Naše role při nedělní bohoslužbě
Několik podnětů k slavení mše svaté v duchu "Všeobecného úvodu do misálu".
Napsal: Ladislav Simajchl
Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
ÚVODEM
1. KDO SE V KOSTELE NUDÍ?
2. BOŽÍ LID KOLEM OLTÁŘE
3. PROČ JDEME V NEDĚLI DO KOSTELA
4. CO JE TO - NEDĚLNÍ MŠE?
5. CIZÍ SLOVA V NAŠÍ BOHOSLUŽBĚ
6. LITURGIE JAKO POSVÁTNÁ HRA
7. POSVÁTNÁ ZNAMENÍ - MLUVA SYMBOLŮ
8. SPOLEČNÁ MODLITBA A ZPĚV
9. NEDĚLNÍ BOHOSLUŽBA - VĚC CELÉ FARNOSTI
10. NAŠE ROLE PŘI NEDĚLNÍ MŠI
11. PŘIPRAVUJEME SE NA NEDĚLNÍ BOHOSLUŽBU
12. POSTUP NEDĚLNÍ MŠE
13. ZAČÁTEK BOHOSLUŽBY
14. KAJÍCÍ ÚKON
15. KYRIE, GLORIA, ORACE
16. BOHOSLUŽBA SLOVA
17. LEKTOŘI A MINISTRANTI
18. ABY ČTENÍ BYLA PŘIJATA A SLYŠENA
19. KÁZÁNÍ
20. KRÉDO A PŘÍMLUVY
21. PŘÍPRAVA DARŮ
22. EUCHARISTICKÁ MODLITBA
23. PŘIJÍMÁNÍ
24. ZÁVĚR MŠE
25. ŽÍT MŠI SVÉHO ŽIVOTA
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
"Je ještě příliš mnoho pasivních diváků,
je ještě příliš málo nadšených účastníků bohoslužby."
(A. Wagner na bisk. synodu)
"Nic horšího by se obnovené liturgii nemohlo přihodit,než že by zůstalo při zavedení nových forem - bez přivlastnění ducha, bez nového smýšlení. Toto nebezpečí hrozí jak nám kněžím, tak našim věřícím." K tomuto konstatování dospěli účastníci mezinárodního zasedání profesorů pastorální liturgie v Beuronu už v roce 1981.
A svatý Otec Jan Pavel II. prohlásil na světové synodě biskupů v Římě r. 1985:
"Především myslím na základní důležitost solidního liturgického vzdělávání. Je žádoucí jak u kněží, tak i u věřících, mají-li se závěry koncilu věrně a moudře vnést do praxe liturgického dění ve farnosti. Konstituce o liturgii(art. 10) nazývá liturgii zdrojem a vrcholem života církve.Ale jak málo se ve farnostech děje pro to, aby se tato slova stala skutečností. Liturgie dobře slavená a dobře chápaná přináší život do farního společenství."
Svatý Otec má o liturgickém slavení vysoké mínění.
Jenže u leckoho se nyní - léta po koncilu - objevuje spíš zklamání nad mocí liturgie. V nadšení nad lidovou řečí ve mši se čekalo, že na české bohoslužby se budou hrnout davy lidí. Ale to se nestalo. Kněží si dali práci, aby se naučili "po novém" přesně sloužit, aby zvládli nové rubriky do posledního písmene, aby vše odříkali a odmodlili do posledního slova. Ale zevnější výsledek nebyl úměrný. Proč?Protože s novými nástroji se tu pracovalo postaru. Skutečná obnova farnosti nastala jen tam, kde se začali učit všichni,od kněze až po školáky, liturgii spolusloužit v novém duchu.- Kde se všichni učí prožívat přítomnost Ježíše, který k nám promlouvá, který tu jedná.
Obnova liturgie přináší ovoce jen tam, kde probíhá společně i obnova života farního společenství. Kde s přijetím nové liturgie se odkládají staré zvyklosti.
Kardinál Mayer řekl na tiskové konferenci ve Vatikánu r.1986: "Pokoncilní obnova liturgie má tři fáze: První je vydání liturgických knih v lidové řeči. Druhá je zavedení obnovené liturgie. Třetí fází je inkulturace. Liturgie se má přizpůsobit národním zvyklostem, stát se živou liturgií živého společenství. Má se sjednotit s cítěním lidí, aby vytvářela communio - bratrské společenství v lásce, kde lidé žijí pospolu a navzájem pro sebe. Tato inkulturace liturgie je úkol na léta. Zbývá proto ještě mnoho úkolů v liturgické reformě."
Tomuto odkládání starých zvyklostí a přisvojování nového myšlení musíme napomáhat. Zde si jen naznačme, o jak citlivé a složité přístupy se tu jedná:
- Dříve bylo úkolem kněze, aby zbožně a přesně celebroval - lidmi se nesměl dát rušit. Teď má navíc zvládnout i umění, jak navázat a udržet kontakt s účastníky bohoslužby. Nestačí např. slova pozdravu odříkat - má osobním srdečným slovem uvedení do bohoslužby shrnout obec k Bohu, navodit společenství.
- Dřív bylo sedadlo kněze místem pasivního čekání. Dnes je to předsednické sedadlo hlavy shromáždění.
- Dřív stál kněz u oltáře zády k lidem. Ti vzadu celebranta kašláním a hlukem leda rušili. Dnes je obrácen k lidem. Ani misál nemá po straně, aby neměl hlavu obrácenou na bok. Má jej před sebou, bez pultíku. Může tak lépe listo vat, postoj k lidem je přirozený. Prázdno kolem kalicha a pateny zvýrazňuje symbolickou řeč mešních darů.
- Dřív bylo ticho více méně pasivním čekáním. Teď je sou částí liturgického dění jako aktivní meditace, vyznění slova, gesta.
- Dřív bylo úkolem věřících nedělní mši zbožně slyšet. Teď mají věřící bohoslužbu spoluslavit, konat svou roli, aktivně se podílet.
Když si máme všichni osvojit tolik nových postojů a názorů, není divu, že předseda kongregace pro bohoslužbu,kard. Mayer volá, že se o mši svaté příliš málo mluví.
Mají-li kněží celebrovat niterně, oduševněle, - má-li být bohoslužba pro všechny otevřením srdce v radostné modlitbě, pak o ní musíme stále meditovat.
Liturgie má být směrnicí víry a života. Proto je nutno liturgické symboly stále vysvětlovat. Ono to pro dnešní lidí není nic snadného, když mají liturgii chápat a prožívat. A kdo ji nechápe a neprožívá, ten se nudí, ten ji opouští.
Povídal tuhle sedmnáctiletý mladý muž tatínkovi, když se ráno chystali do kostela: "Mně se do kostela nechce.Ještě tak přes kázání to jde, ale pak už je to stále stejné- hotová nuda."
Tatínek nato: "Na fotbale to trvá dvakrát tak dlouho -a tam se nenudíš?" - "Kdepak, tam se nikdo nenudí. Tam tleskají, volají, zpívají, tam to prožívají." - "A proč to prožívají - zkus na to přijít" postrkuje tatínek. "Už to vím" - svitne synovi - "tam lidé znají pravidla hry, a proto ji mohou spoluprožívat a sledovat."
Správně to pochopil ten mládenec. Mše je vzácný poklad,velké drama před Bohem i lidmi. Ale kdo o ní nic neví, tense pochopitelně nudí a čeká jen na konec.
Proto bychom všechno dění v kostele měli sledovat s otázkou: Proč to tak je, co se mně tím říká, jak se mohu zúčastnit?
O mši svaté je třeba přemýšlet.
Když se řeklo před koncilem, že jdeme na mši svatou,mínilo se tím: půjdeme do kostela, usedneme do lavice a budeme celé mši pobožně přítomni. Loď byla hledištěm, presbytář jevištěm. Mši sloužil kněz, ostatní přihlíželi.
Dnes je to jinak. Už na hlasitosti našich odpovědí, naživém zpěvu se dá poznat, že také my sami se můžeme a chceme na bohoslužbě činně podílet.
Kněz je tu nadále nepostradatelný - předsedá bohoslužbě a vede ji ve jménu Kristově, ale my už nejsme pouzí diváci.
Otcové koncilu roli lidu při mši zvlášť zdůraznili:"Církev chce, aby křesťané nebyli při tomto tajemství víry jako vnější a němí diváci, ale aby mu dobře rozuměli a na posvátných úkonech se uvědoměle a činně podíleli. - Aby obětovali nejen rukama kněze, ale i sami, v jednotě s ním."(Lk. čl. 48)
Bylo už také na čase, aby se lid Boží zase sám ujal toho, co za něho dřív dělal vpředu kostelník a vzadu varhaník.
Takovou velkou chartou práv lidu Božího při bohoslužbě se stalo prohlášení koncilní Konstituce o liturgii (čl. 14):
"Matka Církev si velmi přeje, aby všichni věřící byli vedeni k plné, uvědomělé a činné účasti na úkonech liturgie,jak na to křesťanský lid mocí křtu má právo."
Ale nejde tu jen o správné odpovídání a zpívání lidu, o správné postoje, jde tu o víc: o "vnitřní" podílení. O chápání a prožívání toho, co při nedělní mši společně konáme.
Bez tohoto prožívání bohoslužby srdcem - i když vše při mší sebelíp klape, i když lidé přesně odpovídají, zpívají,vstávají - bez vnitřního prožívání to dobrá bohoslužba není,je to jen prázdné řinčení a hlučení před Bohem, execírka.
Zdařilá je naše bohoslužba tehdy, když při ní každý cítí, že s jeho podílením se počítá; když prožije pocit opravdového společenství s lidmi kolem sebe; když jde domů naplněn radostnou chutí do příštího týdne. Zdařilá bohoslužba je slavnost lásky, je to setkání se živým Kristem.
Hezky se to říká, hezky se to poslouchá, ale jak toho dosáhnout?
"Chtělo by to co nejvíc změny" - říkají jedni. "Tyhle stále stejné modlitby a úkony jsou únavné. Copak nepřišel Pán Ježíš proto, aby odstranil zmrtvělé farizejské předpisy?Pryč s mešními rubrikami! Nahraďme starou poslušnost zákona tvůrčí aktivitou. Co nejvíc změny a bude po nudě!"
Co si máme o takových názorech pomyslet? Mají pravdu?Mají, ale jen částečně.
Bohoslužba je lidská, proto má být i proměnlivá, ale není to kabaret, který vzrušuje stále novým programem. Liturgie je kus věčnosti. Dnešní člověk má až po krk změn mimo kostel. V kostele nehledá změny, ale cosi stálého, trvalého,pevný a bezpečný řád. Touha po stálosti, to je touha po věčnosti.
Zde vidíme, jak moudrá je naše liturgie. Jsou tam části proměnlivé, a je jich dost. A jsou tam i části stále - pevný řád a postup bohoslužby. Má to tedy být vyvážená souhra stálého a proměnlivého. Máme dbát o stálé oživování bohoslužby něčím novým, ale v přiměřené míře, aby zůstal i klidový prostor k pohřížení do meditace.
Je tu ještě jedno nebezpečí zevšednění. I sebekrásnější slova a myšlenky stálým opakováním ztrácejí smysl a zůstává jen bezmyšlenkovité recitování slov a zvuků. Aby se naše bohoslužba nestala naprázdno meloucím kolovrátkem slov a gest,musíme stále uvažovat o tom, co říkáme a děláme.
- Myšlenky mešních modliteb a písní jsou většinou všeobecné. Musíš proto do nich vložit svůj osobní úmysl.
- Myšlenky mešních modliteb a písní jsou často náročné. Liturgie někdy už zpřítomňuje ideály, které jsou pro nás teprve hudbou budoucnosti. Musíš je brát jako povzbuzení ke krásnému cíli, jako zdroj naděje.
- V mešní liturgii, v písních, v kázání je krásných myšlenek přemnoho. Není v lidské moci je všechny hned uskutečnit. Proto je odříkáme a jdeme dál. Přísloví říká, že nejlepší je nepřítelem dobrého. Musíme se učit u záhonu květin. Vidíš celý záhon, je krásný jako celek. Ale pak ti padne do oka jedna květina, a tu si vezmeš domů. Dělej to v neděli v kostele také tak.
Proč má nedělní mše tak důležité místo v životě nás,křesťanů? - Protože tu živě slavíme to, čím se máme v kostele i venku stát: živým společenstvím, spojeným láskou Kristovou.
A takový krásný cíl stojí za trochu přemýšlení, stojí za trochu vytrvalosti při učení. Tedy, chutě do toho!
Přišla děvčata za knězem, že končí školu a chtěly by poděkovat Pánu Bohu. Jdou dát na mši svatou.
A tak v pátek večer při své mši směly stát přímo kolem oltáře.
To bylo otázek po mši v sakristii: Proč přiléval vodu do vína? Proč lámal Tělo Pána? Proč vhazoval úlomek hostie do kalicha? Proč, proč?
Chodíme na mši svatou, známe ji. Ale známe ji zdaleka.Mše je jako katedrála. Pracovala na ní staletí. Bez vysvětlení, bez pohledu zblízka nerozeznáš smysl mnoha slov,účel mnoha úkonů. Dá to práci, vyznat se v této katedrále tak důvěrně jako doma v bytě. Ale stojí to za to, abychom i v kostele, i při mši byli jako doma.
Kdo jde do divadla, čeká, že tam něco zajímavého a pěkného budou hrát. Ví, že úspěch představení závisí na kvalitní hře a na kvalitě herců. On sám, divák, má jen pasivní roli - jen se dívá. Nedělá nic.
V kostele je to jinačí. Tam není nikdo pasivním divákem. Všichni pokřtění jsou lid Boží, mají právo vědomě a činně se na konání bohoslužby podílet.
V prvních staletích křesťané stáli kolem oltáře, byli nazýváni "circumstates" - kolemstojící. Modlili se společně s knězem - a to, co říkal kněz sám, stvrzovali svým "Amen".Sv. Jeroným píše, že toto "Amen" lidu znělo v římských basilikách jako zahřmění.
V dnešních dobách si křesťané své právo na spoluslavení bohoslužby po celém světě připomínají a znovu se své role ujímají.
Do kostela přicházejí včas před začátkem bohoslužby,aby ji mohli společně připravit. Už se nekrčí nejvíc vzadu a v koutě. Už se nestydí jít k oltáři s obětními dary, hlasitě předčítat epištolu, přednášet přímluvné modlitby. Mají zájem, aby kostel byl patřičně připraven a vyzdoben. Aby se pěkně zpívalo. Aby nedělní bohoslužba byla živá a radostná.Ke sv. přijímání už nejdou jen dva tři podivíni. Většina přítomných se jde posilnit chlebem lásky - Eucharistií.
Z této aktivní účasti na bohoslužbě vyrůstá nové vědomí farního společenství. Tvoří se nová pospolitost rodiny dětí Božích, která má jediné srdce a jednu duši. Rodina, která si navzájem pomáhá, bratrsky spolu drží, navzájem si odpouští chyby a společně nese břemena.
Jak je tomu v naší farnosti? Stydět se nemusíme, to ne,ale máme se ještě čemu učit.
- Máme tu ministranty. Ti patřili k tradičním zástupcům farní obce. Dnes už nezastupují farní obec, ta mluví a jedná sama za sebe. Ministranti mají svou vlastní, vpravdě liturgickou službu. Mají ji konat s vroucí zbožností a bázní, jak to takové posvátné službě přináleží (Lk 29).
- Máme tu mladé muže sakristiány. Za časů Kristových se na zývali levité. Za časů pronásledování církve se jim říkalo ostiarii - strážci vchodu. Také se jim někde říká kostelníci, ale to jméno jejich službu nevyjadřuje plně. Dnes pečují sakristiáni o bohoslužebná roucha, svíce, zvonění, sbírky. Jsou pro správný průběh bohoslužby velmi potřební. Jsou to blízcí spolupracovníci kněze, když se o svou službu zajímají, řádně se vyškolí a svědomitě ji konají.
- Máme skupinu lektorů. Na nich je, aby nám jasným a dobře slyšitelným hlasem předčítali slovo Boží. Těch, kdo se k této službě nabídnou, by však mělo být daleko víc. Vždyť takový blízký styk se slovem Božím zkrášluje i jejich osobnost, celý jejich život.
- Máme tu techniky různých profesí, kteří ochotně pečují o opravy a provozní věci. Máme členy farní rady, kteří pomáhají knězi v péči o hospodářské vedení farnosti.
- Máme tu dále naše hudebníky a zpěváky. Koncilní konstituce o liturgii zdůrazňuje, že posvátná hudba a zpěv jsou nutnou součástí slavné bohoslužby. Bez vás na kůru by se nám zde dole špatně zpívalo. Vaše hudba a zpěv vyzvedá slavnost liturgických obřadů.
- Nechybí v naší farnosti ani ochotné ruce, které pečují o výzdobu a čistotu kostela.
Můžeme si tedy s hrdostí říci, že nejsme špatná farnost, že jsme dobré farní společenství. Ukázalo se to v minulé zimě, kdy kněz náhle onemocněl. Vykonali jsme si pěknou bohoslužbu slova i sami bez kněze - sakristiáni, ministranti, lektoři, zpěváci vedli bohoslužbu farního společenství. Podávalo se i svaté přijímání. - Nebo tohle o tvé farnosti ještě neplatí?
Dominikán Ives Congar píše v úvodu své knihy "Laik v církvi", že před léty položil francouzskému kardinálovi otázku: "Co má laik dělat v kostele?" Odpověď zněla: "Na kněžské modlitby má odpovídat "amen". Má pozorně naslouchat kázání. Při sbírce má přispět do zvonečku."
Od té doby se časy hodně změnily, viďte? Dnes už jsme blíže praxi prvotní církve. Tam bylo dílem a zásluhou laiků,- ne kleriků, těch byla hrstka, - že se za první tři století rozšířilo křesťanství po celé římské říši. Počítá se, že z asi milionů tehdejších obyvatel byla dobrá třetina křesťanů.Zdá se, že jsme na prahu situace obdobné. Kněz je mezi námi jeden, nás je mnoho. Každý má dělat pro Boží království to,co podle svých schopností dělat může.
Ať je tedy život v naší farnosti radostnou a bratrskou vzájemnou službou. Ať je vděčným děkováním Bohu, dárci všeho dobra!Poznámka spíš pro kněze
Když jdeme k oltáři, jedná se to o všechny tři základní funkce církve: zvěstování (martyria), slavení (leiturgia) a sloužení (diakonia).
Proto je každá bohoslužby eminentním pastoračním činem,který nezůstává jen mezi stěnami kostela, ale vyzařuje na celý život, na celý svět kolem.
"Naše liturgie je služba Bohu a bližnímu. Kdybychom měli na mysli jen jedno z toho dvojího, nebyla by to bohoslužba křesťanská. Radostné slavení Božích tajemství nelze oddělit od všedních starostí člověka. Ve spojení obou je ten pravý motor křesťanské bohoslužby." Tak to napsal A.Jungmann už před padesáti lety.
Taková pastorace od oltáře má podobu elipsy: jednou osou elipsy je oltář, druhou je rodina. Nedělní bohoslužba má mít rakovou sílu, aby udržela i druhou osu: rodinu, život venku.
Nedělní hodina při bohoslužbě v kostele je pro většinu věřících jediným poučením ve víře, s kterým se setkají, jedinou chvílí meditace a pokojné modlitby.
Tato elipsa kolem osy oltáře a rodiny se nazývá místní církev. Eucharistie a Charitas, tak bychom mohli pojmenovat obě osy.
Tuto funkci liturgie si musíme stále připomínat: "Sláva Bohu na výsostech" je cílem naší bohoslužby. "Pokoj lidem dobré vůle" je důsledek naší bohoslužby. Dobře říká LK: "Liturgie je nejen vrchol, ke kterému směřuje činnost Církve,je současně zdrojem, z kterého pramení všechna její síla."(art.10)
Proč je jedna bohoslužby živá, působivá a jiná mrtvá a studená? Užívá se přece stejných slov, gest, textů!
Záleží na tom, zda to, co se slovy a gesty říká, liturg prožívá, bere opravdově, nebo jen odříkává bez vnitřní účasti a přesvědčení. Vše ostatní, jako výmluvnost a zjev celebranta, je až druhotné.
3. PROČ JDEME V NEDĚLI DO KOSTELA
Náhodný turista vstupuje do kostela jinak než my na nedělní mši. Turista se rozhlíží po uměleckých památkách.
Pro nás je to místo,
- kde se setkáváme s ostatními věřícími a uskutečňujeme bratrské společenství, jak to chtěl Pán Ježíš;
- kde společně děkujeme Bohu a upevňujeme se ve víře, naději a lásce;
- kde se orientujeme podle věčných hodnot a učíme se zvládnout svůj život.
Proto se neptáme, zda do kostela v neděli jít musíme,ale jsme rádi, že jít můžeme. Tak je nám to jasné v teorii.A jak to vypadá v praxi?
"Mami, dneska jdi do kostela sama, nemám nějak náladu na vstávání!" - "Nálady si nech na jindy!" - odpovídá maminka a tahá rezolutně pokrývku z pana syna. "Jsi jednou křesťan, tak jsi povinen jít v neděli na mši." - "A copak nemohu být dobrý křesťan, i když každou neděli do kostela neběhám?"
Položme si tuto otázku všichni, abychom v tom měli jasno a mohli druhým správně odpovědět.
Proč v neděli do kostela?
Copak svatý Pavel, když v listě Galatským (5,22) vypočítává, co je v duchovním životě podstatné, nemluví výhradně o tom, co děláme venku? Nepíše tam: musíš každou neděli do kostela, ale spíše: buď laskavý, trpělivý, pokojný! - Duch svatý chce skrze nás působit ne za zavřenými zdmi kostela,ale venku, mezi lidmi!
Na tyhle názory jste si už jistě odpověděli sami: my nejsme správní křesťané proto, že sem každou neděli chodíme.Je to přece naopak! Proto sem chodíme, abychom se učili, jak žít venku jako správní křesťané.
My víme, že naše bohoslužba v kostele není cílem sama sobě. Ze je to škola té lásky, která vidí v člověku vedle mne bližního.
My víme, že naše nedělní bohoslužba není už proto dobrá, když je to slavnostní pastva pro oči a uši, ale že je tehdy dobrá, když nás naplní silou, elánem, chutí do dalšího všedního dne. Že je to naše tankovací stanice, kam jdeme načerpat energii a milost, abychom ze síly Ducha Kristova,který nás zde oslovuje, zvládli zákruty života venku.
Jak dopadl ten spor maminky se synem? "Jsem už velký,ty už nemáš právo nutit mě do toho, co se mi nechce" -vyhlašoval líný spáč. - To už maminku dohřálo a prohlásila:"Milý synu, kdybych tě nebyla nutila do toho, co se ti nechtělo, tak bys ještě dnes dělal do plínek. Kdybych tě nebyla honila do učení, neuměl bys dodnes číst a počítat. Dokud mladý člověk nepochopí sám, co je pro něj dobré, je sním ještě dobře, když má někoho, kdo ho k tomu dotlačí."
Ta maminka nakonec dosáhla svého a líný syn s ní do kostela šel. Ale jestli ten mládenec zde v kostele nepochopí, že se tu odehrává "ten největší příběh lásky ve světě",že se tu jedná i o jeho osobu a jeho život, pak brzo přes maminčin nátlak chodit přestane.
Slovo "bohoslužba" znamená nejen, že my sloužíme Bohu,ale především to, že Bůh slouží nám. A tu nelze někoho nutit, aby se dal zahrnout láskou a láskou oplácel.
Není snadné, zvlášť mladému člověku, pochopit, co jsou chvilkové nálady člověka a co jsou naléhavé lidské potřeby.
Není snadné ubránit se v kostele pocitu zevšednění,když tolik modliteb, zpěvů, úkonů je pořád stejných.Zevšední stále stejná práce, zevšední si manželé, kteří se s láskou brali. A kde je zevšednění, tam je nuda a pocit: touž všechno znám. Už autor žalmu o tomto nebezpečí asi věděl,protože nabádá: "Zpívejte Hospodinu píseň novou." Vyzýval to snad jen ke skládání nových písní, modliteb? To jistě ne.Vyzývá nás, abychom zpívali nově, s hlubším pochopením, s větším zápalem. A kdo se dá touto cestou, ten nalézá stále nové hloubky v biblických a liturgických textech, ten se dna nedobere. Ten se pak v kostele nenudí.
A také ten se v kostele nikdy nenudí, kdo se naučí spojovat s nedělní bohoslužbou v kostele svou službu Bohu venku, tedy bohoslužbu svého všedního života.
Tato bohoslužba všedního života venku není ohrožena nudou, ta je rušná někdy až příliš. Ale také je ohrožena, -hlavně dvěma věcmi: jednak pokušením zavírat oči před potřebami bližních, pokušením z lenosti a sobectví. A za druhé pokušením strachu. Strachu ze zklamání v druhých, strachu ze zlých lidí, strachu z vlastní slabosti, ze zklamáni v sobě samém.
Lidé, kteří tato dvě pokušení plně zvládli, vynikají ve své generaci jako velké osobnosti, které každý obdivuje:kněz Martin Luther King, Matka Tereza. A kde se v nich nabrala ta síla? Kde se naučili jednat s tak naprostou důvěrou v Boha? Kde jinde než v kostele.
Když na počátku 4. století chtěl císař Dioklecián vymýtit ve své říši definitivně křesťanství, vydal zákon, kterým pod trestem smrti zakázal účast na nedělní bohoslužbě. Věděl, že by tím smrtelně zasáhl samo centrum církve. Když se soudce v Kartágu ptal křesťanů polapených při bohoslužbě,proč tam chodí, když jde o život, odpovídali: "My bez nedělní bohoslužby nemůžeme žít." Tak to platí dodnes.
Nedělní mše má i v našem životě nenahraditelné místo.Přičiňme se všichni společně, aby byla živým a radostným setkáním s naším Pánem Ježíšem, abychom tu vždy znovu prožívali "největší příběh lásky".Poznámka spíš pro kněze
Pro mnohé neděle není "den, který nám daroval Pán". -Je to pouze "nepracovní den".
Dnešní člověk otupený záplavou vyhlášek, směrnic, nařízení, které se na něj odevšad hrnou, už není ochoten slepě poslouchat jen proto, že je něco nařízeno. I u přikázání nedělní bohoslužby se ptá - proč? - A nenajde-li přesvědčivou odpověď, nejde. Nejpřesvědčivější argument, zda jít či nejít do kostela, je pro něj samo uspořádání bohoslužby.
Ptal se před vánocemi lékař přítele kněze: "Který kostel ve městě mi můžeš doporučit pro vánoční bohoslužbu? V kostele u nás je bohoslužba studená, neosobní, tak bez zájmu odbývaná a odříkávaná, že tam lidé přestávají chodit."
Dobrá bohoslužba ještě nevzniká tím, že se vše vykoná přesně podle rubrik. Dobrá bohoslužba nevznikne ani proto,že se někdo nedrží rubrik a dělá svévole podle své hlavy.Dobrá bohoslužba vzniká tam, kde se stanovený rámec bohoslužby naplní tím, co mínil Ježíš, a tím, co lidé očekávají a potřebují.
O dobrou nedělní bohoslužbu musí usilovat všichni -knězem počínaje, přes ministranty a kůr až lidem v lavicích.
Při dobré bohoslužbě se spojuje oběť Kristova s obětí našeho denního života. Při dobré nedělní bohoslužbě uvidí všichni před sebou obraz Krista laskavého, milujícího. Takového, aby ho všichni rádi venku následovali. A následovat lze jen z lásky. Jen toho, koho si vážíme a máme rádi.
Tváří v tvář Kristu živému a laskavému je snadné radostně děkovat za život. Vděčně přijmout následující týden z ruky Boží.
Křesťanský způsob života, křesťanský způsob myšlení, to není člověku vrozené. To se musí postupně nacvičovat a celým životem upevňovat. A to se daří jen ve společenství. Tak popisují skutky i vznik církve: společně se scházeli, společně lámali chléb.
Víme dobře, že diskutovat o závazné účasti na nedělní bohoslužbě je zbytečné. Účast je nezbytná: nikdo se nemůže stát křesťanem jen sám pro sebe. Nikdo se nemůže stát ani člověkem sám pro sebe.
Scházíme se v neděli na mši svatou. Co to vlastně je -nedělní mše?
Chodíme na ni každou neděli - a co je kolem nás stále,to většinou nevidíme, nevnímáme. I naše nedělní bohoslužba je v nebezpečí zevšednění.
Co je tato mše? Je to posvátná hra? Je to pietní vzpomínkové shromáždění na památku Pána Ježíše? Je to magická seance, kde se navazuje kontakt se záhrobím? Je to náboženské školení?
Začnu tímto prohlášením: nedělní mše v nejzapadlejší dědině, kde nemají ani varhaníka - a biskupská bohoslužba s asistencí v katedrále, při níž hřmí Missa solemnis, - obě mají stejnou hodnotu! Ta hodnota je v setkání s živým Pánem.
Ne divadlo, ale hra
Ona totiž mše svatá není divadelní představení, kde podstatnou složkou je výprava, kulisy a herecké obsazení.Ale přesto máme všude více méně slavnostní a zdobný rám,protože mše, ač není divadlo, přece je hra - posvátná hra.Na divadle jsou herci a diváci - my zde všichni hrajeme -každý svou roli. Pouze pasivní diváci tu nejsou - nebo aspoň nemají být.
Mše je hra - jak tomu rozumět? To děti Boží si tu hrají, tančí a zpívají před Boží tváří.
Při dětské hře jedni začnou, druzí přihrávají; jedni zavolají, druzí odpovídají - a nakonec všichni skáčou a zpívají. Při naší hře liturgické je to podobné:
Voláme vstříc Pánu Kyrie - nebešťané odpovídají Gloria.Proroci Starého zákona vyhlašují Boží vůli - my odpovídáme slovy žalmu. Apoštol k nám mluví o Božím Synu - my odpovídáme radostným zpěvem. Pán nám zvěstuje své evangelium - my odpovídáme naším Kredo - věříme. My přicházíme k oltáři s našimi dary - Kristus přichází k nám ve svatém přijímání. My děkujeme Bohu v závěrečné modlitbě - Pán nám dává své požehnání. A nakonec společně - my a Bůh v nás, jdeme žít bohoslužbu všedního dne v práci vezdejší.
Mýlil by se moc, kdo by ve mši viděl jen soubor rituálních předpisů. Je to vesmírné dění mezi nebem a zemí."Moudrost Boží si hraje na povrchu zemském" - říká kniha Přísloví (8,30).
Mše není povinné cvičení - je to slavnost
Když mladý muž skončí vojenskou službu, musí ještě léta chodit na povinné vojenské cvičení. Student musí na povinné přednášky. Spolky a politické strany mají povinné schůze.
Nedělní mše není pro křesťana povinným cvičením - je nezbytnou potřebou. Jíst není člověk povinen, člověk jíst musí, aby byl zdravý.
Nedělní mše je nezbytnou stravou naší duše. Ale není to upospíchaná svačina, kterou zhltnem někde v koutě na koleně,abychom neztráceli čas. Nedělní mše je hostina - a víc: jeto radostná hostina. Je to slavnost.
Slavnost je opakem všednosti. Slavnost je svoboda od shonu a spěchu. Je to pozdvihnutí duše z prachu všednosti,jak zpívá mešní píseň. Slavnost znamená přijít ze samoty do společnosti - nebýt sám. Slavnost je v našem životě zábleskem věčnosti.
Opravdová slavnost není v množství jídla a pití. S plným žaludkem se těžko zpívá; kdo moc vypil, těžko tančí.Slavnost je úměrná přípravě: čím větší příprava, tím větší je slavnost.
Slavit nemůžeme nikdo sám. Třeba svůj svátek. Kdo je sám, může vzpomínat, jít, pít, ale slavit, to nemůže.
Ke slavení patří zpěv, hudba, tanec, společenství, přípitek, proslov. V neděli tu tak společně slavíme. Je tu hudba, je tu zpěv. Je tu i tanec: co jiného je slavnostní krok při obětním průvodu, procesí ke sv. přijímání, všechny ty postoje a gesta kněží i lidu.
Přípitek na hostinách - ten vznikl z obětního gesta při mši. Je to pozvednutí kalicha ke cti Boží zde, ke cti hosta doma.
I při tiché mši nejsme bez zpěvu srdce. Písněmi jsou strofy žalmu, písní je Gloria, preface, Svatý, Beránku Boží.
Máme tu pokrm a nápoj nade vše vzácný - manu Těla Páně a nektar Krve Páně.
Máme tu i slavnostní šat, jak se při slavnosti patří.Má jej kněz, ministranti - i my všichni máme slavnostní"kostelové" oblečení.
Naše nedělní mše není divadlo, aleje to posvátná hra.Není to povinná schůze, je to radostná slavnost. A na konec to nejdůležitější:
Naše nedělní mše je památka, oběť a hostina
Je to památka oběti Kristovy a její zpřítomnění. Jako v Egyptě zachránila krev beránka na veřejích domu lid Boží od smrti a otevřela cestu z otroctví, tak nás zde dnes krev Beránka Božího, na kříži obětovaného, zachraňuje ze smrti věčné a osvobozuje z otroctví hříšných návyků.
Zvláštní pamětní slavnost je naše mše: Ten, na jehož památku se tu scházíme, přichází mezi nás živý.
Ten, který za nás zemřel, aby nás vysvobodil, se mezi námi ujímá slova, mluví k nám, je naším hostitelem a hostí nás.
Co je to naše nedělní mše svatá? Řekli jsme si o ní už všechno? Kdepak. Jen sem tam něco naznačili, ale už to stačí k radosti. A to ostatní si budeme povídat neděli co neděli,co budeme živi, a vše nedopovíme, dna se nedobereme. Tajemství Eucharistie, Kristovy lásky poznáme v plnosti až zrakem oslaveným, až v jeho království. Tam budeme slavit tu bohoslužbu, která je naše nedělní mše jen odleskem.Poznámka spíš pro kněze
Eucharistie je v církvi záležitostí srdce. A o věcech srdce, je nesnadné mluvit - ty se spíš prožívají. Navíc jeto mysterium - lidská slova se nekryjí s podstatnou věcí,jsou nedostatečná.
Není proto divu, že po celá staletí probíhá v církvi diskuse, zda mše je víc oběť nebo hostina.
Teologie oběti je výborně zpracovaná v encyklice Pia XII. "Mediator Dei" (1947). Mluví se tam o dvou rovinách oběti. Sv. František a Terezie jsou praví martyres ve smyslu oblace - duchovního sebeobětování. Celý Ježíšův život byl neustálé oblatio, plný obětavé lásky k Otci a k lidem.Vlastní immolatio, to byl jediný úkon sebeobětování na kříži.
Obětní úkon Ježíšův skončil na kříži; jeho obětavá láska ale trvá navěky a v ní se zpřítomňuje jeho sebeobětování na kříži.
Když Pán říká: Toto je mé tělo, má krev - v hebrejském způsobu vyjadřování to znamená: To jsem já zde mezi vámi.
V tomto smyslu je mše zpřítomněním Ježíše mezi námi, je zpřítomněna jako oblatio i immolatio. Na nás zbývá, abychom k Ježíšově oběti řekli své ano, abychom ho při obětní hostině přijali a nechali jeho lásku, aby mohla ovlivňovat náš život.
Kdyby mše nebyla oběť, ale jen hostina, byla by jen vzpomínkovým shromážděním - jako jsou mnohé jiné. Srdcem mše je však Ježíšova oběť. Na ni odpovídá naše srdce, které seJežíši při naší hostině otevírá. Mše je oběť i hostina. Je obětní hostina. Zní to archaicky - však také počátkem této představy, na kterou Pán Ježíš navazoval, byla starozákonní krev obětních beránků,která zachraňovala Izraelity při útěku z otroctví a spěšná večeře na počátku cesty za svobodou.
Na našem oltáři je vše povýšeno do duchovní roviny. Ale nejde to bez symbolů, které můžeme smysly postihnout a pochopit. Nic není v Duchu, co předtím nebylo ve smyslech.Hmotné dary se stávají obětním beránkem z kříže a vracejí senám jako duchovní pokrm, jako oslavené Tělo Páně.
V encyklice Redemptor hominis říká papež Jan Pavel II.:"Církev žije z eucharistie. Její podivuhodný obsah a smysl vysvětluje učitelský úřad církve od nejstarších dob znovu a znovu. Přesto můžeme říci, že toto vysvětlení zůstává vždy jen na prahu, protože plnost Eucharistie nelze slovy vyjádřit."
Kterýsi kněz, když se chystal psát kázání na téma: "Co je mše svatá", nadepsal si nahoře povzdech: "Začíná křižování Boží velikosti v malých botičkách lidských slov."
5. CIZÍ SLOVA V NAŠÍ BOHOSLUŽBĚ
Ve starém katechismu se třetí svátost nazývala svátost oltářní. Dnes se místo tohoto pěkného českého pojmenování často užívá cizí slovo eucharistie. Říkáme: svátost oltářní je eucharistická hostina, mše sv. je eucharistická slavnost.
Proč ta novota? Novota to vlastně není. Je to starší slovo než "mše". Hned první generace křesťanů to slovo užívala. Eucharistie je slovo řecké, znamená děkování, díkůčinění. Děkování Bohu bylo u prvních křesťanů v popředí všeho,proto používali to jméno pro celou mešní liturgii. Výzva před prefací a začátek preface je památkou na tuto apoštolskou zbožnost.
Nám dnes leží na srdci spíš naše starosti, než děkování Bohu. žádost o mši sv. na poděkování Bohu je měně častá, než prosba: Otče, pamatuj na nás u oltáře s tou a tou naší starostí.
Ale nevadí: celá liturgie má totiž eucharistický - děkovný ráz.
Abychom se v kostele cítili doma, musíme se seznámit s cizími slovy, která se tu běžně používají, jako např. eucharistie, liturgie, ritus.
My starší jsme se tomu naučili ještě ve škole s příslibem jedniček za dobré odříkání. Vy mladí se s odbornými výrazy naší bohoslužby musíte seznámit v kostele.
Že slovo eucharistie znamená děkování a v přeneseném smyslu i svátost oltářní - dar z lásky, to jsme si už pověděli.
Slovo liturgie se překládá jako bohoslužba. Rozumíme tím posvátné dění, v němž Bůh sestupuje k člověku a člověk podepřen Boží milostí vystupuje k Bohu.
Proč ta záliba v cizích slovech, když to jde říct i česky? Snad proto, že se tu dotýkáme hlubokých tajemství,která slovy nelze plně vyjádřit, a cizí slovo to mysterium naznačuje.
Už jsme zase u cizího slova: mysterium. Mysterium je skutečnost, která přesahuje lidské chápání. Zde na světě jí musíme věřit, dokud ji nebudeme na věčnosti "nazírat".
Bůh nás neoslovuje přímo, ale prostřednictvím.
Mluví k nám prostřednictvím svého díla - přírody. Zde v liturgii k nám mluví prostřednictvím symbolů, znamení a prostřednictvím rituálních úkonů.
Rituál, další cizí slovo. Rituálem nazýváme spojení slov, postojů, pohybů a symbolických znamení, jimiž se zprostředkovává náboženský zážitek.
Společná cesta kněze a lidu k Bohu s použitím rituálních úkonů - to je naše nedělní liturgie.
Kněz tu má náročnou úlohu: každý sem přichází s jiným očekáváním. Jinak je disponován, kdo byl právě postižen úmrtím blízkého člověka, jinak dva mladí, co pomýšlejí na sňatek. Kněz má lidi oslovit uprostřed jejich každodenních,všedních starostí, ale má ty všední starosti zesvátečnit,odlehčit. V kostele má každý právo na pocit, že je tu brán vážně, že je akceptován takový, jaký je. Ne jako venku, kde jsme jeden moc mladý, druhý moc starý, ten nezdravý a ten zas nešikovný a neúspěšný.
Naštěstí tu hlavním jednajícím není kněz - člověk. -Tyto požadavky by byly nad jeho síly. Být všem vším, to dokáže kněz - Kristus. Liturgie je proto tak výborná, že je to setkání s Kristem a v jeho Duchu s Otcem. Mluva obřadů, ritů a symbolů, služba kněze, slovo Boží, vzájemná služba celého farního společenství, to vše tvoří naši liturgii,zprostředkuje setkání s Mysteriem Boží lásky.
Kirkeggaard říká: "Tváří v tvář Absolutnu existuje jen jeden čas: přítomnost. Každý opravdový křesťan je současníkem Kristovým."
V našem liturgickém shromáždění to tak opravdu je. Tam nasloucháme živému Kristu. Tam s ním zasedáme ve večeřadle.Tam nás přijímá za učedníky a přátele a rozesílá do světa,abychom získávali Kristu další učedníky.
Kdosi to vyjádřil žonglérským - ale pravdivým úslovím:
"Liturgie je budoucnost,
která se uskutečňuje na základě
minulosti." (A. Verheuil)
Nám bude asi bližší výklad Romana Guardiniho. Vychází z toho, že mše svatá je památka Páně. Památku konáme buď napodobováním, opakováním událostí - to je např. Křížová cesta.Nebo ty události přikládáme do symbolické podoby kultu - a to je naše mešní liturgie. Stůl večeřadla se tu stylizuje do podoby oltáře, miska s chlebem do pateny s bílými oplatky,pohár vína do slavnostního kalicha. Z reálných událostí setu zpřítomňuje a symbolem zviditelňuje jejich "duše", jak říkával malíř Zrzavý.
Na nás je, abychom očima víry viděli v těchto symbolech reálné skutečnosti, abychom si vše doslova "překládali" do svého života. Apoštol Jan píše: "Co bylo od počátku, to jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, čeho se naše ruce dotýkaly, to vám zvěstujeme." (1 Jan 1,1)
Ježíš je živé zjevení Syna Božího - a Syn zjevuje Otce:"Kdo vidí mne, vidí Otce" (Jan 14,7).
To je krása liturgie a naše role při ní: můžeme zde prožít setkání s živým Ježíšem, naším milovaným Pánem.Poznámka spíš pro kněze
"Liturgie je vykonávání kněžského úřadu Kristova, jimž se uskutečňuje spása člověka a oslava Boží. Liturgii považovala církev vždy za nejvyšší formu hlásání víry." Tak píše Dr. Jos. Bradáč ve své Liturgice.
Zní to vznešeně a krásně, je to správné a pravdivé. Ale srovnejme si to s nedělní mší v leckterém kostele. Kdosi se posmutněle ptal, zda by svatý Pavel vůbec poznal a uznal, že naše nedělní mše je slavení památky Páně. Může vůbec nahodilý návštěvník poznat o co tu vlastně jde, co je podstatné v té sérii zvolání, modliteb, textů, varhanních vstupů, pohybů a gest?
Je třeba stále dbát, aby bohoslužba byla přehledná a srozumitelná a máme k tomu využívat všech možností.
Je třeba například dbát na vyvážení časové - aby se neprotahovaly vedlejší úkony nebo nevytvářely hluché,technické pauzy.
Je třeba bránit liturgii před tříštěním neorganickými prvky.
I v obnovené liturgii se vyskytují texty nesrozumitelné. Mnohé texty introitu, graduale, communio jsou zlomky žalmů, útržky textů Písma. Byly totiž míněny ke zpěvu a ne k přednášení. Když na Povýšení sv. kříže přicupitá k ambonu ministrantík a dětským hláskem prohlásí do mikrofonu, že jeho jedinou chloubou je kříž našeho Pána Ježíše a zas bez dalšího odcapká - zní to trapně.
A když 28. září po příchodu k oltáři se přiklátí k ambonu dvoumetrový ministrant a zabasuje do mikrofonu: "Dorostl za krátký čas a naplnil mnohé věky" - a zas se bez dalšího odklátí - je to srozumitelná liturgie? Není vhodnější vstupní zpěv lidu, sloka mešní písně, než toto pokřikování? Antifona - jak už to jméno říká, je zpěv - a zpěv se buď zpívá nebo nezpívá. Odříkávat se nemá.
Liturgie dění je vykonávání kněžského úřadu Kristova skrze gesta a slovo kněze. Musíme mít stále při bohoslužbě na vědomí, že tu svým hlasem, tváří, postojem zviditelňujeme Krista.
Ale stejně tak musíme stále dbát na lidi, které máme před sebou. Co ti čekají od liturgie? Proč sem přišli?
Mladí zde čekají hluboký zážitek jako základ víry. Přejí se, aby se něco zajímavého a nového dělo. Čekají a hledají opravdově lidské společenství. - Čím je tato neděle osloví?
Ti středního věku se tu chtějí přiblížit Bohu, zotavit se, zklidnit se. Jít domů s pěknou myšlenkou do příštího týdne. Co jim zdůrazním?
Staří a starší, ti už nám tolik starosti nenadělají. Ti mají rádi pravidelný řád, důstojné bohoslužby. Ti si dovedou něco pro sebe vybrat vždycky.
Očekávání jsou sice různé, ale v podstatě vždy tu při liturgii jde o dvojí: o oslavu Boží a spásu člověka. Kristus chce skrze naše ústa hlásat, že Bůh je pro člověka. Kristus chce našimi ústy odpovídat člověku na dvě stěžejní otázky:kdo vlastně jsem - a kam vlastně jdu. Kdo jsem - to je hledání orientace v současnosti. Kam jdu - tu jde o naši budoucnost.
Ruce mluví. Ne tak, že by linkami v dlani vypovídaly o budoucnosti. Ale přesto mluví. Jak výmluvný je každý pohyb ruky! Jen pozoruj, kolik různých gest dělá rukama kněz. Při"Pán s vámi" rozpíná ruce, jak když hospodář na zápraží domu vítá z dáli milé hosty.
Jindy spíná ruce dlaněmi k sobě. Při svěcení je tak vkládal biskupovi do rukou na znamení, že se odevzdává jeho vedení, že ho bude poslouchat. I teď je spíná, aby tak vyjádřil svou odevzdanost do vůle Otce.
Jindy natáhne ruce dopředu k lidem dlaněmi dolů. To je prastaré gesto žehnání. Otec tak klade ruku na hlavu nemocného dítěte, jako výraz toho, že je chce chránit.
Liturgie bez znamení, bez gest, by byla bezruká, nelidská, němá.
O herci Rudolfu Hrušínském je známo, že mnoho gest nedělá, ale když nějaké udělá, že mluví za mnoho slov. Člověk nemluví jen slovem.
Při mešní liturgii je tomu také tak. Úvod do nového misálu říká, že tyto liturgické postoje mají zachovávat všichni, protože jsou znamením vzájemného společenství a jednoty celého shromáždění. Že vyjadřují city účastníků a podporují je (čl. 20).
Někdo si možná řekne, že na tom přece nemůže záležet,jestli vstávám při mši zároveň s ostatními, nebo zůstanu sedět. Hlavně, že jsem srdcem u oltáře, jinak ať si každý dělá co chce. Jenže ono na tom záleží - a hned z více důvodů:
- Dělat si co chceš, to můžeš, když jsi sám. Ale kde je víc lidí pohromadě a každý si dělá co chce, tam vzniká chaos, zmatek. Tam se musí vytvořit a respektovat provozní pravidla. Tak to platí venku v silniční dopravě i v kostele při společné bohoslužbě.
- V úvodu do misálu se zdůrazňuje jiný, hlubší důvod: společné jednání je výrazem jednoty a pomáhá vytvořit z masy lidí společenství, komunitu.
- Postoje - to je naše modlitba tělem. Nejen duchem, i tělem se zapojujeme do služby Bohu. Podílíme se tak na posvátné hře před Boží tváří. Tou hrou je naše liturgie.
- Když se účastníme bohoslužebných úkonů, dáváme dobrý příklad, aby i ostatní se probudili z pasivity a hráli spolu. Když při pozdravení pokoje s přátelským úsměvem napřáhneš ruku k sousedovi, on ti jistě také podá ruku, udělá krok ke sblížení. Všechna tato gesta jsou bohoslužbou samozřejmě jen tenkrát, když je konáme s vědomím, co znamenají.
- Když povstáváš, připojuješ se tím k modlitbě kněze. Při evangeliu tak vzdáváš úctu přicházejícímu Pánu. Projevuješ ochotu k plnění Kreda ve svém životě. Dáváš najevo, že chceš stát pevně ve víře, jak říká svatý Pavel.
- Když usedáš, připojuješ se k Marii sedící u nohou Ježíšových a soustřeďuješ se k pozornému naslouchání.
- Když poklekáš, uznáváš svou hříšnost a vyznáváš Stvořitele za svého Pána. Malomocný padl před Pánem pokorně na kole na.
- Úklonou vzdáváš Bohu úctu.
- Sepnutím rukou projevuješ Bohu důvěru, svěřuješ se do jeho ochrany.
- Bitím v prsa se připojuješ k pokornému celníkovi.
- Podáním ruky nabízíš bratrství v Kristu všem kolem sebe.
- Účast na průvodu při přinášení obětních darů a při svatém přijímání je úkon slavnostní. To vycházíme ze svého pevně ní a vydáváme se na cestu s putujícím Božím lidem do zaslíbeného Kristova království. Dáváme najevo, že známe svůj cíl a víme kam jdeme.
Krásná je naše liturgie. Je to hra Božích dětí před Boží tváří, když se na ni chutě podílíme, když hrajeme spolu.Pasivní diváci odcházejí znuděně. Ti, kdo se naučí dobře hrát a zpívat svou roli, odcházejí domů oživeně, naplněni světlem Boží milosti a teplem Boží lásky.Liturgická poznámka
Jak už to tak je, že doba přináší stále nějaké nové módy, i v liturgii se občas obnovují jakési obrazoborecké tendence, snaha odstranit všechnu pompu, parádu, zbytečnosti. A zůstat jen při slovu a modlitbě: Pryč s parádními rouchy - stačí štola. Pryč s kadidlem - je to zbytečné:Pryč se vstáváním a klekáním, je to tělocvik v kostele.Tyhle vnější věci jsou druhořadé, leda ruší. A ostatně -dnešní člověk už ani nemá v složitých obřadech, průvodech a rituálech zálibu. Je mu to cizí.
Ale pak nám televizor přiblížil až do našich domů zahájení olympijských her, spartakiády, veřejné slavnosti. A popírači rituálů žasli, jak přičinlivě ti lidé světa odkoukávali z našich kostelů všechny liturgické prvky: procesí, korouhve, obrazy, svíce, kadidlo, věčné světlo, obleky, litanie, kázání ... a s jakým okouzleným nadšením jim celý svět přihlížel.
Teď už nikdo nepopírá, že i dnešní člověk je schopen prožívat liturgii, rituální úkony, jen když je to živé, jen když v tom vidí, jaký to má smysl, co to symbolizuje.
Tento extrém tedy naší generaci už snad nehrozí: víme,že živá bohoslužba není v odmítání liturgických úkonů a gest, ale v jejich oživování, živém a srozumitelném konání.
Hrozí nám však ještě druhý extrém: přehnaná horlivost při sjednocování liturgických postojů. Kde se společné vstávání a klekání zdůrazňuje přespříliš, kde se jednota netrpělivě a hartusivě vymáhá, tam to vypadá, že liturgický život spočívá jen ve vnějších úkonech a v kostele to zavání execírákem místo kadidlem.
Mají pravdu Všeobecné pokyny k Římskému misálu, v art.20: "Společné postoje, které všichni účastníci zachovávají,jsou znamením vzájemného společenství a jednoty shromážděných." Ale přesto platí, že v praxi není možné dosáhnout úplné jednoty jako na vojně. Jsou tu mladí vedle starých s neohebnými koleny, jsou tu čiperní vedle pomalých. Jsou tu děti, které potřebují stále něco dělat, hýbat se, ale jsou tu i lidé, kteří potřebují klid a vstávání pociťují jako rušení ze soustředění.
7. POSVÁTNÁ ZNAMENÍ - MLUVA SYMBOLŮ
Dostal se kdosi nahodile do kostela. Nechápavě zíral a pak venku prohlásil: "Copak Ježíš, když se obětoval za lidi,klečel mezi dvěma ministranty ve zlatém ornátu na plyšovém koberci? Co v tom kostele děláte?"
Asi byste mu odpověděli to, co já. My tam po sobě nepliveme, svého kněze nebičujeme, nezabíjíme ho, přestože je tam "v osobě Kristově". Trápení a mučení si užil Pán Ježíš dost - a naši kněží venku v životě také nějakou tu putýnku špíny a zlobné plivnutí sem tam schytají.
Ale v kostele, tam se netrápíme. Tam se radujeme, že ten náš umučený Pán žije. Slavíme památku jeho vítězství nad zlobou a smrtí. Zde nemluví realita života, ale mluva symbolů. Zde jednáme podle liturgického rituálu.
Co je to symbol, co je to ritus?
Co je tělo pro duši, to jsou symboly pro duchovní pojmy. Jako tělo je nástrojem duše, - skrze tělo náš duch působí, jedná, mluví, - tak i Bůh nás oslovuje skrze posvátná znamení, symboly. Je to tedy zviditelnění neviditelného, vyjádření nevypověditelného mysteria, tajemství.
Starým generacím křesťanů nebylo třeba tohle povídat,mluva symbolů jim byla mateřskou řečí církve, řečí, které bez zvláštního učení rozuměli.
My to teď už tak jednoduché nemáme. Proč? Jako je těžké rozumět jednomu hlasu tam, kde jich mluví moc, tak i my jsem dnes zahlceni křikem mnoha obrazů.
Už malé děti dřepí u televizorů a pasivně konzumují obrazy. Není k tomu potřeba žádného úsilí, žádné fantazie. A bez schopnosti prožívat, vnímat symboly, jsem při bohoslužbě jako slepí a hluší.
A tak je třeba, abychom v sobě rozvíjeli schopnost k vnímání mluvy symbolů, které se říká liturgie. Pojďme si naznačit, jak máme na posvátná znamení nahlížet.
Hned u dveří kostela se setkáš s vodou. Takové nic jeta loužička vody v nádobce u vchodu. Ale kolik tajemství jev každé kapičce.
Zahleděl ses někdy na hlubinu čisté lesní studánky, o kterou se "nebe dlaní opírá", jak napsal básník? Voda, pohotová omýt zašpiněného, občerstvit žíznivého, je podobenstvím života, který je tak jasný a tak záhadný. Na křtu v nás voda probudila nový život. Zde v kostele nás rosou občerstvuje a očišťuje. Je posvěcená - i nás posvěcuje. Setkává se tu vykoupená příroda a vykoupená duše. Pramenem té vody, studánkou, je Ježíšův probodený bok.
Pak ti padne do oka živý plamének svíce. Jak výmluvný je to symbol. Pevně si stojí na svícnu - aby její světlo posvítilo i těm, co jsou vzdáleni. Své tělo roztápí teplem plamene, teplem lásky. Vzdáleným svítí, blízké hřeje. "Já jsem světlo světa" - říká Pán (Jan 8,12): "Vy jste světlo světa" - říká Pán i nám, i tobě (Mt 5,14).
Svíce tě učí modlit: "Pane, v té svíci jsem já. Zapal mě dnes při bohoslužbě, abych šel ven a svítil a hřál."
Pak děláš rukou znamení kříže a oči zvedáš k velikému kříži, který vévodí nad obětištěm, presbytářem. "Kříž, znamení všehomíra, znamení vykoupení. Obepíná tě, žehná ti,posvěcuje tě. Děláš jej v pokušení, aby tě posílil, děláš jej v nebezpečí, aby tě ochránil. Je to znamení ze všech nejsvětější. Dělej jej řádně, zvolna, velký, s rozmyslem."(R. Quardini)
Ústředním symbolem mešní liturgie je chléb a víno. Neseme jej k oltáři jako znamení chleba vezdejšího, který si chceme vyprosit k zajištění denního života. Je obrazem společenství - z mnoha zrn jeden chléb, z mnoha hroznů jeden nápoj. Zrna byla násilně drcena, hrozny lisovány, to je obraz oběti Kristovy i obětí našich osobních. Sjednocuje nás: jezte z něho všichni, pijte z něho všichni; prolita za nás a za všechny.
Chléb je pokrm jadrný, který se nikdy nepřejí. V podobě chleba se naše bytí živí živých Bohem a působí, že jsme vněm a on v nás. Víno je nápoj. Není to jen nápoj, který hasí žízeň - tím je voda. Víno znamená víc. "Obveseluje srdce člověka" praví žalmista. Smyslem vína není toliko hasit žízeň, nýbrž i napájet radostí. "Krvi Kristova, opoj mne" -modlí se svatý Ignác z Loyoly.
Chléb je věrnost a každodenní sytost. Víno je smělost,radost nade vši pozemskou míru. Opíjí nás životem Božím.
Tak uměl naslouchat řeči liturgických symbolů jeden z iniciátorů liturgické obnovy, Romano Quardini. I my se snadno naučíme rozumět řeči symbolů a znamení v liturgii. I my je uslyšíme, když se divíme očima vidoucíma, když nasloucháme ušima k slyšení.
Občas se objeví "obrazoborecké" sklony. Protestanté odstranili z kostelů i svíce. Po koncilu jsme kadidlo prohlašovali za zbytečnost a přežitek. Ale protestanté se k svícím rádi zase vrátili, a v našich kostelích o velkých svátcích kadidlo zase voní. Zastesklo se nám zase po kouři kadidla, krásném symbolu posvátné atmosféry kostela, symbolu onoho Vzhůru srdce. A nic není pro zdar bohoslužby důležitější, než dosáhnout tohoto sursum corda, vzhůru ze všedních starostí.
Pamatujme proto dobře:
Kdo se naučí vnímat mluvu liturgických symbolů, ten prožívá bohoslužbu jako velký zážitek.Poznámka spíš pro kněze
"Cesta k liturgickému životu nevede pouhým poučováním,ale především konáním," říká Romano Guardini v úvodu ke spisu "Posvátné znamení". Nejvíc povíme o krásné liturgii tím,že ji krásně konáme. Ale přesto je nezbytné o ni i hovořit,napomáhat k živému vidění.
Říká se, že liturgie staví most mezi Bohem a člověkem.Můžeme dodat, že symboly a rituální úkony jsou pilíře toho mostu.
Symbol vyvolává emoce, mluví. Vyslovuje to, co není postižitelné rozumem, co není vyjádřitelné slovní definicí.Síla symbolu je v jeho evidentnosti. Symbol, který by byl nesrozumitelný, ztrácí svou sílu i své oprávnění.
Symbol tedy není totéž co znamení. Symbol mluví sám za sebe. Znamení, značky, je třeba vysvětlovat - např.dopravní, sportovní, erby, písmena.
Povahu symbolu mají pralidské archetypy - vzduch, voda,oheň, popel. A také obrazná rčení: pouta hříchu, zub času,holubice Ducha.
Znamení budí otázky: co to znamená, co se tím říká.Symbol vyvolává pocity, působí přímo, mimo rozum.
Symboly v bohoslužbě jsou chleba, víno, modlitební gesto, světlo svíce, vůně kadidla, beránek, orel obětní stůl. Kristus sám je veliké "znamení" - ve svátostech. Celá liturgie je také znamení - znamení Boží lásky.
Každý vnitřní úkon má svůj zevnější ohlas, duše si tvoří těla.
Ritus je vzor stálého a známého chování. Je to jednání symbolizované. Podává tak jednotlivci jistotu ke spolujednání, umožňuje společnou akci. Zbavuje jednotlivce rozpaků,jak by se měl sám projevit. Důvěrně známý a neměnný postup mše dává jednotlivci klid k pohřížení do obsahu. Umožňuje soustředění na smysl, když není nutno myslit na postup jednání.
Ale je tu nebezpečí, že ritus ztratí funkci pomocného lešení a stane se sám účelem. Postaví se na místo Toho, ke kterému má vést. To pak vše ovládne stálá a jediná starost:jak to správně a přesně dělat. Nástroj se stane cílem.
Smyslem eucharistické bohoslužby je radostné shromáždění rodiny a setkání s Pánem u dvojího stolu.
Na nás kněžích je, abychom dbali na jasnost liturgických symbolů a liturgického dění. Svíce jedna a masivní je výmluvnějším symbolem, než více svící drobnějších.Kalich a patena na jinak prázdném obětním stole (krom misálu před kalichem) je výmluvnější než na obětním stole zaplněném věcmi (svícny, křížek, květiny, brejle, mikrofon, kancionál a co ještě).
Kadidlo teď používáme řidčeji, ale když už, pak má hojně kouřit, má krásně vonět. Má zviditelňovat ono "vzhůru srdce".
Liturgie je mluva symbolů. Je to vlastní řeč církve.
Kéž se stále chutě učíme mluvit touto řečí radostně a srozumitelně.
Radostná bohoslužba je bez zpěvu nemyslitelná. Hudba umí dopovědět, co je slovy nevyslovitelné. Kdo miluje, ten zpívá - říká svatý Augustin.
Proto zpívejme při bohoslužbě všichni. Pán Ježíš zpíval ještě několik hodin před svou smrtí - ve večeřadle.
"Že jsi na to už starý? Máš proč zpívat vděčně. Že nemáš krásný hlas? - Zpívej s láskou, ta jej zkrášlí. Že nejsi ve zpěvu školený? - Přidej se pokorně k těm, kteří se učili.Jen zpívej. A co ústy zpíváš, to srdcem věř." (Jan Chrisost.Homilie na žalm 41).
Svatý Klemens z Alexandrie napsal o Kristu, že je Bůh,který zpívá a že je Bohem těch, kdo zpívají.
Malá Lucka přišla z kostela a hlásí: "Mami, náš pan farář už asi dlouho nebude. On se už zapomíná a neví jak dál.Dnes zase řekl: Modleme se ... a zůstal trčet. Ani nelistoval v misálu, jen tam stál a koukal - a za chvíli teprve pokračoval. Je už chudák popletený!
"To ty jsi popletená" - smála se maminka. "On tu přestávku dělá schválně." - "A proč" - divila se Lucka. -"Pan farář to vlastně dělá stejně jako já a každá maminka doma. Když je oběd, zavolám: Děti, pojďte se pomodlit, budeme jíst! - A nezačnu hned s modlením. Čekám, až ty odložíš knížku a Martina panenku, až se postavíte ke stolu a utišíte se. Jinak by to nebyla pořádná modlitba, jen takové říkání.Musíme přece myslet na to, co se modlíme. - Pan farář také čeká, až si v té chvíli každý v duchu připomene, zač dnes chce Pánu Bohu poděkovat, zač ho chce prosit." Společná modlitba v kostele nás sjednocuje mezi sebou, proto se modlíme v množném čísle: MY. Tahle sjednocenost má být patrná i navenek. Nikdo nemá ostatní předbíhat, nikdo nemá být pozadu, nikdo nemá zůstat trčet na místě a mlčet. Je také modlitba beze slov, to ano, ale té patří jiná chvíle.Společné modlitbě se nikdo nemá vyhýbat - ta nás sjednocuje nejen mezi sebou, ale i s vůlí Boží.
Kdo se nemodlí, ten je na tom duševně tak zle, jako je na tom tělesně ten, kdo se nevyspí. Nějakou dobu to ti nemodlenci a nespavci vydrží, ale síly se nedoplňují, jsou stále podrážděnější a rozmrzelejší. Takový člověk je chudák.Lidi mu jdou na nervy, nic ho nebaví, nakonec jde na nervy i sám sobě.
Jak to léčit? Nespavci řekneš: Nepobíhej v noci bezhlavě, lehni si, uvolni se, zklidni se. Odpočineš tělu aspoň trochu a možná přijde i dřímota.
Když si někdo stěžuje, že se nemůže modlit, řekni mu také: Pojď v neděli s námi do kostela. Klidně si tam sedni,uvolni se, poslouchej co se kolem tebe děje - a za chvíli se budeš modlit s námi. Chtít se modlit, to už je také modlitba.
V kostele se člověk k modlitbě naladí snadněji. - Celé prostředí k tomu napomáhá. V kostele je jednotlivec spolunesen ostatními.
Ale musíš chodit do kostela pravidelně a pořádně. Takto platí pro všechny: tenkrát je modlitba velkou silou v životě, když je pravidelná.
Do liturgie patří nejen chvíle společné modlitby, ale i společného mlčení. Mlčení může být někdy výmluvnější jak slova. V mlčení se ukládá do mysli slyšené slovo Boží, probíhá dialog lásky po svatém přijímání.
Znáte možná verše Angela Silesia:
pracovat je dobré
modlit se je lepší
mlčky Písmu naslouchat
ze všeho nejlepší.
Jenže takto se modlit beze slov, to je těžší, než modlit se slovy. To chce zklidnění - žádné rozhlížení,listování v kancionálu. To chce soustředění mysli, zavřít dveře komůrky své duše, stanout pokorně před Pánem a s láskou k němu vzhlížet.
Ještě jednu jednotící složku má naše nedělní bohoslužba: radostná bohoslužba je nemyslitelná bez zpěvu.Nikdy neprožíváme tak hluboce jednotu všech, jako když celý kostel zní krásnou mešní písní. Zpěvem dáváme slovům křídla.Zpěv vytváří z naší bohoslužby symfonii v původním smyslu slova, tj. soulad, sjednocení myslí i srdcí, společenství.
I Pán Ježíš zpíval při poslední večeři. Zpívali při ní i apoštolé.
Klemens Alexandrijský nazývá Ježíše "Bohem těch, kteří zpívají. "Zpěv je dodnes nejlepší formou modlitby. Jak jinak lépe vyjádřit úctu a lásku a radost. Ale i duše z hloubi zarmoucené ve zpěvu průchod k vyjádření svých citů. Bez zpěvu by byl svět smutný svět - a kostel bez zpěvu by byl smutný kostel.
Vždyť, kde si člověk od srdce zazpívá, tam je mu hned hezky, a takové místo má rád. I na lidi, s kterými si pěkně zazpíval, rád vzpomíná.
Od první večeře Páně až po konce věků bude vždy zpěv ve všech formách dorozumívací řečí mezi Bohem a člověkem.
Buďme i my lidem, který ve zpěvu umí najít úlevu, lidem Božím, který ví, že zpěv je duší hudby a láska je duší zpěvu. Zpěv je řečí našeho společenství. Zpěv ve všech formách:sborový i lidový.
Kdo umíte, zpívejte ve sboru - přihlaste se na kůru.Nemáme kolem sebe moc krásy, važme si a pěstujme tu, kterou můžeme vytvořit.
Vy ostatní - zpívejte mešní píseň. Zpívejte všichni - i neškolení, nezpěváci - jen se dejte vést varhanami! I lidový zpěv potřebuje dirigenta! Nic není trapnějšího, než když varhaník marně táhne lidi za sebou. Zpěv nás spojí ve společenství, budeme jedním tělem, jedním srdcem, jedněmi ústy chválit Boha.
Už sv. Augustin ve 4. století znal moc a sílu zpěvu v bohoslužbě a nabádal křesťany ke spontánnímu zpěvu. - Zpívejte hlasem i srdcem, zpívejte ústy a jednáním v životě -vždyť zpívat, znamená milovat."
Při každé královské hostině, kterou pro nás připravil Pán, spojme hlasy s Kristem a apoštoly v symfonii svého života a zpívejme svůj životní part s chutí.
Nebojte se sáhnout po zpěvníku, nebojte se pozdvihnout svůj hlas k Bohu ve společné modlitbě a zpěvu.Poznámka pro kněze a lektory
"Liturgická modlitba co může být snadnějšího! Mám vše v misálu - zbožně přednesu a hotovo." - Tak si to může myslet leda někdo z dálky, ale my víme, že je to úkol náročný.
Máme se modlit in persona Christi k Otci. Jak se modlil Pán Ježíš? Většinou venku, kolem se tísnily neklidné davy. A lidé byli jeho modlitbou uchváceni, strženi k následování."Pane, nauč nás modlit!" - volali. To by měla být i naše stálá prosba.
Naši modlitbu mají slyšet všichni přítomní - je to modlitba v jejich jménu, kolekta. Jakou hlasitost musím nasadit, aby mne zřetelně slyšel i varhaník na kůru? Jak rychle budu mluvit, abych nebyl zdlouhavý, ale stačily mne sledovat i mé stařenky? Jak přednesu této modlitbu, v čem je její jádro, hlavní myšlenka? Jak se uchráním suchého či patetického přednesu? Jak by tu modlitbu řekl Pán Ježíš? Jak mne slyší hlavní adresát - Bůh?
Součástí mluvení, - a nezbytnou součástí - je mlčení.Zavedení mateřského jazyka přineslo do liturgie vodopád slov, které ztěžují tiché osobní soustředění. Pravda, mše není místo pro soukromou meditaci, tam přicházíme společně naslouchat, společně Boha slavit a prosit. Ale jen v tichosti je možno opravdu uslyšet, ukládat s Marií všechna ta slova v srdci. - Bůh nemluví v hluku, ale v tichu.
Musíme pamatovat na oázy ticha v bohoslužbě. Musíme učit sebe i lidi, že ticho není nedopatřením a poruchou provozu, ale částí osobní vnitřní aktivity.
Proto využívejme všechny příležitosti ke chvílím ticha.Při zpytování svědomí, po výzvě "modleme se" (někdy je dobře napomoci naznačením zač). Po přečtení evangelia aspoň kratičce. Po kázání déle, aby dojem z kázání mohl doznít a uložit se v mysli. Při podávání sv. přijímání a po něm.
Také při přímluvách je dobré po několika intencích přidat výzvu, aby teď každý přednesl Bohu své osobní prosby v tichosti srdce.
Příležitostí k tiché modlitbě je dost. Využijme hlouběji jednou tu, pak zase jinou - ale vždy je to třeba lidem naznačit a motivovat.
Pak je tu liturgický zpěv. Cantare amantis est, říká svatý Augustin. Úvod do misálu po nás vyžaduje, abychom přihlíželi k národnímu svérázu a možnostem jednotlivých shromáždění. Není-li kněz dobrý zpěvák, nemá zpívat často a vše. Co zpívá, má pečlivě nacvičit. Usilujme, abychom měli scholu mládeže, v které vyrůstá dorost pro velký sbor. Nelitujme peněz k sehnání kancionálů, nelitujme čas k nenásilnému nácviku lidového zpěvu.
Varhanní hudba umí vyjádřit, co je slovy nevyjádřitelné. Ale kde jsou rozladěné varhany nebo varhaník, je po svátečnosti. Stálá pečlivá údržba varhan a péče o varhanický dorost patří také k péči o dobrou liturgii.
9. NEDĚLNÍ BOHOSLUŽBA - VĚC CELÉ FARNOSTI
Jak jsme viděli a slyšeli při cestách sv. Otce, Afričané a Indové při nedělní mši svaté tančí. Rytmický pohyb,hudba, tanec, zpěv, všechny tyto spontánní projevy radosti uplatňují při bohoslužbě. Každý národ má právo chválit Boha po svém.
Kdysi to tak bylo asi ve všem křesťanstvu. Ještě Klemens z Alexandrie píše: "Tanec, který doprovází modlitbu,dává duši křídla k výstupu k nebesům." I ve středověku byly ještě taneční pohyby součástí bohoslužby. Při velikonoční sekvenci například dělal rytmické pohyby biskup se svou kapitulou a podle nich i lid v katedrále.
I my v dnešních dobách máme právo slavit liturgii jako radostnou, posvátnou hru před Bohem. Každý máme při ní mít svou roli. Podle svých schopností smíme hrát a tančit, jako David před archou.
Němý, hluchý, pasivní divák - takový tu nemá být žádný.
Jakou roli tu hraji já? Čím přispívám ke společnému slavení, ke zdaru a kráse naší bohoslužby? Tuto otázku bychom si měli každý občas položit.
Kdesi jsem četl, jak viděl náhodný návštěvník nekřesťan běžnou nedělní bohoslužbu:
"Lidé se tam scházejí, ale jsou to asi samí nepřátelé;neusmějí se na sebe, nepozdraví se. Proč se vůbec sešli? Čte se jim z posvátné knihy, a jedni se při tom rozhlížejí, jiní listují v knížce, co mají před sebou. Proč to čtou, když to neposlouchají?
Venku na vývěsce stálo, že to bude slavnost. Ale ten vedoucí vpředu je zasmušilý. Nikde ani stopy radosti. Proč tomu říkají slavnost? Pak začne společný zpěv, ale kdepak společný. Mnozí otevřou ústa, jen když zívají. Proč se zpívá, když se nezpívá?
Pak ten vpředu cosi bez zájmu mluví a lidé bez zájmu čekají, kdy skončí. Proč tak dlouho mluví, když to nikoho nezajímá? Potom se ten vpředu modlí. Možná, že to jsou pěkné modlitby, ale říká je rychle a bez přestávky, není možné se nad něčím zamyslet. Proč ne raději méně a rozvážně?
Pak zve lidí ke stolu, ale mnozí pozvaní nepřijdou. Proč šli vůbec do kostela, když tam pohrdají vším, co se tam děje?"
Říkáte se teď možná v duchu: naštěstí takhle ošklivé tou nás všechno není. Ale k dokonalé souhře všech máme také ještě kus cesty. Vy abyste konali každý to, co přísluší vám.Všichni se máme podle svých možností přičinit, aby nedělní bohoslužba v naší farnosti byla oduševnělá, krásná, radostná. Abychom odtud odcházeli posíleni a potěšeni.
Před koncilem byli za nositele liturgického dění uznáváni jen kněží. Dnes platí, že dobrá nedělní bohoslužba je záležitostí všech (např. LK čl. 29).
Tohle se dobře poslouchá. Ale jak to tedy budeme u nás dělat, aby na nás neplatila žádná z výtek onoho cizince zezačátku kázání?
Hned předem si řekněme: přestože liturgie je hra,posvátná hra Božích dětí před Boží tváří, těžiště živé bohoslužby není ve zvláštních atrakcích - ty ať jsou vždy svátkovou výjimkou - ale v prostých věcech oduševnělého konání bohoslužby nejen tělem, ale i duchem a srdcem.
- Všimni si sousedů při příchodu do kostela. Usměj se, podej ruku, přátelsky zamávej, šeptni slovíčko. Boží majestát tím neurážíš - jen usnadňuješ lidské společenství.
- Naslouchej čtení soustředěně, pozorně. Posluž ostatním jako lektor.
- Na lavicích jsou kancionály. Založ si v nich písničky už přede mší, nalistuj píseň a nabídni i sousedům. A zpívej chutě, ať povzbudíš i ostatní.
- Při společných modlitbách ať jsi účasten hlasem i srdcem.
- Sleduj modlitby kněze a souhlas vyjádři energickým amen.
- Zúčastňuj se všeho dění ve farnosti. Pomáhej, kde a jak jen můžeš. Vždyť to jsou kroky k setkání s Pánem Ježíšem.
Farnost má podle svých sil nedělní bohoslužby spoluorganizovat s knězem. - Divadelní laciné efekty do kostela nepatří, to je pravda, ale přesto uvažte: co by řekla rodina, které by hospodyně každou neděli předkládala stejné jídlo? I v kostele se mají promyšleně střídat písně, roucha,symboly, výzdoba, osvětlení. A kde by na to vše měl stačit sám kněz? Zdá-li se vám tedy, že naše bohoslužba je dosud monotónní, málo živá - pak pomozte všichni, aby nebyla. Vymýšlejte, hledejte, pomozte udělat, co by zkrášlilo a zniternilo nedělní cestu farní rodiny k Pánu Ježíši.
R. Guardini napsal: "Liturgie je posvátná, radostná hra před Bohem. Slavit liturgii znamená poslechnout příkaz Páně a být jako děti. Vzdát se své dospělosti, která chce jednat vždy účelně. Hrát si a tančit jako David před archou. Může se stát, že přestárlí lidé, kteří už se nedovedou stát dětmi, budou na to rozmrzele hubovat. I Davidovi se stalo,že se mu jeho vlastní žena vysmívala."
My už jsme si odvykli hrát. I dětem dnes zbývá na hraní málo času. Musí do hudebky, do rytmiky, do angličtiny, doplavání, do tělocviku - a nakonec musí do ordinace psychiatra. Ani sport už není pro mládež hrou, ale tvrdým výcvikem za účelem nejlepších výkonů, úspěchů, vítězství.Nesportuje se, nehraje se pro radost ze hry, ale pro vítězství.
My křesťané jsme při nedělní bohoslužbě také dost vzdáleni Guardiniho představě, že máme konat liturgii jako radostnou hru před Bohem. Zpěv je nám povinnou součástí bohoslužby - ne radostným prozpěvováním. Obětní průvod a ostatní průvody jsou vážným konáním - ne radostným tanečním kráčením vstříc Pánu a spolu s Pánem. Musíme se té radostné hravosti nově učit.
"Smích je nejsilnější zbraní naděje" - napsal americký teolog Harvey Cox.
Pomozme tedy všichni, aby naše nedělní bohoslužby byly tak krásné, že se srdce směje.Poznámka pro kněze
Byl to tuším Dr. Josef Bradáč, kdo si v materiálech pro děkanátní liturgické konference stěžoval:
"V našich kostelích místo radostného slavení nejsvětějších tajemství křesťanství, bývá často jen uspěchaný provoz. Kněz je přičinlivý - zvládl nové rubriky stejně dobře,jako znal staré - a už to jede. Žádné zdržování, mše musí být za 50 minut hotová, v další štaci čekají další lidé. Atak jde všechno ráz na ráz: modlitba, čtení, zpěv, kázání,oznamování, požehnání. Jako Orient-Expres, řítí se vše kolem věřících, kteří neměli vůbec čas a možnost do rychlíku nastoupit.
Chce to zastavit - dělat pauzy, aby věřící mohli nastoupit. Chce to umožnit věřícím aktivitu, která jim přísluší. Chce to opravdu už skoncovat s neblahým monopolem kněze v liturgii, který dělá vše sám."
Nedělní liturgie po koncilu není už mše pro farnost,ale mše farního společenství, i když kněz je tu nadále životně potřebný. Dobrou liturgii nemůže dělat kněz sám.
Musíme farníky vytrvale učit, že i oni se staví v neděli před Boha, že i oni s knězem "sloužili" mši svatou. Nezískáme k tomu naráz farnost celou, ale malá skupina zainteresovaných se najde všude. A už je tu počátek cesty od liturgie jednomužné k liturgii týmové.
Tito liturgičtí pomocníci (lektoři, kantor, varhaník,sakristiáni, starší ministranti, zdobiči) se musejí scházet,vzájemně podněcovat a vyměňovat zkušenosti. Navštěvovat jiné farnosti a učit se od nich.
Knězova role je tu rozhodující. Nespočívá v káravém a mrzutém vyčítání, že dělají málo, že nejsou v kostele a ve farnosti dost aktivní. Lidé mají dost všelijakých akcí, které musí dělat celý týden venku, v kostele hledají klid. Právem v něm vidí především místo aktivity Boží. Proto vedení lidí k aktivitě nesmí mít ani nádech honění a nucení. Kdyby aktivita při bohoslužbě nevycházela z vnitřní potřeby, byl by to dril na setkání s Tajemstvím. Středem všeho musí být objevování smyslu existence člověka i světa. Hlavním jednajícím tu je přece Kristus, ten tu vykonává své kněžství.
Proto kněz, který se snaží prohloubit aktivitu farnosti při bohoslužbě, musí postupovat po těchto stupních a žádný nesmí vynechat:
1) Sám vše promyslet a přesvědčit sebe.
2) Vysvětlit lidem a vzbudit touhu, aby to i u nich bylo také tak pěkné.
3) Hovořit o tom ve skupině pro přípravu bohoslužby.
4) Pak to teprve zavést. Bez spěchu, aby nevznikl pocit
ztráty, ale obohacení.
Nic starého neodstranit, dokud nové není dobře připraveno. Dobrá nedělní bohoslužba, liturgie živá a radostná, to je práce na léta.
Církev chce, aby křesťané nebyli na mši svaté jako němí diváci, ale podíleli se na ní uvědoměle, zbožně a činně. -Tak si přáli otcové koncilu (LK čl. 48).
Uvědoměle, zbožně a činně - to je trojí požadavek.
Uvědoměle: máme znát smysl posvátné hry, kterou máme s knězem hrát.
Zbožně se podílet, to je také srozumitelné. Máme se modlit srdcem, spoluobětovat s knězem a přijímat u stolu Páně.
Požadavek činné účasti připomíná, že se máme všichni podílet na společných modlitbách, zpěvu, úkonech, a kromě těchto společných úkonů máme se podílet ještě specielním způsobem podle svých schopností: hudebníci hudbou, zpěváci zpěvem, jiní jako lektoři, ministranti, kostelníci, technici a tak dále.
A co když na to veřejné konání nemá někdo náturu? Když je mu bližší a milejší usednout v kostele a spíš jen přihlížet a naslouchat? - Říkají: má-li liturgie cosi společného s hrou, pak při hře - třebas při fotbale nebo hokeji - také nehrají všichni. Hráčů je jen několik a ostatní jsou diváci.
U fotbalu to tak je, ale Boží hra má ve svých pravidlech právě to, že hrají všichni.
Tam, kde se lidé neučí je tomu, jak to dělat, ale i jakto duchovně prožívat, jaký to má smysl, tam se lidé většinou podílejí rádi. I tam se ovšem najdou i lidé spíš tiché a meditativní povahy, ale kdo by jim to měl za zlé, když už jsou takoví.
Kde je a kde není duchovně vyspělá farnost, to poznáte snadno už podle zevnějších znamení:
- Lidé přicházejí do kostela včas. Se samozřejmostí pomáhají při přípravě bohoslužby.
- Chvíle ticha jsou soustředěné, při proměňování a u stolu Páně posvátná úcta.
- Při odchodu z kostela se lidé ve skupinkách zastaví, hovoří - nerozutíkají se hned.
A jaká jsou vnitřní znamení dobré bohoslužby? Co při ní prožíváme?
- Cítíme se osobně osloveni. Vyrovnáme se sami se sebou, zbavíme se strachů a neklidu.
- Prožíváme, že jsme údy bratrského společenství, že patříme k sobě. Smíříme se s druhými nejen podáním ruky, i srdcem.
- Pohřížíme se do modlitby v povědomí přítomnosti Boží. Ježíš je ve středu dění, k němu vše směřuje a cílí. On je Učitel a Hostitel, on je kněz a Obětník.
- Odcházíme domů povzbuzeni, s novým elánem, s novou myšlenkou pro další dny, pro denní modlitbu.
Takový cíl stojí za to, abychom se všichni snažili podle svých sil přispět, aby naše bohoslužba nebyla stereotypní, posmutnělá, ale živá. Aby byla setkáním s živým Kristem.
Ještě jedno abychom nezapomněli. Jaká je role, jaké je místo našich dětí? Někteří slouží u oltáře, někteří zpívají ve schole, připravují výzdobu. Dělají to spontánně a rádi.Ale kde je jejich místo při mši. Vpředu?
Posadit děti pohromadě na lavici vpředu v kostele, to znamená přímo je nutit, aby se navzájem rušily, popichovaly,když jsou tak natlačené pohromadě. Děti patří k rodičům.
Ještě jeden důvod mluví proti dětským lavičkám vpředu.Vepředu pro ně vytváříme jakési dětské ghetto. Až mu odrostou, nebudou jinde v kostele doma. V pubertě pak z ostychu nebudou chtít jít do kostela. Proto děti patří už v dětství tam, kde bude jejich místo stále, doprostřed farní obce.
Tam jim rodiče pomohou najít píseň. Vedou je ke zpěvu,modlitbě, k povstání, pokleknutí. Rodina patří k sobě.
Nestačí vést děti do kostela jen rozkazem. Kde je bohoslužba živá, kde se stále něco děje, kde je to radostná slavnost lidí, naplněných Duchem svatým, tam jdou děti do kostela rády. A stejně tak i dospělí.
Co každý z nás uděláme pro takovou nedělní bohoslužbu?Poznámka pro kněze
Bohoslužba a život farnosti patří nerozlučně dohromady.
Pokud se to prohlašuje takto všeobecně, nikdo nemá námitek. Ale když se lidé mají zaučovat do své role, pak se začnou ošívat. Jsou zvyklí přijít, sednout a čekat, co se bude dít, co řekne a udělá kněz. Aby se i oni považovali za spoluliturgy, aby i oni chtěli liturgii spoluvytvářet, toho dosáhli zatím málokde.
Obnova liturgie není jen ve změně liturgických knih,ale i ve změně smýšlení lidí. A ve změně smýšlení kněze. Při přípravě na nedělní mši nestačí ptát se direktáře, co je předepsáno. Stejně tak se musíme ptát na znamení času, aby liturgie byla přiměřená nejen rubrikám, ale i shromážděnému lidu. Jinak by řeč liturgie člověka minula, neoslovila by ho.
Co vlastně dnešní návštěvník od nedělní bohoslužby očekává? Různé dotazníkové akce daly v podstatě shodnou odpověď:
1) Chce dojít v kostele klidu - vnitřně se zklidnit, zrekreovat.
2) Dostat se do blízkosti Boží - prožít radostný a krásný
zážitek.
3) Odnést si domů dobrou myšlenku do všedního dne.
1) Načerpat v kostele klidu
Člověk má živelnou potřebu zklidnit se, zrekreovat.Když to nenajde v kostele, hledá to v hospodě.
Kterýsi lékař vysvětloval, proč jezdí kilometry na nedělní mši až do svého rodiště: "Protože tam pan farář je vtělený klid - a taková je i nedělní bohoslužba. Hotový balzám klidu a pohody. Nikdy na nás nekřičí, nehubuje, nerozčiluje se. Povzbuzuje, nabádá, to ano, ale spíš s humorem než se zlostí. Nekouká nervózně na hodinky. Ani my nemusíme.Všichni víme, že nikdy přes hodinu nepřetáhne, že lidé klidně stihnou svůj autobusový spoj. Tohle já potřebuji: oázu klidu bez nervozity.
Co přispívá k ovzduší pohody při bohoslužbě?
- Co děláš, dělej klidně, usebraně, oduševněle. Dělej vše celou bytostí.
- Když zdravíš, ať je to přátelský pozdrav a pohled.
- Když se modlíš, ať je znát, že to je i tvá modlitba.
- Když kážeš, ať je jasné, že za každým slovem stojíš celým svým přesvědčením.
- Každou část mše nech pár sekund doznít.
- Zachovávej delší klidové pauzy, jak ritus doporučuje.
- Dbej o přátelské ovzduší mezi účastníky bohoslužby - sám buď příkladem.
- Zajdi si občas do různých kostelů na mši a sleduj ji s ostatním Božím lidem. Jako koncelebrant u oltáře bys nepocítil, co působí rušivě, zdlouhavě, uspěchaně, studeně.
2) Lidé mají v kostele pocítit blízkost Boží
Chtějí pozdvihnout svou duši z prachu, zažít ono sursum corda. Jen pro formální plnění povinnosti tam dlouho chodit nebudou, z toho se nedá žít. Zde spolupůsobí vše - od výzdoby kostela až po kázání. O působení Boží milosti nemluvím -o tu si starost dělat nemusíme, Bůh ji neodepře. Jde tu o to, abychom byli dobře naladěnými přijímači.
3) Lidé si chtějí odnést domů dobrou myšlenku
Na to musíme myslet při celé přípravě. Aby byla při uvedení do bohoslužby naznačena. Při bohoslužbě slova rozvinuta. Při přímluvách odsouhlasena. Při závěrečném propuštění připomenuta ve zcela konkrétní podobě: jak to budeme tento týden dělat.
Splní-li nedělní bohoslužba tyto tři požadavky, že zklidňuje k vnitřnímu pokoji, přivádí blíž k Bohu a dává na cestu domů dobrou myšlenku - pak je tou krásnou oázou v celotýdenním provozu. Proto musí kněz při přípravě na nedělní liturgii myslit jak na Boha, kterého má podle rubrik oslavovat, tak na člověka, kterého má posílit na cestě do zaslíbené země, dát mu na pomoc to, co právě potřebuje.
Jak je to v naší farnosti? Je tu oáza pokoje, pohody a posily?
11. PŘIPRAVUJEME SE NA NEDĚLNÍ BOHOSLUŽBU
Bertík a Jenda jsou spolužáci. V pátek říká Bertík cestou ze školy Jendovi: Přijď k nám zítra odpoledne, tak o pěti. Já mám svátek, budeme slavit. Jenda se těšil. Vykoupal se doma hned dopoledne, maminka mu nachystala sváteční košili a řekla: "Když jdeš na slavnost, musíš přinést Bertíkovi dárek. Můžeš dát Bertíkovi třeba jednu svou lupu, však máš dvě." - A tak Jenda ve sváteční náladě zvonil o pěti u Bertíkových rodičů. - Otevřela maminka s mokrýma rukama, v teplákách a s hadrem v ruce: "Co chceš, já zrovna meju zem."- Jenda koktal, že ho přece Bertík pozval na slavení svátku.- "Ten ještě běhá někde venku - ale to on asi jistě přijde,když jste domluvení. Běž zatím k cukráři a kup tam nějaké pečivo - tatínku, dej mu peníze." - Tatínek šel kolem v modrákách, s kleštěmi kamsi do sklepa, něco spravovat. -Jenda stál na chodbě za dveřmi jako v Jiříkově vidění. Pak se vrátil, znovu zazvonil, Bertíkově mamince dal zpět peníze a šel pryč. Věděl: bez pořádné přípravy se nedá slavit.
Co myslíte, děti, měl ten Jenda pravdu? Měl - a platí to i o slavení naší bohoslužby: bez pořádné přípravy se nedá slavit.
Co patří k té přípravě?
- Především - každý se na slavnost musí těšit.
- Potom - každý si na ni musí schystat vše potřebné.
- Dále - každý se musí svátečně obléci.
- A ještě něco - každý má přinést dárek.
Na nedělní slavení se připravuje kněz. Dělá přípravy i liturgická skupina - to jsou ti, co knězi pomáhají - zdobiči, kostelníci, zpěváci, ministranti, lektoři, vývěskáři.Technici, co pečují o osvětlení, mikrofon, zvony, topení,magnetofon.
Ale stejně tak se má těšit a připravovat každý, kdo se chce slavení bohoslužby účastnit.
- Dřív se lidé připravovali postem. Od půlnoci byli lační. Teď si zdůrazňujeme lačnost po slovu Božím, touhu po setkání s Pánem. Kněz si v sakristii přede mší vyměňuje oděv, myje si ruce, soustředí se. My jsme si oblékli kostelový oblek a umyli ruce už doma. Teď dbáme, abychom přišli do kostela natolik včas, abychom mohli pomoci při posledních přípravách, kdyby bylo potřeba. Abychom se usadili na své místo, našli si písně v kancionálu a soustředili se:
- Napřahujeme ruce k bratrskému pozdravení sousedů, a pak je spínáme. Ruce jsou nástrojem práce, činnosti, teď je svážeme - propleteme prsty. Ať si ruce odpočinou.
- Ztišujeme se. Uši vnímají ticho, které k nám promlouvá. Ústa se otvírají ve zpěvu, srdce se otvírá k radosti, oči přijímají lidi kolem s úsměvem do bratrského společenství, a pak se zaměřují k oltáři.
K tomu jednu důležitou poznámku. Řekli jsme: bratrské společenství, podat si ruku, usmát se na sebe. Jde to jen tam, kde je kostel plný. Ale tam, kde je kostel velký a lidé porůznu rozlezlí, kde lidé zaplňují kostel odzadu, mezi nimi a knězem je řada prázdných lavic, ale zato hrozen lidí ucpává vchod a ztěžuje vstup opozdilcům - jaképak tam může být bratrské společenství! Vy, kteří jste dobré vůle, ochotni něco pro bohoslužbu udělat, tady máte příležitost. Netrapte svého faráře tím, že ho nutíte, aby na vás přes celý kostel křičel. Dejte příklad. Domluvte se - pár mezi sebou - a posaďte se dopředu. Ostatní se pak snadněji při dají. A když je jádro společenství vpředu pohromadě, to už pak ani nevadí, když někdo nerozhodný nebo ostýchavý přesto zůstane vzadu.
Před samým začátkem bohoslužby má vždycky zbýt vzácná chvilka tichého soustředění a těšení. Třeba v duchu modlitby, kterou jste dnes našli na lavicích - (která je na vývěsce v předsíni kostela) - abyste se mohli s její pomocí dobře na mši připravit:
"Pane Ježíši Kriste, ty jsi řekl:
Kde jsou v mém jménu dva nebo tři spolu,
tam jsem s nimi i já.
Ale jsem opravdu shromážděni ve tvém jménu,
když tu jen tak ospale sedíme?
Ještě že ty, Pane, dobře víš,
co všechno námi lidmi hýbá,
ty víš, co všechno patří k našemu životu na světě
a jak nesnadno umíme být sami se sebou.
Právě proto jsi nás sem pozval,
abychom všechny své starosti a přání vzali s sebou sem
a upřímně je předložili tady před tebou.
Jsi tu mezi námi,
jakmile se začneme mít navzájem aspoň trochu rádi.
A právě k tomu nám, Pane, pomáhej!
Ať si z tvého domu odneseme trochu tvé živé lásky,
která se tu nabízí všem a každému."Poznámka - hlavně pro kněze
Kněz, který v sobotu pečlivě zametá a zdobí kostel,rovná svíčky, vyměňuje oltářní plachtu, vyhledává písně a píše vývěsky, to není dobrý kněz. Buď pomocníky nechce, protože on si vše udělá nejlíp sám - a to je hloupé. Nebo pomocníky nedokáže vychovat - a to je smutné. Vyvolit a vychovat si své dvanáctero, to je předpoklad pastorace v každé farnosti.
Na knězi při tom zůstává, aby měl promyšleno, co a jak má být a kdo to udělá. Jak má být vyzdoben a upraven kostel,aby nepůsobil dojmem přeplněnosti, muzea. Aby tam při výzdobě promlouval vkus a lad opravdového umění. A naučí tomu ty své.
Podobně kněz, který teprve v sobotu chvatně přebírá homiletické pomůcky a loví myšlenky, ten nebude kázat přesvědčeně a přesvědčivě. Hned po ukončení nedělní mše začíná příprava na příští neděli.
Pastorace od oltáře nesmí být nahodilou improvizací,ale součástí promyšleného plánu. Při všem mysleme především na mládež své farnosti. Nemají to lehké naši učni a studenti- žijí v internátech a školách uprostřed lidí nevěřících,nechápajících a často zesměšňujících to, co nepochopili. Je třeba jim vysvětlovat, jak se mají chránit v nepřátelském prostředí. Nemají to ti mladí lehké ani mezi svými,uprostřed takového společenství, které zlobně odmítá vše,"co nebejvalo", každý pokus o oživení bohoslužby. A zvlášť tam to mají zlé, kde ani kněz neví nic chytřejšího, než hubovat mládeži, místo aby ji povzbuzoval.
Je nezbytné předem pečlivě promyslet každé slovo a gesto, od slova pozdravu a přátelského přivítání až po poslední slovo na cestu domů: improvizovat a lapat nápady na poslední chvíli je nedůstojné a vede k bohoslužbě upovídané.
Toto nebezpečí přílišného mluvení vzniká ostatně i u kněží dobré vůle.
- Uvedení do bohoslužby a do čtení má být, ano, ale ať to není malé kázání!
- Vlastní kázání nemá být odborná přednáška. Má to být radostné svědectví!
- Ohlášky na konci ať se nezvrhnou v napomínání, kárání a nářky.
Chraňme se upovídanosti. Ticho mluví často výmluvněji.
Buďte bezpodmínečně přesní. Kněz, který začíná bohoslužbu opožděně, ten už předem promarnil šanci na dobrou bohoslužbu. Včas a klidně v sakristii, soustředěně u oltáře,jinak je celá bohoslužba jen braním jména Božího nadarmo. -Že lítáš od kostela ke kostelu? Uspěchaná bohoslužba jako výsledek pachtění není řešením.
Svatý Otec při svých pastoračních cestách také lítá -od města k městu. Program má nabitý. Ale když začne sloužit mši, po spěchu ani stopy.
Při papežově návštěvě ve Francii žurnalisté rozebírali,v čem je síla jeho bohoslužby: vždyť přece slaví stejnou mši jako všichni kněží, užívá stejná slova, zachovává stejný ritus.
Čím tedy papež tak působí na ty masy lidí? A odpověď našli takovou:
- Papež když mluví k lidem, tak mluví k nim. Hledí na lidi, usmívá se na ně, mává jim. - Zatímco my často odříkáváme slova pozdravení a oslovení neosobně, suše. Myslí jsme jinde a lidé to cítí.
- Papež, když se modlí, tak se opravdu modlí k Bohu. Neohlíží se při tom po asistenci, nelistuje v knize. Je cele pohřížený v modlitbě. A lidí táhne s sebou.
- Když se předčítá slovo Boží, papež hledí na lektora a po zorně naslouchá. - Jak my dovedeme vrtěním, ohlížením, pokyny ministrantům a jak ještě jinak dávat najevo farní rodině, že čtení neposloucháme a tím je také od poslouchání dispensujeme: "To už známe!"
- Když papež přijímá od lidí mešní dary, hledí na lidi přátelsky, usmívá se na ně.
- Když lidé zpívají, zpívá s nimi, modlí se s nimi, staví spolu s nimi. Jako jeden z nich si podává s ostatními ruce.
A reportér končil: papež slaví na cestách eucharistii někdy i několikrát za den. A přece je vždy cele při tom, co dělá. Je hlavní osobou, a přece nezdůrazňuje sebe, ale odkazuje na Krista. V osobě Kristově předsedá bohoslužebnému shromáždění. Splňuje, co žádá Úvod do misálu: "kněz má Bohu a lidu sloužit důstojně a pokorně. A celým svým chováním má vést věřící k živému zakoušení Kristovy přítomnosti." (čl.60).
Každá naše nedělní bohoslužba ať je vždy novým pokusem o krásné slavení, o přirozené chování. Pokusem o řeč, která není patetická ani monotónní. Pokusem o skromné a přece slavnostní vystupování.
V jedné farnosti ustanovil pan farář vedoucím starších ministrantů Karla. A Karel se pustil do práce s velkým elánem. Přišel na ministrantskou schůzku a řekl: "Vy zelenáči,já vám ukážu, že jste léta chodili na bohoslužbu s klapkami na očích." - Pak dal každému lístek, na kterém bylo vyjmenováno osm "dílů" mše. Chlapci je měli seřadit do správného pořadí: požehnání, Otčenáš, Beránku Boží, čtení, příprava darů, vyznání víry, proměňování, přímluvy.
A jak to dopadlo? Špatně. Chlapci se za to asi trochu styděli, protože kývali na souhlas, když jeden vzdorně prohlásil: "No a co, musí být vše při mši pořád ve stejném pořádku? Copak by se nemohlo klidně začínat třeba Otčenášem?"
Jak vy, děti?
Dovedli byste správně srovnat, jak jdou části mše za sebou? Jak to mohlo těm chlapcům dělat potíže, když po léta chodili na mši svatou? Málo platné, mše svatá, je velké tajemství, které jen tak nepřehlédneš. Je to setkání nebe a země. Boha a člověka.
Kolik jsme si už jen dali odpovědi na prostou otázku,co je to mše:
- Je to vzpomínka, vzpomínková slavnost, říkali jsme, ale zvláštní. Ten vzpomínaný - Ježíš - je s námi, mluví k nám, jí s námi.
- Je to schůze - a uzavírá se při ní nová smlouva mezi Bohem a člověkem.
- Je to posvátná hra Božích dětí.
- Je to obětní hostina.
- Je to poslání - misse.
Tolik odpovědí, a všechny nás ještě víc utvrdily v pocitu, že se tu setkáváme s tajemstvím, které není možno lidským slovem zplna vyjádřit.
Tím víc je zapotřebí znát to, co vedoucí ministrantů chtěl naučit své chlapce. Je potřeba, abychom měli jasno aspoň v tom, v čem je vrchol naší bohoslužby, a jak a proč postupují jednotlivé části.
Nebo měli pravdu chlapci, že by na tom stále stejném postupu jednotlivých částí nemělo tak záležet? Proč stále stejná písnička? Změna oživuje!
Vraťme se k první otázce, v čem je vrchol bohoslužby.Odpověď všichni znáte: vrcholy jsou vlastně dva. Jde tu o setkání s Pánem - dvojím způsobem. Napřed u stolu, na kterém leží jeho zjevené Slovo, evangelium. To je bohoslužba slova.Potom u druhého stolu obětní hostiny, na tom leží chléb života. V první části chceme Krista slyšet, ve druhé se stáváme hosty u jeho stolu.
Celý průběh tohoto setkání nám bude srozumitelnější,když si to srovnáme se setkáním s nějakým člověkem, který je pro nás důležitý.
Na takovou návštěvu se předem připravuješ. Chceš na něj udělat dobrý dojem, proto se pečlivě oblékneš a upravíš.Snad si pro něj vymyslíš i nějaký dárek, drobnou pozornost.
Setkání začne nejdříve rozhovorem. To je příležitost k vysvětlení vlastní situace a k vyslechnutí jeho názoru.
Návštěva vrcholí pozváním ke stolu. Tím ti dá hostitel najevo, že o tebe stojí, chce se s tebou přátelit. Z takového setkání odcházíš domů s radostí.
Jít na mši znamená pokusit se o setkání s Bohem. On tě pozval, což o to, a teď je na tobě, jestli nepřijdeš špinavý; jestli budeš naslouchat tomu, co ti bude povídat; jestli s ním budeš mluvit nebo unuděně mlčet; jestli pozvání ke stolu neodmítneš s tím, že na to nemáš náladu. Už uznáváš,že jít na mši neznamená přijít, sednout a pasivně sledovat,co se tu odehrává? Takto by k žádnému setkání vlastně nedošlo: byl bys tu zbytečně.
Přidržme se ještě chvíli toho srovnání.
Udělat dobrý dojem, říkali jsme. Tady to srovnání skřípe. Pokoušet se udělat dobrý dojem na Pána Boha, to by bylo zbytečné přetvařování, on nás má prokouknuté. Proto je právem při bohoslužbě na začátku setkání pokorné doznání a prosba: Pane, smiluj se.
Pak začíná rozhovor. Boží slovo k nám mluví, my odpovídáme a předkládáme své prosby.
Pak podáváme své dary - plod naší země, plody lidské práce, osobně každý sám sebe.
Pak se chápeme ruky Průvodce, Prostředníka, Syna Božího, abychom se skrze něho a s ním a v něm přiblížili k nejhlubšímu tajemství Otcovy lásky. Při přijímání, tajemné Hostině, se s Bohem sjednocujeme.
Toto sjednocení s Bohem, toto vždy hlubší setkání s Kristem ve stále intimnějším přátelství a lásce, to je vlastní cíl eucharistické slavnosti a důvod opakovaného,vždy nového setkání. Ti, kdo se mají rádi, ti stojí o to,aby se sešli co nejčastěji - je jim spolu dobře.
A pak už mohu jít domů, abych ze sebe vyzařoval radost a pokoj, kterým jsem byl při setkání naplněn. Proto mše končí missí - posláním: jděte ve jménu Páně a rozdávejte, co jste tu získali.
Jestli se nám všem dnes vyjasnilo, že řád a postup mešní bohoslužby je krásný a moudrý, to se pozná podle toho,zda se na nedělní mši budeme víc těšit a jestli z ní budeme odcházet s větším užitkem.Poznámka pro kněze:
Přehledů mše bylo už zpracováno mnoho. Je třeba rozlišovat, zda to má být pomůcka pro kněze, pro jeho celebraci a pro jeho inspiraci, nebo podklad pro kázání. Kněz si pro sebe dělá co nejhutnější obraz řádu. Má to před sebou na papíře, snadno se mu medituje. Ale posluchač to jen slyší, a tuje třeba vycházet od posluchače, od jeho pohledu, aby stačil sledovat.Naznačme si tedy zde přehled pro kněze.
1. Vstup a kající úkon: motivace. (Co čekám od této bohoslužby?)
2. Bohoslužba slova: řešení problémů člověka (zodpovídání dotazů).
3. Kánon: meditace (děkování, radost).
4. Hostina: identifikace (sjednocení).
5. Závěr: misse (poslání).
Aby nedělní bohoslužba byla srozumitelná - a jen tak z ní lidé mohou mít užitek - je třeba dbát:
- Aby základní struktura byla sledovatelná, přehledná: dva stoly dvojího způsobu setkání ať jsou zřetelné.
- Každý přítomný má znát svou roli a vědět: zde není diváků, všichni jsme účinkující.
- Má být zřetelně poznatelné, jak se tato liturgie týká současného života každého z účastníků i celé lidské společnosti.
- Je třeba se bránit zátěži nesrozumitelných textů, úkonů a symbolů. Raději nepoužívat, dokud nejsou vysvětleny.
- Bohoslužva má mít přiměřenou délku. Celebrant musí mít při přípravě tento požadavek stále před očima. Děti vydrží být pozorné nejvýš 45 minut (vyučovací hodina). Dospělí sotva víc. V sebenapínavější divadelní hře nejsjou jednotlivá jednání delší třiceti minut.
Třináctiletá Eva se doma vzbouřila. Rodiče řekli, že na velikonoce pojedou všichni k babičce. A Eva rozhodně protestovala: „Co, - zrovna velikonoce v našem kostele zmeškat! To přece nejde!“
Kde je živé farní společenství, tam se lidé cítí v kostele doma. Tam se na bohoslužbu těší.Je tomu tak i v našem kostele?
K nedělní bohoslužbě má farní rodina pečlivě připravit nejen kostel. Každý máme připravit i sebe. Tak jsme si to říkali v minulé úvaze o naší roli při nedělní bohoslužbě. Máme se cestou do kostela zklidnit, probudit v sobě touhu po slově Božím: co mi dnes Pán chce říct? Kdybych byl roztržitý, přeslechl bych to.
V předsíni nás vítá vývěska. Čísi ruce ji pečlivě připravily. Bylo by nedobré, minout ji nevšímavě – vždyť nás chce informovat.
U dveří kostela je kropenka. To bylo asi první, čemu vás učila maminka, když vás vzala s sebou do kostela: omočíš prsty v kropence, uděláš na čele kříž. Pokleknutím pozdravíš Pána Ježíše ve svatostánku a sedneš si do lavice.
Teď už i rozumíte, co to vše znamená: dva prsty, kterými se přísahá, namáčíš a děláš kříž na čele tam, kde se tě dotkla křestní voda. Omýváš, osvěžuješ toto křestní znamení. Připomínáš si: jsem křesťan. Mám právo spoluslavit tuto bohoslužbu.
Pokleknutím vyznáváš svou víru ve svátostnou přítomnost Pána Ježíše. Poklekem se děláš malým před velkým Bohem.
Pak usedáš v lavici, vítáš se sousedy, chystáš si kancionál. Díváš se, jaká je výzdoba, jaký symbol ti chce napovědět o dnešní slavnosti. Pečlivé ruce to s láskou chystaly, oceň to radostným podíváním. Dej se tím inspirovat, povzbudit.
Pak cinkne zvonek, zazní varhany a ty se zvedáš, abys povstáním a zpěvem uvítal průvod kněze s asistencí, který přichází k oltáři. Jak výmluvným kázáním je takový slavnostní vstup o svátcích: napřed jdou dva ministranti s kouřící kaditelnicí, pak kříž uprostřed dvou hořících svící, za nimi přisluhující ministranti. Pak lektor nese uctivě kmihu Písma svatého - lekcionář. Nakonec kněz ve svátečním rouchu.
A ty přihlížíš a čteš si to znamení: to plní Pán svůj slib, že bude mezi těmi, kdo se shromáždí v jeho jménu. To Kristus, náš Pán, přichází mezi nás. Kříž je jeho znakem, kniha obsahuje jeho slovo, kněz mu propůjčuje svůj hlas. Svíce svědčí, že náš Pán je světlem světa. Kouř kadidla vyzývá: Bohu na výsostech patří čest a sláva.
Začátek bohoslužby
Kněz před oltářem pokleká a ty v duchu slyšíš volání svatého Pavla: "Ve jménu Ježíšově ať pokleká veškeré koleno ..."(Fi1.2,10) Políbení oltáře ti připomíná hříšnici, která líbala Ježíšovi nohy. Když kněz okuřuje oltář, vzpomínáme na Pavlovo: "Díky Bohu, On skrze nás na každém místě šíří vůni poznání sebe."(podle 2 Kor 2,14) Jako obláčky kouře se má vznášet k nebi dnes naše modlitba.
Nakonec kněz usedá, a to je začátek bohoslužby. Shromáždění má předsedajícího. Stojí psáno: "Ježíš se posadil a oči všech se obrátily na něj." Tak my upíráme zrak na toho, v jehož hlase nám dnes zazní evangelium Páně. A jaké je první slovo bohoslužby?
Papež slavil mši ve středoamerické Bogotě. Uprostřed statisíců lidí, z nichž většina neumí ani číst, ani psát, nemají hluboké náboženské vzdělání. Ale vědí: ta bílá postava je nástupce svatého Petra. A když uslyší z jeho úst známá slova
Ve jménu Otce...", statisícové shromáždění se spontánně přidává: "... i Syna i Ducha svatého." Toto znamení kříže je sjednotilo. Od té doby prý takto v Jižní Americe začínají mši svatou. My se připojujeme všichni také - svým Amen - a také si radostně uvědomujeme, že tato křestní formule je připomínkou i našeho křtu.
Soudce vyhlašuje rozsudek ve jménu lidu. My tu začínáme ve jménu Božím. Jen ve jménu Božím se můžeme odvážit konat ty veliké věci, které tu konat chceme.
Knězovo pozdravení je biblické: Pán s vámi - podle andělova pozdravení Marie. Nebo je to některý z krásných pozdravů z dopisů Pavlových. Když opětujeme knězovo pozdravení a vyslechneme knězovu úvodní poznámku, začíná se posvátná hra Božích dětí, liturgie, naše nedělní bohoslužba.
Proč tak důkladný začátek? Není to zbytečně složité? - Nelze jinak. Pouhým uspěchaným vhupkáním do kostela by ze všech hluchých a chromých a dobrých a zlých samo sebou jednomyslné křesťanské společenství nevzniklo. Ať jsme tedy cele účastni už při samém začátku bohoslužby.Poznámka
Účelem vstupních obřadů je podle Úvodu do misálu dvojí: za prvé aby ze shromážděných věřících vzniklo společenství, za druhé aby se toto shromáždění disponovalo k slyšení slova Božího a k radostnému slavení eucharistie (čl. 24)."
Není to malý úkol. Kněz má předsedat shromáždění tak, aby v přítomných probudil chuť "hrát spolu" (actuosa participatio). Má vytvořit ovzduší pohody a klidu. Má udržovat s lidem kontakt očima, nevtíravým přátelským pohledem. Má nasadit přirozený tón a správnou sílu hlasu, aby hlas nebyl řezavý, křiklavý či zkroušený nebo zpěvavý. Má moudře využít všech možností k oživení a k slavnosti bohoslužby, aby byla živá a zajímavá.
Není malým úkolem ani správné pozdravení a uvedení do bohoslužby. Nemůže to být pozdrav občanský: "Dobré ráno, moji milí, srdečně vás vítám, doufám, že jste se dobře vyspali." - Jak by tohle pozdravení přijal ten, kdo má trápení, komu někdo umřel. Také ne stále stejná stereotypní formule. Ta neosloví, neprobudí. Kde je správný tón a správné slovo, které by bylo srdečné, ale ne žoviální?
Zažil jsem v jednom kostele překrásný začátek bohoslužby. Starý kněz si poliboval, jak je to pěkné, že jsme se tu takhle mohli sejít, abychom společně chválili a prosili Boha. Řekl, že doufá, že jsme se už pozdravili se svými sousedy v lavicích, že jsme si podali ruce, že jsme se na sebe usmáli, a tak se přátelsky přijali za sousedy. Protože taková je podmínka Pána Ježíše; má-li on nás přijmout za své učedníky, musíme my přijmout jeden druhého za bratra. Pak řekl ten kněz slovo k tématu bohoslužby -vše v limitu dvou minut, které jsou správnou mírou pro tuto část.
Musíme se dobře připravit, abychom měli pokaždé po ruce živé a lidské slovo'přivítání a uvedení do bohoslužby.
Církev žehná zbraním! Církev je bohatá! Církev je plná špatností, proto jsem z ní vystoupil!" - Tak prohlašoval kdosi starému knězi. - A kněz na to:
Mně také ledacos na minulosti i přítomnosti církve vadí. V církvi byli a jsou hříšní lidé. Ale já jsem z ní nevystoupil, protože já jsem také hříšný člověk. My máme na začátku mše vždycky chvíli ticha, kde se na své hříchy rozpomínáme. A věřte, když slouží mši náš kaplan, mně ta chvíle na připomínání a litování mých hříchů nikdy nestačí. Já tedy z církve hříšníků nevystupuji já hříchů svých a hříchů v církvi lituji a stále se učím, jak lépe žít."
Jak vy? Stačí vám chvíle ticha na zpytování svědomí? Nebo je pro tebe kající úkon jen mechanickým obřadem, kterým projdeš bezmyšlenkovitě a naplano?
"Přinášíš-li svůj dar k oltáři a cestou si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, jdi a napřed se smiř se svým bratrem." (Mt 5,23)
Smíření s lidmi, to je nezbytná podmínka smíru s Bohem. Proto každá naše bohoslužba začíná tichým rozpomínáním, co mají moji bratři proti mně, co já mám proti komu, na koho mám zlost. Po tichém rozpomínání následuje hlasité přiznání a litování.
Kající úkon patří k hlavním složkám liturgie na začátku bohoslužby. Proč? Z našeho shromáždění v kostele má vzniknout křesťanské společenství.
To však nevzniká už tím, že se sejde víc lidí. Tak může vzniknout leda tábor lidu, politická schůze, manifestace. Podstatu našeho křesťanského nedělního společenství popisují Skutky apoštolů: "Denně dleli pospolu svorně v chrámě. Po domech lámali chléb, s veselím a s upřímným srdcem přijímali pokrm a chválili Boha." (Sk 2,46)
Takové společenství nevzniká samo sebou. To musí lidé vytvořit. Při našem nedělním shromáždění nám k tomu napomáhá výzdoba chrámu, hra varhan, krása liturgických obřadů, výmluvnost kázání. Ale jen napomáhá. To podstatné k začlenění do společenství musí udělat každý sám, musí se k tomu uschopnit. Jak? Příkaz svatého Matouše, abychom se napřed šli usmířit, nemůžeme brát doslovně. Kdoví, jestli by tu pak kdo vůbec zůstal. Ale můžeme a musíme své chyby veřejně uznat, musíme se rozhodnout: vynaložím vše, abych dal do pořádku, čím jsem komu ublížil, tak brzo, jak jen budu moci.
Ale je-li to naopak - že ty máš něco proti bratru, to můžeš dát do pořádku hned a zde: odpustit. Doma to pak už jen dáš najevo: Já už se nezlobím - byl jsem přece v kostele!
Postoj srdce, to je to, co máme dát před Bohem do pořádku zde v kostele. To je smysl chvíle ticha ke zpytování svědomí. To je smysl společného: "Vyznávám se, že jsem hřešil." Tak vzniká prostor ke společenství lásky - a to společenství lásky je schopno vytvářet nedělní liturgii.
Vyznání doprovází výmluvné gesto: bijeme se při tom v prsa. Ukazuji tím na sebe prstem: já jsem ten hříšník. Probouzíme tím bitím své svědomí k bdělosti. "Ruku na srdce!" - říkáme, když po někom chceme upřímné doznání. Ted' tak vyjadřujeme ochotu své vůle k napravení. Některé národy dávají ruku na srdce při státní hymně - např. Američané.
Mnoho gest konají naše ruce při bohoslužbě. Snažme se vždy myslet na jejich smysl, když ta gesta děláme. Dělejme je vždy pěkně, tak jak to má být. Ve velikonoční době mívá kající úkon někdy podobu obnovy křestního
slibu -Asperges. Je to symbolické omytí křestní vodou.'Voda očišťuje a oživuje. Je to srozumitelné znamení odpuštění, nového začátku. "Viděl jsem vodu..." zpívá se tu o prameni milosti, který vytryskl na Golgotě z boku Ježíšova.
Není snadnou věcí toto sjednocení v lásce. Kolik v nás trčí předsudků vůči lidem, které vidíme kolem sebe. Kolik nedůvěry k upřímnosti jejich dobré vůle. Kolik je v nás nepřátelství a zaujatosti po různých špatných zkušenostech a zklamáních. Nejde o to nasadit si růžové brýle a začít si malovat, že všichni jsou hotová neviňátka. Jde o to postavit se jako ten starý kněz vedle nich a ukázat prstem i na sebe: já jsem také hříšník. Všichni společně stojíme před Bohem; se setníkem se pokorně bijeme v prsa a prosíme o Boží milosrdenství a odpuštění. My hříšníci tu stojíme kolem oltáře Páně, který je středem celého chrámu a celého světa. Nevyhlašujeme se za shromáždění dokonalých a svatých - nejsme sektou těch lepších -jsme katolíci - všeobecní.
Ted si snad už všichni uvědomujete, jaká je to škoda, když někdo z lenosti a nedochvilnosti přichází na mši pozdě.
"Odkdy musím být přítomen na mši, aby to platilo, že jsem na ní byl?" Tak se dříve lidé často ptávali. Dnes už všichni víme, že to je pěkně nesmyslná otázka. To je jako by se ptal člen orchestru: Jak pozdě po začátku koncertu mohu přijít, abych měl ještě právo na plný honorář? - Kdyby se na tu chvíli bez tebe i obešli -jak budeš hrát, když jsi předem nenaladil?
Přeji vám, abyste přicházeli do kostela rádi a zavčas. Abyste dobře naladili svá srdce, aby naše bohoslužba byla libozvučnou symfonií pro uši nebešťanů, kteří nám naslouchají.Poznámka pro všechny.
Byl to jeden z bolavých nedostatků předkoncilní mešní liturgie, že se tam úvodní prosba za odpuštění hříchů zachovala jen v podobě soukromé. Kněz se vyznával jaksi s vyloučením veřejnosti, tiše. Ministranti se stejně tiše připojovali. Přemýšliví věřící říkávali: "Všichni jsme přece hříšní! - Všichni potřebujeme zpytovat svědomí, sklonit se před Bohem a prosit za odpuštění."
Ted' to tak máme. Právě včas v době, kdy roste spontánní účast věřících u stolu Páně. S vymizením jansenistických zábran ohrožuje nás nyní zase bezmyšlenkovitá uvolněnost. Pojem "nehodné přijímání", jímž náboženské vyučování někdy vychovávalo k úzkostlivému postoji, nebyl uveden na správnou střední míru, ale mnohde neslyšně zmizel. Dnes se často zapomíná na Pavlovo: "Zkoumej každý sám sebe, než z toho chleba jíš..." Baltazar Fischer napsal, že místo dřívějšího pocitu nehodnosti se dnes šíří iluze neviny a ke stolu Páně sejde bez jakéhokoliv předběžného zpytování svědomí. Kde je i pauza ticha ke zpytování svědomí zredukována na pouhé vteřiny nadechnutí, tam jsou věřící ošizeni o tuto příležitost k sebezkoumání.
Proto je důležité, abychom se dobře motivovali stálým obměňováním výzvy a přiměřenou pauzou ticha dopřáli čas k opravdovému úkonu kajícnosti.
Všimli jste si už, že mešní liturgie si nelibuje v dlouhých modlitbách kněze - a teprve už ne lidu? Pane, smiluj se! Sláva na výsostech Bohu! Svatý! Beránku Boží! A vůbec nejkratší modlitbou je naše Amen.
Kdosi řekl, že jak dobrá je farnost, pozná se nejlépe podle toho, jak říkají Amen. Jestli matně nebo radostně, jestli bezmyšlenkovitě nebo jako zpečetění a podpis, že stojí za tím, co říkal kněz.
Naše úvaha má název Kyrie, Gloria, Orace. Tak se v liturgické latině jmenovaly tři modlitby, které následují po kajícím úkonu a uzavírají úvodní část mše. Je to vlastně příprava na následující bohoslužbu slova. Radostným voláním vítáme přicházejícího Pána.
Kyrie eleison - najednou řečtina v české bohoslužbě! Je to jako vzácná starožitnost v moderním bytě. Je to mateřština svatého Pavla, řeč Nového zákona. Ve východní liturgii má tato modlitba neméně starožitnou podobu! Staroslověnské "Gospodi, pomiluj" je řeč křesťanů z dob Cyrila a Metoděje.
Pane, smiluj se! To "smiluj se" zde zní méně kajícně - spíš jako radostné ujištění o milosrdenství Pána, který přichází. Je to provolávání slávy, které bylo doma stejně ve Starém, jako je doma v Novém zákoně.
Jakou intenzitu má tato kratičká modlitba! "Je jako šíp, vystřelený přímo k Bohu" - říkali církevní Otcové. "Umí jedním slovem vypovědět všechny tvé myšlenky," říkají o ní východní křesťané. A kdo jste jednou to "Gospodi, pomiluj" při východní liturgii slyšeli zpívat, nezapomenete asi tak hned na vroucnost této modlitby. Kéž i naše mešní Kyrie zní z vroucnosti srdce.
Gloria - Sláva na výsostech Bohu - to je první lidská věta v noci narození Vykupitele. Celý hymnus je vzácná památka, starobylá církevní píseň. Máme doklady, že už ve čtvrtém století ji na východě zpívali jako ranní píseň.
Začíná chvalozpěvem andělů při narození Páně v Betlémě. Pak následuje chvála Otce a vrcholí vroucí důvěrou k Synovi.
Celé generace se na této písni prvních křesťanů učily modlit. I dnes se z Gloria máme čemu učit. Všimněme si třebas tohoto: my, když dnes děkujeme Bohu, tedy za to, co jsme od něho dostali dobrého. Ti staří děkují v Gloria Bohu za to, že je tak nádherný. To je typický postoj milujícího k milovanému.
Gloria nás také učí, že aktivní účast na bohoslužbě je víc než spolu zpívat, spolu se modlit. Že při liturgii se člověk učí zaujímat vůči Bohu ten nejsprávnější, nejvlastnější postoj: důvěřující sebeotevření, pokorné uchvácení Božím Duchem, rozradování Boží láskou, ze které člověk volá: chválíme tě, velebíme tě, sláva tobě, prosíme tě.
Jen to při zpěvu nebo recitaci Gloria sledujte, jak jsou tam všechny tyto složky křesťanské modlitby obsaženy: chvála, pokora i prosba.
Přípravná část mše vrcholí orací - modlitbou. "Kolekta" - shrnutí - ji nazývali staří. Celou úvodní část shrnuje a uzavírá kněz modlitbou.
Tato modlitba je zajímavá už zvláštním postojem kněze. Dělá rukama opačné gesto, než nás učila maminka, když jsme byli malí. Maminka nás učila ruce sepnout-kněz je drží rozpjaté dlaněmi vzhůru jako dvě misky. Přemýšleli jste už, proč to tak dělá?
Sepnout ruce, to znamená dát do klidu ty ruce, kterými pracuji. Rozepnout ruce, to je ještě starší gesto, než od středověku užívané sepnutí. Už v katakombách jsou kresby, které svědčí, že se, jako dnes kněz, modlili tenkrát s rukama rozpjatýma všichni, i věřící.
Otevřít zaťatou pěst, otevřít sevření, kterým něco vlastnicky tiskneš, to je znamení, že se vzdáváš násilí, že nechceš nikomu nic brát. "Ruce vzhůru!"-to je odedávna výzva k vzdání se. Je to tedy vydání se na milost tomu, od koho doufám, že mé prázdné ruce naplní. Celé kázání je obsaženo v tomto modlitebním gestu kněze.
A modlitba sama? Má zřetelné tři části:
- napřed výzva: modleme se, - ale po ní následuje ticho. A ty tomu rozumíš: to je výzva pro mne, pro všechny, abychom každý předložili Bohu své osobní prosby. To ticho udělalo místo slovům tvé modlitby v srdci. Někdy víš moc dobře, čeho je tvé srdce plné a bude to chvilka velikého volání z hloubi tvé nouze. Jindy se jen střelnou modlitbou odevzdáš do Boží lásky: Ježíši, v tebe věřím. Pane, smiluj se nad naší rodinou.
- Kněz pak stručnými slovy shrnuje prosby všech a předkládá je na miskách svých dlaní Bohu.
- A všichni stvrzujeme jedním, ale zato hlasitým a zřetelným slovem A M E N !, že to je i naše modlitba. I já se k ní připojuji, já ji tím amen podepisuji. .
I toto amen je jednou z forem našeho aktivního podílení na mši. Je to svědectví, že tu není pohromadě nějaká unuděná, nepozorná společnost, ale živé společenství Božích dětí.
"U nás to takhle není!" - stěžovali si jednou mladí. "Utahané písničky, uspěchané modlitby, žádná svěžest, žádná živá bohoslužba." - "A šli jste za knězem a nabídli jste se, že pomůžete bohoslužby oživit?" - "To nás nenapadlo." Víte, ona sebeoprávněnější kritika nepomůže, když ji kněz neslyší a když mu nikdo nepomůže věci změnit k lepšímu. A tak vás prosím a vyzývám: když někde vidíte, že by se něco mohlo dělat lépe, přijďte, povězte, pomozte.
Otázka naší dobré nedělní bohoslužby je i otázka dobrého týdne, dobrého křesťanského života ve všední den. Umět se dobře modlit, to znamená umět dobře žít před Boží tváří. Pojďme se tomu společně učit, abychom to uměli stále lépe.Poznámka pro kněze
Kyrie -vzhledem k svému umístění-vypadá jako dozvuk kajícího úkonu. Ale je to už rozběh ke Gloria, oslava Krále. Je to jásot z Květné neděle, holdovací zpěv Pánu, který přichází. Proto by mělo být aspoň o nedělích a svátcích zpíváno. Když se recituje, tedy často řecky, z úcty k tomuto poslednímu zbytku řeči Nového zákona v naší liturgii.
Gloria je jeden z mála hymnů, které si církev po dvě tisíciletí ubránila z dob svého mládí. Je to ranní píseň rané církve - a patří proto zpívat, stejně jako i Svatý a Beránku Boží. V prvním tisíciletí církve prý směl kněz - ne biskup zpívat Gloria jen o své primici a v noci Zmrtvýchvstání Páně. Teď zpívat smíme, tedy chutě a radostné zpívejme.
Vstupní modlitbou vrcholí úvodní část bohoslužby. Kde ji kněz jen nezúčastněně odříká, přečte z misálu, kde není zjevné, že se opravdu modlí k Bohu, tam celá úvodní část mše vyzní do prázdna.
Je to modlitba k Bohu - proto při ní kněz nemá hledět na lidi.
Je to shrnutí modliteb lidu - proto má respektovat pauzu po výzvě k modlitbě. Jak dlouho? Přiměřeně, - aby zas nevzniklo rozpačité prázdno.
Je to orace - slavnostní řeč (na rozdíl od sermo - přednáška, na rozdíl od homilie -přátelské povídání). Je to řeč složitá, těžká. Proto je nutno mluvit velmi zvolna, členit co nejzřetelněji. Jasně rozlišit tři části: pozvání, ticho, vlastní oraci.
Vlastní orace má zase tři části:
- Bože, který jsi - vzpomínka na Boží spasitelné jednání v minulosti; - dej, prosíme - prosba v přítomnosti,
- pak následuje to, oč prosíme pro budoucnost.
A kdo se tu modlí? Kněz ve jménu věřících: zvednuté ruce jsou lidským gestem vzdání se na milost.
Modlí se tu Kristus ve jménu a hlasem kněze. Rozpjaté ruce zobrazují Krista na kříži.
Pozvedám ruce ve jménu věřících! Rozpínám ruce a volám v osobě Krista na kříži! Ve mně se setkává nebe a země! - Co vše je zahrnuto v tomto gestu!
Dobírali si kdesi vnuci babičku, proč vlastně chodí ještě do kostela, když si ze slova Božího nic nepamatuje. Babička dala vnukovi do ruky cedník a řekla: "Natoč do něj vodu!" - "Ale babi, v cedníku se voda neudrží!" - "Jen to udělej." - A když vnuk donesl cedník, řekla: "Podívej se! Voda sice vytekla, ale cedník zůstal mokrý. Tak už víš, že nejdu do kostela nadarmo:'
Také si často stěžujeme, že máme paměť jako cedník. Naštěstí tu nejde o to, aby si každý z nás zapamatoval všechno. Jde o to, ~aby si každý zapamatoval, co osloví dnes přímo jeho: Co si tu čteme, jsou slova mnohokrát slyšená. Ale najednou zaslechneš slovo, větu, jako bys to slyšel poprvé. A o to jde: abychom to oslovení nepřeslechli.
A tak buďme cele uchem hned od začátku bohoslužby slova. Volejme v duchu s malým Samuelem: "Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá." (1 Sam 3,10)
Před koncilem probíhala delší dobu diskuse, jestli se při mši mají čtení Písma číst tváří k oltáři nebo tváří k lidu. "Čte se přece ke cti Boží," - říkali někteří. Nám už by dnes bylo k smíchu, kdyby nám lektor nebo kněz předčítal Písmo a stál při tom zády k nám. Vždyť se to hlásá nám, nás to vyzývá, abychom podle slyšeného změnili svůj život.
Přestože při našich úvahách, jak máme bohoslužbu spoluslavit, se historickým výkladům vyhýbáme, udělejme dnes vyjímku. Ve druhé knize Ezdrášově je překrásné líčení, jak konali bohoslužbu slova Izraelité po návratu z babylonského zajetí: ;,Všechen lid se shromáždil před Vodní branou. Ezdráš vystoupil na vyvýšené řečiště, které mu udělali, aby ho bylo vidět a slyšet. Otevřel knihu zákona Božího před očima všeho lidu a lid ztichl. Tu chválil Ezdráš velikost Boží a lid tleskal a volal Amen. Pak začal Ezdráš číst z knihy a lidé napjatě poslouchali. Slzeli radostí, že rozumí tomu, co se předčítalo: Tak naslouchali od rána až do poledne. Potom oslavovali Boha radostným svátkem, protože rozuměli slovům, které slyšeli." (Podle Ezdr. 8,1-12)
Pánu Ježíši čteme obdobné vyprávění. Lukáš nám ve 4. kapitole vypravuje, jak Pán přišel doma v Nazaretě do synagogy. Přihlásil se za lektora, četl z Písma a potom je začal vysvětlovat. Ale jeho krajané se neosvědčili jako dobří poslouchali. Urazili se a pohoršili, místo aby se napravili.
Jací posluchači slova Božího jsme my? Ježíšovi krajané se pohoršili, když Pán Ježíš slovo Boží obrátil na ně, na jejich osoby, na jejich současnost. Naučili jsme se my - nebrat slyšené slovo Boží jen jako vyprávění o událostech dávno minulých, ale i jako vyprávění o naší době, o nás? Když například nasloucháme evangeliu o rozmnožení pokrmů, bereme to jako ujištění Páně, že i nás všechny chce sytit svým pokrmem? Když nasloucháme vypravování o zázračných uzdraveních, uvědomujeme si, že i my jsme také slepí, hluší a kulhaví, kteří potřebují uzdravení? Že my jsme teď těmi, kterým apoštolé psali své listy?
Písmo svaté se musí číst jinak, než všechna ostatní četba. Běžnou četbu přijímáme především rozumem, chceme vědět, co se tu říká, co se stalo,jak to dopadne. Při četbě Písma jde o sjednocení mysli, o přijetí srdcem. Proč?
V liturgii mluví Bůh ke svému lidu. Tento výrok není jen pěkná alegorie, ale mystická skutečnost víry. Bible, říkáme, obsahuje slovo zjevení: Bůh tu zjevuje člověku, kdo je a co má od Boha k očekávání. Bůh tu mluví.
Bůh tu mluví někdy i beze slov: člověk vnímá, poznává Boží hlas přímo srdcem, vnitřně. Ale takové oslovování nelze povědět dál, to je jen pro toho, komu se dostalo.
V písmu Bůh mluví lidskou řečí. Zjevení Boží, jak je slyšíme při mši, oděné do,lidských slov, to oslovuje celé lidstvo ve všech časech.
Do lidských slov, která jsou jakoby tělem, je vložena duše inspirace. Proto nestačí jen uslyšet, co se tu říká, uložit to v paměti. Slovo Boží chce být zaseto jako zrno do půdy našeho nitra. Má tam vzklíčit v čin. Má dát impuls k našemu jednání.
Zjevení říká, že slovem Božím byl stvořen svět. V nás chce slovo Boží tvořit dál, tvořit novou podobu našeho života, dělat z nás nové lidi.
Proto církev vždy dosvědčovala svou úctu k svatým Písmům jako k samotnému tělu Páně. Nejen Eucharistii, ale i Písmo vyhlašuje koncilní konstituce o Písmu za chléb života pro věřící (art.21).
Proto si lidstvo tolik cení Písma svatého. Znovu a znovu si je překládá do všech jazyků světa. Znovu a znovu si je tiskne a vydává. Žádná kniha na světě se netěší takové pozornosti.
Stále platí, co nám píše sv. Petr: "Boží slovo ... je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne a jitřenka vám nevzejde v srdci." (Podle 2 Petr 1,19)
Kolik temných míst je v našem světě, ba i v našem vlastním nitru. Kéž i my se naučíme používat slova Božího jako lucerničky, jako majáčku; který nám ukazuje jasnou cestu do naší nejasné budoucnosti.Poznámka pro kněze
V době masových sdělovacích prostředků dotírá na ucho člověka změť nejrůznějších informací. Člověk se už naučil bránit: naslouchá všemu jen tak na půl ucha.
S tímto návykem přichází dnešní člověk i do kostela. Proto jsou tak důležité všechny doprovodné rity, které mají probudit z otupělosti a povrchnosti, napomoci k uklidnění a soustředění.
Máme po koncilu trojí čtení. Ale nesmíme si myslet, že přinese užitek už samo rozmnožení čtení při mši. Svět bible je většině dnešních katolíků cizí. I když mají dobrou vůli pozorně naslouchat, musíme jim pomáhat, aby nejen uslyšeli, ale i pochopili. Aby přijali Slovo nejen jako vyprávění o dobách a lidech minulých, ale i jako slovo o dnešní době a o nás samotných.
Jak můžeme k tomu napomáhat?
- Především dobře uváženým uvedením do každého čtení. Toto uvedení do perikopy by měl říci kněz - a když ne, tak číst jiný lektor, než ten, co čte perikopu.
- Nejvíc pomáháme homilií. Ta má posluchačům otvírat Písma, aby v nich zahořelo srdce zážitkem emauzských učedníků.
- Využívejme také občasné bohoslužby slova a biblických hodin, abychom lidi naučili správně naslouchat hlasu Písma, živě číst.
Je to práce pro kněze navíc, ale bez toho živá farnost nevznikne.
- A nakonec nezapomínejme na pomůcku technickou, ale~ nezbytnou: dbej na srozumitelný přednes. Nejen na dobrou zesilovací aparaturu tam, kde nelze celý prostor zvládnout hlasem. Především dbej na správnou výslovnost u sebe i u lektorů.
Francouzský kardinál Salieges si tuhle posteskl: "Když dostanu kaplana, který. umí číst, považuji to za osmý div světa." - Není divu. Dnešní gymnázia už antické rétorické vzdělání nedají a dnešní semináře také nic moc. Do pastorace přicházejí kněží, kteří si troufají číst "z listu" - bez přípravy. Nikdo je nenaučil; že sebeznámější text nemohou dobře přečíst bez vždy nové, aktuální přípravy.
A naši lektoři? Kolik kněží se ve snaze, aby také měli lektory, spokojí s lektorem, který má jen ochotu a zvučný hlas. Tady neplatí, že něco je lepší než nic. Tady platí, že špatný lektor je horší než žádný. Lektory mít, to chce dát si s nimi práci, aby byli dobrými tlumočníky zjeveného slova Božího a nástroji církve učící.
Ze života sv. poustevníka Antonína se vypravuje, jak vychovával bratry, kteří se k němu připojili. Přečetl jim úryvek z Písma a ptal se, co ten výrok znamená. Každý odpovídal, jak nejlépe uměl. Jen jeden řekl: "Já nevím." Opat Antonín pochválil tohoto posledního: "Ten je na správné cestě."
Platí to tak dodnes. Kdo čte Písmo tak, jako by to byla zpráva z novin, a chopí se prvního smyslu, který ho napadne, ten vyčetl jen to, co už ví. Jen ten, kdo Písmo svaté pokorně promýšlí a rozvažuje o něm, jen ten uslyší něco nového.
Lektor má vždy předem promýšlet, co bude číst. Posluchač má předem promýšlet úryvek Písma, kterému bude naslouchat. Jen tak mají užitek z předčítání i naslouchání.
Vrátil se tuhle jeden ministrant z návštěvy u strýce a vypravoval: "Je to tam jakési ubohé. Nemají tam ani lektory. Pan farář musí dělat všechno sám!"
Vám je už služba lektorů při nedělní bohoslužbě samozřejmostí. Za časů Pána Ježíše to bylo také tak - i Pán Ježíš dělal lektora. V prvotní církvi se tato funkce těšila obzvláštní úctě. Když však později se bohoslužebná řeč stala lidem nesrozumitelnou, ztratila služba lektora smysl a zanikla. S obnovou liturgie se lektoři zvonu objevují. Nejprve jako překladatelé, dokud latina byla ještě přísně povinná. Kněz šeptal modlitby a svatá čtení potichu latinsky a lektor to četl z misálku nahlas česky. Vy starší to ještě pamatujete.
S obnovou srozumitelné mateřštiny v bohoslužbě mají lektoři při bohoslužbě zase své původní místo a poslání. Povězme si o tom dnes, jednak abychom si lektorů a jejich služby farnímu společenství vážili, jednak abyste se ochotně a rádi pro tuto službu nabídli.
Takhle uvažoval jeden čiperný mládenec: "Kdo předčítá při mši modlitby tedy kněz - ten mluví ve jménu lidu. Kdo předčítá slovo Boží - lektor - ten mluví ve jménu Božím! Opravdu, je to velká čest!"
Ano, a není to také žádná maličkost, číst tak, aby se slovo Boží dostalo jasně a zřetelně nejprve k uchu a pak i do mysli a do srdce shromážděné obce. Proto se lektor stále musí učit uctivě zacházet jak s mateřským jazykem, tak se sdělovanými myšlenkami slova Božího.
Řekli byste - učit se číst - to je snad zbytečné. To jsme se všichni naučili na obecné škole! Naučili, to je pravda, ale přesto se každý, kdo veřejně předčítá a přednáší - hlasatel v televizi, herec v divadle, řečník na schůzi, lektor v kostele - musí stále učit, aby nemumlal nebo nekřičel, aby z jeho úst zvučně znělo krásně podané, srozumitelné a působivé slovo.
Abyste mohli porozumět vy, co je smyslem svatého čtení, musí si to napřed uvědomit lektor, který to předčítá. Musí pečlivě zvážit, na které slovo dát důraz, kde udělat pauzu, aby myšlenka mohla doznít v mysli, zabydlit se v paměti. Má-li kázat druhým, musí to nejprve pochopit a přijmout sám. Proto si lektor každé čtení předem pročítá a promýšlí, aby četl nejen slovíčka, ale hlásal také myšlenky.
Je to bohatstvím farnosti a znamením její vyspělosti, když má co nejvíce lektorů. Proto se přihlaste k této službě všichni, kdo máte zvučný hlas, lásku ke Kristovu království, touhu pomáhat při jeho hlásání a ochotu učit se správnému přednesu.
Bohatství farnosti je i to, když co nejvíce dětí a mládeže slouží kolem oltáře různými službami, které se nazývají ministrantské.
Slovo ministr dobře známe. Každý stát má své ministry a žádná hlava státu se bez ministrů neobejde. Ministr a ministrant je stejné slovo-znamená česky služebník. Ani žádná farnost se neobejde bez ministrů - ministrantů, kteří slouží různým způsobem farní rodině při nedělním shromáždění.
Jako ministři slouží svému lidu a hlavě státu, tak ministranti slouží lidu Božímu a hlavě církve, Pánu Ježíši.
Od ministra se očekává, že se umí chovat a páni ministři si na vystupování dávají záležet. Také ministranti si mají dávat záležet na svém chování - zde v kostele a v celém životě. Vždyť slouží Králi všech králů a vládci všech vladařů.
Tak krásná je služba lektorů a všech ministrantů v kostele. Šťastná je farnost, která jich má dostatek.
Ted' jste se vy, lektoři a ministranti, dověděli, jak si vaší služby vážíme, jak vysoce ji ceníme. Nyní už víte, jak můžete sloužit Božímu království, i když nejste misionáři, kněží a řeholnice. I při svém povolání můžeme každý přispět k růstu Božího království. Ať jsme tedy farnost bohatá a živá.Poznámka
Lektorů a ministrantů všeho druhu má mít farnost co nejvíce. Jeden lektor čte uvedení do čtení, druhý Starý zákon, třetí předzpěvuje žalm (pokud jej nezpívá kantor na kůru), jiný čte epištolu, jiný aleluja, jiný přímluvy. Šest se jich může uplatnit při nedělní bohoslužbě. Proč ne jen jeden? Proč ne vše sám kněz? Nač to takhle komplikovat - říkal kdosi.
"Mluv, abych tě viděl," řekl Sokrates. Oko a ucho při vnímání spolupracují. Střídání osob, střídání hlasů chrání od jednotvárnosti, která uspává pozornost. Brání i pocitu, že bohoslužba je upovídaná.
Aby slovo Boží nebylo jen přečteno, odříkáno, ale také mocně hlásáno a dobře vnímáno, je třeba lektorů dobře vyškolených. Daleko pomaleji by se měla předčítat biblická čtení než je dosud zvykem. Klidně, nepateticky.
Pauzy mezi myšlenkami. Pauzy mezi větami a odstavci. To vše musí kněz lektory naučit! Vyplatí se péče, kterou jim věnuje při biblických hodinách i mimo ně. Pán Ježíš také všechno nekázal všem. Brával si stranou své dvanáctero. Ty vychovával, ty rozesílal před sebou.
Každý kněz má v každé farnosti skupinku lidí, kteří ho mají rádi, kteří mu ochotně pomáhají. Běda, když z nich nechá vzniknout učedníky své a nevychovává je na učedníky Ježíšovy. Přemnohý kněz zažil totiž tohle trápení, kdy přátelé předchozího faráře se stanou nepřáteli "nového", který toho jejich vystřídal - "a kdoví jestli ne i vypudil!"
Toto jádro farnosti musí kněz získat ne pro sebe, ale pro Krista. Musí je připoutat ne k sobě, ale k farnímu společenství. Býváme teď překládáni častěji, proto je na to třeba bedlivě dbát, aby se neplýtvalo silami. Je třeba vždy dobře připravit půdu pro nástupce a vzbudit o něj zájem.
Ministranti, to není nějaký zvláštní spolek, elitní klub uprostřed farnosti. To je všechna farní mládež! Není lepší příležitosti, jak je všechny naučit znát liturgii, nedělní bohoslužbu, roli věřících při ní. Proto v našem prostředí jsou nevhodné a zbytečné diskuse, jestli mezi ministranty patří také dívky. 1ý přece musí znát nedělní bohoslužbu tak jako chlapci. A pokud pro ně nemáme nějaký extra dívčí kroužek, jsou děvčata součástí farní mládeže a mají právo na základní liturgickou průpravu.
18. ABY ČTENÍ BYLA PŘIJATA A SLYŠENA
Naše bohoslužba není útěk ze světa do posvátného ticha chrámu. Bohoslužba, vše, co se tu mluví a koná, má nás otevřít, uschopnit k se~kání s Kristem, aby mohl dát nový život nám i světu.
Slovo Boží je hlas Kristův, který nás vede ke smíru, k novému životu v lásce.
Sebeslavnější bohoslužba, za kterou by nenásledovala změna života, by byla jen prázdnou pompou.
Hlásíme správný čas!" - Tak to slýcháme z rozhlasu. Přeruší se hudba, přeruší se celý program, aby ve správné chvíli zaznělo časové znamení. Je důležité znát správný čas - autobus jede přesně, škola i práce začíná přesně.
V bibli se také mluví o tom, že je důležité znát správné znamení času, správnou hodinu, která přišla. I my křesťané jsme děti své doby. Víme, že protiváhou věčnosti je přítomná chvíle. A když se tu sejdeme k bohoslužbě, stáváme se současníky Kristovými. Máme tu slyšet, k čemu přišla hodina, která je znamením času, - co je pro nás v této době důležité.
Není to zvláštní? Neznalý člověk by řekl: jakápak současnost? Vždy~ tu mluvíte o dávných dobách, o událostech dávno minulých! Ale my víme, že to tak není, že bible mluví k naši současnosti. A že v bohoslužbě se jedná o naší přítomnosti i budoucnosti.
Kdykoliv nasloucháme Písmu, připomeňme si to: nasloucháme hlášení toho nejdůležitějšího správného času, signálu, abychom nezmeškali celou věčnost. Jaká je tedy naše role při bohoslužbě slova? Je tu aktivita posluchače vůbec možná? Vždyť můžeme jen pasivně naslouchat?
V kostele se právě nemá jen pasivně poslouchat. Naše naslouchání v kostele je tehdy krásné a zajímavé, když je plné naší aktivity a spolupráce.
Už předem, před započetím čtení, máme v sobě probudit zájem, zvědavost, co mi dnes chce Pán říci. Někdy kněz napomůže několika slovy uvedení do čtení. Ale to hlavní musí každý posluchač udělat sám.
Vím, že prvně se bude číst ze Starého zákona. Připomenu si, že je to Vychovatel ke Kristu, že se tam mluví o zkušenostech víry. I mně tu Bůh ukazuje cestu z otroctví ke svobodě Božích dětí.
Žalm po čtení, to je hlas mého srdce, které odpovídá Bohu na jeho volání. Je to chvilka klidné meditace.
Epištoly jsou obrazem, jak žili věřící v první generaci po Kristu.
Jak se pokoušeli ti první křesťané žít podle Krista? Jak se pokouším žít podle Krista já? I moje problémy se řeší v Pavlových církevních obcích. I já se smím s prvními křesťany radovat z toho, že Ježíš žije a že já mohu žít s ním.
Bohoslužba slova není samomluva Boží. Je to rozhovor s posluchačem. Bůh mluví, my odpovídáme poděkováním za každé čtení, zpěvem žalmového refrénu, radostným vstáváním a voláním aleluja na uvítanou Pánu před evangeliem, vyznáním víry a přímluvnou modlitbou nakonec.
Když jen němě sedíš, ani slovíčka neodpovíš, nebo jen bezmyšlenkovitě breptneš své Bohu díky, pak to není pravá účast. Jsou kratičké ty odpovědi, aby zbylo místo na meditaci, - ale musí to být odpověď srdce, ne jen bezmyšlenkovitý ševel úst.
Evangeliem mešní čtení vrcholí.
Připraveni Zjevením ve Starém zákoně a čtením epištoly povstáváme a otevíráme svůj rozum, řeč i srdce trojím křížem k setkání s Ježíšem a v duchu prosíme: prolom, Pane, mou hluchotu a slepotu, abych tě uviděl a uslyšel. Uzdrav mou ochrnulost, abych se stal solí země a světlem kolem sebe. Co teď uslyším, není jen nějaké zbožné vyprávění-je to něco, co má změnit můj život k lepšímu. Je to směrnice do mého všedního dne. Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá!
Bratři, osvojme si dobře toto umění aktivně naslouchat slovu Božímu a odpovídat na ně srdcem. Když to dokážeme, zbavíme se pocitu, že Bůh mlčí. Uslyšíme jeho rady do našeho života.
Prosme tedy před každou bohoslužbou s malým Samuelem: Pane, zde jsem, mluv ke mně, tvůj služebník naslouchá!Poznámka
Aby čtení byla nejen slyšena, ale i uslyšena a přijata, je třeba před čtením na ně ukázat, vzbudit pozornost. Po čtení je v chvilce ticha nechat doznít a pak na ně odpovědět.
Uvedení do čtení nemá být jakési "předkázání", ne dlouhé vysvětlování, ne prozrazení předem, co je cílem lekce. Dvěma-třemi krátkými větami se má probudit zájem, vzbudit zvědavost, upozornit na myšlenkovou návaznost.
Nejlépe když si je při přípravě na bohoslužbu uděláme až nakonec, to už z práce na kázání víme, jak je formovat. Přednes "Uvedení" patří knězi -jako osobní průvodní slovo. Musí být předem přesně formulováno a naučeno. Číst se nemá, aby se nemnožila "čtení".
Několik vteřin ticha má následovat po každém čtení, aby slyšené mělo čas usadit se v mys,li a nebylo hned zahlušeno dalšími vjemy. Ale chce to dbát i na výchovu k aktivnímu meditativnímu prožívání. Bez navedení, jak domýšlet, jak srovnávat slyšené se svou osobní situací, by to.byl ztracený čas.
Myšlenkový svět naší liturgie stojí na biblických textech.
Starý zákon se často používá v přeneseném, před obrazném smyslu, typologicky. Je třeba učit se takto typologicky myslet, abychom dokázali překlenout vzdálenost k současnosti.
Žalmy - byly složeny ke zpěvu, mají se zpívat. Kde se pouze recitují, tam se vyrábí další "čtení".
Je dobré naučit se zpívat pro každou dobu aspoň jeden žalm. Žalm je příležitost k meditaci o kázání. Proto se refrén nemá zpívat po každém verši ale až po celém odstavci.
Když se žalm zatím jen recituje, pak se neopakuje refrén ani po odstavcích, říká se jen na začátku a na konci.
Zda biblická čtení dnešního posluchače osloví, závisí na tom, jak mu dokážeme pomoci, aby se přenesl od obrazných rekvizit biblických do dnešní situace; jak dokážeme myšlenku textu zkonkretizovat, aby se stala návodem k zodpovědnému jednání v naší současnosti.
"Mládež půjde za tím, kdo se jí ujme uprostřed jejích problémů a nejistot , ne za tím, kdo ji učí zbožně mávat kadidelnicí"-napsal před popravou jezuita A. Delp.
Umíš mluvit o své mře?
"Když naše slovo by mělo heřmánkem vonět, když je pošleme na cestu k lidem.
Každé naše slovo by mělo jako heřmánek léčit ty, kteří nám naslouchají.
Každé naše slovo by mělo přivádět na svět to, co mu k plnosti lásky chybí. "
Tak mluví o mluvení básník (Fr. Lazecký). A takto mluví o našem mluvení biskup:
"Máme mnoho zbožných a věřících lidí v našich farnostech. Ale máme málo takových, kteří umějí o své víře dobře mluvit." (Mohučský biskup K Lehmann)
Zde v kostele mluví o víře jen kněz - vy mlčíte. Dojde na slovo jak heřmánek voňavé a léčivé venku - doma, mezi lidmi?
Ale teď se pojďme zabývat otázkou, co máme dělat při kázání?
Nic nemůžeme dělat, leda se cvičit v trpělivosti, když kázání je nezáživné. Znal to i tak znamenitý kazatel, jako biskup Augustin. Píše: "Stane se, že při kázání začnou posluchači otevírat ústa - ne aby chválili, ale aby zívali, a tak bezhlase volali, aby už kazatel skončil." A apoštolu národů Pavlovi se stalo, že mu posluchač dokonce usnul a vypadl z okna.
Není to tedy žádná světová premiéra, když se ti někdy otevřou ústa, když ti hlava zaklinká. Není to ani hřích, ale je to škoda - mineš se tak s hlasem evangelia, zmeškáš schůzku s Pánem. .
Myslíš si teď jistě: tak ať se neopakují pořád znovu čtení, která už znám! Na to odpověděl už kdysi Goethe: "Dokud se budou stále znovu opakovat stejné lži, musí se stále znovu opakovat věčné pravdy!"
Dobrá, říkáš v duchu: tak ať aspoň kněz ty pravdy káže nově, aktuálně, zajímavě! Máš pravdu, kterýpak kněz by nechtěl kázat tak, jak to uměl Pán Ježíš. Poslechněte, jak se za toto kazatelské umění modlil švýcarský profesor pastorálky (Lothar Zenetti):
"Trochu vody ze studny; chléb; sedlák, který zasévá; svatba; vinný keř; ovečka; ztracená mince; kousek kvásku. - Pane, tys nepotřeboval víc, aby ti tvoji posluchači porozuměli. Ale kde má vzít tvůj učedník ve dvacátém století na sídlišti, tak prostá slova, aby mu současníci porozuměli? Mluv k nám, Pane, ty! Volej své slovo do hluku fonů a wattů. Učiň svou pravdu poznatelnou i našemu světu! Dej nám nalézt pravé slovo v pravou chvíli!"
Ano, to je starost kněze, když si připravuje kázání: aby našel pravé slovo v pravou chvíli.
Ovšem 'výsledek kázání nezávisí jen na knězi. Záleží i na posluchači. Jak soustředěně naslouchá, jak se snaží slyšené pochopit a domyslet osobně pro sebe. Na roli posluchače kázání upozornil Pán Ježíš v podobenství o rozsévači a půdě, do které se zrno slova Božího zasévá. Sebelepším kázáním nemůže kněz posluchači ušetřit tuto osobní námahu, osobní přemýšlení a rozhodování,
Není to jednoduché, překonat vzdálenost mezi drsnou realitou událostí za onoho času" - a naší přítomností. Pán Ježíš se nenarodil v romantickém Betlému, ale ve smrduté dobytčí stáji. Na Golgotě neklečel ve zlaceném ornátu mezi dvěma ministranty, ale visel nahý a špinavý na mučidle mezi dvěma lupiči.
Kázání nám pomáhá, abychom o svém životě uvažovali ve světle Písma svatého. Abychom se učili svůj život chápat ve světle Písma a naslouchali evangeliu z pozice svého života.
Taková má být naše aktivita, naše spolumyšlení při kázání. Druhá a neméně důležitá, ale často zanedbávaná část naší aktivní účasti na kázání, má následovat po kázání, po bohoslužbě.
O slyšeném máme dál uvažovat a mluvit. Mluvit doma - hned v poledne při nedělním obědě. Tam se má probírat, co bylo v kázání zajímavé, důležité, jak tomu kdo rozuměl. Tam má těm, co nebyli v kostele, zaznít slovo Boží. Ale ne tak, jako v oné známé anekdotě:
Přišel muž z kostela a žena, kterou nemoc zdržela doma, se ptá: "Tak co kázal pan farář?" - "O hříchu," odpoví muž. - "Ale co o tom povídal?" - "Byl proti," řekl muž.
O slyšeném kázání mají lidé mluvit mezi sebou. Má to být východisko rozhovorů o víře, jak požadoval biskup Lehmann. Musíme se učit o věcech víry debatovat, naslouchat mínění druhých, nebýt příliš brzo hotovi s vlastním úsudkem.
O slyšeném kázání se má mluvit také s knězem. My kněží máme často pocit, že mluvíme do prázdna, protože od vás neslyšíme žádnou odezvu. Ještě tak kritiku někdy řeknete - a to často ještě v nepřítomnosti kněze, takže mu to nepomůže. Je to důležité, abyste knězi řekli, co vám pomohlo - a co jste nepochopili.
A nakonec si povězme, zda je možné poslouchat s užitkem i vysloveně špatná kázání? Možné to je. Napřed si shrneme kritiku - to nám půjde snadno: byla to samá teorie, nic pro dnešek, ve kterém žiji. A pak se ptám: jak vlastně mělo být to slovo Boží přeneseno do dnešní doby? Co to říká dnešnímu člověku, co osobně mně?
Rozumíš, co ti radím: po špatném kázání si udělej kázání sám, pro sebe, sám sobě. A po dobrém kázání to udělej také tak.
Náš život se vlastně skládá ze samých výzev Pána a z našich odpovědí, které na ně dáváme. "Nejlepší komentář evangelia nalezneme v uvažování nad vlastní minulostí," - říká L. Evely.
To je naše aktivní účast na kázání: učíme se o věcech víry hovořit. Učíme se uvažovat o svém životě ve světle Písma.Poznámka pro kazatele
Nedá se říct, že kážeme málo. Kážeme hodně, jenže s malým efektem. Většinou posluchače naše slova jaksi nedostihnou, odcházejí, jak přišli mluvíme mimo ně.'
Vina může být na posluchačích (podobenství o rozsévači a půdě), může být na nás kazatelích, může být v tom, co a jak kážeme.
Posluchače respektujeme hned na začátku tím, že klidně počkáme, až se usadí, uklidní, zahledí na kazatele.
Respektujeme je i tím, že jim dopřáváme čas na domýšlení a uložení slyšeného. Děláme patřičné pauzy. Pohlédneme na ně po důležitém výroku. Kážeme spíš pozitivně než negativně: neplýtváme časem na ekologické
katastrofy, na špatné mravy mládeže. Raději ukazujeme krásu dobra. Vyzvedáme světlo, ne stín.
Snažme se o zrnko humoru. Toho vzácného, který nevyvolává řehot, ale obveselený úsměv.
Pamatujme, že mezi posluchači máme také děti - a oslovme je. Ne školáckým vyvoláváním a zkoušením, ale radostným slovem. Nejen děti, ale i rodiče to s potěšením berou na vědomí.
Pamatujme, že forum našich posluchačů je daleko větší, než ti, co sedí před námi. Dobrý příklad si budou opakovat doma při obědě, zítra v práci, babičky vnoučatům.
Kazatel nemá za úkol předvést brilantní přednášku, ale vydat osobní svědectví. Všelijakých přednášek různých funkcionářů mají lidé dost venku. My nejsme odříkávači hesel a citátů z bible, ale máme Písma interpretovat z hloubi osobního zaujetí. Proto kaž jen to, co tě osobně zaujalo, přesvědčilo, nadchlo. Bez této jiskry novosti přednášíme jen zbytečné sermony.
Kazatel si nemá dovolit hřímat, projevovat tvrdost. Působí to falešně, agresivně, jako vybíjení zlosti.
Zatrpklost také nepatří na kazatelnu. Spíš úsměvný humor, laskavost. Kazatel je posel, který vyřizuje pozvání. Proto při kázání nemyslí na sebe, neupozorňuje na sebe.
Co kážem? Boha skrytého, nevypověditelného. Není naším úkolem dopovědět vše až do posledního, máme nechat místo k domýšlení a úvaze posluchači.
Posluchač je myslící spolupracovník, ne pasivní pytel, který nacpáváme. Ale posluchač by si sám neporadil se světem biblických obrazů, s orientálním prostředím, smýšlením a představami (zákon, zázrak, démoni, Boží Syn, panenské početí, nanebevstoupení. Musíme je aktualizovat. To je podstatný úkol kazatele. Ale pozor: aktualizace není přemílání aktuálních událostí, o kterých se právě venku mluví. Aktuální je naše kázání tehdy, když posluchače osloví, pohne je k akci. Proto má být konkrétní a adresné. Všeobecné zbožné průpovídky nikým nepohnou. Má být dialogické odpovídat na otázky a problémy, které se rodí v mysli posluchačů.
Pozor na stálé podněcování k lepším 'výkonům, větší svatosti. Známý pastoralista prof. Arens varuje: "Takové celoživotní horolezectví vychová bud' farizeje nebo lidi unavené, s trvale špatným svědomím."
Nehovořme moc o minulosti. Pán Ježíš mluvil v přítomnosti zaměřené na budoucnost. Dělej to také tak.
Jak kážeme? "Aby zvěst evangelia byla stále živá, časová, musí se stále regenerovat. Jinak zkamení do odborné teologické mluvy, stane se ,sakrálním gestem'." (Kamphans) - "Nic tak neuškodilo hlásání víry jako používání současníkům nesrozumitelných náboženských pojmů." (Ratzinger) Kdo používá oficielně kolaudované odborné výrazy; má ovšem výhodu, že je spolehlivě ortodoxní, nepropadá podezření z hereze. Ale podává ztvrdlé kameny místo chleba. Ne že bychom měli slovník odborných teologických termínů zavrhnout. Ty jsou nepostradatelné, ale patří do interního provozu teologických diskusí.
Zacházejme opatrně s velkými slovy, pojmy. Kdo mluví o zmrtvýchvstání jako o té nejběžnější věci, stává se nevěrohodným. Při vší řeči o Bohu a jeho setkání s člověkem je třeba v úctě respektovat opar nevýslovná (milost, vykoupení, ospravedlnění, znovuzrození, proměnění.
Pozor na emfatickou - nadnesenou řeč. Mnohé zvlažnění je následkem květnatých příslibů kazatelů, které pak posluchači nezažili ("Proudy Boží milosti; zahrnutí Boží láskou ...").
Jak jen možno, kažme nejen sluchu, ale 'i zraku - řečí znamení. Tabule pod kazatelnou s nápisem, nákresem, různé symboly, věci, světlo, socha, vše může posloužit k probuzení pozornosti.
Po dopsání kázání proveďme kontrolu: - Navazuje závěr na úvod?
- Jsou zodpovězeny položené otázky? - Je to jedno kázání - o jednom tématu?
- Je dost vypíchnuta závěrečná myšlenka?
- Je toto heslo na týden konkrétní; realizovatelné?
- Kontrola cizích slov, zbytečných přídavných jmen, superlativů. - Vedlejší věty převed' raději na krátké věty přímé řeči.
- Občas si chyť kázání na magnetofon, abys měl kontrolu jako posluchač.
Znáte možná také takové staré kněze, kteří toho už moc po světě nenaběhají, ale přesto ještě lidem slouží -jako jakási sběrna oprav a starostí: "Otče, pomodlete se! Pamatujte při mši!" - A stařeček vždy přislíbí.
Ptal se ho kdosi: "Jak to stačíte, jak to děláte, abyste na nikoho nezapomněl?" - A kněz řekl: "Každé to trápení udělá v mém srdci jizvu, ránu. A já pak při modlitbě jen otevřu své srdce a říkám: Pane, pohled', co je tu vše bolavého."
Ve mši je místo, kdy každý z nás přestupuje před Boha jako prosebník i přímluvce: nejprve při modlitbě věřících - a potom po svatém přijímání. Zde se všichni účastníme kněžství Kristova, jeho prostřednictvím před Bohem. Ale napřed se vraťme ke Krédu.
Nepřišlo vám už někdy divné, že zatímco Otčenáš a všechny liturgické modlitby jsou v množném čísle: MY! - mešní Krédo se modlíme v čísle jednotném: (já) věřím v Boha!
Krédo totiž vzniklo mimo mši -jako křestní vyznání víry - a do římské mše po celé první tisíciletí nepatřilo. Jak se tedy Krédo do mše dostalo? Za dob, kdy se vzmáhaly bludné názory, chtěli křesťané společně vyznat své pravověří, a tak se veřejně modlili křestní vyznání.
Dodnes tedy odpovídáme na slyšené slovo Boží každý osobně. Povstáváš a vyznáváš: Já věřím! A toto své Krédo říkejme a zpívejme tak, aby každý vedle nás cítil: ten to neodříkává bez myšlení, ten stoji za tím; co říká. Je to opravdu jeho osobní vyznání.
Protože víra není jen z člověkova rozhodnutí - je to i Boží dar - proto na Krédo navazuje přímluvná modlitba věřících.
' Při ní se každý z nás podobá apoštolu Janovi, když při poslední večeři složil hlavu na hrud' Pána Ježíše. Podobáme se ženě, která se prodírala zástupem k Pánu a říkala si: "Kdybych se mohla aspoň jen dotknout lemu jeho šatu jistě by mne uzdravil." - Podobáme se ženě hříšnici, která s kající láskou líbá nohy Pána Ježíše.
Připojujeme se proto radostně a hrdé svým voláním k prosbám této modlitby. Máme také právo předkládat zde Bohu své osobní přímluvy za ty, jejichž osud nám leží na srdci. Neprosíme Boha, aby udělal to, co můžeme udělat sami. Nechcem diktovat nebo radit Bohu, co má dělat. Projevujeme tu víru, že tam, kam my nedosáhneme, je prostor Boží prozřetelné a pomáhající lásky.
Lidstvo se právě rozčarovaně probouzí z bezmezné důvěry ve vědu a techniku. Poznává, že právě věda a technika nám hrozí zničit celý svět, nebude-li řízena svědomím, srdcem, vírou v Boha. A toto probuzení z pýchy do nouze a ohrožení nás znovu učí pokorné prosebné modlitbě: Bože, prosíme tě, vyslyš nás!
Při této příležitosti je třeba se zmínit i o tradičním zvyku "dávat na mši svatou". Není to špatné spojovat to nejsvětější, co máme, s penězi a "dávat na mši"? Copak nemá kněz svůj plat?
Jak k tomu došlo? Za starých časů přinášeli lidé do kostela naturálie. Z toho vyčlenili chléb a víno pro bohoslužbu té neděle, zbytek sloužil k výživě kněze a chudých ve farní rodině. Kněz žil doslova -jak říká apoštol - z oltáře.
Později naturálie zaměnili za peníze. Z toho vznikla kostelní sbírka a mešní stipendium. Věřící "svou" mši doprovázejí nejen svými modlitbami, ale i darem na dobrý účel. Každý kněz dobře ví, k čemu tyto dary použije. Je tu kostel - stále potřebný oprav, jsou tu i dnes chudí ve farnosti, kteří by se styděli veřejně žádat o podporu, ale přijde jim vhod nenápadný dar.
Kdo tohle správně chápe, nikdy se nebude ptát, když přijde dát na mši svatou: "Co stojí jedná mše?" -jako když se v obchodě ptá, co stojí kilo masa. Také mu nenapadne, když si dal na mši svatou, že pak zůstane doma a nejde na ni, i když by jít mohl.
Vždyť tu "svou" mši každá rodina spoluslaví, spolu se modlí, přináší obětní dary a spolu se účastní svaté hostiny.
Přímluvná modlitba věřících ve mši - a do ní patří vlastně i naše "dávání na mši" za naše blízké - to je také kus výkonu našeho laického kněžství. Člověk je ubožák, dokud myslí stále jen na sebe, dokud usiluje jen o své vlastní štěstí. Buďme tedy horlivými přímluvci u Boha.Poznámka
Všude tam, kde je málo příležitostí ke katechezi dospělých, si můžeme libovat, že křestní formule Kréda našla své místo v mešní liturgii - jinak by byla věřícím prakticky neznámá. A můžeme si libovat i dovolení k střídání apoštolského Kréda (římského) s nicejsko-cařihradským ( jeruzalémským), jinak by je dospělí brzo zapomněli a malí se nenaučili. Střídejme je tedy!
Přímluvy se také nazývají "modlitba věřících"-oratio fidelium. Rozlišují se tak od modliteb, které přináleží knězi. Proto výzva k modlitbě má být adresována lidem, ne Bohu.
Většina našich věřících nedovede bez rozpaků a bez zábran o věcech víry mluvit, natož volně formulovat své modlitby. Zpravidla musíš modlitby věřících připravit sám.
Ale občas je dobré říct na začátku bohoslužby: "Dnes nebudeme používat přímluvy předem připravené. Každý v tichosti srdce přednesem Bohu své vlastní prosby. A kdo má na srdci něco, co se týká všech, nebo v čem potřebuje pomoc ostatních - ať to řekne nahlas." -Takto nebude ticho trapným čekáním kdo začne, ale modlitbou ve společenství. Má to však svá úskalí, o nichž věděl už svatý Cyprián:
"Musíme dbát vážnosti a kázně, abychom své modlitby nevykřikovali zmatenými hlasy a nepředkládali Bohu své prosby v hlomozivém žvanění. Bůh neposlouchá náš hlas, nýbrž naše srdce, a není třeba, abychom toho, který prohledá lidské myšlenky, upozorňovali na sebe křikem."
Povětšinou zůstane tedy příprava přímluv asi ještě dlouho na knězi samém. Témata první části přímluv jsou v naší praxi pevně stanovena. Ale na konci nám zbývá prostor pro volnou tvorbu.
Co je při tom třeba mít na paměti?
Především to, co říká o modlitbě všeobecně Romano Guardini:
"Modlitba musí být především pravdivá; tou však přestává být, opouští-li prostý tón řeči a stává-li se přepjatou. Nepravdivá je nasládlá modlitba, která předpokládá city, jaké duševně zralý člověk nemůže mít. Nepravdivé jsou také modlitby, v nichž se člověk neupřímným způsobem pokořuje před Bohem, činí se špatným, kochá se vlastní hříšností ..."
- Jednotlivé prosby formuluj přehledně. Nedělej z toho slohové cvičení. Řekni jasně, oč se tu jedná. I zde platí: "Nebuďte upovídaní jako pohané."
- Žádné udýchané detailní vysvětlování Bohu, co má a co nemá dělat.
- Neprosme o věci, které si.člověk může a má udělat sám. (Pečuj o nemocné, uhas nepřátelství, zaved' sociální spravedlnost.)
- Pozor na přemíru slov "nám, náš, naše"! Především za druhé se máme modlit.
- Jedna prosba by měla mít vztah k cíli kázání - je to vzácná příležitost k upevnění tématu v paměti, - podobně jako na konci mše při propuštění věřících.
- Jedna prosba připomene mešní intenci nebo toho; kdo v týdnu zemřel. Nepraktikující člověk dal na mši za svou maminku a přišel na ni. Potom se šel zeptat do sakristie, jestli nejde o omyl: při celé mši nepadla o mamince ani zmínka - nikdo se za ni nepomodlil.
Příprava darů
- Občas kněz vyzve na konci přímluv: a teď předložme v tichosti, každý ve svém srdci, Bohu své osobní potřeby.
Jak vidmo, nemají-li být přímluvy neúměrně dlouhé - a to nesmí být a mají-li odpovídat všem požadavkům, vyžádá si jejich příprava svědomitou péči.
Všichni víme, že po kázání následuje zpravidla vyznán víry a přímluvy. Tím končí bohoslužba slova a začíná druhá část památky našeho osvobození. Kněz přechází k oltáři a vy za zpěvu přinášíte obětní dary. Začíná eucharistická slavnost, oběť Kristova.
Když se shromažďujeme k nedělní bohoslužbě, to se připravuje mešní dar: my jsme ten vlastní obětní dar!
Při obětním průvodu a přípravě darů nás symbolicky zastoupí chléb a víno, ale my jsme ten materiál, který chce Otec proměnit. My se máme stát tělem Kristovým v dnešním světě. Své osobní radosti budeme vkládat ke sladkému chlebu na patenu, své trampoty budem přilévat do trpkého vlna. Své prosby a potřeby budeme odevzdávat se svým penízem na dobré účely do sběracího košíku.
Dobrá bohoslužba nezáleží jen na tom, jestli se nám líbil zpěv při mši, kázání, roucha, květiny. Bohoslužba je dobrá tenkrát,jestli vše spoluprožíváme srdcem, jestli se chceme dát proměnit, jestli se k této sebeoběti nabídneme. To pak nedělní mše osvětí naše smysly tak, že dá nový smysl naší všední práci a posílí nás k jejímu zvládnutí.
Příprava darů se jmenuje ten druhý začátek. Za starých časů v tuto chvíli všichni povstávali a nesli k oltáři své dary osobně. My jsme si svůj chléb hostii - vložili na patenu hned při příchodu do kostela a svůj peněžitý dar vložíme při sbírce do košíčku. Většina z nás zůstává v lavici. Obětní dary přináší k oltáři zpravidla ta rodina, na jejíž úmysl se toho dne mše obětuje. Při různých příležitostech mohou jít v obětním průvodu i jiné skupinky, např. pozůstalé příbuzenstvo při zádušní mši, školáci na začátku a na konci roku, mužská mládež farnosti na sv. Štěpána, dívčí na Nový rok, ženy na hromniční mši, muži při josefské bohoslužbě, kostelní hospodáři a ~lenové farní rady o Božích hodech, branci po odvodu. Také prvokomunikanti a biřmovanci se ob~as takto představí farní rodině. Přinášejí svíčky, květiny nebo jiné dary a plody našich polí, zahrad a lesů. Zde je dost místa pro lidovou tvořivost, jak bývá vidět při apoštolských cestách našeho svatého Otce po různých zemích světa.
Pán Ježíš to považoval za samozřejmé, že každý, kdo přišel do chrámu, nesl svůj dar k oltáři osobně. Svědčí o tom jeho slova: "Přinášíš-li svůj dar k oltáři ... smiř se napřed se svým bratrem."
Nejen stav našeho srdce, ale i samo kráčení nemá být ledajaké. Romano Guardini o tom napsal:
"Umíš vůbec kráčet? Kráčet není chvátat, není běžet, je to klidný pohyb. Není to bázlivé cupitání, jde se neohroženě vpřed, pružným krokem, vzpřímený, ne shrbený, pevně máš jít k oltáři."
Řádná chůze, to je něco krásného. Podle toho, zda kráčí muž či žena, nabývá tato chůze mužného nebo půvabného rázu. Nese v sobě zevní břemeno nebo vnitřní svět jasného klidu.
Takové kráčení s obětními dary, to je krásný bohoslužebný úkon. Je to výraz ušlechtilého lidského bytí. Vzpřímená postava zůstává výsadou člověka. Zpříma kráčet, to zobrazuje Boží člověčenství.
Občas slyšíme kněžské modlitby při předkládání darů. Jsou to upravené stolní modlitby Izraele z dob Pána Ježíše. Mysleme na to, že i Svatá rodina, i Pán Ježíš se doma v Nazaretě podobně před jídlem modlívali. "Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé milosti máme tento chléb a tento pokrm. Je to plod naší země, je to plod lidské práce - ať se nám stane chlebem věčného života." - Celá vlna vděčnosti zaplaví každého, kdo se ji modlí srdcem.
Když je teď kněz obrácen tváří k lidem, můžeme sledovat i to, jak kněz vlévá do vína radosti i kapku vody. Je to naše člověčenství, které se tu setkává s Ježíšovým božstvím.
O svátečních příležitostech sledujeme slavnostní okuřování obětních darů vonným dýmem kadidla. Pak sledujeme poslední kající gesto kněze - mytí rukou, srdce i rtů - než je propůjčí Kristu, aby nyní v jeho jménu promlouval.
Nato se kněz vytrhuje z usebrání a obrací se překvapivě na přítomné s prosbou Ježíše v Getsemanské zahradě: "Bratří, modlete se! Bratří, modlete se, aby se moje i vaše oběť 1íbila Bohu!" Proč to?
Jako izraelský kněz vcházel do svatyně v čas oběti sám - lidé se modlili venku, tak teď má kněz vystoupit po schodišti dialogu před prefací do svatyně večeřadla, doprostřed eucharistického tajemství, do getsemanské oběti Kristovy. Chápete, jakou hloubku má toto volání, abychom byli v modlitbě s Pánem a s ním, knězem?
Přípravu darů uzavírá knězova modlitba nad dary. Vyjadřuje radost nad podivuhodnou výměnou, které se tu účastníme: dary Stvořitele se tu stávají naším darem Stvořiteli, aby se proměněné staly znovu dary Božími člověku. Bůh - člověk - Bůh - člověk. - Opravdu, "admirabile commercium" podivuhodná výměna se tu odehrává, z níž nakonec obdarovaní odcházíme my.
Kéž by nám ta dnešní úvaha pomohla, abychom se na přípravě darů podíleli srdcem, myslí i tělem, celým svým člověčenstvím.Poznámka
Před bohoslužbou má být obětní stůl zcela prázdný. Velký svícen stojí vedle obětního stolu - jedna velká svíce je lepším symbolem než tři malé. Květiny raději před obětním stolem nebo vedle něho.
Jako se doma prostírá na stůl k svátečnímu obědu, tak nyní zacvičení ministranti uctivě a hbitě rozkládají korporál, přinášejí kalich a misál, který otevřou u obětních modliteb. Misál raději bez pultu, hned před kněze, pokud to zrak dovolí.
Znovu si zdůrazněme, že oltář nesmí být skladištěm rekvizit. Ty podrží a podá ministrant. Na obětním stole mají zřetelně dominovat mešní dary chleba, vína a patena. Je-li tam více věcí, výmluvnost symbolu se tím potlačuje.
Je dobře, že z obětního stolu už zmizel i oltářní kříž. Ten má místo vedle obětního stolu (procesionální) nebo velký kříž visí na stěně.
Obětní průvod je v živých farnostech výborným projevem aktivity lidu. Už snad nikde nepřinášejí obětní dary ministrantíci ze zastrčeného kouta kdesi za oltářem. Přinášejí je zástupci lidu z hloubi chrámové lodi.
Při příchodu do kostela si lidé vkládali své hostie sami na patenu. Ted'je přinášejí - zpravidla ti, na jejichž úmysl se dnes slouží. Zdůrazníme, že může jít ke svatému přijímání i ten, kdo si nedal hostii. - Když při svatém přijímání partikule nestačí, je přece zásoba ve svatostánku.
Podle rázu slavení přicházejí se symbolickými dary i jiní, jak je to vidět při mších svatého Otce na jeho apoštolských cestách. O hodech Božích, posvíceních, o poutích u nás nesou dary kostelní hospodáři, celá farní rada. Na sv. Štěpána může jít na ofěru mužská svobodná mládež, na Nový·rok všechny dívky. Na hromniční slavnost či o svátku matek ženy, na josefskou mši muži. Také prvokomunikanti a biřmovanci se takto představují farnímu společenství. Na Svatou rodinu jdou manželské páry v tom roce oddané.
Co nesou? Květinu, svíčku, děvčata na Nový rok ratolest Barborky, jmelí. Na vánoce misky s jablky, hruškami, vánočku. Na dožínky (posvícení) všechny plody polí, lesa a zahrad. Na masopustní neděli koblihy, na velikonoce mazanec, na Pondělí velikonoční nesou chlapci opentlené šlahačky a děvčata vajíčka. Lidová tvořivost tu má své místo a farní rodina se ji při trpělivém uvádění brzy radostně ujme.
Doprovodné oblační modlitby-když se nezpívá-říkejme nahlas jen občas - aby je lidé měli v paměti. Jinak využívejme příležitosti ke chvilce tiché modlitby lidu - a říkejme je potichu. Lidé se brzo naučí vkládat zde na patenu záležitosti svého srdce.
Mytí rukou je výmluvné kázání sobě i věřícím, poslední kající úkon před vstupem do velesvatyně Eucharistie. Je škoda, když se koná minimalizovaně
ťunťáním konečků prstů několika kapičkami vody z maličké mešní konvičky. Někde je pěkná konvice a mísa schovaná pro návštěvu biskupa - vytáhněme ji nebo pořiďme.
I větší ručník na výrazné myti je vhodný. Lidé budou vidět a rozumět, že teď je kněz Petrem: "Pane, nejen ruce, ale i hlavu a srdce mi omyj!"
Jestli pak víte, kolikrát říkáme při mši svaté amen? Nevadí, že to nevíte. Důležitější je vědět, které amen je v celé mešní bohoslužbě nejdůležitější, na které klade církev největší důraz.
Na konci eucharistické modlitby pozvedá kněz ještě jednou svaté způsoby a prohlašuje, že skrze Krista a s ním a v něm je všechna Otcova čest a sláva. A všechen lid volá to nejdůležitější A M E N. Kněz skončil velkou děkovnou modlitbu, vyznal Otce i Syna v jednotě Ducha - a my to vyznání pečetíme svým projevem souhlasu, svým podpisem. Kněz přednesl velké vyznání víry a chvály Bohu - a my tu chartu víry svým AMEN spolupodpisujeme. Stojíme za tím, co tu kněz říkal.
A~tedy naše AMEN! hřmí kostelem jak za časů svatého Jeronýma. Povídal tuhle kdosi: "Sleduji výklady o mši se zájmem, protože mne stále znovu udivuje, kolik jsem dosud nevěděl o tom, čeho se od dětství pravidelně účastním. Ale občas z toho mám v hlavě i trochu otazníků. V náboženství jsme se učili, že mše svatá je obě~. ,Obě~ mše svaté' - tak se to i v kostele ohlašovalo. Ale vy jste mluvil o mši jako o památce našeho osvobození, děkovné slavnosti, jako o hostině. Co je mše svatá skutečně? Je tu nějaký hlavní akcent, podstata, ke které se ostatní přidružuje?"
Taková otázka do našeho výkladu mše svaté dobře zapadá, přestože předmětem našich úvah není teologická stránka mše, ale formy naší aktivní účasti při ní, naše role. Ale dobře se účastnit mohu jenom tam, kde je mi jasné, oč jde.
Oč tedy jde?
Mše svatá je jako vybroušený diamant. Podle toho, z které strany se na ni díváš, zazáří ti vždy novou překvapující jiskrou. Božský a lidský život Pána Ježíše Krista září v tomto tajemství víry také různě podle toho, z které strany k němu přistupuješ. Jeden se mu přiblíží v myšlence na obě~, jiný myslí na naše vykoupení, tj. osvobození, jiný slyší hlas Pána zvlášť dobře v Božím slovu, jiný prožívá společenství nejvíc při hostině u stolu Páně.
Na cestě k jádru mše jedno hledisko doplňuje a rozvíjí druhé; ale úplně vyjádřit a vyčerpat tajemství eucharistie nelze.
Spolehlivá cesta, jak se vžít hlouběji do tajemství mše svaté, je meditace. A velká eucharistická modlitba, která se prostírá od přípravy darů po svaté přijímání, je k tomu výbornou příležitostí.
Ptáme-li se při každé části mše svaté, jak se na ní činně - aktivně podílet, pak zde je na místě říct: medituj!
Co to znamená? Nasloucháš toku slov eucharistické modlitby a zachytíš svou mysl u té plošky diamantu, která ti dnes zasvítí, která ti zazní zvlášť živě a blízce.
Na začátku nás kněz probouzí, burcuje k pozornému sledování voláním: Pán s vámi! Vzhůru srdce!"-A odpověď nezní: "Tak dobrá, myje pozvedneme" - ale "Už je máme u Pána." Tak vystupujeme s knězem do samého nitra eucharistické slavnosti, do večeřadla, na Golgotu. Setkáváme se tu s Ježíšem, který nás povede k Otci. Všimli jste si toho, že v modlitbách kánonu - to je také jeden starobylý název eucharistické modlitby-se sice jedná o Pánu Ježíši, ale mluví se k Otci? Závěrečná slova a gesta velekněžské modlitby tuto cestu se Synem k Otci zdůrazňují: kněz pozvedá Tělo Pána Ježíše vzhůru k Otci a volá: "Skrze Krista a s ním a v něm je tvoje čest a sláva, Bože, Otče všemohoucí - v jednotě Ducha po všechny věky věků."
Mešní kánon je veliká děkovná modlitba. Říká ji kněz, ale jménem všeho lidu. Je to díku činění nás všech, příprava k hostině, ke které jsou pozváni všichni. Svatý - to je vítězná píseň, píseň oslavující Otce a jeho Syna - a tak radostně a vítězně má také znít, když ji zpíváme. Ať to zní jako nadšený potlesk, kterým se dnes vítá vítaný host.
Prezentace, zpřítomnění Hosta se děje při proměňování. Slova proměňování ovšem nejsou nějaké kouzelnické formule s magickou silou, kterou kněz může kdykoliv přimět Ježíše, aby se "zpřítomnil".
Při úkonu proměňování se projevuje naše víra, že Boží láska proměňuje celý svět a každého, kdo v ni uvěří. I život každého z nás se stykem s touto obětující se láskou proměňuje: i my se proměňujeme v lidi, kteří jako Ježíš se obětují pro jiné, žijí v lásce.
Jak je Pán přítomen v Eucharistii? Jistě ne tak, že by se v tom chlebu skrýval jako maličký Ježíšek. Jak tedy? Já to přesně nevím a nijak mi to nevadí. Je přítomný, řekl to a já mu věřím. Cítím tu sílu tvůrčího slova Stvořitele světa: Bůh řekl "Staň se" - a stalo se. To mi stačí. Že je to tajemné? Tomu se vůbec nedivím, vždyť se tu blížím tajemství Božího bytí. Vždyť se tu setkáváme s Kristem, který mne chce spojit se svým vykoupením, který mně chce dát podíl na svém vítězství nad smrtí! Je to svátostné setkání s mým Vykupitelem. Proto prvním slovem po proměňování je knězovo zvolání: "Tajemství víry!" a odpověď, která je Jakýmsi zkráceným Krédem - vyznáním víry: "Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme ..."
Ale nepíchlo vás už to zvláštní, že: "smrt zvěstujeme"? Smrt svých milých přece nezvěstujeme - zvěstuje se vždy dobrá zpráva! Vidíte, je dobře takto citlivě naslouchat každému slovu a rozjímat je, jen tak se nám otvírají poklady naší liturgie. Zde se opravdu zvěstuje smrt jako dobrá zpráva: smrt z lásky, - smrt, která smrt přemohla.
Kdykoliv se účastníme eucharistické slavnosti - mše svaté - vstupujeme do prostoru, kde se nám zvěstuje veliká láska. Proto koncil mohl prohlásit, že eucharistická slavnost je vrcholem všeho hlásání evangelia. (Dekret o kněžství)
Na proměňování se celá obec i jednotliví věřící podílejí dvojím způsobem: - V úctě a radosti si uvědomujeme, že Pán obětovaný a zmrtvýchvstalý je zde, mezi námi. Myslíme na něj a v duchu voláme s Tomášem: "Pán můj a Bůh můj!"
- Druhý způsob účasti na proměňování je ještě niternější: i my se tu proměňujeme. Stáváme se tajemným tělem Kristovým. Podílíme se na oběti Kristově, s Pánem se jdeme v,lásce obětovat za spásu světa. Myslíme na lidi, kteří nám byli v lásce darováni, a děkujeme za ně.
Proč při proměňování klekáme?
Na mnoha místech se v evangeliích říká, že lidé před Pánem Ježíšem padli na kolena. Ted'je pravá chvíle i pro nás. I kdyby nám v té chvíli scházela pravá slova k modlení, pak pokleknutí je výmluvná modlitba celým tělem.
Proč kněz po konsekraci Tělo Páně pozdvihuje?
Jistě bez rozpaků odpovíte: abychom se mu mohli poklonit! -A budete mít pravdu. Ale je tu ještě druhý, hlubší smysl tohoto gesta. Kněz tu předkládá obětní dary Bohu: Otče, hle, tvůj Syn se ti za nás obětuje - přijmi s ním také i nás!
. Celou eucharistickou modlitbu - od preface po Otčenáš - bychom mohli vlastně nazvat stolní modlitbou, modlitbou před jídlem, před svatým přijímáním.
Přijímání začíná Otčenášem, ale o tom až zase někdy příště. Dnes zůstaňme soustředěni na tajemství víry, na sledování toho, co je ve mši svaté potřebné.Poznámka
Recitace kánonu, to je vrcholný úkon kněžské celebrace. Je to modlitba. Celebrant tedy mluví především k Bohu a ne k účastníkům. Také na ně při kánonu nepohlíží - krom aklamací před prefací.
A přece tu jsou přítomní lidé nejen jako posluchači, ale jako ti, kteří mají "jít s sebou". Je to pro ně také náročnější, než poslouchat čtení obyčejného textu, třeba pastýřského listu. Mají nejen naslouchat, ale s textem se i ztotožňovat a vstupovat do něj aklamacemi, svým amen. Snadné je to v malém kroužku. Čím více účastníků, tím je to niterní sledování obtížnější. Ještě že při konsekračních slovech se kněz nesklání, to by byla další komunikační potíž.
Kněz mluví k Bohu, ale ve jménu věřících, musí je tedy stále brát na vědomí. Mezi jednotlivými slokami dělat pauzy. Mluvit přiměřeně hlasitě nekřičet ani nešeptat. Mluvit nevtíravě, ale zřetelně a srozumitelně. Mluvit zbožně, ale zdrženlivě. Bez sebemenšího náznaku deklamace nebo patosu.
Přednášet nutno soustředěně. Jen tak vznikne ovzduší soustředění i v kostele. Konsekrační slova se kdysi nazývala "periculosa oratio" a byla příčinou všelijakých skrupulí. Jak je dobře, že je dnes přednášíme stejným hlasem a ve stejném rytmu jako celý kánon.
U starších kněží bývá někdy rozpačité gesto pozdvihování - elevace. Za stara, zády k lidem, se zdál být smysl jasný, ale teď, když jsme obráceni k lidem? Připomeňme si, že Tělo Kristovo pozvedáme především k Otci, žije to gesto oblační. Teprve druhým adresátem je přítomný lid, ve smyslu Jan 19,37; Zach 12,10: "Budou patřit na toho, kterého probodli." S těmito dvěma myšlenkami může kněz konat elevaci niterněji.
Při druhé elevaci na závěr doxologie mají být obětní dary pozdvižené i přes "Amen" lidu. Teprve po něm se klidně pokládají. Tak se Amen i viditelně stane součástí doxologie.
Jako chlapec jsem si často pokoušel představit - a vy možná také - jak mohl Pán Ježíš přijít k apoštolům zavřenými dveřmi. Ted' vím, že ty úvahy nebyly tak dětinské - vždy~ i apoštolé měli své pochybnosti, zda je zmrtvýchvstalý Pán mezi nimi skutečně. Pán je musel přesvědčovat tím, že s nimi jedl, že je vyzýval, aby si na něho sáhli. Mysleme na to pokaždé, když jdeme ke svatému přijímání.
Říkáme: já přijímám Tělo Páně - a vlastně to tak není pravda. Správněji bychom měli říkat: Pán přijímá mne k sobě. Je to dílo Páně, že nás činí údy svého Těla. Dáváme se mu tím do rukou, aby on v nás převzal iniciativu, aby nás vedl.
Ted' vás chci pozvat k zamyšlení nad svatým přijímáním. Poslechněte si, jak jsem si tu úvahu nadepsal: "Eucharistická hostina je radostná slavnost hříšníků, kterým bylo odpuštěno." Zní to krásně, viďte, ale nejen to - ono je to tak i doslova pravdivé, když se necháme mešní liturgií správně vést.
Bezprostřední příprava na svaté přijímání začíná Otčenášem. Učme se jej říkat zvolna, s pauzičkami mezi jednotlivými prosbami, abychom je stačili myslí sledovat. Vždyť v Otčenáši je souhrn celého evangelia.
Ještě lepší než zbožně říkat, je radostně Otčenáš zpívat. Proč to? Není zbožnější důstojné přednášení? Vysvětlím příkladem: onemocněla učitelka. Děti se vyřítily ze školy domů a jásavě vyzpěvovaly: "My dnes máme prázdniny, my dnes máme prázdniny!" - Proč to zpívaly? Měly tak velkou radost, že zpívaly. I my máme důvod k radostnému zpěvu: máme v nebi Otce, odpouští nám hříchy; chrání nás od zlého!
Po kněžské prosbě za život v pokoji a bez zmatků říkáme všichni dovětek Otčenáše: "Neboť tvé je království ..." Radostně si tu připomínáme, že veškerá moc na této zemi patří Bohu.
Otčenáš, to je společná příprava na svaté přijímání. Ta se uzavírá vzájemným pozdravením pokoje - podáváme si na usmířenou ruku. A připomínáme si při tom, že by to byla lež, kdyby to tak neplatilo i venku, mimo kostel. Vždyť dobře víme, že to, co v neděli v kostele říkáme, máme po celý týden venku žít, jinak by to byla falešná bohoslužba v kostele a prolhaný život venku. Proto je nutno v kostele stále myslet na to, co děláme.
Není však nutno podávat ruce na všechny strany, natahovat se i dopředu a dozadu. Stačí podat ruku s přátelským pohledem sousedům. V mysli to platí na všechny.
Po společné přípravě na setkání s Ježíšem následuje příprava osobní. I modlitba knězova přechází od společného MY k osobnímu JÁ. Ted' máme v sobě probudit všechnu víru, naději a lásku.
Církev nám tu vkládá do úst modlitby kratičké, ale jak krásné!
Beránku Boží! - Kolik něhy, pokory, důvěrné lásky je v těch několika prostých slovech. Jsou stejně výmluvná a srozumitelná pro děti i dospělé, pro prosté i učence. A jak krásné a jímavé jsou nápěvy této modlitby!
Ještě jednu překrásnou modlitbu nám mešní liturgie nabízí: Pane, nezasloužím si to! -Nejsem svatý, nejsem dokonalý, ale tvá hostina je slavnost hříšníků, kterým bylo odpuštěno. Zveš mne jako Zachea: "Pojď, chci být dnes tvým hostem." Mohu tedy jít - a mám proč si radostně jako děti vyzpěvovat cestou k oltáři. Kdo miluje, ten si zpívá. A svaté přijímání, to je svátost lásky.
A je to také svátost víry, svátost věřících. Není to nic pro nevěřící, nic pro učně katechumeny. Proto ta poslední zkouška víry: kněz ukazuje každému Tělo Páně a říká: To je Tělo Kristovo! - A každý odpoví: Amen, já tomu věřím!
Přišla za knězem čiperná děvucha a říká: "Otče, já vám poradím výborný zlepšovák. Stokrát říkáte ,Tělo Kristovo' každému, když podáváte sv. přijímání. Ušetříte si čas, když před přijímáním, hned po,Pane, nezasloužím si ...' přidáte:
,Tělo Kristovo!' A my všichni najednou odpovíme Amen, a pak už můžete bez zdržování jen podávat."
Ale kněz se smál: "Tenhle zlepšováček neberu. Ten malý rozhovor kněze s každým komunikantem osobně, ten musí být - protože Pán Ježíš také ke každému přichází osobně. Bere každého tak vážně, jako by byl jediný na světě. A každý má také osobně vyznat svou víru: Amen, já věřím, že Pán ke mně přichází. Ne ten Ježíš, který žil před dvěma tisíci lety. Přichází Ježíš, který žije teď, teď se se mnou setkává, teď ke mně mluví. V eucharistii Pán Ježíš žije, v evangeliu mluví."
Mám mluvit i o tom, co následuje po přijetí Těla Páně, po svatém přijímání? Mám mluvit o vašem osobním díkůčinění?
Před časem vysílala anglická televize korunovaci královny. Všechno se kameramani snažili přesně zachytit, i korunovační mši v katedrále. Ale když došlo k přijímání, objevil se na obrazovce obraz Leonardovy Večeře Páně a trval tam do skončení svatého přijímání. Jsou intimní sféry člověka, které nepatří na veřejnost. Ani u nás snad nenapadne fotografa, aby fotil snoubence nebo prvokomunikanty v okamžiku, kdy přijímají Tělo Páně.
Svaté přijímání a chvíle po něm je čas intimního setkání s Hostem naší duše. A to prožívá každý po svém.
Pamatuj: U stolu Páně nepři,jímáme něco, věc, pokrm. My přijímáme Někoho-živého Pána. A tento Pán chce v nás převzít iniciativu, chce nás vést hlasem svého Slova. Chceme to? Chceme ho následovat? Dáme se vést? Věřím, Pane, pomoz mé nedůvěře! Chci, Pane, dej mi k tomu sílu.Poznámka
Je to až trapné, jak se v některých kostelích bezduše a chvatně při mši brebentí Otčenáš. Kde se to lidé tak naučili? Možná při růženci. Je třeba jemně a vytrvale vysvětlovat, že je různý způsob modlitby. Slova růžence jsou rytmickým pozadím meditace. Ale Otčenáš je předkládání jednotlivých proseb Bohu - a zde záleží na každém slovu. Po knězově výzvě ať je pauza k nadechnutí. Po jednotlivých prosbách pauza k domýšlení.
Občas, při vhodné příležitosti, je možno zdůraznit společenství modlitby i postoje: vyzveme lidi, aby se vzali za ruce a vytvořili bratrský řetěz kolem oltáře. Jindy tak můžeme obměnit podání ruky při pozdravení pokoje, aby se nestalo zvykovým gestem.
"Neboť- tvé -je království" - učme říkat slavnostně. Každé slovo a~ má svou váhu, odstup od druhé myšlenky - vždyť je to dík a chvála Bohu!
Lámání chleba, krásný a výmluvný symbol, který dal mešní liturgii první jméno, se vytrácí používáním malých hostií. Aspoň občas bychom měli najít příležitost k lámání velké hostie, např. pro snoubence při svatební mši. Stejně tak se kněz může někdy dělit o svou hostii s lektorem.
Beránku Boží a modlitba setníkova jsou hluboké a krásné modlitby k přípravě na svaté přijímání. Ale známe je už od dětství a jsou kratičké. Oboje vyvolává nebezpečí bezmyšlenkovitého odrecitování. Je třeba častěji mluvit o jejich hloubce a výmluvnosti.
Cestou ke sv. přijímání-mají lidé zpívat? Leckdo je toho mínění, že zde je na místě tiché soustředění. Ale mešní liturgie tu počítá se zpěvem. Ten vyjadřuje touhu i radost, je to vysoce expresivní modlitba. Bez zpěvu zní v kostele jen šoupání nohou, hrkání lavic a židlí. Ovšem vždy budou jednotlivci, kteří by se při zpěvu nesoustředili. ty nebudeme ke zpěvu nutit.
Při podávání svatého přijímání je dobře, že byla každému ponechána volnost, chce-li stát nebo klečet. Většinou bylo stání přijato všude s povděkem, ale i zde budou výjimky. Proč ne. Liturgické postoje nemají naštěstí povahu vojenského drilu na cvičišti. Totéž platí o svobodě zvolit si přijímání na ruku nebo do úst.
Zvykli jsme si i podávat Tělo Páně ex hac altaiis participatione. Ale když je nutno dobírat ze svatostánku, kdy přinést? Až dojdou partikule na pateně? To jen v nečekaném případě. Jinak už při lámání chleba - to je chvíle přípravy.
Pomocník při podávání sv. příjímání má přijímat spolu s knězem u oltáře, pod obojí, říkají liturgové. Zviditelní se tak, že je spolupracovníkem kněze a služebníkem oltáře.
Má kněz přijímat až naposledy? Ozývaly se takové hlasy a odvolávaly se na dnešní pravidla stolování. Ale ta platí jen u malé skupiny. Při farní bohoslužbě platí princip vůdce skupiny - davu - a ten dělá první to, co ostatní mají dělat po něm.
Naše mše svatá není nějaká vzpomínková slavnost, je to setkání s živým Pánem. Každou účastí na mši stavíš most mezi sebou a Bohem. Uzavíráš s Bohem smlouvu.
Kdo byl na mši, nebude už osamělý, nepůjde domů sám. Může počítat s tím, že Bůh je s ním. Ovšem, musí sám tu smlouvu respektovat a zachovávat. Účast na mši sjednocuje naši vůli s vůlí Boží. Otvírá nám oči - činí nás vidoucími. Otvírá naše ruce, činí nás milujícími.
Stojí za to vynaložit kus úsilí, abychom na mši nebyli pasivními statisty, ale živými účastníky. Dokážeme to?
Mudroval tuhle po výkladu mše svaté rozšafný mládenec: ,"Ve mši svaté je to jedna příprava za druhou. Nic tu není bez přípravy: je příprava na bohoslužbu - vstupní obřady. Je příprava na čtení, na evangelium. Je příprava obětních darů, příprava na Eucharistickou modlitbu, pak příprava na svaté přijímání. - Není těch příprav trochu moc?" - Kněz mu řekl: "Bez práce nejsou koláče, bez přípravy není slavnost. A tos ještě zapomněl tu hlavní ,přípravu': vždyť celá mše je vlastně také přípravou. Přípravou na všední život venku, přípravou na tvůj život vůbec. Nevšiml sis, že konec mše je vlastně začátkem: Jděte teď ve jménu Páně - to znamená: jděte a dělejte, co jste zde slyšeli, zažili."
Proto je konec mše takový kratičký: chvilka společného ticha, modlitba a požehnání na cestu - a už jděte! Jděte s Boží silou, neste Boží svobodu dál. To společné ticho po svatém přijímání je překvapující a bylo zpočátku nezvyklé. Ba i trapné může někomu připadat -jsme hlučící generace. Musíme se přinutit, abychom zklidnili tělo, ruce k nehybnosti, ústa k mlčení, ubíhající myšlenky k zpomalení. Kdo se to naučí, tomu je tato chvíle společného ticha zvlášť milou. Prožívá tu zvlášť živě vzájemnou pospolitost a Ježíšovu blízkost.
Když se pak už naučíme tomuto soustředěnému mlčení, pak je můžeme občas oživit i děkovnou písničkou nebo slovem.
Lektor nebo kněz říká zcela zvolna, s přestávkami, myšlenky k meditaci, např. takto:
Na tvé pozvání, Pane Ježíši, jsme pojedli pokrm, o kterém jsi řekl: Toto je mé tělo.
Dej, abychom porozuměli tvému daru.
A jako denně jsme pro udržení tělesného života, tak nám dávej i tento svatý pokrm, abychom duchovně nevyhladověli
z nespravedlnosti a nelásky, které nás obklopují. Tvůj chléb lásky chceme podávat dál:
v dobrém slově svému sousedovi,
v pomoci těm, s kterými pracujeme, v úsměvu, kterým potěšíme.
Pane, učiň nás chlebem pro tento svět,
aby lidé skrze nás poznávali tebe, Boha lásky, a naučili se tě milovat.
~ Děkujeme ti. Chceme zůstat tvoji, jako ty jsi náš.
(Václav Renč podle H. Oosterhuise)
Společné díkůčinění v meditaci uzavírá kněz kratičkou modlitbou, několika jemně broušenými větami.
Pak vyslechneme oznámení týkající se života farního společenství, kněz nám dá požehnání a rozesílá nás jako Ježíš apoštoly: Pán je teď s vámi! Jděte tedy ve jménu Páně a rozdávejte chléb jeho lásky dál. Naplňte láskou Kristovou ten kousek světa, kde žijete a pracujete. - Žijte v jeho svobodě a osvobozujte druhé.
"Zní to krásně~tady v kostele" - říkal mladý křesťan - "to o tom osvobození, vykoupení, copak o to. Ale nějak si s tím nevím rady. Já to všechno nikde kolem sebe mimo kostel nevidím. Co se od časů Ježíšových zlepšilo? Já mám dojem, že dnes je na světě víc podlosti a zločinů, než bylo tenkrát. Že dnešní lidé jsou rafinovanější a bezcitnější, než byli tenkrát. Kde je tedy to vykoupení a osvobození, o kterém se v kostele mluví? Není to jen zbožný sebeklam?"
Je dobře, když takové pochybnosti vyslovíme nahlas. Jen tak je možné na ně hledat a najít odpověď.
Ježíš nás opravdu vykoupil z hříchu. Ale to neznamená, že zlo ze světa zmizelo. Každý člověk má dál možnost volit zlo, ničit, trápit, uplatňovat násilí místo lásky. Bůh se člověku nevnucuje - to přece nejde ani u lidí, lásku si vynutit. Bůh posílá k člověku Syna, aby mu nabídl přátelství, aby se člověk od něho naučil žít ve svobodě před vášněmi a zlými sklony. A nejen jedné generaci tehdejších lidé chtěl být Ježíš přítelem a učitelem. Říká i nám: naslouchejte mému evangeliu - a budete slyšet mne. Konejte tuto hostinu na mou památku a já budu i s vámi a ve vás. Pomohu vám, aby dobro bylo ve vás silnější než zlo - a tak vás osvobodím. Na mně poznáte, že lásku nelze usmrtit, že je to nezničitelný základ světa.
Proto to není sebeklam, ale zdroj veliké síly, když se tu scházíme, abychom naslouchali evangeliu a posilovali se pokrmem lásky. A kdo jste se naučili opravdu slovo Boží slyšet, kdo umíte Hosta Ježíše do srdce přijmout, potvrdíte to ze svého osobního zážitku. Ve mši svaté nám Ježíš dává svůj život a sílu na cestu k osvobození od zla. Čím víc jsme zajedno se svým Vykupitelem, tím víc se stáváme schopnými jít a vysvobozovat druhé.
Pojďme se tedy celým srdcem zúčastnit společenství se zmrtvýchvstalým Pánem. Dejme se od něho poslat do světa -jako apoštolé jeho lásky.Poznámka pro kněze
Mešní liturgie není pokojná podvečerní beseda, kde se odpočívá po denním shonu. Je to vlastně zastavení před exodem, svátostné sbratření, posilnění a vyzbrojení před tím, než se vydáme na pochod do zítřka.
Závěrečné obřady mají upevnit a zvýraznit vše, co v nás za celou bohoslužbu vzniklo. Zhmatatelnit pocit sbratření, společenství. Jakými prostředky?
- Společným tichým díkůčiněním. Aby se všichni ve stejném rytmu mohli pohřížit do meditace, musí kněz ohlásit délku ticha a pravidelně ji dodržovat - aby s tím všichni mohli počítat. Jinak z ticha zbude jen čekání, kdy se kněz zvedne k modlitbě. Dále je třeba občas naznačit motivaci - zač dnes zvlášť děkovat, prosit. A za třetí je třeba naučit opravdovému tichu (kopání nohama 'do lavice, hrkání židlí, šustění papíru, kašlání a smrkání, někdy dokonce i pobíhání ministrantů). Ale pozor: ne kárat lidi jako neposedné žáčky! Bez nervozity, rozmrzelosti; jen tím, že mluvíme o Hostu, na kterého s Marií s láskou pohlížíme.
- Modlitbou po při,jímání. Abychom ji mohli přednést se správným důrazem, pamatujme na to, co je jejím smyslem. Chléb se přetvořil v Kristovo tělo. My se máme jeho přijímáním od neděle k neděli stále víc přetvářet do Kristovy podoby.
- Ohláškami. Mají už být mostem k životu venku. Patří sem ty události ve farnosti, které se týkají všech.
Uvažovalo se i o jejich zrušení a nahrazení vývěskou u vchodu do kostela. Ale to ~y nebylo správné. Vývěsku si každý nepřečte a tiché čtení nenahradí ústní srdečné pozvání k bohoslužbám, pochvalu, poděkování, popřání. Nikdy nemáme kárat, nikdy naříkat. Co neuděláš, neuškrabeš - říká moudré přísloví. Co nevychováš pochvalou, ' to káráním nespravíš.
Ohlášky v předsíni na vývěsce mají také své poslání. Budou tam věci, které se netýkají všech, např. mešní intence. Bude tam i vše, co kněz ohlašoval, - aby si lidé mohli slyšené upřesnit, přečíst i během týdne.
- Propuštěním a požehnáním. Nezapomínejme na formy rozšířeného požehnání a na krásné žehnací modlitby v misálu. Zažil jsem kdesi, jak kněz po "Jděte ve jménu Páně" dodal: "... a roznášejte všude Boží pokoj!" - Bylo to jako maminčino pohlazení na cestu do světa. '
- Je zvykem ještě zpívat "na rozloučenou". Úvod do misálu s touto možností počítá (čl. 57). Je to vlastně rozšíření odpovědi lidu: Bohu díky! Měla by to být především píseň děkovná, aby vyjadřovala radost, chválu, ochotu jít a žít dle slyšeného. I píseň k světci týdne je tu na místě.
- Bývalo zvykem i společné "modlení" na konci mše, kde se měli všichni podřídit výběru různých soukromých modliteb podle vkusu různých předříkávačů. To už snad s novou liturgií přestalo. Každý má právo odcházet z kostela po vlastních nohou.
Náboženství, které se jen hlásá, ale nežije, to se stává pouhou ideologií. Také mše nás vyzývá, abychom ji prožívali ve svém životě. Ovocem bratrské hostiny v kostele má být lidské bratrství venku. Mše našeho života začíná, když slavnost v kostele končí. Svatý Lukáš píše, že to tak v prvotní církvi bylo:
"Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě. Svorně přicházeli do chrámu, po domech lámali chléb, jedli pokrm s veselím a prostým srdcem. Celá obec věřících měla jedno srdce a jednu duši a velká přízeň Boží spočívala na nich na všech."
Je to podoba i dnešní církve? Abychom i my měli jedno srdce a jednu duši, to musí i u nás -jako u těch prvních křesťanů - slavení v kostele pokračovat doma.
Prostřete také doma stůl slova Božího - náboženského rozhovoru"
vyzýval v kázání už svatý Jan Zlatoústý. Stejně tak i koncil i nedávný synod biskupů zdůrazňují, že "rodina je místo, kde se víra hlásá, prožívá a podle ní žije."
Jak to dělat?
- Víru hlásat. Nejpřirozenější je hovořit po návratu z kostela - třeba při jídle - o kázání. Co koho zaujalo, co je nejasné, co z toho pro nás plyne. Pak jsou tu otázky dětí, na které celá rodina hledá odpověď, vysvětlení, příklad.
- K prožívání víry doma nás vede církevní rok. Svátky se mají odrazit ve výzdobě bytu, v jídle a pečivu, v lidových zvycích a hrách. O všem tom hovoříme, vysvětlujeme si smysl, původ, symboliku.
- Žít podle víry. Všichni doma mají cítit, jak je to krásné, že jsme křesťanská rodina. Že se nehádáme, nepereme, že si pomáháme.
Rodiče si často stýskají, že nevědí, jak by měli své děti o víře poučovat. Pokoušejí se doma o jakési vyučování náboženství, ale brzy zjistí, že oni nejsou studovaní učitelé a děti že nechtějí být doma ukázněnými žáčky. Takové živé prožívání církevního roku v kostele a doma je cesta přirozená a schůdná.
Tradice domácích náboženských zvyků byla bohatá. Když ji křesťané v kostele a doma začali zanedbávat, rozkvétá mimo kostel v tom, čemu se říká folklór. Nadšené party amatérů obnovují původně kostelové oblečení-kroje, pěstují lidové hry, zvyky, písně. To vše vzniklo a žilo z ducha liturgie v kostele, z církevního roku. Učme děti prožívat ty zvyklosti v původním náboženském smyslu.
Advent ať je zase dobou koled a stavění jesliček, masopustní maškary zobrazením a zesměšněním nectností, s nimiž se chcem v postě potýkat.
Jak se nějaký den stane svátkem, slavností? Nejprve si musíme uvědomit, co je příčinou, základem svátku. Co historicky, co v současnosti. O tom je řeč při sváteční bohoslužbě v kostele. Všechny hlavní pravdy víry se takto v kostele slaví. Doma má být předehra, naladění k slavnosti, po bohoslužbách má slavnost doma doznívat. Rodina je církev v malém.
Proto i doma je na svátečním stole bílý ubrus, květiny, svíčka (nebo jiný symbol), koná se modlitba, radostné jídlo.
Sváteční společenství pokračuje v pěkném odpoledni ve zpěvu, hře, tanci. Kde si v rodině rádi zpívají, vyhánějí zlé mraky z rodinného klimatu.
Dnešní doba nám znovu darovala starozákonní sabat - volnou sobotu. Ta patří domácí práci, tělesné rekreaci a chystání na slavení neděle. Bez chystání, bez přípravy, bez těšení není žádný svátek. Kde si nikdo nevymýšlí, co hezkého v neděli dělat, tam zívá nuda - a začíná útěk z domu.
Náš život venku patří k bohoslužbě v kostele jako výdech ke vdechu. Z hloubi nedělní modlitby se rodí vhodné slovo, správný čin. Při mši dostáváme transfuzi Kristovy lásky, aby se naše oko zbystřilo, srdce otevřelo, narostla odvaha. Venku se teprve ukáže, jak dobře jsme se mše účastnili.
Náš dnešní svět je vyšinut z rovnováhy, ztratil svůj střed. Proč? Protože člověk prohlásil za střed světa sebe. Tento experiment člověka jako pána a přetvořitele světa totálně ztroskotal. Kněz při mši volá, že skrze něho a s ním a v něm - ne skrze člověka -je záchrana světa. Leckdo se tomu prohlášení ještě směje, ale my to víme, že od tohoto Středu se musí lidstvo nově orientovat a pořádat.
Jsme na konci úvah o naší roli při nedělní mši. O roli Božího lidu, který se v kostele spolu modlí a slaví a který venku mimo kostel ukazuje světu na pravé hodnoty života.
Pojďme tedy chutě žít mši svého života.Poznámka závěrem
P. Rupert píše: "Jestli se nedělní bohoslužba slavila správně, pozná se podle toho, zda účastníci:
- cítí se při ní osloveni;
- měli při ní pocit společenství s ostatními přítomnými; - byli přivedeni k meditaci a opravdové modlitbě;
- odcházejí povzbuzeni a potěšeni."
Nedá se čekat, že lidé začnou vše vzorně chápat a dělat hned, jak o tom poprvé uslyší. Vytvářet nové návyky je proces pozvolný.
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net