„Je ti jasné, bratře, že když dýcháme, vtahujeme do sebe vzduch a vypouštíme jej. Na tom se zakládá tělesný život a od toho závisí i tělesná teplota. Proto, když se posadíš mlčky ve své cele, useber svou mysl, uveď ji na cestu dýchání, kterým vchází vzduch dovnitř, a přinuť ji spolu s vdechovaným vzduchem sestoupit do srdce a drž ji tam. Drž ji, ale nenechávej ji mlčící a prázdnou, ale dej jí následující modlitbu: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou. Toto ať je její neustálou činností a nikdy od toho neustává. Vždyť to ji udržuje bez zasněnosti, činí ji nedosažitelnou pro nepřátelské úklady a uvádí ji do Božích tužeb a lásky. Ale nauč se, bratře, udržovat tam svou mysl a nepouštět ji brzy ven. Ona totiž na začátku velmi sténá pro toto uzavření a stísnění, ale když si přivykne, tehdy již nemiluje vnější předměty. Vždyť Boží království je uvnitř nás a tomu, kdo ho tam spatří skrze čistou modlitbu a zakusí ho, se vše vnější již jeví jako nepřitažlivé a ztrácí pro něho všechnu cenu. Mysl se již uvnitř necítí nevesele a neradostně, ale jako muž, který byl vzdálen z domu a vrátí se, dělá nevím co z radosti, že opět vidí ženu a děti. Když se pak opět spojí s duší, od níž byla odloučena, je naplněna nevýslovným štěstím a radostí.“ (Toto místo uvádíme zkráceně). Hle, co říká tento blažený otec o úmyslu naučit mysl vlivem této přirozené metody vrátit se skrze vnímání k sobě ze svého obvyklého bloudění, zajetí a zmítání a spojit se opět sám se sebou a tak se sjednotit s modlitbou a spolu s touto modlitbou sestoupit do svého srdce a navždy tam přebývat. A někdo jiný z moudrých, jakoby k objasnění řečeného, vyučený zkušeností v tomto svatém díle, poznamenává:
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola