Liturgie
pro duchovní formaci laických apoštolů
Napsal: Ladislav Simajchl
Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.

1. Co je to liturgie
2. Od večeře Páně k eucharistické slavnosti
3. Svátosti - znamení naděje
4. Svátostiny
5. Neděle - den Páně
6. Naše role při nedělní bohoslužbě - bohoslužba slova
7. Naše role při nedělní bohoslužbě - bohoslužba oběti
8. Bohoslužba slova bez kněze - pobožnosti
9. První svaté přijímání
10. Příprava rodičů na křest dětí
11. Katecheze dospělých
12. Náboženský rozhovor
13. Příprava na biřmování
14. Svátost smíření
15. Svátost pomazání nemocných
16. Kněžství svátostné a křestní
17. Svátost manželství
18. Udělej celý svůj život radostnou liturgií

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu

 
 
l. Co je to liturgie

Nic nám tak nepřibližuje Krista, jako liturgie. Každý rok znovu prožíváme pozemský život Pána Ježíše. V rámci církevního roku žijeme svůj život vedle Pána Ježíše, spolu s ním. Znovu prožíváme všechny události jeho života, pocity jeho duše
Tohle konstatování je krásné, ale i náročné. Takovéto prožívání liturgie sice nevyžaduje křesťany vševědy, ale vyžaduje lidi věřící a citlivé, kteří dovedou liturgické slavení vnímat a prožívat a spoluslavit.
Proto v každém náboženském vzdělávání, jak bohoslovců v kněžském semináři, tak lidu božího v teologických kurzech patří studium liturgie na přední místo.
Svatý Otec Jan Pavel II. prohlásil na světové synodě biskupů v Římě roku l985:
"Především myslím na základní důležitost solidního liturgického vzdělání. Je žádoucí jak u kněží, tak i u věřících, mají-li se závěry koncilu věrně a moudře vnést do liturgické praxe ve farnosti. Konstituce o liturgii nazývá liturgii zdrojem a vrcholem života církve. Ale jak málo se ve farnostech děje pro to, aby se tato slova stala skutečností. Liturgie dobře slavená a dobře chápaná přináší život do farního společenství."
Svatý Otec má o liturgickém slavení vysoké mínění.
Jenže u leckoho se nyní - léta po koncilu - objevuje i zklamání nad mocí liturgie. Proč? Protože skutečná obnova farnosti nastala jen tam, kde se začali učit všichni, od kněze až po školáky, liturgii spolusloužit v novém duchu. - Kde se všichni učí prožívat přítomnost Ježíše, který k nám promlouvá, který tu jedná.
Obnova liturgie přináší ovoce jen tam, kde probíhá společně i obnova života farního společenství. Kde s přijetím nové liturgie se odkládají staré zvyklosti.
Tomuto odkládání starých zvyklostí a přisvojování nového myšlení musíme napomáhat. Naznačme si, o jak citlivé a složité přístupy se tu jedná:
- Dříve bylo úkolem kněze, aby zbožně a přesně odříkal liturgické texty. Teď má navíc navázat a udržet kontakt s účastníky bohoslužby, strhnout obec k Bohu, navodit společenství.
- Dříve bylo úkolem věřících, nedělní mši zbožně slyšet. Teď mají věřící bohoslužbu spoluslavit, konat svou roli, aktivně se podílet.
Mají-li kněží celebrovat niterně, oduševněle, - má-li být bohoslužba pro věřící otevřením srdce v radostné modlitbě, pak o ní musíme meditovat, liturgické symboly vysvětlovat. Ono to pro dnešní lidi není nic snadného, když mají liturgii chápat a prožívat. A kdo ji nechápe a neprožívá, ten se nudí, ten ji opouští.
Proto bychom všechno dění v kostele měli sledovat s otázkou: Proč to tak je, co se mně tím říká, jak se mohu zúčastnit?
Ale než se začneme zabývat liturgickou praxí, musíme se ještě chvíli obírat teorií.
Už samo slovo liturgie zní českému uchu dost nelibozvučně a neprůhledně. Není divu. Pochází až kdesi z předkřesťanského Řecka a znamenalo tam nejprv nějakou veřejnou službu, později i úkony pohanského náboženství. Napřed židé, potom postupně i křesťané slovo liturgie převzali. Ale pro nás je lépe místo slova liturgie používat pěkný český název "bohoslužba". Ovšem není to jen služba člověka Bohu - Bohuslužba, - ale je to i Boží služba člověku, to, co Bůh působí v nás, pro nás.
Klíčem k pochopení podstaty liturgie je vědomí, že jediným knězem Nového zákona je Ježíš Kristus (Žid 4,l4-7,23). Ten své kněžství vykonává při bohoslužbě církve. On je ve své církvi přítomen stále, ale v úkonech liturgických, při mši, při slavení svátostí, je přítomen především. Když někdo křtí, to vlastně křtí sám Kristus. Když se předčítá evangelium, to mluví sám Pán Ježíš. Jak jinak se budeme zúčastňovat, když si toto domyslíme, že vlastním činitelem při liturgickém jednání, prostředníkem mezi Bohem a člověkem, "liturgem svatyně" (Žid 8,2) je sám Kristus. Proto uzavíráme liturgické modlitby slovy "skrze Krista..."
Proto leiturgia - slavnost víry - je první ze tří základních funkcí církve. Druhá je martyria - zvěstování víry a třetí diakonia - jednání podle víry.
Jak teologicky hluboký je projev liturgie, naznačí nám tato definice prof. Lengelinga:
"Liturgie je uskutečňování Nové smlouvy mezi Bohem a člověkem a církví, hierarchicky rozčleněným Božím lidem,- skrze přítomného Krista v Duchu svatém, pomocí účinných vnějších znamení a v náležitém řádu, při pokračování jednak od Boha sestupujícího, jednak k Bohu vystupujícího Kristova kněžského úřadu po jeho vyvýšení, až k příchodu Božího království, jež nastane s jeho druhým příchodem."
Ještě že k naší dobré účasti na liturgii stačí vědět, že jako nositelé obecného nebo svátostného kněžství, křtem nebo svěcením, máme podíl na Kristově kněžství. Proto v liturgii skrze Krista a s ním a v něm vzdáváme Otci všechnu čest a slávu.
Nositelem liturgie je tedy Boží lid, a každý má při ní svou úlohu k oslavě Boží a spáse člověka.
Liturgie nám zpřítomňuje jednotlivá tajemství našeho vykoupení, např. Kristovu smrt, vzkříšení, nanebevstoupení. V liturgii platí stálé "dnes", když zpřítomňuje to, co Pán Ježíš udělal pro naši spásu.
Protože liturgie se koná v bohoslužebném řádu církve, patří slavení liturgie pod církevní autoritu. To je právní stránka liturgie.
Liturgie tedy není pouhá vzpomínková slavnost na to nebo ono, co Pán Ježíš pro nás vykonal. Není to také hříčka jednotlivců, má svůj závazný řád, který určuje církev.
Zopakujme si tedy, že liturgie je výkon Kristova kněžství ke spáse člověka a k oslavě Boží v platném řádu církve.

Snahy o obnovou liturgie
Do koncilu byl tvrdošíjně hájený názor, že liturgie je souhrn rubrik, ceremonií a liturgických nařízení: co a jak přesně udělat, odříkat. Dnes se naproti tomu víc staráme o smysl a prožití toho, co konáme.
Ale toto přesvědčení, že liturgie je dílo Krista kněze a jeho těla, Božího lidu, to stojí na konci dlouhého, staletí trvajícího vývoje a snah o obnovu liturgie. Už od reformace přibývá v církvi odborníků, kteří se snaží objevit staré a původní podoby liturgického slavení a obnovit aktivní účast lidí. Ale na tridentském koncilu vyvrcholily snahy o zmrazení jakékoliv aktivity liturgie. Od Tridentina liturgie na tři staletí zkameněla. Vše v ní do nejmenších podrobností určeno rubrikami (ruber = červený - červené pokyny v knihách) - až po sundání a nasazení biretu, kněžského klobouku.
Od Tridentského koncilu bylo vše centrálně řízeno a kontrolováno římskou kongregací ritů, takže latinská liturgie byla po celém světě do posledního slova a hnutí ruky uniformní.
Liturgie byla proto až donedávna považována za pouhý souhrn vnějších ceremonií a liturgicko - právních předpisů. Ovocem sílícího hnutí po obnovení a oživení liturgie byla encyklika papeže Pia XII. "Mediator Dei" z roku l947, a hlavně 2. vatikánský koncil.

Konstituce o liturgii
4. prosince l963 schválili Otcové Druhého vatikánského koncilu spolu s papežem Pavlem VI. jako první koncilní dekret Konstituci o liturgii. Jí se obnova liturgie stala záležitostí celé církve, na rozdíl od liturgickéoho hnutí, které bylo soukromou záležitostí.
Konstituce o liturgii vrací lidu jeho účast na liturgii,, dává možnost jejího přizpůsobení, inkulturace v různých světadílech a národech, přináší srozumitelný bohoslužebný jazyk, povoluje koncelebraci více kněží, přijímání z kalicha, dává víc čtení z Písma a doporučuje nový typ samostatné bohoslužby slova.
Při utváření bohoslužby dopřává místo i spontánnosti - osobnímu projevu - kněze i božího lidu a vytváří tak předpoklady, aby liturgie nebyla stále a všude uniformní. Místní církevní autorita - biskupové - mají více práv, aby si upravili liturgii podle místních poměrů.
Vraťme se k těmto posunům důrazu trochu podrobněji.
1) Jako cíl bohoslužby se tu nezdůrazňuje jen vzdávání pocty Bohu - služba Bohu, ale také a především služba člověku, s kterou k člověku přichází Bůh v Synu Ježíši: lidem se tu přivlastňuje spása, Bůh se oslavuje (čl. 7).
2) Nositelem liturgie není už jen kněz, nositel svátostného kněžství, ale celé bohoslužebné shromáždění i lid, jako nositel kněžství obecného (čl. 7,26). Věřící spoluobětují mši nejen rukama kněze, ale i společně s ním: modlí se, slyší Boží slovo, přinášejí obětní dary, obětují Tělo a Krev Páně a přijímají je (čl. 48).
3) Liturgie se uskutečňuje znameními, která mají být srozumitelná
(čl. 7,11,21,33,59). Vylučuje se tedy, co je nesrozumitelné, jiná se upravují, aby jasně vyjadřovala, co naznačují.
4) Liturgie je pramen činnosti církve (čl. 10). Vybízí k víře, vede k zachování přikázání, ke skutkům lásky, k apoštolátu - a současně k tomu dává sílu, elán, milost.

Liturgická znamení
Nejen mysl, ale i naše tělo se podílí na bohoslužbě. Zaujímáme určité postoje, které naznačují náš postoj duševní.
Na tělesnou přítomnost Kristovu na zemi se díváme jako na přítomnost velkého liturgického znamení.
Co rozumíme pod pojmem znamení, popisuje svatý Augustin: "Znamení je věc, která svým smyslovým zjevem již ze své přirozenosti budí myšlenku na něco jiného. Vidíme-li např. stopu, myslíme si, že tudy proběhlo zvíře, jehož otisky nohy vidíme. Nebo kouř, který pozorujeme, nám dává poznat, že v blízkosti je oheň. Když slyšíme hlas, myslíme na původce tohoto hlasu. V tónu válečné trubky poznávají vojáci, zda mají jít dopředu nebo zda se mají stáhnout zpět."
Někdy se objevuje názor, že znamení, symboly, jsou dnešnímu člověku už cizí, nesrozumitelné. Ale jen se podívejte, kolik znamení, metálů, mají na sobě zasloužilí při slavnostech, páni rektoři při promocích. Symbolem jsou i značky podniků, přestřižení pásky při otevření nějakého díla.
V liturgii jsou znamení nezbytná, vždyť zde se setkávají dva světy - neviditelný Bůh a tělesný člověk, svět ducha a svět hmoty. Liturgické symboly tu vytvářejí jakoby most mezi těmito dvěma světy.
Ale liturgická znamení jsou víc, než jen náznakem. Ona přítomnost boží nejen naznačují, ale také ji uskutečňují - ovšem ne ze své moci, ale z ustanovení Krista.
Voda znamená život, očistu - ale ve křtu je znamením vzkříšeného Krista. Chléb znamená pokrm, ale z ustanovení Kristova při mši znamená přítomného Krista. Bez těchto znamení by člověk nebyl schopen dotknout se nehmotného.
Ba svátostná síla Ježíšova na zemi se zdá být mnohem účinnější, než byla jeho přítomnost na zemi jako člověka. Tenkrát mohl být jen na jednom místě. Mohl oslovit jen okruh lidí, kam byl slyšet jeho hlas. Po jeho nanebevstoupení je jeho síla ve svátostech rozšířena po celém světě, do všech dob - ke všem lidem, až do konce časů.

Modlitba Božího lidu
Velký význam v liturgii má slovo, modlitba kněze, lidu.
Liturgická obnova zavedla i tichou modlitbu - mlčení (při úkonu kajícnosti, po výzvě k modlitbě, po svatém přijímání). Ale k bohoslužbě patří především společná modlitba a zpěv, což je také společná modlitba.

Bohoslužebný jazyk
máme teď český. Z různých důvodů dávala církev dlouho přednost latině. Výhodou tu bylo, že je to jazyk mrtvý, nemění se už, lze v něm přesně vyjádřit pojmy, které v živém jazyku mohou dostat jiný význam (Aj, já děvka Páně). Pokusy o lidový jazyk byly u nás činěny v době cyrilometodějské, v době husitské a v době vzniku církve československé po první světové válce.
Liturgickým jazykem může dnes být každý jazyk. Ale řeč nekultivovaná, slang, jím být samozřejmě nemůže. Ovšem, živá řeč se stále vyvíjí, a proto se dnešní překlady misálu a bible budou muset vždy po nějakém čase revidovat.

Ještě k tělesným postojům při bohoslužbě
Povstat znamená vždy vzdát poctu. Povstáváme, když přichází nadřízený, když podáváme ruku, když se představujeme. Povstáním vítáme kněze, vstoje nasloucháme evangeliu.
Pokleknutí znamená podřízenost, pocit hříšnosti, pokoru. Pokleknutím se zmenšujeme. U svatého Lukáše (22,41) čteme, že i Pán Ježíš při modlitbě klečel. Kdy při bohoslužbě klečet nebo stát, záleží v detailech na místních zvyklostech.
I sedění patří mezi liturgické postoje. Usedáme, když přijdeme do kostela - jsme tu doma. V sedě nasloucháme čtení, zpíváme, prožíváme pohodu domu otcovského.

Liturgie jako služba církve
Vraťme se ještě k pojmu liturgie jakožto služby církve. Co je to církev? Mnozí, i katolíci, viděli v církvi "ty nahoře", - organizaci, právní útvar, sestávající z hierarchie: z papeže, biskupů a kněží. Viděli v církvi instituci, na kterou se obracíme, když od ní něco potřebujeme.
Církev vnější organizací je, ale tvoří ji i věřící lid a Kristus. Víc než právní organizace je to živý organizmus.
Písmo svaté mluví o církvi v mnoha obrazech. Nazývá ji Božím lidem, Kristovou nevěstou, nebeským Jeruzalémem, tajemným tělem Kristovým.
První křesťané vztahovali na sebe označení, kterým se označoval židovský národ při pochodu na poušti - "ekklesia tú Theú" - Boží církev. Svatý Pavel použil toho označení napřed pro církve místní - v jednotlivých městech, obcích - a nakonec pro církev jako celek. Židovský národ na poušti bral při tom jako předobraz nového Božího lidu v církvi.

Svátost kněžství
Dominikánský teolog Yves Congar rozlišuje kněžství křestní a kněžství svátostné. Obojí je potřebné ke slavení tajemství Kristovy spásy. Kněz nemůže celebrovat mši svatou bez lidu Božího - křestního kněžstva. A lid Boží nemůže celebrovat mši svatou bez svátostného kněze.
Svátostný kněz vystupuje ve jménu Kristově, tedy jako nástroj a živoucí svátostné znamení. Při bohoslužbě zviditelňuje mysticky přítomného Krista, jako hlavu místní církve.
Na závěr si připomeňme slova Dr Josefa Bradáče: "Slovo "koncelebrovat" znamená, že více kněží slouží mši svatou společně. Rád bych toho slova použil pro spoluslavení farní obce: koncelebrace věřících spolu s knězem. Vím, že se to tak říkat nemůže, koncelebrace má už svůj jiný smysl, ale velice by se nám to hodilo pro vyjádření myšlenky, že bohoslužbu koná celá obec spolu s knězem."
Řekněte, může být něco krásnějšího, než liturgie, když její podstatu a funkci aspoň trošičku známe?

xxxxxxxxxxxxxx

Co číst k tomuto tématu:
- Bradáč - Pokorný: Obnovená liturgie, vydala Charita l976.

2. Od večeře Páně k eucharistické slavnosti

Kdybych se vás zeptal, co je to mše svatá, jistě byste bez rozpaků dovedli všichni správně odpovědět: "To je přece poslední večeře Pána Ježíše s apoštoly. Tam Kristus ustanovil svátost Těla a Krve Páně, tam přikázal, abychom tak činili na jeho památku - a my to tak podle jeho příkazů děláme."
Jenže, když to takhle řekneme malým dětem, mohly by si představovat, jak Pán Ježíš, oblečený do krásného mešního roucha, klečel se dvěma ministranty v bílých komžičkách u oltáře,...
Ja, od první mše ve večeřadle k podobě naší mše svaté je dvoutisíciletý vývoj. Jak mešní liturgie vznikla a jak se vyvíjela? Dnes se pokusíme hledat odpověď na tyhle otázky, protože nám to pomůže k uvědomělému slavení, k živé účasti na mešní bohoslužbě.
Celkem dobře víme, jak vypadala slavnostní židovská večeře na památku veliké noci exodu, na památku, kdy vyšli z egyptského otroctví do svobody dětí božích.
Pán Ježíš zachoval pořádek této rituelní starozákonní hostiny, - ovšem připojil to, co z ní udělalo svátost lidu zákona nového.
Nejstarší zprávu o tom máme z doby asi 20 let po poslední večeři - jenže je od svatého Pavla a ten nebyl přímý účastník. Pavel píše v l. listu Kor (11,23-26):
"To jsem od Pána přijal a v tom jsem vás vyučil, že Pán Ježíš právě v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vykonal děkovnou modlitbu, rozdával a řekl: Toto je moje tělo, které se za vás vydává: To čiňte na mou památku! Podobně vzal i kalich a řekl: Tento kalich je nová smlouva potvrzená mou krví. Kdykoliv z něho budete pít, čiňte to na mou památku."
V pořadí časového odstupu je druhý nejstarší zápis u svatého Marka (14,22-24), asi 40 let později. Pak u svatého Matouše (26,26-28), asi po 50 letech. A nejmladší zpráva je v evangeliu svatého Lukáše (22,17-20), zapsaná asi po šedesáti letech od poslední večeře.
Tyto zprávy nám říkají, že prvotní formou eucharistické slavnosti bylo společné jídlo, slavnostní "hostina". V židovském prostředí se při takové rituální hostině zpívaly žalmy, konaly se modlitby a žehnání. V nežidovském, antickém světě patřily k takové hostině rozhovory o filosofických tématech, přednášely se při ní básně - hymny, konaly se i tance.
Vraťme se k novozákonním zprávám o poslední večeři. Nejsou doslova stejné. Není divu, je tu rozdíl časový a místní. Ale věcně stejné jsou.
Můžeme tedy říci, že vývoj eucharistické slavnosti od Ježíšovy poslední večeře vycházel z židovských zvyklostí a tyto zvyklosti postupně přetvářel a upravoval.
V době apoštolů a poapoštolské byla tedy nejstarší podobou eucharistie hostina, jídlo. Podoba jídla, sloužícího k nasycení, nemohla dlouho zůstat. O potížích s tím spojených mluví svatý Pavel ( v l. Kor 11,20) a později svatý Juda, který se vyjadřuje ještě ostřeji, než Pavel (v 12).
Eucharistie jako hostina sice zůstává, ale už se tam nejedná o tělesné nasycení, stává se hostinou symbolickou. Z místnosti, kde se křesťané scházejí, mizejí stoly pro všechny, a zůstává stůl jen jeden - stůl Páně. U něho stojí předsedající, ostatní jsou "circumstantes", stojí kolem stolu.
Jak šel vývoj dál, ve 2. století, o tom máme doklad v apologii svatého Justina mučedníka. Popisuje tam bohoslužbu křesťanů v Římě kolem roku 150.
Shromáždění začíná modlitbou a vzájemným polibkem míru. Ten polibek připomíná, že než se přistoupí k oběti u stolu Páně, je třeba se smířit s bratrem. Je to tedy polibek smíru - náznak dnešního našeho kajícího úkonu na začátku bohoslužby.
Následuje čtení z Písma svatého, převážně ještě ze Starého zákona. Čte se souvisle, postupně, ne jen vybrané úryvky. Čte zvláštní lektor. Představený bohoslužby podává vysvětlení, homilii - kázání.
Pak následuje přinášení mešních darů, chleba, vína a vody k oltáři.
Představený přednáší modlitbu díkůčinění - dnešní kněžský kánon. Ten ale není ještě přesně sepsaný, představený jej improvizuje. Ani misál, ani jiné bohoslužebné knihy ve 2. stol. ještě nebyly - alespoň se žádná nezachovala.
První zachovaná eucharistická modlitba, kánon, byla sepsána k biskupské konsekraci svatého Hyppolita v Římě kolem roku 200.
Nebyla však ještě míněna jako závazný mešní text pro všechny. Sám Hyppolit, její autor, píše, že kdo to umí lépe, má se modlit po svém, improvizovat.
A teď vás překvapím. Tento Hyppolitův mešní kánon se nejen zachoval - je od koncilu v naší mešní liturgii a v použití. Je to druhá eucharistická modlitba, ta nejkratší.
Další století, třetí, čtvrté a páté, to byla doba velkého rozmachu církevního učení, doba velkých osobností: doba svatého Ambrože, Augustina, Jeronyma na západě, Chrysostoma a dalších na východě.
Je to doba, kdy v severní Africe, která už celá přijala křesťanství, nahradila starou řečtinu řeč lidová, latina.
Je dojemné objevovat, jak prastarého původu jsou mnohá slova v naší dnešní liturgii. Badatelé objevili liturgii biskupa z dolního Egypta, Serapiona, kde četli: "Je vpravdě důstojné a spravedlivé, tebe, nestvořeného Otce chválit, velebit, oslavovat..." - tak starý je začátek naší preface! A tato část pak ústila do zvolání: "Svatý, svatý, svatý Pán Sabaot..." S jak novou úctou budeme vyslovovat tato slova, když víme, že jimi chválili Boha už křesťané prvních generací.

Rozvětvení liturgie
Proč se liturgie rozdělila na dvě větve - východní a západní?
Vedla k tomu různá mentalita, různé tvárnění kultury Východu a Západu. Západní Otcové mluví o liturgii jako o setkání dobrotivého Otce se svým lidem, jako o vstupu Přítele Ježíše mezi přátele - lidské bratry. Na straně východní vidí v liturgii úděsné tajemství, mysterium, v němž Král vstupuje mezi své poddané.
Západní liturgie vystačuje s prostšími výrazovými prostředky, s prostším rituálním uspořádáním, zatímco na východě se vytváří co nejslavnostnější prostředí Králi, který přichází mezi poddané.
Po roce 381 se v návaznosti na rozdělení říše vytvářejí podle velkoměst říše tři liturgické řády: syrský - Edessa, egyptský - Alexandria, a byzantský - Cařihrad.
Bohoslužebnou řečí byla v Jeruzalémském prostředí aramejština, v řeckém světě to byl lidový hovorový jazyk - řečtina, a od 3.stol. v Africe latina, hovorový jazyk prostého lidu. V Římě se stala latina hovorovou - a tím i bohoslužebnou mluvou - až snad začátkem 4.století.
Ve východní liturgii se vyvíjejí i jiné, než jen jazykové odchylky. Mše svatá se tam neslouží tak často, jako v západní oblasti, zpravidla jen v neděle a o velkých svátcích. Chrám má jen jeden oltář - sejde-li se více kněží, pak koncelebrují. Když se kněz modlí potichu, lidé zpívají s jáhnem litanii - ektenii. Používají kvašeného chleba, zatímco západ přechází postupně k nekvašenému. Čtení bývá víc - v syrské liturgii až šest - a jsou vždy v řeči, jakou mluví lid.
Byzantská liturgie, která se vyvíjela pod vlivem císařského dvora, je bohatá na zpěvy.
Latinská liturgie také nebyla vždy zcela jednotná. Vytvářely se okruhy: africkořímský, galikánský a keltský. Ale postupně převládla a vše sjednotila liturgie římská s její krásou stručných a precizně formulovaných modliteb.
Vývoj od poslední večeře k dnešnímu slavení mše svaté byl složitý a dlouhý a dodnes není zakončený. Liturgie se i dnes vyvíjí a bude se vyvíjet stále dál.
Koncil mluvil o inkulturaci liturgie v jednotlivých zemích a národech, o vnášení prvků vlastní kultury, symboliky, aby pro všechny národy byla liturgie jejich bohoslužbou, jim blízkou a srozumitelnou.

Liturgické knihy
Hlavní liturgické knihy jsou misál, lekcionář, rituály udílení svátostí, benedikcionál, breviář. Měli bychom mluvit o jejich kráse, hloubce, o tom, jak třeba breviář - denní modlitba církve, je celou příruční knihovnou. Jaké bohatství myšlenek je v misálu, v obřadech udílení svátostí. Ale tohle je poznávání na celý život, když se s těmito knihami setkáváme.

 
3. Svátosti - znamení naděje

Potkají se dva lidé. Natáhnou před sebe ruku, uchopí se za ruce, zamávají s nimi nahoru a dolu a pak je zase pustí.
Potkají se dva automobily. Ten jeden předjížděl, kde neměl, a honem honem se tlačí na svou stranu, aby se nesrazil s tím, který jede proti němu. A řidič, který ho míjí, ukazuje prstem na čelo.
Kdyby tohle pozoroval nějaký člověk z mimozemské civilizace, divil by se a nechápal by. Ale vy byste mu to snadno vysvětlili:
To my, lidé, máme taková znamení, aby druzí viděli co na nás není na první pohled vidět. Podáním ruky dáváme najevo přátelství. Ťukáním na čelo ukazujeme, že toho druhého šoféra považujeme za nerozumného hazardéra.
Vynálezcem nejkrásnějších viditelných znamení pro neviditelné věci je Pán Ježíš.
On vyřešil zdánlivě neřešitelný problém: Jak to udělat, aby tu byl s lidmi, až tu jako člověk viditelně už nebude. Bude tu po něm jeho evangelium, to, co lidi učil. To zůstane, ale ti, kteří budou žít později, neměli by přijít ani o to, co dělal, jak lidem pomáhal.
Jak to udělat, aby lidé viděli znamení jeho neviditelné milosti, jeho síly, přítomnost jeho Ducha? Jak to udělat, aby lidé neztratili naději, necítili se osamělí a opuštění?
Vy víte, jak to Pán Ježí udělal. Jaká viditelná znamení své přítomnosti, své lásky ustanovil. Říkáme jim svátosti a je jich sedm. Jmenujte je v duchu se mnou: Křest, biřmování, svátost oltářní, svátost pokání, svátost nemocných, svátost kněžství a manželství.
K udělování těchto svátostí zplnomocnil své biskupy a kněze. Křtít může v případě nouze každý, kdo to umí. A svátost manželství si udělují snoubenci sami, kněz je při tom jen svědkem.
Ale tím, co jsem vám právě řekl, se nedejte mýlit, ono to není tak docela přesné. Svátosti udílí sám Pán Ježíš. V tom je právě krása a velikost svátostí. Pán Ježíš v nich dál žije s námi a dál mezi námi působí. Kněz, biskup, křtitel, to jsou jen nástroje, zástupci Pána Ježíše. Ti mu jen propůjčují hlas, aby zazněla hlasitě slova, kterými on svátost udílí. Ti mu propůjčují ruku, aby vykonala viditelné znamení svátosti.
Když jste byli křtěni, to Pán Ježíš vás přijímal do společenství církve. Když jdete ke zpovědi, to Pán Ježíš vám odpouští hříchy. Když jdete ke svatému přijímání, to Pán Ježíš předsedá svaté večeři a hostí vás chlebem svého těla a vínem své krve.
Svátosti Kristovy, to tedy nejsou jen nějaké slavnostní obřady, jen znamení toho, co si myslíme - jako je třeba podání ruky. Ve svátostech působí Ježíšův Duch. Ježíšův Duch působí v nás a skrze nás.
Protože svátosti jsou také znameními církve, znamení lidská a pro lidi, vyzdobila je církev k veřejnému a slavnostnímu udílení krásnými slovy, obřady, liturgickými úkony, znameními, symboly.
Ale je třeba, abychom v sobě rozvíjeli schopnost k vnímání mluvy symbolů. Pojďme si naznačit, jak máme na posvátná znamení nahlížet.
Hned u dveří kostela se setkáš s vodou. Takové nic je ta loužička vody v nádobce u vchodu. Ale kolik tajemství je v každé kapičce.
Zahleděl ses někdy na hladinu čisté lesní studánky, o kterou se "nebe dlaní opírá", jak napsal básník? Voda, pohotová omýt zašpiněného, občerstvit žíznivého, je podobenstvím života, který je také jasný a také záhadný. Na křtu v nás voda probudila nový život. Zde v kostele nás rosou občerstvuje a očišťuje. Je posvěcená - i nás posvěcuje. Setkává se tu vykoupená příroda a vykoupená duše. Pramenem této vody, studánkou, je Ježíšův probodený bok.
Pak ti padne do oka živý plamének svíce. Jak výmluvný je to symbol. Pevně si stojí na svícnu - aby její světlo posvítilo i těm, co jsou vzdáleni. Své tělo roztápí teplem plamene, teplem lásky. Vzdáleným svítí, blízké hřeje. "Já jsem světlo světa" - říká Pán (Jan 8.12): "Vy jste světlo světa" - říká Pán i nám, i tobě (Mt 5,14).
Svíce tě učí modlit: "Pane, v té svíci jsem já. Zapal mě dnes při bohoslužbě, abych šel ven a svítil a hřál."
Pak děláš rukou znamení kříže a oči zvedáš k velkému kříži, který vévodí nad obětištěm, presbytářem. "Kříž, znamení všehomíra, znamení vykoupení. Obepíná tě, žehná ti, posvěcuje tě. Děláš jej v pokušení, aby tě posílil, děláš jej v nebezpečí, aby tě ochránil. Je to znamení ze všech nejsvětější. Dělej jej řádně, zvolna, velký, s rozmyslem." (R.Guardini)
Ústředním symbolem mešní liturgie je chléb a víno. Neseme jej k oltáři jako znamení chleba vezdejšího, který si chceme vyprosit k zajištění denního života. Je obrazem společenství - z mnoha zrn jeden chléb, z mnoha hroznů jeden nápoj. Zrna byla násilně drcena, hrozny lisovány, to je obraz oběti Kristovy i obětí našich osobních. Sjednocuje nás: jezte z něho všichni, pijte z něho všichni. Prolita za nás a za všechny.
Chléb je pokrm jadrný, který se nikdy nepřejí. V podobě chleba se naše bytí živí živým Bohem a působí, že jsme v něm a on v nás. Víno je nápoj. Není to jen nápoj, který hasí žízeň - tím je voda. Víno znamená víc: "Obveseluje srdce člověka" - praví žalmista. Smyslem vína není toliko hasit žízeň, nýbrž i napájet radostí. "Krvi Kristova, opoj mne" - modlí se svatý Ignác z Loyoly.
Chléb je věrnost a každodenní sytost. Víno je smělost, radost nad všechnu pozemskou míru. Opíjí nás životem Božím.
Tak uměl naslouchat řeči liturgických symbolů jeden z iniciátorů liturgické obnovy, Romano Guardini. I my se snadno naučíme rozumět řeči symbolů a znamení v liturgii. I my je uslyšíme, když se díváme očima vidoucíma, když nasloucháme ušima k slyšení.
Občas se objeví "obrazoborecké" sklony. Protestanté odstranili z kostelů i svíce. Po koncilu jsme kadidlo prohlašovali za zbytečnost a přežitek. Ale protestanté se k svícím rádi zase vrátili a v našich kostelích o velkých svátcích kadidlo zase voní. Zastesklo se nám zase po kouři kadidla, krásném symbolu posvátné atmosféry kostela, symbolu onoho "vzhůru srdce". A nic není pro zdar bohoslužby důležitější, než dosáhnout tohoto sursum corda, vzhůru ze všedních starostí.
Pamatujme proto dobře:
Kdo se naučí vnímat mluvu liturgických symbolů, ten prožívá bohoslužbu jako velký zážitek.
"Cesta k liturgickému životu nevede pouhým poučováním, ale především konáním," říká Romano Guardini. Nejvíc povíme o krásné liturgii tím, že ji krásně konáme. Ale přesto je nezbytné o ní hovořit, napomáhat k živému vidění.
Řekli jsme si, že liturgie staví most mezi Bohem a člověkem. Můžeme dodat, že symboly a rituální úkony jsou pilíře toho mostu.
Symbol vyvolává emoce, mluví. Vyslovuje to, co není postižitelné rozumem, co není vyjádřitelné slovní definicí. Síla symbolu je v jeho evidentnosti. Symbol, který by byl nesrozumitelný, ztrácí svou sílu i své oprávnění.
Symbol tedy není totéž, co znamení. Symbol mluví sám za sebe. Znamení, značky, ty třeba vysvětlovat - např. dopravní, sportovní, erby, písmena.
Znamení budí otázky: co to znamená, co se tím říká. Symbol vyvolává pocity, působí přímo, mimo rozum.
Symboly v bohoslužbě jsou chleba, víno, modlitební gesto, světlo svíce, vůně kadidla, beránek, orel, obětní stůl. Kristus sám je veliké "znamení" - ve svátostech. Celá liturgie je také znamení - znamení Boží lásky.
Ritus je vzor stálého a známého chování. Je to jednání symbolizované. Podává tak jednotlivci jistotu ke spolujednání, umožňuje společnou akci. Zbavuje jednotlivce rozpaků, jak se měl sám projevit. Důvěrně známý a neměnný postup mše dává jednotlivci klid k pohřížení do obsahu. Umožňuje soustředění na smysl, když není nutno myslit na postup jednání.
Ale je tu nebezpečí, že ritus ztratí funkci pomocného lešení a stane se sám účelem. Postaví se na místo Toho, ke kterému má vést. To pak vše ovládne stálá a jediná starost: jak to správně a přesně dělat. Nástroj se stane cílem.
Smyslem eucharistické bohoslužby je však radostné shromáždění rodiny a setkání s Pánem.
Liturgie je mluva symbolů. Je to vlastní řeč církve.
Kéž se stále chutě učíme mluvit touto řečí, radostně a srozumitelně.
Jak máme učit sebe, jak jiné kolem sebe této řeči symbolů, řeči znamení, řeči svátostí církve, řeči víry?
Přijetí každé svátosti musí mít vždy předehru, musí mu předcházet proces, v němž se ta víra rodí, v němž je člověk uchvácen Ježíšem, s nímž se má ve svátosti setkat.
Řekněme si to bez básnivosti a jednoduše: Každé svátosti musí předcházet katecheze.
Tato katecheze je nezbytnou součástí udílení všech svátostí.
Katecheze před eucharistickou svátostí je bohoslužba slova, první část mše.
Na přijetí svátosti kněžství se kandidáti připravují katechezí - výchovou, která trvá šest let. Srovnejme s tím, jak chatrná bývá katecheze před přijetím svátosti manželství, jak krátký bývá katechumenát rodičů před křtem jejich dítěte. Mezi těmito rodiči budou ještě po několik roků pokřtění, kteří nebyli nijak vychováváni ve víře. Mezi žadateli o křest dětí jsou i rodiče, z nichž jeden je nepokřtěný - ale přicházejí s dobrou vůlí, aby jejich dítě dostalo do života lepší průpravu jako oni, aby odmala vyrůstalo jako křesťan. Jak je důležité, aby tato jejich dobrá vůle byla podchycena, aby se jim dostalo pomoci.
Mezi žadateli o církevní sňatek bývají také partneři nepokřtění nebo nábožensky nevychovávaní. Do kostela je vede podvědomá snaha dát svému sňatku hlubší smysl, chtějí, aby byl co nejpevnější. Je to vzácná příležitost, tato katecheze, vždyť v takovýchto životních situacích jsou lidé dobrému slovu přístupnější, otevřenější.
Samozřejmě není možno zavalit je při tomto prvním kroku dobré vůle nároky a požadavky neúnosnými. Vždyť naváží-li s katechetou přátelské vztahy, bude to počátek jejich kontaktu s knězem, s kostelem, počátek nového vztahu k církvi, ke svátostem. Je tu potřeba moudrého a trpělivého porozumění katechety, aby zájemce o svátost neodradil pro ně neúnosnými - byť i oprávněnými - nároky, ale naopak získal k trvalému kontaktu a zájmu.
Starší kněz vypravuje:
Nedávno jsem se ptal mladých manželů při křtu dítěte, proč nejsou oddáni v kostele."My jsme chtěli, ale nemůžeme, řekli mu. Nechodili jsme oba do náboženství a nebyli jsme u prvního svatého přijímání. Když jsme před svatbou přišli na faru, pan farář nás vyhodil, že jsme nedbalci, a že to stejně nemyslíme doopravdy. Ale my jsme to mysleli doopravdy, fakt." Věděl jsem jen: teď tu stojí zase s dítětem, které chtějí pokřtít. Není za tím žádná zbožná babička - je to v nich a z nich. Mám je zase odmítnout, že nemají předpoklady k udělení svátosti a víc se o ně nestarat?
A přece: vždyť mají disposici, tu základní: c h t ě j í posvětit sváteční událost svého života, myslí to vážně. Zde je třeba začít s hlubším katechumenátem, průpravou. A když je nepodchytíme ani při této příležitosti - když je zase odmítneme - kdy jindy je chceme získat, zachránit? V dospělém věku je člověk schopen setkat se se svátostmi církve nejčastěji ve formě společenské události. Nějaké poroučení, přikazování, hrození, to zde moc nepomůže.
Občas slyšíme otázku, jestli by nebylo lépe přestat křtít malé děti - křtít až dospělé. Ale v tom ten problém není. Není rozhodující, jestli křestní katechumenát se koná po křtu - jako dnes po křtu nemluvňat, nebo jestli se koná před křtem - jako u dospělých. Rozhodující je kvalita toho katechumenátu, jestli vůbec je a jak je živý a dobrý.
Katecheze před biřmováním, to je úkol tak dobře na rok - naučit mládež sebevládě, sebevýchově, vést je k dospělému pohledu na svět, na svůj život.
Katechezí ke svátosti pokání a nemocných má být společná kající pobožnost, společná příprava na přijetí svátosti nemocných. A také knězova promluva, osobní dispozice.
Na konec si poslechněme, co říká moudrý otec Jezuita Karl Rahner:
"Ta nejvlastnější liturgie, kterou Bůh očekává od lidí, to nejsou zvláštní kultovní úkony. Je to konkrétní každodenní život v jeho mnohotvárnosti od narození k smrti. Právě do této liturgie patří život Pána Ježíše.
Ale pro nás je liturgie světa málo zřetelná. Je zamlžená, je pro otupělé oko člověka jako pod závojem. Proto musí být v uzlových situacích života zhuštěná, zvýrazněna úkony, které nazýváme svátosti."
Ježíš tu každému nabízí příležitost k setkání zcela osobnímu, k setkání s jeho láskou, s jeho lidskou osobou.
Zopakujme si nakonec ještě honem ústřední myšlenku dnešní přednášky: Živá liturgie, živě konané svátosti, to nejsou jen přesně dodržované předpisy a rubriky, to je plnost a vrchol křesťanského života farního společenství. Vždyť svátosti jsou viditelným znamením neviditelného uzdravení a oživení. Slavit svátosti, znamená setkávat se velmi lidským způsobem s Pánem Ježíšem.

xxxxxxxxxxxxxx

Čti k této kapitole
M.Marsch: Uzdravování skrze svátosti. Portál 1992
L. Pokorný: Světlo svátostí. Charita 1981

 
4. Svátostiny

"V neděli bude tam a tam svěcení nového kostela!"
"Hasiči zvou na slavnost svěcení nové stříkačky."
"Pane faráři, konečně jsme dostavěli náš dům, přijďte nám ho posvětit!"
Ja, kromě sedmi velkých svátostí má církev ještě velké bohatství svátostin , žehnání, svěcení, posvátných znamení, symbolů.
A je zajímavé, že smysl pro symboliku, pro posvátno, přetrvává i tam, kde lidé víru v Boha ztratili nebo ji ještě neobjevili. I tam stavějí o vánocích stromek se svíčkami, dávají si dárky. I při svatbách jen na úřadě má nevěsta závoj, svatební kytici, nasazují si snubní prsten, rozžíhají u stolu svatební svíci.
Jsou mezi lidmi také zdegenerované, pověrčivé symbolické věci, jako maskoty, talismany, klepání na dřevo, černá kočka přes cestu. Ale nejsou i svátostiny církve pověrčivým pozůstatkem starých pohanských časů? K čemu kropení svěcenou vodou, když víme, že celý svět je posvěcen vtělením Božího Syna, že od té doby, co Bůh Stvořitel si vyvolil z celého vesmíru právě naši planetu, není na ní nic bohapusté? Že vše je Boží, posvátné, kde není při práci hřích.
Nač a proč tedy žehnat a světit?
Žehnáme křestní vodu proto, aby platil křest? Ne. Stejně platný je i křest normální vodou.
Proč světíme kostel, žehnáme mešní kalich, roucha, obětní stůl? - Aby platila mše svatá, proměňování? Ne. Mše svatá se platně slouží kdekoliv, kněz platně konsekruje mešní víno i třeba ve sklínce na čištění zubů, když je to nezbytné.
Žehnání není nutné k platnosti svátostí, ale slouží nám, abychom si líp uvědomili vznešenost těch svátostí, abychom určité předměty či místa zasvětili Boží službě.
Církev neodmítá svátostiny jako pozůstatky magie a předkřesťanského náboženství, ale doporučuje jejich užívání ve správném, křesťanském smyslu k posvěcení člověka a jeho vztahu k životnímu prostředí. Církev přijímá svět jako dar Boží stvořitelské síly, vykoupený Božím Synem, jako jeviště, kde se má odehrávat souhra člověka a Ducha svatého na cestě z egyptského zajetí do zaslíbené země svobody.
Na této naší životní cestě máme pokračovat v díle Stvořitelově, přispívat k uskutečnění Božího plánu.
Všechno, co Bůh stvořil, je dobré. A každé správné užívání hmotných věcí je možné zaměřit k posvěcování člověka a k oslavě Boha. Křesťané si toho byli vždy vědomi a proto dříve než začali něčeho užívat, děkovali za tyto věci jejich Stvořiteli.
Vzorem pro toto děkování byly starozákonní modlitby "berakah", kterých užíval k díkůvzdání i Ježíš Kristus. Jejich obsahem je oslava Boha, chvála Boží dobroty, vzdávání díků a vyprošování Boží pomoci a ochrany. Tyto modlitby koná církev ve spojení s Kristem (srov. Ef 1,3) a svolává jimi Boží požehnání. Požehnání nikoli pro neživé předměty, ale pro věřící, kteří budou těchto předmětů užívat.
Žehnací modlitby bývají provázeny vnějšími úkony. Je to vzkládání rukou nebo znamení kříže nad žehnanými předměty, jejich pokropení svěcenou vodou nebo okuřování kadidlem. Věci, nad nimiž byla pronesena žehnací modlitba, bývají označovány jako požehnané, posvěcené. Nestávají se něčím jiným, zůstávají i nadále tím, čím jsou. Zdrojem duchovního užitku není samotné používání žehnaných předmětů, ale modlitba církve a opravdová víra těch, kdo jich užívají. Žehnací modlitby se mohou pronášet nejen nad věcmi, ale také nad osobami.
Nedávno vyšla dlouho očekávaná liturgická kniha: Benedikcionál. V předmluvě knihy říká biskup Josef Hrdlička, předseda biskupské liturgické komise: "Chceme, aby duchovní síla svátostin pronikala do církve ve všech oblastech jejího života: v rodině a v životě osobním, v kostele, v prostředí lidských obydlí, na pracovištích, v přírodě, v událostech lidského života a ve vztahu k věcem. Všechna tato žehnání mají chválit Boha, Dárce všech dobrých darů a posvěcovat věřící.
Toto pojetí nepoužívá dřívějšího výrazu "svěcení", ale "žehnání". Prvotním významem je chvála a oslava Boha, který uděluje své požehnání věřícím různými způsoby, ať už jde o dary duchovní, hmotné, přímo Bohem stvořené.
Konstituce o liturgii umožňuje i laikům konat některá žehnání způsobem, který odpovídá liturgickým pokynům."
Poslechněme si teď několik myšlenek z úvodu do Benedikcionálu.
Nejprve o žehnání v dějinách spásy:
"Bůh je pramenem a počátkem všeho požehnání.
Když přišla plnost času, Otec poslal svého Syna, který přijal tělo. V něm požehnal lidstvo veškerým duchovním požehnáním.
Kristus, největší Otcovo požehnání, se zjevuje v Evangeliu jako ten, který žehná bratřím a sestrám, zvláště nejmenším.
Bůh, od něhož sestupuje všechno požehnání, dovolil však lidem už v onom čase, aby vzýváním jeho jména udělovali požehnání, a v jeho jménu zahrnovali Božím požehnáním jiné lidi a stvořené věci.
Bůh uděluje požehnání tím, že sděluje svou dobrotu anebo ji předem ohlašuje. Lidé "žehnají" tím, že hlásají jeho slávu, vzdávají mu díky, zbožně ho uctívají a projevují mu poslušnost. Když žehnají druhým, vyprošují Boží pomoc buď pro jedince nebo pro shromážděný lid.
Církev, povzbuzena napomenutím Spasitele, má účast na kalichu požehnání, vzdává díky Bohu za jeho nevýslovný dar, který poprvé získala ve velikonočním tajemství, dar eucharistie. Neboť církev čerpá milost a sílu z eucharistického tajemství, z něhož ona sama se stává požehnáním a jakoby univerzální svátostí spásy. Vykonává dílo posvěcení mezi lidmi a pro lidi a s Kristem, který je její hlavou, v Duchu svatém oslavuje Otce.
Církev ustanovila různé druhy žehnání, kterými volá lidi ke chvále Boha a k prosbě o jeho ochranu.
Proto - podle staré tradice - formule požehnání směřují k tomu, aby na prvním místě byl oslavován Bůh za jeho dary, aby byla vyprošována jeho dobrodiní.
"Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha. Proto ti, kteří od církve žehnání žádají, nechť tuto dispozici potvrdí vírou, které je možné všechno, ať jsou povzbuzeni nadějí, která neklame a zvláště oživeni láskou, která vyžaduje plnění Božích přikázání. Kdo vyprošuje Boží požehnání, ať si je vědom toho, že reprezentuje církev. Z modlitby a prosby plyne požehnání "sice skrze člověka, ale ne z člověka".
Akolyté a lektoři, kteří jsou pověřeni v církvi zvláštní službou, mohou udělovat určitá žehnání jiným laikům podle úsudku místního ordináře.
Také jiní laici, muži i ženy, vzhledem ke společnému kněžství, které získali křtem a biřmováním, ať už z důvodu vlastního postavení (rodiče), nebo když vykonávají mimořádnou službu, nebo mají v církvi jiné zvláštní pověření, když je známa jejich pastorační způsobilost a rozvaha při vykonávání vlastního apoštolátu, mohou - podle úsudku vlastního ordináře - udělovat žehnání podle formulářů, určených pro ně v této knize."
Druhá část úvodu do Benedikcionálu podává návod, jak se žehnání mají konat.
"Slavení žehnání má dvě hlavní části: zvěstování slova a chvála Boží dobroty s prosbou o jeho pomoc.
Slavení obvykle obsahuje krátký úvodní a závěrečný ritus.
První část směřuje k tomu, aby se žehnání stalo skutečně posvátným znamením, které dostává smysl a účinnost z hlásání Božího slova. Středem této části je zvěstování Božího slova, ke kterému se vztahuje jak předchozí vybídnutí, tak krátké vysvětlení, povzbuzení nebo homilie, které lze podle vhodnosti připojit.
Aby se povzbudila víra těch, kteří jsou přítomni, lze podle vhodnosti vložit žalm, zpěv.
Druhá část směřuje k tomu, aby obřady a prosbami byl chválen Bůh a byla vyprošována pomoc skrze Krista v Duchu svatém. Centrem této části je formule žehnání, čili prosba církve, která je obyčejně doprovázena zvláštním znamením.
K větší podpoře modlitby přítomných se mohou přidat přímluvné modlitby, které podle zvyklosti modlitbu žehnání buď předcházejí nebo po ní následují.
Viditelná znamení, kterými jsou modlitby často provázeny, směřují především k tomu, aby připomněla Pánovu spasitelnou činnost a ukázala spřízněnost s hlavními svátostmi církve a tak živila víru přítomných a povzbuzovala k pozorné účasti na obřadech.
Znamení, která se nejčastěji užívají, jsou tato: rozpětí nebo sepnutí rukou, znamení kříže, kropení svěcenou vodou, okuřování."
My se v běžném denním životě nejčastěji setkáváme s žehnáním křížem, často i ve spojení se svěcenou vodou.
Žehnáme se tak pokaždé při vstupu do kostela. Připomíná nám to, že jsme všichni hříšníci, křtem spojeni s Kristovým vykoupením. Celá tato kniha, obsahující různá žehnání osob, žehnání kostela, budov, předmětů, obydlí, pracoviště, přírody, žehnání v určité dny církevního roku, obsahuje celkem přes šedesát různých žehnacích modliteb a obřadů.
Tato liturgie svátostin nám nabízí možnost posvětit snad všechny životní události milostí, která pramení z velikonočního tajemství utrpení a vzkříšení našeho Pána. Odtud čerpají svou účinnost všechny svátosti a svátostiny. Vždyť v každém liturgickém dění církve je přítomen a působí Pán Ježíš.
Závěrem si shrňme toto:
Svátostiny jsou posvátná znamení, která naznačují a zprostředkují duchovní účinky. Posvěcují se jimi různé situace lidského života, oslavuje se jimi Bůh.
Ukazuje se tu, jak církev bere svět doopravdy. Věci tohoto světa jsou nám znamením Boží přítomnosti uprostřed tvorstva.
I zde platí, že v liturgii se Bůh sděluje člověku a člověk se oddává Bohu.
Svátostiny jsou znamením toho, že Bůh má v moci všechny věci, že všechno tvorstvo je nám prostředkem na naší cestě k němu.
Svátosti a svátostiny - to je naše skrytá cesta do Emauz. Jdeme už společně s Pánem, ale ještě ho nevidíme. Je skryt ve znameních, ale jde s námi. Radujme se z toho.

xxxxxxxxxx

Četba k této kapitole:
- Guardini: Posvátná znamení
- Obnovená liturgie - sborník ČKCH l976
- Benedikcionál. Matice CM, Olomouc l994

 
5. Neděle - den Páně

Do řádu duchovního života patří také umění, jak dobře prožívat neděli - den Páně. Běžný český a vůbec slovanský název "neděle" pochází ze světa starozákonního, připomíná sedmý den Hospodinova odpočinku po stvoření světa. Novozákonní název "den Páně" - dies Domini - dominica . používají běžně národy románské jako první den v týdnu, den Vzkříšení Páně.
Ale v poslední době se neděle začíná tratit v anglickém víkendu. Veliká sociální vymoženost, víkend, začíná už v pátek odpoledne, kdy se obyvatelé měst hromadně vydávají na chaty a chalupy za čistým vzduchem. Z neděle se pak stává čas myšlení na pondělní práci, čas nervózní cesty v dlouhých kolonách zpět do města.
Sobotní večery jsou časem delšího bdění, časem zábavy - však se zítra vyspíme.
A tak se v neděli dopoledne vyspává. Pak se chystá sváteční oběd a po něm se vyspává, než se začne balit k návratu do města. Představa něčeho svátečního se pojí už jen s tím obědem. Pro obyvatele venkova je nedělní dopoledne také často jen dobou vyspávání.
A co kostel, bohoslužba? My, katoličtí křesťané máme návštěvu mše svaté jako povinnost, a přece do kostela chodí jen menší polovina katolíků. Papež Pavel VI. chtěl vyjít vstříc víkendovému turizmu a tak dovolil, že nedělní povinnost se může splnit už v sobotu večer.
Byl jsem v té době farářem čtyřicetitisícové brněnské farnosti. Pamatuji, jak jsem předložil lidu, zda se má v naší farnosti tato nedělní bohoslužba v sobotu večer zavést. Odpověď zněla: "Ne. Ti, co jedou ven na chalupu, odjíždějí už v pátek večer. Udělejte raději večerní mši v neděli - a komu se to v neděli večer nehodí, ať jdou na mši svatou tam, kde se zdržují. Kdo nedbá sám, aby se na nedělní mši dostal, toho tam nepřivede ani žádné nadhánění.
V roce 1994 se po dvakrát - z jara a na podzim - dělalo přesné sčítání lidu na všech bohoslužbách. Všichni jsme byli překvapeni malým procentem lidí, kteří přicházejí do kostela. Pravda, někdo je nemocen, někdo musí do práce, říkali jsme si. Ale ať jsme hledali jak chtěli, účast se pořád ani k padesáti procentům lidí zdaleka nepřibližovala.
Většina lidí se do kostela dostane jen při zvláštních životních situacích - při svatbě, při křtu, když umřou.
Ja, že v neděli nemusíme dělat, to celému národu garantují státní zákony. Ale co s tím volnem člověk udělá, to si musí už zařídit každý sám. Každý musí objevit smysl neděle jako dne Páně, a když neobjeví, je to s ním zlé. Nic nedělat, to není žádná slast, to je nuda. Statistiky dosvědčují, že v neděli je nejvíc násilností, nejvíc sebevražd.
Od té doby, co lidé přestávali chodit do kostela, začaly se také vyvíjet všelijaké náhražkové "obřady", náhražkové rituály. Co všechno se odehrává na sportovních stadionech, při olympijských hrách! Jaké slavnosti provozují totalitní režimy! Jaké rituály se provozují v partách mládeže i při slavení doma v rodinách!
Tohle vše svědčí o tom, jak bytostně člověk potřebuje společné obřady, rituály, pobožnosti. A když opustí ty v kostele, hledá jiné, často i destruktivní a zhoubné. Kolik zla, kolik pogromů spáchaly skupiny, vyhecované společnou davovou sugescí. Zdemolovaná fotbalová hřiště, rozbité výkladní skříně a zapálená auta o tom svědčí převýmluvně.
Je to jisté, že člověk potřebuje nejen neděli jako den nicnedělání, potřebuje ji umět slavit i jako den Páně, jako slavnost. Aby naše společnost byla zdravá, potřebuje znovu objevit kulturu dne Páně s bohoslužbou uprostřed. Aby naše křesťanství bylo živé, součástí našeho života, k tomu i my nezbytně potřebujeme prožívat neděli jako den Páně.
Často se setkávám s lidmi, kteří se dali na soukromé podnikání. Mnozí jsou nervózní, utahaní. Vyprávějí, jaká je to dřina, jak to dá zabrat. Kdepak volná sobota - práce! Kdepak nedělní klid - účty, papíry, korespondence!
A nevěřícně kroutí hlavou, když je varuji, aby se nenechali prací pohltit. Aby se nenechali opanovat věcmi a povinnostmi. Aby si zachovali schopnost doma odpočívat, v kostele slavit setkání s Pánem, poslechnout si slovo Boží. Kolik slov za týden přeslechneš - většinou hodně nesvatých - potřebuješ duchovní lázeň slova dobrého. Kolik problémů se stále znovu na tebe ze všech stran hrne - potřebuješ to vše konzultovat s Duchem svatým, vyprosit si duchovní dary moudrosti, rozumu, rady a síly.
Jestli se necháš pohltit svou prací, jestli si nedokážeš uchovat neděli jako den Páně, všechno prohraješ.
Když takhle mluvím, zdaleka ne všichni mně uvěří, zdaleka ne všichni si dají říct. Někteří na mne hledí jako na naivního člověka, který nemá porozumění pro to, že zítra už chtějí být milionáři.
Já vím, že k tomu, aby někdo rád a s duchovním prospěchem chodil v neděli do kostela, je třeba víc, než hučet do něj a napomínat ho, přikazovat mu. Vím, že k tomu je potřeba, aby tomu, co se tam děje, rozuměl, aby věděl, že vše, co se tam mluví a koná, je pro něj moc dobré, když se sám na tom konání aktivně podílí, když hraje svou roli s sebou.
Ti, co tvrdí, že jim nedělní bohoslužba nic neříká, nic nedává, to bývají lidé, kteří, když už do kostela vejdou, sednou si a čekají, že budou baveni jako na estrádě.
Nedělní bohoslužbě budeme věnovat ještě dvě úvahy, ale nečekejte, že vám dokážu zcela vysvětlit, jak je to přesně s tebou při bohoslužbě. To vysvětlit nejde, to se musíš naučit prožívat, vychutnávat. To je jako kdybys měl vysvětlit, jak chutná banán tomu, kdo ho ještě nejedl.
Kdo chce vědět, jak ten banán chutná, musí ho jíst. - Kdo chce vědět, jak "chutná" křesťanská bohoslužba, musí ji spolu s ostatními konat, slavit, ne jen přihlížet.
Já vám tu mohu jen říkat slova:
Nedělní bohoslužba, to je slavnost našeho vysvobození,
to je slavnost Kristova a našeho zmrtvýchvstání,
to je předchuť (anticipace) nebeské hostiny,
to je vrchol celého týdne, vyvrcholení všeho konání...
Mohl bych vám takto mluvit mnoho hezkých slov, ale teprve, když sám vstoupíš do dění nedělní bohoslužby, když ji spolukonáš, pak teprve prožiješ, co to je. Pak teprve víš. Pak teprve poznáš, jakou sílu ti nedělní bohoslužba dává.
Vždyť ty jsi ten, o kterém mluví evangelia,
ty jsi to, tvůj celý týden to je, co leží sladkého v chlebu a bolavě trpkého ve víně na obětní misce.
Ty jsi to, kdo se má proměnit při proměňování,
ty jsi pozván ke stolu při hostině sv. přijímání.
Ty jsi to, kdo se na konci bohoslužby stává vyslancem Kristovým, aby nesl Pána Ježíše ve svém srdci, slovech, do světa.
- Když si budeš v neděli cestou do kostela v duchu počítat, kolik dobra, lásky, bylo v tvém uplynulém týdnu, jak kvalitní bude tento týden tvůj obětní dar,
- když si budeš promýšlet, co Pánu povíš v modlitbě, při svatém přijímání, pak se nebudeš při bohoslužbě nudit.
Pak tě nebudu muset zvát, abys nedělní bohoslužbu hrál, slavil spolu.
Abys spolu zpíval, modlil se, mlčel a meditoval, s úctou vstával, s pokorou poklekal, s radostí přicházel s ostatními ke svaté Hostině.
Říkáme té nedělní slavnosti BOHOSLUŽBA - jakoby hlavní při tom bylo, že tím sloužíme Bohu. Ale není to Bůh, který tím něco získává, je to člověk, který tím získává:
- Nedělní bohoslužba je vrcholem našeho celého týdne.
- Nedělní bohoslužba je školením pro správný život ve všední den.
Dobře poslouchej toto:
Bohoslužba, která by byla bez vlivu na náš každodenní život, to by byl pouhý formalismus, pohanství.
A naopak: Všední život každodenní bez vztahu k nedělní bohoslužbě, to by nebyl život křesťanský.
Kdyby ses tedy při bohoslužbě nudil, pak je vinna tvá neznalost nebo lenost.
Když se dobře účastníš bohoslužby, pak je to pro tebe každou neděli stále nový zážitek, vždy nové a vzrušující setkání s Přítelem Ježíšem, vždy nové těšení: Co mně dnes můj Pán a Přítel chce povědět?
Do hor jezdí lidé naplnit si plíce čistým vzduchem. My chodíme do kostela naplnit si srdce radostí, láskou, milostí.
Ovšem, taková ta dobrá bohoslužba, která se neprožívá jako únavná povinnost, která se musí vydržet, - ale jako radostný, osvěžující zážitek, ta nemůže vzniknout jen tím, že kněz vše koná přesně podle rubrik. Také ne tím, že se nikdo rubrik nedrží a dělá svévole podle své hlavy. Dobrá, živá bohoslužba vzniká tam, kde se církví stanovený rámec bohoslužby naplní tím, co mínil Ježíš a co lidé potřebují.
O takovou dobrou nedělní bohoslužbu musí usilovat všichni společně - knězem počínaje, přes ministranty a kůr až po všechny lidi v lavicích a pod kůrem.
Tohle se dobře poslouchá. Ale jak to tedy dělat?
Hned předem si řekneme: přestože liturgie je hra, posvátná hra Božích dětí před Boží tváří, těžiště živé bohoslužby není ve zvláštních atrakcích - ty ať jsou vždy svátkovou výjimkou - ale v prostých věcech oduševnělého konání bohoslužby nejen tělem, ale i duchem a srdcem:
- Všimni si při příchodu do kostela sousedů. Usměj se, podej ruku, přátelsky zamávej, šeptni slovíčko. Boží majestát tím neurážíš - jen usnadňuješ lidské společenství.
- Naslouchej čtení soustředěně, pozorně. Posluž ostatním jako lektor.
- Na lavicích jsou kancionály. Založ si v nich písničky už přede mší, nalistuj píseň a nabídni i sousedům. A zpívej chutě, ať povzbudíš i ostatní.
- Při společných modlitbách ať jsi účasten hlasem i srdcem.
- Sleduj modlitby kněze a souhlas vyjádři energickým amen.
- Farnost má podle svých sil nedělní bohoslužby spoluorganizovat s knězem.
- Divadelní laciné efekty do kostela nepatří, to je pravda, ale přesto uvažte: co by řekla rodina, které by hospodyně každou neděli předkládala stejné jídlo? I v kostele se mají promyšleně střídat písně, roucha, symboly, výzdoba, osvětlení. A kde by na to vše měl stačit sám kněz? Zdá-li se vám tedy, že vaše bohoslužba je dosud monotónní, málo živá - pak pomozte všichni, aby nebyla. Vymýšlejte, hledejte, pomozte udělat, co by zkrášlilo a zniternilo nedělní cestu farní rodiny k Pánu Ježíši.

 
6. Naše role při nedělní bohoslužbě - bohoslužba slova

Církev chce, aby křesťané nebyli na mši svaté jako němí diváci, ale podíleli se na ní uvědoměle, zbožně a činně. - Tak si přáli otcové koncilu (Kl čl. 48).
Uvědoměle, zbožně a činně - to je trojí požadavek.
Uvědoměle: máme znát smysl posvátné hry, kterou máme s knězem hrát.
Zbožně se podílet, to je také srozumitelné. Máme se modlit srdcem, spoluobětovat s knězem, u stolu Páně se setkat s Ježíšem.
Požadavek činné účasti připomíná, že se máme všichni podílet na společných modlitbách, zpěvu, úkonech, a kromě těchto společných úkonů máme se podílet ještě specielním způsobem podle svých schopností: hudebníci hudbou, zpěváci zpěvem, jiní jako lektoři, ministranti, kostelníci, technici a tak dále.
A co když na to veřejné konání nemá někdo náturu? Když je mu bližší a milejší usednout v kostele a spíš jen přihlížet a naslouchat? - Říkají: má-li liturgie cosi společného s hrou, pak při hře - třebas při fotbale nebo hokeji - všichni nehrají. Hráčů je jen několik a ostatní jsou diváci.
U fotbalu to tak je, ale Boží hra má ve svých pravidlech právě to, že hrají všichni.
Tam, kde se lidé naučí, jak to dělat, jak to duchovně prožívat, jaký to má smysl, tam se lidé většinou podílejí rádi. Najdou se ovšem i výjimky. Lidé spíš tiché a meditativní povahy. Ale kdo by jim to měl za zlé, když už jsou takoví.

Kde je duchovně vyspělá farnost, to poznáte snadno už podle zevnějších znamení:
- Lidé přicházejí do kostela včas. Se samozřejmostí pomáhají při přípravě bohoslužby.
- Chvíle ticha jsou soustředěné, při proměňování a u stolu Páně posvátná úcta.
- Při odchodu z kostela se lidé ve skupinkách zastaví, hovoří - nerozutíkají se hned.

A jaká jsou vnitřní znamení dobré bohoslužby?
- Cítíme se osobně osloveni. Vyrovnáme se při ní sami se sebou, zbavíme se strachů a neklidu.
- Prožíváme, že jsme údy bratrského společenství, že patříme k sobě. Smíříme se s druhými nejen podáním ruky, i srdcem.
- Pohřížíme se do modlitby v povědomí přítomnosti Boží. Ježíš je ve středu dění, k němu vše směřuje a cílí. On je Učitel a Hostitel, on je Kněz a Obětník.
- Odcházíme domů povzbuzeni, s novým elánem, s novou myšlenkou pro další dny, pro denní modlitbu.
Takový cíl stojí za to, abychom se všichni snažili podle svých sil přispět, aby naše bohoslužba nebyla stereotypní, posmutnělá, ale živá. Aby byla setkáním s živým Kristem.
K nedělní bohoslužbě má farní rodina pečlivě připravit nejen kostel. Každý máme připravit i sebe. Máme se cestou do kostela zklidnit, probudit v sobě touhu po slově Božím: co mi dnes Pán chce říct?
V předsíni nás vítá vývěska. Čísi ruce ji pečlivě připravily. Bylo by nedobré, minout ji nevšímavě - vždyť nás chce informovat.
U dveří kostela je kropenka. Dva prsty, kterými se přísahá, namáčíš a děláš kříž na čele tam, kde se tě dotkla křestní voda. Omýváš, osvěžuješ toto křestní znamení. Připomínáš si: jsem křesťan. Mám právo spoluslavit tuto bohoslužbu.
Pokleknutím vyznáváš svou víru ve svátostnou přítomnost Pána Ježíše. Poklekem se děláš malým před velkým Bohem.
Pak usedáš v lavici, vítáš se se sousedy, chystáš si kancionál. Díváš se, jaká je výzdoba, jaký symbol ti chce napovědět o dnešní slavnosti. Pečlivé ruce to s láskou chystaly, oceň to radostným podíváním.
Pak cinkne zvonek, zazní varhany a ty se zvedáš, abys povstáním a zpěvem uvítal průvod kněze s asistencí, který přichází k oltáři. Jak výmluvným kázáním je takový slavnostní vstup o svátcích: napřed jdou dva ministranti s kouřící kaditelnicí, pak kříž uprostřed dvou hořících svící, za nimi přisluhující ministranti. Pak lektor nese uctivě knihu Písma svatého - lekcionář. Nakonec kněz ve svátečním rouchu.
A ty přihlížíš a čteš si ta znamení: to Pán plní svůj slib, že bude mezi těmi, kdo se shromáždí v jeho jménu. To Kristus přichází mezi nás. Kříž je jeho znakem, kniha obsahuje jeho slovo, kněz mu propůjčuje svůj hlas. Svíce svědčí, že náš Pán je světlem světa. Kouř kadidla vyzývá: Bohu na výsostech patří čest a sláva.
Kněz před oltářem pokleká a ty v duchu slyšíš volání svatého Pavla: "Ve jménu Ježíšově ať pokleká každé koleno..." (Fil.2,10). Políbení oltáře ti připomíná hříšnici, která líbala Ježíšovi nohy. Když kněz okuřuje oltář, vzpomínáme na Pavlovo: "Díky Bohu, On skrze nás na každém místě šíří vůni poznání sebe." (podle 2 Kor 2,14). Jako obláčky kouře se má vznášet k nebi dnes naše modlitba.
Nakonec kněz usedá, a to je začátek bohoslužby. Shromáždění má předsedajícího. Stojí psáno: "Ježíš se posadil a oči všech se obrátily na něj." Tak my upíráme zrak na toho, v jehož hlase nám dnes zazní evangelium Páně.
A jaké je první slovo bohoslužby? "Ve jménu Boha." - Ano, jen ve jménu Božím se můžeme odvážit konat ty velké věci, které tu konat chceme.
Kněz pak pozdraví a krátce nás uvede do tajemství mše toho dne.
Proč tak důkladný začátek? Není to zbytečně složité? - Nelze jinak. Pouhým uspěchaným vhupkáním do kostela by ze všech hluchých a chromých a dobrých a zlých samo sebou jednomyslné křesťanské společenství nevzniklo. Ať jsme tedy cele účastni už při samém začátku bohoslužby.

Kající úkon
Kající úkon patří k hlavním složkám liturgie na začátku bohoslužby. Proč?
Z našeho shromáždění v kostele má vzniknout křesťanské společenství. To však nevzniká už tím, že se sejde víc lidí. Tak může vzniknout leda tábor lidu, politická schůze, manifestace. Podstatu našeho křesťanského nedělního společenství popisují Skutky apoštolů: "Dleli pospolu svorně v chrámě. Po domech lámali chléb, s veselím a s upřímným srdce přijímali pokrm a chválili Boha." (Sk 2,46)
Takové společenství nevzniká samo sebou. To musí lidé vytvořit.
Příkaz svatého Matouše, abychom se napřed šli usmířit, nemůžeme brát doslovně. Kdoví, jestli by tu pak kdo vůbec zůstal. Ale můžeme a musíme své chyby veřejně uznat, musíme se rozhodnout: vynaložím vše, abych dal do pořádku, čím jsem komu ublížil, tak brzo, jak jen budu moci.
Ale je-li to naopak - že ty máš něco proti bratru, to můžeš dát do pořádku hned a zde: odpustit. Doma to pak už jen dáš najevo: Já už se nezlobím - byl jsem přece v kostele!
Postoj srdce, to je to, co máme dát před Bohem do pořádku zde v kostele. To je smysl chvíle ticha ke zpytování svědomí. To je smysl společného: "Vyznávám se, že jsem hřešil." Tak vzniká prostor ke společenství lásky.
Teď si snad uvědomuješ, jaká je to škoda, když přijdeš na mši svatou pozdě.

Kyrie, Gloria, Orace
Všimli jste si už, že mešní liturgie si nelibuje v dlouhých modlitbách? Pane, smiluj se! Sláva na výsostech Bohu! Beránku Boží! A vůbec nejkratší modlitbou je naše Amen.
Kdosi řekl, že jak dobrá je farnost, pozná se nejlépe podle toho, jak lidé říkají Amen. Jestli matně nebo radostně, jestli bezmyšlenkovitě nebo jako zpečetění a podpis, že stojí za tím, co říkal kněz.
Tento odstavec má název Kyrie, Gloria, Orace. Tak se v liturgické latině jmenovaly tři modlitby, které následují po kajícím úkonu a uzavírají úvodní část mše. Je to už příprava na následující bohoslužbu slova. Radostným voláním vítáme přicházejícího Pána.
Kyrie eleison - najednou řečtina v české bohoslužbě! Je to jako vzácná starožitnost v moderním bytě. Je to mateřština svatého Pavla, řeč Nového zákona. Ve východní liturgii "Gospodi, pomiluj" je řeč křesťanů z dob Cyrila a Metoděje.
Pane, smiluj se! Jakou intenzitu má tato kratičká modlitba! "Je jako šíp, vystřelený přímo k Bohu" - říkali církevní Otcové. "Umí jedním slovem vypovědět všechny tvé myšlenky," říkají o ní východní křesťané.
Gloria - Sláva na výsostech Bohu - to je první lidská věta v noci narození Vykupitele. Celý hymnus je vzácná památka, starobylá církevní píseň. Máme doklady, že už ve čtvrtém století ji na východě zpívali jako ranní píseň.
Jen to při zpěvu Gloria sledujte, jak jsou tam všechny složky křesťanské modlitby obsaženy: chvála, pokora i prosba.
Přípravná část mše vrcholí orací - modlitbou. "Kolekta" - shrnutí - ji nazývali staří křesťané. Celou úvodní část shrnuje a uzavírá kněz modlitbou.
Tato modlitba je zajímavá už zvláštním postojem kněze. Drží ruce rozpjaté dlaněmi vzhůru jako dvě misky. Proč to tak dělá?
Kněz tak shrnuje prosby všech a předkládá je na miskách svých dlaní Bohu.
A všichni stvrzujeme jedním, hlasitým a zřetelným slovem A M E N ! že je to i naše modlitba. I já se k ní připojuji, já ji tím amen podepisuji.

Bohoslužba slova
Hned od začátku bohoslužby slova buďme cele uchem. "Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá" volejme s malým Samuelem. (1Sam 3,10)
O Pánu Ježíši čteme, jak přišel doma v Nazaretě do synagogy. Přihlásil se za lektora, četl z Písma a potom je začal vysvětlovat. Ale jeho krajané se neosvědčili jako dobří posluchači. Urazili se a pohoršili, místo aby se napravili.
Jací posluchači slova Božího jsme my? Ježíšovi krajané se pohoršili, když Pán Ježíš slovo Boží obrátil na ně, na jejich osoby, na jejich současnost. Naučili jsme se my nebrat slyšené slovo Boží jen jako vyprávění o událostech dávno minulých, ale i jako vyprávění o naší době, o nás? Když například nasloucháme evangeliu o rozmnožení pokrmů, bereme to jako ujištění Páně, že i nás všechny chce sytit svým pokrmem? Když nasloucháme vypravování o zázračných uzdraveních, uvědomujeme si, že i my jsme také slepí, hluší a kulhaví, kteří potřebují uzdravení? Že my jsme teď těmi, kterým apoštolé psali své listy?
Písmo svaté se musí číst jinak, než všechna ostatní četba. Běžnou četbu přijímáme především rozumem, chceme vědět, co se tu říká, co se stalo, jak to dopadne.
Při četbě Písma jde o sjednocení mysli, o přijetí srdcem. Proč?
V liturgii mluví Bůh ke svému lidu. Tento výrok není jen pěkná alegorie, ale mystická skutečnost víry. Bible obsahuje slovo zjevené: Bůh tu zjevuje člověku, kdo je a co má od Boha k očekávání. Bůh tu mluví.
Bůh tu mluví lidskou řečí. Zjevení Boží, jak je slyšíme při mši, oděné do lidských slov, to oslovuje celé lidstvo ve všech časech.
Ale nestačí jen uslyšet, co se tu říká, uložit to v paměti. Slovo Boží chce být zaseto jako zrno do půdy našeho nitra. Má tam vzklíčit v čin. Má dát impuls k našemu jednání.
Zjevení říká, že slovem Božím byl stvořen svět. V nás chce slovo Boží tvořit dál, tvořit novou podobu našeho života, dělat z nás nové lidi.
Proto církev vždy dosvědčovala svou úctu k svatým Písmům jako k samotnému tělu Páně. Nejen Eucharistii, ale i Písmo vyhlašuje koncilní konstituce o Písmu za chléb života pro věřící (art.21).
Stále platí, co nám píše svatý Petr: "Boží slovo ... je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne a jitřenka vám nevzejde v srdci." (Podle 2 Petr 1,19)
Kolik temných míst je v našem světě, ba i v našem vlastním nitru. Kéž i my se naučíme používat slova Božího jako lucerny, jako majáku, který nám ukazuje jasnou cestu do naší nejasné budoucnosti.

Lektoři a ministranti
Ze života svatého Antonína se vypravuje, jak vychovával bratry, kteří se k němu připojili. Přečetl jim úryvek z Písma a ptal se, co ten výrok znamená. Každý odpovídal, jak nejlépe uměl. Jen jeden řekl: "Já nevím." - Opat Antonín pochválil tohoto posledního: "Ten je na správné cestě."
Platí to tak dodnes. Kdo čte Písmo tak, jako by to byla zpráva z novin, a chopí se prvního smyslu, který ho napadne, ten vyčetl jen to, co už ví. Jen ten, kdo Písmo svaté pokorně promýšlí a rozvažuje o něm, jen ten uslyší něco nového.
Lektor má vždy předem promýšlet, co bude číst. Posluchač má předem promýšlet úryvek Písma, kterému bude naslouchat. Jen tak mají užitek z předčítání i naslouchání.
Služba lektorů při nedělní bohoslužbě je vám už samozřejmostí. Za časů Pána Ježíše to bylo také tak - i Pán Ježíš dělal lektora. V prvotní církvi se tato funkce těšila obzvláštní úctě. Když však později se bohoslužebná řeč stala lidem nesrozumitelnou, ztratila služba lektora smysl a zanikla.
S obnovou mateřštiny mají lektoři při mši zase své původní místo a poslání. Povězme si o tom dnes, abychom si lektorů a jejich služby farnímu společenství vážili, abyste se ochotně a rádi pro tuto službu nabídli.
Takhle uvažoval jeden čiperný mládenec: "Kdo předčítá při mši modlitby - tedy kněz - ten mluví ve jménu lidu. Kdo předčítá slovo Boží - lektor - ten mluví ve jménu Božím! Opravdu, je to velká čest!"
Ano, a není to také žádná maličkost, číst tak, aby se slovo Boží dostalo jasně a zřetelně nejprve k uchu a pak i do mysli a do srdce shromážděné obce.
Proto se lektor stále musí učit uctivě zacházet jak s mateřským jazykem, tak se sdělovanými myšlenkami slova Božího.
Řekli byste - učit se číst - to je snad zbytečné. To jsme se všichni naučili na obecné škole! Naučili, to je pravda, ale přesto se každý, kdo veřejně předčítá a přednáší - hlasatel v televizi, herec v divadle, řečník na schůzi, lektor v kostele - musí stále učit, aby nemumlal nebo nekřičel, aby z jeho úst zvučně znělo krásně podané, srozumitelné a působivé slovo.
Aby posluchači mohli porozumět, co je smyslem svatého čtení, musí si to napřed uvědomit lektor, který to předčítá. Musí pečlivě zvážit, na které slovo dát důraz, kde udělat pauzu, aby myšlenka mohla doznít v mysli, zabydlit se v paměti. Má-li kázat druhým, musí to nejprve pochopit a přijmout sám. Proto si lektor každé čtení předem pročítá a promýšlí, aby četl nejen slovíčka, ale hlásal také myšlenky.
Je to bohatstvím farnosti a znamením její vyspělosti, když má co nejvíce lektorů. Proto se přihlaste k této službě všichni, kdo máte zvučný hlas, lásku ke Kristovu království, touhu pomáhat při jeho hlásání a ochotu učit se správnému přednesu.
K vašemu apoštolátu bude asi také patřit vyhledávání lidí, kteří mají pro službu lektorů předpoklady. Většinou se ostýchají, bojí, že by to nesvedli. Ale když jim slíbíte, že je zaškolíte, rádi se přidají. Máte k tomu příručku: "Patnáct pravidel pro lektory", vydala to MCM v Olomouci. Bude třeba lektory stále sledovat a jejich přednes laskavě vylepšovat.
Bohatstvím farnosti je i to, když co nejvíce dětí a mládeže slouží kolem oltáře různými službami, které se nazývají ministrantské.
Slovo ministr dobře známe. Každý stát má své ministry a žádná hlava státu se bez ministrů neobejde. Ministr a ministrant je stejné slovo - znamená česky služebník.
Jako ministři slouží svému lidu a hlavě státu, tak ministranti slouží lidu Božímu a hlavě církve, Pánu Ježíši.
Od ministra se očekává, že se umí chovat a páni ministři si na vystupování dávají záležet. Také ministranti si dávají záležet na svém chování - zde v kostele a v celém životě. Vždyť slouží Králi všech králů a vládci všech vladařů.
Tak krásná je služba lektorů a ministrantů v kostele. Šťastná je farnost, která jich má dostatek.
Ministranti, to nemá být nějaký zvláštní spolek, elitní klub uprostřed farnosti. - To má být většina farní mládeže. Není lepší příležitosti, jak je všechny naučit znát liturgii, nedělní bohoslužbu, roli věřících při ní. Proto v našem prostředí jsou zbytečné diskuse, jestli mezi ministranty patří také dívky. Ty přece musí znát nedělní bohoslužbu tak jako chlapci. Děvčata jsou součástí farní mládeže a mají právo na základní liturgickou průpravu.
Bratři, osvojme si dobře umění aktivně naslouchat slovu Božímu a odpovídat na ně srdcem. Když to dokážeme, zbavíme se pocitu, že Bůh mlčí. Uslyšíme jeho rady do našeho života.
Zda biblická čtení dnešního posluchače osloví, závisí na tom, jak mu dokážeme pomoci, aby se přenesl od obrazných rekvizit biblických do dnešní situace, jak dokážeme myšlenku textu zkonkretizovat, aby se stala návodem k zodpovědnému jednání v naší současnosti.
"Mládež půjde za tím, kdo se jí ujme uprostřed jejích problémů a nejistot, ne za tím, kdo ji učí zbožně mávat kaditelnicí" - napsal před popravou jezuita A. Delp.

Nejen slyšet - i uslyšet
Co říct na námitku, že se pořád opakují čtení, která už znám? - Odpověděl už kdysi Goethe: "Dokud se budou stále znovu opakovat stejné lži, musí se stále znovu opakovat věčné pravdy."
Jak poznáme, že slovu Božímu nasloucháme špatně?
Každý z nás, co chodíme do kostela, když nerosteme rok od roku do krásy člověka duchaplného, do krásy člověka laskavého, tak dosvědčujeme, že v kostele nic neuslyšíme. A platí to tak, i kdyby někdo uměl opakovat slova evangelia či kázání doslova. Ten opakuje slova, ale skutek mu unikl.
Není to jednoduché, překonat vzdálenost mezi drsnou realitou událostí "za onoho času" - a naší přítomností. Pán Ježíš se nenarodil v romantickém betlému, ale ve smrduté dobytčí stáji. Na Golgotě neklečel ve zlaceném ornátu mezi dvěma ministranty, ale visel nahý a špinavý na mučidle mezi dvěma lupiči.
Kázání nám pomáhá, abychom o svém životě uvažovali ve světle Písma svatého. Abychom se učili svůj život chápat ve světle Písma a naslouchali evangeliu z pozice svého života.
Taková má být naše aktivita, naše spolumyšlení při kázání. Druhá a neméně důležitá, ale často zanedbávaná část naší aktivní účasti na kázání má následovat po kázání, po bohoslužbě.
O slyšeném máme dál uvažovat a mluvit. Mluvit doma - hned v poledne při nedělním obědě. Tam se má probírat, co bylo v kázání zajímavé, důležité, jak tomu kdo rozuměl. Tam má těm, co nebyli v kostele, zaznít slovo Boží. Ale ne tak, jako v oné známé anekdotě:
Přišel muž z kostela a žena, kterou nemoc zdržela doma, se ptá: "Tak co kázal pan farář?" - "O hříchu," odpoví muž. - "Ale co o tom povídal?" - "Byl proti," řekl muž.
O slyšeném kázání mají lidé mluvit mezi sebou. Má to být východisko rozhovorů o víře. Musíme se učit o věcech víry debatovat, naslouchat mínění druhých, nebýt příliš brzo hotovi s vlastním úsudkem.
O slyšeném kázání se má mluvit také s knězem. My kněží máme často pocit, že mluvíme do prázdna, protože od vás neslyšíme žádnou odezvu. Kritiku někdy řeknete - ale v nepřítomnosti kněze, takže mu to nepomůže. Je to důležité, abyste knězi řekli, co vám pomohlo - a co jste nepochopili.
A nakonec si povězme, zda je možné poslouchat s užitkem i vysloveně špatná kázání? Možné to je. Napřed si shrnem kritiku - to nám půjde snadno: byla to samá teorie, nic pro dnešek, ve kterém žiji. A pak se ptám: jak vlastně mělo být to slovo Boží přeneseno do dnešní doby? Co to říká dnešnímu člověku, co osobně mně?
Rozumíš, co ti radím: po špatném kázání si udělej kázání sám, pro sebe, sám sobě. A po dobrém kázání to udělej také tak.
Náš život se vlastně skládá ze samých výzev Pána a z našich odpovědí, které na ně dáváme. "Nejlepší komentář evangelia nalezneme v uvažování nad vlastní minulostí," - říká Evely.
To je naše aktivní účast na kázání: učíme se o věcech víry hovořit. Učíme se uvažovat o svém životě ve světle Písma.

Krédo a přímluvy
Znáte možná také takové staré kněze, kteří toho už moc po světě nenaběhají, ale přesto ještě lidem slouží - jako jakási sběrna oprav a starostí: "Otče, pomodlete se! Pamatujte při mši!" - A stařeček vždy přislíbí.
Ptal se ho kdosi: "Jak to stačíte, jak to děláte, abyste na nikoho nezapomněl?" - A kněz řekl: "Každé to trápení udělá v mém srdci jizvu, ránu. A já pak při modlitbě jen otevřu srdce a říkám: Pane, pohleď, co je tu vše bolavé."
Ve mši je místo, kdy každý z nás předstupuje před Boha jako prosebník i přímluvce: nejprv při modlitbě věřících - a potom po svatém přijímání.
Ale napřed se vraťme ke Krédu.
Nepřišlo vám už někdy divné, že zatímco Otčenáš a všechny liturgické modlitby jsou v množném čísle: MY! - mešní Krédo se modlíme v čísle jednotném: (já) věřím v Boha!
Krédo totiž vzniklo mimo mši - jako křestní vyznání víry. Jak se dostalo do mše? Za dob, kdy se vzmáhaly bludné názory, chtěli křesťané společně vyznat své pravověří, a tak se veřejně modlili křestní vyznání.
Dodnes tedy odpovídáme na slyšené slovo Boží každý osobně. Povstáváš a vyznáváš: Já věřím! A toto své Krédo říkejme tak, aby každý vedle nás cítil: ten to neodříkává bez myšlení, ten stojí za tím, co říká. Je to opravdu jeho osobní vyznání.
Protože víra není jen z člověkova rozhodnutí - je to i Boží dar - proto na Krédo navazuje přímluvná modlitba věřících.
Při ní se každý z nás podobá apoštolu Janovi, když při poslední večeři složil hlavu na hruď Pána Ježíše. Podobáme se ženě, která se prodírala zástupem k Pánu a říkala si: "Kdybych se mohla aspoň jen dotknout lemu jeho šatu - jistě by mne uzdravil." - Podobáme se ženě hříšnici, která s kající láskou líbá nohy Pána Ježíše.
Připojujeme se proto radostně a hrdě svým voláním k prosbám této modlitby. Máme také právo předkládat zde Bohu své osobní přímluvy za ty, jejichž osud nám leží na srdci. Neprosíme Boha, aby udělal to, co můžeme udělat sami. Nechceme diktovat nebo radit Bohu, co má dělat. Projevujem tu víru, že tam, kam my nedosáhneme, je prostor Boží prozřetelné a pomáhající lásky.
Při této příležitosti je třeba se zmínit i o tradičním zvyku "dávat na mši svatou". Není to špatné, spojovat to nejsvětější, co máme, s penězi a "dávat na mši"? Copak nemá kněz svůj plat?
Jak k tomu došlo? Za starých časů přinášeli lidé do kostela naturálie. Z toho vyčlenili chléb a víno pro bohoslužbu té neděle, zbytek sloužil k výživě kněze a chudých ve farní rodině. Kněz žil doslova - jak říká apoštol - z oltáře.
Později naturálie zaměnili za peníze. Z toho vznikla kostelní sbírka a mešní stipendium. Věřící "svou" mši doprovázejí nejen svými modlitbami, ale i darem na dobrý účel. Každý kněz dobře ví, k čemu tyto dary použije. Je tu kostel - stále potřebný oprav, jsou tu i dnes chudí ve farnosti, kteří by se styděli veřejně žádat o podporu, ale přijde jim vhod nenápadný dar.
Kdo tohle správně chápe, nikdy se nebude ptát, když přijde dát na mši svatou: "Co stojí jedna mše? " - jako když se v obchodě ptá, co stojí kilo masa. Také mu nenapadne, když si dal na mši svatou, že pak zůstane doma a nejde na ni, i když by jít mohl.
Vždyť tu "svou" mši každá rodina má spoluslavit, spolu se modlit, přinášet obětní dary a spolu se účastnit svaté hostiny.
Přímluvná modlitba věřících ve mši - a do ní patří i naše "dávání na mši" za naše blízké, to je také kus výkonu našeho laického kněžství.
Člověk je ubožák, dokud myslí jen na sebe, dokud usiluje jen o své vlastní štěstí. Buďme tedy horlivými přímluvci u Boha.

xxxxxxxxxx

Četba k šesté kapitole
- Simajchl: Naše role při nedělní bohoslužbě
Naklad. Canto, Buzkova 35 a - 615 00 Brno
- Simajchl: Patnáct pravidel pro lektory.
Matice CM - Olomouc 1994

 
7. Naše role při nedělní bohoslužbě - bohoslužba oběti

Kristova oběť -naše eucharistická slavnost
V úvodu do misálu se říká: "Ve mši se připravuje stůl Božího slova a stůl Kristova Těla. Ze stolu Božího slova čerpají věřící poučení, ze stolu Kristova Těla se živí"(IG8).
. Bohoslužba slova končí kázáním s návazným kredem a přímluvami. Pak kněz přechází k obětnímu stolu a vy přinášíte obětní dary. Začíná Kristova oběť, naše eucharistická slavnost.

Příprava darů
Všichni víme, že prvním vzorem eucharistického setkání je Poslední večeře. Ježíš při ní promluvil hlubokou a dojemnou řeč na rozloučenou (J 13,31-16,33) s velekněžskou modlitbou. Umyl apoštolům nohy a vyhlásil své "nové" přikázání - přikázání lásky.
Na tyto prvky navazuje v naší dnešní bohoslužbě "příprava darů", ale spíš by se to mělo nazývat "příprava srdcí" (M.Nowak). Vždyť my jsme ten vlastní obětní dar.
Při obětním průvodu a přípravě darů nás symbolicky zastoupí chléb a víno, ale my jsme ten materiál, který chce Otec proměnit. My se máme stát tělem Kristovým v dnešním světě. Své osobní radosti budeme vkládat ke sladkému chlebu na patenu, své trampoty budem přilévat do trpkého vína. Své prosby a potřeby budeme odevzdávat se svým penízem na dobré účely do sběracího košíku.
Dobrá bohoslužba nezáleží jen na tom, jestli se nám líbil zpěv při mši, kázání, roucha, květiny. Bohoslužba je dobrá tenkrát, jestli vše spoluprožíváme srdcem, jestli se chceme dát proměnit, jestli se k této sebeoběti nabídneme.
Za starých časů při obětním průvodu všichni povstávali a nesli k oltáři své dary osobně. My jsme si svůj chléb - hostii - vložili na patenu hned při příchodu do kostela a svůj peněžitý dar vložíme při sbírce do košíčku. Většina z nás zůstává v lavici. Obětní dary přináší k oltáři zpravidla ta rodina, na jejíž úmysl se toho dne mše obětuje. Při různých příležitostech mohou jít v obětním průvodu i jiné skupinky, např. pozůstalé příbuzenstvo při zádušní mši, školáci na začátku a na konci roku, mužská mládež farnosti na sv. Štěpána, dívčí na Nový rok, ženy na hromniční mši, muži při josefské bohoslužbě, kostelní hospodáři a členové farní rady o Božích hodech, branci po odvodu. Také prvokomunikanti a biřmovanci se občas takto představí farní rodině. Přinášejí svíčky, květiny nebo jiné dary a plody našich polí a zahrad. Zde je dost místa pro lidovou tvořivost, jak bývá vidět při apoštolských cestách našeho svatého Otce po různých zemích světa.
Nejen stav našeho srdce, ale i samo kráčení nemá být ledajaké. Guardini o tom napsal:
"Umíš vůbec kráčet? Kráčet není chvátat, není běžet, je to klidný pohyb. Není to bázlivé cupitání, jde se neohroženě vpřed, pružným krokem. Vzpřímený, ne shrbený, pevně máš jít k oltáři."
Řádná chůze, to je něco krásného. Podle toho, zda kráčí muž či žena, nabývá tato chůze mužného nebo půvabného rázu. Nese v sobě zevní břemeno nebo vnitřní svět jasného klidu.
Takové kráčení s obětními dary, to je krásný bohoslužebný úkon. Je to výraz ušlechtilého lidského bytí. Vzpřímená postava zůstává výsadou člověka. Zpříma kráčet, to zobrazuje Boží člověčenství.
Občas, když se nezpívá, slyšíme kněžské modlitby při předkládání darů. Jsou to upravené stolní modlitby Izraele z dob Pána Ježíše. Mysleme na to, že i Svatá rodina, i Pán Ježíš se doma v Nazaretě podobně před jídlem modlívali. "Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé milosti máme tento chléb a tento pokrm. Je to plod naší země, je to plod lidské práce - ať se nám stane chlebem věčného života." - Celá vlna vděčnosti zaplaví každého, kdo se ji modlí srdcem.
Když je teď kněz obrácen tváří k lidem, můžeme sledovat i to, jak kněz vlévá do vína kapku vody. Je to naše člověčenství, které se tu setkává s Ježíšovým božstvím.
Nato se kněz vytrhuje z usebrání a obrací se překvapivě na přítomné s prosbou Ježíše v Getsemanské zahradě: "Bratří, modlete se! Bratří, modlete se, aby se moje i vaše oběť líbila Bohu!" Proč to?
Jako izraelský kněz vcházel do svatyně v čas oběti sám - lidé se modlili venku, - tak teď má kněz vystoupit po schodišti dialogu před prefací do svatyně večeřadla, doprostřed eucharistického tajemství, do getsemanské oběti Kristovy. Chápete, jakou hloubku má toto volání, abychom byli v modlitbě s Pánem a s ním, knězem?
Přípravu darů uzavírá knězova "modlitba nad dary". Vyjadřuje radost nad podivuhodnou výměnou, které se tu účastníme: dary Stvořitele se tu stávají naším darem Stvořiteli, aby se proměněné staly znovu dary Božími člověku. Bůh - člověk - Bůh - člověk. - Opravdu podivuhodná výměna se tu odehrává, z níž nakonec obdarovaní odcházíme my.
Kéž by nám ta dnešní úvaha pomohla, abychom se na přípravě darů podíleli srdcem, myslí i tělem, celým svým člověčenstvím.

Eucharistická modlitba
Jestlipak víte, kolikrát říkáme při mši svaté amen? Nevadí, že to nevíte. Důležitější je vědět, které amen je v celé mešní bohoslužbě nejdůležitější, na které klade církev největší důraz.
Na konci eucharistické modlitby pozvedá kněz ještě jednou svaté způsoby a prohlašuje, že skrze Krista a s ním a v něm je všechna Otcova čest a sláva. A všechen lid volá to nejdůležitější A M E N . Kněz skončil velkou děkovnou modlitbu, vyznal Otce i Syna v jednotě Ducha - a my to vyznání pečetíme svým projevem souhlasu, svým podpisem. Kněz přednesl velké vyznání víry a chvály Bohu - a my tu chartu víry svým AMEN spolupodpisujeme. Stojíme za tím, co tu kněz říkal.
Ať tedy naše A M E N ! hřmí celým kostelem!
Povídal kdosi: "Sleduji úvahy o mši se zájmem, protože mne stále znovu udivuje, kolik jsem dosud nevěděl o tom, čeho se od dětství pravidelně účastním. Ale občas z toho mám v hlavě i trochu otazníků. V náboženství jsme se učili, že mše svatá je oběť. "Oběť mše svaté" - tak se to i v kostele ohlašuje. Ale vy jste mluvil o mši jako o památce našeho osvobození, děkovné slavnosti, jako o hostině. Co je mše svatá skutečně? Je tu nějaký hlavní akcent, podstata, ke které se ostatní přidružuje?"
Taková otázka do našeho výkladu mše svaté dobře zapadá, protože předmětem našich úvah není teologická stránka mše, ale formy naší aktivní účasti při ní, naše role. Ale dobře se účastnit mohu jenom tam, kde je mi jasné, oč jde.
Oč tedy jde?
Mše svatá je jako vybroušený diamant. Podle toho z které strany se na ni díváš, zazáří ti vždy novou překvapující jiskrou. Božský a lidský život Pána Ježíše Krista září v tomto tajemství víry také různě podle toho, z které strany k němu přistupuješ. Jeden se mu přiblíží v myšlence na oběť, jiný myslí na naše vykoupení, tj. osvobození, jiný slyší hlas Pána zvlášť dobře v Božím slovu, jiný prožívá společenství nejvíc při hostině u stolu Páně.
Na cestě k jádru mše jedno hledisko doplňuje a rozvíjí druhé, ale úplně vyjádřit a vyčerpat tajemství eucharistie nelze.
Spolehlivá cesta, jak se vžít hlouběji do tajemství mše svaté, je meditace. A velká eucharistická modlitba, která se prostírá od přípravy darů po svaté přijímání, je k tomu výbornou příležitostí. Nasloucháš toku slov eucharistické modlitby a zachytíš svou mysl u té plošky diamantu, která ti dnes zasvítí, která ti zazní zvlášť živě a blízce.
Na začátku nás kněz probouzí, burcuje k pozornému sledování voláním:"Pán s vámi! Vzhůru srdce!" - A odpověď nezní: "Tak dobrá, my je pozvedneme" - ale "Už je máme u Pána." Tak vystupujeme s knězem do samého nitra eucharistické slavnosti, do večeřadla, na Golgotu. Setkáváme se tu s Ježíšem, který nás povede k Otci. Všimli jste si toho, že v modlitbách kánonu - to je také jeden starobylý název eucharistické modlitby - se sice jedná o Pánu Ježíši, ale mluví se k Otci? Závěrečná slova a gesta velekněžské modlitby tuto cestu se Synem k Otci zdůrazňují: kněz pozvedá Tělo Pána Ježíše vzhůru k Otci a volá: "Skrze Krista a s ním a v něm je tvoje čest a sláva, Bože, Otče všemohoucí - v jednotě Ducha po všechny věky věků."
Mešní kánon je veliká děkovná modlitba. Říká ji kněz, ale jménem všeho lidu. Je to díkůčinění nás všech, příprava k hostině, ke které jsou pozváni všichni. Svatý - to je vítězná píseň, píseň oslavující Otce a jeho Syna - a tak radostně a vítězně má také znít, když ji zpíváme. Ať to zní jako nadšený potlesk, kterým se dnes vítá vítaný host.
Prezentace, zpřítomnění Hosta se děje při proměňování. Slova proměňování ovšem nejsou nějaké kouzelnické formule s magickou silou, kterou kněz může kdykoliv přimět Ježíše, aby se "zpřítomnil".
Při úkonu proměňování se projevuje naše víra, že Boží láska proměňuje celý svět a každého, kdo v ni uvěří. I život každého z nás se stykem s touto obětující se láskou proměňuje: i my se proměňujeme v lidi, kteří jako Ježíš se obětují pro jiné, žijí v lásce.
Jak je Pán přítomen v Eucharistii? Jistě ne tak, že by se v tom chlebu skrýval maličký Ježíšek. Jak tedy? - Já to přesně nevím, a nijak mi to nevadí.
Je přítomný. Řekl to a já mu věřím. Cítím tu sílu tvůrčího slova Stvořitele světa: Bůh řekl "Staň se" - a stalo se. To mi stačí. Že je to tajemné? Tomu se vůbec nedivím, vždyť se tu blížím k tajemství Božího bytí. Vždyť se tu setkáváme s Kristem, který mne chce spojit se svým vykoupením, který mně chce dát podíl na svém vítězství nad smrtí! Je to svátostné setkání s mým Vykupitelem. Proto prvním slovem po proměňování je knězovo zvolání: "Tajemství víry!" - a odpověď, která je jakýmsi zkráceným Krédem - vyznáním víry: "Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme..."
Ale nepíchlo vás už to zvláštní, že "smrt zvěstujeme"? Smrt svých milých přece nezvěstujeme - zvěstuje se vždy dobrá zpráva! Vidíte, je dobře takto citlivě naslouchat každému slovu a rozjímat je, jen tak se nám otvírají poklady naší liturgie. Zde se opravdu zvěstuje smrt jako dobrá zpráva: smrt z lásky, - smrt, která smrt přemohla.
Kdykoliv se účastníme eucharistické slavnosti - mše svaté - vstupujeme do prostoru, kde se nám zvěstuje veliká láska. Proto koncil mohl prohlásit, že eucharistická slavnost je vrcholem všeho hlásání evangelia. (Dekret o kněžství)
Na proměňování se celá obec i jednotliví věřící podílejí dvojím způsobem:
- V úctě a radosti si uvědomujeme, že Pán obětovaný a zmrtvýchvstalý je zde, mezi námi. Myslíme na něj a v duchu voláme s Tomášem: "Pán můj a Bůh můj!"
- Druhý způsob účasti na proměňování je ještě niternější: i my se tu proměňujeme. Stáváme se tajemným tělem Kristovým. Podílíme se na oběti Kristově, s Pánem se jdeme v lásce obětovat za spásu světa. Myslíme na lidi, kteří nám byli v lásce darováni, a děkujeme za ně.
Proč při proměňování klekáme?
Na mnoha místech se v evangeliích říká, že lidé před Pánem Ježíšem padli na kolena. Teď je pravá chvíle i pro nás. I kdyby nám v té chvíli scházela pravá slova k modlení, pak pokleknutí je výmluvná modlitba celým tělem.
Proč kněz po konsekraci Tělo Páně pozdvihuje?
Jistě bez rozpaků odpovíte: abychom se mu mohli poklonit! - A budete mít pravdu. Ale je tu ještě druhý, hlubší smysl tohoto gesta. Kněz tu předkládá obětní dary Bohu: Otče, hle, tvůj Syn se ti za nás obětuje - přijmi s ním také i nás!
Všechny eucharistické modlitby končí slovy, která znějí jako finále velké symfonie. Kněz pozdvihuje svaté způsoby a volá:
"Skrze něho a s ním a v něm
je tvoje všechna čest a sláva,
Bože, Otce všemohoucí,
v jednotě Ducha svatého
po všechny věky věků"
A vy stvrzujete jeho slova svým "Amen".

Přijímání
Celou eucharistickou modlitbu - od preface po Otčenáš - bychom mohli vlastně nazvat stolní modlitbou, modlitbou před jídlem, před svatým přijímáním.
Teď jsme tedy dospěli v naší úvaze ke sv. přijímání. Poslechněte si, jak jsem si tuto kapitolku nadepsal: "Eucharistická hostina je radostná slavnost hříšníků, kterým bylo odpuštěno."
Zní to krásně, viďte, ale nejen to - ono je to tak i doslova pravdivé, když se necháme mešní liturgií správně vést.
Bezprostřední příprava na svaté přijímání začíná Otčenášem. Učme se jej říkat zvolna, s pauzičkami mezi jednotlivými prosbami, abychom je stačili myslí sledovat. Vždyť v Otčenáši je souhrn celého evangelia.
Je to až trapné, jak se v některých kostelích bezduše a chvatně při mši brebentí Otčenáš. Kde se to lidé tak naučili? Možná při růženci. Je třeba vytrvale vysvětlovat, že je různý způsob modlitby. Slova růžence jsou rytmickým pozadím meditace. Ale Otčenáš je překládání jednotlivých proseb Bohu - a zde záleží na každém slovu. Po knězově výzvě ať je pauza k nadechnutí. Po jednotlivých prosbách pauza k domýšlení.
Občas, při vhodné příležitosti, je možno zdůraznit společenství modlitby i postoje: vyzveme lidi, aby se vzali za ruce a vytvořili bratrský řetěz kolem oltáře. Jindy tak můžeme obměnit podání ruky při pozdravení pokoje, aby se nestalo zvykovým gestem.
"Neboť - tvé - je království" - učme se říkat slavnostně. Každé slovo ať má svou váhu, odstup od druhé myšlenky. Vždyť je to dík a chvála Bohu!
Ještě lepší než zbožně říkat, je radostně Otčenáš zpívat. Proč to? Není zbožnější důstojné přednášení? Vysvětlím příkladem: Onemocněla učitelka. Děti se vyřítily ze školy domů a jásavě vyzpěvovaly: "My dnes máme prázdniny, my dnes máme prázdniny!" - Proč to zpívaly? Měly tak velkou radost, že zpívaly. I my máme důvod k radostnému zpěvu: máme v nebi Otce, odpouští nám hříchy, chrání nás od zlého!
Po kněžské prosbě za život v pokoji a bez zmatků říkáme všichni dovětek Otčenáše: "Neboť tvé je království..." Radostně si tu připomínáme, že veškerá moc na této zemi patří Bohu.
Otčenáš, to je společná příprava na svaté přijímání. Ta se uzavírá vzájemným pozdravením pokoje - podáváme si na usmířenou ruku. A připomínáme si při tom, že by to byla lež, kdyby to tak neplatilo i venku, mimo kostel. Vždyť dobře víme, že to, co v neděli v kostele říkáme, máme po celý týden venku žít, jinak by to byla falešná bohoslužba v kostele a prolhaný život venku. Proto je nutno v kostele stále myslet na to, co děláme.
Není však nutno podávat ruce na všechny strany, natahovat se i dopředu a dozadu. Stačí podat ruku s přátelským pohledem sousedům. V mysli to platí na všechny.
Po společné přípravě na setkání s Ježíšem následuje příprava osobní. I modlitba knězova přechází od společného M Y k osobnímu J Á . Teď máme v sobě probudit víru, naději a lásku.
Církev nám tu vkládá do úst modlitbičky kratičké, ale jak krásné!
Beránku Boží! - Kolik něhy, pokory, důvěrné lásky je v těch několika prostých slovech. Jsou stejně výmluvná a srozumitelná pro děti i dospělé, pro prosté i učence. A jak krásné a jímavé jsou nápěvy této modlitby!
Ještě jednu překrásnou modlitbu nám mešní liturgie nabízí: Pane,nezasloužím si.. Já si to nezasloužím! Nejsem svatý, nejsem dokonalý - ale tvá hostina je slavnost hříšníků, kterým bylo odpuštěno. Zveš mne jako Zachea: "Pojď, chci být dnes tvým hostem." Mohu tedy jít - a mám proč si radostně jako děti vyzpěvovat cestou k oltáři. Kdo miluje, ten si zpívá. A svaté přijímání, to je svátost lásky.
A je to také svátost víry, svátost věřících. Není to nic pro nevěřící, nic pro učně katechumeny. Proto ta poslední zkouška víry: kněz ukazuje každému Tělo Páně a říká: To je Tělo Kristovo! - A každý odpoví: Amen, já tomu věřím!
Přišla za knězem čiperná děvucha a říká: "Otče, já vám poradím výborný zlepšovák. Stokrát říkáte, "Tělo Kristovo" každému, když podáváte sv. přijímání. Ušetříte si čas, když před přijímáním, hned po "Pane, nezasloužím si.." přidáte: "Tělo Kristovo!" A my všichni najednou odpovíme Amen, a pak už můžete bez zdržování jen podávat."
Ale kněz se smál: "Tenhle zlepšováček neberu. Ten malý rozhovor kněze s každým komunikantem osobně, ten musí být - protože Pán Ježíš také ke každému přichází osobně. Bere každého tak vážně, jako by byl jediný na světě. A každý má také osobně vyznat svou víru: Amen, já věřím, že Pán ke mně přichází. Ne ten Ježíš, který žil před dvěma tisící lety. Přichází Ježíš, který žije teď, teď se se mnou setkává, teď ke mně mluví. V eucharistii Pán Ježíš žije, v evangeliu mluví."
Mám mluvit i o tom, co následuje po přijetí Těla Páně, po svatém přijímání? Mám mluvit o vašem osobním díkůčinění?
Před časem vysílala anglická televize korunovaci královny. Všechno se kameramani snažili přesně zachytit, i korunovační mši v katedrále. Ale když došlo k přijímání, objevil se na obrazovce obraz Leonardovy Večeře Páně a trval tam do skončení svatého přijímání. Jsou intimní sféry člověka, který nepatří na veřejnost. Ani u nás snad nenapadne fotografa, aby fotil snoubence nebo prvokomunikanty v okamžiku, kdy přijímají Tělo Páně.
Svaté přijímání a chvíle po něm je čas intimního setkání s Hostem naší duše. A to prožívá každý po svém.
Pamatuj: U stolu Páně nepřijímáme něco, věc, pokrm. My přijímáme Někoho - živého Pána. A tento Pán chce v nás převzít iniciativu, chce nás vést hlasem svého Slova. Chceme to? Chceme ho následovat? Dáme se vést?
Věřím, Pane, pomoz mé nedůvěře! Chci, Pane, dej mi k tomu sílu.
Někteří z vás už jsou, - a vy ostatní nepochybně brzo budete pověření i službou rozdavatele Těla Páně. Budete podávat svaté přijímání věřícím v kostele, po mši ponesete Tělo Páně nemocnému. Zažijete radost, že smíte Pánu dát k dispozici své ruce, své nohy. Církevní směrnice vám poví kněz, který vám bude předávat pověření od Otce biskupa.

Závěr mše
Naše mše svatá není nějaká vzpomínková slavnost, je to setkání s živým Pánem. Každou účastí na mši stavíš most mezi sebou a Bohem. Uzavíráš s Bohem smlouvu.
Kdo byl dobře na mši, nepůjde domů sám. Může počítat s tím, že Bůh je s ním. Ovšem, musí sám tu smlouvu respektovat a zachovávat.
Účast na mši sjednocuje naši vůli s vůlí Boží. Otvírá nám oči - činí nás vidoucími. Otvírá naše ruce, činí nás milujícími.
Stojí za to vynaložit kus úsilí, abychom na mši nebyli pasivními statisty ale živými účastníky. Dokážeme to?
Mudroval tuhle po výkladu mše svaté rozšafný mládenec: "Ve mši svaté je to jedna příprava za druhou. Nic tu není bez přípravy: je příprava na bohoslužbu - vstupní obřady. Je příprava na čtení, na evangelium. Je příprava obětních darů, příprava na Eucharistickou modlitbu, pak příprava na svaté přijímání.- Není těch příprav trochu moc?" - Kněz mu řekl: "Bez práce nejsou koláče, bez přípravy není slavnost. A tos ještě zapomněl tu hlavní "přípravu": vždyť celá mše je vlastně také přípravou. Přípravou na všední život venku, přípravou na tvůj život vůbec. Nevšiml sis, že konec mše je vlastně začátkem: Jděte teď ve jménu Páně - to znamená: jděte a dělejte, co jste zde slyšeli, zažili."
Proto je konec mše takový kratičký: chvilka společného ticha, modlitba a požehnání na cestu - a už jděte! Jděte s Boží silou, neste Boží svobodu dál.
To společné ticho po svatém přijímání je překvapující a bylo zpočátku nezvyklé. Ba i trapné může někomu připadat - jsme hlučící generace. Musíme se přinutit, abychom zklidnili tělo, ruce k nehybnosti, ústa k mlčení, ubíhající myšlenky k zpomalení. Kdo se to naučí, tomu je tato chvíle společného ticha zvlášť milou. Prožívá tu zvlášť živě vzájemnou pospolitost a Ježíšovu blízkost.
Společné díkůčinění v meditaci uzavírá kněz kratičkou modlitbou, několika jemně broušenými větami.
Pak vyslechneme oznámení týkající se života farního společenství, kněz nám dá požehnání a rozesílá nás jako Ježíš apoštoly: Pán je teď s vámi! Jděte tedy ve jménu Páně a rozdávejte chléb jeho lásky dál. Naplňte láskou Kristovou ten kousek světa, kde žijete a pracujete. - Žijte v jeho svobodě - a osvobozujte druhé.
"Zní to krásně tady v kostele" - říkal mladý křesťan - "to o tom osvobození, vykoupení, copak o to. Ale nějak si s tím nevím rady. Já to všechno nikde kolem sebe mimo kostel nevidím. Co se od časů Ježíšových zlepšilo? Já mám dojem, že dnes je na světě víc podlosti a zločinů, než bylo tenkrát. Že dnešní lidé jsou rafinovanější a bezcitnější, než byli tenkrát. Kde je tedy to vykoupení a osvobození, o kterém se v kostele mluví? Není to jen zbožný sebeklam?"
Je dobře, když takové pochybnosti vyslovíme nahlas. Jen tak je možné na ně hledat a najít odpověď.
Ježíš nás opravdu vykoupil z hříchu. Ale to neznamená, že zlo ze světa zmizelo. Každý člověk má dál možnost volit zlo, ničit, trápit, uplatňovat násilí místo lásky. Bůh se člověku nevnucuje - to přece nejde ani u lidí, lásku si vynutit. Bůh posílá k člověku Syna, aby mu nabídl přátelství, aby se člověk od něho naučil žít ve svobodě před vášněmi a zlými sklony. A nejen jedné generaci tehdejších lidí chtěl být Ježíš přítelem a učitelem. Říká i nám: naslouchejte mému evangeliu - a budete slyšet mne. Konejte tuto hostinu na mou památku a já budu s vámi a ve vás. Pomohu vám, aby dobro bylo ve vás silnější než zlo - a tak vás osvobodím. Na mně poznáte, že lásku nelze usmrtit, že je to nezničitelný základ světa.
Proto to není sebeklam, ale zdroj veliké síly, když se v kostele scházíme, abychom naslouchali evangeliu a posilovali se pokrmem lásky. A kdo jste se naučili slovo Boží opravdu slyšet, kdo umíte Hosta Ježíše do srdce přijmout, potvrdíte to ze svého osobního zážitku. Ve mši svaté nám Ježíš dává svůj život a sílu na cestu k osvobození od zla. Čím víc jsme zajedno se svým Vykupitelem, tím víc se stáváme schopnými jít a vysvobozovat druhé.
Pojďme se tedy celým srdcem zúčastnit společenství se zmrtvýchvstalým Pánem. Dejme se od něho poslat do světa - jako apoštolové jeho lásky.

 
8. Bohoslužba slova bez kněze

Pobožnosti

Pro nedělní bohoslužbu slova bez kněze sestavila římská kongregace pro bohoslužbu pokyny, které roku 1988 schválil a publikoval papež Jan Pavel II. pod titulem:
"Směrnice pro slavení neděle bez kněze."
Probereme si nejdůležitější ustanovení. V úvodu se říká:
Kristova církev již ode dne Letnic, po seslání Ducha svatého, se bez přestání schází, aby slavila dominica - Den Páně, na paměť zmrtvýchvstání Krista Pána.
Tato nedělní oslava se však nemůže vždycky konat v plném rozsahu. Bylo mnoho věřících - a jsou dosud - kteří se nemohou účastnit eucharistické oběti, poněvadž chybí kněz.
V různých oblastech biskupové svěřili katechetům úkol shromažďovat věřící v den Páně a řídit modlitbu ve formě pobožnosti.
Na jiných místech, kde jsou křesťané pronásledováni, věřící dělají všechno možné, aby se mohli v neděli shromáždit a modlit, buď v rodině, anebo v malých skupinách bez knězovy přítomnosti.
V současné době se v mnoha oblastech nemůže ve všech farnostech každou neděli slavit eucharistická oběť, poněvadž se zmenšil počet kněží.
Z toho důvodu v některých místních církvích biskupové uznali za nutné konat nedělní bohoslužby jiným způsobem tam, kde chybí kněz, aby se křesťané mohli shromažďovat a aby byla zajištěna křesťanská tradice svěcení neděle.
Kongregace pro bohoslužbu proto pokládá za vhodné připomenout některé věroučné prvky o neděli a stanovit podmínky opravňující k takovému jejímu slavení. Také chce poskytnout některé pokyny pro jejich správné konání a průběh.

Kapitola I.: Den Páně a jeho svěcení
"Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví církev velikonoční tajemství vždy v den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle."
Svědectví o tom, že věřící se shromažďovali v tento den, jsou obsažena v nejstarších dokladech z I. a II. století. Mezi nimi vyniká svědectví sv. Justina: "V tento den všichni obyvatelé měst i venkova se shromažďují na témže místě."
Již od prvních staletí duchovní pastýři vštěpovali věřícím, jak je důležité shromažďovat se v neděli: "Neoddělujte se od církve tím, že se neshromažďujete, třebaže jste údy Kristova těla ... nebuďte nedbalí." A nedávný II. Vat. koncil připomněl totéž následujícími slovy: "V ten den jsou věřící povinni shromáždit se, aby slyšeli Boží slovo a měli účast na eucharistii. Tak slaví památku utrpení, zmrtvýchvstání a slávy Pána Ježíše a vzdávají díky Bohu."
Na důležitost svěcení neděle pro život věřících upozorňuje i sv. Ignác z Antiochie: "Křesťané už neslaví sobotu, nýbrž žijí podle dne Páně, v němž jsme i my povstali k novému životu skrze Krista a jeho smrt."
Pastýřská horlivost se má projevovat zejména tím, že se mešní oběť slaví každou neděli. Jiné slavnosti nemají mít před ní přednost, ledaže jsou skutečně nanejvýš významné, neboť den Páně je základ a jádro celého liturgického roku.
Je záhodno, aby tyto zásady byly vštěpovány již od počátku křesťanské výchovy, aby tak věřící vědomě a s radostí zachovávali přikázání o svěcení svátečního dne a chápali důvod, proč je církev svolává.
Věřícím je třeba umožnit, aby mohli mít na těchto nedělních shromážděních aktivní účast, aby tu také nalézali opravdové bratrství a příležitost k duchovnímu posílení pod vedením a působením Ducha svatého. Tím budou rovněž účinněji chráněni před lákadly sekt.
Pastorační činnost má podporovat různé akce, jejichž cílem je, aby "se neděle stala i dnem radosti a pracovního klidu", jako den, který byl ustanoven k dobru samotné lidské osobnosti, která má větší cenu než obchodní záležitosti.
Boží slovo, eucharistie a kněžská služba jsou dary, které Pán dává církvi jako své nevěstě.

Kapitola II.: Podmínky pro slavení neděle za nepřítomnosti kněze
Není-li možné sloužit mši svatou, z různých forem liturgické tradice se doporučuje zejména tzv. liturgie Slova, po níž podle okolností může následovat i svaté přijímání.
Je třeba, aby věřící jasně chápali, že takovéto slavení neděle má jen náhradní ráz. Nemohou se konat na místech, kde byla večer předešlého dne sloužena mše svatá.
Tato shromáždění nemají věřícím brát touhu účastnit se eucharistické oslavy, naopak mají ji zvyšovat a lépe je na ni připravovat.
Věřící mají chápat, že slavení eucharistické oběti není možné bez kněze a že svaté přijímání, které mohou přijmout při takovýchto shromážděních je těsně spojeno s mešní obětí.
Biskup buď osobně, nebo prostřednictvím jiných zvolí ty, kdo mají bohoslužby řídit a postará se, aby byli o všem náležitě poučení.
Je farářovým úkolem informovat biskupa o vhodnosti zavést tato shromáždění na místě své pravomoci a připravovat na ně věřící. V patřičné době má jim též udělovat i jiné svátosti, zejména svátost smíření. Obec věřících tak bude mít pocit, že v neděli se neshromažďuje bez kněze, nýbrž jen v jeho nepřítomnosti anebo ještě lépe v jeho očekávání.
Není-li možné sloužit mši svatou, farář se postará, aby mohlo být udělováno svaté přijímání. Zajistí rovněž, aby v určitý stanovený čas se slavila eucharistická oběť pro každou obec věřících. Proměněné hostie se mají častěji obnovovat a mají být uloženy na spolehlivém místě.
K řízení těchto nedělních shromáždění mají být povoláni jáhnové, jako nejužší spolupracovníci kněží. Jáhnu, posvěcenému k tomu, aby pásl Boží lid a pečoval o jeho růst, náleží řídit modlitby, hlásat evangelium, pronést homilii a udělovat sv. přijímání.
Nejsou-li přítomni ani kněz ani jáhen, farář určí laiky, kterým bude svěřena péče o slavení neděle, tj. o vedení modliteb, službu Slova a udílení sv. přijímání. Vybere také akolyty a lektory. Jejich povinností bude pečovat o oltář a službu Slova. Jestliže i ti chybějí, může k tomu ustanovit jiné laiky, muže i ženy, kteří mohou vykonávat tento úkol mocí svého křtu a biřmování. Při jejich volbě se má brát zřetel na to, zda žijí v duchu evangelia a zda jsou u věřících oblíbeni. Stanoví se obvykle na určitou dobu a jejich volba se oznámí obci věřících. Farář má rovněž pečovat o vhodnou a stálou výchovu těchto laiků a připravovat s nimi důstojné slavení neděle.
Určení laikové nemají považovat tento svěřený úřad za vyznamenání, nýbrž spíše za úkol: za službu bratřím pod farářovou autoritou. Tento úkol mají plnit s upřímnou zbožností tak, jak se na tento úřad patří.
Nemůže-li se v neděli slavit v kostele ani služba Slova s udílením sv. přijímání, věřícím se vřele doporučuje, aby ve vhodnou dobu sami v rodinách a podle možností i v celých skupinách rodin se modlili. V tomto případě jim mohou dobře posloužit rozhlasové a televizní přenosy posvátných obřadů.
Zejména se doporučuje, je-li to možné, modlitba určité části breviáře, např. ranní laudy či nešpory, k nimž lze připojit i nedělní liturgická čtení.

Kapitola III.: Průběh slavení neděle
Nedělní shromáždění věřících bez mše svaté má dvě části: tzv. liturgii slova a udělování svatého přijímání. Nemá se sem zařazovat to, co je vlastní pro mši svatou, hlavně dary (ofertorium) a eucharistická modlitba.
Texty modliteb a liturgických čtení se pro každou neděli či svátek obvykle berou z misálu a z lekcionáře. Tímto způsobem věřící mohou sledovat průběh liturgického roku a budou ve společenství s ostatními obcemi věřících.
Farář při přípravě může obřad přizpůsobovat počtu účastníků a schopnostem těch, kdo jej řídí.
Jestliže slavení neděle řídí jáhen, vystupuje tak, jak to vyžaduje jeho úřad, a to v pozdravech, modlitbách, čtení evangelia, homilii, při podávání svatého přijímání a při závěrečném požehnání před rozchodem. Oblékne si roucho stanovené pro jeho službu, to znamená albu se štolou, podle možností i dalmatiku a užívá předsednické křeslo.
Řídí-li shromáždění laik, vystupuje jako jeden mezi sobě rovnými, jako je tomu např. při tzv. liturgii hodin bez posvěcené osoby a při požehnání (říká např. Bůh nás požehnej...) Neužívá slova vyhrazená knězi či jáhnovi a vynechává obřady, které přímým způsobem připomínají mši svatou, např. pozdrav "Pán s vámi" a závěrečnou formuli.
Má být oblečen tak, aby to nebylo v rozporu s jeho službou. Nemá užívat tzv. předsednické křeslo, nýbrž nějakou jinou stolici. Oltář, který je obětním stolem a připomíná velikonoční večeřadlo, se má užívat jen k tomu, aby se naň položil proměněný chléb (hostie) před udělováním svatého přijímání. Při přípravě nedělní oslavy se má pečovat o vhodné rozdělení jednotlivých úkolů, např. liturgických čtení, zpěvů a úpravy i výzdoby místa shromáždění.

Při obřadu po sobě následují tyto jednotlivé složky:
- Úvodní obřady, jejichž účelem je připravit se důstojně na následující oslavu.
- Liturgie slova, ve které sám Bůh mluví ke svému lidu, aby mu zjevil tajemství vykoupení a spásy. Lid odpovídá vyznáním víry a obecnou společnou modlitbou.
- Díkůvzdání, při němž je Bůh veleben pro svou nesmírnou slávu.
- Obřady sv. přijímání, jimiž se vyjadřuje a uskutečňuje společenství s Kristem a s bratry, zejména s těmi, kteří v témže dni přistupují ke sv. přijímání.
- Závěrečné obřady, jimiž se zdůrazňuje vztah mezi liturgií a křesťanským životem.

Při úvodním upozornění nebo v jiné chvíli oslavy, ten, kdo ji řídí, připomene to společenství věřících, s nimiž onu neděli farář slaví eucharistii a vyzve přítomné, aby se s nimi duchovně spojili.
Aby si shromáždění dobře zapamatovali Boží slovo, které slyšeli, mají být liturgická čtení určitým způsobem vysvětlena nebo má po nich následovat usebrané ticho, aby věřící rozjímali o tom, co vyslechli. Je záhodno, aby farář odevzdal předem připravenou homilii vedoucímu oslavy, který ji přečte.
Přímluvná modlitba má probíhat podle stanoveného pořadí úmyslů. Nemá se vynechávat úmysl za dobro diecéze, případně úmysly navržené biskupem. Časté mají být úmysly za duchovní povolání, za biskupa a za faráře.
Díkůvzdání se má konat jedním ze dvou níže uvedených způsobů.
Po obecné modlitbě, nebo po svatém přijímání, vedoucí oslavy vyzve všechny k díkůvzdání. Mohou se přitom užívat slova žalmů (např. 99, 112, 135, 147, 150), nebo hymnus či píseň (např. Magnificat), nebo též litanie, které se vedoucí modlí spolu s ostatními ve stoje a obrácen k oltáři.
Druhý způsob: Před modlitbou Páně (Otčenáš) se vedoucí přiblíží ke svatostánku, ukloní se, položí na oltář pixidu s nejsvětější svátostí oltářní, pak před oltářem poklekne a společně s věřícími se pomodlí hymnus, žalm nebo litanii. Nesmějí se užívat texty preface a eucharistické modlitby obsažené v římském misálu, aby se odstranilo nebezpečí smíšení obřadu se mší svatou.
Při obřadu udělování sv. přijímání se má zachovávat vše, co stanoví římský rituál pro jeho udělování mimo mši svatou. Často se má věřícím připomínat, že i když přistupují ke sv. přijímání mimo mši svatou, jsou stejně spojeni s eucharistickou obětí.
Při udělování sv. přijímání se mají, pokud možno, používat hostie proměněné tutéž neděli při jinde sloužené mši svaté, které přinesl jáhen nebo laik v pixidě nebo jiné vhodné nádobě a uložil je ve svatostánku před počátkem shromáždění. Je rovněž možné použít hostie proměněné při poslední mši svaté, sloužené na tomto místě. Před modlitbou Páně se vedoucí oslavy přiblíží ke svatostánku nebo k místu, kde je uložena eucharistie, vezme do rukou nádobu s Tělem Páně, položí ji na oltář a začne se modlit Otčenáš, pokud ovšem se při této příležitosti nekoná díkuvzdání, o němž jsme mluvili dříve.
Modlitbu Páně se vždy modlí nebo ji zpívají všichni přítomní, a to i v případě, kdy se neuděluje sv. přijímání. Může se konat i pozdravení pokoje. Po udělování sv. přijímání se podle okolností má též zachovat po určitou dobu usebrané ticho, pak se může zpívat žalm či jiný chvalozpěv.
Před zakončením shromáždění věřících se mají sdělovat oznámení a zprávy týkající se farního nebo diecézního života.
Nikdy nebude doceněna svrchovaná důležitost takovéhoto nedělního shromáždění jako zdroje křesťanského života pro jednotlivce i celou obec.

Pobožnosti
Kromě liturgického slavení svátostí a svátostin znala a zná církev i různé mimoliturgické pobožnosti.
Mají velký význam, protože vedou k rozjímání tajemství vykoupení, učí meditaci, duchovně obohacují modlitební život farního společenství.
Některá modlitební shromáždění si pořádáte s vlastní tématikou, konání jiných doporučili naši biskupové:
Modlitby za jednotu církve, za povolání k duchovnímu stavu, prosebné dny, křížové cesty, májové pobožnosti, svatodušní, k Srdci Páně, za misie, poděkování za úrodu, pobožnost za zemřelé, adventní, silvestrovská pobožnost, duchovní obnovy, kající a růžencové pobožnosti, lidové nešpory, adorace a jiné meditační a modlitební pobožnosti.
Ať už takovou pobožnost koná určitá skupina z farního společenství (mládež, biřmovanci, staří, rodiče malých dětí), nebo chtějí oslovit všechny, vždy pro vás budou příležitostí k duchovnímu prohloubení, když je budete připravovat a když je budete slavit.
Při přípravě těchto pobožností je bohatý prostor pro rozvinutí mentality skupiny nebo společenství. Zde je místo pro "inkulturaci", pro paraliturgii, zkrátka pro meditativní přiblížení se Bohu srdcem.
Základní formou, kterou můžeme podle různých situací a cílů rozvíjet, je forma nešpor s bohatostí žalmů, hymnů, zpěvů, a forma bohoslužby slova při mši svaté. Nové obliby nacházejí formy meditační. Ve společnosti máme příležitost učit se opravdové meditaci - buď růžencových tajemství, litanií, biblických textů na dané téma.
Křížová cesta je v podstatě meditací obrazů, chce to ovšem společný pohyb od zastavení k zastavení.
Protože kněží jsou plně vytíženi funkcemi, které jsou jim vlastní, bude na nás tato služba božímu lidu, abychom připravovali a slavili lidové pobožnosti tak, aby oslovovaly srdce, ale neupadaly do rozbředlé přecitlivělé nasládlé sentimentality. Aby oslovovaly srdce - říkám. Copak není suchost bohoslužeb v některých kostelích příčinou, že se lidé nechají živými a barvitými pobožnostmi sektářů svést do jejich vlivu? "U nich je to srdečnější, než u nás," říkají. Jakoby i naše katolická liturgie nemohla a neměla být radostnou slavností dětí božích.
Při přípravě platí zásady: spíš kratší a živější. Dlouhou adoraci, meditaci, může konat s radostí a užitkem jen vyhraněná a zaškolená, duchovně prohloubená skupina.
Snad se také dočkáme vhodných příruček k různým pobožnostem, jako je mají běžně na Západě. Máme už krásnou knihu "Benedikcionál" - lze dostat v MCM v Olomouci, je na každé faře. Tam najdeme bohatou inspiraci a podněty pro naši vlastní tvůrčí fantazii.
Tak na příklad: Je před první nedělí adventní. Farní mužská mládež vyrábí a zavěšuje do výšky nad obětní stůl zevnitř osvětlenou hvězdu, děvčata pletou a zdobí adventní věnec. Tuto technickou a rukodílnou činnost završí důvěrnou pobožností ve ztemnělém kostele: Aby hvězda vedla nás i farní rodinu bezpečně k Ježíši. Abychom za jejím světlem ochotně šli. Aby právě začínající nový okruh církevního roku, symbolizovaný adventním věncem, se stále zelenal nadějí, byl nesen pentlí lásky, neděli co neděli se víc rozsvěcoval světlem víry.
Podobně zakončí své dílo radostnou pobožností stavitelé betléma a vánoční výzdoby, zdobení monstrance a kostela před slavností Božího Těla, poděkování za úrodu a za kostel před posvícením.
Na naši dušičkovou pobožnost pozveme celou farní rodinu tam, kde náš kněz je v ten čas v jiném z kostelů, které má na starosti. Pro celé farní společenství budeme konat i křížové cesty, májové pobožnosti, svatodušní novénu, silvestrovskou pobožnost a jiné, jak nás k nim inspiruje církevní rok a jak na to stačí naše síly a náš čas.
Když se mi podařilo zúčastnit se zájezdu do Svaté země, jeden z velkých zážitků byl, když jsem v Genezaretské zahradě stál před prastarými olivami. Řeholník, který nás tam prováděl, dostal otázku, zda tyto olivy tam už byly, když se tam Pán Ježíš chodíval modlit, a když tam prožíval úzkost před zatčením. Stařeček se usmál: "Odborníci říkají, že už byly aspoň tisícileté a vypadaly podobně, jako vypadají dnes." - Ta věkovitost olivy spočívá v tom, že když část jejího kmene a větví na něm dožije a ztrouchniví, vedle vyroste hned od země žíla nová s novými větvemi. Tak jsem si říkal: Ejhle - obraz církve. Kolik už za ta dvě tisíciletí jejího života na ní uhnilo a odpadlo, co se přežilo. Kolik nových forem a projevů života, hnutí, řeholí, řádů, aktivit, z ní zase vypučelo a rozkvetlo.
Vy, vážení, jste taková nová haluz na kmeni církve, která tu v minulém století nebyla. Vaše laická aktivita, váš elán s kterým berete věci božího království do svých rukou, to je nové mládí církve.
A tak se nebojte, nezneklidňujte, když vidíte, že cosi starého v církvi dožívá a odumírá. Duch svatý už dává jinde vyrašit něčemu jinému, pro naši dobu vhodnějšímu, lepšímu.
Vy jste ty nové výhonky na stromě církve, na Kristově tajemném Těle. A já vám k tomu ze srdce blahopřeji! A M E N.

 
9. První svaté přijímání

K důležitým událostem v životě farnosti patří příprava dětí a jejich rodičů k prvnímu svatému přijímání. Na tuto přípravu klade církev zvláštní důraz, vždyť tu jde o základní věci, které rozhodnou o kvalitě celého dalšího života dětí, a často i o dalším náboženském životě jejich rodin.
Všeobecnou přípravu dělá katecheta při vyučování náboženství po celý rok, ale specielní svátostnou přípravu by měl dělat sám kněz. Jenže kněz může sám dělat přípravu leda v jednom kostele. V ostatních bude krásná příležitost pro vás.

Jaký je trojí cíl celé přípravy?
- Jde tu o navázání přátelství s Pánem Ježíšem na celý život: Nemusím být nikdy a nikde sám.
- Jde tu o naučení základního morálního postoje pro celý život:
Co mluvím a dělám, je dobré nebo zlé. Dřív než něco řeknu, udělám, musím pomyslit: je to dobré, je to zlé? Musím si dávat na sebe pozor!
- Jde tu o vytvoření vztahu ke Kristu svátostnému a k svátosti smíření. Na celý život se při této přípravě rozhodne, zda přijímání svátostí bude radostným zážitkem, nebo nemilou povinností.
Jde tedy o nemálo, a málem bychom ztratili kuráž, kdybychom si nepřipomněli, že tu nejsme při díle sami.

Jaké při tom máme spolupracovníky?
Naší spolupracovnicí je láska Kristova. Vanutí jeho Ducha zažijeme často až hmatatelně.
Naším spolupracovníkem je kněz, jsou všichni kněží v tvém dosahu. Vždy se mezi nimi někde najde výborný katechetický praktikus a laskavý člověk, za kterým můžeš a máš běhat pro rozumy.
Našimi důležitými spolupracovníky jsou také rodiče našich dětí. Těmto spolupracovníkům budete muset dávat rozumy zase vy, ale vyplatí se, když z nich dobré spolupracovníky uděláte. Bez kontaktu s rodiči je dobrá příprava dětí velmi obtížná, ba nemožná.
Podívejme se na tyto naše spolupracovníky trochu blíž.
S tím prvním, s naším Mistrem, Ježíšem, si dělat starosti nemusíme. Nenechá nás osamělé. Budete stále cítit inspiraci jeho Ducha nejen na dětech, ale i na sobě.

Jak spolupracovat s kněžími?
Už jsme si říkali, že nutně potřebujete kněze, za kterým se můžete zaběhnout poradit, jak vysvětlit dětem to a to, co dělat, abych zpacifikoval zlobílka. A jestli tvůj farář nemá čas se s tebou bavit, ohlížej se dál. Pán Bůh už se stará, aby všude byl v dosahu kněz, s kterým se mluvit dá a který má co říct.
Ale bez spolupráce s místním knězem se neobejdete při nedělní bohoslužbě.
Tam smějí děti s radostí skládat před farní rodinou veřejné skrutinium: Pan farář na tvou žádost ohlásí, aby dnes všichni poslouchali, jak naši stateční katechumeni už umějí otčenáš. Jindy, jak umějí Věřím v Boha - samozřejmě apoštolské. A jindy, jak umějí desatero Božích přikázání. Kromě toho půjdou všichni občas v obětním průvodu a rozloží po okraji obětního stolu své symbolické dárky. A jindy zazpívají s jemným doprovodem kytary o tom, jak "láska Kristova je tak nádherná" a že "očima Ho nevidí, ušima Ho neslyší," ale přesto dobře vědí, že Bůh je náš dobrý Otec.
Zvláštní místo zajistíte dětem poblíž křtitelnice i na Bílou sobotu, aby mohly pozvedat svou svíci vysoko a volat své "Věřím" velmi hlasitě. Tak si děti odmala navykají na aktivní účast na mši svaté. Pod vedením velkých ministrantů budou smět někdy i rozsvítit či zhasnout svíce, vyvěsit čísla písní a dělat i jiné důležité věci při přípravě bohoslužby.
Tato společná nedělní aktivita dětí je důležitá. Je třeba, aby hmatatelně zažily společenství církve.

V kterém věku vést děti k l. svatému přijímání
Po údobí, kdy panoval extrémní názor, že až na prahu dospělosti, v 12-14 letech, - se na čas ujal opačný extrémní názor, že co nejdříve, kolem pěti roků, hned jak jsou schopni pochopit, že je to jiný chléb, než jíme doma. Přinášelo to čekaný užitek jen tam, kde se rodiče dětem věnovali stále a stejně soustavně i po prvním svatém přijímání. V tom věku děti ještě samy nejsou schopny na sv. přijímání se disponovat a udělat patřičné díkůčinění po svatém přijímání. Proto výsledek býval často opačný, než zamýšleno, když rodiče neměli dost trpělivosti a inspirace ke stále novému motivování.
Církev žádá, aby dítě přistupovalo k svatému přijímání hned, jak k tomu nabude rozumových schopností. Zároveň ale požaduje, aby před prvním svatým přijímáním přijalo svátost smíření. Tuto svátost může přijmout jen dítě s přiměřeně samostatným svědomím. To je u většiny dětí až kolem 7. roku.
V naší diecézi je osvědčeným zvykem vést děti k l. svatému přijímání zpravidla ve druhé, někdy i ve třetí třídě. To už děti nejsou tak dětinsky těkavé a vědí toho z hodin náboženství o Pánu Ježíši tolik, že může vzniknout hlubší osobní vztah.

Jak spolupracovat s rodiči
Je možno jim několikrát v roce poslat dopis. V prvním se představit, v dalších upozorňovat, jak doma spoluprožívat dobu církevního roku, informovat je, jak pomáhat katechezi doma. Dělám to tak po léta, mohu vám tedy říct, že se námaha s rozmnožením dopisů a posláním po dětech vyplácí. Koncepty dopisů mohu dát k dispozici.
Druhá příležitost ke kontaktu s rodiči je v neděli v kostele. Řekneme dětem, aby nám ukázaly rodiče, babičku. Hrdě a rádi to udělají a dotáhnou do kostela i tatínky, kteří by tam sami nešli. Při svátostné minikatechezi po farní mši povíme rodičům, co se s dětmi doma ten týden modlit, co je učit. Proto také trpělivě a vytrvale usilujte, aby na tu mši, na kterou si s dětmi dohodnete společnou účast, rodiče přišli s dětmi. Někteří si teprve teď - s dětmi - prodělávají pořádnou svátostnou přípravu.

Kdy začít se svátostnou přípravou?
Osvědčená praxe je začít s první nedělí postní a skončit v závěru doby velikonoční.
V dřívějších dobách byl tradičním dnem prvního svatého přijímání oktáv Hodu Božího velikonočního - neděle In Albis - Bílá.
Ale u nás je ve velikonočním týdnu na bílé šatičky ještě moc zima - a tak odkládáme slavnost na teplejší časy - na závěr doby velikonoční. Hod Boží Svatodušní a Nejsvětější Trojice mají bohatou myšlenkovou náplň, která by neměla být prvním svatým přijímáním překryta - a tak se jeví nejvhodnější sedmá neděle velikonoční jako začátek eucharistického života dětí. Sváteční oděv chlapců a dívek se uplatní ještě jednou o Božím těle, kdy budou prvokomunikanti s křestními svícemi v rukou tvořit čestnou stráž kolem svého Pána a Přítele, Ježíše svátostného.
Bezprostřední svátostnou přípravu dělejme s dětmi a rodiči v kostele v návaznosti na nedělní bohoslužbu, zpravidla od první postní neděle. V kostele se nám lépe a bezprostředněji mluví o liturgickém dění, nacvičuje dětská aktivita při bohoslužbě, navazuje kontakt s rodiči.
Třetí důležité místo přípravy je doma v rodině. Krom oslovení rodičů v neděli v kostele máme možnost použít i osobních dopisů. Bude na tom záležet celoživotní vztah dětí ke svátostnému Spasiteli, zda dokážeme zaujmout rodiče natolik, aby s námi spolupracovali. U všech rodičů se to samozřejmě nepodaří nikdy, ale úspěch je už to, když získáme aspoň ty, co mají dobrou vůli. Při styku v kostele získáváme přehled o chození do kostela i o té vůli rodičů a situaci rodin.

Postup svátostné přípravy
Od začátku postní doby konáme svátostnou přípravu v neděli po mši svaté. Vynaložte velké úsilí na to, aby se přípravy zúčastňovali i rodiče, nebo aspoň babička. Tak rodiče dostaneme neděli co neděli na mši svatou - a nejednou účast za celý ten čas přípravy naučí rodiče chodit do kostela pravidelně. Každou neděli budeme mít také slovíčko k rodičům, jak mají v týdnu s dětmi prožívat to, co tu v neděli slyšeli. Ovšem, neodmítneme ani dítě, které nemá kolem sebe nikoho živě věřícího. Snad se najde spolužák, který se ho ujme.
Obnova křestního slibu se koná společně s celou farní rodinou při slavnosti Vzkříšení na Bílou sobotu, a specielně na závěr společné kající pobožnosti před první svatou zpovědí.

Slavnost prvního přijetí svátosti smíření
Svátost smíření - zpověď - předkládáme dětem jako událost radostnou, jako veliký dar vzkříšeného Pána.
Svědomí si "zpytujeme" současně, jak postupně probíráme Desatero. Stejně tak i celý výklad o svátosti smíření se stále zaměřuje na to, jak se to ve zpovědnici dělá.
Datum zpovědi je třeba včas dohodnout s knězem, aby zajistil dalšího zpovědníka.
Zavčas předem upozorníme i děti, aby pozvaly ke svátosti smíření rodiče, stařečky, kmotry a tety, protože se chtějí smířit nejen s Pánem Bohem, ale i s nimi - i s nimi začít znovu a lépe. Vybavíme je k tomu zvaní i průvodním dopisem.
Zavčas projednáme s knězem průběh kající pobožnosti před zpovědí. Když knězi text kající pobožnosti nabídnete, asi mu to přijde vhod. Má stále víc povinností, než stačí svědomitě připravit.
Mladší kněží vám možná poradí už chytřejší věci, ale my staří vždy říkáme dětem, aby při zpytování svědomí užívaly zpovědní zrcadlo, které jim dáme. Aby si hříchy čitelně napsali na lístek a naučily se je nazpaměť. Ten lístek aby si vzaly s sebou pro případ, že by zapomněly, co se naučily.
Před začátkem kající pobožnosti katechetka vítá děti s rodiči a usazuje je do předních lavic v kostele poblíž křtitelnice. Děti ať sedí uprostřed mezi svými rodiči a příbuznými, aby podáním ruky na usmíření - popř. i políbení - mohlo být bez obtíží vykonáno. V dřívějších dobách bylo zvykem, že děti před cestou do kostela ke zpovědi líbaly rodičům ruku - ale to už jen zmíníme jako krásný projev odprošení rodičů za všechno zlobení.

Slavnost prvního svatého přijímání
První svaté přijímání nesmíme považovat za událost izolovanou, je třeba chápat je ve spojitosti se mší svatou. Den prvního svatého přijímání je dnem, kdy se dítěti dává možnost plné účasti na mši svaté. První svaté přijímání je začátkem svátostného života křesťana.
Teď si tu shrňme, jak má katecheta připravit na slavnost sebe a jak děti.
Abychom na nic nezapomněli, je třeba si udělat seznam, co a kdy připravit předem:
- Katecheta projedná slavnost s knězem - celebrantem - velmi detailně.
- Totéž s varhaníkem, kostelníkem, ministranty, aby každý znal přesně svou roli.
- Dětem a rodičům rozdat přímluvy a další modlitby, které budou říkat. Je dobré, když lektory dělají ten den rodiče.
- Připravit pro děti symboly pro obětní průvod (třeba srdíčka - perníková, papírová malovaná): "Tatínkovi a mamince". - "Děkuji" nebo pod. Srdíčka budou uchystaná v zadu v kostele spolu s mešními dary chleba a vína.
- Připravit památky na první svaté přijímání.
Další a další věci přibudou do našeho úkolníčku postupně, jak budou postupovat katecheze přípravy. Celou slavnost je nejlépe si sepsat od začátku až do konce jako scénář krásné hry. Jen tak může probíhat bez zádrhelů.
Ale mějme stále na zřeteli, že středem slavnosti je eucharistický Pán - ne dítě. Dbejme, aby se délka slavnosti zbytečně neprodlužovala. Pozornost dětí je krátká, brzo se vyčerpá. Proto i čtení jen jedno, kredo apoštolské.
Mešní formulář vyberte buď z příslušné neděle nebo zvolte mši ke slavnosti prvního svatého přijímání.
Hned při příchodu do kostela si katechetka zadržuje v předsíni děti a zdobí je mašlí s rozmarýnou. Rodiče posíláme na jejich místo do kostela.
Pak si kněz s ministranty přichází slavnostně pro děti a za zpěvu Te Deum je vede k oltáři. Děti nesou svou křestní roušku v rukou a kladou ji na obětní stůl. Tentokrát budou děti sedět vepředu pohromadě. Kancionály budou založené u příslušných písní, aby děti mohly chutě zpívat.
Budeme se bránit zpěváckým sólo výstupům, prodlužují bohoslužbu a ruší děti. Zde má být vše stručné a živé.
Přímluvy přednášejí děti a rodiče na svých místech v lavici. Děti umějí křičet, když chtějí. Když to nacvičíme, bude jim rozumět i bez mikrofonu.
Při Kredu drží v rukou vysoko zdvižené svíce. Třeba dobře nacvičit převzetí i držení.
Děti se zvedají až k obětnímu průvodu - jdou si dozadu pro svá srdíčka a přinesou je k oltáři. Při mši jsou srdíčka před nebo na obětním stole, dobře viditelná.
Při Otčenáši si buď podáme ruce nebo je držíme před sebou dlaněmi vzhůru.
Ke stolu Páně se připravují společně modlitbou. Také díkůčinění je dnes společné.
Závěrem mše děti slyší od kněze, že je to jejich velký začátek svátostného života a uslyší pozvání na Hod Boží svatodušní příští neděli. Po závěrečném kněžském požehnání si děti rozeberou srdíčka, běží s nimi za rodiči a předávají maminkám.
I společné fotografování po mši patří k dobrým zvyklostem. Méně už rozmáhající se natáčení celé mše na video - děti to příliš rozptyluje. Tomu se braň.

Co doma
V kostele byl předmětem našeho zájmu Pán Ježíš. Doma ať je to mladý křesťan. Dopisem nebo v rozhovoru v kostele seznámíte rodiče, jak by to měli doma slavit. Mnohým dobrá vůle neschází a rádi uspořádají sváteční rodinný oběd, při němž prvokomunikant sedí tentokrát na čestném - tatínkově místě, před ním hoří křestní svíce, kolem celá rodina. I odpoledne se organizuje s ohledem na přání a vkus oslavence.

Závěrem
Jak často vést děti ke svaté zpovědi?
Nejlépe měsíčně - tak má zpovědník možnost soustavného duchovního vedení. Tak také vzniká návyk, který by měl vydržet až do dospělosti. To se pak dá ve zpovědnici opravdu formovat charakter, osobnost mladého člověka. Šlo by to i jinde a jinak, ale kde a jak? Držme se tedy moudré praxe prvních pátků.

Ještě několik drobných upozornění:
- Děti uvažují konkrétně. Nic nemají z výkladů o lásce, ale zato rozumějí příběhům, v nichž se lidé mají rádi.
- Děti se rády radují a nerady jsou smutné. Rády poslechnou, jsou-li pochváleny a vzpírají se poroučení a nucení.
- Děti nejsou nekonečně trpělivé. Jejich pozornost se vytrácí rychleji než u dospělých.
- Děti jsou dnes méně než dříve schopny přijímat něco jen slyšením. (Vliv televize). Chtějí i něco vidět, něco dělat.
- Dětská bohoslužba je slavnost s dětmi. Jen když se samy aktivně účastní, je to jejich bohoslužba. Ale nemusí se něco dít stále. I pokoji je musíme zaučovat.
Věřte, přátelé, bude vám to velikou radostí, když si vezmete na starost stádečko oveček Božích a povedete je k přátelství s Pánem Ježíšem na celý život.

 
10. Příprava rodičů na křest dětí

- "Křest je vítězství světla nad mocí tmy."
- "Křest vyvádí člověka z jeho odloučení od Boha a přibližuje ho k Ježíši jako
Spasiteli."
- "Křest dává rodičům příležitost k setkání s církví, která jim nabízí pomoc."

Církev od vás, milí bratří a sestry, s důvěrou očekává, že se vyškolíte natolik, že budete moci konat přípravu rodičů na křest dítěte, že jim při té přípravě tuto cestu do světla Boží lásky, - tuto cestu do společenství Božích dětí - do společenství Kristovy církve - zprostředkujete a otevřete.

Křest ve vlažné rodině
Ale vaše zážitky při setkání s rodiči nebudou vždy tak jásavé, jak jsme si o tom citovali hlas teologů, - ba budou někdy i bolavé. Přijdou lidé, kteří jsou křesťanskému životu vzdálení. V dětství pokřtění - a to někdy jen jeden. Do vyučování náboženství nechodili, do kostela nechodí, sezdaní jen občansky. A teď chtějí pokřtít své dítě.
Co dělat s takovými? Odmítnout křest, dokud se nepolepší? To by bylo to nejjednodušší a nejhorší řešení. Ptejte se, proč chtějí křtít. Obyčejně nějaké hlubokomyslné vysvětlení neuslyšíte, ale jedno bývá jasné: Chtějí, aby se jejich dětem odmala dostalo to, o co oni v dětství byli ošizeni, chtějí, aby děti vyrůstaly jako křesťané. A protože oni sami by to nedokázali, chtějí je dát pokřtít, aby měly právo na výchovu církve - chodit do náboženství, do přípravy na první svaté přijímání. Asi vám to tak povědět ani nesvedou, ale ten fakt, že chtějí, aby jejich dítě bylo pokřtěno, svědčí o dobré vůli.
Měřítkem jejich dobré vůle je nabídka církve na pár setkání, k pohovoru, jak správně děti vychovávat, aby se na nich dočkali radosti, když oni rádi a ochotně nabídku přijmou.
Kde tato nabídka nevyzní jako práskání bičem církevních předpisů, ale jako přátelský zájem o zdar jejich výchovné práce, nabídka pomoci, tam nebývají potíže a rodiče na přátelský pohovor rádi přicházejí. Ovšem moudrý vychovatel nepoužije této příležitosti, že se jme cpát do nich vědomosti bez ohledu na to, co jsou schopni najednou strávit a pochopit.
Církevně nesezdaným rodičům můžeme nabídnout i církevní zplatnění jejich sňatku, ale nesmí to být donucovací podmínka křtu. Vynucený sňatek je stejně neplatný.
Jejich dostatečným "vstupným" je to, že přišli za knězem, že mají dobrou vůli a ochotně přicházejí na 3 - 4 přípravná setkání.

Křestní rozhovor s rodiči
Především: má to být křestní r o z h o v o r, - tedy ne přednáška, ne monolog. Jenže na monolog jsme my navyklí. Proto nám není snadné tento rozhovor navázat, - nenásilnými otázkami přivést rodiče k řeči, uvolnit je. Ovšem, osnovu rozhovoru musíš mít pevně v rukou, aby se to nezvrhlo v tlachání, když se některý rodič rád poslouchá.
Rozhovor pomůže, aby katecheze rodičů stavěla na jejich životě, na jejich osobních zkušenostech, na tom, co sami zažili a znají. Do této jejich minulosti teď vstupuje přijetí dítěte. Neodmítli je, ač vědí, že mnozí to dělají. Budou s ním mít starosti, bude je to hodně stát. Ale má se jim to vyplatit: děti mají být jejich radostí a jejich oporou v jejich stáří, jak se modlíme v závěru křestního obřadu. Aby se jim výchova podařila, aby nezažili, co je to trápení rodičů nad zkaženými dětmi, na to je tu církev, chceme vám v tom pomáhat.
Katecheze rodičů před křtem si tedy neklade za první úkol opakovat s nimi katechismus, přednést sumář věroučných a morálních pravd, ale oslovuje je v tom, co je pro ně aktuální. Nemají být na výchovu dětí sami. Křtem bude jejich dítě a i oni uvedení do společenství lidí, kteří chtějí žít hezky - jako křesťané. Rodiče mají v křestním rozhovoru zahlédnout něco z toho, jak Ježíšovo evangelium dělá život bohatším, krásnějším, radostnějším, jistějším.
Jsou i z v l á š t n í s i t u a c e , kdy je třeba jednat se zvýšenou citlivostí, např. dítě je nemocné, matka je nemocná, jeden z rodičů je nekatolík nebo nevěřící, matka je svobodná a pod. Tohle si musíš zjistit a poznamenat hned při hlášení křtu, a také vše ostatní, co ovlivní křestní rozhovor: kolikáté dítě se bude křtít, zda rodiče chodí do kostela, jaké mají vzdělání a pod.
To vše mluví pro to, aby pokud je to jen možné, křestní příprava byla i n d i v i d u á l n í - samostatná pro jednotlivé rodiny. Jen tak je možné rozvinout rozhovor, jen tak je možné citlivě reagovat na všechny individuální okolnosti.
Z řečeného také vyplývá, že jádrem rozhovoru bude vedle zmínky o rodičích, o o v z d u š í j e j i c h d o m o v a , především řeč o jejich dítěti. Proberem základní pedagogické zásady, samozřejmě formou přiměřeně odlehčenou podle vnímavosti těch, které máme před sebou. Nepomůže rodičům říkat, že musí děti nábožensky vychovávat, když nemají tušení, co si pod tím představit. Zde musíme mluvit konkrétně a názorně.
Co je to vlastně k ř e s ť a n s k á v ý c h o v a ? Je to nějaký přídavek k normální výchově? Je to zpřísnění výchovy? Je to vnucování náboženské praxe dětem? Vnucování to někdy bývá tam, kde děti nejsou schopny vnést formy minulé generace do svého života.
Kam takový nátlak při náboženské výchově vede, ať nám varovně poví tento text:
"Slibem otce, že budu knězem, bylo mé životní povolání předem určeno. Celá moje výchova byla vedena jen k tomu. Byl jsem od otce vychováván podle přísných vojenských zásad poslušnosti. V celé naší rodině vládla hluboká náboženská atmosféra. Náboženství ovlivňovalo vše. Můj otec byl fanatický katolík. Kněží u nás byli často. Pokud to jen bylo možné, jezdil otec se mnou na všechna poutní místa mého domova, de Einsiedeln, do Lurd.
Vroucně jsme se tam modlili za boží požehnání pro mne, abych se jednou stal omilostněným knězem. Já sám jsem věrně plnil všechny náboženské povinnosti, modlil jsem se a denně jsem ministroval v časných ranních hodinách."
Potud citát. Co se stalo z tohoto, s takovou houževnatostí nábožensky vychovávaného chlapce? Kněz ne, ale velitel koncentračního tábora v Osvětimi, Rudolf Hoss. Svůj život popsal ve věznici, když čekal na popravu.
Musíme si jasně uvědomit, o jak složité věci mluvíme, když kážeme rodičům: "Musíte děti nábožensky vychovávat!" Když nevědí jak na to, buď nedělají vůbec nic . A to je zlé. Nebo se bez rozmýšlení snaží předat dětem způsob náboženského života, jak se mu naučili, ale který nenaplnili novou životností, přestože se změnily životní podmínky. A to je také zlé. Nebo si myslí, že víru bude mít v dospělosti, kdo se v dětství naučil odříkat všechny modlitby, i ty, kterým ještě nemůže rozumět. Kdo se v dětství naučil základní pravdy víry, - a to také není pravda. Stále platí, že křesťanství není především nauka, ale praxe života, způsob, jak svůj život žít.
Jako u snoubenců je cílem přípravy zaučení do života v páru, ve dvou, tak cílem přípravy na křest je zaučení manželů do funkce rodičů. Jak vychovávat děti, aby se nepřipravili o rodičovskou autoritu, kterou Stvořitel vybavuje každého otce a matku. Jak být dětem dobrými věrozvěsty, vštípit jim základ víry.
K přípravě na křest máme u věřících rodin k disposici zpravidla jedno setkání, ale pomůcka ke křestnímu pohovoru, kterou vám dám k disposici, zahrnuje rozhovory tři. Použijete je buď před křtem dalších dětí, nebo hned, ve třech setkáních při hlubší přípravě rodičů, kteří toho moc nevědí.
Ale znovu zdůrazňuji: cílem přípravy rodičů není vtloukat jim do hlavy katechismus, ale zaškolit je do nové kvality života, do které křtem přivedou své dítě. Předat jim zkušenost evangelia o životě z lásky. Jak z domácnosti vytvořit společenství lásky. Jak si udržet rodičovskou autoritu, kterou jim Stvořitel dal spolu s dítětem.
Pro každé malé dítě je naše maminka ta nejhezčí, nejhodnější, nejkrásnější, nej nej nej ze všech co jsou na světě. Náš tatínek je ten nejsilnější, nejchytřejší, největší, před všema kominíkama, před všema policajtama, před všema velikánama dětského světa. A náš úkol je, naučit rodiče, jak si tu autoritu udržet na celé dospívání dětí, ba na celý život.

Výklad křestního ritu
Nemusí být podrobný, jako to bylo potřebné dřív, když byl ritus latinský, nesrozumitelný. Lidé slyší, vidí. Stačí upozornit na hlavní části, na symbolický smysl věcí a úkonů, naladit k pozornému sledování a vnímání.
Křest dětí při farní mši nemá být příliš často, zevšední a způsobí ve farním společenství nevyváženost katecheze všech svátostí.
Když se křest koná při farní mši, je lépe, než riskovat nežádoucí koncerty pláče, které všem znemožní jakékoliv soustředění, aby děti byly přineseny do kostela na úvodní přivítání na začátku mše a pak odneseny mimo chrámovou loď - třeba do sakristie. Během přímluv je teta nebo babička přinese, po křtu zase odnese, aby se rodiče a všichni v kostele mohli klidně soustředit na bohoslužbu. Rodiče nesou obětní dary a při závěrečném žehnání na konci mše jsou děti zase přítomné. Použije se žehnací modlitba, která je na konci křestního ritu.
Držení dítěte: Při vstupním přivítání drží dítě kmotr, při vlastním křtu otec, při závěrečném požehnání maminka - vždyť je to požehnání matky s dítětem po porodu.
Zpěv byl do křestního ritu zaveden při obnově křtu jako projev radosti. Neměl by při křtu chybět.
Promluvy při křtu mají dospělým připomenout jejich křest. I tu platí, že méně a živě je lepší, než mnoho slov.
V případě potřeby může křtít každý člověk, když má v úmyslu dělat to, co dělá církev.
Kmotři jsou při křtu zástupci farního společenství. Také mají být rodičům pomocníky při výchově dětí. Mají se s dětmi spřátelit. Budou jim k užitku hlavně v době dospívání a zrání dětí - jako vzory života a rádcové. Proto by kmotři měli být praktikující katolíci. Ale je těžko to vymáhat, kde rodiče takové ve svém dosahu nemají a volí kmotry mezi svými příbuznými a přáteli. Kéž by to byli aspoň dobří přátelé a dobří lidé.

J m é n o svému dítěti vybírali rodiče s velkou péčí. I to je jeden můstek, na kterém se můžeme s rodiči setkat. Povíme jim o významu jména, kdy má svátek, jmeniny, o křestním patronu, které jsou jeho hlavní hrdinské ctnosti i dnes následovatelné.
A nedejme se odradit občanskou podobou dnešních jmen: Horymír je zčeštěný sv. Montanus. Blažena je zčeštělá svatá Beatrix, Karin je svatá Kateřina, Doubravka je sv. Sylvie, matka Řehoře I., Robin je varianta sv. Roberta. Nela je sv. Kornelie, Mojmír je česká podoba Ireneje. Každý kněz by měl mít k disposici svůj příruční seznam jmen z občanského kalendáře - tím se většina lidí řídí, protože církevní nemívá k disposici, - a u každého jména potřebné údaje, aby se vždy znovu nezdržoval hledáním v literatuře.

Křestní roušky a svíce musíme mít stále v zásobě v sakristii, protože zdaleka ne všichni rodiče si je přinesou. Někteří ani nevědí, kde je koupit.

Zápis do matriky je dnes jednoduchý. Jsou tam chlívečky, které nám pomáhají, abychom na nějaký údaj nezapomněli.

Potvrzení o křtu připravíme při psaní křestního zápisu. Použijme text, na němž je "charta křesťanových práv". Ukázku takového textu vám dám k dispozici. (Je dobré to probrat s rodiči, protože někteří by si to sami doma nepřečetli):

V chrámu..... v..... byl dne..... POKŘTĚN....narozený dne....v......
Byl znovu zrozen z vody a Ducha svatého k životu, který tělesnou smrtí nepomíjí.
Byl přijat mezi Boží lid jako právoplatný člen Kristovy církve.
Má právo na křestní výuku při přípravě na první svaté přijímání.
Má právo přinášet spolu s knězem oběť mše svaté a přijímat Tělo a Krev Páně v kterémkoli katolickém kostele.
Má právo přijmout Ducha svatého ve svátosti biřmování a šířit Kristovo království lásky ve světě.
Má právo dosáhnout ve svátosti pokání smíru s Bohem a odpuštění, když v boji s pokušením klesne do hříchů.
Má právo účastnit se budování království Božího ve stavu manželském nebo kněžském a přijmout svátostné posvěcení ke stavu, pro který se rozhodne.
Má právo na všechna požehnání církve. Má podíl na každé oběti mše svaté, ať se slaví kdekoliv, na každé modlitbě, na každém dobrém skutku všech křesťanů kdekoliv na světě. Jeho bratrství se všemi pokřtěnými přesahuje hranice země a jde až mezi mrtvé do království slávy nebes.
V těžké nemoci každý kněz kdekoli na světě poslechne jeho zavolání, aby mu udělil ve svátosti nemocných sílu a požehnání ke zdraví těla nebo posilu na cestu k věčnému životu.
Až ho Pán zavolá k sobě, doprovodí ho církev přímluvnou modlitbou před Boží tvář a uloží v úctě jeho tělo. V modlitbách církve bude stále vzpomínán, i když už dávno vymizí z paměti lidí.
Je povolán k slávě zmrtvýchvstání a k radosti a štěstí v Bohu.
Dej Bůh, aby nikdy nezapomněl na výsady, které mu udělil tento křestní den, a podle toho i žil.

Kapitola IV.: Křestní katechumenát dětí
Naše starost kolem křtu se týká rodičů křtěnců, protože křtíme nemluvňata.
Tuto naši současnou situaci se křtem dětí vyjádřil kdosi takto: "Vydáváme novorozencům vůdčí list s tím, že si autoškolu dodělají, až nabudou rozum. Ale o tu autoškolu pro ně se staráme málo důsledně." Ta autoškola bývala před válkou povinná ve státní škole. Tam bylo náboženství pro všechny povinné dvakrát týdně, od první obecné až po maturitu. Tato forma katechumenátu zanikla a dnešní vyučování náboženství všechny pokřtěné nezasahuje.
K zavádění nových forem nemáme dost zkušeností. Ale nic nám nebrání provádět se všemi pokřtěnými poctivě a důkladně katechumenát, jak byl a je v církvi ustanoven odedávna. Má tři stupně: Prvním stupněm je příprava prvokomunikantů, druhým stupněm je příprava biřmovanců, třetím je příprava snoubenců na sňatek. Rodičům při křtu zdůrazníme: podpisem ve křestní matrice se ve svědomí přísežně zavazujete, že děti budete posílat do vyučování náboženství, do kostela na bohoslužbu, k přípravě na první svaté přijímání a na biřmování.
Je nutno využít všech příležitostí k setkání s rodiči a častěji jim připomínat, že pokřtění nese s sebou právo dítěte na účast při katechumenátu prvokomunikantů, katechumenátu biřmovanců a katechumenátu snoubenců:
"Křtem svěříte své dítě ke spoluvýchově i církvi. Ta vám bude nabízet účinnou pomoc při výchově. Vaše děti se naučí rozeznávat dobro a zlo, respektovat desatero Božích přikázání - to je prastará charta lidských práv. Pomůže vašim dětem ve zmatcích dospívání - při formování vlastní osobnosti, charakteru, sebevýchově. Farnost, místní církev, nabízí křtěnci pomoc před prvním svatým přijímáním, před biřmováním, před sňatkem, při svátosti smíření, při nedělním shromáždění po celý život.
Ale katechumenát před prvním svatým přijímáním a před biřmováním je třeba zvlášť vyzvednout a připomínat jako závazek při křtu uzavřený.

Obnova křtu
Stálé připomínání a obnovování křestního povědomí je při praxi křtění nemluvňat nezbytné.
Stálou připomínkou křtu je k r o p e n k a v bytě, k ř t i t e l n i c e v kostele. Proto žádá obnovený řád křtu, aby křtitelnice byla na význačném a dobře viditelném místě. Ve vhodných údobích ji zdobíme (velik. oktáv, první svaté přijímání, duchovní obnova farnosti) - abychom tak "mateřský klín církve" všem připomněli.
Velikonoční slavnost zmrtvýchvstání je i výročí slavnosti křestní obnovy. Její třístupňová stavba by měla být zcela zřetelná: Od slavnosti světla přes slavnost křestní obnovy ke slavení Eucharistie.
Pěknou připomínkou křtu je pro celou farní rodinu občasný křest dětí při farní mši.
Kulatá výročí křtu a svatby jsou příležitostí, aby farní společenství dalo najevo všem, i těm stojícím opodál, že farář a farnost počítají jubilanty mezi své údy. Evidenci jubilantů a napsání gratulace dělají laici - důchodci, nemá-li farnost počítač.
Nepomůže nám sebeslavnější křestní obřad, nebude-li následovat dobrý katechumenát náboženské výuky, příprava před první sv. přijímáním, na biřmování.
Křest je vzácná setba. Má z ní vyrůst strom nesoucí bohaté plody křesťanského života. Naše křestní příprava rodičů bude přípravou půdy k dobré setbě.

Poznámka:
Stane se, že se vás rodiče při křestní přípravě zeptají: "Kolik to stojí?" - Odpověz to, co by jim řekl kněz: "Svátosti se neplatí, jsou zdarma. Kněz má svůj plat, který mu dostačí. Ovšem, je tu kostel, který žádný stálý plat nemá, a vydání má dost - na el. proud, topení, údržbu, opravy. To vše se udržuje z darů věřících. Když tedy při této příležitosti na kostel přispějete, kněz rád přijme."
 

 
11. Katecheze dospělých

Původně jsem si toto téma o katechezi nadepsal: "Příprava dospělých na křest." Jenže mezi katechumeny patří nejen čekatelé na křest, ale i pokřtění, kteří do vyučování náboženství nechodili, křesťansky nežijí, ale o náboženství teď projevují zájem.
Když otcové 2. vatik. koncilu rozhodli o nutnosti restaurovat katechumenát (v Konstituci o posvátné liturgii č.64), zřejmě tušili, jak důležité rozhodnutí učinili. Dnes už si uvědomujeme všichni, že církev se bude muset stále víc stávat církví katechumenální, zabývat se nejen výukou dětí, ale i stálou katechezí dospělých. Budu se při dnešní přednášce držet francouzské příručky "Praktický průvodce pro doprovázející v katechumenátu".
V církvi 2. a 3. století se vytvořil pevný řád přípravy dospělých na křest, katechumenátu. Když se praxe křtu nemluvňat stala všeobecnou, katechumenát zanikl a znovu ožil až v misijních územích, posléze i v Evropě.
Ve Francii se uvádí víc než 30.000 dospělých, kteří procházejí katechumenátem.
Katechumen je člověk, který se chce stát křesťanem a nechá se vést zkušenými křesťany k prohlubování víry, ke Kristu v jeho svátostech. Koncil této cestě pěkně říká: "uvedení do křesťanského života."
Kromě "doprovázejícího" - katechety nebo jinak "animátora" má katechumena doprovázet ještě "kmotr", věřící člověk, s kterým se často setkává, spřátelí. Kmotr mu předává své zkušenosti ve víře, ukazuje mu, jak žít evangelium v každodenním životě, odpovídá na jeho otázky a nejistoty.
Jak tato práce začíná?
Někdy ti kněz svěří člověka, který se na něj obrátil, protože zažil něco, co ho oslovilo, chce poznat křesťanství, chtěl by věřit.
Jindy vznikne rozhovor o náboženských otázkách v práci, při setkání: "Doma se ptát na nic nemohu, u nás se o víře nikdy nemluví." A ty trpělivě nasloucháš, odpovídáš, vysvětluješ, nabídneš další setkání, soustavné uvedení.
Jindy jsou to snoubenci - jeden věřící, druhý neznalý, ale rád by se s vírou partnerky seznámil.
A jindy jsou to zase rodiče, kteří sami nábožensky vychováváni nebyli, ale chtějí své dítě dát pokřtít, chtějí, aby vyrůstalo jako křesťan, touží proto sami o víře něco vědět.
Tito zájemci jsou někdy váhaví - chtějí nejprv o víře slyšet a pak se teprv rozhodnout, jestli se dají pokřtít.
Jindy jsou nedočkaví. Zažili něco, naráz prožili konverzi, jsou nadšení - a chtějí být pokřtěni hned, co nejdřív: "Vždyť s křesťanstvím je to tak jednoduché!" "Stačí milovat bližního!"
Nebylo by moudré je tvrdě odmítnout: "Kdepak, až po roce výuky, po osvědčení." - Je třeba klidně a trpělivě vysvětlovat, o jaké hodnoty poznání, o jaké bohatství svátostného života v lásce by se ošidil, kdyby neprošel řádnou průpravou pod vedením církve.
Příprava na křest dospělých trvá zpravidla rok. Ale je třeba respektovat osobitost katechumena a postupovat tempem, které vyhovuje jemu. A stále mějme na vědomí, že cílem celé katecheze není napěchovat do hlavy mnoho vědomostí, ale vzbudit živou víru, naději a lásku, uvést do krásy křesťanského života, do apoštolátu.
Dobrá katecheze se pozná podle toho, že katechumen své objevy ze světa víry s velkou chutí hned předává dál, povídá o tom v práci, ve škole, nenechává si to pro sebe.
Jan Pavel II. píše: "Základním cílem výchovy a vzdělávání laiků je objevování jejich osobního povolání a naplňování jejich poslání" (Christifideles laici 58). Každého volá Bůh jménem a posílá na svou vinici. Jedním z cílů katechizování je pomáhat, aby lidé nám svěření to Boží volání uslyšeli a podle něj jednali. Aby se nechali formovat a přetvářet láskou nebeského Otce na syna či dceru Boží. Aby se stali bratry či nevěstami Kristovými. Aby se sami stali otci či matkami tím, že zprostředkují působení Ducha svatého v jiných lidech. To jsou tři etapy vztahu k Bohu a k lidem, kterými prochází každý na cestě své konverze: stává se synem Boha Otce, bratrem Pána Ježíše a v Duchu svatém otcovským zprostředkovatelem dalšího života.

První schůzky
Začátky jsou různé - Bůh se s každým člověkem setkává tam, kde právě stojí. Rozpaky bývají na začátku nejen u katechumenů, ale i u toho, kdo je má vést: "Proč se do toho pouštím? Proč zrovna já? Mám na to dost znalostí, mám na to patřičnou duchovní úroveň?" - Stále znovu si musíme odpovídat: církev mne tímto úkolem pověřila. Kristus mne posílá. Plním úkol všech, kdo přijali křest Kristův. Kněz mne vybaví potřebnou pomocnou literaturou. Církev stanovila postup, jednotlivé kroky a stupně. Duch svatý mne povede.
Odmítnout tento apoštolát by bylo na místě, kdybys sám měl ve víře víc pochybností než jistoty. Kdyby člověk, kterého máš vést, ti byl vrcholně nesympatický, šel ti na nervy. Nebo kdybys měl svůj program už tak přeplněný. Ale jestli se nestydíš, když se ukáže, že něco nevíš, když si uvědomuješ, že tato cesta bude společná cesta za věděním a poznáním, pak se s důvěrou pusť do díla.
Dobré spolupráci vadí jak přílišné sebevědomí, tak přílišná nejistota. Nemusím ze sebe sypat odpověď dřív, než dozní otázka. Nemusím mít pohotově odpověď na všechno. Máme společně s katechumenem objevovat cestu víry.
Při prvním setkání nevychrlíme hned vodopád všech moudrostí, ale budeme spíš naslouchat, abychom si udělali představu, jak na tom katechumen je, co ví a jaké má zábrany, na jaké je úrovni. Vždyť každý člověk má svůj vlastní způsob myšlení a proto i svou vlastní cestu, kterou půjde k Bohu.
Lidé, kteří k nám přicházejí, mají zpravidla už jakousi svou vlastní představu o Bohu, co dosud viděli, slyšeli, zažili, co o náboženství četli nebo viděli ve filmu. Na nás je, abychom je vyzvedli tam, kde jsou a na zkreslené názory klidně reagovali.
Chraňme se určit hned na začátku datum křtu, datum prvního svatého přijímání: Až poznáš víru, až si zamiluješ Pána Ježíše, až to bude setkání v opravdové lásce.
Nenápadně, bez trapného vyslýchání se snažíme postupně si o katechumenu udělat obraz: jeho vzdělání, rodina, situace v práci, co právě prožívá, co ho přivedlo k zájmu o náboženství, jestli má věřící přátele.
I ty sám se představíš, povíš něco o sobě. Povíš, jakou událostí byl pro tebe objev živé víry a proto mu chceš rád na této cestě pomáhat.

Co po setkání - sešit
Na konci setkání kladně zhodnoť co bylo řečeno: - Trochu jsme se poznali, těším se na společné hovory. O čem bys chtěl hovořit nejdříve? Nebo to necháš na mně? Je toho dost: co je to věřit, co víme o Bohu, co je to náboženství.
Po rozchodu si vždy setkání zhodnotíš:
Jak jsme je prožívali? Tíseň, sympatie, důvěra, radost? Vytvořil se mezi námi kladný vztah? Pochopil, co jsem mu říkal? Vzbudil jsem jeho důvěru?
Jsou takoví, že mluví moc - a musíš je usměrňovat, abyste se dostali k věcem podstatným. Ale většina je těch, co nemluví vůbec. Jedni kladou spoustu otázek, druzí nemají žádné.
Udělej si vždy brzo po schůzce poznámky o průběhu, o čem jste hovořili. Budeš se k tomu vracet při modlitbě za svého svěřence, projdeš si to pečlivě před příštím setkáním.
Neposílej svého katechumena hned na nedělní mši. Neuváděj jej hned do skupiny farního společenství. Je třeba mu dát nejprve příležitost k získání osobní víry, k seznámení se s řečí symbolů a svátostných znamení, k poznání náboženských výrazů, příležitost k naučení se pozornému a radostnému naslouchání evangeliu.

Duchovní zkušenost
Někoho za námi přivedla především touha najít smysl života, jiní hledají Slovo Boží. Chtějí lépe poznat evangelium, porozumět bibli.. Jiný hledá společenství věřících, protože se cítí osamělý. Jiní přicházejí z vnitřního popudu - chtějí najít bezpečí a jistotu, chtějí se naučit modlit, meditovat.
Ale v praxi všechny tyto čtyři aspekty souvisejí, vedou k cestě za duchovní zkušeností. Ta vede člověka k novému životnímu postoji.
- "Začínám se na život dívat jinak."
- "Vidím, kolik věcí si musím vyřešit."
Duchovní zážitky vedou postupně nebo naráz ke konverzi - rozhodnému obratu, ke změně názorů na hodnoty života, na život sám a jeho smysl.
O obrácení ke Kristu může mluvit ten, kdo žasne nad Kristovým životem a učením. Kdo se podle Krista začíná měnit.
Každá opravdová konverse se projevuje ve skutcích, ne jen ve slovech. Přivádí člověka k novému způsobu existence, rodí se nový člověk.
Ale každé obrácení - konverze - je zranitelné - člověk může svou svobodnou vůli kdykoli použít k obrácení zpět. Je třeba se stále upevňovat v rozhodnutí k dobru, stále jít dál.

Nechat se oslovit evangeliem
Stát se křesťanem znamená žít s Ježíšem, naslouchat jeho slovům, nechat se jimi vést. Řečeno prozaicky, máme ty, které vedeme, naučit, jak číst Písmo s užitkem. Ptát se, jaké poselství je v jeho slovech určeno mně, dnes. Jak má katechumen konfrontovat sebe s postavami Písma.
Zpočátku vybíráme texty kratičké, takové, které mohou osobně oslovit (Povolání Abrahama, povolání prvních učedníků).
Také je potřebné seznámit katechumena s praktickými pokyny pro četbu bible. Hledání, kapitoly a verše, úvod do knihy z které čteme.
Exegetické diskuse ponecháváme odborníkům.

Katechetické setkání
Každé setkání je třeba pečlivě promyslet, jeho program si připravit, zapsat do svého katechetického zápisníku.
Téma příští schůzky povíme na konci setkání i svému svěřenci a vyzveme ho, aby o něm také přemýšlel.
Modlitba má naši přípravu stále doprovázet, a také samo setkání má být školou modlitby.
Modlitba k Duchu svatému může vypadat třeba takto:
Duchu svatý, otevři mé uši, abych slyšel tvé poselství.
Otevři mé oči, abych viděl krásu tvého stvoření.
Otevři mé srdce, abych uvěřil v tvou lásku.
Otevři má ústa, abych vydával svědectví tvé velebnosti.
Otevři mé ruce, abych se chápal tvé pomoci.

I když si program katecheze předem připravíme, nebráníme se otázkám a reagujeme na ně.
Někdy je nutno pro nedostatek času vytvořit katechetickou skupinu, když je zájemců víc. Pak aspoň několik prvních setkání, první etapa práce, ať probíhá individuelně.

Čtyři etapy práce s katechumeny
l) První setkání jsou časem vzájemného poznávání, výměny názorů, spřátelení. Končí přijetím do katechumenátu. Mluvíme tu především o Bohu, Bohu Otci, Stvořiteli.
2) Druhá etapa se zaměřuje na poznání Pána Ježíše a jeho evangelia. Vrcholí konverzí, vyznáním víry.
3) V třetím údobí se připravujeme na svátosti, na život církve. Vrcholí křtem, svatým přijímáním.
4) Čtvrtá etapa je čas upevňování v dobrém, přípravou na přijetí Ducha svatého, na svátost dospělosti - biřmování.
V liturgických příručkách se mluvívá, že s křtem dospělého se spojuje hned i biřmování, aby konvertita dostal všechny tři stěžejní svátosti: Křest, biřmování a eucharistii. Ale vychovatel se tomu bude bránit.
Je třeba další intenzivní styk s katechumeny i po křtu, k upevnění, k ochraně před recidivou do starých pořádků. Je třeba dalšího vedení a to je dobře možné při přípravě na biřmování.
Tentokrát už ne individuelně. K zapojení do farní rodiny je vhodné společenství biřmovanců.
Stupňovitě uspořádaný katechumenát doprovázejí liturgické obřady, jak je najdete v příručce vydané Českou liturgickou komisí v r. 1987: "Uvedení do křesťanského života." Ale pozor, jsou i povahy, kterým všechna ta veřejná "skrutinia" před shromážděnou farnosti budou připadat cizí. Nebylo by dobré je nutit, není to nezbytná podmínka. Nezbytná je cesta s Kristem ve službě bližnímu, společenství v nedělní bohoslužbě, otevírání se Duchu svatému v modlitbě.
Ale tím není řečeno, že bychom této krásné příručce neměli věnovat patřičnou pozornost a rozvažovat, jak seznamovat kandidáta s liturgií.
Vstupem do katechumenátu, kterým se kandidát stává křesťanem, bude završen třeba jen označením znamení kříže na čele.
Doba katecheze a formace křesťana se může zesvátečnit předáním symbolu víry a Otčenáše.
Příprava na svátosti křtu, eucharistie, biřmování, jsou poslední etapou křesťanského zasvěcení. Není to stav a pocit dosažení duchovní dokonalosti. Po celý život hledáme cestu, jak stále lépe odpovídat na volání evangelia. Celý život křesťanův je cesta.
Milí bratří, bylo to mnoho slov, mnoho pojmů, co jste tu dnes slyšeli. Nebojte se toho. Jen se vždy v modlitbě otevřete vanutí Ducha svatého. Pán si vás povede. Bude vás formovat k slovům a činům, které jste dřív nevěděli, neuměli. Dá vám pastýřské, obětavé srdce. Dá vám velikou radost z toho, jak budete sledovat, že vaše služba vede k uzdravování, do světla Božího.
Copak může být na světě větší radost, než vědomí, že sloužíme jako hlásná trouba Ducha svatého?

xxxxxxxxxxxxxx

Literatura:
- Uvedení do křesťanského života. ČLK Praha 1987
- Praktický průvodce pro doprovázející v katechumenátu
Pražské pastorační středisko 1993
- Cordonnier. Katechumenát v životě církve
Pražské pastorační středisko 1993
- P. Thomas. Cesta víry
Pražské pastorační středisko 1992
- Baumert. Nový život v Duchu svatém
Pražské pastorační středisko 1992
- Pavel Kuneš. Základní křesťanská poradna
- Jan Jandourek. O víře trochu jinak
Signum unitatis l99l
- Marsch. Uzdravování skrze svátosti
Portál, Praha 1992
- Simajchl - Život z víry
- Simajchl - Jak hovořit o víře
- Simajchl - Desatero
 

 
12. Náboženský rozhovor

Nejprve si poslechněme, co nám všem, co tu jsme, vzkazují otcové koncilu v dekretu o misijní činnosti církve (art 36):
"Jako údy živého Krista, přivtělení křtem a biřmováním, mají všichni věřící povinnost spolupracovat na rozvoji a růstu tohoto těla Kristova.Proto má být všem dětem církve vštěpováno živé vědomí spoluzodpovědnosti za církev i za celý svět, vpravdě katolická horlivost v šíření víry a hloubce křesťanského života. Mají se stát viditelným znamením mezi lidmi: "světlem světa" (Mt 5,14) a "solí země"(Mt 5,13)."
My, děti církve, jsme tedy solí země. Máme osolit, tj. ochutit všechno, kam přijdeme. Vnést jiskru do rozhovoru při setkání. Vnést zajímavost a duchaplnost do debaty v partě. Povědět mladému člověku, že zkoušení drog a provádění lumpáren z nudy není to pravé dobrodružství života.
Jenže je všeobecná zkušenost, že vyučování náboženství bývá pro mládež spíš nudné než dobrodružné.Proč?O velkých událostech a činech sice v náboženství mluvíme, ale ve skutečnosti se tam nic neděje:posluchači zůstávají pasivní - a proto brzy ztratí zájem. Křesťansky žít se tu nenaučí. Při tom každý švec ví, že svého učně naučí šít boty ne tím, že mu pořád dokola o tom vykládá, ale že mu dá úkol a nechá ho pracovat. Zde to platí také tak. Jen takový náboženský rozhovor je dobrý, který vede k činu, ke konkrétnímu jednání, ke správnému životu. Mladý člověk se dovede nadchnout, když jasně vidí, o co jde a co je třeba udělat - ovšem není-li úkol nad jeho síly. Proto vedení k jednání musí být zcela konkrétní a postupné - od snadného k obtížnějšímu.

Osobnost mluví
Ale to jsem už svůj naplánovaný postup dnešní úvahy trochu předběhl. Nejprve chci mluvit o tom, jak oslovujeme své okolí dřív, než otevřeme ústa - a pak teprve, jak vést náboženský rozhovor s jedním člověkem, jak postupovat při rozhovoru ve skupině, ve společnosti, co si počít se sektáři.
Jak tedy oslovujeme své okolí svým zjevem?
Nevím už, kdo prohlásil tohle:"Tvoje osobnost mluví hlasitěji než to, co říkáš ústy. Promluvíš s lidmi jen někdy, ale to, jaký jsi, oslovuje lidi stále."- Jistě rozumíš, že tu nejde o zbožné postoje, o fridolínské tváření hodného hošíka. Jde o to, abychom my křesťané žili mezi ostatními jako světýlka pohody, jako kvasinky humoru a dobrých nápadů, jako sůl chránící před hnilobou špatnosti.
Máme být jako sůl
Nesolený chleba není k jídlu. Říká se:mluvil neslaně, nemastně.
Sůl sama není k jídlu. Křesťan nesmí zůstat sám. Musí jít mezi vlažné lidi - osolit je.
Sůl není v jídle vidět. Křesťan se také nesmí vytahovat a předvádět, nemá být tlučhuba.
Kdy jsme solí země?
- Gándí, když dosáhl r. l947 svobody Indie, řekl křesťanům: My vás nevyženeme, ale všem křesťanům v Indii radím, aby začali žít podle Kristova evangelia. Kdybyste k nám přišli v duchu vašeho Mistra - Ježíše - my všichni bychom se stali křesťany.
- Tertulián: "Kde je křesťan, tam káže. Nejen slovy, ale i chováním."
- František Saleský: "Gram dobrého příkladu váží víc než metrák slov."

- Říkají, že nejsme o nic lepší než ti ostatní - a mají někdy pravdu.
- Říkají, že v kostele slyšíme krásné ideály, ale venku podle nich nežijeme - a mají často pravdu.
- Říkají, že právě pobožní lidé bývají mrzutí a pořád na všechno hubují - a mají i v tom pravdu.
- Říkají, že v kostele se z hříchů vyzpovídáme a pak jdeme domů a hřešíme dál - a mívají pravdu.
- Říkají, že mezi křesťany jsou pobožnůstkáři, svatoušci, nesnášenliví pověrčivci - a i v tom mívají pravdu.

A teď bych se snad měl nadýchnout a několika větami vykreslit obraz správného, krásného křesťana. Ale o to se pokoušet nebudu. Každý krásný člověk je svůj, jiný než ostatní. Po svém je obrazem Boží krásy a lásky. A nikdo není zcela hotový. Tohle učení trvá celý život, stále můžeme a máme růst do krásy.
Stále musíme prohlubovat své náboženské přesvědčení. Jenom přesvědčený člověk může přesvědčit jiné.
Ale pozor, přesvědčení není postoj povýšené vševědoucnosti. Naši partneři v rozhovoru zkoušejí nejen naše argumenty, ale i nás:Stali jsme se tím, co víme a známe, - moudřejší, laskavější, snášenlivější, - nebo to z nás udělalo fanatiky naší pravdy?Je náš život hlubší, bohatší, živější?
Papež volá k nové evangelizaci starého světa (např. v "Christifideles laici" art.34). Nová evangelizace je nová účinnost toho, co říkáme, nová přesvědčivost celé naší křesťanské osobnosti.

Rozhovor s jedním člověkem
Tvoji známí vědí, že jsi věřící a tak ti někdy kladou náboženské otázky. Rozlišuj, jestli je to jen posměváček, který se tě pokouší zesměšnit, nebo jestli je tu opravdový zájem. Nepouštěj se do debaty s nikým, kdo tě osobně nebere vážně, kouká na tebe posměšně či pohrdavě. Z toho by vzešla leda hádka - a na tu škoda času.
Kde za otázkou cítíš vážný zájem, tam odpovídej skromně a na jeho úrovni:Já to vidím takhle, já jsem to pochopil takhle.
-Pověz mu, co dobrého to vneslo do tvého života, když jsi pochopil, uvěřil. Nepokoušej se partnera najednou obrátit. Podej své svědectví přátelsky, klidně. Vzbudíš-li zájem, nabídni knížku, četbu. Existuje už řada dobrých příruček. Měj je po ruce, přečti si je, abys věděl, která se pro koho hodí.
- Často slyšíš o zklamání ze špatných katolíků. Na to odpovídám, že já bych byl kolikrát už víru také zavrhl, kdybych nevěděl, že nemusím věřit na lidi, ale na Pána Ježíše. Že církev jsem já a on a všichni pokřtění. Nelze vystoupit od sebe, lze jen dávat do pořádku sebe a pomáhat dávat do pořádku lidi kolem sebe.
- Pověz tomu, kdo vážně hledá, o malém společenství ve farnosti, mladému pověz o farní mládeži, o biblickém kroužku.
- Ale hlavní je toto: ty sám musíš být okouzlen Ježíšem, krásou jeho evangelia. Ty máš mít svou představu, jak tvůj Pán vypadá, jak je krásný, sympatický. Jenom tvůj oheň zapálí partnera rozhovoru.
- Naslouchej druhému a nech jej vymluvit. Dávej pozor na to, co říká správně, dobře. Pochval to a doplň, co snad chápe špatně.
-Hledej vždy nejprve společenský základ rozhovoru - to, co obě strany uznáváte, v
co oba věříte.
- Přenech druhému břemeno dokazování. Druhý něco tvrdí a na tobě zůstane, abys dokázal, že tomu tak není. Udělej to obráceně. Někdo tvrdí, že Bůh není. Místo, aby ses nadýchl k dokazování, raději řekni: "To mě zajímá. Vysvětli mi, jak jsi k tomu přesvědčení přišel, dokaž to! Neumíš to dokázat? Tak to bys to tedy s takovou jistotou neměl tvrdit!"
- Nepochybně se ti občas stane, že na nějakou námitku správnou odpověď nevíš. Na to lze říci: "Rozumná odpověď na to jistě existuje, ale já ji neznám. Budu ji hledat."
- Nezůstávej u témat neplodných. Často se rozhovor dostane k planým a nevýznamným podrobnostem. Tu je na tobě, abys převedl hovor na téma, které stojí za mluvení. Obracej řeč k věcem podstatným, k otázkám ústředním.
- Přeruš rozhovor, když druhý začne mluvit posměšně o svatých věcech. Klidně řekni: "Tohle je tvému chápání vzdálené, protože se nemodlíš. Jen kdo má k těm věcem úctu, může o tom něco pochopit."
- A nezapomeň se modlit za ty, s kterými se setkáváš. Teprve když o lidech hovoříš s Bohem, najdeš pravé slovo a pravý tón i pro hovor s lidmi. A také se při modlitbě napojuješ na zdroj veliké vnitřní síly, na milost pomáhající.

Co se můžeme v náboženském rozhovoru naučit od Pána Ježíše?

"Mistře, co mám dělat", ptají se lidé. A Pán nezačne přednášet kapitoly z morálky, ale vypravuje o člověku, který našel na cestě raněného a pomohl mu. Jdi a pomoz i ty potřebným, které potkáš. Ježíš mluví srozumitelně a konkrétně.
Průzkumem u dnešních učňů bylo zjištěno, že jsou schopni soustředit se na jednu věc sotva deset patnáct minut. Proto je třeba mluvit nejen názorně, ale také krátce.
A ještě něco: Mladý člověk přijme za svou takovou pravdu, ke které se sám dopracoval.
Proto by při rozhovoru naše účast měla být spíš pomocná než polopatická. Snad takhle:
- Vzbuzení zvědavosti - otázka.
- Vzbuzení chuti dobrat se pravdy.
- Jak to lidé často řeší.
- Vylučování špatných názorů.
- AHA - zážitek - poznání pravdy.
- Zabydlení v životní praxi.
- Zvládnutí denního života podle poznaného.

Je těch všelijakých pravidel hodně, viďte. Ale i když byste je zapomněli, nebude tak zle, když si zapamatujete pravidlo poslední a nejdůležitější:
- To, jaký jsi, mluví hlasitěji než to, co říkáš.

Rozhovor o víře se skupinou
Ani rozhovor o víře s jedním člověkem není jednoduchá věc. Musíme se mnohému napřed naučit, abychom nedělali víc škod jak užitku.
A co teprv o víře ve větším společenství, v partě. Ten se může snadno zvrhnout, není-li veden pevnou rukou toho, kdo ví, o co jde a zná, jak toho dosáhnout. Všude je někdo, kdo se rád slyší, i když mluví o něčem docela jiném. Někdo, kdo rád všechny "novoty" zepsuje a zkritizuje. Jiný, kdo lišácky obrátí nějaký výrok naruby a dokáže tak, že tenaten je hlupák.
Mělo se cosi ujasnit, měly se dát hlavy dohromady. Mělo se společně hledat řešení. Ale nic takového se nestalo. Jen se vyslechl něčí názor a pár rejpalů jej zpochybnilo a rozcupovalo tak, že se k žádnému společnému výsledku nedošlo.
Tvoje parta mládeže se musí učit a naučit, jak dávat rozumy dohromady a vytvořit mozkový trust. Jak se společně pustit do problémů a ne do referenta. Jak co nejlíp využít setkání k vzájemnému sdělování znalostí, k povzbuzení bratrství a lásky, k zapálení víry od živé víry bratra, jako se zapaluje svíčka od svíčky. Jak nedopustit, aby v partě vznikla falešná hierarchie dědů vševědů, kteří buď z moci své pozice, titulu, věku, nebo z hloubi své samolibosti považují své nápady za neomylné. A když někdo zpochybní jejich názor, urazí se, jako by byli napadeni osobně.
Otcové koncilu připomněli světu, že Duch svatý vane, kde chce. Naslouchali tam pozorně hlasu černého biskupa z Afriky, hlasu poloindiánského biskupa z Ohňové země, jako hlasu římského kardinála.

Jak tedy vést náboženský rozhovor ve skupině?

1. Někdo rozhovor řídí. Přednese téma, o kterém se má debatovat, nenápadně usměrňuje debatu, aby neujela jinam, aby se nezvrhla v osobní spory, aby z ní vyšel konkrétní, kladný a všemi přijatý závěr: s tímto názorem všichni souhlasíme, bereme jej za svůj. Budeme jej tak a tak ve svém životě , ve své práci realizovat.
2. Každá beseda začíná pokornou modlitbou, která není obligátní formalitou, odříkáním, ale pozváním Ducha svatého, aby shromážděných použil jako svého nástroje. Jak upřímná byla ta modlitba, to se ukáže na tom, zda ve shromáždění zavane atmosféra laskavosti, chuti do díla.
Kde zastraší křivý pohled, vystřelí zlé slovo, tam není Duch svatý. Holubice je plachá a před zlým ulétne. Tam už nejsou pohromadě křesťané a moc dobrého nemůže z dalšího mluvení vzejít.
Vedoucí musí energicky zasáhnout: Buď se zvedneme a jdeme domů - nebo necháme zlosti. Nesmí dopustit, aby se rozvinulo hašteření nebo zlostné hádky. Zlostníka nezvi do party, dokud ho nenaučíš sebevládě.
3. Nikdo není povinen mluvit. Jsou věci, o kterých jsi dosud nepřemýšlel, nesetkal ses s nimi. Proč bys musel mít na všechno už jasný názor?
4. Každý má právo povědět své mínění zcela otevřeně, bez obavy, že bude někým zesměšněn nebo nějakou autoritou shozen.
5. Každý ať vždy řekne své pochybnosti, otázky. Nestyď se, že ti něco není jasné. Ono to asi není jasné i jiným, bude to k dobru i jim. Kdybys tu své pochybnosti nevyslovil, byl jsi tu nadarmo. A nevadí, že to řekneš třeba neučesaně - však nepřednášíš na jevišti, ale jsi mezi přáteli.
Stačí, když uvážíš, co chceš říct, abys to řekl pokud možno stručně a srozumitelně. A samozřejmě také platí, že má každý mluvit jen o tom, co je k věci, o čem se právě debatuje. Kdyby tě napadla sebezajímavější myšlenka, ale není k věci, teď ji vynech a dej k dobrému, až tahle debata skončí.
6. Pamatuj, co je cílem celé diskuse: Není to prosadit svůj názor, ale přiblížit se co nejvíc pravdě, kterou hledáme. Proto všichni mají být předem ochotni přijmout výsledek debaty za svůj. Není důležité, čí názor se prosadil, kdo "vyhrál". Je-li výsledek dobrý, vyhráli všichni, je-li hloupý, všichni prohráli.
7. Časté chyby hovořícího: Dřív než začne hovořit, neuspořádá si své myšlenky, vyjadřuje se nepřesně. Snaží se vložit příliš mnoho do jedné výpovědi, takže působí zmateně.
8. Časté chyby posluchače:
- Myslí už dopředu na to, co řekne, a sestavuje si svou odpověď, místo toho, aby pozorně poslouchal po celou dobu, než partner domluví.
- Má sklon k tomu, aby si všímal detailů a rozohnil se nad nimi, místo aby pochopil celkový smysl a to podstatné ve výpovědi.
9. Několik technických poznámek:
- ˇÚčastníci mají sedět tak, aby na sebe navzájem viděli a byli viděni.
- Ve svém příspěvku hovoří každý sám za sebe. Tedy "já" a ne "my", nebo "člověk musí"...
- Výpovědi jsou lepší než otázky. Nepřipustit "výslech", nebo otázky, které jsou chytákem, pastí.
- Dbát na to, aby se i "tiší" dostali ke slovu.
10. Výsledkem dobře vedené debaty musí být proto sjednocení názoru, pochopení stanoviska druhého, obohacení všech o hlubší poznání tématu z různých pohledů a perspektiv, růst lásky z názorové svornosti.
Prvotní církev měla méně kněží a biskupů než máme dnes my, byla to církev laiků. A přece to byla doba velikého rozmachu křesťanství. Nebojme se o církev, ale učme se být křesťany, kteří umějí o své víře hovořit, kteří dovedou rozeznat, kdy je čas mlčet a kdy je čas mluvit. Kteří dovedou své úsilí spojit do společenství, které právem nese hrdé jméno: živá místní církev Kristova.

Rozhovor se sektáři
Neradím pouštět se s nimi do debat. Ponechej diskusi s nimi na odbornících k tomu vyškolených - sektáři se také specielně a důkladně k vedení rozhovorů školí.
Slovo "sekta" pochází od slova "úsek", část celku. Jsou to lidé, kteří nějakou část zaměnili za to nejdůležitější, za celek. Mají nabiflovanou sbírku odpovědí na každou vaši pravděpodobnou otázku. Některé sekty jsou fanatické a nebezpečné, ale všechny jsou protipólem naší katolické, obecné víry.

Končím zas jedno velké téma. Dělal jsem zde to, co dělal Pán Ježíš. On vychovával apoštoly, učedníky a posílal je dál: "Jděte, učte, křtěte." Já dělám totéž s vámi. I vy jděte, povídejte dál, co se naučíte. I s námi je Pán, tím si můžeme být jisti stejně, jako si byli jisti apoštolové.

xxxxxxxxxx

Literatura
- K. Tilmann: Duchovní rozhovor. Lípa - Vizovice 1995.
- O. Štampach: Sekty, MCM Olomouc 1992
 

 
13. Příprava na biřmování

Smysl svátosti: stát se člověkem

"Proč se hlásíš k přípravě na biřmování?" - ptá se pan farář čtrnáctiletého. - "Já bych se chtěl naučit být člověkem", říká mladík.
Co myslíte? Řekl ten mládenec nesmysl? Vždyť - copak dělá člověka jen to, že neběhá po čtyřech, že jí z talíře a jezdí autem?
Je člověkem ten, kdo krade jako straka,
má jazyk jedovatý jako had,
hrabe majetek jako křeček,
ušlapává slabší sloníma nohama?
Měl pravdu obrázek v Dikobrazu: Za výlohou v knihkupectví jsou vedle sebe dvě knihy s nápisem:
Italsky snadno a rychle
Člověkem obtížně a namáhavě.
Dá to práci stát se člověkem. Nejprve výchova, pak sebevýchova.

Příprava na biřmování je veliká šance v životě, jak se stát člověkem. Má mladému člověku pomoci, aby se zbavil dětských zlozvyků, aby se naučil hlídat sám sebe, aby se naučil otvírat se v modlitbě Duchu svatému, aby po celý život rozvíjel své člověčenství do krásy.
Při křtu se nás nikdo neptal, jestli chceme být křesťany. Při biřmování se pro víru rozhodujeme sami. vědomě a dobrovolně.
Biřmování je ratifikace křtu.
Zatímco křest je svátost znovuzrození, biřmování je svátost dospělosti.
Koncilní Konstituce o církvi /čl. 11/ říká: "Svátost biřmování spojuje biřmovance dokonaleji s církví a obdaruje je zvláštní silou Ducha svatého, aby šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové." Stáváme se "světlem světa" a "solí země".
Izaiáš /11, 2/ mluví o sedmi darech Ducha svatého, ale oblast působení Ducha v nás je širší a větší.
Michael Marsch v knize "Uzdravování skrze svátosti" píše: "Skrze dary Ducha svatého se biřmování stává svátostí, která uzdravuje život křesťana ze dvou smrtelných nemocí: ze stresu a z rutiny. Být ve stresu, být přepracovaný, už nemoci dál, patří dnes k dobrým mravům. Trpět rutinou z množství práce, nudit se v práci, to se dnes prostě nosí. Stres a nuda jsou podobou resignace, plíživé beznaděje."
Jsou lidé, kterým i náboženství připadá nudné - to je znamení, že nemají Ducha svatého. Tito "bezduší" pak upadají do nezřízené kritičnosti a různých podob agresivity.
Z výroků koncilu je zřejmé, že biřmování není nějaká jednorázová událost, nýbrž počátek uzdravujícího procesu, který prochází celým naším životem.
Proto by se příprava na biřmování neměla omezovat jen na vědomosti o svátostech a jejich darech, ale podávat i praktický návod, jak v síle těch darů žít a pracovat.
Ale pozor: Tyto dary Ducha mohou být darovány jen tomu, kdo má k Bohu láskyplný vztah. Mnoho lidí si totiž z dětství přináší až na práh dospělosti představu Boha strašného: "Počkej, Pánbíček tě potrestá, když nebudeš poslouchat." Bůh jednou zlý, jindy hodný - jak s tím žít? U kolika lidí přežívá spíš strach z Boha než láska k němu. Člověk nikdy neví, jak bude Bůh reagovat - vždyť kdopak má stále stoprocentně čisté svědomí? Je třeba se zbavit této rozpolcenosti mezi strachem z Boha a láskou k němu, je třeba získat k Bohu osobní a láskyplný a důvěrný vztah.

Pozvání biřmovanců
Když se rozhodne, že příští rok bude ve vaší farnosti biřmování - má se konat asi po čtyřech letech - je naší první starostí, aby se to dozvěděli všichni, jichž se to týká a byli seznámeni s krásou a důležitostí tohoto záměru.
Proto vypíšeme z křestních matrik mladé od 14 let výše, kteří ještě nemají v matrice záznam o přijetí této svátosti. Farní mládež a seznamy spolužáků nám dodají další jména a adresy.
Těm pošleme pozvánku a přihlášku. Kněz požádá věřící v kostele o pomoc, aby každý pozvánku dostal. V kostele budou pozvánky a přihlášky k dispozici.

Text pozvánky může znít třeba takto:
Milý mladý křesťane,
vždy za 4 - 5 let se v našich farnostech udílí svátost dospělosti - biřmování. Letos bude biřmování i u nás.
Na tuto svátost mají právo všichni starší 14 let, tedy i ty. Přípravou na ni je kurs sebevýchovy, dospělosti. Jak je to potřebné vidíš z toho, kolik duševně nedospělých kolem sebe potkáváš. Věkem jsou už dospělí, ale chováním stále dětinští:

- Dvouletý křičí MÉ! MÉ! a vztahuje ruku po všem, co uvidí. Tak se chovají i někteří dvacetiletí.
- Tříletý křičí na všechno NE-NE! Kolik takových "tříletých" je mezi lidmi dávno dospělými. - /Ztroskotal takový na jakémsi ostrově a oslovil domorodce: "Máte zde vládu? Jestli ano, tak jsem proti."/
- Šestiletý je ještě sobec: JÁ chci! JÁ nechci! JÁ! Kolik "šestiletých" jsi už jistě poznal. Neznají nic než sebe, natož myslet, jak udělat radost druhému.
- Dvanáctiletý už má celou větu: "Všichni jsou blbci." Nehledá, co je na čem dobrého, vidí jen špatné.
- Patnáctiletý je přesvědčen: Svět je tu pro mne, aby mi sloužil. Neví, že on je tu, aby sloužil jiným. A tak jen umí ničit a rozbíjet, co právě nepotřebuje.

To bude náš společný úkol: Najít a odstranit, kde jsou ve vás ještě pozůstatky dětských zlozvyků, abyste dospěli ve zralého člověka.
Tuto přípravu na biřmování - kurs sebevýchovy - povedu vždy v neděli, návazně na farní bohoslužbu.
Pokud chceš této příležitosti využít - a je to i tvá křesťanská povinnost - vyplň přiloženou přihlášku a pošli ji do konce měsíce na faru.
Těším se na společné setkání a srdečně tě zdravím.

P.S.
Pokud jsi vinou minulých časů nebyl dosud pokřtěný, nebo ses nedostal k náboženské výchově a přípravě na svaté přijímání, bude tento kurs pro tebe i příležitostí k doplňkové přípravě, katechezi. Je to tak výhodnější a užitečnější, než uspěchané dohánění všeho až před svatbou, jak to často bývá.
Doba přípravy po nedělní mši svaté většinou vyhovuje těm, co chodí pravidelně do kostela. A ti, co pravidelně nechodili, mají tak příležitost vytvořit si pravidelný návyk na nedělní bohoslužbu.

Průběh přípravy
Na začátku přípravy by biřmovanci vlastně měli být představeni svému biskupovi, měli by ho požádat o přijetí mezi katechumeny. Ale my se spokojujeme tím, že biřmovanci jsou představeni farní rodině. Na začátku bohoslužby kněz ohlašuje začátek přípravy ..X.. biřmovanců a vyzve farní obec, aby jim pomáhala svým dobrým příkladem a svou modlitbou. Pokropí je vodou z křtitelnice na zdůraznění, že biřmování je dovršením křtu. Při obětním průvodu nesou biřmovanci k oltáři své symbolické dary.
Také během celé doby přípravy se biřmovanci občas podílejí na liturgii, na její přípravě přede mší, i na průběhu během mše, např. přímluvami, krátkou meditační modlitbou po svatém přijímání.
Při průběhu přípravy si musíme být stále vědomi, že se tu nejedná o zvládnutí nějakého učiva, že to není školní vyučování. Že tu jde o zvládnutí sebe, své povahy, svých návyků. Že tu jde o návod, jak mají vychovávat sami sebe ve zralého člověka. Jak se naučit žít a prožít svůj život pěkně a užitečně.
Biřmovanci se od nás mají dozvědět, že tato svátost je svěcení na budovatele Božího království, svěcení na spolupracovníky Ducha svatého. Duch svatý chce působit ve světě skrze nás. Je to krásné, že nás Bůh potřebuje. Nikdo není nepotřebný, kdo se chce dát Duchu svatému k dispozici. A nikdo se nemusí bát, že je k tomu příliš nešikovný, málo inteligentní, že na to nestačí.
Zde záleží jen na ochotě ke spolupráci. Proto si Pán Ježíš vybral za apoštoly neučené rybáře, aby nikdo nemusel mít tyhle obavy. Záleží především na ochotě a dobré vůli spolupracovat s Duchem svatým.
Pán Ježíš chce, abychom byli nositeli jeho lásky k lidem. Každý člověk lásku potřebuje. A každý má na lásku.právo Všimli jste si už, že tohle právo na lásku není zakotveno v žádné ústavě, v žádné chartě lidských práv?Ono to asi ani nejde. Láska se nedá sevřít do neosobních paragrafů.
A tak prosazování lidského práva na lásku asi vždy zůstane zakotveno jen v zákonech náboženských. Lidské zákony mívají pak teprve tehdy dobrý smysl, když jsou uplatňovány v duchu lásky. I k tomu nás potřebuje Bůh:Abychom lidské zákony uplatňovali v duchu lásky.
Duch svatý nás vede, abychom v sobě nosili Boží světlo, Boží jiskru radostnosti. Abychom tím světlem svítili lidem kolem sebe. Veselost je nakažlivá. Radost je nakažlivá. Vlídnost je nakažlivá. Přenese se od nás na jiné.
Dobrou formou přípravy biřmovanců je, když se mohou po nedělní mši usadit ve farním sálu - klubu. Ty jim předneseš téma dne. Pak se o něm hovoří, diskutuje - jak to mnozí chápou a dělají špatně - a jak je to správně a dobře. A třetí krok je ujasnění, jak to budeme dělat, jak to budeme říkat a učit jiné dál.
Biřmovanci mají být stále vedeni k apoštolátu mezi mládeží kolem sebe, k charitní službě i k liturgickým službám při nedělní mši svaté.
Měli by se co nejvíce stýkat s knězem, ale ten nemá čas. Moc tragický však tento nedostatek není - vždyť knězi naslouchají každou neděli při mši svaté, každý měsíc při svaté zpovědi. Bez pravidelného duchovního vedení ve zpovědnici by vaše dílo přípravy na biřmování bylo zle ohroženo. Vždyť jako u všech svátostí církve i tady se jedná o uzdravení vlastního života, abychom mohli pomáhat k uzdravení druhým kolem sebe, k jejich duchovní zralosti.

Volba kmotra
Kmotra by si měli biřmovanci vyhledat sami a to brzo na počátku přípravy. Měli by si najít takového člověka ve svém okolí, který by jim byl vzorem správného jednání, s kterým by se mohli s důvěrou poradit, který by jim pomáhal na cestě ke zralému člověčenství a křesťanství.
Někdo si myslí, že kmotr je jen na to, aby při udílení svátosti představil biřmovance biskupovi a pak aby o vánocích a jmeninách dával dárek.
Kdepak. Kmotr drží při udílení svátosti pravou ruku na rameni biřmovance proto, aby tím naznačil, že ho přijímá za svého chráněnce, že s ním vstupuje do příbuzenského svazku, že mu chce ochotnou rukou pomáhat. Že chce být jeho oporou, přítelem, rádcem.
To je tedy smysl kmotrů při biřmování:Ti mladí mají mít o jednoho přítele a rádce víc. Má to být proto člověk dostatečně zralý, stejného pohlaví, katolík, který je sám biřmován a podle víry žije.
Může posloužit i kmotr křestní. Mohou vést k biřmování a představit biskupovi i rodiče a zastoupit tak úřad kmotrů; ale to jen z nouze, když vhodného kmotra ve svém okolí nenajdou. Kmotra nevybíráme mezi stařečky jen proto, "abychom jim udělali radost". Pokud to jde, ať vybírají takového, který by mohl plnit, co po něm církev žádá:Aby byl dobrým vzorem a rádcem i přítelem v době dospívání a dozrávání.
Požádat někoho o kmotrovství, to je vyznamenání pro toho člověka, výraz toho, jak si biřmovance váží.
Ať tedy biřmovanci začnou zavčas přemýšlet, koho zvolí, koho požádají, aby se stal jejich kmotrem.
Když biřmovanci mají už své kmotry vybrané, oznamte to knězi. On jistě věnuje rád jednu farní bohoslužbu uvedení kmotrů do jejich úřadu. Poví jim v kázání, jak krásný a důležitý je úřad kmotrů, asi to, co jsme si tu právě o kmotrovství pověděli. Možná mu přijde vhod, když mu tyto stránky okopírujete a dáte k dispozici.

Příprava slavnosti
Co tedy udělat v čase přípravy před biřmováním?
1) Aby někdo mohl jít k biřmování, musí být pokřtěn. Musí knězi předložit písemné potvrzení, pokud byl křtěn jinde než ve své nynější farnosti.
2) Druhá podmínka k udělení svátosti biřmování je, že žadatel zná základy víry a čestně se snaží podle Kristovy víry žít. Že se tedy sám, osobně, z vlastní vůle rozhodl pro Krista, pro život po křesťansku, v lásce.
3) Třetí podmínka je, že si uvědomil svou křesťanskou zodpovědnost: svým chováním dělá čest nebo hanbu nejen sám sobě, ale i své rodině, své farnosti, své církvi. Jako biřmovanec bude mít spoluzodpovědnost za svou farnost a její potřeby.
4) Má se pravidelně zúčastňovat bohoslužeb v kostele a modlit se řádně doma, zvlášť ranní a večerní modlitbu, chodit na společnou přípravu biřmovanců v kostele.
5) Každý si zvolí některého světce jako svůj vzor, jako svého patrona. Ve jménu tohoto světce bude pak biřmován.
6) Že si má biřmovanec najít kmotra, který by mu byl přítelem a vzorem křesťanského života, o tom jsme už mluvili.
7) K bezprostřední přípravě na přijetí této svátosti dospělosti patří zúčtovat důkladně se svým dosavadním životem, se svým dětstvím, nezralostí, nedospělostí. Na tuto generální zpověď se biřmovanci připraví společně v kající pobožnosti před slavností biřmování.

Jak to bude v den biřmování
V čas slavnosti přijdou biřmovanci do kostela se svými rodiči, sourozenci, přáteli a kmotry. Nezapomenou si vzít s sebou biřmovací lístek, bez toho by je biskup nepřijal.
Svátost biřmování se udílí při mši svaté. Po evangeliu biřmovatel vyzve biřmovance, aby veřejně vyznali svou víru - stejným způsobem, jako vyznávali víru rodičů při jejich křtu - a oni sami při prvním svatém přijímání.
Pak se biskup za biřmovance modlí a svolává na ně plnost Ducha svatého.
Potom budou přistupovat před biskupa jednotlivě, každý se svým kmotrem, který je představí biskupovi a položí jim pravou ruku na rameno na znamení, že jim chce být pomocníkem na životní cestě.
Biskup na ně vkládá ruce, poznamenává je na čele znamením kříže a pomaže svatým křižmem. Rozloučí se s nimi pozdravením pokoje. To jsou viditelná znamení svátosti biřmování.
Pak budou společně s biřmovatelem slavit eucharistickou hostinu. Při ní přistoupí biřmovanci ke stolu Páně společně s biřmovatelem - nástupcem apoštolů, se členy své rodiny, se svými kmotry a s celou farní rodinou.
Slavnostním posezením u rodinného stolu budou tyto hody lásky doma pokračovat.

Po biřmování: skončili jsme a začínáme
Po biřmování dodáme knězi památky na biřmování, aby je mohl rozdat a postaráme se, aby všichni dostali fotografie ze slavnosti.
Neděle po biřmování by měla být ještě plně věnována biřmovancům. Kázání na téma:Nekončíme, ale začínáme. Biřmovanci mají své přímluvy, společný obětní průvod.
I po biřmování by se biřmovanci měli občas sejít ke společné akci, k vycházce s besedou u táboráku, k evangelizačním akcím ve farnostech bez kněze, k vyučování jiných, jak žít podle evangelia.
Snad bych vám měl teď také hovořit o tom, že kromě biřmování je ještě jedna, třetí, důležitá svátost, která doplňuje náš křest. Která udržuje a upevňuje naše napojení na Krista. Že to je svátost oltářní, eucharistie, naše svaté přijímání. Ale to vy víte ze své osobní zkušenosti, když jdete v neděli ke stolu Páně. Tím, že jíme jeden Chléb života u jednoho stolu, roste v nás jednota tajemného Těla Kristova, církve Kristovy. Že je to právě Chléb života a společenství církve, co nám dává energii a správný směr pro naši apoštolskou práci při budování Božího království v nás a kolem nás.
A tak už to vidím, jak to bude ve vaší místní církvi, ve vaší farnosti všechno krásnější, když přibudou mladí biřmovanci, plní dobré vůle, které vy připravíte.
Už to vidím, jak při bohoslužbě nebude ponecháno přisluhování jen malým školáčkům. Jak o svátcích a slavnostech se presbytář zaplní mládenci ve svátečních šatech, kteří budou svému starému faráři pomáhat při bohoslužbě k větší Boží chvále.
Už to vidím, jak všechny dívky, které mají zpěvné hlásky se s chutí a bez hašteření dají dohromady, aby k chvále Boží a k radosti všech zpívaly při mši svaté. Nedávno jsem četl, že staří Řekové říkali:"Když mladá dívka zpívá, i slunce se na chvíli zastaví, aby si ji poslechlo."
Už to vidím, jak se i ve vaší farnosti vytvoří parta techniků, kteří vědí, že jejich starý farář, když se nějaká mašinka poláme, umí akorát tak jen zesmutnět, ale spravit si to sám nedokáže. Že se tady najdou, kdo umějí zacházet s magnetofonem, mikrofonem, zesilovačem, fotoaparátem a budou s tím podle potřeby fungovat.
Už to vidím, jak se stárnoucí parta údržbářů rozmnoží o mladé ruce, ochotné pomoci při opravě.
Už to vidím, jak zdobení a uklízení kostela nezůstane jen na maminkách a babičkách. Že i dcery a vnučky se něčeho ochotně ujmou.
Už to vidím, jak mezi mládeží vaší farnosti nebude stopy po pomlouvání, závidění, nepřátelství. Už to vidím, jak z vašich biřmovanců rostou lidé veselí a laskaví.
Už to vše vidím!
Bude to tak?Zítra, po biřmování, ještě možná ne. Ani za měsíc ještě možná nikoli. Ale když budete společně, neděli co neděli, měsíc za měsícem, rok za rokem se u stolu Páně vždy znovu napojovat na radar Ducha svatého, když se budete vytrvale dál učit, jak být následovníky Kristovými a budovateli Božího království, pak se dobrými křesťany jistě stanete. Pak se stanete dobrou farní rodinou. Pak kolem vás poroste svět pokojnější a radostnější.
Křesťan je člověk důvěry v lepší budoucnost.
Věřím, že vy dokážete vychovat zralé křesťany, kteří vyrostou a vybudují lepší svět.
Věřím, že si vybudujete svou šťastnou věčnost.

xxxxxxxxxx

Četba:
- M. Marsch:Uzdravující síla svátostí. Portál 1992
- L.Simajchl:Příprava na biřmování. MCMOlomouc 1993
 

 
14. Svátost smíření

Dnes máme uvažovat o liturgii svátosti smíření. Ale napřed, abychom k tomu stali správnou chuť a zájem, povězme si pár myšlenek z Marschovy líbezné knížky:"Uzdravení skrze svátosti:"
Nic asi tolik nebolí, jako když zraním někoho, o němž vím, že mě má rád. Svatý farář arský kdysi v kázání volal:"Hříchem utíkáte od Boží lásky - a katu se vrháte do náručí." Hřích je vraždou a vrahem sebe jsi ty sám!K záchraně duše umrtvené hříchem je zapotřebí zázraku!Většího zázraku, než bylo vzkříšení Lazara!Tak to říká Pán Ježíš:V podobenství o návratu marnotratného syna otec volá:"Můj syn byl mrtev a zase žije."
Toto srovnání hříchu s vraždou se vám asi zdá být přehnané.Jak mohl farář arský, jeden z největších zpovědníků, či jak mohl dokonce Pán Ježíš prohlašovat, že hřích je smrt, že je vraždou - dokonce sebevraždou?
Je to popsáno hned na prvních stránkách bible ve vyprávění o Adamovi a Evě.Ti se odloučili od Boha. Zapomněli, že on je dárce jejich života, že je má rád. Jejich vzdor, hřích, smrtelně zranil a porušil láskyplný vztah k Bohu.
Jaké jsou prostředky, aby toto smrtelné zranění bylo uzdraveno?Odpověď je prostá: není žádných prostředků - musí se stát zázrak!Musí se stát zázrak našeho uzdravení, ano zázrak našeho vzkříšení.Tento zázrak se děje ve zpovědi, či jak dnes církev říká, ve svátosti smíření.
V úvodu k pokoncilnímu zpovědnímu obřadu se říká (čl.64), že kajícník se tu léčí lékem určeným k uzdravení jeho chorob. Církev mluví o zranění skrze hřích. Co se tím myslí?Míní se tu poranění láskyplného vztahu k Bohu. Tím poraněním utrpí nejen hříšník na své duši a těle, trpí jím i jeho okolí, rodina, církev. Tomu se tedy říká:"Zranění skrze hřích."
Uveďme příklad:Někdo trpí pocity méněcennosti. To je hřích, protože dostatečně nevěří ve svou vlastní krásu a důstojnost, v to, že je stvořen k obrazu Božímu, vykoupen Synem a že je chrámem Ducha svatého.Tento jeho hřích, totiž pocit méněcennosti, bude mít za následek jeho zranění, které se projeví tím, že bude ustavičně říkat a dělat něco pro to, aby vypadal líp, než myslí, že vypadá.Někdy bude arogantní, někdy bude lhát, někdy bude obtěžovat druhé. Bude se stále pokoušet obracet na sebe pozornost. "Kdo se naparuje, ten to potřebuje," říká se. To však půjde jeho partnerovi a lidem kolem něho na nervy. Nespokojenost bude stále větší, zranění bude bolet stále víc, nemoc začne působit nakažlivě. Jak bude možné zabránit této otravě krve? Skrze zpověď, v níž si je kajícník vědom jak hříchu tak zranění, které hřích způsobil. Církev si je vědoma, že je třeba uzdravit jak hřích, tak zranění z hříchu pocházející. Vyjadřuje to v novém znění rozhřešení: "Ať ti Bůh skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem!" Odpuštění slouží jako osvobození od hříchu, tedy uzdravení narušeného vztahu k Bohu; pokoj slouží k uzdravení těch poranění, které hřích způsobil, tedy k uzdravení vztahu k sobě samému a k ostatním - a také k uzdravení vzpomínek.
Tento pohled na zpověď může mnoha věřícím připadat nezvyklý, ale proč jsou zpovědnice stále prázdnější - a proč mají lidé stále naléhavější pocit viny? Lze to vyčíst z jejich agresivity a depresí - a často i ze zarputilého popírání jakékoli viny či hříchu.
Mnoho lidí myslí, že jejich hříchy a osvobození od nich mají více co dělat s farářem a s jeho momentální náladou než s Bohem a jeho milosrdenstvím, přesněji řečeno s Boží radostí z návratu ztraceného syna, z toho, že už není mrtev, ale že žije. Jak to říká text evangelia? "Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil" /L15,20/.
Hlubší koncilní pohled na čtvrtou svátost, lidově nazývanou zpověď, se prosazuje pomalu. Změny názvu naznačují, oč tu jde. Název "zpověď" zdůrazňoval vyznání hříchů - dění ve zpovědnici. Pozdější název "svátost pokání" zdůrazňoval osobní sebenápravu, kajícnost. Dnešní název: "svátost smíření" zdůrazňuje, že tu jde i o smír s lidmi a mezi lidmi.
A právě toto, smír s lidmi, smír navzájem, potřebuje v současné době nejen každý člověk, ale celý národ.
Po desetiletí jsme se uzavírali do svého soukromí. Vytvořilo se v nás mnoho vadných návyků, skrčeneckých postojů. Také slovo "hřích" vymizelo z řeči většiny dnešních lidí. Místo toho mají problémy, trable, maléry, - ale hříchy - nic takového nemají. Už Pius XII. volal: "Největší hřích naší doby je, že ztratila smysl pro hřích!"
Co je hřích? Hřích není jen překročení, odmítání něčeho. Je to odmítnutí Někoho.Je to útěk z domu otcovského.
Kdo tohle dělá, škodí tím sobě. Ale škodí tím i své domácí církvi - rodině. Škodí i místní církvi - farní rodině. Škodí celému lidstvu: "Odstraňte ze světa hřích a mír bude zajištěn," zaznělo před časem v zasedání OSN. Hřích tedy není jen soukromá záležitost.
Učme se proto - a učme tomu i jiné - prožít svátost smíření takto, krásně. Pojďme uzdravit svou minulost, uspořádat své svědomí, najít svou osobní cestu dopředu, dojít smíru s Bohem i lidmi.

Podoba svátosti smíření v minulosti
V prvních dobách církve se tato svátost udílela jen velmi zřídka. Zbožný byl ten, kdo ji za celý život nemusel přijmout. Kajícník se nejprve obrátil na biskupa, který rozhodl, zda jeho provinění vyžaduje pokání veřejné. Starocírkevní kající liturgie měla mohutný rámec. Přijetí mezi kajícníky se konalo na začátku postní doby obřadem popelce, do společenství věřících byli kajícníci slavnostně přijati zpět při velikonočních bohoslužbách.
Od IX. století se začalo přecházet ke zpovědi soukromé a časté. Po tridentském sněmu byla podoba zpovědi, jak platila až do poslední reformy na 2. vatikánského koncilu: Před každým svatým přijímáním ke zpovědi!
Značení popelem na Popeleční středu je zachováno dodnes, ale málokdo ví, že je to začátek přípravy na velikonoční přijetí smíření. Celá postní doba že je prožívání této svátosti.
Mnohým se tato svátost zcvrkla na vyznání hříchů - zpověď, jak to i jméno naznačovalo. Zpytování svědomí se odbylo při čekání u zpovědnice. Po vyznání následovalo jen slovíčko kněze a rozhřešení.
Celá váha svátosti se začala obracet k otázkám, jestli kajícník správně a všechno vypověděl, jestli mu kněz správně porozuměl, jestli kajícník dokonale "vzbudil" lítost.
Že tu jde o něco velikého a radostného, - že tu jde o svátostné setkání s otcovskou Boží láskou uprostřed místní církve, - že tu jde o prohloubení přátelství s Bohem, že tu jde o nácvik dobrých návyků místo starých zlozvyků, to vše se někdy utápělo ve skrupulózních, úzkostných pocitech, dusících radost syna, který znovu našel práh svého domova.

Jak se zpovídat
Protože hřích je výsledkem chybného postoje, může být napraven jen změnou smýšlení. Protože hřích je cesta špatným směrem, může být napraven jen obrácením směrem správným. A když nás při tom naše špatné a zcestné činy - naše hříchy - mrzí, a když jsme odhodláni dávat si na sebe jaksepatří pozor, je tu dobré východisko ke svátosti smíření, ke kajícímu napravení.
Starozákonní proroci hlásali pokání a hrozili tresty a záhubou hříšníkům i celému národu. Z Ježíšova hlásání nápravy zaznívá jeho láska k lidským bratřím, k hříšníkům. Ježíš ukazuje cestu ke smíření, nezatracuje.
Proto naše příprava na tuto svátost může být radostná, přestože přehrabování ve zmetcích naší minulosti žádný požitek není. Ja, kdybychom tak měli zpytovat svědomí jiným lidem, třeba našim nejbližším, to by se nám šťavnatá slova odsouzení z úst jen sypala.
Jenže v tomhle je náš Pán důsledný: soudit musíme sebe, bližnímu máme odpouštět. Nejen jednou, i sedmasedmdesátkrát; nejen příteli, i nepříteli máme odpouštět. Vždyť náš Pán a Mistr za hříšníky a nepřátele obětoval život.

Zpytování svědomí
První část svátosti smíření je zpytování svědomí. Zpytování - slovo kostrbaté, prastaré, ale lepší zatím nemáme. Je to vyptávání, zkoumání našeho svědomí. Tenhle Boží hlas v duši je citlivý jako lékárnická váha, ale kdo té váhy neužívá, nechá ji zajít špínou, pak mu může otupět jako váha dobytčí, kde na nějakém půlcentu nesejde. Vidíme to spíš kolem sebe než na sobě, kolik nesvědomitosti je v mezilidských vztazích, jak si lidé dokážou omluvit kdejakou špatnost, kdejaký zločin: "Já se necítím ničím vinen," prohlašuje zločinec, který má na svědomí lidské životy.
Jako hodinky musejí být občas seřízeny podle správného času, tak svědomí musí být korigováno podle Božích zákonů.
Děje se tak v neděli v kostele, když slyšíš slovo Boží. Když doma vezmeš do ruky Písmo svaté. Když v každé rodině budou mít vedle Písma i nový Katechismus pro dospělé.
Ke zpytování svědomí nepatří jen velká inventura našich zmetků, než jdeme ke zpovědi.
- Patří sem i každodenní večerní sebekontrola při večerní modlitbě.
- Patří sem i zahanbení a lítost, když si hned po zlém slovu, činu, uvědomíme, že
jsme vyvedli cosi špatného.
- Patří sem pokorné ohlédnutí na nedostatky v uplynulém týdnu na začátku nedělní
bohoslužby.
Při přípravě na svátost smíření se nezaměřme jenom na co nejúplnější výčet svých hříchů. Hledejme i kořeny našeho špatného jednání.
Byl jsem zlostný - zjišťuji. Tu se musím ptát: Čím to je, že jsem tak podrážděný, nervózní, mrzutý?
Jsem pracovně přetažený? Pak musím uvážit lepší uspořádání své pracovní zátěže.
Jsem alergický na někoho v rodině, v práci - jde mi na nervy? Pak je zase nutná úvaha, proč to tak je a co s tím udělat.
Zkrátka při zpytování svědomí je třeba hledat, kde jsou otrávené kořeny, jaké jsou chorobné zárodky tvých špatných myšlenek, řečí, jednání.
Dobře zpytovat svědomí je možno jen ve vztahu důvěry k Bohu Otci, v důvěře, že Bůh mi naslouchá - a s milosrdnou láskou naslouchá. Proto každý pohled na sebe nejen začíná modlitbou, ale celé to zpytování svědomí je modlitební rozhovor s Bohem.
Sám si časem vytvoříš pořádek zkoumání svého svědomí. Jedni se zpytují podle desatera, podle Otčenáše. Jiní zpytují své svědomí podle tří základních otázek:
1. Jak jsem zacházel se sebou samým? S čím jsem spokojen, s čím nespokojen?
2. Jak jsem zacházel s bližním? Pomáhá tu Zlaté pravidlo: Co nechcete, aby jiní činili vám, to nečiňte vy jim.
3. Jak jsem zacházel se svým vztahem k Bohu? Modlitba denní, střelná, zájem o duchovní četbu, nedělní bohoslužba..
Myslím při tom nejen na přestoupení Božích přikázání, ale i na zanedbání dobra, vzdělávání v náboženských vědomostech, dávání dobrého nebo špatného příkladu, spoluúčast na veřejném životě a spolupráci ve farním společenství.
Nesmíme hned považovat za hřích všechno, co jsou jen hnutí mysli a přirozenosti, co se ozývá běžně ve všech lidech, i ve světcích. To by vedlo k úzkostlivosti. A taková přecitlivělost svědomí, ta umí člověka potrápit.
Někdo považuje za hřích samovolně se ozývající trpkost, vzpomínka na křivdu, kterou jsme utrpěli. To není hřích, to je jen pobolívání starých jizev.
Jindy člověka zaplaví vlna netrpělivosti, rozmrzení, zlosti, závisti. Zase by to bylo přecitlivělé svědomí, kdybychom to hned považovali za hřích. Takové věci přicházejí z hloubi podvědomí, bez naší vůle, dokonce i proti naší vůli. Svatý Tomáš Kempenský to nazývá impatiae - malichernosti, hlouposti. Všelijaké takové nápady, pokušení, nás někdy pronásledují jako hejno komárů. Sotva se oženeš, už jsou tu zase. Není třeba se nad tím nějak trápit. Stačí, když si pomyslíš:To jsou ale hloupé nápady!
Ovocem zpytování je lepší poznání, odkud a z čeho přichází do našeho života zlo. Poznání, že Bůh nás má rád.
Někdo je přecitlivělý, jiný má hroší kůži. To je výhoda nás, katolických křesťanů, že ve zpovědnici je kněz, duchovní vůdce, který citlivého člověka uchrání od zmatků a přehánění - a toho povrchnějšího vede, aby zajel víc na hlubinu.

Výsledkem dobrého přijetí této svátosti je radost. Návrat marnotratného syna končí vždy slavnostní hostinou. Kdo své svědomí zkoumá pečlivě a častěji, ten s tím nemívá potíže.

Lítost a předsevzetí
"Tihle katolíci si to dělají lehké. Když něco vyvedou, vhupnou do zpovědnice, pošeptají to tam - a všechno je zase v pořádku a vše jde dál jako dřív."Tak si to snad může myslet nějaký nekatolík. Ale my katolíci víme, že zpovědnice není automatická pračka a zpověď není automat na rozhřešení. Že je to veliká věc:osobní setkání s milosrdným Bohem. Že je to léčebný proces usmíření a napravení vin.
Pocit neusmířené viny může na člověku ležet jako balvan. Někdy i bez osobního zavinění - třeba při dopravním neštěstí. Ale zpravidla tu zavinění je. Člověk ty viny produkuje jako odpadky, smetí - a také je tu podobný problém jako s odpadky:co s tím?Divoké skládky otravují půdu a prameny. Neusmířená, potlačovaná vina otravuje život. Ale řízené skládky odpadu jsou zdrojem surovin. A usmíření - odpuštěná vina se stává zdrojem pozitivní síly, radostného elánu.
Když někdo dokáže svou vinu doznat, litovat, napravit, nezbývá mu, než ji překrucovat a všelijak omlouvat, jak to kolem sebe denně vidíme.
- Někdo je třeba náladový, zaujatý, zlostný. Jinak to zní, když prohlásí:já jsem takový citlivý, mne se vše dotkne!
-Někdo je neurvalý v mluvení, bezohledně napadá druhé. Jak ušlechtile to zní, když prohlásí:Já už jsem takový spravedlivý člověk, já nesnesu žádnou faleš!
- Někdo je lakomec lakomý, ale vyhlašuje se za jediného dobrého hospodáře mezi samými rozhazovači a lakomci.
Při některé zpovědi to vypadá, že místo pokání a rozhřešení by měl zpovědník vyskočit a pogratulovat tomu výlupku svatosti, co ho ráčil obšťastnit svou návštěvou.
To jsou falešné a nezralé způsoby, jak se zbavit viny. Vyrábějí neurotiky.
K těm nezralým způsobům patří i ukazování na jiné:"Druzí to dělají také, tak co?"
Už tohle, co jsme si tu řekli, naznačuje, že pocit viny, špatné svědomí, jsou věci, které se týkají nejen samého provinilce, ale zatěžují i celé okolí, jako ty divoké skládky odpadu.
Jak vypadá zralé, správné svědomí, osvobozené od pocitu viny?- Jak vypadá ta řízená skládka našeho mravního odpadu?Nepomůže tu potlačování, omlouvání, zapírání.Naopak je třeba se podívat na hřích zpříma. Poznat své viny, uznat je, distancovat se od nich a snažit se je napravit. To vše je náplní naší svátosti smíření:zkoumání svědomí, lítost, předsevzetí, vyznání a napravení. Proto je tato svátost tak vzácná věc v životě křesťana.

Zpověď
Řekli jsme si, že i mimo svátost pokání můžeme Bohu vyznávat svá provinění (např. hned po činu, při večerním zpytování svědomí, při kajícím úkonu na začátku mše, při společné kající pobožnosti) - a když jich litujeme z lásky k Bohu a odvrátíme se od nich, Bůh nám naše viny promíjí.
Ale tím svátostná zpověď knězi přesto neztrácí smysl. Nejen u těžkých hříchů - tam církev povinnost zpovědi ukládá. Ale osobní zpověď má smysl i tam, kde přímo povinná není, kde člověk zápolí s obvyklým mračnem špatných myšlenek, sobectví, pýchy a kdejakých pokušení.
Rozuměj tedy:vykonat svátostnou zpověď je katolický křesťan povinen jen tehdy, když těžce zhřešil.To se u normálního člověka tak často nestane, ba myslím, že u většiny křesťanů se to nestane za celý život.
Ale i tak je osobní zpověď viditelným znamením odvrácení od hříšných návyků, projevem upřímné vůle k napravení. Kněz tu má příležitost k duchovnímu vedení a formaci charakteru.
Jak často chodit k takové zpovědi ze zbožnosti? Děti a mládež nejlépe pravidelně měsíčně. Lékaři objevili užitečnost preventivních prohlídek. Církev to zná už dávno praktikuje v této zpovědi ze zbožnosti.
Dospělí lidé, kteří zápolí se svými zlozvyky, kteří mají trampoty a zmatky, ti přijdou podle potřeby také častěji.
A starší, usedlí lidé, kteří denně začínají ranní modlitbou, tj. naprogramováním se dobrým předsevzetím, a končí den večerní modlitbou a zpytováním svědomí, u těch potřeba svaté zpovědi tak častá nebude.
Pro dobré duchovní vedení ve zpovědi je jeden předpoklad:zvol si stálého zpovědníka, který tě pozná a může tě soustavně vést. Ovšem nezapomeň, že svátostné rozhřešení je stejně platné od každého kněze, jen když přicházíš s upřímnou lítostí a dobrou vůlí chtít se polepšit.

Jaký je pokoncilní kající řád?
V pokoncilním rituálu je svátostná služba smíření uvedena ve třech formách:
-Smíření jednotlivých kajícníků.
-Smíření většího počtu kajícníků, s kající pobožností, s individuálním vyznáním hříchů a s rozhřešením.
- Smíření většího počtu kajícníků se společným vyznáním hříchů a společným rozhřešením.
Ta třetí forma se společným rozhřešením se u nás koná jen vyjímečně. Ta druhá se společnou kající pobožností se už stává běžnou při vánočním a velikonočním zpovídání, protože napomáhá dobrému zpytování svědomí, lítosti a předsevzetí.
Nejčastější je u nás stále ještě forma první, osobní zpověď.
Doma se snažíme zpytovat své svědomí, poznat své hříchy. Litujeme jich. Samozřejmě, nikdo lítostí nezpůsobí, aby se nestalo, co se stalo. Ale lidské činy nejsou jen událostí v minulosti, ony trvají svými důsledky i v přítomnosti. Každé zlo zasáhne nejen oběť, ale i pachatele. Přiotráví jaksi sám kořen jeho života., zabydlí se v jeho svědomí. Je to, jako když někde zem nasákne naftou, chemikáliemi, jedy. Aby tam mohl začít znovu normální život, musí se půda napřed uzdravit, zbavit jedů, sanovat.
Takovým sanačním prostředkem duše je právě lítost a předsevzetí. Max Scheler nazval lítost nejrevolučnější schopností člověka. Vyléčí otravu samého kořene našeho života, naší duše, postaví náš život na nový zdravý základ.
Co to je, ta lítost, - a jak se to dělá?Není to věc citu, slz, ale vůle. Člověk nahlédne, že jednal špatně. Mrzí ho to, hanbí se, že to dopustil.Distancuje se, odvrátí se od špatné věci a chce dávat v budoucnu na sebe lépe pozor, polepšit se. V této vůli - zanechat hříchu a začít žít lépe - v tom je jádro lítosti.
Řekneš:"Říká se však také, že lítost je bolest srdce - tedy přece jen cit. Petr plakal, když začal litovat své zrady. Magdalena svými slzami omývala Ježíšovy nohy. Ale já, když se připravuji ke zpovědi, ani nepláču, ani neslzím. Ať se snažím jak chci, nejsem nijak vnitřně otřesen."
Nic si z toho nedělej - city se nedají nakomandovat. A lidé, kteří se umějí na rozkaz rozplakat, jsou spíš dobří herci, než dobří kajícníci.
Ne, že by lítostivé city byly zbytečné či špatné. Petrův hořký pláč byl veliký a upřímný projev lítosti. Ale nebyl by k ničemu, kdyby s ním nebylo spojeno pevné rozhodnutí, že už bude Pánu Ježíši věrný.
Nově začít, znovu se cítit jako opravdový apoštol, to mohl Petr až po Ježíšově odpuštění, rozhřešení:
"Petře, miluješ mne?Pas mé ovečky!"
I náš nový začátek je možný skrze naši lásku k Ježíšovi. Miluješ mne?To je první a rozhodující otázka Ježíšova i každému z nás.
Rozumíš?Pán se nás neptá:Co všechno jsi vyvedl, kolikrát... Ale ptá se:Vracíš se ke mně s láskou?S pevnou vůlí, že už chceš začít lépe?
Někteří lidé říkávají po vyznání hříchů:Chci se opravdu polepšit a už nikdy nehřešit, Tak to neříkej!Vždyť víš, že příště na sobě najdeš zase celou řadu hříchů. Ještěže Bůh od nás nežádá žádný takový záruční list, že už nikdy nezhřešíme.
Náš nebeský Otec to s námi dělá jako dobrý mistr s učedníkem. Učeň se pachtí, ale udělá zmetek. Mistr mu to vysvětlí, ukáže, opraví a řekne:"Zkus to znova. Já ti věřím. Ty to dokážeš udělat správně."
My těch zmetků za život ještě něco naděláme!Ještěže našemu Mistrovi nedojde nikdy trpělivost. Ještěže i my ve zpovědnici pokaždé slyšíme:"Začni znovu, zkus to znovu žít lépe, polepšit se."

Jaké má být naše dobré předsevzetí, aby se nám dařilo je plnit?
l) Především má být zaměřené na jednu věc, ne všeobecné. Nepomůže umiňovat si:Chci se polepšit!Musíš si přesně určit v čem a jak.
2) Musí být kladné. Ne, co dělat nebudeš, ale co a jak dělat budeš. Špatné by bylo umiňovat si:Skoncuj se zaspáváním. Lépe kladně:V kolik hodin půjdu spát, v kolik vstanu.
3) Musí být proveditelné. Nesmí být nad naše síly.
4) Ať je také rozumné a dobře motivované. Musí ti být zcela jasné, proč právě v tomto se chceš cvičit, proč ti to stojí za námahu.

Ve zpovědnici vynech úvodní: "já bídný hříšník..." a místo toho se krátce představ, jestli tě kněz nezná. Ne jménem, ale situací:Je mi dvacet let, svobodný, mám známost. Naposledy jsem se zpovídal tehdy a tehdy, měl jsem to a to předsevzetí a takatak se mi v něm dařilo - nedařilo. Nebuď rozvláčný. Pověz stručně a jasně své povahové chyby, zlozvyky, hříchy, vše, co se ti zdá důležité. Není třeba úzkostlivě vypočítávat kdejakou chybičku - vždyť Bůh je vševědoucí, zná tě dobře. Neodříkávej slova zpovědního zrcadla - to je všeobecné - ty mluv o svém životě. Přiznej otevřeně, co ti tvé svědomí vytýká.
Nebuď úzkostlivý. To nejdůležitější k odpuštění není, co děláš ty, ale co udělal Pán Ježíš. A nebuď ustaraný:rozhodující moment ve zpovědnici nejsou slova tvá, ale slova kněžského rozhřešení. Ta ti dávají vědomí, že vina a hřích jsou zahlazeny.
Pamatuj si:kdo se dobře vyzpovídat chce, ten se také dobře vyzpovídá.
A po rozhřešení, při opuštění zpovědnice?Poneseme si radost z velikého zážitku setkání s otcovskou dobrotou Boží.
Svátost smíření je dar vzkříšeného Krista. Kdo si toto uvědomí, ten tuto svátost přijímá vděčně a rád. Každé odpuštění, se kterým se v životě setkáme, které je nám darováno, je kontaktem se skutečností vzkříšeného Krista. Ve chvíli odpuštění se na nás projevuje moc, kterou byl Ježíš vzkříšen z mrtvých, tedy Boží moc, která jako jediná úplně a v kořeni přemáhá hřích. Ten, kdo se vyzpovídal a dostal rozhřešení, nachází se ve stavu neporušenosti od hříchu jako v okamžiku křtu.
Od té chvíle je vzpomínka na minulý hřích vděčnou vzpomínkou na velikost Boží dobroty. Jestli se minulé hříchy přesto znovu vynořují bolestně, vyčítavě, je to znamením, že jsi Boží odpuštění nepřijal. Bůh ti odpustil, ale ty sis neodpustil. To je ošklivé a nebezpečné. Vzpomeň si na Jidáše. Zradil Pána jako Petr. Veřejně se z hříchu vyznal, opravdově toho litoval, jako Petr. A přesto zůstal zoufalcem.Proč?Protože neuvěřil, že Pán mu odpustí. Protože si neodpustil sám. Musíme uvěřit a zaradovat se z toho, že nám bylo odpuštěno.

Poslední část svátosti smíření se v katechizmu jmenuje

zadostiučinění
Už tohle těžkopádné slovo " zadostiučinění", které se v běžné češtině prakticky nevyskytuje, svědčí, že i tato poslední část svátosti smíření má malé místo v našem životě.
Lidé vyjdou ze zpovědnice, pomodlí se nějakou modlitbičku "za pokání" - a hotovo, svátost skončila.Víc na to, co se odehrávalo v této svátosti, ani nevzpomenou. Snad by trochu pomohlo nazvat tuto poslední část srozumitelnějším názvem, třeba "napravení" nebo "polepšení", aby bylo jasné, že je to úkol do dalšího života. Že tu jde o uzdravení vlastní minulosti a o nápravu bolavých vztahů ke druhým.
Snad by pomohlo častěji si připomínat, jak jinak to dělaly první generace křesťanů. Ti dostali od kněze napřed "pokání" - úkol k napravení, a teprve po jeho splnění někdy i za rok a déle, jim kněz dal rozhřešení.
Proč dnes je tak mírná kající praxe při zpovídání?
-Jednak proto, že jsme si vědomi:to nejdůležitější k nápravě neleží na člověku. To už vykonal Pán za nás na kříži.
- Jednak také církev předpokládá, že kajícník si najde sám nejvhodnější úkony k sebeuzdravení a k nápravě následků. Že začne s chutí a energicky konat opak toho, v čem nejvíc chyboval. To je totiž nejlepší dobrovolné pokání.
Církev zná tři hlavní kající skutky:modlitbu, půst a almužnu.
Když ti kněz uloží modlitbu, ať je to modlitba soustředěná, rozjímavá, opravdová.
Když se máš postit, ať to neodbýváš vzdáním se kostky cukru do kávy. Nemusíš si sám vymýšlet žádné způsoby, jak sám sebe trestat, trápit. O to se ti postarají bližní. Tvé pokání ať je v tom, že trampoty s bližními poneseš trpělivě.
Na tvou almužnu už nenatahují ruce žebráci na ulici. Ale když si uvědomíš, že všechny kostely u nás se udržují jen z almužen, z darů věřících, nebude se ti při nedělní sbírce třást ruka, jestli dát korunu nebo desetikorunu.

Kromě uzdravení vlastní minulosti, započetí nácviku dobrých návyků, máme druhý úkol, usmířit náš vztah k lidem..
Nejprve jsou tu moji nejbližší, členové rodiny. Bývalo zvykem, že kdo šel ke zpovědi, napřed všechny doma poprosil za odpuštění, čím je zarmoutil, čím jim ublížil.
Ať už před zpovědí nebo aspoň po ní mělo by u vás zaznít:"Zkus to se mnou ještě jednou!Začněme znovu!Dívejme se dopředu!
Po členech rodiny jsou tu i další lidé kolem nás. Možná jsi jim dal pohoršení, zarmoutil, ublížil. Teď to máš napravit, škodu dle svých sil nahradit.
Úvod "Obřadu pokání" říká:"Lidé jsou mezi sebou propojeni, takže hřích jednoho škodí i druhým - právě tak, jako zbožnost jednoho je dobrodiním pro ostatní.Proto pokání vždy s sebou nese smíření s bratřími.
O další podmínce jsme už mluvili. Je to ochota prominout bezpráví dřív, než jsme o to byli požádáni. Každé neodpuštění, každá zášť a neláska vylučuje přátelství s Bohem i člověkem.
Pěkným díkem za dobrou zpověď by bylo, kdybys pomohl někomu, kdo se ostýchá jít ke zpovědi. Tam, kde jsi ty, kněz přijít nemůže. Ale ty tam jsi. A prožil jsi právě velký zážitek. Pověz to dál.
Nad dobře prožitou svátostí smíření září světlo velikonočního úsvitu, radost zmrtvýchvstání. I my tu vstáváme ze smrti svých hříchů. Zatoulaný marnotratný syn se vrátil do náruče Otcovy. Magdalena a konečně spočinula u nohou Ježíšových Radostnou zvěst o Boží lásce a o Boží dobrotě smíme teď nést s sebou a vypravovat o ní druhým. Světlo Kristovo smíme předávat dál.
Předávej tedy dál:
- Že svátost smíření, zpověď není povinnost, ale dar.
- Že to není způsob, jak se pojistit před Božím trestem.
- Že je to způsob, jak se otevřít Boží lásce.
- Že je to chvalozpěv na Boží milosrdenství.

xxxxxxxxxxx

Četba k doplnění:
Obřady pokání ČLKPraha 1982
Jim Mc Manus:O svátosti smíření jako cestě k uzdravení.
Pastorační středisko Praha l992
L. Simajchl:Jak se zpovídat. 1992
 

 
l5. Svátost pomazání nemocných

Ještě donedávna - do koncilu - nesla tato svátost láskyplné péče Pána Ježíše nešťastný název kdesi ze středověku:"extrema unctio" - poslední pomazání. Tento název z ní udělal strašáka nemocných. Poslyšme, jak to před koncilem znělo:
Šestnáctiletá dcerka paní Novákové doma umírala na rakovinu. Paní Nováková řekla dcerušce:"Mařenko, chceš, aby ti důstojný pán přinesl poslední pomazání?"A Mařenka zasténala: "Maminko, to už budu teda umírat?"Jak asi bylo oběma, když takto plnily povinnost, kterou jim určila církev, před smrtí přijmout poslední pomazání.
Ještě že po koncilu obnovený obřad této svátosti vrátil název i důraz tam, kde v raném křesťanství původně byl. Není to totiž svátost pro umírající, ale pro nemocné. Není tu cílem "posvěcení smrti", ale pomoc k životu, k uzdravení, oživení nemocného. Ježíš přichází jako milosrdný Samaritán k nemocnému, aby ho posílil, vrátil životu, zachoval pro život navěky. O život se tu jedná, ne o smrt.
Tak také popisuje milosti této svátosti i list svatého Jakuba:"Modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestli se dopustil hříchu, bude mu odpuštěno." Stejně jako všechny svátosti je i tato svátost svátostí života.
Tento návrat od představy zaopatřujícího kněze - sýčka věštícího smrt - k původní podobě - zástupce milujícího Ježíše, který spěchá, aby léčil, posílil, uzdravil nemocného - to je krásná cesta.
Dnes můžeme a máme zavolat kněze k Mařence hned, jak onemocní. Ona přijme svaté pomazání jako duchovní lék, návštěvu Pána Ježíše jako odpověď na svůj vzkaz:"Pane, ta, kterou miluješ, je nemocná."Stará církev krásně říkala, že svátostí nemocných je lidská tělesnost pečetěna nesmrtelností.
Jak tedy máme nabídnout tuto svátost nemocnému a příbuzným, ve kterých ještě trčí kus staré představy, že zavolání kněze je krokem do beznaděje:Už je s ním konec, už mu zavolali kněze.
Když ty při návštěvě klidně řekneš nemocnému:"Nemoř se s tou nemocí sám. Pozvi si na pomoc Pána Ježíše. Je tu přece svátost církve, svátostná prosba za tvé posílení. Však víš, jak často se v evangeliích mluví o tom, s jakou pozornou láskou a léčivou mocí se Pán Ježíš skláněl k těm, kteří nebyli zdraví."
Povězme si tedy, oč běží v novém obřadu svátosti pomazání nemocných. Co má být uzdraveno a jakým způsobem?V úvodu k tomuto obřadu se praví:"Tato svátost dává nemocným milost Ducha svatého:pomáhá celému člověku k uzdravení, posiluje jeho důvěru v Boha a vyzbrojuje ho proti pokušení a úzkosti před smrtí, aby mohl nejen statečně snášet utrpení, ale také proti němu bojovat, a prospívá-li to jeho spáse, dosáhnout zdraví; poskytuje také, pokud je třeba, odpuštění hříchů a dovršení křesťanského pokání."(čl.6).
Při svěcení oleje nemocných se biskup modlí:"Bože, kéž podle tvé vůle užíváme tohoto oleje k mazání nemocných, abys jim dal zdraví těla i duše, abys utišil jejich bolest, v slabostech je posilnil, vyléčil jejich nemoc. Ať je pro nás tvůj svatý olej znamením tvé milosti a tvého požehnání."(čl.75). Při mazání olejem se kněz modlí:"Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Ať tě vysvobodí z hříchu, ať tě zachrání a posilní"(čl.75). A po mazání olejem se říká:"Prosíme tě, náš Spasiteli, uzdrav milostí Ducha svatého tohoto nemocného, odpusť mu hříchy a zbav ho všech bolestí duše i těla, aby mohl s novými silami opět plnit své povinnosti"(čl. 77).
Ještě se vraťme k návštěvě nemocného. Má to být pro nemocného pomoc, povzbuzení. Nevyptávejme se pořád jen na jeho bolesti. Už cestou na návštěvu si musíme promyslet, o čem budeme hovořit. Čím bychom nemocného mohli potěšit. O čem rozhodně hovořit nebudeme. Všeobecnými frázemi, jako:"Však ono zas bude dobře," nemocnému moc nepomůžeme. Řečmi o počasí také ne. A také ne vypravováním, jakou jsme měli krásnou dovolenou, zatímco on tu ležel. Zato jemný humor přijde vždycky vhod.
Vidíš, dobrá návštěva, to je kus umění. Modli se proto k Duchu svatému o dobré vnuknutí. A také, abys dokázal včas odejít, neunavovat.
Kdo smí při mši pomáhat podávat sv. přijímání, může i přinášet Tělo Páně nemocným, - v dohodě se svým farářem. Toto svaté přijímání má mít duchovní propojení na farní mši svatou, myšlenkově i rituálně:Úvodní pozdrav, kající úkon, čtení Slova Božího, přímluvy, Otčenáš. - Po svatém přijímání chvíle ticha, díkůčinění.
Není dovoleno ponechávat Tělo Páně nemocnému - ani doma a teprv ne v nemocnici.
Kdo má dar pohotového psaní a trochu času, může konat velký apoštolát psaním dopisů vzdálenějším nemocným.Každý rád dostává dopisy. A nemocný má tolik času, rád si je přečte a popřemýšlí nad nimi.

Kdo má přijmout svátost nemocných
Kdy je na místě nabídnout nemocnému návštěvu kněze, udělení svátosti nemocných?Bývalo kolem toho dosti úvah, v jakém stupni ohrožení nemocí má být nemocný zaopatřen.
V listu svatého Jakuba se říká zcela jednoduše, že tato svátost se má udělovat nemocným. Nové "Obřady pomazání nemocných"(dále značeno OPN) stanový také prostě:
"Svátostné pomazání se má udělovat těm věřícím, kteří nebezpečně chřadnou nemocí nebo stářím. Pro posouzení, zda se jedná o vážné onemocnění, stačí rozumně odůvodněné pravděpodobné mínění bez zbytečné úzkostlivosti."(OPNodst.8)
I další odstavce (9-15) jsou koncipovány v duchu velkorysého užívání:
Při déletrvající nemoci se může svátost udělit poznovu. Může být udělena před nebezpečnou operací; starým lidem, kteří slábnou věkem, i bez zvláštní nemoci; dětem od chvíle, kdy jsou schopny chápat, že jim svátost přináší posilu; nemocným, kteří ztratili užívání smyslů nebo rozumu (bezvědomí), ale při vědomí by pravděpodobně o svátost požádali.
Tomu, kdo je už mrtvý, se svátost udílet nemá; kněz se za něj jen pomodlí.
Biskup Hlouch v pastýřském listě popisuje pomoc církve nemocnému takto:
"Nemocný trpí pocitem, že ho už nikdo nepotřebuje. Padá na něj skleslost, osamělost, je jako na cestě do tmy, do nicoty. V bezesných nocích vystupuje na mysl, v čem v životě chybil, co promarnil. - I víra prochází zkouškou.
Jde o to, aby se dověděl, že je tu Kristus, který nade vším vítězí, který dává nemoci smysl. Že když on - Boží Syn - přijal utrpení dobrovolně, musí v něm být nějaká veliká hodnota. Že tu Ježíš přichází k trpícímu bratru, za kterého již nasadil život."
A o to vskutku jde: Aby se nemocný dověděl, že nemoc má záchranný charakter a svátost nemocných že je k uzdravení. A pokud takto zaopatřený člověk přece jen zemře, je mu svátost k smíření s Bohem i lidmi, je to jakýsi "druhý křest" pro život věčný. Vede tedy i tenkrát k životu a nikdy k smrti.
Lidský věk se prodlužuje, intenzivní lékařská péče o tělo zachraňuje život i tam, kde se dřív umíralo. Je na nás, pomoci starým a nemocným zvládnout svou situaci i duševně.
Slýcháme, jak kazatelé sekt předvádějí na různých představeních zázračná uzdravení. Jeden adventista napadl kněze:"My u nemocných děláme zázraky!"Kněz mu odpověděl:"My u nemocných děláme to, co nám káže bible. Zázraky dělá Bůh".

Společné slavení v kostele
Jako zvlášť požehnané pro celé farní společenství se ukazuje občasné slavení této svátosti při bohoslužbě v kostele. A z hlediska nemocného je to také užitečné, protože udělení v kostele má spíš ráz slavnosti než osobní tragedie, jakou se jeví tato svátost z pohledu osobní nemoci. Ve společenství s jinými nemocný snadněji překoná zábrany a odhodlá se k přijetí svátosti. Pohled na ostatní usnadní nemocnému přijmout svůj stav nemoci a slabosti, překonat pocit osamělosti, probudit důvěru v Boží pomocnou ruku.
Ke zdárnému vykonání společného udílení svátosti nemocných je třeba dobře připravit i farnost i nemocné.
Farní společenství připravuje kněz v předchozích kázáních. I my mluvíme s nemocnými o správném chápání svátosti nemocných, o Boží nabídce člověku:Bůh chce, aby i stáří člověka bylo slunné a radostné. Ježíš chce ve svátosti nemocných darovat své přátelství a svou přítomnost. V každé svátosti se osobně setkáváme s Kristem. Ve svátostech nám dává Pán Ježíš viditelné znamení, abychom měli jistotu, že je opravdu s námi, že je při nás.
Zkušenosti s konáním slavnosti lze shrnout asi takto:Vyzveme, aby se k přijetí svátosti přihlásili nemocní buď osobně, nebo prostřednictvím někoho blízkého. Nemocný pak dostane lístek, se kterým přistoupí ke svátosti. Předejde se tak různým nedorozuměním špatně informovaných lidí, kteří chtějí být při všem.
Na faře je dobře založit si karty se starými a nemocnými lidmi, kteří stojí o pomoc kněze a církve.
Na přihlášce, kterou nemocní dostávají, napíšeme jméno nemocného, text svatého pomazání a datum a hodinu konání.
K přípravě patří též vyzpovídání předem pokud možno největšího počtu přihlášených. Přede mší jen případy, které jinak nešlo řešit.
Na přípravě slavnosti se má podílet celá farnost: informují nemocné, dovezou a odvezou je z kostela domů, přisluhují nemocným v kostele.
ONP nabízí dvojí možnost uspořádání:Beze mše a ve mši. Vhodnou alternativu bude kněz volit podle místní situace.
Pro slavení beze mše mluví nejen možnost neprotahovat obřad nad únosnost bolestně nemocných, ale také, aby tato svátost setkání s Kristem patřičně vynikla. Aby nemocní zažili blízkost Ježíše - milosrdného Samaritána, božského Lékaře.
Písně volíme starým lidem známé, lehce zpěvné.
Kající úkon je dobře rozvést i na hříchy stáří (malomyslnost, netrpělivost, nářky, závist, nevděčnost za služby a ošetřování, hádání s Bohem, lakota, zatrpklost, nedůvěra, podezírání).
Výběr lekcí je v OPN bohatý. Vhodné evangelium je např. Lk 4,38-44.
Homilie posílí víru v Pána Ježíše, ve svátostech mezi námi přítomného:
- Ježíš vás, nemocné a staré, bere touto svátostí zvlášť do své služby:Svým utrpením mu pomáháte vykoupit svět, když je přidáte k jeho křížové cestě.
-Vaši pomoc potřebuje vaše rodina a celý svět:Vy se umíte modlit, máte na to čas. Dříve se modlívali v klášterech, teď je to na vás, nemocných.
-Váš dobrý příklad trpělivosti potřebuje mládež kolem vás.
- Máte právo být už bezstarostní. Dost jste se už v životě nastarali, teď nechte starosti mladším a ničím se netrapte.
-Máte právo být veselí a radostní - vždyť my starší máme už blízko do nebe. A když něco zlobí, bolí - mohu si říct: však to tak nebude pořád, nanejvýš do smrti a to už nebude tak dlouho trvat.
- Máte právo každý trochu klidný den si přímo vychutnávat a vážit si ho jako Božího daru, který už vlastně být nemusel.
Přímluvy jsou speciální, ale nemají se zabývat jen nemocnými - celý svět patří do jejich modliteb.
K vlastnímu pomazání jdou chodící před oltář tak jako ke svatému přijímání. Ale připravme i židle pro ty, kterým se stojí špatně. Nechodící, kteří byli do kostela přineseni, sedí na židlích před lavicemi a kněz jde k nim.
Klidní pomocníci pomáhají orientovat přicházející. Usadí je, pomohou vstát, přihlédnou, zda mají v ruce lístek.
Udělující kněz si vezme z ruky nemocného lístek, aby jej mohl oslovit křestním jménem. Také text pomazání říká z lístku. Pak lístek vrátí, aby si jej nemocný mohl vzít domů.
Při prvním udílení říká kněz celou formuli hlasitě, aby všichni přítomní slyšeli. Při dalším udílení je vhodná tlumená, radostná hudba varhan a zpěv.
Celý obřad, jak zdůrazňuje OPN(odst.85), má být plný velikonoční radosti.
Je ovšem třeba udělat především všechno pro to, aby se ti, kterých se to týká, starší a nemocní, o tom dozvěděli. V kostele nejsou, ohlašování neslyší. Když namnožíme dopis faráře a ministranti jej budou dávat lidem a dětem vycházejícím z kostela, je tu šance, že to adresátům předají.
Koncept takového dopisu by mohl znít asi takto:

Milí farníci starší generace,
naše farní rodina chce věnovat pozornost vám, starším, na které ve shonu práce někdy moc času nezbývá. Zveme vás proto na
bohoslužbu pro starší generaci
v sobotu l7. srpna v 10 hodin dopoledne, ve farním kostele ve Fryšavě.
Pokud Vám už nohy hůř slouží, najdou se jistě mladší, kteří vás rádi do kostela dovezou.
Před touto bohoslužbou si můžete vykonat svatou zpověď - už od 9 hodin budu k dispozici ve zpovědnici.
A také svátost pomazání nemocných můžete při této bohoslužbě přijmout. V dřívějších dobách se udílela tato svátost jen těžce nemocným v nebezpečí smrti, ale dnes nemocný zpravidla odchází do nemocnice - a tam zaopatření není už tak pohotové a příhodné. Proto církev nabízí starším lidem, že svátost pomazání mohou přijmout v příhodnou dobu při společné bohoslužbě v kostele - vždyť stáří už je samosebou nemoc a bezmoc.
Budeme mít tedy radost, když touto bohoslužbou budeme moci připravit radost vám a zprostředkovat posilu Boží.
Za celé farní společenství vás zve
váš farář N.N.

V této společné slavnosti, při které se v kostele udílí svátost nemocných, je naděje,
- že lidé tuto svátost přestanou brát jako sýčka smrtonoše, ale jako nositele zdraví, nového života.
- Že nemocní zažijí láskyplnou starost Pána Ježíše, který stojí v čele lékařů a ošetřovatelů, nikoli až po smrti po boku funebráků a hrobařů.
- Že když vejde do povědomí lidí, že tato svátost se už nesmí podávat mrtvým ani podmínečně, pochopí, že svátosti jsou pro živé, ne pro mrtvé.
- Že tak snad definitivně vymizí nešvar, kdy rodina záměrně čekala až nemocný upadne do bezvědomí, aby se "nepolekal" kněze.

Pohřeb
Také pohřeb a vše kolem něj budete muset ve farnostech bez kněze vyřizovat sami.
Příručku pokoncilních pohřebních obřadů vám dá kněz - a spolu s ní sbírku krátkých promluv.
Církev těmito krásnými obřady doprovází své zemřelé a přimlouvá se za ně u Boha. Zároveň posiluje naději pozůstalých na spojení všech křesťanů se Zmrtvýchvstalým Kristem.
Nejprve se s pozůstalými setkáváme, když přijdou dojednat pohřeb. Ať naše oslovení není vlezlé ani lhostejné, ale účastné.
Pohřbů s knězem a současnou zádušní mší bude stále méně. Oznámíte tedy pozůstalým, kdy a kde bude kněz sloužit mši svatou za jejich zemřelé.
Rituál počítá s tím, že pohřební obřad lze - podle místních podmínek - vést ve trojím provedení:Buď u domu, v kostele a na hřbitově; nebo v kostele a u hrobu; nebo jen u hrobu či v obřadní síni při kremaci.
Ve světle velikonoční svíce jsme byli při křtu přijati do společenství Kristovy církve. Světlo této svíce, paškálu, nás má doprovázet i přes práh věčnosti.
Matriční zápis pohřbu je jednoduchý, vytištěné rubriky brání, abychom nějaký údaj nezapomněli napsat.
Budeme-li také vyřizovat placení štoly, pak klidně a bez okolkování uveďme, co patří varhaníkovi, zpěvákům, ministrantům, kostelníkovi, tobě a kostelu, aby si nikdo nemyslel, že celý obnos za pohřeb jde do tvé kapsy.
Při styku s pozůstalými se vyhněme zbytečnému omílání jejich situace různými frázemi, kterým museli v této době stále naslouchat. Ale pokud budou mít potřebu trochu se vypovídat, prokážeš jim převýbornou službu, když si k jejich účastnému vyslechnutí trochu času uděláš. Když rozhovor zakončíš slovem víry:"Víte, já věřím, že váš tatínek žije. Pán Ježíš to řekl a co řekl Ježíš, tomu se dá věřit, to platí. Já věřím, že váš tatínek nás teď vidí, že nás s úsměvem sleduje. S úsměvem, už ho nic nebolí, netrápí. Myslete na něj jako na živého, který odešel. Představujte si ho, jaký byl v nejlepších letech života, on tak už vypadá.
Když toto naše tělo zemře, začíná úžasná cesta bohatšího života.
Je dobré jako věřící žít.
Je dobré jako věřící umírat.

xxxxxxxxxxxxxxxxxx

Literatura:
- Obřady svátosti nemocných. ČLK Praha 1972
- Pohřební obřady. ČLK Praha 1972
- Nemocným. Úvahy a modlitby pro nemocné. AVE Olomouc
arcibiskupství 1992

 
16.Kněžství svátostné a křestní

Kdekdo ví, jaký je v současné době nedostatek kněží. Málo studentů se hlásí na studium bohosloví. A z toho mála, co se každý rok přihlásí, jich během studia ještě velká část odejde, studium nedokončí. Proč to tak je?
Myslím, že je dobře, abychom si hned na začátku pojednání o této svátosti položili tuto otázku. Možná, že s nejistotou, která je v pozadí této situace, jste se potýkali sami osobně, možná potkáte mladé lidi, kteří budou podobně nerozhodní, když jim napadne myšlenka na kněžské povolání, na vstup do řehole.
Nedávno vydala MCM v Olomouci brožurku: "Abyste přinášeli užitek", která se tímto problémem zabývá. Poslechněme, co tam píše psycholožka Christa Moves: "Vyhledal mě jeden abiturient. Měl problémy s volbou povolání. Student vypráví, že si jeho otec vybudoval dobře prosperující obchod a také on že se o tento obchod zajímá. Je nejstarší ze tří synů a otec si ho přeje za svého nástupce, ale i bratři by obchod rádi převzali. Přirozeně, že má také jiné zájmy. Zpívá v pěveckém sboru, hraje na kytaru a je aktivní v církevní práci s mládeží. Nejraději ovšem čte: filozofii, psychologii, teologii - to jsou obory, které ho přitahují. Ale kde se s tím člověk uplatní? - vzdychá. Ptám se ho, jestli si někdy sám sebe představuje v nějakém povolání. Velmi vážně přikývne. "Ano, představuji si sám sebe jako kněze." A potom z něho přímo vytryskne:"Ale nevím, jestli se k tomu skutečně hodím. To bych přece musel slyšet nějaké volání - jako Mojžíš nebo Pavel? Nechtěl bych podlehnout nějakému sebeklamu. Nejsem si v téhle věci jist. Především mě trápí otázka, jestli budu moci vydržet bez manželky. V podstatě už teď leckdy po ženě toužím."
Jindy přede mnou sedí mladá dívka, studentka. "Že chci vstoupit do řádu, to je hotová věc," říká, "ale mám problém: dalo by se nějak zabránit tomu, abych se přece jenom jednoho dne nezamilovala do nějakého muže?"
Jindy dostávám dopis: "Je mi čtyřiadvacet let, studuji katolickou teologii a rád bych se stal knězem. Velmi mě přitahuje evangelium a chtěl bych předávat radostnou zvěst Boží lásky také jiným lidem. Proto si stále znovu kladu otázku, zda mě Bůh k této velké úloze chce opravdu povolat. Povinnost, zda jsem vhodný k povolání kněze, vychází ze závazku celibátu. Jsem přesvědčen, že bezženství přináší knězi pro jeho službu velmi mnoho předností. Avšak ve svém okolí konstatuji, a stále znovu slýchám, že kněží se nedokáží se svým bezženstvím vyrovnat a mají s tím velké problémy. Tím snad nemám na mysli, že někdo žije v nějakém svazku podobném manželství a nebo udržuje dokonce homosexuální vztah, - nýbrž to, že se z kněží stávají podivíni. Mají problémy ve styku s ženami, jsou uzavření, stavějí kolem sebe zeď anebo se vrhají do nějakých "náhražkových" ukojení: Mají pompézně vybavené fary, pijí alkohol nebo rozmazlují svého psa...V takových případech se něco muselo vyvíjet nesprávně. U nás kandidátů na kněžství spatřuji nebezpečí v tom, že potlačujeme svou vlastní sexualitu. Zažil jsem na sobě samém, že pro mne téma sexualita bylo tabu. S nikým jsem o tom nechtěl mluvit. A tak bych Vám rád nyní položil otázku: Jaké předpoklady musí být splněny, aby se život v bezženství zdařil a nestal se trápením nebo nevedl k sebezničení? Právě ve styku s děvčaty pozoruji, že mám určitý strach z přiblížení se k nim. Obávám se, že se zamiluji a že prohraji. Domnívám se, že toto napjetí cítí mnoho kněží. Pro mnohé to končí tím, že na sebe začnou být velmi tvrdí, pro jiné tím, že připustí vztahy k nějaké ženě. Obě cesty považuji za špatné. Musí přece existovat i jiná cesta. A tady pro mne vyvstává otázka, jak může kněz prožívat přátelství k ženě, aniž při tom poruší celibát."
Je to otázka za otázkou. Zvolit si dnes životní styl, charakterizovaný chudobou, čistotou a poslušností - uprostřed blahobytu v epoše vlny sexu - to je opravdu těžké rozhodnutí. A přesto si v nejnovější době stále více přemýšlivých mladých lidí klade otázku, zda by se hodili k službě v katolické církvi.
Kdo tu má moc určovat, kdo je povolán a kdo má schopnosti ke kněžství, k životu v řeholi? Tazatel sám? Psycholog? Duchovní vůdce?
Je to jinak, a říkejte to mladým lidem kolem vás, kteří jsou nerozhodní.
Je to stále stejně tak, jak to bylo, když si Pán Ježíš povolával své učedníky. To, že tě vůbec napadlo, že bys měl být knězem, to je volání, to je pozvání. Z této strany je to jasné. Ale to nejasné je na tvé straně. Zda jsi schopen rozhodnout se, rozhodnout se jasně, jednoznačně pro celý život.
Takové rozhodnutí se žádá v různých životních situacích ode všech lidí. Kdo se chce oženit, musí se umět také jednoznačně, pevně a jednou pro vždy rozhodnout: tahle dívka a žádná jiná. Ostatní pro mne nepřicházejí v úvahu.
První znamení kněžského povolání je tedy touha učit se u Ježíše,chtít ho stále lépe poznávat. A druhým znamením je touha, povědět dál, druhým, co všechno krásného jsem objevil.
Když chci být knězem, tak musím přijmout dosud platný závazek celibátu, a když přijmu, tak i dodržím, to je samozřejmé.
Stránka přirozená, sexuální, se při tomto životě nepotlačuje, nepopírá, ale prohlubuje do lásky ke všem, k celé knězově farní rodině. Člověk nepotřebuje propadnout tělesné sexualitě, stejně jako nemusí propadnout opilství a přežírání. Ale musí ten sex nahradit něčím hlubším, co hlouběji uspokojuje - láskyplnou službou, přátelstvím.
Ano, přátelstvím ke všem hodným ženám, mužům, ke všem lidem kolem sebe. Kdo se pohříží do samoty, odříká se přátelství stejně smýšlejících, nemívá z takového života mnoho radosti. A kdo radost nemá sám v sobě, jakýpak je to hlasatel radostné zvěsti - evangelia."

Snad nám tedy tento lidský pohled na studenty, hledající své povolání, nahlédnutí na problémy kněží žijících mezi námi - přiblíží i pohled na svátost samu, její velikost a krásu.
Pán Ježíš se nikdy knězem nebo veleknězem nenazval. Ale v Novém zákoně tak označován je. Třeba list Židům si libuje: "Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali"/7,26/ Kněží pak dostávají svěcením podíl na Kristově kněžství.
V prvních staletích se mluví víc o jáhnech, kteří pomáhají biskupovi a slouží božímu lidu. Kněží vystupují samostatně, pokud víme, až v době velkého pronásledování. Správou místních obcí jsou pověřeni v době velkého rozšíření církve, nejdříve v Africe.
Jáhenské, kněžské a biskupské svěcení má bohaté dějiny.Základní obřadem je vždy vkládání rukou, pak následuje u biskupa mazání hlavy, u kněze mazání rukou, odevzdávání liturgických předmětů, rouch.
Jak důležité je pro život církve svátostné kněžství, o tom svědčí hned dva koncilní dekrety, které se jím speciálně zabývají: Dekret o výchově kněží a Dekret o službě a životě kněží. Ve druhém článku tohoto dekretu se říká:
"Službou kněží se dovršuje duchovní oběť věřících v jednotě s obětí jediného Prostředníka - Krista, kterou svýma rukama přinášejí nekrvavým a svátostným způsobem ve jménu celé církve při slavení eucharistie, dokud pán nepřijde."
Dříve se říkávalo: tam je živá farnost, kde je dobrý kněz. Dnes platí: tam může být živé farní společenství, kde jsou živí laici, kteří s knězem spolupracují, kde je živé laické kněžství.

Kněžství křestní
Všichni pokřtění mají podíl na všeobecném kněžství. Koncilní teolog Yves Congar začal používat název "křestní kněžství" a ten se rychle ujímá.
Ale nejde o název, jde o úžasnou skutečnost, že nám všem, všem pokřtěným, je určena výzva Pána Ježíše: Jděte, učte, získávejte mi učedníky.
Známý francouzský duchovní vůdce Jean Dubois vysvětluje změnu v chápání služby laiků srovnáním: Dřív to s laiky v církvi vypadalo jako s vozy stojícími na kolejích. Mezi nimi se pohybovala lokomotiva - farář - a postrkovala je, kam bylo potřeba.
Podle dnešního chápání už má být laik vůz s vlastním pohonem, který se pohybuje sám, kam a jak je potřeba. Ne jen po přesně položených kolejích, sám vyhledává nové cesty, vedoucí k cíli.
Vy jste, sestry a bratří, uslyšeli a poslechli volání nebeského hospodáře: Pojďte i vy na mou vinici.
Poslechli jste Boží volání k vašemu odbornému zaškolení do laického kněžství, přesto, že jste už předtím měli práce ažaž - své zaměstnání, prácí v domácnosti a co ještě. Nejde o to, abyste zanechali toho, co jste dělali dosud. Jde o to, abyste při tom všem dokázali i zušlechťovat vinici Boží. Dostalo se nám k tomu trojí výzvy:
První výzvou Boží do práce na jeho vinici byl náš křest. Tenkrát jsme dostali jméno křesťan.
Druhou výzvou Boží bylo biřmování. Máme v duši znamení božích bojovníků. pečeť Ducha svatého, dostáváme pomocnou sílu - milost Boží.
A třetí je výzva církve, výzva koncilu:
"Tento posvátný koncil zapřísahá všechny laiky, aby ochotně a velkodušně odpověděli na Kristův hlas. On je posílá do každého místa, všude tam, kam hodlá sám přijít. aby se stali jeho spolupracovníky v různých formách apoštolátu církve."/AA33/.
Některé formy apoštolátu jsou všeobecné, určené pro všechny pokřtěné. Jiné jsou specielní pro ty, kteří pro ně dostali zvláštní dary Ducha svatého. Svatý Pavel takových darů vyjmenoval ve svých listech celkem 27. V evangeliu se mluví o hřivnách - nadání. Všech 27 hřiven - talentů - asi nemá žádný z nás. Ale jednu, nejmíň jednu vlohu pro něco dobrého, to máme každý. Ať nepatříme mezi ty, kteří svou hřivnu zakopali a zůstávají nečinní" - končí Jean Dubois.
Dobrá, myslíš si teď, proto jsme tu, abychom se pro svou službu laického kněžství patřičně vyškolili. Kde a v čem může tedy laik nahradit kněze? Odpověď zní: Nahradit nikde. Stejně tak odpověď na otázku, kde a jak si kněz může nahradit laiky, zní: Nikde a nijak:
- Když chybí hlava - je to tělo bezhlavé.
- Když chybí tělo, k čemu hlava.
Bude ještě chvíli trvat, než se naučíme myslet jako mysleli křesťané rané církve.
- Dříve jsme byli zvyklí říkat: Farnost je prostor, o který pečuje kněz.
- Teď platí: farnost pečuje o své potřeby sama. Kněz přichází,aby podněcoval, radil, chválil, aby vykonával své specielní svátostné služby.
Takhle to cítili už otcové koncilu. V roce 1965 vydali dekret "Apostolicam actuositatem - O apoštolátu laiků". Jeho myšlenky byly tak nové a nezvyklé, že ho hned nepochopili ani kněží. Ani si ho nepřeložili - u nás byl přeložen až po 25 letech - roku 1990.
Jak máte v duchu tohoto dekretu jako laici pracovat? Není důležitý váš titul ve farnosti, není důležitá forma práce. Jestli budete pracovat jako pomocníci kněze, který je v místě, nebo jestli vám bude svěřena péče o farnost bez kněze v místě, jedna z více farností, které spravuje jeden kněz.
Důležité je, zda dokážeme najít cestu k člověku, zda s ním dokážeme jít za Kristem.
Když při tom cítíme, že jsme někomu užiteční, je to jeden z nejkrásnějších pocitů, jeden z největších zdrojů radosti.
Všichni známe vypravování o malém Samuelovi./1S3,7/ Nedovedl ještě rozlišit, odkud volání přichází a co se od něho žádá.
I mnohému z nás se vede podobně: Chtěli bychom sloužit Bohu, království lásky, ale nejsme si jisti. Jsme na pochybách, jestli je to opravdu volání Boží, nebo náš chvilkový nápad, rozmar.
Jestliže dokážeš vždy k modlitbě připojovat se vší upřímností Ježíšova slova: "Avšak ne jak já chci, ale jak Ty chceš", pak můžeš spoléhat, že Bůh ti odpoví, dá ti jistotu, kterou potřebuješ, aby ses radostně mohl pustit do své služby Božímu království.
Závěrem poznámku ke koncilnímu Dekretu o apoštolátu laiků /Apostolicam actuositatem/. Jeho myšlenky vyvolaly velkou diskusi koncilních otců, ale nakonec jej r. 1965 nadšeně schválili většinou 2340 hlasů s pouze dvěma hlasy proti.
Tento dekret byste měli mít a důkladně si jej prostudovat. Počítám s tím a proto jsem se jeho tématikou detailně nezabýval.
O vaší konkrétní službě farnosti jednají všechny kapitoly přednášek o liturgii, proto se ani touto přebohatou tématikou nemusíme detailně zabývat.

xxxxxxxxxxxxx

Literatura:
- Pokorný: Světlo svátostí. Charita Praha 1981
- Sborník: Abyste přinášeli užitek. MCM 1994
- Dekret o apoštolátu laiků. Biskupství ČB 1990

 
17. Svátost manželství

Dospěli jsme k poslední - sedmé - v řadě svátostí, k manželství. Všimněte si, jak tato poslední je mostem ke svátosti první, ke křtu. Svátosti tvoří okruh, který zahrnuje celý koloběh života.
Manželství je tak důležitá společenská instituce, že ji každý stát zahrnuje do svého zákonodárství. Ale pro nás, křesťany. je manželství především svátostí.
Nový zákon ucelenou nauku o manželství nepodává. Výpověď, že zakladatelem manželství je sám Bůh, zdůrazňuje, že víc než do jakékoli právní úpravy lidské je manželství především zavázáno do vztahu k Bohu /Mk 10,6-9/.
Druhý vatikánský koncil se zabýval v mnoha dokumentech důležitostí a významem manželství. Např. v Konstituci Světlo národů /čl. 11/: "Křesťanští manželé naznačují svátostí manželství tajemství jednoty a plodné lásky mezi Kristem a církví a mají na tom tajemství podíl. Svátost jim dává sílu, aby si navzájem pomáhali k svatosti."
V Konstituci Radost a naděje /čl. 48/ čteme: "Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou. A tak muž a žena, kteří dík manželskému svazku "nejsou už dva, ale jeden člověk" /Mt 19,6/, prokazují si důvěrným spojením svých osobností a činností vzájemnou pomoc a službu, zakoušejí smysl své jednoty a stále plněji ji dosahují. Toto důvěrné sjednocení, jakožto vzájemné darování dvou osob, a také dobro dětí, vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučnou jednotu."
Michael Marsch k tomu říká, že svátost manželství se nevyčerpává nějakým jednorázovým aktem, totiž svatebním obřadem, nýbrž že tato svátost, jako každá jiná svátost, je počátkem uzdravujícího procesu, který trvá celý život, nebo by alespoň trvat měl.
Vzájemné "ano" manželských partnerů se podobá tomu "ano", které řekla Maria při andělském zvěstování. K tomu procesu patří také ustavičná pohotovost obou partnerů, odpovídat na podněty uzdravujícího působení této svátosti, ochota nechat se uzdravit a proměnit.
Ke zvláštnímu tajemství manželství jako svazku darovaného Bohem patří, že si oba partneři tuto božskou milost předávají stále znovu. Druhý vatikánský koncil praví, že smysl svátosti manželství je v tom, že manželé "jsou dětem i sobě navzájem svědky víry a lásky Kristovy" /LG 35/. Žít manželství jako svátost vycházející z působení Boží milosti je tedy uzdravujícím procesem, který spočívá ve vzájemnosti a souladu: manželé zakoušejí společné uzdravení díky společné víře, že je do vzájemného svazku povolal Bůh a že bude tento svazek i nadále vést.
Takto prožívané manželství uzdravuje i okolí. Vztah manželů k sobě i k Bohu svědčí totiž o skutečnosti Božího království v tomto světě. Koncil tento rys manželství naléhavě zdůrazňuje: "Křesťanská rodina hlásá mocným hlasem nejenom nynější sílu Božího království ve světě, ale i naději v budoucí šťastný život" /LG35/. To se má uskutečňovat skrze "každodenní vzájemnou službu."
Společným sexuálním životem a plodností vydávají manželé svědectví o tvůrčí Boží moci, ba s touto mocí spolupracují. "Manželé se stávají spolupracovníky lásky Boha Stvořitele a jakoby jejími zprostředkovateli" /GS50/.
Koncil jde v této věci tak daleko, že mluví o vzájemném posvěcování manželů během manželského života: "Skutky, kterými se manželé intimně stýkají, jsou čestné a důstojné a vyjadřují a podporují vzájemné darování, jímž jeden druhého radostně obohacuje" /GS 49/.
Nepřátelství k tělu a k sexualitě není tedy křesťanské. Křesťanské manželství má být obrazem Boží lásky k lidem.
Od manželství se očekávají velké věci a právem: prožití štěstí a souladu v harmonickém vztahu muže a ženy. Je to jakési spodobnění lásky, která je v Boží Trojici, lásce lidské trojice, otce, matky a dítěte.
Lidé, kterým schází věřící pohled na manželství, v něm mnohdy vidi jen léčku, do které svou neopatrností spadnou. Vidí v něm ztrátu osobní svobody - chomout. Manželství křesťanů je však právě rozvinutím svobody v lásce, rozvinutím osobnosti v doplnění o vlastnosti druhého pohlaví, obohacením jedince v intimním spojení s nejbližší bytostí, které jsou pokrevní součástí jeho osoby.
A co je manželská láska?
Jako každý živý člověk má složku tělesnou, duševní a duchovní, tak i živý celek, kterému se říká manželská láska, má trojí složku: tělesnou - říká se jí sexus, sexuální; složku duševní - citovou - té se říká eros, erotická; a složku duchovní - řecky zvanou agapé, přibližně řečeno přátelství.
Dobré manželství je však víc než pohlaví, než erotika, víc než agapé-přátelství. Celek je vždy víc než součet jednotlivých dílů.
Manželství není jen splynutí duší, není jen splynutí těl.Jeho účelem není jen plození a zachování lidstva, jeho účelem je i ono samo. Je to splynutí dvou bytostí, dvou existencí v jednu, splynutí jejich minulosti i budoucnosti v jedno jsoucno před Bohem.
Církevní sňatek je víc než občanská smlouva, kterou lze uzavřít, když oběma stranám vyhovuje, a zrušit, když se stane některé straně nepohodlná. Je to spojení dvou, muže i ženy, v nový celek, v celistvé člověčenství. Oba spolu se stávají obrazem Božím, obrazem milujícího Stvořitele. Je to společenství dvou v lásce na celý život. Spojení jejich minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Sňatkem si dávají vzájemnou záruku a jistotu: ať se se mnou stane cokoli, nebudu na to sám. Mám někoho, kdo je vždy se mnou, vždy při mně, kdo mě neopustí, kdyby se mnou bylo zle. Dokud budeme spolu, nepoznám co to je, zůstat na světě osamělý.
Křesťanské manželství je sebedarováním druhému, jednota těch, kteří se mají rádi.
Proto je s ním neslučitelná rozluka manželství a opuštění rodiny ve zlých časech.

Je to svátost Kristova.
Lidské city jsou nestálé. Jen v síle a milosti věčné lásky Boží lze vytrvat v dobrém.
Proto povýšil Kristus manželství na stavovskou svátost /podobně jako kněžství/ a vybavil ji potřebnou mocí - svou silou, milostí. Jako je svěcení na kněze, je i posvěcení na manžele.
Jako kněžské svěcení se udílí při mši svaté, i snoubenci přijímají posvěcení na manžele při mši. Oběť Kristova za celý svět se tu pojí s jejich obětováním, darováním sobě navzájem, svým dětem a všem, kterým budou svým dobrým manželstvím k radosti a k užitku.
Proto sňatek v kostele mohou uzavřít jen ti, kteří to myslí s druhým upřímně a opravdově, natrvalo, kteří jsou ochotni a připraveni nést spolu po celý život dobré i zlé v neochvějné věrnosti.

Jak se vychovávat pro dobré manželství
Mnoho krásných slov jsme si tu o dobrém, šťastném manželství pověděli. Ale existují taková šťastná manželství?
Nevím, jak o tom soudíte vy, ale od mladých lidí slýchám, že nic takového neviděli ani doma ani u známých. Manželství znají jen jako nucený konec té "pravé", tj. volné lásky. Nerozlučné, doživotní manželství považují dnes někteří za nemožné. Dokládají to velkým procentem rozvodů. Říkají, že i ti, co se nerozvedli, si jdou v manželství na nervy a také to mezi nimi za moc nestojí.
Je tedy představa dobrého, šťastného manželství nereálná, je dnes už přežitkem? Není. Vysoké procento rozpadlých manželství není důvodem k likvidaci této instituce, ale důvodem k hledání příčin, proč se manželství rozpadají a k předcházení těch příčin u mladých lidí.
Manželství si vždycky zachová funkci hnízda pro děti, tedy něčeho nepostradatelného z hlediska dítěte.
Manželství vždy zůstane bytostnou součástí lidství, vždyť v muži je jen půl člověčenství a v ženě také. Proto osamělý život vede často k podivínství, staropanenství, staromládenectví.
Manželství si vždy zachová svou funkci ochranného zařízení proti osamělosti jednotlivce: "Ať přijde cokoli, jsme na to dva." Život prožitý ve dvou je snadnější, plnější, bohatší.
Ovšem, hezké manželství nevzniká samo sebou.
Ti dva musejí vědět, že hezké manželství je umění, že je to artistický výkon dobře sehrané dvojice, že se to musí trénovat a natrénovat, naučit; - že to nikomu nespadne samo sebou do klína bez přičinění.
Musí také ti dva být lidé normální, to jest lidé schopní a ochotní se vychovávat. Ale pozor: Každý sám sebe! Za nenormální a neschopné lidi je třeba považovat ty, kteří jsou odhodláni stále vychovávat toho druhého místo sebe.
Manželské rozvraty nejsou signálem přežitosti tohoto zařízení, ale signálem, že se přežil způsob, jak se do něj vstupuje, jak se v něm žije.
Nelze tedy zavrhnout manželství. Je třeba zavrhnout lehkomyslnost mladých lidí, kteří vstupují do manželství bez přípravy, bez nejnutnějších znalostí podmínek života ve dvou. A je tu i vina nás všech, celé naší společnosti: Zatímco nikdo nesmí řídit třebas jen moped bez prodělání výcviku, ženit se může kdekterý nevědomec a hloupý nevychovanec, - i takový, který doslova neví, co činí.
Je třeba zavrhnout i spěch, s kterým se partneři vybírají.
Cesta k nápravě manželství je tedy v důkladném školení od mládí, aby mladí znali odpověď alespoň na čtyři základní otázky:
a/ Co to je manželství - život ve dvou. Čím se liší od života svobodného.
b/ Jak se vyhledává vhodný partner, co je to doba známosti, co to je manželská láska.
c/ Jaké zákonitosti platí pro záběh manželství, první rok společného života.
d/ Jaká je funkce dítěte v manželství, jak je vychovávat.
Když se budou brát lidé osobně dozrálí, tedy už osobnosti a ne polovyspělé děti, - když zvládnou uvedené čtyři okruhy odbornosti manželského života, - pak pro ně nebude manželství přežitou institucí, ale bohatším způsobem života.
Ja, a toto školení na dobré manžele bude asi ve většině případů ve vašich rukách. Vy budete moci poradit malé farní chase, aby se doma nenechali rozmazlovat, aby pomáhali bez řečí, aby na maminku zbylo jen chválit a usmívat se. Aby byli na sebe nároční a tvrdě bojovali se zbytky zlobivosti, urážlivosti.lenosti a s jinými pozůstatky dětinství.
- Aby se učili už teď chovat se tak pěkně, jací chtějí být v dospělosti.
- Aby vzali do ruky dobrou náboženskou knihu.
- Aby si našli dobré kamarády, přátele. Aby uměli rozlišovat mezi přítelem a kamarádem: Kamarádů má člověk víc - to jsou spolužáci, parta na dílně a podobně. Ale přítel, to je víc než kamarád. To je ten, který tě zná, má tě rád, ale nic ti neodpustí. Nedovolí ti, když jste spolu, abys pořád mluvil jen ty. Kvůli příteli se budeš učit, mluvit s ním o tom, co zajímá i jeho - ne jenom tebe.
Naučíš se, že k rozhovoru patří nejen mluvit, ale také pozorně naslouchat, co říká druhý.
V kamarádství s přítelem se učíš základům rozhodování ve dvou - a to bez hádání, v klidu. Kdybyste se chovali jako dva tvrdohlaví sobci, kdyby chtěl jeden s druhým orat, brzo by se přátelství rozpadlo. Musíš se učit kompromisu, ústupnosti, a to všechno chutě a s potěšením. Kdyby vám popovídání, poklábosení nebylo potěšením, přátelství se rozpadne.
Naučíš se, že dobré kamarádství se neupevňuje stálým ustupováním. To by přítele leda rozmazlovalo a přátelství by se pokazilo. Přátelé se učí, jak se chovat při různosti názorů, bez hádek, ve věcné debatě. A když nejde nalézt shodu jinak, hodí se koruna, losují.
Jen si všimněte mládenců a děvčat, kteří nemají přítele. Budou tvrdit, že kluci jsou protivní, že děvčata jsou falešná. A zatím se zpravidla ukáže, že tihle osamělci jsou lidé nesnášenliví, povahově závadní - raději dál od nich.
A ještě jedna věc, důležitá pro budoucí život, se dá rozvíjet v partě farní mládeže. Je to pěstování, rozvíjení koníčků, osobních zálib.
Víte, není horšího lazárka, než mladý člověk, který žádného koníčka nemá. Nezbývá mu než se nudit, hloupě se uchechtávat a vše, čemu nerozumí, ničit a rozbíjet.
Jak jinačí je třeba život mladých tam, kde farní mládež vytvoří dobrou partu, ve které se dá dělat tolik zajímavých věcí. Kde se chlapci mohou setkat s děvčaty a získávat pro budoucí život důležité zkušenosti ze styku s druhým pohlavím.

Hledání partnera
Kdy je tedy čas, začít si hledat partnera, navázat známost? Tuhle otázku slyší každý vedoucí mládeže, když má u těch mladých důvěru. Budete jim odpovídat, že k tomu je třeba přiměřený věk, povahová dospělost a pracovní odbornost.
Nejprve to bude nezávazná známost. Ti dva si mají co říct, je jim líp spolu než mezi věčnými chechtavci v partě.
Na co si při vyhledávání partnera mají dát pozor?
- Mládenci ať prchají od dívek, které jsou líné. Které pohrdavě ohrnují rtíky nad vařením a uklízením.
- Ať prchají před dívenkami, které vyrovnávají svou nevyrovnanost tabletkou nebo štamprdlí, podpírají svou sebejistotu cigaretou. Ty by se o manželství neměly pokoušet, dokud se nedají do pořádku.
- Ať prchají před dívkami utrácivými, které ze svého výdělku nic neušetří a ještě tahají peníze z maminek a babiček.
- Ať se energicky rozejdou s dívkou, která projeví žárlivost nebo chování hysterické. To jsou vážné nemoci - a ty se manželstvím nevyléčí.
Dívkám poradíme, aby se kromě právě zmíněných nedostatků varovaly také
- farizejství těch, co musí být ve všem lepší než ostatní kolem, co se vytahují a všem se posmívají;
- vzteklounství těch, co mlátí vším o zem, zlostně klejí, chovají se jak rozmazlení milánci.
Ať je bez milosti pošlou domů, aby se naučili chovat jako dospělí;
- aby si dávaly pozor na partnery, kteří je popichují proti rodičům. Je to znamení špatné povahy;
- aby si dávaly pozor na partnera, který od dívky vymáhá "důkazy" lásky vynucováním pohlavního styku. Kdo miluje opravdově, ten rád počká. Vždyť každý ví, že snad polovina nevěst je při uzavírání sňatku těhotných - tedy sňatek ne z lásky, ale z musu. A to je zlý start do společného života;
- aby si dávaly pozor na partnera, který rád popíjí. Ať dívka nevěří, že kvůli ní přestane, dokud to nedokáže aspoň roční abstinencí;
- aby byly opatrné s mládenci, kteří nevěří, nebo patří do nějaké církve nebo sekty.
Mladí někdy namítají: přece existuje také láska na první pohled! Romány, filmy to dosvědčují! Ve skutečnosti nic takového neexistuje: Je to jen projekce vysněného ideálu, probuzení smyslného hnutí. Ale to je oboje málo, kdyby nenásledoval proces poznávání, zkoušení, vzájemné výchovy a přizpůsobování v době známosti.
Je každý mladý člověk schopen lásky? Není! Kdo vyrůstal v prostředí bez lásky, ten se nemohl naučit mít rád. Dívej se na ovzduší rodiny.
Ale říká se, že láska člověka promění? Tak docela nepromění - i zde platí přísloví, že kde nic není ani smrt nebere. Kdo se nikdy nenaučil brát ohled na ostatní, kdo byl stále jen obskakován a obsluhován, kdo se nikdy nenaučil dělat někomu radost, z lásky k někomu si něco odříci, ten to nedokáže ani tehdy, když se takzvaně zamiluje.
Najít dobrého partnera na celý život, to dá trochu námahy, ale za tu námahu to stojí.
Známost musí trvat tak dlouho, až se zamilovanost změní, zdokonalí na lásku. Láska totiž vidí: vidí normálně, ba jasnozřivě. Vidí nedostatky a chyby na tom druhém, vidí i dobré vlastnosti. Vidí toho druhého cele, jaký opravdu je. Teprve tak dovede zvážit, zda jeho chyby budou pro celý život únosné, zda ten druhý nemá vlastnosti pro život ve dvou nepřípustné. Pak se teprve může vaše nevázané "chodění spolu" změnit ve vážnou známost, což je plánování společného života.
Jsme si sympatičtí, máme se rádi. To už jsme si řekli a teď jde o to, jestli se dokážem ujednotit i v tom, jak si představujeme náš společný život: Kolik chceme mít dětí? Jak je chceme vychovávat? Jak budeme hospodařit s penězi? Na co prvně šetřit? Kde budeme bydlet? Jak zařizovat byt? Jak to bude s kapesným? S koníčky? S domácími pracemi? S kterými kamarády budeme dál kamarádit? Jak má vypadat náš styk s rodiči? Jak se budeme hádat? Jak to bude s manželskou věrností?
Za každou z těchto otázek je hora příležitostí k pozdějším hádkám po svatbě. Teď, před svatbou je možno dojít shody v základním pohledu, a později to bude jen k dobru.
Vypadají takhle schůzky mladých? Přečasto ne. Nikdy ne, když ti dva po dvou třech schůzkách vyhupkují do postele a pak už nemyslí na nic jiného, než jak být honem sami - všechny ostatní věci zůstanou mimo. Pak je tu dítě a hrr svatba.
Takto předčasně zbujelá sexualita zadusí nejen zájem o běžné denní problémy budoucího života, ale nedá mezi nimi ani rozvinout erotiku, schopnost něhy. Víte, sex, to je vrozený pud z doby ještě předčlověčí, má jej každé zvíře, ale erotika, ta je lidská, ta se musí vychovávat, rozvíjet právě v době známosti.
Doba vážné známosti má vrchol třetí, etapu přípravy na manželství. A tou je
z a s n o u b e n í .
Má své důležité místo v přípravě na sňatek i dnes a je škoda, že upadá v zapomenutí. Má dvojí stránku: soukromou a veřejnou.
Soukromá spočívá v tom, že si dva navzájem konečně řeknou třeba toto: Dospěl jsem k přesvědčení, že chci svůj život prožít právě s tebou, že chci, abys ty byla matkou mých dětí. A ona odpoví: Já to cítím také tak. Tím si ujasnili, na čem spolu jsou. Pak je třeba předložit to Bohu: Při mši svaté bude pro ně pozdravení pokoje podáním ruky ke společnému kroku do života. Svaté přijímání prožitkem společenství, které chtějí vytvořit.
Od té chvíle se budou vědomě a plánovitě učit onomu MY místo JÁ, společnému tančení životem v páru. Začnou stavět společný domov, hnízdo pro sebe a pro děti podle plánu, který si při schůzkách vytvořili.
Veřejná stránka zásnub je v tom, že s tímto rozhodnutím seznámí rodiče. Také by měli spolu zajít za knězem nebo za vámi a požádat o pomoc při přípravě na manželské spolužití.
Uspořádají i společný oběd obou rodin, aby se poznaly, aby se maminky mohly začít domlouvat, jak to bude se svatbou, výbavou a bydlením těch mladých.
Pak přijde
bezprostřední příprava na svatbu,
závažná práce pro kněze - ale častěji pro vás, pastorační asistenty. Přijdou na faru: chceme se vzít.
Jestli jsou oba z farnosti, kde se podle nového Kodexu církevního práva /Gsn 1063/ pravidelně koná kurs školení na manželství, je příprava snadnější. Ale i tak počítejme s tím, že máme před sebou většinou křesťany nehotové, spíš katechumeny dobré vůle. Co s nimi?
Především se chraňme dvojího extrémního postoje:
- Minimalistického - když by sis řekl: nic nevědí, neznají, bylo by marné se namáhat. Sepíšu s nimi protokol a hotovo.
-Maximalistického - když se chce honem vše dohonit: probrat katechizmus, naučit modlitby, vysvětlit církevněprávní předpisy a celý ritus oddavek. Tím bys tu dobrou vůli mladých umořil, místo abys ji podchytil.
Držme se toho, proč sem přišli. Máme je připravit, aby si dokázali vytvořit pěkný křesťanský život. Když při tomto setkání objeví, že církvi se nejedná jen o vykonání obřadu a inkasování štoly, - když poznají, že křesťanství jim dává odpověď na jejich život, že jim ukazuje, jak jej krásně žít a prožít, - pak je tu šance, že do kostela přijdou i po svatbě, i v neděli.
Podmínkou je, aby tvůj slovník při rozhovoru byl občanský, pokud možno bez cizích slov.
Přípravu snoubenců bude většinou možno provést během trojího setkání.
Snubní protokol by si měl sepsat sám kněz. Když nebude k dispozici, dáš mu protokol k přehlédnutí, jestli jsou všechny právní podmínky v pořádku. Při sepisování protokolu rozvineme první část přípravy. Náplň všech tří částí přípravy jsem pro vás napsal a máte ji k disposici. Také ing. Opatrný napsal dobrou příručku k této přípravě.
Dosáhneme-li při těchto setkáních, že snoubenci dobře prožijí svátostný sňatek, že jsme je trochu zaměřili do života v páru, že s námi - zástupci církve - naváží přátelský kontakt, dosáhli jsme dost.
Oddavky v kostele jsou věcí kněze. Od vaší pastorační šikovnosti bude záviset, zda vytvoříte prostředí k občasnému setkávání mladých párů, kde by si mohli prohovořit své zkušenosti. Zásobu podnětů k těmto besedám máte v mé příručce: "Manželství v záběhu". Lecjaké napětí se tam dá zklidnit a zabránit, aby nedorozumění nerozbujela do chorobných forem.Máme tu i příležitost doporučit účast na exerciciích pro manžele. Je tam i příležitost k pěstování a podporování koníčků, ke hře, chvilce zábavy.
Biskup Hlouch napsal: "Připravit dobře snoubence na svátost manželství je veliká věc. Sotva která jiná služba je tak záslužná.." Využijme co nejlépe této příležitosti, že můžeme pomoci ke vzniku dobrého manželství, které může dorůst na dobrou rodinu. Papež Pius XII. napsal: "Jediným měřítkem opravdového pokroku lidstva je vytváření stále lepších podmínek pro rozvoj rodiny!"

xxxxxxxxxxxxxx

Literatura:
- Opatrný: Příprava na manželství. Arcib. Praha 1993
- Chlumský: Bůh je láska. ARCHA 1993
- Simajchl: Láska pod lupou
- Simajchl: Sebevýchova k manželství
- Simajchl: Manželství v záběhu
- Simajchl: Příprava snoubenců na přijetí svátosti manželství.
 

 
18. Udělej celý svůj život radostnou liturgií

Po dva roky, celkem osmnáctkrát, jsme se tu snažili získat patřičné liturgické vědomosti. A víc: získat cit pro liturgickou modlitbu, liturgické slavení. Čerpat z liturgie sílu a radost ze svátostného přiblížení k Pánu Ježíši.
Památkou na toto naše setkání vám bude osmnáct sešitů. Učili jsme se, jak si liturgii, řeč církve, zamilovat a jak učit jiné, aby ji chápali a s užitkem prožívali. Kolik to bylo témat, od úvahy, co je to liturgie a jak se vyvíjela, k úvahám, co jsou to svátosti, svátostiny, liturgická modlitba, žehnání a svěcení.
Učili jsme se, jak konat bohoslužbu slova bez kněze. Jak připravovat děti k prvnímu svatému přijímání. Jak připravovat snoubence na svatbu. Jak připravovat rodiče na křest dětí. Jak vést dospělé katechumeny ke křtu, k biřmování. Jak pečovat o nemocné, jak konat pohřeb. Jak žít a uplatňovat své křesťanské kněžství.
Směrnice pro tento kurs žádají, aby se na jeho závěr vykonala zkouška, test. Je to správný požadavek - i na vás čeká test. Ale nebudu vám předkládat papír: udělej kroužek nebo křížek, škrtni nebo zatrhni. to by byl klamný test, protože snadný.
Já vám, sestry a bratří, ukládám test jiný. Uspějete v něm, když dokážete svůj vlastní život udělat radostnou liturgií. Když dokážete lidi kolem sebe k radostné životní liturgii vychovat, uschopnit.
Tuto cestu nám otevřela koncilní obnova liturgie. Budete sledovat vývoj a pokračování této obnovy. Budete se podílet na přizpůsobování liturgie mentalitě našeho národa. Budete spolupracovat na vnášení prvků naší kultury do naší liturgie, jak nás k tomu znovu a znovu vyzývá papež, když žádá inkulturaci liturgie ve všech národech.
Řekl jsem vám, že dokladem o tom, že jste správně pochopili tento kurs, bude , když dokážete svůj vlastní život prožívat jako radostnou liturgii - bohoslužbu, a budete tomu učit lidi kolem sebe.
Henri Boulard v knížce "Všechno je milost" o tom píše: "Velmi miluj slovo "liturgie", protože v liturgii se vše koná s klidem a důstojností. Dělat ze svého života liturgii znamená pozvedat ho na úroveň slavení svátku. Když kráčím, jím, hovořím, to vše budu dělat v určité atmosféře pohody, z celé mé bytosti bude vyzařovat pokoj. Moje modlitba bude trvalým stavem, který potrvá po celý den, při všem, co dělám a proto to nebude práce uštvaná, netrpělivá. A asi si ani nedokážeme uvědomit, co všechno nedobrého má v našem životě na svědomí právě netrpělivost. Nikos Kazantzakis píše v knize "Řek Zorbas": "Vzpomínám si, jak jsem jednou ráno objevil motýlí kuklu ve chvíli, kdy motýl uvolňoval obal kukly a chystal se z něho vyvléknout. Dlouho jsem čekal, ale příliš dlouho mu to trvalo a já jsem spěchal. Sehnul jsem se a začal jsem ho zahřívat svým dechem. Netrpělivě jsem ho zahříval a přede mnou se začal odehrávat zázrak v rytmu rychlejším než obvykle...Obal se rozevřel, motýl vyšel, roztáhl se - a nikdy nezapomenu, jakou hrůzu jsem pocítil v té chvíli: jeho křídla nebyla dosud rozvinutá a celé jeho tělíčko se třáslo, jak se je snažil roztáhnout.Nakloněn nad ním snažil jsem se pomáhat mu svým dechem. Nadarmo. Bylo potřeba trpělivé zrání, ale můj dech přinutil motýla, aby se objevil celý pomačkaný předčasně. Chvěl se zoufale a po několika vteřinách zahynul v dlani mé ruky. Dnes už dobře chápu, že je to hřích stavět se proti velkým zákonům boží přírody."
Ano, netrpělivost je překážkou, aby naše práce byla liturgií, celodenní radostnou bohoslužbou.
Jak často jsou rodiče uspěchaní při výchově svých dětí. Chtějí, aby užuž byly zralé, užuž ve všem jako dospělé. Ale dítě není dospělý člověk, je to dítě. Je třeba brát jako samozřejmost, že smýšlí a jedná jako dítě. Žádným domlouváním, poučováním ani trestáním z něj dospělého neudělají.
Claudel napsal:"Květinu nelze otevřít násilím." Máte poupě růže a řeknete si:Chci mít růži rozvitou, a roztahujete korunní plátky. Bude z ní žalostná , pomačkaná troska. I s námi je to podobné. Leccos, co se dozvíš, třeba poznatky z tohoto kurzu, přetrvává v tobě v podobě poupěte, a rozvine se do bohatství života až v příhodném čase, v příhodném klimatu.Měj trpělivost. Nejchutnější plody jsou ty, které spadnou samy, až jsou dozrálé!
Není snadné mít trpělivost, nespěchat, protože opravdový růst je tak pomalý, tak neznatelný.
Saint Exupéry napsal:"Věz, že tvá moudrost se tvoří pomalu, neboť je to růst mohutného stromu, který roste rychlostí neznatelnou. Není to nalezení nějaké formule. Chce to čas a trpělivost."
Když se mne někdo zeptá:"Otče, kolik času jste věnoval na přípravu jedné přednášky?", odpovídám:"Padesát let."
Ano, jestliže vaše slova nebudou vyvěrat z hloubi vaší bytosti, vašich zkušeností, nemají žádnou vůni, žádnou cenu. V tom je rozdíl mezi věděním naučeným, našprtaným a pravdou zažitou. Učit se musíme, ale nejen pamětí, také srdcem, to jest s chutí, s radostí.
Učit se, vzdělávat se, musíme i po tomto kurzu, po celý život, stále. Vychází mnoho knih, máme po čem sáhnout. Máš svou bibli a v té můžeš rozjímat o velkých Božích činech s jeho lidem. A když nemáš po ruce žádnou knihu, otevři knihu svou - knihu své minulosti a obdivuj v ní velké činy Boží s tebou osobně. Můžeš se rozpomínat, kdy a jak Bůh zasáhl do tvého života, kde tebe zachránil z otroctví, kde tebe převedl tvým Rudým mořem, kdy tě vzal pevně za ruku při bouři na moři, kdy k tobě zazněl boží hlas.
Jak přehlížíme takhle svůj život, tak přehlížíme večer svůj den. Nejen rozumem, přebíráním událostí dne v paměti, ale především srdcem - medituji, jak jsem vnímal Boha, Boží blízkost a pomoc během dne.
"Všimli jste si", říká P. Boulad, "že když světec chce psát o Bohu, opakuje svůj život?" Veledílem svatého Augustina jsou jeho "Vyznání".- "Dějiny duše" jsou také historií Božího působení v jednom životě. A Boulad radí: "Máte-li vyprahlé srdce, vezměte si místo duchovní knihy životopis některého světce. Tam naleznete vydatnou a svěží potravu, protože v životopise mluví živý Bůh. Skrze příběhy pochopíme vše líp, než skrze teoretické myšlenky.
Od světců se můžeme stále učit křesťanskému optimismu. To je optimismus velikonoční, optimismus Velkého pátku, který můžeme též pojmenovat důvěřivé spoléhání. A tento optimismus potřebujeme do života všichni. Každý z nás zažil nebo zažije ve svém životě velkopáteční fiasko. Neexistuje žádný životopis sebevětšího světce bez takového ztroskotání. A v takové situaci se pak ukáže tvá křesťanská vybavenost do života.
Až ty se ocitneš na dně, co uděláš? Označíš to za ztroskotání, konec - nebo za nové východisko, nový začátek nové cesty?
Dietrich Bonhoeffer napsal ve vězení před svou popravou: "Přes hlavy mužů, kteří dějiny tvoří, působí Ten, který dějiny řídí a zlo vždy znovu obrací v dobro. To je Kristova výkupná zvěst."
Představuji si, že pro tvořícího Boha je nekonečně snazší nechat zazářit bytí z nicoty a nechat povstat dokonalý svět, než ustavičně registrovat, zachycovat naše prohřešky vůči němu a jeho stvoření a přetvářet je. Bůh tvoří a utváří, shromažďuje a buduje, ale člověk ruší, rozptyluje, odcizuje a kazí. Bůh pak zase pozvedá a znovu obnovuje, znovuutváří tisícerými způsoby. Jakkoli člověk stvoření uráží a degraduje, Bůh toto stvoření bere do svých rukou, nenechá je v porušeném stavu.
Nevěřte, že vykoupení je jen jedna historická událost před dvěma tisíci roky v Palestině. Kdepak, vykoupení v průběhu věků stále všude pokračuje. Vykoupení je ustavičné konání Boží i v naší přítomnosti.
A tak, rozhodněme se, že chceme po celý život přijímat velké, - ale i malé - karamboly, nedostatky a slabosti svého života. Že chceme své chyby snášet s humorem. Je to nesnadné umění, protože se při tom musíme vzdát snění o dokonalém stvoření, kterým bychom měli být. Velký Mojžíš a velký Jeremiáš byli prachšpatní řečníci. Nejmíň deset z apoštolů byli nevzdělaní, chudí a slabí lidé. A proto si je Pán vyvolil, přátelé! Proč si asi Pán vyvolil mne, tebe?
Jak často slyší kněz v duchovním rozhovoru slůvko KDYBY: Kdybych byl energičtější, kdybych měl víc peněz, kdybych měl víc času, kdybych měl lepší spolupracovníky, kdybych měl vysokou školu. Tohle slovo blokuje tvou energii, Zavrhni je: Kolik lidí, kteří vykonali velké věci, neměli ani vzdělání, ani zdraví, ani bohatství. A oni dokázali použít toho, co měli a co byli, protože věřili, věřili ve svůj cíl. A vy, bratří, věřící jste, vy věřit umíte. Vy umíte věřit, že Pán těch vašich několik nepatrných chlebů rozmnoží! Jenom každé ráno podávejte své chabé síly a schopnosti Pánu a důvěřujte , že on si je už rozmnoží, na kolik bude potřeba..
Nebojte se, bratří, ani své chatrnosti, ani zloby druhých lidí. ¨Copak tu není Boží ruka? Poslechněte si o tom legendu, kterou svým dětem o Boží prozřetelnosti vypravují čínští křesťané:

Moudrý rolník měl koně a souseda.
Jednoho rána jel syn na trh do města, v horách ho však kůň shodil a utekl.
"Jaké neštěstí", řekl soused.
"Co ty víš", řekl rolník.
Příštího rána se syn vydal na cestu, aby hledal ztraceného koně. Našel ho a k tomu přivedl domů ještě krásného divokého hřebce - pyšný na svou dovednost, že ho chytil.
"Jaké štěstí", řekl soused.
"Co ty víš", řekl rolník.
Příštího rána začal syn koně sedlat, avšak ten ho kopl a zlomil mu ruku.
"Jaké neštěstí", řekl soused.
"Co ty víš", řekl rolník.
Příštího rána přišli do vesnice královi biřici, aby naverbovali mladé muže do války. Kvůli své dočasné neschopnosti ušel syn válečné službě.
"Jaké štěstí", řekl soused.
"Co ty víš", řekl rolník.
Příštího rána...příštího rána..."Co ty víš!"
Štěstí nebo neštěstí, co my víme? Přijímejme ve víře vše, co s námi Bůh zamýšlí. Slova "všechno je milost", jsou od sv. Pavla a sv. Augustin k tomu dodává "etiam peccata", tj. dokonce i hřích. Vše je milost, dokonce i hřích.
Dějiny lidstva jsou dějinami vykoupení, vzkříšení: "Když se hřích rozmáhá, je milost ještě hojnější," říká sv. Pavel.
Milí přátelé! Na závěr těchto úvah meditujeme společně, aby pravda milosti mohla vstoupit do našich srdcí:

Pane, dopřej mi v plné míře poznání
účinků tvé milosti v tomto světě.
Pak též ve mně začne působit tvá milost
jako pramen pokoje.
Pomoz mi pochopit, že mě zveš,
přes všechny mé chyby a slabosti,
přes mé nedostatky a má omezení,
k největšímu ze všech dobrodružství,
k dobrodružství s Tebou.

Ještě váhám, pokud jde o tvou nabídku.
Neodvažuji se vyslovit své ano,
stvrdit vše podáním ruky. Cítím však tvé
impulsy, které přicházejí k mému srdci
a slyším v sobě tvou tichou výzvu,
abych byl statečný.
Ano, ty mi dodáváš odvahy,
abych nalezl nový začátek svého života
a abych měl vůli nasadit se pro tento svět.

Víš, že nemám žádné prostředky, že jsem chudý,
že přináším jen velmi málo.
Nejsem nic zvláštního,
ale i s tím málem dokážu všechno,
protože ty všechno dovršíš.

Dávám ti svých pět chlebů a své dvě ryby,
dávám ti své slabosti a všechno to málo, co mám.
Pane, přijmi to a proměň v pokrm pro mnohé,
snad pro tisíce...

Dej, ať tato radostná víra stojí nade vším konáním
a myšlením,
stranou ode všech mých omylů a chyb,
kterých se při tom jistě dopustím.
Pomoz mi povstat, když upadnu,
posiluj mne, když ztroskotám.
A dej, ať začnu s důvěrou znovu.

Především upevňuj stále více mou víru v tvou milost.
Dovol, ať čerpám sílu z tohoto pramene,
který vytryskl na Golgotě a zmohutněl
v nezměřitelné moře milostí.
Do mého srdce zasaď hluboko jistotu vědomí,
že jsi mě přijal.
Nehleď na mé bytí a jednání, ale dej,
ať stále cítím tvou lásku a nacházím pokoj,
tvůj nadčasový, božský pokoj, který převyšuje
všechny jiné způsoby pokoje.

Zanechal jsi nám pokoj.
Kéž bychom to dovedli pochopit!
Kéž tento pokoj naplňuje mou duši a vede mě k poznání
"posledního slova" zjevené Boží milosti.

ZA VŠEMI JEVY, ZA VŠÍM, CO SE DĚJE,
PŮSOBÍ BOŽÍ LÁSKA.

BOHUDÍKY!

(H. Boulad)

další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu



Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net