Zajímavé...

Jaké to je slavit mši svatou

Břežany, foto www.hedvicky.cz Pocházím z velice zbožné katolické rodiny, a když jsem vyrůstal, chodili jsme na mši svatou každý den – ne jenom o nedělích. Když jsem byl malý, mše svatá mi prostě připadala nudná. Vrtěl jsem se, myslel jsem na všechno možné, svazoval stužky ve zpěvníku, popichoval jsem svou sestru, jednoduše jsem dělal nepřístojnosti. Ale když mi bylo asi 13 let, začal jsem sloužit u oltáře jako ministrant.





Kněz, u kterého jsem sloužil, se jmenoval Don Reto. Byl kaplanem na teologické koleji, kde moji rodiče vyučovali (oba moji rodiče byli profesory teologie).

Don Reto je jedním z nejlepších lidí, které jsem kdy potkal. Změnil můj život. Když slavil mši svatou, bylo zřejmé, že v ni věří celou svou bytostí. Byl pln úcty a důstojnosti, posvátné bázně. Když jsem ho sledoval, začal jsem chápat, proč o mši svaté říkáme, že je to „posvátné tajemství“ a „svatá oběť“. Ne že bych tehdy dokázal vysvětlit význam těch slov. Ale bylo mi jasné, že Don Reto ve mši svaté nachází něco, co mu stálo za to, aby tomu zasvětil celý svůj život.

Proč existují kněží?

„Posvátná bázeň“ Dona Reta před tím, co konal při obětování mše svaté, způsobovala, že se ničeho jiného neobával. Nejnovější dějství nekonečného skandálu sexuálního zneužívání v církvi opět ukazuje, kolik zkaženosti je mezi kněžími a biskupy. Don Reto byl jedním z mála, kdo takovou zkaženost neohroženě odsuzoval. Hřímal hněvem starozákonního proroka vůči lidem, kteří používali církev jako fasádu pro své vlastní sobecké cíle. Nakonec byl z teologické koleje propuštěn za to, co nazvali „nezdravou podezřívavostí“ vůči církevním autoritám. Následné události však žel jeho podezření potvrdily.

Od svého svěcení na katolickéhokněze v roce 2011 jsem dosud sloužil mši svatou 2 803krát – pokud jsem neudělal nějakou chybu v sešitku, do něhož si zapisuji každou celebraci. Slavení mše svaté je hlavní důvod, proč katoličtí kněží existují, a tak se mě lidé často ptají: Jaké to je slavit mši svatou?

Vlastní nehodnost

V zásadě jsou dva rozdílné způsoby, jak ji prožívat. Někdy, když celebruji mši svatou, jsem pln toho, co svatý Ignác z Loyoly nazýval „duchovní útěchou“. Tak tomu bylo v případě mé úplně první mše svaté. Když jsem poprvé přistoupil k oltáři, byl jsem zcela soustředěný, plný lásky k Bohu a byl jsem si naprosto jistý jeho přítomností. Zakoušel jsem silný pocit vlastní nehodnosti, ale s paradoxně radostným smutkem z této nehodnosti.
Říkal jsem následující slova: Neboť on večer před svým utrpením vzal do svatých a ctihodných rukou chléb, pozdvihl oči k nebi, k tobě, svému Otci všemohoucímu, vzdal ti díky a požehnal, lámal, dával svým učedníkům a řekl: Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje Tělo, které se za vás vydává. A zdálo se, že celá moje bytost je tím pohlcena. A mnohokrát poté jsem zakoušel něco podobného.

Hluboké Mašůvky - advent 2010


Ale druhý způsob, jak prožívat celebraci mše svaté je to, co Ignác nazýval „duchovní sklíčenost“. Sklíčenost zakouším jako nesoustředěnost – nejsem schopen být plně přítomen v daném okamžiku a moje myšlenky se toulají ve vzpomínkách z minulosti nebo fantaziích o budoucnosti. Stává se to především tehdy, když je mé srdce rušeno tím, co Ignác nazýval „neklidem různých znepokojení a pokušení“ – tedy tehdy, když nekontrolované pocity hněvu, rozhořčení, úzkosti, strachu, chtíče, studu (či čehokoli jiného) brání mysli v klidném soustředění na to, co konám. Při takové příležitosti říkám: Neboť on večer před svým utrpením vzal do svatých a ctihodných rukou chléb..., ale má mysl říká: „proč se ke mně bratr Ten–a–ten včera zachoval jako mizera?

Po čem srdce touží

Tento druhý způsob – zkušenost sklíčenosti a nesoustředěnosti – sice není nikterak radostný, ale je také důležitý. Katolická tradice klade velký důraz na výklad skleslosti jako známky toho, že je zapotřebí duchovního a mravního růstu. Růstu především v dobrých návycích či ctnostech, které způsobují, že se pocity člověka dostávají pod vedení a kontrolu ducha, takže poté bude mít větší schopnost být přítomen v konkrétním okamžiku.

To vše samozřejmě souvisí se základním křesťanským pojetím lidského života: že jsme my, lidé, přijali celou naši bytost i svět od určitého zdroje – že jsme „stvořeni“. Bůh není jen další věcí mezi mnoha věcmi ve světě, ale je příčinou všeho. Je jako autor hry, v níž my představujeme jednotlivé postavy, nebo jako cellista hrající hudbu, v níž my představujeme noty. On však není jen zdrojem, ale také cílem našeho života.

Ale lidské bytosti jsou jistým způsobem oddělené či odcizené od zdroje a cíle jejich bytí. To je známo jako „prvotní hřích“. Toto odcizení od Boha způsobuje hlubokou bolest, jakousi nesnesitelnou osamělost v jádru duše. A velkou část života pak strávíme honbou za rozptýlením, abychom zabránili tomu, že se budeme cítit osamělí. Vyhledáváme vzrušení, rozkoš, slávu, moc, bohatství a tak dále. A tato rozptýlení se brzy stávají ničivou závislostí, devastující naše já a zraňující ostatní. To, po čem naše srdce doopravdy touží, je vydat se našemu zdroji a cíli.

Cellista se stane jednou z not

Paradoxem je, že všechny věci stvořil Bůh, a kdybychom s nimi nakládali správně, mohly by nás přivést k Němu, ale ony nás místo toho od něj odvádějí. Dovolte mi znovu ocitovat Augustina: „Ty jsi byl uvnitř a já venku a tam jsem Tě hledal, a já šeredný vrhl jsem se na všechny Tvé krásné tvory, jež jsi stvořil. Ty jsi byl se mnou, ale já jsem nebyl s Tebou.

Řešením tohoto odcizení od Boha je to, že autor vstoupí do hry, cellista se stane jednou z not, které se hrají. Samotný Bůh vstupuje do světa a stává se člověkem: Ježíšem z Nazareta. A jako lidská bytost dělá to, co všechny lidské bytosti v hloubi svého srdce touží dělat, ale kvůli hříchu toho nejsou schopny. Obětuje se. To znamená, že se zcela odevzdá Bohu. Oběť je dar. A touhou našeho srdce je dát se jako dar Bohu. Ježíš tuto oběť vykoná na kříži tím, že dobrovolně trpí a zemře. Dělá pravý opak honby za rozptýlením: místo aby dal Bohu něco menšího, dobrovolně mu dá svůj život.

Při starověkých obětech bylo místo lidí přinášeno obětní zvíře. Zabitím zvířete lidé dávali znamení, že jsou ochotni oddat se božstvu. Po skončení obětování bylo obětní zvíře většinou snědeno, aby byla dána najevo jednota lidu s jejich znamením. Podle katolické nauky kdykoli je slavena mše svatá, je Ježíšovo tělo a krev skutečně, opravdově a podstatně přítomno pod způsobami chleba a vína. Zpřítomňuje se tak jeho oběť na kříži a my jsme s ní sjednoceni. Když jíme Jeho tělo, sjednocujeme se s Jeho obětí a můžeme se tak (společně s Ním) dát Bohu.

Ale zkušenost sklíčenosti a nesoustředěnosti nám dává najevo, že toto sjednocení vyžaduje čas a opakování, aby mohlo proměnit náš život. Naše zvyky nás stále nutí žít „venku“. Bůh je v nás, ale my nejsme vždycky s ním. Zkušenost sklíčenosti v nás probouzí touhu po proměně našeho života – po uzdravení mých špatných návyků a po odčinění zla, které jsem učinil druhým. „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství,“ píše svatý Pavel, „abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť... proměňujte se obnovou své mysli.

Jaké to je slavit mši svatou? Je to jako připomínat si tato slova stále znovu a znovu a být naplněn touhou po této proměně.

Dobrý příklad

Snažit se celebrovat mši svatou z plného srdce znamená také být naplněn touhou bojovat proti zkaženosti v církvi. Jako katolickému knězi mi skandál sexuálního zneužívání v církvi nahání o to větší hrůzu, že těmi, kdo se zneužívání dopouštěli, byli kněží, kteří by měli posvěcovat životy lidí svatou obětí. Místo toho však dělali pravý opak. Rozčiluje mě, když pomyslím na ministranty, kteří v kněžích nenacházejí inspirativní příklad obětní oddanosti (jako jsem ho viděl já), ale děsivou zradu a zneužívání. Když papež, svatý Pius V., před 450 lety slyšel o podobných zločinech, nejen že nařídil, aby kněží, kteří je páchali, byli odhaleni a zbaveni všech církevních výsad, ale nechal je předat světským orgánům k trestu smrti. Církev dnes potřebuje podobnou horlivost, aby mohla být tím, čím pro mě vždy byla: prostřednicí milosti a útěchy.

P. Mag. Edmund Waldstein O.Cist. cisterciácký mnich v klášteře Heiligenkreu
popula.com
Přeložil Pavel Štička

Převzato z MONITOR č. 18 (22. 9. 2019), str. 4-6.;
https://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2019-18.pdf.


Sdílet

| Autor: Roman Tomek | Vydáno dne 28. 09. 2019 | 1885 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: MONITOR
Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:
Hledání na našem webu:
Doporučujeme:
Anketa:
Volná šiřitelnost:
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.

Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Používáme
phpRS - redakční systém zdarma.

Kontakt | O nás | Webmaster | Administrace