Povídání o křtu
- pan farář z Fryšavy vypráví o tom co souvisí se křtem vašich dětí.
Napsal: Ladislav Simajchl
Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
1. Svátosti v životě manželů
2. My jsme také pokřtění
3. Proč křtít
4. Křestní katechumenát - dovršení křtu
5. Co je to křestní milost
6. Kmotrovství
7. Stálá obnova křestního vědomí
8. Křest je třeba každodenně žít
9. Křestní neděle - Bílá: Křestní symboly
Krásná epištola se předčítá snoubencům při církevních oddavkách: jaká je podoba pravé lásky:
"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící zvon. Kdybych měl dar promlouvat z vnuknutí, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v největší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal v almužnách všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl při tom lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, dobrosrdečná, láska nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží. Láska nikdy nepřestává." (1 Kor 13,1-8a)
Je to text překrásný, ale často jej čítávám s rozpaky. To když vím, že ti dva přede mnou jej asi slyší poprvé v životě.
Co pomůže nevěstě sličný závoj, co pomůže ženichovi elegantní motýl, co pomůže oběma dojemný svatební obřad, když za chvilku svatební roucha svléknou, gratulační řeči doznějí a oni půjdou manželstvím dál takoví, jací jsou, jak se pro manželství vychovali nebo nevychovali.
Zeptejte se mužů, kteří byli na vojně, jestli z nich udělalo vojáky už oblečení uniformy. Řeknou vám kdepak, až mnoho cvičení a dřiny. Zeptejte se kohokoliv - a každý vám poví, jak se léta muset připravovat pro svou profesí, pro své povolání.
Jen v manželství jako by neplatilo, že je třeba se pro život ve dvou také vyučit, také vychovat. Nezralí chlapci si berou nezralá děvčata. Jaký div, že pak místo manželského soužití svedou jen jakési manželské soužení.
Na ženění, na vdávání, by měli začít pomýšlet až ti, kdo dokážou Pavlovu teorii o lásce udělat svou životní praxí, součástí své povahy. Křesťanství však osobní zralost nejen vyžaduje, ono nám nabízí i pomoc k jejímu dosažení. Je tu Ježíš - Učitel, který ve svátostech církve vede křesťana celým životem:1) Při narození dítěte podává církev pomocnou ruku rodičům.
Školí je v základních vychovatelských zásadách, aby křestní milost ve svých dětech uchovali, aby se jim dařila výchova v dobrého člověka. Nabízí jim radu a pomoc, aby uměli děti vést k první účasti na svátostech, aby je uměli seznámit s krásami křesťanství. Kněz rád rodiče uvítá, když se přijdou poradit o náboženské výchově dětí. Zkuste to!2) Každou neděli svolává církev všechny na společné bohoslužby, do této školy lásky. Vy víte, co tu získáváte, proto jste tu i dnes.
3) Kolik příležitosti k duchovnímu vedení je ve svátosti smíření, ve zpovědnici. Zde můžeme zblízka zahlédnout tvář Krista milosrdného, když nám říká: Jdi v pokoji, tvé hříchy jsou smazány. Jdi a už nehřeš ! Zde můžeme poznat podobu Ježíše - Učitele: Chceš-li být mým učedníkem, pojď a dělej to také tak.
4) Je tu nabídka mládeži k přípravě do života před biřmováním. Nabídka pomoci k překonání bouří puberty, vyspívání tělesného i duchovního. Na kolika mladých ženáčích a paničkách visí ještě zbytky pubertální nezralosti, doslova dětinství!
5) A pak je tu nabídka církve, že pomůže připravit mladé lidi pro manželství. Tato příprava má tří stupně.
První část je výchova osobnosti a děje se, jak už zmíněno, každou neděli při naslouchání slovu Božímu a v osobní odpovědi na ně: jak já se zařídím podle toho, co jsem tu slyšel. Individuelně se řeší vyladění povahy a charakteru v klidu a tichu zpovědnice, kde je možno vést mladého člověka od měsíce k měsíci. Využíváte těch možností, vy mladí?
Druhý stupeň vedení k zralému manželství má svůj čas, když mladí lidé naváží známost. Ted mají zajít za svým knězem a říct: Otče, máme známost, raďte, jak si vyzkoušet, jestli se k sobě hodíme. Raďte, jak známosti využít k zaučení do života ve dvou.
Třetí stupeň manželské přípravy se koná bezprostředně před svatbou. To je vlastní školení na manžele. Měli by si na to mladí rezervovat čas, aby mohli vícekrát kněze navštívit, vyslechnout, na jakých chybách ztroskotali jiní před nimi, čeho se mají vyvarovat, co a jak dělat.6) I na případy mimořádné Boží láska pamatovala. Pro nemocného má nabídku svátostné posily, duchovního léku, aby snadněji zvládl a přemohl síly rozpadu.
Tolikerou pomoc církev nabízí, aby mladý člověk mohl dozrát v dospělou osobnost, tolikerou pomoc ve všech životních situacích.
Možná by mi teď někdo z vás, kdo má smysl pro důkladnost, připomněl: "Ještě o pohřbu ses nezmínil - hezký funus to je přece také služba církve." Je, zajisté, ale já měl na mysli teď umění hezky žít. Hezky žít, to je víc, než hezký pohřeb.
A tak vás, děti, mládeži, i vás, dospělé děti Boží, zvu do školy Božího království: Využívejte svátostí, prostředků církve k zvládnutí umění krásného života. Života načas i navěky.
Vánoční doba končí slavením památky Křtu Páně. Kristovy jesličky, Kristův kříž - to jsou pojmy, které zná každý křesťan, ba každý člověk na světě.
Kristův křest v Jordáně je nám však celkem vzdálenou událostí, s níž si nevíme moc rady.
A přece je to tak důležitá událost, že o ní píší všichni čtyři evangelisté. Důležitá především pro nás. Co znamená?Ježíš po boku hříšníků.
Ježíš se tu staví solidárně po bok lidí - hříšníků. Byl to přece křest pokání za hříchy. Zde vědomě začal to, co později farizeové zlobně vyjádřili slovy: "jí s celníky a hříšníky" - kamarádí se s těmi špatnými.
Vyhlašuje se tím za Mesiáše, který "nalomenou třtinu nedolomí", který slepé nezahubí, ale otevře jim oči.
To je první část této radostné zvěsti: Bůh nesestoupil na svět proto, aby usedl na tribuně a díval se povýšeně na naše hemžení, - on zaujal místo v partneru, mezi námi.Ježíš spojuje nebe i zemi.
Druhou půli radostné zvěsti vyjadřuje evangelium slovy: "Když se modlil, nebesa se otevřela." Ježíš zaujal místo dole, ale Otec zjevuje jeho slávu v nebi: "To je můj milý syn".
Tak to s ním půjde dál: Ježíš přijme na sebe v pokoře hrůzu smrti, ale zjeví se na něm sláva věčného života.
Rozumíš? V Ježíši se nebe a země spojuje v jedno.Jsme též děti Otce.
A ještě něco: Skrze křest Ježíšův se Otci zalíbilo i v nás, pokřtěných, a my jsme se na křtu stali milými syny Otce.
Zamysleme se dnes tedy i nad svým křtem. Je to veliký dar a málo o něm víme.
Sepisoval se na faře protokol se snoubenci. Kněz se ptá snoubenky, kde byla pokřtěná: "Tož kde by," odpovídá snoubenka, "tenkrát asi na národním výboře!"
To není ojedinělý případ křestního vědomí mladé generace. Křest je sice slovo populární; každou chvíli se čte, že byla pokřtěna nová loď, že malé slůně v zoologické zahradě bylo pokřtěno na návrh dětí jménem Pepík. Národní výbory dělaly vítání občánků a tak to někdo také považoval za křest. Když se křtí v ZOO slon, proč ne na obci lidé!
Křest býval dříve jen záležitostí kmotry a porodní babičky, zatímco rodiče dítěte připravovali doma pohoštění.
Dnešní křestní obřady počítají s přítomností obou rodičů. Otec drží dítě v náručí při křtu, matka při úvodu. Kmotři při úvodní části.
Kněz neoslovuje křtěnce, nemluvně, ale mluví k rodičům a kmotrům. Vyznání víry se neskládá za nemluvně, ale rodiče a kmotři vyznávají svou víru, souhlasí, aby dítě bylo pokřtěno.
Tak se nám všem lépe vryje do paměti velká událost křtu: Stali jsme se milými syny Boha Otce, bratry našeho Pána Ježíše Krista. Velké přátelství! Dokud tato pouta nepřetrháme, nikdy nemusíme jít životem osaměle a bez pomoci.
Poděkujme dnes Bohu za dar svého pokřtění a poprosme, aby odplatil našim rodičům, že nás dali pokřtít.
"Proč se vlastně děti mají křtít?" - Jistě byste, děti, všichni znali odpovď: "Křtem se přece stáváme dětmi Božími!" Dobrá - to je správná odpověď. Ale co je s těmi ostatními - co nejsou pokřtěni? Jsou to všichni zavrženci a vyvrheli z Božího království? - "No, to snad přece ne", odpovídáte. "Ale co tedy jsou ti nepokřtění? Jsou to také děti Boží?" - Ano? - Správná odpověď je ano. Všichni lidé jsou děti Boží. Vaši spolužáci, co nebyli pokřtěni, vaši učitelé, státníci a politici - všichni lidé na celém světě jsou děti Boží. Bůh je miluje a chce, aby si hezky žiti a přišli k němu do nebe.
"Ale proč tedy vlastně křtíme? Není to zbytečné?" - Vůbec to není zbytečné, naopak, křest je velmi potřebný. Bůh má rád všechny lidi, ale je potřeba, aby každý jednotlivec měl rád i Boha. Láska mezi dvěma je tenkrát úplná, když je opětovaná, když je oboustranná, vzájemná.
Křest - to je znamení přijetí a opětování Boží lásky. My, křesťané víme, že Bůh nás miluje a snažíme se Boží lásku opětovat.
Proto tedy křtíme už v mládí malé děti, aby odmala věděly, že je tu nebeský Otec, který je má rád, že jejich život má smysl a důležité poslání: šířit Boží lásku a pokoj.
Kde rodiče nechávají děti nepokřtěné, tam děti při dospívání těžce tápají a hledají smysl života. A ne každý má to štěstí, jako pisatelka tohoto dopisu:
"Se mnou to začalo být zlé, když se mne doma a ve škole začali ptát, čím chci být. Rozčilovalo je, když jsem říkala, že nevím a že je mi to jedno. A mně to opravdu bylo jedno: v každém oboru už dělalo tolik pilných mravenečků přede mnou, - co na tom záleží, jestli já tam přibudu nebo ne. A nebyly to dobré pocity tenkrát. Ptala jsem se sama sebe, proč a nač vůbec žít. Abych se vdala? Jsou prý krásná manželství, ale ta, co já jsem mohla pozorovat, krásná nebyla. K čemu vlastně žít ? Jíst, spát, vstávat, čekat, co se přihodí, - k čemu to?
Nevím, jak bych skončila, kdybych nepotkala Jarku a její věřící partu. Marně bych se pokoušela vyjádřit ten fantastický pocit štěstí, když mi poprvé došlo, že je tu Kdosi - Bůh, kterému na mně záleží, který mě má rád. Že můj život, až budu pokřtěna, nabude smysl, nádherný smysl: Mám budovat kolem sebe Boží království pokoje a lásky, spolupracovat se Stvořitelem v dotváření světa.
Vidím teď vše novýma, Ježíšovýma očima, žiju jako nový život. Denně potkávám tisíce dobrodružství, která mi dělají radost. Věřím v Boha, a proto věřím i v život. Vím, proč žiju."
Rodiče, kteří nedají dítě pokřtít, ač sami pokřtěni jsou, nebo pokřtít ještě dají, ale o křesťanskou výchovu svých dětí se nestarají, ti svým dětem velmi škodí a život jim ztěžují.
Co je na křtu tak důležité pro celý život? Nejprve si poslechněme, jak to říká katechismus odborně: "Křtem se dítě začleňuje do velikonočního tajemství Kristova zmrtvýchvstání. Křtem umírá s Kristem hříchu a s Kristem znovu povstává k novému životu v Bohu. V tomto přecházení od smrti k životu, od zla k dobru, od hříchu k lásce, má pokřtěný po celý život pokračovat."
A teď se pokusme totéž naznačit lidově:
"Křtem se dítě stává členem dobré party, nebude nikdy samo, osamělé. Hlavou té party je Ježíš Kristus. Ježíš se stává na křtu naším Přítelem.
Pokřtěný jde životem s vírou, že tento přítel Ježíš má zájem, aby se mu život vydařil."
Jako se dítě tělesně podobá rodičům, tak křtem získává podobu Boží a právo, nazývat Boha Otcem a Pána Ježíše bratrem.
Kde se rodiče nad tímhle zamyslí a uváží to, nebudou na rozpacích, zda má nebo nemá smysl, dát pokřtít dítě.
Když se vás tedy někdo zeptá, jestli má své dítě pokřtít, už víte, co mu odpovíte. Třebas takto:Proč křtít?
Nejprve proto, že to chce Pán Ježíš: "Jděte a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého."A proč to Pán Ježíš chce ?
- Aby vaše děti nebyly nikdy ve světě osamělé.
- Aby měly společenství s Otcem.
- Aby se staly bratry a přátel Syna.
- Aby měly vedení Ducha svatého.
- Aby získaly dobré mravní zásady pro život v Kristovu evangeliu.
- Aby vydávaly další generaci svědectví o své víře, naději a lásce. Sestry a bratři, není snadné vyjádřit několika větami cenu křtu - vždyť zde se přibližujeme k tajemství Boha mezi námi. Lze jen tušit cenu rozhodnutí o pokřtění dítěte:
- že je to projev důvěry v budoucnost člověka pod ochranou Boží Prozřetelnosti.
- že je to projev důvěry, že narození není jen začátek umírání, ale i začátek cesty k životu věčnému.
- že je to zapojení do společenství místní církve - farnosti, do světové církve vítězné a pozemské církve putující.
4. Křestní katechumenát - dovršení křtu
Náš svět je vykoupený - máme právo žít v pokoji a svorné jednotě. Jsme pokřtění - máme právo využívat plně všech darů Ducha svatého, máme právo žít radostně, v plné důvěře v nebeského Otce.
Jenže málo pokřtěných takto žije. Proč ?
Protože u mnoha lidí křest byl sice načat, ale nebyl dovršen, uživotněn.
Hned vám povím, co tím míním.
Za časů Kristových, za časů prvotní církve, byli křtěni převážně lidé dospělí - a to až tehdy, když uvěřili v Ježíše, až prodělali výuku katechumenát, až byli vyučeni v Ježíšově evangeliu, až podle evangelia opravdově a radostně žili. Křest byl stvrzením jejich uvěření, přijetím do společenství Kristovy rodiny - církve.
Dnes se křtí převážně nemluvňata s tím, že katechumenát - výuka ve víře a zácvik do praxe křesťanského života - bude následovat později, jak dítě bude dospívat.
Děti jsou křtěny pro víru rodičů a na víru církve.
Po dlouhá staletí to takhle fungovalo bez potíží. Děti vyrůstaly ve víře rodičů - v kruhu zbožné, křesťanské rodiny.
Děti prodělávaly katechumenát na víru církve.
Církev měla při všech farních kostelích své školy a tam byli malí křtěnci - katechumeni vyučováni: první stupeň směřoval k rozeznávání dobra a zla - v přípravě na první svatou zpověď a první svaté přijímání.
Druhý stupeň církevního katechumenátu uvádí děti do života, otvírá je darům Ducha svatého: moudrosti, rozumu, rady, síty, umění, zbožnosti a bázně Boží - v přípravě na svátost dospělosti - svátost biřmování.
A třetí stupeň křestniho katechumenátu je v přípravě mladých lidí na život v manželství a v rodičovství.Jak je tomu dnes ?
Církevní školy převzal téměř po celém světě stát. Nějaký čas se tam učilo ještě i náboženství, ale postupně nahrazuje výchova občanská výchovu náboženskou.
A my dnes žijeme většinou v takové přechodné době, kdy výchova náboženská ve škole už většinou není - a na křestní katechumenát dětí v kostete si lidé většinou ještě nezvykli.
Matriky každé farnosti mluví zde smutnou řečí: z pokřtěných dětí se v každém ročníku zúčastní katechumenátu před prvním svatým přijímáním jen část křtěnců; křestního katechumenátu před biřmováním se účastní už jen asi polovina pokřtěných, a školení církve před manželstvím a rodičovstvím snad jen čtvrtina pokřtěných.
Křest zůstává u těchto lidí nedovršen, neuživotněn, nestane se hybnou silou jejich života.Uvažte toto:
- Kdyby si někdo nechal předepsat od lékaře recept na léky proti svým bolestem - ale pak recept uloží do zásuvky, lék nevyzvedne a neužívá a dál trpí bolesti - co byste si o něm pomysleli ?
- Kdyby si někdo opatřil nový dům, kupní smlouvu pak uložil do zásuvky, do nového domu se nenastěhoval, nechal ho prázdný a bydlel dál ve starém nezdravém domě - co byste si o něm pomysleli ?
- Když někdo pořídí svým dětem pokřtěním právo na nový bohatý život v křesťanském společenství, ale potvrzení o křtu schová do zásuvky a své dítě nechá žít dál v pohanství - co si o něm máme myslet?
Když má být křtěn dospělý, zachovává se i dnes důkladný katechumenát - výuka kandidáta křtu. Povím vám, jak o tom vypravoval kamarádům jeden dospělý křesťan.
Ptali se ho: "Člověče, Marku, vykládá se o tobě, že ses dal pokřtít. Nejde nám to na rozum - máš vojnu za sebou, slušně vyděláváš - co ti scházelo? A zrovna ty - z takové ateistické rodiny. Co té k tomu vedlo?"
"Cesty k víře bývají všelijaké." odpověděl Marek "Ta moje vedla přes otřes, když se při dopravní nehodě zabila dívka, se kterou jsem chtěl právě navázat známost. Rozvířilo to můj sklon k pesimismu: Má to vůbec cenu pokoušet se o něco, pokoušet se žít v tom kousíčku času po rakev a hrob? Ta dívka byla věřící, měla katolický pohřeb. Kněz mluvil právě o tom, co se mnou zmítalo. Šel jsem pak za ním, chtěl jsem se s ním hádat. On mi místo hádání dal do ruky Nový Zákon. - Skončilo to mým křtem o letošních Velikonocích."
"Ale nebylo to ukvapené ? Neunáhlil ses?" starali se kamarádi. "Kdepak unáhlení," smál se Marek. "Pěknou dobu trvalo, co jsem se hádal s Pánem Ježíšem nad stránkami evangelia, co jsem vyhledával věřící lidi a hádal se s nimi. A když jsem konečně přišel za tím knězem a požádal ho, aby mne pokřtil, smál se mi zase on: Kdepak pokřtít, napřed musí tvá víra uzrát, musíš poznat náš křesťanský život, bohoslužbu. Musíme poznat my tebe, jestli to myslíš opravdově. Dáme si na to rok. Budeš katechumenem. Najdi si kmotra, věřícího kamaráda, a požádej ho, aby tě zaučaval. Budeš chodit ke mně na soustavnou výuku. A když příští rok koncem postu požádáš znovu o křest, pokřtím tě na Velikonoce. - A tak to také bylo," končil Marek své vyprávění.
Takhle vypadá příprava na křest u dospělého. A podobný křestní katechumenát - jenže dodatečný - je nedílnou součástí i u křtu nemluvňat. Kdo řekne A - a dá své dítě pokřtít, zavazuje se tím říci také B: sám vést děti doma k Bohu a postarat se dětem o dodatečnou výuku ve víře vedením do kostela a k svátostem církve.
Stát se křesťanem
- znamená naučit se znát evangelium;
- znamená naučit se brát vážně Ježíše Krista.
Brát Ježíše vážně je víc než znát ho, obdivovat ho a uznávat ho. Znamená to naučit se Ježíše následovat, jednat v jeho duchu. Naučit se žít v pokojné lásce.
Pomáhejte ze všech sil, aby naše děti byly nejen pokřtěny, ale na křesťany také vychovány.
0 živé vodě jsou všelijaké pohádky. Malé děti je poslouchají, ale nerozumí jim - berou je doslova. My už víme, že ta živá voda je křestní milost, kterou lidem nabídl Pán Ježíš.
Slovo milost slýcháme při pozdravení na začátku mše svaté, když nám kněz přeje, aby s námi byla milost našeho Pána Ježíše Krista.
Co to ta milost je? Přivádí nás k Pánu Ježíši jako kompas. A nejen to, dává nám sílu, táhne nás k němu jako magnet. V této milosti máme život věčný, Boží, radost z Božího přátelství. Tak veliká věc je křestní milost.
Když je to tak, řekneš si: proč se tedy nesnaží všichni lidé tu milost získat? Proč se lidé za milostí nehrnou, zvláště když se dává zadarmo! Však víme, jaká bývá tlačenice, kde se něco dává zadarmo. Třeba jen prospekty na veletrhu.
To je tak. Většina lidí uvažuje jako Samařanka, kterou Ježíš kdysi potkal u studny. Ta také nejprve nebrala Pána Ježíše vážně: "Ani nemá, čím by vodu nabral, a ještě vodu slibuje, a živou!" A když pochopila, že on je víc než obyčejný člověk, hned chce z této známosti něco vyzískat: "Dej mi tu živou vodu, abych se už nikdy nemusela dřít s taháním vody od studny." - Rozhovor se Samařankou je v této chvíli, jak se říká: jeden o voze a druhý o koze. Ježíš mluví o milosti, o vodě živé, a Samařanka o vodě obyčejné.
Tak je to s mnoha lidmi. Jedni, když jim Ježíš nabízí milost, ohrnují nad tím nos: Co ten nám může dát! Nemá ani vědro! Nechápou, že Ježíš je Bůh, že opravdu má živou vodu - milost. A jiní zase chtějí mít jen a jen pohodlí. Chtějí, aby je Kristova milost zbavila starostí, námahy. Myslí si, že milost je pohodlný život v nicnedělání.
My víme, že tohle milost není. Milost je dar Kristův, pramen věčného života, který nám dává radost ze života pozemského a vše, co potřebujeme na cestě do věčného Kristova království.
Veliký dar Kristův je jeho milost.
Bylo to docela pokojné nedělní odpoledne v rodině Novákových. Pokojné a sváteční - vždyť včera v sobotu se dověděli, že nejstarší dceři se narodil zdravý chlapeček a gratulovali si navzájem k novým titulům: patnáctiletý Jirka je teď strýc, mladší Jana teta, maminka je babička, otec je dědeček.
Ale pak to přišlo: přihnal se zeť, novopečený otec, vysvátkovaný jako když říkal o ruku Milady, a spustil: "Přicházím tě, Jirko, požádat, abys byl kmotrem našeho Petra." - Jirkovi to vzalo dech: "Vždyť na to jsem ještě moc mladý!" - "Ale za kmotry se mají vybírat mladí lidé," řekla Jana. "K jakému užitku je rodičům a dítěti starý kmotr, který je pak už nemocný nebo mrtvý, když by ho křtěnec potřeboval. Tak jsme se to učili v náboženství."
Tatínek měl také pochybnosti: "Strýc Karel jistě počítá, že bude kmotrem on. Urazí se, když ho nepozvete. Co na tom, že nechodí do kostela. Však kmotr je stejně potřebný právě jen na tu chvíli při křtu, potom při prvním svatém přijímání a při biřmování -jinak není na nic."
Ale novopečený otec se nedal: "Kdepak, to my právě chceme pro našeho Petříčka kmotra pořádného, který by mu na něco byl, který by mu byl dobrým starším přítelem a rádcem. A k tobě, Jirko, máme důvěru, že zůstaneš své víře věrný a že si z tebe náš Petr bude moci brát příklad. Máme k tobě důvěru, a proto tě žádám za kmotra."
Jirka očividně povyrostl: "Když myslíš, tak já to beru. Však on mě náš pan farář na kmotra vyškolí."
A pan farář ho vyškolil: Kmotr - to je z latinského compater = spolu otec. Vzniká tu nový druh příbuzenství - duchovního. Kmotr přejímá za dítě záruku:
- Že o ně bude pečovat, bude mu otcem, kdyby ztratilo rodiče.
- Že bude rodičům pomáhat při jeho výchově.
- Že se bude s dítětem stýkat, aby se spřátelili, aby mu mohl být důvěrníkem a rádcem.
- Že bude spolu s rodiči pečovat o nedělní účast na bohoslužbách, o náležitou přípravu dítěte na první svaté přijímání a na biřmování.
Ano, kmotr patří do rodiny křtěnce: rodiče k němu mají mít důvěru, dítě přátelství. Když tě někdo požádá za kmotra, znamená to, že si tě ze všech známých nejvíce cení. - Tak pan farář v nejbližší promluvě k farní mládeži školil Jirku a ostatní mládež farnosti. Tak se dívá církev na smysl a úkol kmotrovství.
Za mého dětství - před půl stoletím - se kmotrovství považovalo jen za čestnou službu při křtu. "Podržet dítě na rukou," říkalo se funkci kmotra.
Když jsem se jako malý školáček dověděl při vyučování náboženství o křestních kmotrech, byl jsem udiven. Nikdo takový se v mém životě nevyskytoval. Tatínka jsem neznal, ten přišel o život při neštěstí v cihelně, když mi byly tři roky. Žili jsme sami, - tři malé děti - s maminkou, a tak mě vyhlídka na muže - skoro jako tatínka, - jak říkal pan farář ve škole, naplnila dychtivou nadějí: "Mami, mám já kmotříčka?" - "Ty máš kmotřenku," řekla maminka, - a když jsem dorážel, že ji chci poznat, šli jsme ji v neděli odpoledne navštívit. Seděla, bělovlasá stařenka, v křesle a mile se na mne usmívala: "Ty jsi můj šestadvacátý stupínek do nebe," řekla mi. "Tolika rodičům jsem posloužila při křtu a podržela jejich dítě na rukou." Dostal jsem jablko a šli jsme domů.
Jak by bylo mé mamince tenkrát pomohlo správné chápání kmotrovství tak, jak to církev mínila, když kmotrovství zavedla.
Ale protože se to zúžilo na to "podržení na rukou" a dárek, nenacházeli chudí lidé, kdo by byl ochoten jít jejich dětem za kmotra. V mnoha chudších farnostech dělal všem chlapečkům kmotra kostelník a kmotřenku farní hospodyně.
Dnes už kmotrovství nebereme jako formalitu, ale potíž s vyhledáváním dobrého kmotra se tím spíš zvětšila. Nemá každý v rodině šikovného Jirku. Mladší než 14 let by kmotři být neměli - u nich ještě nelze odhadnout, co z nich bude.
A tak je většinou nutno se ohlížet mimo okruh příbuzných: v neděli po těch, co jdou ke svatému přijímání. Kmotr je vlastně zástupce místní církve farní rodiny.
Je také věcí dobré farnosti, aby své členy tak vychovávala, aby v ní byli dobří kmotři a kmotřenky. Takoví, kteří vědí jak dobrá věc je být dobrým kmotrem. Když při křtu spolu s rodiči vyznají svou víru a slavnostním podpisem do matriky pokřtěných stvrdí svůj závazek, že tím přejímají duchovní spoluotcovství a spolumateřství, že je to závazek nejen na papíře - ale svaté pouto na celý život a převýborná pomoc rodičům při výchově dětí.
7. Stálá obnova křestního vědomí
Izaiáš se vylekal, když slyšel Boží volání. (Iz 6,1-8) Petr se vyděsil, když uslyšel Boží povolání k následování Ježíše. (Lk 5,1-11) My jsme také voláni, my jsme také povoláni a přijati do družiny Ježíšových apoštolů - a nijak nás to neděsí, ani nevzrušuje. Proč?
Hlavně proto, že ve stavu povolaných - křesťanů - vyrůstáme už od křtu v nejranějším dětství. Odmalička je nám to samozřejmostí.
Mnozí lidé proto říkají, že by se mělo křtít raději až v dospělém věku, abychom tento vstup do družiny Ježíšovy mohli patřičně prožít.
Jiní dokonce říkají, že křest malých dětí je proti svobodě svědomí. Nikdo nemá být k přijetí víry nucen - a malé děti se nemohou samy rozhodnout pro víru nebo proti. Lépe počkat se křtem až v dospělosti - ať se každý svobodně rozhodne. Některé křesťanské církve to tak dělají a křtí až v dospělosti.
Ale hlavní křesťanské církve - katolíci, evangelíci i pravoslavní - zachovávají dál starý mrav křtění malých dětí. Proč? Protože důvody pro křest v dospělosti jsou rozumné jen zdánlivě.
Narozením se dítě zařazuje nejen do náboženského společenství určité církve, ale i do národního společenství.
Kdyby někdo řekl: "Proč dítěti vnucovat, jaké bude národnosti? Přejme mu svobodu, ať se samo rozhodne: Nebudeme ho učit žádné mateřské řeči - nechme je až vyroste a bude mít z toho rozum, pak ať se rozhodne samo, kterou světovou řeč si zvolí za svou mateřštinu, do kterého národa chce patřit.
Vy víte, jak by to dopadlo: nezvolilo by si žádnou řeč. Zůstalo by do smrti skřeky vydávajícím idiotem.
Podobně se dnes vyskytují lidé, kteří říkají: "Nekřtěte děti. Nechte děti být, žádnou víru jim nevštěpujte, žádnou morálku jim nevnucujte. Ať si vyberou samy, až dospějí, v co chtějí věřit, jakou chtějí morálku."
Jak to pak dopadá, ukazují nám s hrůznou přesvědčivostí denní události. Jak ubývá dětí ve vyučování náboženství, tak přibývá kriminality mládeže. Kriminality z bezvýchodnosti: mladí neví, co mají dělat, neví, jak mají žít - a tak ubližují jiným i sobě.
Kdo se odmala neučí mluvit, zůstane po celý život idiotem.
Kdo se odmala neučí životním mravům, ten neví, co by si měl se svým životem počít - a tak hledá únik v pití a v drogách.
Nepomůže tedy odkládat křest do dospělosti. Je dobré pokřtít hned malé děti, ale je nutno odmala je o tom soustavně uvědomovat. Je třeba dbát, aby všichni křtěnci prošli i důkladnou výukou křtěnců - katechumenátem který je nedílnou součástí křtu: zvlášť před prvním svatým přijímáním, před biřmováním, před sňatkem. Vědomí, že jsme pokřtěni, že jsme křesťané, si musíme po celý život obnovovat a připomínat.
V rámci církevního roku nám pomáhá doba postní a velikonoční slavnost Vzkříšení k novému přihlášení ke svému křtu -k obnově křestního slibu. Podobně se dostává křtitelnice do popředí pozomosti při prvním svatém přijímání dětí. Ti malí právě prodělali první stupeň křestního katechumenátu - naučili se Desatero Božích přikázání, učili se rozeznávat dobré a zlé. Celá farní rodina si s nimi svůj křest připomíná a radostně se k němu hlásí.
Ale i každá nedělní bohoslužba nám připomíná náš křest. Počínaje kropenkou u dveří - pokropení je symbolem křestního obmytí, - až po svaté přijímání. Vždyť jen proto smíme přistupovat ke stolu Páně, že jsme pokřtění. A čas od času prožíváme v rámci nedělní bohoslužby i křest dětí, abychom si připomněli svůj křest při přijetí nových údů do společenství místní církve - farní rodiny.
Doma nám naše pokřtění připomíná kropenka u dveří, holubička na stropě. Ve skříni jsou křestní svíce a křestní roušky členů rodiny, mezi osobními doklady je potvrzení o křtu.
Křestní svíce svítí na rodinném stole při slavnostním obědě po prvním svatém přijímání, při osobních výročích.
Ale nejvytrvalejší připomínkou křtu je každému jeho křestní jméno. Každý pokřtěný má radostně slavit svůj svátek: Je-li možno - v kostele, poutí do svého duchovního rodiště, ke své křtitelnici. Nebo aspoň doma: slavnostním krédem - Věřím v Boha - při rozsvícené křestní svíci. Sváteční večeří v kruhu rodiny a nejbližších přátel. Modlitbou ke křestnímu patronu, přečtením jeho životopisu, úvahou, v čem a jak si z jeho života mohu brát příklad.
Rodiče často vybírají jméno pro své děti podle občanského kalendáře - církevní ani třeba nemají k dispozici. A v občanském kalendáři mnohá jména znějí velmi civilně, bez vztahu ke křesťanským světcům.
Rodiče by se měli při křestním rozhovoru poptat kněze, kdo bude vlastně křestní patron jejích dětí, a kdy budou tedy mít svůj svátek - jmeniny. Kdopak už ví, že takový Hynek je jen pozměnou svatého Jana; Čestmír že je zčeštěné jméno statečného misionáře Franků sv. Honoráta; Drahoslav že je obměnou sv. Václava; že Horymír vznikl překladem jména prvokřesťanského světce Montana; Doubravka že je zčeštěná svatá Sylvie. A Ilona je maďarská podoba jména svaté Heleny.
Módní jména znějí nezvykle cize jen proto, že lidé světce toho jména neznají. Například velmi rusky znějící Taťána je římská prvokřesťanská mučednice Tatiana, blahoslavená Milada byla zbožná dcera českého Boleslava Ukrutného. V honbě za cizokrajností se dnes zase naopak volí jména původní, nezčeštěná: místo Blažena se dnes křtí Beatrice, místo Vítězslava Viktor. Převážná většina jmen v občanském i církevním kalendáři jsou jména světců - někdy přeložená nebo pozměněná. I Nikita, Iija a Igor jsou velcí světci.
Pokud by si rodiče přesto vynašli jméno, které není odvozeno od žádného světce, měli by v poradě s knězem křestní vzor pro své dítě zvolit jako druhé jméno.
Ale už kolem roku 400 píše biskup z Cařihradu, sv. Jan Zlatoústý: Nedávejte dětem jména nahodilá, podle zvuku a chvilkové módy. Dávejte dětem jména světců, kteří jim mohou být vzorem ctností a krásného života.
Sestry a bratři, obnovujme v sobě často křestní povědomí: jsem křesťan, duchovní šlechtic. To mne zavazuje k šlechetnému životu. Naše křestní jméno je nám také stálou připomínkou našeho křtu.
A ještě poznámku: Když máte mít v rodině křest, přijděte za knězem zavčas, aby se vše mohlo dobře a beze spěchu připravit.
8. Křest je třeba každodenně žít
Bůh jim setře každou slzu z očí. Nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti nebude. - Hle, všechno činím nové!
"Škoda, že tyhle přísliby o naplnění Božího království se docela uskuteční až na věčnosti. To by se lidé hrnuli do církve, kdyby to mezi křesťany platilo už teď. To by byly u křtitelnice fronty. Jenže my pokřtění žijeme svůj život také ve světě bolavém, nejistém, násilném. Tak co z toho vlastně máme, že jsme pokřtění, že jsme křesťané ? Mně se zdá, že z toho nemáme nic!" - Takhle mudroval jeden přemýšlivý mládenec. Dobře mudroval - tuhle otázku bychom si měli klást všichni: co z toho máme, že jsme byli v dětství pokřtěni? Na první pohled se opravdu zdá, že nic: Trápí nás stejné nemoce jako nepokřtěné. Týrají nás zlí a hloupí lidé - a žádný anděl z nebe nás nepřijde bránit. Kdo nedovede uvažovat dál a hlouběji, není divu, že křtem pohrdne a své děti pokřtít nedá. Už nám vyrůstá taková nekřesťanská generace mládeže. - A co se ukazuje: mají v sobě obrovskou prázdnotu. Je to generace bezradně hledající a tápající. Ze země do země táhly teskné proudy hippies, kteří hledali nový život v orientálních končinách Nepálu a Himalájí. Synkové ctižádostivých úspěšných otců a matek pohrdají protekcí a hledají nový přirozený život na venkově při práci v lese a na poli. A jiní hledají nový život v drogách, alkoholu, ve zlodějské partě. Hledají, jak zaplnit prázdnotu a bezcílnost, hledají nový život. Nepřipomíná vám to, že jim schází právě to, co patří k podstatě křtu? Křest je nové zrození. Křest je počátek nového života v pokojné lásce. Ale proč to ti mladí tedy nevidí na svých pokřtěných rodičích, na pokřtěných lidech kolem sebe? - Protože ti křest sice v dětství přijali, ale nežijí ho, - nežijí jako křesťané.
Křest je třeba žít- to je stěžejní myšlenka naší dnešní úvahy. Křesťanství, to není účast v nějakém spolku. Křesťanství je životní styl - způsob nového života podle evangelia Ježíše Krista.
Naše generace se dala v minulých letech okouzlit vyhlídkou, že lidstvo snadno a rychle spasí věda a technika. Vědeckotechnická revoluce - to bylo kouzelné zaklínadlo, které slibovalo proměnit svět k lepšímu.
Jenže okouzlení začalo brzo mizet. Dnes se vědy a techniky začínáme bát. Vidíme stále zřetelněji, jak objevy, které věda vymýšlí a technika uskutečňuje, ničí náš svět. - A tak začíná znovu hledání nového, lepšího způsobu života.
Kdo je pokřtěn a učí se žít jako křesťan, ten už se do nového života zaškoluje.
Ke křtu v dětství totiž nedílně patří křesťanská výuka v dospívání, jak k naroubování roubu patří ujmutí a růst roubu.
Učit se žít jako křesťan znamená přijmout za životní zásadu ne násilí, ne nenávist, ale snášenlivost a lásku.
Učit se žít jako křesťan znamená pochopit, že zápas o lepší, lidštější svět se nevybojuje jen vyšší výrobou a vyšší spotřebou, ale že je to zápas o více lásky mezi lidmi. Všechna lidská bolest a bída pramení z nedostatku lásky.
Naučit se žít jako křesťan znamená, moci žít po celý život v důvěrném vědomí, že Bůh mne má rád otcovskou láskou. Otcovskou - to znamená takového, jaký jsem, jaký se snažím být.
Svatý Augustin napsal: "Přítel je ten, kdo tě skrz naskrz zná a přece při tobě stojí." - A křesťan může žít s vědomím: takovým Přítelem je mi Bůh Otec, ten mne zná a má mne rád.
Jistě vám už při této chvále křesťanského života napadlo: Ono je to zřejmé nějak podobně, jako učení v každém lidském umění - hře na housle, ovládání auta. Napřed se s tím člověk musí naučit zacházet, a potom si musí to umění udržovat a rozvíjet.
Nestačí jen dostat housle, abys byl dobrým muzikantem. Musíš se naučit hrát, - a pak stále muzicírovat, abys nevyšel ze cviku.
Nestačí jen být v dětství pokřtěn, abys byl dobrým křesťanem. Je třeba se v křesťanství vyučit, a potom stále jako křesťan žít
Křest je pramen Boží milosti. A k prameni se chodí čerpat. Pro celý život jsme byli pokřtěni, po celý život máme z této svátosti čerpat.
Svatý Pavel napomíná Timotea: "Připomínám ti, abys v sobě opět rozněcoval milost Boží, která je v tobě vzkládáním mých rukou." To se týkalo milosti biskupského svěcení, ale platí to tak i o přijetí našeho křtu, o denně novém oživování křestní milosti v sobě.
Karel Rahner napsal na sklonku svého dlouhého života: Ta nejvlastnější bohoslužba, kterou Bůh od člověka čeká, to nejsou nějaké zvláštní liturgické úkony a rituály, ale každodenní všední život v jeho mnohotvárnosti mezi narozením a smrtí. Křest je svátost naší víry. Křest je svátost Kristovy lásky k nám. Pojďme tedy společně poděkovat za to, že jsme byli v dětství pokřtěni. Pojďme poděkovat, že se už učíme žít novým životem Božích dětí.
9. Křestní neděle - Bílá: Křestní symboly
Velikonoční oktáv končí Bílou nedělí. V dřívějších dobách dospělí křtěnci odkládali bílé křestní roucho, které si oblékli při křtu o slavnosti Vzkříšení.
I v dnešní době rádi volíme tuto "Bílou neděli" jako křestní den, protože je oktáv velikonoc.
Paškál, velikonoční svíce, stojí při křtu u zpovědnice, a ten ať je dnes naším hlavním kazatelem. Vždyť ten nám značí vzkříšeného Pána mezi námi, toho, který o sobě řekl: "Já jsem světlo světa." A křestní svíce, kterou kmotři přinášejí s sebou do chrámu, ty se zapalují, přijmou život, světlo, od živého Pána.
Náš dnešní svět je zaplaven přemírou všelijakých znaků a symbolů. Kdo chce udělat autoškolu, potrápí ho dopravní značky. Na každé mašince, kterou si koupíš, je spousta znaků a musíš se naučit, jak s nimi zacházet.
Znaky a symboly nejsou cizí ani nám, křesťanům. Je to řeč liturgie, svátostí. Chléb a ryba, kříž, mazání olejem, kropení vodou.
Při křtu nás oslovuje hned trojí znamení:
- křestní voda jako probuzení k novému životu,
- křestní rouška jako obléknutí Krista,
- křestní svíce jako Světlo Kristovo.
Svíce jako zdroj světla nám připadá už starodávně. Ale když náhle vypadne elektrický proud, všichni hledáme svíčku, aby zaplašila tmu.
I při slavnostních rodinných příležitostech dáváme přednost teplému a živě pulsujícímu světlu svíčky před září elektrického lustru.
Světlo je pro nás jedním z výmluvných symbolů Boha. Protože Bůh je bytí za hranicemi našeho lidského světa, nemůžeme ho vyjadřovat pomocí přesných definic a popisů. Můžeme o něm mluvit jen s pomocí symbolů a obrazu.
Hned prvním dnem zrození vstupuje lidské dítě do otrávené atmosféry závistivosti, nepřejícnosti, egoismu a násilnosti.
Křest je něco právě opačného. Lidské dítě se stává dítětem Božím. Je přijímáno do otcovsky láskyplné náruče Boží, vstupuje do světa záchrany a vykoupení. Dítě lidské se stává dítětem Božím.
Symbolem tohoto zrodu dítěte Božího, přenesení života Božího na dítě, je zapálení křestní svíce dítěte od paškálu, symbolu živého Krista.
V evangeliu Bílé neděle slyšíme, že apoštol Tomáš svému uvěření v živého Krista položil podmínku: aby si mohl na živého Pána sáhnout, dotknout se ho. Je to chování typicky lidské. Člověk pro své uvěření potřebuje hmatatelné znamení. Pro vaše dítě bude křest pro celý jeho další život hmatatelným znamením, že vy jste věřící lidé, a že si při jeho narození ze srdce přejete, aby také ono našlo v Pánu Ježíši Přítele a vzor pro celý jeho život.
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net