Dne 17.7.2001 se vydal pěší poutník Petr Badošek ze Znojma na pouť do Svaté země. Cíle pouti nakonec po více než půl roce dosáhl - i když trochu jiným způsobem, než původně zamýšlel. Na těchto stranách nabízíme archiv jeho mailů, které nám průběžně posílal, kdykoliv se mu podařilo dostat se k internetu.
Jednotlivé zprávy tak jak přicházely:
19.7.2001
Vsem preji hezky den!
Prvni zpravu z pouti zasilam z Lednice, z druheho nocoviste.
Poprve jsem hlavu slozil na fare v Hrusovanech, jeste jednou diky za mile
prijeti! Dekuji rovnez vsem, kteri odpovedeli na me dve pomerne zmatene
zpravy. S radosti oznamuji, ze co naoko nefungovalo (na pocitaci ve Znojme),
to nakonec funguje, vsechno je uz upraveno a opraveno a tak doufam, ze
nasim budoucim pozdravum nestoji nic v ceste.
Uz prve dva dny byly naplneny krasou, o niz jsem dlouho
jenom snil. V lanech obili a slunecnic teteli se horko i sumi dest, vecerni
svetlusky s lucernami cini prvni kroky k Nebi radostnymi. Verte mi, vsechny
vas nesu ssebou, schoval jsem vas v srdci pred zlodeji a celniky a pritom
citim lehkost vasich okridlenych radosti i tizi olovenych hrichu znehybnujici
kazdeho z nas. Vsechno je ted nejak jednodussi, pod nebesy kraci po kameni
maly clovek, sam kamen a nebesa, a vzhlizi k cili.
Prosim, prijmete mou radost za svou a roztahnete perute
vaseho stesti. Odpoutejte se od pozemskych strachu, i mne se pak pujde
mnohem lehceji.
Z krajiny rybniku, staletych stromu a obrovskych brouku zdravi Petr.
29.7.2001
Zdravim z Madarska!
Jsem zivy a zdravy, telo si uz zvyklo a tak se tesim
na vyhen Alfőldu. Pisu z klauzury frantiskanskeho klastera v Gyongosi,
ani netusite, jak bylo tezke se sem dostat. Mam jenom chvilku, tak vas
vsecky zdravim a pripojuji modlitbu:Boze, Ty ktery vsecko vidis, dej nam,
at nas nase skutky dovedou do nebeskeho Jeruzalema. Amen.
Mejte se moc pekne a AHOJ! Petr
10.8.2001
AHOJ!AHOJ!AHOJ!
Zdravim z Rumunska! Moc dekuji za vsechny
povzbuzujici zpravy! Prave jsem prekonal prusmyky a prekvapeni Zapadnich
hor. Pohadkove krajiny na pramenech Bystreho Krise, buvoli pastviny Gilauskych
hor, Turdskou soutesku, branu casu. Krkavci kraje, vonim jak pravoverny
Romyn sedmidennim potem a zluklym maslem. Uvedomuji si, ze jsem na ceste.
Na dlouhe ceste. Vse je jako v pohadce, neni nic nez cesta odtud tam, jednoducha
a jasna perspektiva, v normalnim zivote zamotana do klubka vselijakych
dalsich chteni a nechteni... Nejtezsi je boj s pocitacem v tomto internetkafe,
nebo spis v tomto computerovem skanzenu. Kdovi, co tyhle pocitatka pamatuji.
Snad vznik internetu. Ale funguji, to je hlavni. Z prasneho mesta Turda
na okraji centralni Transylvanie tedy vzkazuji, ze jsem zdravy a stastny.
Kez bych se s vami mohl o ten pocit podelit. Modlim se za vas, za nas krasny
kraj a za viru v nem. Za jeji probuzeni ze zimniho spanku. Vzdyt uz je
na case, blizi se Leto...
Mejte se moc pekne!!! Petr
21.8.2001
Zasilam pozdrav z Pitesti, velkeho neklidneho mesta na velke klidne
rece!
Dekuji opet za vsechna povzbuzeni, jsou sladsi nez vcerejsi
sultanske zele, prvni pozdrav muslimskeho sveta!
Dosel jsem zas o kus dal. Transylvanie, zeme obrovskych
pastvin. Sedmihradsko, zeme duchu... A pak stalo v ceste nejvyssi Rumunske
pohori, mohutna hradba Fagarase. Po narocnem vystupu s prevysenim hodne
pres dva tisice metru jsem se dotkl nebes. Z ptacich, kamennych vysek
nejvyssi hory Moldoveanu prosvitala mezi cary mlh ta bolestne krasna rumunska
zeme v jeji snad nejkrasnejsi podobe. Kdesi hluboko horska jezera a posledni
zbytky lonskeho snehu. Cinkani ovcich zvoncu, horske hrebeny do daleka
na vsechny strany - i na sirku ma toto jedine horstvo padesat kilometru.
Brynza a mamaliga, tuha neslana kukuricna kase. Nejlibeznejsi rano ze vsech
mych karpatskych ran, ktera jsem prozil, tak nadherne, ze o nem nejde psat.
Buh drzel za nebeskymi stavidly vsechny budouci lijaky, sprchlo jen jednou
v noci. Pak prisli vlci, ale pastyrsti psi me uchranili, spal jsem tehdy
na salasi primo ve staji, na hnojovem lozi...
Nyni tedy vzhuru dolu, na jih, za stepnim sluncem
Valasske niziny! Vsechny vas moc pozdravuji a tesim se na dalsi ,shledani'.
La revedere!
26.8.2001
Moc zdravim z Giurgiu!
Jsem v nejake soukrome reklamni agenture a musim
spechat, nechaji me tu jen na chvili. Nestihnu si ani precist vase pozdravy,
ale dekuji za ne!
Po krasnych zazitcich v horach me cekala dusevni
sprcha v podobe bidy rumunskeho jihu. Nicmene preckal jsem ji a dnes doufam
prekonam hranici s Bulharskem. V ceste stoji, nebo spis tece jediny veletok
na teto pohadkove ceste, Dunarea...
Mejte se moc hezky, az se dostanu do internetkafe,
napisu vic.
26.8.2001
Omlouvam se za strucnost, ale opravdu trochu hodne specham: s publikaci
souhlasim, adresu menim. Chvala Kristu, nashledanou!
(pozn: jde o stručnou odpověď na dotaz, zda můžeme zveřejňovat zprávy
na stranách FATYMu www.jeruzalem.fatym.com
a o prosbu, aby jedna z adres, na které poutník své občasné zprávy zasílá
byla upravena tak, že bude možno zprávy rychleji publikovat.)
27.8.2001
Budte zdravi, hlasim se z Bulharska, zeme jiznich Slovanu a velebneho
pravoslavi!
Vcera jsem slibil, ze az se dostanu do pocitacoveho
kafe, napisu vic o svych dalsich zazitcich z Rumunska. Nyni tedy usporadavam
myslenky, obklopen hlukem strelby a krikem fanatiku, nastesti pouze internetovych...
Jizni Rumunsko. Kdysi zivotadarne telo valasskeho
knizectvi, pramen moci Vlada Tepese - Napichovace. Nyni sede misto na mape
Evropy. Prochazel jsem tou apokalyptickou krajinou mimo hlavni silnice,
po cikanskych cestach. Zaprasene povozy s medenymi kotliky na zadi dodnes
pomalu putuji vyprahlym krajem, osamocene ci ve skupinach. Kone ve strasnem
stavu, psi polomrtvi hladem a vedrem klopytaji uvazani na retezech za kazdym
z tech vozu. Mel jsem trochu strach, kdyz me mijely. Divoky, ale smutny
zpev, uspinene barevne sukne jako jediny prislib zivota v bezduche, spalene
dalce. Ano, spalene, to je to spravne slovo. Pole jsou zde na konci srpna
obrazem noci, zariva a zaroven temna. Lide zapaluji obrovske lany strnist,
nechavajice plameny vetru na pospas. Vysledkem teto zivelne hry jest dokonaly
predobraz pekla. Plameny vyssi cloveka slehaji ode mne az za obzor, mezi
nimi horka, chvejici se tma, mraky dusiveho dymu zahaluji pole, lesy, vesnice...
Vesnice. Do nekterych vedou jen polni cesty. Na navsi nenajdes steblo travy,
jen tisice otisku kozich kopytek a kravskych paznechtu zdobi
obnazenou zemskou kuzi. Vedle malych novodobych zamku s prezdobenymi strechami
rozpadajici se domy z vetvi a hliny, cikanske chatrce z igelitu a kukuricne
slamy, domovy poslepovane z neforemnych kusu reziveho plechu. Dodnes v
nich ziji lide se svymi starostmi, velmi se lisicimi od tech nasich. A
nad tim vsim kostely, kdysi snad ostrovy pohadkoveho sveta, magnetove hory
ziznivych dusi, dnes vsak majaky bidy s rozmlacenymi okny a opadavajici
omitkou, nekde i pavucina na klice jako znameni doby. Zvlastni strach tu
sidli vtech nejzvlastnejsich podobach. Jeden Rumun zmlkne dokud kolemjdouci
cikan neni z doslechu, jiny, polovicni Nemec znicehonic septem predpovida
konec sveta, valku vsech valek. Malokdo odpovi na pozdrav, usta se
zaviraji, patrave pohledy zkoumaji cizince s holi. I rozhovory vypadaji
vsechny stejne. Kde spis, co jis, a kolik mas penez? Nebojis se prepadeni,
znasilneni? Kdyz mluvis o Bohu a jeho pomoci, prinasi nekdo jidlo, vodu,
jiny s usklebkem mavne rukou. Ale verici jsou vsichni. Alespon to tvrdi.
Jeu ortodox! Jak prazdne zni ten hrdy ton. Slysel jsem ho ale uz hodnekrat,
treba na Slovensku, ale i u nas, na Morave... Cas tu skace tryznen
bolestivymi krecemi, mezi vykaly a umelohmotnymi odpadky vseho druhu se
prochazeji bose divky, krasne jak Venuse, a sni o zivote velkych mest...
A dalsi obraz. Zdechla krava se rozpada na smetisti metr od silnice, smrad,
cervi a zluta lebka. Nikomu nevadi. Chybi tu supi, maji kridla, uleteli
z tohoto nekonecneho, jednobarevne spinaveho, hnedaveho kraje. Prach na
tele a dusi, to je jeho znameni. Ale nikdy neni takova tma , aby se nedalo
rozsvitit alespon male svetlo. Dojaty cikan dava meloun, chleb a brynzu,
i ostatni vozy zastavuji a jindy zebrajici zablacene deti mi davaji
s vaznou tvari penize. Presne tolik, o kolik me den predtim osidila krasna
Rumunka s perfektni anglictinou ve meste na mistni pomery vystavnim, v
Pitesti. Placici cikan bez pozdravu odchazi, slysim jen jeho tiche vzlykave
povzdechy. Jerusalem. Pe zos... V tom kraji se dospeli chovaji jako deti,
deti jako dospeli. V Giurgiu zjistuji, ze jsem prijal tu bolest do sveho
srdce. Tvari v tvar pomnikum a mramorovym zdem si najednou uvedomuji kontrast
sve podoby pred mesicem a nyni. Pasek na posledni dirce, tyden nebylo kde
se umyt. Takovy je dnes i muj vnitrni clovek. Splynul jsem s tim krajem,
s temi lidmi, pro jejich mnohdy nevedomou bidu mi jich je lito a nevim,
co s tim. Zustanou ve me, nechci je vymazat jako nepeknou vzpominku, na
kterou je dobre zapomenout. Nevidel jsem bidu v televizi, ale na vlastni
oci. Nelze zmackat tyto noviny a podpalit s nimi v kamnech, nelze stisknout
enter a otevrit si krasnou novou stranku, treba o kytkach ci o muzice.
Mohu se snad jenom modlit, a tak to cinim: Boze, ty ktery jsi vsemocny,
ma li byt to co jsem videl jen ozvenou bolesti, ktera JE v nasem svete,
bez vycitek svedomi prosim, vyres uz konecne vsechny ty nami neresitelne
problemy. Zrus ty prvni, druhe i treti svety a dej nam kazdemu, co nam
nalezi. Nam nevernym, kteri pri darovani almuzny vzdycky pocitame. Nedal
jsem nahodou prilis mnoho? Musim prece take jist... Maranatha, Pane. Maranatha!!!
5.9.2001:
Moc vas vsechny zdravim z brehu Cerneho more, z velkeho mesta Burgasu,
a opet velmi dekuji za vase pozdravy!
Dlouho jsem premyslel, co do teto dalsi zpravy napsat.
Mam vzpomenout horkosladke zazitky poslednich dnu [nad r je hacek],nebo
poodkryt svuj vnitrni svet, den ode dne stale bohatsi...
Bulgarija. Ta zem nezije. Bulharsko preziva. Jako by tu
vladla podivna symbioza nabozenskeho citeni, touhy po vzkriseni socialismu,
kultu Coca-coly a nadeji vkladanych v cara osvoboditele, po nemz je pojmenovana
hlavni ulice snad v kazde vesnici. Duchovni chaos, zakryvany jiz uvadajici
balkanskou hrdosti konzervovanou pamatniky vsemoznych hrdinu a udalosti.
Krizek u cesty - natoz kaple - vsak unaveneho poutnika nikde neceka, i
samotne kostely se krci bez vezi v mori svetskych staveb jako bezvyznamny,
nenapadny doplnek. Obcas jen bodlo minaretu pichne do nebe a upozorni na
pravy smysl zivota. To uz je ale predzvest zcela jineho sveta, v techto
vesnicich je veskera chatrna vzpominka na rustinu zbytecna.
Bjednaja zemlja, rikaji sami Bulhari, pokud se z nich
podari dostat delsi vetu. V Rumunsku nevidana vec - beze slova projdes
vesnici, vetsinou jen cikani se vesele podeli o otevrene srdce a spinavy,
poloprazdny talir. Proti vsemu ocekavani pusobi zdejsi, zejmena vesnicti
lide zcela uzavrenym dojmem. Problemy vlastni a kolektivni zamuchlaly se
do chlupateho klubka, se kterym si nikdo nevi rady. Nedavno kvetouci mesta
nahle uvadla, je zvlastni s odstupem prochazejiciho pozorovatele videt
rychlost, s niz se rozpadaji neudrzovane lidmi vytvorene struktury. Mosty,
parky. Staje a tovarni haly. Hrbitovy. Obehnany rezivymi draty mizi nahrobni
kameny ve vysoke trave a bodlaci... Pritom na mnohych vratech visi i nekolik
oznameni o zive vzpomince na toho a toho zemreleho, ktery skonal pred tolika
a tolika hodinami. Z naseho pohledu mozna podivny kult mrtvych. Zde jak
se zda tradicni a oblibeny.
A co dal? Mimo hlavni cesty spina, odpadky, prach. Kilometry
smetist pred Karnobatem, mestem na cernych sopecnych pudach. Prostor tezkych
vuni. Hromada hnijicich ryb, mestska stoka, ustici na cestu, cerstve spaleniste
u nadrazi, z trosek byvalych chatrci jeste stoupa stiplavy dym. Pozary.
Od obzoru k obzoru spalene pastviny, kere i stromy. Pochmurny akord doplnuje
bronzove trni pupav a pchacu...
Ale take boza a chalva - vyborne sladke "speciality".
Neskutecne ostruzinove snidane, orechove obedy, liskove vecere. Melounovy
salat. Hroznovy prujem. A za chvili more, lode mizici za obzorem vzdy spolehlive
ukonejsi bolavou dusi...
To vsechno skryva cernohneda, vyprahla krajina pod lesnatou
Starou planinou, pocatkem zari bezvodym pohorim. Dlazdena plochymi piskovcovymi
kameny vypadaji vyschla koryta potoku jako staroveke cesty.
Cele hodiny by se daly skladat stripky teto casti balkanske
mozaiky, pestre a ruznotvare, pres vsechnu rozmanitost vytvarejici vsak
ve svem celku opet bolestne jednoduchy obraz. Bud s Bohem, bulharska zeme,
vlasti tezkych ruzovych vuni a nejkrasnejsich thrackych koni. Nic jineho
ti nemohu dat, nez toto prani. Bud s Bohem!
P.S. Chces-li si zachovat iluzi o pohostinne a prijemne
bratrske zemi, neopoustej hlavni cesty a turisticka letoviska. Jinde uvidis
smutny tanec: bida se s chudobou toci v jednom kole, tezko rozeznat jednu
od druhe, trapne susti dolary v kapsach prihlizejicich. Opravdu smutny
je ten valcik, tim smutnejsi, cim vic ti zdejsi lide a krajina pripominaji
stale jeste docela blizky domov.
21.9.2001:
Zdravim z Asie!
Poseste se pokousim odeslat zpravu - post.cz me
stale odhlasuje. Tedy strucne: jsem ziv a zdrav, nachazim se asi 50 km
za Istanbulem ve meste Hereke. O dojmy se budu muset podelit az nekdy jindy.
Jako je obrovska zamorska lod plne na vzacnym zbozim, i ja se necham naplnit
a pak privezu vsechny ty dary tam, kde na ne nekdo ceka, domu... Budte
zdravi, pokoj vasim dusim vyprosuje Petr
24.9.2001:
Zdravim z Adapazaru!
Pisu jen kratce, mam ted internet zadarmo,
ale problemy s postem pretrvavaji. Nechtel me ani pustit dovnitr.
Prochazim zvlastnim svetem. Dobrosrdecni,
az idylicky pratelsti lide, ale v srdci nosici tichy souhlas s afghanskymi
atentatniky... Jeden kamarad z prirodovedy mi psal z Ameriky (pracuje ve
"meste andelu" v mikrobiologicke laboratori) zvlastni mail. I jako presvedcenemu
materialistovi mu dochazi, ze se "neco" deje. Stoji najednou tvari v tvar
pachu smrti a zaroven vzteku a smutku lidske nemohoucnosti - stejne jako
ja zde: Adapazar je jedno z mest smetenych predlonskym zemetresenim. Dodnes
pada husty prach na hromady sutin, pocuchane palcove draty armatury trci
z jinak prazdne, neozivene zeme. A ti jinak veseli lide v rozhovoru nahle
umlkaji...
Znovu prosim: obratte se a verte evangeliu. A kdo rika,
ze nema cas ho cist, at se prekona. Muze zacit klidne odzadu, treba to
bude stacit...
'Navidenou' Petr
P.S. Omlouvam se za gramaticke chyby
26.9.2001:
Budte zdravi!
Moc Ti dekuji za maily. Jsou jako krupeje rosy v
tomto zaprasenem kraji. Nachazim se prave v Ducze, ve meste jeste vic znicenem
zemetresenim, nez to minule. Navic se zmenili lide. Presel jsem jakesi
mezihori a najednou stojim uprostred ostrych pohledu Abchazcu, Kirgizu,
Cerkezu a kdovikoho jeste... Jsem za krestanskym koncem sveta. Sel jsem
noci az do rozedneni, az me unava skolila na lavicce v jednom mistnim parku.
Probudili me mali cistici bot. Z nudy po me hazeli kameni... Divoke kraje,
horka kavkazska krev. Ale hlavne ty oci zdejsich muzu! Ctu v nich neco,
o cem vlaste ani nechci psat...
Mezi lesnatymi horskymi hrebeny melouny a sladky, silny
caj. A ja bych si zrovna dal alespon sklenicku dobreho burcaku!
Petr
Z druhého (osobního) dopisu z téhož data (výběr):
Dekuji dekuji dekuji za Vasi pozornost!
Je to pro me nyni velka posila.
... ... ...
A jeste, prosim, vyriddte pozdrav memu farnimu spolecenstvi.
Zejmena chci pozdravit naseho pana dekana a jahna, Alcu, Verku a Drahu,
pani Novakovou... Prosim, modlete se za me nasi modlitbu k Duchu svatemu
(Prijd, Duchu svaty...). Buh ke me promlouva - ale protivnik nezustava
pozadu. A ja nechci putovat po bludnych cestach! Dekuji!!! Z Decze zdravi
Petr
6.10.2001:
Ankara! Zdravim z turecke metropole, dalsiho velkomesta na trase Znojmo
u Noveho Hradku - Jeruzalem. Tentokrat ma na rozdil od patnactimilionoveho
Istanbulu pouhe tri miliony obyvatel, ale i to staci k tomu, aby dusevni
klid sbalil svych pet sladkych svestek a utekl nekam za obzor. Misto neho
opanuje mysl nepretrzity hekticky klokot - na vsechny smysly utoci naraz
hluk obrazu, zvuku, vuni a chuti, tak chaoticky a neprehledny, jak struktura
tohoto mesta, teto vety...
Mam tu cest s dokonalym krizencem Evropy a orientu, zasazenym
na okraj polopouste centralni Anatolie, krajiny kvetouci par tydnu v roce,
zeme nahe a vyprahle. Symbolicke zahrady obrovskeho meritka: prasne vlneni
zoranych lanu narazi do zlatavych brehu stepnich pahorku. Z nich nahle
vyrustaji vysoke barevne domy, tisice domovu Ataturkova mesta. Proti jeho
mauzoleu trunicimu nad tim vsim zmatkem je Leninova pyramida jen strazni
budkou, nepotkal jsem zde cloveka, ktery by jeho jmeno vyslovoval bez neskryvane
ucty. Obchody a obchodnici, krik taxikaru, zebraci tissi a pokorni tise
drmoli muslimske modlitby. Vojenske mesto. Sidliste za ostnatym dratem,
i mesita ma khaki kupoli. Desitky maskovanych vrulniku ovladaji nebesa
nad obrovskou mesitou Kocaeli, pod jeji kupoli se krestanu taji dech. Nemnoho
lidi zde zasepta otcenas... Utikam ven z mesity, z toho obrovskeho mesta...
Od vcerejska mam v pasu i recke razitko. Abych se vyhnul
velke pokute za prekroceni casoveho limitu pro pobyt v Turecku, musel jsem
prerusit pesi putovani a odskocit si sestset kýlometru zpet na reckou hranici
k pohadkovemu mestu Edirne, nejhezcimu tureckemu mestu, jake jsem mel moznost
spatrit. Za ulicemi starobylych kramku na chvili vyplnenymi zpevy muezinu
reka s kamennymi mosty, silny proud si pohrava s tunami pisku na dne. Dunajsky
pocit. A pak prochazka rannimi luznimi lesy, chladivy opar nezvykle prijemne
hladi tvare. Neskutecna celnice na konci okresky, utopena v lehkem ptacim
tichu. Vojak honi po ceste kostetem listecek, v dezinfekcni jame vyhrivaji
se ospale zaby...
Ale ted znovu troubeni taxiku a pach nefalsovaneho
smogu. Uz abych byl venku, u sveho zaplaseneho Ducha.
Ankara: jako kazda jina megalopolis ztrata orientace.
Zkouseli jste nekdy chodit v modernim meste podle kompasu? Zkuste to. Zjistite,
ze to nema smysl.
A prece sever i jih je jenom jeden. Prekvapive hluboka
myslenka...
z dalekeho jihovychodu zdravi Petr
7.10.2001:
Malinka zpravicka o velike radosti: po velmi, velmi dlouhe dobe jsem
mel moznost prijmout elixir mladi - Telo a Krev Pane - pri rimskokatolicke
liturgii v kostele sv. Pavla pri vatikanskem velvyslanectvi v Ankare.
Cela mse svata byla jedni velkym, nadhernym zazitkem. Pri prinaseni
daru doprovazel zivelny anglofonni zpev cernochu, Cinanu, Nemcu, jednoho
Moravaka, Italu a kdovikoho jeste, jemny, lec durazne pevny zvuk klaviru
a ja si s radostnym udivem uvedomil, ze mi tecou slzy...
To se mi uz dlouho nestalo.
Posledni ankarsky usmev zasila Petr
17.10.2001:
Dnes jsme dostali zprávu od znojemského děkana otce Jindřicha Bartoše,
že se včera (17.10.01) Petr Badošek hlásil telefonicky z Tarsu, města odkud
pocházel sv. Pavel (to znamená, že již prošel téměř celou trasu vedoucí
Tureckem a už brzy by měl přejít do Syrie). Od otce děkana jsem rovněž
dostali zapůjčených pár fotografií z posledních okamžiků loučení za Znojmem
(jsou na začátku této strany - kliknutím se dostanete ke zvětšeninám).
Dnes je to právě tří měsíce, co se Petr vydal na pouť.
21.10.2001:
Budte zdravi!
Zasilam kratky pozdrav z Tarsu. Omlouvam se za jeho strucnost,
ale jsem trochu rozcileny, proto radsi nenapisu vic. Pet hodin(!) jsem
totiz psal popis sve cesty Tureckem, dokud jsem nezjistil, ze me posadili
k porouchanemu pocitaci... Byly mi napadne chybejici klavesy, ale veril
jsem jim. Tem 'odbornikum'. Ach jo. Mejte se hezky. Z Pavlova mesta zdravi
Petr.
23.10.2001
> Pratele, zasilam dalsi pozdrav z Turecka, prilis velke zeme na to,
abych ji odbyl nekolika radky!
> Turecko je opravdu obrovske. Vymyslim si cislo: nase ceskomoravske
meritko vynasobme peti a dostaneme miru, jakou se meri prostory 'Male'
Asie. Vsechno je tu nezvykle, nove - a pritom vetsi.
> Lidska srdce. Nepoznal jsem dobrosrdecnejsi narod, nez Turky. Zacinam
byt presvedcen, ze velikost toho, cemu rikame domov, ma primy vliv i na
to, co tento domov tvori. Srdce... Duse lidi a veci (teologove, nemejte
o me strach!). Kdo ochutnal rozlehlost anatolskych stepi a polopousti,
nemuze se divit tureckemu nadhledu nad dejinami, stylu, jakym dospivajici
turecky narod uchopil povinnost urcit si svuj vlastni prostor. Balkan,
to musi byt pro Turka jen jedny hory, cela Pannonie jedno udoli...
> A pak ty hory! Na severu mlzne lesnate hrebeny s rododendrony pod
korunami kastanovniku, vdecne jsem sbiral jejich vytecne plody a nedockave
je pojidal syrove. Vsak popojdes o par set kilometru dal a na holych, nahych
hrbetech marne patras po necem, co se podoba stromu. Hneda, zluta, bila,
ruzova, zelena... Vsemi barvami hyri kuze zdejsi zeme. Otevrenost. Vpravde
mesicni krajina, udrzovana v poslusnosti malymi srpky na vrcholech cetnych
minaretu. Jsou vsudypritomne, stejne jako allah v dusi naroda. Za ateistou
musis do velikych mest, jinde je k nenalezeni. A vira je zde, jak se zda,
cista a pevna.
> Pod temi mesicnimi horami neskutecne Slane jezero - Tuz golu. Ac
jsem kolem neho putoval v umornem vedru cele dva dny poctive chuze, nespatril
jsem vodni hladinu. Jen obrovska oslnive bila plocha odrazela slunecni
paprsky, nebylo kam se schovat pred nebeskou vyhni. V mrakotach jsem dekoval
za kazdou benzinovou pumpu, jindy neprijemne pachnouci. Je nezdrave spat
na slanem bahne na pobrezi, mezi nehybnymi brouky, pokrytymi krystaly soli,
mezi rostlinami, jejichz chut si muzete i v te dalce
kdykoli zpritomnit. Staci sahnout po solnicce...
> Hasan. Nad tureckou Neapoli jmenem Aksaray zveda se nahle a sobecky
nebetycny vulkan, jeste o vic nez dva kilometry prevysujici nekonecne slane
pastviny, samotne lezici asi tisic metru nad morem. Ne poprve a ne naposled
obraz pripominajici fotografie z americkych pustin. Jen rovna silnice od
obzoru k obzoru spojuje ridke diaspory civilizace, v nichz slunce unavilo
i
cas. Pravda, obcas jsem minul odbocku. Ale kdovikam vedla. Shodou okolnosti
se jedno z mistnich mest jmenuje Nigde...
> Kdy jsem poprve uvidel Byci hory, zastavil jsem se. Pochopil jsem,
ze ma dalsi cesta nepovede pres vrcholy, ale ze poslusne
sklouzne do skalnatych kanonu, spolecne s hrmicimi karavanami kamionu
- svymi sirenami vecne troubicich na pozdrav. Tri dny jsem klickoval temi
obrovskymi horami, v nichz se pred nekolika hodinami opet chvela zeme...
> Uz nemuzu psat. Opousti me sila. Nyni uz nepopisu krasu tech hor.
Az se vratim domu, zapiskam vam pastyrskou pisen a zacinkam zvoncem, jehoz
zvuk ohladily jalovcove lesy na temenech velebneho Tauru. Uprosil jsem
pastyre, aby mi ho s usmevem prodal za milion. Ano, za milion. I inflace
ma zde sva velkorysa pravidla...
> To vsechno tvaruje tureckou dusi.
> Stejne jako vinice a skrapove planiny v podhuri tech vysokych hor.
Sladce nakysla stava z rajskych plodu granatovniku steka po dlanich. Smutna
lekce silnicni zoologie - prejety dikobraz. Z pameti skaly vypadava dalsi
vzpominka, zkamenela hvezdice.
> Obrazy. Obrazky.
> Zakleta podobenstvi, jejichz zivot ma svuj pocatek i konec, stejne
jako zivot zkameneleho ostnokozce a vzpominka na nej, moji vuli zachranena
pred zapomenutim.
> Stejne jako matna vzpominka na krestanstvi v meste svateho Pavla:
kdovi jak dlouho neslysela zdejsi bazilika zpev oslavujici
Krista. Dve hodiny jsem se modlil v kostele - muzeu sam, nikdo jiny
nenavstivil v nedelni svatek zdejsi Bozi dum, aby se poklonil a podekoval...
> Mezi bananovniky a palmami propleta se zpev muezina, spicaty jak
strela minaretu. Ostry jak savle arabskeho pisma. Tajemne pratelske vibrace
bronzovych zvonu, ty velebne kovove pisne bez lidskych slov, ty zustaly
kdesi daleko, za vysokymi horami...
> Na zacatku jednadvacateho stoleti sedim v internetove kavarne, obklopen
zvukem strelby. Komando nebo terorista, vlastne je jedno, na jake strane
stojis. Jde o pribeh. O jeho proziti.
> Jak hruzne snadne je vciteni se.
> Vylet do 'ciziho' sveta bezdomovce Hasana. Cetba 'ciziho' pribehu.
> Kdo z nas vsak dokaze prijmout cizi pribeh za svuj.
Co ted asi dela Hasan, s nimz jsem jednu noc sdilel betonove loze.
On se bal me, a ja jeho. Dokud jsme neusli. A pak uz jsme se nevideli.
> Nahla uzkost. Podivna myslenka spojuje monument turecke duse a Kristuv
kriz. Vsechno poznani je nahle nicotne.
> Pane, prosim, odpust nam. Vsem.
> V Tarsu prosi Petr
P.S. P.S. Post nechce vzit me heslo, zavolejte proto,
prosim, panu dekanovi Jindrichu Bartosovi, at vzkaze
me rodine, ze dokud se post neumoudri, budou me
pozdravy k dispozici 'jen' na 'me' strance na
internetu. Moc dekuji!!!
28.10.2001:
Pratele, zdravim z Iskenderunu, mesta vtesnaneho do rozhrani
morskych hlubin a vysin nebeskch!
...Pohyb vodni hladiny, prozrazujici na dalekem obzoru
skutecny tvar Zeme, zhmotnuje zaroven jednoduche principy pozemskeho byti.
Interference stovek vln posouva kazdickeho jedince morske vody nahoru a
dolu, sem a tam. Napeti a uvolneni. Zalezi jen na smerech jednotlivych
vlivu a na jejich sile. Ryby tomuto pravidlu jen zdanlive unikaji...
...Pevnost zeme. Strnula, sebeudrzujici jedinecnost gravitace
kazdeho kusu kamene. Kazdeho pupinku na zemske tvari, ktereho my - mensi
nez mikrobi - vznosne nazyvame nebetycnou horou. A prece jsou vsechna prevyseni
nepatrna ve srovnani s velikosti kontinentu...
Clovek je mensi nez hora, zaroven vsak dokaze porozumet
proudum. A postavit se jim. Pronika do hor, lame jejich tela a z drobecku
si lepi domy, vesnice a mesta, zarici na nocnich upatich. A z vrcholu pritom
rozesila signaly svym lodim, ktere jiz malokdy nedopluji ke vzdalenym cilum...
Pak se vsak jedinkrat zavlni i pevna zem, a vsechna pycha
nahle mizi. V tu chvili je na tom clovek hur, nez uboha ryba, v poklidu
prezivajici v zajeti vodnich mas...
Clovek, ryba, kamen a kapka v mori. Ctyri obrazy, malovane
jedinym stetcem...
Z krajiny sve duse, kde balvany z prikrych horskych srazu
prave ohlazuje neunavne more na hladke oblazky, zasilam pozdrav s libou,
tezkou vuni plumerii. Jeden strom prave rozkveta ve zdejsi vpravde rajske
zahrade, na barevnem ostrove uprostred toho pracoviteho oceanu cernobilych
myslenek.
P.S. Na strance www.jeruzalem.fatym.com je k nahlednuti
minula delsi zprava, kterou se mi nepodarilo rozeslat jednotlivcum.
1.11.2001:
Posledni pozdrav ze zeme hvezdy a pulmesice.
Chtel bych toho tolik napsat.
Desitky naplno prozitych dnu, kdy cesta neztraci
svuj zarivy cil, a presto dovoluje ochutnat volnost americkych trampu,
vyrovnanost tibetskych mnichu, ketri nemajice cile na povrchu zemskem putuji
obrovskymi rozlohami asijskych velehor beze strachu ze zbloudeni. Ani ja
nemohu zbloudit. Vzdyt moje ja uz zahynulo, utopilo se v krestni vode.
Je tomu uz vic nez rok...
Jako o kojence stara se o me neviditelna prozretelnost.
Dostavam jidlo, penize, nove boty i kalhoty, nocni teplo a sucho pro unaveneho
kone. Jezdec pak s vdecnosti velebi milosrdenstvi, jehoz se mu dostava
mirou natresenou. Az se tomu divi, vzdyt je mu teprve neco pres rok, co
spatril svetlo sveta...
Zaslouzi si to vubec? Nebere si na dluh veskere
to poznani, ktere na sve pouti ke stredu sveta potkava? Vsechny ty obrazy,
setkani s dusemi zivych bytosti i veci - prostoru s cejchem nezivosti?
To svetlo jim dava tvar. Konecne se mohu v pravy cas vyhnout propasti ci
dratenemu oku, v nemz uvizne mnoha hebka tlapka. Konecne zdalky rozpoznam
rajske ricni udoli od smrticiho vadi.
Prochazim krajinami od obzoru k obzoru a pomalu
a beze spechu prozivam me presahujici pribehy, vepsane veky do tvare zeme.
Duse pritahovana gravitaci dusi okolnich a lakana jejich duchem sama vyzaruje
ducha sveho a vtiskuje sve stopy do mekkeho prachu cesty. A jako prizrak
prochazim vesnicemi a menim jejich svet. Ze jen na chvili? To uz opravdu
neni moje vec...
Ne. Nedluzim. Jen prosim a dostavam. A dekuji. Jako
v tyto dny. Poprve za celou pout travim dve noci na jednom miste: bydlim
uprostred stareho mesta Antiochie, prirozene brany mezi Syrii a Tureckem,
ze dvou stran sevrene vysokymi, nepruchodnymi horami.. Neumrtvovano jakymikoli
snahami pamatkovych ustavu je tu stare ozivovano novym. Proudy zbozi a
penez, ta vtelena energie pulsujici ve starovekem rytmu ve stovkach kramu
a remeslnickych dilen ovlada zdejsi mysl mohutneji nez vsechna nabozenstvi
dohromady.. Islam, krestanstvi i zidovstvi prebyvaji tu nerusene vedle
sebe v tichosti svych modliteb, jen hlas muezina a vibrace zvonu cas od
casu obrati pozornost obchodem posedleho mesta k vecem podstatnym. Stale
ticho vsak vladne v krivolakych ulickach rozsahle stare ctvrti, neskutecne
soutesky zuzuji nebe na uzky pruh, klikatici se nad zaklonenou hlavou.
Odvazis-li se narusit intimitu dutin skrytych za kamennymi zdmi, uzris
stalete zahrady, zasleches libezne melodie vyzpivane tre!
bas jen jedinym stromem, tehotnym pomeranci.
Ale nakonec prijde ta chvile, kdy te i to puvabne
lidske hemzeni unavi. Vystoupis tedy nad mesto, tam, kde prikre kamenite
svahy odhaluji nitro svych hor, a uslysis ozvenu hlasu svateho Petra, Bozi
slovo, odrazejici se od velike skaly dodnes. Temer dva tisice let. Kazdy,
kdo prochazi timto udolim, musi se s nim vyrovnat.
Dokonale zvolene misto. Malou jeskynku ukryva maly
kostelik, jeji moc je vsak stale obrovska...
Zitra opustim zdejsi oazu a odejdu na jih, vstric
poustim blizkeho vychodu. Nikdy jsem tam nebyl, netusim, co me ceka. Zacina
mi tu vsechno pripadat jakoby obracene. Dokonce i rec a pisne zneji nejak
'naruby'. Vsak dalsi obzor prekracuji ne bez zvedavosti. Jakapak
asi je syrska zeme? Trnita? Piscita, ci prekvapive vlidna?
Uvidime. Vzdyt jeji hranice ceka uz za tamhletou
horou...
Z krasne Antakye plne lidskeho tepla zdravi Petr
7.11.2001:
Syrie.
Kdepak jsou moje vcerejsi predstavy! Do bodlinateho
jezka je zjezila nase evropska fantazie, propaganda vlastni vyvolenosti.
A skutecnost si zatim tanci svuj vlastni, drazdive nepochopitelny tanec.
Kvuli srozumitelnosti zcasti vyhovim prosbe o davku
vecnosti: slibil jsem Bohu, ze (nejen) na teto ceste nebudu lhat, ze nikdy
nezapru pravy duvod a cil me pouti. Pri zevrubne prohlidce razitek v pasu,
ktery nesmi obsahovat ani pismenko hebrejske abecedy, ve me byla malinka
dusicka... Policista zbledl a vykulil oci, kdyz jsem mu na jeho otazku
pravdive odpovedel. Nicmene slovni atak na horke arabske srdce vykonal
nemozne. Brana raje se pomalu, ale jiste otevrela.
Od te chvile uz spadlo z nebe mnoho vody.Za ctyri
dny jsem jen jedinkrat kupoval jidlo. To jsem si jeste myslel, ze za hlubokymi
borovymi lesy, za temi prekrasnymi sopecnymi hrebeny prede mnou hrozi smrt
hladem a zizni. Ani me nenapadlo, ze skromny navstevnik v Syrii vubec penize
nepotrebuje, ze by mohl prijit klidne uplne nahy, a hned za hranicemi bude
nasycen, oblecen a jako ja traktorem odvezen do vzdaleneho kostela na slunecnem
svahu nad mesteckem, aby mohl podekovat... Spim domech Saroyanovych hrdych
Armenu, zvedavych a roztomile udivenych Turku i neskutecne pohostinnych
Arabu, s chuti se sytim plody stredozeme - oranzi a granatovymi jablky,
kocham se cyprisovymi a mandarinkovymi obzory a pomalu chapu vztek Francouzu
v uniformach, hnanych z primorskeho palmoveho raje pomerne nedavno svinskym
krokem. Nicmene jejich duch se pravdepodobne rozhodl zustat, uprostred
nabozenskeho labyrintu stareho pristavu Latakie se vic nez casto ozyva
poeticka melodie te kohouti reci. A!
do toho vseho pad do propasti casu: z prachu veku vyhrabane kamenne
mesto Ugarit. I zde se psala milostna psani tou nejstarsi abecedou, jakou
ma soucasna vsetecna stouralka veda na svem pitevnim stole.
Pro dnes radsi skoncim. Ceka me totiz dlouhy, tezky
den: celou dobu udrzuji svuj denni prumer zhruba na tech slibenych dvaceti
peti az triceti kilometrech, ujit tricet kilometru denne se mi vsak ve
zdejsich pomerech zda byt neuskutecnitelnym snem. Proc? Duvodem je nejen
neodbytnost stovek mavajicich rukou, nabizejicich mate, ovoce ci obed,
ale hlavne polovicni pocet po doteku touzicich otevrenych srdci, svoji
zivosti a dobrotou tak nezvyklych...
Z Latakie, mesta z jineho testa zdravi Petr
14.11.2001:
Velky dik za vsechny povzbuzujici zpravy zasilam z Homsu, dalsiho -pry
asi dvoumilionoveho- velkomesta na ceste Syrii. Vzhledem ke zdejsi internetove
drahote posilam jen kratky vzkaz: jsem napojen, syt a zdrav. S udivem hledim
na pohostinnost zdejsich obycejnych lidi - a pomalu menim nazor na arabsky
svet, zapadnim duchem tak jednohlasne odsuzovany (i kdyz treba jen potaji).
Do mysli se stale casteji vkrada to protivne slovo propaganda. Ta vsak
i zde funguje stejne jako u nas, az se tomu otreseny rozum divi.
Kdo chces poznat Syrii - zahod noviny, rozbij televizi
a odstehuj se sem. Do Syrie. Mozna se ti podari osvetlit koreny zdejsi
nenavisti vuci Americe. Mozna pochopis i poslani rezivejicich raketovych
dvojcat, ve dne v noci hrozicich potencialnim morskym cilum ze skalnatych
pahorku na pobrezi... Politika neni mym konickem. Proto vic nenapisu.
Mejte se moc hezky, z "jarni" stredozeme zdravi Petr
19.11.2001:
Poust. Konecne opravdova poust! Kolik pribehu prinaseji krasne zaprasene
knihy z jeste prasnejsich dalek...
Kamen a pisek. Monotonni belavy okr, uvadeny v pohyb pouhym
tlakem nebeskych svetel, kazdy den zivicich barokni myslenky oblych i hrubych
horskych hrbetu. Zcela nahe se nestydate rozvaluji po rovinach, rodicich
se v nejasne, suche mlze obzoru.
Nejuchvatnejsi je hra svetel a stinu brzy rano, pri vychodu
slunce. To jeste neroztal led na kaluzich, zanechanych kolem dalnice vzacnymi
zimnimi lijaky. To se jeste nemusim potit v deravem tricku pod jednoduchou
oblohou, modrou jak horcove kviti.
Vsechno je tu nejak jednodussi. Bazalnejsi.
Tak trebas domy. Dute kamenne ci betonove kvadry jednoznacne
deli prostor na domov a nepratelsky svet. Hromady odpadku kolem lidskych
sidel, ponechane vetru na hrani, svedci o tomto cernobilem vztahu. Soucasna
temer dojemna snaha vlady o ozeleneni alespon okoli dalnic pusobi v teto
staroveke, primitivni krajine ponekud cizorodym dojmem.
A v dome jedna mistnost pro manzele (jeden muz muze mit nejvice
ctyry zeny), jedna pro dvanact deti. A kolik deti, tolik smeti...
Za dvermi kamenita zem, zdusana kozimi stady. Mnohde obraz krasny,
mnohde bidny. Vzdy vsak nezvykly. Nepochopitelny pro moji uspechanou dusi...
Uz asi deset dni mam kamaradku v jednom poustnim klastere. Zvlastni
ticho zari z jejich oci, z jejich dlouhych pisni. Mozna clovek musi prozit
smutek skutecnych pustin, aby jej byl schopen nalezt i uvnitr sebe sameho.
Pak teprve muze udelat dulezity krok k radosti.
Poust a odpoustet. Dve pry jen nahodne podobna slova. Cestina
je kouzelny jazyk...
Nejradeji ze vseho Syrane popijeji mate a klabosi s prateli.
Hladi si sva rostouci briska, stale jeste hyckany symbol blahobytu, popichuji
se, laskuji a ze vseho uplne nejvic nejradeji se asi usmivaji. Holduji
sladkym jidlum (zlaty dul zubaru), ale take zelenine a vubec dobremu jidlu.
Ji se rukama, jako pribor slouzi kousky chlebovych placek, casto tenkych
jak list papiru. Budu-li mit nekdy moznost, postavim si prostou pec na
syrsky chleb. Jeho tvorba je nadhernym ritualem, stejne jako nasledne stolovani..
To je zalozeno na anarchickem kupeni misek a misticek naplnenych nejruznejsimi
dobrotami. Jen tak smazena neobalovana zelenina, jemne salaty s drcenymi
kroupami, polevky s citronem, sezam v olivovem oleji, ryze s nudlemi, omackovita
pomazanka zvana humus... Mezitim za dvermi prevazeji tahace tanky a houfnice
barvy pouste.
V Syrii se asi nekrade. Neloupi se tu a nezabiji. Male deti
se prohaneji po nocnich mestech, zamilovane dvojice i osamele divky romanticky
korzuji po ztichlych sidlistich. Nikde, ani u nas doma, jsem se necitil
tak bezpecne, jako zde. Lide tu maji velika, otevrena srdce, zhava jak
poledni kameni na dne wadi. Neda moc prace najit nocleh bez placeni, s
veceri a prijemnou lekci cloveciny. Jaky kontrast k mistni krestanske uzavrenosti!
Pozde v noci slozis hlavu spis na benzinove stanici, mezi temi nejobycejnejsimi
muslimy, modlicimi se jeste pred svitanim na kusu kartonove krabice. Maji
sice ruce cerne od smiru z pneumatik a jejich sat videl zehlicku naposledy
v tovarne, vsak dvere jejich plechoveho kamrliku s posteli a dieselkaminkami
zustavaji ve dne v noci otevreny. V pameti matne vytane vzpominka na jakehosi
Samarana...
Damascus. Bum. Opet prekvapeni. Kolik privlastku si ma tezka
hlava prinesla do tohoto lidskeho mraveniste! Nejstarsi a nejdrazsi hlavni
mesto sveta... Za babku jsem nakoupil hromadu datli a pak pobavene pozoroval,
jak se hrouti ma strnula predstava odmerene mramorove vznesenosti
milionarskych letovisek. Misto toho opet stovky spinavych plechovych autoopraven
na prijezdove silnici, domlacene kapoty kamionu posazene na strechach jako
kapitalni trofeje. Hluk, prach troubeni a krik. Smir na vecech i lidech..
Orientalni trikolky, pomackane bouraky nove i stare, pamatujici jeste Francouze.
Vezouci se tanky, civilove se samopaly. Bystre oci arabskych zen, nekdy
jsou i ty schovany za nepruhlednym zavojem. Mandarinky v predzahradkach.
Tezka vune jasminu.
"Nepotrebujete pomoci? Tady mate me telefonni cislo, kdybyste
mel problem, zavolejte!"
O starem meste radsi psat nebudu. Je tak nadherne, ze na to
nestacim. Spim u pratel krestanu z koptske a syrske cirkve, v prekrasnem
starem arabskem dome uprostred neskutecneho spletence dusi. Krestane vsech
moznych konfesi, muslimove, Arabi, Indove, Svycari, Armeni, Egyptane, Palestinci,
Zide, Americane... Labyrint tradice smisene s toleranci, jez ma jedinou
oficialni hranici - stat Izrael. Ten pupinek na tvari arabskeho sveta je
vsemi muslimy svorne nenaviden stejnym zpusobem, jako bylo Evropou nenavideno
Nemecko ctyricatych let. Muslim veri, ze nase svate pismo pochazi od Boha,
vzapeti vsak dodava, ze original neni znam. Bozi dar Palestiny Izraeli
stava se jen nelegitimni kradezi...a kruh nenavisti se uzavira. Tezko pak
pochopit, ze vsechna tri monoteisticka nabozenstvi veri v jedineho, stejneho
Boha. V jedinou pravdu.
Tot dalsi z dukazu lidske omezenosti...
Uz nemuzu.
Nahle koncim pozdrav z Damasku, krasneho mesta dlouhosrstych
kocek s hnedavymi horami za zady a s vyhledem do nekonecnych pousti.
Petr
27.11.2001:
Pozdrav svatecni.
Sedim petadvacet kilometru od mostu pres reku zvanou Jordan.
Zde by dnesni zprava mohla skoncit. Vsechny udalosti minulych
dni a mesicu jevi se proti nynejsi chvili jako drobnozrnna mozaika
z antickych dob. A kolik jsem tech barevnych kaminku minul bez povsimnuti!
Vsichni jsme poutnici.
Prostor vsi hmoty, prostor vecnosti a prostor zivota slevaji
se jako tri identicke obrazy do jedine kulisy nasi cesty, nasi osobni historie,
nasi vlastni drahy ve svete boziho vedomi. A ta se nam zevnitr jevi jako
neprehledny shluk zacatku a koncu, vnitrnich a vnejsich pocitu. Energie,
cas a duch, nositel poznani - vsechny tri nenahraditelne soucasti
naseho pozemskeho byti, spojene v nas v jediny ohraniceny kus sveta, nosime,
tahneme a tlacime svoji vuli po nami donedavna neuchopitelnych souradnicich.
Vzdyt teprve pred dvema tisici lety se rozsvitil jejich stred.
Kam povedou nase stezky? Do tlacenice dusi velkych,
tezkych mest? Do zaru ohnivych pousti? Do morskych hlubin, kde se duchu
nesnadno dycha, ci do neohraniceneho, studeneho vzduchoprazdna?
Kez by ctyri predchozi radky byly jen blaznivymi myslenkami.
Kez bychom se vsichni sesli uprostred tech zivelnych zemi, tam, kde se
jejich hranice spojuji.
Tomu mistu rikam Raj.
K tomu pupku sveta se blizim se zvlastnimi pocity, darovanymi
krajinou kolem zvlastniho kostela. Mistni lide o chramu v syrske Izre se
skryvanou pychou tvrdi, ze je nejstarsim krestanskym chramem sveta. Nevim,
ale podle vrasek na jeho temne tvari bych tomu i veril. A navic - pri nedelni
msi nam delal tichou spolecnost svaty Jiri. Sedl jsem si nevedomky jen
nekolik metru od jeho ostatku, ukrytych ve zlatave truhle.
Jine misto si snad pro svuj odpocinek nemohl drakobijce
vybrat. Zarive hnedorezava zeme zde rodi cerne kameni, plne sluji, der
a otvoru, lidmi hromadene do pravekych rad, oddelujicich mala policka.
Nyni na zacatku zimnich destu mrtvy kraj. Avsak pouze zdanlive. V bezpeci
kamenneho ukrytu odpocivaji ztuhla tela hadu a stiru.
Jeden maly skorpion na me tasil sve zbrane, kdyz jsem
zvedave pohledl na dno kyblu na farnim zachode. Obrazek smrti, temnejsi
nez noc.
Radsi uz vic nenapisu. Mohl bych dopadnout jako Jirasek, spisovatel cteny, nikoli vsak cteny.
Drzte mi palce. Posledni kroky k poustnim studnim pry byvaji nejtezsi.
Z bileho Irbidu, mesta odpadku pred hranici Svate zeme zdravi Petr
5.12.2001:
THE WORLD AND WE (THE WORLD ARE WE)
Kdybychom redukovali celé lidstvo na jednu vesnici se 100 obyvateli,
ale zachovali proporce všech současných národů, měla y tato vesnice následující
složení:
57 Asiatů
21 Evropanů
14 Američanů (Severo- a Jiho-)
8 Afričanů
52 by bylo žen
48 by bylo mužů
70 ne-bílých
30 bílých
70 ne-/anti- Křesťanů
30 Křesťanů
89 heterosexuálů
11 homosexuálů
6 osob by vlastnilo 59% celosvětového bohatství a všech 6 by pocházelo
z USA
80 by trpělo nedostatečnými podmínkami pro bydlení
70 by bylo analfabetů
50 by bylo podvyživených
1 by umíral
2 by se rodili
1 by měl počítač
1 (jen jeden) by měl akademické vzdělání
Díváme-li se na svět tímto způsobem, je každému jasné, jak potřebné
jsou: sounáležitost, porozumění, akceptance, vzdělání, ...
K zamyšlení:
Jestliže jsi dnes ráno vstal z postele spíše zdráv než nemocen, jsi
šťastnější než 1 milion lidí, kteří se nedožijí příštího týdne.
Jestliže jsi nikdy nezažil boj ve válce, nepocítil osamělost ve vězení,
agónii týraných nebo hlad, pak jsi šťastnější než 500 milionů lidí našeho
světa.
Jestliže můžeš vyznávat náboženství beze strachu z hrozby, že budeš
zatčen nebo zabit, jsi šťastnější
než 3 miliardy lidí na Zemi.
Jestliže máš jídlo v ledničce, jsi oblečen, máš střechu nad hlavou
a svou postel, jsi bohatší než 75% obyvatel tohoto světa.
Jestliže máš konto v bance, nějaké peníze v peněžence a hromádku drobných
v krabičce, patříš k 8 % blahobytných lidí na světě.
Jestliže čteš tuto zprávu, jsi požehnán dvojnásobně, vždyť:
1.. Někdo na tebe myslel.
b.. Nepatříš ke 2 miliardám lidí, kteří neumí číst. A ... máš počítač!
Někdo jednou řekl:
Pracujte, jako byste nepotřebovali žádné peníze;
Milujte, jako by vás nikdy nikdo nezranil;
Tančete, jako by se nikdo nedíval;
Zpívejte, jako kdyby nikdo neposlouchal;
Žijte, jako kdyby byl Ráj na Zemi.
Právě probíhá mezinárodní týden přátelství. Tento Mail můžeš poslat každému, koho považuješ za svého přítele. Když ho nepošleš, nic se nestane, když ano, možná bude na světě o několik úsměvů více.
Dle mailu z 11.12.2001 Petr není autorem výše uvedeného textu pouze
přeposlal tuto zprávu, protože ji považuje za důležitou.
7.12.2001:
...posledni kroky k poustni studni byvaji nejtezsi...
Kdyz mi sundali pouta a rekli, ze mohu jit, uvedomil jsem si
jemnost svobody. Po noci a dni stravenymi za za mrizemi mi bacharuv rev
pomohl usporadat hlavni hodnoty sveta do jednoducheho rebricku. Pohled
na nemajetne Indy, Pakistance a Iracany, se kterymi jsem sdilel jen na
kraticky cas jejich osud, mi opet pripomenul uz temer davny jihorumunsky
pocit. No, this world is not correct.
Policistum v civilu s pistolemi za pasem a idiotskym, neustale
opakovanym "Wellcome!" a "We can help you!" jsem porad dokola rikal pravdu
do oci. Kdo jste, co delate, proc, jak, kde, kam, kdy... Stokrat denne.
Hlavne trpelivost! Bylo by velkou chybou povazovat rvouci modre individuum,
kopajici do kyblu s vodou, za neco hloupeho. V tomto uzavrenem svete je
asi vsechno dokonale promysleno. Zvuky, vune, barvy. Teploty.
S uprchliky se tu zachazi tak trochu jako s dobytkem. V te cele
sice nebyl hnuj, ale...
Koneckoncu, i ve zdejsich skolach maji ucitele dlouhe tenke
a pruzne hole na pohaneni opozdilcu a tvarovani stada.
Diky Bohu za vlidnost nasi ambasady v Ammanu. Diky ni jsem tohle
silene mesto mohl opustit pomerne zahy.
Avsak ma potiz je jinde. Tajny izraelsky muz v telefonu se rozhodl,
ze bude chranit moji bezpecnost. Seikh Hussein i King Hussein, dva ze tri
hranicnich prechodu s Jordanskem nastavily svoji kamennou tvar a ja jsem
tudiz nucen travit v jordanskem kralovstvi dalsi a dalsi smutne chvile.
Prazdnota. Na chvili uplna.
Kolikrat jsem jiz pozoroval nocni zar Svateho mesta! Naposledy
dnes rano. Primo z okna meho pokoje jsem na vlastni oci videl tu zlatou
decku, prostrenou na temeni benjaminskych hor. Zrcadlo hvezd.
Dnesni noc jsem prozil na jednom z nejsmutnejsich mist sveta,
na Mojzisove hore Nebo. Jediny clovek mi delal spolecnost - bodry bratr
Antonio, Polak z Klodzka. Obdivuji ho. V celem frantiskanskem klastere
bydli jenom on sam...
Nebo. Zde Mojzis uzrel zemi zaslibenou a opustil tento svet,
aniz by prekrocil Jordan. Mel jsem dnes rano pocit, ze nikdo z lidi nemuze
porozumet jeho smutku tak, jako ja.
Nastesti to byl jen pocit. Rychle vymizel. Na rozdil od Mojzise
mi svitla nadeje, posledni hranicni prechod v Aqabe. Tristapadesat kilometru
jizniho pochodu.
Ja snad pujdu az do Afriky.
Vsak nova sila proudi shury a ja uz musim koncit, abych mohl
jit.
Sila. Co to vubec je - sila.
Vcera jsem se modlil - aniz bych to vedel - na prizracnem miste.
Na kopci, na nemz bojoval archandel Michael s dablem.
Kdo tu horu nevidel v noci, nepochopi.
Citim nyni obrovskou silu. Snad nejvetsi za celou cestu. Navzdory
poslednim dnum, prozitym v bolesti, smutku a unave.
Dekuji Ti, Pane.
Vim, ze jsi vetsi nez vsechny staty sveta. Vim, ze jsi nekonecne
proziravejsi nez ja.
Dej se vule Tva, Pane! Amen.
Z Makaby zdravi Petr.
11.12.2001:
Vysvetleni: tu lidskou statistiku mi prinesli pocitacovi postaci spolu
s mnoha jinymi pozdravy. Pripadala mi natolik dulezita, ze jsem ji poslal
dal. Takze je i neni ode me.
Co se tyce pouti, tak mohu rict jen, ze uz se tesim, az Jordansku zamavam.
Mistni policie zkousi moje nervy, jak se da. Co je ale mistni policie proti
kralovstvi Bozimu!
Nic.
Z Al-Karaku, mesta kolem
pevne pevnosti
zdravi Petr
21.12.2001:
Vanoce.
Magicke slovo. Obycejna pismenka, poskladana do
nepatrneho, avsak kouzelneho tvaru v dalavach vsesmerne vecnosti. Kazdy
z nas se k tomuto pribehu, k te velevyznamne udalosti blizi ze svych minulych
obzoru, kazdy z nas vchazi do rajskeho udoli se svyma ocima a svym placem.
Dej, Pane, abychom i skrze nej uvideli krasu, jiz spatrilo uz tolik, tolik
dusi!
Preji nam vsem, abychom ztratili strach vstoupit
do nenapadne brany z hrube otesanych drev. Cestu k ni zname. Vzdyt z dalky
je slyset radostny zpev pastyru. Slova jejich pisne budtez neomylnym
znamenim.
Narodil se Kral!
Vira, tot sdelene vedeni. Zkoumejme sve viry. A ptejme
se po pravde. Ta skutecna muze byt jen jedna.
Ze zlosti jsem se rouhal Bohu, kdyz jsem vcera rikal:
"Izrael ma papir v hlave a v srdci kamen." A potom: "s pravdou nejdal dojdes."
Vcera skoncila ma pesi pout. Jsem mizerny plavec,
a i kdyz teple, pruzracne vody Rudeho more lakaji ke splynuti, rozhodl
jsem se nechat Egypt Egyptanum a verit svym snum. Byly prekrasne. Proc
se jich vzdavat!
Pres sbirku kamennych modliteb, kterou jsem vybudoval
cestou v mem noblesnim vaku, citim se lehkonohy a svobodny. Vetsina mych
lichych jistot vzala za sve, unavily se, potvurky. Hledim na dokonaly zmatek
svych vlastnich myslenek, exaktnich predstav o divukrasnem svete, a s usmevem
pozoruji, jak me rozcilene opousti, praskajice dvermi. Boli to, ale ta
bolest je asi nutna. Kdyz me vcera izraelske svalnate stroje mackaly do
auta hlavou dolu, nebranil jsem se, ale ani nepomahal. Ma duse prave prechazela
nejtezsi teren meho zivota. Potme.
Tu roklinu mam za sebou. Byla hlubsi, nez propastna jordanska
wadi. I po silnici se trapis v potu cely den, nez je napric prekonas. U
cesty stojici velbloud peclive vazi kazdy pohyb.
Moudrost nalezena v pousti. Ta pisecna zvirata skoro neumeji
utikat.
Jakysi anonym v telefonu, rikali ze ministr, mi pry vzkazal:
"NIKDY." Velka pismena a tecka jsou namiste.
Kdyz jsem si utrel horkost z tvare, uvidel jsem vsak tu
prostou drevenou branu. To rikam obrazne, ale kdyz se opet zamyslim, tentokrat
uz s jasnou hlavou...
Zitra odjizdim za posvatnou horu Nebo a za jeji nemene
posvatnou sestrou. Ruku v ruce putuji casem se svymi prastarymi pribehy,
jez vypravi kazdemu, kdo posloucha.
O techto Vanocich jim budu tise naslouchat i ja, tak daleko
od domova, a preci blizko. Vzpomente si na me, prosim.
Preji vam vsem, kdo ctete tato slova, krasnou prochazku
Vanocnim udolim. Ale nezapomente: tu znovuotevrenou branu zemi Rajskych
stale strezi neunavni andele.
Oblecte se v mir a pokoj a napijte se, nasytte se stestim.
V te doline muzete, ale uz nemusite hledat.
Vanocni prani z Akaby, dalsiho pristavu u dalsiho more
zasila Petr
26.12.2001:
Pokoj a dobro!
Pisi zprostred Raje krasny kratky pozdrav.
Buh me nenechal prozit Vanocni cas ani na posvatne a vice nez
symbolicke hore Nebo. Jako by nechtel, abych se umoril Mojzisovymi smutky.
Naopak. Byl jsem priveden do spolecenstvi opravdovych krestanskych srdci,
do maleho klastera v Mainu.
Tvari v tvar cistote zdejsich dusi jsem pochopil (alespon si
to nyni myslim) duvod meho odmitnuti. Nikdy jsem se necitil tak spinavy,
jako zde.
Pane, odpust mi prosim vsechnu moji svevoli, uved me opet na
svoji stezku. Vzyvam Tve milosrdenstvi, vzdyt jedine Ty mi muzes pomoci
v teto jedne z nejdulezitejsich zivotnich chvil.
Nemohu dnes napsat vic, ale verte mi. Jako bych uvidel svetla nebeskeho
Jeruzalema. Ne na padesat kilometru vzdalenem obzoru, ale naopak velmi
blizko, v srdcich mych nejnovejsich pratel.
Dekuji Ti Pane.
Znojmo, 2. prosince 2002
Posledni zprava z pouti do stredu sveta.
Uz opet s usmevem pozoruji svoji roztrzitou mysl a srdce, touzici sdelit neco vcelku nesdelitelneho. Prozil jsem skutecny zazrak, ktery narovnal pater do klubicka svinute, upachtene duse, ktery tim nejzvlastnejsim zpusobem privedl smutnici vzpouzejici se bytost k radostnemu zvolani.
D E K U J I !
Prvni krucky ulicemi Svateho mesta jsou naplneny stestim, ale
take ocekavanim. Vzdyt temer vsechno podstatne v mem zivote dopadlo jinak,
nez jsem si samolibe naplanoval. Me predstavy vzaly opet u cile za sve,
aby byly jako stare nepotrebne platidlo odhozeny, aby byly opet nahrazeny
necim mnohem cennejsim.
Nalezl jsem domov. A nejen to. Nezne se me dotkla mnohoznacnost
toho slova.
Jako novorocni prani vam prinasim male poselstvi.
Nebojte se zit svuj pribeh.
Ten neni jenom nasim pravem. Je zaroven odpovednou povinnosti.
Co budete hledat, to naleznete, o co budete prosit, to dostanete.
Kez by nase cesty vedly ke konecnemu spolecnemu stesti.
Mnoho kroku plnych radostneho udivu preje z konce zacatku Petr.
Poznámka redakce: Do Jeruzaléma se přes izraelskou hranici poutníkovi
proniknout nakonec nepodařilo - i když z hory Nebo mohl již v noci
pozorovat jeho světla - chybělo posledních 30 km!
Jak sám, ale říká:
"Poznal jsem, že skutečný Jeruzalém může být tam, kde žijeme
s Bohem, ve společenství bratří a sester... Proto za skutečné dosažení
cíle mé pouti považuji 6. leden 2002, kdy jsem mohl po mši svaté pozdravit
své farní společenství ve Znojmě. To je mým pravým - živým Jeruzalémem,
ve kterém mám s Bohem žít..."
Dekuji za mila uvitani v novem roce a staronovem svete - a poprve a
naposledy pripojuji male dementi. Smeji se, kdyz rikam, ze nedorozumeni
kolem mych pozdravu bylo uz dost.
Tedy: prvni radek predposledni zpravy ma samozrejme obsahovat
datum 2.ledna 2002, nikoli 2.prosince. Pochopte, pul roku jsem cas urcoval
podle kompasu, a to jenom proto, abych vedel, kdy mam vzpomenout na pomoc
andela Pane...
Z Lednice (nebo spis lednice) zdravi Petr
Dalši podrobnější informace o putování do Jeruzaléma vám na dosavadní adrese jeruzalem.fatym.com nabídneme, jakmile nám je poutník dodá.
Na podzim roku 2004 nám poutník Petr Badošek dodal následující (shrnující) článek (původně publikovaný v časopise Klára)::
Vánoce v Jeruzalémě
Před pár dny mi přítel zadal úkol. Ani on ani já jsme však netušili,
jak nesnadné bude splnit jeho stručné přání: mám vyplnit jednu malou stránku
časopisu vyprávěním o pěší pouti do Jeruzaléma.
Jednu stránku.
Napsat knihu by bylo snažší! Jak zhustit to podstatné a přitom
stihnout probudit poutnickou radost, vyzpívat štěstí daleké cesty a podarovat
každého, kdo slyší? Jak smysluplně zkrátit téměř půlrok života, v němž
se každé ráno ze spacího pytle batolilo čisté dítě, končící své dny jako
životem nasycený stařec? Nemožné... Nemožné?
Nějak to jít musí. Kristu stačil kříž, aby do jediného obrazu
uschoval celý svůj příběh, aby vysvětlil vše, co je třeba chápat. Provždy
napojil všechna žíznící srdce a upokojil každou spravedlivou mysl, rozbouřenou
a trpící v tomto podivuhodném světě. Kdo vidí kříž, vidí celý vesmír. Minulý
a mrtvý. Jak nepatrný obraz a kolik moci vlastní!
Když mě odváželi mí noví přátelé z Madaby do Mainu, nějak jsem
na to ale nemyslel. Nebo přesněji řečeno - vůbec jsem se nesnažil hledat
potmě myšlenky, zaběhnuté v žíznivých, vyprahlých pastvinách. Unavené poloprázdné
oči pozorovaly skrze okýnko automobilu dorůstající měsíc, světlo arabského
světa, ve kterém je všechno nějak nepochopitelně naopak. I slunce je tu
spíš pramenem smrti než zdrojem života. Vrčení motoru, jinak ticho a tma.
Za okýnkem se míhaly temné siluety moábských pahorků.
Zavřel jsem víčka a nechal si
na ně promítnout dlouhý film.
Na jeho počátku radost a touha. Chuť poděkovat z vděčnosti za
dar věčného života. Kde jinde než ve středu světa, na svaté hoře v Jeruzalémě!
Děkuji Ti za všechno, co jsi pro mě udělal. Jsem tu pro Tebe,
děj se vůle Tvá. Dělej si se mnou co chceš.
Vzdálenost mezi mými ústy a Božím uchem otiskla se do růžence
kroků, do milionů drobných proseb. Pravá noha se modlila za věřící, levá
za bezvěrce. Veselé i smutné modlení. Těžké i bujaré. Lodička roztoužené
duše proplula vlnobitím vysokých hor i teplým klidem rozsáhlých nížin.
Bloudila v přístavech velkoměst. S úzkostí splouvala pouštní vádí, kde
voda víry často mizí v nánosech netečného písku. Ochutnala plody cizí žhavé
země i sůl mořského utrpení, když narážela na útesy neprostupných hranic.
Pouť, to je oživlá modlitba, důvěrný rozhovor končící v lásce
beze slov.
Bezedné vlčí noci, oslepující síla světla. Cvakot psích zubů.
Červi v mase zdechlin. Bída i krása na každém kroku.
Bezvětří. Vánky. Vichry.
Prsty ulepené šťávou mandarínů a vůně, o nichž nelze nic vypovědět.
Svobodné jako vítr ožívají kdy se jim zlíbí.
A nakonec lidé. Bez nich je všechno ostatní prázdné a beze smyslu.
Lidé se zbraněmi mi třikrát zabránili vstoupit do Izraele. Vyplakal
jsem se na hoře smutku, říká se jí hora Nebo. Ve dne z ní přehlédneš celou
svatou zemi, v noci však uvidíš stádečko hvězd na judských horách, Jeruzalém,
město měst.
Pane, proč jsi mě tam nepustil, pro jakou hroznou vinu? Vždyť
jsem chtěl jen z radosti poděkovat na Tvém svatém místě...
Auto zastavilo. Spoře osvětlený malý klášter, nepříliš nápadný
uprostřed betonových domků. Zvláštní chladné ticho. Po chvíli čekání se
mí průvodci rozhodli zůčastnit alespoň závěru večerní modlitby v kostelíku.
Do nízké budovy jsme vstoupili společně. Usedli jsme do lavice
v popředí, modlitebna byla totiž téměř prázdná. Konečně jsem procitl. Zpěv
mnichů a mnišek v hnědých hábitech ladil s jemným svitem několika svic,
malé harmonium tichounce konalo svoji práci. Nikdy jsem neviděl čistotu
tak úplně jako v tento okamžik. Ti lidé zářili radostí a štěstím, a přitom
se vůbec nesmáli, snad se jen neznatelně usmívali. Nic jim nechybělo, nic
nepřebývalo, byli zcela soustředěni na svůj krásný svět. Když se mi také
zjevil, opět jsem ucítil cosi pod víčky. Od Arabů a Turků jsem se naučil
za nutné slzy nestydět. Tentokrát však přinášely zatím nepřiznanou bolest.
Tváří v tvář té lehounké nevinnosti se náhle odhalily všechny plody zla,
dary hříchu, které ! jsem si jako zamilované hračky poschovával ve skrýších
mírně pokrytecké, chtivé duše. Podivná krátkozrakost, všechny protivné
kompromisy s tím, co není dobré. Nenáviděná, přehlížená slabost. V kontrastu
s jemnými pohyby mnichů i ta nejmenší klopýtnutí na svaté pouti najednou
ostře zabolela. Nemohl jsem déle snést pohled na svítání v mé vlastní krajině.
Chtěl jsem utéci pryč z toho krásného místa, cítil jsem, jak je špiním.
Mí přátelé si ale sedli okolo mě a tak jsem musel trpět až do konce modlitby.
Přemýšlel jsem o tom, že odejdu na jedno místo v poušti, když
zrovna doznívaly poslední díky. Pak poslední slova dozněla. Cesta do samoty
se uvolnila. Hodil jsem si vak na záda, poklekl, povstal, s hořkostí se
obrátil a... a málem narazil do vysokého šlachovitého muže.
Měl široce rozpažené ruce a ve chvíli, kdy jsem se chtěl začít
omlouvat, mě těma dlouhýma rukama objal. I s batohem. Nebylo úniku.
Zlomek vteřiny se navenek jakoby nic nedělo. Někde uvnitř však
kdosi obracel celý můj svět naruby. Po kolikáté už. Tentokrát mi slzy odplavující
všechno zbytečné přímo vytryskly do brýlí. Když mnich zpozoroval tu očistnou
koupel, odpověděl úsměvem. Neřekl jsem ani slovo, a přesto věděl všechno.
Přijal mě do světa, který se mi ještě před několika vteřinami
zdál navěky nepřístupným. Aniž bych si to jakkoli zasloužil. Pak mě objali
všichni ostatní. Vůbec jsem nechápal co se se mnou děje, vzpomínám si jen
na úplné štěstí, které mě bez dovolení zcela ovládlo. Prožil jsem chvíli,
kterou jsem rozumem uchopil až později, až jsem byl od ní oddělen a vzdálen,
až jsem ji mohl nahlížet zvenčí.
Tehdy jsem si uvědomil, že mě
Bůh přivedl do vytouženého cíle mé cesty, do skutečného Jeruzaléma,
do živého města postaveného ne z kamení, ale z lidských duší. Konečně jsem
mohl s radostí zašeptat svoji děkovnou modlitbu. Moc Ti nerozumím,
Pane, ale děkuji Ti za všechno, co jsi pro mě udělal...
Ta chvíle navštívení nebeského města byla nejkrásnějším vánočním
darem, jaký jsem si mohl přát.
Vánočním darem?
Ano. Vždyť byla nachystána na Štědrý den, na sedmou hodinu večerní.
Na čas, kdy se doma rozdávají dárky.
Petr ze Znojma
