MARIINA VÍTĚZSTVÍ 29: Panna Mária mi zachránila život! (svědectví kněze)

"Ještě nikdy jsem nepsal osobní svědectví o pomoci Panny Marie na cestě k mému kněžskému povolání a vůbec ne o zázraku "Paní v černém oděvu", která mi při létání zachránila život.

Ale když mě P. Paul Maria, můj duchovní otec, poprosil, abych to udělal "z lásky k Panně Marii", nedokázal jsem odmítnout," říká Msgr. Luciano Alimandi.

Hned na začátku chci s vděčností říci, že mé povolání ke kněžství bylo výlučně darem od Panny Marie. Samozřejmě, náš Pán je vždy tím, kdo povolává, ale jeho Matka sehrála v příběhu mého povolání mimořádnou úlohu.

Už před narozením mě moje máma ve svém lůně zasvětila Panně Marii a modlila se, ačkoli nevěděla, jestli dítě bude chlapec: "Panno Maria, dej, ať je zdravý a ať je dobrý jako Ježíš."

Něco, co mi v dětství vyprávěl můj otec, mě znovu vedlo k úvahám: V ten den, kdy jsem se narodil, mě otec vzal do náručí a na otázku jednoho přítele, co jen bude z tohoto dítěte, můj otec odpověděl: "Bude knězem!" Často jsem se ho ptal, proč to řekl, a jeho odpověď byla vždy stejná: "Nevím, bylo to prostě silnější než já."

Jako školák jsem vícekrát sám v srdci pocítil, že Ježíš by si mě možná chtěl povolat za kněze, ale bál jsem se tohoto rozhodnutí. Moje častá a oblíbená modlitba tehdy byla: "Pane, chci se oženit a mít pěknou rodinu, ale ať se stane tvá vůle." To, abych v modlitbě dodal: "tvá vůle ať se stane", mě stálo velmi mnoho, protože jsem tušil, že Pán má se mnou pravděpodobně jiné plány. Přece jsem však tato slova vyslovoval celkem vědomě, protože jsem si byl jistý: Opravdu šťastným mohu být jen tehdy, když budu plnit Boží vůli.

V průběhu let jsem pak dostal hodně důkazů Ježíšovy lásky, ale u mě to bylo podobně jako u emauzských učedníků; ti vlastně až na závěr poznali, že to byl opravdu Pán, kdo je doprovázel.

Jedno znamení jsem dostal například jako 13-letý, když jsem se skupinou mladých z mé farnosti v Ostii jel do Říma a spolu s dalšími stovkami mladých jsem se zasvětil Panně Marii. Vůdcem mariánského setkání byl don Carlo de Ambrogio, skutečný Boží muž. Založil hnutí Gioventù Ardente Mariana - "Zapálená mariánská mládež", aby mladé přivedl především k zasvěcení Panně Marii. Atmosféra v tento den byla nádherná a toto slavnostní první zasvěcení Panně Marii se mě hluboce dotklo.

Nikdy nezapomenu na pohled tohoto kněze a ještě i dnes si pamatuji na jeho slova, která mi řekl po mši v sakristii: "Luciano, vidím světlo v tvých očích. Pán tě velmi miluje a Panna Maria má s tebou plány!"

Cenacolo GAM - Gioventù Ardente Mariana, FC

I když jsem až později pochopil, že toto první setkání s mým kněžským povoláním naplánovala Panna Maria, přece jen jsem začal právě od tohoto dne zasvěcení mnohem více a vědomě milovat Pannu Marii. Byla to jednoduchá láska, která mi v Marii umožňovala stále více poznávat Matku. Jí jsem nyní často prostřednictvím Zdrávas Maria svěřoval konkrétní situace - například létání, protože jako 14-letý jsem začal chodit do letecké technické školy a chtěl jsem se stát pilotem.

Vždy před vzletem jsem se v mém malém letadle pomodlil třikrát Zdrávas Maria. Jako 17-letý jsem pak už mohl létat bez pilota-instruktora a nakonec jsem měl ukončit školní rok leteckou zkouškou na střední škole. Létání bylo opravdu mou vášní - možná proto, že mi dávalo onen pocit svobody, který nám zprostředkovává toto jakoby "bytí v nebi". Ale zcela jistě jsem byl příliš neopatrný,
ano, příliš a velmi neopatrný!

Jednoho dne jsem jako obvykle šel se svým spolužákem Stefanem Riccim, který je dnes šťastně ženatým otcem rodiny, na letiště Řím-Urbe. Vzali jsme si dvě letadla a chtěli jsme letět směrem na Foligno. Byl nádherný den a byli jsme pyšní na to, že můžeme na "našich" letadlech létat tam, kam chceme.

Během letu zpět mě moje prostopášnost svedla k jednomu odvážnému akrobatickému kousku. Stefano se mi to snažil vymluvit, bylo to příliš nebezpečné, ale já jsem ho neposlouchal. Co následovalo potom, byla katastrofa! Od jistého okamžiku jsem ztratil kontrolu nad letadlem a jako kámen jsem padal směrem dolů. Nic jsem nechápal a nedokázal jsem už ani přemýšlet.

Viděl jsem jen to, jak se zem stále více a více přibližovala! Tachometr již překročil varovný červený limit a mě se zmocnil smrtelný strach. Zemi, ke které jsem se nezadržitelně a rychle přibližoval, byla již blízko, téměř na dosah ruky a já jsem se zmohl pouze na to, že jsem nahlas zvolal: "Dio mio, salvami! Bože můj, zachraň mě!" Potom jsem z posledních sil strhl řídící páku směrem k sobě, abych letadlo opět dostal nahoru do vzduchu a abych nabral výšku.

Dodnes nevím, jak se mi při takové extrémní rychlosti mohl podařit tento poslední, vlastně nemožný manévr, ale stroj se opět vznesl do výšky. Jen jedno mám ještě jasně před očima: Když letadlo začalo stoupat nahoru, nosné plochy se tou obrovskou zátěží třásly jako listy ve větru a já se třásl ještě víc!

O půl hodinu později, když jsem opouštěl pilotní prostor letadla, jsem byl stále ještě jako omráčený strachem. Můj přítel, který sledoval celou událost ze svého letadla, mi řekl jen jednu větu: "Už jsem tě viděl mrtvého."

Když se mě moje máma o několik dní zeptala, jestli bylo při létání vše v pořádku, odpověděl jsem krátce, jedním slovem: "Ano!" Nebezpečnou situaci jsem jí nezmínil, abych ji neznepokojuje.
Ale ona nerušeně pokračovala v rozhovoru: "Před nedávnem jsem měla zvláštní sen - viděla jsem, jak se tvé letadlo řítilo k zemi, a když sis už nevěděl pomoci, spatřila jsem najednou ženu v černém oděvu, která něco sela na poli. Najednou zvedla své oči k nebi a v tom okamžiku tvé letadlo opět začalo nabírat výšku. Ale víš, co mě nejvíce oslovilo? Když jsem několik dní potom dělala pořádek s tvým oblečením, mezi pulovry jsem našla tento obrázek a nevím, odkud je."

Při těchto slovech mi ukázala malý obrázek, který jsem ani já ještě nikdy předtím neviděl, a dodala: "To je přesně ta paní v černém oděvu, tak jsem ji viděla ve snu!" Ještě dobře si pamatuji, jak jsem obrázek vzal do ruky, otočil jsem ho a na zadní straně jsem četl: "já jsem Neposkvrněné početí, já jsem pramen milosrdenství. Seji milosti, které jednou vy budete sklízet."

Najednou se mi všechno vyjasnilo: Panna Maria mi zachránila život! Teprve potom jsem mámě všechno vyprávěl, jak moc její sen odpovídal skutečnosti. Až do dnešního dne si pamatuje každý detail tohoto snu, jako by se bylo všechno stalo teprve včera. Já si od té doby pečlivě uchovávám obrázek "Paní v černém oděvu" jako viditelné znamení její přítomnosti a jejího podivuhodného zásahu do mého života.

Ano, musím přiznat: Panna Maria mě vždy obklopovala svou láskou a svou ochranou, přičemž si posloužila i mojí mámou, jejíž rád říkávám: "Ty jsi mou skálou!" Vím, že jen Ježíš je skála, ale přece takto rád nazývám i mou mámu: Prostřednictvím její modlitby a její velké důvěry v Pána já, její syn - kněz, cítím její duchovní pomoc opravdu silně - cítím ji jako ochrannou skálu, která mě podpírá.

Po ukončení střední školy jsem jako 19-letý vstoupil v Livornu na vojenskou akademii, abych se stal důstojníkem. Vojenský život sám o sobě mě nepřitahoval, ale prostě jsem chtěl nadále létat. Než jsem začal s výcvikem, putoval jsem ještě do Lurd, abych Panně Marii vědomě svěřil svou budoucnost.

Tam jsem poznal jedno milé děvče z Říma, průvodkyni nemocných. Byla zbožná, chodila denně na mši svatou a modlila se růženec. Zamilovali jsme se a během jedné společné pouti jsme předali milostivé Matce z Loreta naši budoucnost. Setkali jsme se jen několikrát, protože já byl v Livornu a ona žila v Římě.

Ještě si pamatuji, jak jsem v kasárnách každý večer před spaním vzal do ruky malou sošku lurdské Panny Marie a - předtím, než jsem se pokřižoval svěcenou vodou - jsem se vždy modlil k Immaculate: "Ukonči ty toto přátelství, když má Bůh se mnou jiné plány!" A přesně tak se stalo!

Po prvních dopisech, které jsme si vyměnili, jsem od ní už nedostal odpověď a bral jsem to jako znamení od Panny Marie. Až o několik let později - to jsem byl již v našem společenství - jsem opět slyšel mou bývalou přítelkyni při telefonickém rozhovoru. Když jsem jí vyprávěl, že jsem mezitím na cestě ke kněžství, odpověděla mi vážně: "To jsem si myslela! Možná mi to neuvěříš, ale vždy, když jsem tehdy chtěla vzít do ruky pero, abych ti napsala do akademie, zdálo se mi, jakoby mi v tom nějaká ruka bránila. A tak jsem si pomyslela, že Bůh má s tebou nějaký jiný plán."

Byla to Panna Maria, která mě přivedla do Rodiny Panny Marie a pomáhala mi v době zkoušek. Byla to také ona, která mě provázela až do Fatimy, kde jsem byl 8. prosince 1992 vysvěcen na šťastného kněze. Bylo to tehdy prvních pět svěcení v naší duchovní rodině a já jsem byl nejmladším z pěti novokněží. I já jsem mohl být nezaslouženě při tom, protože "Paní v černém oděvu" mě zachránila pro toto povolání.

Msgr. Luciano Alimandi.

Převzato z https://doverujem-a-verim.blogspot.com, článek z 20. 8. 2020 naleznete zde.

(Na Fatym.com vydáno 29. 8. 2020)

Skryj nás pod svůj plášť - Milešovice, kaple sv. Anny, foto:RT

Sdílet

| Zdroj: https://doverujem-a-verim.blogspot.com

Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:

www.TV-MIS.cz

::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-středa (kázání z 20.11.2024)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-uterý (kázání z 19.11.2024)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-pondělí (kázání z 18.11.2024)
::	Kázání z Vranova nad Dyjí 17.11.2024 (33. neděle mezidobí)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024 I. (kázání z 10.11.2024)