Vyřiďte sijónské dceři
Kázání pro nemocné
Napsal: Leo Zerhau
Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.

První kázání: proroctví nemoci
Druhé kázání: užitečnost nemoci
Třetí kázání: příprava na budoucí zdraví
Čtvrté kázání: vzpomínky na minulé zdraví
Páté kázání: můžeme si za nemoc sami?
Šesté kázání: utrpení nemoci
Prožívání týdne: pondělí
Prožívání týdne: úterý
Prožívání týdne: středa
Prožívání týdne: čtvrtek
Prožívání týdne: pátek
Prožívání týdne: sobota
Prožívání týdne: neděle

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

 

Vyřiďte sijónské dceři:
"Hle, přichází tvá spása!"
(Iz 62,11)

 
První kázání: Proroctví nemoci 

Ježíš zajásal v Duchu Svatém a řekl: Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn než Otec, ani kdo je Otec než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.
Když byli sami, obrátil se na své učedníky a řekl jim: Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.
(Lk 10, 21-24)

Milí přátelé,
hovoříme-li k nemocným, chceme k nim hovořit jako Ježíš. Kážemeli nemocným, chceme jim kázat Krista. Radost, kterou můžeme nemocným nabídnout, je Ježíš Kristus. Žádné jiné myšlenky ho nemohou nahradit.

Nemocný je člověk, který je velkou výzvou. Nemocný narušuje naše plány. A to je dobře. Můžeme být šťastní, že nejde všechno podle našich plánů. Naše plány chtějí uspokojit naše sobectví, ale nemoc nás vyzývá kobětavosti. Nemoc narušuje náš klid. A to je dobře. Náš klid není klid Boží. Místo našeho klidu potřebujeme Boží pokoj, a ten se vydáváme vnemoci hledat. Nemoc znemožňuje naši aktivitu. To je dobře, neboť naší aktivitou nemůžeme zachránit ani sebe, ani svět. Ale Bůh nás zachraňuje tehdy, jestliže jsme slabí.

Nemocí jsme privilegovaní. A je dobře to vědět. Ne proto, že bychom měli sebe litovat nebo že bychom měli vyděračsky začít vyžadovat od druhých nemístné úsluhy. Ale je dobře vědět, že Ježíš nás pozval do svého království. Ježíšovo království, to jsou nemocní a chudí. Na první pohled se to nezdá: Ježíš přece přináší sílu a zdraví! Ježíš uzdravuje! Ano, ale nejprve na sebe bere kříž. Nebudeme-li mít společný s Ježíšem jeho kříž, nebudeme s ním mít společné ani jeho vítězství.

Nemocný ukazuje svému okolí pravdu o světě. Tento svět není ráj. Tento svět je slzavé údolí. Lidé nechtějí tuto pravdu přijmout. S Ježíšem je ale možné přijmout i tuto pravdu.
 
Nemoc jako radost. Je to vůbec možné? Nelibujeme si ve zlu, kterým nemoc je, ale v Bohu, který se nad ní sklání. Asi jako když musíme vynaložit v životě veliké úsilí na nějaký nádherný cíl. Také za nemocí tušíme tento cíl. Bůh si vybral nemoc jako způsob své přítomnosti ve světě. Za zkřivenou tváří bolesti se dere na světlo laskavá tvář Boží. Ježíšova zsinalá tvář na kříži je milosrdnou tváří našeho Boha. Nechme se jí milovat.

Pravda o kříži je světu nepřijatelná. Svět nikdy nepřijme bolest a smrt jako radost. A ani my se nedobereme velkým přemýšlením k přijetí bolesti. Musíme být malí, jako to doporučuje Ježíš v evangeliu. Objevme za naším trápením laskavou Otcovu ruku.

 
Druhé kázání: užitečnost nemoci

Členem židovské rady byl muž jménem Josef, člověk dobrý a spravedlivý, který nesouhlasil s jejich rozhodnutím a činem. Pocházel zžidovského města Arimatie a patřil k těm, kdo očekávali království Boží. Ten přišel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tělo. Sňal je z kříže, zavinul do plátna a položil do hrobu, vytesaného ve skále, kde ještě nikdo nebyl pochován. Byl pátek a začínala sobota.
Ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje, šly za ním. Viděly hrob i to, jak bylo tělo pochováno. Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid.
(Lk 23, 50-56)

Milí přátelé,
nemoc nám pomáhá odhalit, v čem je pravá hodnota člověka. Tanespočívá ani v jeho výkonu, ani v jeho kráse, ani v jeho spokojenosti. Respektive všechny tyto hodnoty se nalézají jinde, než je obvykle hledáme. Ne výkon svalů nebo mozku, ale výkon lásky, ne krása těla, ale duše, nespokojenost s vnějšími podmínkami, ale spokojenost s Otcovou láskou je důležitá.

V čem je nemocný užitečný svému okolí? Ježíš byl v hrobě zdánlivě také zcela neužitečný. A přece vidíme na úryvku z evangelia, že se stal podnětem pro milosrdné skutky svého okolí a navíc, jak věříme, ve chvíli své smrti sestoupil do pekel. Přinesl radostnou zvěst mezi ty, kdo ve stínu smrti čekali na své vysvobození.
 
Náš sestup do drtivého náručí nemoci se může Ježíšovu sestupu do pekel podobat. Nemoc je jakási obávaná oblast, která své obyvatele podrobuje tyranii strachu. Ježíš potřebuje, aby s ním v této oblasti přebývali věrné duše a pomáhaly mu do ní přinášet radost. Žádný člověk není ostrov a tak víme, že náš způsob přijetí nemoci se tajemnými duchovními pouty přenese na stovky dalších nemocných.

Modlitba nemocného je něčím, co se cení. Je ale třeba si uvědomit, že nemoc modlitbu neusnadňuje. Nevyčítejme si, že nejsme schopni strávit hodiny na modlitbách, ale dbejme spíše o to, aby celý náš den byl správně organizován. "Neulevujme" si  vysedáváním u televize a četbou pochybných časopisů. Dodržujme harmonický denní řád a s poctivou snahou vykonávejme všechny léčebné kúry. Nepodléhejme otupělosti více než je to nutné. Střežme své myšlenky, aby se nezaobíraly jen námi samotnými. Nenechme nad sebou nemoc vládnout více, než je rozumné a pak i naše modlitba bude silná.

Užitek z naší nemoci má hlubší dosah, než si dokážeme představit. Jestliže ho vědomě neodmítáme, přispívá k záchraně celého světa. Právě proto, že už jej my sami nemůžeme příliš ovlivnit, stává se mocným nástrojem v Božích rukou. Ve skutečnosti není příliš mnoho lidí, kteří se za církev modlí. A domnívám se, že samotné láskyplné přijetí nemoci je už modlitbou. Bůh používá právě tyto nástroje ke spáse světa.

Třetí kázání: Příprava na budoucí zdraví

A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: Stačí, když máš mou milost. Vždyť v slabosti se projeví má síla. A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.
(2. Kor 12,7-10)

Milí přátelé,
naši budoucnost má v rukách Pán. Tajemnými cestami spravuje běh světa postiženého hříchem a s jemností nakládá na naše ramena kříž, který může napomoci ke spáse světa. Ani svatý Pavel nebyl vyslyšen ve své modlitbě za uzdravení. Nedivme se tedy, jestliže nebudeme vyslyšeni podle svých představ a přání my.

Za své uzdravení se ale modlit máme. Bůh je náš dobrý otec, a proto mu máme s důvěrou předkládat svá přání. Snad je někdo z nás opravdu povolán k tomu, aby delší čas snášel nějakou nemoc jako výkupné za hříchy světa. Cítí-li to tak někdo z vás, ať se z toho raduje a není na tuto svou roli pyšný. Jinak ale prosme s důvěrou za dar zdraví.

Bůh dává svým dětem dobré dary a nedbá přitom na množství ani velikost. Bůh dává svým dětem i zázraky. Nechtějme ale zázrak za každou cenu. Zázrak často přichází tehdy, jestliže v nás má probudit víru a lásku k Bohu. Možná ale, že nyní v nás má lásku a víru, kterou už máme, prohloubit právě nemoc.

Čeká nás skvělá budoucnost. Čeká nás to, co bychom si sami nikdy nevybrali. Čeká nás kříž. A přece je tato budoucnost skvělá. Když čteme Pavlovy listy z vězení, máme zvláštní pocit. Svatý Pavel pevně věří, že ho Bůh z jeho neštěstí zachrání, a přece zároveň počítá s brzkou smrtí. Boží pomoc tedy nemusí nutně představovat to, co si sami naplánujeme. Ale Boží milost může udělat z každé naší situace důvod k radosti. Svatopluk Karásek kdysi zpíval o svatbě v Káni Galilejské, že na rozdíl od ostatních svateb se tam podává nejlepší víno až naposled. Také my jsme se rozhodnutím pro Boha nechali pozvat na takovou svatbu. I když nám síly ubývají a naděje na uzdravení se zmenšuje, přibližuje se naopak chvíle, kdy okusíme lahodné víno z nebeské hostiny. Nejlepší víno až naposled.

O těchto věcech se ovšem snadno mluví, ale málokdy je člověk opravdu zakouší. Jsou předmětem víry, kterou si musíme krok za krokem vybojovat na zoufalství, nudě a hněvu, které obvykle nemoc doprovázejí.

Plňme poctivě předepsanou léčebnou kúru, ale nespoléhejme na nějaké mimořádné triky, které nám zdraví náhle vrátí. Zajímejme se onové možnosti v našem léčení, ale beze zmatku. Připravme se na své budoucí zdraví jiným způsobem.
 
Naše současná nemoc je příležitostí k pokání, zdravému pohledu do našeho nitra a novému zvážení našich priorit v životě. Člověk, kterému se nemocí zhroutí celý svět, není ve skutečnosti schopen správně prožívat ani své zdraví.

Čtvrté kázání: Vzpomínky na minulé zdraví

Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. Ta žena mu řekla: Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu. Ježíš jí řekl: Jdi, zavolej svého muže a přijď sem! Žena mu odpověděla: Nemám muže. Nato jí řekl Ježíš: Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.
(Jan 4,14-18)

Milí přátelé,
situace, v níž jsme něco důležitého ztratili, nám ukazuje náhle velmi silně hodnotu oné ztracené věci. Nemocný člověk objevuje krásu období, v němž byl ještě zdravý a plný síly.

To, že si více začneme vážit věcí, které nám dříve připadaly samozřejmé, je dobré. Bůh si přeje, abychom jeho dary docenili, třeba i se zpožděním. Patří to k našemu obrácení. A každá nemoc je příležitostí kobrácení.

Naše vzpomínky ale nemusí být jen krásné. Mohou se pro nás stát také noční můrou. Krása nemusí jen těšit, ale také pronásledovat.

Naše minulé štěstí pro nás může být bolestnou vzpomínkou. Při vzpomínání na "staré dobré časy" se rozpláčeme, začneme se litovat a zcela pomineme svůj současný úkol- správně prožít svou nemoc. Ještě horší to je, jestliže se domníváme, že jsme si svou nemoc nějak sami zavinili. Obrátíme se pak často namísto prosby o odpuštění s velkou nenávistí sami proti sobě a zuřivě chceme vrátit čas zpátky a všechno udělat jinak. Touha vrátit čas zpět je vůbec společným jmenovatelem všech těchto špatných postojů.

Bůh ale volí k nápravě věcí jinou cestu než návrat zpět. Bůh nechce znehodnotit žádnou věc a žádný skutek. Dokonce i hřích dokáže využít pro stavbu svého království, neboť i v něm je spousta pokřiveného dobra, které On stvořil. A tak ani naše nemoc nebude něčím, co by bylo třeba smazat a zapomenout, až budeme jednou znovu šťastní, ale něčím, co dostane nový smysl a stane se naší chloubou. Vzkříšený Ježíš je plný světla a slávy, ale nosí na svém těle znamení svého ponížení - své rány. Svatý Tomáš může vložit do těch ran svou ruku a přesvědčit se, že je to skutečně Pán. To je Boží tajemství, že věci bolestné se stávají příčinou a na konec i součástí radosti. "Šťastná to vina, která nám přinesla Spasitele," volá církev o velikonoční noci. Nevíme, jaké štěstí nám Bůh chystá skrze naši nemoc.

Vzpomínejme tedy, ale nenechme se svými vzpomínkami ovládnout. Promítejme si jako film své minulé zážitky, ale vždy jen proto, abychom za ně Bohu poděkovali a znovu je v lepším světle a s větším odstupem zhodnotili. Nikdy neztraťme kontakt se svou přítomností, i když je těžká, bolestná a děsivá. Buďme si jisti, že pro nás má smysl.
 

Páté kázání: můžeme si za nemoc sami?

Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno zotroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději, naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.
(Řím 8,19-26)

Milí přátelé,
někteří duchovní vůdcové doporučují zkoumat, zda nám Pán nechce naší nemocí něco důležitého říct. Tak například zda nemoc našich očí nám neříká něco o tom, že jsme se dívali na věci nesprávným způsobem, nemoc nohou něco o tom, že jsme chodili po nesprávných stezkách a podobně. Je známo, že mnoho nemocí je jen viditelným projevem našich skrytých psychických zranění. Například problémy se žaludkem, ale ionemocnění s počátečním podezřením na zhoubný nádor mohou mít své kořeny v citových stresech a zklamáních. Stojí tedy za to položit si hlubší otázku po původu naší nemoci.

Zároveň nám ale musí být jasné, že nemoc rozhodně není něčím, co musí mít svého konkrétního viníka. Pán Ježíš odmítá otázku svých učedníků, když se ho ptají po důvodech nemoci jednoho člověka. "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?" Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží." Nemusíme mít tedy strach, že jsme si na sebe nějakou tajnou vinou uvalili neodvratný trest. Naopak - Pán nám dává naději, že naše trápení je tu pro to, aby se Božím působením proměnilo v radost.

Stejně je třeba rozhodně odmítnout všechny představy o tom, že nemoci jsou trestem za naše skutky v nějakém minulém životě. Převtělování neexistuje. Je jen zjednodušenou představou evropských zbohatlíků o tom, jak by si mohli levně prodloužit svůj pohodlný život.

Proč tedy právě já? To je otázka, která trápí řadu lidí, zvláště tehdy, je-li nemoc opravdu vážná. Může se stát až mučivým problémem, který nás vede k výčitkám vůči Bohu a k zatvrzelosti, odmítání víry. Byla to mučivá otázka zbožného Joba, který se hádal s lidmi i Bohem o smysl své nemoci. Je myslím příznačné, že Ježíš na tuto otázku neodpovídá. Ježíš nehledá smysl nemoci v minulosti, ale v budoucnosti. "Jsi nemocný, aby se na tobě zjevily skutky Boží." Co by nám pomohlo znát nějaký temný řetězec vin, který vedl až k naší rakovině? Je ale třeba vědět, že naše nemoc zapadá do plánu Boha s tímto světem, kterým je záchrana všeho živého. K "tomuto slzavému údolí" patří, že věci jsou zčásti zbaveny svého smyslu, že zde nevládne řád a spravedlnost, že trpí nevinní a viníci se jim vysmívají. Ale spása, kterou přináší Ježíš, zasévá doprostřed tohoto chaosu
spravedlnost, která má postupně Boží tvář odhalovat. Je tedy třeba i uprostřed chaotických neštěstí nepolevit v lásce, která nás s tímto dosud skrytým Bohem spojuje.

Ať jsme tedy vinní nebo nevinní nemocní, můžeme se s důvěrou svěřit Božímu milosrdenství. Ono nás povede úskalími naší nemoci až ke zdraví, jehož čas příchodu zná jenom Pán.
 

Šesté kázání: utrpení nemoci

Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu. Proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. Což jste zapomněli na slova, jimiž vás povzbuzuje jako své syny: Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. Podvolujte se jeho výchově. Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě. Nemáme být mnohem víc poddáni tomu otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává kvyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.
(Žid 12,2b-13)

Milí přátelé,
francouzský kardinál tohoto století, když umíral dlouhé týdny na rakovinu, řekl svému sekretáři: Řekněte kněžím, ať nekážou o utrpení. Nevědí, o čem mluví.
 
Tato výtka se samozřejmě týká i sbírky kázání, kterou držíte v ruce. Autor těchto slov také do značné míry "neví, o čem mluví." A přece se odvažuje mluvit, protože z vlastní zkušenosti ví, že nejhřejivější úlevou od trápení mnohdy není lék, ba ani znovunabyté zdraví, ale dobré slovo.

Jestliže nemoc dostoupí do svého skutečně bolestivého a život ohrožujícího stádia, jestliže přestává být částečně příjemným odpočinkem od shonu pracovních dní, jestliže už neponechává lidskému duchu jeho příjemný nadhled nad věcí a dává mu tvrdě pocítit, že v některých záležitostech zkrátka nerozhoduje, tehdy se dostáváme do sféry, o níž hovořil onen francouzský kardinál. Bolest nám nedovoluje rozumově chápat jakékoli důvody, které k ní vedou, vznešené myšlenky se nás nedotýkají a jediné, po čem toužíme , nejsou žádná vysvětlení, ale pokoj a konec bolesti. To, co prožíváme, je nesnesitelné, a přece to musíme snášet.

Myslím, že tak jako krása a velikost dobra se částečně vymykají schopnostem popisu lidského rozumu a jazyka, je tomu tak i se zlem, a to i se zlem fyzickým. Bolest a utrpení jsou částečně nepopsatelné, iracionální a absurdní. I když si dodatečně dokážeme zařadit děsivé události do svého logického obrazu světa, tváří v tvář své nebo cizí bolesti zažíváme vždy něco nepochopitelného. Hovoří se o lidských citech, které jsou na rozumové pojmy nepřevoditelné, ale myslím, že i v oblasti samotného rozumu má v sobě bolest něco nelogického a zrůdného.

Jak si tedy vysvětlit, že náš Pán místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž? Myslím, že i láska má v sobě z lidského pohledu něco iracionálního a náš rozum přesahujícího, něco, co nakonec přemáhá absurditu zla a bolesti. Náš Pán sestoupil do pekla bolesti z lásky k nám a získal tak pro nás naději pro chvíle, v nichž se každá naděje ztrácí. Všimneme-li si dobře průběhu jeho utrpení, zjistíme, že se rozhodně nevzdával svého života s nějakým filozofickým nadhledem. Stále ale můžeme pozorovat, že veškeré své utrpení bere na sebe s láskou. Tak i my, když pod tíhou nemoci ztrácíme jakoukoli radost, všechno pochopení i všechnu duchovní sílu, nemusíme ztratit lásku. Ta se projevuje tím, že svěřujeme Bohu alespoň ty síly, které nám zbývají.

Prožívání týdne: pondělí.

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.
(Jan 14,15-16.26)

Milí přátelé,
podle církevní tradice je každý den v týdnu možné zvlášť prožívat určité tajemství naší víry. Pondělí je zasvěceno Duchu svatému, úterý andělům strážným, středa svatému Josefu a tak dále. Samozřejmě, že je možné a dobré sledovat také různé svátky a památky svatých, které na daný den v kalendáři připadají. Ale pro nemocného je někdy obtížné sledovat stále něco nového a tak mu může pravidelný rytmus, který zde nabízím, pomoci celý týden dobře duchovně prožít.

Je příznačné, že týden začínáme v pondělí připomínkou Ducha svatého. Je dávnou církevní tradicí, že před každým dílem, na začátku každé nové etapy života vzýváme Ducha svatého. "Přijď, Tvůrce, Duchu svatý k nám," modlíme se a vyznáváme tak, že Duch je tvůrce, Stvořitel, ten, který uvádí v život nové věci a nepotřebuje k tomu nějaký mimořádný materiál, protože umí tvořit i z ničeho. I naše tělo a náš duch, poznamenané a otupené nemocí, jsou pro Ducha svatého dostatečné, aby v nich zasel své dary a nechal je pozoruhodně vyrůst.

Nemocný potřebuje Ducha svatého právě proto, že jeho vlastní duch ztrácí sílu. A je to zároveň i příležitost: že totiž konečně necháme zasáhnout Ducha svatého do svého života. Duch svatý může samozřejmě projevit svou tvůrčí moc tím, že nás uzdraví. Nesmíme ale zapomenout na to, že snámi jistě byl i tehdy, kdy naše nemoc začínala. On tedy zná smysl naší nemoci. A může nám uprostřed ní pomoci, abychom z ní načerpali to dobré, co si Bůh přeje. Může to být očištění naší lásky k Bohu. Jako slabí se můžeme naučit znát pravou Boží hodnotu. Může to být růst trpělivosti a věrnosti. Ale nic z toho nám nepřijde samo od sebe. Aby nám nemoc pomohla, musíme se v ní pro lásku sami rozhodnout.
 
Nemoc byla pro mnoho světců bodem obratu, v němž rozpoznali, co je v životě skutečně důležité a podle toho se zařídili. Příkladem může být svatá Terezie z Avily nebo svatý Ignác z Loyoly. Nemoc v nás také může probudit porozumění a soucit pro druhé, které nám dříve jako sebevědomým lidem chyběly. Sama nemoc nás tedy může otevřít Duchu Svatému.

Duch svatý je ten , kdo nás spojuje s Kristem. Když vidíme Ježíše, jsme spojeni s Bohem. Ale bez Ducha svatého nikdo Ježíše skutečně nevidí a nechápe. I v době, kdy Ježíš chodil po této zemi, ho zdaleka ne všichni považovali za svého Pána. A nyní, kdy od Ježíšovy smrti uběhly téměř dva tisíce let, může jen Duch svatý způsobit, že Ježíše vnímáme jako skutečně přítomného, živého, hovořícího a tvořícího. Duch svatý je Ježíšova síla. Jestliže se na tuto sílu spolehneme, můžeme počítat s tím, že budeme jako Ježíš zažívat i slabost, že možná budeme v tělesné rovině zlem i přemoženi, ale tato pravá duchovní síla, totiž Duch svatý, promění náš pád ve slavné povstání, v moci, které nemůže žádná pozemská síla odolat.

Duch svatý je ten, kdo se zevnitř dotýká naší duše. On zná naše myšlenky a naše tajemství. On může vložit do naší duše správná přání a správné postoje. On může proměnit naše nitro, aby se naše náklonnosti ke zlému a naše malomyslnost občerstvily z jeho lásky jako z životodárného pramene. On může do našeho srdce vložit lásku a nechat v něm vyrůst i další ctnosti. Víru, naději, statečnost, rozumnost, mírnost, spravedlnost, pokoru. Přijď, Duchu svatý.

Prožívání týdne: úterý.

Hle, kdykoli ses modlil ty, Tobijáši, i Sára, já jsem vnesl připomínku vaší modlitby před Hospodinovu slávu. A když jsi pohřbíval mrtvé, právě tak. Když jsi neváhal vstát a opustit svou hostinu a šel jsi pochovat mrtvého, byl jsem poslán k tobě, abych tě vyzkoušel. Bůh mě rovněž poslal, abych tě vyléčil, i Sáru, tvou snachu. Já jsem Rafael, jeden ze sedmi andělů, kteří jsou připraveni, aby vcházeli před Hospodinovu slávu.
(Tob 12,12-15)

Milí přátelé,
úterní den bývá tradičně zaměřen k úctě andělů strážných. Bible a pradávná náboženská zkušenost lidstva hovoří o nebi. Nebe však není žádné místo, žádný skutečný Boží příbytek, ale vztah stvořených bytostí a Boha. Nebe vytvářejí tedy také andělé.

Andělé žijí v radosti z Boží přítomnosti a vděčnosti za své stvoření. Hledí na Boží tvář a tento pohled je naplňuje štěstím. Jsou nám vzorem svou stálostí, s jakou se klanějí a "zpívají" chválu před Božím trůnem. Zdárně obstáli ve zkoušce, které byli podrobeni po svém stvoření, a rozhodli se svobodně pro lásku k Bohu. Byla to tatáž zkouška, při níž neobstáli démoni. Andělé Bohu slouží celou svou vůlí a existencí a jsou mu kdispozici všude tam, kde se rozhodne jeho milosrdná láska projevit.

Andělé nemají tělo, jsou to duchové bytosti, takže podoby, ve kterých je lidé znázorňují, jsou jen obrazné. Setkal-li se člověk s andělem a měl možnost ho spatřit, byla to jen podoba, kterou na sebe onen anděl z Boží milosti vzal, aby mohl s člověkem lépe komunikovat.

Andělé přesahují člověka svým rozumem i vůlí, ale nejsou určeni od Boha k tomu, aby přímo zasahovali do běhu hmotného světa. Jsou spíše Božími vyslanci: oznamují Boží rozhodnutí a skrytým způsobem mohou působit na myšlení a rozhodování lidí. Již v raně křesťanských dobách jim byla připisována účast na dobrých myšlenkách a rozhodnutích člověka. Z neobyčejné lásky Boha k člověku, na níž andělé samozřejmě berou sradostí účast, a z řady biblických příkladů později církev usoudila, že každý křesťan a snad i každý člověk má svého anděla strážného. Tato bytost pečlivě a s láskou sleduje život člověka a snaží se napomoci jeho rozkvětu, kterým je především rozvinutí všech Bohem darovaných schopností a konečná spása. Anděl má našim očím skrytou, mírnou, ale velkou moc, která však nikdy nemůže narušit svobodné rozhodování člověka.

Anděl strážný nemá na rozdíl od Ducha svatého schopnost pronikat a znát lidské srdce, probouzet v člověku nadpřirozenou lásku a uvádět ho přímo do společenství s Bohem. Duch svatý anděla strážného ale k této své tvůrčí činnosti používá. Stvořeným bytostem je totiž přirozené, že do společenství s Bohem vstupují společně a navzájem si přitom pomáhají. Stačí vzpomenout na to, že to byli právě andělé, kteří oznámili lidem narození a vzkříšení Páně. Lidé jsou zase spojeni s celým hmotným stvořením, které jen lidskými ústy může vyzpívat Bohu svou chválu. Na cestě k Bohu kráčejí všichni společně, ať je to "bratr vesmír", "bratr člověk" nebo "bratr anděl."

Správně využívat pomoc anděla strážného znamená tedy starat se oto, o co se stará on: o větší Boží slávu. A správně ho ctít znamená sdůvěrou prosit a děkovat za jeho pomoc a vedení na nesnadných stezkách života, na kterých tak často nedohlédneme příliš daleko a na kterých on dohlédne dále. Pod jeho vedením a s jeho doprovodem se i nebezpečná cesta může stát v mnoha ohledech příjemnou a milou. Ve dvou se jde vždycky lépe.

Prožívání týdne: středa.

Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je zDucha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, tj. Bůh s námi. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě.
(Mt 1,20-24)

Milí přátelé,
ve středu vzpomínáme svatého Josefa. Byl to muž spravedlivý, jak říká Písmo svaté, a tedy zbožný, statečný, moudrý a zásadový. Stojí vždy v Písmu svatém jaksi v pozadí. Jestliže i Panna Maria je ženou v pozadí, ženou, jejímž smyslem života je přinést světu Ježíše a sebe nechat stát vpozadí, stojí svatý Josef ještě i za ní. Jeho úkolem je provést celou svatou rodinu úskalími tohoto světa a v tichosti se zase vzdálit z biblických stránek.

Svatý Josef musel mnohokrát snášet velikou nejistotu a tápání, často pro něj také Boží vedení znamenalo hluboké osobní pokoření. Jak se asi musel cítit, když zjistil, že jeho obdivovaná a milovaná snoubenka je těhotná, aniž by spolu manželsky žili! Jak se asi cítil jako otec rodiny, jestliže nemohl zabezpečit své ženě žádné důstojnější místo k porodu než chlév! Jak asi nesl svou doživotní fyzickou bezdětnost, v kultuře, která tolik cenila fyzické otcovství!

Svatý Josef nás tedy může posílit ve chvílích, kdy je nám těžko. Je nám vzorem v situacích, ve kterých pro nás Boží navštívení znamená utrpení a pochybnosti. Nemocný člověk hledá sílu k překonání svých těžkostí, hledá své zdraví a nenalézá je, protože mu bylo odňato. Vydává se jako svatý Josef na cestu, na níž musí čekat na Boží řešení a Boží posilu. Jako svatý Josef také často zůstává se svými problémy skrytý a osamocený, náhle vytržený z bezstarostného běhu normálního života a společnosti. Jeho přínos k životu církve je nenápadný a neefektní. Často znamená spíše trpělivé snášení utrpení, hledání náhradních řešení a stále zkoušenou lásku k ostatním, "nepostiženým" lidem. To jsou, myslím, pravé "josefské" vlastnosti.

Nechceme ale dělat ze svatého Josefa nějakého typického patrona nemocných, vždyť o nějaké jeho nemoci nemáme přece v Bibli ani zmínku. Svatý Josef je příkladem člověka práce a služby. V církvi bývá někdy vzýván jako patron správného a moudrého zacházení s majetkem, také jako pomocník ve finančních a hospodářských těžkostech. Ne že by jeho přímluva měla zajistit člověku nějaký pohodlný život uprostřed mamonu, ale zdravou rovnováhu mezi duchovními a materiálními záležitostmi. Svatý Josef může být nemocným posilou i těmito svými "aktivními" vlastnostmi, vždyť koneckonců je má právě proto, aby jimi sloužil těm, kterým se jich nedostává.

Velmi konkrétní pomocí pro nemocného je fakt, že svatý Josef je patronem modlitby. Velká mystička křesťanského světa, svatá Terezie zAvily, ho vzývala jako průvodce ve svých vrcholných projevech spojení s Bohem. Vzývejme tedy svatého Josefa jako pomocníka naší modlitby. On doprovázel a zblízka znal Ježíše. Kéž i nám vyprosí, abychom vmodlitbě důvěrně poznali našeho Pána. Právě proto, že nemocnému člověku se modlí těžko. Svatý Josefe, oroduj za nás.

Prožívání týdne: čtvrtek.

Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.
(1 Kor 11, 26- 30)

Milí přátelé,
Kristovo tělo a jeho krev jsou zdrojem života. Zakusily utrpení, poznaly smrt a jsou navěky prostoupeny silou vzkříšení. Ať si každý nemocný snaží zajistit pravidelné přinášení Eucharistie. Tělo a krev Kristova bývají nazývány také lékem nesmrtelnosti. Oproti životu, který máme zde na zemi a který slábne a ztrácí se, zasévá do nás tělo a krev Kristova jiný život, který je silami tohoto světa nezničitelný a který v nás může stále růst. Nejedná se navíc o nějaký život jen duchovní, který by pomíjel záležitosti našeho těla. Život, který dává Eucharistie, má přinést zdraví nejen naší duši, ale i našemu tělu. Někdy se může stát, že nám zdraví nepřinese, ale kdesi do hloubky našeho těla uloží zrnko, ze kterého jednou bohatý tělesný život vytryskne. Byť by to bylo až po vzkříšení zmrtvých.

Čtvrteční den si tedy připomínáme Nejsvětější svátost oltářní, Eucharistii. Ve čtvrtek totiž Pán Ježíš Eucharistii ustanovil. Známe dvě tváře tohoto tajemství. Mši svatou a svaté přijímání. Obě dvě patří k sobě a jsou projevem téže skutečnosti. Mše svatá je oběť, Kristus dávající se Bohu. A svaté přijímání je svátost, Kristus dávající se lidem. Ježíš je ten, kdo se úplně vydává druhému. Dává svůj život Bohu, kterého nevidí, který ho na kříži opustil, dává se lidem, kteří nejsou jeho lásky hodní a také ji často neopětují. Ty, kdo ho přijímají, proměňuje v sobě podobné, v lidi otevřené a rozdávající. Mše svatá a svaté přijímání spolu souvisí. Jen ten, kdo se vydá Bohu, může se vydat lidem. Jen Kristova oběť přinesla na svět definitivně lásku, která se může bez zábran šířit. Jen mše svatá může vydat tak vzácný plod, jakým je svaté přijímání.
 
Přijímáme-li tedy tělo Kristovo, zapojujeme se do onoho procesu záchrany světa, kterým je Kristovo vtělení, jeho život, smrt, vzkříšení a které jsou znovu přítomny ve mši svaté. Přijímáme jeho ovoce, radujeme se ze spásy, kterou nám Ježíš dává, ale zároveň také na jeho práci, záchraně světa, přijímáme podíl. V nemoci to znamená vzpomenout na ono Pavlovo vyjádření o utrpení, kterým doplňujeme za církev to, co zbývá vytrpět do míry utrpení Kristových. Objevit tedy v plodu Kristova utrpení, kterým je svaté přijímání, smysl a možné budoucí ovoce svého vlastního utrpení.

Ale i když nemůžeme přijmout svaté přijímání, nabízí se nám stará a pozoruhodná tradice, ve které se s Ježíšem přítomným v Nejsvětější svátosti setkáváme duchovně. Nazývá se duchovní svaté přijímání. Spočívá vhluboké touze a duchovním spojení s Eucharistií. Jedná se o zdánlivý paradox, neboť svaté přijímání má svou sílu právě v tom, že se jedná oviditelný a hmatatelný symbol, což duchovní přijetí samozřejmě neumožňuje. Ježíš ale své milosti neodmítá nikomu jen proto, že dotyčný člověk se nemůže fyzicky dostavit k jejich zdroji. A navíc je Eucharistie tak velikým tajemstvím, že i duchovní přijetí a rozjímání o ní dokáže proměňovat do hloubky celou naši bytost.

Prožívání týdne: pátek.

Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých. Jsme bezradní, ale nejsme v koncích. Jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni. Jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život. Ale máme ducha víry, o níž je psáno: uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil - i my věříme, a proto také mluvíme, vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala a tak přibývalo i díků k slávě Boží. A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.
(2 Kor 4,8-15)

Milí přátelé,
páteční den je tradičně věnován úctě k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu. Pátek je den, kdy náš Pán zemřel pro naše hříchy na kříži. Z jeho probodeného srdce vytryskla krev a voda. Jeho srdce je symbolem lásky, která ho vedla až na kříž. V jeho srdci se setkává jeho lidství a božství, které hoří společným plamenem lásky k lidem. Jeho srdce je zdrojem milostí pro celé lidstvo. Krev a voda symbolizují křest a eucharistii nebo také Ducha svatého. Jeho obětované, probodené srdce vlévá do celého světa hojivou Boží přítomnost a pokoj.

Sv. Jan Eudes, když hovoří o Nejsvětějším Srdci Ježíšovu, rozebírá tajemství našeho spojení s Ježíšem. Ježíš je naší hlavou a my jsme jeho tělem. Ježíš je totiž hlavou Církve. Tento obraz ale není pro Jana Eudese jen mrtvým přirovnáním, ale inspiruje ho k následujícím myšlenkám. Jeli Ježíš skutečně naší hlavou, je třeba, abychom tuto hlavu také používali. Touto hlavou máme myslet, rozhodovat se a nechat se vést. Ježíšovo myšlení má být naším myšlením, jeho vůle má být naší vůlí a jeho cesta naší cestou. Ale jsme-li Ježíšovým tělem, má mít také Ježíš právo toto tělo používat. Má právo používat naše nohy i ruce k tomu, na co je podle své vůle potřebuje.

I nejniternější síly naší osobnosti máme mít s Kristem společné. Všichni známe modlitbu: "Srdce Ježíšovo, přetvoř naše srdce podle srdce svého." Ježíš si přeje používat všech našich schopností a sil, jako by byly jeho. Celý náš život má být zapojený do jeho života. A také všechno, co patří Ježíšovi, jeho duch, jeho srdce, všechny síly jeho duše mají žít a vládnout v nás. Jeho srdce se má stát naším srdcem.

Také naše utrpení, naše neschopnost účastnit se běžného života, naše nemoc mohou být spojeny s utrpením, osamělostí a bolestmi Ježíšovými. V Ježíšově utrpení je skryta mocná síla, ze které můžeme čerpat, jestliže nás naše vlastní útrapy zmáhají. Z jeho probodeného srdce vytryskla krev a voda. Tryskají vlastně z každé jeho bolesti. Celý Ježíšův život nám totiž přináší spásu.

Ježíšovo srdce je naplněno prožitky, které potkávají i nás. Ježíš zná úzkost, lásku, hněv, bezmocnost i bolest. Zná ale také krásu Otcovy náruče a slávu vzkříšení. Nechme proniknout své srdce, plné hořkosti, sladkostí srdce Ježíšova.

Ježíši, tichý a pokorný srdcem, předávám ti tento páteční den, abys nad ním vládl. Je to den tvé smrti. Přemož všechny mé bolesti a utrpení svým křížem. Dej mi sílu nést můj kříž a radovat se z toho, že mohu mít svůj život podobný tvému. Kéž mé trápení pomůže lhostejným a vlažným, aby znovu objevili tvou lásku. Amen.

Prožívání týdne: sobota.

V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova. Vešla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle. Byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.
(Lk 1,39-45)

Milí přátelé,
Maria dává zvláštní ráz našim sobotám. Kněz může v sobotu sloužit mši svatou ke cti Panny Marie. Mnohá soukromá zjevení a různé pobožnosti se odvolávají právě na sobotu jako na zvláštní mariánský den. V sobotě také zůstává něco ze starého dne odpočinku, ve kterém Bůh přehlížel sláskou své dokončené dílo stvoření. Dnes sice slavíme jako den odpočinku neděli, ale přesto v sobě sobota, starý židovský šabat, stále skrývá něco ztéto své dávné funkce.

Můžeme tedy prožívat sobotu s Marií. Vidíme ji, jak spěchá na pomoc Alžbětě. I když je "plná milosti", nijak si na této milosti nezakládá, ale běží posloužit své příbuzné. I my můžeme nyní doufat, že nám přispěchá na pomoc. V Marii cítíme jakousi laskavou oporu, která se při vší své slávě neváhá sklonit ke každému člověku. Ona je matka církve a protože k církvi nějak náležejí, alespoň Božím povoláním, všichni lidé, Maria je matkou všech.

Maria je žena, která rozumí bolesti. Trpěla už od chvíle, kdy poprvé vědomě poznala své vyvolení. Trapná situace s nečekaným těhotenstvím, nedůstojné podmínky pro narození a první roky dítěte, duševní vzdálenost od syna, který měl v životě jiné úkoly než běžní izraelští muži, jeho smrt, to vše ji učinilo neuvěřitelně blízkou nám všem, kdo procházíme "tímto slzavým údolím." Trpěla spíše duševně než tělesně, ale právě proto nám rozumí. Vždyť oč horší je často v nemoci pocit bezmocnosti a strachu než samotná bolest. Maria k nám hovoří a dává nám naději. I to, co vidíme ztracené, je v Božích rukách. Marii ležel na klíně mrtvý syn a třetího dne vstal z mrtvých.

Maria je milostiplná a právě proto se k ní utíkáme. Její přímluva je velmi mocná a její láska silná. Můžeme říct, že mnohé ženy trpěly více než ona, ale nesmíme zapomenout na to, že nevíme, jak člověk, který je bez hříchu, prožívá řádění zla. Láska činí člověka zranitelným, a tak Maria, plná milosti, jistě velmi těžce prožívala situace, v nichž se lidé stavějí proti Boží vůli a odmítají jeho lásku. Ona tedy rozumí i našim trápením a dodává nám v nich odvahu, kterou z blízkosti Bohu vždy čerpala.

Kolik starých lidí zná důvěrně modlitbu růžence! V ní se Mariin život jakoby proplétá s naším, v něm nacházíme odvahu pro své životní osudy a situace . Maria nám přináší Ježíše, na kterého tak často zapomínáme. Ivmodlitbě růžence je jakýmsi rytmickým středem našich zdrávasů jméno Ježíš. Vůbec je rytmus čímsi podstatným, co přináší růženec do našeho života. Chaos našeho života zasaženého hříchem a bolestí je třeba proměnit v harmonii. Nemocní asi nemají často trpělivost a sílu modlit se celý růženec, ale alespoň jeho části nebo krátká zvolání "Ježíš" a "Maria" mohou uvést do chodu síly, které náš život z hloubky ovlivní.

Maria, uzdravení nemocných, pomoz nám, ať svou nemoc prožíváme tak, že povede nakonec k naší radosti a větší slávě Boží! Amen.

Prožívání týdne: neděle.

Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: "Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?" Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen. A byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho. I zděsily se. Řekl jim: "Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: Jde před vámi do Galileje. Tam ho spatříte, jak vám řekl." Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic nařekly, neboť se bály.
(Mk 16,1-8)

Milí přátelé,
neděle je den odpočinku a vzkříšení. Jak má ale odpočívat ten, který nemá tělo ve své moci? Jak se má radovat ze vzkříšení ten, na němž spíše "pracuje smrt?" Ke křesťanské víře patří, že se radujeme i z věcí, které dosud nevidíme. Vzkříšení i odpočinek jsou věci, na které se můžeme těšit v budoucnu. Patří k naší naději. Navíc je tato naděje už zčásti přítomná. První člověk byl vzkříšen už téměř před dvěma tisíci roky. Je to Ježíš, stále duchovně přítomný mezi námi. A jeho milost, jeho radost, jeho pokoj nám dávají zakusit něco ze slávy vzkříšení, která nás čeká.

Naše nemohoucí údy, naše trpící tělo, náš unavený a ztrápený duch se mají dočkat proměny, která je naplní slávou a Boží přítomností. Můžeme se už nyní těšit na to, že totéž tělo, které nám nyní vypovídá službu, nám bude zdrojem radosti a překypující síly. Budeme oslavovat svým tělem Pána, a to ne už tak, že mu budeme obětovat svá utrpení, ale že před ním roztančíme své tělo proniknuté Duchem svatým.

Ježíšovo vzkříšení dává naději celému světu. Tento svět, trápený pohromami, válkami, lidským chaosem a sobectvím má být proniknut jemným světlem proudícím z Ježíšova vzkříšeného těla. Nebesa už znají toto oslavení těla a hmoty, vždyť v nich vládne vzkříšený Ježíš po pravici Otcově. Jeho tělo je v nebi příbytkem duší, které dosud na své tělo čekají.

A Maria, nová Eva, začátek a první plod obrozeného lidstva, zde vládne se svým tělem vzatým do nebe. Nebe tedy není ráj duchů, vždyť ti, kteří vněm vládnou, jsou lidé.

Volejme tedy spolu s celým tvorstvem, trápeným bezohledností našeho světa, k Pánu dějin, aby uspíšil příchod proměny vesmíru. Přijď, Pane Ježíši! Naše nemoci, které jsi na sebe vzal, už došly v tvém těle oslavení. Nenech bez povšimnutí také trápení a nemoci svého mystického těla, nás, tvých bratří a sester. Sestup k nám a uzdrav nás, jako jsi se skláněl k chudým a nemocným za svého pozemského života. Svou láskou zahoj naše rány a pozdvihni celý svět k sobě do své slávy.

Ježíšovo vzkříšení je zpráva, která se má šířit. Nemá to být jen lék, kterým utěšujeme sami sebe, ale poselství, které předáváme i lidem kolem sebe. Jestliže zachytíme něco z této velikonoční radosti, nechme ji zazářit i na své tváři. Ať skrze naši bolest, únavu a znechucení projde i paprsek této pozoruhodné naděje. Jsem trápený nemocí, ale je ve mně semínko života, které nepřemůže ani smrt. Tato naděje má různou podobu. Někdy z ní nezbude nic jiného než trpělivost. Ale i ta stojí za to.
 

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net