Ve shodě s pohledem na církev jako na „ráj na zemi“, který otcové řecké církve tak rádi zdůrazňovali, se liturgie stala předobrazem nebeské liturgie, která je popsána v listu Židům a ve Zjevení sv. Jana. Západní křesťané pohlíželi na kult eucharistie spíše jako na prostředek, jako přípravu bojující církve „bojovat dobrý boj“ prostřednictvím milostiplného zprostředkování vtěleného Slova. Východní křesťané pohlíželi na liturgické společenství jako na účast ve věčně slavnostním přechodu Bohočlověka ze smrti do života, jako na předzvěst konečného zbožštění Božího lidu v přicházejícím Království.
Duch se neprojevuje jen v jakémsi láskyplném soucitu pro trpícího Krista, který odpykal naše hříchy na kříži, ale oslavným uctíváním nebeského Vládce Všehomíra, v oživení jeho vítězství nad smrtí. Eucharistická liturgie znamená skutečné obnovení historické události, tato událost se ale nezdůrazňuje ve své historické perspektivě, ne v tom v čem se oživuje, ale je slavnostním a jásajícím oživením zde a nyní. Nejde natolik o oběť kříže a svátostné spojení s obětovanou obětí, ale o projev úcty vítěznému Beránkovi a přijetí jeho „posvátných nebeských darů“. Eucharistické dogma je stejné na Východě i Západě, odlišné je jen jeho zdůrazňování.
Tento pohled na liturgii jako účast na nebeském kultu našeho oslaveného nebeského Krále, nepochybně nachází vyjádření v byzantském obětním obřadu velkého vchodu, v němž kněz přináší dary svaté oběti v průvodu od žertveníku k obětnímu oltáři. Chorál cherubínů během tohoto průvodu vyjadřuje smysl, do kterého je ponořen celý kult, působící radost ze spojení s nebeskými zástupy a účast na ustavičném cíli:
Nyní, když cherubíny tajemně představujeme, a životodárné Trojici trojsvatou píseň zpíváme, odložme všechny světské starosti. Abychom přijali Krále veškerenstva, andělskými sbory neviditelně provázeného. Aleluja, aleluja, aleluja.
Dokonce ještě výřečnější je obřad vysvěcení chrámu:
Ó, Pane nebe i země, který jsi s nevýslovnou moudrostí… ustanovil kněžský stav na zemi jako symbol andělské služby na nebesích… naplň svou Božskou slávou tento chrám, vybudovaný ke tvému velebení, a ukaž na svatý oltář zde postavený, jako Svatý svatých, a my, stojící před ním jako před hrozivým trůnem tvého Království, ti mohli bez odsouzení sloužit.
Takovýto důraz na účast v nebeské liturgii není sentimentálním únikem do neskutečna, ale vyznáním věrnosti čemusi nejskutečnějšímu – našemu životu v Kristu. A zdůraznění úplnosti naší přeměny po smrti dává smysl vítězství naší věrnosti, která začíná tento proces během našeho života.
na předcházející kapitolu na obsah na následující kapitolu