Matka milosrdenství, Notre-Dame de Pellevoisin / Panna Maria z Pellevoisin, Francie - 13. února

Matka Boží se zjevila k smrti nemocné Estelle Faguette celkem patnáctkrát. Od 14. do 19. února 1876 se jí Panna Maria zjevila pětkrát a od 1. do 3. července téhož roku třikrát a mezi 9. zářím a 8. prosincem 1876 ještě sedmkrát.





Pellevoisin je malá vesnička nedaleko Tours ve Francii. V roce 1876 zde v nemoci ležela mladá žena Estelle Faguetteová a umírala na tuberkulózu ve věku 33 let – podle názoru lékařů jí zbývalo jen pět hodin života. Estelle s dětskou vírou napsala dopis Panně Marii, ve kterém ji prosila o uzdravení. Dopis položila k nohám sochy Panny Marie v Montbel, letním zámku Rochefoucauldů, asi 3 km od Pellevoisin mezi kameny lurdské jeskyně v zámeckém parku. Odpověď na tento "doporučený dopis" přišla o šest měsíců později, v noci ze 13. na 14. února 1876 v Pellevoisin.


Zjevení Panny Marie v Pellevoisin

V blízkosti Châlons en Champagne žil v malé vesnici jménem Saint-Memmie hostinský a obchodník, pan Faguette, jehož špatné zdraví se nerozumnými radami jednoho strýce ještě více zhoršilo.

Estelle bylo právě čtrnáct let. Estelle, která se narodila 12. září 1843 a která se již v mladém věku měla stát oporou své rodiny, měla již jako 11letá první znamení mnohem důležitějšího poslání. Papež Pius IX. ohlásil prohlášení dogmatu o Neposkvrněném početí na pátek 8. prosince 1854. Církev na celém světě se připravovala na oslavu této události.

Ani v katolické farnosti Saint-Memmie tomu nebylo jinak, také chtěli důstojně oslavit Neposkvrněné početí Matky Boží. Při procesí, které procházelo celou vesnicí, neslo prapor Neposkvrněné jedenáctileté děvče, Estelle Faguette. Dítě, které slavnostně neslo poselství po vesnických ulicích, dostalo o 22 let později poslání, které vzbuzovalo obavy. "Šířit Mariinu slávu" do celého světa.



Boží plány jsou tajemné a naše pozemské oči mohou sotva poznat, jak se tyto plány mají uskutečnit v našem okolí a často skrze nás samotné. Hostinský se ze Saint-Memmie musel odstěhovat. Usadil se v Paříži ve čtvrti Gros-Caillat. Estelle mezitím dovršila 14 let. Musela se ohlédnout po práci, aby podpořila svého otce, jehož zdraví bylo nalomené.

Estelle začala pracovat za velmi bídnou mzdu v jedné prádelně. Byla dost stará, aby mohla pracovat, ale také dost mladá, aby mohla navštěvovat Pomocné dílo mládeže Milosrdných sester. Její mariánská zbožnost se vyvíjela spolu s její láskou k chudým, které ráda navštěvovala. Estelle už od dětských let místo her s vrstevníky raději pomáhala starým lidem. A věřila, že se v Bohu zasvěceném životě ve společenství, které pečuje o nemocné, bude moci ještě lépe vykonávat službu nemocným. I proto se 15. září 1860 rozhodla vstoupit k augustiniánkám v Paříži, kde prožila tři roky vzdělávání a modlitby.

Estelle musela společenství v roce 1863 pro zdravotní způsoby opustit a zároveň jí bylo jasné, že jejím úkolem bude od nynějška podporovat své rodiče. Když dovršila 21 let, vstoupila do služby hraběcí rodiny de La Rochefoucauldové, která bydlela na rue Saint-Dominique v Paříži. I zde Estelle zůstávala sama sebou - prostá a pokorná ve službě bližním. Hraběnka velmi rychle postřehla, že v Estelle našla nejen dobrou zaměstnankyni, ale navíc i důvěryhodnou osobu. I proto svěřila Estelle dohled nad svými dětmi, se kterými v zimě pobývala v Paříži a v létě na zámku u Poiriers-Montbel, ležícím třicet kilometrů severozápadně a tři kilometry od Pellevoisin.

Velmi rychle se ukázalo, že Estelle je pro hraběcí rodinu hotový poklad. Je mnohem víc než jen služka. V první řadě je vždy u dětí, ale ochotná i vůči domácímu personálu. Radosti, starosti a utrpení ostatních nejsou pro ni lhostejné, ve dne, v noci je pro všechny, dá se říci, že vším. Není divu, že si její dobrota získávala srdce.

Estellini rodiče se v roce 1866 přestěhovali do Pellevoisin, byli blíže u dcerky, pobývající v Poiriers-Montbel a kromě toho, život v Pellevoisin nebyl tak drahý jako ve velké Paříži. Laskavá péče ze strany hraběnky a Estellina silná vůle na jistou dobu zvítězily nad jejím podlomeným zdravím, její oddanost neochabovala jedenáct let, ale 29. srpna 1875 konstatoval Dr. Bucquoy, že Estelle je těžce nemocná. "Trpí plicní tuberkulózou, akutním zánětem pobřišnice a břišním nádorem," zněla jeho slova. Navíc, plicní tuberkulóza byla již v takovém stadiu, že byla nakažlivá, Estellin stav byl velmi vážný, na práci musela zapomenout.

Estelle, v té době dvaatřicetiletá, nechtěla tak rychle kapitulovat. Rozhodla se sáhnout po nejsilnějších prostředcích. V září 1875 napsala Matce Boží dopis a předala ho slečně Reiterové s prosbou, aby ho vložila mezi kameny lurdské jeskyně v zámeckém parku. Odpověď na tento "doporučený dopis" přišla o šest měsíců později, v noci ze 14. na 15. února 1876 v Pellevoisin.

Estellin dopis:

Ó, má dobrá Matko, kladu se Ti k nohám. Ty se nebudeš zdráhat mě vyslyšet. Tys nezapomněla, že jsem tvoje dcera, a že Tě miluji. Proto mi dej od svého božského Syna k jeho větší slávě zdraví mého těla. Podívej na bolest mých rodičů. Ty víš velmi dobře, že nemají nikoho, kdo by je podporoval. Nesmím dílo, které jsem začala, dovést do konce? Pokud mi pro mé hříchy nemůžeš darovat úplné uzdravení, můžeš mi alespoň dát trochu síly, abych si pro své rodiče a pro sebe mohla zasloužit obživu. Moje dobrá Matko, Ty vidíš, že oni si budou muset brzy vyžebrávat svůj chléb. Nemůžu na to myslet bez hlubokých starostí. Vzpomeň si na utrpení, které jsi vytrpěla té noci, kdy jsi přivedla svého Syna na svět a musela jsi chodit od dveří ke dveřím, aby sis vyžebrala ubytování!

Pomysli také na to, co jsi vytrpěla, když byl Ježíš přibíjen na kříž. Důvěřuji v Tebe, moje dobrá Matko. Když to budeš chtít, Tvůj Syn mě uzdraví. On ví, že jsem skutečně toužila patřit k jeho nevěstám a že jsem svůj život obětovala za svou rodinu, která mě tak moc potřebuje, abych se Mu líbila.

Poslouchej milostivě mou úpěnlivou prosbu, má dobrá Matko, a odevzdej ji svému božskému Synovi. Když to bude jeho vůle, ať mi znovu daruje zdraví, ale ať se stane Jeho a ne moje vůle. Kéž mi ve své vůli daruje alespoň úplnou odevzdanost a aby mi, a také mým rodičům, všechno sloužilo ke spáse.

Svatá Panno, Ty máš mé srdce, stále ho opatruj. Ono ať je zástavou mé lásky a mé vděčnosti za Tvou mateřskou dobrotu.

Slibuji Ti, má dobrá Matko, že když mi zajistíš ty milosti, o které Tě prosím, že udělám všechno možné, abych Tebe a Tvého božského syna oslavila. Vezmi mou malou neteř pod svou ochranu a chraň ji od špatných příkladů. Svatá Panno, dej mi, abych napodobila Tvou poslušnost a jednoho dne měla účast s Tebou u Ježíše.

************

Na konci tohoto dopisu doporučuje Estelle svou malou neteř do ochrany Matky Boží a možná nám to přijde zmatečné. Estelle měla totiž dvě sestry, o tři roky starší Geneviève, která zemřela 24. listopadu 1864 jako 24letá a zanechala po sobě dvě děti - synka Eugena, který svou maminku následoval jako 13-měsíční 20. února 1865 a dceru Estelle, která měla v době matčiny smrti 5 let. Naše Estelle se o svou neteřinku, která zůstala u prarodičů Faguettových, starala. Do této rodiny patřila také mladší sestra Augustina.



Na podzim roku 1875 se Estellina nemoc zhoršila, i proto hraběnka váhala s návratem do města. V únoru 1876 měla hraběnka v Paříži vybavit důležité záležitosti a musela se tam vrátit. Ještě předtím však nechala v Pelleoisin zařídit poblíž kostela a hřbitova jeden dům, ve kterém měla Estelle bydlet. Přistěhovali se do něj i Estellini rodiče, aby se o svou dceru mohli lépe starat. Protože byl Estellin zdravotní stav beznadějný, hraběcí manželé koupili na hřbitově v Pellevoisin hrob, aby tam mohla být jejich dobrá Estelle pohřbena.

Estellein stav se mezitím velmi zhoršil, nebyla schopna do sebe přijmout ani lžičku tekutiny. Když ji zaměstnankyně ze zámku, která s ní přišla bydlet do nového obydlí vedle hřbitova uviděla v takovém zuboženém stavu, zvolala: "Zanesme ji na místo jejího posledního odpočinku!"

Bojovnice Estelle se s nevyléčitelnou nemocí trápila dlouhé měsíce. Ale díky hraběnce, která jí byla velmi vděčná, byla Estelle opatrovaná s láskou a velkou péčí.

"Jí vděčím za část své odezdanosti," řekla hraběnka a dodala: "Moje ubohá Estelle, bylo by lepší, kdybys vás milý Bůh vzal k sobě, místo toho, abyste musela tak dlouho trpět, protože to vypadá tak, že se nikdy neuzdravíte." Svátost posledního pomazání jí dala naprostou jasnou odevzdanost. Estelle byla od toho dne klidnější a často říkala: "Můj Bože, Ty víš lépe než já, co potřebuji. Udělej, jak chceš, dej jen, abych svou oběť přinesla velkodušně."

Dr. Hubert zjistil 14. února 1876, že: "Zůstává jí jen několik hodin života." Pro Estelle bylo alespoň tou útěchou, že v domě s ní bydleli i její rodiče a mohli být s ní v posledních okamžicích.

První zjevení, 14. února 1876.

Večer byla Estelle zcela vyčerpaná. Kolem půlnoci se k její posteli blížila temná bytost, "<,i>která se v noci poohlížela po kořisti", a chtěla využít její úplnou vyčerpanost.

Estelle říká: „Náhle se u nohou mé postele zjevil ďábel. Jak moc jsem se bála! Byl naprosto strašný a dělal grimasy, zatímco na druhé straně mé postele se zjevila Matka Boží. Maria měla kolem své hlavy ovinutý šátek ze zcela bílé vlny.



Řekla ďáblu: "Co tady děláš? Nevidíš, že nosí můj šat a šat mého Syna?" (Škapulíř)

Potom promluvila ke mně: „Neměj žádný strach, ty přece víš, že jsi moje dcera!““

Do Estellinina srdce se znovu vrátil pokoj.

Při prvním zjevení, 14. února 1876, jí Panna Maria ohlásila tři důležité události:

"Odvahu, měj trpělivost, můj Syn se nechá obměkčit. Budeš ještě pět dní trpět, k úctě pěti ran mého Syna. V sobotu budeš buď mrtvá, nebo uzdravená. Když ti můj Syn daruje život, chtěla bych, abys šířila mou slávu."

Mezi ní a mnou jsem uviděla bílou mramorovou tabuli, kterou jsem znala jako votivní dar. Řekla jsem jí: „Ale moje dobrá Matko, kde bude muset být položená? Je to v Notre-Dame des Victoires, v Paříži nebo v Pellevoi...? Nedala mi čas na dokončení slova Pellevoisin.

Odpověděla mi: "V Notre-Dame des Victoires mají dost známek mé síly, ale v Pellevoisin není nic. Potřebují stimul."

Slíbila jsem jí, že udělám to, co závisí na mně pro jeho slávu. Opět mi řekla: „Odvahu, ale chci, abys dodržela svůj slib."

Druhé zjevení, 15. února 1876.

Druhou noc jsem znovu uviděla ďábla... Nejsvětější Panna se zjevila téměř hned jako on, a řekla mi: "Neboj se, jsem tady. Můj Syn se nechal obměkčit, zanechává tě v životě, v sobotu se vyléčíš."

A já jsem odpověděla: "Ale moje dobrá matko, kdybych měla na výběr, raději bych zemřela, dokud jsem dobře připravená."
Panna Maria mi řekla s úsměvem: "Nevděčnice, když ti můj Syn vrátí život, je to proto, že ho potřebuješ. Co dal člověku na zemi, a je cennější než život? Když si obnovíš život, nemysli si, že budeš bez utrpení, ne, budeš trpět a nebudeš osvobozena od bolesti. To je to, co dělá zásluhy života. Pokud se můj syn nechá dotknout, je to díky vaší velké rezignaci a vaší trpělivosti. Neztrácejte ovoce dle vlastního výběru. Copak jsem ti neřekla: Pokud tě vrátí zpět k životu, zveřejníš mou slávu?"

Nejsvětější Panna se na mě vždy usmívala. "Teď se podívejme na minulost," řekla Svatá Panna. Její tvář posmutněla, ale stále byla velmi jemná... Stále mlčím o tom, co mi konkrétně říkala Nejsvětější Panna. Řeknu jen tolik, že mi udělala vážné výčitky, které jsem si zasloužila... kvůli pochybením, kterých jsem se dopustila v minulosti a která byla v mých očích jen lehkými chybami. Svatá Panna se na mě laskavě podívala, pak zmizela, aniž by něco řekla. Kolik smutku jsem měla!

Třetí zjevení, 16. února 1876.

Třetí a čtvrtou noc jsem znovu uviděla ďábla. Stál tak daleko, že jsem sotva rozeznala jeho gesta... Přeblahoslavená Panna mi řekla: "No tak, buď odvážná, moje dítě." ... Zase mi to vyčítala, ale tak jemně, že jsem se uklidnila.

"To vše přešlo, svou odevzdaností jsi vykoupila tyto chyby." Ukázala mi několik dobrých skutků, které jsem udělala. Bylo to velmi málo ve srovnání s mými chybami. Přesvatá Panna viděla můj smutek dobře, protože mi řekla: „Jsem milosrdná a milenka svého Syna. Těchto pár dobrých skutků a několik vřelých modliteb, které jsi mi adresovala, se dotkly mého mateřského srdce. Mimo jiné i tento malý dopis, který jsi mi napsala v září. Nejvíce se mě dotkla tato věta: Podívej se na bolest mých rodičů, jak jim budu chybět, musí si vyžebrávat svůj chléb. Vzpomeň si, co jsi vytrpěla, když byl tvůj syn Ježíš natažen na kříži. Ukázala jsem tento dopis svému synovi, tvoji rodiče tě potřebují. V budoucnu se snaž být věrná. Neztrácej milosti, které ti byly dány, a rozšiř mou slávu."



Estelle slyšela při prvním zjevení, že Panna Maria chce, aby - když ti můj Syn daruje život, chci, abys šířila mou slávu. Ubohá dívka tomu nerozuměla. Estelle ve svých pamětech píše: "Byla jsem docela překvapená a rychle odpověděla: Ale jak to mám udělat? Jsem bezvýznamná, nevím, co bych měla dělat."

Čtvrté zjevení, 17. února 1876.

Čtvrtá noc byla skoro stejná jako ostatní. Každou noc jsem si promítala, co mi Matka Maria řekla o předešlé době. Té noci se mi zdálo, že byla kratší. Chtěla jsem ji požádat o milost, ale nedalo se. Mé myšlenky spěchaly. V mysli jsem viděla slova, která mi Nejsvětější Panna opakovala (... během předchozích zjevení). Proč, když tam byla Nejsvětější Panna a dívala se na mě ta, která je tak dobrá a jemná, nemohla jsem ji o nic požádat? Odešla jako ostatní noci a opakovala mi: "Rozširuj mou slávu." Stále jsem se snažila ptát, jak... Neměla jsem žádný čas na odpověď... Maria řekla: "Vynasnaž se ze všech sil."

Páté zjevení, 18. února 1876 …

Přesvatá Panna se přiblížila uprostřed mých záclon. Panebože, jak byla krásná! Dlouho nehybně zůstávala, aniž by něco řekla... Usmívala se, připomínala mé sliby.

Viděla jsem svoji podlahu, ale tentokrát nebyla celá bílá. Ve čtyřech rozích byly zlaté pupeny růží, na vrchu plamenné srdce ze zlata s korunou růží probodnuté mečem. Zde bylo napsáno: „Na vrcholu své bídy jsem vyzvala Marii. Mé úplné uzdravení získala od svého syna.“

Znovu jsem jí slíbila, že udělám všechno, co bude záviset na mě pro její slávu. Řekla mi: "Chceš-li mi sloužit, buď jednoduchá a nech své skutky reagovat na tvá slova."

Zeptala jsem se jí, jestli abych jí mohla sloužit, musím změnit svou pozici. Odpověděla: "Můžeš se zachránit za každých podmínek, tam, kde jsi, můžeš udělat hodně dobrého a můžeš šířit mou slávu."

Po chvíli mi řekla (v tom okamžiku zesmutněla): "Nejvíce mě znepokojuje nedostatek úcty, kterou máte k mému Synu při svatém přijímání, a postoj při modlitbě, který lidé zaujímají, když je mysl zaměstnána jinými věcmi. Říkám to pro lidi, kteří o sobě tvrdí, že jsou zbožní."

Po těchto slovech se její tvář zase usmívala. Zeptala jsem se jí, jestli bych měla okamžitě mluvit o tom, co mi řekla, Panna Maria mi odpověděla: „Ano, ano, šiř mou slávu, ale předtím, než o tom budeš mluvit, počkej si na názor svého zpovědníka a vůdce. Budeš mít úskalí, budou tě nazývat vizionářkou, fanatičkou, bláznem, toho všechno si nevšímej. Buď mi věrná, pomůžu ti."

Stále jsem se dívala, mé oči na ni zíraly, aniž bych se unavila, a pak se Svatá Panna velmi pomalu vzdálila. Nikdy jsem neviděla nic tak hezkého. Postupně zjev mizel, nezbývalo nic jiného než mlha (jemné světlo), která byla kolem, a pak vše zmizelo.

V tom okamžiku jsem měla strašné bolesti… zeptala jsem se na čas, bylo půl půlnoci. Cítila jsem se uzdravena, až na svou pravou ruku, kterou jsem mohla použít až poté, co jsem přijala dobrého Pána...

Estelle dostala v průběhu roku 1876 ještě desetkrát návštěvu Matky Boží. Na konci zjevení 18. února 1876 Estelle řekla: "Trpěla jsem strašně. Mé srdce bušilo tak prudce, že jsem si myslela, že se mi roztrhne hruď. Žaludek a břicho mi působily také velké bolesti. Bylo pro mě nemožné, abych zvedla pravou ruku. Po chvilce klidu jsem se cítila dobře. Ptala jsem se, kolik je hodin: bylo půl hodiny po půlnoci. Cítila jsem se být uzdravena, kromě své pravé ruky."

K úplnému uzdravení pak došlo v kostele, kdy Estelle v sobotu 19. února kolem 7.45 přijala svaté přijímání z ruky faráře z Pellevoisin. Nyní byla naprosto zdravá. V Pellevoisin docházelo stále více ke zcela překvapivým "pociťovaným milostem" a znamením, jako je zmíněná podlahová deska, která se pod "tíhou" Matky Boží "zkřivila".

Při šestém zjevení, 1. července 1876, se jakoby zjevil déšť milostí z rukou Marie, která se zjevila se široce rozpjatými pažemi. Aniž by řekla nějaké slovo, bylo zřetelné, jak z jejích rukou proudí milosti jako „proudy živé vody do pouště“. Potom řekla: "Buď klidná, dítě moje, trpělivost... Budeš mít potíže, ale budu s tebou."

Sedmé zjevení, 2. července 1876. ...

klekla jsem si a zarecitovala polovinu Zdrávas. Nejsvětější Panna byla přede mnou. ... Bylo to stejné jako včera, z jejích rukou padal déšť a na světlém pozadí, které ji obklopovalo, byla girlanda z růží...

„Moji slávu si už rozšířila. Pokračuj. Můj syn má také několik dalších připoutaných duší. Jeho srdce má tolik lásky k mému, že nemůže odmítnout mé žádosti. Skrze mě se dotkne toho nejtvrdšího ze srdcí." V tom okamžiku byla tak krásná! ... Dopis, který jsem viděla v noci z 15. na 16. února, se mi vrátil. Tak jsem řekla: "Moje dobrá matko, co se udělá s tímto papírem?"

"Použijí se na zveřejnění příběhů, které posoudí někteří moji služebníci. Bude mnoho rozporů, neboj se, buď klidná." ... "Není tvé uzdravení jedním z největších důkazů mé síly? ... Přišla jsem zejména kvůli obrácení hříšníků."

Při osmém zjevení, 3. července 1876 řekla Maria důrazně: "Chtěla bych, abys byla ještě klidnější."

Deváté zjevení, 9. září 1876.

"15. srpna jsem tě nenavštívila, protože jsi nebyla dostatečně klidná. Ty máš typický charakter Francouzky: Chceš všechno umět dříve, než se to naučíš, a všemu rozumět dříve, než to víš." Maria při tomto zjevení nadzvedla kousek vlny, který měla na hrudi.

"Já jsem tento malý kousek vždy viděla, ale nevěděla jsem, co to je, protože až dosud jsem to považovala za úplně bílé. Když to ale nadzvedla, spatřila jsem červený kříž, který byl docela zřetelně viditelný. Hned jsem si pomyslela, že to bude škapulař Srdce Ježíšova. Maria ho pozvedla a řekla: Mám ráda tuto úctu."

To, co bylo nejprve osobní poznámkou pro Estelle a pak obecně pro všechny Francouze, se pak vztahovalo na celou církev: „Vezmu v úvahu námahy, které jsi podstoupila, abys zachovala klid. Prosím nejen tebe, ale také církev a Francii o tento klid, protože to není ještě takové, jak bych si přála.“ (15. září 1876)

10. září 1876, při desátém zjevení,

přišla Panna Maria zhruba ve stejnou dobu. Řekla jen tato slova: "Jen se modli, ukážu ti příklad." Když to řekla, sepla ruce a pak zmizela. V tu chvíli se ozval gong nešpor.

Jedenácté zjevení, 15. září 1876.

"Budu brát v úvahu úsilí, které jsi vyvinula, abys zůstala klidná. Prosím o tento pokoj nejen tebe, ale i Církev a Francii. V Církvi není takový pokoj, po jakém toužím," povzdechla a zakroutila hlavou se slovy: "Něco je." Přestala. Neřekla mi, co tam je, ale okamžitě jsem pochopila, že došlo k nějakému sváru. Pak pomalu pokračovala: "Ať se modlí a věří mi."

Pak mi Nejsvětější Panna smutně řekla (neplakala): "Ach, Francie! Co jsem pro ni neudělala! Tolik varování, a přesto stále odmítá slyšet! Už nemůžu zadržet svého syna." Vypadala dojatá a dodala: "Francie bude trpět." Potom se opět zastavila a později pokračovala: "Odvaha a důvěra." V té chvíli jsem si v duchu pomyslela: Když to řeknu, lidé mi možná nebudou chtít uvěřit, a Přesvatá Panna mě pochopila, protože mi odpověděla: „Varovala jsem tě předem, škoda pro ty, kteří ti neuvěří, později poznají pravdivost mých slov". Potom velmi pomalu odešla.

Dvanácté zjevení.

V Estelliných zápiscích se nacházejí tyto věty: Nakonec jsem dnes, 1. listopadu 1876 uviděla tuto dobrou Matku v nebi znovu. Byla jako vždy, ruce měla natažené a nosila škapulař, který mi ukázala 9. září (deváté zjevení). Když přišla v obvyklou dobu, dívala se na něco, co jsem neviděla, pak se ohlédla. Nic mi neřekla. Potom na mě zvedla zrak a velmi laskavě se na mě podívala a odešla. Udělám všechno, co je v mých rukou, pro tvou slávu.

Třinácté zjevení, 5. listopadu 1876. …

Asi za 2,5 hodiny jsem šla do svého pokoje, abych se pomodlila růženec, a když jsem ho dokončila, uviděla jsem Nejsvětější Pannu. Byla krásná jako vždy. Když jsem ji viděla, myslela jsem si, že jsem velmi nehodná jejích milostí a že tolik jiných si zaslouží její přízeň víc než já a mohou víc šířit její slávu.

Podívala se tedy na mě a usmála se se slovy: "Vybrala jsem si tě." ... "Na svou slávu si vybírám malé a slabé."

Znovu se zastavila a pak mi řekla: "Odvahu, čas tvých zkoušek začne." Potom si založila ruce na hrudi a odešla.

Čtrnácté zjevení, 11. listopadu 1876. ...

Když přišla, byla Nejsvětější Panna jako jindy, ruce měla natažené a měla škapulař. (Jak je pěkný, protože jí vyniká na hrudi!) Přicházející, jako vždy, chvíli mlčela, pak se na mě podívala a pak mi řekla: "Dnes jsi neztrácela čas, pracovala si pro mě."
(Měla jsem škapulař.)
Usmála se a pak dodala: "Musíš udělat mnohem víc.

" Na dlouhou chvíli se odmlčela a potom trochu smutným hlasem řekla: "Odvaha." A pak odešla se zkříženýma rukama na hrudi. Svůj škapulař úplně skryla.

Patnácté zjevení, 8. prosince 1876.

Panna Maria v den svátku Neposkvrněného početí oznámila Estelle: "Zajdeš osobně k biskupovi a ukážeš mu model, který jsi zhotovila. Řekni mu, že ti má pomoci podle svých sil a že se mi nelíbí nic víc, než vidět tento oděv u každého z jeho dětí. Ony se mají snažit smiřovat ta pohanění, která byla způsobena mému Synovi ve svátosti jeho lásky. Podívej se na milosti, které budu vylévat na všechny, kteří tento škapulíř s důvěrou nosí a kteří ti s jeho rozšířením pomohou." Zatímco Maria toto říkala, roztáhla své ruce.

"Vytryskl z nich přebohatý déšť a měla jsem dojem, jako bych v každé jednotlivé kapce viděla tyto milosti: zbožnost, spásu, důvěru, obrácení, zdraví, jedním slovem, všechny druhy milostí, více či méně silné."

Potom Svatá Panna dodala: „Tyto milosti jsou od mého syna, beru je v jeho Srdci, nemůže mě odmítnout."

Zeptala jsem se: "Moje dobrá matko, co dáme na druhou stranu škapulíře?"

Přesvatá Panna mi odpověděla: „Šetřím si to pro sebe, předložíš mou myšlenku a Církev rozhodne."

Cítila jsem, že mě tato dobrá Matka opustí, truchlila jsem. Pomalu vstala, stále se na mě dívala a řekla: "Odvaha. Pokud by nemohl vyhovět tvým požadavkům (blahoslavená Panna mluvila o prelátovi) a pokud se vyskytnou potíže, jdi dál. Neboj se, pomůžu ti."

Otočila se kolem mého pokoje a zmizela zhruba tam, kde byla moje postel. Bože můj, jak jsem byla smutná! Děkuji ti, moje dobrá Matko, bez tebe nic neudělám.

A opravdu: Arcibiskup z Bourges, Msgre de la Tour d'Auvergne, uznal škapulíř 12. prosince 1876. Stejně tak učinil později Lev XIII.

30. ledna 1900 přijal Estelle při jedné audienci Lev XIII. Tento papež, který mezi 1. zářím 1883 a 8. zářím 1901 zveřejnil 15 encyklik o růženci, byl o událostech v Pellevoisinu dobře informován. Využil této příležitosti, aby získal přesnější údaje o narážkách, které Panna Maria udělala ohledně Církve a Francie.

Tři měsíce po audienci, bylo to 4. dubna 1900, povolila tehdejší Kongregace pro obřady, na prosby papeže oficiální škapulíř Srdce Ježíšova, takový, jaký nosila Matka Boží v Pellevoisin, pro celou Církev. (tento škapulíř se dá koupit pouze ve svatyni v Pellevoisin)

Benedikt XV. k tomu 17. října 1915 dodal: "Věřím, že původ tohoto škapulíře je dobrý, a lze říci, že Pellevoisin je Matkou Boží zvláště vyvoleným místem, na kterém daruje své milosti."

Svatá Maria dávala Estelle účastnit se nebeského života velmi lidským způsobem. Vzpomeňme si na návštěvu, kdy Matka Boží řekla: "Už jsem tento dopis ukázala svému Synovi." (16. února 1876)

Dne 3. července 1876 viděla Estelle na konci dne opět Matku Boží. Maria přišla velmi pozdě a zůstala jen několik minut: "Ani jsem ti neřekla, o které hodině, ani který den přijdu znovu a že zůstanu jen několik minut." V ten večer měla Naše Milá Paní postoj člověka, který by chtěl bezpodmínečně ještě pozdravit svou přítelkyni, dříve než skončí den, a která by jí ráda vyprávěla o štěstí, které toho dne prožila. Zdálo se, jako by Maria přicházela z nějakého významného přijetí a chtěla se o svou radost podělit s Estelle.

"Přišla jsem, abych ukončila slavnost." Estelle k tomu poznamenala: "Nevěděla jsem nic, jaká slavnost to byla. Druhý den jsem se ptala pana faráře a ten mi odpověděl, že v Lurdech se slavila slavnost Korunovace naší Milé Paní z Lurd."

3. července se v Lurdech skutečně konala slavnost. Kardinál Guilbert, pařížský arcibiskup, korunoval v přítomnosti 36 biskupů sochu Naší Milé Paní z Lurd.

Návštěva v Pellevoisin po takové slavnosti v Lurdech ukazuje nejen milý jemnocit vůči Estelle Faguette, ale také na příbuzenské svazky mezi Lurdami a Pellevoisin. Neměli bychom tedy zužovat význam jednoho místa na úkor druhého. Matka Boží Maria nepočítá poutníky, aby určovala význam některého poutního místa. Přináší své poselství různým způsobem, aby se přizpůsobila různým mentalitám, které se u lidí vyskytují.

Pokorná Estelle Faguette zemřela ve věku 86 let. Její tělesné pozůstatky spočívají na hřbitově v Pellevoisin, nedaleko od hrobu velkého spisovatele Georgese Bernanose. Na jejím hrobě jsou napsána dvě slova: "Buď prostá."

Maria řekla Estelle: "Tady budu uctívána." V roce 1877 byl pokoj, ve kterém byla Estelle uzdravena, přeměněn na kapli. Poutě jsou dovoleny. Od té doby přicházejí poutníci z celého světa, aby na tomto místě uctili Naši Milou Paní milosrdenství.

Uzdravení Estelle Faguette bylo oficiálně uznáno za zázrak v roce 1983 arcibiskupem v Bourges, Msgre Paulem Vigancourem. V současnosti je svatyně v Pellevoisin svěřena do péče bratrům a sestrám Společnosti svatého Jana.


Převzato z https://doverujem-a-verim.blogspot.com/, článek z 26. 3. 2021 naleznete zde.