K druhé části v pořadí páté prosby adresované našemu Otci, která se pro nás nezřídka stává neřešitelným problémem.
"Mám blbou povahu, protože jsem vždy dotlačen k tomu, abych odpustil. Proč? Nemohl bych se jinak modlit Otčenáš.
Vždyť tam je: Odpusť mi, tak jako já odpouštím druhým.
Pokud nechceš odpustit, nemodli se Otčenáš, protože na sebe stahuješ prokletí. Neodpouštěj mi, Otče, neboť ani já neodpustím. Toto se modlíš."1)
Křesťanství je postaveno na paradoxu. A odpuštění / odpouštění je v očích lidí tohoto světa jedním z největších paradoxů.
Odpustit někomu znamená vyprázdnit paměť, vyresetovat veškerou nahromaděnou zlost, smutek, trápení způsobené viníkem. Prostě zapomenout. Je to nepřijatelné, nemožné, neakceptovatelné, absurdní, ale dělat to musíme.
Imperativ
musím zkusím rozvinout. V angličtině ho můžeme vyjádřit dvěma různými slovy:
must a
have to. Obě v překladu znamenají totéž - tedy
muset, ale je mezi nimi určitý sémantický rozdíl. A to v tom, kdo vydá příkaz ke splnění určité povinnosti. V případě
must je to vyšší autorita, která pochází "zvenčí" (např. V podobě zákona, vyhlášky, nařízení, atd.) -
musíme tak udělat, protože je v její moci nás sankcionovat, pokutovat, trestat.
V případě
have to je povinnost vnímaná jako vnitřní pohnutka. Naléhavost splnění povinnosti vychází z našeho nitra a autoritou, která vyhodnocuje jak a do jaké míry ji plníme, je naše svědomí.
Odpouštět jiným mluví o naplnění obou pohnutek, tedy vnitřní i vnější, abychom se:
a) vyhnuli trestu, sankci jako důsledku neplnění povinnosti (viz
Mt 18, 21-35)
b) vypořádali i s vnitřní autoritou - našim svědomím a vnesli tak klid do naší duše
V páté prosbě adresované našemu Otci nám tedy musí sedět následující rovnice. "A" se musí rovnat "B". Tak nám to káže Bůh.
Zkusím to ještě jinak.
O neodpuštění a chuti na pomstu
Představ si, že se jednoho dne ocitneš v té nejtemnější a nejtmavší místnosti. Pomocí hmatu najdeš stůl. Ke stolu jsou přisunuty dvě židle. Zatím si sám, takže si jednu z nich vybereš, odsuneš ji a sedneš si. Zpod stolu vytáhneš pohár a láhev. Pohár položíš na stůl a vyliješ do něj celý obsah láhve, kterou držíš v druhé ruce. Tekutina v láhvi je plná jedu. Když to dokončíš, pohodlně se usadíš a začneš čekat na svého hosta. Co se bude dít?
1. Dny, týdny, měsíce, roky ubíhají a tvůj host stále nikde. Nedohodli jste se, ani nevíš, kdy přijde, ba ani nevíš, jestli skutečně chceš, aby přišel. Ale přece, když se podíváš na pohár, pochybnosti pominou. Chceš přece vidět, jak se bude trápit, jak ho bude užírat bolest. Jenže tvůj host nikdy nepřijde, pohár s jedem tam zůstane navěky a jeho výpary začnou trápit tebe. Ta bolest, která byla nachystaná pro tvého hosta, zachvátí zase jen tebe.
Bude tě postupně užírat, ohlodávat, ale přesto tam pohár necháš tak, jak je. Jed, který si nachystal pro svého hosta, tak užiješ sám.
2. Host opravdu nečekaně přijde, už ho sotva znáš, změnil se a celkově je jiný. Ty rysy obličeje, postava, výraz ... Je to vůbec on? Ale ano, je to on, je to ten netvor, co ti způsobil bolest a trápení. Pozdravíš ho, možná tě už ani moc nezná, ale když mu pokyneš, aby si sedl, tvůj návrh (možná s rozpaky) přijme. Nabídneš mu pohár postavený blízko tvých třesoucích se rukou. V tom návalu emocí ani nevíš, jestli jsi mu ten pohár přitiskl k ústům násilím nebo jsi mu ho slušně, na úrovni, dokonce s určitou grácií, nabídl. Tu chvíli, na kterou jsi tak dlouho čekal, si budeš chtít přece vychutnat. Vidíš tak před sebou člověka, který se po požití tvého jedu třese bolestí, trápí se, možná zahlédneš v jeho oku slzu. Uleví se ti? Řekneš, že možná ano, ale když se ohlédneš kolem sebe, nevidíš nic jiného, jen tmu.
Nic se pro tebe nezmění.
Pouze znásobíš bolest.
3. Jed z poháru nakonec vyliješ do výlevky pod stolem. Už si nepamatuješ, jestli jsi tu výlevku nahmatával nohou už déle nebo to bylo následkem nějakého hlubokého impulsu, možná vnuknutí. Rozum tvé konání nepřijme, neschválí, bude křičet, bouchat na poplach, marně bude dávat příkazy tvé ruce, aby ten zatracený pohár nechala na pokoji. Vždyť si to přece zaslouží! Za všechno, co způsobil!
Nic z toho však nebude zabírat. Proti rozumu se totiž postavilo srdce. Vstaneš od stolu, uděláš pět či šest nemotorných kroků a blížíš se ke zdi. Prsty nahmatáš spínač, stiskneš ho, a v momentě, kdy místnost zalije ostré světlo, si hlasitě vydechneš. Dveře, které jsi pro tmu neviděl a pro svou duchovní uzavřenost ani nehledal, otevřeš a vyjdeš ven.
Ze zajetí.
Asi každý z nás alespoň jednou takový pohár nalije. Já jsem s tím pohárem čekal dlouhá léta, naplnil jsem ho už po okraj. Vlastně jich bylo víc a postupně jsem plnil další. Jeden pro R., druhý pro V, třetí pro M ... Za bolesti, za sebedůvěru roztříštěnou na cimprcampr, za pocit méněcennosti. To všechno jste mi šikanou a různými výstřelky způsobili. Děkuji. Na zdraví chlapci. Čekal jsem, že jednou uvidím, jak si jednou budete ten pohár přikládat k ústům a ...
Nedávno jsem vylil všechny poháry. A do místnosti zalité tmou se po dlouhých letech dostalo světlo.
Matej Zvrškovec
Poznámky pod čarou:
1) KUFFA, M.: Maturita z lásky. 1. vyd. 2016. ISBN 978-80-89487-74-5.
Převzato z
www.postoj.sk - Blog,
článek z 5. 2. 2017 naleznete
zde.
