříme, natolik máme i sílu horlivosti v činech víry. Proto ten, kdo koná odpovídajícím způsobem podle své víry, ukazuje i míru své víry a přijímá, nakolik věřil, i míru milosti. A ten, kdo nekoná podle víry, ukazuje odpovídajícím způsobem ke svému nekonání i míru své nevěry. A nakolik nevěřil, natolik je i zbaven milosti. Tak se ten, kdo koná málo, stává závistivým vůči těm, kdo prospívají, i když je zjevně v jeho moci a ne někoho jiného, aby přidal víru k činům, a tak přijal i podle míry víry přicházející milost.“

A nakonec pros z celé duše, abys prožil zbytek života v pokoji a pokání, abys svůj život zakončil křesťansky, bez bolestí, studu a v pokoji a abys dal dobrou odpověď na strašném soudu našeho Pána, Boha a Spasitele Ježíše Krista.

 Předcházející kapitola    Obsah    Další kapitola