Pro katolíky, východní i západní, je existence jiného obřadu, než je jeho vlastní, trvalým svědectvím skutečné podstaty vlastní církve. Z našeho katechismu víme, že „katolicismus“ je jednou z podstatných znaků církve, vlastností, kterou Karl Adam definoval jako „podstatnou schopnost církve být pro celé lidstvo“. Svým katolicismem je církev schopná obnovovat a sjednocovat všechno v Kristu. Aby to však dokázala, musí se dokázat přizpůsobit jakkoli rozmanitému lidskému materiálu, který musí do sebe pojmout tak, aby pak mohla zpětně vše vtělit do Krista.
Pro církev však nestačí, aby byla svou podstatou integrací křesťanu. Aby splnila toto své poslání, musí se usilovat o stále dokonalejší realizaci své vnitřní dynamičnosti ve vnějších projevech svého bytí. Musí se usilovat o křesťanství obohacené o svůj vnější výraz, křesťanství, ve kterém každá lidská bytost nachází své správné místo ve sjednocení pravdy a lásky.
Naneštěstí, nás za 900 let donutil podmanivý charakter katolicismu Západu pamatovat na to, že mnohotvárnost v rámci církve je nejen skutečností, ale že jakýkoli jiný stav by byl politováníhodný. Bylo to ne až tak dávno, kdy se jistá úsilí o univerzalitu církve projevila ve falešné víře, že „kamkoliv katolík přijde, cítí se ve chvíli, kdy vkročí do katolického chrámu jako doma, protože se tam setká s důvěrně známou svatou mší, slouženou ve společném jazyku církve.“ Nejen, že to není pravda, ale i kdyby by to i byla pravda, nebyla by to ta vznešená věc, kterou bychom si mohli představovat, ale jen strohé vysvětlení pro úzkost, která by dolehla na Tělo, které Kristus ztělesnil pro celé lidstvo. Zapůsobit tímto obřadem na každého, to neznamená jen představovat navenek tento obřad, nebo církev univerzálnějším způsobem. To jen ochuzuje katolický výraz života církve.
Pravda, církev vždy zůstává jedinou, svatou, katolickou a apoštolskou Kristovou církví bez ohledu na větší, nebo menší dokonalost univerzality jejích kulturních forem. Ale s tím se nemůže uspokojit. Boží dary mají povzbudit naši aktivitu, ale ne ospravedlnit naši pasivitu. Pak nemůžeme být indiferentní vůči katolickým tradicím, které jsou jiné, než naše vlastní. Bez toho bychom zmenšovali plnost našeho katolického života. A tak náš postoj vůči odlišnému vyjádření naší víry, dokonce k tomu, co se ještě nezrodilo, by měl být jednou z potřeb, protože církev skutečně potřebuje toto vyjádření, aby dokonale do nitra oslavila sebe samu. Pokud má církev oprávnění vyjadřovat svou bezhraničnou přitažlivost ať už čínským, africkým, nebo skandinávským způsobem, nesmí zůstat tato potřeba trvale neuspokojená.
na předcházející kapitolu na obsah na následující kapitolu