Promluvy sv. Jana Marie Vianneye
- 1. díl reedice textů vydaných pět let po smrti sv. faráře arského
Editor reedice: Marek Dunda
Zpracováno dle publikace A. Monnin: Duch ctihodného sluhy Božího Jana Křtitele Marie Vianney-e, faráře v Arsu, v jeho katechezi, kázáních a životě - Pap. knihtiskárna benediktinů Rajhrad, Brno 1902 (předlohou vydání byl, jak plyne z věnování knihy, text, který A. Monin sestavil k pátemu výročí světcova úmrtí).
Tento 1. díl reedice obsahuje zkrácený 1. díl výše uvedené publikace nazvaný „Farář arský ve svých křesťanských cvičeních“.

Editor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.

Na našem webu naleznete celkem čtyři knihy s kázáními, jejichž autorem je sv. Jan Maria Vianney:
Tak kázal Vianney
Jak kázal Vianney o svaté zpovědi
I tak kázal Vianney
Promluvy sv. Jana Marie Vianneye (1.)
 

Úvod
Farář arský v křesťanských promluvách
Promluva o spáse
Promluva o lásce k Bohu
Promluva o přednostech čisté duše
Promluva o Duchu svatém
Promluva o Nejsvětější Panně
Promluva o svěcení neděle
Promluva o slovu Božím
Promluva o modlitbě
Promluva o knězi
Promluva o oběti mše svaté
Promluva o opravdové přítomnosti
Promluva o svatém přijímání
Promluva o častém přijímání
Promluva o hříchu
Další promluva o hříchu
Promluva o pýše
Promluva o nečistotě
Promluva o zpovědi
Promluva o kardinálních ctnostech
Promluva o naději
Promluva o utrpení

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

Úvod

Když jsme vydali první brožurku s kázáními Jana Marie Vianneye, chtěli jsme našim čtenářům přiblížit konkrétní styl tohoto světce, od něhož nás dělí nejen značný časový odstup (žil v letech 1786-1859), ale i úhel jeho pohledu víry, který by se mnohým zdál téměř nepřijatelný. Po ovoci se však pozná strom a ovoce Vianneyových promluv bylo nejen hojné, ale i velmi dobré. Chtěli jsme pomoci k pochopení tohoto světce - kněze, který šel svou originální nenapodobitelnou cestou, ale přesto vedoucí k horlivosti a pravdivosti ve vztahu k Bohu a k prožívání víry.
Překvapilo nás, že zájem o Vianneyova kázání byl přímo nečekaný. Uveřejnili jsme další dva spisy s jeho vybranými promluvami a zjistili jsme, že mnozí, kdo je přečetli a dříve už byli do jisté míry spokojeni se svým způsobem prožívání víry a sami se sebou, najednou začali uvažovat o tom, že ještě mají velké rezervy ve svém duchovním životě. Tento světec se pro ně stal výzvou k opravdovému obrácení a proměně života.
Bylo nám také už předem jasné, že není vhodné tyto Vianneyovy spisy překládat lidem s úzkostlivým pohledem na svůj život. Jeden moudrý kněz nás však povzbudil, abychom kvůli této oprávněné obavě neupouštěli od svých záměrů vydat další Vianneyovy promluvy. Konstatoval totiž, že dnes hrozí v prožívání víry lidem spíše druhý opak než úzkostlivost, totiž laxnost svědomí. Ti, kdo mají „široké“ svědomí, jsou ve Vianneyových kázáních konfrontováni s tématy, které je mohou vést k zamyšlení a přehodnocení některých postojů. I když se některé Vianneyovy zastrašující a někdy až trochu pohádkově vypadající výroky mohou zdát zastaralé a pro dnešní dobu už přežité, přesto jsou to myšlenky světce a zároveň i autentický záznam toho, jak on předával svým posluchačům pravdy víry.
Nezbývá než dodat, že se modlíme za všechny, kdo budou Vianneyovy promluvy číst, aby je pochopili správně, neuvízli na povrchním pohledu, který by mohl odsoudit, ale využili pro svůj život to, co je může povzbudit na cestě víry.

Farář arský v křesťanských promluvách
Není pochyb o tom, že nevinnost a čistota srdce, které buď byly vždy zachovány nebo skrze víru a zbožnost znovu získány, dávají člověku duchovní, tělesné i mravní schopnosti, o kterých nemá většina lidí ani tušení. K těmto schopnostem patří to, co teologie nazýván pojmem „scientia infusa“ - vlitá věda. Tu slovo Boží sděluje našemu duchu, pokud v nás přebývá skrze víru a lásku.
Při pohledu na faráře arského se ptáme: „Kdo zašel dál v pohrdání starostmi světa, v umrtvování těla, v častém pláči?“ Můžeme říci, že plakal téměř ustavičně. Ti, kdo měli to štěstí a zúčastnili se v Arsu křesťanských promluv a slyšeli ono nezapomenutelné slovo, které se nezdálo být pouhým lidským slovem, ti, kdo byli svědky neodolatelného vlivu, jakým působil na posluchače všech vrstev tento hluboký hlas prodchnutý citem a nadšením, nikdy na to nezapomněli.
Řeč faráře arského se nezakládala především na slovech. Pravá výmluvnost záleží v obsahu řeči; a obsah svých řečí vyjadřoval podivuhodným způsobem. Jeho duše zcela prostoupila duše všech, kdo bez dechu naslouchali, takže společně s ním věřili, milovali a doufali. A zde je právě onen nejvyšší cíl, zároveň ale i triumf duchovní promluvy.
Jak je možné, že tento muž, který měl nepatrné vědomosti, který se po svém vysvěcení věnoval jen modlitbě a zpovědnici, může učit jako církevní otec? Odkud plynuly jeho vědomosti o Bohu a jeho úžasných dílech, o přírodě; jak je možno si vysvětlit, že učil právě tak jako největší osobnosti církve - svatý Augustin, Bernard, Tomáš Akvinský, Kateřina Sienská, Terezie?
Posluchači ho například slyšeli říkat, že srdce svatých je plynné. Byli sice překvapeni tímto mimořádným výrazem, ale neměli tušení, že je zároveň i teologicky správný. Vždyť v Sumě svatý Tomáš Akvinský vypočítává 4 účinky lásky a právě prvním z nich je to, že činní srdce plynným. Farář Vianney jistě nikdy nečetl svatého Tomáše, a proto je tím nápadnější, že doslovně používá výraz tohoto velikého teologa. Samozřejmě by se nad tím mohli pozastavovat ti, kdo neznají skutečnost působení milosti a kdo nepochopili slova božského učitele: „Co jsi skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi maličkým.“
Boží duch vepsal tomuto svatému knězi do srdce všechno, co měl vědět a čemu měl učit a vryl mu to tam tím hlouběji a čistěji, čím uvolněnější a prázdnější byla lidská srdce plná marnosti. Z víry pramenilo veškeré vědění faráře arského. Jeho učebnicí byl náš Pán Ježíš Kristus. Moudrost nehledal jinde, jen v Ježíši Kristu, jeho smrti a v jeho kříži. Jinou moudrost nehledal. Nikoli v prachu knihoven ani ve školách učenců, ale v kleče, u nohou božského Mistra, před svatostánkem, kde trávil dny a noci. Tam se naučil všemu.
Velmi žasli ti, kdo ho slyšeli mluvit o nebi, o Ježíšově bolestném umučení, o jeho skutečné přítomnosti v Nejsvětější svátosti a o Panně Marii, o její kráse a vznešenosti, o blaženosti svatých, o čistotě andělů, o kráse duší, o lidské důstojnosti. Velmi často se vrátili z takových kázání s přesvědčením, že tento dobrý kněz viděl vlastníma očima to, o čem s takovou srdečnou vroucností a výmluvností zaníceně mluvil. Jeho řeč nabývala takové přesvědčivosti a úchvatné věrohodnosti, že bychom těžko pro to našli jakékoli přirovnání. V jeho hlasu, v jeho pohybech, v jeho zraku, v jeho proměněné postavě hořel nebeský oheň a taková podivná síla, že to člověka nenechalo chladným. Pohledy a myšlenky, které člověku propůjčuje Boží světlo, mají zcela jinou působivost než ty, které načerpáme namáhavým studiem. Díky prostotě, jasnosti a pevnému přesvědčení, s nimiž mluvil, rozplývala se pochybnost i v srdcích největších odpůrců a na její místo vstupovalo podivuhodné světlo víry.
Slova faráře z Arsu působila tím mocněji a jistěji právě proto, že kázal celou svou bytostí. Již pouhá jeho přítomnost byla zjevením pravdy. Mohlo se o něm právem říci, že mluvil očima a že by posluchače dojal a dokázal přesvědčit, aniž by řekl jediné slovo. Když člověk viděl na kazatelně ten bledý, kostnatý a průsvitný obličej a slyšel jasný, pronikavý hlas podobný křiku, jak vykládá posluchačům vznešené myšlenky, tak se mohl domnívat, že slyší některou z oněch velkých biblických postav, které mluvily k lidu řečí proroků. A člověk byl ihned proniknut úctou, naplněn důvěrou a tak vnitřně dojat, že pozorně naslouchal ani ne tak ze zvědavosti, spíše s touhou mít z toho užitek.
Dřív než začal, přehlédl kazatel všechny své posluchače, čímž prorazil cestu svému slovu. Mnohdy se zadíval pozorně a v té chvíli se zdálo, že jeho pohled proniká až na dno duše, ze které jako by četl text ke svému rozjímání. Kolik bylo těch, kdo se domnívali, že mluví o nich a pro ně. Ti, kdo ho poslouchali, se často poznali, když líčil jejich tajné slabosti.
Ti, kdo se zúčastnili těchto křesťanských promluv, byli upoutáni dvěma pozoruhodnými skutečnostmi: kazatelem a posluchači. Nebylo to totiž už jen jeho slovo, které by bylo slyšet. Zde se dávala jeho svatá duše veskrze proniknuta vírou a láskou a pokud se posluchačů týká, v té chvíli už nebyli na zemi, ale byli uneseni do oněch čistých krajů, odkud pravdy a tajemství víry vyvěrají. Když světec mluvil, otvírala se mysl posluchačů k novým a jasným vyhlídkám: nebe a země, přítomný a budoucí život, věci pozemské a věčné se jevily v novém světle tak, jak to člověk dosud ani netušil.
Kdykoli přišel někdo z běžného shonu světa ovlivněný světskými představami a naslouchal jeho vyučování, cítil se jako omámen, poražen až k zemi. Svět mu byl totiž vykreslen v takových barvách, že pochopil celou jeho nicotnost. Nejprve pocítil jakousi závrať a strnutí plné úžasu, které dříve neznal, později se ho však zmocnilo silné pohnutí a dal se do pláče jako ostatní. Který velký kazatel či řečník dokázal kdy tak rozplakat posluchače? Vianneyova řeč zasahovala a ovládala celou duši a přiváděla ji zpět k Bohu, a to ne cestou dlouhých a obtížných přesvědčování, ale stezkou vnitřního pohnutí bez okliky přímo k cíli.
Poslouchali Vianneye jako nového apoštola, kterého Ježíš poslal své církvi, aby v ní obnovil svatost a oheň Božího Ducha, v době, která svou zkažeností zatemnila mnoho lidských duší. A bylo úplně zvláštní, že proti vkusu doby a světa - mluvil totiž jenom o kříži, pokoře, chudobě, o pokání - se právě tomuto jeho učení dostalo tak obrovského přijetí. Ti, kdo ještě neměli odvahu podle jeho slov uspořádat svůj život, alespoň přiznávali, jak je podivuhodný, a uznali, jak jsou jeho rady skutečně přínosné.
Neméně podivuhodné je, že i když mluvil svou přirozenou obyčejnou řečí, to je nevyumělkovanou řečí venkovanů, přece mu rozuměli všichni a jeho hlas zazníval po celé zemi. Chodili k němu mnozí, aby dobře poznali Ježíše Krista. Nejen lidé prostí, ale i učení, nejen dokonalí, nýbrž i lhostejní nalézali u něj jakousi božskou rozkoš, která je pronikala a znovu je přitahovala. Čím častěji ho kdo slyšel, tím častěji ho chtěl znovu poslouchat a vždy se vracel s láskou k jeho kazatelně jako k místu, kde nalézá krásu a pravdu. A právě toto dokazovalo více než vše ostatní, že farář Vianney byl plný ducha Božího, který jediný je větší než naše srdce.
Svatý farář mluvil bez přípravy - přípravu nepotřeboval, protože byl ustavičně svým duchem a srdcem spojen s Bohem. Odebíral se bez váhání ze zpovědnice přímo na kazatelnu, a přece tam vnášel nepřekonatelnou důvěru, podivuhodnou odvahu, které nebyly důsledkem jeho osobní jistoty, ale spíše jeho úplného a bezpodmínečného odevzdání se. Za zmínku stojí, že nikdo nepřišel do pokušení, aby ho posuzoval. Lidé totiž obyčejně posuzují ty, kterým to není lhostejné, zda je někdo posuzuje. Každý měl v tu chvíli na práci něco jiného než posuzovat faráře. Jakmile slyšel jeho slova, posuzoval jen sám sebe.
Vianney se nikdy nestaral o to, co kdo o něm říká nebo co si o něm kdo myslí. I když byl zástup jeho posluchačů jakkoli velký a často v něm byli i biskupové, kteří čekali kolem jeho kazatelny, neprozradilo nikdy žádné jeho slovo rozechvění mysli ani nejmenší rozpaky, které by vycházely z lidského strachu. On, který byl tak nesmělý a skromný, kdykoli kráčel hustými řadami často velkolepého shromáždění, byl jako by jiným mužem: měl vzezření vítěze, vztyčenou hlavu, jeho oči zářily a blýskaly. Jednou se ho kdosi zeptal: „Nepůsobil na vás tísnivě tento velký počet posluchačů?“ „Nikoli,“ odpověděl, „právě naopak. Čím víc je zde posluchačů, tím víc se cítím spokojeněji.“ S úsměvem pak dodal: „Pyšní se vždy domnívají, že jednají správně. Kdybych byl papeže či kardinály nebo krále viděl pod svou kazatelnou, nikdy bych nemluvil ani o slovo více, ani o slovo méně.“ Myslil totiž vždy jen na duše a myšlenky svých posluchačů obracel k Bohu. Toto jeho ohromné sebeovládání vynahrazovalo talent a řečnické umění. Proto také vše, co vyšlo z jeho úst, bylo provanuto zvláštní vznešeností a neodolatelnou silou.
Vianneyova řeč působila tak silně proto, že poutníci byli přesvědčeni o jeho svatosti. Svatý Izidor říká: „První vlastnost muže, který je povolán k nelehkému úkolu vyučovat lid, je jeho svatý a bezúhonný život. Kdo má povinnost druhé vzdalovat od hříchu, ten sám musí být největším nepřítelem hříchu. Komu jeho poslání ukládá vést druhé k dokonalosti, ten sám se má ve všem jevit jako vzor dokonalosti.“ U svatého kazatele arského kázal pravdu jeho ctnostný život. Hlásal-li lásku k Bohu, pokoru, tichost, trpělivost, umrtvování, obětavost, chudobu, radostnost v utrpení, dokládal jeho příklad slovům obrovskou váhu. Učitel ctnosti snadno přesvědčí a získá srdce, pokud je možno vidět, že sám koná to, co učí. Způsob, jaký používal farář arský, nebyl nic jiného než nejprůhlednější obal, který na sebe může vzít myšlenka, aby se jevila taková, jaká je. Dovedl i ty nejvyšší pravdy srozumitelně předložit každému. Dojímal jednoduchostí a nadšení posluchačů vzbuzoval obsahem přednášky.
Tento muž, jenž se přiznával ke své nevědomosti, měl velkou úctu k vyšším duševním schopnostem. Největší pochvalou, jakou dovedl o někom říci, bylo, že má ducha. Pokud někdo před ním vypočítával vlastnosti nějakého vynikajícího muže, málokdy opomenul doplnit chvalořeč slovy: „Zvlášť jsem potěšen, že je učený.“
Vianney si vážil darů výmluvnosti u jiných a radoval se z nich. Velebil Boha za to, že dal ke své slávě člověku tak krásné milosti. Málo se zajímal o mluvnické chyby, nedovolovala mu to jeho pokora. Přestože však jeho řeč měla chyby, zasahovala do duše, osvěcovala a obracela je. Svatý Jeroným říká: „Řeč dobře uspořádaná zaznívá jen příjemně v uších. Kdo bez příkras mluví pravdu, poněvadž jí je proniknut, ten si otvírá cestu k srdcím.“
Slovo faráře z Arsu bylo jako vypuštěný šíp. V jeho slovech se spojovala vášeň, hloubka a vznešenost s jednoduchostí a obyčejností. Bylo možné nalézt různorodou nedbalost a nepřesnost, ale i krásu a moc řeči pronesené spatra. Někdy se posluchači pokusili zaznamenat si, co právě slyšeli. Už však nebyli schopni slovy uchopit to, co je nejvíc zaujalo, a dát tomu tvar. Ztuhlo to na špici pera. Byla to vychladlá láva. Několik slov však přece sebrali a i my v nich nalézáme víc než jen pouhou vzpomínku, ozvěnu. My v nich nacházíme samotného faráře arského. Nebylo žádnou zvláštností slyšet od něj podobné vznešené a hluboké myšlenky jako například tuto: Milovat Boha! Ach, jak je to krásné. Jen nebe dovede pochopit lásku. Nebe je k tomu prostředkem, protože modlitba je pozdvižením duše k nebi. Čím lépe známe lidi, tím méně je milujeme. A u Boha je tomu právě naopak. Čím více ho známe, tím více ho milujeme. Toto poznání rozněcuje naši duši tak velikou láskou, že duše může už jediné: jen Boha milovat, jen po něm toužit. Člověk byl stvořen z lásky. Proto je tak silně puzen k lásce. Je totiž tak velký, že ho nic na zemi nedokáže naplnit. Teprve když se obrátí k Bohu, je uspokojen. Vytáhněte rybu z vody, lekne. Právě tak je tomu s člověkem bez Boha.
Jsou lidé, kteří nemilují dobrého Boha, kteří se k němu nemodlí, a přece se jim vede dobře. To je špatné znamení. Vedle množství zla udělali i něco dobrého. Dobrý Bůh je odměňuje v tomto životě.
Země je mostem k přechodu přes vodu. Ona je jen opěrným bodem pro naše nohy. Jsme na tomto světě, ale nejsme z tohoto světa, vždyť každodenně říkáme Otče náš, jenž jsi na nebesích. Musíme tedy očekávat svou mzdu, až budeme ve své vlasti, v otcovském domě. Dobří křesťané žijí právě proto s křížem, v protivenstvích a nesnázích, bývá jimi pohrdáno, bývají pomlouváni - tím lépe! Ale zdá se nám to tak podivné. Samozřejmě. Protože trochu milujeme dobrého Boha, domýšlíme si, že bychom měli být uchráněni od všech těžkostí a útrap. Říkáme: „Je zde člověk, který není opatrný, a přesto se mu vše daří. Kdežto mně se kazí vše, na co sáhnu.“ To je důkazem, že nerozpoznáváme cenu a štěstí kříže.
Říkává se někdy: „Bůh trestá ty, které miluje.“ To není pravda. Zkoušky těch, které Bůh miluje, nejsou tresty, ale milosti.
Nemáme myslet na práci, ale na mzdu. Kupec nehledí na těžkosti svého obchodu, ale na zisk, který mu z toho vyplyne. Co je to dvacet třicet let ve srovnání s věčností? Co musíme snášet tak těžkého? Nějaké to pokoření, chladné odmítnutí, jízlivá slova: to nás o život nepřipraví.
Je krásné, že se můžeme zalíbit Bohu, přestože jsme jakkoliv malí.
Máme užívat svůj jazyk jen k modlitbě, své srdce jen k lásce, své oči jen k pláči.
Jsme mnoho a nejsme nic. Nic není větší než člověk a nic není menší než člověk. Nic není většího, pozorujeme-li svou duši, nic menšího, pozorujeme-li své tělo. Zaměstnáváme se svým tělem, jako bychom se měli starat jen o něj: Máme jím naopak jen pohrdat.
Jsme dílem Božím. Každý vždy miluje své dílo. Pochopit, že jsme dílem Božím, je snadné; ale že ukřižování Boha je dílo naše, to je něco nepochopitelného.
Někteří lidé připisují věčnému Otci tvrdé srdce: Ach, jak velice se mýlí. Věčný Otec dal svému Synu srdce nadmíru dobré, aby odzbrojil svou vlastní spravedlnost: nikdo nedává to, co sám nemá. Náš Pán řekl svému Otci: „Otče můj, netrestej je!“
Náš Pán trpěl víc, než bylo třeba k našemu vykoupení. Co však by uspokojilo spravedlnost jeho Otce, to by neuspokojilo jeho lásku. Bez smrti našeho Pána by všichni lidé dohromady nemohli usmířit ani jedinou malou lež.
Na světě je skryto nebe i peklo: Nebe, poněvadž kdybychom znali jeho krásu, chtěli bychom se do něho za každou cenu dostat; jistě bychom klidně opustili svět. Peklo, poněvadž kdybychom znali jeho muka, udělali bychom cokoliv, abychom do něj nepřišli.
Znamení kříže je pro ďábla strašné, protože mu unikáme právě skrze kříž. Znamení kříže musíme dělat s velkou úctou. Začínáme na čele: to je hlava, stvoření, Otec; pak přijde srdce: láska, život, vykoupení, Syn; dále ramena: síla, Duch svatý. Všechno nás vede ke kříži. My sami jsme stvořeni k podobě kříže.
V nebi bude každý živen dechem Božím. Dobrý Otec postaví každého z nás na místo, které mu patří, tak jako stavitel určuje každému kameni jeho místo v budově.
Nebe se vlévalo do duší svatých. Byl to proud nebe, v němž se oni koupali a tonuli. Jako učedníci na hoře Tábor neviděli nic než samého Ježíše, tak vidí zbožné duše na Táboru už jen Pána. Jsou to dva přátelé, kteří se sebe navzájem nikdy nenasytí.
Mnozí ztratili víru a vidí peklo teprve tehdy, když už do něho vcházejí.
Zatracenci jsou obklopeni hněvem Božím jako ryba vodou.
Nezavrhuje nás Bůh, nýbrž my sami sebe svými hříchy. Zatracenci nežalují na Boha, žalují sami na sebe. Říkají: „Ztratil jsem Boha, svou duši i nebe svou vlastní vinou.“
Nikdo nikdy nebyl zavržen proto, že učinil příliš mnoho zla; ale mnozí jsou v pekle pro jediný smrtelný hřích, kterého nechtěli litovat.
Kdyby zavržený jen jedenkrát mohl říci: „Můj Bože, miluji tě!“ nebylo by už pro něho peklo. Ach, ubohá duše! Ztratila schopnost milovat, tu schopnost, kterou obdržela a kterou nedovedla využít. Srdce zavrženého je vyschlé jak rozlisovaný hrozen. V té duši už není ani stopy po blaženosti, žádný pokoj. To proto, že v ní není lásky!
Peklo má svůj pramen v Boží dobrotě. Zavržení budou říkat: „Ach, kdyby nás jen Bůh nebyl tolik miloval, méně bychom trpěli. Peklo by bylo snesitelnější!“ Ale protože byli tak moc milováni, jaká je to bolest.
S hlubokými myšlenkami spojoval Vianney i myšlenky silné a uchvacující. Nazýval hřbitov obecním domem; očistec nemocnicí dobrého Boha; zemi skladištěm zboží.
Říkal: „Jsme na zemi jen na docela krátký okamžik jako ve skladišti. Zdá se nám, že se nehýbeme z místa, a přece kráčíme velikými kroky blíž k věčnosti jako pára.“
Tázal se umírajícího: „Co máme dát na tvůj hrob?“ „Dejte tam: Zde leží ubohý člověk, jenž odešel z tohoto světa, aniž by věděl, jak na něj přišel.“ Mnozí odcházejí z tohoto světa a nevědí, co zde měli konat, a ani se o to nestarají. Těm nebuďme podobní! Kdyby měli ubozí zatracenci čas, který my ztrácíme, jak dobře by ho využili! Kdyby jen půl hodiny, tato půlhodina by peklo vylidnila.
Když umíráme, dáváme náhradu: vracíme zemi, co nám dala. Několik malých špetek prachu velikých jako ořech, tím budeme. Na to ovšem smíme být pyšní!
Pro naše tělo je smrt jen louhem.
Na tomto světě musíme pracovat, musíme bojovat. Jednou můžeme po celou věčnost odpočívat.
Kdybychom dobře pochopili svůj osud, mohli bychom říci, že jsme šťastnější než svatí v nebi. Oni žijí ze svých úroků; nemohou už nic víc získat, kdežto my můžeme svůj poklad každým okamžikem rozmnožit.
Boží přikázání jsou poučení, která nám dává Bůh na cestě k nebi; podobají se cedulím s názvy ulic.
Milost Boží nám pomáhá chodit a podpírá nás. Je nám jí tolik zapotřebí, jako jsou potřebné berly pro ty, kdo mají slabé nohy.
Kdykoli se chceme zpovídat, máme vždy dobře rozvážit, co se chystáme vykonat. Můžeme říci, že tím zamýšlíme svému Pánu vytáhnout hřeby z rukou i nohou. Když jsi vykonal dobrou zpověď, uvázal jsi ďábla na řetěz. Hříchy, které zatajujeme, vyjdou všechny najevo. Kdo chce dobře ukrýt své hříchy, musí se z nich upřímně vyzpovídat.
Naše hříchy jsou zrnkem písku ve srovnání s velikou horou Božího slitování.
Farář Vianney používal ve svém vyučování mnoho podobenství a obrazů. Čerpal je z přírody, která byla posluchačům dobře známá, z popisu země, ze selského života. Zachoval si v plné svěžesti vzpomínky ze svého dětství a ani jako stařec se při svých promluvách neubránil živým citům, které se v oné chvíli probudily. V tomto myšlenkovém návratu k nejkrásnějším dnům života se jistým způsobem vyjadřuje jistota zmrtvýchvstání. Podle příkladu Pána Ježíše používal nejznámější události, nejobyčejnější děje, příhody, které se děly před jeho očima, k zobrazení duchovního života a využíval je pro svá poučení. Evangelium je plné obrazů a líčení, která jsou schopná vést duši skrze přirovnání k porozumění věčným pravdám.
Podobně tomu bylo u faráře arského. Jeho duch si navykl povznášet se od věcí viditelných k Bohu a věcem neviditelným. V každém z jeho křesťanských cvičení byla opakovaně řeč o potocích, lesích, stromech, ptácích, květinách, rose, liliích, balzámu, příjemných vůních a o medu. Všichni, kdo vedli rozjímavý život, milovali tuto řeč a nevinnost jejich myšlenek lnula se zalíbením ke všem těmto půvabným a čistým podnětům, jimiž stvořitel ozdobil svoje dílo. Pán Ježíš říká: „Dobrý hospodář vynáší dobré věci ze svého dobrého pokladu.“ Dobrotivé spisy svatého Františka Saleského jsou všem mužům vzácným vzorem na této cestě. Není divu, když u ženevského biskupa nalézáme takový půvab řeči a tak jemný a přiměřený vkus. Ale kde se náš ubohý venkovský farář naučil vázat tak skvostné kytice? Kdo ho zasvětil do těchto půvabů, kdopak ho učinil schopným, aby je používal s takovým vkusem a ostrovtipem?
Poslyšme: Jak krásná bílá holubice, která vychází z vody a na pevnině otřepává křídla, přichází Duch svatý z nekonečného oceánu božských dokonalostí a kropí křídly čisté duše, aby je osvěžil balzámem lásky.
Duch svatý odpočívá v čisté duši jako na lůžku z růží.
Z duše, ve které přebývá Duch svatý, vychází libá vůně jako z vinného kmene, když kvete.
Kdo si zachoval křestní nevinnost, je jako dítě, které nikdy nebylo neposlušné vůči svému otci.
Kdo si zachoval svou nevinnost, cítí se nesen láskou vzhůru jako bývá svými křídly nesen pták.
Ti, jejichž duše je čistá, jsou jako orlové a vlaštovky, kteří poletují ve vzduchu. Duše, která nemá čistotu, je na zemi jako pták uvázaný na niti. Ubohý ptáček! Čeká jen na okamžik, až nit bude ustřižena, aby odtud uletěl.
Dobří křesťané jsou jako ptáci, kteří mají veliká křídla a malé drápy a kteří nikdy neusedají na zem, protože by se už nemohli pozdvihnout a byli by polapeni. Proto staví svá hnízda na vrcholcích skal, na střechách domů, na vysokých místech. Právě tak má křesťan vždycky žít ve výšinách. Jakmile skloníme své myšlenky k zemi, býváme polapeni.
Čistá duše je jako krásná perla. Pokud je skryta na mořském dně v nějaké mušli, nikdo si nevzpomene, aby ji obdivoval. Je-li však držena na slunci, pak tato perla září a oči všech se k ní obracejí. Právě tak bude jednou čistá duše, která nyní je skryta před zraky světa, zářit před anděly na slunci spravedlnosti.
Čistá duše je překrásná růže; a z nebe přicházejí vdechovat její libou vůni tři božské osoby.
Boží slitování je jako řeka vylitá z břehů: táhne k sobě srdce.
Milý Bůh odpouští kajícímu hříšníkovi rychleji než matka vytrhává dítě z plamenů. Představme si ubohou matku, která musí spustit meč gilotiny na hlavu svého dítěte: v takového situaci je dobrý Bůh, když zavrhuje nějakého hříšníka.
Jaká to bude rozkoš pro spravedlivé, až budou na konci světa jejich duše proniknuté libovůní nebes hledat svoje tělo, aby s ním po celou věčnost zažívali Boha! Tehdy vyjdou naše těla ze země jako plátno vyčištěné od louhu. Těla spravedlivých budou zářit na nebi jako překrásné diamanty. Jaký to bude radostný pokřik, až se spojí duše se svým oslaveným tělem, které pak už pro ni nebude nástrojem hříchu ani příčinou utrpení! Bude se koupat v balzámu lásky jako si včela libuje v květinách.
Je z toho patrné, že farář arský byl básníkem, aniž to sám tušil, básníkem v nejvyšším a nejpravdivějším slova smyslu, byl vynikajícím způsobem obdařen schopností cítit. Jeho srdce se otvíralo, aby z něho vzešla správná melodie a pravý tón.
„Jednou,“ řekl, „jsem navštívil jednoho nemocného, bylo to na jaře. Křoviny byly plné tmavých ptáků, jejich hrdla div nepukla zpěvem. Naslouchal jsem jim s rozkoší a v duchu jsem si říkal: ‚Ubozí ptáčkové, nevíte, co říkáte! Jaká to škoda! Zpíváte ke chvále Boží!‘“
Copak nám to nepřipomíná, jako bychom slyšeli svatého Františka z Assisi?
Jeden z jeho rozšafných posluchačů napsal: Náš svatý farář je vždy stejně podivuhodný; ve svém životě, ve svých skutcích i slovech. Možná vás to udiví, ale není nic pravdivějšího. Je něco zcela neobyčejného, když se lidé ve velkém množství a s rozkoší tlačí k vyslechnutí jeho křesťanských promluv. Spektrum posluchačů je velmi pestré. Slyšel jsem vynikající kněze, laiky, učence i umělce tvrdit, že nic je tak mocně nedojalo jako tato velkorysost srdce, která rozjímá, miluje, vzdychá a která se klaní. Mohla by být učiněna sbírka z řečnických květů faráře arského. Když mluví o duši člověka, cítíme pravou líbeznost a živost líčení:
Vyhledává snad ryba stromy a louku? Nikoliv, pohybuje se vesele ve vodě. Zdržuje se pták na zemi? Ne, vznáší se v povětří. A co člověk, který je stvořen, aby miloval Boha, Boha získal, Boha v sobě měl? Co bude dělat člověk se všemi těmito silami, které jsou mu k tomuto propůjčeny?
Vianney rád vypravoval poetickou a roztomilou legendu o svatém Maurovi, který když jednou nesl svatému Benediktovi oběd, nalezl velikého hada. Vzal ho, dal ho do kapsy svého kabátu a ukázal ho svatému Benediktovi: „Podívej otče, co jsem našel!“ Když přišli všichni mniši, začal had syčet a chtěl je uštknout. Tu řekl svatý Benedikt: „Hochu, zanes ho nazpět tam, kde jsi ho vzal.“ A když svatý Maurus odešel s hadem, vysvětlil: „Jestlipak víte, milí bratři, proč je to zvíře tak krotké k tomuto chlapci? Protože si uchoval křestní nevinnost.“
Také rád vypravoval o příhodě svatého Františka z Assisi, který kázal rybám, a tato úchvatná stránka poetického příběhu jen ještě získala, když byla vypravována Vianneyem. Jednou řekl: „Kázal svatý František v cizí oblasti, kde bylo mnoho kacířů. Tito nevěrci si zacpávali uši, aby ho neslyšeli. Světec, který přivedl lid ke břehu moře, zavolal na ryby, aby si přišly poslechnout slovo Boží, protože lidé je slyšet nechtěli. Ryby připlavaly k pobřeží, velké za malými. Svatý František jim položil otázku: ‚Jestlipak jste vděčné za to, že vás dobrý Bůh zachránil z potopy světa?‘ Ryby kývly. Tu řekl svatý František lidem: ‚Pohleďte, tyto ryby jsou vděčné za Boží dobrodiní a vy, nevděčníci, vy jím pohrdáte.‘“
Farář Vianney přimíchával do svých řečí šťastné vzpomínky ze svého pastýřského života: Měli bychom to udělat jako pastýři, kteří jsou v zimě na poli - život je velmi dlouhá zima! - dělají oheň. Co chvíli však sbírají dříví a přinášejí ho odevšad, aby oheň udrželi. Kdybychom dovedli jako tito pastýři udržovat vždy modlitbami a dokonalými skutky ve svých srdcích lásku k Bohu, pak by oheň lásky neuhasl.
Nemáte-li lásku k Bohu, jste ubozí. Jste jako strom bez květů a bez ovoce. V duši spojené s Bohem je ustavičné jaro.
Mluvil-li o modlitbě, přicházela mu na rty nejlíbeznější slova a nejlepší přirovnání.
Modlitba je sladce vonící rosa, ale musíme se modlit s čistým srdcem, abychom mohli tuto rosu cítit. Z modlitby vychází příjemná sladkost jako šťáva tekoucí z úplně zralého hroznu.
Modlitba zbavuje naši duši hmoty, pozvedá ji vzhůru jako oheň, který nafukuje balóny.
Čím víc se modlíme, tím víc se chceme modlit. Jsme jako ryby, které nejprve plují na povrchu vody, potom se potápějí a vždy se ponoří hlouběji. Duše se noří, potápí a ztrácí se v radostech společenství s Bohem.
V modlitbě není žádné trvání času. Nevím, zda někdo nemůže toužit po nebi. Ach, ano. Ryba plující v potůčku se cítí šťastná, protože je ve svém živlu. Ještě lépe by se cítila v moři. Dobrý Bůh nás nepotřebuje. Když nás vede k tomu, abychom se modlili, dělá to jen proto, že chce naše spasení a že tuto svou spásu můžeme nalézt jedině v něm. Vidí-li nás přicházet, sklání své srdce ke svému tvoru jako otec, jenž se sklání, aby vyslechl své milované dítě, když k němu mluví.
Ráno to musíme udělat tak, jako když dítě leží v kolébce. Jakmile otevře své oči, rychle se rozhlíží, zda neuvidí svou matku. Když ji zahlédne, začne se usmívat. Pokud ji nespatří, rozpláče se.
Když Vianney mluví o knězi, používá tento krásný a dojemný příklad: Kněz je pro vás jako matka, jako kojná dítěte, kterému je teprve několik měsíců. Dává mu jídlo, dítěti stačí jen otevřít ústa. Máma říká svému dítěti: „Na, drobečku, jez.“ Kněz se obrací k vám: „Vezměte a jezte, toto je Tělo Ježíše Krista. Ať vás ochrání a přivede k životu věčnému!“ Ach, krásná to slova. Když dítě spatří svou matku, spěchá rychle k ní. Vzpírá se těm, kdo je zadržují. Otvírá svá malá ústa a rozevírá své ručky, aby ji objalo. Vaše duše se také sklání v přítomnosti kněze před Bohem; spěchá mu vstříc, ale bývá pouty těla držena u lidí, kteří všechno dělají pro své smysly a žijí jen pro své smrtelné tělo.
Naše duše je uložena v našem těle jako dítě v plenkách. Vidíme jen jeho obrysy.
Nikomu asi neujde pravdivost, správnost a dojemnost těchto příkladů.
Vedle těchto milých přirovnání používal farář Vianney příklady důrazné a originální. Když chtěl vylíčit dobrodiní svátosti pokání, dělal to pomocí metafor a podobenství:
Jednou k nám přišel zuřivý vlk, který chtěl vše sežrat. Nalezl na cestě dvouleté dítě, vzal je do svých zubů a odnášel pryč. Ale muži, kteří pracovali ve vinohradě, na něj vyrazili a vyrvali mu jeho kořist. Právě tak nás vytrhuje svátost pokání z ďáblových spárů.
Dobrý křesťan se nestará o pozemský majetek, prchá před ním jako krysa, která vylézá z vody. Bohužel naše srdce není dost svobodné a čisté od všech pozemských náklonností. Vezměte zcela suchou a čistou houbu. Namočte ji do nějaké tekutiny a nasaje se, až přetéká. Není-li však čistá a suchá, nic v sobě neudrží. Právě tak když někdo sebevíc ponoří své srdce do modlitby, nic se v něm neudrží, pokud jeho srdce není svobodné a oproštěné od věcí pozemských.
Srdce zlých je mraveništěm hříchu. Podobá se kusu shnilého masa, o který spolu zápasí červi.
Pokud se oddáme svým vášním, pak své srdce oplétáme trny.
Ďábel nás obveseluje až do posledního okamžiku tak, jak bavívají chudáka do chvíle, než ho zatknou stráže. Když pak přijdou, tu onen chudák křičí a děsí se, ale kvůli tomu ho přece ještě nepustí na svobodu.
Když člověk umírá, bývá často jak rezavý kus železa, který má být vhozen do ohně.
Ubozí hříšníci jsou ztuhlí jako hadi v zimě.
Ten, kdo pomlouvá, je podobný housence, která leze po květech, zanechává na nich svůj sliz, a tak je pošpiní.
Co byste řekli o člověku, který by obdělával sousedovo pole, ale své pole by nechal ležet ladem? Tedy uvědomte si, že právě tak to děláte vy. Ryjete a rýpete ustavičně ve svědomí druhých a svoje necháváte ležet ladem. Ach, až přijde smrt, jak nám potom bude líto, že jsme se tak moc zajímali o jiné a tak málo o sebe. Neboť za sebe a ne za druhé bude každý z nás skládat účty. Mysleme jen na sebe, na své svědomí, které bychom měli vždy zkoumat tak, jako prohlížíme ruce, abychom viděli, zda jsou čisté.
Máme vždy dva tajemníky. Ďábla, který zapisuje naše skutky, aby na nás žaloval, a svého dobrého anděla, který zapisuje dobré skutky, aby nás obhajoval v den soudu. Až nám jednou budou předloženy všechny naše skutky, ach, jak málo jich bude milých Bohu, a to i z těch nejlepších! Tolik nedokonalostí, sobeckých myšlenek, lidských ohledů, smyslného zalíbení a sebelásky v nich je přimíšeno. Vypadají navenek dobře, ale je to jen jako ovoce, které vypadá žlutější a zralejší, protože je uvnitř napadeno červem.
Z těchto střípků vidíme, že Vianney patřil k těm rozjímavým osobám, které se nebály okrášlit přísnost svých myšlenek prostotou výrazu. Pramenilo to jak z milosrdného sklonění se ke svému žáku, tak i z jakési přirozené náklonnosti, jež cítí všichni, kdo jsou zaujati krásou. Není to zase tak obyčejné a snadné - milovat přírodu. Je k tomu zapotřebí, aby člověk vyšel sám ze sebe, pozoroval vnější svět bez vší zištnosti, s úctou a hledal v něm ne rozptýlení, ale poučení. Křesťanství jako jediné učí člověka opravdově si přírody vážit a milovat ji, tím že odkrývá božský plán, který tvoří její základ, který skrze přírodu prosvítá a prosvěcuje ji. V tomto světle pozoroval stvoření farář Vianney. Prošel je na všech úrovních, aby se klaněl stopám svého Boha. Poznával toho, kdo je ve svých tvorech nekonečně krásný. Bez povšimnutí nenechal ani to nejmenší. Stejně Adam, který byl usmířen se všemi věcmi do jisté míry navrácen k původní nevinnosti a k prvotnímu rajskému stavu, hleděl na tvory v Božím jasu a miloval je láskou bratrskou. Jeho srdce přetékalo nejen láskou k lidem, ale i ke všem viditelným i neviditelným bytostem. Z jeho úst zaznívala slova něžné náklonnosti k celému tvorstvu, které vnímal ve své ušlechtilosti a čistotě. Ve stvoření viděl svého bratra, jenž vyjadřuje tytéž myšlenky a vyzařuje tutéž lásku. Tam, kde oči jiných viděly jen pomíjející krásu, odkrýval hlubším pohledem svatou harmonii a věčné vztahy, které spojují řád tělesný s řádem mravním, tajemství přírody s tajemstvím víry. Obdobně si počínal i v pohledu na historii. Staletí a lidské události byly pro něj jen symboly a alegoriemi, proroctvím a vyplněním těchto proroctví. Vnímal hlasy, které se ptají a odpovídají, a postavy, které se typově opakují. Velmi silně a dojemně působí Vianneyovo vyprávění čerpané z legendy o svatém Alexiovi: Ve chvíli, kdy matka svatého Alexia poznává svého syna v mrtvém těle žebráka, který třicet roků bydlel pod schody jejího paláce, volá: „Ach, můj synu, proč jsem tě musela poznat až tak pozdě!“ Až duše opustí naše tělo, spatří konečně toho, koho měla v Nejsvětější svátosti oltářní, a když zakusí nevyslovitelnou blaženost, bude volat: „Ach Ježíši, poklade můj, má lásko! Proč jsem tě musela poznat až tak pozdě!“
Někdy vyvodil farář arský zvláštní závěry z nových událostí a okolností, které na něj učinily silný dojem. Například: Protože se Pán Ježíš neukazuje v Nejsvětější svátosti v celé své slávě, proto zde nezachováváte patřičnou úctu. Přesto však On je zde! On je uprostřed mezi vámi. Je jako dobrý biskup, který zde byl před několika dny nepoznán a kdekdo o něj v tlačenici zavadil. Ach, kdybychom jen věděli, že to byl biskup.
Své mládí věnujeme ďáblovi a své poslední dny Bohu, který je tak dobrý, že se i s tímto chce spokojit. V těchto dnech přišli dva protestantští kazatelé. Nevěřili ve skutečnou přítomnost našeho Pána v Nejsvětější svátosti. Řekl jsem jim: „Věříte, že se může kousek chleba sám od sebe oddělit a položit na jazyk někoho, kdo se přibližuje, aby ho přijal?“ „Ne. Takový není žádný chléb.“ Na to jsem připojil: „Znal jsem někoho, kdo pochyboval o skutečné přítomnosti Pána Ježíše pod způsobou chleba. Měl však touhu věřit, a proto prosil Nejsvětější Pannu, aby mu vyprosila víru. Rozumějte dobře. Neříkám, že se to stalo někde někomu, stalo se to mně samému. Ve chvíli, kdy se tento člověk s pochybnostmi blížil, aby přijal svaté přijímání, vysmekla se svatá hostie z mých rukou. V té chvíli jsem byl od toho člověka dost vzdálen, ale hostie se sama položila na jeho jazyk.“
Předkládáme zde něco z Vianneyových zajímavých promluv, ne jako celek, ale pro příklad pozorným čtenářům, kteří mohou být díky těmto textům povzbuzeni.

Promluva o spáse
Jsou mnozí křesťané, kteří nevědí, proč jsou na světě. „Proč jsi mě, můj Bože, poslal do tohoto světa?“ „Abych tě učinil šťastným.“ „A proč mě chceš učinit šťastným?“ „Protože tě miluji.“ Dobrý Bůh nás stvořil a poslal do tohoto světa, protože nás má rád. Chce, abychom byli blažení a šťastní, protože nás miluje. Abychom se mohli stát šťastnými, musíme Boha znát, milovat ho a jemu sloužit. Ach, jak je život krásný! Jak je krásné, jak je velké znát Boha, milovat ho a jemu sloužit. Právě jen to máme konat zde na zemi. Všechno, co děláme mimo to, je ztracený čas. Smíme pracovat jenom pro Boha. Máme vkládat svá díla do jeho rukou. Když se probudíme, máme říci: „Pro tebe, můj Bože, chci dnes pracovat. Všechno, co na mě sešleš, chci přijmout, protože to přichází od tebe. Můj dobrý Bože, bez tebe nic nezmohu, proto mi pomáhej!“
Ach, jak nám bude v hodině smrti líto času, který jsme věnovali zbytečným zábavám a odpočinku místo toho, abychom ho použili k sebezáporu, modlitbě, k dobrým skutkům, k přemýšlení o svém bídném stavu, k oplakávání svých nešťastných hříchů. Tehdy uvidíme, že jsme pro nebe neudělali nic. Ach, děti, jak je to smutné. Tři čtvrtiny křesťanů pracují pro to, aby se starali o své tělo, které brzy shnije v zemi. A přitom na svou ubohou duši nemyslí. Vždyť ona přijde do věčného štěstí, nebo neštěstí. Jsou úplně bez rozvahy, člověk o ně musí mít obavy.
Jen se podívejte, jak se takový člověk trápí, znepokojuje, kolik nadělá rámusu, chce všechno řídit, myslí si o sobě kdovíco, zdá se, jako by chtěl říci slunci: „Odejdi odtud, nech mě, budu místo tebe osvěcovat svět.“ Za krátký čas bude tento pyšný člověk nanejvýš hrstkou prachu, která se rozplyne v řece. Hleďte, milé děti, často myslím na to, že jsme podobni malým hromádkám prachu, které vítr fouká na cestu. Vydrží jen malou chvíli a hned se zase rozplývají.
Máme bratry a sestry, kteří zemřeli. Ach, ti jsou nyní takovou hrstí prachu, o které mluvím.
Někteří říkají, že prý je příliš těžké pracovat na své spáse. A přece není nic snazšího. Je třeba zachovávat Boží přikázání, přikázání církve a varovat se sedmi hlavních hříchů. Jinými slovy je třeba konat dobré a vyhnout se zlému. Mimo to se po nás nic nechce.
Dobří křesťané, kteří se snaží zachránit svou duši a pracovat na své spáse, jsou stále šťastní a spokojení. Už nyní zakoušejí blaženost nebeskou a budou šťastni po celou věčnost. Ale zlí křesťané, kteří se vydávají do nebezpečí zavržení, jsou skutečně politováníhodní. Reptají, jsou smutní, nešťastní a budou takoví po celou věčnost. Hleďte, jak velký je to rozdíl.
Je zde dobré životní pravidlo: Dělej jen to, co můžeš nabídnout dobrému Bohu. Pomluvy, nactiutrhání, nespravedlnost, výbuchy hněvu, rouhání, nečistota, svůdná divadla, tance atd. mu však nabídnout nemůžeme. A přece se to ve světě tak často děje.
Když je řeč o tancích, řekl o nich svatý František Saleský, že jsou jako houby, nejlepší nestojí za nic. Matky ovšem říkají: „Já bdím nad svou dcerou.“ Samozřejmě, bdí nad jejich ustrojením, ale jejich srdce ochránit nemohou. Ti, kdo dovolují tanec ve svém domě, na sebe berou obrovskou odpovědnost před Bohem. Jsou odpovědni za všechno zlé, co se při tom děje: za zlé myšlenky, pomluvy, za následky žárlivosti, nenávisti, pomstychtivosti. Ach, kéž by si dobře uvědomili tíhu této odpovědnosti. Jistě by už nikdy tanec nedovolili. Stejně tak je to s těmi, kdo zhotovují špatné spisy, špatné malby, špatné sochy, ti jsou odpovědni za všechno zlé, které ty věci způsobí po dobu svého trvání. Ó, jak to nutí člověka, aby se třásl.
Hleďte, milé děti, musíme uvážit, že máme zachránit duši a že nás čeká věčnost. Svět, bohatství, rozkoše, čest - to pomine. Nebe a peklo nikdy nepominou. Pamatujme tedy, co máme dělat.
Svatí nezačali všichni dobře, ale všichni dobře skončili. My jsme špatně začali, ať tedy skončíme dobře. Pak se k nim budeme moci v nebi připojit.

Promluva o lásce k Bohu
Naše tělo je křehká nádoba. Je to totiž předmět určený pro smrt a pro červy. A přece si dáváme víc záležet, abychom jej obstarali, než na tom, abychom se postarali o obohacení své duše, která je tak veliká, že si není možné představit nic většího, skutečně nic! Vždyť vidíme, že Bůh, veden žárem své lásky, nás nechtěl stvořit podobné zvířatům, stvořil nás však k obrazu svému a ke své podobě! Ó, jak velký je člověk.
Člověk stvořený z lásky nemůže žít bez lásky. Miluje buď Boha, nebo miluje sebe a svět. Milé děti, podívejte se: Chybí nám jenom víra. Pokud člověk nemá víru, je slepý. Kdo nevidí, nepoznává. Kdo nepoznává, nemiluje. Kdo nemiluje Boha, miluje sebe a své rozkoše. Ulpívá svým srdcem na věcech, které se rozplynou jako kouř. Nezná ani pravdu, ani nic dobrého. Může znát jen lež, protože nemá světlo a žije v mlze. Kdyby měl světlo, jistě by viděl, že všechno to, co miluje, mu může přinést jen věčnou smrt. Je to předchuť pekla.
Milé děti, vidíte, že kromě Boha není nic trvalého, nic, nic! Život zanikne! Štěstí zmizí. Zdraví se pokazí. Dobré jméno bývá pošpiněno. Ženeme se pryč jako vítr. Všechno prchá bouřným krokem. Všechno se žene dál. Ach, můj Bože, můj Bože! Jak moc je potřeba milovat ty, kdo se ve svých náklonnostech obracejí ke všem těmto věcem. Obracejí se k nim, protože přespříliš milují sami sebe. Nemilují se však láskou rozumnou, milují se láskou k sobě samým a ke světu, a proto hledají tvory víc než Boha. A právě proto nejsou nikdy spokojeni. Nikdy nemají klid. Stále jsou plní nepokoje. Stále jsou v trapném a úzkostném rozrušení, stále rozervaní.
Hleďte, milé děti, dobrý křesťan jede po cestě tohoto světa na krásném triumfálním voze. Vůz táhnou andělé a řídí ho sám náš Pán. Oproti tomu ubohý hříšník je zapřáhnut do vozu života, ďábel sedí na kozlíku a žene ho kupředu silnými ranami bičem.
Milé děti, úkony víry, naděje a lásky v sobě obsahují veškerou blaženost člověka na zemi. Vírou věříme v to, co nám Bůh slíbil. Věříme, že ho jednou uvidíme. Věříme, že ho jednou budeme zakoušet a že u něho jednou budeme věčně. V naději očekáváme splnění těchto zaslíbení. Doufáme, že budeme za všechny své dobré skutky, dobré myšlenky a dobré náklonnosti odměněni, protože Bůh nic neopomene. Co ještě potřebujeme, abychom byli šťastní?
V nebi už nebude víra ani naděje, protože zmizí mlhy, které zatemňují náš rozum. Náš duch pozná věci, které jsou mu tady na zemi skryté. Už vůbec nebude doufat, protože bude všechno mít. Nikdo nedoufá, že získá poklad, když už ten poklad má. Ale bude tam láska. Tou budeme přímo opojeni. Budeme obklopeni oceánem božské lásky a nezměrné lásky Srdce Ježíšova. Láska je tedy také předchutí nebe. Kdybychom ji pochopili, cítili a zakoušeli, jak bychom byli šťastní. Nešťastní jsme jenom proto, že Boha nemilujeme.
Říkáme: „Věřím, můj Bože, věřím pevně, bez nejmenší pochybnosti, bez nejmenší vady.“ Ach, kéž bychom dobře pochopili ta slova: „Věřím pevně, že jsi přítomný, že mě vidíš, že jsem před tvým zrakem, že také já budu jednou na tebe hledět tváří v tvář, že budu mít účast na všem, co na věčnosti slibuješ! Doufám, můj Bože, že mě odměníš za všechno, co jsem učinil, abych se ti líbil! Miluji tě, můj Bože, mám srdce, abych tě miloval!“ Ach, jak všemohoucím by byl tento úkon víry, který je zároveň také úkonem lásky. Kdybychom opravdově poznali své štěstí v tom, že můžeme Boha milovat, byli bychom plni úžasu.
Je to podobné, jako kdyby kníže nebo císař dal předvolat jednoho ze svých poddaných a řekl: „Chci tě učinit šťastným. Zůstaň u mě a využívej všechno, co mám. Ale dej si pozor, abys neprovedl něco, co se mi nelíbí. Tomu se vyhni, jak jen můžeš.“ Jak pečlivě a horlivě by tento poddaný usiloval o to, aby se knížeti ve všem zalíbil. A hleďte, právě takovou nabídku předkládá Bůh nám. A my tak málo dbáme o jeho přátelství, tak málo si vážíme jeho slibů. Ach, jak nepochopitelná je to zaslepenost.

Promluva o přednostech čisté duše
Nic není tak krásného jako čistá duše. Kdybychom tomu správně porozuměli, nebylo by možné, abychom o čistotu duše přišli. Čistá duše je oproštěna od vazby na hmotu, od věcí pozemských a sama od sebe. Právě proto svatí zacházeli se svým tělem tak přísně, právě proto mu odpírali i věci potřebné, nedovolovali mu ani o pět minut později vstát, zahřát se, něco snít. Hleďte tedy: To, co ztratí tělo, dostane duše, to, co ztratí duše, dostane tělo.
Čistota přichází z nebe. Musíme o ni Boha prosit. Pokud o ni prosíme, tak ji dostaneme. Máme dělat vše, co je v našich možnostech, abychom ji neztratili. Své srdce musíme uzavřít před pýchou, smyslností a všemi ostatními vášněmi jako se zavírají dveře a okna, aby nikdo nemohl vniknout dovnitř.
Jaká je to pro anděla strážného radost, když chrání takovou čistou duši. Milé děti, je-li duše čistá, pak k ní celé nebe vzhlíží se zalíbením.
Čisté duše budou obklopovat našeho Pána. Čím byl kdo čistší na zemi, tím blíže u něho bude v nebi.
Je-li srdce čisté, nemůže se obejít bez lásky, protože nalezlo pramen lásky, jímž je Bůh. „Blahoslavení,“ praví Pán, „jsou ti, kdo mají srdce čisté, neboť budou vidět Boha.“
Milé děti, ani nedovedeme pochopit tu moc, jakou má čistá duše nad Bohem. Ne ona koná vůli Boží, ale Bůh koná vůli její. Pohleďte na Mojžíše, tuto čistou duši. Když chtěl Bůh potrestat židovský národ, řekl mu: „Nepros mě, neboť můj hněv musí vzplanout proti tomuto lidu.“ Mojžíš však přece prosil a Bůh jeho lid ušetřil. Dal se obměkčit, nemohl odporovat prosbě této čisté duše. Ach, milé děti, duše, která nikdy nebyla poskvrněna prokletým hříchem, dosáhne všeho, o co Pána prosí.
K zachování čistoty je třeba tří věcí: život v přítomnosti Boží, modlitba a svátosti. Pomoci mohou i poučné knihy, jsou potravou pro duši.
Jak krásná je čistá duše. Náš Pán dal jednu čistou duši vidět svaté Kateřině, ta poznala její krásu a řekla: „Pane, kdybych nevěděla, že je jenom jeden Bůh, myslela bych si, že ona je Bohem.“ Boží obraz se zrcadlí v čisté duši jako slunce ve vodě.
Čistá duše je předmětem obdivu tří božských osob. Otec pozoruje své dílo: „To je můj tvor!“ Syn vidí cenu své krve. Poznává krásu, která ho tolik stála. Duch svatý přebývá v čisté duši jako ve svém chrámu.
Cenu duše poznáváme také z námahy, jakou si dává ďábel, aby ji pokazil. Peklo se spojuje proti ní, nebe pro ni. Ach, jak je veliká.
Abychom si hodně živě představili svou vznešenost, musíme často myslet na nebe, na horu Kalvárii a na peklo. Kdybychom dobře porozuměli tomu, co znamená být dítětem Božím, bylo by nemožné, abychom konali něco zlého, byli bychom jako andělé na zemi. Být dětmi Božími! Ach, krásná důstojnost!
Je v tom něco krásného: Mít srdce a i kdyby bylo jakkoli malé, používat ho k milování Boha. Jak hanebné je pro člověka ponižovat se tak hluboko, když ho Bůh tak vyvýšil.
Když se vzbouřili andělé proti Bohu, učinil Bůh člověka a tento malý svět. Bůh viděl, že tito andělé už sami nemohou požívat blaženost, pro kterou je stvořil. Tento svět, který vidíme, nám Bůh dal, aby jeho plody živily naše tělo. Ale i duše má být živena. Ale poněvadž duši nemůže živit nic stvořeného, ráčil jí Bůh dát za pokrm sám sebe.
Ale jaké je to veliké neštěstí! Tak málo využíváme tuto božskou potravu, abychom se upevnili na cestě pouští tohoto života, abychom se zachovali k životu věčnému. Jako člověk, který u plného stolu umírá hladem, tak nechají mnozí uplynou padesát šedesát roků, aniž živí svou duši.
Ach, kéž by křesťané dobře pochopili řeč našeho Pána, který jim říká: „Nedbám na tvou ubohost, proto chci vidět na blízku tuto krásnou duši, kterou jsem stvořil pro sebe. Utvořil jsem ji tak velikou, že jenom já ji mohu naplnit. Učinil jsem ji tak čistou, že jenom moje Tělo ji může živit.“
Náš Pán vždycky vyznamenával čisté duše. Všimněme si svatého Jana, milovaného učedníka, který na prsou Páně odpočíval. Svatá Kateřina byla čistá, proto se tak často procházela rájem. Když umřela, vzali andělé její tělo na horu Sinaj, na které dostal Mojžíš přikázání Zákona. Bůh ukázal, že čistá duše je mu tak milá, že zasluhuje, aby i její tělo, které mělo podíl na její čistotě, bylo pohřbeno anděly.
Bůh s láskou pozoruje čistou duši, uděluje jí všechno, zač prosí. Jak by mohl něco odepřít duši, která jen pro něho, skrze něho a v něm žije? Hledá ho a Bůh se jí ukazuje. Volá ho a Bůh přichází. Vytváří s ním jednotu, spoutává jeho vůli. Čistá duše může mít dokonce moc nad dobrým srdcem našeho Pána.
Čistá duše je u Boha jako dítě u své matky. Mazlí se s ní, objímá ji, tak jako se mazlívá matka se svým dítětem a bere je do náručí.

Promluva o Duchu svatém
Ach, jak je to krásné, milé děti, Otec je naším Stvořitelem, Syn je naším Vykupitelem a Duch svatý naším Průvodcem. Člověk sám o sobě není nic. Ale je veliký s Duchem svatým. Člověk je jen pozemský a docela zvířecí, ale jenom Duch svatý může duši pozdvihnout a povznést vzhůru. Čím to, že se svatí tak oprostili od země? Protože se nechali vést Duchem svatým. Ti, kdo se nechávají vést Duchem svatým, mají správné úsudky. Proto je tolik neučených, kteří mnohem více chápou než ti, kdo jsou v mnohém vyučeni. Jestliže jsme vedeni Duchem svatým, který je světlo a síla, učí nás rozpoznávat pravdu od bludů a dobré od zlého. Jako dalekohled, který ukazuje předměty zvětšeně, dává nám Duch svatý vidět dobré a zlé ve velkém. S Duchem svatým vidíme všechno velké: vidíme velikost nejmenších skutků pro Boha vykonaných, ale také velikost nejmenších chyb. Jako poznává hodinář přes lupu nejmenší kolečka hodin, tak poznáváme ve světle Ducha svatého všechny podrobnosti svého bídného života. Ty nejmenší nedokonalosti se nám v jeho světle jeví velmi veliké. Nejmenší hříchy působí ošklivost. Právě proto Nejsvětější Panna nikdy nezhřešila. Duch svatý jí dal poznat ošklivost zla. Děsila se hrůzou před nejmenší chybou.
Ti, kdo mají Ducha svatého, nemohou být domýšliví. Poznávají tak dobře svůj ubohý stav. Pyšní jsou ti, kdo nemají Ducha svatého. Lidé světa nemají Ducha svatého, anebo ho mají jen na chvilku, nezůstává u nich, světský chaos ho zaplaší. Křesťan vedený Duchem svatým rád zanechává statky tohoto světa, aby se snažil získat poklady nebeské, a dovede je rozeznávat.
Pohled světa nevidí víc než život pozemský, tak jako moje oko nevidí dál než tyto zdi, pokud jsou dveře kostela zavřeny. Ale oko křesťana vidí až do věčnosti.
Člověku, který se nechá vést Duchem svatým, se zdá, jako by nebylo světa. Světu se však zdá, jako by nebylo Boha. Zaleží tedy na tom, kdo nás vede. Nevede-li nás Duch svatý, ať děláme cokoli, není v tom smysl ani vkus. Naopak vede-li nás Duch svatý, je ve všem, co děláme, opravdové zalíbení, člověk by radostí umřel. Ti, kdo se nechávají vést Duchem svatým, cítí v sobě veškerou blaženost, zatímco špatní křesťané chodí v trní a po ostrých kamenech.
Člověk, který má Ducha svatého, nepociťuje nikdy dlouhou chvíli, když je v přítomnosti Boží, z jeho srdce vychází láska. Bez Ducha svatého jsme jako kámen na cestě.
Vezměme do jedné ruky nasáklou houbu a do druhé křemen a obě stiskněme. Z křemene nevymačkáme nic, ale z houby vyždímáme mnoho vody. Houba je duše naplněná Duchem svatým a křemen je srdce studené a tvrdé, ve kterém Duch svatý nebydlí. Duše, která má Ducha svatého, nalézá v modlitbě tak velký požitek, že se jí zdá čas pro modlitbu příliš krátký. Nikdy nezapomíná na Boží přítomnost. Její srdce je před dobrým Vykupitelem v Nejsvětější svátosti jako hrozen v lisu.
Duch svatý tvoří v srdcích spravedlivých myšlenky a plodí v jejich ústech slova. Ti, kdo mají Ducha svatého, nevydávají ze sebe nic zlého. Všechny plody Ducha svatého jsou dobré.
Bez Ducha svatého je všechno studené. Proto, když si všimneme, že ubývá horlivosti, musíme rychle konat devítidenní pobožnost k Duchu svatému, abychom ho prosili za víru a lásku. Když někdo vykonal duchovní cvičení, je plný dobrých přání. Tato dobrá přání jsou dechem Ducha svatého, který prošel naší duší a všechno obnovil tak, jako teplý vítr zahřívá led a přivádí opět jaro. Nejste sice velkými světci, ale přece míváte okamžiky, kdy zakoušíte sladkost modlitby a přítomnost Boží: Jsou to návštěvy Ducha svatého. Máme-li Ducha svatého, naše srdce se rozšiřuje a koupe se v Boží lásce. Ryba si nikdy nenaříká, že má příliš mnoho vody. Tak ani dobrý křesťan nikdy nenaříká, že je příliš dlouho u dobrého Boha. Některým se zdá náboženství nudné právě proto, že nemají Ducha svatého.
Kdybychom měli zavrženým říci: „Proč jste v pekle?“ Odpověděli by: „Protože jsme se protivili Duchu svatému.“ A kdybychom se ptali svatých: „Proč jste v nebi?“ Odpověděli by: „Protože jsme poslouchali Ducha svatého.“ Napadají-li nás dobré myšlenky, je to důkazem toho, že nás navštěvuje Duch svatý. Duch svatý je síla. Duch svatý udržel svatého Simeona na sloupě. On posiluje mučeníka. Bez Ducha svatého by mučedníci padli jako padá listí ze stromů. Když zapálili hranice mučedníků, ochlazoval Duch svatý žár ohně teplem božské lásky.
Dobrý Bůh nám sesílá Ducha svatého a jedná s námi jako veliký král, který dává příkaz svému ministru vést jednoho ze svých poddaných, a říká mu: „Budeš provázet tohoto člověka všude a přivedeš mi ho nazpět zdravého.“ Jak je krásné, milé děti, mít za průvodce Ducha svatého. Ach, ten je dobrým vůdcem. A přece jsou takoví lidé, kteří ho nechtějí poslouchat.
Duch svatý je jako člověk, který má vůz s dobrým koněm a zve nás, abychom s ním jeli tam či jinam. Potřebuje jen náš souhlas. Ach, jak je to snadné. Nepotřebujeme nic jiného, než říci ano. Uvědomme si tedy: Duch svatý nás chce zavézt do nebe, potřebujeme říct ano a nechat se vést.
Duch svatý je jako zahradník, který obdělává naši duši. Duch svatý je naším služebníkem.
Je zde dobrá puška. Vy ji nabijete. Ale někdo z ní musí vystřelit. Tak také v nás je schopnost konat dobro, ale jedině skrze Ducha svatého, ten totiž působí dobré skutky.
Duch svatý spočívá ve spravedlivých duších jako holubice v dobrém hnízdě. Zahřívá dobrá přání v čisté duši jako holubice svá mláďata.
Duch svatý nás vede jako matka vede své dvouleté dítě za ruku, tak jako člověk, který vede slepého.
Svátosti, které ustanovil náš Pán, by bez Ducha svatého nic neprospívaly našemu spasení. I smrt našeho Pána by bez něj byla neplodná. Proto řekl náš Pán svým apoštolům: „Pro vás je dobré, abych odešel. Neboť kdybych neodešel, nepřišel by k vám Utěšitel.“ Příchod Ducha svatého zúrodnil setbu milostí. Sejete pšenici do země! Dobrá! Je však potřeba slunce a déšť, aby vzešla a dorostla do klasů.
Každé ráno bychom měli říkat: „Bože můj, pošli mi svého Ducha, aby mi dal poznat, co jsem já a co jsi ty.“
„Kéž bych znal tebe a kéž bych znal sebe,“ řekl svatý Augustin.

Promluva o Nejsvětější Panně
Bůh Otec pozoruje se zalíbením srdce Nejsvětější Panny Marie jako mistrovské dílo svých rukou. Každý miluje své dílo, zvláště když se dobře povedlo. Bůh Syn pozoruje srdce své Matky jako pramen, z něhož čerpal krev, kterou nás vykoupil. Duch svatý pozoruje její srdce jako svůj chrám.
Proroci zvěstovali slávu Panny Marie už před jejím narozením. Přirovnávali ji ke slunci. Zjevení svaté Panny může být skutečně přirovnáno ke krásnému slunci za mlhavého dne.
Před jejím příchodem byl nad našimi hlavami Boží hněv. Jakmile se objevila na zemi svatá Panna, byl Boží hněv uklidněn. Nevěděla o tom, že se má stát Matkou Boží. A když byla ještě malá, řekla: „Ach, kdy spatřím to krásné stvoření, které se má stát Matkou Boží?“
Svatá Panna nás porodila dvakrát. Při vtělení Ježíše Krista a u paty kříže. Je tedy dvakrát naší matkou.
Nejsvětější Pannu často přirovnávají k matce, ale ona je ještě mnohem lepší než nejlepší matka. Protože i nejlepší matka trestává někdy své dítě, pokud jí udělá zármutek, nebo je bije - myslí, že jedná správně. Nejsvětější Panna však tak nejedná. Je tak dobrá, že s námi jedná laskavě a nikdy nás netrestá.
Srdce této dobré Matky je naplněno jen láskou a smilováním. Nemá jinou touhu, než aby nás viděla šťastné. Jen k ní se potřebujeme obrátit, abychom byli vyslyšeni.
Syn má svou spravedlnost, Matka má pouze svou lásku. Bůh nás tolik miloval, že pro nás umřel. V srdci našeho Pána však je spravedlnost, která je vlastností Boží, kdežto v srdci Nejsvětější Panny je jen slitování. Její Syn by byl hříšníka potrestal, Maria však předstoupí, zadrží trestající meč a prosí o milost pro ubohého dlužníka. „Má matko,“ praví jí Pán, „nemohu ti nic odepřít.“ Kdyby peklo mohlo najít cestu k lítosti, ty bys vyprosila jeho omilostnění.
Svatá Panna se nachází uprostřed mezi svým Synem a námi. Čím více hřešíme, tím více s námi cítí něžnou soustrast. Dítě, které stálo matku nejvíce slz, je jejímu srdci nejdražší. Cožpak nepomáhá matka vždy nejslabšímu dítěti, které se nalézá v největším nebezpečí? Copak lékař v nemocnici nevěnuje největší péči těm, kdo jsou nejvíce postiženi nemocí?
Srdce Mariino je vůči nám tak dobré, že srdce všech matek dohromady jsou ve srovnání se srdcem jejím jen kusem ledu.
Hleďte, jak dobrá je svatá Panna! Její velký ctitel svatý Bernard jí často říkával: „Zdravím tě, Maria.“ Jednoho dne mu tato dobrá Matka odpověděla: „Zdravím tě, synu můj, Bernarde.“
Zdrávas Maria je modlitba, která nikdy neunaví. Mluvíme-li o věcech pozemských, například o politice, jsme brzo unaveni, mluvíme-li o svaté Panně, tak je to stále nové.
Pobožnost ke svaté Panně je příjemná, životodárná, jadrná, velcí světci mají vřelý vztah ke svaté Panně. Každá milost, kterou dostáváme z nebe, jde skrze její ruce.
Žádný nevejde do domu, aniž by promluvil s vrátným. Hle, svatá Panna je tedy vrátnou nebes.
Chceme-li nějaké osobě něco věnovat, předáváme jí to přes někoho, koho si ona váží, aby jí naše úcta byla tím milejší. Proto mají naše modlitby, pokud jsou přednášeny skrze svatou Pannu, docela zvláštní sílu, poněvadž svatá Panna je jediným tvorem, který Boha nikdy neurazil. Jedině svatá Panna vyplnila 1. přikázání: Bohu jedinému se budeš klanět a jej dokonale milovat. Naplnila jej v celém rozsahu. Všechno, o co Syn prosí Otce, bývá uděleno. Všechno, zač Matka prosí Syna, bývá také uděleno.
Jestliže jsme se svými dlaněmi dotkli vonných věcí, pak předávají naše ruce vůni všemu, s čím přijdou do styku. Nechávejme tedy své modlitby projít rukama svaté Panny, potom budou libě vonět.
Na konci světa bude svatá Panna prožívat úplný klid. Ale pokud svět trvá, je zneklidňována ze všech stran. Je Matkou, která má velmi mnoho dětí. Ustavičně je zaměstnaná tím, že chodí od jednoho k druhému a pomáhá.

Promluva o svěcení neděle
Pracujete neúnavně, milé děti. Avšak to, co vyděláte, neprospívá vždy vaší duši a vašemu tělu - totiž to, co získáte v neděli svou prací. Kdybychom se zeptali těch, kdo v neděli pracují, copak udělali, mohli by velmi často odpovědět: „Zaprodal jsem svou duši ďáblovi, ukřižoval našeho Pána a zapřel svůj křest.“ Takový ubožák je tedy určen peklu. Bude muset po celou věčnost plakat, aniž tím kdy co získá. Když vidím někoho v neděli jet s nákladem, myslím si vždycky: Ach, ten veze svou duši do pekla.
Ó, jak velice se mýlí ve svých výpočtech ten, kdo se namáhá v neděli. Myslí si, že vydělá více než jiní. Cožpak může nějaký peněžní obnos, který si vydělá, vyvážit škodu, kterou si sám způsobí tím, že přestoupí zákon dobrého Boha? Domníváte se, že vše záleží na vaší práci. Ale jen vzpomeňte na nemoc, na nehodu. Ach, kolik práce může být zmařeno jedinou bouří, jediným krupobitím, jediným mrazem. Dobrý Bůh má všechno ve své ruce, může se pomstít, kdy chce a jak chce. Nikdy nemá nedostatek prostředků. Cožpak není vždycky silnější? Cožpak není vždy právě on jediný Pán?
Byla jedna žena. Ta se přišla svého faráře zeptat, zda-li by nemohla svážet v neděli seno. „Ale vždyť to není vůbec potřeba,“ pravil farář, „o své seno se vůbec nemusíte obávat.“ Ale žena trvala na svém a říkala: „Chcete tedy, abych nechala svou sklizeň na zmar?“ Ten večer umřela. Ona sama byla ve větším nebezpečí než její sklizeň.
Nepracujte pro pokrm, který hyne, ale pro pokrm, který zůstává k životu věčnému. Co jste získali, když jste pracovali v neděli? Vždyť zemi opustíte takovou, jaká je. Až odtud půjdete, nic si s sebou nevezmete. Ach, ten, kdo příliš přilnul k zemi, velmi těžko odsud odchází. Naším prvním účelem je jít k Bohu. Jen proto jsme zde na zemi. Milé děti, v neděli bychom měli umřít a v pondělí vstát z mrtvých. Neděle patří dobrému Bohu, je to jeho den, den Páně. On učinil všechny dny v týdnu, mohl si pro sebe vyhradit všechny, ale dal nám šest a pro sebe si ponechal jen sedmý. Jakým právem saháte na to, co vám nepatří? Víte, že ukradený majetek nikdy nepřináší požehnání. Právě tak i den, který kradete Pánu, vám nepřinese zisk. Znám dva velmi jisté prostředky, jak zchudnout: pracovat v neděli a krást.

Promluva o slovu Božím
Milé děti, slovo Boží je něco velmi důležitého. Důležitá slova našeho Pána k apoštolům byla: „Jděte a učte.“ Tím nám dokázal, že poučování je na prvním místě.
Milé děti, jak jsme poznali své náboženství? Vyučováním, jenž jsme poslouchali. Čím se nám oškliví hřích? Čím získáváme zalíbení ve ctnosti? Co nám vlévá touhu po nebi? Vyučování. Co učí otce i matku povinnostem, které mají vůči svým dětem plnit, a děti zase povinnostem, které mají plnit vůči svým rodičům? Vyučování.
Milé děti, proč jsou lidé tak slepí a nevidomí? Protože si dělají málo nebo nic ze slova Božího. Je dost lidí, kteří se nepomodlí ani jeden Otčenáš a Zdrávas, aby prosili dobrého Boha o milost, aby rádi slyšeli jeho slovo a čerpali z něho užitek.
Mám za to, milé děti, že člověk, který neposlouchá slovo Boží správným způsobem, nebude spasen. Vždyť neví, jak má pracovat na svém spasení. Člověk, který je v náboženství dobře vyučen, má však vždy prostředky ke své záchraně. I když zbloudí na špatné cesty, má přece vždy naději, že se dříve nebo později vrátí k dobrému Bohu, i kdyby to bylo až v hodině smrti. Naproti tomu osoba, která není v náboženství poučena, se podobá člověku úplně vysílenému a nemocnému, který už v bezvědomí zápasí se smrtí. Nezná ani velikost hříchu, ani krásu své duše a cenu ctnosti. Je vlečena od hříchu ke hříchu jako kus hadru, který je smýkán blátem.
Hleďte, milé děti, jak velmi si náš Pán cení slova Božího. Oné ženě, která zvolala: „Blahoslavená prsa, která tě kojila a blahoslavený život, který tě nosil,“ odpověděl: „Ovšem, blahoslavení jsou ti, kdo slyší slovo Boží a zachovávají je.“
Náš Pán, který je Pravda sama, cení své slovo právě tak jako své Tělo. Nevím, zda hůř jedná ten, kdo je při mši svaté roztržitý, nebo ten, kdo je roztržitý při náboženském vyučování. Nevidím zde žádný rozdíl. Při mši svaté dopouští, že přichází na zmar zásluhy smrti a utrpení Páně, a při náboženském vyučování nechává přijít na zmar jeho slovo, kterým je on sám. Svatý Augustin praví, že je to zrovna tak zlé, jako kdyby někdo po proměňování vzal kalich a vylil ho na zem.
Milé děti, lidé si dělají výčitky svědomí z toho, když zameškají nedělní mši svatou, protože se dopouštějí velkého hříchu, když ji zameškají z vlastní viny. Ale nedělají si výčitky svědomí ze zameškaného náboženského vyučování. Nedomyslí si, že takto mohou Boha těžce urazit. Až budete vy všichni v soudný den stát před Bohem, který vám řekne: „Složte účty z náboženského vyučování a křesťanských promluv, které jste slyšeli, a z těch, které jste bývali mohli slyšet,“ pak budete smýšlet úplně jinak. Milé děti, lidé odcházejí pryč při náboženské výuce. Smějí se, jsou nepozorní, považují se za příliš chytré, než aby na křesťanské promluvy šli. Myslíte, milé děti, že jim to projde jen tak? Ach, nikoli, zajisté ne. Dobrý Bůh to jednou ukáže. Představte si jen, jak je to smutné. Otcové a matky se vyhýbají náboženskému vyučování, a přece oni sami jsou povinni své děti vyučovat. Ale jak je mohou učit? Vždyť sami nejsou poučeni. To je přímá cesta do pekla. Jak je to strašné.
Milé děti, vypozoroval jsem, že lidé nikdy nespí raději, než při náboženském vyučování. Říkají: „Cožpak mohu za to, že usnu?“ Nuže, kdybych tady provozoval nějaké hudební vystoupení, jistě by nikdo nemyslel na spaní. Vše by se hýbalo, vše by bylo vzhůru a veselilo by se. Milé děti, kněze, který je oblíben, poslouchají jistě pozorně, ale kněze, který není oblíben, tomu se snad dokonce smějí. Jak velikého bezpráví se tím dopouštějí. Neměli by hledět na osobu kněze, ať už mu vytýkají cokoli, přezíravě. Kněz je vždy nástrojem, který používá dobrý Bůh, aby rozdával své svaté slovo.
Lijete tekutinu trychtýřem - ať je tento trychtýř zlatý nebo měděný, jestli je tekutina dobrá, zůstane vždy dobrá.
Někteří říkají: „Kněží mluví to, co se jim právě hodí.“ Kdepak, milé dítky, kněží nemluví, co chtějí, mluví jen to, co stojí v evangeliu. Kněží, kteří žili před námi, říkali právě to, co říkáme my. A ti, kdo přijdou po nás, budou říkat úplně to stejné co my. Kdybychom říkali něco nesprávného, brzy by nám bylo zakázáno kázat. Říkáme jen to, čemu učil náš Pán.
Milé děti, uvedu vám příklad. Ten ukazuje, jak je nebezpečné nevěřit tomu, co učí kněží. Dva vojáci procházeli vesnicí, ve které probíhaly lidové misie. Jeden navrhl svému kamarádovi, aby šli na kázání. A tak šli. Misionář kázal o pekle. „Věříš tomu všemu, co mluvil ten farář?“ ptal se lepší z oněch dvou vojáků. „Ach, ne,“ odpověděl druhý, „pokládám to za hlouposti, kterými chtějí nahnat lidem strach.“ „Tak ať to tedy víš, já tomu věřím. A abych ti dokázal, že tomu věřím, opouštím vojenský stav a jdu do kláštera.“ „Jdi si, kam chceš, já jdu svou cestou dál.“ Šel tedy dál svou cestou, brzy však onemocněl a zemřel. Druhý, který byl v klášteře, se dověděl o jeho smrti a vroucně se modlil, aby mu Bůh zjevil, v jakém stavu umřel jeho kamarád. Jednoho dne, když se opět takto modlil, zjevil se mu zesnulý a on ho hned poznal. A ptal se ho: „Kde jsi?“ „V pekle, jsem ztracen.“ „Ach, ty nešťastný. A nyní věříš tomu, co říkal misionář?“ „Ano, nyní tomu věřím. Misionáři jsou ale nepřesní v tom, že nevylíčí ani setinu muk, která se zde musí trpět.“
Milé děti, často si myslím, že nejvíce křesťanů, kteří jsou zatraceni, je zatraceno proto, že zanedbávali náboženské vyučování. Špatně se pak chápe náboženství. Představme si například člověka, který musí jít ráno do své každodenní práce. Napadne ho, aby dělal velké pokání a polovinu noci strávil na modlitbě. Kdyby měl náležité náboženské vědomosti, řekl by si: „Ne, toto nesmím dělat, protože bych ráno nemohl splnit své povinnosti. Byl bych ospalý a kvůli každé maličkosti netrpělivý. Byl bych mrzutý po celý den, nemohl bych nic dělat. Nevykonal bych ani polovinu toho, co bych vykonal, kdybych si v noci řádně odpočinul. A proto to nemohu takovým způsobem dělat.“
Představte si například, milé děti, že by se nějaký čeledín chtěl postit. Musí přece po celý den kopat nebo obdělávat pole. Je-li tento čeledín dobře poučen o svém náboženství, bude uvažovat takto: „Udělám-li to, nemohu dobře udělat práci, kterou mi hospodář zadal.“ Co tedy udělá? Sní přiměřenou dávku jídla a zvolí jiný způsob sebezáporu. Hleďte tedy, jak to má člověk udělat: Vždy se zachovat tak, aby by mohl dobrého Boha více oslavit. Někdo ví, že jistý člověk žije v bídě. A vezme něco svým rodičům, aby mu pomohl. Udělal by určitě mnohem lépe, kdyby poprosil rodiče o kus chleba, místo toho, aby ho vzal, aniž by se jich zeptal. Když mu jeho rodiče nechtějí dát to, oč žádá, bude prosit Boha, aby dal vnuknutí někomu bohatému, který dá trpícímu almužnu místo něho. Člověk, který je dobře poučen ve svém náboženství, má vždy dva vůdce, kteří jdou před ním: radu a poslušnost.

Promluva o modlitbě
Hleďte, milé děti, poklad křesťana není na zemi, je v nebi. Naše mysl má vždy směřovat tam, kde je náš poklad.
Člověk má krásný úkol, totiž modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte. V tom je blaženost člověka. Modlitba není nic jiného než spojení s Bohem. Kdo má čisté srdce a je s Bohem spojen, ten v sobě pociťuje balzám, sladkost, která plní rozkoší, světlo, které vždy osvěcuje. V tomto těsném spojení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku. Nelze je už rozdělit. Toto spojení Boha se svým maličkým tvorem je něco velmi krásného. Je to štěstí, které nedokážeme pochopit.
Byli bychom zasloužili, abychom se nesměli modlit. Ale Bůh nám to ve své dobrotivosti dovolil, smíme k němu mluvit. Naše modlitba je kadidlo, které přijímá s největším zalíbením.
Máte malé srdce, milé děti, ale modlitba je zvětšuje a uschopňuje milovat Boha. Modlitba je předtuchou ráje. Nikdy nás nenechává bez odezvy. Je medem, který teče do duše a všechno oslazuje. Při dobré modlitbě se bolesti rozpouštějí jako sníh na slunci.
Modlitba nechává čas rychle ubíhat, a to tak příjemně, že jeho trvání ani nepozorujeme. Když jednou byli skoro všichni faráři v okolí nemocní, musel jsem je zastupovat, takže jsem toho hodně nachodil. Po cestě jsem se stále modlil k dobrému Bohu a ujišťuji vás, že jsem neměl pražádnou dlouhou chvíli.
Mnozí se ponořují do modlitby jako ryba do vody. Protože jsou zcela v dobrém Bohu, v jejich srdci není žádná překážka. Ach, jak velice miluji tak šlechetné srdce. František z Assisi a svatá Koletta viděli našeho Pána a mluvili s ním tak, jako my vzájemně spolu mluvíme. Ale kolikrát jdeme do kostela a ani nevíme, proč tam jdeme, za co chceme prosit. A přece každý velmi dobře ví, když k někomu jde, proč k němu jde. U mnohých se zdá, jako by říkali dobrému Bohu: „Chci s tebou promluvit jen dvě slova, abych zas brzy od tebe odešel.“ Myslím často na to, že když se klaníme svému Pánu, dosáhli bychom všeho, oč prosíme, kdybychom ho prosili s hodně živou vírou a hodně čistým srdcem. Ale právě naopak býváme bez víry, bez naděje, bez touhy a bez lásky!
V člověku jsou dva hlasy: hlas anděla a hlas zvířete. Hlas anděla je modlitba. Hlas zvířete je hřích. Ti, kdo se nemodlí, zahrabávají se do země jako krtek, který si dělá díru, aby se v ní schoval. Jsou zcela pozemští, docela zvířecí. A myslí jen na dočasné věci jako onen lakomec, který přijímal poslední pomazání. Když mu byl podán stříbrný kříž k políbení, zvolal: „Ten kříž váží jistě jedenáct uncí.“
Kdyby byl v nebi možný den bez klanění Bohu, nebylo by to už nebe. A kdyby se ubozí zatracenci bez ohledu na svá muka klaněli Bohu, nebylo by už žádné peklo. Ach, měli by pak srdce k milování Boha, jazyk k jeho chvále - k tomu také byli určeni. Teď se však odsoudili k tomu, že ho budou proklínat po celou věčnost. Kdyby mohli doufat, že se jednou po jedinou minutu budou moci modlit, očekávali by tuto minutu s takovou netrpělivostí, že by to zmírnilo jejich muka.
Otče náš, jenž jsi na nebesích. Ach, jak krásné je, milé děti, mít Otce v nebi. Přijď království tvé. Když nechám dobrého Boha ve svém srdci kralovat, nechá mě on jednou kralovat ve své slávě. Buď vůle tvá. Nic není tak milé jako činit vůli Boží a zároveň nic není tak dokonalé. Abychom konali dobře to, co konat máme, musíme to dělat tak, jak chce Bůh, v dokonalé shodě s jeho úmysly. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Máme duši a tělo. Prosíme dobrého Boha za své ubohé smrtelné tělo a on dává vše, co je potřeba k zachování našeho života. Prosíme ale také za pokrm pro naši duši, která je naší nejkrásnější částí. Země je příliš malá, aby dokázala duši poskytnout to, co ji dovede naplnit. Lační po Bohu a jen Bůh ji může nasytit. Proto pro Boha nebylo příliš zatěžko, když zůstal zde na zemi a přijal na sebe tělo, aby se stalo potravou našich duší. „Mé Tělo,“ řekl Pán, „je pravý pokrm. Chléb, který vám dám, je mé Tělo obětované za spásu světa.“ Chléb duší je ve svatostánku. Svatostánek je spižírna křesťanů. Ach, jak je krásné, milé děti, když kněz pozdvihuje hostii a ukazuje ji. Naše duše může říci: „Toto je můj pokrm.“ Ach, milé děti, jsme příliš šťastní. Teprve v nebi to přiměřeně poznáme. Ach, jak málo to nyní chápeme.

Promluva o knězi
Nyní se dostáváme, milé děti, ke svátosti kněžství. Zdá se, že se tato svátost nikoho z vás netýká, a přece se týká každého. Tato svátost pozvedá člověka až k Bohu. Kdo je kněz? Člověk, který zastupuje Boha, člověk, který je pověřen celou božskou mocí. „Jděte ke knězi,“ říká náš Pán. „Jako mne poslal můj otec, tak i já posílám vás. Je mi dána všechna moc na nebi i na zemi. Jděte a učte všechny národy. Kdo vás slyší, mne slyší. Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.“
Když kněz odpouští hříchy, neříká: „Bůh vám odpouští hříchy.“ Ale: „Uděluji ti rozhřešení.“ Neříká: „To je Tělo našeho Pána.“ Ale: „Toto je moje Tělo.“ Svatý Bernard říká, že vše dostáváme skrze Marii. Můžeme také říci, že úplně všechno dostáváme skrze kněze. Ano, všechno požehnání, všechny nebeské dary.
Kdybychom neměli svátost kněžství, neměli bychom svého Pána. Kdo ho uložil sem do svatostánku? Kněz. Kdo přijal vaši duši při vstupu do života? Kněz. Kdo ji živí, aby mohla svou pouť dokonat? Kněz. Kdo ji uschopní, aby se mohla objevit před Bohem očištěna krví Ježíše Krista? Kněz, vždycky kněz. Kdo v ní probudí opět pokoj? Zase jen kněz. Není možné pomyslet na nějaké Boží dobrodiní, abychom si zároveň nevzpomněli na kněze.
Zpovídáte se svaté Panně či nějakému andělu? Dají vám rozhřešení? Podají vám Tělo a Krev našeho Pána? Ne, nikoliv. Svatá Panna nemůže způsobit proměnění svého božského Syna v hostii. Kdyby zde bylo třeba 200 andělů, nemohli by vám dát rozhřešení. Ale naopak každý kněz, i ten nejobyčejnější, to může: „Jděte v pokoji, Bůh ti odpustil hříchy.“
Ach, jak důležitou osobou je kněz.
Kněz sám sebe a své poslání přiměřeně pochopí až v nebi. Kdybychom to pochopili už zde na zemi, zemřeli bychom bázní Boží a láskou. Ostatní Boží dobrodiní by nám nebyla k užitku a neprospěla by nám, kdybychom neměli kněze. Co by vám prospěl dům plný zlata, kdybyste neměli nikoho, kdo by vám otevřel k pokladu dveře? Kněz má klíč k nebeským pokladům. On otvírá dveře, on je tím hospodářem dobrého Boha. Správcem jeho statků.
Bez kněze by nám nic neprospěla smrt ani umučení Pána Ježíše. Podívejme se na divochy: Co jim dosud prospělo, že Pán Ježíš zemřel? Ach, tak dlouho nebudou mít žádný podíl na dobrodiní vykoupení, dokud se k nim nedostanou kněží, kteří by jim jeho Krev předložili.
Kněz není knězem pro sebe, neuděluje rozhřešení sám sobě, nerozdává svátosti sám sobě, není tu pro sebe, je zde pro vás.
Po Bohu je kněz vším. Nechejte farnost dvacet let bez kněze a budou se tam klanět zvířatům. Kdybych já odešel, tak byste si řekli: „Co budeme tady v kostele dělat? Mše svatá se tu neslouží, náš Pán tu není, zrovna tak se můžeme modlit doma.“
Když chce někdo zničit náboženství, začne tím, že se zaměří na kněze. To proto, že tam, kde není kněz, není oběť ani mše svatá. A tam, kde není oběť, tam není ani náboženství.
Když zvoní zvon do kostela a někdo by se vás zeptal, kam jdete, řekli byste mu: „Jdeme tam, kde dostaneme pokrm pro svou duši.“ Kdyby se vás někdo ptal, co je tam ta pozlacená nádoba, odpověděli byste: „Spižírna pro duše.“ A kdo je ten, kdo má od ní klíč, stará se o potřebné, chystá slavnostní hostinu a slouží u stolu? „To je kněz.“ A tam ten pokrm? „To je nejdrahocennější Tělo a Krev našeho Pána.“ Ach, můj Bože, můj Bože, jak moc jsi mě miloval.
Hleďte na tu velkou moc kněze. Kněz svým slovem mění kousek chleba v Boha! Tak dělá větší dílo, než kdyby stvořil svět. Kdyby někdo řekl: „Svatá Filoména poslouchá faráře arského.“ Zajisté. Může ho poslouchat i ona, protože ho poslouchá Bůh.
Kdybych poznal kněze a anděla, nejprve bych pozdravil kněze a potom anděla. Anděl je totiž přítelem Božím, ale kněz je jeho zástupcem. Svatá Terezie líbala místo, po kterém šel kněz.
Když vidíte kněze, máte říci: „To je ten, který mě učinil dítkem Božím a svatým křtem mi otevřel nebe. To je ten, který mě po mém hříchu očistil, ten, který dává mé duši pokrm.“ Při pohledu na kostel můžete říci: „Co je v něm? Tělo našeho Pána. Proč je tam? Protože kněz sloužil mši svatou.“
Jakou radost měli apoštolové po zmrtvýchvstání Pána Ježíše z toho, že ho opět viděli, svého Mistra, kterého tolik milovali. Kněz může mít tutéž radost, kdykoli vidí našeho Pána, kterého drží ve svých rukou. Velice si vážíme předmětů svaté Panny a dítěte Ježíše, které jsou uchovány v Loretě. Copak ale nejsou vzácnější prsty kněze, které se dotýkají nejvýš úctyhodného Těla Ježíše Krista, které se ponořují do kalicha, v němž je jeho Krev, do ciboria, ve kterém je jeho Tělo?
Kněžství je láskou srdce Ježíšova. Vidíte-li kněze, myslete na našeho Pána Ježíše Krista.

Promluva o oběti mše svaté
Všechny dobré skutky dohromady se svou cenou nevyrovnají oběti mše svaté, protože jsou to skutky lidí, mše svatá je však dílem Božím. Mučednictví je ničím ve srovnání s ní. Je to oběť, kterou člověk svým životem odevzdává Bohu. Mše svatá je oběť, kterou Bůh přináší člověku svým Tělem a svou Krví. Ach, jak důležitou osobou je kněz! Kdyby toto své poslání pochopil, umřel by. Bůh ho poslouchá. On řekne dvě věty a náš Pán přichází na jeho pokyn z nebe a vstupuje do malé hostie. Bůh upírá svůj pohled na oltář. „To je můj milovaný Syn,“ říká, „v něm mám zalíbení.“ Bůh nám nemůže nic odepřít kvůli zásluhám, které vyplývají z obětování tohoto Beránka. Kdybychom měli víru, viděli bychom Boha v knězi, který je ukrytý jako světlo za sklem, jako víno smíchané s vodou.
Když držím po proměňování Nejsvětější Tělo našeho Pána ve svých rukou, často si uvědomím, že vlastně zasluhuji jedině peklo. Říkám si sám pro sebe: „Ach, kdybych ho aspoň mohl vzít s sebou. Peklo by bylo v jeho přítomnosti příjemné. Nebylo by pro mě těžké tam po celou věčnost trpět, kdybychom tam byli spolu. Ale pak už by peklo ani neexistovalo, plameny lásky by uhasily plameny spravedlnosti.“
Jak je to krásné. Po proměňování je tu dobrý Bůh tak jako v nebi. Kdyby člověk dobře pochopil toto tajemství, umřel by láskou. Bůh nás šetří pro naši slabost.
Jeden kněz po proměňování poněkud pochyboval, zda jeho několik slov může způsobit, že náš Pán sestoupí na oltář. V tu chvíli spatřil hostii úplně červenou - zbarvenou krví.
Představte si, že by nám řekli: „Ten křísí mrtvého.“ Jak rychle bychom běželi, abychom to viděli. Ale cožpak není proměňování, při kterém se mění chléb a víno v Tělo a Krev Boha, daleko větším zázrakem než vzkříšení mrtvého? Měli bychom se vždy aspoň čtvrt hodiny připravovat na mši svatou. Měli bychom se vždy před dobrým Bohem co nejvíc pokořit, jako on se co nejvíc snižuje k nám ve svátosti oltářní. Měli bychom co nejpřísněji zpytovat své svědomí, neboť máme být ve stavu milosti, abychom správně mohli prožít mši svatou.
Kdybychom poznali cenu mše svaté nebo spíš kdybychom měli víru, byli bychom jí pak přítomni mnohem horlivěji.
Pamatujete si, milé děti, na příběh, který jsem vám vypravoval o knězi, který se modlil za svého přítele? Bůh mu dal poznat, že je v očistci. Myslel si, že pro něj nemůže udělat nic účinnějšího než obětovat za jeho duši mši svatou. Ve chvíli proměňování vzal hostii do svých prstů a pravil: „Svatý Otče, učiňme výměnu. Ty máš duši mého přítele, která je v očistci, a já mám Tělo tvého Syna, který je v mých rukou. Tedy osvoboď mého přítele a já ti dám tvého Syna se všemi zásluhami a utrpením.“ A skutečně, ve chvíli pozdvihování viděl duši svého přítele celou zářící vstupovat do slávy v nebi.
Chceme-li tedy, milé děti, dosáhnout něčeho od dobrého Boha, dělejme to také tak. Obětujme mu jeho milovaného Syna se všemi zásluhami jeho smrti a utrpení. Potom nám nebude moci nic odepřít.

Promluva o opravdové přítomnosti
Náš Pán je tady skrytý a čeká, až ho navštívíme a předneseme mu své prosby. Podívejte, jak je dobrý! Přijímá nás i v naší slabosti. V nebi, kde budeme slavit vítězství, ho uvidíme v plné slávě. Neodvážili bychom se před ním objevit, proto se nyní skrývá a je podobný člověku, který je ve vězení, a říká nám: „Přestože mě nevidíte, nic to neznamená, proste mě a o cokoli budete prosit, chci vám to udělit.“ On je zde ve svátosti lásky, vzdychá a prosí bez přestávky svého Otce za hříšníky. Co vše na sebe bere, když přebývá mezi námi. On je zde, aby nás těšil, proto ho máme hodně často navštěvovat. Jak je mu příjemná malá čtvrthodinka, kterou ušetříme ve svých často tak neužitečných činnostech, abychom se k němu modlili, jeho navštívili a potěšili za všechny urážky, kterých se mu dostává. Jestliže vidí, jak toužebně k němu směřují čisté duše, s úsměvem je zdraví. Přicházejí k němu, aby ho obyčejným způsobem, který se mu líbí, prosili za odpuštění pro všechny hříšníky. Jakou blaženost cítíme v přítomnosti Boží, když před jeho svatostánkem trávíme chvíle o samotě u jeho nohou! Tak tedy, má duše, buď velmi zapálená. Jsi tu sama, aby ses svému Bohu klaněla. Jeho pohled směřuje k tobě jediné. Ten dobrý Vykupitel je plný lásky k nám, že nás vyhledává všude.
Ach, milé děti, když se v noci probudíte, rychle se v duchu odeberte ke svatostánku a řekněte našemu Pánu: „Bože můj, hle, jsem zde. Jsem zde, abych se ti klaněl, tebe chválil, tebe velebil, tobě děkoval, tebe miloval, abych ti spolu s anděly dělal společníka!“ Říkejte modlitby, které znáte, a pokud se nemůžete modlit, pak se utíkejte ke svému dobrému andělu a svěřte mu, aby se modlil místo vás.
Když vstupujete do kostela a namáčíte prsty do svěcené vody, když kladete ruku na čelo, abyste udělali znamení kříže, pohlédněte na svatostánek: náš Pán Ježíš Kristus tím samým znamením v tutéž chvíli vám žehná.
Ach! Kéž bychom měli andělské oči a viděli svého Pána Ježíše Krista, který je přítomen zde na oltáři a hledí na nás! Jak bychom ho milovali! Nechtěli bychom se od něho už nikdy odloučit. Stále bychom setrvávali u jeho nohou, to by byla předchuť nebe. Všechno ostatní by se pro nás stalo nechutným. Tak tedy hleďte, víra, ach víra, ta chybí. A my jsme ubozí slepci, kteří mají mlhu před očima. Jedině víra by mohla tuto mlhu rozptýlit. Proto proste, milé děti, až za chvíli budu držet našeho Pána v rukou, proste ho, aby otevřel oči vašeho srdce, volejte k němu jako slepec u Jericha: „Pane, udělej ať vidím.“ Budete-li plni víry upřímně k němu volat: „Učiň, ať vidím,“ pak zajisté dosáhnete toho, zač prosíte, protože on chce vaše skutečné blaho. On má ruce zaplněné milostmi a hledá, komu by je mohl udělit. Ale ouvej. Jak málo lidí po nich touží! Ach, tolik lhostejnosti! Ach, tolik nevděku! Jak jsme nešťastní, milé děti, že toto vše nechápeme. Jednou to však pochopíme, ale to už bude pozdě!
Náš Pán je tady jako obětní beránek. A modlitba je Bohu velmi milá, pokud prosíte svatou Pannu, aby věčnému Otci obětovala svého božského Syna. Toto obětování Beránka za obrácení hříšníků je nejlepší modlitbou, jakou kdo může vykonat. Všechny modlitby bývají konány ve jménu a skrze zásluhy Ježíše Krista. Pamatujte si to, milé děti, kdykoli jsem dosáhl nějaké milosti, prosil jsem o ni právě tímto způsobem a nikdy nezůstala má modlitba nevyslyšena. Pokud jdete ke svatému přijímání, musíte přijímat vždy s tímto úmyslem, a v okamžiku, kdy přijímáte Tělo našeho Pána, říci: „Ach, můj dobrý Otče, který jsi na nebesích, obětuji ti v této chvíli tvého milovaného Syna. Tak jak byl sňat z kříže a položen do náruče Nejsvětější Panny a jak ona ho přinesla v oběť za nás. Obětuji ti jeho Nejsvětější Tělo a prosím tě ústy jeho svaté Matky za odpuštění svých hříchů, abych vykonal dobré svaté přijímání, a tím dosáhl té či oné milosti: víry, lásky, pokory.“ Musíme také Bohu děkovat za všechny odpustky, které nás očišťují od našich hříchů. Bohužel se na to málo dbá. Ale na konci svého života budeme velmi litovat.
Když setrváváme před velebnou svátostí, zavřeme své oči a svá ústa místo nějakého rozhlížení kolem sebe, otevřeme však své srdce a pak také otevře dobrý Bůh své srdce. Přijdeme k němu a on přijde k nám, dá se nám poznat. Vše, o co ho budeme prosit, nám dá. Jak šťastni bychom se cítili, kdybychom úplně zapomněli na sebe proto, abychom milovali pouze Boha! Svatí nemívali jiné záměry, než vidět pouze Boha, jen pro něj pracovat. Zapomínali na všechno stvořené, jen aby jej nalezli. To je také pravá cesta, jak přijít do nebe.

Promluva o svatém přijímání
Náš Pán řekl: „Všechno, o co budete mého Otce prosit v mém jménu, dá vám.“ Nikdy by nás nenapadlo, abychom Boha a jeho vlastního Syna prosili. Na co by však člověk nikdy nebyl schopen pomyslet, to učinil Bůh. Co člověk nedokáže vyslovit, ba ani na to pomyslet a oč by se nikdy nedovolil žádat, to řekl, vymyslel a provedl Bůh ve své nekonečné lásce. Cožpak bychom se někdy odvážili žádat od Boha, aby nechal za nás zemřít svého Syna? Aby nám dal jeho Tělo za pokrm a jeho Krev za nápoj? O tak veliké lásce Boha k člověku nemohl mít člověk ani potuchy.
Bez božské svátosti oltářní by na tomto světě nebyla vůbec možná blaženost. Život by byl přímo nesnesitelný. Když přijímáme svaté přijímání, přijímáme svou radost a svou blaženost.
Když se nám dobrý Bůh chtěl dát ve svátosti své lásky, vložil do nás touhu, kterou dokáže naplnit jen on sám. Vedle této krásné svátosti jsme my jako onen člověk, který žízní umírá u řeky, ač by mu přece stačilo jen to, aby svá ústa ponořil do vody. Jsme jako člověk, který vedle pokladů zůstává chudý a přece by mu stačilo pouze natáhnout ruku k onomu pokladu.
Kdo správně přijímá Krista, ztrácí se v Bohu jako se ztrácí kapka vody v oceánu. Není možné je od sebe oddělit. Kdo z nás, milé děti, by se nechtěl navěky ztratit v této propasti lásky? V soudný den uvidíme Tělo svého Pána zářit skrze proslavená těla těch, kdo ho zde na zemi hodně přijímali. Bude to takové, jako když vidíme, že se leskne zlato v mědi a stříbro v olovu.
Když jsme byli u svatého přijímání, můžeme odpovědět tomu, kdo by se nás tázal: „Co si teď neseš domů?“ „Nesu si do svého domu nebe.“ Jeden světec řekl: „Jsme nositeli Boha.“ To je úplná pravda, ale my nemáme dost víry, nechápeme svou důstojnost. Když odcházíme od svatého stolu, jsme stejně šťastní, jako by byli šťastní Tři králové, kdyby bývali mohli s sebou odnést dítě Ježíše.
Vezměte nádobu, naplňte ji vzácnou tekutinou a hodně pevně ji uzavřete. Takto uchováte tuto tekutinu, jak dlouho budete chtít. Stejně je možno uchovat i našeho Pána po svatém přijímání ve zbožném a čistém srdci. V usebraném duchu pak budete od jednoho svatého přijímání až k příštímu v sobě zakoušet zžírající oheň, který vlévá do vašich srdcí neodolatelnou náklonnost k dobrému a nejhlubší odpor vůči zlu.
Když máme dobrého Boha ve svém srdci, pak má celé srdce hořet. Srdce učedníků emauzských hořelo, když ho pouze slyšeli mluvit.
Když se vrátíme od stolu Páně, neměli bychom hned číst, vždyť na co nyní potřebujeme slova lidská, i kdyby byla sebezbožnější. Když k nám mluví sám Bůh, měli bychom se podobat člověku, který je hodně zvědavý a poslouchá za dveřmi. Neměli bychom si nechat ujít ani jediné slovo, které Bůh říká v našem srdci. Když jste přijali Pána, cítíte, že vaše duše je očištěna, protože vyšla z koupele Boží lásky. Po hodném přijetí svatého přijímání cítí člověk něco neobyčejného, takové blaho, které proudí celým tělem. A v čem spočívá toto blaho? Náš Pán v nás sdílí všechno, naplňuje celou naši bytost radostí a rozkoší. Nemůžeme jinak, musíme zvolat se svatým Janem: „Pán je to.“ Ti, kdo necítí alespoň něco podobného, jsou politováníhodní.

Promluva o častém přijímání
Všechny stvořené bytosti, moji bratři, potřebují potravu, aby mohly žít. Právě proto nechal Bůh vyrůst stromy a rostliny. Všichni tvorové se sytí z tohoto stolu, který je dobře zásoben. Každý si bere pro sebe odpovídající potravu. Ale i duše se musí sytit. Kde je však její potrava? Milí bratři, když Bůh chtěl dát potravu naší duši, aby měla sílu vytrvat na své pouti, prohlédl vše stvořené a nenalezl nic, co by pro ni bylo dost vhodné. Tehdy se obrátil sám k sobě a rozhodl se dát sám sebe. Ach, má duše! Jak jsi veliká? Vždyť jen Bůh tě může nasytit. Pokrmem duše je Tělo a Krev Boha. Ach, krásný pokrme! Duše se může živit jedině Bohem, jen Bůh jí stačí. Jen Bůh ji může naplnit. Jen Bůh může utišit její hlad. Zkrátka ona musí svého Boha mít! Jak šťastné jsou čisté duše, které zakoušejí vznešený úděl sjednocovat se skrze svaté přijímání s naším Pánem. V nebi se budou třpytit jako krásné diamanty, protože Bůh bude viditelný v nich. V každém domě je místo, kde se ukládají zásoby potravin pro rodinu, to je spižírna. Kostel je domem duší. Tento dům patří nám, křesťanům. To znamená, že i v tomto domě je spižírna. Vidíte támhle svatostánek? Kdybych se otázal duší křesťanů, co to je, mohla by jejich odpovědět znít: „To je naše spižírna.“
Nic není tak velikého jako svátost oltářní! Když dáme vedle sebe dobré skutky, které byly vykonány na celém světě, vedle svatého přijímání, pak musíme říci, že je to jen prášek proti hoře. Modlete se, když máte dobrého Boha ve svém srdci. Dobrý Bůh vám nemůže nic odmítnout, jestliže mu přinášíte jeho Syna a zásluhy jeho svaté smrti a jeho svatého umučení.
Milé děti, kdybychom pochopili cenu svatého přijímání, vyvarovali bychom se i těch nejmenších chyb. Toužili bychom po tom, abychom měli to štěstí být hodni přijímat svaté přijímání co nejčastěji. Uchovávali bychom svou duši před Božím pohledem vždy čistou. Dejme tomu, milé děti, že jste dnes byly u svaté zpovědi, budete tedy na sebe opatrní a budete se cítit šťastni při pomyšlení na to, že zítra smíte do svého srdce přijmout dobrého Boha. Vaše duše bude zcela prosycena drahocennou Krví našeho Pána. Ach, jak je to krásný život.
Ach, milé děti, jak krásná bude duše na věčnosti, jestliže často přijímala dobře připravena milujícího Boha! Tělo našeho Pána bude prosvítat naším tělem, jeho nejvýš úctyhodná Krev naší krví. Naše duše bude po celou věčnost spojena s duší našeho Pána. Bude zakoušet čistou a dokonalou blaženost! Milé děti, když vejde do nebe křesťan, který přijal Tělo Páně, rozmnoží se tím radost nebe. Andělé a Královna andělů mu vycházejí vstříc, protože v této duši poznávají Syna Božího. Pak přijme duše odměnu za utrpení a oběti, které ve svém životě snášela.
Je poznat, milé děti, když duše neobtížena těžkým hříchem přijala Nejsvětější svátost. Je tak ponořena do lásky, je proniknuta a proměněna, že už nemluví a nejedná jen ona sama. Je pokorná, tichá, umrtvená, laskavá a skromná, žije s každým v pokoji. Taková duše je připravena k největším obětem, je nadpozemská.
Jděte tedy ke svatému přijímání, milé děti, jděte k Ježíši plny lásky a důvěry. Jděte k němu, abyste z něho žily, abyste mohly žít pro něho. Jen neříkejte, že máte příliš mnoho práce. Božský Vykupitel řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ Copak můžete odmítat pozvání tak něžné a přátelské? Neříkejte, že toho nejste hodni, ale že to potřebujete. Kdyby byl náš Pán myslel jen na naši nehodnost, pak by nikdy neustanovil svou krásnou svátost lásky. Nikdo na světě ho není hoden, ani svatí, ani andělé, ani archandělé, dokonce ani svatá Panna. Ale on měl na zřeteli hlavně naše potřeby. A potřeby každého z nás jsou velmi naléhavé. Neříkejte, že jste hříšníci, že jste příliš obtěžkáni vinou, že si proto netroufáte přiblížit se k oltáři. Řekněte raději hned, že jste příliš nemocní, nechcete užívat žádný lék a nechcete jít k lékaři.
Všechny modlitby při mši svaté jsou přípravou ke svatému přijímání. A celý život křesťana má být přípravou k tomuto nejdůležitějšímu úkonu. Podle svých možností se máme co nejvíce přičinit o to, abychom mohli každý den přijímat Pána. Jak moc by nás to mělo pokořovat, když vidíme, že jiní jdou ke svatému stolu, zatímco my zůstáváme stát na svém místě. Jak šťastný se cítí anděl strážný, který vede svatou duši ke svatému stolu.
Mnozí denně konají duchovní svaté přijímání. To můžeme vykonat v každé volné chvíli, protože máme mít stále svatou touhu přijmout dobrého Boha. Svaté přijímání působí duši to, co foukání měchu ohni, který už uhasíná, ale v kterém je zároveň ještě dost žhavých uhlíků. Cítíme-li po svatém přijímání, že chladne naše láska k Bohu, máme rychle vykonat duchovní svaté přijímání. Pokud nemůžeme zrovna jít do kostela, představme si co nejživěji, jako bychom stáli před svatostánkem. Dobrý Bůh nemá žádnou překážku, která by ho od nás dělila. Pomodleme se 5x Otčenáš a 5x Zdrávas Maria, abychom se připravili k duchovnímu svatému přijímání. Dobrého Boha můžeme ve svatém přijímání pozvat jen jednou za den. Duše, která plane láskou, to doplňuje vroucí touhou přijímat ho v každém okamžiku.
Ach, člověče, jak jsi veliký! Býváš živen a napájen Tělem a Krví Boha! Ach, jak sladký je tento život, který vychází ze spojení s dobrým Bohem! Je to nebe na zemi! Zde už nemůžeme mluvit o nějakých křížích, o nějakých trápeních. Kdo je tak šťasten, že přijal dobrého Boha, ten cítí ve svém srdci po dlouhý čas blaženost a rozkoš. Čisté duše mají vždy tento pocit, s Bohem jsou spojeny, jsou stále plné statečnosti, síly a blaženosti.
Milé děti, lidé, kteří přijímají svaté přijímání v hodině smrti, jsou velmi šťastni. Při soukromém soudu, který se koná hned po smrti, v nich Bůh Otec vidí svého Syna a nemůže je zavrhnout do pekla, ach, skutečně nemůže. Hleďte tedy, milé děti, jak je nadevše ostatní prospěšné přijmout v poslední chvíli svaté svátosti.

Promluva o hříchu
Hřích je katem dobrého Boha a vrahem duše. Strhuje nás z nebe, aby nás uvrhl do pekla, a přece ho milujeme. Je možné pochopit toto bláznovství? Kdybychom pořádně pochopili strašné následky hříchu, zošklivil by se nám natolik, že už by nebylo možné, abychom se ho někdy dopustili.
Oh, milé děti, jak jsme nevděční. Dobrý Bůh chce, abychom byli šťastní. Zajisté nám k tomu chce napomoci! Jen proto nám dal svůj Zákon. Boží Zákon je dobrým zdrojem radosti. Zbožný král David řekl, že Zákon je jeho jedinou radostí a že je pokladem, který pro něj má větší cenu než i to největší bohatství. Dále řekl, že chodí po dobré cestě, když zachovává Hospodinova přikázání. Dobrý Bůh nás tedy chce učinit šťastnými, ale my nechceme být opravdu blaženými, nechceme se jimi stát. Odkláníme se od něj a přikláníme se k ďáblu. Prcháme od svého přítele a vyhledáváme svého úhlavního nepřítele! Dopouštíme se hříchu, ponořujeme se do bláta. Jsme-li jednou v tomto bahně, je pak velmi těžké se z něho dostat! Kdyby se jednalo o naše pozemské štěstí, tak bychom učinili všechno možné, abychom se dostali z bídy a z utrpení. Ale že se jedná o spásu naší duše, to nás vede k nepochopitelné lhostejnosti a slepotě a zůstáváme v ní. Říká se, že mnozí chodí ke svaté zpovědi, ale málo se jich obrátí. Milé děti, snadno se to vysvětlí tím, že se jen málokteří zpovídají se slzami upřímné lítosti.
Jak mnoha lidem brání falešný stud, aby se upřímně vyzpovídali! Ach, jak moc toho musíme litovat. Ale celé neštěstí pochází z toho, že nad tím nepřemýšlíme s patřičnou vážností. Kdybychom řekli těm, kdo v neděli pracují, kdybychom řekli někomu mladému, kdo dvě tři hodiny tančí, kdybychom řekli opilému člověku, který jde z hospody: „Jestlipak víš, co jsi nyní spáchal? Ach, vždyť jsi našeho Pána ukřižoval.“ V tu chvíli by se zajisté zhrozili a právě tím by dokázali, jak jsou lehkovážní a bezmyšlenkovití. Ach, milé děti, jen ať nepatříme k takovým lidem, kteří nad tím nepřemýšlejí! Jak velmi málo bychom páchali zlo, kdybychom s velkou vážností přemýšleli o tom, co děláme! Ptejte se, milé děti, samy sebe, co jen nám udělal dobrý Bůh, že jsme schopni ho urážet. Co jen nám udělal, že jej tímto způsobem života znovu křižujeme, našeho Pána, který nás tak laskavě vytrhl z pekla? Uvažte tohle, milé děti. Kdykoli v sobě pocítíte velkou náklonnost ke hříchu, představte si, že zároveň potkáváte našeho Pána na té cestě, po níž míříte ke hříchu. A on by vám řekne: „Ach, zadržte! Zadržte přece! Vždyť tam, kam chcete jít, jsem znovu křižován.“ Sami řekněte, milé děti, nepřinutilo by vás to k přemýšlení a neuchránilo by vás to od hříchu?
Svatí chápali, jak velmi bývá Bůh hříchem urážen. Mnozí z nich strávili celý život tím, že oplakávali své hříchy. Svatý Petr plakal po celý život, plakal ještě v okamžiku smrti. Svatý Bernard pravil se slzami v očích: „To já, já, můj Pane, já jsem tě, Pane, přibil na kříž.“
Tím, že hřešíme, pohrdáme dobrým Bohem. Křižujeme tak dobrého Boha. Ach, vy duše, které jste stály našeho Pána tolik muk, ach, neuvrhujte se přece samy do záhuby. Pamatujte na lásku našeho Pána k vám. Uvědomte si, co pro vás učinil! Ach, kdyby ubozí zatracenci dostali šanci vrátit se na zem! Ach, kdyby mohli být na našem místě!
Ó, jak jsme bláhoví. Dobrý Bůh nás volá k sobě a my od něho utíkáme. Chce nás učinit blaženými a my se příčíme a jednáme proti jeho vůli. Zve nás, abychom ho milovali, a my dáváme své srdce ďáblu. Čas, který nám propůjčuje, abychom mohli pracovat na své spáse, zneužíváme k tomu, abychom se uvrhli do zkázy! Bojujeme proti němu právě těmi prostředky, které nám dal k tomu, abychom mu věrně sloužili.
Kdybychom vždy, když urážíme našeho dobrého Boha, pozorovali svatý kříž, slyšeli bychom Pána, jak nám v duši říká: „Jak! Ty se chceš připojit k mým nepřátelům? Cožpak je to možné, že mě chceš znovu ukřižovat?“ Ach, pohlédněte přece na našeho Pána na kříži. Pozorujte ho s velkou vnímavostí a řekněte sami sobě: „Hle, kolik stálo mého Vykupitele, aby napravil to, co jsem svými hříchy Bohu způsobil!“ Ach, vnímej: Bůh sestupuje na zem, aby se stal obětí za naše hříchy. Bůh trpí, Bůh umírá. Bůh snáší všechny myslitelné útrapy, protože chce na sebe vzít břemeno našich nepravostí! Poznejte přece při pohledu na kříž zlobu hříchu. Poznejte, jak velice máme hřích nenávidět! Zamysleme se a uznejme, co máme dělat, abychom už nikdy nebyli takoví, že bychom se dopustili hříchu.
V hodině smrti nám prý dobrý Bůh řekne: „Řekni mi, pročpak jsi mě urážel, když já jsem tě tolik miloval?“ Ach, kdo může pochopit to bláznovství urážek dobrého Boha, který je dárcem veškerého dobra? Kdo může pochopit, když činíme vůli ďábla, který stále jen číhá, aby nám mohl ublížit a uvrhnout nás do záhuby? Kdo může pochopit tuhle pošetilost?
Což nechápete, milé děti, jaké je to šílenství dostat se do područí pekla tím, že se spojíme s ďáblem? A zatím bychom mohli už v tomto životě prožívat nebeskou radost, kdybychom milovali Boha a láskou se s ním spojili. Zdá se, že si ubozí hříšníci chtějí za každou cenu vynutit rozsudek, který je odsoudí do ďáblovy společnosti.
Ráj, peklo a očistec jsou určitým způsobem už zde v tomto životě. Očistec je v duších, které neodumřely samy sobě. Peklo je v srdcích bezbožníků. Ráj je v srdcích opravdu zbožných, kteří jsou spojeni se svým Pánem.

Další promluva o hříchu
Ten, kdo žije v hříchu jedná jako zvíře. Zvíře, které nemá rozum, zná pouze své tělesné žádosti. Člověk, který se stává podobným zvířeti, vzdává se užívání svého rozumu a nechává se vést touhami své mrtvoly, to je těla. Nezná nic lepšího než dobře jíst, dobře pít a požívat všech prázdnot světa, které zanikají jako vítr. Jak moc jsou takoví ubožáci politováníhodní, když se ženou za tímto větrem a lapají po něm. Nic nezískají a dávají za to vše. Dávají v šanc svou věčnost za prachbídný kouř světa.
Jak je smutné, milé děti, když je duše ve stavu hříchu. Může v tomto stavu zemřít a můžeme si být jisti, že nemá nic záslužného před Bohem. Proto je také ďábel tolik spokojen, jestliže duše žije ve stavu hříchu a setrvává v něm. Vidí totiž, že pracuje pro něj a že po smrti bude jeho jistým majetkem. Když je duše ve stavu hříchu, je celá prašivá, totálně shnilá, pohled na ni je nesnesitelně ošklivý. Je nejvýš politováníhodná. Když si uvědomí, že dobrý Bůh se na ni dívá, mělo by to přispět k tomu, aby se nad sebou zamyslela. Jakou má člověk radost ve hříchu? Jen řekněte, jakou? Ach, docela žádnou. Mívá hrozné sny, které posílá ďábel, padá z propasti do propasti. Ach, konejte tedy vše, co je možné, milé děti, abyste opět dosáhly toho, že se budete líbit Bohu. S velkou vroucností přistupte ke svaté zpovědi. Ano, učiňte to a uvědomte si, že pak budete moci spát pokojně jako anděl. Člověk pociťuje nevypověditelnou radost, když se v noci probudí a může se modlit k Bohu. Má na rtech jen díkůvzdání, vznáší se k nebi tak lehce, jako se orel ve vzduchu vznáší k obloze.
Podívejte, milé děti, jak velmi zohyzďuje hřích člověka, jak strašně ho ponižuje! Z anděla, který byl stvořen, aby Boha miloval, dělá ďábla, který ho bude po celou věčnost proklínat. Ach, kdyby byl náš praotec Adam nezhřešil a kdybychom my sami dennodenně nehřešili, byli bychom šťastní jako svatí v nebi. Nebylo by již nešťastného člověka na zemském povrchu. Ó, jak by to bylo krásné.
Ano, skutečně, milé děti, jen hřích nám přináší veškeré problémy, metly, válku, nemoc, hlad, zemětřesení, požáry, mráz, krupobití, přináší nám vše, co nás hluboce zarmucuje, vše, co nás činí nešťastnými.
Hleďte, milé děti, duše, která je ve stavu hříchu, je stále smutná. Ať dělá, co dělá, je pořád plná nepokoje a nemá radostnou chvíli. Naproti tomu duše, která je spojena s dobrým Bohem, je stále spokojená, stále veselá, stále plná radosti a klidu. Ach, jak krásný je její život a jak krásná bude její smrt!
Bojíme se, milé děti, smrti. To je možno vysvětlit. Ano, kvůli hříchu máme strach ze smrti. Kvůli hříchu je smrt hrozná a strašná. Hřích způsobuje náš strach z hodiny odchodu z tohoto světa. Ach, můj Bože! Je zde opravdu příčina ke strachu? Myšlenka, že člověk Bohem proklet, jím otřese. Proklet Bohem! A proč? Proč se lidé vystavují nebezpečí být proklet od Boha? Pro rouhání, pro zlou myšlenku, pro pár minut nemravné rozkoše! Pro pár minut nemravné rozkoše člověk navždy ztratí Boha, svou duši, nebe.
Uvidíme onoho otce, onu matku, onu sestru, onoho souseda s tělem i duší vcházet do nebe. Vždyť u nás žili. My jsme se s nimi setkávali, ale nedbali jsme následovat jejich dobrý příklad, a proto sestoupíme s tělem i duší do pekla, abychom tam hořeli. Ďáblové se na nás vrhnou. Všichni ďáblové, jejichž špatná vnuknutí jsme poslouchali, nás budou mučit.
Kdybyste viděly, milé děti, že nějaký člověk chystá velkou hranici dřeva, na tu hromadu klade ještě roští, a kdybyste se ho zeptali, co to dělá, odpověděl by: „Chystám to na oheň, který mě má spálit.“ Co byste si v tu chvíli pomyslely? A kdybyste viděly, jak onen člověk tu hranici už zapaluje a vrhá se do hořícího ohně, co byste si řekly? Tak tedy právě toto dělá ten, kdo hřeší. Bůh nás neuvrhuje do pekla, ale my sami se tam vrháme svými hříchy. Zavržený jednou řekne sám sobě: „Ztratil jsem Boha, svou duši i sebe, a to jedině svou vlastní vinou.“ Pozvedne se z ohně, aby do něho zase spadl. Bude stále cítit potřebu zvednout se, protože pro Boha jako největší a nejvyšší bytost byl stvořen. Jako kdyby byl ve světnici, vždy vyletí až ke stropu, narazí a zase spadne dolů. Boží spravedlnost je stropem, který zavrženého drží.
Není třeba dokazovat skutečnost pekla. Sám náš Pán o něm mluví, když vypravuje příběh o ubohém boháči, který křičel: „Lazare, Lazare.“ Lidé vědí moc dobře, že peklo existuje, ale žijí tak, jako kdyby nebylo. Zaprodávají svou duši za několik stříbrňáků.
Odkládáme své polepšení až na hodinu smrti. Ale kdo nám dá jistotu, že v onom strašném okamžiku, z kterého měli obavu i všichni svatí, budeme ještě mít čas a sílu? Báli se právě té chvíle, kdy se spojuje peklo, aby na nás útočilo, protože ví, že je to rozhodující okamžik. Mnozí ztrácí víru a nezneklidňují se peklem až do chvíle, kdy do něj vcházejí. Svátosti si sice nechají udělit, ale od svých hříchů se nechtějí odloučit opravdovou lítostí.
Kolik jich uráží Boha v onom okamžiku? Jejich srdce je mraveništěm hříchů. Podobá se kusu zkaženého masa rozežraného od červů.
Skutečně, kdyby hříšníci mysleli na věčnost, na ono hrozné „stále“, okamžitě by se obrátili. Stále, stále ještě, po tisíce let je hříšná duše v pekle a stále ještě trpí, jako když do něho vstupovala.

Promluva o pýše
Pýcha je prokletý hřích, který vypudil anděly z ráje a způsobil jejich uvržení do pekla. Tento hřích začal na začátku světa. Hleďte, milé děti, mnohonásobně se hřeší pýchou. Některý člověk ukazuje pýchu svým oděvem, svou řečí, svou postavou, ano i svým způsobem chůze. Jsou lidé, kteří když jdou po ulici, svým pyšným držením těla jako by říkají všem okolo: „Jen se podívejte, jak jsem veliký, jak jsem pěkně urostlý, jak velmi vynikám nad jiné.“ Jiní zase, když udělali něco dobrého, nemohou skončit s vypravováním o tom, co udělali. A pomyšlení, že by někdo o nich mohl mít špatné mínění, je činí malomyslnými. Jiní se zase vyhýbají setkání s chudými a vyhledávají jen společnost bohatých. Jiní se chlubí a jsou plní marnivosti, když mají kontakty s mocnými tohoto světa. Jiní ukazují pýchu ve své řeči, dávají si velmi záležet, aby se krásně a správně vyjadřovali, a ničeho se nebojí víc, než toho, aby se nějakým slovem neshodili a nevysloužili si posměch. Jak úplně jinak, milé děti, se chovají pokorní. Ať už se jim druzí posmívají nebo si jich váží nebo je chválí nebo je haní, ať už je ctí nebo jimi pohrdají nebo je vyznamenávají nebo je ponižují, je jim to lhostejné.
Jestli chceme poznat, milé děti, zda je někdo pyšný, zaposlouchejme se do toho, jak mluví. Pyšný chce mít stále slovo, mluví především jen o sobě. Všechno dělá lépe než ostatní. Jen on dělá dobro. Haní skutky ostatních a myslí si, že tím víc vyniknou jeho vlastní skutky.
Milé děti, jsou takoví lidé, kteří dávají velké almužny, aby si kvůli tomu zjednali obdiv. Tím ale ztrácejí jakoukoli zásluhu! Pyšní a ctižádostiví nemají žádný zisk z dobrých skutků. Naopak jejich dobré skutky se mění v hříchy.
Pýcha se míchá do všeho jako sůl. Jsme rádi, když se o dobru, které konáme, co nejvíc ví. Když ostatní vidí a pochvalují naše ctnosti, těší nás to. Pokud pozorují naše chyby, rmoutí nás to. Jak úplně jinak smýšleli a smýšlejí svatí! Vůbec jim nepůsobilo radost, když lidé rozpoznali jejich ctnosti a chválili je za to, a svoje nedokonalosti se svatí vůbec nesnažili zakrývat.
Pyšný člověk se domnívá, že všechno, co dělá, dělá dobře. Chce všem vládnout, vždy má pravdu, svůj názor považuje vždy za lepší než mínění jiných. Pokorný rád vyslechne názory jiných a nikdy tvrdohlavě netrvá na svém. Svůj názor sděluje vždy skromně a těší se z toho, když jiní mají pravdu. A pokud druzí mají zjevnou nepravdu, pak je plný shovívavosti.
Když byl svatý Alois Gonzaga ještě jako žák za něco pokárán, nikdy se nesnažil omlouvat se. Se vší upřímností řekl, co si myslel. Pokud byl v neprávu, rád to přiznal a přijal. Pokud měl pravdu, nechlubil se, ale jen řekl: „Také jsem už mnohokrát neměl pravdu.“
Svatí, milé děti, odumřeli sami sobě tak, že si dělali pramálo z toho, zda jim ostatní dali za pravdu, nebo ne. Bylo jim úplně lhostejné, že se o nich ve světě říkalo, že jsou hloupí. Ani ve světských věcech nechtěli být považováni za chytré, víc rozuměli věcem Božím a na tom jediném jim záleželo. O věci světské se starali jen málo, protože je považovali za příliš nicotné na to, aby jim věnovali svou pozornost.

Promluva o nečistotě
Abychom poznali, jak ošklivý a opovrženíhodný je tento hřích, ke kterému nás ďáblové pokoušejí při každé příležitosti, ale sami se ho nedopouštějí, potřebujeme vědět a znovu uvážit, co to znamená být křesťan. Křesťan je stvořen k Božímu obrazu, vykoupen Boží krví. Křesťan je dítětem Božím, bratrem Božím, dědicem Božím! Křesťan je předmětem zalíbení tří božských osob! Tělo křesťana je chrámem Ducha svatého. Pohleďte tedy, co tímto hříchem bývá zneuctěno.
Jsme stvořeni, abychom jednou v nebi kralovali. Pokud jsme však tak nešťastní, že spácháme hřích nečistoty, pak směřujeme k ďáblovi do pekla. Náš Pán řekl, že nic nečistého nevejde do jeho říše. Jak by mohla duše, která se poskvrnila tak ošklivým způsobem, předstoupit před Boha, který je nekonečně čistý a svatý?
My všichni jsme takovými malými zrcadly, ve kterých se Bůh zhlíží. Jak by se ale mohl Bůh poznat v mé nečisté duši?
Jsou duše, které jsou tak mrtvé a shnilé, jsou zahleděny do své hniloby, jako by pro ně už nebyla možnost se pozvednout. Všechno je láká ke zlému. Vše jim připomíná zlé, a to i to nejsvětější. Před očima mají stále něco hanebného jako nečisté zvíře, které si zvykne na výkaly, v nichž nalézá svou radost, v nich se válí, v nich spí, v blátě chrápe. Takoví lidé jsou v očích Božích a svatých andělů oškliví.
Hleďte, milé děti, náš Pán byl korunován trním, aby zadostiučinil za hříchy naší pýchy. Ale pro tyto prokleté hříchy byl bičován a rozdrásán na těle, jak sám říká, že by každý po jeho bičování mohl býval spočítat jeho kosti.
Ach, milé děti, kdyby nebylo tu a tam čistých duší, které občas dobrému Bohu přinášejí náhradu, a tím odzbrojují jeho spravedlnost, pak byste měli vidět, jak bychom byli trestáni! Vždyť nyní je tento hřích tak běžný ve světě, že se člověk toho musí hrozit. Milé děti, je možné říci, že peklo chrlí svou ohavnost na zem tak, jako komíny ze sebe chrlí kouř.
Ďábel dělá všechno možné, aby poskvrnil naši duši, a naše duše je přece vším. Naše tělo je jenom hromada shnilotiny. Jděte na hřbitov a podívejte se tam, co má rád ten, kdo má rád své tělo.
Jak jsem již častokrát řekl, není nic tak opovrženíhodného jak nečistá duše. Byl jednou světec, který prosil dobrého Boha, aby mu nějakou ukázal. Spatřil takovou ubohou duši a zděsil se. Vypadala totiž jako rozkládající se mršina, která už týden leží na slunečním žáru.
Potřebujeme jen dobře pozorovat člověka, abychom poznali, zda je skutečně čistý. V pohledu čistého je otevřenost a slušnost, které hned prozrazují, že se srdce rádo zaobírá dobrým Bohem. Naproti tomu pohled nečistého prozrazuje příšerný oheň. Satan vstupuje do jeho očí, aby přivedl jiné k pádu a strhl je ke zlému.
Ti, kdo ztratili čistotu, podobají se kusu látky, která je plná mastných skvrn. Perte ji, sušte ji, skvrny se vrátí vždy znovu. Proto je někdy potřeba i zázrak, když má být nečistá duše znovu opět čistou.

Promluva o zpovědi
Milé děti, jakmile má někdo na duši malou skvrnu, má jednat jako člověk, který má krásnou křišťálovou nádobu, kterou chová s velkou pečlivostí. Jakmile zpozoruje, že na nádobě leží trochu prachu, hned ji houbou očistí. Jak je opět ta nádoba jasná a lesklá. Takto máte dělat i vy, když zpozorujete na své duši malou skvrnu. Ihned s uctivostí vzít svěcenou vodu, udělat nějaký dobrý skutek, s kterým je spojeno odpuštění lehkých hříchů, dát almužnu, pokleknout před Nejsvětější svátostí a s náležitou zbožností prožít mši svatou.
Kdo má na své duši malou skvrnu, ten je, milé děti, podoben člověku, který trpí malou nevolností. Nepotřebuje jít k lékaři, může se uzdravit sám. Když má bolení hlavy, potřebuje si jen lehnout, má-li hlad, potřebuje se najíst. Ale pokud je nebezpečně raněn, pak je nemoc vážná. V tom případě je však lékař nutný a tento člověk se musí řídit jeho pokyny. Právě tak to musí dělat i ten, kdo se dopustil těžkého hříchu. Musí hledat pomoc u lékaře duší, jímž je kněz. Musí užívat lék, který mu předepíše, a tím je zpověď.
Milé děti, nemůžeme pochopit Boží dobrotu k nám, když si uvědomujeme, že pro nás ustanovil velikou svátost pokání. Kdybychom měli Pána prosit o nějakou milost, určitě bychom nikdy ani nepomysleli prosit ho právě o tuto milost. On však předvídal naši slabost a nestálost v dobrém. A jeho láska ho vedla k tomu, že učinil to, za co bychom si nikdy netroufli ho prosit.
Kdyby někdo ubohým zavrženým, kteří jsou již dlouho v pekle, řekl: „K bráně pekelné postavíme kněze. Všichni, kdo se chtějí zpovídat, jenom potřebují k němu přijít.“ Myslíte, milé děti, že by tam jediný zůstal? Největší hříšníci by se neostýchali vyznávat své hříchy. Ano, vyznávali by je veřejně před celým světem. Ach, jak by se vyprázdnilo peklo a zaplnilo nebe! Nuže tedy pohleďte, milé děti, my máme čas a prostředky, které ubozí zavrženci nemají. Proto si jistě tito nešťastníci v pekle říkají: „Prokletý knězi! Kdybych o tobě nikdy nic nevěděl, nebyl bych tolik vinen.“
Ach, jak je krásné, milé děti, pomyšlení, že máme svátost, která uzdravuje rány naší duše! Ale musíme ji také přijímat tak, jak se sluší. Jinak přibudou k těm starým ranám nové.
Člověku, který je poset ranami, se radí, aby šel do nemocnice a svěřil se lékaři. Lékař ho uzdraví. Co byste však řekli o takovém člověku, který by si vzal nůž a poranil by se ještě hůř než byl předtím? Ach, a přece se tak často podobáte tomuto člověku, když odcházíte od zpovědnice.
Milé děti, mnozí konají špatné zpovědi a ani si to sami příliš neuvědomují. Takoví lidé říkají: „Nevím, co to se mnou je.“ Jsou plni nepokoje a úzkosti a neví, proč tomu tak je. Rádi by šli k dobrému Bohu, a přece k tomu nemají dost rozhodnosti. To pochází, milé děti, od starých hříchů, po kterých jsou zde ještě stopy. Mnohdy to pochází také od lehkých hříchů, ke kterým má člověk skrytou náchylnost. Někteří řeknou všechno, ale nemají potřebnou lítost, a přesto přijmou svaté přijímání. Ach, ti znesvěcují Krev Páně. Někdo jde ke svatému stolu s jakousi nechutí a říká: „Já mohu jít, vždyť jsem se vyzpovídal ze všech svých hříchů, ale přesto ještě nemám úplně klid na duši.“ V tomto nejistém stavu jdou ke svatému přijímání. Je to nehodné přijímání a člověk se přiznává sám sobě. Svátosti, milé děti, bývají znevažovány ještě i jiným způsobem. Někdo zamlčel těžké hříchy před deseti nebo dvaceti lety. Je neustále utrápený, hřích se stále vrací před oči jeho duše, stále si připomíná, že se vyzpovídá, ale zároveň to zase odkládá. A to je pravé peklo. Takoví lidé mají jako by nutkání, aby vykonali životní svatou zpověď, zde však rozprávějí o svých hříších, jako kdyby je udělali právě teď. Nevyznají, že je to už deset dvacet let nevyznaný hřích. To je špatná zpověď. Měli by ještě také říci, že od té doby zanedbávali svá duchovní náboženská cvičení, že necítili ve službě Bohu tu radost, jakou mívali dříve.
V nebezpečí zneuctění svátosti, milé děti, se vydává i ten, kdo ve chvíli, kdy nastane kolem zpovědnice šum, záměrně rychle vyznává své hříchy, a to ty, které mu působí největší neklid. Uklidňuje sám sebe a říká: „Vždyť jsem se z toho vyzpovídal. Jestliže zpovědník neslyšel vše řádně, tak to není moje chyba.“ A přece je to vaše chyba, velmi vážná chyba, protože jste jednali nepoctivě. Mnozí se také vyznávají rychle a zneužívají okamžik, kdy kněz nemá plně soustředěnou pozornost.
Představte si, milé děti, dům, ve kterém se za dlouhý čas nahromadil různý nepořádek. Ať se zametá jakkoli a všemožně čistí, vždy ještě zůstane škaredý puch. Právě tak je tomu s vaší duší po zpovědi. Je k tomu třeba mnoha slz, aby byla duše očištěna.
Děti, o lítost máme vroucně prosit. Po zpovědi máme zasadit do svého srdce trn a nikdy své hříchy nepustit ze zřetele. Máme sami sobě udělat to, co učinil anděl svatému Františkovi z Assisi. Zasadil mu pět ran, které už z něho nikdy nezmizely.

Promluva o kardinálních ctnostech
Moudrostí poznáváme, co je Bohu nejmilejší a pro spásu naší duše nejužitečnější. Musíme vždy zvolit to nejdokonalejší. Mají být vykonány dva skutky: jeden pro osobu, kterou máme rádi, druhý pro toho, kdo nám způsobil zlo. A přednost máme dát tomu druhému.
Není záslužné dělat dobro, pokud ho děláme jen z přirozených pohnutek. Jedna vznešená paní chtěla mít u sebe vdovu, které chtěla posluhovat. Svatý Atanáš byl požádán, aby nějakou vyhledal mezi svými chudými. Když pak tato vznešená paní potkala svatého biskupa, vyčítala mu, že pro ni vybral špatně, poněvadž prý tato žena je příliš dobrá a vůbec jí nedává příležitost získat si zásluhy pro nebe. Prosila ho, aby jí sehnal nějakou jinou. Světec vybral tu nejhorší, jakou mohl najít. Byla mrzutá, nepřívětivá a s ničím nebyla spokojená, ať už pro ni udělal kdokoli cokoli. Právě tak to musíme dělat i my. Není totiž velká zásluha konat dobře vůči tomu, kdo nám za to poděkuje a dá všelijak najevo své uznání.
Jsou lidé, kterým není možné nikdy úplně vyhovět, jejich nároky neznají mezí. Nikdy neděkují za to, co se pro ně vykonalo. Každému odplácejí nevděkem. Právě takovým máme především prokazovat dobro. Ve všech svých skutcích musíme být moudří. Nikdy nesmíme jednat podle své náklonnosti, ale tak, jak se to dobrému Bohu líbí nejvíce. Dejme tomu, že někdo z vás by si připravil malý obnos na to, aby dal sloužit mši svatou. Najednou však potká chudou rodinu, která je v bídě a nemá ani na chléb. Udělá mnohem lépe, když tyto peníze připravené k odsloužení mše svaté dá těmto nešťastníkům, protože Nejsvětější oběť může být sloužena kdykoli. Kněz bude mši svatou sloužit, ale tito chudí mohou umřít hladem. Někdo se chce pořád modlit a trávit celé dny v kostele. Ten ať si uvědomí, že je mnohem užitečnější pracovat pro několik chudých, které zná a kteří žijí ve veliké nouzi. To je dobrému Bohu daleko milejší, než kdyby strávil celý den před svatostánkem.
Další kardinální ctností je mírnost. Máme usměrnit svou obrazotvornost, nedát jí tak volný průběh, jak ona by chtěla. Máme mírnit své oči, mírnit svá ústa, mnozí mají stále něco sladkého v ústech. Máme mírnit své uši. Nedovolit jim poslouchat rozpustilé zpěvy a zbytečné řeči.
Někteří lidé se obklopují tak silnou vůní, že jsou až na obtíž těm, kdo jsou kolem nich. Máme mírnit své ruce. Někteří si v tomto směru dopřávají natolik, že se nechtějí dotknout něčeho drsného. A konečně máme mírnit celé své tělo - tento ubohý stroj. Nemáme mu dovolit úplně volný rozběh, tak jako běží kůň bez uzdy a opratě, ale máme je krotit a hodně držet na uzdě. Mnozí nemyslí na nic jiného než na svůj tělesný blahobyt. Jak úplně jiní byli svatí! Zdalipak jednou budeme moci stanout po jejich boku? Budeme-li jednou spaseni, budeme muset nesmírně dlouho zůstat v očistci, až pak budeme moci přijít do jejich společnosti. Kdežto svatí se ihned vznesli k nebi, kde hleděli na dobrého Boha.
Svatý Karel Boromejský, tento veliký světec, měl ve svém pokoji krásnou kardinálskou postel, kterou mohl vidět každý. Ale vedle stála jiná. Tu vidět nebylo. Skládala se z otepí roští a právě jen na ní spával. Nikdy se neohříval. Pokud ho někdo navštívil, měl možnost zpozorovat, že tento světec byl vždycky natolik vzdálen od ohně, že ho ani nemohl cítit. Takoví byli svatí, žili pro nebe a nikoli pro zem. Byli zcela nebeští, a my jsme zcela pozemští.
Ach, jak dobrá jsou ona malá umrtvování, která nikdo nevidí. Tak například když o čtvrt hodiny napřed vstaneme nebo když se chvíli v noci modlíme. Většina lidí však chce jen hodně dobře a hodně dlouho spát.
Byl jeden poustevník a ten si zbudoval „královský palác“ ve kmeni dubu. Dal si tam trní a nad svou hlavu si přivázal tři kameny, aby při každém pohybu pocítil trny nebo kameny. My naopak chceme mít jen měkká lůžka, abychom mohli co nejpohodlněji odpočívat.
Velmi užitečná jsou malá umrtvování: odepřít si zahřívání. Když se nám sedí špatně, nehledat lepší posezení. Když se procházíme po zahradě, odepřít si ochutnávání ovoce, které nás nejvíc láká. U stolu si odepřít několik soust, odepřít si pohled na půvabný předmět, a to zvláště na ulicích velkých měst.
Někteří lidé nemohou ani v klidu udržet svou hlavu, jejich oči stále pohlížejí na kdeco. Kdykoliv jdeme po ulici, představme si hodně živě, jako bychom viděli svého Pána, jak před námi nese svůj kříž, a svatou Pannu, jak na nás pohlíží svýma očima, a svého anděla strážného, jak jde po našem boku. Jak krásný je takový vnitřní život. Získává nám spojení s dobrým Bohem a upevňuje nás v něm. Proto také, když ďábel vidí, že některá duše usiluje o tento vnitřní život, snaží se ze všech sil ji od něho odradit. Plní její obrazotvornost tisícerými roztržitými obrazy. Dobrý křesťan však toho nedbá. Kráčí dál a dál k dokonalosti jako se ryba ponořuje na dno moře. Ale my se plazíme jako pijavice v nádobě.
Jednou žili dva světci na poušti, kteří se úplně obložili trním, ale my hledáme jen svoje pohodlí! Do nebe však chceme přijít, ale zároveň si chceme nechat všechno pohodlí. Nechceme se ničeho vzdát. V žádném ohledu se nechceme omezovat, a tak konáme pravý opak toho, co dělali světci. Oni se snažili co nejrůzněji umrtvovat, a přesto všechno uprostřed tohoto odříkání zakoušeli nevypověditelnou rozkoš. Jak šťastní jsou ti, kdo milují dobrého Boha! Nenechají si ujít ani jedinou příležitost, aby konali dobro. A lakomci jenom pečují o to, aby rozmnožili své jmění. Zatímco tito šťastní se starají jen o to, aby si nahromadili co nejvíce pokladů pro nebe. S úžasem spatříme v soudný den, jak bohaté jsou tyto duše.

Promluva o naději
Milé děti, budeme mluvit o naději. Právě ona vytváří veškerou lidskou blaženost na zemi. Někteří na tomto světě doufají příliš mnoho, jiní zase příliš málo. Říkávají: „Jenom jednou chci ještě udělat tento hřích. Jaký je v tom rozdíl, když ho udělám třikrát nebo čtyřikrát?“ Zrovna tak dobře by mohlo dítě říci svému otci: „Jen jednou tě ještě udeřím. Je to jedno, když tě budu prosit za odpuštění kvůli třem nebo čtyřem úderům. Jakýpak je v tom rozdíl?“
Hleďme, tak jednají proti dobrému Bohu a říkají: „Jenom ještě tento rok budu dovádět a budu chodit tancovat do hospody a za rok se obrátím. Když se obrátím, dobrý Bůh mě přijme. On není tak zlý, jak říkají kněží.“ Kdepak, dobrý Bůh není vůbec zlý, ale je spravedlivý. Myslíte si snad, že se bude stále jen řídit vaší vůlí? Myslíte, že když jste jím po celý život pohrdali, že vám potom rád padne kolem krku? Ach, jak velice se mýlíte! Je určitá míra milosti i hříchu, po které Bůh už ustupuje jako by do pozadí. Co byste řekli o otci, který by úplně stejně nakládal s oběma svými dětmi, když jedno z nich je hodné a druhé nehodné? Určitě byste řekli: „Ten otec není spravedlivý!“ Tak tedy, ať to víte, ani Bůh by nebyl spravedlivý, kdyby nedělal rozdíl mezi těmi, kdo mu slouží, a těmi, kdo ho urážejí.
Milé děti, nyní je tak málo víry ve světě, že lidé buď příliš mnoho doufají, nebo zoufají. „Udělal jsem příliš mnoho zla,“ říkají. „Dobrý Bůh mi nemůže odpustit.“ Milé děti, to je hrubé rouhání. Tím se staví hranice Božímu milosrdenství, ale Boží milosrdenství nemá žádné hranice, vždyť je nekonečné. I kdyby někdo spáchal tolik zla, kolik by bylo potřeba na to, aby celá farnost byla uvržena do záhuby, pokud se vyzpovídá a pokud cítí opravdovou lítost nad tím, co učinil, a je-li upřímně a pevně odhodlán nikdy už to neudělat, pak mu dobrý Bůh odpustí.
Byl jednou kněz, který kázal o naději a o milosrdenství dobrého Boha. Jiným předával mnoho myšlenek a důvěry a uklidňoval je, ale sám zoufal. Po kázání k němu přišel mladý muž a řekl: „Milý otče, přicházím se vyzpovídat.“ Kněz mu řekl: „Rád vyslechnu vaši zpověď.“ Mladík vyznal své chyby a pak dodal: „Milý otče, učinil jsem mnoho zla, jsem ztracen!“ „Co to mluvíte, milý příteli? Nikdy nesmíme zoufat.“ Mladý muž se postavil a řekl: „Milý otče, vy nechcete, abych zoufal. A co vy?“ To byl pro kněze paprsek světla. Celý překvapený a zahanbený odehnal myšlenku na zoufalství, vstoupil do kláštera a stal se velikým světcem. Dobrý Bůh mu poslal anděla v podobě mladíka, aby mu ukázal, že nikdy nesmí zoufat.
Dobrý Bůh je ochoten nám odpustit, pokud ho za odpuštění prosíme. Je k tomu tak odhodlán, jako matka je připravena skočit pro své dítě do ohně.
Ano, milé děti, jen tomu pevně věřte. Náš Pán je na zemi jako matka, která nese své dítě v náručí. To dítě je zlé, kope ji nohama, kouše, škrábe, ale matka na to nedbá. Ona ví, že kdyby je upustila, nedovedlo by samo chodit. Hleďte, to je obraz našeho Pána. On snáší všechny naše rozmary, trpí všechny naše nestydatosti, odpouští nám všechny naše nepravosti, má s námi trpělivost i proti naší vůli.

Promluva o utrpení
Ať chceme, nebo nechceme, musíme trpět. Jeden trpí jako dobrý lotr, jiný jako zlý. Oba však trpí. Rozdíl je v tomto: Jeden umí učinit své utrpení záslužným, přijímá je na usmíření svých hříchů a obrací se k Ježíši ukřižovanému. Pak slyší z jeho úst sladká slova útěchy: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Druhý však trpí jenom z přinucení, křičí a kvílí, vyráží ze sebe strašná zlořečení a rouhání a umírá v hrozném zoufalství.
Je dvojí způsob utrpení. Někdo trpí z lásky, jiný trpí bez lásky. Svatí trpěli všichni s trpělivostí, radostí a vytrvalostí, protože milovali. My však trpíme s hněvem a rozčílením a býváme hned v prvním okamžiku malátní, protože nemilujeme. Kdybychom milovali Boha, pak bychom milovali i kříže. Ano, dokonce bychom po nich toužili a těšili bychom se z nich. Považovali bychom se za šťastné, že můžeme trpět z lásky k tomu, který z lásky k nám tolik vytrpěl. Na co si můžeme naříkat? Ach, ubozí nevěřící, kteří nemají takové štěstí znát Boha a jeho nekonečnou dobrotu jako my. Mají sice tytéž kříže jako my, ale nemají tutéž útěchu.
Řeknete: „Je to příliš tvrdé, že člověk musí takto trpět.“ Naopak, není to tvrdé, ale příjemné, oblažující, sladké, je to blaženost. Jenom musíme milovat. Když trpíme, musíme trpět z lásky.
Hleďte, milé děti, na cestě kříže se zdá jenom první krok těžký. Strach před kříži je naším největším křížem.
Nemáme odvahu nést svůj kříž. Jak je to pošetilé! Vždyť svůj kříž jednou musíme nést. Ať děláme cokoliv, kříž se nás drží pevně a nemůžeme mu utéci.
Co můžeme ztratit? Proč nemilujeme své kříže tak, abychom je používali na cestě do nebe? Ach, mnoho lidí se obrací zády ke křížům a prchají před nimi. Ale čím více utíkají, tím více je kříž pronásleduje, tím těžší a drtivější se pro ně stává. Chcete-li být moudří, jděte mu vstříc jako svatý Ondřej. Ten, když uviděl, že kříž pro něho je postaven, řekl: „Buď pozdraven, dobrý kříži! Ach, vzácný kříži! Ach, žádoucí kříži! Vezmi mne do své náruče, vezmi mě pryč od lidí a dej mě mému Pánu, který mě na tobě vykoupil!“
Poslouchejte dobře, milé děti, co říkám. Kdo jde vstříc kříži, ten hned ochotně přijímá životní kříže, které přicházejí. Snad se s nimi setká, potkává je rád, miluje je, snáší je zmužile. Ony ho spojují s naším Pánem, očišťují ho, odpoutávají ho od tohoto světa. Vzdalují z jeho srdce všechny překážky. Nechávají ho jít tímto životem jako most umožňuje jít přes vodu.
Pohleďte na svaté. Pokud nebyli pronásledováni, pronásledovali sami sebe. Jeden mnich si stěžoval našemu Pánu, že ho lidé pronásledují. Říkal: „Pane, copak jsem ti udělal, že se mnou takhle nakládají?“ A náš Pán mu takto odpověděl: „A co jsem já učinil, že mě vedli na Kalvárii?“ Tu onen mnich přišel k poznání, plakal a prosil za odpuštění a už nikdy se neodvážil naříkat.
Lidé světsky zaměření bývají bez útěchy, pokud mají kříž. A dobří křesťané bývají bez útěchy, když nemají kříž. Křesťan žije uprostřed křížů jako ryba ve vodě. Pohleďte na svatou Kateřinu, která měla dvojí korunu: korunu čistoty a korunu mučednictví. Jak blažená je milá světice, že raději trpěla, než aby svolila ke hříchu! Byl jakýsi mnich, který tolik milovat utrpení, že si ovázal tlustý provaz kolem těla. Tento provaz mu stáhl kůži a brzy se zařezával až do masa, takže odtud vylézali červi. Mniši žádali, aby byl z jejich společenství vyhoštěn. Šel rád, dokonce s radostí, a ukryl se ve skalní jeskyni. Té noci však slyšel převor k sobě mluvit Pána: „Ztratil jsi poklad svého domu.“ Ihned vyhledali dobrého mnicha, chtěli vidět, odkud lezou ti červi. Převor dal provaz odstranit. Jakmile se tak stalo, obnovilo se opět všechno maso a ono místo bylo zahojeno.
V jedné blízké farnosti byl chlapec, který ležel na své posteli celý proležený. Byl nemocný a ubohý. Řekl jsem mu: „Ubohé dítě, mnoho snášíš!“ Odpověděl mi: „Nikoli, pane faráři. Já nepociťuji svou včerejší bolest a zítra nebudu cítit dnešní bolest.“ „Chtěl by ses přece jen uzdravit?“ „Ne, býval jsem totiž zlý, dokud jsem neonemocněl, a mohl bych se takovým zase stát. Jsem rád, že jsem na tom tak, jak jsem.“ Hleďte, milé děti, jak škodlivé mívá blahobyt následky, utrpení však má dobrý dopad! My to nechápeme, protože smýšlíme příliš pozemsky. Děti, ve kterých přebývá Duch svatý, nás zahanbují.
Když nám posílá dobrý Bůh kříže, bráníme se, naříkáme, reptáme. Jsme tak velcí nepřátelé toho, co se protiví našim sklonům, že bychom chtěli být ustavičně jako v bavlnce, zatímco bychom měli být spíš omotáni v trní.
Skrze kříž přicházíme do nebe. Nemoci, pokušení, utrpení jsou většinou kříže, které nás vedou do nebe. To všechno brzy pomine. Pohleďme na svaté, kteří nás předešli. Dobrý Bůh po nás nežádá mučednickou smrt těla, on chce pouze mučednictví srdce a vůle. Náš Pán je naším vzorem, vezměme svůj kříž a následujme ho! Jednejme jako Napoleonovi vojáci. Museli táhnout přes most, na který se střílelo. Nikdo se neodvažoval přejít. Napoleon vzal prapor, šel první a všichni za ním. Udělejme to také tak, jděme za svým Pánem, který nás předešel.
Jistý voják mi jednou vyprávěl, že v jedné bitvě kráčel půl hodiny přes mrtvoly. Nebylo tam téměř ani tolik volného místa, aby mohl položit nohu na zem. Půda byla zcela zbrocena krví. Zrovna tak musíme na cestě života kráčet přes kříže a utrpení, abychom mohli vejít do své vlasti.
Kříž je žebříkem do nebe. Jak útěšné je trpět před očima Božíma a večer si při zpytování svědomí moci říci: „Hleď, má duše, dnes jsi měla dvě tři hodiny podobné s Ježíšem Kristem! Byla jsi s ním bičována, trním korunována, ukřižována!“ Ach, jaký je to poklad pro smrt! Jak dobře se umírá, když člověk v životě přijímal kříže!
Měli bychom se shánět po křížích tak, jako se lakomec shání po penězích. Jen kříže propůjčí pro soudný den pokoj, zmužilost a důvěru. Až přijde tento den, tehdy se budeme veselit pro své těžkosti, pyšnit se svým pokořením, zbohatneme svými oběťmi.
Kdyby vám někdo řekl: „Rád bych zbohatnul, co mám dělat?“ Odpověděli byste mu: „Musíš pracovat.“ Nuže, abychom přišli do nebe, musíme trpět. Náš Pán nám ukazuje cestu v osobě Šimona Cyrénského. Volá ke svým přátelům, aby mu pomohli nést jeho kříž. Dobrý Bůh chce, abychom nikdy nespustili z očí kříž, proto ho také stavíme všude, na cestách, na návrších, na veřejných náměstích, takže můžeme na každém místě a v každé chvíli říci: „Hle, jak nás Bůh miloval!“
Kříž objímá svět. Je postaven všude na zemi, je zde pro všechny. Kříže jsou na cestě k nebi jako krásný kamenný most přes řeku, aby se přes ni mohlo přejít. Křesťané, kteří netrpí, přecházejí tuto řeku po vetchém mostě, který se může v každé chvíli pod jejich nohama probořit.
Kdo nemiluje kříž, ten snad může být spasen, ale je to vždy velmi obtížné. Bude pak jen hvězdičkou na obloze. Ale kdo pro Boha svého trpěl a bojoval, bude zářit jako krásné slunce.
Kříže, které se přetvářejí v plameny lásky, jsou jako otep trní. Ta se hodí na oheň a oheň ji promění v popel. Trny jsou tvrdé, ale popel je měkký.
Ach, jak blažená se cítí duše, která v utrpení zcela náleží Bohu. Podobá se tak octu, do kterého bylo přidáno mnoho oleje. Ocet zůstane vždy octem, avšak olej mírní jeho trpkost tak, že ji už téměř necítíme.
Dá-li se pěkný hrozen do lisu, poteče odtud vzácná šťáva. Naše duše vydává pod lisem kříže šťávu, která ji živí a sílí. Pokud nemáme kříž, jsme vyprahlí. Pokud kříž snášíme odevzdaně, cítíme se neobyčejně plodní ve všech ctnostech, je to počátek nebe. Dobrý Bůh, svatá Panna, andělé a svatí nás provázejí. Jsou nám po boku a vidí nás. Přechod dobrého křesťana, který byl vyzkoušen soužením, do druhého života je jako přechod člověka, který je nesen na loži z růží.
Trní vytváří balzám a kříž vydechuje sladkost. Trní však musíme svýma rukama rozmačkat a kříž musíme na své srdce přitisknout, mají-li vydat ze sebe šťávu, jež obsahují.
Těžkosti nás staví pod kříž a kříž nás staví k bráně nebeské. Abychom mohli přijít do nebe, musíme chodit v protivenstvích a křížích, musíme být neváženi, pohrdáni, rozdrceni. Na světě mohou být šťastni jen ti, kdo mezi utrpením života zakoušejí pokoj duše: pociťují radost dětí Božích. Všechna soužení jsou sladká, pokud je snášíme ve spojení se svým Pánem.
Utrpení! Co na tom záleží? Vždyť trvá jen okamžik! Kdybychom mohli pobýt týden v nebi, poznali bychom cenu tohoto chvilkového utrpení. Žádný kříž by se nám nezdál příliš těžký, žádná zkouška by nám nepřipadala příliš těžká. Kříž je dar, kterým Bůh obdarovává své přátele.
Jak je krásné každé ráno přinášet sebe v oběť dobrému Bohu a vše přijímat na usmíření svých hříchů. Máme prosit za lásku ke křížům, potom se nám stanou sladkými. Zkusil jsem to čtyři pět let. Byl jsem pomlouván, pronásledován, strkali se mnou. Ach, já jsem měl kříže! Měl jsem jich skoro víc, než jsem jich mohl unést. Prosil jsem s opravdovou vroucností za lásku ke křížům. Tehdy jsem se cítil šťastný, ach, jak šťastný! Řekl jsem si: „Opravdu, jenom zde je blaženost.“ Nesmíme se nikdy starat o to, odkud přicházejí kříže, vždyť všechny přicházejí od Boha. Vždy je to Bůh, kdo nám dává prostředky, abychom mohli prokázat svou lásku.

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net