Prázdninový zpravodaj 1999:
(výběr zajímavých textů)

Pohádka o Hručounovi
A pamatuj na Jeníkov
Pavel Bezruč: Letní pyramidová
Pouť do Lurd, aneb O proměně lidských srdcí
Zpráva z cesty Znojmo - Albánie
Jedinečná příležitost
Válkou k míru ?
O co, že neuhodnete, co jsem potkala na lesní cestě?
Prázdninová litanie
Pár vtipů na závěr
 

Pohádka o Hručounovi

Milí přátelé,
s přicházejícím létem sice fantazie vysychá a na její místo nastupují jen horečnaté vidiny marně chlazené koupáním v bahnitých rybnících, přesto jsou ale výjimky. To když se nebe zatáhne od Bítova až po Suchohrdly a divý vítr k nám žene z Vysočiny záplavy deště. V takové chvíli jsem pro Vás spletl následující příběh:
Hručoun byl v podstatě kdysi příjemný chlapík. Pak se ale, jak už to v životě chodí, všechno nějak zvrtlo. Jednak výška, dva metry osmdesát, to už člověka - pardon, hručouna - trochu od ostatní populace odděluje. A pak husté ochlupení po celém těle, asi jako u mamuta. To také není obvyklé. Oholit  to nešlo, chlupy byly tvrdé jako měděné dráty. Ze začátku se ještě Hručoun snažil nosit trenýrky, ale vždycky si je při navlékání o srst roztrhal, a tak už zůstalo jen u onoho masivního kožichu.
Vlivem přestálých traumat tedy Hručoun ztvrdl a stal se vůči svému okolí nepříjemným. Navíc podlehl způsobům konzumní civilizace a žil tak, jak se mu zrovna zamanulo. Slova o absolutním horizontu bytí ho už neoslovovala.
Letos v létě se Hručoun rozhodl strávit svou dovolenou na Vranovské přehradě. Šéf podniku mu jenom zdůraznil, aby nikde mezi rekreanty neříkal, u jaké firmy pracuje, a dal mu bez problémů tři týdny.
Na vranovské, pardon, štítarské pláži už bylo plno, ale jak z už řečeného vyplývá, nebyl pro Hručouna problém zjednat si prostor. Byl to sice v jádru plachý tvor, ale naučil se už kvůli vlastnímu prospěchu tuto přehnanou citlivost umně zakrývat vnější hrubostí. Uložil se na pláži na svých šest ručníků a rozhodl se, že ještě před tím, než vyděsí obyvatele kempu svým nezvratitelným příchodem, projede se po přehradě na lodičkách. Půjčil si čtyři, nasedl na ně, svými chlupy je propojil na způsob nýtů a s chutí se rozvesloval. Voda šplouchala až na nedaleký visutý most, a poskytovala tak všem přítomným pocit standartních letních radovánek, ba ještě ho   překračovala. Odpolední ubytování proběhlo pak už bez větších incidentů.
Uběhl týden, plný zábavy, vycházek a občasných deštíků. Pak ale náhle padl na Hručouna smutek. Co to? Inu, to tak Pán Bůh občas dopustí, aby si člověk všiml, že je ještě něco jiného na světě než  pivo, nadávky a legrace.
Hručoun se vydal do kostela. Nevěděl sice, zda se nesetká s nějakým konzervativním duchovním, který mu bude odpírat přístup ke spáse vzhledem k zásadní nepodobnosti s člověkem, ale cítil se neodolatelně váben.
V kostele poklekl, rozlomil přitom lavici a modlil se. Tušil, že nalezl pravou radost. Děkoval Bohu za svůj hručounský život. Ve Vranově jsou naštěstí v kostele na ledacos zvyklí a tak ho nechali zdvořile v jeho usebranosti a pak pozvali na faru.
Zbylé dva týdny dovolené už prožil Hručoun v náladě daleko převyšující vše, co mu poskytl týden první. I když se program jeho odpočinku zásadně nezměnil, vždy si v něm našel místo na Boha a modlitbu a alkoholu holdoval s mírou.

Pěkné prázdniny a dovolenou všem přeje otec Leo!

A pamatuj na Jeníkov

Asi jste již slyšeli, že máme družební farnost v severních Čechách. Totiž celá naše oblast spravovaná farními týmy (t.j. 39 obcí) má družbu s farností Jeníkov u Duchcova. Od 6. dubna tam bydlí na faře dvě naše katechetky Nazareta a Vilma.
V severních Čechách je situace dost jiná, než tady u nás na jižní Moravě. Když jsme poprvé vstoupili do prostorného kostela, udivila nás vypáčená dvířka u svatostánku, prázdná místa po chybějících sochách a mnoho dalších známek, které nasvědčují, že kostel nebyl již roky používaný, tak jak by se patřilo.
Teď už se kolem našich katechetek sbíhají děti a mládež, učí se na kytaru, hrají ping-pong, chodí s nimi na výlety, přicházejí i někteří dospělí, aby zjistili, co jsou ty katechetky vůbec zač, anebo aby jim povyprávěli, jak zamlada také chodili do kostela. Kolem fary je rušno a podle dosavadních zpráv to místní obyvatelé včetně pana starosty hodnotí kladně: "Alespoň ty děcka mají méně času na kouření, ničení veřejných prostranství a další lumpárny."
Do Jeníkova zamířilo i několik výprav z našich farností, aby našim katechetkám pomohly. A pomoc je skutečně vítaná. Vracejí se nadšení, mají o důvod víc k modlitbě, jsou ochotní pomoci i příště. Samozřejmě, že i další se tam mohou vypravit nebo pomoci jinak. Ono to není jednoduché, být ve zcela neznámém prostředí, 330 km od domova, bez přátel, na faře, kde se dlouho nebydlelo, atd. Ale ty dvě naše misionářky vědí, proč tam chtějí být - vždyť i tam mají lidé nesmrtelné duše, i tam je třeba, aby byl někdo nositelem hodnot víry a vůbec lidského přístupu.
A tak chci poděkovat za každou modlitbu, povzbudivý dopis, telefonát, buchtu, korunu či jinou pomoc, která směřuje do Jeníkova. Pro úplnost dodávám adresu - s. k. Nazareta (Markéta Majorová) s. k. Vilma, PAMVOJ fara Jeníkov 1, p. Oldřichov, PSČ 417 24 a telefon 0417-835709.

o. Marek Dunda

Pavel Bezruč: Letní pyramidová
(z cyklu Já a moje stará)

Stará mi teď říká trubec,
prachy už mi nedá vůbec.
Musím sehnat ňákou práci,
nechci býti pro legraci.

Z podpory jsem dlouho žil,
né že bych moc živořil;
žije tak i soused Čmelouch,
k tomu bere často melouch.

Mám na to však jiný pohled,
na ruce já beru ohled.
Nechce se mi pracovat,
radši budu rejžovat.

Nabízí se dobrý kšeft.
když zaplatím vstupné hned,
olíznu pak jenom med.
Dvacet čtyři táců schrastím,
na vracení zatím mastím.

Vstupné jsem už zaplatil,
spoustu vzorků nakoupil.
Budu nejen prodávat,
taky lidi získávat.

Za každého bulíka
odměna je veliká:
dvanáct tisíc shrábnu sám,
druhou půlku odevzdám.

Naše firma to tak dělá,
člověk s tím nic nenadělá...
Když jich získám denně pět,
všechny dluhy splatím hned.

Začnu pěkně od souseda,
hlupák je, ten práci nedá:
"Výhody jsou zcela jasné,
sortiment vám jistě pásne!"

Než jsem slevy vysvětlil,
soused už mě vyhodil.
Nečekal jsem, že jsem třetí,
mé prospekty z okna letí...

Když jsem všechno posbíral,
naproti to zkouším dál.
Taky mě moc nevítají,
podobnou už akci mají.

Tady to jde po dobrém,
jinde radši zdrhám ven.
Dobře že už zuby nemám,
jinak je již z bláta zvedám.

Naši obec už jsem prošel,
na jedno jsem přitom došel:
mnoho šancí nezbylo,
hlupáků už ubylo.
Asi jsem byl poslední...
 

Pouť do Lurd, aneb O proměně lidských srdcí

Lurdy - malé město na úpatí Pyrenejí v jižní Francii. Čím jsou známé? Je to světoznámé poutní místo, kde se stalo během několika desítek let mnoho zázraků, fyzických i duchovních.
Skupina lidí ze znojemského vikariátu se na podnět společenství sv. Jakuba vydala 6. 5. letošního roku na pouť do Francie. Všichni plni očekávání následujících dní se rozloučili se svými domovy mší svatou v Jevišovicích. A než jsme se nadáli, tak jsme během několika hodin vystoupili na francouzském území na poutním místě v La Salettě. Zde několik z nás podniklo výstup na horu vysokou 2 207 m n.m. pokrytou ostrůvky sněhu, ostrůvky rozkvetlých divokých krokusů, narcisů a dalších vzácných alpských květin. Úžasná krajina hor podbarvovala místo pro rozjímání.
Další den jsme se objevili na opačném konci Francie, kdy jsme míjeli moře v oblasti azurového pobřeží a vystoupili ve francouzské části Pyrenejí v Lurdech. Uvítalo nás nádherné počasí, rozkvétající příroda a obrovská lidská dobrosrdečnost. V němém úžasu jsme prožívali dění na poutním místě. Nádherná nepopsatelná atmosféra modliteb, černošská mše, průvod a žehnání nemocným, láskyplné úsměvy různých národů a národností, vlídné přijetí francouzských pořadatelů, dojemné bohoslužby, křížová cesta, to je jen výčet několika střípků z dojmů, které umocnily obrovský zážitek a donutili nás přemýšlet nad současným způsobem života a mnohým z nás vehnaly do očí slzu dojetí. V takovém rozpoložení se velice snadno změnilo naše smýšlení, náš pohled na život a hlavně naše srdce.
Dovršením naší pouti byla mše svatá sloužená O. Markem v Monaku v Notre Dame ve svatostánkové kapli. Tehdy jsme pochopili, že vše bylo nachystáno pro nás a pro obrácení našich tvrdých srdcí a pokud je člověk křesťanem, je všude na světě doma.
A co jsme si přivezli? Radostná hořící srdce, nově uzavřená přátelství i prohloubení starých přátelství a vděčnost Stvořiteli, že nám právě v této chvíli ukázal svou velkou dobrotivost a milosrdenství.
Pane, Ty jsi všechno stvořil, klaním se Ti, chválím Tvou moc, jíž jsi vše stvořil. Mohutný příboj moří, prameny, řeky a jezera, zemi a ostrovy, hory a údolí, zelená pole, květiny, ovoce a zvířata jež nám byly dány k potěše a radosti. Jak nádherný jsi ve svém stvoření Díky, že ve všech těchto obrazech můžeme vidět TEBE! Poslal jsi nás na velikou cestu - na cestu našeho života. Zůstávej při nás na našich cestách - po výšinách i hlubokými údolími. Dej, ať nezemdlíme a přes všechny okliky dojdeme k cíli, k němuž všichni jdeme.
 

Zpráva z cesty Znojmo - Albánie

Jeden z našich farníků, pan Evžen Adámek z Hor. Břečkova doprovázel kaminon vypravený oblastní charitou ze Znojma s humanitární pomocí pro uprchlíky z Kosova v Albánii. Poprosili jsme ho o vylíčení cesty i situace přímo na místě.
Kamión jsme naložili v úterý 4. 5. 1999 konzervami s hovězím a kuřecím masem, cukrem, čajem, oplatkami, bramborovou moučkou, dětskými plenami, hygienickými vložkami a obuví. Vše v celkové hodnotě 876 000,- Kč.
Ve středu 5.5.1999 jsme vyřídili celní formality na celnici ve Znojmě. Kamión se vydal na cestu okolo 15.00 do Břeclavi, kde se přidal ke  konvoji s dalšími pěti kamióny vypravovanými společností Člověk v tísni při ČT. Po té pokračovali do přístavu Koper ve Slovinsku přes Slovensko a Maďarsko.
S doprovodným vozidlem jsme vyjeli ze Znojma v 5.00 hod ráno přes Rakousko do Slovinského přístavu Koper. Osádka vozidla: Evžen Adámek - Oblastní charita Znojmo, Stefan Canov redaktor radia Vysočina v Jihlavě, Pavel Sýkora - společnost Člověk v tísni, Lubomír Smotana - Univerzita Plzeň.
S řidiči kamiónů jsme se sešli v Koperu asi v 15.30 hod. Zjistili jsme, že kromě řidiče "charitního" kamiónu nikdo nemá Albánské vízum, dostatek peněz na trajekt a ani rezervaci na místa na trajektu. Spediční firma Spedos zklamala. Podařilo se nám zajistit místo na trajektu pro náš kamión, takže jsme s osobním vozidlem v 21.00 hodin vjížděli na trajekt Hornbeam. Kamión přišel na řadu až ve 3.00 hod. Na lodi jsme se setkali s pracovníky Civilní ochrany, kteří staví stanový tábor pro uprchlíky s kapacitou asi tisíc míst. Dále jsme se setkali s pracovníky Caritas Austria, kteří doprovázeli 10 teréních vozidel darovaných pro Caritas Albania (albánskou obdobu naší katolické Charity).
V pondělí 10. 5. jsme v 8.00 hodin přistáli v přístavu Durres v Albánii a ihned jsme začali s vyřizováním celních formalit. Český velvyslanec pan Sedlák, který přišel přivítat Civilní ochranu, nám pomohl najít kancelář Transalbania, kde je nutné začít s vyřizováním papírů.
Ve 14.00 jsme měli vše vyřízeno a po odevzdání "vzorků" celníkům (od každé potraviny dva kusy balení) jsme se chystali, že vyjedeme směrem na Tiranu, ale přiběhl k nám celník, že je problém. V dokladu, který nám vystavila Caritas Albania, na základě naší darovací smlouvy, byly na třech místech přepisovány údaje. Toto byl pro celníky nepřekonatelný problém (ani uplatit se nedali) a tak musel pracovník Charity zajet s favoritem na ministerstvo, tam orazítkovat přepsaná místa. Protože jsme se do 19.00 hod. opraveného dokladu nedočkali, zanechali jsme kamión v prostoru celnice a jeli do kanceláře společnosti Člověk v tísni v Tiraně. Telefonicky jsme se domluvili s Charitou, že si ráno doklad vyzvedneme a zajedeme zpět do Durresu.
Druhý den to již byla otázka půl hodiny a vše bylo v pořádku. Pracovník Charity nás informoval, že se připravuje kancelář Charity v přístavu v Durresu, aby se urychlilo vyřizování náležitostí s humanitární pomocí.
Obsah kamiónu jsme vyložili v úterý 11.5.1999 ve skladu v Tiraně, který je vedle stadiónu v současné době sloužící jako uprchlický tábor. Charita v Tiraně disponuje menšími nákladními vozy i s chladící skříní, kterými rozváží pomoc do uprchlických táborů. Cesty v Albánii jsou pro kamióny velice špatně sjízdné. Krátce jsme navštívili tábor, kde Stefan udělal pár fotek. Zjistili jsme, že lidé zde téměř nemají matrace, přikrývky, spí kde se dá. Potravin měli dostatek. Stefan zde hovořil se zběhem, který utekl ze srbské armády, aby nemusel střílet do nevinných lidí. Jeho situace je velice komplikovaná, protože nejen že nemá doklady, ale musí žít mezi kosovskými uprchlíky.
Auto jsme na noc parkovali pro jistotu před českým velvyslanectvím, které je celou noc hlídáno policií. Kamión druhou noc parkoval v areálu české nemocnice. V noci není radno parkovat na neznámém místě nebo dokonce přespávat v autě.
Ve středu 12.5. jsem se zúčastnil pravidelné porady diecézních ředitelů albánské Charity. Albánie má pět diecézí, všichni ředitelé jsou Italové.
Cestu zpět jsme jeli přes Makedonii, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Rakousko. Tuto cestu moc nedoporučuji. Do Znojma to bylo téměř 1 800 km, v Bulharsku a Rumunsku špatné silnice. V Rumunsku nás zastavila v jednu hodinu v noci policie a po předložení všech požadovaných dokladů, chtěli ode mě notářsky ověřené potvrzení, že mohu řídit služební auto Charity. Chvíli jsme se o nutnosti tohoto dokladu dohadovali. Když vojáci v policejním autě viděli, že se delší dobu dohadujeme, tak vyšli z auta se samopaly a ukazovali, že oni jsou ti, kdo tady mají moc. Policista požadoval pokutu 100 německých marek, které jsme ale neměli. Nakonec se spokojil "pouze" s 20 dolary. Naštěstí pro naši peněženku nás již další noční kontrola nepotkala.  Ve Znojmě jsme byli zpět v pátek 14.5. v 10.00 hodin.
A na závěr:Je potřeba pokračovat v pomoci. Každá pomoc je dobrá, ale důležité je koordinovat pomoc s Charitou v Albánii. Nemá cenu vozit zboží, za drahé náklady,  které není žádáno. Je také vhodné podpořit místní hospodářství nákupem zboží v obchodech v Albánii a Makedonii.

Evžen Adámek z Hor. Břečkova, ředitel oblastní charity Znojmo

Jedinečná příležitost

Co myslíte, jak bude vypadat život vašich farností v roce 2 005 nebo 2 010? Bude to smutný pohled na farnosti, které ještě před nedávnem překypovaly životem, ale po tom, co otec biskup v rámci pravidelného střídání poslal mladé kněze zase do jiné části diecéze, kde jsou také potřeba, se ukázalo, že lidé ve farnostech nebyli schopni dál pokračovat v tom, co bylo nadějně začato? A nebo půjde o farnosti, které se budou dále slibně rozvíjet, které budou vytvořeny z různých společenství dětí  i dospělých, mladých i starých, takže i nově příchozí budou moci být radostně uvítání a poznají, že patřit do společenství církve je krásné?
Možná vás to nenapadlo, že o tom všem se rozhoduje již na podzim letošního roku. Jak? No, v říjnu začíná katechetický kurs ve Znojmě. Je nejen pro ty, kteří někdy v budoucnu budou učit náboženství, ale pro všechny, kteří chtějí prohloubit svou víru, aby její bohatství mohli předávat v rodině, ve společenství dětí, mládeže, dospělých. Již více než stokrát jsme se v Hlubokých Mašůvkách sešli, abychom se mimo jiné modlili za spolupracovníky kněží... Nyní máme možnost se vzdělávat, abychom jimi mohli co nejlépe být.
Katechetický kurs je opravdu pro každého. Program a uspořádání je voleno tak, aby se mohl každý zúčastnit. V průběhu dvou let bude celkem 24 sobotních setkání (8:00 - 13:30). Nejvíce jich je v zimních měsících, pár jich je i na jaře a na podzim. Bylo by dobré, aby z každé vesnice bylo několik účastníků. Už teď je dobré se hlásit u vašich kněží.
A nezapomeňte: Čas má člověk na to, na co si ho udělá.

P. Pavel Zahradníček

Válkou k míru ?

Mnoho lidí se pobouřilo nad slovy kardinála Vlka o oprávněnosti náletů NATO v Jugoslávii. Jak mohou křesťané schvalovat válku!
Na nálety mohou mít jistě i křesťané různé názory. Těžko ale říci, co jiného a lepšího se dalo v dané chvíli dělat. Jenom přihlížet násilí není správné.
Všichni se modlíme za to, aby se poměry v Jugoslávii upravily. Je ale také třeba snažit se udělat si o podobných konfliktech vlastní moudrý úsudek. O tom, jak se věci ve světě vyvíjí, totiž nerozhoduje nějaká rozvětvená parta spiklenců, ale v dnešní době především takzvané veřejné mínění. To všichni politici v demokratických zemích přepečlivě sledují. A veřejné mínění - to je i náš postoj k té které věci. Jinak budou rozhodovat jen lidé povrchní a hloupí.

P. Leo Zerhau

O co, že neuhodnete, co jsem potkala na lesní cestě?

Tuto otázku jsem položila každému, s kým jsem se chtěla podělit o nevšední zážitek, když jsem jela po lesní cestě z Lesné do Štítar.
Takhle si to frčím po cestě s naším Oslíkem (to je auto se kterým jezdím), ale najednou šlapu rychle na brzdu a nevěřím svým očím. Není to srna, ani zajíc, ale obrovská třičtvrtěmetrová suchozemská želva. Když jsem ji předávala majitelům, kteří nedaleko bydlí, byli také velice překvapení. Potvůrka želva se ráda toulala a tentokrát se vydala na výlet na celý rok, ale našla cestu zpátky. Inu, všude dobře, doma nejlépe.

sl. katechetka Kamila,  PAMVOJ Štítary

 Prázdninová litanie

Ochraň mne před nesmyslnými dny nudy,
   před dny bez modlitby a bez myšlenek na tebe,
   před skleslostí, prostředností a neovládáním se,
   před lhostejností a zlobou.
Prosím tě otevři mi oči pro všechno dobré a krásné,
   ať má ústa nacházejí slova radosti,
   ať jsou mé ruce ochotny dávat a pomáhat,
   ať s bdělým duchem přijímám pravdu,
   pomoz mi, abych svým životem zvěstoval TEBE
 

Pár vtipů na závěr:

Rodinka je u vody. Malého Jeníka pořád obtěžují komáři, už je celý poštípaný. Chvíli se zamyslí a pak se ptá: "Tati, proč ten Noe v arše nevyužil příležitosti a nezabil poslední dva komáry?"

* * *
Odsouzenec k smrti kráčí k šibenici a nadává:
"Kdybych ji tak dostal do rukou, tak bych ji zakroutil krkem!"
Milý synu, v tuto chvíli už odpusť všem svým nepřátelům," domlouvá mu kněz, který ho doprovází.
"Ale já myslím na tu cikánku, co mi hádala z ruky, že umřu na otravu houbama..."

* * *

Baví se dvě farní hospodyně:
"Ty, co děláš s obědem, když tvému panu faráři nechutná"
 "Nechám mu ho k večeři."

* * *

Přijde chlap za cikánkou, aby mu věštila z ruky. Ta si vezme peníze, pak si prohlíží jeho ruku a nakonec mu předpovídá, že bude hodně dlouho žít. Chlap spokojeně odchází, výjde ze dveří na ulici, tam ho přejede auto a je mrtvý. Cikánka to vidí z okna  a říká: "Ten čas tak letí!"

* * *

Z hospody příjde domů chlap. Je notně zřízený a kromě toho mu chybí oko a ruka. "Prosím tě, cos zase dělal," ptá se zděšená manželka."
 "No, já jsem se s chlapama v hospodě vsadil o oko, že mi neutrhnou ruku."

* * *

Policista zastaví na náměstí ve Vranově mladou řidičku: "Paní řidičko, nevíte, co znamená tato dopravní značka?"
"Nevím, ale zeptejte s támhle v trafice, ta paní ví skoro všechno."

 * * *

Vyprávějí si dva kamarádi. "Tak jsem slyšel, že ti vaši fotbalisti každou neděli vyhrávají. Jak je to prosím tě možné, vždyť před časem byli úplně nejhorší." " No, udělali jsme z nich dechovku!"