Tak kázalal Vianney
- deset kázání svatého faráře arského
Editor: Marek Dunda
Editor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
Na našem webu naleznete celkem čtyři knihy s kázáními, jejichž autorem je sv. Jan Maria Vianney:
Tak kázal Vianney
Jak kázal Vianney o svaté zpovědi
I tak kázal Vianney
Promluvy sv. Jana Marie Vianneye (1.)Úvod
1. O pokušení
2. O smrtelném hříchu
3. O pýše
4. O závisti
5. O nečistotě
6. O vlažnosti
7. O pomluvě
8. O lehkovážném posuzování bližních
9. O modlitbě hříšníka, který se nechce odvrátit od hříchu
10. O nehodném svatém přijímánídalší knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMuKázání aktuální i po 150ti letech
Když jsem před léty četl životopis sv. Jana Marie Vianneye, velice mě zaujala skutečnost, že dokázal probudit živou víru i u těch, kteří k ní byli lhostejní. V životopise jsem sice četl o tom, že se hodně modlil, postil, důvěřoval Pánu Bohu, trpělivě nesl nespravedlivá příkoří a všemožně dával příklad života podle víry především sám; ale vždy mě ještě zajímalo, co asi těm lidem říkal, že se v tak velké míře obraceli, přistupovali ke svátostem a dělali pokání. Jsem rád, že v rámci Tiskového apoštolátu můžeme nyní vydat 10 kázání tohoto velkého světce. Asi mi po jejich přečtení dáte za pravdu, že neztratily nic ze své aktuálnosti a působivosti. Možná, že se někdo pozastaví nad častým vykreslováním hrůz pekla. Tento světec věděl, o čem mluví a jak velké hodnoty jsou ve hře. Pro své posluchače mluvil srozumitelnou řečí své doby. Po dobrém ovoci mnoha obrácení poznáváme, jakými úmysly jsou tyto řeči neseny - totiž láskou, která touží po záchraně každé duše. Naším přáním je, aby i tato brožura prospěla těm, kdo ji budou číst, k opravdovějšímu životu z víry a ke hledání způsobu, jak co nejsrozumitelněji předávat věčné pravdy lidem naší doby.
o. Marek Dunda
Ježíš byl Duchem vyveden na poušť,
aby byl pokoušen od ďábla... (Mt 4,1)
Tomu, že si Ježíš Kristus vybral za místo modlitby poušť, se nemusíme divit, protože pobývat na poušti, nebylo pro něho něčím, co by ho zdržovalo. Není též udivující, že tam byl uveden Duchem svatým, protože Syn Boží nemohl být veden nikým jiným, než Bohem. Pozastavme se však nad tím, že byl pokoušen zlým duchem a že ho ten duch temnoty dokonce dvakrát odnesl nad zem. Nebýt toho, že o tom vypráví evangelista, ani by se nám nechtělo věřit, že je toto vyprávění pravdivé. Když se, ale nad tím déle pozastavíme, přestaneme se divit a s radostí v srdci poděkujeme dobrému Spasiteli za to, že dovolil, aby byl pokoušen a tak nám ukázal, jak zvítězit v těžkých bojích a nástrahách ze strany pekla. Jak jsme díky tomu šťastní! Od té doby můžeme vítězit v pokušeních, ale jen pokud o to opravdu stojíme. V tom dnešním kázání vám chci ukázat, jaké výhody nám pokušení přinášejí a jakým způsobem v nich máme mužně bojovat, abychom v nebi mohli přijmout věnec slávy.
Nemusím snad dokazovat, že se po světě motají duchové, kteří nás pokouší. Zná to každé křesťanské dítě, které se učí katechismus. Tam je totiž tato otázka: Zůstali všichni andělé věrni Bohu? Je tam též odpověď: Ne. Mnoho z nich se proti Bohu vzbouřilo a za trest byli vyloučeni z nebe do pekla.
Na další otázku: Co dělají vzbouření andělé? - katechismus odpovídá: Pokoušejí lidi a chtějí je přivést ke zlému. Máme o tom v Písmu svatém mnoho svědectví. Ďábel pokoušel i prarodiče v ráji. Tehdy získal své první vítězství, které ho velmi nadchlo a upevnilo v pýše. Ďábel též namluvil Kainovi, aby zabil svého bratra Ábela. Ve Starém zákoně čteme, že se Bůh ptá satana: „Odkud jdeš?“ A ten odpovídá: „Křížem krážem jsem procházel zemí.“ A tak zlý duch chodí po světě a pokouší lidi. Evangelia vypráví, že když se Marie Magdaléna sklonila před Kristem, vyznala své hříchy a Spasitel jí odpustil, vyšlo z ní v tu chvíli sedm zlých duchů. A jinde čteme, že zlý duch vyhnaný z člověka si říká: „Vrátím se sem, jen si sebou vezmu ještě horší zlé duchy.“
Je tedy třeba bojovat a odporovat pokušením. Kdybychom se otázali těch křesťanů, kteří jsou dnes v pekle a kteří měli přece nachystané místo v nebi - kdybychom se jich tedy zeptali, proč jsou zatraceni, odpověděli by nám: „Proto, že jsme podlehli pokušením.“ A co upevnilo pro věčné štěstí svaté, kteří teď kralují v nebi? Na tuto otázku by nám tito šťastní obyvatelé nebeských výšin jednohlasně odpověděli: „S pomocí Boží milosti jsme odpírali pokušením a získali jsme vítězství nad zlým duchem.“
Co je to pokušení? Je to našeptávání zlého ducha člověku, aby udělal to, co Bůh zakazuje, anebo aby nedělal to, co si Stvořitel přeje a nařizuje. Bůh chce, abychom se ranní a večerní modlitby modlili na kolenou a s úctou, ustanovil, abychom v neděli a ve svátek byli na mši svaté - a je-li to možné, také na jiných pobožnostech - abychom milovali všechny lidi (dokonce i své nepřátele), abychom se v předepsané dny postili, abychom se snažili poznat a dobře plnit povinnosti svého stavu, abychom s ochotným srdcem snášeli urážky, vyhýbali se klení a špatnému mluvení o lidech, vyslovování hrubých slov a nemorálním řečem. Dále vyžaduje, aby děti měly úctu ke svým rodičům a podřízení ke svým představeným.
Jestliže přes našeptávání zlého ducha nepřestoupíte tyto Boží zásady, pokušení jste nepodlehli, ale jestliže jdete za jeho našeptáváním, v tom případě pokušení nad vámi vítězí. Ve chvíli pokušení je dobré se sám sebe ptát: Zdalipak bych v hodině smrti souhlasil a podlehl tomuto pekelnému našeptávání?
Víte, proč se satan snaží s takovou zuřivostí přivést člověka k pádu? Protože chce, aby tvorstvo projevovalo pohrdání vůči Bohu. Jaké je to štěstí, že se Ježíš Kristus stal pro nás vzorem a příkladem ve všech životních situacích. Když nás například potká pohrdání, pohleďme na něj, jak jde před námi s trnovou korunou na hlavě, jak ho oblékají do červeného pláště a zacházejí s ním jako s hlupákem. Když trpíme, můžeme nacházet posilu v pohledu na Spasitele, jak posetý ranami ve strašných bolestech umírá na kříži. Když nás pronásledují zlí lidé, nenaříkejme nad tím, protože víme, že Ježíš jde na smrt za své katy, a když nás napadají ďábelská pokušení, neklesejme na duchu, ale pamatujme na to, že našeho milovaného Spasitele pekelný duch dvakrát vynesl nad zem. A konečně, vždy a všude, v každém utrpení a v každém pokušení se svým duchovním zrakem dívejme na Boha, který jde před námi a který nám pomůže zvítězit.
Tyto myšlenky by měly být pro křesťana velkou posilou, protože ani on určitě nepodlehne pokušení, pokud se bude utíkat k Bohu.
I.
Pokušení jsou užitečná do té míry, do jaké nás poučují o naší nicotnosti a slabosti. Sv. Augustin nám doporučuje děkovat Bohu za ochranu před hříchem, zrovna tak jako za odpuštění vin, které jsme spáchali. To, že tak často naletíme na nástrahy ďábla, má svůj základ v tom, že si jsme příliš jisti ve svých postojích a předsevzetích. Když na nás nedoléhá skleslost, když se vše děje podle našich úmyslů, tehdy jsme si nejvíce jisti sami sebou; zdá se nám, že nás nemůže nic vykolejit a zapomínáme na svou nicotu a slabost. Není divu, že v té době prohlašujeme, že jsme připraveni raději zemřít, než udělat hřích. Příkladem takovéto postavy je Petr, který říká Kristu: „I kdyby se všichni pohoršili proti tobě, já se nepohorším“ (Mt 26,33). A božský mistr mu chtěl ukázat, že člověk sám od sebe je velmi slabý. Aby ho obrátil, nevyužil ani krále, ani knížata, ani vojska, ale obyčejné služky. A tehdy Petr, který byl před chvílí připraven zemřít pro Ježíše, najednou říká, že ho nezná a neví, o kom se tu mluví. Dokonce na to přísahá.
Můj Bože, jak jsme slabí, když nás necháš sobě samým!
A přece lidé jistí sami sebou nejednou závidí svatým jejich oběti a umrtvování. Zdá se jim, že by mohli dělat totéž. Když čtou o mučednících, jsou připraveni pro Pána Boha vytrpět to samé, co oni. Říkají, že utrpení rychle pomíjí, ale odplata za ně trvá věčně. Jakého prostředku v takovéto chvíli Pán Bůh použije, aby nám ukázal, že sami ze sebe nemůžeme nic? Dovolí, aby se k nám přiblížil zlý duch. A tak ten stejný křesťan, který chtěl před chvílí závodit s poustevníky, jež se živí kořínky a trávou, začíná naříkat na malou bolest hlavy, na malé píchnutí špendlíkem. Jiný, který byl připraven pro Boha prolít krev, se začíná v srdci obírat nelaskavostí, nechutí, pomstou, nechce ani pohlédnout na svého protivníka, anebo se k němu chová chladně jen proto, že ten mu provedl nějakou nepatrnou křivdu, že ho trochu napomenul, že za dobré mu odplatil nevděčností. A tak ho to pronásleduje a trápí i ve snu. A tedy - jak moc jsme slabí sami ze sebe. Jak málo si můžeme být jisti svými vlastními postoji.
Pokušení nás upevňují ve ctnosti pokory a chrání nás před pýchou. Sv. Filip Neri plakal a volal k Pánu Bohu: „Bože můj, podpírej mě svou milostí, neboť víš, že jsem nehodný věrolomník. Jestliže mě jen na chvilku opustíš, bojím se, že tě zradím.“
II.
Zeptáte se mě, kdo nejvíce zakouší pokušení. Snad alkoholici nebo ti, kdo proklínají, nebo lidé nečistí, kteří se noří do každého svinstva? Snad lakomec, který každým možným způsobem chce zbohatnou? Ne! Těmito lidmi satan pohrdá. O ně se jen zajímá, jak dlouho je udržet při životě, aby svým příkladem mohli ještě více duší stáhnout do pekla. Kdyby například ten starý nemrava zemřel dříve, kdyby se ztratil z tohoto světa před patnácti či dvaceti lety, pak by nesvedl tamto děvče, neuvrhl by je do bahna neřesti. Nepohoršil by také toho mladíka, který možná až do smrti bude setrvávat v hříchu. Kdyby satan nalákal zloděje k častějším krádežím, určitě by skončil na šibenici a nenaučil by druhé krást a loupit. A kdyby satan tamtoho člověka nalákal k opíjení se bez přestávky, pak by se už dávno upil. Ale tím, že se mu život prodlužoval, naučil ještě další vymetat hospody. Kdyby zlý duch v nějaké rvačce připravil o život tohoto chlapíka nebo tamtoho chasníka, nebylo by potupeno tolik jiných lidí. Sv. Augustin učí, že ďábel takovéto hříšníky moc nenavádí. Naopak, pohrdá jimi a jakoby po nich plive.
A kdo tedy zakouší nejsilnější pokušení?
Jsou to ti, kteří nejhorlivěji usilují o záchranu své duše. Ti, kteří se vyhýbají zábavám a světským radovánkám. Na ně číhají celá vojska pekelných duchů.
Sv. František z Assisi přebýval se svými spolubratry v malých domcích, vybudovaných ze síťoviny a třtiny na širém poli. Někteří jeho bratři podstupovali život plný odříkavých umrtvování. Jednou jeden z nich spatřil pohledem duše celou legii pekelných duchů, kteří se radili, jak by tyto ctnostné a bohabojné bratry svedli. Jeden z těch zlých duchů se ozval: „Ti mniši jsou vybaveni pěknou ctností pokory. Zapřeli sami sebe a cele se oddali Bohu. Mají rozvážného představeného, a proto není možné je překonat. Počkejme, až zemře a potom sem nataháme lidi bez povolání, kteří mezi ně uvedou neshody, a tím nad nimi zvítězíme.“ Když potom onen bratr přišel do města, spatřil tam opět zlého ducha, který v tu dobu, místo aby pokoušel obyvatele, sám a nečinně seděl u brány. Zeptal se tedy mnich svého anděla strážného: „Proč se na řeholníky vyřítily tisíce pekelných duchů a na svedení celého města byl poslán pouze jeden ďábel, který i tak jen sedí a fláká se?“ Anděl mu na to odpověděl, že světští lidé nepotřebují pokušení, protože se sami potácí v hříších. Řeholníci mimo pokušení ďábla stále konají dobré skutky.
Prvním místem, kde se ďábel zastavuje u osoby, která začíná sloužit Pánu Bohu, je obava před lidskými ohledy. Proto se člověk se svými dobrými skutky skrývá a stydí se za ně, protože si říká: „Co by tomu lidé řekli, kdyby se dověděli, že jsem se polepšil?“ Ale jestliže ďábel nemůže nic zpravit skrze strach před lidskými ohledy, pak vzbudí v takovéto osobě velký úlek a stálé podezření, že její zpovědi jsou špatné, že kněz pravdivě nezná stav její duše, že jí nepomůže žádné pokání, že i tak bude zavržena, že lepší je skončit to všechno, než žít ve stálém strachu a umrtvování.
Opravdu - když je člověk v hříších a zlozvycích, necítí ani nepozoruje v sobě žádná pokušení, ale když chce změnit svůj život, řítí se na něj celé peklo. Poslechněte, co říká sv. Augustin: „Zlý duch připomíná strážníka, který má pod zámkem mnoho vězňů. Drží spokojeně klíče v dlani, protože si je jistý, že vězňové mu neutečou. Ďábel také nevěnuje pozornost hříšníkovi, který nepřemýšlí o nápravě. Opatří jen pevnější pouta a neztrácí čas novými pokušeními. Nechá na pokoji náruživce - přirozeně, zda-li pak bezbožník může mít nějaký pokoj - co nejsvědomitěji před nimi skrývá stav jejich duše a teprve v hodině smrti jim v hrozných barvách ukáže před očima hříchy, které nadělali, aby je tím přivedl k zoufalství. Úplně jinak však peklo postupuje s lidmi, kteří chtějí změnit svůj život a oddat se výlučně Bohu.“ Augustin to dobře znal z vlastní zkušenosti. Jak dlouho žil nemorálně, tak dlouho nevěděl, co je to pokušení. Byl celkem spokojený. Když se však odvrátil od zlého ducha, musel s ním celých pět let vést válku, hořce plakal a dělal tvrdé pokání. Zde jsou slova tohoto velkého učitele církve: „Cítil jsem se jak vězeň přikovaný řetězy. Jednoho dne jsem zvítězil a už ráno jsem ležel špinavý na zemi. Ta krvavá a urputná válka se táhla přes pět let. Konečně, s pomocí Boží, jsem nepřítele úplně překonal.“
Zadívejme se ještě na sv. Jeronýma, který opustil Řím, odešel do Svaté země a tam žil v jeskyni životem pokání. Satan, který věděl, že Jeroným skrze svůj příklad a bohulibý život vyrve z jeho spárů mnoho obětí, to nemohl snést. Použil tedy strašná pokušení, aby ho překonal. V jednom ze svých listů sv. Jeroným popisuje, jak těžký boj musel vést se zlým duchem: „Drahý příteli,“ píše, „chci se s tebou podělit o utrpení, která na mě posílá zlý duch. V této rozlehlé poušti, spálené od nesnesitelného žáru slunce, se ke mně vracejí rozkoše a příjemnosti Říma. Ve dne i v noci vylévám potoky slz, má duše je plná smutku a hoře. Skrývám se na nejnedostupnějších místech, bojuji s pokušeními a oplakávám své hříchy. Moje tělo je bez podoby, oblečené v ostrou žínici. Mé lůžko je holá země a můj pokrm, dokonce i v nemoci, kořínky a voda. Vedle těchto podmínek mě dráždí vzpomínky na nízké tělesné rozkoše, jimiž je Řím protkán. Můj duch přebývá ještě v těch podmínkách, v nichž jsem tolikrát urazil dobrého Boha. Na této poušti uprostřed ponurých skal, kde za druhy mám škorpióny a divoká zvířata, mé tělo již napolo mrtvé upadá do nečistých žádostí. Zlý duch se ještě osměluje stavět mi před oči neřestné příjemnosti. Umírám zděšením ze samotné myšlenky na pokušení, cítím se pokořeně. Využívám všechny prostředky proti smyslnosti, abych neztratil Boha. Klekám na zem před Ukřižovaným, skrápím slzami tento znak vykoupení. A když už nemohu plakat, beru do rukou kameny, biji se jimi do prsou, až krev vystříkne ústy. Prosím o milosrdenství, aby se Pán nade mnou slitoval. Jak neutěšený je můj stav, jak velké je moje trápení - a to proto, že horoucně prahnu po tom, abych se líbil Bohu a jen Jeho miloval. Velmi mě zmrtvuje myšlenka, že bych mohl podlehnout pokušení a urazit Boha. Pomáhej mi svými modlitbami, drahý příteli, abych účinněji odpíral ďáblu, který mě chce uvrhnout do věčné záhuby.“
Hleďme, jakým zkouškám vystavil Bůh své svaté. Pravděpodobně je to s námi zlé, když už na nás pekelný duch nezuří, dokonce jsme jeho přáteli. Zanechává nás ve falešném uspokojení, dovoluje nám spát s uchlácholením, že už nic nepotřebujeme, že jsme se už dost namodlili, i almužny jsme dali a nenadělali jsme tolik zlého, co jiní. Např. náruživého alkoholika, který je základem, na kterém se podporují nejrůznější putyky, jakoby nic netrápí. A tu domýšlivou dívčinu? Zeptejme se jí, zda vede nějaké boje. S úsměvem nám jistě poví, že vůbec nemá ponětí, co je to pokušení. Takový stav je u lidí, kteří se už dostali do situace, že jsou dávno ve vlastnictví satana. Zlý duch jim zvláště nepřipomíná dřívější život - aby se jim totiž neotevřely oči a neuviděli propast, která jim hrozí. Čeká jen na okamžik jejich smrti, aby mohl sebrat své oběti do pekel. Dobrý a o své spasení usilující křesťan vidí všude nebezpečí. Nejednou se bojí otevřít oči, aby neupadl do pokušení; proto se často modlí a umrtvuje. Ale starý hříšník, který se už přes dvacet let válí v bahně neřestných skutků, má samozřejmě právo říkat, že nezakouší pokušení. Příteli! Takový stav tě musí naplnit hrůzou. Kdo má opovážlivost tvrdit, že nepociťuje pokušení, jakoby tvrdil, že ďábla už nemá, nebo že ďábel už úplně ztratil moc nad křesťany. Přidávám vám slova sv. Řehoře: „To proto nezakoušíte pokušení, že zlí duchové jsou vašimi přáteli, vůdci a pastýři. Dovolují vám trávit spokojený život a teprve při skonání vás uvrhnou do propasti.“ A sv. Augustin praví, že nejstrašnějším pokušením je nezakoušet pokušení. To se obvykle stává lidem odmítaným, Bohem opuštěným a vydaným napospas vášním. Pokušení nás upevňují v pokoře a vedou nás k důvěře v Boha. K jednomu poustevníkovi, kterého pronásledovala ďábelská pokušení, se obrátil jeho představený s otázkou: „Příteli, chceš, abych prosil Boha, aby tě osvobodil od pokušení?“ Ten odvětil: „Ne, můj otče. Nebezpečí mi připomíná přítomnost Boží a vede mě k modlitbě o milost vítězství.“ Je pravda, že pokušení je ponižující a pokořující, ale časem přináší úrodu. Jeden svatý muž byl dlouhý čas znepokojován ďáblem a bál se, že zůstane zavržený. Tehdy ho Bůh potěšil a dal mu poznat, že v onom čase vnitřního nepokoje nasbíral pro sebe nejvíce zásluh. Je tedy třeba děkovat Bohu, že nám dává příležitost k vedení mužného boje a k dobytí vítězství. Pokušení přestanou až teprve se smrtí. Zlý duch se nikdy neunaví. Pojďme tedy na radu za apoštolem Petrem: „Buďte střízliví a bděte, protože váš protivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře!“ (1P 5,8).
A Ježíš Kristus nám říká: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušní.“ (Mt 26,41). Žádný věk, žádné postavení či místo není osvobozeno od pokušení. Marie Egyptská více než 19 let bojovala se zlým duchem, sv. Pavel s ním bojoval od chvíle svého obrácení až do konce svého života. Sv. Augustin přirovnává ďábla k velkému psovi, který je přivázaný, štěká a dělá mnoho rámusu, ale kousnout může pouze ty, kteří se k němu nebezpečně přiblíží. Sv. Makarius díky své velké pokoře porazil pekelníka, i když ten se nejednou na něho obořil bera na sebe viditelnou postavu. Pro zlého ducha je nejhroznější ctnost pokory. Proto se sv. Antonín v čase pokušení hodně pokořoval a volal k Bohu: „Bože můj, měj slitování se mnou, velkým hříšníkem.“ Po této pokorné modlitbě ďábel obyčejně okamžitě utekl.
Připomínám ještě jednou, že zlý duch se zaměřuje především na ty, kteří se horlivě starají o spásu své duše. Kassián vypráví, že jeden mladý poustevník, na kterého doléhala prudká pokušení zlého ducha, se vypravil pro radu k jistému starci, žijícímu také na poušti, ale mimoto neozkušenému. Stařec se na něj rozkřikl a začal pochybovat, zda má mladík povolání k tomuto způsobu života. Mládenec se už chtěl vrátit do světa s tím, že ztratil naději na záchranu duše. Až bohulibý opat Apolonius ho uklidnil a připravil k boji, a zároveň napomenul nemoudrého staříka, který svým počínáním málem dohnal mladíka na scestí.
Příležitost k boji s pokušením máme vždy, protože nás často napadají nečisté, závistivé nebo mstivé myšlenky. Jindy opět přichází nemoci, pomluvy, křivdy, ztráta majetku, smrt milovaných osob. Zároveň nás tato zklamání směřují proti prozřetelnosti Boží. A kolik se nám v srdci objevuje prázdných, samolibých či pyšných myšlenek! Jak je nám milé, když se lidé odporoučejí do našich modliteb, anebo jak ochotně si připomínáme, co dobrého jsme udělali pro druhé. Prosme tedy Pána Boha při ranní modlitbě, abychom mohli rozpoznat pokušení, která na nás dolehnou, a abychom se jim hned postavili na odpor.
Následujme svaté, kteří tak účinně bojovali s pokušením. Sv. Bernard, Martinián a Tomáš Akvinský překonali nejdotěrnější pokušení nečistoty. Sv. Benedikt a František z Assisi se nejednou vrhli do trní, aby překonali ducha nečistoty.
Bojujme až do samé smrti, protože až teprve se smrtí ustanou útoky pekla. Utíkejme se v modlitbě k Bohu - obracejme se k němu rychle a s velkou důvěrou. Vyhýbejme se nebezpečným příležitostem majíce na paměti, že zlí andělé při první takové zkoušce ztratili Boha. Buďme pokorní, pamatujme na to, že Boží láska nás může vždy podržet. Šťastný, kdo ve chvíli smrti bude moci opakovat po sv. Pavlovi, že dobře bojoval a zvítězil, a proto očekává věnec, který mu Bůh dá. Amen.
Běda nám, že jsme zhřešili.
Prorok Jeremiáš, přesvědčený o tom, že hřích lidu zatěžuje i jeho samého, volá s hořkým pláčem: „Kvůli našim hříchům jsme ztratili to krásné štěstí a radost, jakou mělo naše srdce; veselé změnilo se ve smutné a z naší hlavy spadla koruna. Běda nám, že jsme zhřešili.“ Zamysleme se nad slovy proroka, který popisuje strašné zničení, jaké způsobuje duši hřích. Sám od sebe bych neměl odvahu vyprávět vám, ať už o zlu hříchu nebo o neštěstích, které hřích svolává na člověka. Hřích se nepodařilo vyhubit ani zbožným králům tvrdými zákony a napomínáním; nezničili ho ani silou Božího slova proroci Starého zákona, nepodařilo se ho zdolat apoštolům, i když byli posilováni Boží milostí a plni síly, kterou jim udělil Duch svatý; neudusili ho vyznavači prolitím své krve, ani mučedníci. Dokonce sám Ježíš Kristus - i když je pravým Bohem - skrze své bolestné utrpení a krutou smrt nezničil hřích úplně. Ó prokletý smrtelný hříchu, jak málo tě lidé znají a jak často ti podlehnou! Působíš strašné následky naší svaté víře, jsi katem duší, pramenem potupy, ohyzdností v očích nebe a zpustošením pro zemi. Prokletý hříchu, jsi příčinou našich dočasných i věčných neštěstí, nelítostným trýznitelem samotného Ježíše Krista! Můj Bože, kdybychom tak věděli, co je to hřích, dopouštěli bychom se ho s takovou lehkostí? Mohli bychom si spokojeně žít po spáchání hříchu?! Jak jsme slabí! Zastavme se tedy nad zlem, které obsahuje hřích, nad neštěstími, které z něho vycházejí a nad zaslepeností těch, kteří hříchy páchají.
I.
Nikdo z lidí není schopen pochopit, jak velké zlo tkví ve smrtelném hříchu. Kdybych tak mohl otevřít pekelné brány a ukázat vám všechny oběti tohoto hříchu; kdyby vám každý odsouzený ukázal sžírající utrpení, které musí snášet celou věčnost, pak byste možná měli jakési ponětí o tom, co je to hřích. Cokoliv bych vám neřekl z kazatelny o jeho zlu, to vždy bude něco velmi nejasného a vzdáleného samé podstatě hříchu.
Kdybyste se mě zeptali, co je smrtelný hřích, pak odpovím se sv. Augustinem: „Je to odvrácení se od Boha a nemoudré přiklonění se ke stvořenému.“ V přirozenosti hříchu je obsaženo, že nás vzdaluje od Boha, že je Jeho pohrdáním. Můžeme si představit větší ohyzdnost a černější zlo? Co je odtrhnutí se od Boha? Je to opovržení Jeho vůlí. V tom případě hříšník jako když říká Bohu: „Odejdi ode mě, nechci ti sloužit, nechci, abys byl nadále mým Bohem. Pohrdám Tebou i Tvými dobry. Ty chceš to a já to nechci. Mně se líbí to, čím Ty opovrhuješ. Přikazuješ mi dělat to, co se mi nechce.“
Chcete ještě lépe porozumět ohavnosti hříchu? Tak poslouchejte, co říká bezbožník svému Tvůrci: „Přikazuješ mi modlit se ráno a večer, ale já se nebudu modlit. Chceš, abych světil neděle, ale já je budu svobodně znevažovat zakázanými pracemi a zaobíráním se radovánkami a rozpustilostmi. Přikazuješ mi zachovávat čistotu těla i duše, ale mně se líbí něco jiného; budu se tedy zabývat myšlenkami, touhami a hanebnými činy. Přikazuješ mi odpouštět nepříteli, ale já se chci mstít. Přikazuješ mi milovat Tě, ale já Tebou pohrdám a lpím na světských věcech. Chceš, abych žil z Božího slova, které mi hlásají Tvoji sluhové; zveš mě, abych se utíkal ke zdrojům milosti, abych mohl překonat zlé náklonnosti, a já se odvracím od Tvého slova, vysmívám se mravokárcům. Nezajímám se o Tvou milost!“
A takto se vlastně odvracíme od Boha vždy, když hřešíme! Není divu, že prorok Izajáš nazývá hříšníky vzbouřenci, kteří se protiví vůli Páně (srov. Iz 41,12).
Odvrácení se od Boha je projev jakési vzpoury a odporu srdce proti všemu, co má něco společného s vírou. A také je tu pohrdání pokáním, pohrdání umrtvováním, pohrdání přikázáním lásky k nepřátelům. Toho všeho se hříšník bojí víc než nemoci. Stále se mu zdá, že Tvůrce toho po nás moc chce, že věrně sloužit Bohu je nemožné, že je lepší jít do záhuby než bojovat proti svým vášním a prchat před zlem. Co je to za strašnou slepotu, když ubohé stvoření se bouří proti svému Tvůrci - proti tomu, který by je mohl v jediném okamžiku zničit úkonem své vůle.
Hříšník si víc váží stvoření než nekonečné velikosti Boží. Sv. Augustin říká: „Když se smíříme se svými vášněni, vzdáme poctu cizím bohům.“ Jak nespravedlivě postupuje hříšník, když Boha staví pod své vášně! Tentýž učitel církve praví, že rozmařilec si více váží rozpustilosti, nečistých pohledů, než Tvůrce. Nečistý člověk žije pouze tělem a špínami. A násilník? To je bytost, z jehož očí a nozder šlehají plameny. A závistivý? To je někdo, kdo jiným dělá něco na zlost a užírá se jejich úspěchy. A ctižádostivý? To je někdo nafoukaný, jež se podobá zápachu dýmu. Na jaké místo však hříšník klade svého Boha? Má ho před očima nebo v srdci? Ne! Nešťastný hříšníku, ty Boha odhazuješ pryč svým vztekem, svou nečistou žádostivostí, svou šílenou vzteklostí, svou nadutou pýchou. Ach ty, kdybys mohl, tak bys ho zavrhl do hnusoty ošklivé nečistoty! Ach Bože, je možné dobře znát hřích a přesto ho dále ho konat?!
Písmo sv. říká, že nebesa i země nemohou pojmout Boží vznešenost. Jeho trůn je na slunci a uprostřed nespočetných hvězd (srov. Jer 23,24 a Ž 19,5). Nikde se však nenachází text, ve kterém bychom četli, že Bůh třikrát svatý, že Pán nesčetných zástupů má být zahrnován potupami a špiněn dýmem lidských vášní. Jak strašná to je opovážlivost, když se hříšník osměluje shodit Boha z jeho trůnu a povalit ho pod nohy svých vášní! Jak krátká je věčnost, aby Ti v ní, Bože, ti nešťastní zoufalci za to přinesli přiměřené pokání! Sv. apoštol Pavel důrazně říká, že lidské tělo je chrámem Božím. A smyslník je dává zkaženému stvoření, podlému zlořádu (srov. 1Kor 6,15). Co bychom si pomysleli, drazí bratři, o člověku, který by v šíleném vzteku vzal krev nečistého zvířete a vléval ji do kalicha, v kterém se po Proměňování nachází Nejsvětější Krev Ježíše Krista? Už sama myšlenka na toto nás naplňuje úděsem, a přesto hříšník jde dál, protože ďábla staví výš než Božího Syna, a namísto dobrých vnuknutí přijímá našeptávání satana.
4) Smrtelný hřích nás zaslepuje do té míry, že nerozeznáváme zlo, kterého se dopouštíme. Když přichází pokušení, podléháme mu a ukazujeme pohrdání Boží milostí. Naše srdce podlehne, zatvrdí se, a kolik kroků uděláme, tolikrát zároveň upadneme a následkem toho je, že Bůh se od nás stále víc vzdaluje a stáváme se kořistí vášní. Život hříšníka je sběh zločinů a řetěz zla. Srdce takového člověka připomíná rozbouřené moře, na kterém jedna vlna naráží do druhé. První hřích táhne za sebou druhý, pak následuje zatvrzelost a po smrti nešťastná věčnost.
Příkladem toho nám může být Amasiáš, nešťastný král judský. Měl mnoho dobrých vrozených kladů a zdálo se, že bude dobrým panovníkem. Když usedl na trůn, bylo mu 25 roků. Ale časem ho ovládla pýcha. Vyvraždil vrahy svého otce Joaše, potom sebral 300 000 vojáků a přibral ještě 100 000 lidí z království izraelského, kterým zaplatil 100 talentů stříbra. Tehdy za ním přišel muž Boží a přikázal mu rozpustit žoldáky. Amasiášovi bylo líto peněz, které už zaplatil, ale když mu prorok řekl, že Bůh je bohatým pánem a může mu vrátit ještě víc, rozpustil žoldáky, vytáhl proti Idumejským s vlastním vojskem a přemohl je. Po vítězství pak začal vzdávat božskou poctu bůžkům poraženého národa. Bůh ho skrze svého proroka napomenul, ale pyšný vítěz tímto napomínáním pohrdl a prorokovi hrozil smrtí. Boží vyslanec tedy odešel a předpověděl neposlušnému králi trest. A pýcha zaslepovala Amasiáše čím dál víc. Vyhlásil válku Joašovi, králi izraelskému, přičemž nedbal na žádné varování. Vytáhl do války, utrpěl porážku a dostal se do zajetí. Joaš vstoupil do Jeruzaléma a odnesl odtud bohatou kořist. Po smrti izraelského krále žil Amasiáš ještě 15 let a zemřel v době povstání, jež proti němu vypuklo v Jeruzalémě (srov. 2Pa 25). I to je, milí bratři, obraz zatvrzelého hříšníka, člověka, který páchá jeden hřích za druhým, a teprve v hodině smrti prohlédne a zhrozí se svým strašným stavem.
5) Pán Bůh opouští zatvrzelého hříšníka a nechává ho napospas vášním. Nic už ho nedojímá, vším pohrdá. Ví, že když umře v tomto stavu, čeká ho věčné zavržení. Nedbá na to, aby myslel na záchranu. O kázáních a kněžích se vyjadřuje zlomyslně. Říká, že kněží jsou od toho, aby kárali, že je to jejich zaměstnání, že hlásají lži. Vystupuje proti Bohu a víře, proti duchovenstvu, opovážlivě překračuje Boží přikázání, přehlušuje svoje svědomí. Do konce se topí v hříších a probouzí se teprve v hodině smrti, když už to nemá pro něho význam, kdy záchrana ze spárů pekla je už nepravděpodobná.
V Písmu svatém k tomu nacházíme dobrý příklad. Syrský král obléhal město Dótan a nachystal tam léčku. Tenkrát prorok Elizeus vzýval Boha, aby uvrhl na ty vojáky slepotu. A skutečně se tak stalo. Elizeus je za sebou vyvedl řka jim, že se spletli, že měli obléhat jiné město. Tak je dovedl až do Samaří, a zde na prosbu proroka jim Bůh oči otevřel. Poznali však, že jsou v rukou nepřátel (srov. 2Král 6).
To je smutný obraz toho, co se obyčejně děje se zatvrzelým hříšníkem v hodině smrti. Kněz ho těší, poukazuje na velikost Božího milosrdenství. Umírající se uklidní, ale s Bohem se náležitě neusmíří. Nehodně přijaté svátosti ho ještě víc zaslepí. Toto zaslepení trvá až do konce. Potom přichází smrt a věčné zavržení hříšníka. Jak politováníhodný je tento stav nešťastných duší! Jak vroucně, se slzami, bychom se měli modlit za jejich obrácení.
II.
Všimněme si nyní, jaká dočasná neštěstí přináší hřích. Nejprve, je pramenem všech Božích trestů. - Chudoba, nemoci, smutek, všechny jiné bolestné události, ale především smrt, tu mají svůj počátek. Duch sv. mluví na několika místech k Židům, že pokud zachovají jeho přikázání, on jim dá své požehnání. Jejich pole v hojné úrodě vydají své plody a stromy ovoce. Jestli však přesto opustí svého Tvůrce, on na ně dopustí různé potíže a neštěstí (srov. Dt 7). A opravdu, všechna neštěstí, jak duchovní, tak tělesná, mají svůj počátek v hříchu. Proč byli andělé svrženi z nebe do pekla? Proč byl Adam vyhnán z ráje? Proč na první lidi a jejich potomky padlo tolikeré neštěstí? Původcem toho je hřích (srov. Gn 3). Nebyli to zločinci, kvůli kterým se na zem přivalila potopa? (srov. Gn 6,13). A co se dělo v Sodomě, Gomoře a na jiných místech, kam byl seslán oheň z nebe, jestliže ne hřích? Ó, prokletý hříchu! Kdo tě dobře poznal, ten se už nikdy neodváží tě spáchat. Prorok Nathan říká Davidovi: „Neodejmu meč z Tvého domu navěky, protože ses postavil proti mně“ (srov. 2Sam 12,10). A mudrc říká: „Hospodinovo prokletí spočívá na domě bezbožníka, jeho požehnání na obydlí spravedlivých“ (Př 3,33). Utíkejme, bratři, před hříchem, neboť hřích je pro nás zdrojem pozemských neštěstí.
Za druhé hřích zkracuje život člověka, jak říká Duch svatý. Bůh snáší hříšníka velmi dlouho, ale když vidí, že se nenapravuje, bere ho z tohoto světa, vytrhuje ho ze středu žijících jako neplodný strom. Když král Chizkiáš onemocněl, Pán k němu poslal proroka s rozkazem, aby dal do pořádku své věci, protože zanedlouho zemře. Jakmile to Chizkiáš uslyšel, stáhl se do ticha a začal hořce oplakávat své hříchy. Pán, plný milosrdenství, mu prodloužil život o 15 roků (srov. Iz 38). Král Sedekiáš se naproti tomu za své nenapravené zločiny nejednou s dětmi dostal do zajetí, kde mu byly vyloupnuty oči, a tak bídně zakončil svůj život. Bezbožný Antioch přiznává, že jeho zločiny na něho předčasně přivedly smrt, protože vyloupil svaté místo a znesvětil svatyni pravého Boha. Jeho tělo se stalo pokrmem pro hmyz (srv 2Mak 9). Císař Anastáz viděl v noci ve svém pokoji hroznou postavu s knihou v ruce. Tato postava mu na základě jeho hříchů z knihy předpověděla život do 40ti let. Takovéto myšlenky jsou pro člověka, který touží po dlouhém věku děsivé. Strašné dopady a škody se dějí člověku následkem hříchu i na duši. Jako je tělo bez ducha mrtvolou, tak duše člověka, který nedbá na milost Boží, je mrtvá a naplňuje odporem Boha i anděly. V tomto stavu nemůže udělat nic, co by si zasloužilo věčný život. Když měla sv. Kateřina Sienská jednou vidění duše v budoucí milosti Boží, v pohnutí zvolala: „Pane, kdyby mi víra nehlásala, že je pouze jeden Bůh, usuzovala bych, že tato duše je božstvem. Už chápu, Bože, že za tak krásnou duši jsi mohl zemřít.“ Když člověk udělá těžký hřích, ta zvláštní krása zaniká; duše, která byla dříve podobna andělu, se nyní stává ošklivou jak čert, anebo jako střevo ležící
8 dní na slunečním žáru. Po spáchání hříchu ztrácí člověk všechny zásluhy získané pro život věčný, i kdyby jich měl tolik jako všichni andělé a svatí dohromady. Po pádu mu zůstane jenom peklo. Ó, prokletý hříchu, jak strašnou zkázu přinášíš duši! Ach, kolik lidí kolem nás je v takovémto politováníhodném stavu. Kéž by se tak báli smrti duchovní, jako se bojí smrti těla!
Jdu dále a tvrdím, že hřích smrtelný nás připravuje o pokoj duše. „Pokojná mysl je jako stálá hostina“, říká prorok (srov. Př 15,15). Sv. Pavel říká, že pokoj duše převyšuje všechny smyslové radosti. „A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši“ (Flp 4,7). A o hříšníku naproti tomu říká prorok Izajáš, že jeho srdce trpí nepopsatelnými bolestmi (srov. Iz 13,8). V listě Římanům sv. Pavel píše, že hříšníky budou po celý život trápit muka: „Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo“ (Řím 2,9). Příteli, proč setrváváš ve hříchu? Právě on způsobuje, že jsi tak nešťastný.
Dále smrtelný hřích uvrhuje naši duši do zajetí satana. Člověk ve stavu milosti posvěcující je opravdu dítětem Božím. Po pádu do hříchu se stane dítětem a otrokem zlého ducha. Sv. Jan tvrdí, že kdo koná hřích, je duchem pekelným, který zhřešil na začátku. Kdybychom zemřeli ve stavu těžkého hříchu, satan by navěky polapil naši duši. Ubohá duše, lidé tě prodávají zadarmo - alkoholik za pohárek pití, lakomec za hrst sena, žrout za pamlsek, nemravník za ohyzdnou rozkoš. Jako málo si tě cení, jak strašně tě znevažují!
Dále z nás smrtelný hřích dělá Boží nepřátele a uzamyká nám brány do nebe. Duše ve stavu milosti je Boží přítelkyní a má právo na nebeskou vlast. Můj Bože, jak strašné neštěstí je žít v nepřátelství s Tebou, který jsi samým dobrem, samou láskou i štěstím vyvolených! Kdybychom věděli, co to znamená urazit Boha, za žádnou cenu bychom se neodvážili udělat hřích. Tři mládenci z tohoto důvodu volili raději hození do rozpálené pece (srov. Dan 3). Mučedníci snesli nejstrašnější mučení a nezapřeli svého Spasitele. Jedněm bylo kladeno na hlavu rozpálené uhlí, jako sv. Klementovi, biskupu v Ancyri, sv. Sabiniánovi a sv. Kryštofovi. Jiným byly vytrhány nebo kamením vymláceny zuby, jako sv. Apolonii a sv. Januárovi. Z jiných byla zaživa sedřena kůže, jak to čteme o sv. Bartoloměji a o sv. Regině. Sv. Venant dovolil, aby mu byly vyrvány vnitřnosti, a trpěl klidně, když ho pálili pochodněmi, protože nechtěl hříchem ztratit Boží milost. Mučedníci snesli nejstrašnější utrpení, protože nechtěli zapřít svého Boha a Spasitele. Běda nám, že se zříkáme krásného nebe a svoláváme na sebe peklo jen proto, že chceme uspokojit své hříšné náklonnosti. Kdo pochopí hrůzu tohoto neštěstí? Co bychom si pomysleli o člověku, který by se zřekl Boha tímto způsobem: „Nechci nebe, volím si za dědictví peklo, zříkám se přátelství s anděly a svatými a volím si raději cestu do věčného ohně, než abych si odřekl příjemnosti, než bych se zřekl svých svévolných sklonů, než bych odpustil nepříteli nebo vrátil cizí věc“? Můžete říci: „My to tak neříkáme.“ - Ale vaše hříchy jako by tímto způsobem mluvily! Kdo pochopí zaslepenost bezbožného člověka, který zvířecí rozkoš staví výš než radost věčnou, a nějakou drobnost výš než království nebeské, obžerství výš než hostinu blahoslavených ve městě Božím!
Hřích je opravdu největším neštěstím, jaké nás na světě může potkat. Sv. Terezie viděla duši ve stavu těžkého hříchu a ten pohled ji tak zdrtil, že by byla ochotna snést pekelná muka, než udělat jakýkoliv hřích.
Sv. Tomáš se diví, jak člověk, který udělal byť i jediný hřích v životě, se může smát. Sv. Kateřina Sienská říká, že všemocný Bůh by nemohl člověku způsobit tak velkou škodu, jakou si způsobuje on sám sobě, když se dopouští hříchu. Sv. Kateřina Genuenská volala, že od chvíle, kdy poznala zlo hříchu, se nediví pekelným trestům, protože v pravdě nejsou ničím v porovnání se zlem hříchu. Sv. Magdalena z Pazzi nemohla pochopit, jak Ježíš Kristus mohl zemřít za stvoření tak zvrácené a tak hřešící.
Svatí se na tomto světě báli pouze hříchu. I my, kdybychom s pomocí Božího světla poznali ohyzdnost hříchu, bychom tisíckrát raději volili smrt než se dopustit jednoho takového přestupku. Vzpomeňte si, co musel Kristus vytrpět za hříchy lidí! Zde Spasitel umírá na kříži - Jeho tělo je roztrhané bičováním, tvář poplivaná od bezbožníků, hlava probodána trny - nejkrásnější ze synů lidských vypadá jak nuzný žebrák. Ve chvíli Jeho smrti se celý svět ocitl ve zmatku: Slunce se zatemňuje, země se chvěje v základech, skály pukají, hroby se otevírají a vychází z nich mrtví. Zeptejte se samého Krista, proč přijímá tak hanebnou a ukrutnou smrt a odpoví vám: „Synu, to je kvůli hříchu..i kdyby všechno myslící stvoření na nebi i na zemi přineslo nejstrašnější utrpení, nepodařilo by se tím shladit jeden všední hřích. Proto trpím, abych zadostiučinil Boží spravedlnosti. Kéž by mě aspoň lidé za to přestali nově urážet.“ Jak nevděčný je člověk, když nechce myslet na lásku, jakou k němu Spasitel chová! Věčnosti, ty nikdy neskončíš a pomstíš znevážení, jaké způsobil hřích tak dobrému, trpělivému a milosrdnému Bohu.
Jak dlouho ještě budeme setrvávat v tomto zaslepení, jak dlouho budeme stále znovu křižovat milovaného Spasitele!? Nečekejme, bratři, na smrt, neboť tehdy už nám nepomohou naše námahy, slzy a žal. Zavčas otevřme oči, přiznejme své chyby, čiňme pokání a využijme prostředky, které Bůh ustanovil pro naši záchranu. Je pro nás lepší všechno ztratit, než se znovu dopustit hříchu. Jděme ve stopách kříže, ať se naše slzy smísí s nejdražší Krví Ježíše Krista, která vytéká z jeho ran. Naslouchejme chvíli a pohleďme očima víry, jak sténají a naříkají zavržení - ti, pro které už neexistuje milosrdenství! Milovaný Spasitel nás ještě neodvrací od své tváře, právě naopak - vztahuje k nám své ruce a říká nám, že nás miluje. Nikdy nezapomínejme, čím je hřích, jaké neštěstí pro nás chystá v budoucnu, jakých hodnot nás navěky zbavuje. Všichni toužíme po nebi, víme, že nic zvráceného nevejde do těchto rozkošných příbytků. Všechno nás povzbuzuje a vyzývá k obrácení se od hříchů. Syn Boží nás z kříže zapřísahá, abychom nešlapali po jeho Nejsvětější Krvi. Andělé a svatí z nebeské výsosti nám připomínají, jak velkou slávu pro nás Bůh chystá, jak velká sláva nás čeká, jen tehdy, jestli budeme unikat zlu. Také zatracení k nám volají, abychom nešli v jejich stopách a neupadli do rukou rozhněvaného Boha. Bratři, je možné, že za chvíli už nebudeme na zemi a budeme se nacházet mezi svatými nebo zavrženými. Mějme se na pozoru, protože neznáme dne ani hodiny! Tisíckrát šťastný je ten, kdo je v každé chvíli připraven stanout před Bohem. Amen.
Bože, děkuji ti, že nejsem jako jiní lidé, vyděrači, nepoctivci,
cizoložníci, nebo i jako tento celník. (Lk 18,11)
Takto obyčejně mluvívají lidé falešně zbožní - pyšní, zamilovaní v sobě, takoví, kteří stále kritizují postupování druhých. Podobně se ozývají lidé bohatí, kteří s opovržením pohlížejí na chudé, jako kdyby chudí měli jinou přirozenost. Můžeme dokonce říci, že je to všeobecné mínění. Protože i v nižších společenských skupinách potkáváme prokletý hřích pýchy a vidíme, jak se každý chce vynášet nad druhého, jak se přeceňuje a má o sobě to nejlepší smýšlení. Pýcha je též pramenem všech pádů a příčinou rozmanitých neštěstí ve světě. Také často dochází k tomu, že se lidé ve své zaslepenosti chlubí tím, co by měli se studem skrývat. Jedni se pyšní tím, že se jim zdá, že mají větší schopnosti, jiní se pyšní svým majetkem nebo penězi a nepamatují na to, že od toho, který více přijal, se tím víc před Bohem čeká. Opravdu, všichni musíme se sv. Augustinem říci: „Bože můj, dej, abych poznal, čím jsem a budu se stydět pohrdat sebou samým.“ Budu vám dnes vyprávět o tom: 1) jak pýcha zaslepuje člověka a činí ho odporným v očích Božích i lidských; 2) jak se můžeme tohoto hříchu dopustit; 3) jaké prostředky máme užívat k tomu, abychom se v tomto hříchu polepšili.
I.
Abyste dostatečně pochopili pýchu, bylo by třeba s Božím dovolením vytrhnout z propasti Lucifera a postavit ho na mé místo, aby vám on sám představil hrůzu tohoto hříchu a ukázal, jaká nebeská dobra se jeho konáním ztrácí a jaká neštěstí na nás svolává. Tento hřích nejednou trvá chvíli, ale trest, jaký následuje, je věčný. Obecně charakterizuje pýchu to, že osoba, která jí podlehla, v sobě nepociťuje žádnou vinu. Pyšný člověk nechce uvěřit, že je pyšný, nechce přiznat, že k pýše nemá důvod. Jemu se zdá, že všechno, co říká, je dobré. Podle čeho můžeme poznat velikost tohoto hříchu? Podle utrpení a ponížení, jaké přijal Pán Ježíš proto, aby ho vykořenil. Narodil se chudým rodičům a žil v zapomnění.
Pohleďme, jak velké neštěstí přivedl na zem tento hřích. Kdyby nebyla pýcha, nebylo by peklo. Kdyby nebyl tento hřích, Adam by dodnes přebýval v pozemském ráji, my všichni bychom byli šťastní: nepodléhali bychom nemocím a všem trápením, nebylo by smrti ani strašného soudu, nemuseli bychom se bát nešťastné věčnosti, měli bychom nebe jisté. Dobře by nám bylo na tomto a ještě lépe na tamtom světě; život by plynul ve chválení dobrého Boha a jednou bychom totéž s duší i tělem konali v nebi. Kdyby nebylo tohoto prokletého hříchu, Ježíš Kristus by nemusel zemřít. Kolika utrpením by unikl božský Spasitel.
Zeptáte se mě, proč tento hřích způsobil tolik neštěstí? Kdyby Lucifer a jeho andělé nepropadli pýše, nebylo by zlých duchů, nikdo by nepokoušel první prarodiče, a proto by vytrvali v dobrém. Víme dobře, že každý těžký hřích - jako lakomství, alkoholismus, mstivost, nečistota - zasluhuje věčný trest a že každý tento hřích těžce zarmucuje Boha. Pýcha také nejbolestněji zraňuje srdce Ježíšovo. Protože pyšný člověk je podobný vzbouřenci, který nejen pohrdá zákony svého vládce, ale ještě se snaží bodnout mu nůž do srdce, shodit ho z trůnu, zdeptat ho a zaujmout jeho místo. Je možné představit si větší zarytost?
Duch svatý se o tomto také dost jasně zmiňuje. Říká totiž, že pyšný člověk je protivný Bohu i lidem. A Ježíš Kristus děkuje svému Otci, že skryl toto tajemství před moudrými a ukázal je maličkým. Jestli čteme pozorně Písmo svaté, přesvědčujeme se, jak Bůh tvrdě trestá a ponižuje domýšlivé.
Příkladem toho je král Nabuchodonozor, který se ve své pýše považoval za boha. Když se začal pyšnit svou mocí, tvrdil, že je bohem na nebi, který vládne království. Ale Bůh dopustil na tohoto nadutce takové pomatení smyslů, že se mu zdálo, že je zvířetem, utekl do lesa a jako zvíře se tam živil trávou. A tento jeho stav trval tak dlouho, dokud Nabuchodonozor nešel do sebe a neuznal, že je ubohým a nuzným stvořením. Pohleďte, co potkalo pyšného Datana a Abirona a také 200 nejvýznamnějších Židů, kteří chtěli bez dovolení Bohu předkládat kadidlovou oběť jako kněží, a vzbouřili se proti Mojžíšovi a Aronovi. Tehdy je Bůh nařídit odloučit od synů Izraele. Když se tak stalo, v té chvíli se pod jejich nohama otevřela země a pohltila je zaživa. Pohleďme na Heroda, který nařídil usmrtit apoštola Jakuba a uvěznil sv. Petra. Pýcha tohoto krále neměla hranic. Jednou usedl na trůn v královském obleku a vyvyšoval se před lidmi, kteří říkali: „To není ani člověk, to k nám mluví sám Bůh.“ V té chvíli se anděl dotkl Heroda strašnou chorobou, kdy brouci začali zaživa rozebírat jeho tělo. A tak pyšný a ukrutný Herodes zemřel hanebnou smrtí. Pyšný Haman chtěl, aby před ním všichni padli na kolena. Rozhněval se na Mardochea za to, že ho znevažuje a nařídil přichystat pro něj šibenici. Ale protože Bohu se pyšní protiví, dopustil, že na té šibenici visel sám pyšný Haman.
Jeden poustevník se pyšnil svou vírou a v přítomnosti sv. Palemona se vrhl do ohně, přesvědčený, že se mu nic nestane. S pomocí zlého ducha skutečně vyšel z plamenů zdráv, ale záhy spáchal hanebný hřích proti ctnosti čistoty. A zlý duch před očima Palemona uvrhl nemoudrého prostopášníka do rozpálené pece, ve které zemřel.
Tak jest - pyšné vždy a všude potká ponížení, protože tento postoj je pro Boha nepřijatelný a lidem odporný, protože pyšný s nikým nevychází, nad rovné se vynáší, vyšším se chce vyrovnat, často se hádá, a proto se od něho ostatní drží dále a nenávidí ho. Pýcha divně pozmění člověka - tak jak změnila anděla, jedno z nejkrásnějších stvoření, v ohyzdného ďábla. Pýcha také člověka, který je dítětem Božím, uvrhne do otroctví satana.
II.
Je příznačné, že pýcha je odporným hříchem, že těžce uráží Boha a přináší lidem strašná neštěstí. Ale jak je možné ji rozpoznat? Podbízí se člověku všude, míchá se do jeho skutků i slov, je druhem suroviny, bez které se neobejde žádný pokrm. Sám Pán Ježíš popisuje v evangeliu pyšného člověka v osobě farizeje, který přišel do chrámu a před lidmi se hlasitě modlil těmito slovy: „Bože, děkuji Ti, že nejsem jako jiní lidé, zloději, nespravedliví, cizoložníci, nebo i tento celník. Postím se 2x za týden a dávám desátek ze všeho.“ Tak tedy pyšný člověk připisuje všechno sobě samému, ne Bohu. Nešťastná pýcha ohrožuje staré i mladé, bohaté i chudé. Každý se chválí tím, kdo je, co vykonal, hledá uznání, žebrá o marnou slávu u lidí.
Nejčastěji se pýcha považuje za problém bohatých. Dopracoval-li se kdosi majetku, změní způsob života a jako farizeové chce, aby ho lidé nazývali pánem, zdravili ho a dávali mu první místo. Vybraně se obléká, při potkání sotva pohne hlavou, aniž při tom sundá klobouk, v řeči užívá vyumělkované fráze, vyjadřuje se jimi, i když často neví, co znamenají. Bude vám vyprávět, jak velkého se mu dostalo dědictví, protože chce ukázat, že je ještě bohatší. Když se mu něco podaří, mluví o tom všude tak, že není možno o tom neslyšet. Vypravuje o svých cestách a přitom přehání. Zdá se mu, že na něho všichni hledí s obdivem, zatímco oni se v duchu s politováním smějí jeho hlouposti.
Pyšný nechce druhým nic přiznat. Ostře kritizuje a ponižuje bližní, aby vyvýšil sebe. Vypráví též o svých skutcích, vychvaluje se, že se o nich druzí vyjadřovali s uznáním. Když spatří několik osob pohromadě, hned se mu zdá, že ho chválí, nebo pomlouvají. Marnivému děvčeti se zdá, že má pěknou postavu, a proto chodí povznesenou chůzí, s jakýmsi postojem pýchy, která se zdá, že dosahuje až do oblak. Jestliže má mnoho šatů a sukní, schválně nezavírá skříně, aby si toho lidé všimli.
Lidé se vyvyšují tím, čeho dosáhli, tím, že se umí dobře zpovídat a dobře modlit, chlubí se skromným chováním v kostele. Matka se pyšní dětmi, rolník úrodnými poli, lepším pěstováním, mladý člověk řetízkem či hodinkami - proto často kontroluje čas. Nejednou při hře některý z hráčů vyndá z kapsy všechny peníze, aby ho mohli považovat za bohatého a úctyhodného, i když nezřídka jsou to peníze zapůjčené.
Jestliže se pyšný objeví v nějaké nové společnosti, bude vyprávět o své rodině, majetku, o svém talentu natolik, aby pozvedl svůj obraz v očích ostatních. Jestliže nějaký otec má dorostlé syny nebo dcery na vdávání, to nejedenou uslyšíte, kolik tisíc má nachystáno v půjčkách. Ale poprosit ho v té chvíli o 5 grošů pro chudáka, v tu ránu to bohatství kamsi zmizí. Rolník nebo jiný řemeslník se chlubí svým nadáním a nejednou je dokonce připraven na ulici ukázat, že je to on, kdo ušil tak pěknou sukni nebo nějakou jinou věc.
Proklatý hřích pýchy se cpe všude, dokonce i mezi pastýře a chudé obyvatele hor. Když drvoštěp kácí a stahuje lesní stromy na cestě, tak se snaží to dělat tak okatě a mrštně, aby ti, kteří kolem procházejí ho obdivovali. A co horšího, dokonce zlý se pyšní svými zločiny. Alkoholik vypráví, kolik se mu toho podařilo vypít a ani se mu hlava netočila, zatímco když jiní vypijí ten samý počet sklenic, jsou úplně opití. Vzpomeňte si, jak nejednou o sobě někdo mluví s pokorou a sklání hlavu dolů, ale jakmile uslyší něco trpkého na svou adresu, hned se bouří hněvem, což je dost výrazným znamením, že to pochází z pýchy.
Dokonce i do dobrých úmyslů se vkrádá tento hřích. Podívejte se na lidi, kteří dělají tolik dobrodiní, aby byli považováni za milosrdné. Když se setkají se žebrákem a jsou u toho jiní, záměrně mu dají větší almužnu - tak velkou by ji nikdy nedali, kdyby byli sami. Pyšný člověk nesnese pokárání. Přece by neřekl nebo neudělal něco, co by nebylo dobré.
U jiných vidí samé chyby a nejednou si jejich nejšlechetnější záměry a úmysly vykládá pro sebe ve zlém.
Máme tu také mnoho těch, kteří z ješitnosti lžou! V rozmluvě přehánějí nebo lžou z obavy, aby nebyli pokořeni. Staříci se chlubí tím, co nikdy neudělali. Když posloucháme jejich báchorky, mohli bychom je považovat za velké bohatýry, kteří prošli celou zemi. Mladí podobně s přeháněním mluví o tom, co v budoucnu dokáží. A tak všichni lžou a ženou se za dýmem chvály. Takový je dnes svět. I vy zkoumejte svá srdce a s rukou na srdci řekněte, jestli nemám pravdu!?
Tento hřích hodně zatemňuje náš rozum. U jiných vidíme pýchu, ale nepostřehneme ji v sobě samých. Člověk, který hledá pochvalu u lidí, je hloupý. Proč? Protože ztrácí všechny zásluhy za své skutky a směřuje k zavržení. Hledání pochvaly se mu ale nevyplatí; lidé se mu vysmějí. Toho, kdo žije tiše a méně hledá věhlas, tím víc oslaví Bůh, tím víc bude jeho jméno známé ve všech zemích světa.
Jako farizeus je obrazem člověka pyšného, tak celník představuje člověka pokorného, naplněného pocitem osobní nicotnosti a doufajícího v Boha. Pozapomíná na vše, co dobrého mohl v životě učinit a živě uznává svou duchovní nouzi a nehodnost. Nemůže stanout před Bohem, ani pozvednout oči k nebi, necpe se do popředí, netouží, aby ho bylo vidět, stojí v koutě jak viník před soudem, klopí oči k zemi, jeho srdce dojímá žal, oči se naplňují slzami. Z jeho duše vyvěrá volání: „Bože můj, slituj se nade mnou, protože jsem velký hříšník.“ Tato pokora dojala srdce Boha, protože celník přijímá odpuštění hříchů a nachází pochvalu u Ježíše Krista, který říká, že se vrátil domů ospravedlněný v čase, kdy farizej v chrámu zatížil své svědomí novým hříchem. Pán Ježíš zakončuje své vyprávění úvahou, že kdo se povyšuje, bude ponížen a kdo se ponižuje, bude povýšen.
Když jsme se už seznámili s pýchou, prohlédněme si teď opačnou vlastnost této neřesti.
III.
Jako pýcha je zdrojem všech pádů, tak pokora je naopak základem všech ctností. Je to brána, kterou k nám přichází Boží milost. Ona je podhoubím všech dobrých skutků, činí je milými Bohu a záslužnými pro život věčný. Ona je paní Božího srdce, protože Stvořitel pokorným nic neodmítne. Pro sv. Bernarda je pokora poznáním sebe samého a přiznáním vlastní nicotnosti. Ona je pochodní, od jejíhož světla vidíme jasně své nedokonalosti. Není postavena na slovech nebo činech, ale na poznání sebe samého a nespočetných vlastních chyb, v jejichž poznání nám brání pýcha. Tato ctnost je pro spásu absolutně nezbytná. Pán Ježíš důrazně řekl, že jestliže se nestaneme takovými, jako malé děti, nevejdeme do království nebeského. Pokora má všechno zajištěné. Ona sjednává odpuštění hříchů, zajišťuje vítězství v pokušeních, činí nás milými Bohu. Ježíš Kristus jako člověk na sebe vzal podobu služebníka proto, aby nám dal příklad. Protože Nejsvětější Panna Maria byla pokorná, nalezla také milost u Pána Boha.
Sv. Antonín viděl na světě mnoho nástrah satana a velmi se toho zalekl. Ptal se tedy Boha, kdo bude moci uniknout všem těm nebezpečím. Tehdy uslyšel hlas, který říkal, že pouze člověk pokorný neupadne do těchto nástrah. Sv. Augustinovi byl dán dotaz, která ctnost je Bohu nejmilejší a vede člověka nejjistěji k nebi. Po hlubším rozmyšlení odpověděl učitel církve, že touto ctností je pokora. Před sv. Makariem naříkal jednou zlý duch, že ho nemůže porazit, přestože se lépe postí než on, více poslouchá, vůbec nejí, nespí, ale pouze v jednom ohledu ho Makarius převyšuje a to ctností pokory, kterou zlý duch nemá. Šťastný, do má tuto ctnost, protože je připraven pro velké věci. Bez pokory jsou všechny jiné ctnosti ničím. I kdybyste všechno rozdali mezi chudé, i kdybyste celý život plakali a dělali pokání za hříchy, i kdybyste zemřeli na poušti, nevejdete do nebe, jestliže vám bude scházet pokora. Nedivme se tedy, že se svatí tak horlivě snažili, aby si osvojili a uchovali tuto ctnost. Čím více je Bůh zahrnoval svými milostmi, tím více se pokořovali. Sv. Pavel byl pozdvižen až do třetího nebe, a přesto sám sebe nazývá velkým hříšníkem, pronásledovatelem církve a nedochůdčetem. Sv. Martin a Augustin se neodvážili vejít do kostela, tak hluboce pociťovali vlastní duchovní bídu. I my též musíme přijmout postoj osobní bídy, chceme-li se podobat Bohu. Čím víc je strom zatížen ovocem, tím více se jeho větve naklánějí k zemi. A tak i my, čím víc dobra konáme, tím více se ponižujme a pamatujme na to, že charakteristickým znakem dobrého křesťana je pokora.
Podle čeho poznáme, že má někdo tuto ctnost? Pokorný o sobě nemluví ani dobře ani zle. Pilně si všímá sám sebe, lituje svých hříchů a snaží se podobat Bohu. Nesoudí ostře bližního, nikým nepohrdá, má pochopení pro chyby druhých. O bližních se dobře vyjadřuje. Jestliže o někom nemůže mluvit dobře, mlčí. Z osobních pochval se netěší - uniká před nimi. Za své přátele považuje především ty, kteří mu ukazují jeho chyby a přeje dobrodiní těm, kteří ho očerňují. Jako pyšný rád přebývá ve společnosti pochlebovačů, tak se jich pokorný straní. Často se obrací k Bohu, předkládá mu svou ubohost a prosí ho o milosrdenství. Ve svých skutcích hledá jedině chválu Boží, nedbá na lidské ohledy a nežene se za věhlasem.
Pán Ježíš, jak se zdá, ani nerozlišoval mezi křtem, pokáním a ctností pokory. Říká totiž, že bez křtu svatého nevejdeme do království nebeského, stejně jako bez pokání po těžkém hříchu nepřijmeme rozhřešení. Ale Spasitel také dodává, že jestliže nebudeme jako děti, nebudeme vidět Boha. Jestliže budeme pokorní, obdržíme odpuštění nejtěžších vin, ale bez této ctnosti, i kdybychom vykonali sebevíc dobrých skutků, nebudeme spaseni.
Předkládám vám příklad z Písma svatého. Je známo, že král Achab patřil mezi nejhříšnější izraelské krále. Oddával se nečistotám, dopouštěl se bezpráví na poddaných, odváděl je od úcty k pravému Bohu a násilně ničil všechny své předchůdce ostřím meče. Proto za ním Bůh poslal svého proroka Eliáše a nařídil mu oznámit, že na tomtéž místě, na němž psi lízali krev nevinně zabitého Nábota, budou lízat i jeho krev. Výrok Boží byl jasný a neměnný. Když Achab uslyšel tuto řeč, roztrhal své šaty, zakryl si vlasy, postil se a pokořoval se. I Bůh změnil své rozhodnutí a řekl prorokovi: „Neviděl jsi pokořeného Achaba přede mnou? Poněvadž se tedy přede mnou pokořil, nepřivedu to zlé v jeho dnech, ale ve dnech jeho syna přivedu onu pohromu na jeho dům“ (1Král 21,29). Vidíte z toho, že pokora proráží nebesa, odzbrojuje pravici rozhněvaného Boha, i sama stačí k odpuštění.
Neměl jsem raději říci, že pokora je nejkrásnější a nejcennější ze všech ctností? Když ji máme, máme i všechny ostatní ctnosti. Bez ní by však všechny naše ctnosti byly ničím. Dobrého křesťana poznáme podle toho, že sám sebou pohrdá a všechna slova a skutky bližního si sám pro sebe vykládá v dobrém. Jsem si jist, že když budete mít ctnost pokory, vaše srdce zakusí štěstí na zemi a radost v budoucím nebeském životě. Amen.
Pročpak smýšlíte zle ve svých srdcích? (Mt 9,4)
Zlomyslní lidé najdou špínu a skvrnu na všem; nikdo není uchráněn před jejich výčitkami, i kdyby žil sebesvatěji. Závistník rozlévá jed svým jazykem všude. Dokonce i nejdokonalejší skutky a ctnosti bližních podrobuje kritice a opovržlivým hodnocením. Připomíná tak jedovaté zvíře, které z nejpěknějších květů sbírá jed a byliny sloužící k léčení proměňuje ve svém organismu na smrtonosný jed. Jak říká svatý Řehoř Veliký, závidí svým bližním i jejich nejšlechetnější přednosti. Jako kdyby dělali výčitky samému Bohu, že někomu jinému nedal svá dobrodiní. Proč Židé tak urputně vystupovali proti Kristu, svému nejvyššímu dobrodinci, proč ho chtěli shodit ze skály a ukamenovat? (srov. Lk 4,29, Jn 8,59; 10,31; 7,1; 11,53). Což ne proto, že jeho svatý život působil těm nafoukancům a zločincům těžké výčitky? Zázraky Spasitele strhávaly nespočetné zástupy a židovští starší se cítili v té situaci ponížení a opovržení. Z toho vyvěrá všechna nepřátelskost vůči Kristu, všechen vztek, který se v nich hromadil a nepřestal být jejich vražedným trýznitelem. Proto v návalu zuřivosti křičeli: „Nač ještě déle čekat? Je třeba se ho co nejdříve zbavit, nebo za ním půjde celý svět, oslněný jeho zázraky. Ať umře, nemáme jiné řešení, ani jiný způsob“ (srov. Jn 11,47-48). Jak strašná neřest je závist! Dobrota Ježíše Krista, lesk Jeho ctností nutně musely naplňovat srdce Židů štěstím a radostí. Ale oni se nechali sžírat závistí; byli proto smutní a pronásledovali Spasitele. Nějací milosrdní lidé přinesli k Ježíši na lůžku nešťastného ochrnulého (Mt 9,2). Spasitel světa ho uzdravil řka: „Synu věř, odpouštějí se ti hříchy. Vstaň, vezmi své lůžko a choď.“ Farizeové místo toho, aby přijali toto znamení s vděčností, místo toho, aby chválili a opěvovali dobrotu a moc Ježíše, byli naplněni zlostí a nazývali Spasitele rouhačem.
Závist svým jedem zamořuje i ty nejlepší skutky. Kéž by tento hřích alespoň vymřel zároveň s farizeji. Ale nestalo se tak. Naopak, zapustil velmi hluboké kořeny, kořeny, které se nikomu nepodaří vytrhat z lidských srdcí. Teď bych vám chtěl ukázat, jak podlá je tato vlastnost, a současně, jak se všeobecně objevuje ve světě; a za druhé bych vás chtěl ujistit, že závist je hříchem velice nebezpečným a že je třeba se jí zbavit!
I.
Než vám ukáži, jak závist ponižuje a ubíjí člověka, vykreslím nejprve, na čem je tento hřích založen. Svatý Tomáš Akvinský popisuje tento hřích jako smutek a těžkou bolest v souvislosti s milostmi a dobrodiními, která Bůh sesílá bližnímu. Dále je tento hřích zlostná radost z toho, že bližního potká neúspěch nebo nějaké neštěstí. Může být větší a smutnější zaslepení než to, které spočívá na trápení se spolubratrovým štěstím a na potěšení z jeho nezdarů?!
V tomto hříchu je mnoho podlosti, mnoho zdivočení a skryté zvrácenosti až věrolomnosti. Ať závistivý člověk řekne, proč se zlobí, že se sousedovi daří každé pomyšlení. Přece to jeho štěstí mu v ničem neubližuje. I kdyby takový závistník sebral bližnímu jeho hřivny, slávu, moudrost, majetek, čest - co by z toho měl? Získá tím sám něco? Kdo mu zakazuje, aby sám byl vážený, ctěný, moudrý?
Každý jiný hřích způsobí člověku alespoň chvilkovou příjemnost a zadostiučinění, ale úplně jinak je tomu se závistí. Zloděj se například veselí, když někoho okrade; nestoudník se také cítí šťastný ve chvíli ukojení svých nestoudných chutí, i když záhy poté se v něm probouzejí výčitky svědomí. Opilec při sklence vína či vodky; mstivý ve chvíli msty také pociťuje jakési uspokojení. Závistník však oproti tomu nemá žádné zadostiučinění. Jeho hřích je podobný zmiji, která nosí ve svém lůně smrtící plod - ten, když pak přichází na svět, ničí její život.
Prokletá závist se vtírá urputnou vnitřní válkou proti člověku, do jehož duše se dostala!
Kde vzal svůj počátek tento hnusný hřích? V nebi, uprostřed spanilých andělů, kteří záviděli chválu a slávu svému Tvůrci. Bůh pro tyto vzbouřené duchy - ďábly - za trest stvořil peklo. A od padlých andělů přišla závist na zem a zapustila kořeny v ráji.
Tam ďábel dělal velké nabídky ženě, podbízel jí božský vhled - a svedl ji, a ona zlákala muže ke snědení zakázaného ovoce. Zlý duch, který záviděl člověku štěstí ráje, ho zbavil Boží přízně a uvalil na něj všechny možné těžkosti, choroby a smrt.
Od té doby začíná závist své strašné pustošení ve světě. To ona byla příčinou první vraždy. Proč - ptá se sv. Jan (1J 3,12) - Kain zabil svého rodného bratra Ábela? Protože jeho skutky byly zlé a nelíbily se Bohu ani lidem. Ábel naproti tomu byl nevinný a milý Bohu. Jeho skutky způsobovaly nepřetržité výčitky nehodnému Kainovi, vzbuzovaly v něm strašný nepokoj. Proto se v duši Kaina rozhostila závist a smutek, které nedokázal ukrýt. Na jeho tváři byly vidět stopy působení těchto vnitřních tyranů. A tento první zločinec na světě nenachází pokoj. Vede bratra na pole, vrhá se na něj a zabíjí ho, protože si myslí, že tímto způsobem utiší toho vnitřního brouka, který ho bez přestání hryže. Pokoj stejně nenalezl a svědomí se stalo jeho katem - tak jako on se stal katem vlastního bratra.
Rovněž Ezau byl spalován závistí, že otcovské požehnání přijal jeho bratr Jákob. Také on se rozhodl zničit bratra. „I zanevřel Ezau na Jákoba pro požehnání, jímž mu jeho otec požehnal. A řekl sám sobě: Mému otci se blíží dny truchlení; zabiji svého bratra Jákoba“ (Gn 27,41 ). Ubohý Jákob musel prchat před hněvivým a závistivým bratrem ke svému strýci Labanovi. Ze stejného důvodu byl nenáviděn svými bratry Josef - záviděli mu, protože byl dobrý a navíc měl sen, který předpovídal jeho budoucí povýšení (srov. Gn 37,8). Také Saul do konce života s nechutnou urputností pronásledoval Davida - proto, že byl oslavován více než on (srov. 1Sam 8,8).
Ach, drazí bratři, s jakou horlivostí je třeba se snažit, aby se tato slepá vlastnost nezakořenila v našich srdcích! Neboť když jednou vnikne do naší duše, není lehké ji odtud vyhnat!
V životopise sv. Pafnucia čteme, že jeden řeholník, pobývající ve stejném klášteře jako tento světec, záviděl Pafnuciovi jeho ctnosti a všeobecné uznání. Rozhodl se tedy zneuctit ho před spolubratry. Když byl sv. Pafnucios v neděli na mši svaté, potají se vkradl do jeho cely a tam do hromádky dříví schoval svou knížku. Potom šel s jinými bratry do kostela a po skončení modliteb nahlásil představenému, že mu byla ukradena knížka. Představený nedovolil žádnému z bratří, aby se vrátil z kostela a poslal tři starce, aby prohledaly všechny cely. V Pafnuciově cele byla mezi dřívím nalezena hledaná knížka. Svatý se neospravedlňoval, protože by to k ničemu nebylo. Vedlo by to k pomluvám o jeho lži. Trpěl tedy pokojně, plakal, pokořoval se a postil přes dva týdny. Tehdy Pán Bůh chtěje ukázat nevinnost světce, který pokojně snášel tento nepříjemný stav a ponížení, spustil na závistivého viníka strašné výčitky. Napadl ho zlý duch a mučil tak ukrutně, že se konečně přiznal, že ruka Boží padla na něj za to, že chtěl Pafnucia ukázat jako obludného svatouška. Pafnucios pokojně a bez zlosti přisedl ke zmíněnému a nařídil zlému duchu ustoupit. Stalo se to v přítomnosti všech řeholních bratří, kteří slyšeli, jak se závistivý řeholník přiznal k vině a byli též svědky nového triumfu sluhy Božího - Pafnucia.
Sv. Ambrož říká, že je na světě velmi mnoho závistivých lidí, jimž požehnání a milosti, které Bůh uděluje jiným, bijí do očí. Pěkně řekl Job: „Pošetilce zabíjí vztek, žárlivost usmrcuje prostoduché“ (Job 5,2). Ba opravdu - když se někdo trápí a vzteká kvůli tomu, že sousedovi, bratrovi či sestře se daří lépe, že je lidé mají rádi, že jim Bůh žehná - nesvědčí to o jeho duševní omezenosti? Ano, děti moje. Sv. Řehoř Veliký říká: „Musí to být velmi omezený člověk, když se nechá tyranizovat touto podlou a nečestnou vlastností.“ Což se křesťan nemá radovat ze štěstí bližního? Podlá je duše, která závidí druhému člověku a zůstává v zajetí této neřesti. Usiluje ji ukrýt před lidmi a zamaskovat různými záminkami. Není to podlý postup - trápit se a hryzat proto, že Bůh obdařuje milostmi někoho jiného?
Závistivý člověk nemá ani na chvíli pokoj. Proti komu se rozevírá ta jedovatá saň? Buď proti nepříteli nebo proti příteli, anebo konečně proti osobě, která je mu lhostejná. Zatím však nepřítele není dovoleno nenávidět, protože Pán Ježíš nás slovem i příkladem učí lásce k nepřátelům (srov. Mt 5,44). Není důležité, že někdo na vás řekl něco zlého, nebo vám ukřivdil. Tehdy po vzoru svatých je třeba se opanovat a ukázat jistou velikost ducha. - Naproti tomu, když příteli, u něhož zahlédnete, že se mu žije dobře, v srdci přejete, aby ho Bůh opustil, aby na něj dolehlo neštěstí, aby pozbyl slávu a dobré jméno u lidí - nejste ohavnými neřestníky a srdce zbavenými věrolomníky? Přítel vám otvírá srdce a vy do něj plivete jedem závisti! Kdyby někdo postupoval vůči vám tímto způsobem, nevolali byste s opovržením: „Ach, to je podlý a pokrytecký člověk!“? A jestliže snad je vám nějaká osoba úplně lhostejná, čím si zasloužila vaši nenávist, že jí přejete zlé, těšíte se z jejího neštěstí a trápíte se jejím zdarem?
Jsme přece učedníky Krista a jsme povinni řídit se lidským soucitem. Ať nám za vzor poslouží svatí, kteří pro své spolubratry z lásky k bližnímu obětovali všechno. Mojžíš chtěl být vymazán z knihy života jen proto, aby Bůh odpustil jeho lidu (srov. Ex 32,31-32). Sv. apoštol Pavel podobně dosvědčuje, že by tisíckrát obětoval svůj život, aby zachránil bratry (srov. Řím 9,3). Závistivému člověku by něco takového vůbec nepřišlo na mysl - totiž ty ctnosti, které se rodí z lásky a které jsou nejkrásnější ozdobou a chloubou křesťanů. Takový chce přivést svého bratra ke zruinování. Každé znamení Boží dobroty vůči bližnímu probíjí jeho srdce smutkem a jako ostrý hrot ho vnitřně zabíjí. Jsme sourozenci Ježíše Krista, jsme tedy povinni mít mezi sebou jednotu a posvátné spojení; naše srdce - jak učí sv. Pavel (srov. Řím 12,15) - mají být plná radosti, vycházející ze štěstí bližního, a smutku, pocházejícího z jeho neúspěchů. Naproti tomu závistivý kleje a vzteká se, když se bližnímu daří dobře - tak, jako by mu to mělo přinést nějakou úlevu v jeho smutku, pocházejícím z pekla.
Hříchu, o kterém pojednáváme, se podařilo skrze výčitky, trápení a podobné metody odstranit z trůnu císaře i krále. Spiklencům nescházel chléb, pití ani obydlí, ale ke vzpouře je hnala pouze závist a touha po vlastním povznesení. Pohleďte na závistivého prodavače, který by chtěl všechny stáhnout k nakupování ve svém obchodě! Jestliže jde někdo do jiného obchodu, už ho to štve a bolí. Začíná tedy svého konkurenta kritizovat, říká, že má mizerné zboží a že okrádá na váze. Vypráví to lidem s falešnou prosbou, aby to nešířili, a tím způsobem ještě silněji podkopává svého rivala. Zaměstnanec také neochotně hledí na to, že vedle něj přijali ještě někoho jiného. Hospodář závidí druhému hospodáři, svému sousedovi, že má lepší úrodu. Když matka uslyší, že před ní někdo chválí něčí děti, hned zlostně dodá: „To není pravda. Nejsou tak dobré a dokonalé, jak se vám zdá.“ - Ach, nemoudrá ženo, chválení jiných dětí přece neubírá přednosti tvým! Závist rozděluje také manžele. Když jeden z nich vyjde na chvíli z domu a s někým rozpráví, hned je tu podezření z milostného poměru a létají hromy na ty nejnevinnější osoby. - Tento proklatý hřích dokáže rozdělit mezi sebou také bratry a sestry. Když otec nebo matka jednomu z dětí dá něčeho víc než druhému, hned z toho vzniká nechuť a žal, že rodiče upřednostňují jednoho ze sourozenců. Bývají případy, kdy tato prokletá neřest rozdělí sourozence na celý život a přivede peklo do domu i do rodiny.
Tento hřích se objevuje už u malých dětí, které se nejednou zlobí, jestliže rodiče některému ze sourozenců prokazují větší přízeň. Mladí lidé se opět trápí tím, když vidí, že jiní dosahují větších úspěchů a mají větší vážnost. Chtěli by totiž, aby se na celém světě skvěli moudrostí a bystrostí rozumu pouze oni. Nejedna dívčina by chtěla být považována za jediné božstvo na zemi, a proto pláče a trápí se, že jiné jsou bohatší, mají krásnější oblečení a obracejí na sebe více pozornosti než ona. Jak slepá je tato neřest. A jak bez přestání ohrožuje člověka! Strašné!! Setkáváme se s ní také u osob, které chtějí být považovány za pobožné. Zvláště ženy často mluví o tom, jak se která zpovídá, jak se modlí, a následně kritizují, pomlouvají a přisuzují přetvářku. Také chudí se často zlobí, jestliže některý z nich dostane větší almužnu, a vzájemně se kvůli tomu znesvařují. Ohavná závist se sápe i na duchoví a materiální dobra bližního.
Řekli jsme, že tato neřest je charakteristickým rysem pozemských úmyslů. Není tedy divu, že ji každý ukrývá a svoji nelásku k bližnímu maskuje rozmanitými záminkami. Jestliže před námi někdo o bližním mluví dobře, mlčíme, protože nás to trápí. Jestliže je potřeba o chváleném něco říci, děláme to chladně a nejasně. U závistivého člověka, moji bratři, není lásky. Sv. Pavel říká: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími“ (Řím 12,15). Závistivý člověk prožívá pocit přesně opačný. Tento hřích je přitom velmi nebezpečný, protože se často skrývá pod pláštíkem ctnosti a přízně. Je podobný někomu, kdo se ukrývá mezi listím nebo křovím, potom se na vás nepozorovaně vyřítí a kouše. Je to strašné neštěstí, které nikoho nešetří. Dokonce i v rodinách vyvolává neshody a sváry.
Kolik zlosti má v sobě tento hřích, vám jasněji ukáži na příkladu. Sv. Vincenc z Ferrery vypráví, jak se jeden kníže dozvěděl, že v jeho městě žijí dva zvláštní lidé - jeden z nich byl lakomcem, druhý závistivcem. Kníže nařídil zavolat je k sobě a řekl, že pro ně udělá všechno, o cokoliv ho poprosí, ale pod jedinou podmínkou: že ten, který první řekne svoji prosbu, dostane pouze polovinu toho, co druhý.
Tato podmínka oba muže velmi znepokojila. Lakomec chtěl nejen dostat peníze, ale řekl si: „Jestliže vyslovím svou prosbu jako první, dostanu pouze polovinu toho, co ten druhý.“ Závistník chtěl také prosit, ale bál se, že ten druhý dostane o polovinu víc než on. Čas utíkal a žádný z nich neřekl žádnou prosbu, protože jednoho svazovala chamtivost a druhého závist. Kníže už nechtěl déle čekat a nařídil, aby svou prosbu přednesl nejprve závistivý. A víte, co ten vykřikl, unesen veškerým zoufalstvím? „Jestliže Vaše knížecí milost přislíbila učinit všechno, o co požádáme, chci, aby mi bylo vyloupnuto jedno oko.“ Neboť se domníval, že i jediným okem si vychutná pohled, jak tomu druhému vyloupnou oči obě. A sv. Vincent dodává, že nikdy neviděl neřest stejně jedovatou jako závist. Nebyla to právě ona, která uvrhla Daniela do lví jámy (srov. Dan 6,4)?
Jak moc je tento hřích rozšířen po světě! Obklopuje všecky a všecko. A přesto se lidé brání ho v sobě rozpoznat, a tím více se v tomto směru nechtějí polepšit.
II.
Aby se člověk pokořil, vyzpovídal a napravil, musí nejprve hřích poznat. Závist zaslepuje; proto se člověk, který podlehne této neřesti, stane zatvrzelým a velmi zřídka se obrátí. Přiznávám, že každý hřích zaslepuje člověka, ale málokterý tak zamlžuje činy a vpouští do duše tak málo světla, jako to činí závist. Dobře radí mudrc Páně, abychom si nic nezačínali s lidmi závistivými, protože jsou zbaveni rozvážnosti: „Nejez pokrm nepřejícího, nedychti po jeho pochoutkách!“ (Př 23,6).
Ubohý závistivec! Namlouvá si, že jeho hřích není ničím, že mu nedělá ostudu před světem, jako jiným krádež, rouhání či cizoložství. Zdá se mu, že to je jen drobnůstka, za kterou lehce přijme odpuštění. Nepřemýšlí nad tím, že tento postoj ničí ušlechtilost člověka a vlévá mu do duše smrtící jed, který zahubil Kaina. I když tento bratrovrah pociťoval strašné výčitky svědomí, protože krev Ábela volala po pomstě do nebe, závist ho zaslepila tak moc, že přes to všechno se neobrátil a někde zahynul. Pohleďme také na farizeje, kteří se domáhali smrti Ježíše Krista. Obrátili se, když viděli zázraky Spasitelovy? Ne! Zemřeli ve svých hříších. Sv. Basil říká, že závistivý člověk je strašnou potvorou, která dobré oplácí zlým. Tento hřích ho táhne do stále větší propasti, vzdaluje ho od Boha, zaslepuje a zatvrzuje stále víc. Proto obrácení závistivého je den ze dne stále těžší.
Když sestra Mojžíše reptala proti svému bratru, vyvolenému Božímu sluhovi a vůdci izraelského lidu, Bůh ji potrestal malomocenstvím. Proč Bůh potrestal Mojžíšovu závistivou sestru touto chorobou? Protože mezi závistí a malomocenstvím existuje velká podobnost. Jako malomocenství ničí celé tělo člověka, tak závist kazí veškerou vládu duše. Malomocenství zasahuje krev a často způsobuje smrt. Podobně závist - ona je duchovní zkázou, která proniká člověka až do morku kostí. Je těžké vyléčit člověk z této choroby. Koredatan a Abiron záviděli Mojžíšovi čest a říkali: „Což mu nejsme rovni? Proč nemůžeme obětovat Pánu kadidlu tak jako on?“ Nepomohly žádné domluvy. Tito vzbouřenci chtěli být rovni Mojžíšovi a Áronovi. Bůh je těžce ztrestal, a tak ve chvíli, v níž chtěli vybojovat své vysněné ambice, se země rozestoupila pod jejich nohama a pohltil je oheň.
Jak těžké je vymítit tento hřích, když se dostane do duše! Vidíme, že hněv a závist trvají měsíce, léta a nejednou celý život. Někdy takoví lidé mají přátele, ale tak popravdě by nikdy nevolili ohlížet se na svého protivníka. Utíkají před ním, drží se od něj daleko, ochotně naslouchají pomluvám, které se ho týkají. A když na ně přijde, tak říkají: „Raději bych ho nikdy neviděl, setkání s tímto člověkem mě ničí, nelíbí se mi jeho způsob života.“
Mýlíš se, příteli! To závist tě zaslepuje. Vypuď ji ze svého srdce a oblíbíš si protivníka a budeš s ním žít stejně jako s jinými lidmi. Jako příklad nenávisti a závisti může posloužit farao. Nelíbilo se mu, že Pán Bůh požehnal izraelskému lidu, proto zatěžoval Židy robotou. Pán Bůh chtěl pokořit zaslepeného a zatvrzelého faraona skrze neobyčejná znamení a divy. Když nakonec všichni prvorození v Egyptě zemřeli, farao se uvolil k propuštění lidu na svobodu. Brzy ale litoval tohoto kroku a s celým vojskem se pustil do pronásledování Mojžíše a jeho lidu, a našel proto smrt v mořských vlnách. Taktéž i pyšný Saul (srov. 1Sam 18,7-8) ze závisti pronásledoval Davida. (Je totiž třeba vědět, že pýcha a závist chodí vždy spolu). Za trest zemřel tak, že byl utýrán zlým duchem, a sám si vzal život.
Vidíte bratři, jak moc se máme bát tohoto hříchu, z něhož se tak těžce pozvedáme. A tedy, k jakým prostředkům se máme utéci? Především je třeba se přiznat k vlastní vině. Lidé však velmi často neznají vlastní duši. Nevidí dokonce ani čtvrtinu svých hříchů. Tím více v sobě nepozorují závist, kterou považují nanejvýš za lehké pochybení vůči lásce. Prosme tedy Ducha Svatého, aby nám udělil světlo k poznání sebe samých. Setrvejte v pokoře srdce, která je velmi důležitým prostředkem k sebepoznání. Jako pýcha zaslepuje, tak pokora osvětluje hlubiny duše. Sv. Augustin se velmi bál hříšné nevědomosti a často se modlil k Bohu: „Ať poznám sebe, abych se nenáviděl. - Noverim me, oderim me.“ Ach, kolik osob, dokonce i zbožných, podlehlo této neřesti a nechce se k ní přiznat!
Kdybych se zeptal dítěte, které chodí do náboženství, jaká ctnost je protějškem závisti, odpovědělo by mi: „Láska k bližnímu a štědrost vůči ubohým.“ Jak šťastni by lidé byli, kdyby se měli křesťansky rádi. Těšili by se ze štěstí a zdaru bližního a trápili by se poklesky a neštěstími, jaké je potkaly; děkovali by Pánu Bohu, že žehná jejich sousedovi. Tak postupovali svatí. Pohleďte, jak Ježíš Kristus litoval lidskou bídu a jak moc toužil všechny obšťastnit. Opustil svého Otce v nebi a přišel na zem. Pro naše štěstí a vykoupení tak opustil svou slávu a dobrovolně zemřel na kříži jako zločinec. Pohleďte, jak bratrsky zacházel s nemocnými a s jakou horlivostí je léčil a povznášel na duchu. Když vidí na poušti hladové zástupy lidu, je naplněn žalem - působí mu to zármutek a zázračně rozmnožuje chléb, aby byly nasyceni (srov. Mt 15,32). Apoštolové také všechno opustili, aby obšťastnili své bratry. A první křesťané - jak velmi se navzájem milovali! Duch Svatý o nich říká, že měli jedno srdce a jednu duši (Sk 4,32). Závist byla mezi nimi neznámá. Světci s ochotou vydávali svůj život na záchranu bratrů. Proto zcela opustili majetek, nebo ho rozdali mezi chudé a trpící. A když už nic neměli, sami sebe prodali do otroctví, aby z otroctví mohl být někdo vykoupen. Země by se stala rájem, kdyby mezi lidmi panovala ctnost Boží lásky. Lidé by se radovali ze štěstí a slávy svého souseda a spolutrpěli by jeho nouzí, smutkem a utrpením. Nedopusťme, aby se do našich srdcí dostal proklatý hřích závisti, protože kdyby v nás zapustil kořeny, stali bychom se nešťastnými. Když nám pekelný duch podsouvá závistné myšlenky, vypuďme je a prokazujme bližním přízeň, nechovejme se vůči nim lhostejně a chladně. Vždy právě naopak jim s ochotou pomožme. Jestliže by se nám jejich skutky zdály zlé, pomysleme si, že zřejmě nemáme pravdu. Nezapomínejme, že Bůh nás nebude soudit za cizí chování, ale za naše vlastní činy. Někomu se daří lépe, a to rodí v našem srdci závist. Připomeňme si namísto toho, že dobrý křesťan je povinen děkovat Bohu za dobrodiní, které sesílá na jeho bratra. Kdyby nás ohrožovala závist na úkor člověka, který je proti nám ctnostnější a zbožnější, pomysleme si: „Díky Bohu, že jsou na světě lidé, kteří nahrazují Tvůrci moje poklesky.“
Končím, bratři, a opakuji, že jestliže chceme být spaseni, musíme bližnímu přát dobro, těšit se z jeho štěstí a trápit se jeho neštěstím. Říká totiž apoštol Jan: „Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1J 4,20). Hleďme na krásný vzor, kterým je pro nás Ježíš Kristus. Chtěje nás vyléčit z proklatého hříchu závisti, zemřel na své nepřátele - zemřel, aby nás hříšné obšťastnil. Amen.
Tu řekl král sloužícím: „Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 22,13)
Jestliže nás každý smrtelný hřích může uvrhnout do pekla, tak co teprve hanebný hřích nečistoty? Což už sám název této neřesti nemusí poděsit každého člověka a tím více křesťana? Ach, kdybych vám tak mohl důkladně vyložit, jak černá a hnusná neřest je tento hřích. Potom byste před ním utíkali a nechtěli byste se s ním již nikdy setkat! Můj Bože! Jak se může křesťan oddávat takovéto nectnosti, která ho strašně ponižuje, která ho hanobí a sráží na úroveň zvířete bez rozumu! Jak se může oddávat takovému - řekněme to prostě - zločinu, který přináší lidské duši tak strašnou zkázu. A přesto přese všechno je křesťan Boží svatyní a živým článkem mystického těla, jehož hlavou je Ježíš Kristus. - Proč se člověk vrhá do nestydaté nevázanosti, která mu zkracuje život, připravuje ho o dobré jméno a zajišťuje mu nešťastnou věčnost? Abychom se vystříhali tohoto hříchu, ukáži vám nejprve celou jeho ohavnost; za druhé vám povím, jak se před ním můžeme chránit; a za třetí vám ukáži příčinu tohoto hříchu, a nakonec vás poučím, jaké prostředky máme užívat, abychom se před ním uchránili.
I.
Jestliže vám chci ukázat hrůznost tohoto proklatého hříchu - hříchu, který tolik duší uvádí do zatracení - bylo by třeba otevřít před vašimi zraky peklo s celou jeho hrůzou a ukázat vám, jak strašně Boží všemohoucnost dopadá na nešťastné oběti této neřesti. Přiznáte, že člověk není schopen úplně porozumět ani hnusotě tohoto hříchu, ale ani tvrdosti Boží, která nečisté trestá navěky. Řeknu jenom to, že kdo se dopouští hříchu nečistoty, ten se dopouští svým způsobem svatokrádeže, protože znevažuje článek Kristova těla a svatyni Ducha Svatého, kterou naše tělo je (srov. 1Kor 6,15-19). Z toho, i když nepřímo, můžeme vypozorovat, jak velký je v Božím pohledu tento hřích a jak velký zasluhuje trest.
Bylo by třeba, bratři moji, postavit nyní před vás nestydatou královnu Jezabel, která pro svou neřest zahubila mnoho duší; ona sama vám musí vykreslit strašný, pochmurný a zoufalý obraz muk, které nyní snáší v pekle a bude muset snášet na věky. Uslyšeli byste, jak uprostřed sžírajících plamenů ječí: „Běda mi, jak strašně trpím! Ach, překrásné nebe, nikdy tě nespatřím - pro mě už všechno skončilo. Prokletý hříchu nečistoty! To kvůli tobě jsem teď v plamenech, které mě požírají. - Ach, jak draze musím platit za hnusný, prchající požitek! Kdybych se mohla ještě jednou vrátit na zemi. Uměla bych docenit ctnost čistoty!“
A pojďme ještě dále, abyste mohli důkladněji poznat zrůdnost tohoto hříchu. A nemluvme teď o pohanech, kteří neměli to štěstí poznat dobrého Boha. Mám na mysli křesťana, který ví, že ho tento hřích zbavuje nebeského dědictví, že proměňuje syny Boha v syny hněvu a zavržení. Ještě jednou opakuji, že mluvím o křesťanech, které Ježíš Kristus vykoupil svou Nejsvětější Krví a učinil příbytkem Božím. Nemohu pochopit, jak se může křesťan oddávat této hnusotě. Už sama myšlenka na to musí člověka smrtelně zastrašit. Duch Svatý říká, že ubožák, který se oddá této nevázanosti, zasluhuje, aby ho duch pekelný zadupával tak, jak lidské nohy dupou po smetí.
- Sv. Brigitě Kristus kdysi zjevil, že pro neřestníky připravil strašná muka, ale že skoro už všichni lidé padli za obět této hanebné neřesti.
Vezměme do ruky Písmo svaté a podívejme se, jak tvrdě stíhá Bůh nečisté lidi už od počátku světa. Pohleďme, jak už před potopou se lidé oddali tomuto potvornému neřádu. Milosrdný Bůh nemůže snést tento pohled - lituje, že stvořil člověka a rozhodne se ho tvrdě potrestat. Otvírají se tedy nebeské prostory, vody potopy zalévají celý svět a očisťují poníženou zemi (srov. Gn 6). A pojďme dále. Obyvatelé Sodomy a Gomory se spolu se sousedními městy oddávali ošklivým neřestem. Bůh, zachvácený oprávněným hněvem, spouští na ta prokletá místa déšť ohně a spaluje tam všechny živé bytosti. Oheň a síra zabili všechno - lidi, zvířata, stromy, dokonce i země a kamení se stalo obětí Božího hněvu. Tam, kde předtím byla úrodná pole a pěkné skalnaté pahorky, tam nyní nacházíme Mrtvé moře, ve kterém nemůže přežít žádná ryba. Občas se setkáme na jeho březích s čímsi, co připomíná ovoce, jsou to však hrudky popela, připomínající lidské oko (srov. Gn 19). A ještě na jiném místě čteme, že Pán Bůh nařídil potrestat smrtí 24 000 lidí za to, že se oddávali nemravnosti (srov. Nm 25,9).
Směle můžeme říci, že právě tento proklatý hřích byl příčinou všech neštěstí vyvoleného lidu. Pohleďme na Davida, na Šalamouna, či na jiné biblické postavy. Co bylo původem pohany, která padla na ně a na jejich poddané? Což ne ta proklatá neřest? Ach, můj Bože, kolik duší ti vyrvává tento hřích! A kolik obětí přináší peklu!
V Novém zákoně nejsou tresty za smilstvo menší. Sv. Jan v Apokalypse vidí hřích nečistoty představený postavou ženy, která sedí na odporném zvířeti, majícím sedm hlav a deset rohů (Zj 17,3). Chce nám tím ukázat, že tělesný hřích se vztahuje na všechna Boží přikázání, že je příčinou jejich překračování, že táhne za sebou všechny hlavní hříchy. Jestliže se chcete doopravdy obrátit vyhněte se pokleskům nečistého člověka. Všimněte si, že se žádostivostí těla se boří všechna přikázání a člověk se stane vinný ve všech hlavních hříších. Nemusím tu zacházet do všech podrobností - sami to vidíte na vlastní oči. Dodám jen, že žádný jiný hřích nebývá zdrojem tolika svatokrádeží. Mnozí lidé to podceňují; jiní, i když dobře vědí, co to pro ně znamená, nechtějí se zpovídat ze svatokrádeží, nerozlučných dcer nemravnosti. Teprve na posledním soudu poznáme, kolik lidí uvrhla nečistota do věčného zavržení. Ano, bratři, tento hřích je výjimečně hnusný, a proto ho lidé konají v tajnosti. Chtějí ho skrýt dokonce i před sebou, i když dobře vědí, jak hluboko do něj zabředli.
II.
Abyste snadněji pochopili, jak často se křesťané s tímto hříchem setkají, povím vám nyní, jakými způsoby je možné se ho dopustit. Proti šestému přikázání se lidé prohřešují: myšlenkami, touhami, pohledy, slovy, skutky a situacemi.
1) Nejprve myšlenkami: Mnohým se nepodaří rozlišit myšlenky od tužeb - z toho pak snadno vznikají svatokrádežné zpovědi. Zlá myšlenka je špatná tehdy, když se dobrovolně zabýváme nějakou nesprávnou řečí, vztahující se k nám samým nebo k někomu jinému: i když ještě nejsme ochotni realizovat tuto myšlenku, ale plazíme se po těch špinavých a neslušných tématech. Při zpovědi je třeba vždycky říci, jak dlouho jste přemýšleli nad nějakou neřestnou věcí, je třeba také vyznat, zda jste se myšlenkami vraceli k nějaké neslušné rozmluvě, hříšné důvěrnosti, anebo něčeho, co jste viděli. - Zlý duch vám staví před oči rozmanité neřestné věci, urputně se snaží, aby vás alespoň myšlenkou přivedl ke hříchu.
2) Hřešíme také touhami. - Rozdíl mezi myšlenkou a touhou spočívá v tom, že touha směřuje k vykonání myšlenky. Touhou hřeší ten, kdo chce nečistý hřích uskutečnit, kdo k tomu hledá příležitost. A tehdy je potřeba při zpovědi jednoznačně říci, jestli byla tato touha skryta ještě hluboko v duši, nebo zda jsme již užívali nějaké prostředky k jejímu naplnění, nebo jestli jsme někoho obtěžovali majíce zlé úmysly; zda jsme někoho chtěli zlákat ke zlému - bratra, sestru, dítě, matku, sestřenici, bratrance či příbuzné. Kdyby někdo z vlastní viny nevyznal takovéto okolnosti, neměla by jeho zpověď žádnou cenu. Není třeba nikoho konkrétně jmenovat, ale kdyby někdo nevyznal, že se dopustil něčeho neuctivého s bratrem či sestrou, a jen obecně řekl, že „zhřešil proti ctnosti čistoty“ - nebylo by jistě takovéto vyznání dostačující.
3) Hřeší ten, kdo věnuje pozornost nečistým předmětům a obecně řečem, které nás snadno mohou přivést k pádu. Zrak je bránou, skrze kterou často vchází do duše hřích. Proto spravedlivý Job řekl: „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?“ (Job 31,1).
4) Hřešit můžeme také slovy. Skrze řeč vyjadřujeme navenek to, co si myslíme a co se děje v našem srdci. Je tedy třeba se zpovídat také ze všech nečistých slov a dodat, jak dlouho trvala taková nemravná rozmluva, jaké pohnutky vás k ní vedly a v přítomnosti kolika a jakých osob jste vedli nečisté řeči. Ach, bratři, pro mnoho dětí by bylo lépe, aby upadly do spárů tygra nebo lva, než se dostat do vlivu oplzlých lidí. Ústa mluví, čím srdce přetéká. Když to víme, snadno pochopíme, jak zkažená musí být srdce těch nebožáků, kteří se brodí a válejí v blátě nečistoty. Ó, Bože, ty sám jsi řekl, že strom se pozná po ovoci. Podle odporných řečí se pozná duchovní hniloba člověka.
5) Hřešit je možno také skutky. K takovýmto skutkům patří nedovolené dotýkání se jiných nebo nevhodné líbání. Nechci o tom blíže mluvit, protože dobře chápete, o co jde. Ale naproti tomu, kde jsou ti, kteří by se z takovýchto věcí zpovídali? Není divu - a ještě jednou to opakuji - že hřích nečistoty se stává úvodem k tolika svatokrádežím. Dozvíme se o tom podrobně v ten strašný den Božího zúčtování! Kolik děvčat tráví dvě nebo tři hodiny o samotě s nemravami? Jaké ohyzdné rozmluvy se tam odbývají, jak skutečně se ústa stávají pekelnými spáry! Ach, Bože, jak se uprostřed tak neuhasitelného ohně nemá rozpálit žádostivostí.
6) Hřeší se také tehdy, když se někomu dává příležitost k nečistému hříchu anebo se někdo takovéto příležitosti vystavuje. Vztahuje se to především na ženy, které se vyzývavě oblékají, a tím mají podíl na pohoršení jiných. Teprve na soudu Božím se dovědí, kolik pádů tím zapříčinily. Velká vina zatěžuje také ty osoby, které se dopouštějí rozmanitých flirtů a koketérií. - Není možno omlouvat člověka, který se s takovými osobami dává do rozhovoru. Je možné, že on v takové rozmluvě nenachází zálibu, ale postupuje špatně, hlavně se dobrovolně vystavuje nebezpečí. Ať tedy více uvažují ti, kteří už pod záminkou dohodnutého manželství spolu tráví mnoho času, dokonce i v noci. Ta všechny objetí, ke kterým dojde, dýchají smyslností, a vždycky jsou smrtelnými hříchy. Proto jmenovaní musí postupovat velmi ostražitě, aby je jednou Bůh těžce nepotrestal za hříchy spáchané před uzavřením manželství. A taktéž i sourozenci musí dávat pozor, aby mezi nimi nedošlo k žádným důvěrnostem. Těžká odpovědnost doléhá na rodiče, kteří nebdí nad skutky svých dětí.
Proti svaté ctnosti čistoty hřeší také ten, kdo se v noci ukazuje lidem bez přiměřeného zahalení - např. když jde otevřít dveře nebo pomoci nemocnému. Také matka musí dbát na to, aby nepohlížela nečistě na své děti a nedovolovala si nepotřebné dotýkání. Otcové, matky a nejednou i představení těžce zodpovídají před Bohem za to, když se ukáže, že se z jejich viny objevily mezi dětmi nebo podřízeným hříšné důvěrnosti.
Hříchu se dopouští ten, kdo čte špatné knížky nebo je půjčuje jiným, ale i ten, kdo si prozpěvuje nemravné písničky. Špatné jsou také milostné dopisy a korespondence. Dále má na cizím hříchu účast ten, kdo usnadní mladým lidem setkání pod záminkou zkoušení manželství. Jestliže chcete, aby vaše zpovědi byly dobré, musíte vyznat všechny okolnosti s tím spojené. Jestliže se dopustíte hříchu smilstva, stáváte se sluhy a otroky ďábla a uvrhujete se do věčného zatracení. Ale kdybyste někoho mladého přivedli k hříchu poprvé, kdybyste ho připravili o nevinnost a květ panenství, a otevřeli tak ďáblu bránu do jeho srdce - kdybyste duši, která byla předmětem lásky Nejsvětější Trojice, uzamkli nebe činíce z ní předmět hodný prokletí na zemi i na nebi, spáchali byste velmi těžký hřích a jako z takového byste se z něho museli vyzpovídat. Zhřešit s osobou svobodnou, neoddanou, nepříbuznou, je podle učení sv. Pavla těžkým přestoupením - je hříchem, který uzamyká nebe a otvírá věčné propasti. Mnohem těžší zločin ale je, jestliže někdo hřeší s osobou oddanou. Je to totiž strašná nevěra, která znehodnocuje a ničí všechny milosti svátosti manželství, strašná věrolomnost a pošlapání přísah uzavřených před oltářem nejen v přítomnosti andělů, ale také před Ježíšem Kristem. Takový zločin přivádí prokletí na celý dům i farnost. Hřích s osobou nespřízněnou a neoddanou je smrtelný a ničí nás na věky. Kdo ale hřeší i přes svazek manželský nebo příbuzenský (např. otec s dcerou, matka se synem, bratr se sestrou, s nevlastní sestrou, bratranec se sestřenicí), páchá zločin tak těžký, že větší už si nelze ani představit. Takový člověk se totiž vysmívá nejsvatějším právům studu, znevažuje a zašlapává všechna práva náboženská i přirozená. A vrcholem je hřích s osobou zasvěcenou Bohu, který je štítem zla, protože je strašlivou svatokrádeží.
Ach, můj Bože, jak se křesťané mohou oddávat takovýmto nestydatostem! Kdyby se alespoň po těchto strašných úpadcích utíkali k Bohu a prosili ho o odpuštění, aby je ráčil vytrhnout z té hluboké propasti! A co si máme myslet o tom, že velká část lidí si i přes spáchání hříchu nečistoty žije pokojně a bez zamhouření oka směřuje k věčnému zatracení?
III.
Můžete se nyní zeptat, co lidi obyčejně vede k tomuto pádu. Každé dítě, které se učí katechismu snadno odpoví, že původem bývají tance, bály, časté důvěrné dotyky s osobami pohlavně zvrácenými, muzika, příliš volné řeči, nemravné oblékání a neúměrný vztah k jídlu a pití.
A proč nekontrolování se při jídlu a pití vede ke zlému? Je to tím, že tělo dychtí proti duchu a žene ho do zhouby. Konečně proto je třeba ho umrtvovat - jinak dříve nebo později strhne duši do pekla. Osoba, které záleží na záchraně duše, se každý den umrtvuje - byť by jen v malém mluvení, nebo v jídle či v odpočinku. Sv. Augustin tvrdí, že pijanství velmi snadno přivádí k nečistotě. Vejdete na chvíli do nějaké hospody nebo pobudete chvíli v přítomnosti opilce a stane se, že z úst člověka, který nad sebou nemá řádnou kontrolu, vylétnou slova nemravná a špinavá. Přesvědčte se také, že chování takových lidí je hanebné - dělají řeči, kterých by se za střízlivosti nikdy nedopustili. Jestli si tedy, drazí bratři, chcete zachovat čistotu duše, pak v neposlední řadě musíte něco odepřít svému tělu, jinak vás přivede do záhuby.
Také bály a tance jsou z tohoto pohledu velice nebezpečné. Nejméně tři čtvrtiny mladých lidí se z tohoto důvodu dostanou do spárů nečistého ducha. Nemusím vám to dokazovat, protože už z vlastní zkušenosti víte, kolik špatných myšlenek, kolik nevhodných tužeb a nemorálních poklesků způsobují tance. Moc se nedivím, že osm francouzských synod zakázalo svévolné zábavy pod těžkými tresty. Ale řeknete mi, proč to někteří kněží nepovažují za hřích? Řeknu jen tolik, že před Bohem bude každý skládat účty za sebe. Proč se tolik mladých lidí ničí? Proč nepřistupují ke svátosti svatých? Proč opouštějí modlitbu? Původem toho jsou zábavy a tance, které přesahují do pozdní noci. - Kolik děvčat ztratilo z toho důvodu dobré jméno - a ještě více: svou ubohou duši, nebe, i Boha! Sv. Augustin tvrdí, že menším zlem by bylo celou neděli pracovat, než strávit ji při tancích! Ano, moji bratři, teprve na posledním soudu se přesvědčíme, že kvůli těm zábavám děvčata, která tak ráda na nich pobývala, nadělala víc hříchů než mají vlasů na hlavě. Kolik je přitom spácháno nečistých pohledů, kolik tužeb, kolik nečistých doteků, nemravných slov, rozmanitých objetí, kolik závisti a klevet? - Dobře řekl trpící Job: „Hulákají při bubínku a citaře a radují se za zvuku flétny. Tráví své dny v pohodě a do podsvětí sestupují v mžiku“ ( Job 21,12 -13). Prorok Ezechiel říká z Božího nařízení Židům, že za tance na ně padne tvrdý trest, aby se toho celý izraelský lid začal bát. Sv. Jan Chrizostom tvrdí, že patriarchové Abrahám, Izák a Jákob nedovolovali pořádat plesy na svých slavnostech bojíce se trestů nebes. Zřejmě není třeba k tomu vyhledávat dlouhá zdůvodnění. Zeptám se vás jen: Povězte upřímně, chtěli byste zemřít poté, co se vrátíte z tancovačky? Určitě ne. Sami tím přiznáváte, že nesmyslné oddávání se zábavám je svodem zla a že je třeba se z toho zpovídat. Za časů sv. Karla Boromejského byli lidé, kteří provozovali hýřivý způsob života, vystavováni tvrdému trestu a někdy dokonce exkomunikováni. V hodině smrti se přesvědčíte o pravdivosti toho, co říkám, ale pro mnohé už nebude čas k nápravě. Jen slepí mohou tvrdit, že při tancích nehrozí žádné nebezpečí. Kdyby to tak mělo být, proč se lidé, kteří chtěli zdobit nebe, tak ostražitě vyhýbali zábavám a tancům, proč tak litovali všech poblouznění mládí? Teď se můžeme klamat, ale až přijde den, kdy nám spadnou z očí klapky - den, v kterém nám budou nanic všechny výmluvy, v ten den budeme pohlížet na svět jiným pohledem.
Neskromnost a přehánění v oblékání nás také přivádí ke zmíněnému úpadku. Marnivost, která se projevuje způsobem oblékání, se velmi často stává příčinou milostných pohledů, nečistých myšlenek a dvojznačných nečistých rozhovorů. Kdybys chtěl, byť jen trochu, pochopit zlo, jaké z toho vzniká, musel bys alespoň na chvíli padnout na kolena před křížem a vcítit se do toho, jako bys právě v té chvíli měl být odsouzen na věky. Světské osoby jsou zdrojem nečistoty a jedovatým pohoršením pro ty, kteří nemají dostatečné síly k boji v příležitostech, které se jim podbízí. Svůdci mají často velmi vyzývavý vzhled tváře a smělý pohled. Z jejich chování je od začátku možné rozpoznat, že jsou otroky nečistoty a chtějí zachvátit smrtelnou chorobou ty, kteří na ně hledí bez patřičné ostražitosti. Jenom pomysleme, kolik shnilých srdcí se bloumá po světě - srdcí spalovaných žádostí, srdcí, která jsou jako planoucí otep slámy?!
Jestliže jste pochopili, jak velkým zlem je nečistota a kolika způsoby je možné se jí dopustit, proste Boha, aby vás naplnil svatou bázní a uchránil od těchto ošklivých pádů.
IV.
Pozastavme se nyní u toho, co je třeba dělat, abychom se uchránili před tímto strašným hříchem - hříchem, který tolik bídných duší vleče do záhuby. Prostředky k tomu nám ukazuje už učení katechismu. Proto by vám to umělo vylíčit nejedno dítě. Základem těchto prostředků je spořádaný život, modlitba, účast na svátostech, horlivá úcta k Největější Matce, vyhýbání se příležitostem ke hříchu, rychlé odvracení nečistých myšlenek, které nám podsouvá zlý duch.
Řekl jsem, že je třeba milovat spořádaný život. Nenařizuji vám tu, abyste se všichni pohřbili v pustých lesích anebo v klášterech - což však by bylo pro vás velkým štěstím. Chci vás jen varovat, abyste se vyhýbali osobám, které rády mluví v slizkých řečech, schopných zapálit obrazotvornost, a také osobám, které se zajímají jen o pozemské zájmy a vůbec nemyslí na Boha. Zvláště v neděli místo chození po návštěvách vezměte do ruky knížku - např. Následování Krista nebo životy svatých - a rozvážně ji přečtěte. Díky takové lekci se naučíte, kolik bojů vybojovali Boží vyvolení, kolik přinesli obětí, aby se líbili Bohu a zachránili svou duši. Zbožné čtení vám dodá zápal ke ctnostnému a bohabojnému životu. Čtouce životy svatých řeknete sami sobě, jako kdysi sobě řekl těžce raněný Ignác z Loyoly: Proč bych neměl dělat totéž, co konali ti svatí? Což mi dobrý Bůh nepomůže zvítězit, jak pomohl ostatním? Což pro mě není připraveno to samé nebe, které už oni zdobí? Což se nemám bát toho samého pekla, kterého se báli oni? Ano, moji bratři, je třeba se vyhýbat lidem, kteří nemají v srdci Boží lásku. Jen z nutnosti, když nás k tomu vedou naše závazky, obcujme se světem. Jestliže chceme zachovat čistotu srdce, musíme milovat modlitbu. Protože ctnost nevinnosti je darem nebe - plyne z toho, že je třeba se o ni modlit. Skrze modlitbu se setkáváme s Bohem, anděly a svatými a oduševňujeme se. Naše srdce a mysl se odvracejí od závislosti na stvoření, zajímají se o vyšší hodnoty a stále více milují dobra nebeská.
Nemyslete však, že každým pokušením urážíme dobrého Boha. Hřích totiž záleží na svolení vůle a na příjemnosti, kterou v něm člověk hledá. I kdyby snad pokušení trvalo osm až patnáct dní, vyjdeme z něho celí, a dokonce krásnější než mládenci z rozpálené pece v Babylóně, to však pod jednou podmínkou - že budeme mít odpor ke hříchu. Je třeba se totiž co nejrychleji utíkat k Bohu a říkat: „Bože, pospěš mi na pomoc! Ty víš, že bez tebe nemohu nic udělat, že jsem velmi nakloněn k hříchu. Ale tvá posilující milost mi jistě přinese vítězství! Ach, Nejsvětější Panno, nedovol, aby se ďábel zmocnil mé duše - duše, za kterou tolik vytrpěl tvůj božský Syn.“
K zachování čistoty je třeba důstojně přistupovat ke svátostem. Kdo často a zbožně čerpá z těchto Spasitelových zdrojů, ten s lehkostí upevňuje krásné ctnosti. Dobře o tom ví pekelný duch, a proto se snaží nás odvést od zpovědi a svatého přijímání. Anebo se nás snaží zlákat ke svatokrádežnému přijímání těchto svátostí. Probouzí v nás obavy, nepokoj a odpor. Namlouvá nám, že postupujeme špatně, že kněz nás nezná, že ho podvádíme. Na tyto intriky pekla nemusíme moc obracet svou pozornost, ale právě naopak - je třeba znásobit úsilí, často přicházet k těmto zdrojům milosti a odevzdat se láskyplnému Bohu. Když vás zlý duch bude odvádět od svátosti svatých, volejte s důvěrou: „Bože, ty víš, že hledám jen tebe a spásu své ubohé duše!“ Opravdu - hrůzu z nás satan nebude mít za žádných jiných okolností, než díky častému a pokornému svatému přijímání, které je tím obdivuhodným vínem, plodícím dědictví: „Jaká je jeho dobrota, jaká jeho krása! Působí, že mládenci prospívají jako obilí a panny jako mošt“ (Zach 9,17). Jak by nebylo možné být čistý, když se do srdce přijímá král čistoty? Jestli tedy chcete zachovat nebo získat tuto krásnou ctnost, která dělá lidi rovné andělům, pak často a zbožně přistupujte ke svátostem. Peklo vám neuškodí - i kdyby sebevíce napínalo všecky snahy a nastražovalo vaší ctnosti nejhorší překážky.
Jestliže v sobě chceme zachovat svatyni Boha v celé nádheře, pak mějme velkou úctu k Nejsvětější Matce, protože ona je Královnou panen. Ona první přinesla prapor této nesrovnatelné ctnosti.
A pozastavme se teď nad tím, jak Bůh velmi cení tuto ctnost. Rodí se skrze matku chudou a nikomu neznámou, ale čistou a svatou. Jako pěstouna si vybírá sv. Josefa, který miloval tutéž ctnost a ve stupni dokonalém - i když zjevně nižším než jeho přečistá snoubenka - ji prožíval. Sv. Jan Damašský nás vřele zve, abychom měli úctu k nesrovnatelné čistotě, jakou se vyznačovala Nejsvětější Matka. Zdůrazňuje přitom, že přijmeme od Boha všechno, oč ho budeme prosit ve jménu výsady této Panny Královny. Tentýž církevní otec dodává, že tato ctnost je tak milá andělům, že v nebi neustále zpívají: „Panno nad pannami, chválíme tě a oslavujeme, Matko krásné lásky.“ Velký Mariin služebník, sv. Bernard, řekl, že více duší obrátil skrze modlitbu Zdrávas Maria než skrze všechna svá kázání. A tento svatý nám říká: „Znáte pokušení? Vzývejte o pomoc Marii a určitě vám ji dodá.“ Když se modlíme Zdrávas Maria, celé nebe se těší a peklo rmoutí, neboť si připomíná, že Maria se stala v rukou Božích nástrojem pokoření všech jeho záměrů. Proto nám tento velký světec tak vřele doporučuje utíkat se k Matce Boží. Jestli si vás zamiluje Matka Nejsvětější, pak vás bude také milovat její Syn, Ježíš Kristus. Jestliže chceme zachovat ctnost čistoty, musíme bojovat s pokušením a utíkat od příležitosti ke zlému, tak jak to dělali svatí. Např. patriarcha Josef zanechal polovinu pláště v rukou nehodné Putifarovy ženy, která ho sváděla ke hříchu, a utekl, protože nechtěl urazit Boha (srov. Gn 39,12). Čistá Zuzana raději riskovala smrt, než aby ztratila pro sebe tak drahou ctnost (srov. Dan 13).
Poslouchejte ještě, co se přihodilo sv. Martiniánovi, který na poušti trávil život zasvěcený Bohu. Jednou přišla do jeho cely na samotě jakási hříšná žena. Naříkala, že zabloudila v lese, a prosila poustevníka, aby se nad ní slitoval. Svatý ji přijal do poustevny a sám odtud odešel. Když se následujícího dne vrátil, aby se dověděl, co se s tou ženou stalo, našel ji celou nastrojenou. Uslyšel od ní, že ji poslal Bůh speciálně do této cely, aby uzavřela s Martiniánem dohodu. Pak ještě dodala, že má ve městě ohromný majetek, z kterého bude možno rozdávat velké almužny. Svatý se chtěl přesvědčit, zda to pochází od Boha, nebo je to dílo zlého ducha. Přikázal tedy ženě čekat. Řekl jí, že každý den přicházejí na toto místo lidé, kteří se odporoučejí jeho modlitbám, a proto on teď musí jít na kopeček, aby pohlédl, zda někdo nepřichází, aby nezbloudil a neodešel bez ničeho. Když tedy vyšel na kopec, uslyšel tajemný hlas: „Martiniáne, Martiniáne, proč nasloucháš hlasu satana?“ Tak ho to přesvědčilo, že po návratu do své poustevny rozpálil velkou otep a skočil do ohně. Strach před hříchem a bol, jaký pocítil v plamenech, způsobili, že začal hlasitě křičet. Tehdy přiběhla ta nešťastná žena a začala se vyptávat, kdo ho strčil do ohně. Na to svatý odpověděl: „Když teď nemohu klidně snášet oheň pozemský, jak potom snesu oheň pekelný, jestliže udělám hřích, ke kterému mě svádíš?“ Tato slova tak pohnula onou ženou, že zůstala už napořád v poustevně světce, který si vybudoval sám pro sebe celu o hodně dál, a tam žil životem pokání.
Sv. Tomáš Akvinský vyhnal nedobrou ženu ze svého příbytku rozpáleným polenem.
Sv. Benedikt, když na něj přicházela nečistá pokušení, se vrhl do trní a poranil se do krve. Jindy se vrhl až po šíji do mrazivé vody, aby tímto způsobem uhasil nečistou žádost. Musíme znovu pocítit chvění, když čteme svědectví tak velkého učitele církve, jako je sv. Jeroným:
„V rozlehlé, sluncem spálené poušti nepřestávám plakat u nohou Ukřižovaného, živím se černým chlebem a bylinami, spím na holé zemi a piji vodu z pramene - dokonce i v čase nemoci. Když na mě přijde pokušení, vezmu do rukou kámen a biji se jím v prsa tak, že krev vytéká z úst, a přesto mi zlý nedá pokoj. Vždy je třeba mít v rukou zbraň.“ Jaký tedy, drazí bratři, z toho všeho vyvodíme závěr? Není ctnost, která by nás dělala milejšími Bohu, než ctnost čistoty, a opačně - žádný hřích nedělá tolik radosti zlému duchu jako smilstvo. Musíme se tedy účinně bránit před útoky pekla a pilně dávat pozor na své pohledy, myšlenky, vzrušení srdce, často se utíkat k modlitbě, vyhýbat se zlým příležitostem i špatným společnostem, tancům či zábavám, musíme umrtvovat své tělo, spoléhat se na Pannu Marii a přijímat často svátosti svatých. Budeme blahoslavení, jestliže nepošpiníme svá srdce tímto prokletým hříchem - neboť Ježíš Kristus jasně řekl, že čistí budou navěky vidět Boha (srov. Mt 5,8). Amen.
Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený,
nesnesu tě v ústech. (Zj 3, 16)
Kdo se neulekne, zbožný posluchači, když uslyší z úst samého Boha tak surový výrok proti biskupovi, který, jak se zdálo, svědomitě vykonával všechny svoje závazky jako věrný služebník církve? Jeho život byl nenapadnutelný. Svůj majetek užíval správným způsobem, káral prohřešky, nedával nejmenší pohoršení, postupoval vzorně a příkladně. A přesto mu Pán skrze ústa sv. Jana říká, že ho zavrhne a potrestá, jestliže se nezmění. Tento příklad je tím hroznější, že touto cestou jdou mnozí, a nemají přitom žádné obavy o spásu své duše. Nepatříme také k těmto lidem? Jsme na správné cestě? To nevíme a odtud pramení i náš strach. Jak strašná je tato nejistota!
Snažme se rozpoznat, zda patříme do skupiny těch nešťastníků, které nazýváme vlažnými. V první části svého kázání proberu znaky, podle nichž je možno poznat lenost a vlažnost ve službě Boží; ve druhé předložím některé prostředky proti této duševní chorobě.
I.
Když k vám teď promlouvám, drazí přátelé, o bídném stavu vlažné duše, pak zde nemám na mysli ty, kteří žijí ve smrtelném hříchu a nechtějí se z něho pozvednout. Takový stav je rovněž bídný a zoufalý, neboť tyto hříšníky na věčnosti čeká strašná Boží pomsta. Ti, kdo jsou zasaženi tímto neštěstím, jsou jistě i zde, mezi mými posluchači, ale jim to neříkám - mohlo by je to zaslepit a zatvrdit ve zlém. Když mluvím o vlažné duši, nemluvím o těch, kteří ani na velikonoce nejdou ke zpovědi a ke sv. přijímání. Ti ať pamatují, že i přes své modlitby a dobré skutky půjdou do záhuby. Ať setrvají v zaslepenosti, jestli je jim tak dobře. Ale řeknete mi, že přece ne všichni, kteří na velikonoce přistupují ke sv. přijímání nebo se i během roku zpovídají, budou spaseni.
To je pravda! V tom nevelkém počtu vyvolených budou pouze ti, kteří přijímají svaté svátosti, a nenajde se tam ani jeden z těch, kteří se v čase velikonočním vyhýbají zpovědím a sv. přijímání. Uvěřte mi, malověrní, zaslepení a zatvrzelí hříšníci. Bez zpovědi a velikonočního svatého přijímání pro vás není věčná radost.
Mezi vlažné nepočítám také ty, kteří by současně chtěli patřit Bohu i světu, kteří se klaní před svým Tvůrcem, ale zároveň vztahují ruce ke světu. Takové osoby obvykle vyhledávají sobě příjemného zpovědníka, který by pochopil jejich přestupky. Často můžeme spatřit mladou dívku, která ještě před měsícem nebo před dvěma týdny klečela u zpovědnice, a dnes se vyparáděná oddává tancování, zábavám nebo nemravně rozpráví s mládenci. Jak smutné jsou to vyhlídky, jak politováníhodné v očích Božích. Kdo chce sloužit Bohu i světu zároveň, ten znevažuje Spasitelovu Krev, i když se zpovídá vyhledávajíc sobě kněze, kteří hledí přes prsty na jeho svinstvo a lehce mu dají rozhřešení.
V čem tedy, drazí posluchači, spočívá vlažnost ve službě Boží? Tak tedy - vlažná duše ještě úplně v Božích očích nezemřela: je v ní víra, naděje a láska, ale víra - bez horlivosti; naděje - bez síly; láska - bez ohně a zápalu.
Představme si srovnání mezi křesťanem horlivým a lhostejným ve službě Boží.
Dobrý křesťan nejen že přijímá všechny pravdy naší víry, ale také je promýšlí a chce je náležitě znát. Ochotně naslouchá Božímu Slovu a čím častěji ho poslouchá, tím větší v něm má zalíbení a tím více z něho čerpá. Prchá před tím, co Bůh zakazuje a horlivě plní jeho nařízení. Čas strávený nasloucháním pravdám víry je mu příjemný, protože právě tehdy se dovídá, jak jít do nebe a spasit svou duši. Nejen že ví, že Bůh vidí všechny jeho činy a že jej z nich bude soudit v hodině smrti, ale má také na mysli spravedlivé soudy Boží a horlivě se stará o růst v dobrém; užívá k tomuto cíli všechny možné prostředky a pokání. To, co doposud udělal, považuje za nic; lituje, že ztratil mnoho času, ve kterém mohl nashromáždit velký poklad pro život věčný.
A jak úplně jiný je křesťan vlažný! Věří pravdivě všemu, co učí církev, ale jeho víra je tak slabá, že se vůbec nerozhostí v jeho srdci. Nepochybuje, že ho Bůh vidí v každé chvíli, ale nezabrání mu to v pádu. Ví dobře, že setrvávat ve stavu vlažnosti se Bohu nelíbí, ale nedělá nic, aby se z této duchovní letargie dostal. Ví, že Ježíš Kristus ve svátosti pokání odpouští hříchy a dává vzrůst ctnostem. Ví, že tato svátost uděluje mnoho milostí potřebných k dobře prožitému životu - ale na něho to nemá žádný vliv; nadále setrvává v lenivosti a vlažnosti. Je přesvědčen, že Ježíš Kristus ve svátosti oltářní je pro jeho bídnou duši pravým pokrmem - ale on po tomto nebeském chlebě netouží. Jeho zpovědi a svatá přijímání jsou velmi řídká. Přistupuje ke zpovědnici jen při příležitosti nějakého svátku, jubilea či misií, a to proto, že to tak dělají jiní, a ne z vlastního přesvědčení. Nejednou závidí těm, kteří častěji čerpají milosti ze zdrojů Spasitelových. Slovo Boží poslouchá s nechutí a s vlažností; nenajdeme u něho cit a pochopení pro věci vyšší. Kázání ho nedojímá, nudí se při něm: zdá se mu, že už to všechno ví. Cítí odpor k delší modlitbě, Otčenáše odříká v roztržitosti; žije ještě, ale pro nebe neumí a nechce pracovat.
Naděje dobrého křesťana je silná a důvěra v Boha neochvějná. Nikdy nezapomíná na poslední věci. Často rozjímá nad Ježíšovým utrpením a srdečně s ním soucítí. Jednou si připomíná peklo a tresty za hříchy, což ho chrání před úpadkem; jindy opět pozvedá svou mysl k nebi a rozvažuje, jak dobrý a štědrý je Bůh vůči těm, kteří ho mají rádi. Představuje si, jak velká odměna čeká člověka, který z lásky k Bohu opustí všechno na světě. Touží a prahne jen po Bohu, pozemská dobra mu nejsou ničím, světská radost ho naplňuje odporem - neboť ví, že je učedníkem Ukřižovaného. Jeho život je životem slz a utrpení. Smrt pro něj není strašná, protože to přece ona člověka vysvobodí z dočasného utrpení a navždy sjednotí s Bohem.
Vlažná duše neobrací pozornost na dobra a tresty na věčnosti; možná někdy pomyslí na nebe, ale nemá silnou touhu, aby dosáhla života věčného. Ví, že hřích zamyká brány nebe, ale přesto se nenapravuje a setrvává v tom samém stavu - této ubohé duši vládne zlý duch. Dovoluje jí dělat rozhodnutí k nápravě: vlažný člověk má občas dobrou vůli: že se umrtví, že bude opatrnější v řečech, trpělivý v těžkostech a upřímnější vůči bližním. Kdepak! I přes takováto předsevzetí je jeho život po mnoho let stále stejný. Připomíná to člověka, který někomu závidí, že jede na triumfálním voze, ale samému se mu nechce udělat ani krok, aby dosáhl toho samého štěstí. Nechce se zříci dober věčných, ale kromě toho vzdychá po dobrech pozemských; kdyby mohl žít na světě bez kříže a utrpení, nikdy by nepomyslil na smrt. Když mu řeknete, že pozemské žití je plné běd, odpoví, že to tak je jenom tehdy, když všechno nejde po naší mysli. Když na něj dobrotivý Bůh sesílá kříže a těžkosti, oddá se smutku, nářku, reptání a nejednou dokonce upadá do zoufalství. Nepamatuje, že milosrdný Bůh ho skrze toto utrpení chce odvrátit od světa a přiblížit k sobě. Dokazuje, že trpí nezaslouženě, že mnoho lidí, nesrovnatelně horších než on, se těší ze štěstí a svobody.
Naštěstí vlažná duše úplně na Boha nezapomíná, ale mnoho si o sobě myslí, ochotně naslouchá pochlebování a netoleruje napomínání a pokořování. Dobrý křesťan všechny milosti připisuje Bohu, je si vědom své bídy a nedokonalosti. Nevěří pochlebovačům a za nejlepší přátele považuje ty, kteří ho upozorní na jeho slabosti a poklesky. Velmi svědomitě prchá před každou příležitostí ke hříchu, protože ví, že může lehce upadnout; nespoléhá se na své dobré postavení, sílu a ctnosti. Z vlastní zkušenosti ví, jak je náchylný k hříchu, a proto se celá jeho naděje a důvěra obrací k Bohu. Protože ví, že se zlý duch bojí duše, která se oddává modlitbě, a snaží se, aby celý jeho život byl aktem upřímné modlitby a sladkého sjednocení se s Bohem. Myslet na Boha je odpočinkem jeho duše, jeho srdce se obrací k Bohu jako k nejlepšímu Otci, Příteli a Dobrodinci. Zřídka se stará o pozemské zájmy, naslouchá jim tak lehkovážně, jako lidé světští věcem nadpřirozeným. Jeho štěstí spočívá v křížích a trápeních, modlitbě, postu a rozjímání o Bohu.
Vlažná duše také vkládá naději do Boha. Když se objeví příležitost k hříchu, doufá, že neupadne, a jestliže upadne, svůj poklesek připisuje bližnímu a ujišťuje, že příště se bude lépe bránit.
Kdo upřímně miluje Boha a hledá spásu své duše, ten co nejhorlivěji prchá před příležitostí ke hříchu, varuje se zároveň větších poklesků i menších chyb. Co odsoudí Bůh, to i on odsoudí - v jeho očích je těžkým zlem všechno, co se nelíbí Stvořiteli. Pamatuje, že vystupuje po příčkách žebříku a neztrácí ani chvíli, aby se mohl dostat na jeho poslední stupínek. Každý den postupuje v dobrém až do smrti, kdy pro něj začíná šťastná věčnost. Je orlem, který krouží povětřím, nebo bleskem, který od chvíle objevení se až do ztemnění neztrácí nic ze své záře. Tak postupuje, moji posluchači, duše, která pro Boha pracuje a co nejvroucněji ho touží poznat. Je bleskem, neví co je to odkládání a protahování, dokud nespočine v lůně svého Tvůrce. Jak se naše mysl neslýchanou rychlostí přenáší z jednoho konce světa na druhý, tak rovněž náš duch a naše touhy se musí zaměřit k Bohu.
Naopak vlažná duše nemá takovou lásku k Bohu, která překonává na cestě ke spáse všechny těžkosti. Vlažnou duši můžeme srovnat se slimákem, který se plazí tak pomalu, že je těžké poznat, zda se vůbec pohybuje. Jeho láska k Bohu připomíná malou jiskřičku, která dřímá pod vrstvou popela. - Takový člověk se však potácí v pozemských myšlenkách a touhách, které Boží lásku přehlušují, a stejně jako popel zadušuje jiskru, stěžují jeho postoj v dobrém a časem ho úplně udusí. Vlažný člověk se nebojí věčné záhuby. Jeho láska je bez zápalu, bez skutků a síly. Sotva udělá to, co je nezbytně potřebné ke spáse, na ostatním mu buď nezáleží, nebo to považuje za drobnost. Ach, milovaní přátelé, ta ubohá vlažná duše připomíná spícího člověka, kterého moří sen. - Chtěl by číst, nebo něco dělat, ale zároveň mu všechno padá z ruky. Vůle vlažného člověka je slabá. Nemá sílu a odvahu k vykonání předsevzetí a dobrých tužeb.
Vlažný křesťan ledabyle plní své závazky: ranní a večerní modlitby se odmodlí na kolenou, každý rok se zpovídá na velikonoce a možná i častěji; ale ukazuje přitom tolik odporu, tolik lhostejnosti, tak málo se připravuje i napravuje, že to zřejmě dělá z jakéhosi zvyku a chladné bezduché rutiny. Netvrdím, že zpovědi a sv. přijímání vlažného křesťana jsou svatokrádežné, ale nepřináší jeho duši nejmenší užitek a místo toho jen zatěžují jeho svědomí vůči Bohu. Jeho modlitby jsou bez přípravy, bez sjednocení s Bohem, protože hned po probuzení nemyslí na Tvůrce a na svou duši, ale na své zájmy a práci, jež ho čeká během dne. Jeho mysl je tak silně zaujatá běžnými záležitostmi, že myšlenka na Boha v něm nenachází nejmenšího místa. Protože stále jen rozvažuje, co sám má udělat, anebo jaké úkoly má zadat svým pracovníkům a dětem. Když pokleká k modlitbě, neví, o co má prosit Boha, co je pro něho důležité, neví dokonce, v čí přítomnosti se nachází. Svědčí o tom jeho neosobní účast na modlitbě. Je podobný nuzákovi, který zná svou nouzi, ale nechce z ní vyjít, protože mu je v ní dobře. Připomíná nemocného, který ztratil všechnu naději na uzdravení - nechce lékaře, nechce prášky. Během modlitby je dokonce připraven hovořit, jakmile se mu dá nějaký podnět. Proto odkládá modlitbu „na později“, i když k tomu nemá žádnou vážnější příčinu. Vlažný člověk si v čase modlitby hraje s rukama, upravuje na sobě oblečení, volá na děti i na sluhy. Je přesvědčen, že tyto jeho roztržitosti nejsou dobrovolné, a tak ani ze své strany nevyvíjí žádnou snahu, aby se jich zbavil.
Vlažný hospodář či hospodyně nepracuje těžce v neděli a ve svátky, ale nedbá na sloužící, aby byli na pobožnosti, přikazuje pastýři pobývat po celé týdny na poli, vůbec ho neposílá na mši sv. a na výklad katechismu do kostela.
Vlažný člověk se bude zpovídat každý měsíc, možná i častěji. Ale jaképak to jsou zpovědi! Není na ně připravený, ani netouží po nápravě. Tyto zpovědi jsou tak malé a slabé, že je rozpráší i slabý záchvěv větru. Když přijde do zpovědnice za dalších 20 let, bude se zpovídat z toho samého. Smrtelným hříchům uniká, ale nestraní se pomluv, lži, závisti, přetvářky, nelásky k bližním. Jestliže takové osobě neprokážete přiměřené ocenění, bude se tím trápit a uchová si v srdci hořkost.
Vlažný člověk ráno před přijetím sv. přijímání bude myslet na své zájmy. Muž např. bude zaujatý myšlenkami na nákup a prodej, žena bude přemýšlet o hospodaření, o dětech, děvče o oblékání, mladík o zábavách. Lhostejný uzamkne Boha ve svém srdci jako v temném a špinavém vězení. Nezpůsobí mu smrt, ale nechá ho ve své duši bez radosti a útěchy. Po sv. přijímání celý den nepovznese svou mysl k Bohu.
Vlažná osoba se nepozastaví nad stavem své duše, je spokojená se svými zpověďmi, nebojí se dřívějších hříchů. Na mši sv. jde ze zvyku a vůbec nepřemýšlí o významu této Nejsvětější oběti. Jiné zbožné praktiky různého druhu jsou jí lhostejné. V kostele je roztěkaná, nestará se o usebrání ducha. Posty nedrží skrupulentně, neboť buď jí vícekrát denně dosyta, nebo jí častěji než by se patřilo. Dobré skutky plní bez náležitého úmyslu, např. chce někomu udělat radost buď z přirozené pohnutky, nebo kvůli ostatním. Lhostejní by ochotně konali dobré skutky, kdyby to nebylo spojeno s obětí. Navštívili by nemocné, kdyby oni sami k nim přišli. Darovali by almužnu potřebným, ale čekají, až je žebrák sám o to poprosí.
Zamysleme se dobře nad tím, drazí přátelé, do které skupiny lidí patříme. K hříšníkům, kteří nemyslí na spásu své duše, kteří už skoro přehlušili výčitky svědomí? A možná, že jste připočteni ke spravedlivým, kteří myslí jen na Boha a k Bohu směřují, kteří mají o sobě pokorné mínění a považují se za nejnehodnější bytosti na světě? A můžete patřit mezi ty lhostejné a bojácné duše, které tu byly charakterizovány. Kterou cestou postupujeme? Kdo může o sobě s jistotou říci, že není velkým hříšníkem ani vlažným člověkem, ale spravedlivým a vyvoleným? Ach, drazí posluchači, kolik křesťanů horlivých v očích světa je vlažných před Bohem, který zná nejskrytější tajemství srdcí.
II.
Jaké prostředky máme tedy užívat, abychom se dostali z tohoto žalostného stavu? Dřív než na tento dotaz odpovím, musím nejprve zdůraznit, že stav vlažnosti je mnohem více nebezpečný než stav hříšníka. Protože velký hříšník, který odchází od velikonoční zpovědi a je přesvědčen o hanebnosti svých skutků, který občas naříká nad svou morální nouzí, se z ní s Boží pomocí časem pozvedne. Naopak lhostejná duše je se sebou spokojená, zdá se jí, že je v přízni Boží v době, kdy Pán Bůh na ni hledí s odporem a nakonec ji odsoudí k zatracení. Kolik duší zahynulo tímto způsobem - můj Bože! Když vlažnému člověku připomenete, že se nachází na špatné cestě, odpoví vám, že nechce být svatý, že mu stačí, jestliže se jakž takž dostane do nebe. Ty říkáš, že nechceš být svatý a já ti říkám, že pouze svatí se dostanou do nebe, že musíš být buď svatým nebo zavrženým - tady nemáš jiný výběr!
Jestliže se chcete, drazí posluchači, zbavit vlažnosti, přeneste se občas v myšlenkách k bránám pekelných propastí a poslouchejte tam nářek a sténání zavržených, kteří navěky zahynuli, protože ve věci záchrany své duše byli líní a vlažní.
Potom se povzneste v myšlenkách k nebi a pohleďte, jakou chválu si vysloužili svatí, protože když byli na světě, mužně bojovali a tvrdě potlačovali své vášně.
A dále si představte, že jste na divoké pustině, v ponurém lese, kde vidíte množství bohulibých lidí, kteří po padesát či sedmdesát let oplakávali své hříchy a konali za ně tvrdé pokání. Pohleďte, milí posluchači, jak těžce pracovali pro nebe! Pohleďte, s jak velkou úctou se kořili před majestátem všudypřítomného Boha! Jak zbožně strávili téměř celý život v modlitbě! Opustili dobra pozemská, opustili rodiče a přátele, aby sloužili jen Bohu.
Pohleďte, jak mužně odporovali pokušením zlého ducha. Pohleďte na řeholníky - jak usilovně se starali o to, aby mohli často a důstojně přistupovat ke svátostem svatých! Vzpomeňte na to, jak ochotně odpouštěli a přáli dobro svým pronásledovatelům, nepřátelům a těm, kteří je pomlouvali. Jak byli pokorní, jak o sobě smýšleli pohrdavě, jak se zdaleka vyhýbali pochvalám a oceněním světa, jak se bránili před nejmenšími hříchy, kolik slz prolili kvůli spáchaným hříchům, jak s čistým úmyslem směřovali ke konání dobrých skutků chtějíce se líbit jenom samému Bohu!
Co víc ještě mohu povědět? Pohleďte na nespočetné zástupy mučedníků, kteří chtěli stále více trpět z lásky k Bohu, kteří šli na popravu s větší radostí než králové na trůn!
Zakončeme, pobožní posluchači. Nic není tak nebezpečné jako vlažnost a lhostejnost ve věci záchrany duše, neboť je větší naděje, že se obrátí velký hříšník, než vlažná duše. Z celého srdce prosme milosrdného Boha, aby nám pomohl dostat se z tohoto nešťastného stavu a dojít do nebe k věčnému štěstí tou cestou, kterou postupovali všichni svatí. To vám co nejsrdečněji přeji. Amen.
I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. (Mk 7,35)
Bylo by výborné, kdyby se o každém z nás mohlo říci to, co evangelia říkají o hluchoněmém, kterého Ježíš uzdravil - totiž, že mluvil správně. A zatím! Není možné nám popravdě vytknout, že mluvíme špatně, zvláště, když se zabýváme osobou našeho bližního? Většina křesťanů ráda kritizuje, očerňuje a odsuzuje. Je to dnes nejvíce rozšířená chyba - chyba, kterou všude provází bolestné rozdělení a chaos. Kéž by mi Bůh dal možnost za pomoci svého anděla tím zvláštním žhavým uhlíkem očistit jazyky všech lidí, tak jako byla kdysi očištěna ústa proroka!
Kolik zla by zmizelo z povrchu země, kdybychom z ní odstranily pomluvu! Kéž bych vás mohl naplnit tak velkým odporem k tomuto hříchu, že byste ho navždy zavrhli! Proto vám teď chci říci: co je to pomluva, jaké jsou její příčiny a projevy, a nakonec vám ukáži, že křivdy zaviněné pomluvou musí být odčiněny.
I.
Pomlouvat znamená rozebírat vady a chyby bližního se záměrem uškodit jeho pověsti. Tento hřích je možné spáchat rozmanitým způsobem.
1) Tohoto hříchu se dopouští ten, kdo bližnímu vytýká něco nespravedlivého, anebo mu připisuje chybu, kterou nemá. Tento případ pomluvy nazýváme očerňování. Vězte, že očerňování od pomluvy nejednou dělí jen malý krok, rozdíl mezi nimi je nevelký. Neboť lidé, když uslyší o bližním něco špatného, zkreslí to, a když tato řeč přejde přes jazyky několika osob, není už tím samým; i ten kdo ji řekl jako první, by ji už nerozpoznal, kolik je v ní naděláno změn a dodatků. A proto mám pravdu, když tvrdím, že ten, kdo pomlouvá člověka, je také tím, kdo očerňuje, a každý, kdo očerňuje, je podlý. Jeden z Otců říká, že lidi, kteří se oddávají pomluvě, by patřilo vyřadit z lidské společnosti jako divoká zvířata.
2) Dále se pomluvy dopouští ten, kdo vypráví o zlu, kterého se dopustil bližní. Bližnímu se podsekla noha, a vy, místo abyste přikryli jeho poklesek pláštěm lásky, ve vyprávění ještě zdůrazňujete detaily. Dělník si na chvíli odpočine a vy hned říkáte, že je to ničema, lenoch, který okrádá svého chlebodárce. Stane se, že někdo utrhne několik vinných hroznů na poli nebo jakékoliv ovoce v sadě - což samozřejmě dělat nesmí - ale vy hned lidem vyprávíte, že je to zloděj, před kterým je třeba se mít na pozoru. Pěkně říká na toto téma sv. František Saleský: „Není dovoleno hlásat, že ten či onen je pijanem nebo zlodějem jen proto, že jste ho jednou viděli opitého anebo jak vztahoval ruku po cizím majetku. Noe a Job se opili příležitostně jednou, a přece ani jeden ani druhý nebyl pijanem. Sv. Petr nebyl rouhačem, i když jedenkrát zapřel Krista. Tak tedy osoba, která se dopustila přestupku jednou - a i kdyby několikrát - nemůže být považována za náruživce. Když Šimon viděl u nohou Krista Pána plačící Magdalénu řekl: „Kdyby ten člověk byl prorokem, věděl by, že ta žena je hříšnice.“ A velmi se v tomto tvrzení zmýlil, protože Magdaléna už nebyla hříšnicí, ale svatou kajícnicí, která přijala odpuštění hříchů. Pyšný farizej se ve svatyni hlasitě vychloubal svými dobrými skutky a děkoval Bohu, že není cizoložníkem, člověkem nespravedlivým, ani zlodějem a není ani jako tento celník. - Ale zmýlil se, neboť v té chvíli byl už celník ospravedlněný. Milosrdenství Boží je tak velké, že v jediné chvíli odpouští kajícím nejtěžší hříchy, a proto nemůžeme tvrdit, že ten, kdo byl hříšníkem včera, je jím také dnes.
3) Pomlouvá také ten, kdo bez dostatečného důvodu odhaluje skrytou chybu nebo vinu bližního. Kdo postupuje tímto způsobem, jedná proti ctnosti lásky, kterou Bůh tak vřele doporučuje. Vždyť zdravý rozum říká, že to, co není milé nám, nemáme dělat druhým. Bylo by nám příjemné, kdyby někdo lidem říkal o našich skrytých chybách? Dobré jméno je cennější než majetek a to jméno se ničí, jestliže ukážeme na skryté chyby jedince nebo rodiny.
4) Pomluva je, když si někdo vysvětluje činy bližního v jeho neprospěch. Jsou lidé, kteří jako pavouci přetočí nejlepší řeč v jedovatou. Ubohý je člověk, který se dostane na jazyk pomlouvajících, protože je jako zrno, které padlo pod mlýnské kolo. Skončí rozhmožděno a rozdrceno na kousky. Zlostní lidé nám nejednou připisují nejhorší záměry, které by nám nikdy v hlavě nevyvstaly. Jestliže se zbožně modlíme a plníme závazky naší svaté víry, často nás nazývají pokrytci a říkají, že jsme andělé v kostele a ďáblové doma. Když konáme dobré skutky, myslí si, že jsme vedeni pýchou, že chceme, aby nás bylo vidět a byli jsme chváleni. Držení se v pozadí nazývají podivínstvím, slabostí a zatemněním rozumu, šetrnost lakomstvím. Jazyk pomlouvajícího je jako červ, navrtávající nejlepší ovoce, vidí zlo dokonce i na nejlepších činech a skutcích. Je to housenka, která se plazí po nejhezčích květech a pokrývá je nechutným slizem.
5) Nejednou je možné pomlouvat i mlčením. Někdo ve vaší přítomnosti chválí nějakou osobu, kterou znáte, vy k tomu nic neříkáte, nebo ji chválíte šetrně. Z vašeho mlčení lidé vyvodí, že o té osobě víte něco špatného. Někdy se dopouštíme pomluvy i soustrastí. „Škoda“ - říká někdo například - „že se ta osoba nechala svést. Nechce se mi tomu věřit.“ Sv. František nazývá takovou pomluvu maskovanou střelou, kterou někdo namočí v oleji, aby tím hladčeji ranila. Kdo se významně usmívá a potřásá hlavou, kdo říká „ale“, ten také nejednou velmi uškodí dobrému jménu bližního.
Nejtvrdší pomluva je ta, když někdo donáší druhému to, co o něm říkal někdo jiný. Odtud se totiž odvíjí začátek nenávisti, msty, hněvu, který nejednou trvá až do smrti. Proto Duch sv. zařazuje takovéto donášení mezi 7 věcí, kterými se uráží Bůh.
Tak tedy tolika způsoby se může zhřešit pomluvou. A teď ruku na srdce, zeptejte se sebe samých, zda jste bez viny.
Když nás budou lidé neslušně očerňovat a pomlouvat, odevzdejme se Bohu a nemstěme se.
Sv. František Saleský, plný duševního pokoje, trpěl, když ho neslušně ostouzeli tvrdíce o něm, že zavinil smrt muže, s jehož ženou měl udržovat nečistý poměr. Svatý mohl dokázat svou nevinu, ale rozhodl se přenechat svou obranu Bohu. Pomluva je velkou zkouškou - Bůh ji sesílá pouze na vyvolené, protože lidé nedokonalí by ji neunesli - mohla by jim jedině uškodit.
Pomluva, nactiutrhání a očerňování mohou být smrtelným hříchem. Záleží to na výčitkách, jaké se dělají bližnímu, a také od stanoviska, jaké zaujme pomlouvaná osoba. Větším hříchem je, když někdo pomlouvá představené, než když očerňuje lidi sobě rovné. Větším hříchem je pomluvit otce, matku, ženu, muže, bratra, sestry a příbuzné než lidi z vesnice. Špatně mluvit o služebnících církve a o duchovních osobách je hříchem o mnoho větším, protože tu vznikají škody ohledně víry, když se tímto způsobem ublíží samotnému charakteru kněžství. A proto říká Duch sv. skrze proroka: „Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka.“ A tak tedy křivdu učiněnou svým sluhům staví Bůh na úroveň osobní urážky. Také Pán Ježíš důrazně učí: „Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.“ Nic nemějte s lidmi, kteří mluví špatně o svých duchovních pastýřích.
Z hříchu pomluvy je třeba se důkladně vyzpovídat a říci, zda jsme mluvili o bližním špatně z lehkomyslnosti, z nenávisti či ze msty; jestli jsme tím chtěli uškodit něčímu dobrému jménu; koho jsme pomlouvali - zda představeného nebo osobu sobě rovnou, zda duchovního či světského; kolik osob zasáhla pomluva. Ať se nikdo neospravedlňuje a nezaslepuje tím, že o chybě bližního se již vědělo, a takže vlastně neřekl nic nového. Což je dovoleno slabého a nemocného člověka uvrhnout do propasti, na které stojí, pod záminkou, že i tak do ní padne? Ale kdo se ještě vymlouvá: „Pověděl jsem to příteli, který mi slíbil tajemství.“ - Mýlíš se, můj drahý. Sám nedodržuješ sliby, vyzrazuješ tajemství a žádáš jejich zachování od jiného člověka.
II.
Jaké jsou příčiny pomluv? Jedni pomlouvají ze závisti - aby uškodili bližnímu v jeho zájmech. Kupec pomlouvá kupce, uvádí v pochybnost cenu jeho výrobků, poctivost váhy. Řemeslník říká o druhém, že špatně pracuje, jenom se baví a postává a lidé jsou s ním nespokojeni. Zde je ve hře osobní zisk a ten je příčinou pomluvy.
Někdy bývá pohnutkou k pomluvě msta a osobní nenávist. Jestli někoho nenávidím, jestli někoho nesnáším - pak v něm vidím samé zlo. Nejčastěji však pomluva pochází z lehkomyslnosti a svrbění jazyka. I když tehdy bývá menším hříchem, přesto zůstává zlem a narušuje dobré jméno bližního.
Pomluva je nebezpečná, protože zasévá neshodu, podezření, ničí přátelství, komplikuje shodu, podněcuje vášně, skličuje rodiny, bratra naplňuje rozhořčením proti bratrovi, muže proti ženě, sirotka proti maceše atd.
Pomluva se týká nejen živých, ale i zemřelých - dokonce ani v hrobě nemají lidé pokoj. Občas se o mrtvých říká: „To byl pijan, lajdák, zloděj, pletichář, záletník.“ Jestliže není dovoleno o živých bezdůvodně špatně mluvit, tím více je třeba zachovat dobré jméno zemřelých. Kdo ví, zda ti, kteří jsou v hrobě, nezemřeli v milosti Boží a jejich duše nejsou nyní v nebi. Dívejme se na sebe a bližní nechme na pokoji. Nenavážejme se do nich, protože sami nejsme bez chyb. Zlostný jazyk dělá na zemi strašnou zkázu - její velikost ukáže Bůh teprve na posledním soudu. Falešný Haman očernil před králem celý národ jenom proto, že se mu nepoklonil Mardokai, že jeho pýcha byla pokořena. A kdyby se Bůh zavčas neujal nevinných, kolik krve by vyteklo? Kvůli pomluvě ztrácí dítě vztah k otci i matce, pracovník k chlebodárcům, muž upadá do konfliktu se ženou, kupec i dělník ztrácejí důvěru u svých zákazníků a odběratelů a duchovní otec nenachází porozumění ve farnosti, což škodí víře i církvi a je to obvykle důvodem zatracení mnoha duší.
III.
Z pomluvy se nestačí vyzpovídat, je třeba ještě napravit způsobené zlo. Tak jako zloděj nedostane odpuštění, dokud nevrátí cizí věc - je-li schopen to udělat - stejně i lidé, kteří pomlouvají jiné, musí napravit křivdy, které způsobili.
Kdo se dopustil očerňování, musí to odvolat před těmi lidmi, kteří to slyšeli. Je nutné to udělat, i kdyby nás měli považovat za lháře a podvodníky, i kdyby to pro nás mělo být velmi těžké.
Kdo rozšiřoval pravdivé chyby, ten nemůže odvolat to, co mluvil, protože by lhal. Je ale naproti tomu zavázán mluvit dobře o člověku, kterému uškodil na dobrém jménu. Vidíme, že mnoho lidí na světě se oddává pomlouvání a potvoření jiných, ale málokdo se stará napravit toto zlo. A proto jich bude mnoho zatraceno!
Poznamenám ještě, že ten, kdo říká o chybách dětí jejich rodičům, anebo o hříších pracovníků jejich zaměstnavatelům - se záměrem, aby je napravili - ten pomluvou nehřeší. Chci zde vysvětlit, že zálibné naslouchání pomluvám a očerňování je hříchem. Protože kdyby nebylo naslouchajících, nebylo by také těch, kteří pomlouvají. A tím jsou tedy také posluchači účastníky tohoto hříchu. Ďábel sedí na jazyku pomlouvajícího i v uších naslouchajícího. Co je tedy třeba udělat, když se ocitneme v blízkosti člověka, který někoho pomlouvá? Tomu, kdo má vůči nám nižší postavení, nařiďme mlčení poukazujíce mu na zlo tohoto hříchu. V případě člověka, který je s námi na stejné úrovni, obratně nasměrujeme řeč na jiné téma. Osobu výše postavenou nemůžeme napomenout, ale zachovejme vážnost - výrazem tváře, projevem smutku na znamení, že se nám to nelíbí.
Jaký z toho všeho vyplývá závěr? Vystříhejme se příležitosti špatného mluvení o jiných, pozorujme sami sebe - uvidíme ve svém srdci mnoho zlého a staneme se pokornějšími. Blahoslavený člověk, který prosí o odpuštění svých hříchů, a jazyka užívá ke chvále Boží! Amen.
8. O lehkovážném posuzování bližních
Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci,
nebo i jako tento celník. (Lk 18,11)
Tak mluví pyšný člověk zamilovaný do sebe, člověk, který pohrdá bližním, který ničí a zavrhuje dokonce i jeho nejlepší skutky. Žádná slova a žádná práce ostatních u něho nenajde uznání. Nejmenší záminka mu vystačí, aby tvrdě bližního odsoudil. Ach, proklatý hříchu! Kolik máš na svědomí nesnášenlivosti, kolik hádek a nenávisti, kolik duší přivádíš do věčné záhuby! Když někoho opanuješ, pak se ten chudák všemu vysmívá a nad vším se vytahuje. Takové soudy, křivdící dobrému jménu bližního, musí Pán Ježíš velmi nenávidět, když připomíná příběh o pyšném farizeovi, a dodává, jak moc tou pýchou a zlostí ublížil své duši. Abych vás s před tím varoval, budu dnes mluvit o zlém jazyku a o tom, jakým způsobem se bránit před lehkomyslným posuzováním bližních.
I.
Posuzování je bezdůvodná myšlenka nebo slovo, která křivdí dobrému jménu bližního. Takový lehkomyslný soud má svoje zřídlo v srdci, které je zkažené, závistivé nebo plné pýchy. Dobrý křesťan zná svou vlastní ubohost a nepřipisuje jiným něco zlého - leda že by o někoho pečoval a s jistotou věděl o jeho chybách. Naproti tomu člověk plný pýchy a závisti má nejlepší smýšlení o sobě. Trápí se a hryže, když na druhém člověku vidí něco dobrého. Kain se trápil, protože se jeho bratr líbil Bohu, a tak se rozhodl ho zabít. Z tohoto důvodu usiloval o život svého bratra Jákoba mstivý Ezau. Nic nepomohlo, že mu poctivý Jakub zkusil všemi způsoby ukázat svou lásku a sympatii. Zlostný a závistivý Ezau si špatně vysvětlil bratrovy nejčistější záměry, zaměřil vůči němu své podezření a chtěl jeho smrt. Tento hřích připomíná červa, který dnem i nocí hryže lidské srdce. Je to druh zimnice, která postupně sžírá svou oběť. Proto lidé, kteří podléhají tomuto zlu, jsou stále smutní, mlčí a nechtějí přiznat, co je trápí - protože jim to pýcha nedovoluje. Ach, Bože, jak smutný je život takového člověka! Naopak člověk, který je svobodný od této duchovní nemoci, je pokojný, klaní se Bohu, nesmýšlí o jiných špatně a s důvěrou vzhlíží k Božímu milosrdenství. Abych vám to vysvětlil, dám vám hezký příklad ze života Otců na poušti.
Zemřel jednou jeden řeholník, který prožil pěkný a nezkažený život. Představený se ho ještě zavčas zeptal, co by se na něm mohlo Pánu Bohu nejvíce líbit. Dokonávající poustevník odpověděl: „Podle svaté poslušnosti Ti, otče, řeknu tajemství svého srdce, i když je to pro mě těžké. Od mladých let jsem zakoušel těžká ďábelská pokušení, ale v těch těžkých bojích mě podpíral a posiloval dobrý Pán. V jisté době se dokonce ukázala i Nesvětější Matka v celé slávě, osvobodila mě od pekelných nástrah, povzbudila k vytrvalosti ve ctnosti a dala mi prostředky, které když budu užívat, budu se moci líbit Bohu a zvítězit nad nepřítelem své duše. Přikázala mi pokořovat se, ukládat si sebezápor při jídle, skromně se oblékat, v tichosti konat dobré skutky, nehledat při tom chválu světa a nikdy ostře neposuzovat bližního. Zachovával jsem tyto rady, a proto jsem získal mnohé zásluhy pro život věčný.“
Musíme se obávat vydávání unáhlených soudů, protože se nejednou stane, že jsme se zmýlili, a potom za čas toho budeme litovat, tak jak litovali soudci, kteří pro svědectví dvou falešných svědků poslali na smrt čistou Zuzanu a nedali jí čas k obraně. Tak postupovali také zlostní židé, kteří Krista nazývali rouhačem nebo posedlým ďáblem. Tak postupovali farizeové vůči Magdaleně: odsoudili ji jako hříšnici, přestože důkladně neprozkoumali, zda se neobrátila od špatného života. A přece ji viděli smutnou a uplakanou u noh Ježíšových.
Stejně farizej, o kterém Ježíš Kristus v evangeliu říká: „Smýšlí zle o celníkovi, podezřívá ho a odsuzuje, a při tom se opírá pouze o domněnky - nechce vidět, jak se bije v prsa, jak roní slzy na zem svatyně a prosí Boha o milosrdenství.“
Často lidé lehkomyslně posuzují bližního, protože to považují za jakousi drobnůstku, a mezitím se tímto způsobem dopouští smrtelného hříchu. Nezáleží na tom, zda soudíme pouze v srdci. Takže ani myšlenkou není dovoleno posuzovat druhého člověka, ale naše srdce má milovat Boha a bližního a vyvarovat se zlosti a nenávisti. Pravda, posuzování v mysli je menším hříchem než pomluva, ale zlostná mysl bude vždy vnitřním jedem.
Braňme se vydávání lehkovážných soudů a dobře se zamysleme, než vyhlásíme nějaký úsudek. Následujme v tom soudce, který má člověka poslat na smrt. Vyptává se svědků jednoho po druhém, zamýšlí se nad tím, zda jsou jejich svědectví shodná, hledí na ně tvrdě, aby je zastrašil a donutil mluvit pravdu, snaží se dokonce přimět k obhajobě samého odsuzovaného. Jestli má jen nějaké podezření, odkládá rozsudek. Když i přesto po pečlivém přezkoumání musí vynést rozsudek smrti, činí to se strachem a bázní, že by mohl ublížit nevinné osobě. Bylo by na světě méně posuzování, méně duší by se škvařilo v pekle, kdyby lidé zachovávali takovou opatrnost. Sám Bůh nás jasně učí, že nesmíme lehkomyslně soudit a zavrhovat. On sám dobře věděl o hříchu Adama, ale proto, aby nás varoval a poučil, vyslechl prarodiče, aby je přivedl k vyznání viny, a teprve potom vyhlásil rozsudek.
Povíte mi: „Přece vydáváme soud na základě toho, co jsme sami viděli nebo slyšeli od jiných - tedy se nemýlíme.“ Nic vám nepomůže taková výmluva - viník už mohl litovat a napravit se.
A kdoví, zda on jednou nepůjde do nebe a vás nečeká věčné zavržení.
Kdo opovážlivě neposuzuje bližního, ten bude spasen a zůstane pokojný v hodině smrti. Kdysi umíral poustevník, kterého všichni považovali za velmi nedokonalého. Představený byl překvapen, že v tak strašné chvíli umírající mnich vůbec nepociťoval strach. Začal ho tedy podezřívat, zda ten pokoj nepochází od zlého ducha. Protože přece v hodině smrti ho pociťovali pouze největší světci. Zeptal se tedy těžce nemocného, co mu dává takový pokoj a útěchu. A uslyšel odpověď: „Během života jsem nemyslel ani nemluvil o nikom špatně. Považoval jsem se za nejhoršího z bratří a vždy jsem skrýval cizí chyby, protože dobře vím, že Pán Ježíš jasně řekl: Nesuďte a nebudete souzeni. Odtud je moje důvěra a pokoj.“ Když zadumaný představený slyšel tato slova, vykřikl: „Ó, krásná ctnosti, jak velkou cenu máš v Božích očích! Můžeš, drahý bratře, umřít, protože nebe je bezpochyby tvé.“
S pomluvami se setkáváme velmi často. Kdosi vychvaluje přednosti nějaké dívčiny - slyší to zlý jazyk a hned dodá: „Má pěkné vlastnosti, ale má i chyby, protože se stýká s člověkem, který nemá dobrou pověst. Zdá se mi, že nesměřuje k dobrému cíli.“ Některá žena opět strojí sebe a své děti nad poměry - lépe by udělala, kdyby zaplatila dluhy. A támhleta se zdá být upřímná a sladká, ale měli byste o ní jiné mínění, kdybyste ji znali tak dobře jako já. Ta svoji dobrotu jenom hraje a tamten se s ní chce oženit. Já bych ho odradil, kdyby se zeptal, protože je to zkažená osoba. Někdo se zeptá, jak se jmenuje kolemjdoucí člověk. „Dobře, že ho neznáš - zahřmí odpověď - více nemohu říci, raději si s ním nic nezačínej. Všichni na něj hledí přes prsty. Ta žena se dělá zbožnou a rozvážnou, ale horšího člověka nepotkáš - takoví lidé obvykle skrývají pod pláštíkem ctnosti své vady.“
Na světě je plno farizeů, kteří všude vidí jenom hříchy, které všechno pohoršuje. Když se zeptáme člověka, který někoho posuzuje, na čem staví své přesvědčení, pak řekne, že to říkají všichni. Ale to k posuzováních druhých nestačí. I kdybys konečně sám viděl něco hanebného, pak ani tak nesmíš o tom člověku mluvit zle, protože neznáš jeho vnitřní stav, nevíš, s jakým úmyslem to konal. Sv. Mikuláš vstal v noci a přišel pod dům, ve kterém žila tři mladá děvčata s velmi špatnou pověstí. Některý uštěpačný a zlý jazyk by toho využil a vykřičel by Mikuláše jako pokrytce. Ale my dobře víme, že Mikuláš tajně v noci daroval těm děvčatům věno, protože kvůli své bídě byly vystaveny velkému nebezpečí. A udělal to v noci, aby tímto způsobem ukryl dobrý skutek a děvčata svým činem nepokořil. Kdybyste si všimli krásné Judity, jak sundala svůj vdovský šat, krásně se ustrojila a vešla do stanu nemorálního velitele nepřátelských vojsk, hned byste řekli: To je určitě nemrava. A přece víme, že to byla osoba velmi pobožná, nevinná a milá Bohu - žena, která riskovala svůj život pro záchranu milovaného národa. A někdo, kdo by pozoroval nevinného Josefa, jak utíká z pokoje Putifarovy ženy, a potom spatřil tu ženu, jak s křikem ukazuje kousek jeho pláště, jistě by hned uvěřil, že ten člověk chtěl ukřivdit poctivé ženě. Putifar skutečně věřil falešné ženě a vsadil nevinného mládence do vězení, odkud ho teprve Bůh - ochránce těch, kterým je křivděno a kteří jsou nespravedlivě pronásledování - zázračně vysvobodil. Z těchto příkladů vidíte, jak ostražitě je třeba postupovat a že nikdy bez dostatečných důvodů nemůžeme druhé zavrhnout. Po důkladném zvážení můžeme ty, kteří opravdu bloudí, napomenout, když je to naší povinností, tzn. když jsme otcem, matkou nebo představeným takové osoby.
A zatím lidé obyčejně chyby zobecňují. Když vidí jednoho špatného člověka, odsoudí celý rod. Najde se ve farnosti jeden zvrácený člověk a už se říká, že celá ves nestojí za nic. Ve stavu duchovních uvidí někoho lehčích mravů a už létají kameny potupy na všechny sluhy církve. Takové postoje jsou bludné. Přestože byl Jidáš zlý, můžete říci, že ostatní apoštolové byli také takoví? Kain byl zvrácený, ale můžeme zároveň s ním tupit jeho bratra Ábela? Josefovi bratři měli mnoho chyb, ale můžeme proto říci, že Josef nebyl lepší než oni? Stane se, že někdy někdo odepře almužnu dotěrnému žebrákovi. Můžeme říci, že je to lakomec, že má srdce tvrdší než kámen a nemá žádnou hodnotu? Víme, že on tajně koná krásné skutky milosrdenství, které Bůh zjeví teprve na posledním soudu? Drazí bratři, nerozvážné soudy jsou v rozporu s láskou k bližnímu. Musíme se bát vynášení takových soudů, protože záležitosti bližních nepatří nám, ale samému Bohu. Každý zodpovídá za své vlastní chyby. Ať tedy hledí na sebe samého a netupí jiné, protože Pán Ježíš důrazně připomíná: „Nesuďte a nebudete souzeni. Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám.“ Nedělejme jiným to, co nám je nemilé.
II.
Jaké prostředky je třeba užívat, aby došlo k nápravě v této zlé náklonnosti? Za prvé se vyhýbejme zbytečné zvědavosti, nezabývejme se druhými - tvrdě pozorujme a odsuzujme pouze sebe samé. Ať si svět dělá, co chce. Když nám to nepřináleží, nemíchejme se do jeho záležitostí. Tak postupovali světci. Sv. Tomášovi kdysi vyčítali, že má dobré smýšlení o všech lidech a že ho kvůli tomu využívají. Na to svatý odpověděl: To je možné, ale já jen o sobě smýšlím zle a sebe považuji za nejnehodnějšího člověka na světě. Raději volím, aby jiní podváděli mě, než abych já podváděl sebe tím, že budu špatně smýšlet o bližních.
Za druhé - je třeba vždy rozlišit mezi skutkem a úmyslem konajícího. Tak - jak říká sv. Ambrož - postupoval císař Valentinián. Nikdy nehodnotil bližní zlostně a nikdy také nespěchal s pokáráním, když poddaný překročil nějaký zákon. Když byl poddaný mladistvý, připsal jeho chyby lehkomyslnosti a nedostatku zkušenosti. Staré lidi také obhajoval tím, že jsou slabí, že vedli boj s pokušením a že již jistě litují svého poklesku. O osobách výše postavených říkal, že klopýtli, protože hodnosti a důstojnost jsou velkým a nebezpečným břemenem. O lidech ubohých a prostých říkal, že se dopustili zla pouze z chudoby, protože neměli co jíst, a že ukřivdili bližnímu z nutnosti, ale měli záměr později tuto křivdu vynahradit. Když přestupek bil jasně do očí, svedl vinu na sítě ďábelské. Vždy předpokládal u člověka lítost a říkal sám sobě: „Kdyby mě Pán Bůh vystavil podobné zkoušce, kdoví zda bych nedopadl mnohem hůř. Pán Bůh všechno posoudí, protože on jediný zná důkladně srdce člověka. Před jeho okem se nic neukryje, ale my chodíme v temnotě.“ Tak smýšlel císař, protože byl oproštěn od ohavné pýchy a vtíravé závisti, kterým my naopak tak často podléháme. Kdybychom se zamyslili nad tím, co jsme spáchali v uplynulých letech našeho života, oplakávali bychom své vlastní poklesky a nemíchali bychom se do cizích záležitostí.
Za třetí - nezapomínejme na to, že svatí se velmi vyhýbali pomluvě. Následujme je a určitě se vyléčíme z této hnusné náklonnosti. Sv. Pachomius nemohl snést, když někdo v jeho přítomnosti mluvil špatně o jiných, a tvrdil, že z úst křesťana nesmí nikdy vyjít slova, která by pošpinila druhého člověka. Když už nemohl zabránit pomluvě, utekl z toho místa. Sv. Jan Almužník nedovolil pustit do domu člověka, který pomlouval, dokud se nenapravil. Sv. Augustin nařídil napsat ve své jídelně slova: „Kdo ubližuje slávě bližního, ať ví, že mu není dovoleno zasednout u tohoto stolu.“ Když se jednou kdosi vyjádřil ne zrovna vlídně o jiných, tento biskup mu hned řekl: „Buď vymaž ta slova ze stěny, nebo se vrať domů. Jestliže to neuděláš, jestliže nepřestaneš pomlouvat bližní, odejdu a nechám tě zde samotného.“ Dosvědčuje to Pozidius, který to viděl na vlastní oči, a později sepsal život sv. Augustina. Jednou sv. Augustin cestoval ve společnosti poustevníků. Ti nejprve vedli dobré řeči, ale později, jak to obvykle bývá, se začali bavit pomlouváním lidí. Byl v této společnosti jeden poctivý stařec, kterého se ke konci cesty sv. Augustin zeptal, zda se mu s těmito poustevníky dobře cestovalo. A ten odvětil: „Jsou to dobří lidé, ale nemají v domech dveře.“ Chtěl tím říci, že neumí ovládat svůj jazyk, a tím křivdí jménu bližního.
Drazí bratři! Opravdu - mnozí lidé nemají dveře, nemají zámky pro svá ústa. Šťastný je takový člověk, který se nevyjadřuje o bližním zlostně, který přemýšlí jen nad sebou a nad svými chybami, který se snaží napravit ze svých hříchů! Šťastný, kdo srdcem stoupá k nebi - jazyk užívá ke chvále Boží a oči k oplakávání svých hříchů. Amen.
9. O modlitbě hříšníka, který se nechce odvrátit od hříchu
Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný,
padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ (Mt 8,1-2)
Když čtu tato slova, představuji si slavný svátek, při kterém jdou zástupy lidí do kostela a přicházejí k Ježíši Kristu, který dnes sestupuje už ne z hory, ale z nebe na naše oltáře. Víra nás učí, že Kristus Pán je Králem uprostřed svého lidu, Otec obklopený dětmi, Lékař nemocných. Jedni tomuto Bohu, kterého nebe a země nemůže pojmout, vzdávají hold čistým svědomím jako Pánu svých srdcí. Vede je láska, neboť chtějí sloužit Bohu děkováním a oslavovat Jeho velikost - vědí též dobře, že milosrdný Bůh je zahrne různými milostmi a nepropustí je ze své blízkosti s prázdnýma rukama. Jsou i lidé, kteří před tímto nevýslovně čistým a svatým Bohem stojí zatíženi hříchy, ale vidí nešťastný stav, v němž se nalézají, a cítí odpor ke svému dosavadnímu životu, přiznávají svou vinu, přibližují se ke Kristu s velkou důvěrou, vrhají se k nohám nejlepšího Otce a přednášejí mu oběť zkroušeného a pokorného srdce. Pro ně, ještě než vyjdou z kostela, je už otevřeno nebe a peklo se uzamyká.
A je tady ještě třetí odrůda lidí. Jsou to hříšníci, kteří ve svých nepravostech spí, kteří se nesnaží o to, aby se zbavili svých hříchů, a přesto se přicházejí modlit. Nebudu mluvit o těch, kteří přichází na pobožnosti se srdcem čistým a milým Bohu - ty pouze povzbudím k vytrvalosti. Zkroušení hříšníci ať zdvojnásobí své modlitby, slzy i pokání a určitě najdou odpuštění
(srov. Ž 50,19). Získají si přízeň Boží a právo na nebe. Já ale naproti tomu budu dnes mluvit o hříšnících, kteří žijí jen navenek, protože už dávno duchovně zemřeli. Modlitba takového hříšníka - hříšníka, který se nechce napravit - je podle Ducha sv. nechutná v očích Pána (srov. Př 28,9); je směšnou činností plnou rozporů a klamu - je znevažováním Boha. Poslouchejte mě chvíli a sami se o tom dostatečně přesvědčíte.
I.
Nebudu se dlouho pozastavovat nad tím, jaké podmínky musí splňovat modlitba, aby se líbila Bohu a přinášela duši užitek. Nebudu mnoho mluvit na téma její síly. Připomenu pouze, že modlitba je sladkou rozmluvou duše s Bohem - naším Tvůrcem, Pánem a posledním cílem. Modlitba je obcováním nebe se zemí. My posíláme nebi naše modlitby a činy a nebe nám posílá milosti potřebné k našemu posvěcení. Modlitba pozvedá naši duši i srdce k nebi a učí nás pohrdat světem a jeho příjemnostmi. Modlitba uvádí Boha do nás, proniká až do nebeských výšin, vystupuje až k trůnu Ježíše Krista, odzbrojuje spravedlnost jeho Otce, povzbuzuje ho k milosrdenství, otvírá poklady milostí, obohacuje toho, kdo se dobře modlí. Abychom se o tom přesvědčili, stačí otevřít knihy Starého či Nového zákona - učí nás, že Bůh nikdy neodmítne to, za co se modlíme správným způsobem.
Tam uvidíme 30 000 lidí; lidí, které se Bůh za jejich hřích rozhodl vyhladit z povrchu zemského. Tehdy Mojžíš padá před Pánem na kolena a prosí ho o milosrdenství. Sotva začal svou modlitbu, rozhněvaný Pán změnil svůj výrok, slíbil lidu odpuštění, svou přízeň i péči. A dokázala to modlitba jediného člověka (Ex 32,28-34). Pohleďme na Jozua (srov. Joz 10), který touží úplně vyhubit nepřátele, a přitom se v té chvíli slunce už chýlí k západu. Padá tedy na kolena, modlí se k Pánu a pak rozkazuje slunci, aby se zastavilo - a slunce nebývalým zázrakem poslouchá jeho hlas! A znovu. Bůh posílá Jonáše do velkého města Ninive - hříšného města, o kterém Pán za trest rozhodl, že bude zničeno za 40 dní. Když zdejší obyvatelé slyší tuto zvěst, vrhají se všichni tváří k zemi a hledají záchranu v modlitbě. A Bůh odvolává svoje rozhodnutí a s dobrotou shlíží na zkroušené obyvatele Ninive (srov. Jon 1-4). Když se podíváme ještě jinam, spatříme proroka Eliáše, který prosí Boha, aby potrestal hříšný lid a nepouštěl proto na zemi déšť, a oblaka proroka poslechla. Rok a půl nespadla ani kapka deště, dokud Boha opět nepoprosil o smilování (srov. 1 Král 17,1; 18,44).
Když od Starého zákona přejdeme k Novému, všimneme si, že modlitba neztrácí svou moc, ale pod vládou milosti se stává ještě účinnější. Pohleďme na Magdalenu. Sotva se vrhla k nohám Spasitele, hned jí odpustil hříchy a vyhnal z ní 7 zlých duchů (srov. Lk 7,47; 8,2). Petr zapřel svého Mistra a hledal pomoc v modlitbě - Spasitel na něj milosrdně shlédl a odpustil mu
(srov. Lk 22,61-62). Kdyby se zrádce Jidáš místo zoufání modlil, Pán by stejně i jemu odpustil hříchy. Opravdu - dobrá modlitba je tak silná, že i kdyby celé peklo, všecka stvoření nebeská i pozemská se domáhala msty, kdyby Bůh už měl spustit stavidla svého hněvu na hříšníka, to všechno mu přesto s úplnou jistotou odpustí, když tento hříšník padne na kolena, vyzná své hříchy, začne milovat Boha a bude ho prosit o milosrdenství. Ježíš Kristus jasně přislíbil, že nám Bůh nic neodmítne, jestliže ho budeme prosit v jeho jménu (srov. Jn 14,13-14). Jak je to pro křesťana sladké a potěšující, když slyší, že může dostat všechno, o co se bude modlit!
Zeptáte se mě nyní, jaká by měla být modlitba, aby měla u Boha takovou moc? Odpovím krátce - musí být oživována živou vírou a zároveň silnou a neochvějnou nadějí, že pro zásluhy Ježíše Krista dostaneme to, za co se modlíme. A zároveň musí naši modlitbu provázet vroucí láska.
1) Při modlitbě musíme mít živou víru. Proč? Protože víra je základem a podstatou dobrých skutků - bez ní nemáme zásluhy pro život věčný. Při modlitbě musíme být hluboko pohrouženi do přítomnosti Boží - měli bychom se podobat nemocnému, který je stravován vysokou horečkou a kterému se zdá, že vidí, že se dotýká nějakého předmětu a nechce uvěřit, že to je klam a chorobný přelud. S takovou silnou vírou hledala Spasitele Marie Magdaléna - hledala Spasitele, ale v hrobě ho už nenalezla. A její mysl byla tak celkově prodknutá Pánem, kterého hledala, že se Ježíš už nemohl déle ukrývat před jejím hledáním, ukázal se jí v postavě zahradníka a zeptal se jí, pro koho pláče a koho hledá. A ta svatá milovnice mu neřekla, že hledá Spasitele, ale zvolala: „Jestli jsi ho odnesl, tak mi řekni, kam jsi ho dal, a já si ho vezmu“ (J 20,15). Její víra byla tak živá a vroucí, že i kdyby byl Ježíš snad v lůně svého Otce, přinutila by ho sestoupit na zem. Ať jde křesťan s takovou vírou před tvář Boží a nebude mu odepřena jeho prosba.
2) S vírou by měla být spojena silná a neochvějná naděje, že Bůh nám dá všechno, zač ho prosíme. Chcete to vidět na příkladu? Pohleďte tedy na kananejskou ženu (srov. Mt 15). Její modlitba byla oživena tak silnou vírou a nadějí, že nepřestala prosit a naléhat, dokud ji Kristus nevyslyšel. Nevěnovala pozornost tomu, že je odháněna, že zpočátku dokonce sám Ježíš nereagoval na její volání - padla na kolena a celá její modlitba byla tato slova: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův.“ A tehdy Ježíš řekl: „Ach, ženo, veliká je tvoje víra, ať se stane, jak si přeješ.“ A její dcera se té hodiny uzdravila (Mt 15,28).
Taková víra a naděje přináší triumf a překonává všechny překážky stojící na cestě ke spáse. Pohleďte, co říká matka svému synu Simforiánovi, když jde na mučednictví: „Odvahu, synu. Ještě chvíli trpělivosti a tvojí odměnou bude nebe.“ Řekněte mi, bratři, zda tato svatá naděje nedržela mučedníky v čas utrpení a mučení? Sv. Vavřinec se radoval, když byl položen na rozpálený rošt. Sv. Vincenc se choval klidně i přesto, že jeho vnitřnosti trhali železnými háky. Kdo jim dával tu nadlidskou sílu ke snášení tak ukrutných utrpení? - Nebyla to naděje na odměny nebeské? Což nepomáhá tatáž naděje křesťanům překonat všechna pokušení ďábla a roztržitosti v čase modlitby? Víra mu říká, že Bůh ho vidí. Naděje mu dává jistotu, že jednou dostane větší štěstí.
3) Modlitba křesťana má být oživena láskou, to znamená, že musí celým srdcem milovat dobrého Boha a ze všech sil nenávidět hřích. Když se hříšník modlí, musí opravdově litovat a toužit stále víc milovat Boha. Když sv. Augustin usedl do zahrady k modlitbě, vystavil se Boží přítomnosti a silně doufal, že se Bůh nad ním slituje, i když je hříšníkem. V modlitbě oplakával své dávné chyby, sliboval změnu svého života a miloval Pána Boha z celého srdce (srov. Vyznání, kniha VIII, kap. VIII). Opravdu - není možné současně milovat Boha i hřích. Křesťan, který opravdu miluje Boha, má odpor k tomu, co Bůh nenávidí. Z toho vyplývá, že modlitba hříšníka, který se nechce obrátit, nemá žádnou cenu.
II.
Modlitba takového hříšníka nesplňuje podmínky, o kterých jsem teď mluvil. Je tedy činností v jistém smyslu směšnou, plnou protiřečení a klamu. Pohleďme na jeho modlitbu - podívejme se jenom na chvilku, protože často, sotva taková modlitba začne, brzy skončí. Poslyšte, jak se chová člověk morálně slepý a hluchý v čase modlitby. Nepostupuje upřímně, když se žehná a vyslovuje jméno Nejsvětější Trojice. Mohli bychom mu v té chvíli říci: „Příteli, počkej chvilku. Začínáš svou modlitbu ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a zapomínáš na to, že před osmi dny jsi byl ve společnosti, ve které se tvrdilo, že smrtí všechno končí, čili - že to vychází nastejno - že není Bůh, peklo ani nebe. Jestliže tomu věříš, pak je tvoje modlitba jenom jalovým a pustým zabíjením času.“ Můžete říci, že se takové řeči stávají málokdy. Nezáleží na tom. Mimoto rozhodně tvrdím, že okolo tří čtvrtin těch, kteří jsou nyní zde v kostele, smazalo ve své duši obraz Nejsvětější Trojice a svými hříchy vyhnalo Boha ze svého srdce. Nejeden zatvrzelý hříšník říká v modlitbě: „Můj Bože, pevně věřím, že jsi zde přítomen.“ Příteli! Před Bohem drží svíce andělé, kteří se neodvažují k němu pozvednout oči a křídly si zaclání svou tvář, protože nemohou snést zář Jeho majestátu. A ty, zatížený hříchy, si klekáš pouze na jedno koleno! A tak ta slova, která vychází z tvých úst - že věříš v přítomnost Boží - jsou odporná. Jsi podobný opici, která napodobuje to, co vidí u jiných. Taková modlitba je obyčejnou hříčkou. Křesťan, který věří, pohroužen do hluboké přítomnosti Boží, se chová při modlitbě pokorně, protože vidí z jedné strany velikost Boží a z druhé svou vlastní nedokonalost. Bojí se, aby se neotevřela země a nesežehla ho ohněm. Jeho srdce je plné zármutku, že urazil tak dobrého a milosrdného Boha, a zároveň je plně přesvědčen, že tentýž Pán ho chce povznést do své přítomnosti. Naproti tomu hříšník, který se nechce změnit, má opačné smýšlení: Kostel je pro něj tanečním sálem či koncertní síní, ale ne domem Božím. O co se zajímáte, když jdete na přátelské setkání? O lidi, které tam potkáte. Díváte se tedy svými zraky na všechny strany, prohlížíte stěny, dekorace, vítáte se se známými a rozmlouváte. Nechci zde už mluvit o špatných touhách a pohledech. Kéž by vaše myšlenky, když jste v domě Božím, byly aspoň lhostejné, a ne hříšné! Ale vy se při modlitbě rozhlížíte na všechny strany, vítáte příchozí, rozmlouváte s nimi, pozorujete, jak je kdo upravený, oblečení vzbuzuje vaši roztržitost a z toho se pro vaši duši rodí špatné myšlenky a zlé touhy. Neděje se tak dokonce při mši svaté?
Pojďme dále. V modlitbě Bohu někdy říkáte: „Vzdávám ti čest a poctu, miluji tě, Pane, z celého srdce.“ Mýlíš se příteli. Ty nevelebíš Boha, ale pouze svého bůžka. Tvým bůžkem je ta mladá dívka, které dáváš srdce a kterou se bez přestání obírá tvoje mysl. - A tvým bohem je kdo, sestro? Není to ten mladík, kterému se snažíš líbit dokonce i v kostele - zde, kde bys měla oplakávat své hříchy a prosit za odpuštění? Během modlitby probíhají v hlavě člověka jeho oblíbené představy a on se jim pak klaní jako svému „Bohu“. Jednou se před tebou objeví obžerství a domáhá se od tebe poklony, protože přemýšlíš nad tím, co budeš jíst, až přijdeš domů. Jindy ovládá tvou duši bůžek marnosti, protože přemýšlíš nad tím, že by tě lidé měli chválit a oslavovat. Tehdy jako bys Bohu říkal: „Ustup z trůnu, udělej mi místo.“ Je to strašné, ale pravdivé! Kolikrát se chcete někomu líbit, tolikrát je vaším bůžkem pýcha a marnivost. Jindy se zase pánem a bohem vašeho srdce stává chamtivost nebo nečistota. Během mše svaté nebo v čase modlitby se vám vtírá závistivá myšlenka nebo chuť k pomstě. Jestliže milujete dobrého Boha víc než takovéto myšlenky, tak je rychle odrazíte, ale jestliže je od sebe neodeženete, pak tím ukazujete, že si víc ceníte takovýchto myšlenek než Boha, a že ony jsou hodny toho, aby kralovaly ve vašem srdci. Ponecháváte jim souhlas a dobrovolně se chováte tak, jako byste Bohu říkali: „Bože, odejdi z mé paměti, ať je pánem mých činů zlý duch.“
Vidíte tedy, že během modlitby nevzdáváte hold pravému Bohu, ale svým náklonnostem a náruživostem. Můžete říci, že mluvím ostře. A já vám řeknu, že mám rozum, protože jako zpovědník vás napomínám, abyste zanechali špatných zlozvyků, hospod, tance, nečistých myšlenek, lakomství: nabízím vám za to milost Boží, rozhřešení, Boha ve svatém přijímání - co vy na to? Zanechte hřích a upřímně se napravte. Kdyby se naše hlavní špatná náklonnost mohla ukázat naším očím - kdyby na sebe vzala tělesnou podobu - viděli bychom ji před sebou jako krvelačnou saň se sedmi hlavními hříchy.
1) Modlitba hříšníka nevychází z víry a naděje, které uprostřed nestrašnějších mučení posilovaly mučedníky. Když se hříšník začne modlit, myslí na nebeské odměny? Má v té době v hlavě všechno, jenom ne Boha. Modlí se jenom v chvatu, při oblékání nebo při práci. Jeho představivost je zaujata prací, a možná dokonce i nenávistí a mstou. Je zaplevelena nečistými myšlenkami. Ve chvíli modlitby křičí na děti a pracovníky.
2) Jediná naděje, kterou hříšník při modlitbě živí, je ta, že to rychle skončí. Kdyby se více soustředil na poslední věci člověka, kdyby se zahleděl na věčná dobra, nenaletěl by na našeptávání pekelného ducha. Opravdu - zatvrzelý hříšník cele ztratil víru. Je to ubohý člověk, kterému zlý duch zaslepil oči - odebral mu duchovní vhled a na tenké nitce ho drží nad strašnou propastí. Jeho rány jsou tak hluboké a nemoci tak zastaralé, že už ani sám si nedává šanci dostat se ze svého žalostného stavu. Připomíná vězně odsouzeného na smrt, který se vesele baví, i když už zanedlouho bude rozsudek vykonán. Když ho budete přesvědčovat, že už brzy zemře - tváří se tak, jako kdyby mu někdo přinášel veselou zprávu o tom, že ho čeká velké štěstí. Ó, Bože, jak nešťastný je stav hříšníka!
Jestliže v sobě živí nějakou naději, pak je to naděje úplně zvířecí. Štěstí zvířete je založeno na jídle, pití a tělesných příjemnostech. S hříšníkem je to podobné - nezná jiné štěstí než toto. Chodí sice ještě na mši svatou a odříkává některé modlitby, ale nečiní to s úmyslem líbit se Pánu Bohu a spasit svoji duši, ale z obyčejného zvyku a rutiny, které získal už za mlada. Kdyby neděle byla jenom jednou za rok, nebo za 10 let, on by se ukázal v kostele jenom jednou za 1 nebo 10 let. Chodí do kostela pouze proto, že to dělají jiní. Proto může být naděje hříšníka opravdu srovnána s nadějí zvířete, jehož štěstí je založeno na pozemském užívání. Postupuje tak, jako by po smrti už nic nebylo, jako by se smrtí mělo všechno skončit. Zbytečně, milovaný Spasiteli, zbytečně jsi zemřel za takové hříšníky, kteří se nejednou snižují pod úroveň zvířat!
3) Už dříve jsem řekl, že modlitba dobrého křesťana musí být živena láskou k Bohu a nenávistí ke hříchu jako k největšímu zlu, a také upřímnou touhou vyhýbat se hříchu a ničit ho na každém kroku. Tuto podmínku nesplňuje modlitba hříšníka, který hluboce nelituje toho, že urazil dobrého Boha a téměř bez přestávky ho křižuje ve svém srdci. Když vzbuzuje akt lítosti, podobá se tak lháři a obyčejnému bláznu. Ať si mluví: „Bože, ty vidíš moje hříchy, ale pohlédni také na zkroušenost mého srdce!“ - Kde je tvůj žal, člověče? Jen se vychvaluješ, ale zkroušenost v sobě nemáš. Měli ji svatí poustevníci žijící v lese - lidé, kteří dnem i nocí oplakávali své hříchy. Kdybychom jednotlivě prohlédli každou modlitbu, kterou hříšník odříkává, našli bychom tam samý klam a faleš.
Čteme v evangeliu, že vojáci přivedli Ježíše do pretoria, sejmuli z něho šaty, dali mu na ramena šarlatový plášť, vtiskli na jeho skráně trnovou korunu, bili ho klacky po hlavě, políčkovali ho, plivali mu do tváře a výsměšně si před ním klekali na kolena. Může být větší urážka než tato? A právě tak postupuje hříšník, který nemá záměr se napravit. Ve svém srdci nově křižuje Krista, uráží ho, jakoby chtěl Spasiteli způsobit novou smrt - kdyby jen mohl ještě jednou zemřít. Jak dlouho tedy setrváváme v hříších, tak dlouho jako židé křižujeme Krista ve svých srdcích a jako žoldnéři výsměšně před ním klekáme a ničíme tím tak vnitřní podstatu modlitby.
Můžete říci: „Ale toto my nechceme, když začínáme modlitbu. Ať nás Bůh chrání před podobným blouzněním.“ Pěkná výmluva! Kdo hřeší, nechce ztratit milost a přece ji ztrácí. Má díky tomu menší vinu? Zavržení, kteří se nyní škvaří v pekle také nechtěli být zavrženi. Ale což jsou kvůli tomu méně vinni? Ne! Protože dobře věděli, že oním činem nebo slovem se dopouští smrtelného hříchu. Hříšník, který se modlí, nemá záměr zahrávat si s Bohem a přece si zahrává, když se nechce napravit, a říká: „Můj Bože, miluji tě.“ Nemiluje Stvořitele, spíše miluje hřích. Taková modlitba nemůže být skutkem zbožnosti. Je přetvářkou a falší, a přetvářka nemůže Bohu vzdávat čest. Je hanebným znevážením, jestliže máme v ústech jméno Ježíše Krista, a současně ho v srdci křižujeme...
Přiznejte tedy, že modlitba hříšníka je jen snůškou klamu a nechutností. Toto potvrzují slova Ducha svatého: „Odvrací-li se někdo od slyšení Zákona, i jeho modlitba je ohavností“ (Př 28,9). Bohužel, možná polovina těch, kteří mě poslouchají, patří mezi ony zaslepence! A přece zde tito lidé pokojně stojí a moje slova je nudí, jako by se jich ani netýkala. Ďábel je zaslepil, spoutal jejich srdce a změnil je v kámen. Ó, drahý Bože! Do jak strašné propasti svádí člověka hřích!
Ale můžete říci: „Ten hříšník by se měl přestat modlit, když tolik uráží Boha.“ - Ale o to mi nešlo, když jsem dokazoval, že vaše modlitby ve stavu hříchu jsou klamem. Chtěl jsem pouze, abyste volali k Bohu: „Bože, já tě nyní nemiluji, ale učiň, abych tě miloval.“ Místo abyste říkali: „Bože, moc lituji, že jsem tě zarmoutil“ - říkejme raději: „Bože, nepociťuji žal kvůli hříchu; uděl mi zkroušenost, kterou tak moc potřebuji. Ať odložím zlost, ať se jí bojím. Ach, Bože, učiň, abych měl hřích ve věčné nenávisti, protože je to Tvůj největší nepřítel - nepřítel, který byl původcem Tvého utrpení a smrti na kříži, který připravil člověka o Tvou milost a přízeň a vždy ho vzdaluje od tebe.“ Učiň, Božský Spasiteli, aby naše modlitby vycházely se srdce, které Tě miluje a je svobodné od hříchu. Amen.
10. O nehodném svatém přijímání
Duše, která hřeší, zemře.
Jestliže každý hřích připravuje duši o život, odděluje ji od Boha a uvrhuje ji do strašného neštěstí, co teprve potom hřích svatokrádeže? Můžeme si představit žalostný stav člověka, který se dopustil hříchu svatokrádeže? To je to strašné zpustošení na svatém místě, o kterém mluví prorok Daniel - zpustošení, o kterém se zmiňuje také Spasitel světa! Jak strašná je to bolest pro milosrdného Boha, když bezbožní lidé zneuctívají jeho Nejsvětější Tělo a Krev! Už sv. Pavel hrozil svatokrádežníkům strašnými Božími soudy. Jak velká to je bolest pro Srdce Ježíšovo - Srdce, které nás milovalo až k smrti na kříži - když vidí, že se mu činí tak těžké urážky! A jak těžký a tvrdý trest čeká křesťana, který se dopustí takové hanebnosti! Kdyby Bůh dnes v tomto kostele odhalil srdce všech, kteří tu jsou, ukázalo by se, že do mnoha srdcí je vyrytý rozsudek zatracení, zaviněný nehodným svatým přijímáním. Mnoho lidí přistupuje ke stolu Páně po špatné zpovědi, protože buď zatajili svoje hříchy, nebo neměli nejmenší lítost a předsevzetí napravit se. Jiní přistupují ke svatému přijímání ve hněvu a oddáni hříchům a tím způsobem znevažují Tělo a Krev Krista. Zamyslete se nad sebou, zda jste se náhodnou někdy nedopustili svatokrádeže! Kdybych byl schopen vytáhnout z pekelných plamenů zrádce Jidáše a ukázat vám, jak strašně tam ječí a trpí, protože nehodně přijal Tělo a Krev Páně, možná byste se trochu ulekli. A co bude s hříšníky, kteří se skoro celý život dopouštějí takovýchto svatokrádeží? Opravdu, bratři moji - svatokrádež je nejtěžším prohřeškem, protože je útokem proti samému Bohu; svolává na člověka ohromná neštěstí.
I.
Kdybych mluvil k pohanům nebo k heretikům, vysvětlil bych jim nejdříve skutečnou přítomnost Ježíše Krista v Nejsvětější Svátosti, ale zde o této pravdě nikdo z vás nepochybuje. Pro upevnění vaší víry vám připomenu jeden příklad. Jeden kněz sloužil kdysi mši svatou a pochyboval při tom, zda je Pán Ježíš skutečně přítomen ve svaté Hostii, a hle: Po pozdvihování a proměnění se Hostie zbarvila krví. Tímto zázrakem chtěl Pán Ježíš upevnit víru křesťanů a překonat pochybnosti svého sluhy. Hostie tehdy ze sebe vylila tolik krve, že se jí zbarvil korporál, ubrus i oltář. Doneslo se to až k papeži a ten nařídil uchovávat tento korporál v kostele a každý rok ho uctivě nést v procesí Božího těla. Neznám vhodnější způsob vysvětlit vám, jak velkým hříchem je svatokrádež svatého přijímání. Jenom jednou podstoupil Spasitel světa na zemi smrt, ale zvrácení lidé nehodným sv. přijímáním nyní znovu opakují jeho muka. Svatí otcové přirovnávají nehodné svaté přijímání ke zradě Jidáše a k posměchu, jaký Pán prožíval od židovských mučitelů a od nehodných římských vojáků. Když se ke stolu Páně přibližuje svatokrádežník, jako by k němu Spasitel mluvil jako kdysi k Jidášovi: „Proč přicházíš, příteli? Znamením pokoje, polibkem, zrazuješ Syna člověka? Zastav se synu, smiluj se nade mnou.“ Ale toto varování nepomáhá, tak jako se neobjevují výčitky svědomí. Zpronevěrci přes to všechno mají drzost dopouštět se tohoto strašného činu. Již jdou - chtějí vzít život svému Bohu a Spasiteli. Může být větší zločin, může být větší zpustošení na svatém místě? Ani peklo by nemohlo prokázat Bohu větší pohrdání.
Jeden pohanský císař umístil na Kalvárii, na Kristově hrobě, sošku bůžka a tímto způsobem zneuctil toto svaté místo. Ale zlý křesťan postupuje hůř. Přikazuje Kristu přebývat mezi neřestmi, což jsou pro něj pravá muka. Je těžké to pochopit a netřást se rozhořčením, je těžké se tím netrápit. Menším bolem je pro Spasitele zlo spáchané židy či pohany, než nehodné přijímání Nejsvětějších svátostí nedbalými křesťany. Jednou se Pán Ježíš obrátil na Židy a řekl jim: „Proč mě pronásledujete? Proto, že jsem navrátil zrak slepým, uzdravil nemocné, vzkřísil mrtvé a léčil různé choroby? Tak se nyní Pán, plný bolu, obrací ústy proroka na nás: „Není to nepřítel, kdo mě tupí, to bych přece snesl; nade mne se nevypíná ten, který mě nenávidí, před ním bych se ukryl, jsi to však ty, člověk jako já, můj druh a přítel!“ (srov. Ž 55,13-14). Kdyby ho takové ponížení potkalo ze strany nepřátel, bylo by pro něj méně bolestné, ale tady jsou ti, které on miluje nejvíce, a oni ho zarputile pronásledují! Nenávidí ho ti, které přijal do své církve a kterým nabídl bohatství svých drahocenných darů! Ó, temná nevděčnosti! Kdo bude schopen tě pochopit a porozumět ti! Je vám málo, že Spasitel za vás trpěl krvavé bičování, že jeho tělo bylo rozerváno na kousky, že pro vás nesl těžký kříž? Jakoby říkal: „Vy nechcete uznat mou lásku. Stále znovu mě ochotně pronásledujete a kdyby to bylo možné, ještě jednou byste mě ukřižovali.“
Kdo by ještě měl po tolika bolestných výčitkách odvahu jít ke stolu Páně majíc srdce pošpiněné hříchy? Kdo by chtěl ještě jíst a pít svůj rozsudek zavržení? Koho by napadlo, že svatokrádežníci budou ještě Kristu připravovat novou Kalvárii!
V srdci plném hříchů Spasitel nepůsobí - je tam bez pohybu, vnáší tam duchovní smrt, která je pro něj v jistém slova smyslu bolestnější než smrt na kříži. Lidé ho ukrutně pronásledovali nejen v čase jeho pozemské pouti - ti, kteří nehodně přistupují ke svatému přijímání ho dokonce pronásledují ve svém příbytku. Smrt Krista na Golgotě byla opravdu strašná a bolestná. A z tohoto důvodu se smutkem zatřásla nejen celá příroda, ale připojilo se k ní i nerozumné stvoření a sdílelo s ním jeho bol. Ve svatokrádežném přijímání však znevážený Spasitel spoluúčast nikde nenachází. Podlý ničema křižuje Spasitele světa a kolem se rozprostírá hluboké mlčení, v němž není možno pozorovat žádný soucit. Slunce se nezatmívá, země se nechvěje v základech, oltáře se neboří. Není v takovéto situaci pravdivější volání Krista na Kalvárii: „Otče, proč jsi mě opustil? Proč mě necháváš, abych byl pastvou svých úhlavních nepřátel? Proč musím umírat den po dni?“
Jak může křesťan přicházet ke stolu Páně s těžkým hříchem?! Peklo nevymyslí nikdy nic horšího než svatokrádež, protože ona je nejbolestnějším zásahem do Božího srdce.
A kteří lidé se dopouštějí tohoto strašného hříchu?
Nejprve jsou to ti, kteří se zpovídají lhostejně, bez nejmenšího žalu, jako by vyprávěli nějakou historku. Potom ti, kteří se po zpovědi vůbec nenapraví a klidně se vrací k těm samým hříchům, anebo ti, kteří hříchy ze strachu či studu ukrývají. Ptám se: „Proč jdete ke stolu Páně v takovém stavu?“ „Chceme“, - odpovídají - „dodržet církevní přikázání o zpovědi a velikonočním svatém přijímání.“ - Ale milovaní! Na jakém místě - kde?! - se nachází Kristus, vždyť vaše oči jsou zavaleny hnusotou, cizoložnými pohledy, vaše ruce hanebnými dotyky, vaše ústa a jazyk nestydatými polibky, vždyť vaše srdce je černé a hnusné, podobné ohořelému dřevu, které několik týdnů leželo v ohništi. Chceš jít ke svatému přijímání příteli? Běž, ubožáku! Zachovej se jako Jidáš, který prodal božského Mistra a upadl do zoufalství. Běž, ničemo! Prodej Krista satanovi, poukrývej své hříchy při zpovědi! Zbuduj kříž ve svém srdci, máš v rukou svou oběť, dokonči ten zločin, utlum výčitky svědomí, přistup ke stolu Páně a otevři svá ústa, aby přijala andělský chléb. Ale nezapomeň: těžký trest Boží na tebe dolehne. Když sv. Cyprián podával sv. přijímání jedné ženě, která měla srdce pošpiněné hříchy, seslal Bůh z nebe blesk, který ji na místě zabil. Sv. Pavel říká, že židé by Ježíše neukřižovali, kdyby ho znali (srov. 1Kor 2,8). A ty, příteli, víš, koho přijímáš, protože kněz ti před podáváním svatého přijímání říká: „Hle, Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa. On - Svatý a Čistý!“ Jestliže se tedy cítíš ve hříchu, nepřistupuj, protože by tě Bůh mohl ztrestat blesky svého hněvu a tvou duši uvrhnout do pekla!
II.
Nebudu tu mluvit o pozemských neštěstích, které s sebou nesou svatokrádežná přijímání. Židé byli za zabití Boha, za sáhnutí na Ježíše Krista, strašně potrestáni. Ulice Jeruzaléma byly zalité krví a plné těl a v čase obležení města Římany tam byl takový hlad, že matky zabíjely své děti, aby se vyhnuly smrti hladem.
Sv. Jan Damašský řekl, že v druhém životě Kristus vylije plnou číši svého hněvu na svatokrádežníky. O jistém svatokrádci se říká, že k němu v hodině smrti přišel ďábel a řekl mu: „Jako jsi za života nehodně přijímal svaté přijímání, dnes přijmeš příjímání z mých rukou.“ Dokonávající zaslechnul tato slova a v zoufalství zavolal: „Pomsta Boží na mě padá.“ A tak bídně zakončil život. Kdyby člověk správně chápal, jak velkým zlem je svatokrádež, tisíckrát raději by volil smrt, než se ho dopustil, byť i jen jednou. Svatokrádež je nejstrašnější nevděk vůči Bohu - zatvrzuje srdce, umrtvuje hříšníkovu duši a tím způsobuje, že se duše stává příbytkem a otrokyní satana. Tento strašný přestupek je podobný ostrému meči, kterým hříšník zabíjí sám sebe dávaje sám sebe přitom za kořist peklu. Nehodné přijímání člověku nepřináší požitek ani útěchu nebo ochranu, ale především mu působí největší zkázu, pronásleduje ho strašnými výčitkami svědomí a připravuje mu nešťastnou věčnost. Jedna žena byla po nehodném přijímání zasažena zlým duchem a naplnil ji tak velký žal, že si odhryzla jazyk a umřela v zoufalství.
Není nic divného, že svatý Pavel varuje Korinťany před svatokrádežným svatým přijímáním a hrozí Božími soudy těm, kteří znevažují Tělo a Krev Páně (srov. 1Kor 11). Z důvodů svatokrádeží trestá často Bůh lidi hladem, válkou, nemocemi i náhlou smrtí. Sv. Gottfried, biskup v Amiense, zakázal kdysi udělovat při velikonoční zpovědi rozhřešení těm, kteří porušili postní dobu. Jeden prolhaný člověk ošidil zpovědníka a přijal Krista Pána nehodně. A náhle svalila toho hříšníka k zemi neviditelná moc, takže začal chrlit pěnu jako šílenec, a v takovémto stavu vypustil duši. Po svatokrádežném přijímáním přichází obvykle zatvrzelost srdce a nešťastná smrt. Někteří řeknou, že by bylo lepší nejít ke stolu Páně, než se vystavovat tak velkému nebezpečí. Drazí bratři, nechci vás odvádět od svatého přijímání. Chtěl bych vám jen otevřít oči a dát vám alespoň slabé pochopení toho, jak strašným hříchem je svatokrádež, abyste se jí vystříhali a vždycky přijímali Pána Ježíše s čistým a nevinným srdcem. Jestliže někdo z vás zde přítomných by se poznal v tomto zločinu, ať otevře oči, dokud je ještě čas, smíří se s Bohem a napraví zlo! Kéž by od nynějška byly naše zpovědi a svatá přijímání taková, jaká bychom toužili mít v hodině smrti, kdy budeme stát před soudem Ježíše Krista! Abychom pak mohli z jeho rukou přijmout odměnu nebeskou. Amen.
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net