Můj výlet za sněhem a tak trochu za svatým Jakubem
Už při poslední návštěvě severu, při tříkralové sbírce jsem se zmiňoval, že ve Vysokých Tatrách je ledový palác a v něm z ledu vybroušená katedrála, která je v Santiagu de Compostela. Přiznám se že, jsem si to v reálu dost těžko představoval a samozřejmě se v hlavě rodilo pokušení zajet se tam osobně podívat.
Sněhu jsme si v Bratislavě vůbec nic neužili. A tak, když mně bylo dopřáno dvou dnů volna, tak jsem sedl na první vlak po noční a vyrazil na pětihodinovou cestu do Popradu. Možností jak se dostat do Tater je spoustu, ale jelikož stále neuvedli do provozu ozubnicovou železnici ze stanice Štrba, je to právě z Popradu nejrychlejší.
Jet samozřejmě skoro 400 km jen kvůli ledovým sochám by bylo trochu bláznivé a tak jsem matně doufal, že konečně se mi podaří vyškrábat se na Lomnický Štít.
Při přijetí do městečka Tatranská Lomnica mně pán na spodní stanici lanovky uvedl do reality, že až na Lomničák to opravdu nepůjde z důvodů silného větru. Ale to mně neodradilo a aspoň jsem se s jedním přestupem vyvezl na Skalnaté pleso a dal si Tatranský čaj v místní restauraci.
Musel jsem nakonec dát pánovi z informací za pravdu. Větrno bylo opravdu extrémně, tak jsem po půl hodině naskočil opět do lanovky a vyrazil raději zpět. Už bylo dost hodin a já opět nechal ubytování až na poslední chvíli. Přiznám se, že moc daleko z hor se mně jet přespávat nechtělo, ale obyčejně právě Tatranská Lomnica, Starý Smokovec nepatří mezi zrovna nejlevnější lokality. Ale bylo mně dopřáno najít krásný penzion i se snídaní za 15 euro, no a už nebylo co jiného řešit.
Ráno po snídani, jsem v rámci ranního tělocviku vyrazil pěšky do cca 2 kilometry vzdáleného Starého Smokovce. Přes noc nám pán Bůh dopřál dvacet centimetrů čerstvého sněhu, tak se mě šlo opravdu asi hodinu dobře.
Pozemní lanovka do stanice Hrebienok, kde právě je ten zmiňovaný ledový palác jezdí každých 30 minut. Já s pomocí Boží stihl tu v půl deváté a za necelých osm minut jsem si dopřával opět tedy díky velmi silnému větru a sněžení né moc krásného výhledu. Ale i tak to bylo jako v pohadce o mrazíkovi a já byl po dvaceti minutách jako sněhulák.
Jelikož ledový palác otevírali až v devět hodin, tak jsem trávil čas procházkou po blízkém velmi zasněženém okolí. Je zde i kaplička kde, nějaký mistní řezbář vyřezal sochy Panny Marie s Ježíškem, anděla a předpokládám že ta třetí bude asi svatý Josef. Právě týden po mé loňské návštěvě, bylo ve zprávách, jak nějaký vandal tyto sochy velmi poničil. O to víc mně potěšilo že jsou opět v plné parádě na místě.
A konečně přišel čas navštívit to proč jsem přejel celé Slovensko. Jak jsem si nedokázal představit co asi mně čeká, tak mé srdce zaplesalo nad tou krásou. Musim říct že po půl roce jsem opět dokráčel - nebo teď spíše dojel do Santiaga.
A po tomto krásném zážitku už bylo na čase jediné a to vydat se na dalekou cestu zpět a ještě při čekání na vlak stihnout vynikající horký Tatranský čaj.
