Smrt odpadlého bratra
- detektivka z prostředí kláštera
Napsal: Jan Lipšanský
Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

1. kapitola
2. kapitola
3. kapitola
4. kapitola
5. kapitola
6. kapitola
7. kapitola
8. kapitola
9. kapitola
10. kapitola
11. kapitola
12. kapitola
13. kapitola
14. kapitola
15. kapitola
16. kapitola
17. kapitola
18. kapitola
19. kapitola
20. kapitola
21. kapitola
Epilog

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

Církevní řád v této knize je vymyšlený a nemá souvislost ani podobnost s žádným existujícím řádem. Stejně tak některé vyšetřovací postupy policie zde uvedené nepatří ke zrovna tradičním způsobům.

Kniha je věnována panu Josefu Houžvičkovi, který byl vzdáleným předobrazem Vítka a který zemřel krátce před dopsáním tohoto příběhu, aniž by co o něm tušil.

1. kapitola: Kterak tajuplně dva bratři našli třetího a jak jeden z nich dostal políček.

„Poslouchej...“ zašeptal Petr. Vlastně bratr Petr.
 Plamenem svíčky se prohnal vítr a dal jí pěkně do těla. Bratr Josef napnul uši, ale nic jiného než vytrvalé šumění březnového deště nerozeznal. Oba vzbudilo podivné vrzání, a protože se nachýlila první hodina po půlnoci, oba zvuk zaslechli ve spánku a netušili, zda nejde o nějaký zvláštní sen. Když vykoukli ze svých pokojů – oba svíčku v ruce – ve stejnou chvíli na společnou chodbu klauzury, současně se lekli jeden druhého; tak strašidelně působili.
 Na elektrické osvětlení by museli čekat do páté hodiny ranní, kdy služebný bratr projde chodbou a bude jednotlivé spáče budit bušením na dveře a pozdravem: „Buď pochválen Kristus.“ A z mnoha cel se mu v odpověď místo „Buď mu chvála.“ ozve „Radši rozsviť!“ nebo „Jdi někam...“.
 A až teprve poté dojde služebný bratr k elektrickému rozvaděči a zapne proud pro cely. Samozřejmě jinak v celém klášteře elektřina fungovala, bez ní by nešly potřebné spotřebiče jako v každé domácnosti. Až se o pár desítek hodin později bude bratr Petr na toto téma rozprávět s vrchním vyšetřovatelem policie majorem Stanislavem, řekne, a po pravdě, že sice v rámci nočního klidu pro mnichy skutečně jde o středověké metody, ale pro daný účel velmi účinné. Ale stejně ještě nějaký ten pátek potrvá, než Stanislav alespoň částečně pochopí, proč někdo má potřebu se dobrovolně uzavřít před světem.
 Ale nyní se oba probuzení spáči pomaličku a přes všechny vnitřní modlitby se strachem v srdci, a převážně v žaludku, šinou chodbou ven do malé klášterní zahrady. Ta jediná řádu zůstala po zběsilých porevolučních restitucích v roce 1991, kdy si museli zpočátku zvyknout, že její větší část zůstala na jedné straně za vysokou zdí, kde jakýsi ukrajinský podnikatel zprovoznil mírně vykřičenou restauraci. Ale naštěstí účelem restaurace bylo co nejdříve zkrachovat a vydělat na tom ohromné peníze, takže nyní objekt patřil vietnamským podnikatelům coby skladiště oděvů, a zahrada samotná pustla. Ani rýžovým políčkům by se zde již nedařilo.
 Z druhé strany pak zeď zbytku, tedy malé zahrady, přiléhala k rušné ulici, takže o nějakých zbožných procházkách s breviářem v ruce nemohlo být řeči. V podstatě práce na této minizahradě nepatřila k nijakým relaxačním prvkům, spíše člověka odváděly od myšlenek na Boha ty hříšné ruchy tam za zdí.
 Teď večer však zahoukala občas na kolejích jen osamělá tramvaj, zakvílely gumy drahého sporťáku, jehož bohatý majitel si hrál na Ayrtona Sennu, netuše, jak tento závodník skončil, sem tam prošli ulicí nějací mladí opilci bez naděje v zítřek, ba i pozítřek, a tak jim nedělalo problémy sem tam zničit nějaký odpadkový koš, zapálit kontejner s tříděným odpadem, případně rušit noční klid hlučným vyřváváním velmi neinteligentních hesel.
 Tentokrát však oba mniši, Petr a Josef, cítili napětí jiného druhu – ono vrzání nepatřilo k běžným ruchům, jež pravidelně slýchali, takže není divu, že v této chladné noci a pozdní době měli docela lidsky strach. Drželi se poblíž sebe, a vzhledem k brzkému jarnímu počasí jim stále ještě šla pára od úst. Neochotně šoupali botami po dláždění, které potřebovalo opravit, jenže peněz neměl řád sdostatek a co měl, vrazil do jiných, nutnějších oprav.
 Náhle vrzání ustalo. Oba se zarazili, když zaslechli jakési temné žuchnutí. Chvilku se nic nedělo, ve vzduchu viselo podivné a na tato místa v centru města nezvyklé ticho. O to víc v nich obou hrklo, když zarachotil nijak nový motor nejspíše nijak nového auta, a to zadunění jim znělo, jako kdyby stáli v centru bombardovaného Londýna. Motor chytil až na druhý pokus, kdy se chvějící se dušičky obou bratrů jakž takž uklidnily, a pak již slyšeli jen hrkot odjíždějícího auta.
 Podívali se na sebe a každý od toho druhého čekal radu, co nyní dělat? Vrátit se a dělat jakoby nic, nebo jít neohroženě dál a podívat se záhadě na kloub. Ačkoliv ve věcech víry patřili k neohroženým kazatelům, lidsky si museli přiznat, že nepatří mezi statečné hrdiny, o nichž se točí jeden film za druhým a kteří se někdy stávají i ústředními postavami akčních komiksů.
 Přesto vrátit se by jim přišlo až příliš zbabělé. Spíše pro jistotu než z víry se pokřižovali, zašeptali „Děj se vůle Boží!“ a velmi neochotně se šourali dál, k zídce zahrady. Tam ve světle lamp z ulice brzy uviděli na zemi tmavý obrys něčeho, co by zde ležet nemělo, pokud tedy někdo nevyskladnil pytle s brambory ze sklepa sem, na toto neobvyklé místo. Přišourali se k hrozivému temnému něčemu na zemi a jemně se pokusili špičkou boty zjistit, oč jde. Bylo to měkké.
 Pak se najednou bratr Petr v náhlém záchvatu odvahy sklonil a temnou věc otočil. Z tajuplného balíku se stal bratr Ondřej. Mrtvý bratr Ondřej. Bledé světlo lampy mu dopadalo na rozbitou lebku a ještě bledší obličej. Petr zkusil puls na krku a na zápěstí, jak to vídal občas v televizi u rodičů, a protože nic necítil, nerozhodně vstal a šokován stejně jako Josef stál nad mrtvým, ranní vánek jim všem třem čechral vlasy, až najednou bratr Josef nevydržel napětí posledních několika málo minut a začal nahlas ječet.
 Jeho ječení způsobilo nečekanou věc, totiž, že strážný bratr porušil předpisy a zapnul elektrický proud v chodbě k celám předčasně, a také to, že když klášter tonul v záplavě světla, dostal bratr Josef od bratra Petra regulérní facku. Ječení ustalo a k zídce zahrady se seběhl houf spolubratrů.

2. kapitola: Kterak zákon do kláštera přispěchal a bratři nechali vše Bohu poručeno.

Neměli toho moc co vysvětlovat, nyní světla až zhůvěřile ozařovala mrtvého bratra na zemi. Představený řádu, jinak řečený superior, se významně podíval na obě své ovečky a samozřejmě očekával vysvětlení. Chraptivým a neposlušným hlasem bratra Petra se mu jej dostalo, ale nijak ho to neuklidnilo. Kousal se do rtů, nevědomky si z očí prsty pravé ruky vyháněl ospalost a snažil se nedat najevo, že takto krátce po probuzení je zcela nepoužitelný a mozek mu nemyslí.
 „Neměli bychom zavolat policii?“ nesměle pípl bratr Petr a superior se hozeného lana chytil s rychlostí, jakou ani sám od sebe nečekal a skoro vykřikl:
 „No jistě! Běžte někdo na fortnu zavolat policii... A nechte tady... ehm... bratra Ondřeje, jak je, kdyby policajti, tedy policie, chtěli zkoumat stopy a tak. Zpátky od ubikací!“
 Zcela neochotně se všichni odšourali a některým přišlo líto, že se již nevyspí. Navíc otázkou zůstávalo, zda se ranní mše bude konat podle pravidelného pořádku, nebo třeba, nedej Bože, odpadne. Což by však zase někteří línější bratři také přivítali.
 Na vrátnici seděl superior s bratrem Františkem a jejich posezení na židli vypovídalo o jediném – velké únavě a nevyspání, a také obavách, které brzký příjezd policistů vyvolal, neb žádný řád nemá podobná narušení vnitřních pravidel nijak rád. Hodiny na stěně rušily společné a unavené ticho svým jednotvárným tikáním, jinak sem žádný zvuk nedolehl. Kdyby to někoho zajímalo, ukazovaly asi sedmnáct minut po třetí hodině, když se před branou objevilo jedno policejní auto se dvěma strážníky.
 Superior uvítal podobné vyrušení a bez řečí policisty odvedl ke zdi zahrady, aby i úřední orgán potvrdil to, co již v klášteře všichni věděli a v ambitu těžce diskutovali – samozřejmě bez nějakých výsledků, když vše, co měli k dispozici, byly jen dohady.
 Policisté, nutno říci, neváhali a vysílačkou hned zavolali posily. A tak posléze ve vrátnici sedělo hned pět lidí, což si hodiny na zdi mohly mylně vykládat jako obdiv k sobě samým, a tak se snažily ukazovat čas ještě přesněji a odměřovat jej ještě pomaleji.
 Superior ani neměl policistům co nabídnout, protože klíče od kuchyně měl služebný bratr a ten je mínil vydat jen v případě nejvyšší nouze, což nyní, jak každý přece musí uznat, ještě není. Nikdo se ho neptal, jak si stav nejvyšší nouze tedy představuje. Řád je řád.
 A tak jediné dostupné víno mohlo být to mešní, ale to zase otci představenému přišlo jako degradace jak policistů, tak vína. Navíc se mu do studené sakristie pro ně nechtělo. Připomněla se mu tím však otázka ranní bohoslužby, v podstatě jediné povinné za den. Tentokrát konečně ocenil nástěnné hodiny, které snaživě ukázaly skoro přesný čas. Jestliže je krátce po čtvrté hodině, říkal si, má cenu začínat pravidly předepsanou řádnou mši v šest hodin ráno? Bratři budou myšlenkami stejně někde zcela jinde než u Boha a Jeho tajemství, navíc policisté budou asi potřebovat všemožnou pomoc. Jestli tedy někdy dorazí.
 Dorazili čtyři minuty po čtvrt na šest, v době, kdy nerozhodnost otce představeného ohledně ranní mše dosáhla vrcholu. Když před branou zaparkovalo již druhé policejní auto (někteří chodci i lidé v projíždějících tramvajích na podobný úkaz zírali v naprostém údivu), těžce a s povzdechem se zvedl, aby čtyřčlenný tým zavedl znovu na místo, kde stále leželo tělo bratra Ondřeje. Cestou k zídce udělil příslušné příkazy, vycházející z mimořádných okolností a jimiž dnešní ranní s neochotou v srdci zrušil. Chvalte Boha ustavičně se píše, a on místo chval musí asistovat při takovýchto podivných záležitostech. Ano, měl rozmrzelou náladu, navíc se mu víčka zavírala a musel vynakládat veškerou snahu nato, aby neusnul.
 U zídky se již střídali a míhali kompetentní osoby – fotograf fotil, druhý muž hledal a označoval možné důkazní materiály, policejní lékař čekal na chvíli, kdy bude moci přikleknout a provést prvotní ohledání, vyšetřovatel si odvedl stranou otce superiora.
 „Kapitán Hrubeš,“ podal mu ruku, aby nevypadal jako nelida a nebo že má něco proti církvi. „Tak povídejte, co se stalo?“
 „Sám toho moc nevím, v noci, nějak krátce po půlnoci, možná v jednu, začal bratr Josef  hrozně křičet. Vyběhli jsme ven a oba tu stáli nad...“ Najednou nevěděl, co říci. Nad bratrem Ondřejem? Nad jeho mrtvým tělem?
 „Oba? Kdo oba?“ ptal se vyšetřovatel.
 „Bratr Josef a bratr Petr.“
 Vyšetřovatel se podíval k blízkému ambitu, kde vykukovalo více bratrů v řádovém oděvu. Pokynul tím směrem bradou.
 „Jsou tady? Zavoláte je?“
 Superior přikývl a rukou přizval oba nešťastníky, kteří se dopředu moc nehrnuli. Vyšetřovatel si je zkoumavě, ale nijak důkladně prohlédl.
 „Vy jste ho našli?“
 Oba mladí bratři přikývli. Ale slova z nich nějak nešla ven. Kapitán je poplácal bodře po rameni.
 „No jen se nebojte, nikdo vás přece neobviňuje z vraždy.“
 Slova zaslechl i lékař, který se již pustil do práce. Teď vzhlédl a podíval se na kapitána:
 „No, asi ani být vrahy nemohli – tenhle je mrtvý už víc jak 24 hodin. A navíc nebyl zabit tady, jak se zdá.“
 Kapitána věc zaujala a přitočil se k lékaři a přidřepl si k mrtvole. Že bratr Ondřej nezemřel přirozenou smrtí, to se dalo usoudit z velké, ošklivé a nepravidelné rány na hlavě, na níž už šlo vidět jen zaschlou krev, a z nepřirozeně ohnutého těla... Samozřejmě mohlo jít o náhodu, ale těžko se dalo přisoudit ji třeba tomu, že bratr Ondřej upadl při přelézání zídky.
 „Podívejte, jak je krev zaschlá. A pak na pokřivení těla...“
 Technik se obrátil od zídky a řekl:
 „Ano, zdá se, že ho někdo prostě přes tu zídku přehodil.“
 Kapitán se podíval na zídku a pak na oba bratry.
 „Tak povídejte, co se dělo.“
 Slova se ujal bratr Petr a sice s většími odmlkami a po několika upřesňujících dotazech přece jen vylíčil celou noční příhodu, která nakonec všechny tak vyděsila. Otec představený vlastně teprve nyní slyšel celou historku od začátku do konce, ale ani to ho nezbavilo jisté otupělosti a ospalosti. Uvědomoval si, že zde má mrtvou ovečku, nakolik podivně se objevila zpět v klášteře, a v jeho mysli už se sestavil i přesný plán následujících kroků včetně podmínečného rozhřešení a příprav na pohřební mši. Ale zatím se celá situace nijak nedotkla jeho citu, unaveného jen pouhými třemi hodinami spánku a určitým psychickým vyčerpáním. V šestašedesáti letech není divu.
 „Odvezeme ho na patologii? Dobře. Takže se pak domluvíte zde s otcem představeným na podrobnostech... A vás – pamatuji si dobře, bratr Josef a bratr Petr? – poprosím, jestli byste jeli s námi sepsat protokol. Pokud to tedy řádová pravidla umožňují?“ otočil se vyšetřovatel k představenému. Ten jen kývl, copak si ten policista myslí, že jsou nějaký trapistický řád?
 Bratři Josef a Petr se na sebe podívali se smíšenými pocity. Sice svým způsobem uniknou každodenní řeholi a stereotypnímu kolotoči mší a práce, ale přece jen trávit volný čas na policejní stanici se jim moc nechtělo. Pak však bratr Petr pokrčil rameny – co Bůh činí, dobře činí.

3. kapitola: Kterak bratři služebnu v Bartolomějské navštívili a cestou zpáteční sobě posílení zavdali.

Policejní služebna vypadala jako každá jiná a nejvíce ze všeho připomínala staré dobré komunistické úřady, jen na stěnách nevisely rudé nástěnky a připomínky o brigádách socialistické práce, ale různé oběžníky ministerstva, seznamy a sem tam pro zpestření nějaký kreslený či fotografický vtípek.
 Policista u počítače se nemohl ubránit úsměvu, protože na místní služebně dva katoličtí bratři v hábitech zase tak často nesedávají, a kdyby je potkal v domě s červenou lucernou, možná by se mu to nezdálo tak divné. Navíc oba byli evidentně nesví a nevěděli, co s nohama, rukama, jak na nepohodlných židlích sedět. Poručík Málek je nechtěl trápit víc, než je nutno, a tak z nich vypáčil všechny možné podrobnosti z dnešní noci velice rychle, nechal je podepsat protokol a pustil zpět do kláštera v ani ne tři čtvrtě hodině. Pak založil protokol do desek, kam už přibyla i lékařova ohledávací zpráva a protokol o výjezdu, zamyslel se, a zavolal kapitánu Hrubešovi.
 „Zdravím, tady Málek. Komu připadnou ti mniši?“
 „Zatím nevím, major Stanislav má nějakou poradu, tak až přijde. Stejně čekáme na výsledek pitvy a na fotky, takže to nespěchá. Uvidíme, až se Stanislav vrátí, a s čím se vrátí, a jaké budou úkoly.“
 „Dobře,“ odtušil Málek a na fascikl zatím napsal jen obyčejnou tužkou „major Stanislav“ s tím, že až bude určen definitivní vyšetřovatel, vygumuje tato dvě slova a nahradí je správným příjemcem.
 Venku se zatím městem ploužily k domovskému klášteru, samozřejmě pěšky, dvě smutné postavičky, připomínající nejvíce Dona Quijota a jeho věrného druha Sancho Panzu. Ostatně bratr Petr skutečně patřil mezi vyšší jedince a bratr Josef spíše k zavalitějším postavičkám.
 Nemluvili spolu, noční šok jim dal zabrat. S trpkým úsměvem minuli ceduli, zvoucí k návštěvě Klášterní vinárny. Jak rádi by si dali trochu červeného vína, ale kdoví, co se děje v klášteře, a zda už po nich není sháňka. Také by rádi stihli oběd.
 Brzké jaro se již dalo poznat po vzduchu a vůních, které větřík přinášel. Bratr Petr si maně vzpomněl na své dětství na vesnici, kdy děda zapřáhl jediného koně, valacha, a vyjížděli na malé políčko u částečně se rozpadajícího statku. Tím však jeho myšlenky opět skončily u mrtvého. Protože s bratrem Ondřejem ho pojila domovina, společné rodiště. Společně si nehrávali, jelikož bratr Petr byl starší a nějací mladí usmrkánci ho nezajímali, zvlášť když ještě nepatřil zcela Bohu. Ale když pak poprvé Ondřeje uviděl v klášteře jako novice, na nějaké dětské invektivy zapomněl a rád si ve volných chvílích oba zavzpomínali na vysočinu a místní lidi.
 Náhle se bratr Josef zastavil a ukázal na další vývěsní tabuli – hlásala dvě slova: Moravský sklípek. Na dřevěných dveřích, snažících se imitovat středověkou masivnost a u kliky starodávné kování, visela cedulka s dalším slovem: Otevřeno. Bratr Josef se významně podíval na bratra Petra.
 „Nejdřív mineme Klášterní vinárnu. Pak jsme šli kolem Restaurace u mnicha. A teď – ejhle! Nevím jak ty, ale já tomu říkám Boží řízení!“
 Bratr Petr se podíval na hodinky. Do oběda ještě zbýval nějaký čas. Nikdo asi nebude zjišťovat, jak dlouho trval zápis na policejní stanici. Nějaký předkrm před obědem by se také hodil. A tak zamířili dovnitř, kde svými hábity poznovu zvedli menší vlnu zájmu a několik uštěpačných připomínek s tématikou opilejch frátrů, co chlastaj‘ za naše daně.
 Naštěstí už podobné poznámky nevnímali – slyšeli jich plno, a jestli je zpočátku hněvaly, zvláště pro své skryté ostří a neschopnost rozlišovat, teď už přišli na to, že nemá cenu diskutovat a snažit se argumentovat logicky s přiopilým páchnoucím chlapíkem, jehož jediným maximálním životním úspěchem bylo zplození dvou tří dětí, z čehož měl ještě jen poloviční zásluhu.
 Dali si každý malý obložený talíř a dvojku červeného vína a začali s plnějším žaludkem a víceméně uklidněni po všech těch událostech vše probírat.
 „Co ty si o tom všem myslíš?“ zažmoulal ústy plnými kusu rohlíku se šunkou a vajíčkem bratr Josef.
 Bratr Petr nevěděl a také to řekl. Zakroutil hlavou.
 „Přijde mi to neuvěřitelné, vždyť ještě minulý týden byl s námi v klášteře. Když si vezmeš, že odjížděl na pohřeb otce... a my ho najdeme takhle!“
 Josef souhlasil a zapil sousto vínem, aby mu lépe sklouzlo do žaludku. Že na chvíli podržel chuť vína na patře, to patřilo k drobným radostem života, jichž si jinak člověk moc neužil.
 „Víš, Petře, ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Ty divné zvuky. A jak tam pak ležel. Ten hluk odjíždějícího auta. Jak jsem z hluku motoru mohl poznat značku?! Ti policajti jsou někdy neuvěřitelní!“
 „Ale tak to by mě trápilo nejmíň, chytají se každého stébla. Jen mi přijde, že jsou strašně laxní a pomalí, všechno jim trvá tak dlouho! Vezmi si jenom, než přijeli!“
 „To máš pravdu. A pak stejně volali další posádku... A co zjistili? To, co jsme jim mohli říct i my – že Ondru někdo majznul něčím po hlavě a pak přehodil přes zídku do zahrady.“
 „No jo,“ zamyslel se Petr, „ale je to divné, když vezmeš, jak vysoká ta zídka je. Nejmíň dva metry. Buď to musel být někdo hodně vysoký, nebo tam měl nějaký zvedák nebo tak něco.“
 „No, naše milá policie to určitě vykoumá, to se nebojím. Ale řekni mi, kdo by Ondru zabil. A proč? Vždyť nic nemá.“
 Bratr Petr mávnul smutně rukou.
 „Copak nečteš na fortně noviny? Utloukl babičku kvůli dvaceti korunám! Zabil pokladní pro pár haléřů! Třeba si někdo myslel, že je Ondřej z nějakého bohatého řádu a nosí zlaté řetězy?“
 „Tomu snad dneska už nikdo nevěří?“
 „To by ses divil, čemu dneska lidi věří. Úplným stupiditám. Církev je podle nich děsně bohatý žrout, který se neustále obohacuje a ještě by chtěl i peníze nevěřících. Že většina církevních společenství nemá na opravu zatékající střechy, že většina peněz vybraných v kostelech jde na charitu nebo na potřebné, to nikoho nezajímá...“
 Smutně dopil skleničku, podíval se na hodinky a zašel k baru zaplatit. Bratru Josefovi se moc odejít nechtělo, udělal si již na židli své pohodlí, ale přísný pohled Petrův jej zvedl i proti vůli. Vyšli do jarního předpoledne a s mírně pozvednutou náladou se blížili polednímu Anděl Páně, obědu, krátkému odpočinku a následné práci. A pokud se již neobjeví v klášteře policie, jistě proběhne večerní mše s nešporami v půl páté večer již podle regulí.

4. kapitola: Kterak major Stanislav k případu přišel, aneb jak káva škodí zdraví.

Major Stanislav se probíral novými případy. Nešlo o žádné novinky – většinu věcí řešily okrsky, protože šlo o drobné krádeže (kolikrát má policie varovat lidi v metru nebo prostředcích hromadné dopravy, aby si dávali pozor na své věci?) nebo přepadení (no jo, o půlnoci v blízkosti určitých čtvrtí neradno chodit), a tak není divu, že ho zaujala a mírně pobavila složka, na níž našel tužkou nadepsané své jméno. Vražda v klášteře, to se s výjimkou televizních seriálů nebo románů nedělo až tak často.
 Na to si musím dát chvilku, řekl si, dolil do hrníčku kávu z kávovaru, pohodlně se uvelebil na vrzající židli, které nejspíše brzy upadnou kolečka, a rozložil si spis na klíně. K tomu usrkával horkou kávu, nijak silnou, i když sekretářce už kolikrát říkal, jak má pořádná káva chutnat a že si ji tedy raději bude vařit sám.
 Z materiálů se toho však příliš mnoho nedozvěděl, kromě poněkud stručného zápisu o tom, jak byl mrtvý mnich nalezen, v kolik hodin, a že dva jiní mniši, kteří mrtvého našli, slyšeli ještě nějaké auto. Pitevní protokol stále ještě v deskách neměl, tak se Stanislav začetl alespoň do předběžné zprávy o ohledání. Rána tupým předmětem s následkem smrti. Mrtvý byl po smrti více jak 24 hodin, navíc zemřel na jiném místě, sem byl převezen.
 Židle zavrzala a kolečka definitivně povolila a rozběhla se do všech stran. Major Stanislav v celé své nádheře žuchnul na zem, hrnek s kávou mu vylétl z ruky a přistál na stole, kde hnědá tekutina zašpinila několik dalších složek, a protože se zřítil mezi kostru rozbité židle, našla ho sekretářka ve velmi nedůstojné pozici, jak se hrabe ven a snaží se dosáhnout na nějaký opěrný bod.
 „No co se smějete?!“ vykřikl podrážděně. „Neříkejte, že se vám něco podobného nestalo?“
 Konečně se zachytil nohy stolu, přenesl na ni svou váhu a vyhoupl se nahoru, na vlastní nohy. Pak s chutí kopl do již nepotřebného kusu nábytku.
 „Šmejd jeden! To se furt šetří na správných místech a židle vydrží maximálně půl roku!“
 „Mám objednat ze skladu novou?“ zeptala se ještě rozesmátá sekretářka.
 „Jo,“ zabručel major Stanislav. „Ale bez koleček, klasickou, normální židli, a ne tyhle rakve na kolečkách...“ Kopl si s radostí ještě jednou. Pak dokopal zbytky do rohu, ať si je údržbář odnese i s kolečky. Pak se začal věnovat spoušti na stole, ale naštěstí káva zůstala jen na povrchu složek a dala se hadříkem dobře smýt, i když po ní samozřejmě nějaké stopy zůstaly. Vzhledem k tomu, že množství jiných složek obsahovalo hnědé skvrny nebo kolečka, neznamenalo to větší problém.
 Na zemi našel rozevřenou složku o tom mnišském případu, papíry rozházené okolo, i jal se je sbírat, přičemž se musel několikrát sehnout a zadýchal.
 „Už nejsem mladík,“ konstatoval překvapeně, protože si odmítal přiznat, že stárne. Ale nezávislý pozorovatel by stejně Stanislavovu fyzičku ocenil. Vložil papíry do desek a všiml se, že jak jimi projel po koberci, jeho jméno napsané na spisu pouhou tužkou, se rozmazalo do nečitelné podoby. Sedl si tedy na stůl, z plechovky od piva, která nyní, prosta tekutin, sloužila jako držák na propisovací tužky, vybral jednu průhledně modrou s nápisem již neexistující firmy a přepsal svoje jméno pořádně a rozhodnými tahy. Aniž si to uvědomil, odsoudil tak sám sebe k tomu, že případ přebírá. A když si tuto skutečnost již uvědomil, pokrčil rameny, podíval se do svého diáře, do kalendáře, do seznamu v počítači a rozhodl se. Ostatně podobný případ nebude mít možná už šanci řešit.
 Přitáhl si blok, nasadil brýle, znovu otevřel složku a začal si psát poznámky.

5. kapitola: Kterak i major do kláštera přispěchal a po prvotním zmatení důležité informace získal.

Večerní mše, nešpory, společná večeře po západu Slunce, okořeněná předčítáním z Bible, i následný kompletář proběhly tentokráte bez jakéhokoliv přerušení. Po večerce si Petr četl z knihy papeže Jana Pavla II. Dar a tajemství. Papeže obdivoval. Samozřejmě znal všechny názory kritiků, a to dokonce i těch z různých internetových diskuzních fór, ale pro něho představoval cílevědomého člověka, který ví, proč věří, čemu věří a stojí si za touto vírou i přes nepřízeň osudu a fyzického chátrání těla.
 Přesně v deset hodin vypnul služebný bratr elektrický proud, ale to bratr Petr již slastně dřímal. Vzbudilo ho až bouchání na dveře – a dnes se služebný bratr činil, když den předtím ráno jedna mše odpadla – a vyzvání na účast na ranních chválách. Sešli se všichni rozespalí v chladu boční kaple, kde ranní mše probíhala, celebrantem zvolil převor svého zástupce vikáře, a když se po čtyřiceti minutách všichni rozcházeli, maně zůstali bratr Josef a bratr Petr stát před vchodem do kaple a zadívali se směrem k zídce. Dnes nad ránem ani nepoprchávalo, ani nefoukal vítr a kupodivu se u zídky ani neobjevila žádná nová mrtvola. A tak šli opět do svých cel, pokračovat v modlitbách a rozjímání. Vše proběhlo bez jakéhokoliv vzrušení a ve srovnání s včerejší snad až příliš klidně, ačkoliv se nijak nelišila od jiných do té doby se odehrávajících nocí.
 Zato ráno kolem osmé čekal u vrat kláštera sportovně vyhlížející muž, padesátník, který si vyžádal pro soukromý rozhovor jak superiora, tak otce Petra. Za ním stálo moderní, ale nijak kýčovité silné auto, evidentně nikoliv služební.
 Bratr na fortně zavolal superiorovi do jeho kanceláře nový požadavek policie, otec představený cestou vzal bratra Petra, a tak došlo k jejich prvnímu setkání – nad ránem, kdy slunce stálo čerstvě na obloze, vzduch ještě voněl, protože doprava a ovzduší se před klášterem zahustí až kolem deváté hodiny, a první zelenkavá tráva rašila podél krátké cestičky k bráně. Bratr Petr šel pokorně za superiorem, hábit mu vlál v ranním větru, zatímco major Stanislav u brány si sundal brýle, aby na oba lépe viděl.
 Už když ho zahlédl takto poprvé, poznal bratr Petr, že tento policista je hříchem prosycen, myslí víc na sebe než na druhé, staví na odiv spíše své fyzické schopnosti, a ne duchovní hodnoty, a že s tímhle člověkem v životě nemohou nalézt společnou řeč. Přesto si majora bratr Petr od prvního pohledu oblíbil. Vyzařoval charisma, jeho oči se smály a hořely touhou poznávat věci nové a dětsky radostně se radovaly z každého okamžiku a z každé krásné věci. Teprve později bratr Petr bude moci obdivovat vytříbenou sbírku uměleckých předmětů majora Stanislava.
 Stejně tak na druhé straně brány zůstal kudrnatý policista s černými vlasy, jež mírně prokvétalo stříbro, vyjeveně zírat na jemu neznámý úkaz dvou mnichů, nesoucích se v jakéms takéms klidu rána velkoměsta k bráně důstojně, ba hrdě, ale přesto s jakousi pokorou a touhou sloužit nejen Bohu, ale i svým bližním. Ačkoliv se to majoru Stanislavovi v životě nestalo, musel sám sobě uznat, že se cítí být vykolejený. A nejistý.
 „Dobrý den,“ pozdravil otce představeného a cítil se trapně, protože by se asi lépe hodilo něco „pochválen Pan Ježíš Kristus“ nebo „Bůh s vámi“. „Jsem major Stanislav z kriminálky. Připadl mi tenhle případ a pokud vám to nevadí, a jestli máte chvilku, rád bych s vámi prošel některé detaily.“
 Superior se na majora zadíval nevyzpytatelným pohledem, ale pak jen lehce pokynul a rukou naznačil směr.
 „Pojďte dál, sedneme si v hovorně.“
 Odkráčeli ve třech ke vchodu do místnosti hned první za bránou po levě straně a ochotný bratr z fortny zařídil, aby hostu přinesli podle jeho výběru kávu a nějaké pečivo. Hovorna patřila mezi stejně strohé místnosti, jako všechny ostatní v klášteře. Nejvíce ze všeho připomínala meeting room z nějaké moderní společnosti, s tou výjimkou, že na stole nestály v řadě notebooky a na zdech visely portréty papeže a svatých řádu, nikoliv moderní design, jenž mohl představovat prakticky cokoliv. Ze zdí dýchal chlad a vlhko. Major Stanislav se posadil již ze zvyku tak, aby měl okno za zády a světlo dopadalo přesně na oba mnichy. Když si uvědomil i tuto drobnost, zastyděl se opět. Nikdo z nich přece není podezřelý a nebude je tak ani vyslýchat.
 Chvíli tak seděli proti sobě a zamyšleně se měřili. Ani bratr Petr, ani superior nyní pravda mnoho neviděli, protože světlo z okna jim majorovy rysy rozpilo a tvář tonula ve stínu. Jen kučeravá hlava se rýsovala proti sklu. Zato major měl výhled dokonalý a perfektně nasvícený. Otce představeného si hned zaškatulkoval mezi stárnoucí muže, kteří od života již nic jiného nečekají, jen klid na dožití a sem tam pár drobných radostí jako třeba doušek vína nebo dobrou večeři.
 Zato bratr Petr mu zůstával i teď záhadou. A že major Stanislav dokázal lidi zařadit velmi rychle do určité kategorie! Naprosto nevinný pohled šedomodrých očí, zvyklých dívat se ostatním zpříma do tváře nekorespondoval s mírně předkloněnou vysokou postavou, dávající najevo jakousi poníženost nebo až nečekaně velkou pokoru. Špinavě blond vlasy, nakrátko ostříhané, a oválný obličej. Zpod rukávců vykukovaly svým způsobem pěstěné dlaně, se svalnatými zápěstími. Majorovy oči sledovaly linku rukávce a skutečně – bratr Petr nepatřil k žádným pápěrkám, jak by se mylně z jeho vysoké a hubené postavy dalo soudit na první pohled. Nechtěl by se s tím kolohnátem pustit do křížku.
 Když přišel bratr, který měl ten týden službu v kuchyni, s táckem sušenek, domácího chleba a kávou, uvítali jeho příchod všichni jako milé rozptýlení – mlčení už přece jen začínalo být výmluvně napjaté.
 Major Stanislav se naklonil pro hnědý keramický hrníček, nalil si do kávy trochu mléka, ale cukr nechal být. Domácí chléb ho zaujal – měl zajímavou mírně nažloutlou barvu – i zkusil ho. Chutnal výborně, mírně nasládle, ale také trochu nakysle. Udiveně se zadíval na bratry. Petr zachytil jeho pohled a mírně se usmál.
 „Domácí recept,“ nadhodil nesměle. Superior nezúčastněně sledoval majorovy pohyby, a když uznal, že přišel čas, odkašlal si.
 „Abychom tedy nějak pokročili v té záležitosti, musím ještě zařídit spoustu věcí.“
 „Jistě,“ uvelebil se nyní, posílen kávou, spokojeně Stanislav do křesílka. „Pročetl jsem si spis, takže bych jen rychle shrnul hlavní body, ano? Karel Rychecký, u vás bratr Ondřej, odjel minulý týden na pohřeb otce a zdržel se kvůli jednáním u notáře ohledně dědických záležitostí. Přijet měl dnes, ale našli jste ho včera po půlnoci u zdi zahrady do rušné ulice, kam ho nejspíš někdo přehodil. Ten někdo měl nákladní auto, asi v ne moc dobrém stavu, podle rachotu motoru. Je to tak?“
 Otec představený rychle přikývl, aby předběhl bratra Petra a dal tak najevo, kdo je tu nadřízený. Stanislav se tedy obrátil přímo na něho.
 „Vy jste ho pouštěl na ten pohřeb?“
 Superior opět přikývl, ale již ne tak horlivě. Chtěl něco říct, ale než se mu z vyprahlého hrdla vydral hlas, Stanislav pokračoval:
 „Jak to tenkrát bylo? Nestalo se tam něco divného?“
 „Ne,“ zachraptěl představený. Zalitoval, že si nenechal přinést z kuchyně skleničku vody. „Nejdřív přišlo úmrtní oznámení, což bratra Ondřeje velmi poznamenalo. Měl otce moc rád. No a pak si vyřídil formality...“
 „Jak to myslíte? Jako církevní formality, nebo ještě něco jiného?“
 „Nu, zavolal bratrovi... jako svému rodnému bratrovi...“ superior se zapletl do vlastních slov. Navíc si major vytáhl bloček a něco si zapsal.
 „Zavolal?“
 Teď Stanislav zmátl kněze ještě víc.
 „Nerozumím...“
 „Jako nepřišel mu nějaký dopis od svého bratra? Nebo od matky, jestli má ještě matku? Jaké jsou vůbec jeho rodinné poměry?“
 „Dopis? Ne. Prostě vzal mobil...“
 Majoru Stanislavovi vylétlo obočí překvapením, až se bratr Petr musel zasmát nahlas. Když už s takto vložil do rozhovoru, začal vysvětlovat:
 „Vy si asi myslíte, že když jsme klášter, že máme přísnou klauzuru, tedy že nesmíme používat moderních prostředků. Tak to není. Máme mobilní telefony, dokonce používáme internet...“
 S pobavením se pásl na Stanislavově nedůvěře. Vedl.
 „A pokud jde o bratra Ondřeje, asi vám o jeho rodinných poměrech řeknu víc já. Pocházíme ze stejné vesnice-„
 Major raději sklonil hlavu a až příliš horlivě popisoval stránku v bloku. Bratr Petr měl radost, jak se mu daří.
  „Jak to, že tuhle informaci nemáme ve spisu?“ pokusil se major Stanislav kontrovat a svést vinu na někoho jiného.
 „Nikdo se na podobné souvislosti, jako vy, neptal,“ odtušil bratr Petr. Zatím mu tento slovní souboj šel a on se v něm vyžíval. Měl podobné diskuze rád, i když často tušil, že nějaký konečný úspěch ve smyslu obrácení hříšníka se nedostaví. Podobné naivní představy svého náboženského mládí brzy ztratil při zkouškách ohněm reality.
 „Dobře,“ nabyl Stanislav konečně rovnováhu, když se předtím napil zhluboka kávy a zamhouřil oči, aby nikdo nepoznal, zvláště ten sedlácky vypadající bratr, nakolik se cítí rozhozen.Pak položil hrníček až příliš prudce na stůl.
 „Takže mi tedy, prosím, o něm něco povězte. Mám tu jen jeho civilní jméno a pár údajů...“
 „Vyrůstali jsme spolu v takové malé vesničce na Českomoravské vrchovině. V podstatě jeho otec i můj ještě sedlačili, i když už v té době patřili spíše k místním bláznům. Ale oni to brali tak, že i jejich otcové dělali na poli, jako hluboce věřící katolíci o tom koneckonců četli v Bibli, že jde o Boží přání, a tak na svém počínání nic divného neviděli. Ondřej byl mladší než já o pár let, takže jsme si vlastně nikdy spolu pořádně nehráli, ani ve škole se nevídali. Prostě jsme o sobě věděli. Pak jsem odjel studovat do Prahy, během studií našel víru a nakonec vstoupil do kláštera, kde jsem se ke svému překvapení s Ondřejem setkal znovu. Přišel sem přede mnou, on nikdy studovat nechtěl, víru asi v sobě již měl a nemusel jako já hledat.“
 Major vypadal poněkud zaraženě – všechna ta slova o Bohu, víře, na to nebyl zvyklý ani v omezené míře, natož v takové přesile. Připadal si jako pod hladinou vody, kdy by rád vyplaval a nadechl se, ale něco jej drží. Chytil se tedy fakt, u nichž měl jistotu.
 „A jeho maminka stále žije? Má sourozence?“
 „Ano, maminka žije u dcery, Ondřejovy sestry. Pak má... měl Ondřej ještě bratra. Všichni zůstali tam...“ bratr Petr se zarazil. „Na vesnici.“ Najednou se zasnil a zastesklo se mu. Po klidu toho místa, po prostotě zdejších lidiček i hříších, z dnešního velkoměstského pohledu tak malých, ubohých, evidentních, a přece pochopitelných.
 Major Stanislav si všiml, že konečně má chvíli navrch. Čeho si nevšimli ani jeden, že jejich slovní výměna velmi znechutila otce představeného, který se tu cítil zbytečný. Odkašlal si již naučeným stylem.
 „Jestli mne nepotřebujete...“ začal se zvedat.
 „Ne ne, sedněte si ještě, prosím! Chtěl jsem si jen ujasnit tuhle nečekanou informaci. Řekněte mi ještě jednou popořadě, nejlépe, když si vzpomenete dny, jak to bylo s tím úmrtním oznámením.“
 „Přišlo, myslím, minulý týden ve středu,“ začal se cítit opět sebejistě superior. „Bratr Ondřej hned volal domů...“
 „Mobilem...“
 „Ano, máme tu dva pro mimořádné případy, jinak je tu samozřejmě i pevná linka. Ale z mobilu na mobil mi přišlo, že to bude levnější.“
 Zapátral ve tváři, pokud na ni viděl, zda to kriminalista schvaluje. Ten jen krátce přikývl.
 „Jeho bratr mu řekl další podrobnosti ohledně pohřbu. Jinak co a jak se stalo, že otec zemřel v nemocnici na čtvrtý infarkt, prý to měl z kouření, to už věděl v den otcovy smrti. Díky mobilu. A tak bratr Ondřej poprosil o dovolení se zúčastnit pohřbu otce a ve čtvrtek odejel vlakem, protože pohřeb byl už v pátek. Měl se vrátit v pondělí, ale volal pak, že jsou nějaké nesrovnalosti s dědictvím, a že přijede v úterý. No a včera...“
 Major si poslední údaje zapsal a jen polohlasně doplnil:
 „...včera se vrátil, jak slíbil, ale poněkud nečekaně...“
 Přikývl a zahleděl se na nějaký neviditelný bod nad hlavami obou mnichů. V hlavě spřádal plán na nejbližších pár dní, protože evidentně musel zajet na vysočinu. Tam se něco stalo a nejspíš to souviselo s dědictvím. Mohl by samozřejmě všechny obeslat, případně pozvat, ale na jeden dva dny by se mohl vytratit za účelem vyšetřování.
 Sklapl notes a vstal. Pak ještě sáhl pro keramický hnědý hrníček a jedním mocným douškem dopil kávu. Jídlo dojedl už dávno. Poděkoval za informace a hnal se k východu, aby co nejdříve zařídil potřebné náležitosti, především ty papírové. Oba mniši šli, či spíše vláli a utíkali za ním k bráně, kde se najednou major prudce zastavil na místě, jak ho něco napadlo, takže do něho oba vrazili.
 „Vy!“ ukázal prstem na bratra Petra. Ten se lekl. Netušil, co může takto skoro výhružně pronesené zájmeno znamenat.
 „Vy pojedete se mnou. Znáte to tam, provedete mne. Pojedu inkognito, policajtovi by nic neřekli. Vymyslíme nějakou krycí historku. Oni jí stejně neuvěří, ale to je jedno. Bez vás bych tam byl jak slon v porcelánu.“
 Pak si Stanislav uvědomil, že i nyní se chová jako hrom do police. Hlas mu změkl, když se prosebně podíval na otce představeného.
 „Pustíte bratra Petra se mnou na dva tři dny?“
 Bratr Petr musel v duchu uznat, že přes výchozí dílčí úspěchy a body nyní vyhrává major Stanislav v jejich nikdy nevyhlášeném souboji o délku dvou koní.

6. kapitola: Kterak poprvé spolu major a bratr delší hovor vedli a srdci libou hospůdku hledali.

Dokud jeli po dálnici, mlčeli. Za okny se míhala krajina, sem tam nějaké domky v pozadí, ale hlavně se před nimi táhla šedá čára o čtyřech, vlastně šesti pruzích, bereme-li v potaz i ty odstavné, a všude se řítila auta. Párkrát byli svědky autonehody nebo stáli na nějaké uzavírce.
 Major Stanislav s bradou bojovně vysunutou soustředěně řídil. Teprve, když sjeli na okresky, si dovolil poznamenat:
 „Dálnice je nejnebezpečnější místo, zlatý okrsky.“
 Chvilku jel stále soustředěně, ale pak se jakoby uvolnil.
 „Nejvíce dopravních nehod se stane na dálnicích... a pak samozřejmě na přechodech. Někdy si myslím, že lidé sednou za auto, ale mozek nechají stát venku...“ ušklíbl se Stanislav. Pak se natáhl za sebe, aniž spustil oči ze silnice, a ze zadního sedadla podal bratru Petrovi desky.
 „Najděte mi, prosím, tu adresu na notáře, který dělal závěť Ondřejova otce. Stavíme se u něho cestou. Je to v Třebíči.“
 Bratr Ondřej se nejprve podíval na obálku, kde našel celé jméno majora Stanislava, nejprve v jakési prapůvodní verzi psané a posléze rozmazané obyčejnou tužkou, poté přepsanou propisovací. Major Stanislav po očku koukl, jak nesměle bratr Petr obrací listy protokolu, do něhož by se vlastně ani dívat neměl, jak se zarazil u několika fotografií z různých úhlů mrtvého bratra Ondřeje, a hřál ho pocit, že tentokrát, na své půdě, sbírá body zase chvíli on.
 „Je to někde na konci, poznámka psaná propiskou.“
 Bratr Petr rychle nalistoval poslední list, kde rozmáchlým, avšak pečlivým rukopisem stály údaje o notáři. Být grafolog, usoudí z tohoto stylu psaní písma, že dotyčný má sice velké ego, ale současně srdce, že je dbalý na pořádek a věci podle daného řádu, přitom si však sem tam nějaký úlet rád dopřeje. Jedno jaký úlet.
 Bratr Petr nadiktoval majoru Stanislavovi adresu, aby byl vzápětí pověřen novým úkolem, najít na mapě Třebíče požadovanou ulici. Naštěstí měla mapa rejstřík, takže mohl být hned nato pasován na navigátora, jehož funkce započne vjezdem do inkriminovaného města.
 „Ale nejdřív se někde najíme. Na dálnici jsou jen ty unylé fast foody, kde jídlo vyrábějí z překližky a nějaké podivné umělé hmoty...“
 V zatáčce si totiž všiml ukazatele, zvoucího k návštěvě zámecké restaurace, přičemž od silnice se měla hospůdka vynacházet jen pár metrů, navíc otevírací doba souhlasila s tou, kterou měl major Stanislav na hodinkách.
Bratr Petr nenosil hodinky. Kdysi, jako mladý, je nosil na pravé ruce, a to také jen proto, že se chtěl odlišovat. Navíc si ve svém bujarém mládí myslel, jestli třeba není mimozemšťan – podle tohoto podivného znamení by ho mohli našinci poznat a odvézt na planetu, kde se všichni mají rádi, nekvete korupce, a kde se na chodníku nesetkáte s psími hovínky.
Možná, že podobné cítění nakonec vedlo k jeho volbě pro klášter. Sice ho zemědělské práce kupodivu bavily, hrst kypré hlíny na jaře mu voněla víc, než jakýkoliv parfém, ale touha činit dobro ho hnala dál, někam za horizont matky Přírody, která ostatně sama je jen předzvěstí Toho Jediného.
Až se ulekl, jaké myšlenky mu asocioval pouhý pohled na majorovy hodinky. Ještě tady začne rozprávět o Bohu a bude po idylce i po výletu do rodné vesnice.
„Najíme se a v klidu probereme, co a jak dál. U notáře je to jasné, ale na vesnici budu potřebovat vaše krytí. Stejně mě nepřijmou a budu pro ně cizák, před kterým je potřeba mít se na pozoru. Ale něco se snad dozvíme.“
Kamenný oblouk, porostlý břečťanem, je dovedl na pískem sypanou cestičku před honosně vypadající restauraci. Major Stanislav si hvízdl.
„Tady to bude mastný! No co, něco poplatíme z diet. Zvu vás!“
Nedělal s tím žádné další štráchy, vystoupil z auta, aniž by od bratra Petra čekal byť jen zdvořilostní odpor, ze zadního sedadla si vzal koženou bundu, která jeho atletické postavě a mírně prošedivělé kučeravé hlavě dodala mladistvějšího vzhledu, od zkoprnělého bratra Petra převzal složku a stiskl tlačítko automatického zamykání na klíčence s klíči od zapalování.
„Tak hybaj, je poledne a musíme toho dnes ještě hodně stihnout!“ popohnal složkou bratra Petra v náhlém rozmaru a radostném očekávání vybraných pokrmů. S pískáním se rozhodným krokem blížil ke vstupním dveřím, jež div nerozrazil. Na prahu se zkušeně zastavil, nasál atmosféru a zadíval se pátravě do šera. Pak se otočil a řekl jen:
„Jdeme pryč, tady to smrdí.“
Odemkl dveře, posadil sebe i naprosto zmateného bratra Petra zpátky do auta a vycouval pryč, ohlížeje se přes rameno. U výjezdu na hlavní silnici si zabrblal pod vousy:
„Ani tady se jich člověk nezbaví, Ukrajinců a Rusáků. Jsou všude...“ Ale možná že říkal něco, jiného, protože si drmolil tak tiše a nezřetelně, že bratr Petr nemohl přesné znění věty odpřísáhnout.
„Do Okříšek nepojedu, to už bychom mohli rovnou do Třebíče,“ přemýšlel Stanislav nahlas a pak ukázal na táhlý kopec, který před nimi prosvitl vepředu po pravé straně a na němž se daly rozeznat věže snad nějakého hradu v pískově žluté barvě.
„Škoda, že nemáme chvíli času nazbyt, ten zámek mne láká už delší dobu prozkoumat.
Dřív to byl gotický hrad a táhne se po celém ostrohu. Dřív to tu dokonce patřilo příznivcům Jiříka z Poděbrad, svět je malý.“
 V té chvíli vjeli na náměstí, kde našli místo k zaparkování a major Stanislav zamířil bez přemýšlení k Rybářské baště.
 „Vy to tu znáte?“ cupital bratr Petr za ním, protože tak dlouhé kroky by sice rovněž zvládl, ale ne tak razantní a sebejisté.
 „Začínal jsem tady poblíž. Ze začátku vás vždycky dají na nějakou podřadnější služebnu, abyste se zacvičil.“
 „To je jak s knězi.“
 Major Stanislav se po něm otočil, aniž by zpomalil a tázavě zdvihl obočí. Jeho tváři to dodalo novou, netušenou dimenzi, kterou bratr Petr ještě neznal. Chtě nechtě vykoktal vysvětlení.
 „Když má církev s nějakým knězem větší úmysly, pošle ho hned po vysvěcení a někdy i následně po studiu do nejzapadlejší vísky, aby zjistil, jaké to je na malé, studené faře, s minimem peněz a minimem farníků. Ostatně náš papež tak také začínal.“
 Major Stanislav se pro sebe mnohovýznamně usmál, a snad ani on sám nevěděl, co jeho úsměv znamená, a rozrazil dveře Rybářské bašty. Sice tu měli nakouřeno, ale dřevěné obložení a táflování vytvářelo domáckou kulisu. Objednali si oba rybu (bratr Petr proto, že byl pátek, tedy postní den, také se tím vlastně připravoval na blízké velikonoce), přičemž major Stanislav se servírkou zažertoval na téma, zda ryby lovili v místní řece. Ale servírka se nezdála přístupná bližšímu hovoru ani jakémukoliv náznaku koketérie, takže Stanislav jen pokrčil rameny. Desky hodil na prázdnou židli.
 „Jak to, že teď na sobě nemáte hábit?“ zeptal se, protože si uvědomil až teď, že bratr Petr je v obleku a že by musela být hrozná legrace, kdyby se tu zjevil v řeholním šatě.
 „Mám škapulíř a provaz,“ nerozváděl dál Petr řeholní insignie pro ojedinělé cesty mimo klášter. Naštěstí neměli tak přísnou řeholi jako benediktini, kteří musejí setrvávat na jednom místě a mimo klášter se dostanou jen výjimečně.
 Stanislav pokýval hlavou, ale myslel už zase na něco jiného.
 „Vy jste z Vysočiny, řekněte mi – pokládáte to tu ještě za Moravu, nebo už Čechy?ů
 Tuhle otázku bratr Petr neměl rád, i když někteří znalejší Pražáci ji rádi pokládali. Oklepal se a statečně řekl:
 „No, tady jsme ještě stále na Jihlavsku, a místní se cítí být víc Čechy. Však je odtud blíž do jižních Čech, než kamkoliv jinam. Ale Třebíčsko, to už je podle mne Morava.“
 Donesli jim chladivé bílé víno, které v dnešní sluneční jarní den, po mnoha deštěm prosycených první, chutnalo skvěle a osvěživě.
 „Napadlo mne,“ prohlížel si plnou sklenici major proti světlu, se znalecky přimhouřeným jedním okem, „že bych vystupoval jako kupec.“
 „Cože?“ nepochopil hned bratr Petr.
 „No jako že jsem Pražák a chtěl bych levnou chaloupku na venkově. To zní přece solidně a místní vesničani by mi to mohli spolknout.“
Bratr Petr měl proti slovu vesničani své výhrady, ale jinak musel uznat, že plán není špatný. Sledoval, jak se major znalecky napil.
„Nezlobte se na mě, ale vždyť řídíte,“ řekl potom.
Nemohl by na to přísahat, ale skoro to vypadalo, že se major zastyděl. Každopádně se zakuckal a požitek z vína se nekonal. Sjel bratra Petra zlostným pohledem.
„Tyhlety rýpaly miluju!“
„Ale vždyť jste říkal, že za volant dnes sedá každý blbec, mozek nechá venku...“
„Mlčte!“ zahromoval sice tiše, ale velmi důrazně a velitelsky major. Pak se usadil v židli, znovu se v znovu nabytém klidu napil vína.
„Tak jste mě přistihl při mém hříšku,“ usmál se. „Dáte mi rozhřešení?“
Bratr Petr se tak trochu proti své vůli usmál.
„Nemůžu, nejsem kněz. Zatím...“
„Víte,“ naklonil se spiklenecky major k Petrovi, „u policie pije skoro každý... Jen si vzpomeňte na nedávné kauzy s opilými policisty, co zavinili nějakou nehodu. Jenže nezlobte se na mne, nejsem idiot, abych se opíjel. Dvojka vína mne nedokáže při řízení natolik ovlivnit, nehledě na to, že teď máme před sebou už jen pár kilometrů. Nejsem žádný sváteční řidič a nebude to poprvé.“
Přinesli jim jídlo, a tak se zase zvrátil na opěradlo. Bratr Petr se ale i přes toto vysvětlení nedokázal zbavit dojmu, že se major stále stydí. Však se také hned vrhnul hladově na jídlo a střežil se zvednout oči a podívat se do těch naproti. Oba nakonec stejně měli starosti, jak správně pstruha rozříznout podél páteře, otevřít a vybrat bílé masíčko.

7. kapitola: Kterak s úředníkem notářským pohovořili a zajímavou informaci na závěr se dozvěděli.

Notář, evidentně také po obědě, protože v mladém jarním slunečním světle vypadal, že každou chvíli zaklimbá, otevřel desky, které si prozíravě připravil předem. Pak si ještě jednou nechal ukázat majorovu průkazku, protože mu dvojice přišla podivná – zvolna šedivějící padesátník v kožené bundě a vytáhlý svalnatý mladík v podivně černém obleku nebudili zrovna důvěru.
 „V pořádku, promiňte,“ zakoktal omluvně. „Člověk dnes nikdy neví. Víte, jak je to pořád ve zprávách, že se někdo za někoho vydával, aby získal tajné informace...“
 Notář majorovi evidentně neseděl.
 „A v tomhle případě jsou snad nějaké tajné informace?“ zabručel. Sám by se raději někde natáhl a incident s vínem ho také rozladil. Drobné hříšky, když jsme sami, nevypadají tak hrozivě, jako když je někdo s námi a pozoruje nás.
 Notář se kupodivu zasmál.
 „Ne, nejsou, samozřejmě.“
 „A proč tedy se sem musel plahočit ten chudák mnich, jeden ze synů?“ Podíval se do notýsku. „Karel Rychecký.“
 „Ale to je přece normální postup při otevření závěti! Pohřeb byl v pátek a v sobotu a neděli nepracujeme.“
 Major se naklonil dopředu a aniž by to tušil, dal najevo, že je něčím zaujat.
 „Počkejte, ale pan Rychecký volal do kláštera v pondělí, že se zdrží kvůli projednávání dědictví, že jsou nějaké problémy, a že návštěva u notáře má být v úterý. Večer se pak měl vracet do Prahy“
 Notář se krátce zamyslel, ale pak jen zakroutil udiveně hlavou.
 „Ne ne, sešli jsme se tady v pondělí, ne v úterý. A navíc hned po ránu, kvůli nim jsem přijel už na devátou, protože se právě ten kněz – nebo co – potřeboval, jak nejdřív to bylo možné, vrátit a chtěl stíhat v Okříškách vlak.“
 Spokojen sám se sebou se zvrátil major do křesla a kdyby to šlo, začal by se na něm samou radostí houpat. Konečně se potvrdily jeho prvotní úvahy, že v celé historce a jejím načasování něco nehraje.
 „Jste si tím skutečně jistý?“ přeptal se ještě jednou.
 „Ale jistě,“ vykřikl napůl zoufale, napůl naštvaně notář. „Měli pět minut zpoždění, bratr říkal, že nějaké problémy s autem, a tak jsem se v novinách koukal, jak hrála Jihlava ligu – hokej, víte? No zase mizerně, prohráli s tím blbým Třincem doma 1:4! Chápete?!“ nechal se unést mužíček za úřednickým stolem.
 Major v obranném gestu vystřel dlaně.
 „Já vám věřím, jen jsem se chtěl ujistit. A vše proběhlo v pořádku?“
 „V podstatě ano.“
 „Co znamená – v podstatě?“
 Notář se ošil.
 „No, v závěti bylo, že statek dostávají rovným dílem oba bratrové, sestra dostala domek níže ve vsi u rybníka, finance na účtu se dělí sejným dílem na všechny tři. Ale sám víte, pan Karel je... byl... mnich. Vysvětlil nám tady, že jako člen řádu nemůže přijímat majetek a jestli to jde, vzdává se ho ve prospěch bratra.“
 „A jde to?“
 „Samozřejmě, to je prostá občanská dohoda. Navíc slíbil podílet se na dědické dani, takže zákonně bylo vše v pořádku. Ale bratr ani sestra z toho nějak nebyli moc nadšeni, to víte, asi jim to bratrovo mnišství nevoní. A ani se jim nedivím.“
 Major se zamyslel.
 „Takže se sem nemuseli druhý den vracet kvůli nějakému podpisu, formuláři a podobně?“
 „Ne,“ zavrtěl hlavou notář. „Neměli důvod, vše jsme vyřídili tady, stačí notářské potvrzení na podobné smlouvě. Nehledě na to, že kdyby pan Karel... nebo Ondřej, bratr Ondřej, viďte?... dědictví přijal, porušil by církevní právo, které sice s platnými občanskými zákony nemá své interference, ale je platné. Že ano?“ podíval se na bratra Petra, jako by tušil, o koho jde.
 Bratr Petr ale nevěděl, a tak jen pokrčil rameny.
 „Fotokopie těch papírů pro mne máte, jak jsem vás prosil?“ zeptal se major a vytrhl tak notáře ze strnulého zahledění se na bratra Petra.
 „Jistě,“ vyndal úředník štůsek papírů a předal je přes stůl majorovi. Ten je pečlivě založil do svého spisu.
 „No prima,“ řekl spíš pro sebe a notář měl pokušení nechat si ještě jednou ukázat majorovu placku a ověřit ji včetně podpisů a razítek.
 Major hlučně vstal a podal muži za stolem ruku. Bratr Petr nedokázal vstát tak razantně, navíc do křesla zapadl a teď měl co dělat, aby se dostal ven. Cítil se nesmírně trapně.
 „Děkuji vám za spolupráci, kdyby něco, ještě se ozvu.“
 „Těšilo mě.“
 Bratr Petr se konečně vymotal z křesla a i on podal notáři ruku, aby se pak přesunul ke dveřím. Zde vrazil do majora, který se nečekaně a náhle zastavil. Ano, zapomněl se přece ještě zeptat na jednu maličkost, kterou si poznamenal tužkou na okraj bloku a která mohla mít význam. A jak se tak dramaticky zastavil již při odchodu ve dveřích, připadal si jako inspektor Columbo. Ovšem jen do chvíle, než do něho vrazil bratr Petr a s oběma poctivě zacloumal. První se ustálil na nohu major, chytil bratra Petra za ruku a odstavil za sebe. Pak se po columbovsku podíval na notáře.
 „Říkal jste, že přijeli autem. A to mělo problémy. Jakým autem?“
 „Jéje, to nevím. Viděl jsem je oknem, že přijeli, nějaký náklaďák, co byste čekal u statkářů? Modrý náklaďák asi, obyčejná korba, otřískaný, ale značku auta vám neřeknu.“
 „Tak díky,“ udělal si poznámku major, ale vypadal zklamaně. Otočil se k odchodu.
 „Ale počkejte,“ vzpomněl si přece jen notář. „Nějak z řeči vyplynulo, že patří sestřině manželovi.“
 Teď teprve se major pomalu, pomaličku obrátil zpět k notáři a zářivě se usmál.

8. kapitola: Kterak do svého cíle dorazili a vzpomínky bratra Petra zahltily, zatímco majora smutek.

Slunce sice ještě stále zářilo na obloze, ale nevyhnutelně se klonilo k západu, když dorazili na rozcestí vedoucí od Lipníku buď k Myslibořicím, nebo Hrotovicím. První slunečný jarní večer vylákal ven před chalupy a domy množství dětí i dospělých, všude možno vidět rodiny s kočárky i starce a babičky na lavičkách, a nutno přiznat majorovi, že jel celou dobu po požití alkoholu velmi zodpovědně, pomalu a opatrně, nejen předepsanou rychlostí. Vysloužil si sice nějaké to zatroubení netrpělivého řidiče, ale i když je předjel, potkali ho na nejbližší křižovatce.
 Jak se tak díval kolem sebe, překonal ostych a zeptal se bratr Petr na otázku, která ho již delší dobu pálila.
 „Vy nejste ženatý?“ položil dotaz skoro s ostychem, připraven jej okamžitě stáhnout jako nevhodný, kdyby se nevhodným ukázal.
 Major Stanislav podřadil, protože jel obcí a před nimi se zjevil zčistajasna přechod, kolem něhož si kluci hráli s míčem, zamračil se do sluníčka, sklopil si stínítko a ledabyle odtušil:
 „Byl jsem.“
 Bez nehody projeli přechodem, kluci si míč chytli do ruky a dívali se za nablýskaným autem s pražskou poznávací značkou (major si vzal soukromý vůz, nikoliv služební) a za cedulí, oznamující konec vesnice, myšlenku doplnil:
 „Nejsem zrovna rodinný typ.“
 Bratr Petr dále nenaléhal. I tak se možná dozvěděl víc, než chtěl.
 Dojeli do Hrotovic (kde ke konci druhé světové války došlo k velké tragédii) a bratr Petr, nyní navigátor, ukázal vpravo. Když míjeli malinkatý plácek autobusové zastávky, vzpomněl si náhle, jak tudy projížděli s otcem a matkou, jemu mohlo být tak pět šest let? Stála tu maringotka, jen pouhá střelnice, ale pro něho to znamenalo pouť. Vynutil si zastavení, kolotočář roztočil barevný kruh, brat Petr coby dítě do něho vystřelil a samozřejmě se trefil a chtěl odměnu – tzv. angličáka, autíčko. Jak už to dítě umí, byl přesvědčen, že trefou do barevného terče by je měl dostat zadarmo, že je vyhrál. A tehdy se otec prosadil proti vůli matky a za tehdy zhůvěřilých padesát korun mu je koupil. Dodnes ho bratr Petr má doma schované, i když čas již oddělil zlatistou kapotu s otevíracími dvířky od umělohmotného černého podvozku. Doma, nu ano, vždyť se vlastně vrací domů.
 Náhle ho zcela zaplavily vzpomínky, jak projížděli tou alejí, kolem bývalého JZD, kde kdysi chátraly budovy, bučely krávy a smrděla močůvka, to vše v blízkosti zámku, barokního, z 18. století, kam ho teta vzala skoro potají, aby mu za totalitního režimu v nepřístupné chodbě ukázala na zdi visící portrét Tomáše Garrigua Masaryka, „našeho prvního prezidenta“, jak si zapamatoval už navždy a měl s tím pak ve škole menší problémy. Ne že by Masarykovo prvenství nějak někdo zpochybňoval, ale učitelé přece jen bazírovali víc na tom prvním dělnickém.
 A chodby, no jasně! Ujeli sotva několik metrů, trvalo to snad dvacet sekund, a Petrova mysl už nestíhala všechny ty dojmy zpracovávat. Ano, pod zámkem vedly kdysi chodby, nyní zasypané, viděl jeden tunel. A druhý byl u nich ve sklepě, také zasypaný. Jak moc toužil odházet kameny a vlézt do nich! I se mu o prozkoumávání chodeb zdálo, vymýšlel fantastické teorie a přesvědčoval sám sebe, že by jistojistě objevil skrytý poklad.
 Major Stanislav na rozdíl od bratra Petra ale viděl jakousi alej s járkem, tedy stružkou vody podél cesty, pak od severu rozbitou přízemní budovu, o níž mu bude bratr Petr tvrdit, že jde o zámek a skutečně posléze podle jižní strany se bude moci jakž takž říkat, že jde o něco podobného zámku.
 U něho odbočili doleva, a tam, kde bratr Petr viděl ve svých představách rybník, viděl major hasičskou nádrž, náves ho také neokouzlila, a když projeli hlavní ulici a bratr Petr ho navigoval doleva do jakéhosi kopce s uzoučkou kamenito-travnatou cestičkou, na níž i tenhle sporťák měl problémy, zalitoval major Stanislav, že sem, do takovéto díry vůbec jezdil a že měl případ někomu přenechat a řešit jej z Prahy v klidu od stolu.
Nahoře div nevjeli do ohrady, protože v hučení motoru přeslechl major Petrovu navigaci odbočit doprava, za ohradou, vlastně laťkovým ztrouchnivělým plotem, prosvítaly kmeny jabloní, pole a výhled do dáli na Vysočinu... Odbočil tedy doprava a brzdy opět vyly, protože úzká stezička vedla k velkému vchodu statku, ale musel ještě odbočit doleva, pak hned doprava, po levé straně pole, po pravé zadní zeď velkých stodol, objel velký ořešák a dojel smykem doprava po trávě, protože zde již žádná cesta neexistovala, k zadnímu traktu stavení, kde reznul plot a v jedné jeho části se skrývalo cosi, co mohlo při troše dobré vůle představovat dveře v plotě.
Když utichl motor, utřel si major pot na čele, kdoví, kde se mu tam vzal, a vytřeštěně zíral na skoro se rozpadající budovu, kde zářilo jen jedno malé světlo v ještě menším okně... S němou otázkou se otočil na bratra Petra. Skutečně je to tady? Nespletl se? Tahle zbořenina? A co ta vrátka, tomu říká zabezpečení?
A opět ten jiný úhel pohledu – bratr Petr viděl sice chátrající, ale rodné stavení, kde prožil spoustu krásných chvil – třeba v tom modrém vraku Aerovky, kde nakonec měl pelech vlčák Dyk, a kde si mohl hrát na řidiče, maje k dispozici volant, palubní desku a dokonce i traktorový klíč, který sem sice nepasoval, ale dítěti při hraní to tolik nevadí.
Viděl po pravé straně stodoly, kde si narazil po zakopnutí o práh hlavu o kliku na traktoru a dodnes měl malou jizvu na čele. Roztržitě a nevědomky si ji pohladil, sledován stále tázavým majorovým pohledem. Nebo jak tam jako mladík kdysi přespal na slámě a chytil víc blech, než se normálně v tomto typu stavení dá chytit.
O blechách zatím major nic netušil – o to horší by bylo jeho zděšení. Zde totiž měli přespat ty dvě noci, které si na vyřešení případu určil. Rodiče bratra Petra souhlasili, že je ubytují, když s nimi syn mluvil včera telefonicky ještě z Prahy.
 Major omámeně stiskl tlačítko na klíčích, auto zablikalo a písklo, jak se samo zamklo, a Stanislavovi to přišlo jakési nepatřičné, sem se nehodící. Jako by se vrátil v čase do minulosti, tak minimálně o dvacet let. Promnul si oči, pak si nasadil z roztržitosti černé brýle, když zjistil, že nic nevidí, zase si je sundal, ale na výsledku se nic neměnilo.
Bratr Petr vykročil a tázavě se na majora podíval. Ten se posunoval k brance v plotu jaksi váhavě – nejvíce mu statek ve zvolna dohasínajícím dni a zapadajícím slunci připomínal dům Usherů z jedné filmové adaptace tohoto hororu. Branka vrzla, když ji bratr Petr otevřel, a major trochu nadskočil. Nechtěl si to přiznat, ale bál se a necítil se ve své kůži. Kdyby na to přišlo, ani by prudce nerozrazil dveře restaurace, jak byl zvyklý, ale otevřel by je potichu a jemňoučce, opatrně se rozhlížeje kolem.
Jako ve snách následoval bratra Petra ke kamennému patrovému stavení. Vpravo v přízemku se nacházela jakási dílna či kůlna, vlevo pak sklep na jablka a snad i víno, zpoza rohu chrochtali vepříci a ryli v kamenném žlabu nějaké pochoutky.
Major se zastavil a asi aby si dodal odvahy, chraptivým hlasem zcela mimo téma prohlásil:
„Kamenné žlaby teď jdou v Německu mezi pašeráky hodně na odbyt. Dávejte si pozor, ať vám ho neukradnou.“
Jistě myslel svá slova upřímně, ale v houstnoucím šeru a této situaci přišla podobná věta bratru Petrovi k smíchu. Ze zdvořilosti se kousl do rtů, ale měl co dělat, aby nevprskl nahlas smíchy. Pak zabouchal na vstupní dveře uprostřed.
Po chvíli zavrzaly dřevěné schody pod nějakou těžkou váhou, cvakl zámek, jak si major všiml, starobylého ražení, zavrzaly nepromazané panty a na dvorek se rozlinulo světlo z chodby. V obdélníku světla stála postava více široká jak vysoká, jíž světlo propůjčovalo cosi nadpozemského, myšleno spíše ve stylu blízkých setkání třetího druhu.
„Ahoj,“ řekl bratr Petr oné mohutné postavě. „To je ten můj známý, pan Stanislav. A tohle je moje sestra, Míla.“
Major podal Míle ruku a zmáčkl jakousi pěnovitou hmotu místo ruky, poddajnou a práci evidentně nijak neuvyklou.
„Pojďte dál, rodiče už vás čekají, je přece jen pozdě, chtějí jít brzy spát,“ trylkovala Petrova sestra. Stanislav se podíval potají na hodinky, jež ukazovaly teprve něco před šestou večerní. Nechápavě zavrtěl hlavou, ale snažil se přesvědčit sám sebe, že je již připraven po úvodním šoku na všechno.
Ke vchodu vedly dva skoro rozpadlé kamenné schůdky, přešli práh a přímo proti vchodu se nacházela vysoká obílená stěna a v ní vybouraný prostor, který kdysi musel ustoupit stěhování kamen, protože na úzké schody by se jinak nevytočili. Při této vzpomínce se bratr Petr musel smát ještě dnes, i když tenkrát jim všem moc do smíchu nebylo. Ale tak tomu bývá asi se všemi veselými historkami.
Teprve po prudkém odbočení vlevo, což na tak malém prostoru, stísněném navíc tolika lidmi, šlo poněkud těžko, uviděl major dřevěné prošlapané schody, které se podél zdi táhly nahoru. Tam ve výklenku šlo rozeznat nějakou sošku svatého.
Opatrně vystoupili po neustále vrzajících schodech nahoru, kde ona vysoká zeď podpírala poměrně rozlehlou terásku uvnitř domu – doprava vedla k dalším dvěma dveřím, jedné malé kuchyňce a k několika skříním se zajímavými věcmi, nad nimiž by mnohý antikvář jásal, doleva vedly jen jedny dveře, nízké, nahrubo ohoblované, rovněž se starým zámkem, zapadajícím do sebe. Železná a masivní klička se musela velkou silou nadzvednout, aby zámek vyskočil z malé železné plošky, při zavírání se opět musela vynaložit síla na to, aby do plošky správně zapadl.
Za malými dvířky čekal majora svět v čase ještě dávnějším – dřevěné trámy u stropu, starodávná pec v rohu po pravé ruce, kredenc snad z 19. století a snad stejně tak starými hrníčky, vše od sazí. Na zemi z dřevěných prken ležely vydělávané kůže. V rohu vpravo proti dveřím byla za kredencem jedna postel, kde spala, jak posléze major zjistil, Petrova sestra. Přímo proti dveřím, jimiž vstoupili, se rýsoval vchod do ložnice rodičů, kteří ale seděli u stolu po levé straně proti vstupu. Hned za dveřmi objevil stále vyděšenější major obitý lavor a konev s vodou a jednu skříň, mezi touto skříní a jídelním stolem se marně snažilo nějak osvětlit scenérii malinkaté čtyřdílné okýnko, s jedním prasklým sklem.
Aniž si to uvědomil, major se neustále krčil, protože měl pocit, kdyby se narovnal, že hlavou vrazí do stropu. Nyní si všiml na jakési desce za jídelním stolem staré černobílé televize, která by měla dostat cenu za nejdéle hrající přístroj, neboť musela být vyrobena někdy v 60. letech 20. století. Majorovi unikl jakýsi nespecifikovaný vzdech, ale poté se zdvořile rodičům představil. Až ho překvapilo, jak staré rodiče bratr Petr má.
 Otec Richard měl ve tváři již mnohé vrásky a na hlavě šediny, přesto se optimisticky usmíval do života, maminka Albína s již bílými vlasy a mírnou tváří, oba sedí na lavici před prostorem kuchyně, zatímco jejich dcera, tlustá a ukřičená žena za zenitem, bez manžela, přehánějící snad ve všem, nalila zeleninovou polévku bez chuti, neslanou a podle známého pořekadla i nemastnou, takže major nyní věděl, co toto úsloví přesně znamená. Rodiče dávají hostům přednost, sami se najedí později. Nikdo se na nic neptá, veškerou řeč obstarává Míla.
 „...samozřejmě jsem mu neřekla, že jsi kněz...“
 „Mnich.“
 Míla mávla rukou a motala se dál kolem plotny.
 „To by vypadalo blbě. Ale když jsem mu řekla, že jsi doktor, panečku, hned zbystřil. Kdyby sis tu prý chtěl otevřít praxi, hned by ti pomohl.“
 „Ale já nejsem doktor.“
 „To je přece jedno,“ dí Míla a sklízí talíře, aby do nich, aniž by je umyla, napěchovala jakousi kaši. Bratr Petr vidí zděšený pohled majora.
 „Je první pátek v měsíci. Postní den. Žádné maso,“ snaží se vysvětlit, ale evidentně naráží na Stanislavovo zakořeněné měšťáctví. Vidí v jeho očích, že tohle si spolu ještě vyříkají. Zatím se před nimi ocitají talíře se šouletem, jak nakonec major zjistí. Ještě netuší, že tento pokrm způsobí nepřímou cestou jeho nepříjemnou noc na venkově.
 Zatímco se ošklíbá nad šouletem, Míla stále mele svoji. Rodiče sedí na gauči a s nicneříkajícím úsměvem pojídají jídlo ze svých talířů, které mají na klíně,
 „Říkám, kdyby se tě někdo ptal, tak jsi chirurg. Jen ať záviděj‘! Pořád se do nás strefují...“
 Bratr Petr se podíval na Mílu pohledem, jenž ji na chvíli umlčel, což major s povděkem, vyjádřeným mrknutím, přijal.
 „Mílo, jsem mnich. Nebudu lhát. A ty bys taky neměla, říkáš, že jsi věřící, každou neděli chodíš do kostela, tak přece nemůžeš lhát!“
 „Copak já lžu? Já že lžu? Člověk se jen snaží ti trochu vylepšit imidž, jak se říká v televizi...“ ukáže lžičkou na černobílý rozmazaný obraz, kde hlasatel pravděpodobně právě uvádí večerní zprávy. Zvuk naštěstí Petr ztišil ještě před tím, než si sedli ke stolu. Míla se ani nenamáhala na stůl dát ubrus, a tak si najednou bratr Petr všimne, že major objíždí špičkou lžičky ve dřevě vyrytou rýhu.
 „Já se za to nestydím, že jsem mnich. Co je na tom špatného? Naopak bys měla být ráda, jako moje věřící sestra...“
 „Tak to mám za všechnu tu starost?“ vyjede Míla a je jí jedno, že mají hosta. Na logické argumenty nereaguje a jak zná major lidi, v téhle při s ní nikdy nikdo nemůže vyhrát. Dojí nechutnou a nekořeněnou směs hrášku a krup, do níž by se hodila cibulka a samozřejmě nějaké maso – ale když mají ten půst... Odstrčí talíř a má pocit, že se pozvrací. Pryč jsou milé vzpomínky na víno a rybu k obědu.
 Prudce se zvedne a tím Mílu utne.
 „Děkuji za pohoštění, ale pokud vám to nevadí, osobně jsem docela unaven a šel bych si lehnout. Můžu poprosit, abyste mi ukázala pokoj?“
 Jemně se ukloní rodičům, kteří toto gesto s povděkem kvitují a také se jemně ukloní. Bratr Petr s ním vyjde na chodbu nad schody, proti nim jsou dvoje dveře a jedny malé, dřevěné vpravo. Major k nim neomylně zamíří.
 „Tam, tam je komora, majore... tedy pane Stanislave,“ vyhrkne bratr Petr.
 S ruku na klice se major překvapeně zarazí. Nejistě se rozhlédne, přičemž v jeho nitru roste temná předtucha. Zůstane stát zády.
 „A kde je tedy záchod?“
 „Na dvoře přece, venku doleva ke stodole, za jabloní...“
 Major se pomalu, pomaličku otočí.
 „Chcete říct, že vždycky, když budu chtít na záchod, musím sejít v noci po těchhle vrzajících schodech, vyjít ven do zimy a do tmy, protože lampy veřejného osvětlení jsem nikde poblíž neviděl, dopátrat se k nějaké kadibudce, poslepu najít prkýnko a pak zase jít zpátky a po těchto vrzajících schodech?“
 Bratr Petr přemýšlivě přikývne.
 „Tak nějak. Ale třeba vás potěší, že jsem nezapomněl vzít z Prahy baterku!“

9. kapitola: Kterak nedobře major první noc na venkově strávil a kterak bratr Petr ráno meditoval.

A skutečně, noc měla krušný průběh. Nezvyklý na podobné syté jídlo, bral si major baterku v rozmezí mezi desátou hodinou večerní a druhou, třetí ranní asi pětkrát. Nejvíce napětí mu přinášely vrzající schody, kdy každý krok odvažoval na desetiny milimetru, protože nechtěl probudit všechny v domě.
 Když později nad vším v klidu a bez nervů přemýšlel, uvědomil si, že podobné napětí naposledy zažil coby malé dítě u babičky na jaře, když se zvedla hladina Vltavy a pomalu stoupala k jejich domku na Živohošti. Tehdy také s baterkou chodili v noci kontrolovat každou chvíli stav, na nebi zářil měsíc – ostatně jako zde – a tichou nocí zněly podivné zvuky, které od té doby nikdy neslyšel – až zase tady – a na nebi zářily i hvězdy, které ve velkoměstě prostě neuvidíte, a vypadaly jako třpytivá deka, jásavě se vznášející v černém sametovém hávu – ostatně jako dnes a tady.
 Klopýtaje po nerovné kamenné dlažbě, brodě se v mokré trávě a nevšímajíc si dušeného štěkání domácího psa – hlídače, došel major pak vždy k lísce, za níž se u paty stodoly krčila malá dřevěná budka se skoro vyvrácenými dveřmi, které zevnitř držel jen chabý zámek, navíc za nijak výrazní pomoci obyčejného provázku, takže jednu ruku musel člověk věnovat na přidržování dveří, zámku a provázku současně. Uvnitř se nacházelo jen prkno s dírou uprostřed, nehoblované, takže hrozilo zadření třísky do jisté části těla. Dírami v prknech, z nichž byla budka zhotovena, neustále profukovalo, přece jen jarní noc ještě přílišnými teplotami neoplývala. Z dálky štěkali tlumeně další psi z vesnice – statek přece jen stál stranou od hlavní části dědiny – trávou venku šuměl vítr a když hodně napínal uši, jako že napínal, slyšel major podivné zvuky, možná i strašidelné.
 V takových chvílích vás napadají zvláštní myšlenky. Vracíte se do dětství, vzpomínáte na chvíle, kdy vám bylo ouvej jakožto dospívajícímu po nějakém flámu, připomínáte si různé záchodové historky, ale kupodivu se brzy oprostíte od negativních věcí a s úsměvem na rtech vzpomenete i kladných věcí, k nimž vás vede asociace.
 Po pravdě řečeno, při poslední návštěvě kadibudky již se major smířil s tím, že se ocitl v naprosto jemu nepochopitelném světě, a i když mu zatím vše jen kazilo náladu, rozhodl se tento svět pěkně důkladně prozkoumat a rozšířit si obzory.
 Nad ránem pak konečně usnul na dobu delší než dvacet minut a bratr Petr ho nebudil, ani když jeho sestra Míla již venku chystala krmení pro domácí zvířectvo, otec již s valachem oral pole a matka přihřívala na peci (protože šlo v kuchyni o pravověrnou pec) v konvici kávu. Sám se šel projít poněkud zamlženým ránem na místa svého dětství. Možná se sem již nikdy nepodívá, zvláště jestli úspěšně dokončí dálková studia na teologické fakultě a stane se nejen mnichem, ale i tolik dnes žádaným knězem. V současné české katolické církvi o kněze skutečně měli nouzi, a tak se díry vyplňovaly bratry z Polska nebo dokonce Itálie, a kde šlo o vzdálené oblasti mimo hlavní města, prostě se sloučilo pod jednu farnost ještě více obcí.
 Pomodlil se v klidu sám v malé a temné kuchyňce nejprve hodinky a poté zamířil k dříve hlavní bráně vzadu za domem. Dřevěná vrata a brána pomalu práchnivěly, div, že poštovní schránka držela pohromadě. Všude kolem spousta kopřiv, nu aspoň se daly posekané použít na směs ke krmení hus. Babička je dokonce používala jako léčivý prostředek na dědečkovu počínající plešatost a sem tam se švihla po ruce, aby se jí rozproudila krev, jak říkala.
 Proti domu, kolmo k bráně, stál ohromný seník a vpravo od něj stodola. Vešel dovnitř. Trámy ve stropě sem pronikalo chabé světlo, v němž jiskřila zrnka prachu. Svůj ponk a náčiní našel na stejném místě a snad ve stejné pozici, v jaké je před nějakými třinácti lety opustil. Na všem ležela vrstva prachu a seník evidentně již nesloužil svému účelu. Ostatně, políčko, navrácené v restituci, nemělo nějak velkou rozlohu a otec sám již vše nezvládal. Vystoupal po dřevěných schodech ještě nahoru do patra, ale mlat zel prázdnotou.
 Vyšel tedy ven a zamířil do stodoly, kde již nestál stařičký traktor, o jehož kliku si rozrazil čelo, ale potěšilo ho, že zde leží balíky slámy. Kdysi na nich strávil noc, připomněl si znovu, a najednou si uvědomil, že skutečně chytil nějaké blechy. V té chvíli mu majora bylo upřímně líto.
 Minul kadibudku, prošel okolo velkého ořešáku a zastavil se u modré Pragovky, z níž již zbyla jen kapota a pár prvků na ovládacím panelu. Jako dítě si tu hrával s vlčákem Dykem na statečného závodníka a šoféra. A tamhle vedle branky stávala hranice dlouhých trámů, položených přes sebe v jednotlivých vrstvách kolmo, takže uvnitř vznikly mezery tak akorát vhodné k představě válečného bunkru či tanku, zvlášť když z nich šlo cítit naftu.
 Tady jablůňka v rohu za trámy, skrčená u staré studny, dnes skoro nepoužívané, také vydržela všechna ta léta a snažila se jakž takž růst a snad i plodit jablka. Tady končil dvůr a za plotem začínala zahrada. Ale větší část už rodičům nepatřila. Dalo se tady mezi ovocnými stromy dojít až k malému romantickému potůčku, za nímž začínaly pozemky, které patřily rodině mrtvého bratra Ondřeje.
 Petr se zamyslel a pak se rozhodl do sadu nejít. Místo toho zašel do velkého sklepa, kde by se dařilo vinotéce, a kde jen vchod zasypaný kameny nasvědčoval, že tudy kdysi vedla tajná chodba nejspíše na zámek. V rohu stál koš jablek a vedle další ovoce, ale i zde si bratr Petr povšiml, že úroda je stále nižší. Zamyšleně zajel rukou do košíku s velkými ořechy papíráky a rozlouskl pár mezi prsty, tak tenkou měly skořápku. Alespoň ty chutnaly stále stejně a bylo jich tolik, jako za jeho mládí. Poněkud ho zneklidnila vlhkost a plíseň, která podrývala základy domu. Musí si o tom promluvit s Mílou, pokud bude přístupná rozumnému dialogu, jinak jim ten barák spadne na hlavu.
 Vyšel s dalšími ořechy v ruce ven a zabočil doprava, kde měli pašíky a kamenný žlab, o němž se major tak pochvalně zmiňoval. Nahoře v kamenné zdi, poměrně vysoko, vykukovalo malé okénko ložnice rodičů. Kdo tohle stavěl? Opřel se o roh a rozhlédl se po dvoře i zahradě. Jistá část v něm by se ráda vrátila a hospodařila zde – takových úkolů zde čekalo. Ale přece jen ta větší část jeho osobnosti ho táhla jinam, k jinému odevzdání se. A hodně za to mohli rodiče a pravidelné návštěvy místního kostela, i když tehdy ho vše nudilo.
 Na zápraží vyšel zívající major v pomačkaném oblečení, s velkým plechovým hrnkem kávy v rukou, škrábaje se na různých částech těla, kde ho poštípaly blechy, a s evidentně mizernou náladou.

10. kapitola: Kterak bratra mrtvého bratra navštívili a objevilo se pár kapek.

Nakonec na naléhání bratra Petra na náves nejeli, ale šli autem. Majorovu rozmrzelost to nijak neumenšilo, rád se svým autem chlubil, ale uznal, že by pak měli ztíženou situaci při jednání. Obešli tedy statek a šli nerovnou cestičkou samý kámen dolů na náves. Major si co chvíli pohladil tváře a bradu, protože měl dojem, jako by holení se nad škopkem studené vody nemělo nijaký účinek. Také vlasy nešly nijak pořádně učesat, ale u kudrnatých lidí většinou nemusí jít o takové neštěstí.
 „Jeho bratr bydlí na statku, když zahneme na návsi vlevo, jako ke kostelu. Sestra s manželem pak jsou v domě kousek od požární zbrojnice.“
 „Dnes se říká zase hasičárny,“ utrousil jízlivě i poněkud cynicky major Stanislav. Skutečně neměl svůj den. Navíc se obloha opět zatáhla a hrozil každou chvíli déšť. Kopl do kamínku, tedy chtěl, ale netrefil se a zaškaredil se. „Tak kam půjdeme nejdřív, co myslíte?“
 „Pokud máme použít naši historku, tak asi nejdřív za bratrem, je na celém statku teď v podstatě sám, i když mu občas někdo ze vsi přijde vymoct.“
 Major přikývl a nechal se navigovat cestičkou do kopce. Evidentně bratr mrtvého bratra Ondřeje bydlel nejdále a pěkně se projdou.
 Když míjeli kostel, neodpustil si Petr zahrát na průvodce:
 „Kostel sv. Jakuba Staršího, mše svaté v neděle v 11 hodin. Raně gotický z druhé poloviny 13. století. Barokně upraven v 17. století,“ zašklebil se klukovsky na majora, ale toho dnes dostat z mizerné nálady, to možná by jednodušeji šlo přemluvit amerického republikána, aby se stal demokratem, zvláště pokud by šlo přímo o prezidenta.
 Major si uvědomil, že vystoupali na kopeček jen proto, aby u kostela zahnuli doleva zase scházeli dolů. Zastavil se již nakvašeně.
 „To se nedalo někudy obejít?“
 „Dalo, ale to bychom k jejich statku přišli odzadu, přes pole, jako zloději.“
 Major temně pokýval hlavou, zase uvedl nohy do pohybu a již se na nic neptal. Ruce si dal za záda a vypadal už na dálku velmi nedůtklivě. Těch pár lidí, co potkali, se na ně sice nejprve zvědavě podívalo, ale když viděli bouřku nejen na nebi, ale i ve tváři neznámého cizince, raději se odvrátili jinam.
 Přitom, přes všechny jeho pocity, vesnice celkově nebudila dojem zaostalého místa, kde se zastavil čas. Hospoda vedle hasičské stanice vypadala velmi moderně, ve dvorech stála moderní auta, na střechách se skvěly satelitní talíře, každou chvíli potkali mladíka či dívku s mobilem u ucha.
Ale přesto, sotva se dostali ke statku rodiny Rycheckých, zase na majora padl onen tísnivý pocit skoku v čase daleko, daleko do minulosti. Do doby, kdy v obchodech prodávali jen jeden druh jogurtu, gumové rohlíky za korunu a červené a modré mléko za dvě... Došli k chátrajícímu vchodu a bratr Petr zazvonil na zvonek. Kupodivu fungoval a zvonil. Major se opřel zády o zeď, strhnul svou koženou bundou nechtěně trochu omítky, ale nijak se tím nevzrušil a nepřátelsky se skrze své černé brýle díval na svět kolem sebe. V duchu si nadával za ten nápad vyřešit případ přes víkend a při jednom si užít dovolenou na klidném venkově.
Za chvíli uslyšeli rázné kroky a branka se otevřela. Stál v ní pořízek s rukama špinavýma od šrotu, které si teď ledabyle utíral do zástěry.
„No, co se děje? Copak hoří? Mám dost práce!“ přivítal příchozí dost nevraživě. Pak se podíval na bratra Petra trochu blíž.
„Tebe znám, nejsi ty ten od Kořínků, odnaproti?“
Petr kývl. Pořízek jim němě pokynul a šel dovnitř. Vešli za ním a zastali ho u koryta, de právě míchal žrádlo pro prasata. Bez ohledu na hosty pokračoval v práci.
„Tady jeden můj známý je z Prahy – ma... pan Stanislav,“ představil Petr.
Major se jen uklonil, zatímco bratr bratra Ondřeje jen pokývnul a letmo bradou ukázal na své špinavé ruce, což mělo znamenat, že by příchozímu i podal ruce, ale má je špinavé.
„Hledá nějakou chatu, domek, něco na víkendy na venkově, víš?“ nadechl se bratr Petr a již dopředu se děsil chvíle, kdy půjde ke zpovědi, což bude v pondělí, pokud se vše podaří.
Bez jakéhokoliv zájmu hodil Vítek, jak se Ondřejův bratr jmenoval, do koryta nějaké další přísady a míchal dál. Div neochutnal.
„A proč s tím jdete za mnou?“
„Tak sám víš, že tady v okolí už nikoho moc neznám, tak jsem si vzpomněl na tebe, třeba o něčem víš,“ pokračoval bratr Petr ve lhaní a tipoval rozhřešení minimálně na několik desátků růžence. Přitom se snažil nevšímat si pochvalného, ale částečně sarkastického majorova pohledu, který na něho vrhal zpoza obrouček brýlí.
Vítek se narovnal a srovnal si záda.
„Ne, nevím o ničem, to spíš sestra. U ní jste byli?“
„Nebyli, tu nějak moc neznám.“
Během rozhovoru klouzal majorův pohled po dvoře této usedlosti. Podobala se v mnohém dvoru Petrových rodičů, i když zde šlo znát větší péči a chlapskou ruku. Stanislav očima hledal nějaké nákladní auto. Ale žádné neviděl. Lákalo ho podívat se do stodoly, jejíž pootevřená vrata ho neskutečně lákala.
„Můžu se tady porozhlídnout?“ zeptal se major co možná nejnevinněji a udělal krok směrem ke stodole.
„Proč? Proč byste se tu měl porozhlédnout? Já nic neprodávám, ani nepronajímám,“ dotčeně zakontroval Vítek.
„Nu, zajímá mě, jak taková vesnická stavení vlastně vypadají. To víte, jsem Pražák – v životě jsem to neviděl.“
Tato vzácná sebekritika asi pořízka uhoupala a on rozpřáhl rukou ve vyzývacím gestu.
„Jen se podívejte, nemám se zač stydět!“
Major tedy vykročil na obchůzku po dvoře, nahlédl do stodoly, kde žádné auto nenašel, jen malý moderní traktor a generátor, všiml si, že nikde poblíž není kadibudka, což by svědčilo o nějakém moderním WC, a přemýšlel nad poslední Vítkovou větou. Kdyby ten člověk něco tajil, řekne: „Nemám co tajit!“, ale on se spíše chlubil svou prací na tomto statku. Zdálky k němu zaléhaly útržky rozhovoru.
„A jak tobě se daří? Prý studuješ v Praze?“
„Ano, studuju, každou chvíli něco.“
„A co, je v Praze blaze?“ zasmál se nakřáple svému vtipu Vítek.
Bratr Petr se oklepal, ale nedal najevo, že na tuhle větu bývá alergický. Druhá podobná věta, která ho mohl nadzvednout, zněla: „Už jsi potkal Bohdalku?“
Vítek si otřel opět ruce do zástěry, znovu si protáhl kostru, až v něm sem tam křuplo, protáhl si ruce a zeptal se:
„A co? Bohdalku už jsi viděl?“
Bratr Petr v duchu zaúpěl a podíval se po majorovi, jak dlouho mu obhlídka dvora ještě bude trvat. Připadal si jak ve hře od Václava Havla, s tím rozdílem, že i on se skutečně s herečkou setkal, ale nepůsobila na něho tak mile, jak běžně v televizi působí.
Naštěstí major už míjel blízké v kopřivách zarostlé nářadí a rádla a přicházel k nim.
„Máme to tu moc pěkné, je vidět, že se o to dobře staráte,“ zalichotil mohutnému muži. Vítka evidentně potěšil.
„No,“ zabručel, „snažím se.“
Major ukázal brýlemi, které si sundal, takže dával na odiv své nevyspalé oči, na hlavní budovu.
„Skutečně, až budu něco hledat, vezmu si z vás vzor. Ale řekněte mi, to se o to staráte sám?“
Vítek evidentně zesmutněl.
„Bohužel. Vlastně, občas mi pomůžou kamarádi, nejde to všechno zvládat sám. Nebo sestra s manželem. Ale otec nedávno umřel.“
Major se pokusil zatvářit překvapeně.
„Upřímnou soustrast, to je mi líto.“
Vítek jen potřásl hlavou, až se mu čupřina zavlnila, ale kromě jakéhosi velkého vnitřního smutku se na něm nedalo nic poznat. Major si ho zkoumavě prohlížel a pak se najednou rozhodl:
„No nic, nebudeme vás zdržovat. Kde bychom našli vaši sestru?“
Vítek jako kdyby se probral z nějakého černého snu. Obrátil se na bratra Petra.
„Vždyť ty cestu znáš, ne? Je to ten malý domek, za hospodou, směrem na zámek.“
Bratr Petr přikývl. Rozloučili se. Ve chvíli, kdy vycházeli ze vrat, začalo drobně pršet, a tak major nemohl říct, zda se v očích toho mohutného muže, který se teď sám staral o celý statek a manželku neměl, zaleskly slzy, nebo mu tam jen dopadly první kapky.

11. kapitola: Kterak zámek z dlouhé chvíle navštívili, bratr Petr historický výklad podal a nakonec do knajpy dospěli.

Sešli kolem kostela dolů zpět na náves k požární nádrži, za níž bratr Petr ukázal na menší domek, ale major zavrtěl nesouhlasně hlavou.
 „Zajdeme něco normálního sníst do hospody,“ prohlásil s důrazem na slově „normální“. Bratr Petr se na majora tázavě zadíval. Stanislav sebou ošil, tenhle pohled už znal a nebyl mu zrovna příjemný. Bratr Petr, aniž si to asi uvědomoval, měl jednu vlastnost – dokázal se podívat na člověka takovým způsobem, že jste jeho pohled cítili až v žaludku – jako kdyby se vám podíval do samého skrytého nitra, odhalil všechny vaše s námahou pod krunýř svědomí zahrabané hříchy i hříšky a vytáhl je na světlo, aby je detailně prozkoumal.
 „Potřebuju s vámi něco probrat,“ řekl popravdě a rukou ukázal na celou obec. „Já těmhle lidem nerozumím. Musíte mi je vysvětlit.“
 A to se přitom nacházeli jen nějakých sto padesát kilometrů od hlavního města!
 Bratr Petr přikývl, a tak šli k hospodě. Jenže ta otevírala až v jedenáct hodin. Major nekřesťansky zaklel.
 „Pojďme se tedy podívat na zámek, vždyť jedenáct je jen za půl hodiny, to vydržíme.  A můžeme si dát rovnou oběd.“
 „A pak kafe,“ doplnil Stanislav a nechal se ochotně vést k nízké táhlé patrové budově, která takto od jihu vypadala skutečně hezky a lépe, než když se k ní blížili od severu. Prošli menší holou plání, kolem nyní smutného, protože holého stromu, a brankou v drátěném plotě, podobnou jako u statku rodičů bratra Petra, dosáhli svého cíle.
 „Zdá se, že je zavřeno. A nikde žádné turistické cedule a pokladna,“ odtušil temně major v představě dalšího drobného neštěstí, jichž si ale od rána prožil víc než dost.
 „Však zámek je také veřejnosti nepřístupný,“ rýpl hlouběji do rozcitlivělé majorovy duše bratr Petr. Pak se mu smutného policisty zželelo a vytáhl z kapsy klíč.
 „Naštěstí Míla tady občas uklízí a vypomáhá s papíry,“ vysvětlil udivený majorův pohled. Pak došel k malým dvířkům, od nichž se táhla doleva i doprava malá okénka, a otevřel.
 Uvnitř se nezdálo, že by šlo o zámek. V rohu se válely pytle s cementem, v jiném s pískem. Když však prošli velkou halou doleva a vyšli po schodišti do jediného poschodí, mohl teprve major ocenit alespoň výhled a opravenou chodbu s několika málo zajímavými obrazy.
 „Zámek byl postaven koncem 18. století,“ ujal se své role průvodce bratr Petr, i když mnohé údaje lovil horko těžko z paměti, „a to v barokním slohu na místě bývalé tvrze z konce 15. století. Z té doby pocházejí větší zápisy o obci Krhov, i když první písemná zmínka o obci je spojena s krhovským farářem Eneášem a pochází již z roku 1253. Zbytky gotických staveb zámku jsou tady na patře – vpravo...“
 „To mi řekněte, proč někdo pojmenuje vesnici podle hřbitova?“
 Bratr Petr si odkašlal.
 „Ta obec se jmenuje Krhov, ne Krchov. Na Jižní Moravě je ostatně ještě jedna, u Boskovic, a tam dokonce ani žádný hřbitov nemají! I když podle etymologů vznikl název od slova vrch, tedy kopec. Podle jiných se místo původně nazývalo Krkov.“
 Major jen pokýval hlavou, sklouzl pohledem po podobizně T. G. Masaryka, o níž bratr Petr věděl, že zde visela už za hlubokého komunismu, podíval se ven na blízká pohoří a pak najednou na hodinky.
 „Ještě čtvrt hodiny. Jestli otevřou načas.“
 Posadil se na jakousi truhlu, která pod jeho vahou zaskřípala. Povzdechl si. Osud ho již od včerejška stíhal jednou ranou za druhou, navíc ve světě jemu naprosto nepochopitelném.
 „Kdo tady vlastně bydlel?“
 „Rod Jankovských. Patřilo jim okolo víc zámků – v Rešicích, Biskupicích, Plavci, Slavěticích a Kyjovicích, a ve Slatině měli dokonce tvrz. Dostali je v užívání králem Ludvíkem roku 1522 čtyři Jindřichovi synové – Jan, Mikuláš, Petr a Hynek. Dokonce měli už v té době pivovar.“
 Major opět nápadně nenápadně mrkl na hodinky a zvedl se.
  „Odkud to všechno víte?“ zeptal se, aby řeč nestála, ale mířil ke schodišti. „Nu, zdá se, že víc tady toho ke koukání není, půjdeme.“
 „Kdysi tady vyřizovala papírování moje teta,“ odpověděl bratr Petr zdvořile na otázku a namířil si to na opačný konec než major. „Tak jsme sem často chodili. Ale to už nepatřilo žádnému rodu Janovských, ale jednomu statkáři vlastně.“
 Odbočil za roh, kam ho major neochotně následoval.
 „Jen se stavím sestře pro jeden dokument. Ostatně, proto mám ten klíč.“
 Vešli do jednoho z menších pokojů po levé straně, upravených na malé kanceláře. Na stole ležela hned nahoře jakási složka, z jejíhož názvu major zahlédl jenom pár slov jako „účetnictví“ a „daňové přiznání“.
 „Vaše sestra... tento?“ nešlo mu do hlavy, že by tak výřečná osoba bez smyslu pro realitu mohla někomu dělat daňová přiznání.
 „Míla studovala práva i účetnictví. Víte, ona není hloupá, když na to přijde. Ale někdy hrozně naivní. Přesně, jak jste říkal, žije mimo realitu, v jakémsi svém světě. Obávám se, že až umřou rodiče, že se sama o sebe nedokáže moc postarat.“
 Zamlčel pak, jak se bojí následků, které uvedená situace bude mít na něho. Vyšli ven, kde přetržka již skončila a děrami ve stále černých mracích sem tam vykoukl paprsek sluníčka. Došli k hospodě a majora potěšilo, že zde otevřeli o pět minut dřív.

12. kapitola: Kterak se major pokoušel pochopit našince.

Místnost bratra Petra zklamala. Moderní doba zasáhla bohužel i sem. Tam, kde dříve vídával coby dítě dřevěné stoly (to když chodil klasicky se džbánem pro pivo), skvěl se nyní umakart. V jednom rohu stál výherní automat, vydávající v nepravidelných chvílích podivné a poněkud rušivé zvuky, v druhém pak šipky.
 Posadili se k nejméně popálenému stolu a neochotný hospodský, vida, že je vize lehce vydělaných peněz na jednorukém banditovi nezlákala, se jich přišel na půl úst zeptat, zda si tedy něco chtějí objednat. Major si objednal zatím jen kávu a víno, bratr Petr kávu a sodovou vodu. Stanislav si roztržitě hrál s poeticky a nějak se neměl do řeči. Hostinský před ně div nehodil objednávku, z těchhle tedy nezbohatne, ale v té chvíli přišla nějaká parta mladíků k automatům, a to mu rozjasnilo tvář.
 „Říkáte, že zámek patřil nějakému statkáři?“
 „Za komunistů samozřejmě ne. Patřilo to nějakému Odehnalovi, Jaroslavu Odehnalovi, otec ho ještě znal. Jejich rodu patřily i nějaké zámky a statky v Hrotovicích nebo v Bystřici...“
 Major poněkud sklesle přikyvoval a evidentně ani víno mu náladu nezvedlo. Stejně se ptal je tak, aby nemlčeli. To, co mu leželo na srdci, si zatím nějak potřeboval ujasnit, hlavně sám pro sebe. A tak nechal bratra Petra vyprávět. Ten si usrkl horkého nápoje bez chuti a pachu, o němž se dalo s úspěchem pochybovat, že pochází z kávy, a vyprávěl dál.
 „On měl v životě dost smůlu. Samozřejmě že v padesátých letech ho zavřeli kvůli politice, pak se živil jako lesní dělník, pomáhal při vykopávkách v Dolních Věstonicích, oženil se podruhé až ve svých 55 letech... Měl velkou sbírku zbraní, o kterou se po revoluci v devětaosmdesátém soudil, protože za komunistů ji samozřejmě rozkradli. Soud vyhrál, přiřkli mu ji zpět. A za dva měsíce nato zemřel.“
 Major zvedl zvědavě sice ne hlavu, ale aspoň obočí.
 „A co se stalo s tou sbírkou zbraní?“
 Bratr Petr pokrčil rameny.
 „Nikdo neví.“
 „Zajímavé.“ Zbraně majora zajímaly a někam do podvědomí si uložil informaci, aby se ve volné chvíli po téhle sbírce poohlédl.
 Pak zase chvíli mlčeli a major se tentokrát snažil roztočit dva tácky kolem své osy tak, aby do sebe vrazily.
 „Co jste to říkal – jak jsme včera přijížděli, že tam v té obci došlo za války k nějakému neštěstí?“
 „Myslíte u Hrotovic? No, já to znám jen z vyprávění. V poslední den války, osmého května, přišli hrotovičtí občané uvítat osvoboditele – Rudou armádu. Dodnes se neví, jakým omylem, ale nějaké ruské letadlo shodilo tři pumy. Prý omylem. Jedna dopadla na plné náměstí. Umřelo 114 občanů Hrotovic, nejmladšímu byly tuším dva roky, a 36 vojáků Rudé armády. Časem se zjistilo, že mezi mrtvými byl velitel, plukovník Sacharov. A tak komunisté vymysleli báchorku, že sovětské vojsko někdo ostřeloval z blízké vesnice. V roce 1992 pak konečně proběhlo nezávislé šetření, a to potvrdilo svědectví očitých svědků, že na Hrotovice letadlo nejspíše omylem shodilo tři pumy...“
 Mladíci zaslechli vyprávění bratra Petra a na chvíli přestali hrát. Ale jak skončil rozesmáli se, dopili první rundu a objednali si další, a zase se věnovali hře.
 Major mladíky sledoval skoro nenávistným pohledem. Pak se k bratru Petrovi naklonil blíž.
 „Víte, nemám tyhle frajírky rád. Sice jsem policajt, ale musel jsem přečíst hromady knih, učit se o historii českého národa, číst naše klasiky. Ale tahle sebranka – a že v Praze jich je! – nemá zájem o nic. Kašlou na historii, kašlou na knížky, nejlíp by jim bylo, kdyby se mohli flákat a beztrestně okrádat...“
 Zase se zvrátil do židle, dopil mocným douškem víno a posunkem ruky si objednal majetnicky další. Pak rozpřáhl ruce.
 „Víte, některé vzorce v téhle společnosti jsou stejné. Tihle mladíci mají místo mozku hnůj, ať je to tady, v Praze nebo jinde ve světě. Ale pak se lidé liší místo od místa, vývojem, tradicemi. A já potřebuju, chápejte, potřebuju, pochopit místní lidi.“
 „A jak vám v tom mohu pomoci?“
 „Řekněte mi třeba, ten bratr mrtvého, Vítek se jmenuje? Skutečně je takový dříč, nebo to hraje?“
 Bratr Petr se nějak posmutněle usmál.
 „Je takový dříč, nic nehraje. Už vám asi rozumím. Podívejte – tahle vesnice se mění, jako se mění všechno. V Praze ty změny možná vidíme víc, protože jdou rychleji. Ale tady ještě žijí lidé, pro které něco znamená víra a dědictví otců. Kteří mají vztah ke svému políčku. Vidím to na svém otci. Mohli odejít s matkou do Brna, když tam Míla studovala, k dispozici by měli velký byt. Ale neodešli. Řeknete si, vždyť je to tu díra. Ano, je. Řeknete si, žijí v tom svém statku jak v době kamenné. Ano, i to je částečně pravda... A přesto neodejdou.“
 Hostinský donesl víno a major objednal jídelní lístek a bratr Petr se přece jen nechal uvrtat také do vína. Major mezitím trávil Petrova slova.
 „Sice je to pro mne těžko pochopitelné, nerozumí tomu, ale snad to nějak chápu.“
 „A Vítek stejně jako jeho rodiče lpí na rodné hroudě, když to řeknu poeticky. Ctí odkaz otce. Není už nejmladší, zatím nemá ženu, ale nevzdává se. A každou neděli chodí do kostela. Víra je poháněcí motor těchto lidí. Tohoto typu lidí, který pomalu vymírá.“
 Major pokýval hlavou a násilím se přinutil mít otevřené oči a neusnout. Něco zabručel. Pak konečně řekl nahlas:
 „Vítkova sestra je podobná?“
 „Ano, v jistém smyslu, i když ne tolik. Ale do města by s manželem také neodešli, ctí jisté závazky. Ona by asi chtěla víc, ale proč by chodila jinam? Tady má vlastní dům, část pole, má určité postavení mezi sobě rovnými ženami.“
 Jídelní lístek a víno přistály na stole. Bratr Petr se po něm natáhl a zapil vyprahlé hrdlo.
 „Moc velký výběr tu nemají,“ předal lístek major bratru Petrovi. Nakonec si oba objednali klasický vepřový řízek s hranolky. Během jídla se moc nebavili, snad jen se ubezpečovali, že tvrdší maso v životě nejedli, a také že hranolky nemusely být až tolik křupavé. Znechuceně odhodil pak major na prázdný talíř ubrousek. Jestli možná nebude kuchyně Petrovy sestry Míly přijatelnější?
 Bratr Petr zase upil vína a navázal tam, kde přestali.
 „Nejlépe, kdybyste šel zítra ráno se mnou na mši. Je v jedenáct dopoledne.“
 Major vystartoval rukama v obranném gestu.
 „Ne ne, já jsem ateista, ze mě pánbíčkáře neuděláte!“
 Bratr Petr se musel zasmát.
 „Ale jak pak chcete poznat místní lidi? Vniknout do jejich duše? Navíc vám hrozí, pokud nepůjdete do kostela, že zůstanete sám s Mílou, říkala, že se necítí zrovna nejlépe.“
 Zděšení v majorových očích Petrovi prozradilo, že ze dvou zel si již Stanislav vybral to pravděpodobně lepší.
 „No dobrá, dobrá... Ale musíte mi dát nějaký rychlokurz nebo průpravu, neznám ty vaše prostocviky, vztyk dřep klek, pokřižování, otočka, chleba do pusy...“
 Petr se už musel začít smát a sklidil opovržlivý pohled ze strany mladíků. Major si Petra prohlížel spíš vyzývavě.
 „Dobře,“ souhlasil Petr. „Sedneme si dnes večer a probereme v rychlosti nějaké teologické otázky, jste pro?“
 Major odsouhlasil, sice nerad, rozšíření svých obzorů a zavolal hostinského, aby zaplatil.
 „Vypadneme z téhle špeluňky. Myslím, že mám určitou rámcovou představu, abych se mohl setkat se sestrou toho mrtvého mnicha a jejím manželem.“
 Vyšli ven, kde v té chvíli slunce zmizelo za mrakem a ohodila je jemná jarní sprška. Za onu krátkou cestu k domku Ondřejovy a Vítkovy sestry pronesl major jen jedinou větu:
 „Někdo tam nahoře mne nemá rád.“

13. kapitola: Kterak se major s našincem nakonec pohádal, ale mnohé zjistil.

Zazvonili u branky a přišla jim otevřít sešlá, drobná stařenka, pravděpodobně Ondřejova matka. Krátkozrakýma očima si prohlížela příchozí, kteří se jí bez brýlí rozmazávali do mlhy. Promluvil bratr Petr:
 „Jarka není náhodou doma?“
 Stařenka hlas poznala. Nechali ji pátrat v paměti.
 „Nejsi ty ten mladý od Kořínků? Pojď dál! Vedeš si kamaráda? Jarka hned přijde, šla jen nakoupit, za chvíli v konzumu zavírají.“
 Pro babičku neexistovaly moderní prodejny potravin a samoobsluhy, stále žila v době konzumů a jednot. Šoupala nohama v tlustých bačkorách a uvedla je do předsíně, kde si sundali boty, a pak je usadila v obývacím pokoji – prostém pokoji s výhledem ven na ulici, kde se kromě pár drobností moc nehledělo na přepych nebo nějaké okrasné prvky. Na komodě s prostou bílou háčkovanou dečkou stály robustní hodiny, s nožičkami do stran, vnějškově napodobenina světle hnědého dřeva.
 Kromě jednotvárného tikotu hodin se nic neozývalo. Ani rádio, ani televize. Babička jim přinesla čaj a nějaké sušenky. Nerozhodně postávala ve dveřích, pak zamumlala: „Ona za chvíli přijde,“ a odešla.
 Tikot stále zněl oběma hostům v uších, a proto je náhlá a nečekaná vlna hlasitého zvuku nadzvedla ze židlí jako nějaké kladivo. Chvíli jim trvalo, než se vyděšeni dopracovali poznání, že jen babička vedle si pustila televizi, a jak se na nedoslýchavé sluší a patří, pěkně nahlas.
 V té chvíli však dorazila s plnými nákupními taškami a jídlem na víkend Jarka – tlustá, pořádně neoblečená ženština, bez vkusu, nenamalovaná, neučesaná... Vůbec její oblečení majora fascinovalo. Evidentně si tahle žena myslela, jak je štíhlá, takže měla na sobě sukni o několik čísel menší, než bylo potřeba. Ale i jinak nevynikala nějakou představivostí v oblasti oblečení – vedle zářivých barev se vyjímaly šedivé a hnědé skvrny, jako kdyby šlo o oblečení ze sovětského obchodu nebo z Charity. Ani vlasy neměla upravené, a dost možná i týden nemyté – určitě však šampon viděly někdy hodně dávno. Její hlas zněl ostře a řezavě, panovačně. Malá, skoro by se chtělo říci prasečí, očka se na svět dívala se směsicí nedůvěry, zlosti a hlouposti.
 Major si povzdychl. Ani tyto typy lidí neměl příliš v oblibě, pokud šlo o výslech, natož pak delikátní výslech, kdy ten druhý nemá nic poznat. Tihle hloupí lidé si totiž namlouvají, kterak nejsou vychytralí, a tak vidí bubáky za každým rohem, i tam, kde žádné čekat nemusejí.
 „Okamžitě to ztlum!“ zařvala příchozí na stařenku a pro sebe si zabrbala: „Baba jedna hluchá...“ Pak si všimla hostů, ale nedala najevo nějaké překvapení. Odnesla tašky do kuchyně, v poklidu vybalila a sem tam ještě zakřičela na matku. Major nechápavě vrtěl v údivu hlavou. Po chvíli se objevila Jarka v obývacím pokoji.
 „Nabídla vám vůbec něco?“
 Mlčky ukázali na šálky čaje a sušenky.
 „No jo, víc neumí. Chcete kafe?“
 Major přikývl, bratr Petr odmítl. Odešla tedy do kuchyně, mlátila s nádobím a do toho na ně řvala:
 „Já v krámě potkala Vítka, říkal, že se zastavíte...“
 Asi aby ji přehlušila, pustila babička opět televizi na plné pecky. Jarka odkráčela do jejího pokoje a zvuk jí surově vypnula. Pak se vrátila do kuchyně, kde se už konvice vypnula, zalila kávu a přinesla do obýváku. Sobě přála dvakrát tak velkou porci, přitom donesla i nějaké zákusky a buchtu. Během řeči se krmila hlavně sama, i když sem tam prohodila nějaká sebepochvalná slova o tom, jak se jí daří držet dietu.
 „Myslíte, že by tady v okolí byl nějaký domek k pronajmutí na léto?“
 „Poptám se, to víte, některé baráky už tady chátrají, potřebovaly by opravit. U vás taky!“ ukázala obžalujícím prstem na bratra Petra. „Měl bys tam pořádně máknout.“
 „Já už si těžko,“ pokrčil rameny Petr.
 „Ále, výmluvy, však oni by tě z kláštera pustili, nebo kde to jsi. Měla jsem známou, taky byla v nějakém klášteře a jezdila si po republice, jak ji napadlo. Dokonce létala do zahraničí. Tohle já náhodou vím!“
 Major si uvědomil zajímavou skutečnost, že některé ženy v této obci a možná i v okolí nejen všechno vědí, ale na vše mají hned i nějaké příklady. I kdyby si je měly vymyslet.
 „Nebo starý Paděra, ten taky – má chaloupku a neví, co s ní. Kdyby se odstěhoval ke dceři, mohl by ji pronajmout nebo prodat. Aspoň by na tom něco vydělal a na stará kolena si trochu užil.“
 Další majorova poznámka zaznamenala fakt, jakým místní ženy vše přepočítávají na zisk, ať hmotný nebo v postavení člověka. Nejlépe zde asi hodnotily doktory.
 „Takže to se nebojte, to já se poptám, samozřejmě v klidu, ať ten tvůj kamarád se pak může podívat. Jak dlouho se zdržíte?“
 „V neděli zas musíme pryč,“ ozval se major a myslel to smrtelně vážně. Ostatně ani bratr Petr nedostal povolení na delší pobyt. Navíc by Stanislava krutě urazilo, kdyby tuto prostou záhadu do zítřejšího oběda nevyřešil. Nebo ještě lépe dříve, protože obědvat v místní umakartové hospodě, kde se jídla smaží na tuku, jenž se dal označit za přepálený již před deseti lety, se mu z duše protivilo. Nehledě na názor jeho žaludku.
 „Poslyšte, váš bratr říkal, že všechny domy zde vypadají tak zhruba stejně?“
 Jarka se zamyslela, jako by na odpovědi závisel něčí život.
 „No jo, ty domky jo. Jasně že statky vypadaj‘ jinak, ale tak to je jasné. Ne?“ obrátila se s otázkou kdovíproč na bratra Petra. Ten přikývl, dopil čaj a poprosil o kávu.
 Jarka se neochotně zvedla a odnesla napůl prázdný talířek s cukrovinkami pod průhlednou záminkou, že jej doplní. Mnich a vyšetřovatel se po sobě podívali. Jeden se pohledem ptal, co tedy ten druhý má v plánu dál, protože mu přišlo že se nějak nehýbou z místa. Druhý prvního rovněž pohledem uklidňoval, že má vše pevně v rukou.
 Když přinesla Jarka kávu a stejně poloprázdný talířek, jaký byla předtím odnesla, navázal major tam, kde přestali.
 „Nevadilo by vám, kdybych se tedy podíval na ten váš, jak to tu tak nějak zevrubně vypadá?“
 Evidentně neznala Jarka slovo zevrubně, a tak jen přikývla, potěšená, že někdo si chce prohlédnout dům, v němž pokládala větší část zařízení za svůj úspěch.
 „Jasně. Ještě že jsem včera uklidila.“
 V klidu ještě poseděli a dopili kávu, přičemž se dozvěděli spoustu drbů o kdekom z vesnice, aniž by se Jarka zeptala na cokoliv ze života bratra Petra – ostatně to ani vědět nepotřebovala, její fantazie při setkání se sousedkami jistě zapracuje naplno – a pak se tedy prošli bytem, kde si major všímal všech maličkostí.
 Třeba té fotografie, na níž Jarka a Vítek stáli vedle dnes již mrtvého bratra Ondřeje a mhouřili oči před sluníčkem, fotografie nyní snad omylem zapadené za hodinami v mezeře mezi prádelníkem a zdí. Nebo na stole v předsíni klíčky od auta. Na ledničce pohozené smlouvy. Dvě smuteční oznámení. Za ledničkou řada prázdných lahví od piva. Vyšli společně do průjezdu a jím na dvůr.
 Na dvoře stálo nákladní auto. Nejspíše to, o němž mluvil notář. Major si jej okázale nevšímal, jen si prohlížel dvorek a dotazoval se, zda podobné dvorky mají i ostatní baráčky, zda by šlo chovat slepice, kdyby sem s manželkou a dětmi jezdili jen o víkendech, jestli by se o ně někdo postaral, a odměnou mu mohla být tiráda pochvalných slov na všechny dvorky v okolí i sousedy, kteří by rádi za menší obolus vypomohli. Případně sama by Jarka by dohlédla, pečlivost sama. Major pokyvoval kučeravou, mírně prošedivělou hlavou, usmíval se spokojeně, a pak teprve jakoby náhodou zaregistroval nákladní vůz. A ani potom se k němu nevydal a nepoplácával jej po kapotě s halasným obdivem, ale zatvářil se pěkně zhnuseně a k autu se otočil zády. Inu, říkal si bratr Petr, má na to právo, v majorově vlastním autě jsem seděl a naprosto chápu, že něco podobného se mu nelíbí.
 Protože náklaďák, o nějž tu šlo, vypadal skutečně i pro oko laika mizerně a nepomohlo by mu ani leštění nějakým speciálním div ne kouzelným přípravkem, jaké nabízejí v televizi kdysi podomní obchodníci v teleshoppingových nekonečných seriálech na jedno téma.
 Oprýskaný kdysi modrý lak, rok výroby nejspíše 50., v lepším případě 60. léta, kola držící jen tak tak, se sjetými gumami, korba se mírně nakláněla na stranu, ale nejspíše se v širokém dalekém okolí nic lepšího na pole nemohlo najít.
 Jarka si všimla úsměšku na majorově tváři a zarazila se ve svém chvalozpěvu. Otočila se prudce k autu.
 „Copak je? Nelíbí se vám snad?“ nadhodila bojovně.
 Major se jemně, jemňoučce nadechl a kul železo, dokud je měl žhavé. Otočil se.
 „Myslíte ten vrak? Co by se mi na něm mělo jako líbit?“
 S potěšením sledoval, jak Jarce rudnou tváře vzteky. Šlo o rodinný majetek a její nesoudnost v tomto směru neznala mezí.
 „Jaký vrak, prosím vás? Jaký vrak? Já na vás tady jak mílius a vy mě začnete urážet!“
 „Copak vás nějak urážím? Vždyť se na to auto podívejte,“ teprve nyní k němu major přistoupil a poklepal tuhle do blatníku, tamo do dveří. Jinde na korbu či na kola. „Tady už to nedrží, nemá to ani lak, kola skoro bez duše, korba padá, s tím snad nikdo rozumný nemůže nikam vyjet!“
 Jarka se nafoukla ještě víc.
 „No co si to... co si to dovolujete?! Tohle auto náhodou báječně jezdí! A co má za sebou...“
 „To je vidět, že toho má za sebou hodně.“
 „Ne ne, s tím každý rok vyrazíme na pole sklízet, není spolehlivější auto!“
 „Má to vůbec techničák?“ zeptal se zvědavě bratr Petr, ale major po něm hodil naštvaně okem, aby mu nerušil vějičku.
 „No, možná na pole, to jo, ale na silnici, na normální silnici bych s tím nevyjel,“ rýpnul si Stanislav znovu.
 „To byste se divil! Na silnici jak pěkně drží a jede!“
 „Asi má průpravu z pole, ne?“
 „To už je příliš! Náhodou to auto jezdí stále skvěle.“
 „To určitě , to vám tak budu věřit! Tohle by sotva dojelo do Hrotovic, natož do Prahy!“
 Podle vítězoslavného obličeje v té chvíli nepřemýšlející Jarky poznal major, že se strefil a je velmi blízko cíli. Jarka položila se zářícím obličejem ruku na kapotu auta.
 „Abyste se nedivil! Tohle auto bylo v Praze! A není to ani týden!“

14. kapitola: Kterak Jarčin muž zelenou popíjel, kterak na zámku přemítali a kterak bratr Petr získal zajímavou informaci.

Major na sobě profesionálně nedal nic znát, ale bratr Petr, který k němu stál blíž, slyšel, jak Stanislav zprudka vydechl. A pak se začal smát.
 „V Praze? To vám tak věřím!“
 „Se zeptejte manžela, až večer přijde z pole!“
 „To si pište, že se zeptám, ale jen jestli to není nějaká vaše náklaďáková latina!“
 „Pchá!“
 Rozešli se ve zlém, i když major při příchodu do tohoto domku ani nečekal, že by následný vývoj událostí směřoval k nějakému přátelskému sbratření. U vrátek už nemohlo být ani řeči o hlídání slepic, natož pronájmu baráčku k víkendům nějakého namyšleného Pražáka.
 Major zatáhl bratra Petra opět do hospody, která se teď odpoledne zaplnila a kouř z cigaret se dal krájet. Stanislav zůstal stát na prahu.
 „Skutečně se tady – kromě vašeho domu – nedá nikam jinam jít?“ zeptal se nešťastně. Pak si všiml, že Petr se dívá upřeně na jednoho muže, sedícího osaměle bokem.
 „Kdo to je?“ šťouchl do mnicha loktem.
 „Její manžel,“ a nemusel ani vysvětlovat, koho „tou“ myslí. Major soustrastně pokýval hlavou.
 „Myslel jsem si to.“
 Menší, neduživý mužík, takový houžvička, se smutným obličejem pierota, upíjel po jednotlivých krátkých doušcích jakousi nazelenalou tekutinu, snad fernet, pepermintku nebo prostě zákonem povolený absint bez všech chemicky negativně na mozek působících látek.
 „A neměl on být na poli?“ razil si Stanislav cestu dýmem a lidmi u automatů. „Sice je tu děsný puch a budeme pak pěkně smrdět, ale taková příležitost by se měla využít.“
 Přisedli si k Donu Quijotovi smutné postavy a ten překvapeně zvedl obočí. Jiný pohyb neudělal. Přitočil se k nim mladý číšník, který teď odpoledne vypomáhal, a proti svému zvyku si jak major, tak bratr Petr objednali pivo, černohorské pivo. Unavený pohled Jarčina manžela spočinul na tváři bratra Petra.
 „Tebe já znám, nejsi ty ten od Kořínků?“
 A když Petr přikývl, opatrnou mluvou, kdy na jazyku převaloval opilecky každé slovo, pokračoval:
 „To je dobře, že jsi odjel pryč z téhle díry. Tady je to na prd. V Praze je určitě víc příležitostí a možností.“
 Upil skoro nábožně trochu svého alkoholického nápoje a zamyslel se. V mezidobí k další jeho větě stihl číšník donést pivo, napsat na lístek dvě čárky, major se pořádně napít, Petr jen tak nějak usrkl, chvilku pozorovali okolí, u baru se pokusili poprat dva mladíci, ale číšník je hned vyvedl, když je před tím stihl zkasírovat, u automatů někdo vyhrál menší částku a vzduch se dal stále více krájet.
 „S Jarkou je to na prd,“ prohlásil pak nečekaně její manžel a oba posluchače překvapil. Ani ne tak rozhodným názorem, jako tím, že už nečekali žádné další věty.
 „Proč?“ zkusil se zeptat Petr. Jarčin manžel namáhavě přemítal nad těžkou otázkou a major si zatím čichal ke svému oblečení, které stále více nasakovalo cigaretovým kouřem. Krčil nos a brumlal si něco o tom, jak bude nutné vše vyvětrat, ale ani pak to bude cítit.
 „Je na prachy. Moc je na prachy,“ narušil majorovu prohlídku Jarčin manžel.
 Po další delší pauze:
 „I ten Ondrův a Vítkův statek by chtěla.“
 Major povytáhl obočí.
 „No jo,“ mávl nedbale rukou a zase si zavdal. „Ona by chtěla všechno, aby ze sebe dělala místní hrdinku a zbohatlici.“
 Bratr Petr si maně vzpomněl na svou vlastní sestru.
 „Ona už neví, kdy přestat. Pořád si hraje na hogo fogo – a přitom má holou prdel. S ní přišla a nic jiného nemá...“
 Jarčin muž upadl do deprese a evidentně už se rozpovídat nechtěl, ani kdyby čekali další hodinu. Zaplatili, zvedli se a narvaným sálkem odešli pryč. Venku se slunce chýlilo k západu.
 „Máte ještě ten klíč od zámku?“ vytřepával si alespoň pomyslně kouř z bundy major. Bratr Petr přikývl a oba se mlčky vydali těch pár metrů k zámku. Prošli opět kolem stromku, brankou přes dvůr a vešli dovnitř, kde již panovalo úplné šero, minuli pytle s cementem a pískem, vystoupali do patra, sedli si na truhly a zadívali se ven z okna. Před nimi louky, lesy, pláně a domky zalévalo zprava rudnoucí slunce.
 Pak s bratr Petr zadíval úkosem na majora.
 „Tak co?“ odvážil se pak poněkud nesměle optat.
 Major se stále díval před sebe, pohyboval rty, jako kdyby se modlil, což samozřejmě ohodnotil Petr jako nesmysl, ale pak se podíval na bratra Petra a rozhodil rukama.
 „Nevím, fakt nevím. Je to až moc jednoduché. Nezdá se mi to. Tak dobře, dejme tomu, že se ta bláznivá hysterická ženská chtěla dostat ke statku svého otce, ale podle dědictví jí zůstal tady ten domek u požární nádrže. Nedokážu si však představit, že by kvůli tomu byla schopná zabít svého bratra. Nehledě na to, že druhý bratr jí stále stojí v cestě. A o jejím manželovi škoda mluvit...“
 Odmlčel se a zase se zadíval do krajiny. Kolem voněla čerstvá omítka, nařezané dřevo, prach z chodeb, do nosu je štípala zima, usazující se v tuhle večerní jarní hodinu v celých prostorách zámku, a oba tohle vše vychutnávali nějakým vnitřním pocitem, i když jim mysli tvrdě pracovaly a přemýšlely.
 „Že tímhle autem převezli tělo bratra Ondřeje do Prahy, je jasné. Tušil jsem, že případ se dá rozmotat jedině tady. Ale nechápu, koho to mohlo napadnout a proč.“
 Major si povzdychl, rozhlédl se a obsadil druhou truhlu, na kterou se unaveně natáhl. Bratr Petr na „své“ truhle si dal nohy pod sebe, podíval se na náramkové hodinky a omluvil se Bohu, že dnes nestihne ani hodinky církevní večer a jak ho mrzí jejich vynechání přes den.
 „Policista si vždy klade otázky,“ pokračoval zamyšleně major, „co, kdy, kdo, kde, jak, čím, proč... Znáte to klasické sedmero, přičemž ten osmý dodatek se připisuje Ciceronovi, a on to řekl roku 137 před Kristem nějaký Ravilla... Ten zní – v čí prospěch?“
Nadechl se, povzdychl si a pokračoval:
„Tušíme tak zhruba kdy – v pondělí mezi polednem a večerem. Po půlnoci, už vlastně v úterý, jste měli jeho tělo na zahradě. Víme co – sebevražda to nebyla, vzhledem k převozu těla nešťastná náhoda pravděpodobně také ne. Zbývá vražda. Kde? Někde tady? V Třebíči? Na vlakovém nádraží? Kdo? Jarka v touze po dědictví? Její navedený manžel, který teď upíjí svědomí v alkoholu? Vítek? Jejich maminka? Kdokoliv jiný v téhle vesnici? Vaše sestra? Když budu zkoumat alibi, všichni si je navzájem dosvědčí.“
Bratr Petr se chtěl ohradit proti uvedení své sestry jako podezřelé, ale pak se pobaveně zasmál. Navázal na myšlenky majora Stanislava.
„Mně osobně by nejvíc zajímalo proč. Žil jsem tady a vím, že touha po majetku, po zavedeném statku, je v mnohých ještě dost silná. Ale také si nedokážu představit, že by Jarka dokázala jen tak zabít svého bratra.“
„S tím souvisí ona osmá otázka – v čí prospěch? Kdo by co měl ze smrti bratra Ondřeje? Nebo co by neměl, kdyby žil? Vždyť se stal mnichem a svého dědictví se vzdal. Skutečně netuším.“
Majorův hlas zněl unaveně.
„Jak a čím, to také pořádně nevíme. Podle soudního lékaře dostal ránu do hlavy něčím neobvyklým, nepravidelným, ale to klidně mohlo být zubatou motykou. No nic, zítra po té vaší mši...“
Bratr Petr rozhodně zaprotestoval, že o jeho mši nejde v žádném případě.
„Ale no tak. Však mi rozumíte. Tak si je potom někde pěkně svolám dohromady a musíme to rozlousknout třeba křížovým výslechem. Začneme u toho auta. Jasně vše ukazuje sem, takže nemá cenu hledat nějakého zhrzeného milence nebo Ondřejova nenávistného přítele z dětství, který by se po letech chtěl pomstít. Ale nemíním tady trávit delší dobu, než je nutné. Řekl jsem, že se v neděli odpoledne vracíme, tak se vrátíme.“
Těžce se zvedl, z truhly už ale seskočil poměrně křepce. Mávl na bratra Petra, utrousil: „Jdeme!“ a rozvážně scházel ze schodů.
„Ještě že tu ten zámek je, jinak netuším, kde bych se soustředil. Vinárnu tu nemáte, hospoda je úděsná, v tom kraválu se nedá ani mluvit, natož přemýšlet, a že bych musel poslouchat vaši sestru, omluvte mne, že to říkám, ale to bych skutečně nerad.“
Prošli halou k vchodovým dveřím. Major se zarazil.
„Ale ještě vás dnes potřebuju, abych si ujasnil tu mši. Nechci tam vypadat jako blbec.“
Major vyšel ven, do houstnoucího soumraku, provoněného zvolna se budící svěží zeminou i rostlinstvem. Zamyšleně šel dál, na náves, zatímco bratr Petr zamknul jak zámek, tak po chvíli branku. Jak se snažil majora dohonit, přehlédl při nedostatku světla u lípy u vstupu na náves postavu muže, který si, opřen o strom, vyšel zakouřit.
„Promiňte,“ zakoktal, když do něho vrazil. Očima ale pátral po majorovi, kam až mu utekl. Proto ho překvapil hluboký bas muže od stromu, kterým ho neznámý oslovil:
„Tebe znám. Nejmladší od Kořínků?“
Na tuhle frázi začínal být bratr Petr tak nějak alergický, a tak odpověděl poněkud nevrle, že ano. Navíc cítil jistou paniku, protože major už si štrádoval kdoví kde.
„Ty si mě nepamatuješ?“ usmál se neznámý muž a popošel do světla lampy, která se právě začala rozsvěcet společně s dalšími v obci.
„Doktor Brázda, jé! Dobrý večer,“ uklouzlo bratru Petrovi, a řekl ta slova s poněkud dětským přízvukem, protože tento doktor patřil ke školním doktorům, a přitom velice moudrým a laskavým mužům.
„Copak ty tu děláš? Myslel jsem, že jsi kněz, nebo mnich?“
„Mnich. Ale dostal jsem v klášteře volno, abych mohl za rodiči.“
„Nejde nějak o Karla? Prý se také stal mnichem?“ zabafal doktor Brázda z cigarety.
„Tak trochu ano. Máme... mám zjistit nějaké údaje pro převora.“
„Jasně,“ kývl doktor hlavou. V tom matném žlutém světle, kdy obloha dostala tmavě modrou, skoro až světlou jemnou černou barvu, vypadal jako nějaký růžolící bůžek, s vějířem rozhozených šedých vlasů nesoustředně kolem hlavy. „Sice chodím do kostela, ale těmhle věcem až zas tak moc nerozumím. Je mi ho líto, už kvůli bratrovi.“
Bratr Petr, pátrající zrakem stále po majorovi, zpočátku hned nepochopil. Vlastně ani poté, co si uvědomil obsah doktorových slov.
„Bratrovi? Snad kvůli otci?“
„Ne ne. Copak ty to nevíš? Prvně jsem ho diagnostikoval já, ale musel samozřejmě na okres, do Třebíče. V pondělí po pohřbu jejich otce se to potvrdilo. Vítek má rakovinu. A protože se nechce léčit, asi mu nezbývá mnoho života. Ono by to stejně asi léčit nešlo. Má ji v dost pokročilém stadiu, přišli jsme na to pozdě. Bohužel.“
Bratr Petr ani netušil, jak se s doktorem rozloučil. V hlavě mel zmatek a netušil, co s takovou informací má dělat. Říct ji majorovi? To ho musí nejdřív najít. Ale bude mu k něčemu? Protože jemu osobně se zdálo, že pokud věděla informaci o Vítkově pomalém umírání Jarka, nemusela odstraňovat nikoho dalšího.
Majora potkal čekajícího u hospody, tedy v dostatečném odstupu od ní, ale na dotaz, kde se zdržel, nijak nereagoval, což majora mírně udivilo, ale nenaléhal.

15. kapitola: Kterak se bratr Petr snažil věroučně vzdělat majora a teologickou disputaci vedli.

Mlčky došli na statek Petrových rodičů a oba měli dost svých černých myšlenek, že bez řečí snědli jakousi kašovitou šlichtu, kterou jim Míla připravila, a její výlevy a dotazy pouštěli jedním uchem tam a druhým ven.
 „Říká se po vesnici, že sháníte nějaké bydlení, no, copak ti nestačí náš barák, co? A už jsi řekl, že jsi v Praze chirurgem? Že ne?“
 V podstatě jsem takovým Božím chirurgem, uvědomil si bratr Petr. Zkoumám lidi zevnitř, a ne podle vnějších projevů, snažím se jim podívat za tu krustu, kterou si vystavěli kolem svého svědomí, a pak jim skutečně pomoci. A stejně tak major je chirurgem, který zkoumá lidské pohnutky a cíle, aby odhalil to špatné a potrestal je. V podstatě máme podobný úkol, až na to, že my si na rozdíl od policie nápravu nepředstavujeme v trestu, ale v lásce.
 Rozloučili se s rodiči, kteří opět seděli na jinak proleženém kanapi, a zamířili ke svým komůrkám. Major Stanislav chytil bratra Petra za rameno.
 „Nechcete se tedy stavit teď a probereme to? Ať to mám rychle za sebou a můžeme jít spát?“
 Bratr Petr přikývl, jen se ještě zastavil u komůrky a vytáhl z horní police menší zelenou láhev, o níž uznal, že se bude její červený vinný obsah jistě hodit. Pak si uvědomil, jaké otázky budou řešit a s menším váháním se natáhl i pro druhou láhev. Zdálo se, že major s povděkem v očích kvituje podobný nápad.
 Oba pokoje, v nichž major i Petr spali, se sobě v mnohém podobaly. Stejné dřevěné trámy, z nichž někde visely uschlé rostliny a byliny, starší typy dveří se skleněnými výplněmi a záclonkami na nich, uvnitř než pokoje vypadaly místnosti spíše jako kříženci komory, skladiště a koupelny.
 Usadili se u prostého dřevěného kulatého stolu, jako kdyby chtěli hrát karty, ale místo nich položil bratr Petr na desku stolu dvě skleničky kdysi od hořčice a nalil do nich víno, které jim každým rokem posílal otcův bratr, Petrův strýc, ze Znojma.
 Major se odvážně napil a kývl na bratra Petra:
 „Tak povídejte, co musím vědět?“
 „Přemýšlel jsem nad tím a vlastně jako nevěřící se můžete chovat po svém. Ale asi by vás lidé podrobili kritickému zkoumání, to oni umí. Když vejdete do chrámu nebo kostela, namočí se špičky prstů ve svěcené vodě...“
 „Tu najdu kde?“
 „Hned u vchodu jsou takové mističky s vodou. Ale stačí sledovat ty, kteří vcházejí před vámi. A pak se pokřižujete. To snad umíte?“
 „No nějak bych to dohromady dal. Nikdy jsem s tímhle neměl nic moc do činění, možná na Vánoce... když ještě byly děti malé.“
 „Nevěděl jsem, že máte děti,“ překvapeně uklouzlo Petrovi.
 Major mávl rukou.
 „No jo. Ale vídáme se zřídka, jsem rozvedený. Ale to je na dlouhé povídání. Asi jako všechny lidské osudy. A stejně tak nevím, jestli by vás to zajímalo.“
 „Tak nechci vypadat nezdvořile. Jen... jen mi přišlo, že jste takový svérázný typ, který se neváže, neuražte se.“
 Major si chvíli bratra Petra prohlížel zkoumavým pohledem a pak se začal hurónsky smát.
 „Teď jste mě dostal! Nenapadlo mne, že vás moje osoba zajímá nějak víc, než jen ve stylu, kdy mne major zase odveze zpátky kláštera. No ano...“ došel mu na chvíli smíchem dech. „Podívejte, jsem policajt a navíc musím přiznat, že mne přitahují ženy. Tím neříkám, že chyba byla jen na mé straně. Měli jsme dvě dcery, žena to nějak nezvládala a začala pít. Možná víc, než by se dalo označit za únosné.“
 Major se natáhl po sklence, pak na chvíli zaváhal, hodil očkem po Petrovi, ale pak se přece jen napil.
 „Vám to ale asi bude zatěžko pochopit, viďte?“
 Petr zavrtěl hlavou.
 „Ani ne. Nejsem žádný svatý. Než jsem se rozhodl vstoupit do kláštera, žil jsem normálním životem, samozřejmě i pokud jde o vztahy k ženám a se ženami.“
 Nyní bylo na majorovi, aby se podivil.
 „Myslel jsem, že do kláštera lidi chodí já nevím, jako že je ženy vůbec nepřitahují. Jen to duchovno, samé modlení. Snad teď neurážím já vás?“
 „Ne, vůbec ne,“ smál se bratr Petr. „Jsem na podobné názory v podstatě zvyklý. Lidé vůbec rádi soudí podle nějakých zjednodušených soudů. Také se setkávám s názory, že jsme všichni v klášterech teplouši – to jen cituji – a že bychom měli pořádně makat, a že nás lidi jen platí ze svých daní. Přitom homosexuální jednání se dnes v katolické církvi velmi přísně sleduje a velice rychle se řeší jakékoliv jeho projevy. V klášteře samozřejmě všichni mají nějakou práci a z jejího výdělku buď přispívají do společné pokladny, nebo z ní všichni žijí, když jsou to truhláři, kuchaři, zahradníci... A kláštery žijí v převážné většině z darů věřících. Jenže to se těžko vysvětluje, navíc to nikdo nechce slyšet. To víte, dnes se spíš nosí senzace a úchylky.“
 Bratr Petr se také napil. Major žasl.
 „Vy jste se rozohnil, skoro vás nepoznávám,“ dodal s úsměvem. „Ale těm lidem se na druhou stranu nedivím, vždyť musíte uznat, že církev skutečně už je přežilá instituce, nepřijde vám?“
 „A proč myslíte?“ zeptal se opatrně Petr.
 „No, moderní věda přece dávno dokázala neexistenci Boha. Ve vesmíru žádný není.“
 „Ve vesmíru? Vždyť lidstvo sotva prozkoumalo pár okolních planet. Osobně lidstvo doletělo nejdále na Měsíc, jinak všude posílá jen sondy. A vědci neexistenci Boha nedokázali, protože jeho existence ani neexistence se těžko dokazuje.“
 „Tak vidíte!“
 „Ale vy mi nerozumíte. To je stejné, jako byste chtěl vědecký důkaz lásky. No dobře, můžete sledovat nějaké chemické vazby, mozkové synapse, zkusit je vytvořit pokusně v laboratoři, ale stejně nepřijdete na to, proč se vám líbí třeba tamhleta blondýna, ale tahle bruneta vás nechává chladnou.“
 Protože šlo o téma majorovi velmi blízké, zamyslel se nad ním tak, že skleničku nedonesl k ústům a jen si jejím okrajem ťukal do zubů.
 „No jo, některé věci se prostě asi nedají změřit a zvážit. Ale pak mi řekněte, jestli existuje Bůh, proč všude dopouští tolik neštěstí a válek? Kdybyste věděl, s čím se jako policista setkávám...“
 Konečně se Stanislav napil.
 „Víte, on dal Bůh lidem svobodnou vůli. To je, jako byste se ptal, proč Bůh dopouští, aby kuřáci kouřili cigarety? Vždyť si jen kazí zdraví. V zájmu jejich dobra by snad Bůh měl zasáhnout! Ale Bůh dal lidem možnost vybrat si – budu jednat tak, nebo tak.“
 „No ale když vidí, že se to míjí účinkem, ta svoboda? Že lidi dělají jednu prasárnu za druhou?“
 „Někde v bibli se píše takové hezké přirovnání, že člověk je nástrojem Božím. Proč by měl zasahovat Bůh, když mohou pomoci lidé? Proč by jinak existovali kriminalisté, ale třeba také doktoři, zdravotní sestry, popeláři – všichni nějak pomáhají druhým. Každý člověk může pomáhat zlepšovat tenhle svět.“
 „No to může, ale stejně se mu to nepodaří,“ zabrblal do skleničky major.
 „Nikdy nevíte, co se může podařit. Podívejte na dnes slavné malíře nebo spisovatele – někteří za svého života neprodali ani jeden obraz nebo na svých knihách jen prodělali. Kdyby soudili podle úspěchu za svého života, budou se cítit, že byli k ničemu.“
 „No dobře, ale proč by nemohl být ve světě prostě stále pořádek? Byl by klid a já bych se nemusel denně stýkat s pasáky, bordelmamá, arogantními blbečky v příliš rychlých autech, s politiky...“
 „To už jsme spíše u filozofie a dialektiky. Jak se říká – kdyby nebylo tmy, jak bychom věděli, že vypadá světlo? Nebýt zla, nevíme, jak vypadá dobro. Všechno má svůj protiklad. Nehledě na to, že pro nás věřící je tenhle svět jen přechodovou fází.“
 Major nevěděl, zda je to vínem, nebo atmosférou, kdy se venku rapidně setmělo a oni seděli jen u svíčky, která se snažila ve sklenici od okurek uprostřed stolu plápolat, jak jen dovedla. Najednou se nějak vnitřně uklidnil, ale na druhé straně cítil zvláštní napětí v celém těle, jako by v něm vše vibrovalo, po zádech mu sem tam přeběhl mráz, u žaludku ho šimralo.
 Maně si vybavil, když takhle probírali s rodiči a známými na chatě na Živohošti vesmír, hvězdy, nekonečno, smrtelnost člověka, veškerá ta velká témata, nad nimiž člověk vždy ve svých dějinách přemýšlel, jen dnes se je snaží zasunout do pozadí všemi možnými aktivitami a halasem a nemyslet na ně. Zamyšleně si nalil další skleničku a upil z ní.
 „Možná máte pravdu. Takhle jsem nad tím nepřemýšlel.“
 Zavládlo mezi nimi ticho, nabité nevyslovenými úvahami a argumenty. Major se už už nadechoval, že se na něco zeptá, ale pak se zamyslel ještě víc. Přece jen však po chvíli položil další otázku:
 „A co třeba ty postižené děti, co se rodí? Chcete říct, že jsou zde kvůli tomu, abychom věděli a vážili si toho, jak vypadá být zdravý? Není to vůči těm dětem trochu kruté?“
 „Víte, já do Božích plánů samozřejmě nevidím. Mně dělá problém si představit i jen pouhý vesmír...“
Major se po této větě opět zachvěl nepopsatelným třesem a strachem z tajuplna.
„...natož nezměřitelného Boha,“ dokončil větu bratr Petr. „Podle mne mají tyto děti i jiný význam. Vzbudit v nás touhu pomáhat, pomáhat nám, aby náš soucit neokoral. Sám asi víte, že dnes se soucit moc nenosí, spíše arogance a ostré lokty. A pokud jde o postižené – a nebo klidně i staré lidi – rádi bychom to řešili jako ve staré Spartě. Šup s nimi ze skály. Jen ať nepřekážejí všem těm mladým, ambiciózním, kteří si myšlenky na nemoc nebo smrt nepřipouštějí. Myslí si, že jejich popíráním je překonají.“
Major si povzdychl. Připomněl si nedávný případ, kdy řešili vraždu malé holčičky, již nakonec, jak se zjistilo, zabil její otec, jen proto, že holčičku bolely rostoucí zuby a jemu ten křik šel na nervy. Tatínek vůbec netrpěl nějakým soucitem, spíše rozvinutou formou sobectví. V duchu musel dát bratrovi Petrovi za pravdu, i když nahlas by to neřekl.
„Řekněte mi ale,“ obrátil se opět na mnicha, „kde se to v lidech bere? Tak ten váš Bůh stvoří člověka, ale dá mu i ty negativní věci a pak ho soudí?“
„Ty negativní věci přece nejsou od Boha, ale od ďábla, který lidi pokouší...“
„Dialektika, rovnováha sil a protiklady...“ doplnil mimoděk major.
„Tak nějak. A s tím souzením... Vy jako otec byste to vlastně měl chápat líp.“
„Já? Jak to“ upřímně se podivil major.
„Copak když jste měl děti malé, dovolil byste jim sáhnout do ohně, nebo je nechal běhat po silnici, kde je hustý provoz aut? Také jste jim to musel zakázat. Když Bůh zakazuje, tak ne proto, aby člověka soudil. Ale aby ho prostě chránil před nějakým takovým spálením se...“
„Počkejte počkejte, už je toho na mne nějak moc,“ vystřelil major dlaněmi proti bratru Petrovi. „Musím si to v hlavě trochu urovnat.“
Major se zaklonil po svém oblíbeném způsobu v křesle, skleničku v ruce, z níž sem tam usrkl. Bratr Petr ho chvíli zamyšleně pozoroval, pak se zadíval z okna na houstnoucí tmu a temné vrcholky stromů. Nikdy nelitoval, že vstoupil do kláštera, ale někdy měl pocit, že na vše nestačí. Že nedokáže vysvětlit své vnitřní pocity, důvody, proč věří v Boha – a už vůbec ne, jak cítí Boží pomoc a dotyk ve svém každodenním životě. Svým způsobem to bral jako důkaz existence Boha – jestliže jsou zde věci, jež nedokáže věda vysvětlit (intuice, pohled druhého člověka, jenž stojí nám za zády apod.), pak musí být nějaký svět, jenž se prostě vědeckými postupy a měřidly nedá změřit. A jestliže existuje takový svět mimo lidské poznání a oblast vědy, pak přece není důvod nevěřit, že je zde nějaká bytost, která vám pomáhá.
Samozřejmě tohle nemohl nikdy nikomu vysvětlit, natož majorovi, na němž se dalo hned poznat, že nějaké duchovno, přes jeho nespornou inteligenci, mu na rozdíl od materiálních hodnot příliš neříká. I v této chvíli jednoznačně nad nedávnou diskuzí přemýšlel spíše v logických intencích než duchovních.
„Poslyšte,“ začal poněkud nesouvisle opět major, jak se snažil vyslovit komplikovanou myšlenku. „Takže dobře, Bůh se o lidi stará jako otec o dítě, trest je většinou jen takové plácnutí po zadku, lidé mají svobodnou vůli, ale pokouší je dejme tomu ďábel, když na to přistoupím. Proč pak nedal Bůh lidem nějaká pravidla, aby poznali, jak se mají chovat?“
Ale už ve chvíli, kdy svou myšlenku vyslovil nahlas, uvědomil si, jakou pitomost vlastně plácnul a že tohle nedomyslel.
„Dal jim pravidla,“ ozval se mírně ze tmy, ozářený jen světlem svíčky, bratr Petr. „Říká se tomu desatero.“
„Já vím, já vím,“ chtěl zachránit situaci major. „Ale pak nechápu, proč se jím lidi teda neřídí?“
Bratr Petr se mírně naklonil do světla.
„To přece znáte sám nejlépe.“
„Já? Jak to? Nemám s církví nic společného.“
„Podívejte – také existují nějaké zákony. Nebo pravidla silničního provozu. Proč je lidé dnes a denně porušují? Proč třeba někdo jede v obci rychlostí, za niž by se nestyděl závodník formule 1? Proč parkují automobilisté na chodnících? Proč nepustí chodce na přechodu? Všichni ta pravidla znají. Ale protože jsou lidé sobečtí, tedy myslí především na sebe, a ne na druhé, nebo co svým chováním mohou druhým způsobit, jednají proti nim, proti těm předpisům. Také se spousta lidí dá označit za nezodpovědné – chtějí si užívat sexu, života, volnosti, a nechtějí, aby je omezovali druzí lidé a nějaké zákony. Z toho vznikají neustálé třenice. Že člověk se chová pořád jako malý rozmazlený fracek, který všechno chce, ale nic není schopen dát. I když to dítě aspoň dokáže občas dát lásku svým rodičům...“
Major přikývl a zvedl v obranném gestu ruce.
„Zdá se, že máte na všechno odpověď,“ usmál se. „A musím říct, že nad nimi musím přemýšlet. Dodneška bych dal ruku do ohně za to, že jenom vymýváte lidem mozek... S prominutím.“
„Také upalujeme lidi na hranicích, podnikáme křížové výpravy a jde nám jen o majetky,“ rozesmál se bratr Petr. A když viděl nechápavý výraz v majorových očích, vysvětlil: „Tohle všechno a spoustu dalších věcí nám nevěřící lidé vytýkají. Ale i když jim chcete dokázat, jak to ve skutečnosti bylo, že za křížovými výpravami stála církev jen v prvním případě, že katolická inkvizice neměla tak tragický průběh na rozdíl od protestantské, že inkvizice jinak s církví také mnoho společného neměla, že husité byli jen obyčejní zloději a vrazi... sesype se na vás snůška emotivních výlevů a nakonec i to obvinění z vymývání mozků.“
„Na tohle téma bych rád časem zabrousil znovu, jestli vám to nevadí? Historii mám rád. Ale znáte to – vystudoval jsem za komunistického režimu, a i když sám jsem komunista nikdy nebyl, tak přece jen nějaký guláš v hlavě mám.“
„Rád,“ přikývl bratr Petr.
Zamyšleně si major pohrával se skleničkou a prohlížel proti matnému světlu svíčky.
„Někdy bychom mohli pokračovat i v téhle teologické diskuzi. Neříkám, že máte ve všem pravdu, ale dáváte mi spoustu podnětů k zamyšlení, musím si to všechno nejdřív ujasnit.“
Petr se jen zdvořile uklonil, kteréžto gesto majora opět rozesmálo.
„No ale to hlavní stále nevím! Tak vejdu do kostela a co?“
„No, v podstatě když zůstanete stát u vchodu, tak nic. Všechno to vstávání, sedání a klekání si odbývají ti sedící v lavicích. Jen když zazvoní na zvonky, tak si kleknete. Ostatně, budeme tam spolu, můžete sledovat lidi kolem sebe. Třeba na vás někdo nevraživě koukne, že se nemodlíte, ale toho si nevšímejte. Jsou to jen lidi, a to, že je někdo věřící, automaticky neznamená, že je svatý.“
„Dobře, beru vás za slovo,“ smál se teď již uvolněně major. Snad pomohla i ta druhá láhev, kterou bratr Petr před chvílí otevřel. V této chvíli si mohl za svou prozíravost gratulovat.

16. kapitola: Kterak bratra Petra napadlo, jak zemřel bratr Ondřej.

Ráno se Míle překvapivě velice dobře povedla míchaná vajíčka na slanině, že i major uznale pomlaskával. Zakusoval den starý rohlík, který Míla koupila při ranním sobotním nákupu, připíjel kávu a cítil se velmi spokojeně.
 Večer si s bratrem Petrem ještě chvilku – ale již v přátelském  tichu – poseděli, a major se najednou přistihl, jak se mu venkov začíná líbit. Dokonce skutečně chvíli přemýšlel o tom si zde pronajmout nějaký domeček. A pak se stejně v klidu a tichu rozešli spát, přičemž bratr Petr doháněl breviář, nešpory a kompletář. Ráno pak vstal dřív, aby stihl i ranní modlitbu. Přece jen chtěl církevní hodinky dodržet i v tomto nepředvídaném případě.
 Již během snídaně se celá domácnost chystala na odchod na mši – rodiče si na sebe vzali své nejslavnostnější oblečení, Míla cosi, o čem ona nabyla přesvědčení, že jde o slavnostní oděv, ale kdokoliv s jen trochu estetickým cítěním by možná z té kombinace jupky, kabátku a předpotopního šátku dostal menší šok. Což možná i někteří obyvatelé vesnice i dostali.
 Oba muži se tedy rychle ve svých pokojích pořádně oblékli, aby spěchali za odcházejícími. Venku se ale major zastavil u jednoho koutu zahrady poblíž kadibudky. Stál zde žebřiňák a v trávě zarostlé rezavé zemědělské stroje, snad sto let staré.
 „Máme ještě chvilku?“ zaprosil hlasem i očima.
 Bratr Petr se podíval na hodinky.
 „Ale skutečně jen chvilku.“
 „Chodil jsem okolo toho tu první noc snad každou hodinu. A u Ondřejova bratra na dvoře je podobná skládka. K čemu co slouží? Používáte ty nástroje ještě?“
 Bratr Petr se poškrábal ve vlasech, snad si ještě vzpomene. Za ty roky se mu účel jednotlivých strojů vykouřil z hlavy. Začal od nejjednodušších věcí.
 „Žebřiňák se používá na svážení sena, to je asi jasné. Tady to jsou různé typy radlice, rádlo s radličkou, železné krojidlo půdy, oradlo... To jednoduché rádlo s malou radličkou jen rozrývalo obdělávanou půdu. Železné krojidlo je jeho vylepšením, rozřezávalo vlastně půdu před radlicí a tím usnadňovalo vlastní orání. Tady to je pluh s kolečky a s velkou radlicí, který oře do větší hloubky a zároveň obrací hlínu.“
 Nadechl se a zkontroloval opět čas. Pak přejel očima toto malé muzeum, jež se zde nahromadilo za léta hospodaření jejich rodu, přestože v komunistické době s poněkud omezenými možnostmi a pravomocemi. Asi by měl otci nebo sestře navrhnout, jestli nechtějí některé kousky dát do muzea, aby se tu zbytečně nehromadilo haraburdí. Jak řekl major, takhle je to skládka, zarůstající pěkně rychle kopřivami.
 „Tohle jsou brány na vláčení, aby se rozbily hroudy a z pole vyvláčen plevel, se železnými hřeby. Tomuhle se říká trakař, tamhle vzadu u vjezdu do stodoly řezačka na slámu, tamhle vedle kadibudky rezne válec na válcování pole. Tady to železné kolo se používalo k setí.“
 Bratr Petr se najednou zarazil. Ještě jednou pohledem přejel úrodu zemědělských strojů, připomněl si slova doktora o Vítkově nemoci a opět si sáhl na jizvu na svém čele. Pak zvedl užasle pohled na majora.
 „Já už vím, jak umřel bratr Ondřej!“
 Major se po něm nechápavě otočil od onoho malého muzea a nadzvedl obočí svým naučeným stylem.
 „Ale? Povídejte!“
 Petr zkontroloval čas a pospíšil k brance v drátěném plotu.
 „Řeknu vám to cestou, ale nejdřív vám musím povědět, co mi včera večer řekl Vítkův doktor o jeho nemoci.“
 Skoro vyběhli z branky, aby stíhali mši, ale major se na bratra Petra nyní díval poněkud nazlobeně, že mu něco zatajil. A tak začal bratr Petr udýchaným hlasem vyprávět jak o včerejším setkání se s doktorem, tak o své teorii.

17. kapitola: Kterak major neudělal na mši ostudu.

Do kostela dorazili přesně ve chvíli, kdy ministrant zazvonil a ze sakristie vyšel průvod několika málo dalších ministrantů a kněze. Jak major, tak Petr zůstali celí zchvácení stát vzadu, cesta je přece jen poněkud zmohla, zvlášť poslední úsek, jenž vedl do kopce. Lidé se po nich ohlédli, ale major poslušně napodobil bratra Petra, namočil dva prsty v kropence a pokřižoval se skoro předpisovým způsobem. Snad jen jeho kožená bunda pár lidem vadila a dali to najevo svým opovržlivým pohledem, ale Stanislav si vzpomněl na to, co mu předchozího večera o lidech řekl bratr Petr a necítil se díky tomu nijak trapně.
 Dokonce se dá říci, že ho mše zaujala. Protože naposledy se něčeho podobného účastnil před mnoha lety, kdy vzali s nyní již bývalou manželkou obě dcery na Vánoce na půlnoční, každé řečené slovo mu znělo jako novinka. Když se vyznávaly hříchy a lidé kolem se bili v prsa, přistihl se, že i on sám tak činí.
 Jak se tato vesnická mše pro pár lidí v malém, chladném kostele s nabílenými stěnami, lišila od té tehdejší půlnoční. Tehdy jim dojem rušilo množství opilců, ale i nevěřících, kteří mši neustále rušili přihlouplými výkřiky a mysleli si, kdovíjak nejsou vtipní. Mše se sice snažila mít slavnostní průběh, ale věřící v lavicích chyběli, místo nich se tam sešla skupinka po něčem neobvyklém prahnoucích jedinců. Stejně pak při odchodu – pokud vydrželi do konce – brblali, že šlo jen o velkolepé divadlo a že měli zůstat doma a dívat se na koncert Karla Gotta.
 Místní kněz, drobný mladý mužík s rovněž sedláckou postavou – tedy plný svalů, podsaditý, ne však tlustý, s obličejem prostého venkovana, vyhlížel sice naivně, ale nedala se upřít radost, jež mu jiskřila v očích, když se díval na své ovečky, ani jakési unavené potěšení, že může vést mši. Unavené nejspíše proto, že ho dnes čekají ještě další bohoslužby v okolních farnostech, jak majorovi bratr Petr prozradil, protože v současné krizi co se počtu duchovních týkalo, museli kněží nabrat na svá bedra ještě větší díl zodpovědnosti a úkolů, než jak tomu bylo doposud. A nutno přiznat, že i před tím si zrovna nudou nezívali.
 Major přeletěl pohledem věřící. Někteří se tvářili znuděně, kupodivu nejvíce napínali pozornost někteří mladí lidé, vepředu viděl vedle sebe Petrovy rodiče a za nimi Mílu, zhruba uprostřed seděli Jarka a její manžel, zhroucený do sebe a neochotný se jakkoliv angažovat. V zadní lavici se tyčila hromotlucká postava Vítka, který upřeně pozoroval kněze a seděl rovně jako pravítko.
 Kněz nyní zvedl knihu, všichni povstali a major si liboval, že zůstali stát vzadu, protože se mu podobný tělocvik takto vyhýbal. I když chvílemi si říkal, že nějaký pohyb by ocenil, jelikož chlad v kostele i přes jeho nevelké prostory a spoustu lidí rostl. Pak kněz začal číst:
 „Slova svatého evangelia podle Jana. Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: ‚Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?‘ Ježíš odpověděl: ‚Nezhřešil on, ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.‘
Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: ‚Jdi, umyj se v rybníce Siloe.‘ On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.
Sousedé a ti, kteří jej dříve vídali žebrat, se ptali: ‚Není to ten, kdo tu sedával a žebral?‘ Jedni říkali: ‚Je to on.‘ Jiní pak: ‚Není, ale je mu podoben.‘ On sám řekl: ‚Jsem to já.‘ I řekli mu: ‚Jak to, že se ti otevřely oči?‘ Odpověděl: ‚Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.‘ Řekli mu: ‚Kde je ten člověk?‘ Odpověděl: ‚To nevím.‘
Přivedou toho, který byl dříve slepý, k farizeům; toho dne, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla totiž sobota. Proto se ho farizeové znovu dotazovali, jak nabyl zraku. A on jim řekl: ‚Položil mi bláto na oči, umyl jsem se a vidím.‘ Někteří z farizeů říkali: ‚Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.‘ Jiní naopak říkali: ‚Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?‘ A došlo mezi nimi k roztržce.“
Majora příběh zaujal a přistihl se, jak v duchu pochechtává těm farizejům, kteří chtěli být chytřejší stejně jako někteří majorovi nadřízení a stejně jako oni si evidentně neviděli dál, než na špičku nosu. Kněz pokračoval:
„Řekli tedy znovu tomu slepému: ‚Za koho ty jej pokládáš, když ti otevřel oči?‘ On odpověděl: ‚Je to prorok.‘ Židé nevěřili, že byl slepý a že prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče a nezeptali se jich: ‚Je to váš syn, o němž říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že nyní vidí?‘ Rodiče odpověděli: ‚Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, také nevíme. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe!‘ To řekli jeho rodiče, protože se báli Židů, neboť Židé se již usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto řekli jeho rodiče: Je dospělý, zeptejte se ho!“
Ti mu to nandali, smál se v duchu stále pobaveněji major Stanislav. Příběh ho zaujal a cítil se uvolněný a klidný jako již dlouho ne.
„Zavolali tedy ještě jednou toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: ‚Vyznej před Bohem pravdu! My víme, že ten člověk je hříšník.‘ Odpověděl: ‚Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.‘“
Kdyby to šlo, řval by major smíchy, jak ten prostý človíček dokázal svůj fištrón.
„Řekli mu: ‚Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?‘ Odpověděl jim: ‚Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?‘ Osopili se na něho: ‚Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.‘
Ten člověk jim odpověděl: ‚To je právě divné: Vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči! Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.‘ Odpověděli mu: ‚Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?‘ A vyhnali ho.“
No tedy, to byli pěkně zákeřní hajzlíci, pobouřilo podobné jednání majora.
„Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: ‚Věříš v Syna člověka?‘ Odpověděl: ‚A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?‘ Ježíš mu řekl: ‚Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.‘ On na to řekl: ‚Věřím, Pane,‘ a padl před ním na kolena. Ježíš řekl: ‚Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.‘
Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: ‚Jsme snad i my slepí?‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.‘“
Kněz dočetl, políbil knihu a rozhlédl se po zástupu lidí. Major ani nedutal. Moc se mu líbilo, jak ten Ježíš s farizeji nakonec zametl. Správný řízek, napadlo majora takové úsloví, jež používali na služebně.
„Milí bratři a sestry! Minulou neděli jsme si povídali o Ježíši, že je uprostřed nás i v malém rodinném kruhu – pokud ho pozveme! Mnozí z nás sice chodí v neděli do kostela, ale ve všední dny se jim modlit nechce, čas věnují jiným věcem, a tak s nimi ani Ježíš nemůže být. Ale jak vidíme, Ježíš přijde i za tím, který sedí u cesty – a nevolá ho! Kolik z nás sedí u cesty s polámaným svědomím, ale nejenže na Ježíše nezakřičí, aby je uzdravil, oni ho nechají přejít, a kdyby k nim přišel, odeženou ho jako šarlatána. A přitom nám nedělá problémy věřit každý den horoskopu novinách, zázračným pilulkám na hubnutí, kartářkám nebo i některým léčitelům. Když je nám ouvej, jdeme právě za nimi. A přitom láska Boží, která se projevila v Ježíši, nám přijde neskutečná, fantastická a bláhová.
Zanedlouho budeme slavit velikonoce. Kdo z vás má tu potřebu, ať se smíří s Ježíšem ve zpovědi. Ale hlavně Ježíše samotného vpusťme za dveře našich bytů a nenechávejme ho stát venku. Možná, že nám chce nabídnout pomocnou ruku, uzdravit nás, ale nemůže k nám přijít. Amen.“
„Pán Bůh zaplať,“ ozvalo se sborem.
Bratr Petr si najednou povšiml, jak má Vítek hlavu v dlaních. Že by se ho dotkla slova o uzdravení? Major ale visel očima nadšeně na knězi. Jasné, stručné kázání k věci, to se mu líbilo. Kolikrát se účastnil všemožných porad, jejichž jediným výsledkem po několika nudných hodinách bylo, že se sejdou znovu a věci opět proberou a naplánují?
Mše pokračovala prosbami a přinášením darů, přičemž major zcela zapomněl, že se při takové příležitosti v neděli vybírá, a tak začal hledat peněženku až v poslední chvíli, kdy se blížil jeden z ministrantů s košíkem. Pak navíc nahmátl jen dvousetkorunovou bankovku, tak ji obětoval, i když mu tak velký peníz přišel líto. I ministrant se na majora udiveně zahleděl, ale jen na chvíli, aby to nevypadalo nezdvořile, a pak nadšeně pelášil do průvodu k oltáři.
Pak začalo proměňování a bratr Petr musel vždy šeptem majora upozornit, kdy se bude klekat. A Stanislavovi to nedělalo žádné obtíže, protože se za prvé zahřál, a za druhé se mu tahle mše líbila stále více. Oproti tomu, s jakými obavami na ni šel, se dalo hovořit o příjemném překvapení.
Když šli všichni k přijímání, mohli spolu major a Petr prohodit pár slov.
„Myslíte, že bychom mohli poprosit Jarku a jejího manžela, aby zde zůstali? A Vítka? Je tady vůbec možné zůstat?“
„Poprosím po mši kostelníka, jestli bychom si nemohli sednout do lavic a probrat to.“
Major přikývl. Jen doufal, že bratr Petr má pravdu a že by pak tedy pohovor s těmito třemi nešťastníky nemusel být dlouhý, stačilo by vršit před ně fakta. Některá by si museli, pravda, ještě ověřit, ale v podstatě neměl major důvod s teorií bratra Petra nesouhlasit.
Ten se právě vracel od přijímání, poklekl a pomodlil se. Pak se modlitby ujal i kněz, v ohláškách připomenul křížovou cestu i svátky týdne a příští neděli, a nakonec mohutným požehnáním se s nimi rozloučil.
Lidé začali vycházet ven. Vítek stále seděl ve své lavici jako kdyby zhroucený do sebe, a tak se k majorovi a Petrovi nejdříve přiblížili Jarka s manželem. Všimli si obou v poslední chvíli a v jejich tvářích se v té chvíli dalo číst cokoliv, jen ne křesťanská láska. Major nenápadně vytáhl svou placku, tedy odznak a kývl hlavou, aby zůstali stát u sloupu s nimi.
Oba vykulili oči, Jarka díky tomu vypadala již skutečně jako malé, připitomělé prasátko, ale poslušně se zařadili ke sloupu, který okupoval major a bratr Petr. Jarka se po chvíli vzpamatovala z mírného šoku a evidentně začala vymýšlet, jak ze situace pro ně nepříjemné vybruslit. Vrhala nepřátelské pohledy směrem ke Stanislavovi, zatímco její muž odevzdaně stál a věsil ramena a klopil oči.
Bratr Petr si všiml kostelníka a šel s ním domluvit možnost, aby zde v kostele mohli zůstat o chvíli déle. Stáli u sochy kousek od Vítka a ten je asi uslyšel. Zvedl pomalu, velmi pomaličku hlavu a podíval se co nejvíce možná nenápadně jejich směrem. Pak se otočil a podíval se dozadu k východu, kde si nemohl nevšimnout, jak u sloupu čekají major a Vítkova sestra s manželem.
Následující události proběhly velmi rychle, takže překvapily všechny okolostojící a než získali ztracenou rovnováhu, uběhlo několik dlouhých chvil.
Do té doby přespříliš laxní Vítek se najednou vyhoupl jedním skokem z lavice, docela ladným obloukem ji přeskočil a vyběhl nikoliv k východu z kostela, ale k oltáři. O Vítkově víře svědčilo, že i v tomto spěchu nezapomněl před oltářem pokleknout a poklonit se, byť na prchavou sekundu. Pak však vběhl do sakristie, kde málem porazil ministranty i kněze, a vyběhl úprkem ven z kostela.

18. kapitola: Kterak Vítek běžel jako o život.

Vítek vyběhl z kostela a bez rozmyslu utíkal dolů směrem k jejich statku. Nedíval se pod nohy a občas klopýtl, ale zoufale utíkal dál a dál, vyvažoval někdy i v poslední chvíli před pádem, někdy tělo šlo napřed před nohami, ale vždy Vítek svou nestabilitu nějak ustál a běžel dál.
 Vítek utíká kolem překvapených tváří vesničanů, jež mu splývají v jeden proud, doběhne na konec ulice, rozrazí vrátka k jejich stavení, ale utíká dál, přes dvorek, kde se to stalo, dozadu kolem chlévů, kotců a kurníku k zahradě, probíhá další brankou a utíká teprve se probouzející travou, sem tam se otře o nějaký strom, krev mu buší v žilách i ve spáncích, začíná se potit, ale běží dál, vzpomíná na slova kněze, abychom vpustili Ježíše a nezavírali mu dveře, pak sem najednou vpluje myšlenka, zda by neměl vylézt na strom a zůstat někde v korunách, ale ne, netrpělivost ho žene dál a dál, nedokázal by vydržet v nečinnosti déle než několik sekund, celé tělo mu vibruje napětím, strachem, skrývanou nervozitou, celou tu dobu cítil, že takhle nemůže dál, ani se ještě nestihl vyzpovídat, a zatímco se myšlenky chaoticky střídají, on běží dál, jedna noha pravidelně střídá druhou, sem tam došlápne na drn, zabolí ho ta stará rána v kotníku, ale žene se kupředu, vlastně ani neví kam, vlastně ano, doběhl na konec zahrady k potůčku, kde si občas hrávali s tehdy malým bratrem Petrem, vlastně spíš si z něho dělali legraci, protože byl o hodně mladší než oni, ano, vzpomíná si dokonce, jak tady svedli jednu velkou bitvu, v níž hrály roli drny, ale teď přeskočí ten malý potůček a běží dál do polí, za sebou slyší nějaké volání, ale ne, neohlédne se, nemůže, nechce.
 Těžce oddechuje, plíce se začínají bouřit proti veškeré té nečekané námaze, ale Vítek má trénované tělo, vždyť na poli se nikdy neuléval, při žádné práci, vždy trpělivě a bez řečí pomáhal otci a kdysi i bratrovi, sestra a její muž jim nikdy moc nepomohli, spíše jim šlo jen o ty výnosy a všechno, co sklidili, si křečkovali domů k sobě, ostatně právě proto otec souhlasil, aby šli do toho malého domečku u hasičské nádrže, nějak zrovna Jarku nemusel, a že jeho manželka, Vítkova matka, se rozhodla nakonec žít dole ve vsi, bylo dáno jen tím, že Jarka měla televizi, a on, Vítek, ne.
 Cha, směje se pro sebe Vítek, jak se prodírá strništěm, které po zimě vytrvalo  a potřebuje proorat, nu, snad na to bude ještě kdy, ale spíše ne, je to k vzteku, ale pak si vybaví poslední myšlenku a zase se směje, cha cha, jak ho vlastní matka prodala za nějakou hloupou bedýnku, ale konečně, lepší vztah měl vždy s otcem, jemu ležely na bedrech starosti o všechny polnosti, a i když otec hodně kouřil, jak šlo o pole, neznal spánku ani odpočinku a snažil se, jak se dalo, tohle Vítek zdědil po něm a práce na poli miluje, i když jde spíše o řeholi, jo, všichni ti mniši z jejich vesnice kdyby si to zkusili, nějaký klášter, kde nemusejí nic dělat, je ve srovnání s tímhle procházkou růžovým sadem, říká si trpce Vítek, a myšlenky mu stále dál skotačí, zatímco tělo získalo jakýs takýs rytmus, Vítek netuší, že uběhl už skoro dva kilometry, probíhá stále ještě strništěm, sem tam ošklivě došlápne na nějaký trs nebo klas, ale nic si z toho nedělá, běží dál.
 Běží dál, utíká, utíká jako o život, uvědomí si najednou, a pak mu dojde nesmyslnost jeho počínání, běžím jako o život, o život? O jaký život?!! Chce se mu křičet z plna hrdla a v té chvíli opět začne drobně mžít a stejně jako včera mu vítr rozmazává kapky nebo snad slzy po tváři, Vítek ještě stále běží, ale zpomaluje, o život skutečně neběží, najednou začne vzlykat za běhu, ale za běhu se těžko pláče, a tak uvítá starou polní cestu, kdoví jak starou, snad pár set let, kousek odtud je rozcestí, malá boží muka upomínající poutníky na Boha a Ježíše, je zde i starodávný milník a zchvácen k němu Vítek doběhne, prudce oddechuje, skloní se, ruce omotá kolem kotníků a dýchá prudčeji, než by čekal, ale hlavně pláče, drobný déšť mu mokří vlasy a on se najednou prudce vzepne, zvedne se snad celý k nebi a zoufale zakřičí: „Proč já?! Proč právě já?!!“
 Slyší sám sebe, ale žádný hlas mu neodpovídá, zoufalost ho již zplna překonala a Vítek cítí svou neschopnost, své opuštění, svou samotu, ano, je sám, snad sám proti celému světu, protože nic už není, jako bývalo, a nic už nebude, vše končí, bude se s tím muset smířit, snad dnes, snad později, i když by moc rád slyšel Boží hlas, a právě v té chvíli najednou déšť ustane, jako když utne, mezi mraky se ukáže jen úzká škvíra v podobě trojúhelníku, a touto mezírkou si prorazí cestu sluneční paprsek, který běží nyní místo Víta, ne, utíká, a zasahuje ho zplna do tváře, suší mu mokré tváře, a sluneční světlo se kolem Vítka rozlije v tak podivném jasu a tetelení, že rozostří celou krajinu a Vítek najednou vidí pole, louky a lesy, ale někde jinde, protože tady cítí naprostý klid, naprostou svobodu, ale i lásku, cítí, že je mu odpuštěno a že zde bude moci nadále obdělávat půdu, navěky, pro chválu Boží, světlo je stále zářivější a Vítek padá na kolena do mokré trávy u cesty, děkuje Bohu a současně se mu omlouvá, a už začíná být klidný a vyrovnaný, už ví, ano, kvůli němu se stal tenhle zázrak, jenž by druzí označili jen za nějaké divadlo přirozených přírodních efektů, ale Vítek ví, že tentokrát Bůh sestoupil k němu a mluví k němu, ano, díky ti za to, teď již vím, jak dál, šeptá Vítek, a světlo poznenáhlu pohasíná, slunce se opět schová do mraků, ale Vítek má již jasno, a tak povstane, hlavu stále skloněnou, otočí se dozadu k přibíhajícímu majorovi a bratru Petrovi, vidí, jak jsou oba zchvácení, což ho nyní mírně pobaví, usměje se a ně a řekne:
 „Už vám můžu říct všechno, bylo mi odpuštěno.“
 A zatímco major nevěřícně zírá na pronásledovaného, který se překvapivě po tom dlouhém útěku tak najednou nečekaně zničehonic přiznává, bratr Petr, který ještě zahlédl odlesk toho nepřirozeného světla, jež nepocházelo z tohoto světa, a přitom využívalo jen běžných přírodních zákonů, zdá se chápe a usměje se na Vítka a říká latinsky, protože latinu používá jen při zvláštních příležitostech:
 „Deo gratias!“
 A Vítek ví, že bratr Petr tuší, a tak se všichni vydají mlčky zpět ke statku, musejí ujít celou tu cestu pěšky, ale již pomalu, nespěchají, major stále vykolejený a nechápající, co se děje, přemýšlí, jestli bratr Petr a Vítek nejsou nějak smluveni, ale pak musí na základě logických důkazů tuto teorii zavrhnout, takže ji zavrhne a raději se nesnaží pochopit, jaké divné a zvláštní pouto mezi těmito dvěma věřícími muži vzniklo, protože on, major, věřící není a těžko asi pochopí, i kdyby hodně chtěl.
 Už vůbec pak nerozuměl tomu, když sice vysoký, ale stejně o hlavu menší bratr Petr položil Vítkovi ruku kolem ramen a spiklenecky zašeptal:
 „A to příští neděli bude evangelium o vzkříšení Lazara!“
 A tak ono podivné trio ve třetí neděli postní, dvacet sedm minut po poledni, dorazilo na statek, kde nyní vládl Vítek jako nějaký dávný kníže, poslední svého rodu, což znamenalo klíč k řešení celé záhady.

19. kapitola: Kterak se Vítek přiznal a celou věc i smrt bratra Ondřeje objasnil.

Zavedl je do svého staromládeneckého bytu, vlastně jedné velké místnosti s postelí u kamen, na nichž si vařil, u okna stál velký dřevěný stůl a hrubě ohoblované židle, kam si všichni sedli a již v klidu a bez napětí uvařil Vítek kávu, o níž uznale musel major poznamenat, že skutečně lepší nepil. Pravda, v určité chvíli mu prolétlo hlavou, zda je Vítek nechce otrávit, když se chová tak klidně, ale dobře sledoval jeho pohyby.
 Majorovi se líbilo, že zde, na rozdíl od bytu Petrových rodičů, není okno jen jakýmsi průzorem, ale skutečně velkýma moderním kouskem a součástí domu, takže dovnitř vpadal dostatek světla, i když obloha stále vládla jen a jen šedými mraky. Občas zabušilo pár kapek na sklo, ale hned vše zas přestalo.
 Protože neobědvali, rozdělil mezi ně Vítek svou porci uzeného masa, již ráno připravené brambory nabídl hostům a sám se spokojil s pořádným krajícem chleba. Během jídla nemluvili a majorovi ta scéna připomněla jeho oblíbené detektivky od Rexe Stouta, v nichž tlusťoučký detektiv Nero Wolfe nikdy se svým asistentem Archie Goodwinem neprobíral případ u jídla.
 Vítek neměl puštěné ani rádio, televizi neměl, a tak jen zvenku slyšeli sem tam kdákání slepic, nesmělé zakokrhání zmateného kohouta, ale jinak panovalo ticho. Ne nijak tíživé, ale takové, které majorovi připomnělo jiný zážitek.
 Tehdy jeli s manželkou a dcerami na návštěvu Punkevních jeskyní a Macochy. Stalo se to právě při prohlídce jeskynního komplexu, kdy je průvodce zavedl do nejstaršího jádra a nečekaně zhasl světlo. Do ohromeného ticha pak poznamenal:
 „A takto to zde bylo před několika miliony let...“
 Náhle na ně padly všechny ty věky, masa kamene, tma a ticho. A do něho zazněl hysterický dívčí výkřik, a tak průvodce hned rozsvítil a zrušil kouzlo, následně hned návštěvníky vyvedl ven. Když si venku dávali spolu cigaretu, svěřil se majorovi, že občas se taková věc přihodí – někteří lidé nedokážou vydržet to ticho, věky, vědomí lidské konečnosti v nekonečnu.
 Dojedli a Vítek se pochlubil vlastní rukou dělanými buchtami s povidly – a kupodivu se mu povedly a výtečně chutnaly. Až majorovi s bratrem Petrem přišlo trapné, že nyní u kávy budou muset vyslechnout Vítkovu zpověď, z níž mnohé buď věděli, nebo alespoň tušili.
 Vítek věděl, že čekají, až začne on sám, ale nějak netušil, jak začít. Pak si řekl, že bude asi nejlepší vzít vše od začátku. Zamyslel se, odkud tedy začít a pak tichým hlasem zahájil své vyprávění:
 „Narodil jsem se tady a když jsem začal dospívat, neznal jsem nic jiného než tady ta pole, a musím říct, že makat na nich od třinácti čtrnácti let s otcem a bratrem mi nepřišlo jako nějaká zábava. Nudilo mě to, pořád stejný stereotyp – na jaře vláčet, orat, sít, chodit na koukol a buřinu, v létě zalévat, když bylo velké sucho, pak sklízet, mlátit, připravit pole na zimu – a co z toho všeho? Trochu zrní, mouky, vlastní chleba, prodalo se hrozně málo, a stačilo to jen tak tak uživit grunt.
 A tak jsem utekl, sice jen do Třebíče, ale pro mne to bylo velkoměsto. Naspořil jsem si pár korun, tak jsem se mohl chvíli chovat jako pán, ale samozřejmě, znáte to, peníze rychle utečou, a najednou zase práce volá. Odjel jsem do Prahy, tam prý je větší šance se uchytit v nějaké dobře placené firmě, ale mladý sedmnáctiletý kluk, který umí jen dělat na poli, ten se tam míjí povoláním.
 Takže jsem se přidal k nějaké partičce, přespávali po nádražích, na Florenci, na Smícháči, chodili si pro drogy na Národní – to je vám, poslyšte, zajímavá věc, kousek od stánku mamonu, od obchodního domu, na takovém náměstíčku, seženete drogy, klidně si je můžete na veřejnosti píchnout a nikdo se ničemu nediví. Asi právě tenhle šok, když jsem viděl ten rozpor na místech pár metrů od sebe vzdálených, mě donutil přemýšlet. Ale stále jsem neměl odvahu se sebou něco dělat. Nakonec našla parta nějaký polorozpadlý barák ve Střešovicích, dojížděli jsme tam, to víte, žádná sprcha, WC jen venku, žádný komfort, elektřina načerno, dokud nám na to nepřišli.“
 Vítek evidentně tuhle etapu svého života chtěl mít co nejdřív za sebou. Major jen přikyvoval, protože Vítkův příběh se podobal tisícům jiných příběhů, a devadesát devět procent z nich mělo stejný závěr – mrtvolu toho mladého, u něhož někdy seděl věrný pes, zatímco kamarádi zdrhli...
 „Nevím jak, ale právě tam mne našel bratr. Přijel mě zachránit, ale samozřejmě jsem se nedal, už z principu, i když jsem uvnitř hodně toužil se z toho koloběhu a v podstatě také denního stereotypu dostat. To rezignujete úplně na své já, na sebe sama, jste jen chodící kus masa, jehož jediným cílem je někde vyžebrat pár korun na rohlík, polívku, pivu, když berete drogy, tak na nějaký fet, a přežít nějak do dalšího, stejně pustého dne.“
 Vítek si přejel rukou rozcuchané a stále ještě vlhké vlasy. Díval se někam do neznáma.
 „Chodil za mnou denně, někdy jen stával poblíž a ani se nesnažil mne kontaktovat. Pak se objevoval s nějakým mnichem. A jednoho dne jsem prostě ztratil nervy, šel k nim a odešel s nimi. Pokorně, jako ovce. Ale už jsem skutečně dosavadního života měl plné zuby.“
 Major uznale našpoulí rty. Málokdo se z toho koloběhu dostal. Znal pár případů lidí, kteří sice odešli z této komunity, začali pracovat, různí lidé jim pomohli najít si bydlení... a do roka a do dne se vrátili zpět, aby zase vysedávali celý den na obrubníku u hodin na Florenci, popíjeli pivo a vymyšlenými historkami se snažili pumpnout kolemjdoucí.
 „Nějaký čas jsem zůstal v klášteře a teprve tam jsem poznal, co obnáší tvrdá řehole. Dělal jsem zadarmo u nich na zahradě a kupodivu mě to začalo bavit, najednou jsem měl smysl života. Smířil jsem se s bratrem, který k tomuto řeholnímu životu bohužel tíhnul už tehdy...“
 Uvědomil si, jak ohodnotil touhy svého bratra, pátravě se na oba posluchače zadíval, ale pak sklonil hlavu ke svému šálku a pokračoval:
 „Pak jsme odjeli zpátky k rodičům a najednou jsem svého otce pochopil. Začal jsem milovat tuhle půdu, tuhle zem, viděl jsem staré zvyky, určitou kulturu, těžko se to dá popsat, ale když vyrůstáte v nějakém prostředí, všímáte si různých zvyklostí, chování lidí, drobností, co vám třeba předtím unikaly.“
 Jak moc by chtěl, aby ho chápali! Kývl na bratra Petra.
 „Ty jsi tady vyrůstal, tak asi víš, o čem mluvím. Ale jak to vysvětlit – vám?“ obrátil se Vítek na majora. Ten si uvědomil, že se vlastně ještě nepředstavil a naklonil se přes stůl s napřaženou rukou:
 „Major Stanislav,“ řekl s mírnou omluvou v hlase a jemným pokrčením ramen.
 Vítek s úsměvem přikývl.
 „Ale ani tak nevím, jak to všechno přiblížit vám. Jde o jakýsi pocit sounáležitosti, který se dnes vytrácí, vždyť máme tu globalizaci a tak přece. Rozdíly mezi národy se stírají lidové zvyky a masopust a hody, to zaujme snad jen jako exotické lákadlo, a ne něco, co vám tryská z duše, na čem jste se podílel, co vás spojuje s mládím a přináší nostalgické vzpomínky, pocity, ale třeba i splín z prvních nenaplněných lásek...“
 Major kupodivu Vítkovi dobře rozuměl, i když samozřejmě lidové zvyky a tradice ho míjely velmi zdaleka. Natož návštěvy kostela, vyjma těch půlnočních mší.
 „Najednou jsem pochopil smysl práce na poli, vesnického života, víry i Božího vedení. Ve srovnání s mým předchozím životem jsem žil naplněný, i když pro někoho stereotypní život. Víte, pochopil jsem, že život je vždy stereotypní. I kdybych byl milionář a jezdil po světě, začalo by mne to brzy nudit stejně jako vysedávání na Florenci. A tak jsem si říkal, když už stereotyp, ať má nějaký smysl.“
 Na chvíli si vydechl a všichni využili přestávky, aby se napili, jen major navíc přidal další buchtu, takže Vítek pobaveně vstal a donesl celý plech, z něhož naskládal na talířek další kousky. Všichni vyrušení uvítali, protože se evidentně chýlilo k poslednímu dějství a nějak nikomu z nich se do toho nechtělo.
 „Abych to zkrátil. Proto mi od bratra už tehdy přišlo jako zrada, že se nakonec rozhodl pro řeholní život a odešel. Na to téma jsme se mnohokrát bavili a já mu řekl svůj názor. Totiž že sám mne sem přivedl zpět právě proto, abychom se společně dál starali o dědictví, o otcův a matčin majetek.“
 Složil dlaně na kolenou a sklonil hlavu.
 „Pro mne má tohle dědictví generací svůj význam, když si přečtete Starý zákon, tak už Kain a Ábel obdělávali pole, je to prostě dar od Boha, pokud to tak můžu říct. Pochopil jsem to sice pozdě, ale přece. A díky svému bratrovi! Který ale pak zradil a odešel.“
 Bratr Petr si odkašlal.
 „Jak mohl zradit? Bůh má přece pro každého svůj úkol, tak není možné ho zradit, když člověk jeho volání vyslyší.“
 „Ale jeho místo přece bylo tady!“ oponoval s lesknoucíma se očima Vítek. „Tady je pokračování rodu.“
 „Tak si přece mohl myslet, že to zajistíš ty.“
 „No jo,“ sklonil Vítek opět hlavu. „Já vím. Jenže věci se změnily.“
 Major se nenápadně pod stolem podíval na hodinky a vložil se do debaty.
 „Takže jste na něho při poslední návštěvě tlačil, aby tady zůstal? A už se do konventu nevracel?“
 Tentokrát to byl bratr Petr který majora sjel pohledem, ale Vítek se kupodivu majorových slov chytil.
 „Samozřejmě. Vžijte se do mé situace – ne a ne najít pravou ženu, protože dnes vám na grunt nikdo nepůjde, holky by raději pryč, do velkoměsta, co nejdál od vesnice, někam, kde jsou supermarkety a hypermarkety a ruch a kina a divadla a krámy s moderním oblečením a klenotnictví a šminky... A i kdyby nějaká nechtěla pryč, tak zase ne každá je věřící nebo by ráda pracovala na poli... Někdy v noci jsem zoufalstvím nespal, zatínal pěsti do deky a ptal se sám sebe, jak tuhle věc vyřešit, když jsem se polí a statku nechtěl vzdát.“
 Nevědomky zatínal stejně pěsti do houně na židli, na níž seděl.
 „Já vím, že moderní svět směřuje jinam, že lidé z vesnic naopak odcházejí, zemědělci nemají odbyt ani pořádné příjmy, ale říkejte si o mně, že jsem snílek, bloud, fantasta, ale podle mne někdo musí na těch vesnicích zůstat, musí v tomhle všem pokračovat, aby jednou naše děti dokázaly mít úctu před lidskou prací, aby měly kam se vrátit, až zjistí, že město jejich touhy nenasytí!“
 Najednou vypadal jako nějaký ohnivý kazatel, ale jeho nadšení zase rychle vyprchávalo, když si uvědomil, že nyní musí svěřit svým hostům tu nejdůležitější část.
 „A pak umřel otec. Jarka s manželem o statek nemají zájem, leda by ho výhodně prodali. Navíc asi víte, co mi řekl doktor, přede mší mi říkal, jak jste se potkali,“ pokývl hlavou směrem k Petrovi.
 „Mám rakovinu a umírám. Mohl bych se léčit, ale to by tady zašlo ladem. A já se o pole chci starat do poslední chvíle.“
 Zamyslel se a jako by návštěvníky přestal vnímat, obrácen kamsi do sebe. Major si lehce odkašlal a vytrhl Vítka z přemýšlení.
 „Jistě, ano, omlouvám se. Není to pro mne lehké.“
 „To je jasné.“
 „Prostě, když bratr chtěl po jednání u notáře odjet, když ho ani dědictví nezadrželo a vzdal se jej, domluvil jsem se s Jarkou a jejím manželem, aby nás odvezli zpět. Mysleli, že je to Karlovo přání, netušili, že jde vlastně,“ chmurně s usmál, „o únos.“
 Napili se všichni opět skoro současně a jako tradičně si navrch dal major nějakou tu buchtu.
 „Bratr se samozřejmě rozčiloval, musel se vrátit do kláštera do určité doby, ale protože seděl na korbě, neslyšel jeho protesty nikdo, a tady ve vsi už mi to bylo jedno. Vzal jsem ho na pole a ukázal mu je, každou chvíli se muselo probudit ze zimního spánku a čekalo na zorání... Karel mě chápal a stejně jako ty se mne snažil přesvědčit. Ale já mu zase vysvětloval jeho povinnosti vůči tomuhle gruntu, vůči otci.“
 V této chvíli Vítkův hlas velmi ztichl, sklopené oči pozorovaly upřeně díru na ponožkách svého majitele, slova vycházela chvíli překotně, pak zase staccato.
 „No jo, no,“ povzdychl si. „Pohádali jsme se, přece jen se strašně rychle rozčílím, nemám moc klidnou náturu. A jak jsme stáli u toho nářadí, on je dotud na pole nejlepší výhled, tak jsem ho chytil za rameno, aby se tedy jako podíval, ale přehnal jsem to, neznám v té chvíli zlosti svou sílu, a Karel se mi pokusil vytrhnout...“
Nádech a výdech.
„A zakopl a upadl... hlavou přímo na sazečku. Jenže všechno viděla Jarka i její manžel, však nás sem dovezli. Nepletli se mezi nás. No, a Jarčin manžel, ten k ničemu není, jen tam stál a koukal. Ze mě vám v té chvíli hned zlost vyprchala, vrhl jsem se k němu, krev tekla proudem. Jarka začala ječet, a že jedeme hned zpátky do Třebíče do nemocnice. Zkoušeli jsem Karlovi puls, jestli dýchá, snažil jsem se mu ránu nějak převázat, no, chirurg by ze mne nebyl, ale plátna jsme moc neměli a krev stále tekla, Karel byl bledší a bledší. Jel jsem s ním na korbě, ale než jsme dojeli do Třebíče, bylo nám všem jasné, že je mrtvý.“
Vítkovi začaly opět téct z očí slzy a snažil se je mermomocí utírat rukávem s výsledkem velmi pochybným.
„Lekli jsme se, manžílek dokonce dostal hysterický záchvat, tak jsme ho tam nechali v nějaké hospodě a on se snad během pěti minut totálně opil, a pak Jarku napadlo, že když nemůžeme do nemocnice, protože by se ptali, jak se to Karlovi stalo a byly by jen problémy, že prostě ty problémy přenecháme někomu jinému. Takže jsme se v té rachotině skutečně vydali do Prahy, ono už bylo navečer, takže jsme dojeli někdy před půlnocí, ale i když jsem ze svého pražského pobytu věděl, kde Karel patřil do kterého kláštera, stejně jsme jezdili po Praze ještě hodinu, než jsme to našli a než jsme projeli všechny ty jednosměrky a boční uličky. Řeknu vám, my to jeli o půlnoci, ale nechci vědět, jak to vypadá přes den!“
Major si zapisoval horlivě do svého deníčku.
„A jak jste dostali tělo přes zeď?“
Vítek si stoupl v celé své kráse, div se nedotýkal hlavou dřevěného stropu.
„No vždyť se na mě podívejte! Stačilo se pořádně nahnout a zapřít. Ale samozřejmě, Karlovo tělo nebylo nijak lehké, chvilku to trvalo. Samozřejmě jsme měli strach, aby nás nikdo neviděl. Ale zase na druhé straně, nic jsme nekradli, spíš přidávali,“ dodal s příměsí černého humoru.
„Pak jsme jeli zpátky, já řídit neumím, tak to všechno odřídila Jarka, ta když se zatne, tak s ní nikdo nehne.“
„Všiml jsem si,“ utrousil major a zase si něco psal.
„Cestou jsme ale stejně na nějakém odpočívadle odstavili auto a vyspali se trochu v kabině. Jarčina manžela jsme našli spát na lavičce u nádraží, už začínalo svítat, a jeli jsme domů. Vlastně nás nikdo neviděl, nikomu nepřišlo divné, že jsme byli celý den a noc pryč...“
Rozprostřel ruce na stole dlaněmi nahoru.
„A to je vlastně vše,“ dodal zbytečně, prohlížeje si ruce a hlavně se soustředící na čáru života na levé ruce, která končila někde v půlce mezi kořeny prstů a zápěstím.
„To vás netrápilo svědomí?“ zeptal se udiveně bratr Petr, i když chápal, že konečný soud a řešení bude mít na povel někdo jiný.
„Jarku vůbec, stejně Karla nikdy neměla moc ráda, navíc je takhle blíž k získání gruntu. Ten její chudinka nic neví, kam jsme jeli, jen něco tuší. Pořád se jen lituje. Mně samozřejmě trápí svědomí neustále. Vždyť jste viděli, že jsem nešel ani k přijímání.“
Teprve nyní si bratr Petr uvědomil, že je tomu skutečně tak, a že na tuhle okolnost zapomněl, protože s majorem probírali možnosti, kde si s podezřelými po skončení mše popovídat.
„Budu muset ke zpovědi, ke generální zpovědi. Dokud je čas.“
Neupřesnil, zda myslí dobu do velikonoc, nebo se bojí zatčení či něčeho neodvolatelnějšího. Major se zvedl, židle zavrzala a narušila posvátné ticho té chvíle.
„Ehm,“ zaklapl Stanislav notýsek, „Budu vás muset poprosit, asi zbytečně, abyste neopouštěli vesnici. Ani vy, ani Jarka a její manžel.“
Vítek pokýval hlavou. Vypadal zhrouceně, ale ve tváři měl jistý výraz osvobození.
„V pondělí sem pošlu okresní policii, aby vás vyzpovídali do protokolu, budete ho muset pak podepsat. A Jarče asi ještě důrazně vysvětlím, že by měla svou výpověď také podepsat a nedělat fóry, protože jí stejně nic moc nehrozí.“
„A mně?“ zvedl hlavu Vítek.
„To bude záležet na soudci a jestli proti vám bude vzneseno obvinění. Ale to asi bude. Nemělo by to však být nijak strašné, nebojte se.“
Vítek se také zvedl, podal majorovi ruku a ten ji překvapeně přijal. Potřásli si rukama o něco delší dobu, než radí zdvořilost, dokonce major proti svému zvyku druhou dlaní přikryl Vítkovu, aniž tušil že kdyby byl biskup, má podobný způsob potřásání rukou jistý specifický význam. Petr se usmál. Kdyby jen major tušil.
Rozloučili se v tichosti a s poděkováním za pohostinnost.
Když kráčeli směrem ke kostelu, zeptal se bratr Petr majora, jak odhaduje trest pro ty tři viníky.
„Po pravdě to skutečně nebude nijak hrozné. Neúmyslné zabití, možná dokonce jen neposkytnutí pomoci, záleží, jak budou vypovídat Jarka a její muž. Jestliže šlo o nehodu, platí ta druhá obžaloba. Jistě, převést tělo mrtvého není trestné, trestným je nenahlášení celého incidentu. Viděl bych to tak maximálně na rok podmíněně, pokud vůbec.“
„Jak to myslíte, pokud vůbec?“
Major se zahleděl do temných mraků nad věží kostela.
„Jestliže je Vítek skutečně smrtelně nemocný, může se podle zákona celý případ stornovat. Samozřejmě pro Jarku tohle neplatí, ale ta je jen spoluviník...“
Mávl nešťastně rukou. Čekal v tomto nesmyslném a podivném případu nějaké spory o majetek, ale ne podobného rozsahu a typu. Když teď měl řešení za sebou, přestal kombinovat různé možnosti a varianty a v hlavě měl příjemné prázdno.
Došli ke kostelu, který již dávno kostelník zamknul, a major se opřel zády o zeď. Ocenil by nějakou lavičku, ale na tu zde zapomněli. Ulice zely prázdnotou, všichni po dobrém obědě doma vyspávali. Vítr se prohnal stále ještě holými větvemi stromů, spadlo pár kapek a ve vzduchu šlo cítit vůni probouzející se hlíny z polí. Major tupě zíral před sebe a nevnímal, že bratr Petr stojí poblíž uprostřed silnice a neví, co dělat, a tak z nudy kopal do kamínků.
Ani jednomu nebylo do řeči. Pak se nečekaně odlepil major ode zdi.
„Nic, pojedeme, popovídáme si cestou. Snad nám vaši rodiče nebudou mít ten odjezd za zlý. A samozřejmě sestra Míla,“ dodal škodolibě.
Rodiče se při loučení usmívali, stejně jako při prvním setkání, a Míla si částečně majora udobřila velkou porcí buchet, jež sice sama pekla, ale povedly se jí.
Vesnici opustili sedmnáct minut po patnácté hodině a bratr Petr smutným zrakem hltal jejich stavení, náves, a ocenil, když před zámkem major přibrzdil, aby se mohli oba alespoň očima rozloučit.

20. kapitola: Kterak se smutně vraceli domů.

Tentokrát mlčeli celou cestu, než dojeli na dálnici. Major mechanicky řadil, ani se nesnažil nijak předvádět. Když se zařadili mezi množství aut, vracejících se z víkendu do hlavního města, major nadhodil:
 „Úplně jiný svět, co?“
 Petr pochopil, že nemyslí tuhle kolonu vozidel.
 „V současnosti asi ano. Před pár dny jste se divil, že v klášteře používáme mobily a internet. A přitom pár desítek kilometrů od vás někteří lidé nemají ani mobil, ani internet, dokonce ani pořádné auto, a přemýšlejí a žijí stejně, jako jejich otcové a dědové. Ne z nějakého plezíru nebo módní new age nebo Haré Kršna vlny, ale pro ten pocit sounáležitosti.“
 „No jo, máte pravdu,“ zabručel neochotně major a snažil s vypadat, že soustředně pozoruje provoz před sebou. A pak to přiznal, prostě z něho ta věta vyhrkla, až se Petr zatvářil překvapeně. „Je mi toho Vítka fakt líto.“
 A přeřadil na čtyřku, jelikož se před nimi otevřela cesta a počet aut se snížil. Chvilku takto šustili večerem, který se kolem nich snášel a za okny se sem tam objevovaly vzdálené domy nebo stromy, vlastně spíše již jen jejich tmavé obrysy.
 „Můžu vás ještě pozvat na večeři?“ ozval se snad až nesmělým hlasem major Stanislav. Na Petra se přitom nepodíval, sledoval stále upřeně dálnici a červená světla vozů před ním.
 „Budu rád,“ odvětil bratr Petr.
 Major jen přikývl a od té chvíle se jen poohlížel po poutačích podél dálnice, až nakonec se rozhodl pro jakousi restauraci s obložením z tmavě hnědého dřeva, zasazené do lesnaté krajiny, před níž na parkovišti nestálo příliš mnoho aut. Zajeli na štěrk, zaparkovali a když vystoupili ven, hluk z dálnice k nim přes louku a pár stromů doléhal jen tlumeně.
 „Škoda, že ještě není čas na předzahrádky,“ posteskl si major a vešli do příjemně zařízeného, i když oproti vnějšku moderního prostředí. V podstatě ani nevnímali, co si objednávají za jídlo, jen u pití major zkoumavě blýskl okem po Petrovi, usmál se a dal si colu. Petr si objednal minerálku bez bublinek.
 Major se po svém způsobu opět vystřel v židli, natáhl nohy a poklepával prsty do stolu. Zvědavě se rozhlížel, ale tak nějak bez nálady, smutně. Teprve po nějaké chvíli se odvážil podívat na Petra.
 „Nu, co tomuhle vývoji situace říká ten váš Bůh?“
 Nemyslel to zle, ani jako hozenou rukavici, ale stejně si hned uvědomil, že to tak vyznělo a vykoktal několik nesouvislých slov na omluvu. Petr jen pokrčil rameny.
 „Víte, majore, já nejsem Bůh a do podobných věcí nevidím. Můžu se jen domnívat, proč se vše událo, jak se událo, ale jaké měl Bůh se svými ovečkami úmysly, to skutečně odhalíme možná až při vzkříšení nebo nebi.“
 Major se k němu naklonil se zúženýma očima.
 „Jenže to je ten problém, že já na nebe nevěřím.“
 „Ale to přece neznamená, že nebe neexistuje,“ usmál se Petr.
 Major se zase v židli zaklonil, div se nezačal zuřivě houpat.
 „Ta vaše filozofie a dialektika!“ mávl nervózně rukou. „Mně je prostě toho chlápka líto, podobných po světě moc neběhá, a teď bude mít ještě další problémy!“
 Petr sklonil hlavu.
 „Mně je ho také líto, ani nevíte jak. Chápu ho o dost víc, než můžete vy, protože jsem ve stejném prostředí vyrůstal. V mnohém mu rozumím, když mluví o ztrátě starých tradic, o tom, že dřívější hodnoty nahradilo vakuum, a když se snaží aspoň sám za sebe, byť by vypadal v očích světa jako šílenec, tyto hodnoty a tradice uchovat a nějak zachránit.“
 Teď se však Petr majorovi podíval pevně do očí.
 „Ale třeba to tak má být, aby si tyhle věci lidé uvědomili. Podívejte se, kdyby vám před týdnem v Praze někdo řekl, že budete mít do sedmi dnů hlavu plnou smutných a přátelských myšlenek na chlápka, který by v Praze vzbudil svými názory jen posměch, sám byste se smál.“
 Už jednou zažil major podobný Petrův pohled, který vnikal až do nejvnitřnějších koutků duše, pokud tato existuje, a odhaluje všechna temná i temnější zákoutí. Věděl, že nemá cenu lhát, ale zároveň doufal, že ho tento pohled nebude pronásledovat při výkonu služby, jinak by jí totiž musel zanechat.
 Když se nedočkal odpovědi, jen sklopených víček, pokračoval bratr Petr:
 „Lidé si totiž rádi vybírají z každé situace jen to, co se jim hodí. A co zavání senzací. Ztratil se v nás cit pro pochopení druhých. Krátce – stali jsme se sobci na kvadrát. Kdo nevyje s námi, bude smeten. Ale i přes podobný trend zde stále budou básníci, snílci, podivíni, kterým se za jejich života budou smát, aby je po smrti vynášeli do nebe. A pokud napíší nějakou knihu, bude se dražit za těžké peníze. Zpeněžit se přece dá všechno.“
 Napil se a nakonec si přece jen ještě přiobjednal víno. Červené, modrý portugal. Majorova hlava klesala níž a níž, až to navenek vypadalo, že spí. Ale pozorně poslouchal. Jako kdyby potřeboval podobné kázání, snad na ně čekal již několik desítek let, a nyní přišlo a bylo tak osvěžující svým způsobem.
 „Přes všechno sobectví, co kolem nás roste, bude vedle mainstreamových celebrit a nálad existovat i tahle menšina. Není tak ukřičená jako některé jiné menšiny, nedomáhá se svého práva pochody a demonstracemi, jde klidně a tiše. Třeba zanikne, ale třeba ne. Nikomu nic nenutí, a přitom si hlásá svoje.“
 „Tak proto jste knězem?“ zvedl konečně hlavu major.
 „Já ještě nejsem kněz, teprve dálkově studuji,“ usmál se opět Petr. „Ale ano, jde o jeden z důvodů, proč jsem v mnišském řádu.“
 „A jak v něm chcete tiše působit? Vždyť jste tam zcela zakopaný?“
 „To byste se divil, s kolika lidmi denně přijdeme do styku! Samozřejmě většinu tvoří bezdomovci a různí lidé z okraje společnosti, kterých si programově nevšímáme, protože nám nezapadají do našeho obrazu bohatého světa a nás samotných. Věřil byste, že bohatí lidé skoro nepřispívají na charitu? Nejvíce darů dávají chudí lidé, nebo ze střední vrstvy. I když střední vrstva u nás pomalu přestává existovat.“
 Major v této chvíli klepal prstem do hrany stolu. Přinesli jim jídlo a on proti své zvyklosti ani nepoděkoval servírce.
 Mlčky začali jíst a opět dodrželi pravidlo nejen nemluvit u jídla, ale prostě neprobírat případ a své myšlenky. Ty se jim samozřejmě nadále honily hlavou a každý z nich spřádal fiktivní rozhovor s tím druhým, v němž by sám měl převahu.
 První odstrčil talíř major – srnčí guláš s knedlíky mu sice chutnal, ale přesto ně tolik, když mu v hlavě rotovaly všemožné námitky proti Petrovým slovům, na něž si však sám hned našel protiargument, takže je nemohl vzápětí použít.
Sledoval Petra, jak dojídá, a najednou ho napadla div ne heretická myšlenka, že mu závidí. Ten klid, jistotu, jasné rozhození hodnot. To on jako kriminalista tak snadné neměl. Když se  celé dny setkáváte s lidskou ubohostí, záští, ano, sobectvím, dobře to bratr Petr pojmenoval, těžko věřit v lidskou dobrotu, lásku a sebeobětování.
A přece – osoba prostého Vítka mu nešla z hlavy. Ten člověk si na nic nehrál, v inteligenčních testech by se možná nedostal přes stovku, ale přesto k němu cítil o hodně větší sympatie, než třeba k některým svým kolegům nebo k rádoby hodným vlivným lidem, s nimiž se musel setkávat. Uvědomil si, že jak měl kdysi svou práci rád, jsou chvíle a okamžiky, kdy ji nenávidí. A že vlastně nemá důvod se ptát bratra Petra na důvody vstupu do řádu – vždyť on sám chtěl ve svém mládí spasit svět a odstranit kriminalitu. Jak nevděčný a nekonečný úkol, stejně jako hlásání lásky.
A tak když Petr dojedl, místo další těžké diskuze major jen prohlásil:
„Nic, zaplatíme, ať jsme brzy doma. Myslím, že oba máme hodně práce.“
Pobaveně pak sledoval, jak tím bratra Petra odzbrojil a připsal si k nevyhlášenému soupeření další vítězný bod.

21. kapitola: Kterak případ skončil a major s Petrem se rozešli po svém.

Do Prahy vjeli něco po sedmé hodině, takže Petr již v duchu sumíroval, že sice večerní nestihne, ale minimálně nešpory ano. Události uplynulého víkendu ho sice vyčerpaly i zahltily jeho mysl spoustou otázek a témat k dalšímu přemýšlení, ale řád je řád, a už tohle vybočení z každodenního rytmu mu začínalo vadit, jako kdyby mu chyběl kus nějaké ochrany, jistoty.
 Protože se jinudy jet nedalo, projížděli ulicí, kde čněla zeď k zahradě konventu. Bez přemýšlení u ní major zastavil, čímž porušil předpisy, neboť zůstal stát na chodníku, a vystoupil. Petr zmateně taky. Major očima odhadoval výšku zdi, pak se podíval na střechu svého auta a odečítal možné centimetry.
 „Tak tady se to stalo,“ pronesl celkem zbytečně. „Řeknu vám, že Vítek musel mít s tělem svého bratra docela problém, vždyť ta zeď má přes dva metry, dva a půl? I když on stál asi na korbě toho náklaďáku. Ale i tak – nedivím se, že vás vzbudily podivné vrzavé zvuky. Musel na té korbě pěkně tancovat. Asi už to tak nebral, že vám do zahrady přehazuje tělo svého mrtvého bratra.“
 „Asi ne, šlo pro něho přece jen o tělo, o které se podle jeho mínění mniši postarají nejlépe. Stejně tak jako o duši, za níž se mohl Vítek modlit také.“
 Stanislav zatřásl hlavou.
 „Ne, některým věcem asi neporozumím. Škoda, že tenhle případ pro mne skončil. Rád bych si s vámi povídal dál.“
 Ještě obhlédl ruch na silnici pod zdí a znovu zatřásl hlavou, nešlo mu na rozum, že Vítka a vůbec nákladní auto zde nikdo neviděl.
 Nastoupili do auta, ale major hned nenastartoval, ale natáhl se k přihrádce a vyndal odtud svoji navštívenku. Podal ji Petrovi.
 „Sice je jen služební, soukromé nemám, ale kdyby přece jen někdy...“
 Petr se na ni zmateně podíval.
 „Děkuji.“
 Major objel klášter k vstupní bráně. Oba si uvědomili, jak tady stálo majorovo auto poprvé. Petr znovu mrknul a majorovu vizitku.
 „Vy nesídlíte v Bartolomějské?“
 „Proč se ptáte?“ udivil se major a pak si všiml vizitky. Rozesmál se. „Jak je ta Bartolomějská u všech zafixovaná! Ale tam jsou jen vyšetřovny, kanceláře máme kousek dál za rohem.“
 Nechtěli se rozloučit. Podvědomě hledali oba nějakou další záminku k rozhovoru, ale cítili, že by se toho chtěli říct tolik a času je málo. Bratr Petr mu tedy jen podal ruku a vystoupil. Od fortny se ještě otočil. Major mu ukázal otevřenou dlaň, nastartoval a odjel.
 Bratr Petr opět vklouzl do řeholního života.
 Major odjel ještě k sobě do své kanceláře. Nikdo ho nečekal, měl nedělní noc volnou. Zběžně pozdravil jejich vrátného u vstupu do kanceláří a vyšel nahoru po schodech do patra k sobě. Na stole stále ležela kávou politá složka, kterou si před pár dny připsal na sebe.
 Sedl si do nového křesla, jež mu nakonec po mnoha urgencích schválili a vydali ze skladu, povzdechl si a přitáhl složku k sobě. Venku zářily pouliční lampy, skrze okno se sem dral ruch velkoměsta, žárovka slabě bzučela a majorovi se snad v té chvíli i zastesklo po klidu venkova. Vlastně, seděl zde sám, nemusel před nikým hrát divadlo, tak si nakonec přiznal, že se po mu klidu vesnice skutečně stýská.
 Mechanicky prohlížel jednotlivé stránky. Pak zapnul počítač a než ten naběhl, díval se z okna, jak se dole řítí jedno auto za druhým, přičemž mnozí řidiči by se dali hned pokutovat, pozoroval, jak lidé spěchají všemi možnými směry, zvláště za nepotřebnými nákupy, a nikdo z nich nevěděl o existenci nějakého Vítka. Jako by se major vrátil z jiné planety.
 Zasedl k počítači, spustil textový editor a z vnitřní kapsy své kožené bundy vyňal svůj nepostradatelný notýsek. Začal psát oficiální zápis z víkendového vyšetřování, samozřejmě úřední a neosobní řečí, který se posléze přiloží ke spisu a jejž doplní zápisy z výslechů třebíčské policie. Jak postupoval chronologicky, přeškrtával v deníčku velkými křížky již přepsané záznamy, aby věděl, co již zpracoval. Nakonec soubor se zápisem uložil i v kopii na záložní server, jak vyžadovaly předpisy, vzal do ruky zápisník a přeškrtané stránky z něho vytrhl a hodil do koše.
 Vytiskl dvě kopie zápisu, znovu si je pečlivě přečetl a až ho zamrazilo, jak v nich chybí jakýkoliv cit, jak strohá fakta nedokážou pojmout celou šíři duše člověka. Tedy – duše... V tu přece on nevěří. Je moderní člověk moderní doby. Věda by přece existenci duše dávno dokázala!
 Podepsal obě kopie zápisu a vložil do desek. Zítra v deset bude porada, takže aspoň bude moci přednést rychlé splnění a vyřešení jednoho případu. Desky zavřel, pod své jméno otiskl razítko Případ vyřešen a v pondělí už vše předá dál, jeho úkol skončil.
 Zapálil si cigaretu, ale brzy mu přestala chutnat, a tak nedopalek típl v popelníku a šel se znovu podívat z okna. Co asi dělá ten mníšek, co na něho zkoušel filozofii a dialektiku? Musel si přiznat, že ho podcenil, vlastně všechny mnichy, když si o nich myslel, jak žijí div ne v době kamenné.
 Dozvěděl se množství zajímavých informací, k nimž by se běžně nedostal, protože přece jen v klášterech policie nemá často co vyšetřovat kromě běžných krádeží v kostelech, a to nespadá pod jeho oddělení.
 Vzal si bundu, vypnul počítač, pečlivě zamkl registrační skříň, zhasl lampičku, zastrčil židli, zkontroloval, zda nedopalek nedoutná, pozhasínal hlavní stropní světla a ještě ve dveřích ztemnělou místnost přejel pohledem. Dopadalo sem jen světlo z chodby. Pak dveře zavřel, pečlivě zamkl, sešel do přízemí, kde klíče odevzdal vrátnému, zběžně se s ním rozloučil a vplynul do onoho spěchajícího davu všech těch moderních lidí.
 Přesně v té době bratr Petr očima zkontroloval boční kapli, zda je vše v pořádku, zhasl světla, zamkl dveře a na fortně nechal klíče. Zběžně se pozdravil s bratrem, který zde bude přes noc nejspíše pospávat, a odešel do své cely. Měl dvacet minut, než služebný bratr vypne elektrický proud pro celý klášter, a chtěl dohnat vynechané učivo z patrologie. Kde to skončil, u Alexandra Klementinského? Avšak myšlenky se nedaly kontrolovat a letěly daleko, předaleko, po dálnici a okreskách přes Třebíč, Hrotovice, okolo zámku až ke statku jeho rodičů a nakonec ke statku, kde sám usínal Vítek. Jak se asi cítí? O čem přemýšlí?
 Když s cvaknutím vypadlo světlo – bratr Petr se asi zamyslel natolik, že neslyšel upozornění služebného bratra – lekl se a kniha mu spadla na zem. Posvítil si baterkou, zapálil pak svíčku a než usnul, měl pocit, že se plamének té svíčky nějak divně komíhá.

Epilog

Den po pondělí velikonočním a obřadech, spojených s oslavou Kristova zmrtvýchvstání, čekala na bratra Petra na fortně obálka, prozrazující svými černými rohy podstatu svého obsahu. Než ji otevřel, pomodlil se bratr Petr Magnificat za duši zesnulého, a teprve pak se pohledem ujistil o tom, že ho tušení neklamalo.
 „Vítězslav Rychecký zemřel po krátké nemoci...“
 Zemřel na Velký pátek. Jako Kristus.
 

Praha, březen 2005

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net