V závěru autor popisuje způsob změny celibátní disciplíny na Východě. Přijatá opatření II. trullské synody, která oficiálně vycházela z kánonů Kartaginské synody, ale texty kánonů neodpovídaly originálu, byly zfalšovány. Proto nelze tvrdit, že se odlišná praxe pro kněze a jáhny ve východní církvi zakládá na učení apoštolů a starobylé tradici.
1. část Smysl celibátu najdete zde.
2. část Vývoj na křesťanském Západě najdete zde.
3. část Východní obřad a celibát najdete zde.
Celibát, IV. část, závěr
– Východ znal praxi celibátu na Západě
6. Disciplinární nařízení II. trullské[1] synody (r. 691)
Jelikož ani III. konstantinopolský koncil[2] (680–681), nazývaný také I. trullský koncil, nevydal žádná disciplinární nařízení, císař Justinián II. svolal II. trullskou synodu[3] (691–692), jejímž cílem mělo být shromáždění církevně-právní disciplíny byzantské církve a uzákonění nezbytných změn a doplňků, pojímaje i stavy de facto (včetně situace celibátu), které se časem utvořily. Synoda vydala 102 kánonů, které byly přidány k již existující sbírce
Syntagma. Vznikl tak
Syntagma adauctum, poslední kodex byzantské církve.
Pravoslaví považuje II. trullskou synodu za součást III. konstantinopolského koncilu. Nebyla uznána Římem. 7 kánonů (3., 6., 12., 13., 26., 30. a 48.) obsahuje v závazné formě disciplínu týkající se celibátu. II. trullská synoda byla svolána byzantskou církví, zúčastnili se jí východní biskupové a byla podporována hlavně císařovou autoritou.
Západní církev neposlala na synodu legáty (zúčastnil se jí stálý velvyslanec z Říma bydlící v Konstantinopoli)
a neuznala ji jako obecně závaznou pro celou Církev navzdory opakovaným pokusům a nátlakům ze strany císaře. Papež Sergius I.,[4] pocházející ze Sýrie, odmítl její uznání. Papež Jan VIII.[5] uznal ta nařízení II. trullské synody, která se neprotivila do té doby platné římské praxi. Každá jiná zmínka ze strany papežů je jen vzetí na vědomí faktického stavu s uznáním partikulárního práva východní církve.[6]
Z jakých pramenů čerpala II. trullská synoda ve svém rozhodování o byzantské celibátní disciplíně, které jsou platné až dodnes? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba si představit jednotlivá nařízení:
3. kánon: Římská církev navrhuje zachovávat čistotu a zdrženlivost kleriků ve své „dokonalosti“; církve, které se odkazují na Konstantinopol navrhují jeho zachovávání „
podle lidskosti a milosrdenství“. Synoda připouští, že nehodlá sledovat ohledně zdrženlivosti dokonalou cestu. Stanoví, že všichni, kteří po křtu uzavřeli druhé manželství nebo žili v konkubinátě, jakož i ti, kteří uzavřeli manželství s vdovou, rozvedenou, herečkou, otrokyní nebo nevěstkou, nemohou přijmout biskupské, kněžské ani jáhenské vysvěcení.
6. kánon: Nařizuje, že kněžím a jáhnům není dovoleno uzavřít po svěcení manželství. Tím se ruší výjimka Synody v Anciře.
12. kánon: Stanovuje, že biskupové nemohou po přijetí svěcení bydlet se svými manželkami, a proto nemohou ani dále užívat manželství.
13. kánon: Určuje, že
na rozdíl od římské praxe (která zakazuje užívání manželství), kněží, jáhni a subdiakoni východní církve mohou díky starobylým apoštolským nařízením bydlet společně s manželkami a užívat manželství kromě doby, kdy slouží oltáři a slaví svatá tajemství - v té době musí žít ve zdrženlivosti.
To mělo být řečeno Otci shromážděnými na Kartaginské synodě: „
Kněží, jáhni a subdiakoni musí žít ve zdrženlivosti v době služby oltáře, aby to, co bylo předáno apoštoly a zachováváno od starobylých časů, jsme i my opatrovali, určujíc čas na všechno, hlavně na modlitbu a půst: ti, kdo slouží Božímu oltáři, musí žít v naprosté zdrženlivosti v době jejich svaté služby, aby mohli obsáhnout to, co od Boha ve vší jednoduchosti žádají.“ Kdo se odváží zbavit, kromě apoštolských kánonů, služebníky
in sacris, čili kněze, jáhny a subdiakony jednoty a společného života s právoplatnými manželkami, ať je zbaven úřadu, také i ten, kdo pod záminkou zbožnosti pošle pryč svou manželku a naléhá na separaci.
26. kánon: Určuje, že kněz, který nezaviněně uzavřel nedovolené manželství, se musí spokojit se svou předchozí situací, ale nemůže vykonávat kněžskou službu. Takové manželství musí být rozvázáno a společné bydlení s manželkou je zakázané.
30. kánon: Dovoluje těm, kteří se po vzájemné dohodě rozhodli žít ve zdrženlivosti, aby nežili ve společné domácnosti. Platí to i pro kněze bydlící v barbarských zemích (synoda tím myslí západní země).
48. kánon: Nařizuje, aby manželka biskupa, která je po vzájemné dohodě oddělena od svého manžela po přijetí svěcení, vstoupila do kláštera a byla jím vydržována.
Z těchto synodálních nařízení vyplývá, že Východ znal dobře celibátní praxi Západu. Vzhledem k vlastní odlišné praxi se odvolává na tradici pocházející od apoštolů. Byzantská církev se v následujících bodech shoduje se západní církví, odvolávajíc se na Písmo svaté Nového zákona: manželství uzavřené před svěcením může být pouze jedno, ne s vdovou nebo jinými ženami, které zákon vylučuje. První nebo další manželství po svěcení není dovoleno. Biskupové nemohou více užívat manželství, ale mají žít v naprosté zdrženlivosti, a proto jejich manželky nesmějí s nimi více bydlet, ale musí být vydržovány Církví. Východ k tomu vyžaduje i vstup do kláštera.
Odlišná praxe se týká jen subdiakona, diakona a kněze. Pro ně se zdrženlivost vyžaduje jen v den služby oltáře, která se v té době na Východě týkala neděle nebo ještě jednoho dne v týdnu.
Tato nová praxe je ve skutečnosti návratem k praxi platné ve Starém zákoně, kterou prvotní Církev z jasných příčin stále výslovně odmítala. Společné bydlení a užívání manželství jsou nejen obhajovány s velkou rozhodností, ale opačný postoj je trestán velmi těžkými sankcemi.[7]
Odůvodnění nové disciplíny: změna textů
Otcové II. trullské synody
nemohli najít odůvodnění této změny v jejich dokumentech. Nechtěli se odvolávat na Starý zákon pravděpodobně z důvodu, že v západních dokumentech, a zejména v papežských nařízeních ve prospěch úplné zdrženlivosti, byla starozákonní praxe přesvědčivými důvody výslovně odmítnuta jako nepřiměřená a nevhodná pro kněze Nového zákona. Ještě méně se chtěli odvolat na imperiální zákonodárství, které předběhlo církevní nařízení v oblasti všeobecného nedodržování celibátní disciplíny.
Protože v Konstantinopoli si uvědomovali, že zpráva o Pafnuciovi je falešná, nezbývalo nic jiného, než se odvolat na svědectví křesťanského starověku, která nepocházela z konstantinopolské církve, ale z církve jí blízké, od které byly dokonce do vlastního kodexu přijaty disciplinární zákony. Byly jimi kánony Kodexu africké církve, které mluvily výslovně i o zdrženlivosti kleriků a to s přímým odvoláním na apoštoly a starobylou tradici Církve.
Jelikož africké kánony (Kartagské synody) potvrzovaly disciplínu naprosté zdrženlivosti pro biskupy, kněze a jáhny, musel být autentický text těchto kánonů změněn. Nebyla to až tak nemožná záležitost, jelikož
na Východě jen málokdo mohl zkontrolovat pravý latinský originální text.
Slova 3. kánonu Kartaginské synody „
gradus isti tres… episcopos, presbyteros et diaconos… continentes in omnibus“ byla změněna ve 13. kánonu II. trullské synody na „
subdiaconi… diaconi et presbyteri secundum easdem rationes a consortibus se abstineant“, kde „
easdem rationes“ je změna provedená II. trullskou synodou oproti originálnímu kartaginskému textu.
Podobně ve 13. kánonu chybí oproti originálu slova „
sed et episcopi“.
Jsou to jen některé příklady změn provedených oproti kartaginskému originálu.
Přesto se synodální texty odvolávají na apoštoly a starobylou tradici Církve, aby pomocí nich daly byzantskému a východnímu celibátu stejné základy, jaké měla západní tradice, vyjádřená na Kartaginské synodě, ale i na ostatních západních synodách.
V každém případě, manipulace s texty je nedovolenou metodou, protože obrátí pravdu ve lhaní. Proto na základě historicko-právního bádání
lze odmítnout jako pravé tvrzení, že odlišná praxe pro kněze, jáhny a subdiakony ve východní církvi se zakládá na učení apoštolů nebo starobylé tradici. Komentáře východních církevních právníků byzantské církve od 14. stol. vykazují
pochybnosti o správnosti odkazů na kánony Kodexu africké církve, jako v případě Matěje Blastarese, protože znali autentický originální text. Moderní vysvětlovatelé celibátních nařízení II. trullské synody uznávají nepřesnost odkazů, ale
tvrdí, že synoda měla dostatečnou autoritu, aby mohla pro byzantskou církev změnit jakýkoli disciplinární zákon a přizpůsobit jej podmínkám času.[8]
Ale určitě není objektivně dovoleno
falsifikovat originál a připsat mu falešnou autenticitu. Západní historiografie již před několika staletími (a od 16. století i písemně)
poukázala na manipulaci II. trullské synody. Baronius[9] se věnuje v díle
Annales Ecclesiastici[10] v krátkosti i historii celibátu a výslovně potvrzuje, že
13. kánon je falsifikací afrického kánonu: „… schválili evidentní lži. Jakoby citovali to, co bylo schváleno na Kartagínské synodě, aby se klerici zdržovali manželek v době jejich služby. Naopak, velmi se mýlí, protože tyto kánony byly africkými biskupy vícekrát potvrzeny… bez časových výjimek.“
Různí autoři citovaní ve sbírce koncilových dokumentů
Sacrorum Conciliorum nova et amplissima collectio (Joannes Dominicus Mansi) také
poukázali na manipulaci s africkými kánony. Bínius komentuje, že kánony II. trullské synody jsou nepravé a patří jen východní církvi.[11] Synodální prohlášení je proti apoštolskému nařízení, a proto „
je katolická Církev až dosud právem odmítala jako nepravé a ilegitimní“.[12] I jiní historici církevního celibátu poukázali na tuto falzifikaci, ale jejich tvrzení nenašla povšimnutí v moderní historické literatuře.
Skutečnost, že kánony II. trullské synody zachovaly pro biskupy východní církve přísnou disciplínu naprosté zdrženlivosti lze považovat za zbytek starobylé tradice, která vždy spojovala všechny vyšší stupně posvátného řádu. Ne zcela pochopitelná v nové praxi je i povinnost jediného manželství mezi kandidáty posvátných řádů. Jak jsme historickým průřezem mohli konstatovat, jediné manželství bylo od počátku vyžadováno vzhledem k závazku budoucí úplné zdrženlivosti.[13]
Závěr
Tuto rozpravu zakončíme slovy papeže sv. Jana XXIII., která dávají odpověď na mnohé diskuse ohledně budoucnosti celibátu: „
Zarmucuje mě, že… někdo může blouznit o vůli katolické Církve a vhodnosti zřeknout se toho, co po staletí bylo a zůstane jednou z nejvznešenějších a nejčistších ozdob jejího kněžství. Zákon o církevním celibátu a péče o to, aby si zachoval vážnost, zůstává stálou připomínkou na zápasy z hrdinských dob, kdy Církev musela bojovat a byla úspěšná díky jejímu slavnému trinomu, který je vždy symbolem vítězství: Kristova Církev svobodná, čistá a katolická.“ [14]
P. Jozef Nádaský
Poznámky
[1] Trullský/Trulánský.
[2] V pořadí 6. všeobecný církevní koncil. Zabýval se herezí monoteletismu (jedna vůle v božské Osobě Ježíše Krista).
[3] Jelikož synoda zasedala v císařské kupolové síni zvané „
Trullus“, dostala jméno Trullská/Trulánská synoda.
[4] Pontifikát: 15. prosinec 687–8. září 701.
[5] Pontifikát: 14. prosinec 872–16. prosinec 882.
[6] II. vatikánsky koncil, dekret
Presbyterorum Ordinis 16.; Pavel VI., encyklika
Sacerdotalis caelibatus 38.
[7] STICKLER Alfons Maria,
Il celibato…, s. 46–49.
[8] Por. KNETES C.,
Ordination and matrimony in the Eastern Orthodox Church, In:
Journal of theological studies 11 (1910), 354 n.
[9] Kardinál Cesare Baronio (*30. srpne 1538 – †30. června 1607). Redigoval 12 svazků dějin Církve od počátků až do roku 1198 v díle
Annales Ecclesiastici. Jde o jedno z prvních skutečných děl dějin Církve, založeném na kritické analýze pramenů.
[10] Ed. Luca 1738.
[11] Por. Mansi I, 58 n., XI, 921., najmä 930.
[12] Mansi 47, 50.
[13] Srov. „
unius uxoris vir“ u sv. Pavla a vysvětlení papeže Sirícia a Církevních Otců.
[14] Jan XXIII., Projev na II. římské synodě 26. ledna 1960: AAS, 52, 1960, s. 235–236.
Převzato z
https://www.christianitas.sk/,
článek z 27. 4. 2023 naleznete
zde.
