Základní kurz křesťanské nauky
Autor: Josef Soukop
Mimo textu knihy Josef Soukop: Velký náčelník dává Základní kurz křesťanské nauky (kterou k vydání připravil Pavel Zahradníček a která je rovněž v on-line verzi dostupná na našich stranách) dáváme k dispozici i původní přepis magnetofonového záznamu této přednášky, jak byl opsán na psacím stroji přes mnoho kopíráků ještě v době komunismu, a jak ho na začátku tohoto tisíciletí opsal do počítače Tomáš Hevera. Tento text byl zdrojovým textem pro vydání výše zmíněné knihy.
Editor a opisovači souhlasí s dalším šířením. Předpokládáme, že s ním souhlasí i autor. Budete-li text přednášky nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Text přednášky podle přepisu magnetofonového záznamu:

Úvod

Byla mi zde položena otázka: „Jakého prý jsem řádu, že nemám kolárek…?“ „Já jsem prosím neřádu a ten kolárek nemám proto, že se mi snadněji mluví a mám mluvit osm hodin, tak proto to mám volno u krku. Takže to není řád, nýbrž neřád…!“
 

Část 1. – Písmo svaté

Písmo svaté! Tam je zaznamenáno z různých dob, různými lidmi, z dob, kdy lidé jinak mluvili, jinak mysleli, jiné představy měli o světu – zjevení Boží. A teď praktické ukázky:
Mohl bych si donést Písmo, ale ty začátky známe zpaměti, tak vám je budu reprodukovat. Prosím, otevřu Písmo svaté a podívám se na začátek. Hned první věty jak zní? Jak zní hned první věty? „Beréši bará el him hašamáji veha áres…“ Vidíte, jinou řečí! Tak lidé tehdy v různých dobách mluvili. Musíme si to přeložit do jazyka českého. V jazyce českém: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá, prázdná, tma byla vůkol a Duch Boží se vznášel nad vodami. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo, den první; a viděl Bůh, že je to dobré a bylo jitro a večer, den první. A řekl Bůh: „Ať se rozklene obloha!“ I rozklenula se obloha a oddělila vody, které jsou nahoře, od vod, které jsou dole. A byl den druhý a viděl Bůh, že je to dobré…“ Cítíte, že je to psáno člověku, který měl jiné představy o světě než my: ty vody nahoře, vody dole, rozklenutí oblohy… „I řekl Bůh: „Ať se vody shromáždí na jednom místě, ty které jsou pod oblohou, a utvoří se suchá zem a suchá zem ať vydá rostliny všeho druhu, keře a stromy; a viděl Bůh, že je to dobré!“ A tak se popisuje, jak čtvrtý den Bůh učinil ryby ve vodách, ptáky ve vzduchu, jak Bůh stvořil ostatní živočichy, to co se hýbe po zemi, živočichy velké… a vždycky je to dáno do nějakého dne a má to začátek a má konec a řečeno: „A viděl Bůh, že je to dobré.“ A den šestý, když už je všechno živé, řekl Bůh: „Učiňme člověka, ať vládne nad rybami, nad živočichy a nad celou zemí, ať si ji podmaní.“ A stvořil Bůh člověka, k obrazu svému ho stvořil, muže a ženu, stvořil je. A viděl Bůh, že je to velmi dobré! A tak se naplnila veškerá okrasa země. A sedmý den Bůh posvětil. To je tak stručně začátek Písma.
Když si to přečtete milí přátelé přímo v překladu Písma svatého, je to tam trošku podrobněji, než jak jsem vám naznačil, hned na první pohled po tom našem poučení, které jsme si řekli vidíte, že je to zjeveno lidem, kteří jinak mluvili a měli jiné představy. A jsou tam zjeveny hluboké pravdy. Které tam tak jsou? Povšimněme si některých těch pravd!
Ta první základní: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Je tam mluveno o počátku. K tomu jsme my sami došli, že každá věc má počátek a sice ta země i to čemu říkáme nebe, to je ta lidová představa, to jsou ty hvězdy a to nad námi, ten svět, všecko to nahoře i dole má počátek. A co při tom počátku je, Bůh tvoří! U něho není řeč  o nějakém počátku. Věci mají počátek a Bůh tvoří. A je tam použito slova v tom hebrejském „bará“ – stvořit. A když jdeme po tom slově, co je to za slovo, zjistíme, že to slovo znamená takovou činnost, která nepotřebuje materiál. Udělat něco bez materiálu (to co by tak naše fabriky potřebovaly) a to co člověk není schopen. Je tam poučka: Všecky věci mají začátek, nebe i země, Bůh ale je, ten tvoří v té době. A jak? Tvoří bez materiálu! Čili jinak, jiný způsob.
Druhá poučka: „I řekl Bůh“. U každé věci, které jsou vyjmenovány je vždycky „i řekl“. Čili blíž se určuje způsob té Boží činnosti. Ta není tak jako naše: dělám, makám, dřu se, honím se. „Řekl“ – čili je to činnost vyššího rázu, je to slovem! A co je slovo? Slovo je projevená myšlenka. V myšlence tvoří Bůh. Čili ne hmotně, ale ideově. I řekl – slovo je rozhodující. A pak jsou vyjmenovány různé věci. Je tam světlo, obloha, prosím – z toho nesmíme dělat závěr, že snad ty věci takhle za sebou šly! Proč, To je zjeveno člověku, který má svůj názor o světě, který si představuje? Deska plovoucí, vody nahoře, vody dole, že, čili tam ten jeho názor je. A on chce říct všecko. Když takového prostého člověka vyvedete ven – a řekni mě všecko co vidíš, mluv. No světlo prvně, aby mohl vidět tak vůbec potřebuje světlo; pak vám padne do očí obloha a pak vyjmenovává věci… Čili z toho neplyne, že ty věci tak šly za sebou. Když třeba se zeptáte dítěte. Děti, stavitel postavil kostel – co postavil? Tak vám děti prvně řeknou: Věž! A vysoko kříž a okna a krásnou klenbu … Tak prosím, z tohoto nesmíme usuzovat, že napřed stavěl věž, kříž, pak střechu pak okna. Ne, to je ten popis těch věcí – všecko udělal – celý kostel! Podobně zde jsou vyjmenovány různé věci – co všecko Bůh stvořil. Čili nelze z toho vyvozovat, že tak nějak šel vývoj světa, že takhle Bůh tvořil za sebou. Ale u každé té věci se říká co? Říká se, že byla stvořena v nějakém dni. „A byl den první, druhý, třetí…“ Den! A tu se musíme podívat do toho hebrejského, do toho původního textu, co tam znamená to slovo „den“? Tam je slovo „jóm“. A to slovo jóm, to nemusí znamenat jako „den“ náš – čtyřiadvacet hodin, to prostě znamená „čas“. On tam na východě řekne: A přijdu „va jóm“ – za čas. A tohoto výrazu odejde z kanceláře na chvilku a dá si tam na dveře „va jóm“ – čili čas. A každá věc je v čase. I obloha, i země, i rostlina, i člověk. A byl začátek „a bylo jitro a večer, den první“ – každé to dílo má své jitro, má svůj večer. Každá ta věc začíná a končí. A je v čase. A že jistě přátelé se nejedná o den náš, o den čtyřiadvaceti hodinový, prosím, kdyby tak někdo měl někdy takovou námitku – jednoduchá odpověď! Řeknu mu: Podle čeho se měří ten náš čas, těch čtyřiadvacet hodin? To je přece doba, ve které my zaujmeme postavení vzhledem ke slunci. Za čtyřiadvacet hodin jsme zas v tomtéž postavení ke slunci. Čili den a noc… A kdy je tam stvořeno slunce? Slunce je tam dáno na čtvrtý den! Čili jaké byly ty dny před tím? Zcela určitě ne sluneční! Tak je vidět, že se nejedná o dny v našem smyslu. Čas – všecky věci jsou v čase, Bůh tam není v tom čase čítán, ten je! A všechny mají svůj začátek, mají konec. A ještě něco! U každé té věci se říká: „A viděl Bůh, že je to dobré!“ Každá věc je dobrá. Optimistický názor na svět… To je to, k čemu jsme my sami došli: Každá věc na něco je, každá věc je k něčemu dobrá.
A u člověka je tam výjimka. Když stvořil člověka říká: „A viděl Bůh, že je to velmi dobré!“ Člověk, to je zvlášť podařený tvor. Velmi dobrý a o tom člověku co tam je? O tom je tam několikrát za sebou zdůrazněno, že je stvořen, že je podle té Boží myšlenky, tím slovem, tím plánem, že ho dělal konstruktér. I stvořil Bůh člověka. Muže a ženu stvořil je.
A druhá věc: Tomu člověku dává příkaz, aby vládl: „Učiňme člověka k obrazu našemu ať vládne nad zemí, nad rostlinami, nad vším, ať si podmaní svět.“ Čili člověk – jaký má dán účel? Aby si ten svět podmanil a vládl nad ním. Čili ten člověk plní svůj úkol, když podmaňuje si svět a vládne nad ním. To je tak stručně řečeno ta nauka, která je v tom začátku Bible, když ji odloupnu od té slupky jak tehdy lidé mluvili – Beréši bará el him…, jaké měli představy – vody nahoře, vody dole… a najdu tam to, co Bůh chtěl tomuto člověku říct. Že je něco docela jiného Bůh a svět! Svět je od Boha činností ideovou tvořený, všecky věci, každá věc má začátek, konec, každá věc je v čase, každá věc je dobrá.
A že je tam těch dní sedm? Prosím, neusuzuj z toho, že to trvalo sedm dní! My jsme si řekli ten den to znamená něco jiného, to „sedm“ je tam poučení pro člověka, aby sis zavedl také svůj čas, rozdělil na sedm časů, šest dní pracoval a sedmý odpočinul. Tam je vložena nauka, která tě má vést k tomu, aby sis zavedl sedmidenní týden. To je tam člověku zjeveno.
A proč asi toto takhle je? No poněvadž v dobách, kdy studujeme dějiny různých národů, lidé, kteří tím rozumem hledali toho Boha, tu příčinu, nedošli někdy k poslední příčině a hledali toho Boha ve věcech, které nejsou Bůh. Víme, že některé národy uctívali slunce. Některé takové ty inteligentnější světlo a domnívali se, že jsou vlastně dva Bohové, Bůh tma, Bůh světlo a to se mezi sebou pere. Jiní zase dokonce zůstali u věcí jako je strom, dokonce u zvířete, uctívali posvátná zvířata a dodnes to v některých národech je zakořeněné, že! Tak tady je ti zjeveno: Toto nejsou Bohové, to není Bůh. Všecky ty věci, ať je to světlo, slunce, ať je to zvíře, ať je to člověk – to není Bůh! To všecko má začátek a konec. „Na počátku stvořil Bůh…“ To je tady zjeveno a teď to přijmi, nebo nepřijmi, čili věř nebo nevěř! Tyto pravdy pak přijímáme vírou. To už není ta filosofie, co jsme filosofovali předtím, tam to poznávám rozumem, že Bůh je a jaký je ty základy mohu poznat rozumem. A toto Bůh zjevil, já to uznávám – věřím! Nebo nechci, nevěřím. To je první část výkladu – PÍSMO SVATÉ.
Možná, že někdo měl dětskou naivní představu o tomto stvoření. Poněvadž dítě, když to slyší od velebného pána vyprávět, no tak si to dětsky představí. I řekl Bůh: „BUĎ!“ Tak si představí náhle to naskočilo… A tak má tu představu, že v šesti dnech tady ten svět naskákal… A teď cosi slyší o vývoji milionech let a ona se mu najednou „pere“ víra s vědou. Ne, to se mu pere ta jeho dětská představa s tím, co poznal. Nesmíš to číst s dětskou představou, čti to poctivě a rozloupni v tom zjevení Božího. My žijeme v jiné době, nám to někdy trošku je nesrozumitelné.
 

Část druhá – Stvoření člověka

A teď se podívejme trošku blíž na stvoření člověka. Ono v kapitole druhé a třetí je trochu podrobněji o tom psáno. A vy si to pamatujete a možná i s těmi potížemi. Tam je totiž o člověku přímo psáno a trochu víc. V kapitole druhé je, že ten člověk byl Bohem stvořen. A je tam dokonce podrobnější zpráva: „I učinil ho Bůh z hlíny země a vdechl do jeho tváře dech života a ožil člověk. Tak se stal člověk živoucím tvorem.“ - Je tam doslovně. A Bůh mu dal jméno Adam to znamená ze země. A postavil ho do krásného prostředí, v té Bibli se nazývá Eden. A je tam všeho hojnost, stromoví a všechno je mu dáno. „Ze všech stromů můžeš jíst, ale ze stromu poznání dobrého a zlého ať nejíš! Kdybys jedl, zemřeš!“ To je tak stručně ta zpráva o prvním člověku.
Jakou asi máme představu? A možná někomu se tlačí ta dětská. Když mu to velebný pán vykládal a on jako dítě si představil: „I učinil Bůh z hlíny země“ nebo z prachu zemského, tam ve v té hebrejštině, tak si představí, jak dítě modeluje z hlíny země tělo a pak jde k němu a – dýchne – a ožil člověk!
Pozor! Dětská představa. Bůh je duch. Co tvoří, slovem tvoří, myšlenkou, ideou. A potom, necítíš trošku rozpor? V první kapitole se říká „stvořil“ Bůh člověka a já už vím, že to „stvořil“ znamená bez materiálu. A tady mám materiál… i učinil z hlíny země. Jak to jde dohromady? Nejsou to dvě různé zprávy a každá si toho Boha představovala jinak? Jsou takové názory. Ale prosím, jen se na to podívejme poctivě. Jak dát dohromady tu zprávu: „Bůh člověka stvořil a učinil tělo z hlíny země“. Je ta první pravdivá nebo ta druhá? Nebo obě a jak to pochopit?
Milí přátelé, já vám na to dám obraz, přirovnání. Bude to trošku naivní, ale prosím:
Představte si, že by někdo z vás potřeboval židli. A chtěl by nějakou pořádnou – dubovou. No tak půjdeš doufám ke stolařovi. Jenže pozor, to je člověk a my lidé děláme z materiálu. On ti řekne: „Ochotně ti dubovou židli udělám, máš dubové dřevo?“ „Já nemám!“ On řekne: „Já taky ne!“ A máš po židli. A kdyby někdo běhal od stolaře k stolaři, ne a ne někoho sehnat, kdo by mu udělal bez dubového dřeva dubovou židli. A tak by si řekl: „Já půjdu na Pána Boha, ten dělá bez materiálu.
„Pane Bože, já potřebuji židli!“
„Jakou chceš?“ „Dubovou!“
Co kdyby ten Pán Bůh nám řekl: „A máš materiál?“ Tak mu řeknu: „Pane Bože, kdybych já měl materiál, tak půjdu za stolařem. Já jdu za tebou, protože ty mi ji můžeš stvořit!“ A Bůh by řekl: „Velká je tvá víra – budiž! A před tebou by stála zbrusu nová židle. Bůh ji stvořil, to znamená učinil ji bez materiálu. A ty na ni saháš – ona je z dubového dřeva… není z ničeho! A popsal bys ten děj a řekl bys: „Pán Bůh mi stvořil židli, učinil ji z dubového dřeva.“ To „z dubového dřeva“ znamená materiál, z něhož ta židle nyní je, ne materiál, který Bůh potřeboval. On nepotřeboval.
A prosím, tak je nutno chápat: „I stvořil Bůh člověka.“ Nepotřeboval materiál, „učinil ho z hlíny země“, čili jaký je člověk? Je hlína země. A zamyslete se nad tím, zda skutečně naše tělo je hlína země. A stačí na to prachobyčejná jakákoliv učebnice ze somatologie, z nauky o těle, a víte, že naše tělo není z nějakých extra látek. Co je v našem těle? No, nejvíc je tam vody. Jak moc? Šedesát procent tady říká, tři čtvrtiny tady říká – no hodně, hodně vody. Voda, vždyť ta je v zemi, ta teče ze země! To je materiál ze země. Většina vody! No, a to si některý šohaj o sobě myslí: „Já jsem“… a nese se… Co jsi, většinou voda! Nebo potkáš dívku: Ta je hezká! Putynka vody … - Ale nejen samá voda, prosím, ještě je v nás nějaký ten křemík, nějaký ten vápník, trochu fosforu, tak za dva hřebíky železa… a co je to? Přesně všechny tyto látky, které jsou v zemi. Z čeho že tě učinil? Z hlíny země. No je to trochu po starodávnu řečeno, taky je to hezkých pár let napsáno. Přece nechceš, aby v tom Písmu svatém bylo napsáno, že naše tělo se skládá přesně z těch prvků, které jsou v Mendělejevově tabulce. Uznej, že to tam takhle tenkrát nemohl Bůh zjevit! Zjevil to prostě: „z hlíny země“, aby ti bylo jasné co jsi.
Ale to ještě není člověk. Kdy se stal člověk živoucím tvorem? „I vdechl do něho dech života“ – do jeho tváře, oni si tehdy představovali, že „to sedí“ v tváři, ten dech života. My zase tu představu, že to „sedí“ v hrudi, v srdci. Dech života a ne můj, dech Boží. Čili něco, co je jako Bůh. A to je teprve člověk. Čili je tak prachobyčejná nauka, že člověk se skládá z těla a z nesmrtelné duše. Nic víc. A to jméno Adam to potvrzuje, poněvadž hebrejsky „země“ je „Adamá“ – Adam je ze země. Nic víc… Ovšem nám se to trošku tluče s těmi představami ze školy. My jsme zvyklí na tu galerii.
Hommo sapiens – a tam ten člověk, a pak je Neandrtálec – ta tvář trošku jinačí, zhrblý trochu, ty ruce trošku delší; a pak je Pitekantropus erektus – a tam ten Sinensis Hommo a celá ta řada a my jsme to měli v učebnicích a teď ti říká, a který je ten Adam? A možná, že ti to tak učitel položil a ty chudáčku sis to představoval nějak dětsky, že Pán Bůh uplácal Adama z bláta a teď se díváš, a kdo má „recht“?
Ale je to tak jednoduché. Vždyť se podívej: Hommo sapiens – člověk, má tělo, to je hlína země, trošku ty vody a je sapiens, čili má rozum, svobodnou vůli – má duši – to je Adam, to je Adamovec. Neandrtál – hlína země, trošku jinak formovaná, no hlína země! Voda, fosfor; - má duši? Má rozum? To ještě nevíme, to se teprve zjišťuje. Tak jestli má rozum, tak je to Adam, jestli ne, tak to je ještě ta hlína země. Pitekantropus – hlína země – má-li rozum, je člověk. Tehdy začíná člověk.
A není v Písmu napsáno, kdy to Bůh udělal a kdy ten dech života dal. Možná, že byla celá řada té hlíny v různých formách, možná, že tam byla i v té řadě ta opice. A v té chvíli, kdy do této hlíny země, ať už živé, či mrtvé, nebo žádné před tím, Bůh vdechl duši, začal člověk. Tak začíná člověk. A ty člověče máš rozum, hledej, zkoumej, studuj, kop, přemýšlej jak vypadali ti staří.
Ono je to doslova tak dodnes. Kdy začíná člověk? Když se dvě buňky, od otce a matky, spojí. Hlína země. Hmotný začátek tvého budoucího života! A když se ty dvě buňky spojí, Bůh stvoří nesmrtelnou duši a začne člověk. Člověk je  hmotné tělo a nehmotná duše. A jsme adamovci. Máme vztah k té zemi. My jsme z ní, z těch látek. A ten zásah Boží ten je duchový, ten není hmotný – představa dětská – pryč s ní ! A je po potížích se stvořením Adama.
 

Část třetí – Stvoření Evy

A milí přátelé, dokonce je bez potíží i výklad o stvoření ženy – Evy.
Pamatujete to vypravování. Jak Bůh stvořil ženu? Adam je v ráji, je to tam popisováno tak pěkně, a prohlíží si svět a přivádí zvířata a dává jim jména. Ó to je člověk! On vidí co to je? Ptá se, že?! A sám rozhoduje: Budeš… a dává jména. Čili – on ovládá přírodu, učí se ji znát, ptá se co? Pracuje mu rozum, pracuje mu vůle – člověk.
A vynalézal tvora podobného a řekl Bůh: „Není dobře člověku samotnému, učiňme mu pomocnici.“ A seslal na Adama tvrdý spánek. A když spal, vyňal z jeho boku žebro a učinil Evu. A přivedl ji k Adamovi. Adam se probudil a řekl: „To je kost z mých kostí a maso z mého masa, proto se bude nazývat …“ a tam to nedovedu přeložit. Víte, protože tam je jedna potíž. Ono v tom původním, v tom hebrejském, muž se řekne „íš“. A on Adam řekl: „Proto bude išá, že je z íša vzata. Zkuste to přeložit v češtině… Proto bude – V jednom překladu čtu: „mužice“, že je z muže vzata… Copak se říká mužice? A když dám mužka, to je něco jiného… Nejde to přeložit, to co ten Adam tam řekl. Proto bude išá, že je z íša, - „a proto opustí člověk otce i matku a přidrží se své manželky a budou jedno.“ To je ta zpráva.
A tu mě někdo řekne: „A to je přece pohádka. Přece nám nechceš vykládat, že takhle vznikla žena?“ Milí přátelé, to není pohádka. To je vážná historická zpráva zaznamenávající původ ženy. Ovšem je psána v době, kdy lidé jinak mluvili, jinak mysleli a měli jiné představy. A je dost těžké to odloupnout.
Pokusíme se. Že lidé jinak tehdy mluvili a že to musíme brát nějak ne doslova, vezměme si hned první větu: „I poslal na Adama tvrdý spánek“. Jak si to představuješ? Ber to vážně! I poslal na Adama tvrdý spánek. Čili – tady je Adam – tady je spánek. Spánku běž na něho! Poslal na Adama tvrdý spánek… Řekne mi někdo, co to takhle rozebíráš, vždyť my tak dodnes mluvíme. „Jde na mě spánek“. To tak nemůžeš brát doslova, to je způsob mluvy a znamená to, že usnul. Aha, to je způsob mluvy a znamená to, že usnul! Proč to tam asi je, že usnul? Protože u některých národů byla nauka, že muž je původcem ženy, že žena je výtvor mužův. Bůh zjevil člověku: „Ne, ne, ne, ty o tom nevíš, tys tvrdě spal! Žena je bez tvého přičinění, bez tvé vůle. Já jsem původcem.“ Poslal na něho spánek – vidíme, musíme rozlišovat způsob mluvy a co chce Bůh zjevit. A podobně je to milí přátelé i s tím žebrem. Nám se to zdá být strašně těžké – ten Adam spí. „I vyňal z boku jeho žebro a učinil Evu.“ Řekne mi někdo: „A to je pohádka. Jakou máš představu? Takovou, že Bůh jde a bere a vytahuje žebro? To je lidská představa. Bůh nemá tělo, Bůh nemá ruce, to je hmotná představa Boha. Bůh je duch… To bylo nějak duchové! A proč to tam tedy je? A proč je tam to žebro, copak je žena žebro?“
Přátelé, je to z doby, kdy lidé jinak mluvili a měli jiné představy. My máme taky své představy. A abych to dobře dovedli odlišit, zkuste se vžít do myšlenky, že vy jste z nějakého jiného světa, že jste přišli z nějaké jiné doby, kdy lidé mají jinou představu a teď budete poslouchat moderního člověka.
Já jsem si to tak v duchu také řekl a vyšel jsem z Petrova, řekl jsem si: Tak teď jsi člověk jiné kultury, ty tomu dnešnímu světu nerozumíš a na každou větu se budeš zvědavě ptát a rozebírat. A vyjdu tam z Petrova do Denissových sadů a tam maminka má děťátko na těch vysokých kolečkách v tom moderním kočárku a už to byl capáček dost velký, dítě bylo nahnuto a teď jsem slyšel, jak ta žena (prosím já jsem z jiné kultury) ta žena zavolala: „Srdíčko, vždyť spadneš!“ A chytla toho capáčka a povídá: „Ty moje srdíčko!“
Pozor! Ty moje srdíčko – co to ta žena říká? Aha, ona ta žena, ona má srdíčko a to srdíčko je tady! Ty moje srdíčko! – Oni ji je vytáhli? Nebo, co to říká? To je vaše srdíčko? Ano, vážně! – A chytne ho a přitiskne k sobě. Ona to bere vážně!? Já tomu nerozumím, já jsem z jiné kultury. Proč ona o tom dítěti říká: „Ty moje srdíčko?“ Co je to srdíčko? Aha, srdíčko, srdíčko to je sval. Sval, který v těle pracuje. To je můj sval? – Ti lidé divně mluví. Co je to srdíčko? Aha, srdce je pumpa. Pumpuje krev. Ty moje pumpo! Ti lidé dnes divně mluví! A co ono tím chtějí říct? A ona by mi řekla: „Já tím chci říct, že to je moje dítě, že je mám ráda, že to je jako já! Ty moje srdíčko!“
Aha – a ony byly doby, když lidé zas na označení, že někdo je jako druhé já, že někdo je milý, říkali: „Ty moje žebro!“ – A my se tomu smějeme, my jsme z jiné kultury.A zkus si to srovnat, které to přirovnání je lepší? Ty moje srdíčko – to je sval, pumpa, ale taky sídlo lásky. Aha, tam to asi bude! Ty moje žebro. – Co je to žebro? Svatý Augustin to rozebírá. Říká: „Žebro to je kost! Proto ten Adam řekl: „To je kost z mých kostí a maso z mého masa.“ Tak to nemyslel jen tu kost, i to maso myslil. To je kost. A co je to kost? Kost to je to, co lidskému tělu dává možnost udržet tvar! (Představ si chlapa bez kostí!?) Má páteř, má kosti. Aha, čili žena je to, co formuje tvůj život a co ti dává určitý tvar! Ona to dodnes mnohá říká: Chlapa jsem z něho udělala já, předtím to byl bačkora.“ Žena je to, co tě staví na nohy, abys byl jasný, celý, pevný!
A ne jakákoliv kost! Žebro! A proč právě žebro? Proč ne kost z hlavy? Protože, říká svatý Augustin, to ona by řekla: „Já jsem tvá hlava, budeš poslouchat!“ Proč ne kost z paty? Poněvadž by řekl on: „To je to, po čem já šlapu.“
Kost – určitá – Žebro! Všimni si co je to žebro! To jsou ty kosti, které dělají ochranu dechu. Žena je ochránkyně dechu života! Ochránkyně života. Žebro je to, co tvoří ohradu srdci, kde si představujeme sídlo citu. Čili ta žena, to je to, co patří k srdci, co není nad, co není pod, co je druhé ty! Žena je jen tentýž tvar téhož člověka. Ona je iš, ona je išá! A cítíme, že to není tak hloupé to přirovnání. Nám je nezvyklé, my jsme z jiné doby!
My se smějeme, když čteme, jak Izák čekal, že mu služebník Elieze přivede manželku. A přiváděl krásnou, půvabnou… a tu on ji vidí a ptá se na její jméno. A ona řekla: „Já jsem Rebeka!“ My se smějeme, řekneme: „Rebeka byla…?“ Jenže – rébek je žebro. A ona řekla: „Já jsem Rebeka. Ty moje žebro!“ Víte, co to bylo pro toho Izáka. To je JÁ v ženské podobě. To je – ty moje srdíčko – bychom řekli my. Oni to tak někteří dodnes říkají.
A to měl Pán Bůh nějakou dlouhou přednášku psát o tom, že žena je tentýž člověk, že vzájemný vztah je láska, že ona patří k srdci, že není nad ním…? Zjevil to jednoduchou zprávou: I učinil ženu ze žebra! Má to hluboký smysl.
Četl jsem, je to známá spisovatelka, o emancipaci. A ona tam píše, Eliška tam píše v úvodě: „My se smějeme té pohádce o stvoření ženy ze žebra. Moderní žena chce být rovnoprávná. Emancipační hnutí bojuje za práva ženy, aby byla jako muž – v práci v odměně, ve volbách…“ Ale milá spisovatelko, co to říkáš? Ty se směješ zprávě o stvoření ženy ze žebra jako pohádce? A o právo ženy teprve chceš bojovat? Vždyť v té zprávě jsou ta práva zaručena. Vždyť tam je jasně řečeno, že žena je išá, jenom ženský tvar téhož člověka. Že je totéž tělo, je to adamovec, jenže v ženském rodě. A je to jeho žebro. Ne míň, ne nadřazená, patřící k srdci, patřící k ochraně dechu života. Děvčata, té zprávy o stvoření ženy si važte! Je psána v jiné řeči, kdy lidé měli jiné představy, ale je tam zaručena vaše rovnoprávnost Bohem zjevená.
Ukázali jsme si tři výklady: stvoření světa, stvoření člověka, stvoření ženy, jako ukázku, že Písmo svaté je kniha, psaná v dobách, kdy lidé jinak mluvili, měli jiné představy, jinak smýšleli a Bůh k nim mluvil jejich řečí. Jak říká svatý Pavel: „V různých dobách, různými způsoby k lidem mluvil Bůh.“ A my po staletí s úctou čteme toto zjevení a když je dovedeme rozloupnout od té slupky lidských představ a lidské mluvy, žasneme jak to zjevení Boží je jasné a krásné.
 

Část třetí – Nauka o Bohu trojjediném

Ty tři úvahy, které jsme měli, tam se nám pravdy Boží, Bohem dané, trošku promítaly s pravdami, které mohu poznat. My víme, že člověk byl stvořen, jaký je jeho začátek a současně můžeme vědecky hledat, kdy byl člověk, jaký byl v prvních dobách a tam se nám to někde spojuje.
Ale teď se pustíme v úvaze do pravdy, kterou my známe jenom ze zjevení. A je to pravda důležitá, dokonce základní. Pravda, kterou se lišíme od všech ostatních náboženství. A to je nauka o Trojjediném Bohu. Je to pravda základní. A Bohužel v dnešní době zapomínaná. A já osobně jsem přesvědčen, že proto u mnohých je víra tak ubohá, že tento základ nemají pořádně postavený.
Letos vzpomínáme 1100 let příchodu svatého Cyrila. A kdo trošku studuje jeho život, žasne, jak svatý Cyril už našim předkům před 1100 lety podrobně dává nauku o Trojjediném Bohu. A že ta víra u nás tak pevně zakotvila a tak dobře držela, že jistě má svou příčinu také v tomto, že byli stavěni na nauku o Nejsvětější Trojici.
Ale milí přátelé, trošičku se pustíme do té nauky. Já vím, že toho tam je málo! Když tak prostého věřícího bych měl vyzkoušet a říct mu: „Co tak víš o Nejsvětější Trojici? Myslím, že by byl brzy hotov: „No, že Bůh je jeden…, a ten, že je ve třech osobách Otec, Syn a Duch Svatý a že tito tři jsou jedno, a že to je tajemství…“ A co ještě? „Že děláme kříž ve Jménu Trojjediného Boha, že jsme křtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého…, že je svátek Nejsvětější Trojice…“ - Ale co z té nauky, A jak si to představuješ? Aha, tam je to asi slabé…!
A tak dovolte, bude to trochu těžké, pokusíme se úvahou jít na nauku o Nejsvětější Trojici. A půjdeme z toho, co jsme dosud poznali. A aby to bylo trošku živější a nebylo to tak únavné, půjdeme na to metodou detektivní!
Mládež má ráda detektivky a znáte jejich metodu? Co dělal starý Sherlock Holmes? Ten se dostaví na místo činu a hledá stopu. A najde nepatrnou. A po té stopě jde a hledá toho neznámého… A jednoho dne, když stop přibývá, už má jeho obrázek. No, jestli už má jeho fotografii, to už ho prakticky má, to už se jen bude dívat na obrázek a pozorovat a jednoho dne ho objeví, i když je snad nějak jinak ustrojen, i když trošku jinak vypadá na tom obrázku… - ale to je on! Prosím, takhle půjdeme.
Je nějaká stopa po Trojjediném Bohu? Rozum nám říká, že by měla být! Protože malíř, když maluje obraz, tak tam nechá stopu svého umění, že se pozná z obrazu jaký byl ten malíř. A jestli je to dokonalé dílo – umělec – tak jsou odborníci, kteří ten umělecký obraz prohlídnou a řeknou: „Toto dělal Rafael, toto je Picaso! Podívej se na tu holubičku, tak dělá Picaso!“ On každý umělec, každý konstruktér kus sebe tam nechá, nějakou stopu. A když tedy Bůh stvořil svět, člověka, měly by tam být nějaké stopy, že je Trojjediný, když je Trojjediný. Ty stopy jsou nepatrné. Takové nepatrné stopy, můžeme si všimnout a často se to tak uvádí jsou, že v tom světě je takový řád, jak říkají lidé: „Všeho dobrého do třetice.“ Tak třeba už to, že ten svět je ve třech rozměrech a žádný čtvrtý si nedovedeš představit je jakoby náznak, že to dělal někdo Trojjediný. Že jsou tři skupenství. To je pěkná stopa, ta se dá dokonce graficky znázornit. Když si představíte třeba grafické znázornění trojskupenství vody. Udělej kruh a na ten napiš H2O. A do toho kruhu trojúhelník a na vrcholy napiš led – skupenství pevné, pára – plynné skupenství, voda – kapalné. A na ty příčky napiš: „Není“. A na ten kruh – „Je“. (Po kruhu) – Led je H2O. Led není pára, už jsou nějaké rozdíly a v něčem je jednota.
A toto grafické znázornění stačí doplnit Nejsvětější Trojicí. Na vrcholy trojúhelníku dej Otec, Syn a Duch Svatý a na ten kruh napiš Bůh. Otec, není Syn, Syn není Duch Svatý, to je jiný, jiná osoba. Ale Otec je Bůh, Syn je Bůh, Duch Svatý je Bůh. Je jeden kruh, jeden Bůh. Hle, stopy – Trojjediný Bůh. A dokonce stopa graficky trošku znázornitelná. Taková maličká stopa: Známe z dějin, když svatý Patrik kázal Irům, tak tamější král říká: „Já tě budu poslouchat, jestli učíš dobře a pak ti dovolím zde kázat.“ Tak svatý Patrik učil, že je jeden Bůh, musí být jedna autorita, jeden Pán, jeden Stvořitel, jeden Dárce života. – Král říkal: „Dobře mluvíš, jeden musí být král!“ Potom začal vypravovat, že je Otec, Syn a Duch Svatý a to tomu králi nešlo… povídá: „A ten Otec, kdo to je?“ „To je Bůh!“ „A ten Syn?“ „To je Bůh!“ „Tak už máš dva a Duch Svatý – to už máš tři…“ A svatý Patrik říká: „Ti tři jsou jeden.“ A král se ptá: „Jak tři – jeden? Ukaž mi něco takového na zemi!“ A svatý Patrik se sehnul, bylo to venku někde na louce, utrhl trojlístek a povídá: „Na zemi taky vidíš trojlístek. Trojjediný.“ On se na to dívá a povídá: „Teď jsem to pochopil, můžeš učit dál.“ No, pochopil – no – pro takového krále, že pro malé dítě stačí takové malé přirovnání. To jsou jen takové stopinky, stopy…
Kdybychom tak měli obrázek! A máme! I řekl Bůh: „Učiňme člověka k obrazu našemu!“ – našemu… Člověk je nějak obraz Boha!? Jak, člověk? Vždyť tady těch obrázků mám hromadu? Ovšem to co vidím, to jsou těla, hlína země! Tím tělem se podobáme světu! Zvířatům, a vůbec světu! Jsme z týchž látek.. a někdy dost podoba..! Jestli znáte tu sbírku takových satirických obrázků od Sekory „Člověk a zvíře“, tak on tam má na jedné stránce zachycenou tvář člověka a na druhé nějaké zvířátko… A v našich příslovích je spousta takových přirovnání jak se člověk podobá mnohým zvířatům. A já vám to ani neradím tady tu knížku mít, poněvadž potom až půjdete po ulici a někoho potkáte, řeknete: „ten je jak bobr a toto je liška pálená“, už mu to vidíte ve tváři. My jsme podobní tomu světu i těm zvířatům – hlína země. Ale my nejen že jsme podobni světu, my se taky od toho světa lišíme. A v tom, v čem se lišíme, se podobáme Bohu. A čím se lišíme od světa? Od zvířat? – tím, že máme rozum a svobodnou vůli.
A tak prosím, bude jednoduché, jak ten detektiv to dělal: díval se na ten obrázek a hledal. Tak my, per analogiam – analogicky, se budeme dívat na rozum a svobodnou vůli a hledat Boha. Zda-li se nám ukáže Trojjediný Bůh.
Tak prosím, část první: dívám se na lidský rozum. A nepůjdeme vědecky, půjdeme tak lidově… Rozum – ano já se liším od zvířat, to mě uzná každý nevěrec, tím, že mám rozum. To je ta schopnost, ta mohutnost duše, že já nejen poznávám smysly, já dovedu poznat podstatu věci. Já se ptám: „Co to je, proč to je?“ tím jsme začali úvahu. To je naše privilegium. Co dělá člověk rozumem? Poznává. To je činnost. Rozumová činnost. A co z té činnosti vzniká? Z činnosti musí něco vznikat! Poznáváním, touto činností rozumovou vzniká něco, co ve mně roste, to je to poznání, to čemu říkáme lidově moudrost. Ten, kdo hodně poznal, hodně promyslel, hodně šel do těch důsledků, tak má cosi, čím se liší od jiných, má svou moudrost. Člověk poznává rozumem – vzniká moudrost! A ta lidská moudrost, je to něco? Ano, to je něco! To je základ vzdělanosti, základ kultury. To je to, čím my se lišíme, čím my ten svět přetváříme, to je naše kultura. To máme uloženo v knihách, to je něco co měříme, to je něco co my mladí se učíme a snažíme si toho co nejvíc osvojit a oni nám to měří u zkoušek, zda máš už dost té moudrosti, abys to měl na maturitním vysvědčení, nebo už toho máš tolik, že ti za to dají diplom – doktorský, inženýrský… My to dokonce měříme a přitom je to dost tak těžko zachytitelné! Je to cosi. Ovšem je to také cosi, co pomíjí jako člověk. Začíná a končí. Potom začnou tam ty závity nějak špatně fungovat a ono ti to tam taky špatně zapaluje a špatně to tam zapíná a najednou se pleteš a zapomínáš a jsi jak se říká s moudrostí v koncích. Tak to jsme se dívali na lidskou moudrost. Ale cosi to je! A cosi velkého. A dokonce je to něco, co člověka těší. Poznávání, ten obsah moudrosti, no to člověka těší! To je radost! Třeba čteš knihu a tam poznáváš nové světy, nové události – no to tě baví, že ti čas letí…
 A tak se teď podíváme na Boha. Poněvadž „učiňme člověka k obrazu našemu.“ Má Bůh rozum? A stačí se podívat na jeho díla! Řekneš: „No, tento svět nedělal hlupák, naopak, toto dělal někdo, kdo měl rozum.“ To stačí taková maličkost – co to dalo například lidem práce, než vynalezli radar! Jak se starý Churchil chlubil, když bylo po válce a říkal: „My jsme vyhráli válku ne zbraněmi, radarem! Dobře nám to myslelo! Člověk se chlubí, že vynalezl radar, radarem vyhrál… Ale chytni si netopýra, a pusť si ho potmě ve světnici a natáhni mu tam šňůry od prádla a on ti bude lítat a nezavadí…! On ty šňůry vidí? Ne, on má radar! Kde to vzal? A už ten netopýr v jeskyni to věděl, dávno před člověkem podle toho létal! Jaký byl ten konstruktér, že do toho netopýra už dávno před člověkem vložil radar? To je rozum, kdo to tak plánoval. To je rozum, kdo do toho světa tak to dal, že to jde snad z nějaké mlhoviny až po toho člověka dokonalého, že to je tak všecko v plánu. Tak Bůh má rozum! To si můžeme dokázat, to je jasné! A jestli má rozum tak poznává. Co se rozumem dělá? A co poznává Bůh? Všecko! Jestli poznává tak z této činnosti vzniká moudrost! To víme u člověka. Čili i Bohu poznáním vzniká něco – moudrost. Jak je veliká ta moudrost? Nekonečná. Poněvadž Bůh všecko poznává a ona obsahuje všecko. Od kdy? Bůh vždycky byl, čili vždycky byla ta moudrost. A vždycky Bůh bude; vždycky bude ta moudrost… u člověka je to něco! A u toho Boha – je to něco? To samozřejmě je něco. Poněvadž Boha si představujeme u toho co je JE! On není jak u lidí – to je, za chvilku to není. My jsme jen ten vagón co letí, kdežto On JE! Čili tam ta moudrost je. Tak si řeknu: Co to je ta moudrost? Vždycky to bylo, vždycky to bude, je to nekonečné a vzniká to z poznání. Bůh poznává a z té činnosti vzniká moudrost. Co to tedy je ta moudrost?
A milí přátelé ta odpověď by byla snadná, kdybychom si někoho poslali ven, než jsme začali mluvit a jak se dělá někdy kvíz, znáte to!? Přijde: „A teď hádej o čem jsme mluvili? Můžeš se ptát!“ A my bychom tady mluvili o té Boží moudrosti… „Hádej o čem jsme mluvili?“ „Je to hmotné?“ „Ne!“ „Bylo to vždycky?“ „Ano!“ „Je to nekonečné?“ „Ano.“, myslíme na tu moudrost, „Vždycky to bude?“ „Ano!“ … „Už vím, je to Bůh!“ A správně! My vidíme, že ta moudrost, že to je takové, že to je Bůh! Dobře sleduj. Bůh má rozum, rozumem poznává, vzniká moudrost a nám vychází: „Ta moudrost je Bůh“ Ta moudrost je Bůh? To je Bůh z Boha! Co to je Bůh z Boha?! Musím se vrátit na obrázek. Člověk. Je možný člověk z člověka? Ó, ano! Co je to člověk z člověka? Představte si, že bude jeden člověk a ten druhý bude říkat: „To jsem já, člověk z člověka.“ To je jasné! Člověk z člověka je otec a syn, nebo matka a dcera. Jak vzniká člověk z člověka? Rodí se. Čili, takovému vzniku, kdy vzniká jeden z druhého, říkáme rození. A ze strany toho prvního je to plození, ze strany toho druhého je to narození. Člověk z člověka je otec a syn, otec zplodil, syn se narodil.
Ale nám vyšlo Bůh z Boha. Čili, analogicky podle člověka, který je obrázkem, ten první je Otec a ten druhý je Syn. A to jak vzniká je rození. Čili ten Syn je rozený. Ovšem pozor, na to rození pozor! My jsme lidé v těle. A když mluvíme o rození, my si představujeme hned rození hmotné…! A to vidíme, že v tom hmotném světě je nejrůznějším způsobem. Víme, že u toho káčátka, jak bylo to narození? Z vejce se vylíhlo. Slepice na něm seděla. U člověka? Ó tam je to trochu složitější… A tam není dokonce taková ta schopnost: sotva se to vylíhne, už to skáče a už to zobe. Je to tam trošku jinačí. A u některých živočichů, dokonce u některých těch jednoduchých je to rození dělením…! Vzpomínáte, jak jsme se učívali: je nějaká buňka, rozříznou – doroste, ta je z ní – doroste – otec, syn – mateřská buňka, dceřiná buňka.
Ovšem všecko to je hmotně! A užívá se toho slova také o nehmotných věcech? Třeba, když. z myšlenky myšlenka se rodí! Jakmile vzniká jedno z druhého, původ – je to rození.
Myšlenka z myšlenky se rodí… Tak nějak jako u té myšlenky je to u Boha. Tam to není tělesné. Otec má rozum, poznává a z rozumu se rodí od věčnosti Syn. A ještě trošku si tím obrazem pomůžeme. Když má člověk moudrost, jak tu moudrost dá najevo? No, slovem! Slovo je vyjádřená myšlenka. Proto se právem ptají ti zkoušející, když řekne žák: „Prosím, já to vím!“ „Tak to řekni!“ „Já to vím, ale nemůžu to říct.“ Tak o tom pochybují, že to víš! Slovem se vyjadřuje moudrost. Takže slovo je projevená moudrost. A proto také tomu Bohu Synu říkáme: Slovo! To je ta moudrost Boží, která se rodí z rozumu.
A teď už milí přátelé budete rozumět té větě, kterou píše svatý Jan. „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to slovo.“ On tam svatý Jan říká: „Na počátku byl Syn, Syn byl u Boha a ten Syn byl Bůh.“ To je ta moudrost Boha Otce – Bůh Syn! „A Slovo tělem učiněno jest“, se modlíme. Ta věčná moudrost sestoupila mezi nás – Bůh stal se člověkem. „Věčné Slovo, jednorozený Synu Boží“, je jedna modlitba… Tak to Slovo to je také název pro Boha Syna. A máme dvě osoby. Co je to Syn? Syn je projevená, Syn je osobní moudrost Boha Otce. Protože má Bůh rozum, je rozumově činný, nutně z této činnosti od věčnosti se rodí Bůh Syn – Věčné Slovo! A jsou dvě osoby.
To je první část: dívali jsme se na lidský rozum. Teď si tak trošku oddechneme v duchu a podíváme se na tu druhou část.
Čím se ještě člověk liší od zvířete? No, tím, že má svobodnou vůli. A co je to ta svobodná vůle? Co to je? To je taková mohutnost duše, taková schopnost… jak se to projevuje? Chtěním! Buďto něco chci, anebo to nechci! A v tom chtění jsme svobodní! To je krásná naše svoboda. Tam nás nikdo nemůže donutit. Už jsme si to řekli v začátku, když nechci, „nech ho, nechce!“ Tam je svoboda!
Když za minulé války nad námi tady němci panovali tak tedy byl nějaký ministr Moravec. A on v Brně na náměstí, na Zelném trhu to bylo, si dal svolat všechen lid a měl tam řeč. Také jsem tam tenkrát byl nahnaný ze školy a on do nás pouštěl hrůzu, říkal. „Německo to vyhraje, o tom nepochybujte, a my Čechové (on řekl „my“, on si to pletl), my musíme chtít, aby to vyhrálo!“ To řekl strašnou hloupost! Co on řekl? „Musíme chtít.“ Ale kdepak! Ve chtění jsme svobodní. My i když už jsme byli vojensky podmaněni a stáli nad námi s automaty a se vším možným…, abych chtěl?! Jak jsme tam byli shromážděni, já zrovna jsem nechtěl! V tom chtění jsme svobodní. Jo kdyby řekl: „Budete dělat“, no jo… tak tě chytnou, postaví ke zdi: nos cihle, nos maltu a stojí s automatem, co naděláš? Děláš… Ale on řekl: „Musíte chtít!“ Jo, abych já chtěl dělat ještě…? To je ten rozdíl. Ve chtění jsme svobodní, tak to on si to pletl. A tím se lišíme právě od zvířat. My můžeme chtít anebo nechtít. Něco jiného je udělat. Poněvadž, my sice jsme svobodni, ale ta naše svoboda je omezená. A čím je omezená, přátelé? Víte čím je omezena? Za první je omezena naší nemohoucností. Že my mnohé věci chceme a nemůžeme. My bychom toho chtěli, co nemůžeme… A z druhé strany je omezena, že mnohou věc nechceme a tu můžeme. Nechci umřít a mohu každou chvíli. Tak máme svobodnou vůli, ale je taková omezená. Tím, že co chceme, často nemůžeme a co nechceme, můžeme… Ale co je výsledek té vůle,
Ta vůle ta má činnost! Jestli je to činnost, tak musí mít nějaký výsledek. Čili co je z vůle? A prosím, tady můžete hádat… Co vzniká, jestli člověk svou vůli namíří na někoho, jestliže chce a svobodně chce? Co vzniká? A to se divím, mladí přátelé, že toto nevíte: vzniká láska. Láska vzniká z vůle! No prosím, načisto jednoduchý výklad: jsou dvě osoby – Frantík a Mařenka. Ptám se na jejich svobodnou vůli. „Frantíku, co chceš?“ – „Mařenku!“ „Mařenko, co chceš?“ – „Frantíka!“ No tak to je láska. Oni se chtějí! Oni mají svobodnou vůli a ze svobodné vůle, když jsou aspoň dvě osoby, vzniká láska, v jedné písni se zpívá: „Lásko, Bože, Lásko, kde ťa lidé berů? Kde ťa berů?“ Ve vůli! Ta jejich vůle se jim nakloní vzájemně, jeden chce druhého a chce dobro tomu druhému a zkrátka ta vůle je jim najednou nakloněna. Tak to roste. A čím víc ta vůle svobodněji se rozhoduje pro něho, tím větší láska. Však tam v té písničce, kde se říká: „Já tebe nechci, já tebe nemiluji, já tě nemám ráda…“ Tam ten autor to dobře věděl: „Já tebe nechci“ – čili výsledek: „Já tebe nemiluji, já tě nemám rád!“ Čili tomu bylo jasno, že láska je z vůle. Pamatujte si to: Láska je z vůle!
On některý ten táta říká: „Holka, kams dala rozum? Tohoto chceš?“ „Ale tatínku, proč se odvoláváte na rozum, láska není z rozumu!“ Láska je z vůle! – jo, kdyby ona měla rozum…! A zase to obrátíme. Holka řekne – „Já za to nemůžu, já ho mám ráda!“ Tak ty za to nemůžeš? A z čeho je láska, Tak ho nechtěj! Ty za to můžeš, ty ho chceš! To je jasný, láska je z vůle. Když ho nebudeš chtít, tak je po lásce. Já tebe nechci – už je já tebe nemiluji. Láska je z vůle, pamatujte si to! A ze svobodné, proto svobodně se rozhodujeme. Jakmile je tam „musí“ – „Máš mě rád?“ „Musím!“ – co je to za lásku? Láska je ze svobodné vůle. Já tebe chci! Proto se vás táži se ptá pan farář než vás sezdává, aby se přesvědčil o vaší lásce! No, že mu selžou, že řeknou: „Ano“, „Ano“ a doopravdy je to jinak, to je jejich konto! A kdyby mluvili pravdu tak on se ptá po jejich lásce, na jejich vůli, zda chceš tohoto a ona… a svobodně! Ne, že tě táta posílá atd. Láska je z vůle! A musí být aspoň dva, na tu svobodnou vůli, aby mohla být láska. To není v pravém slova smyslu láska, když je ta vůle zaměřena k věci, to je zalíbení. My v češtině máme málo slov tak my všemu možnému říkáme láska. Víte, kdežto třeba v latině, tam je velmi mnoho rozdílů pro slovo „láska“. A ta láska u toho člověka, když už jsme došli k takovému tématu, (vidím, že toto vás zajímá), a ta láska je to něco? Ó, to je něco!
Jak říkají Brňáci: „Láska není žádné cancór.“ To je něco! To je něco, co činí život krásný, radostný, šťastný… A nemysli jen na lásku mezi mužem a ženou. To může být láska matky k dítěti, to může být láska přítele k příteli, mezi dvěma osobami, kde je svoboda vůle, když takhle je ta vůle nakloněna, může vznikat láska. Ta láska je něco krásného ! Vždyť poezie, vždyť celý ten život bez lásky co by byl? Básník říká: „Pro kousek lásky kraj světa chtěl bych jít!“ „Pro kousek“, prosím, natož pro celou, víte co by dělal?
Láska je věc veliká. Je to něco, co vzniká z vůle. Ze svobodné. Něco, co život činí krásným radostným… Co jako by sjednocovalo. Jeden dech a jedno srdce.
A teď si dáme všetečnou otázku: Má Pán Bůh lásku? Je u Boha láska?
Tak se podíváme, jestli jsou tam předpoklady pro tu lásku. Aby mohla vzniknout láska, je potřeba aspoň dvou osob. – Jsou : Otec a Syn. Druhý předpoklad je, aby byla svobodná vůle. – Má Bůh svobodnou vůli? Ó, ano! On má svobodnou vůli, on si chce co chce! Ba, on ji má svobodnější než my. On ji nemá jak my omezenou. Člověk co chce často nemůže, kdežto Bůh může všechno co chce. A zase ji nemá omezenou tou nemožností. Člověk mnohou věc nechce, ale může. Nechce umřít a může umřít… Bůh co nechce, nemůže! Tak je dokonale svobodný. Není z žádné strany omezený. Ani ze strany možností, ani nemožností. Co chce, může. Co nechce, ani nemůže. Tady milí přátelé někdy mívají lidé námitku, která právě vyplývá z nepochopení této svobody vůle. Už jste možná slyšeli takovou námitku:
„Může Pán Bůh stvořit takový kámen, že by ho sám neunesl?“
Aha…! Ale je to nesmysl. Protože Bůh může co chce! Jestli ho chce unést, může ho udělat. Jestli ho nemůže unést, tak ho nemůže stvořit, poněvadž ho nemůže chtít. On není nemožný tak jako my. Nám se může stát co nechceme. Bůh nemůže umřít – nechce! Nemůže udělat hřích – nechce! On toho moc nemůže. A v tom je ta všemohoucnost. Že co nechce, ani nemůže. Nemůže udělat hloupost – nechce! To odporuje jeho moudrosti! Nemůže udělat hranatý kruh… To my můžeme. My malujeme kruh a ono je to šišaté… To je tvá nedovednost! Bůh je dokonalý, on musí udělat dokonalý kruh. Bůh nemůže chybovat, no, to je to, že je dokonale svobodný.
A tak je tam ta činnost, že ta vůle Otce je nakloněna Synu. Otec miluje Syna a Syn miluje Otce – to zjevil! „Toto je Syn můj milý, v něm se mi zalíbilo!“ Řekl to ten Syn: „Otče, ne má, ale Tvá vůle se staň!“Já chci co ty! To je ta láska, když chci co ty chceš!
Ta láska – to je něco. Už u člověka je to něco – a teď u Boha! Kdy začal Bůh Otec milovat Syna? „Já od věčnosti miloval jsem Tebe, prve než svět byl, já Tebe jsem miloval!“ Do kdy? Vždycky bude. Jak moc? Všecko, všecko obsahuje, všecko v ní je, je nekonečná. Co to je ta láska?
Vždycky to bylo, vždycky to bude, nikdy to nezmizí, je to nekonečné… je to Bůh“ osobní láska Otce a Syna je Bůh – je to Duch Svatý. Třetí božská osoba.
A milí přátelé, cítíte, že se nám trošku rozšířil pohled na Trojjediného Boha? Jakou máš představu Boha? Možná před tím jsi měl, že je to taková nějaká bytost – mlhavá – není hmota, no a co víc? Je to Pán nějaký… A teď si najednou trošku všímáš: Ona je tam Láska a on je tam rozum! A z té činnosti rozumové od věčnosti rodí se Syn ten Syn miluje Otce a jejich osobní láska je Duch Svatý. Víš jaká je tam plnost života! Poněvadž život v lásce a v rozumu – to je plnost!
Když jsem kdysi dětem ve škole vykládával, že Bůh vždycky byl a že svět nebyl, ty děti to dost těžko pochopí, tak se to dělá takovou metodou, že těm dětem říkám. „Tak děti podívejte se kolem sebe, ta škola ta zde nestála, ani ty domy, to postavili zedníci. Ty stromy, to tady nebylo to vyrostlo…“ A tak jim to pomalu všecko oddělávám, oddělávám… a teď řeknu: „A teď si představte: to nebylo, to nebylo, to nebylo, slunce nebylo, země nebyla, měsíc nebyl – jen Bůh byl! A tu mě ten jeden čipera říkal: „Nic nebylo, jen Bůh – a co dělal? Neměl dlouhou chvíli?“ No ano, to si to představuješ: dlouhá chvíle – poněvadž nemáš ponětí o jeho činnosti. A my také si to tak nějak nedovedeme představit ten svět pryč a toho Boha bez začátku a dáme si tu otázku všetečnou: „A jak ten Bůh začal a kdo ho dělal?“ A když si představíš, že ten Bůh to je moudrost a tam je láska, že tam je vnitřní život. On poznává!
Víš, jak utíká člověku čas, když něco poznává, když čte knihu, když se badatel pustí do nějaké pravdy a zapomene na oběd… co, zapomene se oženit… on nemá čas, on studuje…! Čas letí! Aha! A teď si představ, že ta moudrost je nekonečná… čili tam ten čas letí, že vůbec uletí – tam není čas. Tam je jen poznání! A jak to člověka těší, když poznává, čili tam to těší, tam je štěstí z poznání…!
A jestli to nechápeš dost u toho rozumu, tak možná to pochopíš jak to těší v lásce. Když má někdo někoho rád, to čas letí… Proto, když některý manžel před manželkou má dlouhou chvíli – to není dlouhá chvíle – to on tě nemá rád! Kdyby tě měl rád, jaká dlouhá chvíle? Poněvadž to bude šťasten, že je s tebou!
Znáte to různé měřítko – dcerka řekne. „Mami, přišel Frantík, můžu na chvilku?“ „No tak na chvilku běž!“ … A holka se nevrací.  Máma se zlobí. A holka přijde a máma spustí: „Co jsem ti říkala? Na chvilku!“ „Mami, vždyť to byla chvilka!“ Jak to, že mají různé měřítko? Jo v lásce se čas měří jinak! Čas letí!
A teď si představ Boha! Že je tam nekonečná láska, osobní láska Boha Otce a Syna. No chápej, že tam nemá čas místo! U Boha nemůže být čas, minulost, přítomnost, tam je život poznání a lásky. A proto ten, kdo se snaží poznat Trojjediného Boha, roste v poznání a lásce a jeho to těší a jeho život dostává jiný smysl, neboť my jsme k obrazu Božímu stvořeni!
A svatý Cyril, když se ho ptali: „V čem spočívá pravá moudrost?“ Říká: „Na kolik se podobáme Trojjedinému Bohu, neboť k obrazu Božímu jsme stvořeni.“ Cože my jsme? Obrázky Nejsvětější Trojice!
To je nový pohled na člověka! My jsme si řekli ten lidský: Potkáš chlapce – putýnka vody… Pardon, to je to tělo! On má duši! – potkala jsem hezký obrázek Nejsvětější Trojice. My jsme obrázky Nejsvětější Trojice No, a jak to, že to na někom není poznat, Ony ty některé obrázky padly do blata… Když ti padne do blata, těžko poznáš, co je to za obrázek. Obrázky zamazané…!
Tak si řeknu: Jakýpak je ten můj obrázek? Jaký jsem já? A jestli jsem trošku zamazán, že to tam není poznat Trojjediného Boha – vždyť se to dá očistit! Vždyť se to dá dát do pořádku! Takhle se dívejme jeden na druhého. Tak se chovej! To je obrázek Nejsvětější Trojice. Chovej se k němu jak k obrázku!
A milí přátelé ještě jedna taková malá připomínečka: A co když toto člověk v sobě potlačí? Že nepodobá se Bohu? Co zatemní? Buďto ten rozum, nebo vůli. Čili buďto v poznání nebo v lásce. Obyčejné takové zatemnění, když se opije… Svobodná vůle je potlačena – a rozum potlačen. Proto říkáme: ten je pod obraz… Už jste se někdy nad tím zamysleli? Pod jaký obraz? Poněvadž rozumem a svobodnou vůli se podobáš Bohu, už neznázorňuješ Boha ve své podobě, čili jsi pod „obraz Boží“, pod obraz Nejsvětější Trojice.
 

Část čtvrtá – Hřích a pád člověka

Tak vás vítám na odpolední směnu. Ta bývá trošku únavnější, že? A taky nás čeká kousek práce. Když to dotáhneme do 18.00 hodin, bude to osm hodin a to by asi tak byl ten Základní kurs křesťanské nauky. Tak se to pokusíme dneska dokončit.
Tak jsem vám načrtl ten plán Boží, Bůh v Nejsvětější Trojici, Stvořitel všeho, všecko je dobré, člověk je velmi dobrý. A právě v tom je velmi dobrý, v tom se liší od ostatního světa, který je dobrý, tím že má rozum a svobodnou vůli. A je člověk od Boha postaven, aby si svět podmanil a vládl nad ním. Takže je to takové radostné! Ten úkol světa se zmocnit a v tom pokračujeme. Takže, když se dnes člověk pokouší dokonce tam ťukat na ten měsíc a už tam nesměle šlape, tak plní ten rozkaz: „Podmaňte si a vládněte.“ Je ve službě, dělá to služebně ve službě Boží, plní úkol – je dobrý.
Ale je tam jedno „čertovo kopýtko“. Je tam jedna potíž. A právě to, čím tak člověk vyniká – svobodná vůle. Svobodnou vůlí se mohu rozhodnout, chtít, a když k někomu tu vůli zaměřím, vzniká láska. To je krásné, že? A co když ta svobodná vůle se rozhodne opačně, a já nechci…, a tam je ta potíž a tam se pokusíme pochopit dost velké tajemství hříchu a pádu člověka.
Možná, že jste slyšeli takovou námitku, se kterou si někdy dobří křesťané neví rady. Ta námitka bývá takto stavěná: „Jak by se Pán Bůh mohl na tento svět dívat? – Vraždí ubožáky, miliony lidí jsou týrání, jsou podmaněni. Kdyby byl Pán Bůh, toto by přece nemohl trpět! Říkáte, že je Pán Bůh spravedlivý. Jak by se mohl dívat na válku, na Hitlera a na ty nevinné děti co trpí…! Není Pán Bůh! Tato záhada…
A milí přátelé, tato záhada je v té svobodné vůli. Člověk má svobodnou vůli. Může se rozhodnout pro, anebo proti. A Pán Bůh, co jednou dá, nebere! Ba, nemůže, jestli to volně dá. Tedy, jestli dal svobodnou vůli člověku, aby ho mohl milovat, musel tím připustit také to, že ten člověk se svobodně rozhodne proti. Já tebe nechci, já tě dokonce neuznávám, já v tebe nevěřím, já si to udělám po svém! Svět že bude sloužit mě? Já to udělám naopak: Já budu sloužit světu! – no, takhle on si to nepostaví, ale prakticky to tak je.
A tu nám Písmo svaté, hned na těch prvních  stránkách, popisuje jak ten první člověk té svobodné vůle použil. Je to zpráva o pádu lidstva. Je trošku obtížná na pochopení, protože ta zpráva je v příliš dávných dobách od nás. A jsou tam obraty – my jim těžko rozumíme. A tak nám snadno vzniká dětská naivní představa a potom se to tluče s našimi poznatky. Co se tam v Písmu vypravuje?
Tam se vypravuje, že člověku, to už jsme si říkali, Bůh dal všechno, hojnost všeho. Tomu říkáme ráj. A že mu dal přikázání: „Ze všech stromů rajských můžeš jíst, ale z toho stromu poznání dobrého a zlého ať nejíš! Kdybys jedl, zemřeš!“ Bůh dal přikázání. A dobře si toho všimněme! Ze všech stromů rajských můžeš jíst…! Prosím, to slovo „stromů“ neberte tak doslova, to je obraz! Abychom si to nepředstavovali načisto jen zahradu a jablka a trhání jablk. To znamená: ze všeho co dává ovoce, ze všech plodů, čili máš všechny možnosti, všechno je ti dovoleno! Jen jedno si vyhrazuji. A co to je, to je formulováno jako „ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého“. Malé děti si to obyčejně představují. Strom, jablka a teď ten zákaz si představují, že nesměli trhat jablka. A poněvadž toto zná z domu, on mu to občas tatínek tak nějak podobně udělá a to lákání dítěte na jablko je hodně veliké a někde nějaká ta jablka protrhat, to kluk nepovažuje za nic vážného. Tak se mi také zdá tato věc jako malicherná… co to ten Pán Bůh dal za přikázání? Ale pozor, to je strom poznání dobrého a zlého! Čili to není jablko. To není obyčejný strom! To je něco, kde rozlišuje se dobré a zlé. A vzpomeňte na tu úvahu: Kdo rozhoduje, co je dobré a zlé? Konstruktér! Ten, který dal věci začátek, který si tu věc naplánoval, ten rozhoduje, zda ta věc je dobrá nebo špatná. Člověk si vyrobil motocykl – člověk rozhoduje: Dobrý motocykl, ten co dobře jede, špatný, ten co špatně jede. Čili, kdo je zákonodárcem nad člověkem, nad světem, kdo rozhoduje co je dobré a zlé? Bůh! Proto si Bůh vyhrazuje toto: Má vůle je, toto bude tak, toto bude špatně…! Já rozhoduji! A toto je vyhrazeno Bohu. My jsme si řekli, hlas v duši, který ti říká co je dobré, co je zlé, je vlastně hlas Boží. Čili, všechno člověče můžeš, všechno je tvé, podmaň si svět – jen to základní rozhodování co je dobro a zlo tam je Bůh norma. A ty člověče máš svobodnou vůli. Ten veliký dar, kterým můžeš milovat, jak jsme si řekli; protože jaká je to láska, když tam není svoboda. „Frantíku máš mne rád?“ „Musím“…? – taková láska? Ale ten, kdo uzná svobodu, musí ti současně dát možnost volně se rozhodnout, čili dát možnost – já chci! Já si to udělám po svém!
To je ten ošemetný dar! Na jedné straně úžasná výhoda – na druhé straně možnost udělat si to po svém.
A bible popisuje jak ti lidé si to udělali po svém. Ten podnět k pádu je tam líčen, jakoby vycházel od cizího, od pokušitele a sice už od toho, který byl také postaven před podobnou zkoušku: rozhodnout se pro nebo proti trochu pod jiným heslem: „Kdo jako Bůh – Michael.“ A ta část, která to prohrála, kterou nazýváme zlí duchové, ta udělá útok na štěstí člověka. A jde zajímavým postupem: Jde na toho miláčka, na to žebro. – „Proč vám Pán Bůh zakázal ze všech rajských stromů jíst?“ – Dobře si všimněte jak je otázka stavěná! Ta je stavěna takto: „Pán Bůh je váš nepřítel, on vám nedopřeje!“ Proč vám zakázal ze všeho, vy nic nesmíte, vy jste chudáci. Kdo vám to zakázal? Pán Bůh! – Ono to není tak pravda: - všecko je vám dovoleno! Proč vám zakázal Pán Bůh ze všech stromů… - líčí Boha, jako bytost zlou, nepřející!
Eva se brání. Ne plně, ale brání se: „Nezakázal nám Bůh ze všech stromů! Ze všech stromů smíme, jen ze stromu posledního nesmíme! Kdybychom jedli, zemřeli bychom!“ Upozorňuje na trest, který je dán. A teď je druhý útok: „Nezemřete, ale otevřou se vám oči a budete jako Bůh! Proto vám to Bůh zakázal!“ Čili v čem je tam ten druhý útok? – Ten, který vám dal zákaz, nemluví pravdu – lhář! A nejen nemluví pravdu, on se bojí o sebe. Vy, když toto budete dělat, budete sami jako Bůh! Vy budete rozhodovat, co je dobré a co je zlé! – Líčí Boha jako nepřítele, který nepřeje, nyní jako lháře – čili proti dobru a proti pravdě. Proti Nejsvětější Trojici. Poněvadž Bůh je dobro, pravda, poznání, rozum, vůle…!
A ten člověk podlehne. Zatouží rozhodovat on co je dobré, čili, staví na první místo ne Boha, ale sebe. Já budu rozhodovat! A jsou toho účastny i smysly, poněvadž člověk je z těla a duše: „Zdálo se jim to ovoce dobré, lahodné, požívání milé“, a prostě se říká: „Utrhla, jedla, dala Adamovi, jedl též“.
A teď je krátké, bychom řekli, vyšetřování. Výsledek je, že lidé se stydí! Poznají, že to co čekali se nesplnilo. A teď přijdou otázky:
„Proč jsi jedl ze stromu zapovězeného?“ A tu by tak asi podle rozumu a vůle vypadala odpověď: No tak jsem zhřešil… tak se omluvím, nebo aspoň to přiznám…! A tam je typická odpověď Adamova: „Žena, kterou tys mi dal, dala mi a jedl jsem!“ Čili, kde je příčina mého pádu? V tobě! Žena, kterou tys mi dal… Ty jsi vinen. Já za to vlastně nemůžu. Žena, kterou tys mi dal. Vidíš, to je výsledek toho, cos mně dal.
A přesně tak se vymlouvá Eva: „Had mě svedl a jedla jsem!“ - Já za to nemůžu, já jsem svedená… výmluva! Výmluva a svádění na druhého, ba dokonce u Adama ta děsná řekněme zloba – svádění na zákonodárce, …kterou tys mně dal…! A svádění na zákonodárce v tom, kde on dostal takový dar, když tak radostně volal: „To je konečně kost z mých kostí a maso z mého masa…“
A milí přátelé to jsou dějiny lidského pádu. Ty detaily tam, to je těžko rozumět. Jak říkám: Je to z dávné doby, my přesně nevíme co je tam obraz, co je způsob tehdejší mluvy – to je těžké!? Snadno tam vzniká příliš taková naivní představa. Ale ten obsah je tam jasný!
A k tomu přispívá, že tohoto se dopouštějí lidé – první – Adamovci! Čili ti, kteří jsou nositeli budoucího pokolení. A tímto ten trest a tu bídu přenášejí na všechno potomstvo. Nastupuje takzvaný dědičný hřích a nastupují následky – jak se to prostě v katechismu říká: hřích, utrpení a smrt. Toto někdy nám nejde dobře do hlavy, že my to máme dědit po tom Adamovi? To vyplývá z té jednoty lidstva…!
Jednoduchý takový příměr: Měl jsem kamaráda v Bílovicích u Brna, (tam je hezky), a ten přítel, když jsme jednou šli tak lesem (to je moc let), tak říká: „A támhle na té stráni si postavím vilu a do té vily si přivedu vílu. Moje děti tam odtud budou chodit do školy! Ne z té chalupy, co mám tam dole u řeky, tam z té vily! Už ji vidím!“ A postavil ji a přivedl si ji tam a měli děti… A nechodí odtud do školy a nechodili. Proč? Nevím co to na něho přišlo. Brzy potom co se oženil začal chodit k nádraží do hospody a doslova všecko propil, o tu krásnou vilu přišel. Ta víla mu zůstala, ale už nevypadá jak víla. A ty děti nejsou dědici té vily. Jak to? No je nám to jasné. Jestli to propil zakladatel toho rodu, no tak to propil i pro ty děti! To vyplývá z toho, že on to budoval, on je nositel toho rodu. A ledaže by později někdo zas je tam uvedl, ale z toho titulu dědictví už to tam nemají, to jim utratil.
Tak nějak podobně si to můžeš na toho Adama aplikovat. Jsme jeho! A měl tu možnost Boha milovat, a on se postavil proti. Tak jsme to ztratili všichni v něm a nejen, že jsme to ztratili všichni v něm, ještě se nám ten rozum a ta svobodná vůle pošramotili. Rozum se zatemnil, vůle naklonila ke zlému a člověk – každý po té vině, kterou dědí, za kterou osobně nemůže, po tom dědičném hříchu, se brzy k tomu přihlásí a udělá něco podobného, kde si postaví to své já, já si to rozhodnu co je dobré, co je zlé, já, a když je přitom polapen, tak se vymlouvá, svádí na druhého. Věř, je to tak! A sebe si dá za normu a v sobě tu vinu nevidí, naopak, vidí to u druhého! A můžete si hříchy jednotlivé rozebrat a poznáte, že je tomu tak!
Třeba si vezmu – lakomství. Lakomec – v čem to spočívá? On si udělá svou normu. Normálně lidé mají určitý vztah k sobě, mají vztah k majetku, toto patří tomu, to tomu, tolik ti dám za to. Kdežto on? On si postaví sebe, své já! A nevidí se jako vinen. On má dojem: Já jsem moc štědrý, proto musím míň dávat! A dává méně než je obvyklé, čili je lakomý. Má dojem: „Oni mně málo dávají! Já jsem ten chudák, musím to z nich vymáhat. Vy lakomci, dejte to!“ A chce víc než normálně, proto je lakomec. Čili on má své měřítko co je dobré a co je zlé. Sebe si dá jako normu. Že dal nějakou normu Bůh? Že je nějaká absolutní norma, to on neuznává. A ještě cítí, že je mu ublíženo.
To je to, co Adam – sám normu – žena, kterou tys mi dal, ty jsi toho vinen… A prosím, tady máme odpověď na tu námitku. Lidé dostali od Boha normu – nezabiješ! A dostali to ještě od Krista Pána vysvětleno podrobně, že už kdo se hněvá, kdo nenávidí, že ten už je v tom! Ne! To my neuznáme! Pryč se zákonem Božím! My lidé si ten život zařídíme! Zařídíme si jej podle sebe! A tak to jde: v rodinách nesvornosti, v národech bitky, války. Výsledek? Ubozí lidé! Utlačovaní, ubíjení, neviní! A až to vidí, kam to vede, na koho to svádí: „Že se Pán Bůh na to může dívat!“ - přestoupí zákon Boží – ty jsi vinen! To je to Adamovo. Po svém si to udělám, na Boha nedbám a pak vytýkám a ještě ho špiním: „Kdyby byl Pán Bůh, toto by nemohl trpět!“ Co by nemohl trpět? Čili, musel by vám zarazit tu možnost rozhodnout si to po svém, musel by vám sebrat svobodnou vůli! Musel by z vás nadělat otroků, který dělá jen co „musí“, čili musel by vás zbavit svobodné vůle, nemohli byste milovat ani Boha, ani sebe. Ne, toto Bůh neudělá, poněvadž by rušil svůj řád. I za tu cenu, že ty člověče to obrátíš, zpotvoříš… - dám svobodnou vůli! Je to takové trochu těžké na pochopení, je to tajemství. Je to tak! Zlo, hřích, pád – je jeden z následků té úžasné výhody: svobody vůle.
A Bůh nikoho nenutí. Jak říkával starý Pecka: „Pán Bůh není řezník a my nejsme telata, aby nás na provazu tahal na jatky!“ Chceš? – Pojď! Nechceš? – Máš tu možnost nechtít! Ovšem do čeho zalezeš, co si uděláš – nesváděj potom na mě! A rád to člověk dělá, svádí… No a řekne si někdo: A je to tak zlé, když si to člověk udělá po svém. Když si udělá sebe jako tu normu dobra a zla, čili, když chybí v tom základním, v tom co si Bůh vyhradil: „Ze všech stromů můžeš, ale z toho stromu poznání dobrého a zlého ať nejíš!“ Je to tak zlé?
Milí přátelé – je! Neboť je to takové pravidlo, že velikost urážky se měří podle toho, kdo byl uražen, ne, kdo urazil! A toto je urážka Zákonodárce, toho původce všeho a urážka, která se nedá napravit, neboť jak jsme si řekli: velikost urážky se měří podle toho, kdo byl uražen. A tato věta do důsledků promyšlená, znamená, že vlastně z hříchu se člověk nedostane…
Pokusme se promyslet tu větu: Velikost urážky se měří podle toho, kdo byl uražen a napravit ji má ten, kdo urazil. Ne to svádět na jiného! Docela do obyčejných příkladů toto si promysleme do důsledků a pak to vztáhněme na Boha!
Z obyčejného života: Když tak dva kluci se mezi sebou dostanou do takové situace, že jeden druhého urazí. To jsou časté zjevy – stačí se ve třídě tak mezi kluky zamíchat a ono ty urážky mezi nimi jen prší! To hned slyšíte: „Ty vole…“, ale pozor… ty vole – jak mu to říkáš, k čemu ho to srovnáváš? To je urážka! Velikost urážky se měří podle toho, kdo byl uražen. „Tak kluci toto dáte do pořádku! Tys ho urazil Pepíku!“ No tak kdyby ten Pepík řekl: „Tak prosím tě kamaráde, já už ti tak říkat nebudu, odpusť mi to, ať jsme zase kamarádi!“ Uznali bychom to za spravené? No jistě. Poněvadž stejný stejného urazil. Ta urážka nebude tak velká, omluvil se, dokonce řekl, že už to dělat nebude – no to bychom uznali, to stačí!
A teď si to přátelé stupňujme. Úplně tak prakticky. Že by totéž slovo řekl tentýž chlapec svému otci! A už cítíte, že to není stejné! Když ten kluk by si opovážil tátovi takhle říct? Jo to řekl otci! A rozumný otec by to hnal po té své úrovni: „Mámo pojď sem! Víš co mě ten kluk řekl, Jak ty vlastně o mně mluvíš před ním? Jak to, že ten kluk si to dovolí takhle říct? Člověk je celý den v práci a …“ A bude mít ta máma o dělat, vymlouvat. „…to on někde chytl na ulici…, to takhle…, já vždycky…“ Proč? Protože tady je uražena autorita v rodině, že! A nestačilo by, že by ten kluk řekl. „Táto, tak mi odpusť, já už ti tak říkat nebudu.“ …“No, to bych si vyprosil, že mi tak nebudeš říkat…!“ Ten kluk na to nestačí. On to stačil udělat tu ostudu, ale aby to dal do pořádku, na to je trochu malý. Urazil autoritu rodiny.
A teď si to stupňujte: Že by to byl nějaký představitel, třeba obce, že, když bude mít nějaký projev, že ten kluk by na něho to zavolal…
Zase se to bude měřit podle toho kluka. „Tak já už vám tak nebudu říkat, nezlobte se!“ – Půjdou po té své úrovni. Řeknou: „Čí je to kluk?“ „Jo, toho!“ A poněvadž to byla třeba politická osoba uražena, řeknou: „A jakého on je politického smýšlení,“ Půjde to po té úrovni, poněvadž se to měří podle toho, kdo byl uražen!
A představte si, že by to třeba byla hlava státu a ten kluk by totéž slovo zavolal. Jo, to už není: „Prosím tě, nezlob se, já už ti tak nebudu říkat!“ To je ostuda pro celé město a budou ti velcí kolem říkat: „On ten chlapec to nemá v hlavě v pořádku; to není možné!?“ A nebude to tak smazáno, ta ostuda zůstane. Ten kluk na to stačil, aby to udělal, nestačí však na to, aby to napravil! Neboť velikost urážky se měří podle toho, kdo byl uražen. A když se budou druzí omlouvat…, jo druzí to neudělali, to udělal ten…! A když to bylo v Pardubicích, aby přišli Plzeňáci se omlouvat no tam se nic nestalo…, tam ten…! A přitom tam ten na to nestačí.
A prosím to jsou žerty. Ale teď si to představte, že ta urážka ve hříchu je urážka zákonodárce, který stvořil nebe i zemi, toho konstruktéra všeho který toho člověka zahrnul dobrem a všechno mu dal a všechno mu dovolil. A on si řekne: „A já si to udělám po svém.“ Čili, nepatrný člověk urazil tvůrce všeho! Lásku, dobro! – Ty člověče, tys udělal takovou urážku, ty na to nestačíš, abys to napravil! A ještě že se stavíš proti…!
Když si o prázdninách zajdete do lesa, snadno se dostanete, aspoň v takových těch jehličnatých lesích k velké hromadě mravenců. Už jste se někdy tak na ně zadívali, to je taková chvilka oddechu. Před časem jsem se díval na takové mravenečky a všiml jsem si, jak čtyři takoví mravenci táhli takový kus dřeva na hromadu. A přišli na té své pracovní cestě ke kameni, který byl napříč, a měl takovou stěnu a oni zřejmě tak vedeni tím pudem to měli namířeno na to mraveniště, tak se to dřívečko snažili dostat nahoru do toho srázu. Přitáhli, teď to stavěli, pak lezli a ono jim to spadlo… a začali znova. Tak jsem se tak na ně díval. Jednou to tak spadlo, podruhé, potřetí… a jen kousek stačilo to obejít! Povídám si: „Vy troubečkové… „No jo,“ povídám si „oni to nevidí, oni nemají ten pohled co já! Oni nevidí, že se to dá takhle obejít. Nemají ten rozum. Já jim musím pomoct.“ Tak jsem to dřívečko vzal i s nimi do ruky, že je přenesu na tu rovinu, aby začali z jiného místa. Víte, že oni se mně do toho prstu zakousli? Oni se mně zakousli, tak já jsem plácl a bylo po nich.
Tak nějak, to bylo přirovnání, Bůh se ujímá nás a chce nám ulehčit tu naši cestu. A my v té nevědomosti se té své pitomosti držíme a když on laskavě se snaží nám pomoct, ještě koušeme. „Žena, kterou tys mně dal, ta mě svedla; - že by se Pán Bůh mohl na to dívat… no jó! To my jsme ti ubozí, maličcí… Ty to chceš napravit? Padneš do díry, ze které nemůžeš vylézt a ještě se stavíš na zadní nohy…!
A tu si představme, že na toho člověka, který za ta staletí a tisíciletí a možná miliony let si k té vině první nadrobil všech těch trampot, všech lidí, že se na toho člověka dívá Trojjediný Bůh! – Jak jsme to v té poslední úvaze měli. Otec, Syn, Duch Svatý. A vidí to mraveniště lidí… jsou malí, nepatrní… A Otec – otec to je spravedlnost, autorita, zákonodárce. „Zhřešili, padli – ať napraví! Urazili? Zadostiučinění, spravedlnost!“ „Ale, Otče, copak na to stačí? Ať se třeba rozkrájejí, co udělají? Pořád to bude jen lidský čin a urazili Boha!“
Z toho není východisko. Člověk urazil, udělal ostudu, napravit to nemůže… Kde je ta moudrost, která by znala cestu z pádu člověka? Je jedna Moudrost a to je Syn Boží. Osobní moudrost Boha Otce. A tu si to tak můžeme představit jako rozhovor jako by ten Bůh Syn řekl: „Otče, a já bych věděl řešení. Kdybych já se stal člověkem, pak bych byl člověk a jako člověk bych mohl platit pokutu za lidi. A byl bych tvůj milovaný Syn, mě bys nemohl říct, že to nemá cenu. Mělo by to hodnotu!“ To by bylo řešení, kdyby Bůh Syn se stal člověkem…! „Ale Synu, copak jsi toto povinen udělat?“ „No, co povinen, co kdyby to udělala Láska?“ co je to láska? Duch Svatý! Osobní láska Boha Otce a Syna. Láska se nabízí: Já to zařídím.
Ovšem, aby se stal Bůh Syn člověkem? Jak se může stát někdo člověkem? Člověk musí mít tělo a duši! Jestliže by se ten Bůh Syn spojil s nějakým člověkem: Lidé jsou potomci Adamovi, ti jsou pod zákonem hříchu, ti padli to jsou dědici – to nelze spojit Boha s padlým člověkem! Moudrost Boží, najdi cestu! Najdi řešení! Potřebuje člověk otce, potřebuje matku: Ale jakmile bude z matky, bude potomek Adamův. Bude vyhnanec Evin, bude mít dědičný hřích a nelze spojit Boha s hříchem! „No tak uděláme výjimku, pro tebe, pro Syna Božího: vybereme z těch lidí jednu a ta hned od prvního počátku, pro tebe, pro Božího Syna uděláme výjimku z toho zákona – a nezdědí ten dědičný hřích! Ona bude čistá od začátku! Čili, ona kdyby byla matkou – to dítě nezdědí dědičný hřích!“
A to je milí přátelé to, co je vlastně obsahem té události, kterou popisuje kniha svatého Lukáše, kterou popisují evangelia o vtělení Páně: „V ten čas přišel anděl k dívce zasnoubené muži jménem Josef, jméno dívky Maria, do města Nazaret a pozdraví ji: Zdrávas milosti plná, Pán s tebou!“ Čili tady zdraví dívku, která je plná milosti, nemá hřích dědičný…! To asi je ta vyvolená, matka. Jenže to je člověk, člověk má svobodnou vůli a tak anděl jde se jí ptát; a říká jí, když se diví nad tím pozdravem: „Počneš ve svém životě a budeš mít Syna a bude to Syn Boží!“ – tak stručně. A ona se diví, neboť na tolik zná zákon přírody, že aby začal člověk je potřeba dvou a proto říká: „Kterak se to stane, já nemám muže?!“ A tu ji anděl zasvěcuje do toho tajemství: „Duch Svatý sestoupí na tebe a to svaté co se v tobě počne, bude Syn Boží!“ Čili, Duch Svatý tam ten zárodek stvoří bará – bez materiálu. A z tvého těla zárodek, spojí se, stvoří duši – bude člověk. Chceš – nechceš? Svobodná vůle… I řekla Maria: „A já dívka Páně!“ A co se v této chvíli stalo? Duch Svatý v jejím lůně stvořil zárodek, který je potřebí ze strany muže, spojil se se zárodkem matčiným – je zde předpoklad pro dítě – hlína země, ale bez skvrny! Stvoří duši, je začátek člověka. A s tímto člověkem, Bůh Syn, věčná Moudrost se spojí v jeden celek. „A slovo tělem učiněno jest.“ Teď to dítě začíná žít. Až se narodí, dají mu jméno Ježíš a později mu dají přívlastek Kristus. Kdo je ježíš Kristus? Ježíš Kristus je jednorozený Syn Boha Otce. Ta Boží moudrost věčná. Bůh a spolu člověk, který vzal na sebe člověčenství, přirozenost lidskou, spojil v jeden celek a narodil se z Marie Panny. Toto děťátko je pravý člověk. Má tělo, má lidskou duši, má svobodnou vůli – je to člověk – narodí se, bude plakat, bude mít hlad, bude se učit chodit, bude poznávat lidským poznáním. Je to člověk. Je to Adamovec. Stejný všem ostatním, jen nemá dědictví hříchu! Ale je člověk, jménem lidí může vystoupit. Co, lidi, to jsou ti mravenečci! To nemá hodnotu, kdyby ses rozkrájel, co můžeš? Toto dítě není jen pouhý člověk, toto dítě je současně Syn Boží. Nedá se to oddělit to člověčenství a to božství, nerozlučitelně je to spojeno. A proto Bůh Otec se na něho dívá: Toto je Syn můj milý, v němž se mi zalíbilo. Stačí pár kroků tohoto děťátka a ono to má cenu v očích Boha Otce nekonečnou… to je můj milý Syn! Toto dítě je schopno zaplatit za všechny lidi tu pokutu a smazat to. Lidstvo vykoupit.
Milí přátelé, není ta úvaha těžká! Od toho, že člověk hříchem se vlastně zprotiví Bohu, vůli Boží, že zneužije svobody – až po to, že ten hřích se vlastně nedá napravit. Poněvadž velikost hříchu se měří podle toho, kdo byl uražen! A že byl schopen to dát do pořádku jedině Bůh a spolu člověk a to je Ježíš Kristus!
Možná, že jste slyšeli o našem slavném houslistovi Kubelíkovi. Já jsem v jednom časopise o něm četl článek, že tento Kubelík, mimo ty housle, které tak ovládal, měl ještě jednu lásku (lze-li to nazvat láskou), vlastně jedno zalíbení – měl rád psy… A měl takového jednoho „čokla“, kterému zvlášť důvěřoval a prý píše ve svých vzpomínkách, že s ním sedával večer a že si s ním vyprávěl. A ten pes se na něho tak mile koukal, jak kdyby mu všechno rozuměl. I nakupovat mu chodil! Jen měl ten pes jednu chybu: neměl smysl pro tu první radost Kubelíkovu, pro ty housle. A když Kubelík vzal housle a začal hrát, tak ten pes začal výt. Toto ho mrzelo! Tak mu to vysvětloval, něco o těch notách a o těch tónech a on se tak pěkně díval a kýval. I vzal housle: už to máš vyložené… - on začal výt?“ Říká: „Jak já mu to mám říct?“ Když on je na té nižší úrovni!“ „On o tom umění nemá ponětí?!“ A prý řekl Kubelík: „Já jsem ochoten se stát psem, abych mu to nějak po psovsky vyložil a z toho jeho psího života ho pozvedl do života umělce. Pak bych měl kamaráda, ten by mi rozuměl!“
Přátelé, cítíte tu myšlenku? Ten náš psí život a my jsme do něho padli. My jsme byli stvořeni jako děti Boží. Velmi dobří – svoboda, rozum, všecko si podmaň. My jsme kamsi padli. A skutečně mnohý člověk jen slyší o tom Bohu, on začne výt… A co udělal ježíš Kristus? Sestoupil do toho našeho psího života a tou naší řečí nám pověděl, že jsme děti Boží. A pozvedl nás z tohoto prostého, všedního života na úroveň svou – on nás adoptoval za své bratry. Čili nás adoptoval za děti Boží. To je asi smysl toho vykoupení. Že Bůh Syn se stal člověkem, aby nás pozvedl k tomu vyššímu životu. Tajemství vykoupení… a kdo je Ježíš Kristus? Jednorozený Syn Boha Otce – Bůh a spolu člověk: A on nás naučí i tomu jak máme žít, jak máme s věcmi zacházet, jak máme vládnout!
Neboť my máme poslání, abychom si svět podmanili a my to nedovedeme! Co, že nedovedeme užívat světa? Ne! Neboť ten Pán Bůh svět stvořil krásný a dobrý a my v té své hlouposti se do těch krás zakoukáme a zapomeneme být pány… Že máme svět ovládat, že ten svět nám má sloužit a my mu otročíme!
Jen se tak podívej, třeba na opilce! On, že je pán? Kdepak, on otročí,on neumí světa užívat. Svět je pro nás, my jsme pány, až nám svět slouží!
A tu si řekne někdo: A to tu pěkně mluvíš, to rád slyším. To já pojedu do Znojma, až bude vinobraní… Ať slouží, že? A zajdeme si do těch mázhausů. No tak, když je to na to, aby to sloužilo, tak si dám! Však oni to říkají: „Sklenici ke sklenici, ťukni – ať slouží.“ To je v pořádku, ať slouží, na to to je! My jsme páni, ať nám to slouží! A tak si ťukne jednou, dvakrát, ťukne třikrát a pak se jde z mázhausů a co se stalo? „Franto, stávej!“ „Já nemůžu!“ „Jak to, že nemůžeš, vždyť jsi pán? Pán Bůh tě stvořil, aby sis všecko podmanil…!“ „Já nemůžu…“ To víno, které je na to, aby sloužilo, ho složilo. Ten člověk se zakouká do té krásy a do toho dobra a kde je chyba? V tom, že pil? Copak není dovoleno pít? Vždyť je to na to! V tom víně? Ne, to bylo dobré! Chyba je v tom, že přestal být pánem. Užíval ne tolik co slouží, užíval tolik, kolik škodí. A poněvadž víno má své zákony, jde ke dnu, tak on jde ke dnu. A slouží a otročí. A někdy tak slouží, tak otročí, že nedovede jít okolo, aby atd.…
A podobně lakomec. Slouží! Jak to říká to pěkné české přísloví: „Za groš by hnal blechu po strništi až do Prahy.“ To je ta myšlenka. On se honí a on se dře až se udře. A milí přátelé, že je to tak? Jen se podívejte do svého života! Ty světnice, někdy takové parádní tam ten obývák, kam nikdo nepřijde! A oni se na to honí a dřou, aby to mohli někomu ukázat. Ta věc jim neslouží, oni slouží tomu. „A ještě nemáme chatu a ještě nemáme auto, my děti nemůžeme mít…!“ Komu sloužíš? Ta věc tobě, nebo ty tomu? Člověk přestal být pánem, neumí žít, neumí užívat světa! Zotročí sám sebe. Je to tak jednoduché ten plán Boží: Stvořil jsem člověka ať vládne a on mě otročí. Dal jsem mu svobodnou vůli ať mě miluje a on? Já si to udělám po svém! Žena, kterou tys mně dal, mě svedla! A padne do hříchu. Je potřeba Vykupitele, aby přišel a naučil nás, jak máme užívat věci, jak máme sloužit Bohu a jak se máme z té bídy dostat!
 

Část pátá – Kdo je Ježíš Kristus?

Teď bude taková oddychová úvaha, lehčí, kde se nemusí tolik přemýšlet o tom, kdo je Ježíš Kristus, jaký je ježíš Kristus a jeho dílo: A potom se pustíme do dvou takových těžkých témat: církev jako tajemné tělo Kristovo, a závěrečné úvahy – bohoslužba jako oběť a cesta ke zlepšení člověka, která dává všecko to ovoce. Ty dvě budou těžké, tak i když budete trochu unaveni, hleďte vydržet s dechem až do těch šesti hodin, abychom ty dvě těžké nauky probrali Pokusím se to podat srozumitelně.
A nyní se tak podíváme, jaký je ten ježíš Kristus? My jsme si řekli, že bylo nutno (logicky jsme to uvažovali), aby přišel takový Boží Syn, jinak to nejde dát do pořádku s lidstvem – nutnost vykupitele! A přišel ježíš Kristus, jednorozený Syn Boha Otce, Bůh a spolučlověk. A teď se podíváme jaký je. My už ho známe, neboť on už v dějinách žil a čtyři životopisci, kteří ho znali, napsali jeho dílo, my to můžeme studovat, o něm se přesvědčovat – máme svědectví! Od mnoha lidí, kteří ho znali, s ním žili, s ním jedli, jeho slyšeli, jeho milovali, na něho pak vzpomínali a v jeho šlépějích pokračovali.
Jaký byl ten ježíš Kristus, když zde žil? Když čteme ty zápisy, vyvstává před námi příkladný obraz života milého, mimořádného člověka. A můžeme ten jeho život rozdělit a obyčejně rozdělujeme na tři takové díly.První je jeho dětství, pak je jeho skrytý život a pak je jeho veřejný život, který končí tou tragedií umučení.

Část první – Přišel na svět jako děťátko

Nám, nám narodil se… A v tom je veliký půvab! On přišel jako dítě. To si nedovedli představit, neboť lidé aspoň ti zbožní a ti, kdo měli promyšleny dějiny čekali nějakého takového Vykupitele, lidstvo ho čekalo. Nejenom v národě vyvoleném, i u jiných národů byla touha po někom. To je častý zjev! I v moderní době mnohokrát čekají lidé, když jsou tísněni, že přijde někdo, nějaká osobnost, která tomu udělá konec a začne nový život. A rád se člověk na někoho upne. Tak čekají, že to bude nějaký vládce, nějaký mocný učitel, nějaký filosof, nějaký král,… a on přišel jako dítě. Narodil se z Marie Panny v Betlémě jako děťátko. A celé to jeho narození je doprovázeno takovými milými událostmi. Je to dítě obyčejné, žije v chudobě, ale přitom takové mimořádné zjevy: andělé zvěstují pokoj lidem dobré vůle, králové z daleka přijdou, je to plné takového půvabu.
Milí přátelé, v tom je důkaz, že to není dítě obyčejné, neboť tehdy se zajisté narodilo mnoho dětí na celém světě. A víme, že tak přibližně v té době se narodil i císaři Augustovi syn. A my máme dokonce v historických knihách římského impéria popis jakou z toho dovedli dělat parádu, když se narodil císařský syn. Že zasedal senát, že byl zvláštní obřad, kdy to dítě zástupcové senátu přinesli před otce, jestli je přijme za vlastní, že císař dítě vzal a položil do zlaté kolébky a to byl státní akt! Na to, že to bylo slavnostně vyhlášeno v římském senátě, ohlášeno lidu a potom se rozjela spřežení po celé říši oznamovat zprávu, že se narodil císařský syn. A měli to Římané zařízeno, že z města na všechny strany vedly silnice, byly štace, kde se přepřáhalo, takže jeli úžasnou rychlostí, dnes nám až na tehdejší dobu neuvěřitelnou – do osmačtyřiceti hodin se dostal posel až do nejzašších končin veleříše římské a všude zněla zpráva: „Narodil se císaři syn!“ A hned byly svolávány posádky, tam to místní vládce oznamoval a házeli lidem peníze na památku a konaly se slavnosti a konaly se pitky… - narodil se císařský syn!
Jak se jmenoval syn císaře Augusta? No, děkuji vám, neví to nikdo! To je v pořádku. Aspoň si člověk uvědomí: Celý aparát státní byl k dispozici, aby to jméno bylo všem známo, zapisovalo se to do kronik… No jo, vždyť ono uplynulo 1900 let. Kdo to má vědět? Poněvadž se narodil člověk a lidí je moc, ani ty císaře si nepamatujeme, natož ty obyčejné.
A teď si k tomu připomeňte, že v této době, ne v Římě světovládném, ale v zapadlém koutku říše tam v zemi Judské, ne v hlavním městě Jeruzalémě, v malé vesničce, ba ani v té ne, ale za městečkem v polojeskyni v polochlévě neznámé dívce z Nazaretu, (Nazaret měl špatnou pověst, mimochodem řečeno, říkalo se: Co může být z Nazaretu dobrého?) se narodilo dítě…, ne před senátem! V noci, jen pár pastýřů tam bylo a uplynulo 1900 let a ptejte se: Jak se to dítě jmenuje? A každé děcko vám řekne: „Ježíšek“! Narodil se Kristus Pán, slavíme vánoce, radujeme se.
Cítíte ten rozdíl? Je v tom důkaz! Děťátko to je Syn Boží! Ten nezapadl, protože to nebylo obyčejné dítě. A je v tom půvab a dodnes mnozí lidé si celý rok nevzpomenou, ale když přijdou ty vánoce, když přijde to připomínání dětství, zjihnou jim srdce a aspoň kousek té poezie, aspoň kousek té krásy chtějí také spoluprožít. Nepodceňujme to. My to někdy tak příliš přehlížíme. Ono je v tom kus důkazu. Takhle chtěl Vykupitel přijít! A to jeho náboženství má kus takové té něhy, sladkosti, má kus té poezie a mnohé lidi touto cestou k sobě vábí. Přišel jako dítě…

Část druhá – Žije v skrytu třicet let

Víte, to je divné !? Toto je někdy člověku k nepochopení. Poněvadž lidé toužili po vykupiteli. Představte si, že v Jeruzalémě v chrámě se každý den konaly zvláštní oběti, kde kněží přinášeli beránka a prosili, aby už přišel Vykupitel! A modlili se: „Rosu dejte nebesa z hůry a oblakové deštěte spravedlivého! Otevři se země a vypuč Spasitele!“ Chtěli těmi svými modlitbami jakoby tlouct na to nebe: „Už!“ Národy byly nedočkavé, miliony lidí trpících, ubohých, neznalých, ve hříchu,…! A on už na světě byl, všemohoucí Bůh Syn, čili on mohl chodit, uzdravovat, léčit on mohl nauku podávat,... A co on dělá? On je v Nazaretu a nosí vodu a řeže dřevo a žije jako syn tesařův…
To jistě nedělal nadarmo! Těch třicet let obyčejného všedního života on přišel, aby nám dal poučení, zvlášť těm mladým! Neboť mladý člověk si ten život tak představuje a často si kreslí, že udělá něco velkého. A mnohá dívenka, když je tam někde v té práci, třeba v továrně a nebo v JZD někde dokonce u krav, nebo nějakou takovou práci špinavou, ona si řekne: Mě je na to škoda! A sní, že jednoho dne zastaví u jejich domu takovej bourák…, že všichni vyvalí oči a vystoupí ten, který přijde pro ni a to teprve uvidí co vlastně se mezi nimi tady skrývalo! Ten sen… no vždyť to znáte… ta písnička o těch zlatých střevíčcích. Copak je to něco jiného? Až půjdu,…,že… A ono zatím ten bourák zastaví, ale on tam byl někdo z Národního výboru, nějací páni z ministerstva se ptali na cestu a jeli dál, to nic… on přijde Honza, ale ne princ, nýbrž obyčejnej a on ti možná bude slibovat modré z nebe, ale přinese ti modráky z práce a bude je chtít druhý den čisté…! A on je ten život všední, obyčejný. A mohla by se někoho zmocnit lítost a říct: „Mě je na to škoda! Já jsem nepochopený!“
No a mladí mužové, známe to, že? Plán – já to změním, já… A ono to přijde a on si tak sní: Teď je ta technika, teď jen ty stroje budou pracovat a já… a pak z té školy vyjde a dají ho do té práce a on tak jediná technika – lopata; a prvního v tom sáčku,  ono je to bída… a nadře se a uhoní se… a řekne si: A toto je ten život?
A tu máš příklad Krista Pána! On Boží Syn nepovažoval za škodu třicet let žít obyčejným životem. Čili i tím obyčejným životem se asi dá získávat hodnota, lze asi také svět měnit touto cestou! A jestli tě nepovolá Bůh, já prosím nechci tím říct, že jste povolaní jen k těm obyčejným věcem, možná, že tady sedí mezi vámi budoucí ministr, budoucí předseda vlády a podobně. Já vám přeji taková ta…, ale ta velká většina je pro ten prostý život. A neznamená to míň! Neboť Kristus sám touto cestou šel a dal té práci čest! Velikou, sám Syn Boží ji dělal! Oni sice přijdou později lidé, kteří budou toto dokonce dávat jako životní heslo, ale přitom každý bude hledět od té obyčejné práce někam se upíchnout do nějakého úřadu, aby takto vzdával čest a nemusel to sám cítit na svých rukou… Kristus Pán nám příkladem dal, že můžeš i v tom obyčejném životě měnit svět! Jen pod jeho praporem buď! Třicet let žije skrytým životem a to je pro nás velké ponaučení.

Část třetí – Veřejný život Ježíše Krista

A potom, potom začal veřejně učit. A jaký byl? Úžasný! Skutečně! Tady je namístě to slovo, které tak rádi užíváme. Jsou lidé, kteří ho poprvé uvidí a jsou za ním! Jen několik ukázek z Písma: Třeba, když Kristu Pán přichází poprvé k Janovi Křtiteli.. tam k Jordánu, kde se shromažďují lidé, on jim tam káže… tak se Ježíš tam visí mezi ty zástupy, dokonce se dává pokřtít a pak přijde ten zjev, kdy Bůh syn je uznán, neboť Otec se dá z nebe slyšet. „Toto je Syn můj milý, v něm se mi zalíbilo!“ A Jan Křtitel potom prohlásí. „Ejhle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ Upozorňuje na něho! A tehdy tam byl přítomen také mladý chlapec Jan, syn Zebedeův, prudký nějaký chlapec, tak mu mohlo tehdy být tak sedmnáct let… Poprvé uviděl spasitele! Ejhle Beránek Boží … A bere svého kamaráda Ondřeje: Jdeme za ním! Tak jak někdy to mladí dělají, když někoho uvidí, kdo se zmocní jejich srdce. „Pojď, jdeme za ním!“ A Spasitel je nechá za sebou jít a  až jdou hezký kousek náhle se obrátí a říká: „Co si přejete?“ A Jan překvapením zakoktá: „Mistře, kde bydlíš?“ „Pojď a uvidíš!“ a praví se: a šli za ním… a bylo deset hodin…!
Proč vám toto vykládám, Protože tuto událost, tak jak ji popisuji napsal ten Jan, ten sedmnáctiletý chlapec, když mu bylo asi devadesát let… Když už jako stařeček, byl už jediný z apoštolů, tak ho prosili, aby napsal to co ještě není napsáno o Spasiteli. Tak on tam napsal to své evangelium, takové vznešené, tak se tam vznáší a tam také popisuje toto první setkání… A co si pamatuje do těch devadesáti? Kolik bylo hodin, když poprvé uviděl Pána Ježíše! Dobře si to uvědomte! Jaká to musela být osobnost: sedmnáctiletý hoch uviděl … a v devadesáti letech ví: deset hodin bylo! Vzpomeň si, když tak někdy jsi někoho poprvé uviděl, kolikpak bylo hodin? Takový je Spasitel! Rozhodneš se jít za ním a to bude ta šťastná hodina. Jak říkáme: do nejdelší smrti na ni budeš pamatovat…! A všecko dáš…, když potom toho Jana, když už je mu sto let (on umřel když mu bylo kolem sto let), jako stařečka ho vodili na shromáždění křesťanů a říkali mu „Něco nám ještě řekni!“ Co od něho chcete chudáčka, sotva šel, a tak on jim říká: “Synáčkové moji, mějte se rádi, milujte se navzájem!“ Povídají: „To už jsi nám říkal!“ A on říká: „To nejsou má slova! Pán to řekl!“ Tak to má v mysli, že vzpomíná na to co řekl Pán, co slyšel kdysi v mládí: to je důležité, to slyšte, Pán to řekl! Takový je Kristus. Tak se zmocnil Jana. Tak se zmocnil Petra! Petr, to byl obyčejný člověk, muž statný, rybář. Řekl mu Spasitel: „Ode dneška budeš lovit lidi! Nech sítě.“ nechal všecko, sítě, loďku, panímámu měl, byl ženatý, nechal dům a šel za ním. A neslibuje mu Spasitel nějaké pohodlí: budeš ministrem, já založím království; vy budete plakat a kvílet… - jdeme za ním! A když potom už Spasitel zemřel a ten Petr, prostý rybář ho káže v Římě všude ho hlásá… - a pak ho chytí a odsoudí na smrt a dají mu rozsudek: budeš popraven, přibit na kříž… - dá se do pláče! – Ale ne, že by se bál kříže! Dá se do pláče, když si vzpomene: na kříži umřel Pán Ježíš a já jsem ho zapřel! Já si to nezasloužím, abych umřel tak jak on…! Považuje si to za příliš velkou odměnu tak umírat jak Pán Ježíš a tak ho přibijí na kříž hlavou dolů, aby nebyl tak jak Pán Ježíš.
Takový je Kristus Pán! Jdeš za ním a za čest si považuješ za něj trpět a za něj umírat! A nejen ti hodní: Jan, Petr. I lidé hříšní - Maří Magdaléna, žena oddaná hříchu. Měla špatnou pověst! Bohatství, vilu v Magdale a plno známostí. Tak se do toho zamotala. Víte, takoví lidé těžko slyší slovo Boží. Takoví lidé v pohodlí, v bohatství a ve hříchu… to se těžko obrací. A slyší Krista: „Vstaň, nehřeš více!“ A padne k nohám, slzami mu myje nohy, vlasem je utře…, vstává, začne nový život, všechno zpřetrhá, majetek rozdá a začne nový život! To je ta Maří, která později v Galii, nynější Francii tak káže, koná misijní dílo a zakládá veliký apoštolát…!
Takový je Kristus! Nejen dobří, i hříšník při jeho pohledu se mění. Je úžasný! Nejen v životě, nejen v úspěchu, kdy se za ním hrnou tisíce, pět tisíc mužů jde tři dny ho poslouchat na poušť a zapomenu na jídlo, zapomenou na všecko. Na milion lidí se valí, když jde do Jeruzaléma, aby na Květnou neděli udělali slavné uvítání. Takový je Kristus! Ale on je vynikající i v utrpení. Bůh Otec od něho chce, aby za ty lidi zaplatil pokutu, vážnou, aby platil až do krve. A on to na sebe bere. Musí se svobodně rozhodnout, proto ten zápas v zahradě Olivetské, když vidí všecku tu hrůzu, všecku tu bídu, co se na něho valí, jeho lidské já se toho bojí a leká, ale současně říká: „Ne má, ale tvá vůle se staň!“ Tam je ta jeho láska. Z lásky k těm lidem bere na sebe všecku tu špínu, ale neztrácí svou velikost. Když stojí zbičovaný, trním korunovaný před Pilátem a Pilát pln zvědavosti se ptá: „Tedy král jsi ty?“ Kristus Pán odpovídá: „Ano, já jsem Král!“ A musel vypadat opravdu vznešeně, přes to zbičování, přes to trním korunování, když ten otrlý Říman Pilát si netroufal se mu posmívat. Musel vypadat jako král, vznešeně!
Ba, víme, že i v tom zápasu smrti, kdy visel jako potupený zločinec. Na posměch, přibitý na dřevo, zakrvácený ubohý, víte, a v očích těch popravčích to bylo něco, co měli v ošklivosti. Oni se na křižování dívali jako na ubíjení něčeho, co nemá cenu. Říman, občan římský, nikdy nesměl být ukřižován. To byl zákon, že to je něco tak potupného, že to nesmí postihnout svobodného člověka. Oni křižovali jedině Židy, nebo zajatce, otroky, ty oni nepovažovali za lidi!
A představte si, když touto smrtí je postižen Ježíš Kristus. A kolem stojí ti vojáci, a ten důstojník, asi otrlý, vždyť to byl velitel popravčí čety tam kdesi na východě…, tam byli posílání ti, co se něčeho dopustili…, a ten vidí Ježíše Krista; neslyšel ho kázat, neviděl jeho zázraky, - viděl ho umírat a trpět a když skončilo to utrpení tak vydává svědectví a ten důstojník říká: „Jistě toto byl Syn Boží!“
Jaký byl ten Ježíš Kristus, že přes tu potupu, přes to utrpení vydává svědectví a dává se poznat jako Syn Boží? Takový je Ježíš Kristus!
A tento obrázek, který jsem vám jen tak načrtl, hleďte si doplnit, zkuste si číst ta evangelia, kde je ten život Kristův! Pravda, ono je to psáno už skoro před dvěma tisíci lety, leccos je vám takové nejasné, ten sloh takový drsný, lidé tehdy jinak mluvili, jinak žili, ale je tam ten obraz. Jen to číst, jen tomu rozumět!
A co vlastně dělal ten Ježíš Kristus? Co přinesl, co chtěl? Můžeme říct tři věci: 1. nese lidem pravdu. Já jsem cesta, pravda… to je Boží moudrost, on je Boží Syn, on zná. Věčná moudrost – tak těm lidem dává pravdy Boží, aby lidé poznali Boha, aby věděli co mají dělat, v co mají věřit. A především tu nauku o Nejsvětější Trojici, o Otci, Synu a Duchu Svatém – to zvěstuje. Člověk potřebuje pravdu. To víme zvláště v dobách, kdy ta pravda je někdy udupána a ponížena. Kdo prožil ten protektorát, ví, že často uprostřed doby, kdy máš rádio a posloucháš denně zprávy a kdy máš noviny velkého formátu na moc stran, všecko přečteš, všecko poslechneš – a na konec si řekneš: A co je vlastně pravda..? A ta touha po pravdě, když se všude lže, to je mocná touha. A tu naplňuje Kristus! On nese světu pravdu. Tam každé slovo sedí. Dává pravdu. A chodí z místa na místo a neváhá, nedbá na únavu – učí pravdu. A posílá potom své učedníky, aby šli a tu pravdu nesli celému světu. A dává jim zplnomocnění po všechny dny co bude svět. Až do skonání světa! To je první odkaz Spasitelův, první jeho dílo, první jeho úřad – učí pravdě. A 2. věc, druhý úřad? – On ví, že člověku nestačí jen poznání pravdy, potřebuje vedení. Lidé, to jsou bytosti sociální. Člověk rád tvoří společnost a někoho mít vpředu, kdo vede. Dát se vést. A toužíme po takových autoritách, které nás vedou tak svobodně, radostně. A Kristus Pán vede, ukazuje cestu. A vede napřed sám, svým příkladem. Čistý – řekne. „Kdo z vás mě může vinit z hříchu,“ On sám má čistý štít! On není jak mnozí ti vůdcové, kteří mají všelijaké ty životy a jen navenek je pěkný - čistý, svatý, pokorný. „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem!“ A učí, vede! „Vezmi Kříž svůj každodenní a následuj mě!“ – A on ho napřed vezme, ty těžkosti v tom životě, on žije napřed tím skrytým životem. Dá utrpení cenu, ale napřed sám to zkusí. A přirovnává to své vedení k pastýřskému úřadu. A ne jako pastýř, který žene třeba stádo krav; ten jde obyčejně za stádem a má bič a teď to žene… Ne, on je pastýř ovcí! A ten obrázek z hor, kde jsou pastýři ovcí, kde pastýř jde napřed a ovečky jsou za ním, on jim ukazuje cestu, kde je dobrá pastva, dává pozor, aby některá nezabloudila a když vidí, že některá odběhla, běží, jde, hledá, najde, přinese nazpět, večer je zavede do ovčince…
„Já jsem pastýř dobrý, znám své jménem a oni znají mě!“ dobrý pastýř – ten dává život za své ovce. Úřad pastýřský! A aby lid měl to vedení, zakládá společnost, která ty lidi povede. Vybírá si nejdříve učedníky – dvaasedmdesát – ty pak zaučuje do toho svého díla, z nich pak vybírá apoštoly – dvanáct – a z nich ještě jednoho – Petra – a staví takovou společnost, která povede všecko lidstvo, až do skonání světa. Která bude ten pastýřský úřad konat. Připravuje takovou organizaci a potom ji zakládá. A říká té organizaci Církev.
A 3. úřad je úřad kněžský. Úkolem kněze ve starých dobách bylo obětovat… A co obětovali? Člověk totiž od počátku, hned ti první, když cítili svou vinu, tak cítili, že by to měl člověk nějak smazat, něco dát, něco zaplatit, nějak se z toho vykoupit…! A tak co dávali? No, co měli: plody své práce, obilí, ovoce, ovečku ti pastýři,… Toho se zřekli! Je to mé, já bych to mohl sníst, já bych to mohl užít. Ne, já mám platit pokutu, já jsem vinen. Já to dám, já to zničím! A byli lidé, kteří tuto oběť konali, těm říkali kněží.
Ovšem cítili, že ono to nestačí dát místo sebe nějaké to telátko, nějaké to zvíře…, to že to nezaplatí! Tak u některých národů chtěli dát víc a víme, že obětovali své děti…! Ta myšlenka byla dobrá: dát něco víc! Jenže zapomněli, že nemají právo sahat tomu dítěti na život a tak se vlastně dopouštěli nových vin! Obětovali mladé dívky, panny v mnohých městech! Zase: to nenahradili, že, a dopouštěli se vlastně pověry. Ale ta myšlenka: je něco potřeba obětovat…! To je úřad kněze – obětovat! A Kristus tento úřad koná a co obětuje? Sebe! Celý ten jeho život je jedna oběť, to narození, těch třicet let a pak ty tři léta a pak ten závěr. Oběť nad oběť!Obětuje sám sebe a ono to má velkou hodnotu! To není jen obyčejného člověka čin! To je čin Syna Božího: „..toto je můj milý Syn, v němž se mi zalíbilo!“ Bůh Otec se zalíbením hledí na tu oběť. A vrcholí to v té chvíli, kdy Kristus umírá.
Konal úřad kněžský jako obětník. A nejen Kristovým úkolem je obětovat se, ale také to nějak druhým zprostředkovat. On svým prostřednictvím mezi Bohem a lidmi, usmiřuje a dává lidem možnost stát se lepšími. Odpouští jim hříchy – „Vstaň, odpouštějí se tobě hříchy…“ – a tak se kolem něho mění život z hříšných lidí na dobré a svaté.
Trojí úřad koná: učitelský – učí pravdě, kněžský, kdy se obětuje a dává milost, a úřad pastýřský, kdy jako dobrý pastýř vede. A tyto tři úřady svěří těm, které si vybral, vyvolil, svěřuje své církvi. Až odejde, ona bude dál učit, obětovat, konat ten trojí úřad. To poslání Ježíše Krista bude platit všem lidem, všemu stvoření, těm lidem, kteří žili s ním bezprostředně i těm dalším prostřednictvím Církve…

Část šestá – Církev – tajemné tělo Kristovo

Všimněte si přátelé, jak ta témata, která probíráme spolu souvisejí! My jsme začali: Nač jsem, z těch věcí kolem sebe a vycházelo nám – měl by být nějaký konstruktér! Pak jsme si cesty k němu probrali: mohu ho poznat rozumem, srdce mi říká je, je štěstí, je zákonodárce, je nejvýš spravedlivý! Potom jsme se podívali jak k nám mluví: Mluvil k nám Bůh různými lidmi, v různých dobách. A snažili jsme se pochopit ty jeho první zprávy. A zvlášť jsme se zamysleli nad tou představou Boha Trojjediného. Nejen je ten konstruktér, to je Trojjediný Bůh, který má vnitřní život – rozum, láska! A ten Bůh Trojjediný poslal svého Syna, aby se stal jedním z nás a on sice vynikal nad nás, ale přece byl pravý člověk. Takže já už uctívám toho Boha Trojjediného ne jako nějakou bytost tam kdesi, nýbrž Bohočlověka, kterého jsme mohli vidět, slyšet, hmatat! Bůh přišel na svět, vtělil se! A tento Bůh Ježíš Kristus založil společnost – Církev, která pokračuje v jeho díle a koná úřad učitelský, učí pravdě; koná úřad kněžský, obětuje; a vede lidi. Všechny lidi, ke všemu je určena…! Někteří se už přihlásili, už jsou v ní, někteří váhají, někteří jsou zdánlivě na opačném konci a jsou tam jen duchem, ale ona má vést všechno lidstvo!
A teď se trošku blíž podívejme na tu Církev! Ona se nám jeví jako společnost, jako nějaký spolek: Má hlavu, má vedoucí – biskupy, má kněze, má členy. A to, co ten Kristus získal, tak rozdává takovými viditelnými znameními. Říkáme jim svátosti. Jsou to takové obřady, úkony, které mají vždycky dvě části. Ta jedna část to je něco viditelného, hmotného. A ta druhá část – je dávána ta milost Kristova. A má to ještě základní značku: Je to zařízení od Pána Ježíše.
Tak na znamení, že chceme jít do té společnosti Kristovy je založen křest. A tam je viditelné znamení, když kněz lije vodu na hlavu toho, kdo je křtěn. Lití vody – to děláme při umývání… Aha, tam je viditelně naznačeno umývání. A s tímto viditelným znakem je spojen ten úkon, kdy se ti dává ta milost, že jsi uznán za to dítě Boží. Že jsi adoptován za bratra Ježíše Krista. To ten Kristus Pán to podivuhodně zařídil, podivuhodně to odpovídá naší přirozenosti. Neboť my lidé, my jsme hmota a duše! Proto i ta svátost je něco hmotného, viditelného, hmatatelného, abychom se o tom mohli přesvědčit – a přitom to, co jde do té duše!
A takových svátostí je sedm. A těmito svátostmi je vytvářena společnost, ta Církev, která je také takové viditelné znamení, která rozdává tu milost, čili ona je jakoby taková veliká svátost. Také se to někdy říká. Církev jako svátost. Je to viditelný útvar, který nám dává pomoc do duše.
Ale ta církev, to není jenom organizace, ta je trošku víc! Ta je organismus!
A tuto nauku o Církvi jako organismu shrnujeme pod názvem Církev tajemné Tělo Kristovo. Je to těžká nauka, málo jste ji slyšeli ve škole, nebo skoro nic, ale my se pokusíme zde jako takový základ společnosti, kterou bezpochyby je, Kristovy společnosti, pokusíme se trošku hlouběji do ní proniknout. Pokusíme se ji trošku pochopit…!
Ale nejdříve se podíváme, jak ta církev začala, trošku historicky, dějinně. No začala vlastně v té chvíli, když Kristus umírá. Ovšem ještě měli rozkaz počkat, až jim pošle Ducha Svatého – lásku. A ten den, desátý den po svém nanebevstoupení Kristus Pán jim pošle Ducha Svatého.A zase je tam viditelné znamení – ohnivé jazyky, hukot – a na ně sestupuje Duch Svatý – Láska! A tu oni naplněni, tou láskou, ti apoštolové – dosud ulekaní, jsou shromážděni ve Večeřadle, kde jsou zamčeni – tu naplněni láskou se najednou promění. Jako by to z nich spadlo, otvírají dveře a první jde ven Petr a začne shromážděnému lidu kázat. Říkám: „shromážděnému lidu“, poněvadž ten hukot byl tak silný, že naplnil celé město a sbíhaly se zástupy: Co se to tam děje, tam něco hučí nad tím domem…? Tisícihlavý zástup! A Petr dává svědectví. Vypravuje o Kristu, o jeho díle, o jeho poslání a závěr: „Dejte se pokřtít!“ A ten den se dalo pokřtít na tři tisíce lidí, čili viditelně se do té společnosti Kristovy přihlásili tři tisíce – začíná Církev! Církev začíná žít! A jak žijí? No jsou tak naplnění tím Duchem Kristovým, že se o nich píše: „… a byli jedno srdce a jedna duše.“ Mají se rádi, jeden druhému pomáhá, nejenže se shromažďují k bohoslužbám, oni se shromažďují i k společnému jídlu. Zavedou si společné stravování, takové dobrovolné! Ti bohatí co chcete dejte, někteří dají všecko, a společně žijí. Je to jakási komunita. To až jich budou miliony, to nebude možné, ale dokud jsou v menším množství, je možno takhle dokonale to společenství ukazovat i v těch věcech zevních.
Ale také brzy nastanou potíže. A sice – pronásledování. Nejdříve si velerada zavolá ty apoštoly a zakáže jim učit o Ježíši. A oni říkají: „Víc se sluší poslouchat Boha než lidi.“, káží dál. Zavolají je znovu a dají je zbičovat! Už jde trest – a oni se radují, že smí pro Krista něco trpět. Učí dál! Pak dochází ke krvavému konfliktu. A sice tehdy, když jeden ten horlivý a to je Štěpán, mladý, plný takového vtipu, ten se pustí do samé velerady. A tam jim udělá řeč! Je to výborný řečník a zná dějiny, vezme to jak říkáme od Adama, probere jim celé ty dějiny až ke Kristu a tam jim ukazuje jak ten národ se vždycky protivil pravdě, jak kamenovali proroky a teď jste Krista … co jste s ním udělali…! A tu oni mu nemohli odolat, poněvadž to bylo tak přesvědčivé…! A jak to bývá, kdo nemá dobrou vůli a nemůže odolat, no tak sáhne k násilí. Chytli Štěpána, vytáhli ven za město a kamením ho utloukli. První mučedník, první, kdo za to dal život! A mezi těmi, kdo kamenovali byl přítomen také mladý učený Žid, jménem Šavel. Ten neznal Krista. On byl z Tarsu, sem přišel až po smrti Páně a tak hořel pro zákon židovský, že tady v těch učednících viděl nepřítele. A schvaloval to kamenování Štěpánovo, dokonce sám se ujal iniciativy a začal ty učedníky Kristovy pronásledovat. A jak jde? Jde jak říkáme „na tělo“! On nepronásleduje obecně ty apoštoly, on jde na jednotlivé křesťany (ještě si tenkrát neříkali křesťané). Jde a zatýká, dává zatýkat muže i ženy, kteří se hlásí k Ježíšovi. A nastane zděšení. V Jeruzalémě je spousta zatčených, do vězení je vsazuje…, lidé se rozprchnou. Má to za následek, že učedníci Ježíšovi jdou ven do měst, do vesnic,… Tam to vypravují – učení Ježíšovo se šíří. A hodně jich uteče do města Damašku. A tu Šavel si dá vystavit plnou moc a žene se do Damašku, aby tam udělal pořádek. Křesťané dostanou avízo: „Jede sem Šavel, je zle!“ A v té chvíli, kdy to pronásledování je tak tvrdé, zasáhne sám Ježíš. On už prosím je mimo zem, on zmrtvých vstal, vstoupil na nebesa! A teď, když ten Šavel se žene, tak náhle až u samého Damašku, to je v Sýrii, obklopí Šavla světlo, srazí ho k zemi a Šavel slyší hlas: „Šavle proč mne pronásleduješ?“ On se dívá užasle – nezná! A ptá se: „Kdo jsi Pane?“ – „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ, ale těžko ti bude proti mně jít!“ A užívá takového zvláštního obrazu, ten tady nebudu rozebírat, kde mu chce říct. Ty to děláš naopak…
Milí přátelé, tohoto si všimněme! To je zajímavé; on pronásleduje muže, ženy, učedníky Ježíšovy. A teď se mu ukazuje On sám a říká: „…proč mně pronásleduješ?“ „Kdo jsi?“ Čili nezná ho! „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ!“ to je divné, že když někdo pronásleduje učedníka Ježíšova, že Pán Ježíš to bere osobně a říká: „… ty to děláš mně!“
A tak se podívejme, jestli Ježíš, dokud byl zde na světě, něco takového neučil, že je tady nějaký osobní vztah mezi těmi pokřtěnými a mezi ním, takže když někdo toho pokřtěného pronásleduje, Ježíš řekne: „…to ty děláš mně!“
A máme řeč Pána Ježíše na rozloučenou. To je Zelený čtvrtek večer, den před smrtí při poslední večeři, kdy se mluví vážně. Kdy už Kristus Pán předpověděl, že bude trpět a teď jim dává různá ponaučení, loučí se vlastně a tehdy řekl asi tato slova:
„Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti. Ratolest nemůže sama přinášet ovoce, nezůstane-li ve kmeni. Zůstaňte ve mně a já ve vás a budete přinášet ovoce mnohé!“
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti – tohoto si všimněme. To je obraz, přirovnání. Pán Ježíš tady užívá srovnání ze života tehdy velmi blízkého, neboť tam na těch stráních v Judsku a kolem Jeruzaléma se pěstovala vinná réva. A on jim chce vysvětlit ten vztah mezi sebou a těmi učedníky a používá srovnání o vinné révě. Jaký to tam má obsah, jaký je smysl? Vám to bude asi snad snadné na pochopení, poněvadž vy jste asi tak zhruba také z kraje, kde se ta vinná réva, aspoň na některých místech, pěstuje, takže vy asi rozumíte tomu přirovnání. To já jsem z kraje nevinného, tak mě to bylo  trošku těžké na pochopení a když jsem to chtěl plně promyslet, tak já jsem si musel do takového kraje zajet a tak si to trošku projít, abych to pochopil, co ten pán Ježíš chtěl říct.
A vybral jsem si místo na Slovácku, jistě to znáte – Mutěnice. Tam u Hodonína na ty stráně. A navštívil jsem tam starého Vagundu, aby mě s tím trošku seznámil. A on mě zavedl na takovou vinici a ukázal mi, co je to ten vinný kmen a co jsou to ty ratolesti. Bylo to brzo z jara a tak mně ukazoval v řádcích pěkně to tam měl upravené, uvázané, takové – nám horákům se to zdálo takové „kostrbály“…?! My jsme zvyklí na kmeny, tak to je pěkný rovný kmen třeba u jabloně a hrušně, a toto bylo jakési pokroucené a oni tomu říkají – jakpak… tomu kmeni?? – Tam v těch Mutěnicích a okolí tomu říkají „hlava“. Tak on mi ukazoval ty hlavy… - nevypadá to jak hlava… A povídá: „Toto tady je ryzlink!“ – „Tak to je ten ryzlink?“ A teď mě zavedl na ten druhý oddíl. „A tady mám Veltlín!“ – Povídám: „Vždyť je to stejné!?“ „ No to tomu nerozumíte, no,…, přijďte se podívat na podzim! Teď tady jsou ty hlavy a z toho ty ratolesti!“ – Měl to ostříhané…
No tak jsem přijel na podzim a byl rozdíl! To už z těch hlav, už to bylo hezky rozrostlé a tam listí a už dávno květ pryč a už tam bylo i ovoce… na těch ratolestech, které byly s kmenem spojené! „Nemůže ratolest sama přinášet ovoce, nezůstane-li ve kmeni.“ Říkával Pán Ježíš. A povídá, abych se šel podívat na ten ryzlink: „Ochutnejte to ovoce!“ No, ještě nebyly zralé a bylo to takové kyselavé. To ten veltlín byl už sladší. A měl tam pár hlav, muškát tomu říkal a ty voněly jako muškáty a byly sladké… „Vidíte, to je jeden organismus – hlava, ratolesti, ovoce. Co je veltlín, ratolest veltlín, ovoce veltlín? Jeden organismus. Do celého jde jedna míza, jeden život. A jestli je to pravokořenné, až od toho kořene. A tak ty různé druhy, ochutnejte, přesvědčete se!“ Ano, z té hlavy to vyrůstá.
Tak nějak, je to s Kristem. On je jako ta hlava, ten kmen a křtem my jsme naroubovaní a z něho jde do nás ten život a máme přinášet takové ovoce jaká je hlava! Kristus je hlava, my jsme ratolesti – Kristovo ovoce by mělo být! Neboť, když je hlava veltlín, ratolest je veltlín, hrozen je veltlín! Hlava ryzlink, ratolest je ryzlink, hrozen ryzlink! A říká. „…a nejen ten hrozen, jde to dál! Přijďte po svaté Kateřině!“ Tak jsem přijel po svaté Kateřině, to už mě nevedl tam na stráň. To mě vedl tam do těch bud, do těch sklepů a tam měl takové baculáčky černé a na nich měl nápisy. A už mně ta známá jména veltlín, ryzlink atd. a říkal: „Teď se přesvědčíte, že to není jedno!“ A nabral do té skleničky: „… a tak ochutnejte ryzlink, je kyselý?“ A nebyl, no byl takový ostřejší… „To musíte pít ne najednou, pěkně poválet po jazyku, pomaloučku, ať přijdete na ten kořen!“ Co, až z kořene to jde?
A skutečně, nebylo to stejné! Jiný byl veltlín, jiný ryzlink a nejlepší byl tramín… u toho jsme se pozdrželi! Milí přátelé, vám je to běžné, vy to asi znáte! Tak nějak je to v Kristu: On je kmen, on je ta hlava, my jsme ty ratolesti. To je jeden organismus! Kdyby ten organismus mohl mluvit a někdo řezal ty větve, řekne: „Co mě řežeš?“ „A já na tebe, já jen ty větve.“ „To jsem já!“ To je jednota.
A svatý Pavel, který to hluboce promyslel ještě přišel s druhým obrazem. Tento vy jste pochopili snadno. On říká: to je jako s lidským tělem, neboť tělo lidské se skládá z mnoha údů, ale má jednu hlavu. A ty údy dohromady tvoří jedno tělo. A je noha, ruka a je krk, je koleno, je mnoho údů i každá ta bunička, je jich mnoho, každý má jiný úkol – ale tvoří dohromady jedno tělo, které má jednu hlavu. Tak je to v Kristu. On je naše hlava a my jsme jeho tělo, my jsme ty údy. A rozebírá to svatý Pavel až někdy do takové směšnosti, říká: „Jeden je kazatel, jeden je učitel, jeden umí napomínat, jeden umí vypravovat, každý má něco jiného, ale tvoříme jedno tělo. A nemůže noha říct ruce: „Já nejsem ruka, ty ke mně nepatříš.“ Ale všichni patří k jednomu tělu, tak my ke Kristu.
Aha, tak křtem svatým to jsme se jako stali jednou buňkou na takovém těle a to tělo má jednu hlavu – to je Kristus a my tvoříme s ním jeden organismus. A ten organismus se podobá lidskému tělu. Ten organismus není lidské tělo, to se skládá z lidí, ale podobá se lidskému tělu. Tak nějak podobně to je.
Dva obrazy: obraz vinná réva a obraz lidské tělo. Dobře si ten druhý obraz uvědomte! To je nám blízko, každý máme tělo a máme hlavu. Že to má jedno já! To jsem já – Josef. I ten můj prst má totéž já. A kam až dosáhnu, až tam jsem já. Ale vždyť je tam jenom prst?! No to jsem já! Je to jedno společenství. Jedna duše, jedno tělo, jedna hlava. Tak nějak je ta církev organismus. Má to jedno já. Tak je to jako se stromem, že? Když ten Šavel pronásledoval ty muže a ženy, hlava řekla: Šavle, proč mě pronásleduješ? A kdo jsi, Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. On ho bil v údech. Přátelé, domysleli jste to, nebo aspoň uvědomili jste si to? A já pro jistotu udělám malou zkoušku, jestli jste to plně pochopili!
Bude to lehké, já se budu ptát a společně odpovídejte. Napřed, aby nám byla jasná ta jednota organická. Prosím: Kmen je ryzlink, co je ratolest, - „Ryzlink!“ Kmen je veltlín, co je ratolest? – „Veltlín!“ Kmen je tramín, co je ratolest? – „Tramín!“ Konečně, pro ty, kteří nejste z vinného kraje: Kmen je jabloň, co je ratolest? – „Jabloň!“ Kmen je švestka, co je ratolest? „Švestka!“ Dobře, zdá se to jednoduché a teď ,prosím, přijde ta zkouška. Kristus Pán řekl: „Já jsem kmen a vy jste ratolesti!“ Kmen je Kristus! Co my jsme? – Tak propadli jsme – nic..!
Kmen je tramín, co je ratolest? Tramín! Kmen je jabloň, co je ratolest? Jabloň! Kristus Pán řekl: „Já jsem kmen a vy jste ratolesti!“ – Kmen je Kristus ! Co my jsme?
No tak prosím, teď to zhodnotím ty vaše odpovědi. Tak je zajímavé, ačkoliv jsem to tak podrobně probíral, když byla ta první otázka, takřka nikdo neřekl, že jsme Kristus. Když jsem vás k tomu tak skoro donutil, že, tu logiku, tak jste pak řekli Kristus, ale pak jste se zarazili a tady se ozval smích…
Prosím vás teď si to uvědomte. Já vím, vy jste to všichni dobře věděli od počátku co od vás chci! Že jestli je kmen Kristus a já jsem ratolest, tak mně logicky vychází: Já jsem Kristus. Jenže vy jste se zarazili: No jo to přece nemůže říct! Proč? Protože se znám! Vy se znáte, vy znáte své řeči, své chování… - přece já nejsem Kristus!“ A dokonce se vám to zdálo být k smíchu, že bych já měl být Kristus?!
Jenže, bere to Kristus Pán vážně? Bere! – Šavel pronásleduje muže a ženy a on říká: „To jsem já, proč mě pronásleduješ?“ On to bere vážně! My ne. Proč ne? My jsme křtem do toho Krista zapojeni, jenže to ovoce, ty naše skutky ony jsou jinačí, on je tam nějaký nepořádek. My jsme v tom Kristu, ale my musíme ke své hanbě přiznat, že jsme sice ty ratolesti, ale větvičky suché…Ona ta suchá nepřináší ovoce! My jsme sice ty údy, Kristovy údy, ale ovoce není. On tam do nás ten život nejde! Ony jsou také údy nemocné, kde není život, anebo dokonce údy mrtvé…!
Milí přátelé, to je vážná nauka. To společenství s Kristem není jen tak…! To je organická jednota. Tak jako je to ve vinné révě ,tak jako je to v těle lidském, my jsme s Kristem spojeni. A my máme přinášet to ovoce. Po čem se pozná ten strom? Po ovoci! A tak se dívají lidé na naše skutky a řeknou: „A to není křesťanství, to nic, vždyť oni stejně lžou jak my, stejně kradou stejně se ulejvají, stejně hledí, kde co si… to nic…“ - nic to člověku nedává…! Čili my vlastně děláme Kristu Pánu hanbu. On je v nás, ale svět ho nepoznává, poněvadž my svými skutky nevydáváme to svědectví. A on Kristus Pán se rozšiřuje skrze nás. On poslal: učte, posvěcujte, veďte! Čili my máme podávat ty pravdy, my máme ty lidi vést, my máme ty lidi posvěcovat! Oni ti lidé to nás nevidí a tak neznají Krista. Musíme přiznat, že ta nauka je k naší hanbě! A ještě k hanbě dál, ono to má důsledky, víte! Jestli je to jednota, jestli je to jeden organismus, tak my nejenže máme jednu hlavu, my jsme navzájem údy. Tam jsme se tak smáli tomu, když ten svatý Pavel říká: „Nemůže noha říct ruce, já nejsem ruka co je mně po tobě. To my v našem těle, ó, tam my tu jednotu cítíme. Kdy tak někomu začne bolet ruka, to hned tu ruku ukazuje: „Ty, podívej se, mě ta ruka nějak bolí a otéká, ty, podívej se na to!“ A kdyby nám řekl: „A co máš z toho, vždyť máš dvě…!“ Tak mu řekneme: „Člověče, to jsem já, to je má ruka.“ A když ta ruka nepřestává bolet, co udělám? Jdu k lékaři. Kdo jde? Nohy! – a že ta noha neřekne: „A mě to nebolí, ať si jde ruka…“ Nohy jdou a běží, čím víc to bolí, tím přidávají do kroku. A přijde k lékaři a ústa říkají: „Pane doktore, podívejte se!“ A oči, celé ustrašené, aby neřekl uříznout! Jak ty údy mají to společenství.
A milí přátelé a jak je to v té církvi? Když tak jsou některé údy nemocné a některé už mrtvé, honem běžíte, děláte záchranu, děláme jeden pro druhého: tam toho musím zachránit!? Anebo povýšeně řekneme: „Chuligán, co s ním mluvíš!?“ Aha a je to tvůj spoluúd. On je v Kristu. Kristus je nejen v nás, on je v našich bratřích i v těch potupených, víte a my snadno řekneme: „A toto není Kristus, to je přece…“ A ty myslíš, že toho Krista poznali ti pacholci co ho bili na křížové cestě? Ti si taky mysleli, že tam tlučou jakéhosi Žida – zločince. A tloukli Syna Božího, tloukli Ježíše. A tak potupený možná je Kristus v našich bratřích. V tom cikáněti, v tom některém ožralci je Kristus, on je pokřtěn. A kdyby nebyl pokřtěný, on má být pokřtěný! On patří Kristu Pánu! A on tam není tvou vinnou. A ty ještě s ním budeš opovrhovat? Řekneš: „To není Kristus!?“ Ale je, ale potupený, on je pod obraz. To je naše bolest, to je naše nemoc, to jsou naši spolubratři.
Cítíte, že Kristovo učení o Tajemném těle je nauka o společenství věřících, společenství v Kristu? Nedomyšlená u mnohých, nebo o tom ještě ani neslyšeli. Toto si uvědomte! A je to k našemu zahanbení, ale nejen k našemu zahanbení také k naší potěše. Když tak něco dělám, já to nedělám sám, já to dělám v Kristu! A Kristus Pán mě podle toho bude hodnotit. Takže, když ten chlapec, jak to bylo před lety, celý uplakaný přišel domů a žaluje: On mě pan učitel postavil na stupínek a ptá se: „Byl jsi v neděli v kostele?“ Já jsem řekl, že jsem byl a on volá: „Podívejte se na toho blbce, smějte se mu, on byl ještě v kostele!“ – Chlapče, neplač, to se posmívali Kristu a zakrývali mu oči a říkali: „Hádej!“ To se posmívali Kristu, ty jsi v Kristu a on Kristus pán ti to přičte k dobru. Řekne: „Já jsem Ježíš, kterého vy pronásledujete!“ – těm tvým pronásledovatelům. A řekne: „Blahoslavení, kteří pro jméno mé trpíte!“
Je to k naší radosti, když se ke Kristu hlásíme. Je to naše čest, jsme v Kristu, tvoříme jedno společenství. A tak se trochu podobáme, neboť i Bůh je ve společenství. Bůh není jen jeden takový neznámý duch, on je Otec, Syn a Duch Svatý. Je tam společenství lásky.
A když přišel Ježíš na svět, založil si společenství a my všichni do něho patříme. A jsme spoluodpovědní za všechny. A Kristus Pán to bere vážně! On nás dokonce podle toho bude soudit!
A když se ho tázali: „Jak to bude, až bude ten soud?“ Tak řekl: „Tehdy přijde Syn člověka a shromáždí všechny, rozdělí je na dvě strany a řekne těm: „Já jsem byl lačný a vy jste mně nedali jíst, já jsem byl nemocen a vy jste mě nenavštívili, já jsem neměl co obléct a vy jste mě neoblékli – A oni řeknou plni údivu: „Pane, a kde jsme tě viděli lačného, nebo nemocného,…“ - jako by chtěli říct: „Tobě, že bychom nedali?“ A on řekl: „Amen, co jste neučinili jednomu z bratří mých nejmenších, mě jste neučinili! To jsem byl já. Tys tam žil v té chalupě a vedle byla ta babička; neměl jí kdo skočit pro léky, neměl jí tam kdo poklidit a umýt… - to jsem byl já.“ A Kristus Pán ti řekne: „Tys mě tam nechal v té špíně! Já jsem Ježíš, kterého ty zanedbáváš!“
A řekne těm druhým: „Pojďte požehnaní, neboť jsem byl nemocen a vy jste mě navštívili, byl jsem hladový a vy jste mě nasytili, byl jsem žíznivý a vy jste mě napojili…“ - A oni řeknou: „ A pane, kdy jsme tě tak viděli?“ „Cokoliv jste učinili jednomu z bratří mých nejmenších, mně jste učinili! Ten cikáneček co tam byl, co říkal: „Podarujte mně korunku.“ a prosil a škemral… a tys mu řekl: „Pojď chlapče, pojď, já ti něco povím. Ty nejenže potřebuješ korunku, ty potřebuješ vlídné slovo.“ – To jsem byl já Ježíš!“ Tak nám to bude čítat.
Ta šťastná nauka! Milí přátelé, já vím, ono se modernímu člověku tlačí námitka a řekne: „No jo, to bylo tenkrát… teď je ten život jiný!“ – Byl jsem nemocný… jo, to tenkrát neměli nemocnice, tak to se potřebovali starat! To dnes? Je nemocný? Zavolejte záchranku, odvezte ho na ambulanci!… no tak toto máme v pořádku! Potom: Byl jsem hladový… - jo, tenkrát to se šlo tou pouští, člověk měl hlad…, ale teď? Restaurace… za pár korun, každý má nějaký ten výdělek, ať si koupí! To teda taky máme v pořádku! Byl jsem žíznivý… jo, to my si naopak musíme dávat pozor, oni se někteří napájejí až moc, my máme na každém rohu nějakou putyku! – to taky máme v pořádku! Člověk by řekl, že to už není potřeba! Jo, to je pravda, leccos se změnilo, leccos převzal i stát, leccos už společensky… - kdyby tam ale ten Kristus Pán neřekl: „Cokoliv jste učinili každému i tomu nejmenšímu!“ Cokoliv – my si to musíme přeložit do našeho života. Kolik je dnes lidí nešťastných? Vyprahlých duší, pošpiněných, potupených, utlačených všelijak, nepochopených? My si to musíme promítnout do dnešního života, poněvadž cokoliv a komukoliv. Načisto tak konkrétně, víš, my to rádi od sebe vzdalujeme. My si jedeme na bicyklu po silnici a tam je kamarád a ten volá. „Ty ,prosím tě, ventilek nemám, nemůžu jet. Nemáš?“ A ty řekneš: „Mám, čau!“ a jedeš dál…! A on ti Kristus Pán řekne: „Já jsem na tobě chtěl ventilek a tys mně ho nedal!“ A ty řekneš: „Tys jel pane Ježíši na bicyklu?“
Cokoliv jste učinili bratřím nejmenším, kde to nejmíň čekáš, že by to byl Kristus. Takhle si to promítni. A zjistíme, že je spoustu možností - … a světu dávat příklad a světlo; Kristu prokazovat dobro.. Ono se nám to náboženství načisto zkonkretizovalo: Bůh – kdesi tam neznámý… Ó ne, on přišel na svět! No jo, kdysi… On je! V Církvi! On tě nebude soudit podle toho, kolik ses pomodlil, kolik jsi odříkal… Cos konal jemu! Jak jemu? V bratřích nejmenších, kde to nejméně tušíš.
Veliké společenství, hluboká, základní nauka: vytvořme společenství v Kristu. Konejme dobro Bohu! – Aha, my jsme si řekli: „Nač jsem?“ Sloužím! Musím sloužit. Každá věc, když slouží, je dobrá. Komu sloužit? Bohu Trojjedinému! Komu že? Ježíši Kristu, to je ten Trojjediný Bůh! Komuže, Každému z nás, neboť jsme v Kristu Ježíši.
 

Část sedmá – Mše svatá jako oběť

Na toto téma si dáme tu poslední úvahu. Ten závěr nauky o tajemném těle Kristově je pro nás vážný. To kdyby křesťané promysleli a prožili do důsledků – tam nás čeká moc práce. A kde k tomu vzít sílu, abych já zpřítomňoval Krista, my k tomu máme poslání na křtu svatém, ale jak to dokázat, aby člověk tak žil, že je ve společenství Kristově, aby tak žil, aby to jeho ovoce bylo, že Kristus řekne: „To jsem já!“ Nedokázali bychom to! Jenže on nám Kristus Pán dal k tomu mocné prostředky. Řekl jsem vám už, že on tu svou milost dává skrze svátosti – viditelná znamení, jimiž se uděluje ta jeho neviditelná milost a pomoc.
A střed všech těch svátostí, centrum celého toho života a taková základna z níž dostaneme všechnu tu pomoc je eucharistie, je svátost oltářní. A ústřední myšlenka svátosti oltářní je: eucharistie jako oběť. A proto v té poslední úvaze se pokusíme aspoň (ono je toho veliké množství) něco z toho, aspoň to podstatné probrat.
Mše svatá jako oběť.
My jsme si hned v první úvaze řekli: Sloužit musí každá věc a je dobrá, když slouží k tomu nač je. I my lidé musíme sloužit. Vyšlo nám k tomu: Bohu! Jak? Tím, že si podmaňujeme svět, svět slouží nám a my jako představitelé veškerého tvorstva sloužíme rozumem a svobodnou vůlí Bohu. Bohu Trojjedinému, Bohu vtělenému, Bohu Kristu, který žije v nás a v našich bratřích. To je ta myšlenka! Každým skutkem – cokoliv jste učinili - , jenže my lidé nejsme jen soukromníci každým soukromým skutkem. My jsme společenství. Člověk je tvor společenský. A my tu službu Bohu potřebujeme také konat společně. My jako obec, my jako to tělo, a proto jednou aspoň za týden se shromažďujeme, abychom konali bohoslužbu. Společně, oficiálně vzdávali čest Bohu Trojjedinému, uctili Ježíše Krista a dostali sílu k tomu společenství konat dobro druhým. Bohoslužba - tam to máme! A jestliže chceme obnovit život, musíme začít od bohoslužby. Proto sněm církevní, který se nedávno sešel, když hledal jak modernímu člověku to poselství Kristovo tlumočit došel k základní myšlence – obnova bohoslužby!
A milí přátelé, abychom toto dovedli aspoň nějak pochopit, tak si pokusíme vysvětlit nauku o bohoslužbě a sice o tom středu bohoslužby o mši svaté, a zase poněvadž je to příliš obtížné, z té mše svaté: Mše svatá jako oběť to nejdůležitější. Jsem si vědom toho, že je to těžké a tady důstojní pánové přítomní mně jistě dosvědčí, že je to vrcholné umění, umět dětem i věřícím vysvětlit mši svatou tak, aby jim byla žádoucí. Bohužel mnozí stále ještě cítí, že mše svatá je jakási tíha, já tam musím přijít, no já to dělám já přijdu jednou… a necítí to, že mají škodu, když nejsou na mši svaté. A jestli se katechetovi podaří děti vyučit za ta školní léta tak, že kluk opravdu bude v pondělí cítit: Jé, já jsem nebyl na mši svaté, to jsem zas cosi… já mám škodu… Aby ho to bolelo vnitřně, by cítil, že má ztrátu. Toto, když se podaří, tak jsme to dělali dobře. A ono je to dost těžké. A to je asi smysl této obnovy. Tak prosím toto téma, abychom to takhle nějak cítili. A rozdělím to na několik částí. Ta první myšlenka je: Oběť Kristova je jen jedna. Druhá myšlenka: Oběť Kristova trvá. Třetí myšlenka: Kristus obětuje jako hlava tajemného Těla. A čtvrtá: A my sloužíme mši svatou jako údy tajemného Těla.

1. Kristova oběť je jedna.

Milí přátelé, my jsme si trochu mluvili o obětech. Jak lidstvo od nejstarších dob cítilo, že potřebuje Boha usmířit a přinášeli oběti. Přinášeli své dary, přinášeli zvířata, často se oficiálně a slavnostně konaly oběti, třeba po takových bitvách celé stovky zvířat obětovali. Jaká je podstata té myšlenky? Jsem Bohu něco povinen na smír, na poděkování jako oběť dát, něčeho co je mé se zřeknout. A všechny ty oběti byly jen náznakové, to nic… Co může usmířit Boha? My jsme si řekli, že sám člověk nikdy to není schopen napravit, natož, když mu tam obětuje ovci. Je to sice „cosi“, je to projev dobré vůle, ale je to oběť rovnocenná pro Boha, dát ovci? A lidé to cítili, že je to málo a že dávali často víc a často až nesmyslně obětovali i své děti jsme si říkali. Tyto oběti jsou náznakové. Oni to Židé třeba tak naznačovali, že ta oběť má být na usmíření hříchů. Tak si vzali to obětní zvířátko a dělali to tak, že na ně přímo jakoby ty své hříchy házeli. Byl takový obřad, přinesli třeba toho kozla (azazel mu říkali) a teď říkali své hříchy. Kradl jsem, zabil jsem toho a toho, provinil jsem se proti mravům v manželství a rukama to jakoby házeli na to zvíře. A pak jakoby si řekli. Tak a teď jsme to ze sebe dostali, teď je to na tobě, vzali to zvíře –tak a teď tě zabijeme! To je náznak, že by to člověk potřeboval nějak ze sebe dostat, na někoho to dát a ten to zaplatit krví, životem. To všecko bylo nic, to byl Starý Zákon, náznak. Takže Bůh řekl: „Nemám zalíbení ve vás a nepřijmu oběti z rukou vašich.“ Až přišel Ježíš Kristus a to je jednorozený Syn Boží, to je „ten v němž se mu zalíbilo“! On je pravý člověk. A on na sebe vzal hříchy. On je jako ten beránek na něhož to házeli. Ejhle Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Na něho to všechno dejte – tak a já to teď zaplatím. Svobodně, dobrovolně to nabídnu nebeskému otci. Stačí to za ty hříchy, A platí krvavě. Dá se bičovat, trním korunovat a nakonec umírá, tak, že krev do poslední kapky je prolita, ještě po smrti to srdce probodnou. Oběť je dokonána. A tato oběť je jediná, která má hodnotu, neboť „toto je Syn můj milý, v němž se mi zalíbilo.“ Toto Bůh Otec přijal. A ta oběť má takovou cenu. Je to člověk a přitom Bůh. Má nekonečnou cenu! To stačilo na zaplacení všech těch vin od Adama až do konce světa. A nemusí nikdo víc obětovat! To je oběť jediná platná, všecko ostatní jsou mravenečci. Oběť Kristova je jedna a jediná a jednou byla učiněna a je dost veliká, aby všechna vina byla smyta. Nemůže nikdo říct. „Já mám takový hřích, mně ani Bůh nemůže odpustit…“ Co to mluvíš? To tvé, co jsi udělal, to že má větší hodnotu, větší tíhu, než krev jednorozeného Syna Božího, než všechno to utrpení? Rozvážil sis to co je to za utrpení? Celý jeho život a všechno, to on nabízí Otci. Ta oběť je tak velká, že stačí, aby všechno bylo smazáno. Ovšem je nutno se k tomu přihlásit! Poněvadž, nikoho Kristus nenutí! My jsme svobodní lidé. My máme svobodnou vůli a tak my se máme nějak k tomu Kristu hlásit a aby nám z této oběti, jedné jediné, která platí pro všechny věky, bylo dáno.
Někdy se lidé diví: Ten velebný pán on tam zpovídá a já jsem měl těch hříchů a on mě řekl čtyřikrát Otčenáš. To je nějaké laciné! Za čtyři Otčenáše je to smazaný…! – Jo příteli, kdyby tys to mazal těmi čtyřmi Otčenáši, to by bylo laciné. Jakou to má hodnotu co ty odříkáš? On ti to mohl odpustit. Víš proč? Pro zásluhy Ježíše Krista. A to, že ti dal pokání to je jen takový jakýsi uznávací poplatek, že ty chceš říct: „Já taky chci aspoň něco udělat, já mám dobrou vůli.“ To je jen to, že se hlásíš ke Kristu! To ti není odpuštěno pro to tvé pokání. To je pro jedinou oběť Ježíše Krista, a proto on ten kněz si klidně může dovolit (jestli je to chytré, nevím), ale může si to dovolit dát ti takové malé pokání, poněvadž je to vlastně zaplaceno. Ty se jen musíš k tomu dobrovolně nějak hlásit, poprosit a splnit to, co od tebe je žádáno jako projev dobré vůle. A když bys ani to nebyl ochoten, ani splnit to co ten Kristus Pán chce od tebe, promiň, skutečně nezasloužíš odpuštění a nedostaneš je. Nedostaneš z toho pokladu, který Kristus Pán dal Otci nebeskému. Oběť je jedna, Kristova, všechno ostatní je vzhledem k té oběti Kristově takřka nic. To se jen k tomu trošku přidává.

2. Oběť Kristova trvá

To je těžké na pochopení. A já nevím, jestli se mi podaří vám to vysvětlit. Víte, my obyčejně řekneme: Kristus Pán trpěl… – no a kdy… to už je tisíc devět set let …Ó, jé to je dávno…! A takoví ti obyčejní lidé řeknou: „Tenkrát? Kdo ví jestli je to vůbec pravda?!“
My toho nejsme účastni, my jsme od toho vzdáleni… To je základní omyl, přátelé, že toho nejsme účastni. Oběť Kristova trvá! Ona je! Jak to pochopit?
Poněvadž jste lidé nové doby a nová doba zvlášť zná fyziku, pokusím se tuto myšlenku, že oběť Kristova trvá, že je, vám trošku přiblížit pomocí fyziky. A tak pár minut fyzika!
A z fyziky si vezmeme nauku o světle. Prosím, světlo se šíří jakou rychlostí? Tři sta tisíc kilometrů za vteřinu. To znamená na Měsíc letí paprsek světelný jak dlouho? No, je to tam tři sta osmdesát tisíc kilometrů tak asi tak jednu vteřinu a kousek. Aha, tak když já se podívám na Měsíc, tak já vlastně vidím obrázek jednu vteřinu starý, poněvadž, než to z toho Měsíce přišlo ke mně, uplynula jedna vteřina. Čili, když ti kosmonauti, co se koukali z toho měsíce a dívali se na tu Zem a říkali: „My jsme ji viděli jak peníz.“, tak oni viděli snímek o jednu vteřinu opožděný. Než to tam přišlo z té Země k nim, uplynula vteřina a kousek, že?
Jak dlouho letí světelný paprsek na Slunce? Osm minut. Osm minut letí ten paprsek do mého oka. Čili, když já se na to Slunce koukám teď, kdyby to slunce zhaslo, ve skutečnosti ta hmota, kdyby zmizela, ještě osm minut mně bude svítit a teprve za osm minut by to zhasnutí přišlo. Je to tak? Ano!
Nejbližší hvězda, stálice, je takzvaná Alfa Centauri. A ta je vzdálena od nás 4 roky. Čtyři  roky to trvá na Alfa Centauri. Takže, když ty by ses večer díval, ovšem to bys musel mít dalekohled, na světlo Alfa Centauri, ty vlastně vidíš obrázek čtyři roky starý. Kdyby ta hvězda letos zahynula ještě čtyři roky nám bude svítit. Ona kdoví jestli tam je? To že ji vidíme, není důkaz, že tam je! To ještě může být to světlo co k nám letí. A jsou hvězdy, které jsou sto let, tisíc sto let vzdáleny od nás, tisíc devět set let a tři tisíce a miliony let. Takže, když my večer hledíme na hvězdy my vlastně vidíme obrázky různě staré. A náš jeden slavný astronom říká: „Jedna věc, kterou nikdo nemůže poznat, je, jak ta tělesa vypadají teď.“ Poněvadž tento obrázek je deset tisíc let starý, ona tam třeba dávno není, jen to světlo k nám jde. Jasné? Jasné, to je fyzika, to je nauka o světle, to známe.
Ale milí přátelé, proč já vám to říkám? Ještě kousek fyziky. Zkuste si to obrátit. Představte si, ale to už je skutečně jen v naší mysli, na to nejsme ještě tak dovední, že bychom dělali to, že bychom se nedívali na ty hvězdy, nýbrž, že bychom se dívali z těch hvězd na Zem. To co dělali ti, když se dívali z toho Měsíce na Zem a říkali: „Jak ona je krásná.“ Ovšem oni měli vteřinku zpoždění. A kdyby bývali měli, jakože neměli, takové dalekohledy nebo takové zařízení, že by to tady u nás viděli jak na dlani, tak by jim všecko šlo s jednovteřinovým zpožděním. A teď si představte, že bychom s takovým aparátem byli na Slunci. To bychom všechno viděli s osmiminutovým zpožděním. My bychom vlastně teď viděli minulost osm minut. A kdybych se podíval teď na vás z Alfa Centauri, tak by tady někteří byli ještě školáčci, neboť bych měl obrázek o čtyři roky starší. O čtyři roky byste byli mladší. Teď, poněvadž teprve teď by tam tento obrázek dolétl. A kdybych se koukal z té hvězdy v tom Velkém voze z té Beta, jak se říká, to je sto let. Podíval bych se na Znojmo… ty dědinky jakési maličké kolem… a nikde žádné auto… prosím vás a tady… co to je, je to Znojmo, je tam Mikuláš, je tam Dyje, ale vypadá to jinak. Podívám se na kalendář – 1869. Sto let starý obrázek. Teď, poněvadž teprve teď tam tento obrázek dolétl. Je to tak? Je!
A z té hvězdy, co je tisíc sto let,, teď budu koukat… - na Velehradě bratři ze Soluně… - To se musím podívat, kde ten Velehrad je. Tady ta hradba, jakési palisády a bažiny… A to je Klement a tady nesou ostatky svatého Klementa…, tak takhle vypadal ten Cyril. Teď – poněvadž teď, když od nás vidím tu hvězdu to je tisíc sto let.
A kdybych byl na té hvězdě, kde je tisíc devět set padesát, já bych se podíval: Pán Ježíš chodí a káže. Teď. A kdybych zaměřil akorát tolik, kolik uplynulo od jeho smrti a byl v tom místě – Teď umírá…! A já se dívám: Naklonil hlavu. „Bože, Bože, proč jsi mě opustil?“ Tam se to hemží, oni se posmívají, křičí, stojí tam Panna Maria. „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého“. Teď umírá. To je skutečnost my ji nevidíme, my tam nejsme, my jsme jinak vzdáleni.
Přátelé, teď si uvědomte jen tuto myšlenku, ona není přesná, že Bůh je všude! Kdyby Bůh měl jen takovéto poznání, Bůh má jiné, dokonalejší, kdyby měl takové poznání tak jako ten světelný paprsek jde. Tak je zde – vidí vás teď. Je na Slunci – vidí vás teď před osmi minutami. Je na Alfa Centauri – vidí vás Ted o čtyři roky mladší. Je tam… on má ten život jak na dlani! Už z toho, že je všudypřítomný. Uznejte, že před Bohem ta oběť Kristova je! Bůh se dívá na rány svého Syna. U Boha není minulost a budoucnost. On je!
A on přináší Otci svému nebeskému oběť za nás. A Bůh se dívá a říká. „Toto je můj milovaný Syn!“ a v témž pohledu Bůh vidí všechny hříchy světa. Vidí Adama: „Žena, kterou jsi mi dal mne svedla  a jedl jsem!“ Vidí Kaina: Teď zabíjí Ábela. David teď kamenem udeřil Goliáše. Teď padá k zemi. Tak přítomně vidí všecky události, všechny lidi, vidí tě teď, cos kde, kdy tajně, kde tě nikdo neviděl… teď to má v tom pohledu. Všecky ty hříchy – a nadto je ta oběť Kristova – ta má větší hodnotu. A Bůh pro rány svého Syna je ochoten všecko odpustit. Ovšem, jste lidé svobodní. Musíš se rozhodnout, on tě nenutí. Ta krev teď podávaná smývá všechny hříchy světa. Platí v minulosti i v budoucnosti. Ona je a před Bohem trvá. To jen my lidé, kteří jsme v této době, to nevidíme, že jsme tisíc devět set let od toho a nám se to zdá: To kdysi bylo. Před Bohem není bylo! Oběť Kristova je. Je jediná a trvá a Bůh vidí rány svého Syna a přijímá je teď!
Nevím, jestli se mně podařilo vám to trošičku zpřítomnit. A milí přátelé, když si toto uvědomíme, tak teď se přeneseme do poslední večeře. Pán Ježíš slaví Poslední večeři. Zelený čtvrtek – večer. A on má pohled. On je Boží Syn. Čili on má ten celkový pohled. On vidí: Ti tady se mnou jí, ti tady slibují věrnost a v noci bude to utrpení, teď vidí jak ho zajímají, jak Petr utíká, jak Petr na dvoře zapírá… A tak začne o tom utrpení mluvit a Petr říká: „Pane, jsou tady dva meče, já život za tebe dám!“ „Petře, život za mě dáš? Ještě tuto noc, dříve než kohout třikrát zakokrhá, mě zapřeš!“ „Pane, nikdy!“ A Kristus Pán současně vidí: „Neznám ho!“ „Přísahám, já jsem ho nikdy neviděl!“
To je ten jiný pohled a vidí všecky ty lidi. A vidí jak On umírá… „Musím jim to zpřítomnit!“ A co udělá? Vezme do rukou chléb, požehnal, rozlámal a řekl: „Vezměte a jezte, toto je moje Tělo, které se za vás vydává!“ On to vidí, ten okamžik – které se za vás vydává. Zítra ve tři hodiny v té chvíli, když to tělo bude klesat. On to zpřítomňuje pro ty apoštoly. „Vezměte a pijte, toto je má Krev, která se za vás vylévá!“ On to vidí jak se vylévá, teče krev, to je Velký pátek ve tři hodiny. A on to zpřítomňuje. Teď je tady tělo, teď je tady krev! Čili teď tam byly přítomny tělo a krev pod způsobou chleba a vína ve stavu oběti. Čili ve stavu jak Kristus umírá a se vylévá. Apoštolé tomu nemohli rozumět, poněvadž oni neviděli tu skutečnost. To byla pro ně budoucnost nepoznaná. Ale oni to jenom přijímali vírou. Protože byli zvyklí, že když něco Pán Ježíš řekne a rozum i zkušenost ti říká něco jiného, nevěř svému rozumu, nevěř své zkušenosti, věř Kristu! Poněvadž viděli, že uprostřed rozbouřeného moře se on postavil na lodičku a řekl těm vlnám, těm vichrům: „Ticho!“ a nastalo utišení. No, řekněte někomu, že se postavíš na lodičku a až budou ty vlny házet, že řekneš: „Ticho“ – zkus to! Jenže oni to viděli. Řekli: no jo, ale když to řekne Kristus tak ono to je! A viděli a slyšeli, že řekl té dívence, která byla mrtvá. „Talita kummi“ (dívenko vstaň) – a ona vstala. A viděli jinou věc. Viděli Lazara. Byl v hrobě čtyři dny a když řekl pán Ježíš: „Otevřete hrob!“, řekla mu sestra Lazarova: „Pane, už je tam čtyři dny, zapáchá…“ – „Odvalte kámen!“  A všichni ustupovali. To je to asi „pláclo“. A té hnilobě, to je nemožné, řekl: „Lazare, pojď ven!“ a Lazar lezl z hrobu. Zamotaný… a musel Kristus Pán říct: „Tak ho rozmotejte“, asi se nikdo k tomu neměl, jak se třásli… Poněvadž rozum jim říkal: nemožnost, nesmysl, nejde to! Co? kdo to řekl? Ježíš! Proto, když Ježíš řekl: „Vezměte, toto je mé Tělo, které se za vás vydává, vezměte, toto je má Krev, která se za vás vylévá…“, oni tomu nerozuměli. Čich jim říkal, že je to jako chleba, voní to jako chleba, vypadá to jako víno, chutná to jako víno! Kdo to řekl? Ježíš! Tak to je! A věřili a uctivě přijímali: On jim tu oběť Kalvárskou o den dřív zpřítomnil, pod způsobou chleba a vína
A řekl: „To čiňte na mou památku!“ A tak ten rozkaz plnili a to činili. A už odešel Pán Ježíš a oni se scházeli ve večeřadle a to činili. Co činili? Brali do rukou chléb, brali do rukou víno a říkali: „Vezměte a jezte, vezměte a pijte…“ Dvojím opakováním slov Kristových proměňovali chléb v Tělo Ježíše Krista ve stavu oběti, víno v Krev Ježíš Krista, v krev, která se vylévá. A Kristus to učinil teď. Takže na každém tom místě, kde toto činili, zpřítomňovala se ta oběť Kristova, která je, která trvá, před Bohem je, on to vidí v jednom pohledu. Syn umírá pod zůsobou chleba tam, tam, tam tisíc devět set šedesát devět v šest hodin večer u Dominikánů ve Znojmě je ta oběť Kristova.
Co je to vlastně ta mše svatá? To je takové zařízení, kterým Kristus Pán tu svou oběť, která je před Bohem také nám zpřítomňuje pod způsobou chleba a vína. Je to táž, jedna oběť jen pod způsobou nekrvavou. Tady už neteče krev, tady neumírá Kristus. Jeho smrt je jedna, jedna je oběť Kristova a zpřítomňuje se na mnoha místech. Je to tajemné a je to úžasný projev lásky Kristovy.
Nevím, jestli se mně to trochu podařilo. Kéž byste to trochu pochopili, že mše svatá je takové zařízení, kde dvojím proměňováním z moci Kristovy, z jeho slov se ta oběť, která jednou se stala na Kalvárii krvavě, která nám se zdá jako „kdysi“, ale před Bohem je, i pro nás se zpřítomňuje pod způsobou chleba a vína.

3. Kristus obětuje jako hlava tajemného těla

Kdo tedy obětuje ve mši svaté? Kristus! On je obětník. Co obětuje? Otci svému nebeskému nabízí svou oběť, to že se narodil, to že žil třicet let skrytě, to jak chodil z místa na místo až to vrcholí tím bičováním, ukřižováním a smrtí. V tom okamžiku je ta oběť dokonána. Kristus podává oběť Otci nebeskému: „Otče nebeský já ti dávám za všechny ty lidi, mám je v jednom pohledu, za všechny ty hříchy, já – tobě. Jedna oběť. A poněvadž já tady nejsem s těmi lidmi tělesně, zastupuje mě a mými ústy to říká ten kněz. To čiňte na mou památku. Tak je má památka obnovována!“
Ale pozor, Kristus není sám! On je hlava Tajemného těla. My jsme jeho údy. A tak on ten Kristus řekne tomu Otci nebeskému: „Otče a ještě mám něco. Já mám ještě údy. A tak já ti obětuji napřed ten první úd, především Pannu Marii. Se mnou tam trpěla, se mnou tam byla.“ „A Synu, to je tvá oběť?“ „Ano, Otče, to je můj úd, to jsem já Ježíš!“ „Ano, je to tvá oběť, já to přijímám od Panny Marie.“ A co svatý Petr a Pavel a Ondřej a Cecílie, Anastázie, Anežka, Václav co obětovali, Otče to já ti podávám!“ „Synu, to je taky tvá oběť?“ „Ano, Otče, to jsou mé údy. Já jako hlava ti to podávám. A ještě mám moc údů, ještě jich mám na sto ve Znojmě, přišli, celý den poslouchají, to je od nich oběť. Otče, já ti to podávám!“ „A Synu, to je Tvá, Kristova oběť?“ „Ano, to jsou mé údy, to jsem já, já v nich a oni ve mně.“ Přátelé, cítíte to? Jak my jsme vlastně šťastni, že ty naše drobnosti podává Kristus Pán Otci nebeskému, jaká je praktická myšlenka z toho, že jsme v Kristu? Oběť Kristova je jedna, ale ono je to v ní všechno, my to doplňujeme. Ještě co budeme trpět každý na svém těle, to dohromady až do konce světa tak, jakoby ještě to nebyl celý Kristus, jakoby, svatý Pavel říká: Ještě něco schází, ještě co jiní dají k tomu a naše děti a jejich děti, … až do konce světa… Ale on už to Bůh teď všechno vidí. To je celý Kristus ve mši svaté, obětuje. Uznejte, že jeho oběť je jedna, my jsme jen v ní. A toto se děje v té chvíli dvojího proměňování. Já tam mohu být, já se toho mohu zúčastnit. Kristus tam obětuje svému Otci nebeskému své tělo a svou krev. Co ještě, Všechny své údy také i nás. Je jedna oběť v dějinách lidstva, oběť Kristova.

4. My sloužíme mši svatou jako údy Tajemného těla

Ale teď se z toho podíváme na tu poslední větu. To jsem se díval co obětuje hlava! Jenže Kristus je celý. On má mnoho údů. Tak já mohu také udělat také pohled z mé strany, co obětuji já?
Já přijdu na mši svatou. Buďto jako kněz, přímo k tomu oltáři, nebo jako věřící tam někde v lavici… my jsme Kristus! Aha – no jo, já jsem jenom ten malíček; - no to jsem já, to je jedno tělo. Tak počkejte, tak já mohu obětovat! „Co mně obětuješ Synu?“ Co já mohu obětovat? Prosím vás, co já mohu obětovat Bohu? No neboj se, vždyť jsi v tajemném Těle Kristově. Tak začni od hlavy! Od hlavy? To je Ježíš! „Otče nebeský, já ti obětuji Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista!“ „Synu, je to tvá oběť?“ „Ano, Pane, neboť já jsem úd. Hlava patří k tělu. Co je hlava, to jsem já, to je má oběť.“ „Ano, já to přijímám, to je tvá skutečná oběť. Ty jsi živý úd tajemného Těla.“ „Jeje, tak to se mi podařilo, tak to já obětuji další údy. Panna Maria co trpěla.“ „Ano, je to tvá oběť, to je úd tvého těla.“ „A všichni svatí, to společenství.“ „Ano je to tvá oběť.“
A teď, co ještě já, ještě svého něco. „Jé, já toho mám málo. Že jsem vstával brzo ráno, že jsem se přemoh, že jsem tam tomu nenadával…“ „Ano já to přijímám, to je tvá oběť!“ „A ještě mám hříchy.“ „A ty mě nedáš?“ Víš co je to obětovat? Obětovat, to znamená dát. Co dáš, to už nemáš! Obětuješ?“ „A to je těžké, to znamená já ty hříchy dám, já už je nebudu mít?!“ „No to se mně líbí, Synu, toto mi dej!“
Co můžeme obětovat při mši svaté my? My ve mši svaté obětujeme Tělo a Krev Pána našeho Ježíš Krista a všechna utrpení všech svatých v jednom společenství a také sebe.
Ale to co dobrovolně dáš, jestli tam jsi a nic nechceš, nic nedáš. Ba ani Kristus to za tebe nemůže dát, on respektuje tvou svobodnou vůli. Jen co chceš! Všechno, co jsme ochotni dát.
Přátelé, kdyby se nám toto podařilo, tento střed mše svaté pochopit, víte, jak budeme účastni na mši svaté? My budeme obětovat, pravá oběť, čili my budeme sloužit mši svatou. Je to odstupňované, není to všechno stejné! První ji slouží Kristus, pak ji slouží úředně kněz. Ze svého úřadu jako liturg, jako vedoucí bohoslužby, proto tak předsedá, proto jde k oltáři, on propůjčuje ústa, on propůjčuje ruce, on ta slova říká. Bez něho by ta mše svatá nebyla sloužena. On je obětník. A všichni, kteří jsou svobodně spoluúčastní, obětují, slouží mši svatou.
Prosím vás pochopte toto dobře! Snažte se nejen být tělem na mši svaté, ale skutečně při mši svaté spolu s Kristem obětujte.
Oběť Kristova je, je jediná a trvá. Tato jedna oběť v každé mši svaté se zpřítomňuje, obnovuje pod způsobou chleba a vína. Obětuje tam Kristus své tělo, svůj život, své všechno a všechny svaté a také nás. A můžeme obětovat i my v různých stupních. Kněz úředně, oficiálně, jak kdo je účasten odstupňovaně, i ten poslední malíček může obětovat Ježíše Krista a všechny svaté a také všechno své. Máme k tomu zplnomocnění na křtu svatém. Tam jsme se stali obětníky.
A jestli takto budete na mši svaté přítomni, proměníte svůj život a budete mít schopnost proměnit svět. Hleďte pochopit bohoslužbu. Je vám teď usnadňována, je vám podávána v řeči srozumitelnější stále víc a víc! Teď už bude konečně dokončena ta obnova mše svaté. Bude v té snaze co nejvíc vám to přiblížit, ale pozor! Ty obřady, ty všechny věci, ta řeč za latinsky česky, to jsou všecko vedlejší myšlenky, hlavní je ten střed, to dvojí proměňování, ve kterém se dokonává oběť a podává Otci nebeskému Tělo a Krev Ježíše Krista, oběť, která před Bohem je, je jediná a trvá a my ji doplňujeme jako živí údové tajemného Těla Kristova.

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net