V prvních stoletích po Kristu vedl katolický charakter církve k neuvěřitelné rozmanitosti jejího viditelného života. Naneštěstí, tento široce chápaný duch prvotní církve nebyl trvalý a odlišnost tohoto obřadu, která se kdysi akceptovala jako ta nejnormálnější okolnost života církve, se stala místo toho problémem. A schizmatická, jako i ekleziastická politika se dostaly mimo tento nový zdroj napětí. Nemůžeme nyní zacházet do daleké historie událostí, které Západ a Východ postupně od sebe odkláněly. Přitom bychom poznávali, že jedním z důsledků rozdělení křesťanství byla tendence ztotožnit obřad s náboženstvím, nebo aspoň pohlížet na jednotu obřadu jako na jistější, mnohem prozíravější stav událostí.
Roztržka Východu a Západu se začala v 5. století, když se kristologické diskuse mísily s liberalizmem protiimperiální politiky, což vedlo ke schizmatu církve v Arménii, v Persii a později v Etiopii spolu s částí církví v Antiochii, Alexandrii a Jeruzalémě. Příslušníci posledních tří uvedených patriarchátů, kteří zůstali věrní říši a církvi, přijali byzantský obřad. S rozkolem mezi byzantskou církví a Římem se existence obřadu a náboženství, až na malé výjimky, stala skutečností. Na Západě se tato skutečnost neprojevila v teorii, ale vedla k pragmatické strategii latinizace, jako výsledku jednostranného vývoje katolicismu, který toto schizma způsobilo.
Odtržení od Západu schizmatem a působení islámu způsobilo, že východní církve se definitivně rozvinuly do enkláv národního partikularismu, ve kterém se obřad, víra, kultura a nacionalismus staly nesouvislou jednotou v národní církvi, jako baště národní a kulturní nezávislosti. Západ měl mnohem šťastnější pozici, protože latinský patriarcha byl ve skutečnosti zároveň Kristovým náměstkem a viditelnou hlavou církve. Když se tedy rozluka stala skutečností, zůstal po schizmatu Západ na správné straně. Ale další vývoj západní církve měl své nešťastné důsledky, které si odnášíme ještě dnes. Se ztrátou východní církve se stala latinská církev katolickou církví a bez vyváženosti s Východem bylo nevyhnutné, že se následující vývoj katolicismu stával navenek jednostranným.
Hans Küng dobře vystihuje konečný důsledek tohoto postupného zužování viditelného katolicismu církve: „Zatímco se církev, jak říkal sv. Pavel, stala řeckou pro Řeky a barbarskou pro barbary, nebyla arabská pro Araby, černošská pro černochy, indická pro Indy, ani čínská pro Číňany“. Zapomněl ještě dodat, že pro řeckou církev a Řeky to ve značné míře přestalo platit. Latinský způsob konání obřadů se ve skutečnosti stal katolickým způsobem a i když obyvatelé Východu, kteří se vrátili k jednotě, si chtěli uchovat svůj obřad, uchovali si ve skutečnosti jen velmi málo ze svých odlišností, a to z jednoduchého důvodu, že katolíci si nikdy plně neuvědomili, že tu nějaké odlišnosti byly.
S převahou latinského světa, což bylo historickou skutečností, se katolická církev začala projevovat ne jako společenství církví, sjednocených svým vzájemným společenstvím a jednou hlavou, náměstkem Krista, ale jako pevně organizovaná a vysoce centralizovaná evropská instituce. V tomto kontextu se problém opětovného sjednocení s Východem někdy jeví ne jako znovuobnovení společenství s církvemi ve schizmatu, ale jako jejich včlenění do západní církve.
Hlavním důvodem tohoto nevyváženého vývoje bylo schizma. Pokud by byl Východ zůstal v církvi, asi by se nic z toho nestalo. Ve skutečnosti, pokud by přetrvala jednota, nastolená na Ekumenickém koncilu ve Florencii roku 1439, chod dějin by se byl změnil, protože cílem tohoto koncilu bylo ustanovit celkové znovusjednocení na společném základě, při vzájemném respektování práv a obyčejů všech. Ale Východ ultimativně zamítl sjednocení ve Florencii a celkový vývoj se nepodařilo zastavit.
Od zamítnutí Florentského sjednocení sv. Stolec znovu obnovil kontakty s příslušníky všech východních církví. Přitom se sv. Stolec slavnostně zavázal respektovat starodávné katolické dědictví těchto církví, a tak vznikla naděje, že tato seskupení by mohla být semenem a prvními plody budoucího opětovného sjednocení Východu. Tato naděje se naneštěstí nikdy nenaplnila, protože způsob, jakým se tato seskupení ubírala od návratu ke katolické církvi, neposkytl nekatolickému Východu vhodný vzor znovusjednocení, který by byl následováníhodný. Proto se muselo otevřeně konstatovat, že obyvatelé Východu nenašli vždy odpovídající domov v rámci katolické církve. Často se na ně hledělo s výhradami a podezříváním ze strany chybně informovaných katolíků, a to i přes houževnaté úsilí mnohých velkodušných lidí pomoci jim a ochraňovat je.
S pocitem zřejmé podřízenosti latinské většině byli východní křesťané bezbranní proti invazi latinských způsobů a obyčejů a postupně mnozí z nich ztratili kontakt s duchem svého vlastního dědictví. Často k tomu došlo jejich vlastním přičiněním. Přáli si nadevše být katolíky a ve světě, kde to často mělo „latinský“ význam, horlivě napodobňovali latinské způsoby. Mnohé z nich nebyly v souladu s jejich vlastní náboženskou kulturou. A jim šlo o to, aby prokázali, že jsou až příliš skutečnými katolíky. Často to vyplývalo z mylného chápání latinskosti. Nakonec nesmíme podcenit ani obrovský vliv, který jednoduše církvi, která se stala úplně západní, patřil. Protože se tam nikdy neprojevilo schizma, obřady se trvale navzájem ovlivňovaly. Schizma způsobilo postup jednosměrné cesty.
na předcházející kapitolu na obsah na následující kapitolu