„Nyní víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.“ Čtení tohoto verše z listu Římanům 8:28 je povzbuzující, ale když přijde zkouška, je těžké vidět v utrpení dobro; ano, obtížné, ale ne nemožné. Toto zaslíbení je pravdivé stejně jako je pravdou, že Pán Ježíš je Ten, který nás nikdy neopouští a nikdy neopustí.
BŮH
Pán je naše síla; jak si bez něj můžeme představit svůj život?
4. května mi lékař oznámil špatnou zprávu: rakovina levé části jazyka 3. stupně (jsou maximálně čtyři stupně). Operace je neodkladná. První slovo, které jsem v sobě pronesl, bylo: "Pane." Myslel jsem, že Ježíš žádá o pomoc. Hledám okamžitou útěchu, dýchám nadějí, zatímco se mi kyslík snaží dostat do plic. V tu chvíli jako by se moje životní hodiny zastavily: přítomnost, minulost a budoucnost neexistovala; jedno se mísilo s druhým a vytvářelo nekonečnou směs, která mě katapultovala do nové dimenze, do jiného prostoru, díky kterému jsem se cítil odtržený od reality, od života. Viděl jsem vše kolem sebe z jiné perspektivy, jako bych byl pasivním divákem cizích životů, zatímco ten můj jako by už neměl žádný směr, účel, budoucnost. Slovo „nádor“ je děsivé: myslím na bolest, na tělo pod těžkým ošetřením, „Pán“ je jak se říká „ŽIVOT“. Na to jsem myslel, když mi lékař vyprávěl o smrti. Ano, protože nádor ničí to, co je zdravé, přivlastňuje si svůj životní prostor k smrti. Vidím v tom ďáblovo dílo: jeho záměrem je uzurpovat si něco, co mu nepatří, zničit to a přivést nás k smrti. Tato bitva mezi životem a smrtí se rozpoutala v mém jazyce, v orgánu, který používám již více než dvacet let, abych chválil Pána, zpíval Mu a uctíval Ho.
V roce 1995 jsem začal sloužit Pánu písní a hudbou ve svém kostele v Trani, kde jsem se narodil. Nikdy jsem si nepředstavoval, že tato část těla, tak důležitá pro zpěv chvály Bohu, dostane tak silný a soustředěný útok. Když jsem si řekl „Pane“, objevila se touha přilnout k životu, ke skutečnému ŽIVOTU, Ježíši.
Když k vám dorazí tato zpráva, jste na křižovatce: buď si zvolíte cestu, která vede k boji o život, nebo si zvolíte cestu, která vede k postupné smrti; buď lpíte na životě a naději, nebo vás zaplavuje bolest a strach. Po pár dnech totální blokády jsem si vybral ŽIVOT, Ježíše, tuto cestu naděje.
"Beze mě nic nezmůžeš," napadlo mě. Rozhodl jsem se svěřit se Pánu a od té chvíle se mé otázky změnily. Změnila se zejména jedna otázka. Nejprve jsem se Ho zeptal: „Proč to všechno?“ Pak jsem si uvědomil, že to byla špatná otázka. Skutečná otázka, kterou bylo třeba položit Pánu, byla: "Ježíši, co chceš, abych udělal?" A netrvalo dlouho a odpověděl mně i mé ženě Ester.
"Věř mi." Slovo DŮVĚRA mě provázelo na této nečekané, těžké a velmi intenzivní cestě. S Ester jsme se rozhodli vložit se do Ježíšovy náruče, jako bezmocné děti tváří v tvář tajemstvím života, lehli jsme si vedle Ježíše, který spal na lodi během bouře.
Pán okamžitě zareagoval tím, že nás nasměroval ke správnému chirurgovi, do správné nemocnice, ve správný čas. 22. května jsem byl operován v Rozzanu a vše koordinoval jeden z nejzkušenějších profesorů, které v Itálii a pravděpodobně i v zahraničí máme. Osm hodin trvala operace, malé obavy z nečekaného, ale nakonec to všechno dobře dopadlo.
Byl jsem dva týdny hospitalizován a myslím, že to byly nejtěžší dva týdny mého života. "Věř mi" - neustále nám Pán říkal. Nemohl jsem komunikovat, uměl jsem jen gestikulovat pravou rukou a psát si něco ke komunikaci. Dýchal jsem s hadicí zastrčenou v průdušnici a nemohl jsem jíst ani pít. Krmili mě sondou, která mi prošla nosem a končila na dně žaludku.
„Důvěřuj mi“ jsou slova Ježíše během mých bezesných nocí v nemocnici. "Věř mi," Jeho slova, když obvazy, jehly, terapie způsobovaly bolest v mém slabém a nehybném těle v posteli.
Čím více jsem trpěl, čím více jsem se cítil blízko Pánu, tím více rostla moje víra. Když projdete ohněm, jsou jen dva výsledky: buď budete spáleni, nebo budete ukováni a očištění. Cítil jsem, jak Pánův oheň kuje mého ducha, což mě přivedlo k intenzivnější spiritualitě.
Bůh, můj Otec, můj Pán byl středem všeho. Nebyl daleko, nebyl jen pozorovatel; byl tam se mnou a s Ester v každé fázi této obtížné cesty.
RODINA
Říká se, že tyto životní zkoušky mohou vést pár k tomu, aby upevnil svůj vztah nebo se postupně vzdaloval, až spolu přestanou být. Oba jsme se rozhodli zůstat připoutáni k Ježíši a náš vztah se upevnil. Moje žena byla vždy se mnou s láskou, vírou, nadějí, sladkostí, odhodláním. Ester je dar od Pána a já jsem vděčný Bohu za její život v mém. Když o ní přemýšlím, napadají mě některé verše z knihy Přísloví: Přísloví 18:22 "Kdo našel dobrou ženu, našel štěstí a přijal dar od Hospodina." Přísloví 19:14 "Dům se dědí po otcích, od Hospodina je však rozumná žena." Celá naše rodina nás láskyplně objímala: moji rodiče, moje sestra, můj tchán a švagři. Z Apulie se k nám domů připojila moje rodina a zůstala s námi pár dní. To vše pro mě bylo gestem lásky, které nebylo samozřejmé. Přidali se ke mně i přátelé z mého rodinného sboru a zůstali se mnou dva dny. Pomohlo nám to překonat těžké chvíle a Boží láska obměkčila srdce všech, zvláště otevřela srdce mého nevěřícího otce novým věcem. Během mého pobytu v nemocnici byl obklopen bratry a sestrami, kteří se modlili, angažovali ho a mluvili s ním slovy naděje. Večer před operací mi otec pronesl nečekaná slova: "Žehnám ti ve jménu Ježíše." Byl jsem překvapen, omámený a dokonce i trochu zmatený. Děkoval jsem mu a děkoval Pánu ve mně za tato krásná slova. Později mi Ester vysvětlila, že řeholní sestra z kostela v Trani chtěla mluvit s mým otcem, než odešel, a vysvětlila, jak je důležité, aby otec žehnal svému vlastnímu synovi ve jménu Ježíše; tak se můj otec, ačkoli dobře nepochopil smysl této rady a ačkoli se necítil dobře, rozhodl slova vyslovit. Můj otec se mnou zůstal týden. Den předtím, než zemřel, jsem ve svém srdci velmi silně cítil, že mu musím hluboce říci o Ježíši a jeho plánu spasení, což jsem nikdy předtím neudělal. Protože jsem nemohl mluvit kvůli tracheotomii, napsal jsem mu, co jsem mu chtěl říct. Ve svém poselství jsem vyjádřil svou vděčnost za jeho blízkost a jasně a jednoduše jsem mu dal Ježíšovu lásku. Otec pozorně četl a na mou prosbu pronesl modlitbu, kterou jsem za něj napsal: „Ježíši, vítám Tě ve svém srdci, staň se mým Pánem, smyj všechno, co ve mně není v pořádku, a učiň mě svým synem.“ Něco začalo v srdci mého otce a já, Ester a moje matka jsme za to Pánu vděční. "Nyní víme, že vše funguje společně pro dobro těch, kdo milují Boha."
Chci začít se svou komunitou, církví v Gallarate, která mě asi před deseti lety přivítala jako syna, když jsem se přestěhoval a která stála po mém boku v této velmi těžké chvíli mého života. Děkuji všem bratrům a sestrám za jejich lásku, za jejich neustálé modlitby, vzkazy, objetí, tiché pozdravy, uctivé pohledy, návštěvy, slova povzbuzení, pomoc.
Ať už si to plně uvědomujeme nebo ne, kolem nás probíhá duchovní bitva a naše církev vůči ní není imunní. Nepřítel, stejně jako nádor, je navržen tak, aby ničil a vzdaloval lidi od Boha. Když nádor zasáhl můj jazyk, byl jsem zmaten, protože jazykem zpívám chválu Pánu a vedu v tom Církev.
Slovo kázané a Slovo zpívané, vyučování a uctívání působí nepříteli mnoho potíží, a to je místo, kde je naše církev vystavena vážnému útoku. Ale v Kristu Ježíši jsme více než vítězi a církev je předurčena k tomu, aby přemohla skutky nepřítele.
Můj kostel v Trani mi byl také velmi blízký v modlitbě a lásce.
Když mluvíme o církvi, mluvíme také o Božím lidu rozptýleném po celém světě a musím říci, že jsme s Ester byli ohromeni neuvěřitelnou vlnou lásky, která přišla z církve rozptýlené po celé Itálii a v různých části světa. Necítili jsme se SAMI. Boží lid jako armáda stál vedle nás, aby spolu svedli těžkou bitvu.
Mnoho let cestuji po Itálii i v zahraničí a sdílím písně, které mě inspiroval Pán, a po dlouhé době jsem mohl ochutnat plody tohoto semene silným a specifickým způsobem. Jaký krásná církev! Boží lid, který pláče s plačícími a raduje se s radujícími. Neexistují žádné kulturní, politické, sociální nebo ekonomické bariéry, je zde pouze Ježíš, který se stává středem všeho, poutem vzdálených, ale blízkých národů.
Mnoho křesťanských umělců a hudebníků v Itálii i v zahraničí mi také poslalo poselství povzbuzení a krásná slova od Pána. I ve vězení jsou bratři, kteří se za mě a za Ester stále modlí.
Za to vše jsem Bohu vděčný. Je to dar, dar, který pro mě udělal tolik dobrého a stále mě povzbuzuje.
ZÁVĚRY
Cesta k úplnému uzdravení mého těla je ještě dlouhá a výsledky celého léčebného procesu v tuto chvíli neznám.
Nějaký čas po operaci jsem měl ozařování a chemoterapie, které začaly 5. července a skončily 16. srpna. I v tomto případě jsme ochutnali z rukou Božích, které nás podpíraly. Ve skutečnosti mé tělo velmi dobře reagovalo na terapii a lékaři a sestry, kteří mě sledovali, byli velmi překvapeni, jak dobře všechno šlo. Bůh je dobrý.
Během každého z třiceti radioterapeutických sezení jsem se vleže na lůžku přístroje modlil, recitoval a meditoval nad Žalmem 23,2-6: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mne k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mne po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi semnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha. Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká. Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy."
Rafał Soroczyński
