Pojďte s námi
- a neb Ten starý, promodlený Velehrad láká nás, mám ho tolik rád (o nové tradici každoročního pěšího putování na Velehrad)
Sestavila: Jana Brabcová
Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.

Pojďte s námi na Velehrad
Místo úvodu
1. Co je to pouť?
2. Smysl pouti
3. Pouť do Říma aneb Jak to všechno začalo
4. Proč právě Velehrad?
5. Motto pouti: „Radost pro všechen lid“
6. Termín
7. Trasa
8. Organizace
9. Popis poutního dne
10. Specifické znaky
11. Rady na závěr - vesele i vážně
12. Postřehy z minulých poutí
13. Ohlasy poutníků a ostatních
14. Kontaktní adresy
15. Ve zkratce
16. Poznámka na závěr
17. Dvanáctero poutníka

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

Pojďte s námi na Velehrad

Proč tuto brožurku vydáváme? Rádi bychom myšlenky pěšího putování rozšířili mezi ty, kteří se na poutě ptají a formou jakési mozaiky nabídly celou řadu pohledů z různých úhlů na skutečnost poutního putování a poutní spirituality vůbec. Bylo by dobře, kdyby tato publikace byla čtenáři pochopena i jako pozvánka na pěší pouť.

P. Marek Dunda
L. P. 2004 ve Vranově nad Dyjí na svátek sv. Oldřicha z Pordenone

Místo úvodu

Každá dobrá pouť je dobou, kdy vycházíme ze své zabydlenosti a únavy, abychom se občerstvili a otevřeli darům Božím.
Bůh obdarovával mnoho našich předků zcela zvláštními dary a nás obdarovává nejen zkušeností jejich života, ale stále novým ujištěním, že nás má rád a že nám rád poskytne stejné dary, abychom mohli proměňovat svět, do kterého nás poslal.
Neposílá nás však do vysněného neskutečného světa, ale do reality, která nás obklopuje a ve které žijeme s ostatními lidmi. Stromy, jestliže mají přinášet ovoce i v nepříznivých podmínkách vyprahlosti, musí svými kořeny dosáhnout až hluboko k vodě. Stejně je to i s námi, kdo máme přinášet ovoce v prostředí, které si dokážeme představit mnohem lepší. Dosáhneme-li svými kořeny až k vodě, čeho se pak můžeme bát? A pouť je takové natažení kořenů k vodě.
Hned první žalm zpívá: Blaze muži... je jako strom, zasazený u vody, ve svůj čas přináší ovoce. Na ovoce tohoto stromu čekají blízcí i vzdálení lidé kolem nás. Toto ovoce má moc stmelovat naše rodiny i jakákoliv společenství do podoby Božího království.
Přeji vám, abyste na každé pouti skutečně našli zdroj živé vody a přinesli ovoce hodné tohoto zakořenění.
(Mons. Vojtěch Cikrle: Ne já, ale Ty)

 

1. Co je vlastně pouť
Z rozhovoru s P. Janem Peňázem, děkanem velkomeziříčským:

Co je to vlastně pouť?
Základem každé pouti je její cíl.
O tom, zda je to opravdu pouť, rozhoduje cíl, nikoliv počet kilometrů, rychlost nebo způsob přepravy. Druhý vatikánský koncil nazývá církev putujícím lidem Božím. Putujeme tímto světem do Božího přístavu spásy, stručně řečeno do nebe. Pěkně to připomíná píseň Madona, kde se zpívá, že „každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti“. Cílem každé pouti je nějaký chrám, v němž se lidé dříve cítili jak v nebi, protože nikde tak krásnou výzdobu neviděli. My jsme viděli už ledacos, ale přesto i nás ta krása uchvacuje. Navíc zažijeme i nebeský klid, dnes už tak vzácný. A nakonec to hlavní: Cílem toho životního plahočení je skutečně dojít do nebe, ačkoli někdy lidé dnes hledají ráj zakázanými a nebezpečnými zkratkami (drogy ap.). A právě pouť nám to má připomenout.
Pouť je také výjimka z každodenního shonu a všednosti. Člověku se zdá, že se pořád točí v kruhu, v pracovním týdnu je jeden den jako druhý, týden utíká za druhým a rok uteče jak voda. Pouť v minulosti zpestřovala celý rok, protože na správnou pouť se člověk půl roku těší a připravuje a pak na ni půl roku vzpomíná.
Pouť nutí člověka, aby si uvědomil, jak je závislý na Bohu. Svědčí o tom dva poutníci, kteří se loni v únoru vydali pěšky do Říma z Husince v jižních Čechách. Jeden byl evangelík, druhý katolík a v Jubilejním roce chtěli pěšky spojit ta dvě místa, z nichž každé je drahé jednomu z nich. Do Říma došli za 36 dní. Tam pak ve vatikánském rozhlase řekl evangelík Petr Nobilis od Kolína: „Poutníku nezbývá nic jiného, než se oddat Boží vůli. Zní to trošku pyšně, ale je to tak. Máme zkušenost, že kdykoli jsme začali víc plánovat a obávat se, věci se prostě zadrhávaly. Kdykoli jsme se uvolnili a dali jsme jen na modlitby, tak to dobře dopadlo.“ Na to dodal katolík Ivan Kolman od Poděbrad: „Ta víra nás sílila, že jsme skutečně věděli, že nás v tom Pán Bůh nenechá. Měli jsme štěstí na lidi. Vždycky nás přijali. Když už jsme téměř nevěřili, o to lépe to dopadlo.“ Petr Nobilis to pak uzavřel: „Vždycky v kritické situaci jsme oba doufali v to, že ten jeden - Hospodin - nám pomůže. A projevila se ještě další věc - v běžném životě člověk může žít ve vzpouře proti Bohu třeba několik dní nebo týdnů. Třeba  i celý život, protože má nějaké finanční zajištění, a tak dále. Na pouti se nedá žít ani jeden den ve vzpouře proti Bohu, v zášti či nenávisti, bez modlitby za bližní, bez proseb za milost Boží, prostě bez těch věcí, které nás Pán Ježíš učil. Ten den by byl prostě  beznadějný. Stávalo se také to, že jsme na chvilku podlehli (aspoň sám za sebe to můžu říci) sebelítosti nebo depresi. Ovšem člověk se z toho dokázal zavčas probrat, když začal Pánu Bohu za všechno děkovat. Když mě bolely nohy tak: Pane Bože, děkuji ti, že je krásně a že jsme uplynulé tři týdny prožili ve zdraví a všechno bylo tak, jak jsme si to ani nedokázali naplánovat.“
 Samotné slovo pouť má několik významů, které se někdy lidem velice pletou. Osvětlíme si je mluvnickým rozborem. Pouť je podstatné jméno rodu ženského, (na Vysočině někdy i mužského podle vzoru hrad), skloňuje se podle vzoru píseň a částečně i kost, ale použijeme na ně pravidla pro příslovečné určení. U tohoto větného členu určujeme místo, čas, způsob, příčinu, účel, podmínku a přípustku.

A) Pouť z hlediska místa. Ptáme se: Kam? Odpovídáme: Do Říma, do Křtin, do Compostelly, do Svaté země, do Netína. Prostě na nějaké poutní místo, které je jako studánka, jako pramen. Ten se také nedá vymyslet, naplánovat, sestrojit, vynalézt. Ten je možné jen objevit. A pak je důležité jej udržovat v čistotě a brát z něho. Už se také stalo, že nevyužívané prameny vyschly, studny se zanesly. Poutní místa jsou dána tím, že tam někdo žil (Pán Ježíš ve Svaté zemi), že je tam někdo pohřben (svatý Petr v Římě), že tam někdo něco zažil (zázračná uzdravení v Lurdech) a nebo že tam i osobně lidé hodně věcí prožili.

B) Pouť z hlediska času. Ptáme se: Kdy? Odpovídáme: Na svatého Cyrila a Metoděje na Velehrad, na svatého Matěje na Matějskou pouť do Prahy. Když se něco důležitého připomíná (a slaví), lidé se tam shromáždí. Jako jsou pro každého člověka důležitým dnem narozeniny a svátek (jmeniny) a měly by být i křtiny (výročí křtu), tak je pro kostel důležitým dnem datum, kdy je v kalendáři svátek jeho patrona, tedy svatého, jemuž je dům Boží zasvěcen. V neděli poblíž toho svátku bývá pouť, která se podle něho jmenuje. Zavedl jsem ve svých farnostech, které mám od otce biskupa svěřeny, pouť v každé vesničce, i když má třeba jen 50 obyvatel. V některých poutě už přežily i totalitu, v některých jsme vybírali patrona podle zápisů na starých pečetích anebo podle názvu obce, takže třeba Petráveč dostala samozřejmě svatého Petra. Nakonec ty patrony úředně jmenoval otec biskup a jeho listina je na každém obecním úřadě na čestném místě.

C) Pouť z hlediska způsobu. Ptáme se: Jak? Odpovídáme: Pěšky. Třeba do Říma, jak se nám Bohu díky povedlo v Jubilejním roce 2000. Z Vranova nad Dyjí jsme vyšli 16.5. v 8.45 a na náměstí svatého Petra v Římě jsme stanuli po 1178 kilometrech v neděli 18.6. v 5 hodin ráno před východem slunce. Pouť však není závoděním v chůzi či pořádáním pěších výkonů, které se pak zapisují do Knihy rekordů. Když jsme loni v listopadu šli pěšky do Brna do katedrály, vyšlo nás z Velkého Meziříčí 32. Z Velké Bíteše už nás šlo 45, ze Střelic už 60. Ten poslední  kilometr, který byl celkově padesátý osmý, nás od Minoritů na Petrov šlo hodně přes tisíc. A všichni měli účast na pouti. I ti, kteří se připojili až „v hodině dvanácté“ si užili své, ale prožili také velkou radost. Byl to opravdový zážitek, vidět, jak se na Petrov do kopce valila řeka lidí, kteří nadšeně zpívali. Proto by každá pouť měla mít aspoň v závěru kousek pěší cesty. I ta, která se koná „kolmo“, což v tomto případě neznamená úhel 90 stupňů, ale na kolech, ať už na dvou (kolo, koloběžka) nebo na čtyřech (auto) či šesti - nebo kolik jich dneska ty autobusy mají. Další způsoby pouti mohou být i koňmo, loďmo a také letmo (do Svaté země se vlastně jinak než letadlem nedostanete).

D) Pouť z hlediska příčiny. Ptáme se: Proč? Na poutě se chodí především na znamení pokání, to jest nápravy za lidské viny. Mohlo by se jet, ale jde se, i když sedět v autobuse přes  dvacet hodin je také velké pokání. Dalším důvodem je vděčnost Pánu Bohu, neboť on nám dal ručičky a nožičky, jak to rodiče učili své malé děti, než totalita poručila říkat: „Paci, paci, pacičky, táta koupil botičky.“ Tržnímu hospodářství to asi vyhovuje také, a proto mnoho vychovatelů asi ani nezná originál této říkanky, který je: „Paci, paci, pacičky, Pán Bůh stvořil ručičky, aby ručky dělaly a nožičky běhaly.“ Třetím důvodem pouti je prosba. Lidé si jdou vyprosit zdraví, ale také třeba usmíření v rodině. Čím déle se putuje, tím delší je pak i modlitba. K nalezení nejhlubší příčiny poutě ve významu místním i časovém nám pomůže rozbor jejich slovanských názvů. V Čechách a také u nás na Českomoravské vysočině se říká pouť. Na Moravě se říká hody. Bratři Slováci i Poláci říkají odpust. Říkají to proto, že na těch poutích z hlediska místa a času je možné získat odpustky. Toto slovo nemá hezký přídech, mnozí se mu raději vyhnou. Když se na ně podíváme klidně, a nevidíme jen ta různá zneužití v minulosti, zjistíme, že odpustky znamenají konat dobro. Udělat něco mimořádně dobrého, aby se překryla tíha zlého  skutku. Vina je totiž odpuštěna ve svátosti smíření, tedy ve svaté zpovědi. Opravdová svatá zpověď nemusí být dlouhá. Hříšník stručně řekne své hříchy a kněz ho povzbudí ke změně života. Dovolím si na to téma zavtipkovat otázkou: Jaké je nejkratší povzbuzení, které kněz může dát? Kajícník vyzná své hříchy a dodá: „Toto jsou mé hříchy, těchto hříchů lituji a slibuji, že se opravdu polepším!“ Na to kněz řekne: „Jen aby!“ Pokud to tak je, pokud se ten člověk nezpovídá jen naoko, s úmyslem zase hřešit, je mu odpuštěna vina a věčné tresty. A teprve potom je možné uvažovat o odpustcích, tedy o prominutí trestů dočasných, tedy pozemských. Proto se někde píše o časných trestech. Pak je možné se ptát, co mimořádně dobrého lze udělat k napravení. K tomu se vydávají takzvané seznamy příležitostí k získání odpustků. To byly ty papežské buly, které kdysi v minulosti nadělaly tolik hluku a někdy i kouře, když je veřejně pálili. I Jan Pavel II. vydal k Jubilejnímu roku 2000 bulu se seznamem odpustků. V ní byly na prvním místě napsány poutě, a jako první cíl byl uveden Řím. My jsme si vybrali tuto první možnost, a to tradičním způsobem - pěšky. Pak tam byly ještě návštěvy nemocných nebo jinak potřebných s poznámkou, že takto putujeme ke Kristu, který je podle Matoušova evangelia přítomen v každém trpícím člověku. Byly tam i modlitby, skutky pokání, a také možnost věnovat čas nebo práci ve prospěch ostatních nebo na podporu dobré věci. Jako poslední možnost tam bylo také, že je možno na tyto účely přispět finančně.  Škoda, že v minulosti i v současnosti se tento poslední význam dostává na první místo a považuje se za jedinou možnost ... Vydat se tedy na určité (poutní) místo nebo v den pouti navštívit kostel, kde mají pouť, a tam se pomodlit, umožní získat odpustky, tedy rozmnožit dobro, aby se i díky té jedné osobě církev zaskvěla v bělostném šatě jako nevěsta. A tím zářivým šatem jsou dobré skutky věřících, jak je psáno v knize Zjevení 19,8 a jak to cituje Jan Pavel II. ve výše jmenované bule. Řeknu to prostě: Když se někdo opije a doma rozbije skleník na cucky, je to jeho vina. Když se usmíří se ženou a s dětmi, omluví se jim, koupí nové sklo ze svých osobních úspor a vyzná se ve svaté zpovědi z tohoto hříchu s touhou se polepšit, je mu odpuštěna vina. Pán Bůh už mu to nikdy nebude vyčítat, ani na věčnosti ne. Zůstává však špatná pověst: On chodí do kostela a takhle se zřídil a tak vyváděl. Když pak jde pěšky na pouť, či vykoná něco nezištně mimořádně dobrého, asi se o tom bude mluvit. A tato dobrá pověst překryje tu špatnou, takže  i díky němu církev víc zazáří v bílém šatě.

E) Pouť z hlediska účelu. Ptáme se: Za jakým účelem? A zde jsme u toho, že v naší zemi si většina lidí při slově pouť představí pouze náměstí plné kolotočů a stánků. U nás v Meziříčí při červnové pouti tomu tak je, i když mnoho občanů trvale bydlících ve středu města si na to stěžuje. Chápu, že v jiných obcích pak komedianty stěhují ze středu na okraje, z centra na periferii, jak říkají rádi ti, kdo nemají rádi češtinu. Potom se děti za nimi ženou na bývalé smetiště, kde je nyní po zasypání rovný terén, nebo za obec, kam kdysi vypouštěli husy i dobytek na pastvu a říkali tomu proto vejpustek. Myslím, že se to dá těch pár dní na náměstí vydržet a že kolotoče patří ke každé pouti, i když to všechno se koná za účelem, aby děti vyprázdnily nejen své pokladničky, ale i kapsy svých rodičů a prarodičů i kmotrů. A zase jsme u toho, že se podle moderního hesla dostávají peníze až na první místo. Správně a věcně je to však potřeba zařadit až na páté místo pod písmeno E. Pouť má opravdu další a lepší účely než utrácet peníze za kolotoče a cetky.

Proč se vlastně chodí na pouť? Z čeho ta tradice vznikla?
Kromě předcházejících pěti důvodů máme především důvody biblické. Podle Mojžíšova zákona se každoročně putovalo do jeruzalémského chrámu. Pán Ježíš tam také putoval se svou Matkou a svatým Josefem, jak víme z Lukášova evangelia. Už v ranných dobách křesťanských se putovalo do Svaté země, na místa posvěcená pobytem našeho Pána a ke hrobům apoštolů. Později se začalo putovat také na místa zázraků a zjevení.

Má v naší době pouť vůbec ještě smysl? Má cenu chodit na pouť, když jsem i na druhé straně zeměkoule letadlem za pár hodin?
Určitě má! Podle mé soukromé teorie není správné, když člověk tak rychle protíná poledníky a rovnoběžky. Boží příroda nás vybavila určitou rychlostí, a ta se nemá moc přehánět. Když rychle jíte, není to zdravé, když rychle vylezete po nemoci z postele, je to přímo škodlivé. Všechno chce svůj čas. Jít na pouť znamená dopřát si čas. Nejen na to klidné překonávání vzdáleností, ale i na promyšlení věcí, na duchovní odpočinutí. Škoda, že si to z časových důvodů nemůže dovolit každý. Zvláště pro člověka, který  má na starosti děti nebo třeba živé hospodářství, je to skoro až přepych. Když jsme šli po Rakousku a Itálii, a já jsem mohl podrobně pozorovat, jak je tam všechno zařízeno, říkal jsem si: „Jestli se ještě někdy někam vydám, tak jenom pěšky, abych z té země něco měl.“ Nevím, jestli to dodržím, ale rozdíl je obrovský. O tom, co jsem mohl pozoroval jako pěšák, jsem podrobně psal v naší knížce o pouti a viděl jsem už výtisky, kde si čtenáři podtrhávali právě ty postřehy, které člověk v autobuse mít nemůže.

Jakou roli sehrály poutě ve vašem životě? Zač jim vděčíte?
Při pouti do Říma jsem poznal, že s Boží  pomocí člověk dokáže hodně, překoná sám sebe, když má cíl, který je podstatnou částí pouti. Když jsem došel na hrob rodičů, měl jsem přímo fyzickou chuť jim říci, že jsem to dokázal díky tělu, které mám od nich. Chtěl jsem jim říci, že je nemusí mrzet, že jsem byl takový nešikovný na ten tělocvik. Vzpomínal jsem, jak se maminka se mnou zlobila, že těma nohama tak tluču. Učila mě chodit zlehka, ale nepovedlo se jí to. Z Říma jsem přišel s oběma podpatky úplně ubroušenými a to na jiných místech, než jak je měli kolegové. A zdá se mně, ale i druhým, že jsem od návratu zdravější a odolnější na různá nachlazení.

Vaše nejtěžší pouť?
Na naši pěší pouť do Říma jsem se poctivě připravoval. Jeden z mých kaplanů, P. Marek Vácha, pobýval  víc jak měsíc s polárníky v Antarktidě. Říkal mi, že oni trénují naprosto jednoduše. Žádná sauna, žádné posilování, ale dělají pouze to, co je čeká v Antarktidě. Tam musí táhnout všechny zásoby na saních. Proto několik měsíců před odjezdem za sebou doma tahají saně se 40 kilogramy, v létě pneumatiku naplněnou betonem ve stejné váze. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že půjdeme pěšky do Říma, jsem začal chodit po silnicích. Než jsme vyšli,  našlapal jsem po Vysočině 1050 km. Přesto jsem měl krizi hned druhý den. To jsme za nádherného slunečného počasí vycházeli z poutního místa Panny Marie Třídubské - Maria Dreieichen. Vyfotografovali jsme se s poutním chrámem v pozadí. Dosud je na snímku vidět, jak se sice usmívám, ale nuceně. V té chvíli mě pálila levá pata, našlapoval jsem tedy jen na prsty, ale tím se noha křiví, a mě začal bolet levý kotník, koleno i kyčel. Už jsem se připravoval, že to vzdám, že řeknu spolupoutníkům, ať jdou dál sami. (Nenapadlo mě v té chvíli, že by to nedovolili, že by byli se mnou solidární.) V duchu jsem se modlil a říkal Pánu Bohu, že jsem připraven snést tu ostudu, že jsem vydržel jen první den, že mu to nabízím jako oběť, pokud mám skončit tady. A bolesti najednou přešly, ani nevím jak. Patu jsem pak mazal a ošetřoval pečlivě, ale už dala pokoj. Až po návratu jsem si uvědomil, že za celou pouť mě pak kromě chodidel nic nebolelo, vůbec žádný kloub, zatímco doma mě pořád někde píchá či loupe. To byla má největší krize za celou dobu tréninku a všech poutí, které jsme po vlasti podnikli potom. K prvnímu výročí pouti (16.5.2001) jsem našlapal rovných tři tisíce kilometrů. Chci ještě podotknout, že moji spolupoutníci tolik netrénovali, někteří dokonce vůbec. Já jako nejstarší jsem tento přístup považoval za riskantní. Oni tím však chtěli ukázat, že na pouť se může vydat skutečně každý. Někteří se ale také obávali, že se příliš unaví už předem a nezbudou jim síly na Řím. Proto  razili heslo: „Raději padnout na pouti než na tréninku.“ Málem se jim to v horším slova smyslu splnilo. Po určitých kilometrech na ně přišly stejné potíže jako na mne. Rozdíl byl v tom, že já jsem mohl trénink na týden přerušit, oni však na to měli jen jedinou noc, ráno se šlapalo dál.

Co byste přál všem poutníkům?
 Těm, kteří putují po cestách této země i všem lidem,  „poutníkům  k věčnosti“, bych přál slovy večerní kněžské modlitby: ... ať vytrváme v dobrém až do konce.
(P. Jan Peňáz: Každý z nás je poutníkem)

2. Smysl pouti

Smysl pouti pro oživení víry
Když jsme v r. 2000 šli pěšky do Říma, měli jsme v srdci i jednu velkou touhu. Aby tato naše pěší pouť inspirovala i ostatní a aby se díky pěšímu putování znovu prohloubil zájem o život z víry. Všechno jde sice pomalu, ale zdá se, že i tento záměr se začíná naplňovat.
Ten, kdo se vypraví na pěší pouť, udělá novou a neobvyklou životní zkušenost. Na určitou dobu opustí všechno to, co jindy tak neodmyslitelně patří k jeho životu. Odchází z prostředí, které důvěrně zná a vydává se na cestu plnou nezajištěnosti a nepředvídatelných okolností. Od poutníka to vyžaduje jistý stupeň odvahy (u některých je nedostatek odvahy vyvážen naivitou) k tomu, aby na pěší pouť vyrazil. Po dobu pouti se člověk stává poutníkem, někým, kdo pokud vše správně pochopil, vše ostatní odkládá stranou a na první místo v těchto dnech staví skutečnost být sám pro sebe i pro druhé poutníkem. Poutník, který se vypravil na náboženskou pouť, je v první řadě tím, kdo svědčí o své víře. Toto svědectví není bezvýznamné, protože příklad ryzího poutníka v mnohých vyvolává důvod k přemýšlení, zda v dnešní době, kdy se vše dělá jen pro zisk, je za tímto jeho chováním jen něco povrchního, nebo skutečně živá reálná víra. Když se pochybovači podívají na život poutníka důkladněji, dojdou po prohlídce jeho puchýřů, kontrole jeho bídného jídelníčku a prozkoumání ubytovacích poměrů k následujícímu závěru: buď je to blázen, nebo tomu skutečně věří.
Zvláště delší pouti se většinou neobejdou bez většího dopadu na ty, kdo se jich účastní. Zkušenost, kterou poutník udělá, je svou výjimečností živá i poté, co se znovu vrátí do běžného životního rytmu. Nelehké kroky, které jsou často spíše obětí, další těžkosti spojené s formou pěší pouti, dny prožité více v modlitbě, sebeodříkání, ve společenství spolupoutníků, to vše je něco, k čemu se poutník vrací nejen ve svých vzpomínkách, ale trvalejší výzva, aby se v každodenním životě stavěl k tomu, co přichází, jako poutník: poutník trpělivě pokračuje krok za krokem k cíli, nereptá v těžkostech, ví, pro koho pouť podniká, čas využívá k bohulibým myšlenkám a k modlitbě, ostatní lidi přijímá jako spolupoutníky nebo jako ty, kterým chce předat radost vyvěrající z poutnické zkušenosti a stále, zvlášť v těžkých chvílích, pamatuje na cíl a k němu směřuje.
Mnoho křesťanů žije životem, v němž každodenní starosti a povinnosti nedávají mnoho prostoru k hlubšímu zamyšlení, k tomu, s odstupem pohlédnout na prožívané skutečnosti a na vztahy s bližními, a proto hrozí nebezpečí, že člověk s velkým úsilím dělá velké kroky mimo cestu. Pěší pouť je formou jakýchsi volnějších exercicií na cestě. Pro některé typy lidí je tento druh zbožnosti dokonce ještě užitečnější než klasické formy duchovních cvičení, protože při pěší pouti se modlí celé tělo. Už po prvních dnech poutník cítí každý krok a vědomě se tím další chůze stává buď nesmyslným utrpením nebo mimořádně užitečnou modlitbou. Zkušenost modlitby, kterou během pouti člověk udělá, mu pak může pomoci, aby našel více prostoru pro modlitbu v každodenním životě, aby prohloubil svá náboženská rozhodnutí. Ti, kdo dobře konají pouť, ji většinou využijí také k tomu, aby se důkladněji připravili na svatou zpověď a také ji během pouti vykonali. Stávají se tak lidmi, kteří skrze očištění ve sv. zpovědi radikálně vyřeší minulost. Během pouti díky probíraným tématům má poutník příležitost také znovu srovnat své priority a promyslet, o co dál bude ve svém životě usilovat. Často právě na pouti, kdy se poutník dívá na svůj život s odstupem, dostane světlo a sílu k tomu, aby řešil zastaralé problémy, aby se k tomu, co je před ním, postavil jako křesťan, jako ten, kdo má zásady, jako ten, kdo zůstane věrný Božímu vedení. Tím, že poutník vyřeší skrze sv. zpověď minulost, získá pokoj do duše. Tím, že v modlitbě najde vhled do toho, jak se postavit k současnému a budoucímu životu, najde novou sílu a pevnost být křesťanem a oporou pro své nejbližší. Pouť se tak může stát nedocenitelnou skutečností jeho křesťanského, ale i rodinného a společenského života (a to už vůbec nemluvím o tom, že pro některé je pouť vítanou příležitostí, jak aktivně prožít dovolenou). Kdo jednou skutečně s dobrým úmyslem uskuteční takovouto delší pouť, ten už hned tak nebude zpochybňovat hodnoty víry, pokud kvůli nim na tuto pouť šel. Ví, že pro víru už hodně obětoval, proto si jí také o to víc váží. Dobře prožitá pouť mu dává zakusit něco z oné pravdy, že jsme zde na zemi jen poutníci, kteří směřují do svého domova k věčnému cíli, a proto že není třeba se zde moc zabydlovat.
Spiritualita poutníka, která je čímsi výrazným a která vždy v církvi měla své široké místo, je přístupná i pro mnoho našich současníků. V době, kdy se tolik pozornosti věnuje sportu, je možno skrze znovuobjevení putování dát šanci mnoha dalším lidem, pro které jsou běžné formy církevního života odtažité, nenásilnou šanci, aby udělali svou zkušenost s vírou skrze pěší pouť, a tak svým způsobem našli cestu k životu s církví.
P. Marek Dunda

 

3. Pouť do říma aneb Jak to všechno začalo
V jubilejním roce 2000 se šest poutníků vypravilo z Vranova nad Dyjí
do Říma:

P. Jan Peňáz, děkan ve Velkém Meziříčí
P. Jindřich Bartoš, děkan u sv. Mikuláše ve Znojmě
P. Marek Dunda, farář ve Vranově nad Dyjí
František Řezníček, jáhen ve Vranově nad Dyjí
P. Jan Klíma, tehdy pastorační asistent ve Vranově nad Dyjí
Miloš Sláma, malíř ze Žďáru nad Sázavou

Pouť trvala od 16. května do 18. června 2000 a poutníci ušli
1178 kilometrů.

P. Marek Dunda:
V listopadu 1999 jsem znovu četl životopis sv. Klementa Maria Hofbauera, rodáka z Tasovic. Zaujalo mě samozřejmě, že šel jedenáctkrát pěšky do Říma a zpět. Hned mě napadlo, že bych také jednou chtěl dojít pěšky do Říma. Zařadil jsem tento nápad mezi další nápady, kterých mám v hlavě mnoho. Jsem už jasně rozhodnut, že je chci uskutečnit, ale čekám na vhodné okolnosti a podobné nadšence. Když se však dívám zpět, musím říci: Díky Bohu se už podařilo uskutečnit mnohé z těchto nápadů, které druzí považovali za neuskutečnitelné krásné bláznovství. A tak se těším, až přijde řada i na ty další, které nosím v srdci.
V prosinci 1999 jsme se jeden večer chystali s otcem Jindřichem na vánoční kázání. Uvažovali jsem také o svatém roce 2000. Otec Jindřich připomenul, že je to doba, kdy je potřeba udělat něco mimořádného. Už tehdy padl návrh putovat do Říma. Nebyl jsem si ještě jist, zda otec Jindřich půjde. Přesto jsem začal u nás na faře ve Vranově rozhlašovat, že se chystám pěšky do Říma a že se mohou přidat i další. Nevěřili mi. Jediný, kdo řekl, že půjde taky, byl jáhen František Řezníček. Už se mnou byl dvakrát na pěší pouti v Polsku. Jak se později přiznal, nevěřil, že budu chtít něco takového uskutečnit. Myslel si, že je to nějaký můj nový žert. K jeho cti musím dodat, že pak nehledal výmluvu, na cestu se vypravil a do Říma skutečně došel.
Začátkem ledna volal otec Jindřich, že se díval na mapu, jak je ten Řím daleko. Odhaduje to asi na čtyřicet dní. Tím bylo okamžitě rozhodnuto, stanovili jsme datum a domluvili, které kněze ještě pozveme.

P. Jindřich Bartoš:
V jubilejním roce je potřeba něco udělat, ne jenom mluvit na to téma. Třeba jít na pouť. Když otec Marek Dunda poprvé řekl slova: „Pěší pouť do Říma“, zasmáli jsme se tomu. Později jsem si uvědomil, že to není tak nereálné. Cesta od nás do Říma trvá přibližně 40 dnů. Toto číslo se objevuje v Písmu svatém častěji. V číselné symbolice Bible se tím myslí určitá doba, delší než měsíc. Ve Starém zákoně je to lhůta nutná k očištění země po potopě. Dále to je doba, kterou pobýval Mojžíš na Sinaji při předávání zákona, doba putování Eliáše v síle Božího chleba na Boží horu, kde se měl obnovit. Čtyřicet let putoval Izrael po poušti, aby se stal novým lidem a stejný počet dnů bylo potřeba k očišťování matky. Čtyřicet dní se Ježíš postil a čtyřicet dní se zjevoval po svém zmrtvýchvstání učedníkům. Člověk vydrží asi 40 dní bez jídla. Čtyřicítka je krajní mez. Je to asi naplnění nějaké přirozené míry. Po 40 dnech stálé chůze by asi musel být nějaký den odpočinku. Čtyřicetidenní půst před Velikonocemi k obnovení ducha je osvědčená praxe církve. Obecně se neujaly různé pokusy o jeho zkracování či prodlužování.
(P. Jan Peňáz: Pouť do Říma od A do Z)

P. Jan Peňáz:
Už mnohokrát se mě lidé ptali, kam vyrazíme na pouť letos (v roce 2001), jestli zase do Říma. Není už jubilejní rok a nedá se tam chodit tak často po sobě. Na svátek Panny Marie Matky jednoty křesťanů - tedy 18. 1. - jsme se my, kteří jsme se díky Bohu vrátili od hrobů svatých apoštolů Petra a Pavla, dohodli, že letos půjdeme pěšky na Velehrad, kde je Maria právě pod tímto jménem uctívána. Řím stojí u kolébky křesťanství v Evropě, Velehrad je Betlémem víry pro naši vlast. Když se v tom biblickém Betlémě narodil Pán Ježíš, andělé oznámili, že to bude „radost pro všechen lid“ (Lk 2,10) a vyzvali pastýře, aby se nebáli.
Velehrad je vlastně hlavní město Evropy po duchovní stránce, protože je spojeno s jejími patrony sv. Cyrilem a Metodějem. Má tedy být cílem všech duchovních cest, aby opravdu platila slova z písně Zvoňte zvony: „Svolávejte odevšad na posvátný Velehrad!“ Doufám, že ta pouť bude radostnou událostí pro její účastníky i pro ty, s kterými se setkáme.

 

4. Proč právě Velehrad?

Mons. Jan Graubner: Velehrad - most, který potřebujeme
(při příležitosti hlavní velehradské pouti)
Velehrad není budován na významné řece, kde by se viděla potřeba velkého mostu. Od svého začátku však je symbolem mostu mezi lidmi. Na velkomoravský Velehrad připutovali slavní bratři Konstantin - Cyril a Metoděj z řecké Soluně, ale svou misi budovali ve spojení s římským papežem. Písmo pro naše předky upravili z řecké abecedy, ale liturgii brali i z římské církve. Ve službě místním lidem nabídli plody obou největších kultur.
Další dějiny pak rozdělily slovanské národy. Jedni píší latinsky, jiní azbukou. Jedni se hlásí ke kultuře západu a církevně k západnímu obřadu, jiní k východnímu. A byl to zase Velehrad, který unionistickými sjezdy budoval myšlenku sjednocení Slovanů.
I za dob totality byl Velehrad místem největších setkávání Čechů a Slováků, místem sjednocujícím k společnému odporu proti nesvobodě i místem společného čerpání duchovní síly k úsilí o uzdravení společnosti.
Proto je dobře, že dnes, kdy svátek svatých Cyrila a Metoděje je státním svátkem České republiky, sem přicházíme nejen na bohoslužby, ale i na velký koncert, že sem přicházejí nejen věřící, ale i nevěřící, katolíci i nekatolíci, zdraví i nemocní, mladí i staří. Velehrad nás znovu svolává, aby mezi námi bořil hradby, aby mezi námi stavěl mosty, aby nám dal nahlédnout ke kořenům naší kultury, duchovnosti i státnosti.
Jestli nás denně rozdělují tisíce věcí, kéž velehradské pozvání nás přivede k sobě blíž, abychom i přes všechny rozdílnosti dovedli budovat dílo naší lepší společné budoucnosti. Kéž pohled k našim starobylým a ušlechtilým kořenům v nás probouzí touhu podílet se na budování takového státu, který by byl naší chloubou. Kéž myšlenka mostu nás vede k otevřenosti pro druhé a budování evropské rodiny. Kéž povzbuzeni Velehradem lépe chápeme potřebu spojení kultury, duchovnosti a státnosti.
Díky všem, kteří přispívají jak k velehradským oslavám, tak k budování mostů mezi námi.
MF DNES 1. 7. 2002

5. Motto pouti: „Radost pro všechen lid“

Základním mottem pouti na Velehrad je verš „Radost pro všechen lid“ (Lk 2,10). Hodně to napovídá o tom, jak má vypadat život poutníků během pouti, co si z pouti mají odnést do dalšího života a jaký má mít dopad setkání s náhodnými lidmi na trase, kudy prochází poutníci. Zdrojem hlavní radosti je rozpoznávání Boží lásky, které se má poutník během pouti stále více otevírat.

6. Termín

Vychází se vždycky koncem prázdnin, a to v pondělí mezi svatým Rochem, patronem poutníků, a svátkem Panny Marie Královny, tedy každoročně mezi 15. a 22. srpnem.

7. Trasa

Už při první pouti se vycházelo ze tří hlavních směrů:
1. znojemský
2. velkomeziříčský, na který se po cestě napojí proud z Radešínské Svratky a Víru
3. moravskoveselský na poslední dva dny

Proud znojemský:
pondělí: Vranov nad Dyjí (15:00), Lesná, Vracovice, Milíčovice, Citonice, Znojmo
úterý: Znojmo  - sv. Mikuláš (6:30), Kuchařovice, Tvořihrázský les, Tvořihráz, Žerotice, Želetice, Morašice, Skalice, Chlupice, Hostěradice, Miroslav
středa: Miroslav (6:30), Olbramovice, Šumice, Loděnice, hranice: ZN/BO, Malešovice, Medlov, Hrušovany u Brna, Židlochovice, Blučina
čtvrtek: Blučina (6:30), Jalovisko, Moutnice, Těšany, hranice: BO/BV Borkovany, Velké Hostěrádky, hranice: BV/HO, Dambořice, Žarošice, Archlebov, Věteřov
pátek: Věteřov (6:30), Ostrovánky, Bukovany, Zavadilka, sv.Kliment, pak všichni společně do Buchlovic

Proud velkomeziříčský:
pondělí: Netín (15:15), Závist, Lavičky, Velké Meziříčí
úterý: Velké Meziříčí (7:00), Jabloňov, Ruda, Křeptov, Osová Bitýška, Vlkov, Křižínkov, hranice okresů ZR a BO a krajů, Deblín, Tišnov
středa: Tišnov (6:30), Drásov, Malhostovice, Nuzířov, Lipůvka, Svinošice, Šebrov, hranice okresů BK a BO, Vranov, Adamov, Josefov, Býčí skála, Křtiny
čtvrtek: Křtiny (6:30), Bukovina, Bukovinka, Račice, Luleč, Rostěnice, Kučerov, Bohdalice, Kozlany, Rošťoutky, Milonice
pátek: Milonice (6:30), Nesovice, Snovídky, Nemotice, Mouchnice, hranice diecézí, okresů VY a KM a krajů JM a ZL, Koryčany, hora sv. Klimenta, Buchlovice
sobota: Buchlovice (8:00), Tupesy, VELEHRAD, bazilika  Nanebevzetí P. Marie a sv. Cyrila a Metoděje (10:30)

Proud vírský:
pondělí: Radešínská Svratka (8:00), Nová Ves, Olešná, Skalský dvůr, Bohuňov, Písečné, Vítochov, Karasín, Vír
úterý: Vír (6:15), Rovečné, Velké Tresné, Olešnice, Ústup, Křetín, Letovice, Podolí, Míchov, Boskovice
středa: Boskovice (6:30), Valchov, Němčice, Sloup, Šošůvka, Holštejn, Lipovec, Krásensko, Podomí, Ruprechtov
čtvrtek: Ruprechtov (7:00), Račice, pak společně s velkomeziříčským proudem

Proud moravskoveselský:
pátek: Veselí nad Moravou, Osvětimany, hora sv. Klimenta, kde se spojí s ostatními dvěma proudy

V roce 2002 došlo ke spojení tehdy XXI. Cyrilometodějské pouti z Levého Hradce na Velehrad s velkomeziříčským proudem.
Cyrilometodějské poutě z Levého Hradce na Velehrad vznikly z iniciativy kard. Tomáška v roce 1982, kdy se na Levém Hradci u Prahy připomínalo 1000. výročí zvolení prvního českého biskupa - sv. Vojtěcha. Jeho nástupce na pražském stolci chtěl spojit místa spojená s našimi i evropskými patrony. Zpočátku to byly  prosebné poutě za svobodu církve (a národa) v naší vlasti (úkol trvá) a za stavbu nových kostelů v Čechách a na Moravě (už se staví a nějaké postavily, ale úkol trvá). Chodilo se na poděkování za dar víry ve srozumitelné řeči sv. Konstantinovi/Cyrilovi a Metodějovi, která přišla na Levý Hradec právě z Velehradu.
Pro velkou vzdálenost se poutě z Levého Hradce chodily vždy po dvoudenních etapách (jedna sobota a neděle v měsíci). To částečně zůstalo. Od února do července se vždy jednu sobotu v měsíci ujde jedna etapa z Prahy až do Velkého Meziříčí. Zbytek se jde v srpnu v rámci velkomeziříčského proudu.
Kromě toho chodila z rodného kraje pana kardinála Tomáška takzvaná moravská větev. Tito poutníci jedou pokaždé na Levý Hradec na úvodní mši svatou a první etapu. Sami pak vycházejí vždycky příští neděli ze Španělské kaple v Novém Jičíně. Po nedělích pak jdou přes poutní místa Hostýn a Štípu do Starého Města. Poslední den putují společně se všemi ostatními poutníky.

Konkrétní pozvání:
Jako malé praménky vycházejí skupinky poutníků z více míst, aby se pak na Velehradě slily v mohutný proud vděčnosti za Slovo života, které právě odtamtud k nám přišlo. Proto je velice žádoucí, aby rok od roku těchto praménků přibývalo. Zveme všechny, kteří by chtěli spolupracovat na obnovení tradice poutí, aby se nebáli vytvořit další proudy ze všech různých směrů tak, abychom se všichni v sobotu předposlední týden v srpnu kolem 10:30 setkali na Velehradě.

8. Organizace

Nad hladkým průběhem pouti dohlíží pořádková služba. Tato čtyř až pětičlenná skupinka je na první pohled snadno identifikovatelná jednak díky svým zářivě oranžovým tričkům, jednak díky hlasitým projevům, kterými chtějí uchránit účastníky pouti před osobním střetem s nějakým kolemjedoucím dopravním prostředkem. V rámci plynulosti dopravního provozu a zachování vlastního zdraví se jejich pokyny vyplatí poslouchat. Jáhen Ladislav Kinc k tomu dodává za vírský proud: „Naše bezpečnost na silnici má několik „vrstev“. Tou vzdálenější je doprovodné vozidlo, které nám „kryje“ záda - na vozíku je děkovný a upozorňující transparent, který upozorňuje řidiče, že před nimi jdou poutníci a děkuje za jejich ohleduplnost. Před poutníky a za nimi jdou vždy nejzkušenější (dva a dva) v reflexních vestách s praporky, kteří pomáhají řidičům a také udržují kázeň poutníků. Do doprovodného vozidla může kdokoli v případě únavy nebo zranění nastoupit. Toto vozidlo nám také stále veze vše potřebné - tekutiny, zavazadla, je nám stále k dispozici.“
Další důležitou, i když málo viditelnou skupinkou je elitní tým, zvaný Rychlá Rota (pouze ve znojemském proudu). Již název napovídá, že se pomocí svých motocyklů pohybují vyšší rychlostí než poutníci. Jejich úkolem je připravit obce na příchod poutníků, připravit místo noclehu a ráno vše v pořádku předat.
Velká zavazadla převážejí auta. Poutník přes den jde pouze s malým batůžkem, ve kterém má všechny potřebné věci.
Ačkoli je pouť zejména duchovní záležitostí, tělo se nedá ošidit a žádá si svůj příděl. Proto je třeba vzít si s sebou proviant na celou dobu pouti. Někde je možnost něco dokoupit po cestě, jindy poutníky příjemně překvapí pohoštění přichystané místními obyvateli.
Kromě hlavního společného cíle (Velehrad) má i každý den svůj malý cíl, kterým je místo noclehu. Většinou se jedná o školy nebo kulturní domy, v Buchlovicích je možnost spát na školním hřišti. Pokud kapacita nedostačuje, s vděčností přijímáme nocleh u místních farníků. Noclehy ve vírském produ jsou zásadně v rodinách farností v kterých je večer mše svatá. Tímto mají místní nejen účast na pouti (skutky křesťanského milosrdenství - pocestné přijímat), ale také dochází k družbě - vzájemnému poznávání. Pro poutníky je také nabídnuta kvalitnější hygiena a nocleh.
Následky celodenního putování se vyhnou málokomu, proto je zde připravena zdravotnická služba, která bdí nad puchýři a ostatními neduhy poutníků.
 A kdyby snad někdo měl pocit, že dál už neujde ani krok, nemusí se bát, že bude ponechán svému osudu. V blízkosti je vždy doprovodné auto, které dopraví nemohoucí na místo společného odpočinku.

9. Popis poutního dne

- budíček (v každém proudu individuální)
- snídaně z vlastních zásob
- příprava na cestu
- během dopoledne ranní chvály, písničky, růženec, 2 duchovní  promluvy,  chvíle ticha....
- oběd z vlastních zásob
- odpolední etapa, duchovní promluva, chvíle na ztišení, písničky, večerní chvály
- po příchodu na místo noclehu vlastní program, mše sv., kulturní večer
- kompletář, večerka, posilující spánek

10. Specifické znaky
Viditelným znamením poutníka je malý dřevěný cyrilometodějský kříž, který hned na začátku pouti obdrží každý účastník.
Všichni, kdo se pěší pouti účastí poprvé, si poslední den před příchodem na Velehrad uvijí věneček z polních květů, který potom nechají Panně Marii na Velehradě. Kromě toho si poutníci vyrobí svůj vlastní křížek, který je symbolem všech starostí a trápení, které si každý s sebou nese.
Mimo to má každý proud své vlastní zvyky, které ho činí odlišným od ostatních a originálním. Je to dáno i skladbou účastníků (ve vranovsko-znojemském proudu např. kromě jiných sehrávají důležitou roli i členové mariánských družin - marianky, soluňáci a dyjáci).
Ve znojemském proudu se již stalo tradicí, že v rámci  každodenních zábavných večerů se poslední noc před cílem volí Miss Pajda. Už samotný název napovídá, o co tady půjde. Kromě toho si své místo v programu našla i Hitparáda, ve které soutěžící poutníci zpívají pro zábavu i povzbuzení ostatních.
Ti, kdo třikrát absolvovali nějakou velkou pouť, mohou vstoupit do Cyrilometodějského poutního společenství velehradských poutníků (někdy je možné se setkat se zkráceným názvem poutní bratrstvo). Zápis se koná jednou za rok na Velehradě po dojití hlavní pěší pouti. Člen společenství má právo nosit větší dřevěný cyrilometodějský kříž, má šířit poutní ideály a při poutích je vzorem ve správném prožívání pouti. Je-li to v jeho možnostech, měl by se alespoň 1x ročně zúčastnit pouti pořádané poutním bratrstvem. Také má právo stát se ručitelem nového člena, který žádá o přijetí do poutního společenství. Hlavní setkání celého poutního společenství se koná 1x za rok při pouti na Velehrad, kde je za poutní bratrstvo obětována mše svatá. Počítá se s tím, dá-li Pán Bůh, že za 4 roky - při sedmé pouti - dostane poutník kříž kovový, při 12. (za dalších 5 let) kříž měděný, za dalších 6 let kříž bronzový a za dalších 7 let při pětadvacáté pouti tradičně kříž stříbrný. No a při padesáté pouti to bude kříž zlatý. Bylo by možné ten stříbrný kříž klást na materiály z první pětadvacítky: při 28. pouti tentýž stříbrný ve dřevě, při 32. stříbrný v kovu, při 37. v mědi a při 43. v bronzu. Pokud poutník ve své závěti neurčí jinak, klade se tento kříž do jeho rakve.

11. Rady na závěr - vesele i vážně

- „Je nezbytně nutné začít zavčasu trénovat.“ - P. Jan Peňáz (někteří však tvrdí, že není moudré zničit se už předem: „Raději padnout na pouti než na tréninku.“ - P. Jindřich Bartoš, P. Marek Dunda
- „Trochu záleží i na botách.“ - František Řezníček (neosvědčily se boty, které vyhovují při běžném popocházení na dvoře, ani nemůžeme doporučit boty nerozšlápnuté, nové)
- „S sebou je třeba stále nosit POP.“ (pití, oteplení, pláštěnka) - P. Jan Peňáz
- walkmanna na uších nosí při pouti pouze Miss Pajda 2003 - „Nosím ho proto, abych neslyšel ty ... řeči.“ - Miroslav Musil
- pokrývka hlavy není pouze na parádu, ale může uchránit i před úpalem - „Tož já už to vím, že při pouti je možno chytit i úžeh.“ - Antonín Pop
- na mazání nohou se názory různí. Příznivci mazání tvrdí, že prý to pomáhá, i když výsledky nejsou zřetelně posouditelné. Odpůrci tvrdí, že ti, kdo mažou, i přes neúčinnost této činnosti aspoň namlouvají sami sobě, že dělají něco pro zlepšení svého stavu, ale ve skutečnosti ztrácejí drahocenný čas, který by mohli využít k užitečnějšímu potřebnému odpočinku.
- ani s puchýři se nevyplatí moc zdržovat. Zkušení poutníci doporučují propíchnout (P. Jindřich Bartoš) či proříznout (P. Marek Dunda)
- pouť se může zdát dlouhá, nudná a těžká jenom tomu, kdo si předem nestanovil pořádný úmysl a kdo se během pouti aktivně nezapojil do probíhajícího programu
- „Ti, kdo se už poutě nemohou dočkat, mohou v době přípravy složit např. píseň do poutní hitparády.“ o. Nik
- „Chcete-li mít něco z druhého dne, běžte zavčas spát.“ Rychlá Rota
- vyplatí se dbát přesně pokynů pořádkových - „Neskákejte nám pod auta.“  - Michal Budař
- po celou dobu pouti (samozřejmě i jindy) nezapomeňte na slušné vychování - „Řádné děkování - nových darů vyprošování.“ - P. Pavel Zahradníček
- vždy je třeba zvážit, zda pokušení vzdát pouť není možno ještě překonat - „Mám slabé tělo, ale silného ducha!“ - J. C. B.

12. Postřehy z minulých poutí

K 2000. narozeninám Pána Ježíše se nám podařilo dát mu zvláštní dárek. S pomocí Boží jsme došli pěšky z Vranova nad Dyjí až do Říma. Za 33 dní jsme urazili 1178 km a přitom jsme jenom čtyřikrát zmokli. Využívali jsme křesťanskou pohostinnost, jenom třikrát jsme museli spát venku. Poznali jsme, že pouť se hluboce dotýká duchovní stránky jak poutníka (uvědomuje si svou závislost na Boží pomoci) tak toho, kdo ho přijme. Takový člověk bere vážně slova Ježíše Krista: „Byl jsem na cestách a ujali jste se mně - pojďte a ujměte se království, které je pro vás připraveno od založení světa.“
Půl roku po návratu z Říma jsme chtěli, aby takový zážitek mohli mít i další lidé. Proto jsme 18. ledna 2001 na svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů ohlásili pěší pouť na Velehrad. Právě tam je uctíván originál obrazu Matky Unie, který je spojen s tímto svátkem.
Pouť jsme naplánovali na předposlední týden v srpnu, aby žáci, studenti i učni měli ještě sedm dní na zahojení puchýřů a učitelé mohli v posledním prázdninovém týdnu klidně nastoupit do škol. Jen podle map jsme od stolu určili dvojí trasu na Velehrad: ze Znojma a Velkého Meziříčí. Vycházelo to na 4 dny a denně 33 km. Když jsme pak v srpnu minulého roku vyšli, díky Bohu se potvrdilo, že se tyto vzdálenosti dají ujít i s větší skupinou, i s poutníky různého stáří či mládí. V severním proudu byly děti pod 15 let  i důchodci  a důchodkyně a všichni došli v pohodě. Bylo to znamení, že nám Bůh žehná. Dalším Božím vzkazem bylo počasí. Zmokli jsme sice dvakrát, ale jinak byly povětrnostní podmínky ideální. Brzy jsme pak byli v chřibských lesích a to už byl na dosah ruky Velehrad, duchovní střed našeho národa, naší země i celé Evropy. Posledního dne se k nám přidali další poutníci, kteří přijeli autobusy, aby měli podíl na naší pouti. Byli nadšeni stejně jako otec biskup, který měl v sobotu v poledne pro všechny závěrečnou mši svatou. Mnoho poutníků pak řeklo: „Za rok půjdu zase.“ A poctivě křesťansky dodávali: „Dá-li Pán Bůh.“
P. Jan Peňáz

Cesty s Becketem  čili  Zpráva z I. pěší pouti z Velkého Meziříčí na Velehrad
Jakkoliv jsem už letos absolvoval několikero poutí a navštívil různá poutní místa, podivuhodným řízením Prozřetelnosti jsem dosud putoval jen autem, tedy místo řádného putování jsem se jen vozil. Proto jsem si řekl, že by bylo záhodno a vhodno pro duši i pro tělo, abych konečně také jednou vykonal pořádnou pouť se vším všudy - tedy pěšky. Proto jsem s potěšením uvítal možnost pouti na Velehrad, kterou organizoval R. D. Jan Peňáz, děkan velkomeziříčský a poutník nad jiné zkušený a ostřílený.
Inu, jsem tvor podnikavý a duše neposedná. Proto jsem otci Peňázovi poslal přihlášku s nenápadnou poznámkou, že jsem ochoten mu pomoci s něčím při organizaci či tak nějak, kdyby tedy potřeboval... Nu, otec Peňáz mi odepsal, že by počítal se mnou a s jedním oranžovým praporkem - pro nezasvěcené: s pořadatelskou službou sakum pikum. No, dobře. Ty, milý čtenáři, který jsi zažil setkání na Svaté Hoře, v sobě zajisté uchováváš nesmazatelné vzpomínky na tak řečené pionýry (tzn. velmi nadšené, aktivní atd. pořadatele s oranžovými šátky [oni v nich snad aji spali] a oranžovými praporky). Já aspoň ano. Nicméně jsem poznal, že i takto poznamenaní, pardon, označení jedinci jsou (ve volném čase) lidé, a tak jsem si už neříkal „Ó, jak hluboko jsem klesl...“ Dokonce jsem se - a to dobrovolně - spojil s některými pořadateli (přesněji řečeno pořadatelkami) z poutě do Kostelního Vydří a pozval je ke spolupráci. Dobře jsem udělal; tímto Lence a Markétě děkuji !!!
Nejsem žádná měkkota, proto jsem dorazil už do Netína na nepovinnou předetapu - takovou zatěžkávací zkoušku. Upřímně řečeno, bylo pro mě určitým překvapením, když jsem zjistil, že jsem byl jmenován šéfpořadatelem... Nu což. Nezískal jsem pověst všestranného (byť skromného) všeuměla a génia tím, že bych na sobě dával hned znáti překvapení, či snad dokonce zaskočení. Praví sice staří latiníci, že „Honores mutant mores“, tedy funkce kazí charakter, nicméně já jsem se v novém úřadě cítil docela dobře. Zatím. Bodejť by ne, když nás bylo jen šestnáct a šli jsme většinou polňačkami.
Nabrali jsme kurz na Velké Meziříčí přes Kochánov. Cestou nás nadšeně vyprovázeli místní farníci. V okamžiku, kdy se za Kochánovem přihnala bouřka, jejich řady poněkud prořídly. Ale my jsme neohroženě putovali dále vstříc větru, dešti. Měl jsem sice obavu, aby do mě, díky mému železnému zdraví, ocelovým nervům a plechové h...ústech, neudeřil blesk, ale nestalo se tak. Drobet navlhlí, ale ve výborné náladě jsme dorazili do Velkého Meziříčí, kde jsme nalezli azyl na faře a po rodinách místních dobrodinců.
Druhý den ráno už to doopravdy začalo být zajímavé. Náš počet se znásobil a z Velkého Meziříčí nás odcházelo již 42. Přišel čas na lámání chleba. Vyžadonil jsem si ještě pár oranžových praporků a rozmnožil řady svých podřízených. Už nás pořadatelů (vidíte, teď píši i o sobě jako o pořadateli...) bylo pět (podobnost s Karlem Poláčkem je čistě náhodná). Vybíral jsem si kádry jednak ze známosti (Kačenko, to je holt život), jednak podle obličeje (Petře, promiň, ale musíš uznat, že jsem měl šťastnou ruku). Nabrali jsme tedy kurz na Tišnov, a to po státních silnicích. Začala zábava. Myslím, že mnozí poutníci nezapomenou nadosmrti na moje povely: „Dvóój - stup!!!“, „Napravo, NAPRAVO, povídám, jezdijou tady AUTA!!!“ „Formaci udržovat!!!“ a podobně. Pořádek musí být. Navštívili jsme Osovou Bítýšku, kde jsme vykonali čurpauzu (volá-li příroda, málokdo se odváží neuposlechnout) a na poli u hranice mezi okresy Žďár nad Sázavou a Brno - Venkov jsme oslavili mši svatou a poobědvali. Hurá.
Nu, čas kvapí, podle některých myslitelů dokonce rychle jako jelen, který je v určitá bolestivá místa střelen. Napojili jsme se opět na státní silnici a vyrazili směr Tišnov. Kolem nás jezdila auta různou rychlostí a s různou mírou tolerance k ubohým chodcům. Naštěstí jsme se mohli my, zkušení pořadatelé, dorozumívat pomocí vymožeností techniky v podobě maličkých vysílaček, tudíž: „Máš tam volno ?“ „Ne, mně tady jede auto.“ „Mně taky.“ „Tak ho zastav !“ „Jo... Počkej, on mně nezastavil!!!“ Tak jo, tak zastavíme v protisměru autobus... Uff. Ještě že to ubrzdil. Pravda, měli jsme zkušenosti s různými řidiči. Obzvláště neradi vzpomínáme na jednoho Němce, jednoho řidiče z okresu Třebíč, který zcela ignoroval naše výstražné signály a předjížděl v naprosto nemožných serpentinách za Deblínem velmi bezohledně, a z dalších dnů na několik šílenců z okresu Hodonín. U cedule Tišnov nás počasí konečně dohonilo a obšťastnilo malým deštíkem, ale to už nám bylo jedno. Střechu nad hlavou jsme nalezli v místní tělocvičně, i ulehli jsme k zaslouženému spánku.
Druhého dne v časných ranních hodinách jsme - již v hojnějším počtu, neboť se k nám připojila severní část našeho proudu, tedy poutníci z Víru - dojedli zbytky guláše, kterým nás uctili místní farníci (o guláši ještě uslyšíme), a vyrazili na cestu. Byli jsme ve spojení s jižní větví, tedy se znojemskými, kterým jsme tiše záviděli, že je jich víc - nás bylo kolem sedmdesáti, jich přes osmdesát. I těšili jsme se, že je ještě trumfneme - leč nepředbíhejme.
Cesta nás vedla z královského města Tišnova přes Drásov a Malhostovice na Lipůvku, pak zadem do Šebrova a již jsme v dobré náladě šplhali do kopců směrem k Vranovu. Tam byla prozíravě naplánována velká polední pauza a obživa pro duši i tělo (mše a oběd). Původní plán byl dorazit na Vranov cca kolem jedné hodiny, okamžitě na mši, nechat si k ní zahrát a zazpívat od mistrů pěvců ze Spojených farností; jenže člověk míní... Poutníci, dosud plni sil a poháněni představou obživy spirituální i materiální (a povzbuzováním otce Peňáze [za neustálého komandování pořadatelů {tedy hlavně mě}]) dorazili na Vranov nedlouho po dvanácté hodině. Naši milí, toužebně očekávaní a slibovaní hudebníci v nedohlednu... Nu což. Abychom alespoň v něčem dostáli programu, rozhodla duchovní autorita, že mše začne ihned. Tak jo.
Schola dorazila někdy kolem Beránku Boží, okamžitě pochopila situaci a zazpívala nám na konec mše. Navíc - aby jejich náročný hudební program nepřišel nazmar - nás pak oblažovala luznými tóny i během následujícího oběda z vlastních zásob.
Z Vranova jsme se pak vydali po žluté turistické značce do Adamova a odsud pak po modré do Křtin. Původní plán (celou cestu po silnici) se mi naštěstí podařilo poněkud přizpůsobit. Jakkoli někteří poutníci (většinou tak, abych to neslyšel) mírně, ale opravdu jen velice mírně reptali proti neustálému stoupání a klesání, což v onom kopcovitém kraji není nic neobvyklého, byli jsme celkem rádi, že kolem nás tentokrát nic nejezdí. Jen nás drobet překvapilo, když značka z ničeho nic končila u brodu...
Kolem šesté hodiny se přihnala průtrž mračen, která se nás držela až do Křtin. Proto jsme s neskrývanou vděčností přijali tamější pohostinné pohoštění v místním pohostinství (podotýkám, že se jmenuje U Farlíků, nikoli U farníků, jak si mnozí poutníci mysleli), v němž nás po strastiplném putování občerstvili na těle. Teplým gulášem. Proč taky ne, že. Děkujeme, milí křtinští !!! Dobře nasycení a utahaní jak koťata jsme ulehli k spánku v místní škole, ošetřili puchýře, postavili ponožky do kouta a začali se těšit na zítřek.
Ráno jsme zahájili mší svatou ve křtinském kostele, protože, jak pravil otec Peňáz: „Byla by škoda nemít mši ve Křtinách“. Místní duchovní správce P. Prnka nás vyprovodil ještě osm kilometrů na hranice farnosti a požehnal nám k dalšímu putování. Ve zkratce: Račice, Pístovice, Nemojany, Luleč, dokonale zorganizovaný přechod přes státní silnici (když se nepochválím sám, nikdo to za mě neudělá), až konečně padáme ševelíce vyprahlými rty slova díků k odpočinku v Rostěnicích. Sluníčko nám přeje, jen co je pravda, asi nám chce vynahradit včerejšek. Jsme již definitivně na Hané, na órodné hródě.
Po krátké pauze - ne víc než půldruhé hodinky - se jakoby znovuzrození (je to s podivem, co s člověkem udělá dobré slovo, jako např. dobrou chuť) opět vydáváme na cestu, která nás přes různé vísky a dědiny zavedla do Milonic (sledujete-li naše putování na mapě, hledejte je východně od Slavkova u silnice E 50). Zde si nás rozebrali místní farníci a duchovní správa jednotlivé hloučky poutníků rozvozila po hostitelských rodinách v širém okolí. Nevím, jak se dařilo ostatním, já jsem si žil jako čunče v žitě, za což děkuji z celého srdce rodině Vernerových z Brankovic. My tři, co jsme u nich spali, jsme byli královsky pohoštěni („Máme tady pro vás výborný guláš !“) a ubytováni na výminku (tzn. měli jsme pro sebe v podstatě vlastní nemovitost).
V pátek ráno jsme se rozloučili s milými hostiteli a početně posíleni Slavkováky, kteří se k nám připojili předchozího večera (konečně je nás víc než Znojmáků, hurá !), nabrali kurz na Chřiby. Úspěšně jsme překonali komunikaci E 50 (je to zvláštní pocit, když stojíte ve slušivé oranžové silničářské vestičce uprostřed silnice a doufáte, že ten kamion zastaví) a zahájili stoupání. Cestou do Snovídek jsme se přesvědčili, že slepá důvěra mapám není vždy to nejlepší. Snad se ta paní, které prošlo zahrádkou a dvorkem 120 poutníků, nezlobila. Od Koryčan je to už jen chvilka kličkování lesem a již jsme stáli u Sv. Klimenta, tedy, jak se říká, na Klimentku (= místo ve Chřibech, kde bývala škola sv. Cyrila a Metoděje). Zde jsme se již sešli s jižním proudem (tzn. ze Znojma) a s proudem východním, který vyrazil z Veselí nad Moravou, dosti si tedy na Velehrad zašel... Po mši nás odcházelo z Klimentka již kolem dvou set padesáti. Cesta lesem byla nádherná, zvláště dobře se nám šlo za bujarého zpěvu borců z jižního proudu.
Někde u Buchlova jsme se opět přiblížili k nebezpečné silnici E 50. Měl jsem poutníky již tak vycvičené, že stačilo zařvat (hodně hlasitě) „ÚÚÚ - TVAR !!!“ a ihned se radostně formovali. Inu, není nad dobrou duchovní formaci. (Však taky každé ráno po duchovním slovu na den následovalo, abych použil výrazů P. Peňáze, dopravní školení bratra Becketa...) Přesto jsme se nad přechodem zmiňované nebezpečné komunikace vážně zamýšleli. Bratr jáhen Kinc, který pouť absolvoval se čtyřmi ratolestmi a doprovodným vozidlem, se rozhodl nic neponechat náhodě a společně jsme - navzdory individuálním protestům některých poutníků (většinou z východního proudu, kteří ještě nevěděli, co je to kázeň a nebezpečí na silnici) - přechod dokonale zorganizovali. A skutečně, všech cca 250 poutníků překonalo silnici bez ztráty kytičky. Vrcholem úspěchu bylo, když se nám podařilo zastavit policejní auto se zapnutým majákem. Když se chce, všechno jde.
Pak již nic nebránilo tomu, abychom sešli do Buchlovic a nalezli nocleh v místní základní škole. Pravda, vzhledem k opravdu letnímu počasí nás spala většina venku na fotbalovém hřišti. Nádhera. Čistý vzduch (přece jen to oceníte, když si představíte, co nastane, když se stovka chlapů zuje), hvězdičky, teplo, komáři, k ránu hustá rosa... Idyla.
Nu, nevyhnutelné se stalo skutečným a přišlo poslední ráno našeho putování. Do Buchlovic se sjely autobusy ze široka daleka a z nich se vyrojily řady lidiček, kteří s námi chtěli absolvovat alespoň posledních osm kilometříků na Velehrad. Tak se tedy mohl z Buchlovic vyplazit dlouhý had v podobě šestisethlavého davu poutníků. Zkuste hádat, kdo velel... Někteří poutníci ještě nebyli zvyklí na naši skvělou silniční kázeň. Zvláště jedna paní (či slečna) se, chudinka, vždy lekla, když jsem zařval, totiž zavelel „Ú - TVAR !“ a opatrně se ptala, nejsem-li voják z povolání. Ale všichni se učili obdivuhodně rychle. Kolem jedenácté jsme dorazili (posíleni malým občerstvením u hájenky) na Velehrad, kde jsme se drobet promísili se svatebními hosty (v bazilice se zrovna kdosi ženil - tolik hostů asi jen tak někdo nemá) a před obrazem Panny Marie Matky jednoty křesťanů obnovili zasvěcení z roku 1993. Mši svatou nám odsloužil náš brněnský biskup otec Vojtěch Cikrle. Po krátkém odpočinku již přišlo závěrečné požehnání a rozloučení. To Te Deum bylo skutečně upřímné a málokomu se chtělo domů. Já jsem se alespoň loučil s těžkým srdcem. Ta pouť byla prostě skvělá. Naskládali jsme se do autobusů, poslední zamávání...
Musím uznat, že otec Peňáz zasluhuje víc než jen dík. Udělal obrovský kus práce a řekl bych, že se mu podařilo odstartovat slušnou tradici. Kdo ví, kolik nás půjde napřesrok. Neváhej, milý čtenáři! Já už se těším a chystám si hlasivky.
P.S. Ještě několik dní po pouti mě chytal tzv. Gitin syndrom (účastníci poutě z Osové Bítýšky na Vranov pochopí) a chtěl jsem formovat do útvaru obyčejné smrtelníky v brněnských ulicích, když se mi zdálo, že nepřecházejí dosti bezpečně...
T. Becket - Zdeněk Drštka

Datum: 27.08.2001
Autor: VOJTĚCH CEKOTA
Zdroj: Mladá fronta DNES
Poutníci: Za rok? Určitě
Velehrad: Opálení, zaprášení, propocení, s puchýři a náplastmi na chodidlech. Mnozí zcela bosi. Všichni s dřevěným cyrilometodějským křížkem pověšeným na krku. A většinou také s nadšením ve tváři a s odhodláním jít za rok znovu. Tak vypadali v sobotu před polednem účastníci pětidenní pěší pouti, která dorazila k bazilice na Velehradě. Přibližně sto padesát lidí ve věku od čtrnácti do šestašedesáti let vyrazilo na pouť k Velehradu v úterý ráno. Šli v několika proudech ze Znojma, z Velkého Meziříčí, z Víru, Netína nebo Radešínské Svratky. Denně kolem třiceti kilometrů. Na hoře svatého Klimenta ve Chřibech se k hlavnímu proudu připojili i poutníci z Veselí nad Moravou, takže v Buchlovicích už se v pátek večer počet účastníků pouti zvýšil na 244. Další stovky lidí šly alespoň poslední sedmikilometrovou etapu z Buchlovic v sobotu dopoledne. „Základem úspěchu je vždycky obuv. Nezáleží na ceně a firmě, ale aby na ni byl člověk zvyklý,“ říká hlavní organizátor prvního ročníku pěší pouti z jižní Moravy na Velehrad Jan Peňáz, děkan z Velkého Meziříčí. On sám je už zkušeným poutníkem. Před rokem šel pěšky 1178 kilometrů z Česka až do Říma. Putování mu přirostlo k srdci a chce pro tuto křesťanskou tradici získávat i lidi v dnešní době. Ve světě nejsou podobné pouti novinkou. Masovou účast mívá například devítidenní pěší pouť z Varšavy do Čenstochové. Nyní se zdá, že Češi nejsou o nic pohodlnější než Poláci a že mnozí z nich čekali jen na šikovného organizátora. Denně vstávali poutníci většinou o půl šesté. V šest snídali, o půl sedmé měli pobožnost. Potom už se vydávali s lehkým batůžkem na cestu. „Snažili jsme se ujít do oběda dvě třetiny denní etapy,“ upřesnil Peňáz. Přestože je u velehradské baziliky na poutnících znát únava, slova „nikdy víc“ zde není slyšet od žádného z nich. „Druhý den přišla hned ráno malá krize. Ale po první přestávce mě to přešlo. A potom, nelžu, každý další den to bylo lepší. Kdyby mi včera večer po příchodu do Buchlovic někdo řekl, že půjdeme ještě dalších dvacet kilometrů, tak jsem byla bez problémů schopná jít. Nelituji a ráda půjdu zase, když Pán Bůh dá,“ svěřila se dvaapadesátiletá Milada z Velkého Meziříčí. Podobně hovoří i šestašedesátiletý Stanislav Blaha. „Předtím jsem se zúčastnil maximálně dvoudenní pouti. Troufl jsem si i na tuto a vyšlo to.“ Dvacetiletý Antonín Vymazal z Těšan si po příchodu na Velehrad vyléval na hlavu vodu z láhve. „To jen kvůli horku a proti slunci. Šel bych klidně pěšky nazpátek,“ ujišťoval. Na noze měl jen jednu náplast, prý ještě z doby, než vyšel. Někdo potřeboval náplastí víc. V pátek večer dokonce poutníci uspořádali soutěž Miss Pajda. Lékařka vybrala sedm nejvíce zafačovaných lidí, kteří se prošli s holí a bez hole před porotou. Třetí cena byla cibule, druhá balík nových náplastí a vítěz se za odměnu mohl vyfotografovat se dvěma římskými poutníky... Ještě než v sobotu v poledne poutníci zmizeli uvnitř baziliky, kde na ně čekal brněnský biskup Vojtěch Cikrle, odložili na trávníku pod mozaikou Matky Unie věnce a křížky, které si cestou vyrobili z polních květin, trav a proutí. „Ty kříže jsou znamením všech křížů a bolestí, které si neseme s sebou,“ vysvětlil znojemský děkan a jeden z organizátorů pouti Jindřich Bartoš. Věnce si budou v příštích letech vázat a přinášet na Velehrad jen ti, kteří se této pouti zúčastní poprvé. Letos při prvním ročníku a na začátku nové tradice to ovšem byli všichni.

13. Ohlasy poutníků a ostatních
Před třemi lety, když šli poutníci přes naši vesnici poprvé, napadlo nás, že bychom je mohli přivítat a podat alespoň něco na pití. Domluvilo se pár žen, co bydlí na kraji vesnice. Každý něco přinesl, co právě bylo doma nebo na zahradě (přidali se i muži) a vzniklo z toho opravdu jen malé pohoštění. I na toto byl velmi dobrý ohlas. Mělo to však jednu vadu: Na kraji vesnice nebyl skoro žádný prostor k odpočinku. Příští rok i na přání vedoucích poutě se to všechno přestěhovalo ke kostelu, kde je dostatek prostoru k odpočinku, otevřený kostel, záchody, voda a větší možnosti k zorganizování pohoštění. Celá akce se mohla uskutečnit ve větším rozsahu. Navíc jsme celé akci udělali větší propagaci, takže se účastní více lidí (i ti, co nechodí do kostela).
Na tuto pouť i její účastníky velmi často vzpomínáme. Máme vždycky mezi poutníky spoustu milých známých a navíc několik z nás se těchto poutí účastníme autobusem, takže se sejdeme na Velehradě. Na pouť i poutníky se velmi těšíme. 14 dní předem žije polovina vesnice přípravou na tuto akci. Mohu říci, a to upřímně, že se velmi těšíme, vždyť vidět tolik krásných mladých lidí - poutníků, kteří se nebojí únavy a jiných útrap, dlouhé chůze, nepřízně počasí a všechno, co je s tím spojeno, je zážitek, který nás provází celý rok. Věřte, že když poutníci odcházejí, provázíme je pohledem od kostela směrem k Želeticím, že mnohé oko nezůstane suché. Zbytek celého týdne potom na poutníky myslíme, provázíme je modlitbami, vyprošujeme dobré počasí a ochranu našeho Pána a Panny Marie. V sobotu pak se opět sejdeme na Velehradě.
H. K.

Moc se mi líbilo, že jsem při cestě mohla být nápomocná ostatním, kterým se po cestě vyskytly nějaké problémy, a tím jsme se tak trochu zcelovali. Bylo vidět, že se z nás stával kolektiv se společným cílem.
Liduška

Na pěší pouti se mně moc líbily písničky. Při modlitbě Korunky k Božímu milosrdenství mládež zpívala píseň „Za mňa i za těba.“ Ta písnička ve mě vyvolala zvlášť hluboký zážitek. Text se na mě nedostal. Dodatečně jsem si ho sehnala a zpívám při modlitbě Korunky. Když to nevyjde, zpívám si písničku v duchu třeba v autobuse
Pavla

Já jsem šla jen posledních 8 km, protože jsem nedostala v práci dovolenou. I tak to bylo super. Příště půjdu na 100% celou cestu. (tedy jestli mi to vyjde).
Katka

Pouť se mi líbila. Nohy trošku bolely, ale vydržela jsem to. Povzbuzovala nás modlitba a zpěv. Každý den před spaním byl zábavný program. Večerní mše nám rozzářily duše a oči. Nejkrásnější mše byla ta na Velehradě.
Anna - nejmladší poutnice

Říká se, že čím je víno starší, tím je lepší. V souvislosti s poutí na Velehrad mě proto napadá, že čím častěji tam jdeme, tím hlouběji ji můžeme prožít. První ročník byl takový nadšený, ale lidé byli rozptýleni vším možným, protože nevěděli, co je čeká. Druhý rok už jsme věděli, do čeho jdeme, ale ještě zůstávalo napětí, jak to dopadne. Letos už ti, co šli potřetí věděli, kde která zastávka bude a co nás zhruba po cestě čeká, takže se tím nemuseli rozptylovat. Mohli jsme se více věnovat myšlenkám na Boha a smysl pouti. Více prožívat přítomnost a nechat se Bohem prostoupit. Za rok to bude zase o krok lepší.
o. Nik

Jakožto člověk zvyklý spíše na samotu jsem se na velehradskou pouť nejenom těšil, ale také se jí trochu obával - a to z jiných důvodů, než většina ostatních poutníků. Nelekaly mě puchýře, ale spíš množství lidí a projevy davu, které s tím souvisí. Byl jsem dokonce trochu rád, že jsem zmeškal odchod ze Znojma a mohl si tak při první etapě do Miroslavi oživit vzpomínku na tiché putování do Svaté země. Druhý den mě bojovné písně na cestě i africké bubnování při mši svaté poněkud lekaly, ale zároveň také probudily. Uvědomil jsem si, kde jsem, a třetího dne jsem se k ostatním připojil celou duší, ostatně nic jiného nezbývalo (smích), a procházel krajinou s amplionem na zádech.( Před deseti lety bych tuto činnost jako zapřísáhlý ochránce přírody asi nepřežil). Čtvrtý den mi ukázal Velehrad takový, jaký jsem do té doby neznal. Býval to pro mě hezký velký kostel na konci aleje nejlepších hrušek na světě. Nyní nikoli. Od 23. srpna 2003 je pro mě Velehrad pevností mé víry. Chtěl bych za to poděkovat všem organizátorům poutě, opravdu jsem za tuto další porci obrácení velmi vděčný.
P. S. Kdyby bylo během putování víc času na společnou modlitbu a na osobní tiché rozjímání a kdyby při mši přibylo spirituálů a byly malinko tlumeny bubínky, byla by má radost z pouti úplná.
Petr Badošek

Myslím si, že tyto poutě jsou skvělé. Člověk si sáhne na dno svých sil, ale zjistí, že nekončí tam, kde si myslel. Líbí se mi duchovní obohacení, lepší poznání druhých lidí, soudržnost. Člověk přehodnotí své cíle, názory, myšlenky, uvědomí si, že jsou i jiné hodnoty, než ty, které do té doby uznával. Jediné, čeho se lidé bojí, je fyzická námaha, strach z toho, že to nezvládne. Ale ušla to spousta lidí, tak proč také ne my?
Jíťa

Každý rok je o něco jiný, ale vždy je na co se těšit. Tento rok mi utkvěla v paměti bouřka, která nás zastihla hned první den. Až do konce jsme všichni doufali, že nás mine. Nejprve mi ten déšť docela vadil, ale pak už jsem si toho vůbec nevšímala a bylo to super.
Veronika Cahová

Můj názor na pouť? Nevím, protože jsem na ní nebyl. Ale můžu usoudit z vypravování Lucky a Staňky, že to musí být super,
když je lidé v některých obcích vítají a duchem jakoby jdou s nimi. Já osobně bych chtěl tuhle pěší pouť někdy absolvovat.
Emanuel

Ve svém životě i v životě jiných lidí jsem si všimla, že pěší pouť vždycky přinese své ovoce. Nejenom, že díky ní duchovně ožiji a odnesu si odtud nějaké poučení pro další život, ale navíc se pak dějí „zázraky“... Někdo by tomu řekl náhoda, ale já si myslím, že to jsou milosti, které jsme si na té pouti vyprosili. Při letošní pouti se mě také nějak dotklo, jak nás různí lidé, kteří nás po cestě hostili, prosili o modlitbu. Na jednu stranu mi připadalo, že mi na nich ve skutečnosti moc nezáleží, protože je neznám, ale zároveň jsem cítila povinnost oplatit jim jejich štědrost, obzvlášť když bylo vidět, jak jsou rádi, že nám můžou nějak pomoci a že by šli nejraději také, kdyby mohli.
Maruška

Zaujalo mě báječné společenství. Je krásné, že se na poslední kilometry většina lidí vyzula a šla bosky, bylo to moc pěkné a člověk si uvědomí, že nemusí mít takový přepych.

Letos jsem šla na Velehrad poprvé. Nejlepší bylo to, že se pořád něco dělalo - vůbec jsme se nenudili. Byl pestrý program. Dále poznání nových lidí. Krásné společenství. Příště půjdu zase.

Na letošní pouti jsem šel pouze posledních 8 km z Buchlovic. Moc se mi líbilo, že šlo celkem dost mladých. Na takové pouti je skvělé to, že ze všech vyzařuje taková radost a to si myslím, že má i dost velký vliv na okolí, kterým procházíme a na lidi, které potkáme. Když jsem šel předchozí dva roky už z Vranova, tak mi to nepřišlo, ale když jsem se tento rok připojil až v Buchlovicích, tak mě doslova obklopila kouzelná poutní atmosféra. To si musí každý vyzkoušet. Nevím, jestli to bylo tím, že všechny čekal už jen ten nejkratší úsek cesty anebo tím, jak moc se tam všichni těšili už od začátku, ale bylo to super. Také si na pouti uvědomíme hodně věcí, které by nás v běžném životě nenapadly.

Velehradská pouť mi dává především čas na Boha. Umožňuje mi v tichu, písních, modlitbách a duchovních promluvách zamyslet se nad sebou samým, nad mým vztahem k Bohu a k blízkým. Vytváří necelý týden krásného společenství, z kterého můžeme čerpat a rozdávat dlouhou dobu. Přestože při pouti projdeme pár cest, je velehradská pouť v dnešním uspěchaném světě perfektním místem k zastavení se.

O tom, že se pořádají pěší poutě jsem se poprvé doslechla na misiích, které u nás probíhaly. Tato informace mi utkvěla kdesi v podvědomí a neustále jsem měla jakési nutkání to zkusit. Tak jsem to zkusila. Sice jenom na 2 dny, ale stálo to za to. Fyzicky byl člověk zdeptaný, ale duševně se povznesl. Po návratu z pouti jsem cítila takový vnitřní pokoj a sílu, jak nikdy předtím. A jak se ukázalo, tuto sílu jsem velice brzy potřebovala. Stalo se neštěstí a můj syn se velice vážně zranil. Přes nepříznivé prognózy operujícího lékaře zapůsobila Boží milost vyprošená mnohými modlitbami a prosbami a následky nezůstaly až tak špatné. Pocit vděčnosti a také touha po nápravě dosti špatných vztahů v rodině mě „hnala“ na další ročník pouti. Tu jsem absolvovala už celou. A opět se ukázalo, že všechny oběti, puchýře a nepohodlí, které je člověk ochoten obětovat Bohu, mu Bůh vrací ve formě milostí a pomoci. Velice brzy po pouti došlo v rodině k prvnímu zásadnímu kroku směrem k lepšímu. Je to však teprve křehký začátek, musím dále prosit.... a děkovat.... a putovat.....

Pouť byla ideální příležitost přemýšlet o sobě a o Bohu. Byla to změna, na kterou se nedá zapomenout. Stala se pro mě symbolem svobody a volnosti.

14. Kontaktní adresy

V případě zájmu je dobré se na pouť přihlásit, a to v tom směru, ve kterém půjdete. Kromě toho můžete na těchto adresách získat veškeré další informace:
1. Znojemský proud:
Farní úřad Vranov nad Dyjí, Náměstí 20, 671 03 Vranov nad Dyjí, tel.: 515 296 384, www.fatym.com,e-mail: vranov@fatym.com
Farní úřad u sv. Mikuláše, Mikulášské náměstí 13, 669 02 Znojmo, tel.: 515 224 694, e-mail: jindrichbartos@seznam.cz
Ti, kdo mají zájem o videokazetu (CD-Rom) z pouti 2003 nebo o propagační videoklip: Pavel Lukeš, tel.: 732 255 925, e-mail: lukart2@post.cz

2. Velkomeziříčský proud:
Farní úřad Velké Meziříčí, Náměstí 18, 594 01 Velké Meziříčí, tel.: 566 522 101, www.dekanstvivm.horacko.com, e-mail: dekanstvivm@horacko.com

3. Vírský proud:
Mgr. Ladislav Kinc, Prosetín 79, 592 64, tel.: 516 463 315, 606 948 970, e-mail: kinc@biskupstvi.cz

4. Cyrilometodějské poutě z Levého Hradce:
Libor Gottfried, tel.: 605 718 128, e-mail: L.Gottfried@seznam.cz
František Reichel, Masarykovo náměstí 15,  254 01 Jílové u Prahy, tel.: 241 951 214, 602 614 332, e-mail: agjilove@mbox.vol.cz, www.volny.cz/sfr

5.  Cyrilometodějské poutě ze severní Moravy:
Zdenka Urbanová, tel.: 723 939 995, e-mail: zdenka.urbanova@atlas.cz

 

15. Ve zkratce
- doba konání: vždy od pondělí do soboty předposlední týden v srpnu
- heslo pouti: „Radost pro všechen lid“ (Lk 2,10)
- startovné (symbolické): 100,- Kč
- místo startu: Vranov nad Dyjí, Netín, Vír
- místo přibírání dalších účastníků:  kdekoliv, viz trasa
- denní dávka km:  cca 35 km
- celková ujitá trasa: cca 160 km
- doprava zavazadel: zajištěna
- zábava: s přispěním všech - zajištěna
- počet účastníků: v každém proudu cca 120 lidí
- pozn.: těšíme se na viděnou

16. Poznámka na závěr
Skupina Spirituál kvintet zpívá v jedné baladě: „Ty kyjovské zvony mocně vyzváňajú. Ľudé povedajú: Pútníčkové idú.“ Příchod poutníků byla skutečně událost pro celou obec. Všichni se už dlouho na ně těšili, a poutníci byli rádi, že jim někdo pomohl. Dnes sebou mají doprovodná vozidla a mobilní telefony, takže na pomoci místních lidí nejsou tolik závislí. Zvony, které jim zazvoní na uvítanou, však potěší každého. I místní uvítají, že se nezvoní jen o pohřbech a možná budou zvědavě vykukovat, co se to děje. Možná se k nám i přidají, třeba jen na kus cesty. Cíl však máme všichni společný. Vždyť celý život je poutí a každý z nás je poutníkem k věčnosti. Ať nám to všem letošní velehradská pouť pěkně připomene a k dosažení nebeského cíle nám pomůže.
P. Jan Peňáz

 

17. Dvanáctero poutníka
(kdo překročí - naříká)
I. Poutník si sám stanovuje svůj úmysl pouti, na který chce pouť obětovat a to tak, aby tento úmysl obstál i před Pánem Bohem. Častěji na něj vzpomene.
II. Poutník si je vědom, že po dobu pouti (i po ní) vydává přede všemi mimořádné svědectví o své víře a snaží se svým příkladem, slovem či úsměvem povzbudit i ty, se kterými se náhodně setká.
III. Poutník nikdy nereptá, obtíže pouti přijímá jako příležitost k oběti nesené s láskou pro Ježíše Krista a Pannu Marii.
IV. Poutník se snaží o maximální dochvilnost, disciplinovanost a ohleduplnost a to i při chůzi v silničním provozu, při společných programech i při odpočinku. (Nikdy neztrhá ovoce (ani zeleninu), pouze si může sebrat to, co spadlo. – platí všude, zvlášť v severním směru)
V. Poutník vidí v ostatních poutnících své bratry a sestry, pomáhá jim nést těžkosti pouti, pracuje pro vzájemné sbližování, sjednocování a povzbuzování. Netrhá poutní skupinu a nevytváří partikulární přátelství (známosti), které by ho omezovaly v aktivním vztahu k ostatním.
VI. Poutník se ochotně a aktivně zapojuje podle svých možností do služeb při pouti a nehledá výmluvy…
VII. Poutník se aktivně účastní celého programu (včetně modliteb, zpěvu, naslouchání atd.)
VIII. Poutník je vděčný všem, kteří ho při pouti přijímají a jakkoli podporují a dbá na to, aby vše půjčené včas a v pořádku vrátil a místa, kde pobývá, zanechal upravená a v pořádku.
IX. Ani přes vyčerpanost, bolesti a únavu se poutník nenechá vyprovokovat k netrpělivosti, nervozitě a nelásce.
X. Poutník je si vědom i kajícího rozměru a proto v tyto dny nevyhledává světské radovánky (např. diskotéky, televizi atd.) a má i ochotu dle svých možností mít ducha odříkání a sebezáporu (např. zbytečné sladkosti, zmrzlina, alkohol atd.) a volí i přiměřené a slušné oblečení.
XI. Poutník se nevzdává – PRO MILÉHO NIC TĚŽKÉHO.
XII. Milosti, které poutník načerpá, jsou k jeho upevnění v dobrém a tomu, aby jimi povzbudil další, proto po návratu z pouti o ní nemlčí.

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net