3. kapitola: Snažím se pochopit, abych věřil - Intelligo ut credam
(Na cestě hledání pravdy; Různé podoby pravdy člověka)
Teze: V člověku jsou dvě silné tendence: hledat a nalézat pravdu a člověka, kterému by se hledající mohl svěřit. Oboje otvírá cestu k víře.

Zásadu chápu, abych věřil, ilustruje dokument na Pavlově řeči v Athénách. Touha srdce po Bohu, kterou znají pohané, otvírá člověku cestu k víře v Krista, který o něm mluvil. Podmínkou je upřímné hledání pravdy, které vychází z dvou skutečností: já jsem a já zemřu. Proč jsem tedy zde? Člověk hledá absolutno, schopné dát jeho hledání odpověď, něco posledního, co dává všemu smysl. Hypotézy ho mohou fascinovat, nikoliv uspokojovat.
(Různé podoby pravdy člověka) Když vědec nedosahuje při svém bádání úspěchu, nevzdává se. Ví, že musí nastoupit správnější cestu výzkumu. To se týká i tzv. posledních otázek. Jistě neobsahuje každá získaná pravda na tomto poli stejnou hodnotu. Souhrn získaných výsledků však potvrzuje, že člověk schopen dosíci pravdy je.
K různým formám pravdy patří ty, které jsou získány bezprostředním vhledem nebo zkušeností. Jiných člověk dosahuje spekulativním úsilím svého rozumu. Pokud jde o filozofické pravdy, nezávisí na leckdy jepičích názorech profesionálního filozofa, nýbrž platí, že každý člověk je určitým způsobem filozofem, který si sám dává odpovědi.
Člověk je společenskou bytostí, závislou na prostředí, zprostředkujícím různé tradice, a těch se zpravidla s důvěrou v druhé lidi přidrží, pouze malý zlomek podrobuje kritice. Žije tedy taky z víry. Na jedné straně se víra jeví jako nedokonalá forma poznání, na druhé je obsahově mnohem bohatší než osobně získaný vhled. Obsahuje cenný sociální rys: člověk si nezískává pravdy pouze osvojováním si abstraktního poznání, nýbrž živým vztahem odevzdání se a věrností, v nichž člověk nalézá plnou jistotu.Kdo věří druhému, se svěřuje nejen člověku, ale i pravdě, o které mu druhý pověděl. Za příklad stačí svědectví mučedníků. Schopnost svěřit se druhému představuje jeden z antropologicky nejdůležitějších a nejvýraznějších úkonů. Už antika věděla, že přátelství poskytuje pro filozofování velmi příznivou atmosféru. Člověk tedy hledá pravdu a hledá osobu, které by se mohl svěřit.

Shrnutí: V člověku jsou dvě silné tendence: hledat a nalézat pravdu a člověka, kterému by se hledající mohl svěřit. Oboje otvírá cestu k víře.

4. kapitola: Vztah mezi vírou a rozumem
(Významné kroky setkání víry s rozumem; Zůstávající novost myšlení sv. Tomáše Aquinského; Drama odloučení víry a rozumu)
Teze: Vztah víry k rozumu prodělal v kulturních dějinách hluboké proměny. Od počáteční nedůvěry víry k filozofii přes ocenění vztahu obou k dosažení harmonie pokračoval vývoj postupným odcizováním rozumu až k nepřátelství vůči víře k škodě obou forem poznání.

Po předchozí stati filozofické povahy následuje v dokumentu stať povahy historické.
Jedním z největších úsilí antické filozofie bylo očištění představ o Bohu od mytologických forem. To umožnilo církevním otcům navázat s filozofy rozhovor, jehož cílem bylo zvěstování Ježíše Krista. Varuje-li sv. Pavel před svedením věřících filozofií, má před očima esoterické poznání, přístupné pouze několika dokonalým. Také dnes mají takové formy úspěch u věřících, postrádajících potřebný kritický smysl. V návaznosti na sv. Pavla to však byli už sv. Irenej a Tertulián, kteří protestovali proti koncepci podřídit zjevení interpretaci filozofů.
Setkání křesťanství s filozofií tedy nebylo ani spontánní ani jednoduché. Počáteční lhostejnost, ba nedůvěru prvotní církve možno vysvětlit tím, že evangelium stačilo církvi odpovědět na všechny její otázky, proto se filozofická úvaha zdála být čímsi překonaným. Ocenění došla zprvu ne jako obohacení, ale jako obrana víry. O křesťanské teologii jako spojení evangelia s množstvím platónských prvků je možno mluvit od dob Origenových. Zatímco dřív slovo teologie označovalo všeobecnou nauku o bozích, znamená nyní přemýšlení věřícího o tom, jak formulovat pravou nauku o Bohu.
Chápat dílo raných křesťanských myslitelů jako pouhé přeložení obsahů víry do filozofických kategorií by bylo nespravedlivé a povrchní. Ukázali, jak rozum zbavit slepé uličky mýtů, aby se mohl otevřít transcendenci. Nepřehlédli však rozdíly mezi zjevením a filozofií: vědomí společných prvků nezkalilo poznání rozdílů, jak naznačuje Tertuliánova otázka, co má Jeruzalém společného s Athénami?
Sv. Anselm v době scholastiky nevidí úlohu rozumu v úsudku o poselství víry, nýbrž v objevení důvodů, dovolujících všem dospět k určitému porozumění víře. Tomáš Aq. dokázal vést dialog s židovským a arabským myšlením své doby. On to byl, kdo zdůraznil harmonii mezi rozumem a vírou, které si jako dvě formy poznání, pocházející od téhož Boha, nemohou protiřečit. Proto příroda jako předmět filozofie může přispět k porozumění Božího zjevení. Duch svatý pak dává tomuto vědění dozrávat v moudrost; všechno pravé, ať má jakýkoliv původ, pochází od Něho.
V pozdním středověku začalo neblahé rozdělení obou forem poznání a spělo až k absolutní autonomii filozofie. Moderní filozofické myšlení kráčelo krok za krokem k jasnému antagonizmu vůči křesťanskému zjevení. Zastavení na této cestě jsou pozitivizmus a nihilizmus jako důsledek krize racionalizmu se zájmem o dojmy a zkušenosti a upřednostněním prchavého. Postavení filozofie se v moderní kultuře hluboce změnilo: v jistém smyslu byla zatlačena do vedlejší role. Někteří filozofové si vytkli jako jediný cíl dosažení subjektivní jistoty a praktické užitečnosti.
Avšak i u těch, kdo přispěli k vzdálení se rozumu od víry, lze nalézt cenné podněty pro hledání smyslu. Týká se to studií o vnímání, zkušenosti, imaginaci, podvědomí, osobnosti a intersubjektivitě, svobodě a hodnotách, času a dějinách. Rozum, zbavený opory víry, strádá; nemůže li se opřít o zralou víru, ztrácí smysl pro radikálnost bytí. Právě tak je tomu i naopak. Víra, postrádající rozum, zdůraznila prožitek a zkušenost a je v nebezpečí už nebýt univerzální nabídkou. Je iluzorní myslet, že vedle slabého rozumu disponuje větší průkazností. Může končit v mýtu nebo pověře. Upřímnosti víry musí odpovídat odvaha rozumu.

Shrnutí: Vztah víry k rozumu prodělal v kulturních dějinách hluboké proměny. Od počáteční nedůvěry víry k filozofii přes ocenění kladného vztahu obou k dosažení harmonie pokračoval vývoj postupným odcizováním rozumu až k nepřátelství vůči víře k škodě obou forem poznání.

5. kapitola: Prohlášení učitelského úřadu církve v oblasti filozofie
(Schopnost úsudku učitelského úřadu jako služba pravdě; Zájem církve o filozofii)
Téze: Studium filozofie je podstatný prvek v osnově studia teologie.

Církev nedává jedné filozofii přednost před druhou. Povinností učitelského úřadu je reagovat jasně a rozhodně, když sporná filozofická pojetí ohrožují správné porozumění toho, co bylo zjeveno a když jsou rozšiřovány chybné teorie, matoucí prostotu a čistotu víry Božího lidu. K tomu patří oznámit, které filozofické předpoklady a závěry jsou se zjevenou pravdou neslučitelné.
Přitom chce magisterium filozofy povzbudit a dodat jim odvahu, vždyť každý z nich uznává nutnost korektury případných omylů. Zejména platí, že je jenom jedna pravda, ačkoliv její rozmanitá vyjádření nesou na sobě pečeť dějin. Žádná historická forma filozofie nemůže tvrdit, že obsáhla celou pravdu.
V současnosti se nezřídka vracejí staré problémy jako radikální nedůvěra v rozum, prohlašující konec metafyziky, racionalizmus, který považuje domněle zajištěné filozofické výpovědi za směrodatné pro teologickou práci, znovuupadání do fideizmu, biblicizmus, označující četbu a výklad Písma za jediný věrohodný pramen poznání, požadavek vykládat Písmo jedinou metodou, malé ocenění klasické filozofie, z jejíhož pojmového potenciálu čerpaly dogmatické formulace své pojmy, konečně nedůvěra těch, kdo se domnívají, že pravda je výsledek konsenzu a ne přizpůsobení se rozumu objektivní skutečnosti, vůči absolutním výpovědím. Naproti tomu platí: vášeň pro poslední pravdu a přání ji ledat, spojené s odvahou objevovat nové cesty, nesmí být ztracena.
(Zájem církve o filozofii) Magisterium podtrhlo základní principy pravé obnovy filozofického myšlení a ukázalo konkrétní cesty. Dokument připomíná jmenovitě obnovu tomistických studií a podněty pro filozofii, obsažené v Gaudium et spes a v Optatam totius. V pastoraci bude třeba vypořádat se s požadavky moderního světa a pochopit příčiny leckterých postojů, aby bylo možno na ně odpovědět.
Papež konstatuje s údivem a politováním, že někteří teologové sdílejí lhostejnost vůči studiu filozofie mnoha katolických škol po 2. vat. sněmu. Příčinu vidí vedle nedůvěry v metafyziku v nesprávném chápání úlohy tzv humanitních oborů, které však nemohou filozofii ze studia vytlačit a v probuzení zájmu o inkulturaci víry, objevující bohaté dědictví kultur a tradicí. V prospěch víry musí ovšem postupovat ruku v ruce s filozofickým bádáním.

Shrnutí: Studium filozofie je podstatný prvek v osnově studia teologie.

***

Osnova a obsah:

Úvod: Poznej sebe samého
1. kapitola: Odhalení Boží moudrosti
2. kapitola: Věřím, abych pochopil - Credo ut intelligam
3. kapitola: Snažím se pochopit, abych věřil - Intelligo ut credam
4. kapitola: Vztah mezi vírou a rozumem
5. kapitola: Prohlášení učitelského úřadu církve v oblasti filozofie
6. kapitola: Vzájemné působení mezi teologií a filozofií
7. kapitola: Současné požadavky a úkoly
Závěr
Náměty
Shrnutí

***

Přednáška bylo přednesena na kněžském dnu v Praze 10.11.1998

Vydalo: Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Praha 1998

Zvýraznění v textu provedla redakce webu.