Život z víry
- duchovní obnova
Napsal: Ladislav Simajchl
Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
Úvodní poznámka
1. Zvláštní znamení - křesťan
2. Kdo jsem
3. Kam jdu
4. Má víra
5. Mé představy o Bohu
6. Má modlitba
7. Má neděle
8. Mé plány - Boží plány se mnou
9. Život s církví - církevní rok
10. Nový člověk v Kristu
11. Usmíření - uzdravení - příprava na svátost pokání
12. Kající pobožnost při svátosti smíření
13. Začneme znovu
14. Svatodušní člověk
15. Malé kroky následování
16. S Ježíšem do nebeského Jeruzaléma
17. Obnova křestního slibu
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
"Vneste ducha křesťanské obnovy do každé farnosti!" Tak nám přikazuje svatý Otec Jan Pavel II.
Při shledávání prostředků pro duchovní obnovu národa teskně vzpomínáme na lidové misie, které ve farnostech konávali bratří řeholníci. Snad se dožijeme i toho, že budou zase konat misie tito odborníci. Ale dokud je po ruce nemáme, pomozme si sami jak umíme.
K usnadnění se tu předkládá osnova a základní zásoba myšlenek. Myslel jsem při tom více na lidi mladé, protože dospělí, co si víru zachovali až podnes, ti už ji neztratí.
Duchovní obnovu si můžeš konat sám. Ale lépe to jde, když získáš několik (ne mnoho) přátel a když meditujete tak dvakrát týdně společně.
Setkání by měla mít tak trochu podobu bohoslužby slova. Soustředíme se na setkání s Pánem i v jeho slovu: Po počáteční písni četba Písma a naslouchání meditační úvaze. Pak ticho při svíci, volná modlitba, přímluvy a rozhovor o probrané tématice. Nakonec zase píseň.
Všichni víme, že pouhé naslouchání není nejlepší způsob, jak si přivlastňovat nové poznatky. Že to chce prohovořit, probrat, dotáhnout. Ujasnit, co ušlo při naslouchání, nebo bylo špatně pochopeno.
Dobré ovzduší při rozhovoru může vzniknout ovšem jen tam, kde se nikdo neostýchá říci své mínění, protože ví, že ho nikdo nezesměšní, že bude brán vážně. Že i druzí se přidají se svým názorem. Na závěr se shrne a zdůrazní praktický důsledek: jak to budem dělat, jak budeme podle této pravdy žít.
Netrpme také, aby někdo skákal druhým do řeči. Kdo dobře nenaslouchá argumentaci druhého, neutrefí také odpověď na to, oč v otázce jde.
Při debatě zapomeňte na odborné teologické výrazy a mluvte řečí normálního rozhovoru.
Je tu i místo pro mnohou iniciativu: Volba písní, volba meditačního symbolu na stůl ke svíci, osobní svědectví účastníků.
Přijď, Duchu svatý a osvoboď nás pravdou.
Symbol: Suchá, odraná halouzka, obraz vyschlé duše, neoživené mízou Boží lásky.
V osobních dokladech bývá rubrika: zvláštní znamení. Je to třeba tetování na ruce, bradavice na nose. U nás, co tu jsme, by tam mohlo být: zvláštní znamení - křesťan.
Ale nepíše se to tam, protože naše zvláštní znamení nemá být na papíře, v dokladu, ale má být čitelné na celé osobnosti. Zvláštním znamením křesťana je vyrovnaná povaha, klid, charakternost, radostná mysl.
Omrzelost, mrzoutství, se počítalo mezi hlavní hříchy, protože být křesťanem, to je veliká věc, to je radostná životní výhra. Oč se křesťanu žije líp, než nevěřícím kolem nás.
Pravda, někteří pokřtění mají své zvláštní znamení křesťanů opravdu jen na papíře - na křestním listě někde doma v šupleti. Vidět na nich není nic.
Jsou také lidé, kteří se za křesťany halasně vyhlašují - a přesto jimi nejsou.
Nedali si totiž dosud tu práci, aby se dověděli, co to křesťanství je a jak se to žije.
Co to znamená žít po křesťansku, o tom je přemnoho zmatených představ. Proto je moc dobré, že se nám nabízí příležitost tyhle zmatky uspořádat, správnou cestu najít a chutě se po ní vydat.
Nejprv: Co na nás křesťanech často lidem vadí?
- Říkají, že nejsme o nic lepší, než ti ostatní - a mají někdy pravdu.
- Říkají, že v kostele slyšíme krásné ideály, ale venku podle nich nežijeme - a mají často pravdu.
- Říkají, že právě pobožní lidé bývají mrzutí a pořád na všechno hubují - a mají i v tom pravdu.
- Říkají, že v kostele se z hříchů vyzpovídáme a pak jdeme domů a hřešíme dál - a mívají pravdu.
- Říkají, že mezi křesťany jsou pobožnůstkáři, svatoušci, pověrčivci a nesnášenlivci - a i v tom mívají pravdu.
Proč to tak je? Protože tak mnozí z nás nepochopili, co je to křesťanství a nezačali po křesťansku žít. Jsou to křesťané papíroví.
Je proto moc dobré, že si teď chceme promyslet a domyslet, co znamená žít jako křesťan.
Je to moc dobré, že si konečně položíme z očí do očí otázku:
- Věřím já v Boha doopravdy, nebo jsem katolík jen proto, že jsem se narodil v katolické rodině?
- Jsem rád, že jsem křesťan? Říkáš si třeba v neděli ráno cestou do kostela: Jak je to ohromné, že nejsem nevěřící, že mohu jít naslouchat Ježíšovu hlasu v evangeliu, čerpat ze staletých zkušeností církve. Že jsem bratrem všech křesťanů po celém světě?
- Co pro mne vlastně víra znamená? Znám jistě vyprávění o svatbě v Káně, jak tam Pán Ježíš proměnil vodu ve víno. Takhle to prožívá i uvědomělý křesťan: obyčejnou vodu mého člověčenství proměňuje Ježíš ve vzácné víno. Dává mému životu hluboký smysl a krásný cíl. Vede mne životem mou vlastní cestou, zcela jinou, než jsou životní cesty všech ostatních lidí. Jde přede mnou a já jdu za ním. On je mou cestou, pravdou, životem. Pro mne věřit znamená počítat ve všem s Bohem.
Chceme si společně uspořádat své představy o víře v Boha a o křesťanském životě.
Ale pozor! jistě uděláme zkušenost, že najednou bude stále něco překážet, bránit, abychom se k meditaci nedostali. Vyrojí se různé jiné úkoly. Nebude se nám chtít. Nepovolme, dejme této duchovní obnově prioritu - první stupeň důležitosti.
Vždyť je už konečně na čase, abychom se jednou pořádně zamysleli nad smyslem a cílem svého života, nad příčinou našich trampot a zmatků.
Celá naše generace - i ta část ateistická - se už dost přesvědčila, že bez Božích zákonů, bez Ježíšovy lásky, bez inspirace Ducha svatého se lidsky žít nedá: Lidé se mění ve zvířata, příroda se mění v poušť.
Pojďme začít nápravu světa každý od sebe.
Pojďme se učit žít se zvláštním znamením křesťana:
s pokojnou myslí, radostnou tváří.
Pojďme se otevřít vedení Ducha svatého, aby z nás mohl udělat lidi duchaplné.
Albert Einstein kdesi napsal: "Naše doba je dobou dokonalých prostředků a zmatených cílů. Potřebujeme nové myšlení a poznání správných cílů, máme-li se ubránit katastrofě."
Máme tedy dost důvodů k radikálnímu obratu lidstva:
- od nadvlády rozumu - vědy a techniky (Descartes)
- k vládě logiky srdce (Pascal)
- vytvářením civilizace lásky v duchu evangelia (Jan Pavel II.)
Je to stejně zvláštní, že lidé o nejdůležitějších věcech života nejméně uvažují.
My jsme se rozhodli. Řekli jsme si:
"Je už konečně na čase, abychom se jednou pořádně zamysleli nad sebou - kdo já vlastně jsem - a nad smyslem svého života, nad
příčinou našich trampot a zmatků.
Pojďme začít s nápravou světa. Kde? Každý sám u sebe."
Ano. Každý sám od sebe musíme začít nápravu světa. Ptejme se tedy nejprve: Kdo jsem? Nejde tu o jméno, povolání, bydliště, jak se píše do kádrových dotazníků. Jde tu o tvou bytost, o tvou osobnost. Jde o to, kam jsi na cestě životem zatím došel. Jeden mládenec na tuhle otázku napsal:
"Jak začala má cesta k životu? Rodiče říkají, že jsem se narodil v neděli dopoledne jako roztomilé děťátko s tmavými vlásky, 3450 g živé váhy. Co se z toho roztomilého děťátka zatím stalo? Dospělí nás měli vychovat ve zdravé zdatné lidi, plné optimismu a chuti do života. Jenže dospělí sami takoví nebyli, a tak jen hubují, že jsme takoví, jak nás vychovali. Číst a psát jsme se naučili, to ano. Máme v hlavě i mnoho dat a školních vědomostí. Ale jak se vypořádat s životem, jak dozrát ve zralou osobnost, vypěstovat si pevný charakter, takový předmět ve škole nebyl. Snad bychom byli našli kladný smysl života, snad bychom i uvěřili v dobrého Boha, ale nikdo z vychovatelů nám o tom nepověděl. Teď nevíme co s životem a všichni za to dáváte vinu nám."
Ten mládenec má pravdu. Člověk se člověkem rodí, ale osobností k Boží podobě se stává až dobrou výchovou a sebevýchovou.
- Přichází na svět s vkladem dědičných vloh.
- První roky dávají základ lidství.- Naučit se chodit dorozumět
se řečí, to by nám šlo celkem dobře.
- Předškolní věk byl věk malých básníků - rozvíjela se naše
fantazie. Ale zamilovat si nebeského Otce, Pána Ježíše, to už tak samo sebou nejde, to musí někdo povědět.
- Škola nás měla naučit smyslu pro povinnost, dát základní znalosti, napomoci výchově. Jak se jí to dařilo a nedařilo, vidíme na sobě i na mládeži kolem nás.
- V dospívání mladý člověk hledá, čím nahradit svůj dětinský svět.
Nabývá nový vztah k rodičům, k druhému pohlaví, k sobě samému. Je to doba plná nejistoty - často maskovaný siláctvím a hlukem.
- Vrcholem vývoje je dospělost - narození životní rovnováhy, ujasnění smyslu a cíle života.
Mnoho vlivů ovlivňuje cestu od narození do dospělosti, ale za závěrečnou fází dospívání - sebevýchova - si odpovídá každý sám.
Tahle sebevýchova mladého člověka není nic pohodlného. Dá to práci zvážit si všechny své schopnosti a možnosti, než se do něčeho pustíš.Chce to přemýšlení, abys zvolit tu nejlepší ze všech možných cest. Chce to svědomitost, abys srovnal předem každý svůj záměr se svým svědomím, jestli je dobrý. Je to námaha, zmobilizovat tolik pevné vůle, abys to, co děláš, dodělal dobře až do konce, abys mohl mít radost z dobrého díla. V průběhu dospívání přicházejí i krize, kdy si mladý člověk neví rady. Nemá-li dobrého zpovědníka, vyústí nejistota buď v útok (agresivnost vůči druhým či proti sobě samému - (pokusem o sebevraždu, ve výtržnictví a násilnostech v partách) - nebo naopak v útěk (k alkoholu nebo drogám). Má-li mladý člověk dobrého duchovního vůdce, ten ho v kritických chvílích podrží. Naučí ho sáhnout po evangeliu, ptát se, jak by v takové situaci jednal Pán Ježíš.
Cesta životem začíná postavením se na vlastní nohy a překročením prahu domova.
- Jsou lidé, kteří to nikdy nezvládli. Nenaučili se stát na vlastních nohách, zůstali dětinští. Stále hledají, na koho se pověsit. Jsou každému spíš na obtíž než oporou. Takto nezralí by neměli vůbec vstupovat do manželství, ale právě oni se do něj hrnou, aby se užuž měli komu pověsit na krk. Jenže stejně jim to nepomůže, partnera umoří až k útěku, k rozvodu.
- Jsou lidé, kteří zůstávají po celý život puberťáky. Poslouchejme, jak vypadají, abychom si takové za manželské partnery nebrali:
Jsou to lidé, kteří nepřemohli puberťácké zahledění do sebe, které se jednou přeceňuje - podruhé podceňuje, vyvolává nejistotu.
Nepřemohli pubertální nestálost. Nadchnou se dnes pro toto, zítra pro ono. Nedokážou vydržet u jedné věci a dotáhnout ji do konce. Střídají kamarády, střídají partnery.
Nepřemohli své dětské sobectví. Chtějí jen brát, nechtějí dávat. Nepochopili že jen tam jde lidstvo dopředu, kde lidé dávají víc, než přijímají.
Nedokážou si ujasnit cíl a smysl své životní cesty. A bez naděje na dosažení cíle, bez víry v tento cíl, bez radosti z cesty k němu - bez toho se lidsky žít nedá.
Nenaučili se zvládnout neštěstí, ba ani malou nepříjemnost.
Zákaz výletu s kamarády - je pro ně tragedie.
Rozpad známosti - je pro ně tragedie.
Nepřijetí na školu - je pro ně tragedie.
Nenaučili se, že katastrofy nelze řešit hysterickými scénami, ale po způsobu Robinsona Crusoe: sesbírat trosky a z nich začít znovu stavět svůj život v důvěře, že čím větší je nouze, tím blíž je Boží pomoc.
Při osobním zrání - a o to nám v této naší duchovní obnově především půjde - hraje důležitou roli pojem DOMOV. Například mít pěkný domov v dětství, v mládí, a potom dokázat si pěkný domov pro svou rodinu vytvořit. Mít tam věci, lidi, hodnoty, které mám rád. Necítit se tam osamělý.
O truchlivém osudu osamělého člověka budem ještě mluvit, ale pro jistotu si připomeňme už teď: osaměle jde životem ne ten, který nikoho blízkého nemá, ale ten, který svého bližního nenávidí.
Kterýsi nezralý mládenec napsal: "Svět je kriminál, to je mi už jasné. Nedá se s tím nic dělat, leda si můžeš svou celu trochu líp nebo trochu hůř vytapetovat. Život je doživotní vězení s odsouzením na smrt na konci." Ten mládenec se od nikoho nedověděl to, co víme my, křesťané: že všechny dveře zamčené nejsou.
Člověk je tvor svobodný. Může se zvrtnout na zlého skřeta, který ničí přírodu kolem sebe, ničí i sebe sama. Nebo se naučí žít v pravém lidství, jako Boží tvor. Může přijmout do svého života Božího Syna a jeho nabídku svobody Božích dětí.
V Dikobrazu byl kreslený vtip: Za výkladem knihkupectví jsou vedle sebe dvě knížky. Jedna s titulem "Italsky snadno a rychle" - druhá s titulem : "Člověkem těžko a pomalu."
Je to vtip moudrý. Dá to práci, než mladistvý se vychová ve zralého člověka. Než se zbaví klukovského vytahování, než se zbaví nejistot a strachu, než se naučí být spokojen s tím, jak vypadá, se svým stavem a světem, kde žije. Než si odvykne závidět, žárlit, než se zbaví dětského a dětinského sobectví a než se naučí být stále nespokojen se svými povahovými chybami a mezerami ve vzdělání.
Dá to práci, než se naučíš správně hodnotit své rodiče. Od mínění pětiletého: můj tatínek ví všechno. Přes mínění patnáctiletého: náš táta nerozumí vůbec ničemu. K třicetiletému: půjdu se zeptat otce, co mi poradí. A nakonec k šedesátiletému: tohle já znám. To už říkával náš otec, když jsem byl malý.
Dá to práci, než se mladí dostanou přes puberťácký silácký postoj: Já Boha nepotřebuji, stačím si sám. A pak si lepí na zeď obrázky popzpěváků jako své idoly. - Já Boha nepotřebuji - říkají. Zato potřebují prášky na spaní a tablety na nervy.
Bohu sloužit odmítají a tak se dostávají do otroctví módních model a hesel.
My to víme, že Boha potřebuje každý. Že dokud ho nenajde, je neklidný, nervózní, podrážděný, bezcílný. Že jen z Boží perspektivy je život cílevědomý, jistý, radostný.
Že Bůh chce mít člověka jako partnera, jako spolupracovníka na svém stvořitelském díle. Že máme tedy tvořit, ne ničit a bořit.
Člověk žije plně teprve ve vztahu k druhým osobám, k lidem: "Kdo nemiluje, zůstává ve smrti" - říká stručně apoštol Jan (1 J,3,14).
Ukončeme dnešní úvahu závěrečným konstatováním: Smysl života nenajde člověk tím, že jej hledá.Smysl musíš svému životu dát. Je třeba být tu pro druhé. Žít v lásce a bratrství. Jednou větou: Pomáhat budovat civilizaci lásky.M y š l e n k y k r o z h o v o r u
Má život smysl ?
Život má tenkrát smysl, když celý svět má smysl. Každý pupen na větvičce má smysl, každý zákrut potoka, každý orgán v těle má smysl. Nejsou zvířata "neužitečná". Tím víc život každého člověka má smysl: jako součást přírody. Jako bližní pro bližního. Jako dítě Boží.
- Víra je veselost, která pochází od Boha (Jan 23.)
- Člověk se musí vzít pevně do ruky a něco se sebou udělat, aby se vůbec stal člověkem, aby zvládl zákruty života, aby dozrál v křesťana.O t á z k y d o s v ě d o m í
Jak budu víc pracovat na sebevýchově, rozvoji?
Jak budu pozorně uvažovat o každé kritice své osoby?
Jak budu lepším členem své rodiny?
Symbol: Veliká lampa na stojanu
"Je už konečně na čase, abychom se pořádně zamysleli nad sebou - kdo já vlastně jsem, - a nad smyslem svého života - kam jdu, jaký má můj život cíl." Tak jsme si to stanovili minule, a hned jsme hledali odpověď na první část otázky. Kdo jsem?
Odpověď zněla, že jsme spolupracovníci na stvořitelském díle Božím. Smysl své existence nenajdeme tím, že ho hledáme, ale tím, že ho svému životu dáme. Když jsme tu v lásce a bratrství. Když pomáháme budovat Boží království, civilizaci lásky.
Teď budeme hledat odpověď na druhou půli otázky: kam jdeme?
Starozákonní proroci mluví o podobných potížích, o jakých mluvil tuhle jeden pan farář v povzdechu: "Cožpak s hříšníky, s těmi to ještě jde. Ty mohu obrátit a napravit. Ale horší je to s těmi "spravedlivými" v uvozovkách. Ti chtějí napravit jen lidi kolem sebe.
Tohle je dnes běžná situace ve většině rodin. Rodiče chtějí pro děti to nejlepší, a děti k jejich mrzutosti hledají pořád kdesi cosi jiného, nechtějí poslušně capkat ve stopách rodičů tou nejsprávnější cestou. Mají na to právo, hledat si svou vlastní cestu životem? Mají právo takhle riskovat, že zabloudí?
Zeptejme se jinak. Existuje vůbec taková životní cesta, která by byla pro všechny ta jedině nejsprávnější?
Představme si to s pomocí mapy. Tuhle stojíš a támhle chceš dojít. Kolika cest je možno použít. Jedna je ta nejkratší - přímá dálnice: přefrčíš, ani nevíš jak. Jiná je zajížďka, ale jsou na ní dobří lidé, s kterými bude dobře pobýt. Která z cest je ta nejsprávnější? Jak pro koho, řekneš. Vidíš, je to podle gusta.
V životě to platí také tak. Osobní cesty mohou být různé, podle založení a vkusu každého člověka. Jen když se neztratí z očí hlavní směr - směr dobra - a konečný cíl - domov v náručí nebeského Otce.
Je to jasné: Každý člověk má právo hledat a volit si vlastní cestu životem. Ale dodejme: Rodiče a vychovatelé k tomu mohou být a mají být dobrými průvodci.
Nejen vlastní cestou životem, ale i vlastní cestou k Bohu máme právo jít.
Poslechněte, co vypravuje o tom hledání jeden z dnešní mládeže:
"Vyrostl jsem v katolické rodině. Pár roků jsem dokonce i ministroval, ale vážně jsem to s vírou nikdy nebral. Zjistil jsem to tak kolem šestnácti, když jsem se začal ptát po smyslu života. To jsem zjistil, že odpovědi víry mi nic neříkají. Proti Bohu jsem nic neměl, ale pro něj také nic. Bůh - to bylo slovo bez dalšího obsahu pro můj život. Nějaký čas to se mnou vypadalo, že mi náhradou za kostel bude hospoda.
Ale pak jsem se setkal s partou mladých katolíků. To ale byli jiní katolíci, než já. Živí, přesvědčení, sebejistí, ochotní kdykoliv pomoci. A také mi pomohli. Bez posměchu mým zaostalým názorům, bez pohrdání, že jsem dětinskosti považoval za křesťanskou víru. V jejich živé víře jsem začal tušit rysy živého Ježíše.
Ze strany této farní mládeže jsem necítil žádný nátlak, jak jsem se mu bránil dřív doma, u rodičů.
Brali mě jako hosta, který se sám rozhoduje, čeho se účastní. Často se mi však vracela myšlenka: Nebylo by lépe z této party odejít? Nebyl by lehčí život bez Boha? Je to svoboda nebo zátěž, žít jako věřící křesťan? Přátelé měli pro mou nejistotu porozumění. Netlačili na mne, ale jistě se za mne modlili.
Až jednou, bylo to po večerní mši, zůstali jsme ještě v kostele k chvíli společné modlitby a ve mně jako by se rozsvítilo velké světlo. Všechna nejistota, nejasnosti, byly tytam. "Bože, já už si svůj život bez tebe neumím představit. Svěřuji se cele tvé lásce" - říkal jsem z hloubi duše.
Nic už pak nebránilo radostné obnově křestního slibu. Teď jsem tedy křesťanem opravdu. Stále ještě hřešící, hledající, kolísající, - ale doufám, že už navždy Ježíšův učeník a přítel.
Nic nevadí, že se stále znovu přesvědčuji, že jsem víc učeň, začátečník, než zralý přítel. Přesto už mohu být užitečný jiným, vracet jiným, co jsem sám nedávno dostal.
Přivedl jsem potom do kostela dva kamarády na chvilku modlitby před svatostánkem. Poprvé jsem se měl modlit hlasitě, před nimi, veřejně, já. Měl jsem z toho napřed strach, bylo mi to nepříjemné, styděl jsem se. Teď už vím, že to Duch svatý v nás promlouvá, když se mu otevřeme."
To je vyprávění o hledání vlastní cesty životem z úst jednoho z vás, mladých křesťanů.
Jak dojdou víry jiní?
Každému posílá Bůh do cesty Syna - a ten nám ze všech křížů světa nepřednáší žádnou vědu, žádnou diskusi, ale jen se ptá máš mě rád?
Básník Paul Claudel si zašel jednou do kostela jen tak - pro inspiraci, pro náladu. A najednou si uvědomuje: To, co se tu hlásá, je pravda. - Utekl před tím z kostela, čtyři roky se bránil tomu Božímu oslovení, ale nakonec na to oslovení odpověděl, stal se živým křesťanem na celý život.
Takové Boží oslovení přichází ke každému. V různých dobách života, v různých situacích. Boží fantazie je nevyčerpatelná.
Jeden se seznámí s dívkou. Zamiluje si ji. Ona věří v Ježíše a jemu otevře oči pro víru.
Jiný dostane spolupracovníka, sympaťáka. Je věřící. Když se blíž poznají, začnou hovořit i o víře.
Stopaři trefí náhodou na kněze: Proč jste se stal knězem?" - "Přijďte k nám do kostela, možná že to tam pochopíte" - směje se kněz. Přišli a pochopili.
Vědecký pracovník si uvědomí, že má pravdu Einstein. když říká: "Ve vesmíru se všude projevuje Moudrost bez hranic. Pozorování přírody vede myslícího člověka k víře ve Stvořitele."
Jsou lidé, které přivede k víře kniha. Důstojník Ignác z Loyoly ležel raněný v nemocnici. Nudil se, chtěl aspoň číst nějakou napínavou knihu. Sestřičky měly jen "Život Ježíše Krista". Z knihy uslyšel hlas Ježíšův a stal se jiným člověkem.
Zažils i ty už někdy podobné setkání s oslovením Božím? Nedříme i v tobě hluboce křesťanský základ? Máš třeba dobré srdce a nedokážeš nepomoci, kde vidíš potřebu.
Bůh tě totiž nevolá k víře nějak proti tvé přirozenosti. Naopak, na to ti dal tvé dobré vlohy, dobré sklony a vlastnosti, abys z nich vytvořil krásnou křesťanskou osobnost. Ano, co ze sebe uděláš, to závisí na tobě. Když nechceš, najdeš vždycky dost důvodů, dost všelijakých "ne" - proti Boží nabídce. Ale Bůh nenutí. Jen nabízí. Jen zve. Když však Boží nabídku víry přijmeš, brzo začneš pociťovat, jak to celý tvůj život mění do krásy.
Povídal tuhle knězi jeden mládenec: "Otče, nezlobte se na mne, ale já se málokdy dostanu do kostela, málokdy se dostanu k modlitbě. Ne že bych měl něco proti Bohu, to vůbec ne, ale já mám stále program nabitý docela jinými věcmi. Já na náboženství nemám čas. Ale když mám náhodou volno, to do kostela zajdu, to tedy jo."
Kněz mu odpověděl, že o to právě jde. Že je už načase, aby na jeho programu byl nedělní kostel na prvním místě. Aby denní modlitba měla v pořadí důležitosti přednost. Aby pochopil, že vztah k Bohu je důležitější, než kdeco ostatní. A ještě lépe: že styk s Bohem, hovor s Bohem, není otázkou volného času. Že je možný kdykoliv a při jakékoliv práci či zábavě.
Ve Skutcích apoštolských (Sk 12,5a) čteme, jak byl Petr vyveden ze žaláře: "... v kobce se objevilo světlo, anděl udeřil Petra v bok a řekl mu: rychle vstaň..."
Nejprve zazářilo světlo. Ale Petr spal dál. Proto ho anděl udeřil v bok. Udeřil, to je trochu neandělské. Snad - ale anděl nebudil anděla, ale člověka. A člověk je duše - tělo. Proto zazářit je málo. Je třeba i udeřit, a pak teprve oslovit.
My, kteří vychováváme, víme už dobře, že světlo stačí jen těm, kteří bdí, ale ne těm, kteří spí. A slovo že nepohne tím, kdo je spoután řetězy netečnosti a lhostejnosti a lenosti.
My jsme přišli sem - to je dobrá šance, svědectví, že nejsme spoutáni, nejsme vězni.
Ale jsme mdlí, pohodlní, líní - podřimujeme.
Udeří nás v bok mocné slovo Boží, abychom otevřeli oči, abychom uviděli Světlo evangelia?
Abychom v tom světle povstali a šli radostně a chutě životem?
Pojďme o to společně prosit.O t á z k y k m e d i t a c i
- Každý má své plány a cíle - pro co žiješ ty?
- Jestli chceš, aby tvůj život měl smysl, musíš nejprve přijmout svůj život: sebe, prostředí.
- Ježíš nežil sám pro sebe, žiješ pro druhé ty?
- Nikdo nemůže žít jen sám pro sebe. Smysl dává životu radost ze služby druhým. Co děláme jim, děláme Pánu Ježíši.N á m ě t y k r o z h o v o r u
Není vinen křest nemluvňat, že je tolik papírových křesťanů?
Nebylo by lépe křtít až ty dospělé, kteří berou víru doopravdy a důsledně?
Křest je tak málo vinen jako převedení dědictví - majetku - na malé dítě. Tak jako tak si musí člověk v dospívání víru přivlastnit - vědomě ji přijmout - a o to nám půjde v této duchovní obnově.
Proč je a vždy bude obtížné být dobrým křesťanem?
Co vše se po dobrém křesťanu požaduje, co se od něj očekává:
Má vždy a všude - věrně plnit přikázání
- být ochoten pomoci,
- mít promyšlené a zralé názory,
- být charakterním a pevným člověkem,
- být laskavý, klidný a veselý,
- mít vzornou rodinu,
- být vzorný pracovník v zaměstnání,
- aktivně pracovat ve farnosti - ......
Jenže i u křesťanů platí: "duch je zajisté ochoten, ale tělo slábo."
Křesťanství je ideál, který dokážeme uskutečnit jen částečně, ale o který vždy znovu usilujeme.
Symbol: Velký nápis: V ě ř í š ?
Potkáváš se s lidmi, kteří prohlašují, že jsou nevěřící.
Potkáváš se s lidmi, kteří říkají, že "ono něco musí být".
Potkáváš se s lidmi, kteří říkají, že v Boha věří, ale na jejich životě to poznat není.
Potkáš i takového člověka, kterého se nemusíš ptát, jestli věří v Boha. Ono to z něj totiž přímo svítí a voní, že je to člověk věřící.
Jaká je tvá víra?
Proč vlastně nenajdou víru všichni lidé? Proč nezahlédnou všichni jas osoby Krista oslaveného?
Před několika lety vyšla kniha francouzského bojovného ateisty Augusta Ricardeta: "Hledal jsem a nenalezl jsem." Píše tam, jak hledal Boha - a jak žádného nenašel. Ta kniha vzbudila vlnu odporu. Copak je možné, aby nenašel Boha ten, kdo ho poctivě hledá? Copak se Bůh schovává právě tomu, kdo hledá upřímně?
Brzo nato vyšla v odpověď kniha spisovatele Carla Caretta: "Hledal jsem a nalezl jsem." A v ní píše:
"Milý bratře bez víry, viděl jsem titul tvé knihy: "Hledal jsem Boha, a nenalezl jsem ho." Připadáš mi jako člověk, který jde hledat les. Přijde k lesu, uvidí stromy. Nahmatá je, ale stále volá: "Já vidím jen stromy, les tu není žádný!" - Připadáš mi jako člověk který hledal vzduch. Rozhlíží se kolem sebe, hmatá rukama, ale pak zklamaně volá: "Vzduch jsem nenalezl - žádný není!"
Připadáš mi jako člověk, který se postaví před slunce, oslněn zavře oči a říká: Slunce není, nevidím je!
Ryba možná také nebere na vědomí vodu, ve které žije. Pták také asi nevidí vzduch, ve kterém létá. Ale kdybys vzal ptáku vzduch, rybě vodu, brzo by poznali, že jim schází.
Copak ti, bratře, nedošlo, že jsme na tom po dobu tohoto života, jako ty ryby nebo ptáci? Že si vzduch a vody všimneme až tehdy, když nám schází?
S Bohem je to také podobně: Zlo je tam, kde schází mezi lidmi víra v Boha Otce, který je Život. Zlo je tam, kde schází víra v Syna, který je Světlo. Kde schází víra v Božího ducha, který je Láska. Lidé se o Boha nestarají, dokud bez světla víry a lásky nedojdou na scestí.
Slyš, bratře! Ten Bůh, kterého nevidíš a nehmatáš, ten je ti blízko! Hledej očima svého srdce a najdeš ho jako já. Já ti mohu s radostí dosvědčit, že jsem Boha hledal a že jsem ho nalezl. Já v Boha věřím!
A protože věřím v Boha, věřím, že i můj život má smysl. A to je radost, kterou přeji i tobě, nevidoucí a nevěřící bratře!"
Tak píše Carlo Caretto. Nejen ve Francii, i u nás jsou lidé, kteří říkají, že nevěří v Boha. Říkají, že ateismus je vědecký a věřit v Boha že je pověrčivé. V romantické víře ve všemoc vědy ještě nedávno provolávali:
"My vysíláme své rakety až do nebe - a Boha tam nenalézáme. Naše věda nás osvobodila od náboženských pověr. My nebe za smrtí nepotřebujeme, my si je pomocí techniky vytvoříme zde na světě."
Mezitím však udělali zkušenost, že věda může být zle zneužita, a pak nedělá ze země nebe, ale smetiště jedovatých zplodin. Že zemi ničí, místo aby ji dotvářela. Že zneužitá technika vraždí, místo aby sloužila. Udělali zkušenost, že člověk bez víry pustne.
A tak dnes už slyšíme uváženější slova: Cituji ze sovětského časopisu Komunist: "Mnohé představy o náboženství a o jeho neslučitelnosti s vědeckým pokrokem dnes už pozbyly spolehlivosti. Je na čase tyto vnucené názory odložit a nahradit normálními civilizovanými vztahy k věřícím lidem.
Ano, politický ateismus se už dnes nestaví proti věřícím lidem tak bojovně. Ale kdo by neznal všude kolem sebe jiné ateisty, ateisty praktické. To jsou lidé, v jejichž každodenním životě mezi stolem a postelí, mezi prací a volným časem se Bůh prostě nevyskytuje.
Zpravidla nemají nic proti Bohu, ale také nic pro něj. Představa Boha v jejich životě prostě nehraje žádnou roli. Nikdy se s ním nesetkali, nikdy ho nezažili.
Jak je to možné? Je to tak především proto, že jim zakrněl pohled srdce. Neumějí se divit. Neumějí vidět dál, za věci, za hmotu. Neumějí se podivovat harmonii horské krajiny, smíchu dítěte, kráse lidské tváře. Nedovedou za tím vším zahlédnout velikost Stvořitele.
A co na to Bůh? Bůh se jim nijak nevnucuje, je diskrétní. Je diskrétní, protože je Láska. A pravá láska, ta je diskrétní vždycky. Drobnými znameními dává láska na vědomí, že o někoho stojí. U lidí třeba usmáním, pohledem, pozdravem na pohlednici, květinou. Jen taková diskrétní znamení respektují svobodu druhého, zda tu lásku bude opětovat.
Diskrétní znamení lásky Boží, ta tu jsou také. Krása přírody. Lidské srdce a jeho touha po lásce a radosti. Je tu i Ježíš. Z úst Ježíšových slyšíš, jak Bůh smýšlí. Z jednání Ježíšova vidíš, jak Bůh jedná. V Ježíši máš viditelnou podobu neviditelného Boha.
Ale i se znameními Boží lásky můžeš zacházet všelijak. Můžeš je přehlížet, můžeš je ignorovat. Ale můžeš na ně i odpovědět, přijmout je. Můžeš si uvědomit: Nejsem tu na světě jako výsledek slepé náhody, ale z lásky Boha Stvořitele. Je-li to tak, pak musí být nejvýš zajímavé, toho Boha poznat. Zažít ve svém životě jeho přítomnost, vliv, působení. Bible hovoří od první do poslední stránky o tom, že Bůh se nám dává opravdu zakusit. A teprv tímto zážitkem Boží blízkosti se staneš věřícím.
Tak. Teď se na chvíli zastavme a podívejme se každý na svou víru. Jak je to s mou vírou?
Slyšíme lidi říkat: "ztratil jsem víru", nebo: "našel jsem víru, jako by to byla nějaká věc, klíče nebo brejle, které se mohou ztratit a zase nalézt.
Jsem křesťanem zvykovým? Jsem křesťanem, který si "plní" své náboženské povinnosti tím, že odříká povinné modlitby? Nebo má víra dozrála z osobního přesvědčení, ze zážitku s živým Bohem? Jsem radostným křesťanem, který se rád nechá vést Božím Duchem?
Ale ono vlastně všechno to mluvení: já věřím - já nevěřím, je jen plané a neužitečné mudrování. To podstatné, o co tu jde, je schopnost nebo neschopnost uvěřit, že já, hříšný, lajdácký, chatrný člověk jsem milován Bohem Stvořitelem. Že Ježíš Kristus mne chce zachránit. Že Duch svatý mne chce vést.
To podstatné, je zda uvěřím v tuto Boží lásku a zda tuto lásku budu vděčně obětovat.
Svatý Pavel šel na sám kořen věci, když říkal Korinťanům: "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, nic nejsem."
To je jádro celé věci: Zda dovedu mít rád, nebo zda jsem sobec. Mám tedy o čem přemýšlet.
Pojďte si nyní upevnit svou víru rozhodným vyznáním: Já věřím v Boha....Bože, ty víš, jak má víra je kolísavá. Jednou se vyšroubuju do svatého nadšení, jindy se propadnu do nejistot úzkosti a pochybností.
Někdy se mi zdá, že můj život jako křesťana je stejně nesmyslný, jako život ateisty. Že moji bližní, kteří se o náboženství nezajímají, žijí často bezstarostněji a klidněji, než já, který si co chvíli dělám svědomí z toho nebo onoho, který se v každé nemoci nebo nezdaru ptám, co tím Bůh v mém životě zamýšlí.
Ale když se v kostele zaposlouchám do slov evangelia, když někdy jdu od svatého přijímání, když si doma otevřu Písmo s dychtivou otázkou, co mně osobně do mé dnešní situace Pán říká, tu mne někdy zaplaví radost z blízkosti a lásky Ježíšovy, kterou ateista nezná. Vždy znovu poznávám, že mne Pán pro mou malověrnost neodmítá, ale vychází mi znovu a znovu na pomoc.
Děkuji ti, Pane, že jsi se mnou, že mi posíláš dobré lidi, o které se mohu někdy opřít - a jindy zase že mohu podepřít já je.
Minule se nám zavrtával do svědomí natažený prst otázky: Věříš v Boha? Jaká je tvá víra? Odpověď byla prostá: míra mé víry v Boha je přímo úměrná míře mé vděčné lásky k Bohu. Největší překážou víry je sobectví.
Ale možná, že ti mezitím začaly tuto jasnou představu nahlodávat běžné námitky, a tys na ně musel pracně hledat odpověď.
"Nač tolik mudrování kolem víry? To je jedno, co věřím, hlavní je mít vůbec nějakou víru."
Není jedno, co jím, jestli jed na krysy nebo pudink.
Není jedno, jestli v kanystru je voda nebo benzin, když si do něj svítím sirkou. Falešná víra mě může stejně tak připravit o život - a to navěky.
"Všechna náboženství jsou v podstatě stejně dobrá"
Jedni uctívají všemohoucího Stvořitele, druzí krávu - je to jedno? Jedno náboženství říká odpusť, druhé říká oko za oko - je to jedno?
"Ať si každý věří po svém - proč jedna víra?"
Takhle to stačí u jídla - jeden má rád škubánky, druhý opékané buřty. Ale jak věřit v Boha - to stanovil sám Bůh: Kristus je ta cesta.
"Nebuďme tak nároční - trochu velkorysosti!"
Když se jedná o vážení pytle brambor, tam na nějaké hertepli sem nebo tam tolik nesejde. Ale když banka počítá zlaté mince, tu je už na místě náročnost. Čím je co cennější, tím náročněji se s tím zachází. Také u náboženských názorů jsou "velkorysí" jen ti, kteří si své názory příliš necení.
"Náboženství je soukromá věc"
Řekni raději: je to věc svědomí. Ty sám se musíš rozhodnout, nikdo tě nesmí k víře nutit. To však neznamená, že je to jedno, jestli uctíváš Boha nebo pověrčivý amulet. Jestli věříš v zákon lásky nebo v zákon pomsty a násilí. Zda zachováváš Boží desatero, nebo to lidské jedenácté: "dělej si co chceš, ale nenech se chytit."
Člověk je takový, jaký má obraz Boha. A řekne-li vám někdo, že v Boha nevěří, položte mu otázku, jak si představuje toho Boha, v něhož nevěří. Nejspíš mu potom můžete říci, že v takového Boha, jak si ho představuje on, nevěříme ani my.
Pokusme se vyjádřit, jak o Bohu mluví bible, a co by asi mohl vytknout Bůh lidským představám o něm:
"Já jsem Pán, tvůj Bůh. Já jsem vám poslal Syna, aby vám lidskou řečí a lidským životem předvedl, kdo J Á J S E M."
- A co vy jste ze mne udělali? Karikatury!
- Starce s bílým vousem. Dobráčka, kterého není třeba brát vážně.
Figurku z dětských pohádkových knížek.
- Dozorce, který zapisuje a pokutuje všechny přestupky svého zákona: Nebeského policajta.- Dávného Stvořitele, který kdysi způsobil Velký Třesk a dal přírodě zákony - ale dál se o nic nestará: Boha na odpočinku - v důchodě. Kaziče hry, který nepřeje lidem žádnou legraci: Morálního strašáka.- Zázračného činitele tam, kde si s něčím nevíte rady: Vycpavače mezer ve vašich vědomostech.- Předmět vašich diskusí, zda vůbec existuji a jak mám podle vás vypadat: Hádanku pro filosofy.Partnera vašeho kšeftování. Vy mi dáváte tu a tu pobožnost a já mám za to pohotově splnit vaši prosbu: Modlitbičkový automat. Říkáte Bůh - a myslíte své představy o mně. Čekáte, že se budu podle vašich představ řídit. Nevidíte, jak je to vaše chování ke mně absurdní?
Můj Syn volal, když umíral:
"Bože můj, proč jsi mne opustil?"
Vy byste měli volat:
"Bože můj, proč já jsem tě opustil?"
Stále se ptáte, kdo já jsem.
Slyšte to konečně: J Á J S E M V Á Š M I L O S R D N Ý O T E C
To je mé jméno provždy."
Tahle odpověď: "Bůh je Otec" stojí hned na začátku Kreda, protože je to ta nejdůležitější výpověď o Bohu. Pochopíme ji blíž, až když narazíme na nějakou lidskou představu Boha neotcovského a zamrazí nás z toho. Boží Syn nám dokonce zanechal krásný portrét podoby Boha, milosrdného Otce - v podobenství o Marnotratném synu. Promeditujte si je a naučíte se s novou vroucností říkat: věřím v Boha, Otce.
Bůh není Stvořitel na odpočinku. Jeho tvůrčí proces trvá dál. Působí stále v přírodě, tam mohu zahlédnout jeho moc. Mluví stále v Písmu svatém a ve svědomí člověka. Udržuje stále svou láskou veliký vesmír i malého človíčka. Jedná vždy jen z lásky.
Ale Bůh není jen Stvořitel - a na to také málo myslíme. Kdybych vám teď řekl, abyste si na papír napsali všechny představy o Bohu, které vás napadnou, bude tam asi: Stvořitel, Vševědoucí, Otec, a snad ještě Láska. Ale sotva tam bude Ježíš Kristus nebo Duch svatý, protože tajemství Boží Trojice hraje v našem životě pramalou roli. K naší škodě, vždyť právě v Synu vidíme a slyšíme Otce, vždyť právě Duch svatý je síla Otce a Syna, která nás probouzí k živému křesťanskému životu.
Není neštěstí, když si člověk udělá svou vlastní představu o Bohu. Neštěstí je, když jsou to představy špatné, pověrčivé, a když je začne považovat za jedině správné. Starý zákon bohatě zobrazuje vývoj lidských představ o Bohu.
Kniha Job je ilustrací, jak obtížně se nové představy proti starým prosazovaly. Byla tu víra, že nemoc, trápení, neštěstí, smrt, to vše že jsou Boží tresty za osobní hříchy postiženého. Jak bezbožně musel mezi konzervativci vypadat ten, kdo si dovolil tento názor prohlásit za nesprávný.
Nedostatečnost představ o Bohu trvá od dob Jobových stále. Představme si to podobenstvím: "Hudba sfér" Universa se hraje na "varhanách", které mají řekněme 50 oktáv. My z toho vnímáme jen několik oktáv uprostřed. Co je výš a co níž, to neslyšíme. Buďme si toho stále vědomi, když uvažujeme a mluvíme o Bohu, abychom zůstali pokorní.
My své představy o Bohu příliš snadno ztotožňujeme s představou pevné skály, statické nehybnosti, místo abychom si Ho představovali jako Život, jako stále proudící bystřinu, jako Dech - Ducha, který stále vane kde chce a jak chce. Který promlouvá dnes k nám jinak než mluvil v minulosti k našim otcům a předkům. On se vtěluje stále, v každé generaci. Je současníkem každé generace. Nebojme se proto změn, nových pohledů. I v nich je Bůh, nejen ve skalních blocích dogmatických formulací minulých generací. V každé době, v každé generaci vede Boží Duch člověka, aby pravdy víry vyjadřoval řečí a pojmy v té době srozumitelnými.
I každý z evangelistů viděl Ježíše po svém, očima své individuality, osobnosti. Mluvil řečí svého prostředí, ze kterého vyšel. A není to ke škodě, ale k obohacení, k větší plastičnosti podoby Ježíšovy.
A jak si představit Ducha svatého?
Napadne ti asi hned: Holubice, ohnivé jazyky. Jenže pozor! Kristus, ten se vtělil v člověka. Ale Duch svatý se nevtělil do podoby holubice nebo ohně. To jsou jen obrazné výrazy.
Duch svatý je v Novém zákoně síla, dynamika Otce a Syna.
Duch svatý je v nás přítomen - jako síla. Po Ježíšově nanebevstoupení s námi a v nás nadále zůstává jeho Duch.
Tak je to vše mezi Bohem a člověkem krásné.Bratří, porozuměli jste?
- Bůh hledá radostné spolupracovníky, partnery při tvůrčí práci.
- Ježíš nechce člověku tvrdě panovat, ale láskyplně pomáhat.
- Duch nechce člověka hypnotizovat, ale inspirovat, aby se rozhodl jít správným směrem.
V prvních křesťanských stoletích měla tato správná víra takovou sílu, že zbavila lidstvo představy, že císaři a vladaři jsou vtělení bohové. Správná víra v Boha dnes dá lidstvu sílu zbavit se pověry, že věda a technika jsou božstvem lidstva. Dá nám sílu k budování civilizace lásky nad civilizací vědy a techniky.N á m ě t y k r o z h o v o r u
Kde mohu ve svém životě zažít Boha?
- Už v tom, že tu jsem. Bez Boží vůle bych nebyl.
- V mém pocitu zodpovědnosti za druhé lidi kolem, za sebe sama.
Bez Boha - Komu bych byl zodpovědný?
- V mé nejhlubší touze po uznání, pochopení, bezpečí, lásce, štěstí. Tisíckrát byla ta touha lidmi zklamána, nenaplněna. A přece je stále živá. Moje touha směřuje nakonec k Bohu.
- V mém hledání smyslu všeho. Nejhorším trestem pro člověka je, když musí dělat práci, která smysl nemá. Poslední odpovědí, posledním smyslem bytí je Bůh.
- I v hloubi mé trpělivosti je základem Bůh. Že člověk se nezhroutí, nezoufá si, to proto, že na konci tuší ne propast nesmyslu, ale Boha.
- A konečně, v mé lásce je Bůh. On je původce i konečný cíl
nejhlubší lásky.
- Osobu poznáš podle toho, jak se projeví. Boha poznáš v osobě Ježíše Krista: Bůh je Ježíšův a náš Otec.
Co musíme věřit?
Jako v lidstvu vůbec i v církvi jsou dvě strany: jedni, co volají, že se světem i s církví to spěje k brzkému špatnému konci, a druzí, co soudí, že křesťanství - a tím i celé lidstvo stojí před velkou šancí.
Věřící je člověk, který svůj život staví na důvěře v milujícího Boha Otce, v zachránce Ježíše Krista, v Božího Ducha, který vede moudře životem. Víra, to je veliké ANO k životu.
Co k naší víře nutně patří? Jádro zjevení je v Apoštolském Kredu. V Písmu svatém je celý poklad Zjevení. Příroda, vesmír, je ilustrací velikosti a moudrosti Stvořitele.
A co učitelský úřad církve? Dobře že jej máme. Kdyby si každý vykládal Písmo po svém, bylo by tolik věr co lidí. Ale i věroučná rozhodnutí papežů a biskupů jsou vždy jen předběžná - podávají současné vědění a mínění. Např. ještě papež Pius X. vydal věroučné prohlášení, v kterém odmítal zvířecí předky člověka. Dnes už žádný papež a žádný biskup nevěří, že Adam a Eva byli stvořeni z hlíny bezprostředně.
Dnes se budeme zabývat něčím, co dělá mnoha mladým lidem potíže: modlitbou. Proč mají mnozí s modlitbou potíže? Zůstali při ní trčet v dětských botičkách - v odříkávání naučených modlitbiček. Kdo se nenaučí pořádně, dospěle modlit, ten se nemodlí vůbec a zůstane leda u pár udýchaných prosbiček: "Pane Bože, Pane Bože, dej ať..."
Ve Starém zákoně je mnoho krásných ukázek, jak se uměli modlit dávní Izraelité. Přečtěme si teď Dan 3,25.34-43.
Jedna moudrá řeholnice (Adriena Špýrská) napsala: "Teprve až se naučíš mlčet, budeš umět i mluvit. Co je třeba říci, dozraje jen v mlčení."
Učit se modlit to je cesta opačná. Cesta k mlčení a naslouchání.
Modlit se znamená nežít sám. Je to napojení na vesmírnou energetickou síť lásky Boha Otce Stvořitele. Mohu do ní dodávat v přemíře radostí a elánu, mohu z ní čerpat a být podepřen ve chvílích ochabnutí a únavy - když se na tu síť chci a umím modlitbou napojit.
Modlit se znamená, nežít sám - žít s Bohem a s láskou.
Nemodlit se - znamená žít sám - bez Boha.
Jak vypadá život bez Boha, to vidíte kolem sebe denně:
Je to život
v sobectví, velikášství, přecitlivělosti, nedůtklivosti, hádavosti, osamocenosti, v depresích, strachu, zbabělosti, hamižnosti, závisti, nenávisti, pomstychtivosti a násilí. Až po vraždy.
Lze to však říci i jedním slovem: život bez Boha, bez modlitby, to je život bez lásky. Ona totiž láska bez Boha je pouhá sebeláska: Já určuji, co považuji za lásku. Já určuji, jak mne má druhý milovat. - Tak se láska zvrhá v mrzoutský souboj. Známe to z rozhádaných manželství: každý z "milujících" partnerů hlídá svá práva, prosazuje svůj názor. Už ani nevzpomeneme, že milovat znamená pomáhat druhému, podpírat druhého, snažit se udělat život pěknější tomu druhému.
Člověk potřebuje Boha, aby žil jako člověk - stejně jako příroda potřebuje slunce. Bez slunce je neduživé, lidské tělo, bez Boha je neduživý lidských duch.
Člověk se potřebuje někomu vypovídat a svěřit, nemá-li život být bezútěšný a prázdný. Člověk potřebuje někde složit břemeno dne, dojít porozumění a útěchy. Zlé je, když to vše neumí najít v modlitbě, u Boha - protože u lidí to nenajde. Pouze Bůh může dát člověku pocit jistoty, přivést ho k pochopení smyslu životních událostí, ukázat mu konečný cíl života.
Mnoha mučivých problémů se uchráníme, když se naučíme o všem mluvit s Bohem. Když se naučíme dobře modlit.
Nedělej z modlitby žádnou vědu. Začni s Bohem hovořit tak přirozeně, jako dítě mluví se svým otcem. A důraz není na slově mluvit.
To začátečník má pocit, že tu musí podat pořádný výkon. Později pochopíme, že je to spíš dar shůry.
To na začátku stále o něco prosíme, co se nám zdá, že nutně potřebujeme. Později prosíme víc za jiné. Nakonec jen děkujeme a chválíme, protože už jsme pochopili, že Pán ví líp než my, co potřebujeme.
Na začátku bereme na pomoc naučené modlitby, modlitební knížky. Později se umíme modlit svými slovy a nakonec i beze slov.
To jen zpočátku považujeme delší modlitby za lepší. Jak zrajeme, objevujeme krásu střelné modlitby.
Zpočátku hledáme v modlitbě změnu. Později objevíme sílu opakování.
Zpočátku je pro nás důležité místo, postoj, čas. Během let se umíme modlit na kterémkoliv místě, kdykoliv, bez modlitebního postoje.
Zpočátku se nám zdá, že liturgická modlitba v kostele nemá nic společného s naší osobní modlitbou. Časem nám dojde, jaká síla je v liturgické modlitbě, která se stala modlitbou osobní.
Zpočátku si myslíme, že modlit se žalmy není nic pro obyčejného člověka. Jednoho dne objevíme, že žáltář je pramodlitbou všech věřících - i naší, když si umíme dobře vybrat žalm pro danou chvíli.
Zpočátku považujeme modlitbu a čtení Písma za dvě rozdílné věci. Pak objevíme, jaká kráse je číst Písmo meditativně.
Nikdy se při modlitbě neobejdeme docela beze slov. Ale někdy je nám dáno, modlit se i beze slov, a to je pak ta nejkrásnější modlitba.
Svatý Pavel vyzývá, abychom se modlili bez přestání.
(l Sol 5,17). Jak to myslel?
Náboženský život mnoha lidí je jaksi rozdvojený. Na modlitbu mají chvíli ráno a večer, v neděli při mši v kostele. V ostatní čas dělají svou práci nebo odpočívají. Chvíli s Bohem, chvíli sami, bez Boha. Není tady jedna příčina tak častých porouchaných nervů, únavy, úzkosti, - že právě při pracovní námaze jsme sami?
Správný duchovní život tuhle schizofrenii nezná: něco s Bohem, něco sám bez Boha. Křesťan ví, že Bůh je při díle vždy a všude. Bůh je při všem, co dělám a myslím. Záleží jen na mně, zda se o něj chci opřít jen někdy, nebo jestli chci jít celým životem, celým dnem s ním, pod jeho ochranou. Zda svůj život chci žít nerozdílně ve společenství s Bohem.
Poslyšte, jak o tom psala jedna věřící dívka svému chlapci:"Milý Karle, ptal ses mne, kdy a jak se modlím. Pokusím se ti to trochu popsat.
První myšlenka, s kterou začínám, když ráno o šesti zazvoní budík, je: "Díky, Pane, - dáváš mi den. Ráda jej beru." - Někdo by řekl, zač hned ráno děkovat, ale já myslím, že je toho dost: žiju, jsem zdravá, mám celý den před sebou - to není málo. Pak se modlím za toho, kterého mám z lidí nejraději - a za všechny lidi, co mám a nemám ráda. Nejraději bych si při tom chvilku klekla, ale tolik času mi většinou nezbývá. Tak se klidně modlím při oblékání a při mytí.
Kdy se modlím během dne? Každá událost, každý zážitek vyvolává odezvu, takže o tom slovíčko povím Pánu, poděkuji poprosím. Když nevím dál, ptám se. Když mne začne pokoušet hněv, zlost, začnu intenzivně myslet na něco hezkého, děkovat za to. Mám to tak napsané na lístku v peněžence: "Nenadávej, děkuj!" Večer se někdy dostanu do kostela na mši, na biblickou hodinu, to je krásné zakončení dne. Když to takhle nevyjde, sednu si chvíli aspoň doma, otevřu Písmo a prosím: "Pane, mluv ke mně." Já pak odpovídám, modlím se. Bývají to také krásné minuty.
A poslední chvilka modlitby je při svlékání a ulehání do postele. Vždycky mám zač prosit za odpuštění, vždycky mám zač Bohu děkovat.
Vidím, že jsem tak krásnou věc popsala tak suše. Ono se to nedá vypovědět. Ale dělej to také tak a zažiješ také to, co jsem neuměla vypovědět. Moc ti to přeju.Jana."Takhle to uměla popsat svému chlapci dívka Jana. Začněte se tak modlit a poznáte brzo i vy, co působí modlitba.
Když takhle necháme Boží lásku po celý den stále v sobě působit, to má účinky!Naše sobectví roztává, vytrácí se jako led na slunci. Náš krok je lehčí, mysl radostnější. V každém, koho potkávám, mohu sloužit Pánu. Vše, co dělám má novou hodnotu.
Naši dnešní úvahu o modlitbě bychom si mohli nadepsat:
"Od mluvení k naslouchání a k jednání."P o d n ě t y k d e b a t ě
Co s modlitbou na veřejnosti?
Jsou tam lidé, kteří modlitbu neznají. Není vhodná chvíle k poučovat je. Z ohledu na ně se modlíme bez vnějších znamení, tiše a nenápadně.
Co s modlitebními knížkami?
Nejsou-li ze sladkobolných časů, najdeš v nich nepochybně i krásné myšlenky, podněty k zamyšlení, k meditaci. Stejně tak texty dobrých písní. Založ si sbírku pěkných modliteb!
Proč se modlit v neděli společně v kostele?
Společně pracujeme, učíme se, jíme, hrajeme si - proč ne také společně Bohu děkovat, chválit, prosit?
Je to tak důležité téma, že mu věnujeme celou příští úvahu.
Od mluvení, k naslouchání a k jednání. Tak jsme si minule shrnuli naše úvahy o modlitbě. A na závěr jsme si slíbili, že celou dnešní úvahu věnujeme odpovědi na otázku, proč se máme v neděli modlit v kostele společně.
Teď se aspoň letmo ohlédněme: jaká bývá má účast na nedělních bohoslužbách? Jdu do kostela rád? Podílím se živě na všem, co se tu koná, nebo bývám pasivní a roztržitý?
"Oheň jsem přišel vhodit na zem,
jak bych si přál, aby už hořel!" - řekl Ježíš.
"Bůh přišel, aby uvolnil nadlidské síly lásky ve světě, a my jsme je zkrotili do podoby domácí
kočičky."
řekl v době koncilu jezuita Mario von Galli.
Dnes máme uvažovat o naší nedělní mši a o naší neděli vůbec.
V kolika rodinách se v neděli odbývá souboj mezi rodiči a dětmi: "Vstávej, abys nepřišel pozdě do kostela." - "Ale mami, mně se dneska nechce. Jdi sama." - "Když já, starší, vstanu a jdu, tak ty snad můžeš vstát a jít také." - "Ale jaký to má smysl, že tam musím povinně odsedět tu hodinu? Stejně tomu nerozumím. Nic tam rozumného nedělám. Akorát, že párkrát řeknu "i s tebou" - a to nevím proč a nač. Vždyť tam čučím jako divák na funusu."
A když se tenhle souboj přenese před kněze, tak kněz musí říct: "Já se ti nedivím, že nemáš ze mše žádnou radost. Co člověk nezná, jak to má mít rád? Teprve až si ujasníš, že v eucharistii se odehrává největší světové drama lásky, pak už se nebudeš ptát, jestli jsi povinen jít na mši - to pak půjdeš rád."
Ale mladí namítají: "Proč bych se měl snažit mši poznat a milovat? Snažím se poznat to, co je pro mne přitažlivé, třeba hezkou dívku. Ale nedělní mše mi připadá spíš jako stará bezzubá babička." -
Copak o to, naše církev je stará a její bohoslužba také, ale jsou babičky, které mají pro vnuky plné porozumění. Krom toho tato babička liturgie prodělala na koncilu omlazovací kůru.
Jiné přirovnání: Stojíš na mostě a pod tebou plyne mohutná řeka. Vznikla v horách z křišťálových pramínků, ty sbíhaly z hor a spojovaly se v potok a pak v řeku. Ta utvářela celou krajinu, jak do ní ryla údolí. A teď se ten mohutný tok valí k moři a nese s sebou i spousty kalu a nečistot.
Tak je to s církví a její liturgií. Začalo to událostí, která vzbudila úžas všech učedníků. Při večeři jim Pán odkazuje, aby na jeho památku jedli svátostný chléb jeho těla a pili posvátné víno jeho krve.
A oni to tak dělají. Napřed se scházejí tajně, po domech. Pak si mohou stavět velikánské chrámy. Je jich stále víc, mnoho. To pak musí hostinu Večeře Páně přizpůsobit prostoru a množství.
Dnes to dá trochu námahy, zorientovat se v tom tisíciletém toku liturgie, ale není to krásné téma pro schůzku farní mládeže? Je to tak těžké, přečíst si chytrou knížku o mši svaté místo nemužného skuhrání, že jí nerozumíš?
Vždyť nedělní mše v sobě má stále tu plnost ohně, kterým chce Ježíš zapálit svět. Vždyť je to šance k uslyšení Ježíše, k setkání s ním u jednoho stolu. K velikému osvobození od vlastní chatrnosti, když ti říká: Připoj se ke mně. Dodám ti odvahu k práci pro království dobra ve světě. Pro dílo osvobození všech lidí.
Mladí lidé si zpravidla také nevědí rady s přítomností Ježíše v chlebě a víně. Jak si to máme vlastně představit? Nějaký
Mini-Ježíš, schovaný v chlebě - to je přece nemožné!
Odpověď není tak složitá, jak se zdá. Má cosi společného s tím, co slavíme o vánocích: že Bůh se stal člověkem. Podle křesťanské víry je Ježíš Kristus přítomen jako Bůh nejen pod způsobami chleba a vína, ale vždy a všude." (Mt 28,20).
Kromě setkání s Ježíšem v jeho slovu - v Písmu svatém, - krom setkání v bližním, - můžeme přítomnost Ježíšovu zvlášť zřetelně zakusit ve svátostech. K nim náleží i Eucharistie. V ní je zmrtvýchvstalý Pán přítomen se svým božstvím i lidstvím.
Ovšem je tu háček. Svátostné setkání se uskutečňuje jen tehdy, když se člověk k tomu sám rozhodne.
Ještě zpět k tajemství svátosti oltářní. Když Ježíš řekl: "Toto je mé tělo ... má krev" - určitě tím nemyslel částečku svého pozemského těla a svou přirozenou krev. Vždyť stál před nimi zdráv a neporaněn. Chtěl spíš říci: to jsem já - jako dar pro vás. To jsem já jako Zmrtvýchvstalý.
Při proměňování chleba a vína dostávají mocí slova Páně hmotné věci nový význam: to, co normálně slouží tělu jako potrava, má nové určení - stává se pokrmem pro život věřícího. Je to dílo lásky, tajemství lásky, o kterém se nedá dobře diskutovat, ale tím lépe se dá slavit.
Liturgie je mluva symbolů (beránek, svíce, chléb, víno).
Jenže my jsme dnes znaky a symboly přímo zahlceni - od dopravních značek k reklamním poutačům v televizi. I dnes nás však některý symbol silně osloví: např. ostnatý drát jako symbol touhy po lidské svobodě a důstojnosti. Ale většinou to tak snadno nejde. Kdo chce pochopit smysl symbolu, musí se do něj ponořit, meditovat, zamyslet se nad tím, aby zahlédl hloubku jeho výpovědi.
Když se vám, mladí křesťané, zdá mše neživá, nezůstaňte při kritice. Hledejte, jak pomoci, aby byla živější, radostnější. Vždyť právě vy do ní můžete vnést mnoho charismat, duchovních darů vašeho mládí: fantazii, elán, schopnost nadchnout se, radostnou odvahu k novým věcem, jak je vidíte při bohoslužbách v živých farnostech.
Ono totiž volání po živé bohoslužbě je vlastně volání po živé farnosti, po živé víře.
Tuhle záležitost nikdo nevyřeší sám. To se musí dát konečně dohromady živá parta živé farní mládeže. Jen ve společenství s jinými je možné hlouběji pohovořit a prožívat svou víru.
Společenství kolem oltáře vás naučí touze, udělat něco víc z celé neděle. Aby to byl vrchol týdne. Aby to byl den zklidnění, den radostné pohody, den jasu. V kostele jsme odložili ustaranost, shon, neklid a odnesli si křesťanskou důvěru v Otce nad námi. A to je dobré. Protože jaká neděle, takový týden:
V přírodě platí, že z daru letního slunce
žije příroda v zimních měsících.
Mezi lidmi platí, že z jedné pěkné neděle
se dá žít v pracovních dnech.N á m ě t y k d e b a t ě
Nedělní povinnost jít na mši - je to v pořádku?
Proč nutí církev lidi k nedělní mši přikázáním? Není to trapné, nutit někoho, aby se setkal se svým Bohem? Není to jednání jak s nesvéprávným člověkem?
Vypadá to tak. Ale je v tom háček. Někdy se musí povinnost ukládat, navzdory právu na svobodu.
Když se otec několika malých dětí bezhlavě zamiluje do atraktivní mladice, řekneš snad: máš pravdu, rozveď se s manželkou, opusť děti. Jsi přece svobodný člověk?
Když vidíš mladistvého chlapce, jak okouší heroin, řekneš mu snad: jsi svobodný člověk, dělej si, co chceš?
Už je ti snad jasné: nutnost přikazování a ukládání povinnosti pochází od toho, že člověk netouží vždy jen po tom, co je pro něj skutečně dobré. Nedostatečná prozíravost je v povaze člověka. Okamžitá chuť se zdá zpravidla naléhavější, než skutečně důležité potřeby.
Podobně je to s nedělní bohoslužbou. V té chvíli se jeví pohodlnější zůstat v posteli, hrát si, proto tu musí stát rozhodný příkaz: teď je pro tebe nejdůležitější vyhledat společenství věřících, spolu s nimi děkovat, prosit, načerpat sílu a klid. Jdi do kostela.
Mladí lidé - často i děti - propadají už při drobných těžkostech náladám, jako by měl zaniknout svět. Ztrácejí často půdu pod nohama a jsou bezradní. Dřív to tak často nebývalo. Kde je vina? Jistě v celkovém přetížení (škola, rodinné problémy, hrozivá situace v přírodě i ve světě), ale i v nadměrné míře volnosti a svobody, kterou neumějí zvládnout a unést.
Spořádaný domov a přehledná pravidla hry jim mohou být jen k prospěchu. K tomu patří i církevní přikázání. Až člověk plně objeví, k čemu je nedělní bohoslužba, půjde tam sám a rád, už z vlastního rozhodnutí.
Jak může farní mládež přispět ke slavení nedělní bohoslužby?
Namátkou několik příkladů:
- Mládež si sama připraví a přednese přímluvy.
V jednom kostele dali mladí do kostela u vchodu knihu, kam každý může zapsat svou starost a prosbu. Jeden to pak shrne a při Přímluvách přednese.
- Jinde vymysleli při kostele nedělní školku. Pohlídají děti v době bohoslužby, aby mladí rodiče mohli být klidně a soustředěně na mši.
- Je možno si zavést debatní besedy po mši, kde se probírá právě vyslechnuté slovo Boží, kázání, různé dotazy.
- Jinde připravili spolu s knězem kázání ve formě rozhovoru: chlapec a dívka kladli střídavě otázky a kněz odpovídal. Poslouchalo se to daleko živěji, než obvyklý monolog kněze.
- Občas je pěkné uspořádat slavnostní obětní průvod (školáci
děkují květinou na konci školního roku. Hospodyně o posvícení a pod.)
Mnoho věcí může farní mládež dělat pro krásu nedělní bohoslužby, když nezůstane u plané kritiky a hledá, jak pomoci.
8. Mé plány - Boží plány se mnou
Možná znáte tohle staré židovské podobenství:
Vnouček rabína Barucha si hrál s kamarádem na schovávanou. Dobře se schoval a čekal. Když to čekání bylo už příliš dlouhé, vylezl a zjistil, že ho kamarád vůbec nehledal a odešel. S pláčem si šel chlapec stěžovat dědečkovi na špatného kamaráda. "Vidíš," řekl dědeček "i Bůh si takhle stýská: Schoval jsem se a nikdo mne nechce hledat."To Boží inkognito je možná dnes jinačí, než bývalo v dřívějších dobách, ale k nalezení je Bůh stejně jako tehdy.
Nedejte si namluvit, že v dnešní době jsou lidé méně věřící. Vy sami víte, kolik statečnosti je potřebí, když jsi jediným ve třídě, který chodí do kostela. Nejsme méně věřící, méně stateční. My dnes jen neumíme o své víře mluvit, neumíme ji klidně obhájit. Jsme bezradní a cítíme se často osamělí. Neumíme dost dobře vidět Boha ve všedních událostech všedního dne, neumíme Boha hledat. Ano, hledat, protože náš Bůh je Bůh skrytý, který chce, abychom ho hledali a nalézali s velikou radostí.
Proč tolik mladých lidí končí dnes u alkoholu, u drog, v kriminále? Po odpovědi nemusíme nijak pátrat, je zřejmá: Nenalezli smysl svého života. Jejich bezradnost a bezcílnost je následek toho, že nenalezli Boha.
Každý automobilista se musí naučit základní obsluze svého auta. Každá babička zná, co potřebují její květiny za oknem, aby si pěkně kvetly. Jen mladým lidem, kteří začínají žít, někteří vychovatelé namlouvají, že návod k použití od "výrobce" lidského života - desatero božích přikázání - znát nepotřebují.
Křesťan nemá žít bezcílně jako živočich. Křesťan si svůj život může slaďovat s Božími plány.
Ve Starém zákoně čteme, jak na prahu zaslíbené země rozvíjel Bůh před Izraelity základní plán života Božího lidu. V jádru to platí na prahu života i pro každého dnešního mladého člověka:
"Hle, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo. Budeš-li milovat Hospodina, svého Boha, chodit po jeho cestách a dbát na jeho přikázání, budeš žít. Hospodin ti bude žehnat. - Jestliže však se tvé srdce od Boha odvrátí, dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům, nebudeš dlouho živ, úplně zanikneš.
Předložil jsem vám život i smrt, požehnání i zlořečení. Vyvol si tedy. Na tom záleží tvůj život a délka tvých dnů." (Dt 30,15-20).
Takhle mluví slovo Boží, zapsané někdy před třemi tisíci lety. A jak to cítí a prožívá dnešní člověk?Mladí křesťané si kdesi napsali na farní vývěsku toto:
"Mládí je problém grandiózní.
Kdekdo dnes křičí, všude to zní:
mládež se kazí čím dál více!
Kdo jí dal k tomu propozice?
Kdo jí dal špatné dobrozdání?
Kdo jí dal název chuligáni?
Kdo ji strh z cesty do močálu,
do nocí opilých s konci v žalu?
Boha jste škrtli ze slovníku -
toho, jenž Tvůrce je všeho vzniku,
toho, jenž k dobru vedl radou,
toho, jenž zemřel ubit zradou.
Boha jste mladým lidem vzali,
jakou náhradu jste nám dali?
Člověk, jenž vyšel z Boží dlaně,
sám k smrti sobě ková zbraně.
Proč vlastně člověk ještě žije,
když věčnost je jen utopie?
Proč dobře žít, chránit se hříchu,
proč víru mít a neznat pýchu?
Vždyť nebude-li zmrtvýchvstání,
nebude ani účtování.
Však pozor, otče, máš-li dítě,
musíš je střežit na úsvitě.
Večer je pozdě řvát a lkát,
že ze synka je darebák.
Pohlédni dříve na oblohu
než uloupíš své dítě Bohu.
Život bez Boha život není
to je jen bědné živoření."Jsou lidé, kteří se honí za kdejakou zdravotní radou z časopisů, shánějí zdravotní čaje a diety. Čím se na soudu Božím jednou omluví, že na návod ke správnému životu od samého Stvořitele nedbal? Je snad příliš náročný a neproveditelný? Je příliš komplikovaný, nesrozumitelný? Není. Z knihy Deuteronomium jsme před chvílí slyšeli: "Mé příkazy nejsou pro tebe nepochopitelné, ani vzdálené. Mé slovo je ti velmi blízko -- je ve tvých ústech. Je ve tvém srdci. Hleď tedy, abys je dodržoval."
Jestli se v této duchovní obnově naučíme Božímu hlasu naslouchat, jestli se naučíme důvěřovat vedení Božího Ducha, jestli se naučíme obracet se svými starostmi a nejistotou k Bohu se stejnou důvěrou, jako se dítě obrací ke svému otci - pak zažijeme divy Boží pomoci.
Věřte, mnoha mrzutostí se uchráníte, mnoha depresí se uchráníte, když se naučíte každou starost svěřit s důvěrou Bohu. Ne jako pasivní tvorové, kteří své povinnosti svalují na druhé. Ale jako děti svého Otce, jako učedníci svého Mistra.
Ovšem tenhle postoj Otcova dítěte, Mistrova učedníka, musíš zaujmout ty. Ty sám, osobně, se musíš rozhodnout, koho chceš uznávat za svého Mistra. Ježíš se posluchačům nijak nevnucoval. Ani dnes neláká své učedníky žádnými sliby, přemlouváním. Říká: "Jestli mi věříte, zůstaňte, - nebo jděte." V nebi jsou samí dobrovolníci - nikdo tam nepřijde z donucení.
Ty sám se musíš rozhodnout, jestli chceš žít svůj život bez Boha nebo s Bohem.
Jako pomůcku k tomuto rozhodování nám Bůh dal tři knihy života: Přírodu, člověka a bibli.
- Ke čtení v knize přírody jsme byli vybaveni zvědavostí, kterou nás podněcuje k dívání, zkoumání, pozorování. Byli jsme vybaveni schopností divit se složitosti všeho bytí. Byli jsme vybaveni schopností žasnout nad moudrostí v živé i neživé přírodě. Byli jsme vybaveni schopností smát se radostně při poznání, jak veliký a dobrý je náš Bůh.
- Pak je tu druhá kniha poznání: člověk. Pozorujeme, jak k dokonalému aparátu těla přistupuje Boží obraz - duše, osobnost, charakter. Jak velké výkony může podat člověk svým intelektem, rozumem. Jak velké věci může dokázat svou pevnou vůlí, když je motivován správným cílem. Jak veliká věc je jeho lidská svoboda, kterou se může zbavit překážek, které mu znesnadňují konat dobro.
Třetí kniha poznání je bible, zjevené slovo Boží. Je plná vyprávění o osudech člověka. Je to dopis od Otce mně i tobě adresovaný, pravá kniha života.
Když tu knihu života začneš číst, nikdy s ní nebudeš hotov, protože jen postupně budeš stále hlouběji chápat, proč Ježíš to a ono řekl, udělal. Ale tvá pochybnost a nechápavost nebude žádná světová premiéra. Vždyť už sama Ježíšova Matka lecčemu nerozuměla, leccos nechápala, ale uchovávala jeho slova ve svém srdci. Teď už rozumí všemu. Ty také budeš.
Zatím žij podle toho, co jsi z Ježíšova evangelia pochopil. I kdyby to bylo jen docela málo. Ale žij z toho!
V evangeliu poznáš, jaké jsou Boží plány s tebou: "To je vůle Otce, aby každý, kdo vidí Syna a uvěří v něj, měl život věčný."
Stojí to za to, přestat už žít vlažně. Stojí za to přestat být křesťanem jen na půl úvazku, jen v neděli v kostele.
Stojí za to, hledat podobu dnešního křesťanství v dnešním světě, ve svém každodenním životě. Ptát se, jak by chránil ohroženou přírodu svatý František dnes. Jak by se dnes ujímala polosirotků z rozvrácených manželství svatá Alžběta, svatá Anežka Česká? Jak by dnes debatoval s marxisty a ateisty svatý Tomáš Akvinský?
Stojí za to, usilovat o sladění našich životních plánů s Božími plány. Hned. Dnes.
Náš Pán nám říká: "Jdi ještě dnes a pracuj na mé vinici."P o d n ě t y k d e b a t ě :
Co je to věčný život? Klidně bych se vsadil, že devadesát ze sta křesťanů si myslí, že je to až to, co přijde za smrtí, na "onom" světě. Je to nedorozumění. Věčný život, to je trvalý život. Ne až za lidským časem, ale už v něm, už teďka.
Je to otisk věčnosti v současné chvíli, jak se o tom píše v evangeliu: "To je věčný život, aby poznali tebe, Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista." - V tom momentě tedy, kdy člověk naváže styk s Bohem, začíná se jeho věčný život.
Život pomíjející a život věčný nejsou tedy dva úseky, které následují po sobě, ale dvě vrstvy, které jdou nad sebou a spolu. Ne že by ten tělesný život byl špatný, to ne. Ale je to málo. Člověk je víc než trávení a zažívání a užívání. Takový život brzo upadá v nudu a omrzelost. Lidsky žije, kdo se podílí na Božím stálém tvoření světa, kdo pomáhá božímu Království dobra.
Tenhle život, život spolu s Bohem, ten nám smrt nevezme. To je základ naděje a optimizmu věřícího člověka.
V mládí nehraje tato myšlenka tak velkou roli, ale čím je člověk starší, tím pozorněji naslouchá zprávě o životě navěky, tím víc se na něj těší. Když umíral francouzský básník Charles Peguy, ptali se ho přátelé, jak mu je. Odvětil: "Jsem velmi zvědavý na život v Bohu. Moc už se na to těším!"
Vidíte, zná-li člověk smysl a cíl svého života, nebojí se ani smrti.
Co se myslí tím, že někdo je křesťanem jen "na půl úvazku"?
Křesťané naplno jsme právě tak v neděli v kostele. Ale ve všední den? Kolik je hodin, které prožíváme zcela bez Boha, stejně jako naši nevěřící sousedé.
V neděli slavíme radostnou bohoslužbu před tváří Páně, ale sotva vyjdeme kostelními dveřmi ven do všedního světa, zůstáváme bez spojení s Bohem. Do naší denní práce, do debat při svačině, do nervozity nad uplakaným děckem, do chvíle společné zábavy nedosáhne nic, co jsme prožívali ve zbožných chvílích v kostele.
Cítíte to také tak? Také vám to vadí? Není přece možné být věřícím jen určitý počet hodin týdne. Buď jsme křesťanem vždy a všude, nebo vůbec ne.
Dnes už nikomu nestačí jen kostelní zbožnost, potřebujeme zbožnost uprostřed dnešního světa, všude, kde žijeme. Dnes nevystačíme s křesťanstvím na půl úvazku. Buď - anebo.
9. Život s církví - církevní rok
Když jsem jednou navrhl mládeži debatu o církvi, ozvala se podrážděná reakce:
"V kredu se mluví o církvi svaté, ale nejsou dějiny církve spíš hříšné než svaté?"
Je to tak? Církev Kristova svatým společenstvím je, ale křesťané jsou hříšní. Mezi apoštoly byl na dvanáct jeden zrádce. Jedenáct zbabělců bylo na dvanáct apoštolů. Jedna ku dvanácti, dvanáct ku jedné. Jaké procento zrádců a zbabělců je dnes mezi námi? Bůh ví.
Ano, bylo při šíření křesťanství mnoho násilí.
Byly mnohé náboženské války.
Byla hrozná španělská inkvizice.
Bylo hrozné pronásledování a upalování čarodějnic.
Kolik pohanství zůstalo dodnes v tak zvané křesťanské Evropě.
Ale nikdo nemá právo, aby se nad zlořády minulosti i současnosti pohoršoval, pokud nepřidá ruku ke společnému úsilí o vyléčení lidí z pověr, z kultu násilí.
Známe vyprávění Pána Ježíše o ženě hříšnici. Podle židovských zákonů měla být hned na místě ubita kamením.
Ale napřed ji vedou k Ježíšovi. Ne, aby ji zachránil, ale aby zabili s ní i jeho, jestli k ní projeví soucit.
Ježíš mlčí. Nezačíná plamennou obhajobu, nehledá mezery v zákonech, neodvolává se na lidská práva. Pak řekne jen jedinou větu: "Kdo z vás ještě nikdy nezhřešil, ten ať po ní hodí kamenem." A zákoníci se jeden po druhém vytrácejí.
Ježíš ženě zachránil život. Ale dělá pro ni víc. Odpouští jí její hříchy: "Ani já tě neodsoudím. Můžeš jít. - Ale víc už to nedělej," - říká jí. Otvírá jí dveře nového života.
Takhle se chová Ježíš ke všem hříšníkům. Mezi lidmi, kteří ho doprovázeli za jeho života, bylo mnoho obrácených hříšníků a hříšnic. I dnes je tomu tak. Kristova církev je bratrstvo hříšníků. Hříšníků, kteří přijímají z ruky Ježíšovy nabídku nového života.
Na stránkách Starého zákona se setkáváme s jiným vztahem k hříšníkům.
Nemálo lidí počalo číst bibli a po krátku ji opět zavřeli, šokováni tvrdostí Boha proti hříšníkům a pohanům.
Bible totiž doprovází boží lid ve vývoji jeho představ o Bohu. Poznání Boha v lidech roste jen pozvolna. Od lidských představ je dlouhá cesta k plnému zjevení v Kristu.
Někdo by řekl: Tak já tedy Starý zákon přeskočím a začnu hned číst Nový zákon. Nebudu s tím starým ztrácet čas. Jenže to tak nejde. Poznání Boha šlo touto cestou a i ty jí musíš projít.
Čím lépe poznáš Starý zákon, tím líp budeš chápat Nový. Čím trpělivěji budeš putovat Deuteronomiem (5.Mojž.), tím lépe porozumíš evangeliu. Čím důvěrnější ti bude Izaiáš, tím zřetelněji ti vystoupí postava Ježíšova z Evangelií.
To se týká i Božího postoje k hříšníkům. Čím lépe budeš znát, jak tvrdě zacházeli Izraelité s hříšníky v dobách Starého zákona, tím víc se budeš umět radovat nad Ježíšovou slitovností.
A budeš schopen odhalit i v sobě starozákoníka, který také - jako žalmista - touží často po co nejpřísnějším potrestání přestupků zákona: "Ach, Bože můj, ničemy pozabíjej!" (Žalm 139,19).
Čím primitivnější jsou náboženské představy, tím neúprosnější jsou lidé ve vyhlašování trestů proti přestupníkům.
Člověk, který se rozhodne, že bude svatý a dokonalý, začne být zpravidla zuřivý proti tomu, kdo se na tu cestu nevydá s ním.
Začteme-li se my křesťané do svých náboženských dějin, najdeme tam mnoho takových, kteří ze samé zbožnosti dovedli spoustu lidí rozčtvrtit, ubít, jen proto, že nebyli dost rychle ochotni převzít jejich názory.
Ještě dlouho bude znít křik člověka, starého Adama: "Smrt hříšníkům!"
Jen Ježíš, nový Adam, má odvahu postavit se proti tomuto křiku.
Jen Ježíš má odvahu říct: "Slyšeli jste, že bylo řečeno starým: oko za oko, ale já vám říkám..." Kdo pochopí Krista, přestane věřit v trest smrti jako v nejsilnější lék proti zlu, přestane mluvit o obranné či svaté válce, protože ví, že každá válka je hrozná. Začne věřit v sílu nenásilnosti. Začne věřit Gándímu, Martinu Luteru Kingovi, arcibiskupu Romerovi.
Začne věřit v kříž: břevno vzhůru má pomáhat nalézt Boha. Břevno vodorovné mu ukazuje k bratřím po celém světě, k lidem, k nimž se Pán milosrdně sklání. Milosrdnost, to je to největší, co se o Bohu dá vůbec říci: "Milosrdenství chci, ne oběti!" Na této větě si můžeš ověřit, kolik máš opravdu ducha Ježíšova.
A co je důvodem k tomuto postoji Ježíšovu? Proč tato láska ke hříšníkům? Protože hříšník je nejubožejší ze všech lidí. Je nejnemocnější ze všech nemocných.
Co je chudoba člověka proti nahotě duševní? Co je nedostatek chleba proti nedostatku lásky? Bezmocná je bída násilného, krutého člověka. Bída zpustošeného drogami nebo neřestí.
Čím blíže je člověk Bohu, tím je šťastnější. - Čím je vzdálenější, tím je ubožejší. Kde je domov pro lakomce? Kde radost pro zrádce? Kde je jistota a spolehnutí pro toho, který nevěří, nedoufá, nemiluje?
Proto se dá duch evangelia shrnout do vyprávění o Ježíši a ženě hříšnici. O Otci a marnotratném synu.
Dnes je tu Ježíšova církev, která novým a novým generacím křesťanů zpřítomňuje, hlásá a znázorňuje ducha Ježíšova.
V průběhu církevního roku nám připomíná světce - lidi, kteří pochopili něco z evangelia - a změnilo to celý jejich život.
Život světců, to jsou jakoby obrazné ilustrace evangelia.
A ještě jednu velkou službu nám církev prokazuje v průběhu roku: Je to okruh svátků, který vytváří rok spásy. V těchto slavnostech a svátcích jsou pravdy víry o Bohu zjevnější, než když bychom o nich jen četli v bibli. Slavení může slovo a myšlenku prohloubit, přiblížit, oživit. Z mluvení o Bohu se stává mluvení s Bohem. Ovšem je při tom třeba, aby tradiční liturgické formy byly srozumitelné, aby se stále znovu oživovaly.
Farní společenství při nedělní bohoslužbě, to je viditelná církev. Církev ne jako představa skupiny úřadů ve Vatikáně. Je to místní církev. Církev svatá i hříšná, církev poutníků na cestě. Církev, která mi stále připomíná, že Bůh mi dal život a má se mnou zcela určitý záměr: "Jsi můj, já jsem tě vykoupil!" slyšíme Boží volání při četbě Izaiáše (43,1).
Zde, při bohoslužbě si uvědomujeme: Jsem dítě Boží. Bůh mne chtěl, abych žil. Dal mi vlohy. Nebudu nijak méněcenný ve srovnání s jinými, když rozvinu a budu používat ty vlohy, které mi Bůh dal.
Je tu farní společenství, které mě zve jako přítele, kamaráda, abych nešel sám, ale společně s jinými cestou za Ježíšem.
Poslechni si, co o místní církvi, farním společenství napsal jeden mládenec:
"Vyrůstal jsem ve věřící katolické rodině. Vzpomínám, jak jsem prožíval své první svaté přijímání, jak jsem rád ministroval. Má dětská víra byla dobrá a živá.
Ale tak kolem čtrnácti let se začaly hrnout jiné zájmy, záliby, zábavy. Víru v Boha jsem výslovně neodmítal, ale podle ní jsem nežil, - tak jako ostatní kamarádi na lesnickém učilišti.
Díky Bohu, že to tak nezůstalo, že jsem nezůstal při tom úzkém sobeckém životě člověka, který se zajímá jen o svou zábavu, o své záliby, jen o sebe.
Po návratu ze školy jsem objevil v našem kostele partu mladých lidí, kteří vědomě dali svůj život do služby Božího království dobra a pokoje. Jako lesník vím, kolik ochrany a péče potřebuje příroda, abychom ji nezničili. A mezi farní mládeží jsem se dověděl, že stejně ohrožený je i člověk. Že potřebuje také ochranu a pomoc, aby se naučil žít, milovat, aby si založil spolehlivou rodinu, aby se stal oporou jiných.
Teď to vím. Co by člověk nikdy sám nezvládl, to je k zvládnutí v dobré partě farního společenství, v dobré partě, vedené Duchem našeho Pána Ježíše."
Jako Ježíš zachránil život ženě hříšnici, tak Ježíšova církev zachraňuje život každému z nás. Ale všechna síla svátostí církve, křtu, biřmování, se uvolňuje a stává účinnou teprve ve chvílích osobního "ano", osobního souhlasu, otevření se této milosti. Proto se jí musíme denně otvírat, přijímat ji.
I dnes tu stojí na konci naší úvahy přímá otázka: Co říká to, co jsem tu dnes slyšel, mně osobně? Jak na to odpovím, co budu dělat, abych odklidil nepořádek a přihlásil se mezi učedníky Pána Ježíše?N á m ě t y k h o v o r u
Má se církev plést do politiky?
Křesťanství se musí projevovat, uskutečňovat v každodenní práci, v denním životě: "Buďte činiteli slova, ne jen posluchači! (Jak 1,22). Kdo nejedná jako křesťan v práci, v kuchyni - ten není křesťan ani v kostele.
Církev se tedy "plete" do veřejných věcí tím, že vychovává dobré lidi, dobré občany. To je správná "politika" církve.
A pak je tu i nesprávná politika - to když se církev, kněží, věřící, stanou přisluhovateli politických ideologií. Církev nemá být přisluhovatelkou panujícímu režimu. Je povolána sloužit Kristovu království spravedlnosti, lásky a pokoje.
Ježíš hlásal chudobu - církev je bohatá
Ano, v kostelích jsou poklady, ale jejich cena je víc umělecká, než materiální. "Zlaté" kalichy a jiné bohoslužebné nádoby jsou ve skutečnosti měděné - jen pozlacené. Vzácnost rouch je v pečlivé lásce řeholních sester, které je vyšívaly.
A hmotný majetek Vatikánu, farností? To není osobní. Tolik chrámů potřebuje údržbu. V závěti papeže Pia X. stálo, co platí o mnohých služebnících církve: "V chudobě jsem se narodil, skromně a chudě jsem žil, chudý umírám." A nádhera kostelů? Kdekdo si pilně zvelebuje a vylepšuje byt, koupelnu, chalupu - proč by si křesťané neměli krášlit svůj chrám, pokud při tom nezapomínají na chudé a potřebné mezi sebou?
Po první světové válce zněla na schůzích hesla: Zabrat bohatství církve a dát chudým, lidu. V Rusku byly zrušeny tisíce kostelů, jejich "poklady" převzal lid, ale kdo z toho měl jaký užitek? Lid nezbohatl a národ nenávratně ztratil umělecké památky nedocenitelné hodnoty.
Když už pamatovat na chudé - víte kolik cigaret se denně u nás vykouří? Já to také nevím, - ale v Západním Německu je to prý 16 milionů kusů. Denně! Kolik se vydá na krášlící prostředky, za luxusní auta, za luxusní sportovní nářadí a oblečení? Bylo by na čem šetřit pro chudé, jen chtít - a nemusí se kvůli tomu bořit starobylé chrámy, ničit umělecké církevní památky.
Roku 258 stál jáhen Vavřinec před soudem pro zločin křesťanství. "Vydej státu poklady církve!" kázal policejní prefekt. "Těch je mnoho, v rukách je neunesu - dejte mi povozy!" - Přivezl povozy plné římských žebráků. - "Zde jsou uloženy poklady církve."
Církev byla vždy proti pokroku
Všimni si, že toto vyčítají církvi nejhlasitěji právě ti, co jí mají stejně za zlé, když provede nějakou obnovu, reformu.
"Proč nejde církev s dobou?" - říkají, ale když farář přijede v novém autě, brblají, že Ježíš jezdil na oslu a stačilo to.
"Není dost podnikavá a čilá" - vytýkají církvi, ale když začne sbírat peníze na nějaké dílo, mají jí to za zlé.
"Kněží by se měli starat víc o staré a nemocné" - říkají, ale když k nim chce jít, dozví se u dveří, že babičce už je lépe, a brzo přijde do kostela sama.
"Proč kněží žijí v tom nepřirozeném celibátu" - říkají - ale pohoršují se hned, když vidí kněze v rozhovoru s nějakou mladou ženou.
"Kněz se má zajímat o to, co se děje kolem něj" - říkají. Ale když ho uvidí sedět v kině, brblají: "To nemá nic lepšího na práci?"
"Já už jsem zažil tolik švindlů, že už nevěřím ničemu!" - Kdyby to byla pravda, musel by ses oběsit, nedalo by se žít. Věříš pekařovi, šoférovi autobusu, hlasateli v radiu, když hlásí čas. Někomu věříš - přemýšlej tedy, komu nevěříš a proč.
Už je za námi víc jak polovina naší duchovní obnovy. Jak jsme ten čas využili? Jak se v nás rodí nový člověk - nový křesťan? Nebo jdeme ještě stále slepě po starých cestách?
V kterýchsi novinách se objevil inzerát:
"Hledá se č l o v ě k mezi pěti miliardami.
Velikost a vzhled, výše úspor a typ auta - nejsou důležité.
Nabízí se zajímavá činnost.
Požaduje se víc naslouchat než mluvit,
víc chápat než posuzovat,
víc pomáhat než kritizovat.
Není záruka na vděčnost.
Hledá se n o v ý č l o v ě k - hledá se křesťan.
Jestli se cítíte schopen k této práci,
přihlaste se co nejdříve u nejbližšího bližního."Ano, dobrý člověk je všude hledaný. Proč je však kvalitních lidí tak málo? Proč tak málo lidí dozraje ve vyrovnanou osobnost, dobrého křesťana? Asi proto, že je tak mnoho dětských nemocí, které vývoj člověka pokřiví.
Jak negativně může pokřivit s t r a c h .
- Strach o zdraví - vychová hypochondry. Ti škodí sobě. Druhým jsou
k smíchu. Jinak jsou k ničemu. Vyčerpávají se stálým sháněním zdravotních rad, receptů,srkáním čajíčků. Žijí jak ve skleníku.
Není v tobě kousek toho hypochondra?
- Strach z lidí - vychovává podezíravce. Ti jsou nebezpeční,
protože škodí nejen sobě, ale i druhým. Stále si na někoho stěžují, stále někoho podezírají, stále se cítí ohroženi. Odmítají i přátelskou pomoc. Ze všech si dělají nepřátele.
Jak ty? Vyhubils už v sobě důkladně tohoto podezíravce?
Stejně jako strach, pokřivuje člověka i s o b e c t v í .
Sobci promarňují své životní šance jednu za druhou pro samé chytračení, aby se neošidili. Znají a cení jen svou chrobáčí kuličku. Umírají v pusté světnici jako lakomci se štůskem peněz ve slamníku.
Je i ve mně něco ze sobce?
Jiné pokřivení působí p o h r d a v á k r i t i č n o s t.
Co dělá druhý, je vždy nějak špatné. Hledají, až chybičku najdou a posměšně zveličí. Tihle věční rejpalové se stávají nesnesitelnými lidem kolem sebe - a nakonec i sami sobě. - Z nich se rekrutují mnozí sebevrazi.
Jak je to s mou kritičností? Dovedu ji držet ve zdravých mezích?
Přiřaďme si k těm charakterovým pokřivencům i u s p ě c h a n c e .
To jsou lidé, kteří na sebe zapomněli. Znají jen práci. Štvou se z práce do práce. Štvou se neradostně, protože když dělají jedno, už mají před sebou, co vše je ještě potřeba udělat dalšího. Chvilku pro sebe si neudělají, - ale pořád se proto litují a druhým kolem sebe vyčítají, že nejsou tak zběsilí.
Není v tobě také kousek uspěchané paní Pilné?
To, co tu teď děláme, je už vlastně zpytování svědomí,- to chceme důkladněji dělat příště.
Dnes zůstaňme u myšlenky na dobrého člověka. Když už svůj život jednou žijeme, proč ne dobře, proč ne pěkně, proč nějak pokřiveně.
Dobrým člověkem, křesťanem, Kristovým bratrem se staneš tím líp, čím živěji a čím bezprostředněji se dokážeš přiblížit k Pánu Ježíši.
Teď se možná zvedáš ze sedadla: "Ale právě toto já nedokážu! Jde to vůbec, tak živě se přiblížit k Pánu Ježíši, z očí do očí? Mluví se o něm, káže se o něm v kostele každou neděli, ale když přijdu v pondělí do školy, do dílny, kdepak jsou všechny ty myšlenky! Venku je mi Ježíš daleko."
Ano. Venku je nám Ježíš daleko. A v tom je bída našeho života, chatrnost dobrého člověka.
"Beze mne nemůžete dělat nic" - říká Ježíš. - N I C ! - Neříká: "Beze mne svedete míň, nepůjde vám to tak dobře." Ne. Nic beze mne nesvedete.
Ty už Ježíše trochu znáš odmala. Ale tvůj Stvořitel si přál, aby ses stal přítelem jeho Syna. Ježíš k nám přichází jako náš bratr. Říká, že jeho Otec je také náš otec. Přeje, si abychom žili jako on. Abychom se dívali na svět a život stejně jako, on náš veliký Bratr.
Zkus si to představit. Sedíš v kostele mimo dobu bohoslužby, sám. Zaskočil sis tam jen tak, když jdeš kolem. Před tebou svatostánek, Ježíš. Hledí na tebe. Co při tom vidí? Co ho těší, co ho rmoutí? V takové chvíli tiché modlitby beze slova, roste tvá blízkost a důvěra v Pána.
Tento vztah - Bůh a ty - by měl znít vždy jako výraz velké,
důvěrné lásky. - Jenže ono to tak vždy není. Často jako by nás zklamal Bůh: my od něj žádáme, co se nám líbí - a on nám dává, co je nám prospěšné. Často lidé zklamou Boha: on každého obdarovává mnoha vlohami - někdo je ani nevybalí.
Bůh je stále jinačí, než naše představy o něm.
- Tam, kde my odsuzujeme - on odpouští.
- Od koho my se odvracíme - toho on chce zachránit.
- Kde my zatracujeme - tam on dává poslední příležitost.
- Kde my popravujeme a křižujeme - tam Pán slibuje ráj.
Boží míry jsou jinačí, než naše tuhé centimetry.
Kdykoliv se na Ježíše zadíváme takto pokojně, v klidu, zblízka, z očí do očí, vždy nové obdivuhodné stránky jeho osobnosti objevujeme.
Kdykoliv vezmeme do ruky Nový zákon, vždy nové hloubky jeho slov objevujeme, vždy znovu nás překvapuje a udivuje. Ježíš je radikální novotář. Nedbá na to, "co by řekli lidi". Porušuje náboženské předpisy tam, kde škodí, místo aby sloužily.
- Ježíš chodil jako ostatní do kostela na bohoslužbu, ale prohlašoval, že někdy jsou důležitější jiné věci, než účast na bohoslužbě, např. smířit se s bližním.
- Oblíbeným projevem zbožnosti bylo tenkrát postění. Ježíš se tak
nepostil.
- Osoby kněží byly tenkrát posvátné a nedotknutelné. Ježíš nebyl kněz, byl laik a přece kněze tvrdě kritizoval.
Ježíšovy požadavky na současníky byly radikální. Můžeme se domnívat, že na nás dnes má Ježíš menší požadavky? Nežádá nic nemožného, ale co žádá, na tom u svých učedníků trvá.
"Dělejte druhému, co chcete, aby druzí dělali vám.
Nesuďte druhé a nebudete odsouzeni.
Odpouštějte a bude vám odpuštěno.
Buďte milosrdní a dojdete milosrdenství."
Uznejme, že v těchto Ježíšových požadavcích není nic neproveditelného. Tohle všechno se dá zachovávat. A my už konečně musíme začít to vše zachovávat.
Už proto, abychom měli právo na jméno křesťan, Kristův učedník. Už proto, abychom na prahu třetího tisíciletí pomohli světu konečně najít křesťanský způsob života, život bratrský, prostý a radostný.
Ovšem na životě v radosti je zvláštní to, že si tu radost nemohu opatřit pro sebe. Mohu ji udělat druhému - a pak ji dá Bůh i mně.
Jsi pro, že to se svým křesťanstvím začneš brát už doopravdy?Bože, vše krásné a dobré v našem životě se děje tehdy, když my přijmeme nabídku tvé pomoci, tvého Ducha. Teď tě o tvou pomoc prosíme:
- Abychom se v této duchovní obnově pevně rozhodli brát své křesťanství doopravdy.
- Abychom se ve svátosti smíření odřekli všeho, co naši osobnost pokřivuje.
- Abychom si dokázali najít a připravit chvíle ticha k setkání s Pánem Ježíšem v kostele.
- Abychom uměli najít tiché chvilky doma k setkání s Přítelem Ježíšem nad stránkami evangelia.
- Abychom se snažili vždy smýšlet, mluvit a jednat jako křesťané.
- Abychom svým příkladem pomáhali světu najít křesťanský způsob života.
- Abychom ovládli sklon k rozčilování pěstováním veselé mysli.
- Abychom nikomu vědomě neubližovali.
- Abychom v sobě pěstovali laskavé myšlenky.
- Abychom se snažili bližního pochopit, omluvit, odpustit.
- Abychom se stále snažili dělat druhým malé radosti.Bože, pravá svoboda k životu podle těchto předsevzetí je v našem oproštění od zlých myšlenek a návyků. Pomáhej nám, abychom v sobě pěstovali a přechovávali jen představy dobré - a následovali tak našeho Pána Ježíše.
11. Usmíření - uzdravení - příprava na svátost pokání
Každé zvíře dostalo určité vybavení, aby přežilo ve svém prostředí: zuby, drápy a pracky, rychlé nohy. Ne tak člověk: jako dravec je příliš slabý, jako lovec příliš pomalý, jako šplhavec příliš nešikovný. Není přizpůsoben prostředí, ale zato si svým rozumem může přizpůsobovat prostředí kolem sebe: vyrábí nástroje, teplo, potravu. Chybějící kožešinu nahrazuje šaty, slabý zrak vylepšuje brýlemi a dalekohledem.
A má navíc ještě něco důležitého: nespokojenost. Z ní pramení snaha po zlepšování. Touží vytvořit lepší svět. To je hnací motor lidské civilizace, techniky, vědy, kultury.
Touží udělat ze sebe lepšího člověka. To je hnací motor mravního úsilí. To je síla, která nás přivedla, abychom hledali, kde jaké špatnosti a harampádí se v nás krčí a mohli to harampádí vymést, vyhodit.
Není to pachtění marné - už Izaiáš věděl, že každý, kdo opravdově touží se polepšit, může počítat s Boží pomocí (Iz 49,8-15).
V každém z nás se krčí kus lenocha. A ten říká: Svět nepředěláš, je zbytečné se pachtit po změně k lepšímu.
Jenže je jedno místo na světě, které můžeme změnit k lepšímu, je to naše srdce. Změnit, ne vyměnit. Transplantace nového srdce by to nespravila - i s novým srdcem zůstává člověk stejný.
Ale Bůh přesto nabízí: "Dám vám nové srdce, vložím do něj nového Ducha!"
Co nám tu Bůh nabízí? - Abychom se nechali vést Božím Duchem k praktickému jednání, k pravdivé řeči, k mírumilovnému chování. Abychom dokázali mít trpělivost s obtížnými lidmi.
Když tuto Boží nabídku odmítneš, když se Božím Duchem vést nedáš a jednáš opačně, boříš řád daný Bohem, hřešíš.
Proč člověk tohle dělá? Proč se nedáme vést Božím Duchem - vždyť ho slyšíme v hlasu svědomí? Odpověď vás možná překvapí: Nejhlubší kořeny hříchu jsou v naší nedůvěře v Boha.
Z hloubky našeho ducha vystupuje stále varování, které pochází ze špatných zkušeností s lidmi: Nedůvěřuj nikomu - tedy ani Bohu!
Každý z nás je vůči Bohu nedůvěřivý.
Lidského ducha je možno srovnat s ledovcem. Jen jeho vrchol je vidět nad mořem. U nás je vrchol ledovce rozumný duch. Ale většina toho, co děláme, cítíme, myslíme, pramení z hloubek pod vodou, z toho, co bible nazývá "srdce", psycholog "podvědomí". Z něho vystupují pocity, podněty, láska a žádosti. Odtud vystupuje i strach před lidmi i před Bohem, nedůvěra. Tedy hříšné postoje.
Tuto nedůvěru je nutno zapudit, jinak nedá vyrůst ani víře ani naději ani lásce.
Jak pevně důvěřuješ ty, že Bůh je pravdivý, že nás neoklame, že nebude mít požadavky neúnosné, že splní své sliby?
Nezvládnutý podvědomý strach deformuje základní lidské pohnutky do hříšné podoby.l. První základní lidská pohnutka je touha po uznání. Kde je
uznání odepřeno, zanechá to hluboké zranění, trvalé jizvy, nedůvěru.
Dostalo se ti v dětství stejného uznání a lásky jako druhým sourozencům?
Brali tě tvoji rodiče stejně vážně, jako tvého bratra, sestru? Nedocenili tě ve škole, v povolání? Je snad tvoje zlá
zkušenost bolavým místem v tvém životě? Je to příčina, že nedůvěřuješ dost ani lidem, ani Bohu?2. Druhým základním hnutím člověka je snaha o moc. Mít moc, majetek, převahu. Když mám moc, nemůže mi nikdo nic udělat. Být v té straně, která panuje, zlikvidovat možné konkurenty,
mít převahu i v manželství - to je ochrana proti strachu.
Nežene strach také tebe do usilování o moc?
Dychtění po penězích, to je také forma, jak se zajistit proti strachu, jak se pídit po moci.
Opakem snahy o moc je právě tak neblahé poddanství! Poddanství vůči určitému ideálu, vůdci, straně: když se podřídím, nemůže se mi nic stát! Stále se čeká na pokyn shůry. Je to neschopnost vlastního rozhodnutí, neschopnost pustit se do něčeho nového.3. Požitkářství je třetí veliká síla v člověku. Chci mít něco ze života! Věci nebo osoby nás fascinují, vyzařují příslib, že nás obšťastní, když je budem vlastnit. Jenže je to klam. Fascinace skončí, jakmile té věci dosáhneme, jakmile ji vlastníme.
Opačně se projevuje tato síla pohrdáním. Když něčeho nemohu dosáhnout, začnu se tomu vysmívat. Co nemohu mít, tím pohrdám.
Vidíš, každý hřích je v podstatě vzdalování se od Boha - ze strachu. To strach deformuje základní vztahy k lidem i k Bohu.Naše sebevýchova
je především pozitivní modelování života beze strachu. Musí být trpělivá a vytrvalá. Používat malých kroků. Od důvěry k několika málo lidem, kteří jsou mi blízcí, k důvěře v Boha Otce a Syna, k vedení Duchem.
Jmenuje se proto sebe-výchova, protože to za tebe nikdo neudělá. Ty sám musíš udělat dokončovací práce na stavbě své osobnosti. Ty sám musíš teď udělat křesťanskou osobnost z toho, co z tebe až dosud udělali druzí. Musíš najít a vyrovnat manka ve své výchově a sebevýchově.
Nezbytným nástrojem sebevýchovy je zpytování svědomí. Nemám tu teď na mysli každovečerní sebekontrolu na sklonku dne. Nemyslím teď na pokorné ohlédnutí na chyby a nedostatky uplynulého týdne na začátku nedělní bohoslužby. Mám teď na mysli zpytování svědomí, jak je děláme před přijetím svátosti smíření, před svatou zpovědí.
Na začátku zpytování svědomí je ztišení. Můžeš si k tomu vytvořit klidnou chvíli kdekoliv. Ale zkus to jednou v kostele. Tam je prostředí ideální. Tam se tvé ztišení stane vystupňovanou bdělostí.
Nejprve hledím dopředu, ke svatostánku, k Pánu. Prosím o světlo, o Ducha pravdy. Potom je na řadě zahledění na sebe.
- Naslouchám hlasu svého svědomí?
- Je v mém životě něco falešného?
- Jak poctivě pracuji na své výchově? - Denní předsevzetí. Večerní sebekontrola. Zpovědní úkol.
- Jaký je můj vztah k druhým?
- Jaký je můj vztah k Bohu?
- Podléhám slepé pudovosti, lákání chvíle?
- Mám před očima svou ideální podobu, jak mne Stvořitel naplánoval, obdařil vlohami?
- Mám vědomí vlastní důstojnosti - sebeúctu - i přesto, že znám své nedostatky?
- Jak daleko mám k vyrovnané, zralé, křesťanské osobnosti?
- Jak si beru příklad ze svatých církevního roku?
- Jak žiji z nedělní liturgie, ze slova Božího?
- Nejsem křesťan jen na půl úvazku: v neděli v kostele křesťan, ve všední den venku pohan?
- Připadá mi desatero jako deset zákazů?
Jakou má desatero platnost v mém životě?
- Dovedu odpustit druhým, když mi ublížili?
Toto už je příprava na velkou slavnost. Na slavnost našeho smíření s Bohem i s lidmi. Na svatou zpověď. Nejlépe se to daří ve společenství. Společně máme zpytovat své svědomí, litovat svých hříchů, odpustit našim viníkům, udělat v bratrské pospolitosti předsevzetí do nového začátku. To vše se nejlépe koná ve společné kající pobožnosti.
Své osobní hříchy, své viny, co jsme zavinili, - s tím předstoupíme každý osobně před Boha ve zpovědnici.
Ať je tato dobře připravená slavnost smíření mezníkem na cestě naší duchovní obnovy.M y š l e n k y k d e b a t ě
Kdo jedná křesťansky?
Ten kdo následuje Krista - odpovídáme obvykle. Ale co se tím míní? Ježíš Kristus je ztělesněním určitého - křesťanského - životního stylu, postoje. Následování znamená jít životem svou vlastní cestou. Každý máme jinou - ale pod jeho vedením. Ne že bych musel, ale že chci, že smím si zařizovat svůj život podle Ježíše. Ježíš mi ukazuje na sobě, že to jde, žít v jeho duchu. Ježíš mi říká, proč mám tak žít, proč být čestný, nemstít se. Ježíš mi dává sílu a elán k tomuto životu. Ježíš dává mému životu plný smysl a ukazuje jeho cíl.
Proč Bohu říkat v modlitbě co už ví, když je vševědoucí?
Modlitba je především pozvednutí mysli k Bohu. Je přiblížením se Bohu srdcem. Když se dám ozářit Božím světlem, abych uviděl dobro, zaradoval se, uspokojil se. Modlitba nemá přinutit Boha, aby něco udělal, ale může přimět mne, abych já něco udělal, dokázal.
Správné modlení je v duchu Otčenáše: "posvěť se jméno tvé, buď vůle tvá ..." Když se člověk modlí: "Buď vůle má" - to si vyprošuje peklo na zemi. A my se často takhle pošetile modlíme a ještě se čílíme, že nám Otec honem nevyhověl, že modlitbu nesplnil. "Prosíte a nedostáváte, protože o škodlivé prosíte." (Jak 4,3).
Proto nejlepší modlitba je odevzdat se do ruky Boží.
Říkají: "Modlení se nikdo nenají." Zkus se teda najíst nemodlení, dělat jen to, co vede k jídlu - co je to za zvířecí představu?
Ti, co běhají ke zpovědi a na mši, ti také nejsou lepší!
Docela nepravdu v tomhle tvrzení nepřátelé církve nemají. I my, co se setkáváme s Ježíšovou láskou v Eucharistii, co čerpáme sílu z jeho evangelia, my také podléháme pokušení. Ale pomysli, jak teprv bychom vypadali, kdybychom tuto pomocnou sílu - milost - neměli.
Oč víc úzkoprsosti, závistivosti, žvanivosti, nelásky by bylo mezi lidmi! Kolik podnětů k dobrému, kolik odhodlání a síly si odnášíme ze zpovědnice. Mezi věřícími je méně rozvodů, méně potratů, méně sebevražd. Ostatní moře dobra není zde na zemi viditelné, protože dobro si nedělá reklamu, není tak křiklavé, jako zlo.
Svátosti nemění přirozené vlohy nebo špatné návyky člověka automaticky. Společenství s Kristem a s bratřími musí být opravdově prožíváno, uskutečňováno, jinak může být velkým sebeklamem. Arcibiskup ze Saragossy vmetl v pastýřském listě do tváře bohatým španělským majitelům půdy: "Vy bohatí statkáři jdete denně zbožně na mši a ke přijímání, ale nic vám to nepomůže. V kostele pácháte svatokrádež, protože venku nejednáte podle Ježíšova příkazu lásky k bližnímu a necháváte vesničany na svých latifundiích bezcitně umírat hlady."
Nic nepomůže - vše je osud
Nic se nedá dělat, - říkají někteří, každý má svůj osud a tomu neujde.
Je to vlastně mohamedánská deformace křesťanského povědomí Boží prozřetelnosti. Vesmír se vyvíjí podle plánů Prozřetelnosti, i každý člověk je kaménkem v mozaice Božích plánů se světem. Celá příroda - i živá - se těmito zákony přírody přesně řídí. Člověk jako dítě Boží svobody má možnost jít proti zákonům v přírodě. A z toho jsou pak katastrofální následky na životním prostředí. Člověk má moc odmítnout zákony mravní v sobě. - A z toho jsou trápení a katastrofy osobní i společenské.
Člověk má moc ovlivňovat osud svůj i osud světa ke zlému i
dobrému.
12. Kající pobožnost při svátosti smíření
Symbol: Před obětním stolem paškál ozdobený zpovědní štolou
l. Píseň č. 301 - tři sloky
(Za zpěvu písně kněz (vedoucí) a lid usedají).2. Lektor: Lépe je zapálit svíčku (zapaluje paškál),
než hubovat, že je tma.
Lépe je udělat krok k polepšení sebe,
než hubovat, že celý svět je špatný.3. Kněz: Bratří a sestry, přijali jste pozvání na slavnost smíření. Symbolem zahnání temnoty z hlubin našich srdcí ať je nám světlo velikonoční svíce, paškálu, od kterého byla kdysi zažehnuta naše svíce křestní. Chceme dnes udělat rozhodný krok blíž k Pánu. On ať je naším učitelem, on ať nás vede a přivede do domova nebeského Otce.
Pojďme tedy nejprve naslouchat nejkrásnějšímu vyprávění Pána Ježíše. Naslouchejme mu tak pozorně, jako bychom je slyšeli poprvé, protože dnes z něj můžeme uslyšet něco, co nám dosud ušlo. "Slavnost tří ztracených" - tak pojmenoval kdosi toto evangelium. Uvažujme, kdo jsou ti tři ztracení. Zůstaňme klidně sedět, otevřeme zrak své představivosti.4. Lektor čte - Lk 15,11-32 (Velmi zvolna, ale ne líně).
5. Kněz
Jistě jste to poznali: Tři ztracení, to jsou otec a oba synové. Všichni tři, protože nerozumějí jeden druhému. Je mezi nimi stejně tragické nedorozumění, jako mezi Bohem a lidmi.
Nejprve je tu otec, ústřední postava. Je laskavý, hodný, trpělivý - ale synové ho nechápou. Jeho láska nenalézá u dětí odpověď. Vůbec si nejsou vědomi, že mají nádherného otce, který jim přeje štěstí. To je tragika mnohé otcovské lásky k dětem. To je tragika Boží lásky k lidem.
Pak je tu druhý ztracený - mladší syn.Je ztracen, protože špatně cení svého otce. Nevěří, že mu otec přeje dobro a svobodu. Jedná jako mnozí křesťané, kteří si stále myslí, že Bůh jim nepřeje radostný život, že je stále sešněrovává příkazy a zákazy. Utíkají od Boha a nenajdou krásnou svobodu, ale pusté NIC.
Nakonec je tu starší syn, který zůstal doma. Je také ztracen, protože ani on nezná dobrotu svého otce. Dře a dře, aby si otcovu lásku víc a víc zasloužil. Nepochopil, že otec ho má rád bez podmínek. To je obraz mnohých křesťanů, kteří si myslí, že míru boží lásky určuje jejich výkonnost a množství modliteb a postů.
Jak se tato nedorozumění rozuzlí, vyřeší?
Když se mladší syn dostane do pořádné bídy, když neví kudy kam, bída ho přivádí k rozumu. Přiznává svou vinu, lituje. Vrací se k otci poprosit o odpuštění, chce to napravit.
A tu se ukazuje velikost otce. Žádné výčitky, žádné ukládání trestů, ale otevřená náruč, radost, slavnost.
Taková radost, že to vzbudí žárlivost staršího. Otec ho nabádá, aby se také radoval ze záchrany mladšího, aby mu podal ruku na smír.
Jestli to ten starší dokázal, nevíme. Ale víme, že to mohl dokázat až tehdy, když uviděl novýma očima dobrotu svého otce.
Co z toho plyne pro nás?
Ten mladší syn, to jsem já. Co jsem se odmala nautíkal z domova, navzdory Otci, neposlouchal Boží hlas. A hle, když to uznám, když lituji, mohu se vrátit a budu přijat s radostí.
A také ten starší syn jsem já. Já také nerad uznávám bratry a sestry kolem sebe, kteří žijí jinak než já. Já jim také často závidím. Já je také zaháním od sebe studenou tváří, zlým slovem, pohrdavým pohledem.
Ježíšovo evangelium nás tedy volá, abychom si svá provinění uvědomili, abychom jich litovali, prosili za odpuštění.
(kratičká pauza - preludium)Lektor: Ježíš mluví k naší zbožnosti:
Když své přátele neposuzuješ, nepomlouváš,
je mi to milejší, než kdybys rozdal polovinu svého majetku.
Když svým nepřátelům odpustíš, když se nemstíš,
je mi to milejší, než kdybys šel na kající pouť.
Když lidi kolem sebe rozveselíš, potěšíš,
je mi to milejší, než kdybys jedl jen chléb a pil jen vodu.
Když jdeš pomoci člověku, který je nemocen nebo v tísni,
je mi to milejší, než kdybys mi postavil kostel.Kněz: Zkoumejme nyní své svědomí. Na jednotlivé připomínky odpovídejme zvolna, beze spěchu, uváženě, kajícím voláním:
Otče, smiluj se!Lektor: - Málo jsme dbali o prohloubení své víry.
Všichni: Otče, smiluj se!
(po kratičké pauze 2-3 sekundy)Lektor: - Málo jsme dbali, abychom si ujasnili pochybnosti.
- Ranní a večerní modlitbu jsme zanedbávali.
- Naše modlitba byla často jen prázdným říkáním místo opravdovým
rozhovorem s Otcem.
- Mluvili jsme neuctivě o Bohu a pohrdavě o lidech.
- Nesnažili jsme se nedělní mši živě spoluprožít, byli jsme při ní pasivní a roztržití.
- Málo jsme usilovali o prožití neděle v radostné pohodě a odpočinku.
- Málo jsme projevovali lásku členům rodiny.
- Nesnažili jsme se mít rádi všechny stejně - bez rozdílu.
- Málo jsme dbali o křesťanskou výchovu dětí.
- Často jsme jim dávali špatný příklad.
- Bývali jsme závistiví, žárliví, zlobiví, urážliví.
- Naše mysl byla často lehkomyslná, nezodpovědná.
- Naše vůle byla nerozhodná, lhostejná.
- Naše city byly jednou sentimentální, jindy tvrdé.
- Chtěli jsme mít vždy pravdu a poslední slovo.
- Odprošujeme tě za vychladlou lásku mezi manžely.
- Odprošujeme tě za nespravedlivost k podřízeným - a za podlézavost k nadřízeným.
- Odprošujeme tě za krádeže a držení toho, co nám nepatří.
- Poškodili jsme cizí a veřejný majetek.
- Odprošujeme tě za lhaní a přetvařování.
- Nepomáhali jsme dost zachraňovat havarijní manželství.
- Byli jsme závistiví a žádostiví cizího majetku.Kněz: Nejde jen o zachování desatera. Jde o porovnání našeho života s životem Pána Ježíše. Zda se snažíme milovat jako Kristus: Otce na nebi, bratra vedle sebe.
Pokorně poklekněme a prosme za odpuštění.Všichni: Vyznávám se Bohu ...
Kněz: Smiluj se nad námi ...
Nyní pojďme přijmout viditelné a slyšitelné odpuštění v osobní zpovědi. Každý sám ve svátostném setkání vyznejme: "Otče, hřešil jsem." Povstaňte a přijměte na tuto cestu požehnání.
Pán s vámi!
Požehnej vás a ode všeho zlého ochraňuj
všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý.
(Následuje soukromá svatá zpověď)Píseň: č. 709, 720, 723.
Často slyšíme výzvu k následování kříže. Není tu míněno žádné privátní sebetrápení. Trápení nemusíme vyhledávat, ale máme je umět unést v důvěře v Boha, když přijde.
Minule jsme přijali svátost smíření. Šli jsme domů s pocitem úlevy: Tak, to nejhorší mám za sebou. Při slavnosti Vzkříšení ještě obnovíme křestní slib. Církev nám dá do rukou hořící svíci a my ji jako olympijští běžci budeme zvedat do výše, ke Zmrtvýchvstalému Kristu a hlásit se s novým elánem mezi jeho učedníky.
Tuto obnovu křestního slibu děláváme každý rok na Bílou sobotu, ale obávám se, že většinou jen ústy. Že to nebývá výraz odhodlání k novému začátku křesťanského života..
Bude to letos jinačí - po všem tom, co jsme si tu všechno promýšleli?
Bude to něco podobného, co prožíval jeden mládenec? Poslyšte co o tom vypravoval:
"Misie v naší farnosti způsobily v mém životě změnu. Byl jsem tehdá ve zlé situaci. Protivilo se mi už doma poslouchat babiččina moudra a tatínkovy výklady jak co dělal vzorně on, když byl mladý. Protivilo se mi šveholení sestry s maminkou o šatech do tanečních. Protivilo se mi chodit do kostela a poslouchat stálá nabádání našeho pana faráře. Všechno dosavadní se mi protivilo - chtěl jsem už konečně žít Svobodně, Zajímavě, Vesele, zkrátka Správně.
Modlit jsem se přestal docela. Od posměšků z babiččina pánbíčka jsem pokročil k zesměšňování všech "náboženských pověrčivostí".
Posmívat se všemu, to se mi dařilo, ale cítit se Svobodněji, Veseleji a Správněji - to se mi nepodařilo. Pod škraboškou drsňáka se mnou mávala nejistota, zívala nuda, strašila bezcílnost. Kamarádi na tom byli podobně.
Ještě že tenhle můj stav netrval dlouho.
To k nám přišel kněz ze sousední farnosti konat misie. Maminka o to moc stála, abych na ně šel. Říkal jsem si proč ne. Ona bude mít radost - a já budu mít z čeho si dělat legraci.
Dopadlo to jinak. Ten kněz také zesměšňoval náboženské pověry a fráze a přetvářky, které mi šly na nervy, ale on znal cosi dál, co já jsem dosud nepoznal, co jsem ani nezahlédl: Představu Otce Stvořitele. Představu Syna Bratra. Představu Ducha Lásky, který vane, kde chce, ale vždy tím správným směrem, kterým má člověk jít, aby život měl šťávu a smysl.
Došlo mi, že Ježíš zná zmatky mladého člověka, že má pro mne porozumění. Že je můj přítel, který při mně stojí za všech okolností, ve všech situacích.
Ten kněz mluvil o Bohu tak živě a opravdově, že všechny mé dřívější zmatky a posměšky vypadaly najednou i v mých očích tak uboze, jaké vskutku byly.
Znovu jako v dětství jsem zase zažil, jak dobře dělá chvilka důvěrné modlitby, rozhovor s Ježíšem z očí do očí. Když misie končily, stál jsem i já v zástupu čekajících na svátost smíření. A myslím, že na zážitek z té zpovědi do smrti nezapomenu. Byl to generální úklid v duši - a mnoho harampádí a zmatků lítalo ven.
Teď už vím: Kdyby někdy víra z mého života znovu vymřela, byla by to má osobní katastrofa.
Ale doufám, že spolu s věřícími přáteli budu spíš moci pomáhat těm mladým, kteří jsou dosud na tom tak, jak já jsem byl. Aby také došli k živé víře v Boha. Aby také došli k poznání, co je to žít ve svobodě, v opravdové svobodě dětí Božích.
Nikdy už nechci odmítnout Boha ze svého života."
Můj bratře, jak jsi na tom v závěru duchovní obnovy ty? Já vím, žádné rozhodnutí není pro mladého člověka tak náročné, jako opravdové rozhodnutí pro Boha. Není jednoduchou věcí, dospět tak daleko, že dokážu radostně a slavnostně prohlásit: "Pane Ježíši, já tu stojím před tebou. Já říkám A N O k mému křtu. Já chci žít jako křesťan."
Probuzení živé víry v člověku, to je setkání s živým Bohem. Takové obrácení k živému uvěření je u každého člověka jiné. Jednak každý člověk je jinačí, jednak i druhý člen tohoto setkání, Bůh, jde vstříc a pomáhá každému jinak.
Poslechněme si ještě jedno svědectví mladého člověka, jak došel k živé víře.
"Pro mne byl rozhodující osobní poznatek, že Bůh není kdosi v nekonečnu a nečinný, - ale že i dnes působí a zasahuje do lidských osudů tam, kde je vzýván a volán. Až jsem na sobě zažil působení Ducha Boží moci a lásky, teprv pak se má víra stala přesvědčivou, skálopevnou.
Měl jsem tenkrát známost s dívkou, která byla rozvedená. Přátelé mne varovali, že ten rozvod byl nepochybně převážně z její viny, ale já byl slepě zamilovaný. Nic jsem nechtěl slyšet. Vyzvali mně tedy, abych se za tu dívku modlil - a slíbili, že se budou modlit se mnou. Na to jsem přistoupil. Za krátký čas mne ta dívka bez zjevné příčiny opustila a vrátila se k svému muži. Tenkrát jsem nic nechápal, ale dnes už vím své o moci modlitby, o působení Ducha Božího v člověku.
Dnes už vím, že kdo Boha volá jménem, zažije odpověď podle slibu: "Neboj se, neboť i já jsem tě zavolal jménem."
Po čase jsem poznal dívku jinou, věřící katoličku. Ta mne přivedla k tomu, abychom pohlavní styk odložili až do manželství. V bohatství její něhy, příchylnosti a laskání jsem neměl žádný pocit, že se o něco šidíme. Pochopil jsem, že kde je opravdová láska, tam méně je často víc.
Teď končím studie a hned po promoci se budem brát. Oba jsme si vědomi, že jeden jsme druhému darem od Pána. Že oba dostáváme, abychom dávali.
Proto chceme podle svých sil jiným mladým lidem pomáhat při hledání životní cesty, při hledání smyslu života."
I my se rozhodněme, že chcem žít jako lidé, kteří se učí jít za Ježíšem cestou jeho evangelia. Jako ti, kteří chtějí žít jako radostné Boží děti.
Až budeme shromážděni kolem stolu Páně a přijmeme ho jako Hosta, dobře víme, co mu chceme povědět. Třeba takto:
"Děkuji ti, Bože, že jsi zde. Ve všech věcech se setkávám s tvou tvůrčí rukou, ve všech lidech s tvým obrazem. Jsem rád, že jsem to konečně pochopil.
Jsi, Pane, zde, cítím to, že se nacházím v tvém bezpečí.
Ty mě máš rád - a lidi kolem mne máš také tak rád.
Když se svěřím tvému vedení, mohu být optimista.
Člověk bez víry v Boha není celý člověk - řekli jsme si. A je to tak.
Jen kde je Duch Páně, tam se může rozvíjet opravdová svoboda - řekli jsme si. A je to tak.
Křesťanství není jen soukromá nedělní záležitost, ale věc veřejná, věc celé společnosti. To jsme si už také řekli.
Dost jsme si toho už řekli. Starého života jsme se ve svátosti smíření odřekli. Teď chceme začít v novém životním stylu, jako lidé svatodušní, v síle Ducha svatého.
Nejprve si poslechněme, co se o přijetí Ducha do života vypravuje z dob svatého Pavla ve Skutcích apoštolů tam, kde začnou žít v duchu jeho evangelia: Sk 19,l-10..
A teď si poslechneme, co slibuje Pán těm, kdo se rozhodnou žít v duchu jeho evangelia: Jan 8,31.
"Přijali jste už Ducha svatého?" - ptal se svatý Pavel mužů v Efesu. "Ale ani jsme neslyšeli, že nějaký Duch svatý existuje", - odpověděli. Kdyby se někdo takhle zeptal nás, jak by dopadla naše odpověď? Duch svatý je sice neúnavné srdce našeho křesťanského života, ale my na něj zpravidla myslíme tak málo, jako na své srdce tělesné, dokud je zdravé.
Kdesi chtěli zjistit, jaké místo v mysli dnešní katolické mládeže zaujímá myšlenka na Ducha svatého. Pro představu o inteligenci a představivosti dotazovaných přidali dvě otázky technické: Co by se stalo, kdyby najednou přestala existovat elektrická energie? Co by se stalo, kdyby naráz vyhaslo slunce? - Na ty odpovídali mladí s bohatou představivostí a dobrými znalostmi. Ale když přišlo na třetí otázku: Co by se stalo, kdyby najednou přestal působit Duch svatý - tu byli v koncích:
"To je nesmyslná otázka. Duch svatý nemůže přece stávkovat. Nedovedu si pod tím nic představit." (19-ti letý)
Vznikl by asi obrovský chaos, ale jaký to nevím. Nevím, jak Duch svatý v dnešním světě působí." (18-ti letý)
"Asi bych neudělal žádnou zkoušku - to se vždy modlím k Duchu svatému, aby mi pomohl." (14-ti letý)
Místo Boží Trojice by byla jen Boží Dvojice. A já bych bez ducha svatého byla asi ještě hloupější než jsem teď." (12-ti letá)
Teď se zeptám já vás: co byste dokázali napsat vy? Umíte si trochu představit, co by scházelo ve světě a ve vašem osobním životě, kdyby Duch svatý přestal působit?
Při slově Duch svatý myslíme zpravidla jen na událost seslání Ducha svatého, nebo myslíme na biřmování. Je Duch svatý opravdu srdcem našeho každodenního života? Jak vlastně působí Duch svatý ve světě, v našem životě?
Pravoslavný metropolita Ignatius z Lakatie to na druhém vatikánském koncilu vyjádřil takto:
"Bez Ducha svatého je Bůh vzdálený,
Kristus zůstává v minulosti, z evangelia je mrtvá litera, z církve pouhý spolek, z autority forma vlády, z misií propaganda, z liturgie magie, a z křesťanského života otrocká morálka."
Katolický kardinál Josef Ratzinger mluví podobně:
"Kde nebuduje Duch svatý, tam stavební kameny zůstávají němé. Kde není živý Duch, kde nepůsobí a nevládne, stávají se z katedrál muzea, památky staré doby, jejichž krása rozteskňuje, protože je mrtvá."
Snad nejprostším a nejhlubším způsobem mluví o působení Ducha svatého ve světě eucharistická modlitba:
"Bože, náš otče, vzdáváme ti díky za tvé dílo lásky. Víme a hlásáme, že tvůj Duch nepřestává působit v našem světě, který je dosud tak nejednotný a rozervaný.
Víme, že stojíš na začátku každého úsilí o pokoj.
To tvůj Duch působí v srdci lidí tam, kde nepřátelé začnou spolu mluvit, kde protivníci si podají ruce, kde národy, které stály proti sobě v nepřátelství, začnou souhlasit s tím, že půjdou kus cesty společně.
Tobě vděčíme za to, že touha po dorozumění přemáhá válku, že žízeň po pomstě ustoupí odpuštění, že láska zvítězí nad nenávistí.
Dej nám při této hostině svého svatého Ducha, aby odstranil příčiny našeho rozdělení, aby v nás upevnil lásku, - aby učinil z tvé církve viditelné znamení jednoty a služebnici pokoje."
Tyto výňatky z eucharistické modlitby svědčí o otevření se Duchu u stolu Páně.
A druhý stůl Páně, stůl slova Božího, to je setkání s biblí, s velepísní o lásce Boží k lidem, s knihou o tom, jak Boží Duch od věků jednal a dosud jedná s lidmi.
Ale nejen v kostele - i doma máme k disposici bibli, tento zdroj inspirace Ducha svatého. Jenže jsme jej dosud málo prožívali.
Uvažme toto: Kdyby se objevila zpráva, že se někde našlo roucho, které nosil Mojžíš, nebo že se našel kalich, který používal při mši svatý Pavel, to by byla sensace! Lidé by se tam hrnuli ze všech stran, aby ty vzácné památky na vlastní oči viděli.
A my zatím máme doma památky ještě vzácnější - Pavlovy dopisy, Ježíšova slova, knihy Písma svatého.
- "Neznat bibli znamená neznat Krista" - řekl svatý Jeroným.
- "Bible je pro mne knihou životní moudrosti. Je mou domácí duševní lékárnou" - řekl spisovatel Roman Branstetter.
- "Bible je mi oknem, kterým mohu nahlížet do věčnosti" - řekl anglický přírodovědec Tobias Dwight.
- "Bible je ilustrací, jak působí Duch svatý," - řekl bych já.
A tak teď už mi budete rozumět, proč vám na závěr dnešní meditace kladu znovu naléhavou otázku svatého Pavla:
Bratří, přijali jste do svého života už Ducha svatého? Žijete jako svatodušní lidé?
Udělejte něco pro to, aby se i vám stala domácí bible učebnicí života z Ducha svatého.
Udělejte něco pro to, aby se i vám stala nedělní bohoslužba tankovací stanicí, kde se naplníte energií Božího Ducha.N á m ě t y k d e b a t ě
Zachovala se bible v původním znění?
Prvopisy - originály biblických knih - se nezachovaly. Psalo se na papyrus, ten se v suchu lámal a ve vlhku hnil.
Byl také k psaní pergamen - jemně vydělaná ovčí nebo kůzlečí kůže, ale to byl luxusní materiál. - Na napsání Kodexu Sinajského padlo asi 360 zvířat.
Nejstarší rukopisy byly až donedávna z 9. století. Mnozí prohlašovali, že už v nich po tolika opisech dávno není původní text. Zkuste si představit, jaké to bylo vzrušení, když r. 1947 našli u Mrtvého moře v jeskyních texty bible o 1000 let starší, např. knihu Izaiáš ještě z časů před Kristem. A co se ukázalo? Máme texty Písma neporušené.
Přes všechna pronásledování křesťanů se zachoval ze 4.století, po skončení pronásledování, opsaný téměř úplný text Písma - Kodex Vatikánský, - a téměř stejný starý Kodex Sinajský.
Nejstarší zlomek Nového Zákona máme z díla opsaného sotva 30 let po napsání originálu.
Žádná kniha světové literatury nebyla tak důkladně zkoumána jako bible. Můžeme důvěřovat, že je to hlas Ducha svatého.
B i b l e - b e s t s e l l e r , který je málo čtený.
Je bible bestseller? Co do počtu exemplářů každoročně vydávaných - je. Ročně vychází ve světě na 3 miliony kompletních biblí, 3 miliony Nových zákonů, 19 milionů jednotlivých knih s výkladem. - Asi 25 milionů biblických textů každoročně. Takový náklad nedosáhla žádná jiná kniha po celém světě.
Měla by to tedy být nejznámější a nejčtenější kniha světové literatury. Je opravdu nejčtenější knihou, čte se, nebo se jen kupuje a ukládá na přední místo v domácí knihovničce?
Jisté je, že opravdoví znalci bible jsou i mezi křesťany výjimkou. Katolická církev dokonce po celá staletí bránila dávat ji číst lidem teologicky neškoleným.
Protestantský teolog - tedy evangelík - prof. Manfred Metzger píše (v knize "Kritischer Glaube"), že jako student se velmi pohoršoval, když při studiu církevních dějin četl, že ještě v 19. století papežové Pius VII. a Lev XII. nazývali nebezpečným morem protestantské biblické společnosti, které šířily bibli mezi lidmi.
Ale teď, když mu co chvíli zazvoní u dveří skupina lidí a začnou ze sebe chrlit citáty z bible (Svědkové Jehovovi), brzo si uvědomil, jak měli ti papežové pravdu. Bránili, aby nečetli bibli ti, kteří jí nerozumějí a kteří se ani nesnaží svět bible pochopit.
Soren Kirkegaard: "Je nutno bibli chránit před čtenáři, kteří ji nechápou. Citáty házejí lidem na hlavu jako balvany ztuhlé lávy. Ani stopy po pokorném naslouchání jemnému vanutí Ducha."
Pokorného a pozorného čtenáře chce tato kniha. Vždyť tak mnohé v ní je doslova napříč našim zvyklostem a míněním. Vždyť - je tu nejen velká vzdálenost času a místa od jejího sepsání, je tu i vzdálenost naší řeči: řeč bible je konkrétní a věcná, zatímco my jsme komplikovaní a vyumělkovaní.
Čtenáři měli s čtením a chápáním bible vždy potíže. Na pomoc tu byly odedávna prosté rady. Drž se napřed míst, kterým rozumíš - to ostatní pochopíš postupně později. Drž se společného naslouchání a výkladu Písma při nedělní bohoslužbě, při biblických hodinách. Tak se uchráníš špatného chápání.
Co nic nestojí, to za nic nestojí, říká přísloví. Platí to i o čtení bible. Přečti si knížku o bibli. Na to, čemu nerozumíš, se zeptej kněze, který je odborník. Přečti si dnes Ježíšovo podobenství, zítra některý žalm, potom kus prorockého kázání. Začneš vidět: to jsou mé osobní problémy, o kterých se tam mluví, to jsou problémy světa, ve kterém žiju. Bible je četba napínavá, aktuální, překvapivě chytrá. Nadlidsky chytrá, vždyť při jejím vzniku působil - inspiroval ji - Duch svatý. Není divu, že je to stálý bestseller. Stojí za to ji stále číst.
Jak se člověk stane křesťanem? Dříve mnozí mysleli: "Tím, že byl pokřtěn. Tím, že jsme v církvi." - My o tom už víme víc.
My už víme, že je tu nutné osobní rozhodnutí a obrácení života novým směrem. Že je nutné, prožít Ježíšovo odpuštění ve svátosti smíření. Že je nutné přijmout ho do svého života, odpovědět mu na jeho lásku. To se chystáme učinit při obnově svého křestního slibu.
Teď je před námi otázka: Jak tedy teď budu žít jako křesťan?
Poslechněme si v evangeliu hlas apoštola Jana. Co se tu říká mně, tobě, osobně? Jan 15,9-17.
Povídala jedna účastnice duchovní obnovy: "Mnoho krásných myšlenek jsme zde už slyšeli. Mnohé podněty k dobrému, mnohé varování od temných scestí. Teď se těšíme, že nám nakonec z těch různých kamínků sestavíte mozaiku - obraz svatodušního duchaplného člověka, ideální podobu křesťanské osobnosti.
"Rád bych," zněla odpověď - "ale to já nedokážu. Co lidí, tolik podob tváře a také tolik podob duchovní osobnosti. Každému člověku dal Stvořitel hned při početí vlastní, osobitou podobu krásy tělesné i duševní. A také potřebné vlohy k tomu. Tělesně vrcholí vývoj člověka hned v mládí - ale duševní růst do krásy trvá celý život. Osobní úsilí i duševní vedení ve zpovědnici, to je hledání a uskutečňování té osobnosti, té podoby, jak ji určil Stvořitel."
A cesta k naplnění, to je cesta každodenního vytrvalého úsilí.
Poslechněme si modlitbu, kterou si složila skupina mladých křesťanů. Je v ní obsaženo vše, co mám na srdci při dnešní meditaci:
"Pane, uchraň nás od údernického smýšlení při našem duchovním úsilí. Nechceme dychtit po plnění a překračování plánu dobrých skutků. Víme, že nás vyzýváš, abychom usilovali o dokonalost, ale víme, že víš, že dokonalí nejsme.
Naše cesta ke křesťanské dokonalosti, to není jednorázová akce, - revoluce. To je cesta malých drobných kroků v každodenním životě. Chceme být vnímaví k jemným vnuknutím tvého Ducha. Dáváš nám, Pane, tolik dobrého. Chceme tvé dary každého dne nejen vděčně přijímat, - chceme tvé dary dávat dál. Chceme pod tvým vedením dobře využít každý den svého života."
My teď také chceme začít svůj křesťanský život nově, opravdověji. Už se nechcem spokojit s tím, že bychom byli zase jen "křesťany na půl úvazku", takoví, kteří se v kostele chovají jako křesťané a venku jako pohané. Chceme vykročit do života radostně a pevně.
Doufám, že je nám jasné, jako těm mladým v modlitbě: že to nebude nějaká jednorázová událost. Že to bude cesta malých drobných kroků v následování Ježíše, ale zato kroků stálých a každodenních. Že se to projeví v laskavějším vztahu ke všem lidem kolem tebe. Že se to projeví ve větší svědomitosti v učení, v práci. Že se to projeví v lepší modlitbě, srdečnější nedělní bohoslužbě. Že se to projeví v naší starostlivosti o předání víry lidem kolem sebe. Že budeme hledat, jak oživit farní mládež a život farnosti.
A co hlavní. Už dobře víme, že při všem tomhle křesťanském úsilí není nejdůležitější, kolik toho naděláme, ale s jakou láskou děláme to, co děláme. "Když neplaneme láskou, umírají ti kolem nás zimou" napsal Fracois Mauriac.
Také si snad nemyslíš, že tvá cesta uvědomělého křesťana bude samé pohodlí, bez překážek a potíží.
V tobě samém zahlodá občas pochybnost: Není všechno tohle mluvení o lásce a víře a naději jen jalové hezké mluvení, takové mazání zbožné marmelády na okoralý chléb každodenní všednosti? - Takové pokušení musíš rázně a hned odmítnout, protože nejistota a nerozhodnost by vyčerpaly tvůj životní elán. A unavených a vyčerpaných lidí je ve světě kolem tebe už dost. Ty teď musíš být něčím lepším: světlem pro ty, co vidí už jen černě. Solí pro ty, kteří ztratili chuť do života. Znamením, ukazatelem cesty pro ty, kteří zabloudili.
Někdy se zachvěješ, když budeš vidět, že nezvládneš takovou pomoc, které by zde bylo zapotřebí. Když budeš vidět, jak jiní ti kladou kameny do cesty. Když budeš bezmocně přihlížet, jak se lidé ženou falešným směrem do své zkázy a tvou podanou ruku nepřijmou. Zažiješ zklamání i od svých přátel a nejbližších.
Ale pokud se budeš držet Ježíše, dotud budeš mít v hloubi všech trampot radost, o kterou tě nic nemůže připravit: "Zvolil jsem správnou cestu života." A přítel Ježíš ti bude v průběhu církevního roku vždy znovu ukazovat na svém životě, kudy a jak máš jít.
Řekněme si to teď ještě prakticky. Abys dokázal následovat Ježíše, je třeba:1. Hned ráno, při ranní modlitbě si připomeň cíl své cesty: Jaký chci být dnes člověk? Co chci dělat ve svém povolání, abych byl dobrý pracovník? Co chci dělat pro svou povahu, abych byl dobrý křesťan?
2. Přes den se vytčeného cíle drž, snaž se podle něj smýšlet a jednat. Žij cílevědomě, měj svůj program na každý den. Při večerní modlitbě se kontroluj před Bohem. Cos nezvládl, polituj. Cos zvládl, co bylo hezké - za to poděkuj.
3. Soustřeď se vždy na dnešek. Neztrácej čas honěním kdybychů, ani
planým sněním. Co děláš teď, dělej chutě a pořádně.4. Stále se raduj ze života. Mrzoutství počítala církev za osmý hlavní hřích. Postní doba není po celý rok. Kdo nechce žít přirozeně, ale hned nadpřirozeně, ten je v nebezpečí, že bude žít nepřirozeně. Radostná mysl vychází z víry v dobrého Boha Otce.
Vychází z dobře udělané práce. Vychází z krásy kolem nás. Z dělání radosti druhým.Není tak těžké, chtít být dobrý. To chce nepochybně každý člověk.
Ale dokázat žít dobře, to už je méně snadné. Jedno přísloví černých křesťanů z Afriky říká:
"Bůh nás navštěvuje často,
ale my většinou nejsme doma."
Cesta víry vede přes výšiny nadšení i přes hlubiny zahanbujících pádů. Ještě že Ježíš se nás nezříká, nevzdává. Stále nabízí svou pomoc:
"Já jsem Cesta - pojď po ní!
Já jsem Pravda - věř mi tedy!
Já jsem Život - žij tedy podle mne!"
Když Pán Ježíš povolával své učedníky, neříkal jim: "Chce se ti?" - Neříkal jim: "Nechceš si to ještě jednou rozvážit?" Řekl jim: "Ty pojď a následuj mne!"
Tak říká Pán dnes i nám, mně: "Ty pojď a následuj mne!"
M y š l e n k y k r o z h o v o r u
Na pěstování duchovního života teď nemám čas, to až budu v důchodu.
Před časem vzbudil pozornost po celém světě americký film "Den poté". Film ukazuje velmi realisticky podobu jednoho amerického města den po atomovém úderu.
Tomu "dni poté" musel předcházet "den předtím". Muselo se stát něco hrozného napřed, aby to mělo takové zlé následky.
My býváme většinou moudří až "den poté", vidíme jak zlé následky mělo toto jednání. Mělo by nám to být poučením a varováním, ale nebývá to tak. Hrůzy první světové války nezabránily vzniku druhé světové války. Ani kašlající kuřák, zasažený rakovinou plic, není dost odstrašujícím příkladem, aby přestali kouřit jiní. Nikdo z lidí, kteří si přiťukávají alkoholem "na zdraví" nepřipustí, že mohou jako mnozí jiní skončit v protialkoholní léčebně.
Bůh nás chce vést ke správnému rozhodování hned "den předtím", aby nás nezaskočil "den potom".
Ježíš nás zve k následování: "Pojď za mnou." Neříká: "Přijď, až budeš v důchodu." Říká: "Pojď, teď!"
Existuje pouze jeden "den předtím" - a to je dnes.
"Den potom" - to už je nenapravitelně pozdě.Na čem záleží
Nezáleží na tom, kolik toho vlastníme,
ale na tom, zda z toho, co máme, umíme dávat.
Nezáleží na tom, zda se umíme prosadit,
ale na tom, zda umíme přemáhat sami sebe.
Nezáleží na tom, kolik máme škol a jaké máme znalosti,
ale na tom, jak moudře dovedeme hospodařit s tím, co máme.
Nezáleží na tom, co děláme,.
ale na tom, jak to děláme a proč to děláme.
Nezáleží na tom, zda jsme bojácní a máme strach,
ale na tom, zda se chováme tak, jako bychom strach neměli.
Nezáleží na tom, zda se nám utrpení vyhne,
ale na tom, zda ho umíme přijmout a unést když přece jen přijde.
Nezáleží na tom, co o nás říkají lidé,
ale na tom, jací skutečně jsme, jak jsme věrni sami sobě.
Nezáleží na tom, jak dovedeme mluvit,
ale na tom, zda naše slova vyjadřují úctu k pravdě.
Nezáleží na tom, zda Bůh plní naši vůli,
ale na tom, zda my se snažíme uskutečňovat jeho vůli.
Nezáleží na tom, zda jsme dlouho živi,
ale na tom, jak jsme naplnili svůj život.
16. S Ježíšem do nebeského Jeruzaléma
Symbol: Suchou haluz nahradíme "stromem života" - zeleným smrčkem ověšeným pentlemi.
"Hlas zvonů nedělních zní ránem a srdce se otvírají vanutí Ducha. Jen lidská zloba prchá k olši s provazem v ruce..." říká básník.Po celou dobu jsme se učili vyhánět zlobu ze svého srdce, otvírat je vanutí Ducha. Dnes uvítáme našeho Pána a Učitele, dnes chceme vyhlásit Krista za našeho Krále.
Ve velikonočním týdnu budeme naslouchat pašijím. - Je to otřesná historie jednoho člověka, který se zasazuje o pravé hodnoty. Je to historie propagandou zhlouplé masy lidí, kteří vraždí toho, kdo se jich zastává a ujímá. Býváme z toho naslouchání docela rozechvělí. Ale pár dní později zas na všechno zapomeneme.
Po prožití naší duchovní obnovy budeme umět lépe naslouchat pašijím, než onen mládenec, který prohlásil: "Pašije - to je jedna z dekorací velikonočních svátků."
Nepochybuji, že vy všichni víte, že žádná papírová "dekorace" by nevydržela 2000 let. Žádná by nezdomácněla ve všech civilizacích a kulturách. Žádná kulisa by nemohla klást na lidstvo tak kategorický požadavek: "Změňte svůj život!"
Nesmírná autorita, která přes délku tisíciletí stále působí z Ježíšovy osobnosti, to nejsou papírové dekorace, to je stálá kategorická výzva na každého člověka, na mne, na tebe osobně: Změň svůj život k lepšímu, uvěř evangeliu!
Kdo uvěří evangeliu, ten ví, že od Kristova vtělení můžeme my, Ježíšovi bratří, říkat Bohu: Otče náš.
Z jeho kázání jsme poznali, že mu nešlo jen o nápravu sociálních zlořádů, o uzdravení z tělesných nemocí. Že mu šlo o naše štěstí. O Boží království, jak on rád říkal.
Ježíšova smrt na kříži nebyla náhoda ani justiční omyl. Byl to smrtelný důsledek jeho lásky k lidem.
Ježíš neumíral šťasten, neumíral rád. Umíral bolavě, opuštěný, zrazený. Umíral hrozně.
Umíral však tak, jak umírat chtěl: chtěl zaplatit nejvyšší cenu, aby pohled na jeho oběť pohnul člověkem. Aby si lidé zošklivili krutost, zlo, násilí, aby se pod křížem stali opravdovými syny svých rodičů, bratry svých bratří.
Teď se postavme k Marii a Janovi pod jeho kříž. V duchu, v srdci.
Při slavnostní obnově křestního slibu chceme své životní připojení ke družině Ježíšově vyhlásit veřejně, radostnou obnovou svého křestního slibu. Chceme se se všemi bratry této místní církve vydat na životní cestu z otroctví zlých skutků a návyků ke svobodě lidu Božího.
Chceme vzít vážně přátelství, které nám Ježíš nabízí. Víme, že nebudeme přáteli dokonalými. Že budeme stále chybovat. Ale tohle riziko Ježíš na sebe bere. Chce nás učit radosti a chce, abychom svou radostí nakazili lidi kolem sebe. Chce nám pomoci nést naše životní kříže a chce, abychom my je pomáhali nést lidem kolem sebe.
Není to krásné, tahle životní cesta s Ježíšem, na kterou se vydáváme?
Není to krásné vědět, že na konci této naší životní cesty s Ježíšem nás čeká otevřená náruč Otcova? Proto ať pro tebe ode dneška platí:
- Chci být stále Bohu blízko - proto se denně modlím.
- Chci mít elán do pracovního týdne - proto jdu v neděli do
kostela.
- Chci si založit dobrou rodinu - proto uzavřu sňatek v kostele.
- Chci mít stále smysl života před očima - proto budu denně otvírat Písmo.
- Chci být v životě šťastný - proto si v srdci stále prozpěvuji:Díky, Otče, že jsem tvým dítětem.
Díky, žes mi v evangeliu už dal odpověď na mé životní otázky.Na začátku duchovní obnovy jsme si řekli: "Kdo uvěří evangeliu, ten se stává novým člověkem." My jsme v evangelium Božího Syna uvěřili. My chceme vykročit od paty jeho kříže na cestu opravdového křesťanství:
"Chceme být tvým lidem, ty buď naším Bohem.
Amen, tak se staň!"
(Nejlépe při slavnosti vzkříšení na Bílou sobotu, ale možno i kdykoliv jindy. Účastníci si připraví svíci a zápalky.)
Bratří, velikonoce jsou svátky Ukřižovaného, který žije. Vítězství života začalo na Ježíšově kříži. Náš život i naše umírání už je provoněné zmrtvýchvstáním: křesťan má právo smát se i mezi slzami.
Kdo se rozhodne pro Krista, tomu záře zmrtvýchvstání svítí do všech temnot života. Na znamení toho si rozsviťme své svíce.
Všichni jsme pozvání: "Pojďte za mnou, udělám z vás rybáře lidí!"
Všichni jsme posláni: "Vy jste světlo světa! Vy jste sůl země!"
Všichni jsme tu dnes proto, abychom na toto pozvání odpověděli.
Ptám se vás proto a vy - se svícemi na znamení radosti pozvednutými - veřejně a hlasitě odpovídejte:
- Odříkáte se nedůvěry vůči Bohu?
ODŘÍKÁME.
- Odříkáte se ducha zla a všeho, co působí?
ODŘÍKÁME.
- Chcete žít ve svobodě Božích dětí?
CHCEME.
- Chcete proti zlu v sobě a kolem sebe bojovat?
CHCEME.
- Věříte v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země?
VĚŘÍME.
- Věříte v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, našeho Pána?
VĚŘÍME.
- Věříte v Ducha svatého, svatou církev obecnou a život věčný?
VĚŘÍME.
- Jste připraveni svou víru statečně vyznávat?
JSME PŘIPRAVENI.
- Jste připraveni spolupracovat při šíření království dobra ve světě? JSME PŘIPRAVENI.Bratři,
Bůh slyšel váš slib.
Naše farní rodina slyšela Váš slib.
Co jsme tu ústy vyznali, ať svým životem dosvědčujeme!
(Kněz pokropí lid svěcenou vodou, pak říká:)
Křestním vyznáním jsme obnovili svůj křest. Teď se v eucharistii setkáme se zmrtvýchvstalým Kristem osobně. Jeho tělo se stane naším tělem, jeho krev naší krví ve svátostném přijímání. Kristus je s námi. Kristus v nás žije. Kristus bude skrze nás působit. Amen.
Všichni: Amen. Amen. Amen.
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net