Velikonoční zpravodaj 1999:
(výběr zajímavých textů)

Pavel Bezruč: Aprílová
Tři otázky pro Pavla Bezruče
Jaký je rozdíl mezi holohlavým a hloupým?
Velikonoční symboly a zvyky
Ohlédnutí zpět: Sport po křesťansku
A ještě pohled zpět: Jak jsme prožili vánoce 98?
Omnia ad Bonum adhibere, nebo nenaděláš nic?
Moje první duchovní cvičení
Dýchánky u televize
Co se mi líbilo na pouti v Tasovicích?
Jak souvisí umění, kultura a bohoslužba?
Po smrti šup do nebe?
Jak si housenky představovaly to nejkrásnější
Obřady v kostele
Pár vtipů na závěr

Pavel Bezruč: Aprílová
(z cyklu Já a moje stará)

Škoďárny jsou pro mě radost,
při nich se mi vrací mladost.
První apríl je můj den,
už od rána mířím ven.

Předem dlouho přemýšlím,
čím zas koho napálím.
Do očí dnes mohu lhát,
obelstěným se i smát.

Zvláště letos mám svůj plán,
pěkně si ho vychutnám.
Oko přivřu jen tak tence,
budu dělat oběšence.

Stará bude smutně koukat,
až mnou bude vítr houpat.
Na zem tam dám taky dopis:
víš proč to je - a můj podpis!

Vše jsem řádně promyslil,
dost se při tom pobavil.
Až nezvykle brzo vstávám,
na ořech se svižně šplhám.

Dost dlouho jsem tuhl zimou,
moh jsem zůstat pod peřinou.
Pak to vzalo rychlej spád,
nevzpomínám na to rád...

Vysílala to i Nova,
ale řeknu vám to radši znova.
Za všechno dál může stará,
zas to pěkně povorala.

Místo aby poplakala,
hasiče mi zavolala,
hystericky hulákala.

Policie, záchranka, pohřebáci -
- strácím smysl pro legraci!
Musím však dál pokračovat,
nemám se tu kam teď schovat.

Náš kluk ten byl nejrychlejší,
lézt po stromech to mu svědčí.
Moc se se mnou nepáral,
odříz mě a já padal.

Větev můj let utlumila,
trošku mě však vyzubila.
Byl jsem zrovna
nad skleníkem,
dopadl jsem s velkým křikem.

Holeň se mi rozlomila
i má ruka povolila.
Tím ale vše neskončilo,
trochu se to prodražilo.

Něco už jsem zaplatil,
na hasiče vypůjčil,
zuby koupím napřesrok...
 

Tři otázky pro Pavla Bezruče

Mnozí čtenáři si oblíbili básně Pavla Bezruče a touží o tomto básníkovi vědět více. Snad je uspokojí  i těchto pár slov, která nám věnoval jinak dosti nemluvný umělec v exkluzivním rozhovoru pro farní zpravodaj.
Přesto, že vaše básně popisují rodinný život dosti drasticky, je v nich možno vnímat určitou dávku optimismu. Myslíte, že je k němu důvod?  Ano.
Je podobnost mezi postavami vašich básní a životem lidí na znojemsku čistě náhodná?  Ne.
Můžeme se těšit na otištění dalších vašich básní?  Hmmm...  (ještě nemá zuby, těžce se mu mluví)
Připravuje se i souhrnné vydání  ve zpravodaji dosud publikovaných básní Pavla Bezruče.
 

Jaký je rozdíl mezi holohlavým a hloupým?

Jednou se mě spolupracovník zeptal: "Jaký je rozdíl mezi holohlavým a hloupým?" Když jsem nevěděl, řekl mi to sám. "Holohlavého poznáš hned, ale s hloupým musíš chvíli mluvit."
Spousta věcí opravdu není jasná na první pohled. To neviditelné se tíž objevuje. Také podstatu velikonoc je třeba objevit. Nejsou to jen velikonoční zajíci a malované kraslice (i když vajíčko jako symbol života už souvisí s jádrem velikonoc - zmrtvýchvstáním Ježíše Krista před 1964  lety). Snad i tento zpravodaj nám pomůže proniknout k tomu, o co o velikonocích jde.

(podle otce Františka)

Velikonoční symboly a zvyky:

Mazanec - správný mazanec má na horní straně vyrytý kříž jako symbol Ježíšova utrpení.
Vajíčko - znamená nový život, připomíná Ježíšovo zmrtvýchvstání.
Beránek - Jan Křtitel řekl o Ježíšovi na začátku jeho veřejného působení: Hle, Beránek boží, ten který na sebe bere hříchy světa. To se splnilo právě o velikonocích, kdy za nás Pán Ježíš zemřel.
Svěcení pokrmů - bývá po bohoslužbách na Velikonoční neděli nebo pondělí. Světí se beránci, vajíčko, kousek mazance.
Hrkání - od zpěvu Sláva na výsostech Bohu při bohoslužbě na Zelený čtvrtek do Sláva na Bílou sobotu (tedy po dobu, kdy si připomínáme Ježíšovo utrpení a smrt) umlknou na znamení smutku zvony (říká se: odletěly do  Říma). Místo jejich zvuku se hrká. Proto je nesmyslné hrkat před večerní bohoslužbou na Zelený čtvrtek, ale hrká se až po ní!
Špenát na Zelený čtvrtek - připomíná hořké byliny, které se podávaly společně s dalšími pokrmy při Poslední večeři Pána Ježíše.
Velkopáteční půst - je nejen starobylým zvykem, ale i církevním přikázáním.
 

Ohlédnutí zpět: Sport po křesťansku

Vše se odehrálo 5. 12. 98 v Jevišovicích. Je ráno 8:00 a ke kostelu přijíždějí auta. Co se děje? Všude je vidět mládež ve sportovních oděvech. Začíná mše svatá, sloužená o. Markem Dundou z FATYMu Vranov nad Dyjí. Při této mši se vzpomíná na sv. Mikuláše. Mládež sedí  po skupinkách. A co tyto skupinky znamenají? Jedná se o volejbalová družstva. Přijelo sem 7 smíšených družstev dívek a hochů z celého okresu. Zápas se odehrával v místní škole a to systémem "každý s každým".
Panovala zde bojovná nálada až do samého konce utkání. A jak vše skončilo? Vyhráli v podstatě všichni, kdo se přemohli a přišli si zahrát. Jinak tabulkové pořadí: Jevišovice, Ňuf a Trub Znojmo, Pavlice, Únanov I, Černín, Únanov II a družstvo Cecilek z Lančova.
Poděkování patří všem, kteří přijeli, všem, kteří pomáhali s uspořádáním tohoto turnaje, ZŠ Jevišovice a také Domovu důchodců, který nám umožnil důstojný oběd ve své jídelně. Naladili jsme ostatní farnosti? Těšte se na 2. mikulášský turnaj ve volejbale v prosinci 1999!

Společenství sv. Jakuba Jevišovice

A ještě pohled zpět: Jak jsme prožili vánoce 98?

Společenství sv. Jakuba z Jevišovic nacvičilo na vánoce vánoční příběh M. Holkové: "Stalo se v Betlémě". Atmosféra plná práce se v adventní době stala naší přípravou na vánoce. Učili jsme se texty, písničky, každý si sám tvořil kostým. a výsledek naší práce? Odehráli jsme 6 představení po různých vesnicích a shlédlo nás asi 300 posluchačů. Na očích všech bylo vidět obohacení o vzpomínku na léta dětství, na výuku náboženství ve škole, pro některé z nich to bylo úplně něco nového. Odměnou nám byla radost těch, kterým jsme přiblížili příchod Božího Syna na svět. V některých očích se objevila i slzička dojetí, v některých jiskra radosti a nadšení. U všech však byla možnost pozorovat vděčnost, že se našel někdo, kdo obětoval čas, aby ostatním přinesl radostnou zvěst.
Nejkrásnější přijetí se nám dostalo ve Vranově n. D.  Bylo to naše poslední představení, byli jsme už unaveni z přejíždění z vesnice do vesnice, ale přesto se nám povedlo toto představení nejlépe odehrát. Chtěli bychom poděkovat všem, kdo se na nás přišli podívat, těm, kdo nám odpustili různé chybičky a těm, kteří nás odměnili aplausem a radostí. Byly to pro nás ty nehezčí vánoce, které jsme prožili.

Děkuje společenství sv. Jakuba z Jevišovic

Omnia ad Bonum adhibere, nebo nenaděláš nic?

Někteří z vás se občas ptají, co znamenají ta  čtyři latinská slůvka, která máme na autech, na farním znaku a vůbec na všem, co pořádá FATYM. Omnia ad Bonum adhibere - Všechno použít k Dobrému.
V dnešní době často u mnohých převládá pesimismus a zklamání a od toho už je jen krůček uzavřít se před ostatními a říci si větu, kterou často opakuje Pavel Sihelník:z Vranova: "Nenaděláš nic!" Ale opak je pravdou. Vždycky se dá něco smysluplného dělat. A když se to vezme za správný konec, pak se dá skutečně všechno využít k dobrému.
V bibli čteme povzbudivá slova: Těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému. Jde tedy jen o to, vzít to za správný konec, ptát se, jak by se i to, co teď prožívám, dalo využít k Dobrému - co dobrého se v tom skývá. A pak uvidíte, že všechno může dostat jiný rozměr, přibude  radosti a problémy se snad ponesou snadněji. O pravdivosti našeho hesla Omnia ad Bonum adhibere jsme my, členové FATYMů (farních týmů) hluboce přesvědčeni (jinak bychom nikdy do tohoto kraje ani nepřišli) a máme mnoho zkušeností s tím, že to skutečně jde. Nezbývá než doporučit, aby jste i vy zkusili žít podle tohoto hesla.
A na závěr připojím vtip, který by vás mohl inspirovat:
Populární světec sv. František z Assisi byl známý svou radostí. Jednou šel se spolubratry pouští. Bylo horko, mniši už sotva šli, nikomu nebylo do řeči, jen František si pozpěvoval a říkal: "Bože, děkuji ti, že je tady tak pěkně teplo." Jindy šli polárním krajem, všem byla strašná zima, jen František měl výbornou náladu a pochvaloval si: "Bože, to je krásně čistý sníh." A jednou šli přes Assisi. Letěl pták a něco z něho káplo přímo Františkovi do obličeje. Ostatní čekali, co tentokrát bude. S radostným úsměvem povídá: "Bože, děkuji ti, že nelítají krávy!"
Tedy: "Omnia ad Bonum adhibere!"

P. Marek Dunda

Moje první duchovní cvičení

Již před čtyřmi roky mne velice lákala příležitost zúčastnit se duchovního cvičení. Bohužel mi to nevyšlo pro velkou zaneprázdněnost. Bylo mi to velice líto. Před rokem se to opakovalo a já jsem si slíbil, že příště si to již ujít nenechám. Na cvičení v letošním únoru jsem se přihlásil pouze pět dní před zahájením a přesto jsem sotva stíhal odstraňovat překážky, které mi padaly do cesty k duchovní obnově. Ale podařilo se. Ocitl jsem se v Prosiměřicích a už jen ten pocit, že jsem splnil tolik let odpírané, byl krásný.
Po pár hodinách jsem s velkým vděkem odložil starosti a řešení světských problémů a plně jsem se věnoval duši. Potřebovala tuto péči. Hojili se staré a bolavé rány, na jejichž ošetření nebyl dříve čas. A nejen to. Dostalo se mi posílení a prohloubení víry v Boha.
Zní to asi příliš frázovitě, ale je pravda, že s obavami a přímo strachem jsem dříve pohlížel do budoucnosti v některých otázkách, jako například výchova dětí, soudržnost rodiny apod. Dnes vím, že se zlem, z něhož tyto obavy vycházely, je třeba bojovat, a to prostředky, které poskytuje víra v Boha a církev. To, že to jsou účinné prostředky, nás přesvědčil jáhen Vladislav Kinc, který cvičení vedl. K našim dotazům byl neobyčejně vnímavý a pozorný, se snahou naši duši probudit a povzbudit. Za sebe mohu říct, že se mu tento cíl podařil. Prohloubil a upevnil se můj vztah k Bohu.

Ing Petr Grund, Vranov n.D.

Celkem se na začátku tohoto roku uskutečnilo pět turnusů duchovních cvičení (exercicií): dva pro ženy, po jednom pro muže, hochy, dívky. Celkem se na nich vystřídalo téměř sto účastníků. Zvláštní dík patří těm, kteří se podíleli na jejich vedení a přípravě. Škoda, že z některých farností (ze Stálek, Šafova, Citonic a Přímětic) nikdo této možnosti zúčastnit se exercicií nevyužil. Naopak volných míst využili mnozí z ostatních farností znojemska. Avšak i ten, kdo letos zaspal nebo měl pocit, že nemá čas, nemusí zoufat. Již připravujeme nové exercicie na příští rok!
 

Dýchánky u televize

Zásluhou pana Plačka se můžeme každou druhou neděli v měsíci setkat na faře v Příměticích u promítání některého náboženského filmu na videu. Viděli jsme životy světců  ( Bernardeta Soubirouse, Tomáš More) i portrét Matky Terezy. Hlavním smyslem těchto setkání je prohloubení víry. Zážitek z filmu v nás často rozezní něco, co by obyčejné slovo rozeznít nedokázalo. Připojte se někdy k našemu posezení.

otec Leo

Co se mi líbilo na pouti v Tasovicích?

15. února jsme se zúčastnili autobusové pouti do Tasovic, rodiště sv.Klementa M. Hofbauera.
Jistě, že atmosféra byla pěkná. A co duchovního jsme si mohli odnést? Vzpomínám si na to, jak tenkrát někdo vytýkal sv. Klementu Maria Hofbauerovi, že se málo modlí. A on na to řekl, že se modlí i prací. A to myslím, že je pro nás výzva, hodná k následování. Zvláště v dnešní uspěchané době, kdy modlitba bývá často až na posledním místě.

       Karel Plaček, Přímětice

Jak souvisí umění, kultura a bohoslužba?

Kostely patří bezesporu k vzácnému dědictví po našich předcích. Každý člověk, ať věřící nebo nevěřící, jistě obdivuje krásu těchto staveb, byť některé z těch našich kostelů, kostelíků nebo kapliček nás neohromují svou mohutností a velkolepou výzdobou. To není to podstatné. Důležité je, aby se na tomto místě člověk setkal s Bohem a se sebou samým.
K zamyšlení mu mohou pomoci bohoslužebné obřady, které bez pochyb obohacuje a zkrášluje církevní hudba. Kromě děl, jež byla komponována jen pro zcela výjimečné události, vzniklo velké množství skladeb, které vytvořili prostí lidé. Je dobře, že i tyto skladby nám zůstaly zachovány a stejně jako dříve i dnes nám mohou pomoci hlouběji prožívat osobní setkání s tím, koho v kostele hledáme. To všechno však nejde bez zpěváků a zpěvaček, kteří jsou ochotni trpělivě zkoušet, aby druhým mohli přinášet radost nebo jim pomohli k zamyšlení. Velmi se raduji, že i v našich obcích se najdou takoví lidé, kterým nechybí chuť společně zpívat. Již tradičně vánoční bohoslužby provází svým zpěvem sbor ve Štítarech a také v Olbramkostele, kde kromě varhan zaznívají rovněž dechové nástroje. Bítovský sbor dokonce vydal kompaktní disky se svými nahrávkami. V některých z našich kostelů vystoupili malí zpěváčci z Mašovic s pásmem lidových koled. O půlnoční mši svaté, poprvé zazpíval ve vranovském kostele sbor místních žen. Letos o Velikonocích zazní po několika letech zpívané pašije také v Lančově. Sbory jsou i na jiných místech: v Příměicích, St. Petříně...
Doba se mění a v kostele se dnes už nesetkáváme jen s písněmi, které by byly doprovázeny pouze na varhany. V chrámových prostorách můžeme zaslechnout kytaru, klávesy, flétnu... a dokonce i bubny. V naší oblasti zpívá několik skupin dětí a mládeže, z nichž některé možná znáte z jejich vystoupení při mši svaté nebo samostatných koncertů. třeba v neděli odpoledne.
Ve Vranově a Štítarech se můžete několikrát do roka setkat s Faschou (farní scholou), kterou tvoří mládež ze štítarské farnosti. Kytary a píšťalky zní ve skupině dívek ze Starého Petřína, která má za sebou již několik samostatných koncertů, podobně jako schola ze Šafova, kde navíc doprovází zpěv zvuk elektronických varhánků, stejně jako Hlaholíky z Citonc. Velmi početná je skupina z Plenkovic, v níž se v jako jediné ozývá dunění bubnů. Na své první vystoupení se chystá i kapela lančovských ministrantů. Zívat budou místní dívky. V Přímětické farnosti se vždy o svátcích těšíme na hostující skupinu z Únanova.
Na závěr bych rád poděkoval vám všem, kteří zpíváte nebo hrajete na jakýkoli hudební nástroj, za to, že přispíváte k tomu, abychom alespoň na chvíli zapomněli   na každodenní shon a chvíli se zastavili, odpočinuli si a třeba i se zamysleli. Zároveň také prosím, abyste vytrvali, měli dostatek trpělivosti při nácviku i s námi všemi, kteří někdy opomineme vám vyjádřit svůj dík. Ať Bůh na přímluvu sv. Cecilie, patronky církevní hudby, vám ke všemu dobrému žehná.

  Mgr. Roman Hlávka

Po smrti šup do nebe?

Co je po smrti? Nic? Ale jakou má pak život logiku? Další životy? Ale jak dlouho a co pak? Věčný život?
"Zdraví, štěstí, Boží požehnání a po smrti šup do nebe!" Tak zní staré lidové přání k narozeninám nebo k svátku. Počítá s něčím, co bude po smrti. A co si přejí lidé dnes?
"Počkám si a uvidím." Tak komentují možnost posmrtného života nábožensky "vstřícní lidé." Někteří jsou ostřejší. "Osobně to považuji za nesmysl," vyznal se nedávno ve svých vzpomínkových knihách jinak populární herec Jiří Sovák. I když náboženství si i on jinak váží.
Víra ve skutečně hodnotný posmrtný život je větší revolucí v lidském myšlení, než by se mohlo zdát. Málokdy byli lidé ochotni připustit úplný konec lidské existence ve smrti, ale možnost skutečně krásného budoucího života, který nemůže ani smrt ohrozit, přináší až Ježíšovo vzkříšení z mrtvých. Když začal Pavel z Tarsu, jeden z prvních hlasatelů křesťanství, mluvit mezi vzdělanými Řeky o vzkříšení z mrtvých, vysmáli se mu. Pro ně byl posmrtný život sice možný, ale jen v jakémsi podsvětí. Nebylo prostě o co stát.
Co nás tedy čeká po smrti? Láká nás říci, že nějaký další život zde na zemi. Ale copak skutečně nemůže existovat něco lepšího? Budhisté, kterým mylně připisujeme původ evropské touhy po dalších životech, přece chápou další životy jako trest, a ne jako naši naději. Nečeká nás tedy nic? Je smrt definitivní tečkou? A přiznejme si: je tedy celý náš život, se vší jeho touhou po dobru, po morálce, po definitivní spravedlnosti naprosto nesmyslný? To jistě ne!
Naši touhu po životě, který nekončí ani smrtí a dokonce je ještě dokonalejší a spravedlivější než život, který žijeme zde na zemi, potvrzuje Ježíš. On přišel třetího dne po své smrti mezi své přátele živý. Jedl s nimi, hovořil a ukázal jim i své rány, které ho už netrápily. Je historickou skutečností (bylo to v roce 30), že společenství těchto prvních křesťanů se pak během několika týdnů proměnilo z ustrašených lidí na nadšené hlasatele Ježíšova poselství.
Ani nás tedy nemusí smrt trápit. Nemůžeme se ale spoléhat na nějaké příští životy. Víra v převtělování nemá s křesťanstvím opravdu nic společného - i Ježíš vstal k věčnému, ne jen nějakému dalšímu životu. A o své budoucnosti rozhodujeme už dnes. Po smrti se setkáme s Ježíšem a bude rozhodující to, zda jsme o život s ním stáli. Jestliže ano, pak "šup do nebe" a na konci světa i získání nového vzkříšeného těla...

otec Leo

Jak si housenky představovaly to nejkrásnější

Jeden člověk se rozhodl, že housenkám vylíčí, jaké to bude, až z nich budou motýli: "To se vznesete nad krajinu a uvidíte všechnu tu nádheru země. Uvidíte louky, rybníky, lesy pole, rozkvetlé sady, v dáli jezera, kopce a modravé vrcholky hor." Jenže housenky nic z toho nikdy neviděly, takže si to ani nedovedly představit a dál žraly své lupení.
"Bude to prostě to nejkrásnější, co vůbec může být," nevzdával se ten člověk. Housenky žraly lupení, pokyvovaly hlavami jako že rozumí a když si to nejkrásnější zkoušely představit, vyšel jim z toho obrovský nedohledný lán zelí... A bylo naprosto nad jejich možnosti aby pochopily, že existuje ještě něco krásnějšího než rovina porostlá zelím. A už vůbec nechápaly, že význam zelí pro housenku je jen v tom, aby se mohla stát motýlem. Motýlovi už zelí nic neříká...
Také si nedokážeme představit věčnost a nebe. Ale můžeme alespoň pochopit, že to co teď máme, není cíl, ale jen prostředek.
 

Obřady v kostele

Jedna mladá paní z Plenkovic si mi posteskla: "Tady v té naší oblasti jsme za poslední roky po duchovní stránce dost zanedbaní a to je škoda."
Nezbývá než jí dát za pravdu. Všichni víme, jaká byla doba a tak nemá cenu ani nikomu nic vyčítat. Společně se snažíme tyto nedostatky odstraňovat. Nejde to tak rychle, jak by někteří z vás chtěli. Ale jsem rád, že už můžeme v plném rozsahu nabídnout  ve všech našich kostelích církevní svatby a pohřby. Někdo by řekl: Proč, vždyť už nám to ani neschází. Opravdu? Copak není obrovský rozdíl v tom, když někdo začíná svatbou v kostele a odnáší si do manželství Boží požehnání a nebo je oddán jen kdesi na úřadě. A co při pohřbu. Myslíte, že vyjde nastejno, když se odříkají nějaké básničky   a poslechne hudba v obřadní síni a nebo když se za zemřelého modlíme na posvátném místě? Vůbec to není jedno. Už jen samotné prostředí kostela dává této důležité životní události úplně jiný ráz. Teď už máme i schopné varhaníky a zpěváky, takže i po hudební stránce je vše připraveno. A tak nad touto nabídkou můžete přemýšlet.
Navíc v nejbližší době se chystáme zahájit další cykly příprav na křty a první svaté přijímání pro dospělé. Zájemci ať se hlásí na našich farách.
Stav zanedbanosti nemusí pokračovat, zvlášť ne v oblastech našich farností. Nebojte se! Není důvod.

    otec Marek

Pár vtipů na závěr:

Stěžuje si jeden farník svému panu faráři:
"Otče, nedovedete si představit jaká je to hrůza! Moje žena se asi zbláznila. Drží si v bytě dvanáct koček. Nemusím vám snad ani vykládat, jaký je tam potom smrad!"
"Tak proč častěji nevětráte?"
"Ale prosím vás, otče, vy jste dobrý, to by mě ulítli všichni holubi!"

* * *

"Co by se stalo, kdybych vám uřízl levé ucho?" ptá se psycholog pacienta.
"Neslyšel bych."
"A kdybych Vám, uřízl pravé ucho?"
"Neviděl bych."
"Jak to?" ptá s psycholog překvapeně.
"Spadly by mi brýle."

* * *

V oblasti spravované farním týmem zemřel bohatý člověk a notář čte poslední vůli:
"A Karlovi, kterému jsem slíbil, že si na něho v závěti vzpomenu, posílám srdečný pozdrav..."

* * *

Víte kdy naposledy viděl farní pes kost?
Když měl otevřenou zlomeninu.

* * *

Paní učitelka povídá dětem: "Děti, pamatujete si, jak jsem onehdá dělala v tělocviku stojku? Jakou barvu měla moje hlava?"
" Červenou."
"Správně děti, a proč?"
"No, protože vám do ní natekla krev."
"Dobře. A když se teď podíváte na mé nohy, když stojím, jak to, že mi taky do nich nenateče krev a nejsou červené?"
"Prosím, paní učitelko," ozve se Pepíček, "protože nejsou duté!"

* * *

"Tak děti, dneska se budeme fotit." říká pan farář na závěr hodiny náboženství.
"Pěkně se na fotce usmívejte, to bude taková památka. A když za třicet let vezmete fotku do rukou, podíváte se a řeknete: to je Petr, ten je dnes inženýrem, a toto je Janička, ta má čtyři děti..."
A ze zadní lavice se ozve: "A toto byl náš pan farář a ten už je dnes mrtvý."