Dospívání
- příprava ke svátosti biřmování
Napsal: Ladislav Simajchl
Autor souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
Úvodem
1. Kdo jsi
2. Lidé kolem tebe
3. Kritizuj, ale správně
4. Věci kolem tebe
5. Jaké jsou tvé představy o Bohu
6. Jaká je tvá víra ?
7. Nebuď sám !
8. Tvé životní plány - Boží plány s tebou
9. Jsi stár, jak jsi stár ?
10. Tvé místo ve světě
11. Co si myslíš o lásce ?
12. Tvá snášenlivost
13. Nebuď už náboženské nemluvně
14. Modlíš se rád ?
15. Co je na tobě dobrého ?
16. V čem potřebuješ napravit ?
17. Náš znak - kříž
18. Už ses zamiloval ?
19. Pošlu vám Ducha pravdy
20. Náš úkol: vnášet do světa Božího Ducha
21. Ne samolibost, ale křesťanské sebevědomí
22. Svátosti - znamení naděje
23. Jsi pokřtěn - co to pro tebe znamená ?
24. Máš už kmotra ?
25. Usiluj o zralé křesťanství
26. Dary Ducha svatého
27. Nedělní bohoslužba - záležitost nás všech
28. Svátost biřmování
29. Nekončíme, ale začínáme ! (Před přijetím svátosti biřmování)
30. Jak se budeme v naší farnosti připravovat na biřmování
31. S čistým srdcem
32. Kající pobožnost při zpovědi farnosti
33. Dovršení křtu
34. Dar předávat dál
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Tyto statě mají vám, mladým, pomoci ve snaze o sebevýchovu. Pokud jste byli malí, vychovávali vás rodiče. Teď už na to rodiče nestačí. Teď musíte také vy vychovávat sami sebe.
Řádky černé kroniky v novinách o partách mladistvých násilníků a výtržníků nám připomínají naši zodpovědnost před církví i národem, aby se mládež ve farnostech zformovala v dobré křesťany.
V dnešních dobách zůstane křesťanem jen ten, kdo ví, proč je křesťanem. Křest jsme přijali jako děti pasivně, naši křestní přípravu za nás dělali kmotři a rodiče. Ale přijetí svátosti biřmování musí být už výsledkem osobního rozhodnutí: protože my sami chceme.
Každý biřmovanec by měl mít svůj vlastní Nový zákon, svůj vlastní kancionál, svůj růženec, svůj katechismus pro dospělé. Pamětními modlitbami je třeba denně oživovat, co bylo jádrem církevní katecheze: „Věřím v Boha“ jako základ naší víry, Otčenáš jako výraz naší naděje, Svátosti a Desatero jako podoba lásky k Bohu a bližnímu, Zdrávas jako podání ruky naší Matce.Milí mladí přátelé, hledíte na mne a já odhaduji, že asi čekáte, jak na vás spustím vodopád mravoučných řečí a hubování. Jak jste vy, dnešní mládež, špatní a nevychovaní, a jak jsme my za našich mladých časů bývali lepší, ctnostnější a hodnější.
Nebojte se. Tohle vám hlásat nebudu, nebyla by to pravda. Myslím, že nejste horší ani lepší než ti před vámi. Že jste stejní, i když jinak stejní.
Nedávno jsem četl o jedné přednášce na shromáždění lékařské společnosti v Anglii. Řečník tam přednesl tři prohlášení a za každé sklidil potlesk.
První prohlášení znělo:
„Naše mládež je špatně vychovaná, vysmívá se představeným a vůbec si neváží starých lidí. Dnešní děti jsou hotoví tyrani. Nepovstanou, když do místnosti vejde starší člověk. Odmlouvají rodičům. Řečeno jednoduše: Jsou velmi špatní...“
Řečník domluvil a zazněla bouře souhlasu.
A řečník pronesl druhé prohlášení:
„Ztratil jsem všechny naděje, pokud jde o budoucnost naší země, až dnešní mládež převezme do svých rukou otěže řízení. Je to mládež neukázněná, drzá, nesnesitelná...“
Opět zazněl potlesk.
Třetí prohlášení:
„Náš svět je v kritickém stavu. Děti neposlouchají rodiče, neučí se, nemají snahu po vzdělání. Konec světa není příliš daleko.“
I tentokrát odměnili posluchači referenta potleskem: Ano, přesně taková je dnešní mládež!
Potom referent suše oznámil: „Milí posluchači, první prohlášení pochází od filosofa Seneky: ten takhle naříkal nad římskou mládeží někdy kolem r. 50 po Kristu. Druhé prohlášení je ještě starší. Pochází asi z roku 720 před Kristem a stěžoval si tak řecký básník Hesiodos. Třetí prohlášení je staré už 4 000 let a konec světa, zaviněný špatnou mládeží, očekával egyptský kněz roku 2 000 před Kristem.“
Tak vidíte. Až zase budete někde slyšet, jak jste vy, dnešní mládež horší, než bývali ti před vámi, budete si už o tom klidně myslet své. Nebylo snad v dějinách doby, kdy by starší generace neměla výhrady k chování mládeže. Vy, dnešní mládež, nejste horší. Ale jste nevychovaní, jako byla nevychovaná každá mladá generace před vámi.
Nevychovaní? Co s tím? Dokud jste byli malí, vychovávali Vás rodiče a učitelé. Jejich snaha by byla marná, kdyby se k ní nepřipojila i snaha vaše. Snaha o sebevýchovu. Teď musíte vzít práci na sobě, na svém charakteru, vy sami do vlastních rukou.
Musíte radikálně vykořenit všechny pozůstatky dětinskosti, všechny zbytky nezralosti.
Abyste věděli přesně a jasně, s čím bojovat, čeho se zbavovat, naznačme si, jak ta nezralost vypadá.Jaké je nezralé dítě?
1. Žije jen samo pro sebe, myslí jen na své potřeby, nemyslí na jiné.
2. Neumí snášet bolest. Neumí trpět. při každé bolístce zoufale pláče.
3. Má samá práva a žádné povinnosti. Otec a matko jsou tady pro dítě, nikoli naopak.
4. Neumí si nic odříci.Jaký je naproti tomu zralý člověk?
1. Žije pro druhé. Rád slouží druhým, společnosti.
2. Umí se ovládnout, i když mu není dobře, i když něčím trpí.
3. Dětská práva se proměnila v povinnosti. Ví, že je povinen dávat lásku, pomáhat druhým. Snaží se starat sám o sebe.
4. Dovede si ledacos odříci, aby udělal radost druhému.Jak smýšlí malé dítě?
1. Jsem dobrý. Když je něco v nepořádku, to já ne, to ten druhý.
2. Jsem důležitý. Jsem středem a všichni mě musí uznávat a milovat. Já!
3. Mám právo všechno vyžadovat. Je mi dovoleno všechno, nač mám chuť.Dospělý smýšlí jinak. Ten ví:
1. Nejsem vždycky dobrý, dělám chyby. A dělám je asi častěji než si uvědomuji.
2. Nejsem důležitý jenom já, druzí jsou stejně důležití.
3. Nejsem tu sám pro sebe, ale i pro druhé.A teď si představte, jak by bylo všechno jednoduché, kdybych vám teď mohl říci: Do 15 let jste nezralí, do 18 budete dozrávat a v osmnácti letech budete zralí, dospělí, plnoletí, správní. Jenže ono to tak, jak jistě všichni víte, vůbec není. Znám lidi – a vy takové znáte také, – kteří už jsou dávno věkem dospělí, ale v mnohém se chovají docela jako puberťáci. Jako by jim bylo 12 let a nikoli 20, 30 nebo 40 . Proč? Nezbavili se dětinské nezralosti a ona v nich přežívá. Je v nich dál a bude s nimi mávat asi až do smrti, protože čím je člověk starší, tím obtížněji se mění.
Padlo tu slovo puberta. Co je to? Říká se tomu také „telecí“ roky. A znají tuhle dobu od 12 do 16 let hlavně utrápené maminky a utahaní tátové.
Stýskaly si dvě maminky navzájem: „Ach, jo“, – říkala jedna, – „od nějaké doby je naše dcerka jako vyměněná. Bývalo to takové hodné děvče, ale teď - škoda mluvit. Všechno zná lépe než já, všechno ví líp než tatínek. Pořád hubačí a když ji pokáráme, zamračí se, trucuje, vzdoruje, nemluví. Já už nevím, co si mám s tou holkou počít.“ – A odpověď druhé maminky zněla podobně: „Milá paní, já mám chlapce, je jen o málo starší než to vaše děvče a s tím to teď taky není lepší. Do všeho mluví, všechno nacucky zkritizuje. Poslechnout ne a ne, ve všem má svou hlavu a pořád si myslí, že on ví všechno nejlíp.“
Vážení, nezdálo se leckomu z vás, že tu byla řeč o vaší mamince? Nejste vy tak trochu taky takoví? Kdybych na vás teď začal vykřikovat, abyste si dávali víc pozor a nebyli tak velkohubí, abyste byli trochu skromnější, asi by to mnoho nepomohlo. Ale snad vám pomůže, když se trochu blíž podíváme, z čeho ty těžkosti pramení.
Ohlédněme se ještě jednou na vaše dětství. Když jsi byl školáček, patřilo k nejužívanějším slovům tvého slovníku slůvko „my“: My jsme se ve škole učili..., my jsme měli doma k obědu..., my jsme byli s kluky..., my půjdeme letos k prvnímu svatému přijímání. Všude samé „my“.
Které slůvko nahradilo teď to dětské „my“? Teď je tím důležitým slovem „já“. Já si to představuji jinak..., já si myslím tohle..., já mám jiný názor..., já, já, já.
Proč je to tak? Tím „JÁ“ chceš dosáhnout, aby tě lidé brali vážně, jako dospělého člověka. A máš k tomu právo. Máš právo utvořit si o všem své vlastní mínění. Kdo říká „JÁ“, ten je osoba, stává se osobností.
Jenže, možná už jsi na to přišel, že to vůbec není tak snadné, mít vlastní správné mínění. Že to vůbec není tak lehké, stát se samostatnou osobností: Kdo chce být uznáván druhými, musí znát především sám sebe.
Možná, že ti tahle věta přišla k smíchu: To je toho, znát se. Copak se neznám? Znám se už dávno. Vím, jak se jmenuji, kde bydlím, moc toho o sobě vím.
Jenže osobností je teprve ten, kdo ví nejen kdo je, ale také i jaký je, jaké má vlastnosti povahové, jaké má schopnosti, jaké má nadání.
A dále: Osobností je ten, kdo umí poznávat a rozlišovat i lidi kolem sebe. Ten, kdo zná svět a věci kolem sebe. Osobností je ten, kdo rozumí svému povolání, kdo je mistrem ve svém oboru.
A právě o to nám tu jde. Jste na prahu dospělého života. Nejste už malí, ale nejste ještě dospělé osobnosti. Tyto naše společné úvahy vám mají pomoci vyznat se v sobě samých, naučit se správně posuzovat lidi kolem sebe, situace, události.
Budeme se učit rozeznávat, co je lepší, co je správnější, a podle toho se rozhodovat a jednat. A to už jistě všichni víte, že dělat dobře, jak si to člověk umíní, je nesmírně obtížné. Chce to přemáhat hory lenosti a lajdáctví, chce to přemáhat malého kluka a ufňukanou holčičku v sobě, chce to trénovat pevnou vůli a sebevládu.
Naštěstí nebudu vaším učitelem jen já sám. Jsme tu v kostele, v domě Božím, a budeme se společně krok za krokem učit, vyprošovat si Boží světlo a dary Ducha svatého, které tvoří základní živiny a vitaminy při růstu křesťanské osobnosti.
Budeme tedy dnes, na začátku společné cesty, společně prosit, aby se nám dílo sebevýchovy dařilo a zdařilo.
Nebuď už malé děcko!
Buď sám sebou!
Takhle jsme začínali minulý týden. Dívali jsme se na sebe: Kdo vlastně jsem? Šlo nám to celkem dobře. Člověk už je takový, že rád myslí nejprve na sebe. Už v řeči to bývá slyšet. Řekneš třeba doma: „Byl jsem tam já a Zdeněk a Jirka.“ Tatínek tě musí opravovat: „Tak se přeci nemluví!“ A ty se hned opravíš a jmenuješ, jak se sluší, sebe ne na začátku, ale až na konci: „Byl tam Zdeněk, Jirka a já.“
Od pohledu na sebe vede naše poznávání světa k pohledu na lidi kolem nás: „No, a co na tom má být k učení?“ – myslíš si možná. „Přeci se dívám a vidím, kdo je kdo a jaký je kdo.“
Jenže tak jednoduché to není. Mnoho se musíš naučit, než se budeš umět zrale dívat. Například jak lidi rozeznávat. Kdo je jaký, dobrý či špatný. Nebo jak se k těm sympatickým přibližovat, abys byl sympatický i ty jim.
Tedy nejprve: Jak lidi rozeznávat.
Všimli jste si, kolik bývá v časopisech pro mládež inzerátů v rubrice „dopisování, seznámení“? Inzeráty většinou končí slovy: Foto nutné. Ti mladí, kteří takhle inzerují, si zřejmě myslí: „Podívám se na fotku a budu vědět, jaká nebo jaký je ten, co mi odpovídá:“
Jenže to také není tak jednoduché. Tvář mladého člověka ti mnoho nepoví, ba může tě i klamat. Někdo je fotogenický a vypadá na snímku pěkněji než je. Někdo naopak na fotografii nevypadá, i když je ve skutečnosti sympaťák. Je tomu tak proto, že tvář mladého člověka je ještě nepopsaný list. Nijak nestav na hezké tváři mládence nebo slečny.
Zato tvář dospělého, ta už poví víc. Tam už je stručný životopis každého člověka a když jsi pozorný čtenář, mnoho z ní vyčteš. Jednou se ptali slavné filmové herečky Ingrid Bergmanové, proč si nikdy nenechal udělat plastickou operaci obličeje, takovou tu omlazovací. Odpověděla, že její obličej je její životopis, na kterém pracovala tolik let – nemůže jej přece jen tak vyměnit za jiný.
Stává se mladým lidem, kteří trpí nesmělostí, že se snaží působit nápadně v domění, že si jich tak spíš někdo všimne. A tak chlapci si pěstují dlouhé vlasy, mohutný vous nebo různá tetování. Dívky se přehnaně malují nebo nosí nápadnou bižuterii. Většinou to vyjde jako marný pokus o klamání veřejnosti. Kdo nemá mnoho v hlavě, nic moc se nevylepší tím, že má hodně na hlavě.
A tak se, mladí přátelé nijak netrapte tím, jestli jste dost atraktivní. Znám jednu dívenku, která proplakala celé hodiny v koupelně u zrcadla, zoufalá nad tím, že je méně hezká než její sestra. Byla přesvědčena, že se nikdy nevdá, zůstane na ocet, žádný o ni ani nezavadí. A zatím, když dozrál čas, měla ctitelů habaděj a vdávala se dřív než sestra.
Všimli jste si už, že nejlepší herci a herečky vůbec nebývají klasičtí krasavci a krasavice – a přece se na ně všichni rádi díváme? Pro vás pak platí totéž co pro ty, které vy sami pozorujete: Rozhodující není vnější krása, ale to, čemu říkáme souhrnně osobnost. Pozor tedy: Tvůj obličej prozradí i sebelépe skrývanou lenost, samolibost, hloupost.
Zvykejte si pozorovat bedlivě a zkoumavě tváře kolem sebe. U někoho tvář zobrazuje hluboký duševní život, u jiného je obrazem duševní mělkosti.
Vedle umění rozeznat na lidech, kdo je dobrý a komu se raději vyhnout, je tu ještě druhé důležité umění, které si musíte osvojit. Je třeba aby sis získal sympatie toho, na kom ti záleží, a aby ses naučil aspoň jakžtakž vyjít s tím, kdo je ti protivný.
Každý člověk touží po tom, aby ho druzí oceňovali, aby ho přijímali sympaticky, aby ho měli rádi. I ty po tom toužíš. Proto musíš umět sympatii v lidech vzbudit a stále ji udržovat, živit. A tady platí doslova přísloví: Co chcete, aby lidé činili vám, čiňte vy jim. Když chceš, aby se druzí zajímali o tebe, začni se ty zajímat o ně. Jestliže ty budeš mít rád lidi, budou mít i oni rádi tebe.
Hezkému vztahu mezi mladými lidmi se říká napřed kamarádství. To se prožívá především v houfu, v partě. Vyšší a hlubší formou je přátelství. A konečnou a zralou formou je láska.
Nebýt sám. Mít přátele, kteří jsou ti milí a kterým jsi ty milý. Umět tu sympatii živit a rozvíjet. To je kus velikého životního umění, které si máš osvojit.
Ale stejně nezbytné je naučit se slušně vycházet i s těmi, kteří ti jdou na nervy, kteří se na tebe dívají s pohrdáním. Snaž se takové lidi brát jako neznámé zboží, zabalené do ošklivého obalu. Ono se totiž někdy stává, že z člověka, který ti na první pohled byl náramně nesympatický, se časem vyklube kdosi docela dobrý.
Někdo by si teď mohl říci: když je to s těmi lidmi kolem mne tak obtížné, tak složité, – nebylo by líp zabouchnout dveře a sednout doma k televizoru nebo ke knížce? Myslím, že se shodneme všichni na tom, že takhle to nejde. Stačilo by to k živoření, ale nestačilo by to k životu. Možná, že jsi už někde četl onen známý aforismus:
„K tomu, aby člověk nezemřel, stačí kus chleba.
K tomu, aby člověk žil, je třeba víc:
Jíst můžeš sám, ale žít jen s druhými.“
Bůh stvořil lidi jako bratry a chce, aby všichni jako bratří žili. Ty k nim také patříš. Musíš se tedy naučit bratrsky s lidmi vycházet.
Mladý člověk musí dobře poznat sám sebe! Mladý člověk se musí naučit znát druhé! Mladý člověk se musí naučit sebeovládání! Mladý člověk musí tohle, musí ono! Mladý člověk musí kdeco!
Kdyby to vše, co se požaduje od mládeže, opravdu zvládl každý dospělý, musil by být ráj mezi lidmi na zemi. S tímhle, myslím, všichni souhlasíte, ale nepochybně všichni teď máte na jazyku námitku: To je právě to! Žádný ráj není! Dospělí po nás chtějí, abychom byli dokonalí, ale sami dokonalí nejsou.. Stále po nás pokřikují, co všechno musíme, ale sami to nedělají. Tak třeba ve škole: Tolik příkladů nám při početní úloze nasolí, že by to náš tatínek za tu hodinu také nezvládl. A doma je pak zle. A samé poroučení. Maminka: Sněz všechno..., vezmi si šálku..., nelítej stále...,“ Tatínek: „To já ve tvém věku jsem dělal všechno líp!“ A zatím jsem nepoznal ve skutečnosti živého dospělého člověka, který by byl dokonalý, bez chyb. A tady v kostele? Náš pan farář nám také pořád říká: „Pro kostel si musíte umět vždycky čas udělat!“ A když ho přijdeme pozvat na ministrantský výlet, řekne jednoduše: „Nemám čas.“ Sám si pro nás čas neumí udělat.“
Zkrátka: dospělí příliš žádají a sami málo dělají. V tom je ta chyba a z toho jsou potíže.
Jste kritičtí, vy mladí. Umíte být nemilosrdně kritičtí: Kde se to ve vás vzalo?
Když jste byli dětmi, nestarali jste se, jestli to, co dospělí dělají, je dobré nebo špatné. Teď najednou jasně vidíš kdejakou slabost nebo chybu u rodičů, u učitelů, u všech kolem sebe.
Je to dobré nebo špatné – kritizovat?
Pozorovat, zkoumat, soudit, to je veliká výsada, která náleží jedině člověku. Slepice zobe a nemudruje. Kráva se pase a nekritizuje. To jen člověk krom jídla také přemýšlí, soudí, kritizuje. Schopnost být kritický, to je dar Boží, dar Stvořitele. Správná kritika je výborná věc, vždyť chce dosáhnout nápravu věci. Když někoho upozorníš na chybu nebo omyl, má možnost se toho vyvarovat. Přece se říká: chybami se učíme. Jenže přísloví je to sice hezké, ale ve skutečnosti málokdy vidíme, že by se lidé z vlastních chyb poučili. A dělat stále a znovu a znovu tytéž chyby, to je buď známka veliké osobní nezralosti anebo špatné kritiky.
Správná kritika je totiž věc velmi náročná. Vykřičet něčí chyby, jen tak, hned jak je zpozoruješ, to je spíš pomlouvání a roznášení chyb než rozumná kritika.
A tak si povězme několik zásad, čeho se při kritizování musíme chránit.
1) Chraň se černých brýlí!
Jistě rozumíš, co tím myslím: Nezůstat jen při kritizování. Nestačí jen chybu uvidět, je zapotřebí zkoumat i okolnosti, proč k té chybě došlo. Proč je kdo takový? Kde je příčina, závada? Jak pomoci, aby bylo zas lépe?
2) Chraň se přesvědčení, že ty víš všechno líp.
Hlupák ví trochu a myslí si, že ví všechno. Ten, kdo hodně ví, ten si je také vědom toho, kolik toho ještě neví a nezná – je skromný. Udělá si napřed svůj názor, ale počítá s tím, že asi nebude úplně dokonalý. Počítá s tím, že i druhý může mít v něčem kus pravdy.
3) Chraň se kritiky zbrklé a neuvážené!
Vysypat ze sebe všechno, co víš, co ti napadne, co ti slina na jazyk přinese, bez ohledu na to, kde, s kým, v jakém prostředí a v jaké situaci mluvíš, to není rozumná kritika, to je povídavost malých holčiček. Chceš-li někomu svou kritikou pomoci, napřed dobře promysli, jestli je tvůj názor po všech stránkách správný. Pak vyčkej vhodné chvilky, kdy to povíš. Až k tomu bude potřebný klid a pohoda. Zvol k tomu vhodný tón a správný výraz, tak, aby to, co řekneš, kritizovaného nevydráždilo, ale usnadnilo přijetí. Jestli na maminku vybafneš: „Mami, ty nemáš pravdu, já to vím líp,“ stavíš se do pozice hloupého kuřete, které chce poučovat kvočnu. Jestli ale totéž uvedeš skromnějším: „Já si myslím, že by to mohlo být takhle,“ pak se tím nikoho nedotkneš a zvýšíš pravděpodobnost, že se o tvém mínění bude uvažovat.
Kde je však už předem jasné, že svou kritikou jen narazíš, urazíš, vyvoláš hněv a způsobíš jen zlo – pak platí bezpodmínečné: Mlč! Buď zticha a zapamatuj si to, abys sám v dospělosti podobné chyby nedělal.
4) Poslední rada: Nezapomeň, že je možné kritizovat i sebe sama.
Zvykej si dívat se i na sebe kriticky. A při kritizování druhých používej zásad, o kterých jsme si tu právě vykládali.
Závěrem slůvko do řad nás, dospělých.
Kdyby vám někdo začal vykládat: „Ten sousedovic desetiletý Jaroušek je náramně moudrý, zkušený a světaznalý výrostek!“ – asi by vás to rozesmálo – a plným právem. Jestli něco od mládeže nečekáme, pak je to právě zralost, moudrost, rozšafnost, životní zkušenosti. Chápeme, že mládež ještě tyto vlastnosti prostě mít nemůže, protože je na to příliš mladá. To vše dobře víme, ale přesto mnohým rodičům vůbec nevadí, aby tu nezralost a nedospělost neotloukali svým dětem o hlavu pokaždé, když nezrale promluví, když nemoudře jednají. Je to rozumné, mít za zlé dceři nebo synovi, že se chová jako patnáctiletý, když mu těch patnáct opravdu je?
Starostliví rodičové by měli mít stále na paměti, že dospívajícímu synátorovi a právě se klubající dámě už nemá smysl něco poroučet, protože si poručit nedají a radu neposlechnou. Doba poroučení už minula a běda, jestli to bylo opomenuto, když byl na to vhodný čas. Teď už mohou rodičové jen radit a přihlížet, jak si jejich ratolesti otloukají hlavu při pořizování vlastních zkušeností.
A mohou se za ně modlit, aby ty modřiny, které jejich děti utrží, nepoznačili je nenapravitelně na celý další život.
Co bys dělal, kdybys dostal 50 000 korun s tím, že si s nimi můžeš naložit, jak chceš? Hned by ti vyskočil před očima fotoaparát, cedečka, motocykl. Dívka by si asi vzpomněla na ten nádherný plášť, který viděla nedávno za výkladem. Je mnoho věcí po kterých každý mladý člověk touží. A co by ti tatínek ještě k těm penězům řekl: „Mysli především na věci potřebné.“
K vaší zralosti patří také nezbytně umění hospodařit s penězi. Teď má většina z vás zatím jen malé kapesné. Ale už nad ním se rozmýšlíte, jak je upotřebíte. Zanedlouho budete sami vydělávat. Rodičům dáte příspěvek na stravu a na domácnost a část vám zbude.
Co je to dobře hospodařit s penězi?
Rozumí se tím, umět rozeznávat, co je žádoucí a co je potřebné. Umět zachovat střední míru mezi rozhazováním a lakotěním. Nestat se člověkem, který musí mít, co kde uvidí: „Jak to nebudu mít, budu nešťastný!“ Nechat se ovládat touhou po věcech, to je otročení a ztráta svobody. Svobodný člověk se naučil a dokáže být spokojený s tím, co mít může.
Kterýsi křesťan to vyjádřil známou modlitbou: „Bože, neprosím tě ani o bohatství ani o chudobu – ale o to, co k životu potřebuji.“
Souhrnu věcí kolem nás říkáme prostředí. V jakém prostředí žiješ ty?
Někde mají děti svou světnici, jinde žijí a spí všichni společně. Někdo chodí do školy moderní, svítící novotou, jiný ve starém. Někdo pracuje ve světlé dílně, na moderním stroji, jinde je to horší.
Kde bys chtěl žít a pracovat? Jistě odpovíš bez rozmýšlení, že v tom hezkém a moderním prostředí. Ale má to háček. Poslouchejte, co vám budu vypravovat.
Znal jsem dvě děvčata. Jedna bydlila v moderní vile, měla tam svůj vlastní pokoj. Dostala tranzistor, magnetofon i video. A přece se ve svém pokoji málo zdržovala. Jak jen mohla, utekla z domu ke kamarádce. Ta bydlela ve staré chalupě. Všichni tam žili pohromadě ve veliké kuchyni. Proč tam tedy utíkala ? Doma neslyšela vlídného slova. Tatínek často dlouho nepřicházel domů. A když přišel, bylo slyšet jen podrážděné a zlostné hádky.
V té staré chalupě neměli žádný komfort, žádné zvláštní osobní pohodlí, a přesto tam bylo hezké prostředí. Všichni si po návratu z práce vykládali,co kdo zažil, slyšel. Bylo tam veselo, každý tam měl pocit, že je rád viděn. Dívka z vily říkala kamarádce: „Tvoji rodiče jsou prima, u vás je tak hezky.“ Mohla také říci: „U vás doma je pěkné ovzduší, je tam dobrý duch.“
Tomuhle jistě rozumíte. Je to jistě krásné, bydlet v moderním, pohodlném bytě, učit se v nové škole, pracovat v moderní továrně. Ale důležitější je, jaký tam panuje duch. Na duchu záleží.
Věci kolem nás mají tedy různou hodnotu. Mohli bychom je srovnat do pyramidy. Nejvyšší vrstvě hodnot, tomu, čeho si člověk nejvíc cení, říkáme ideály. Ty už nejsou vázány na hmotu ani na hmotnou cenu. Osobní ideály jsou výrazem a obrazem lidské osobnosti, lidského ducha.
Při přípravě na biřmování budeme často hovořit o dobrém Duchu s velkým D. Svátost biřmování se jmenuje též svátost svatého Ducha. Proč se tak jmenuje, povíme si později. Jestli se na tuto svátost dobře připravíte a správně ji přijmete, bude to veliká posila do vašeho života: budete umět vnášet dobrého Ducha tam, kde budete žít.
Zkuste tedy v tomto týdnu přemýšlet, v čem bývá příčina:
– že je někde špatné prostředí,
– že vymizí dobré ovzduší pohody, přátelství, lásky.
A přemýšlej také:
– čím ty můžeš přispět, aby to u vás doma bylo hezké, útulné,
– co můžeš udělat, abys předešel hádkám,
– čím ty sám jdeš druhým na nervy,
– které práce můžeš doma převzít, aby maminka nebyla unavená, aby si mohla odpočinout a byla méně nervózní.
Vždyť tohle je přece náš přední celoživotní úkol:
Vnášet dobrého ducha tam, kde žijeme.
5. Jaké jsou tvé představy o Bohu
Ve vašem šatníku přibývá věcí, které jsou ještě pěkné a dobré, ale už je nemůžete nosit. Pokud nemáte dobráka mladšího brášku, nebo mladší sestru, kteří by to donosili, narůstá ve skříni otazník – co se šaty z dětství?
Nejen šaty z dětství jsou dnes pro vás už nepoužitelné, ale i mnohé představy z dětství se vám jeví jako dětinské a naivní.
I s mnoha náboženskými představami z dětství si dnes už nevíte rady. Zdají se vám také naivní a dětinské. A běda tomu, kdo je líný promyslet to a získat si představy dospělé, zralé – a ty dětské, naivní, energicky odhodit. Z takových lidí se pak většinou stávají lidé nevěřící. Říkají, že přestali věřit v Boha – ale oni přestali věřit ve své dětinské představy. Bůh jejich dětinských představ totiž opravu neexistuje. Takoví lidé nejsou nevěřící, ale nevědoucí. Zapomněli dětskou víru odložit s dětskými kalhotkami.
Malé dítě se například ptá: „Mami, kde je Bůh?“ Co mu má maminka odpovědět? Řekne: „Bůh je všude. Všude na zemi, ale hlavně na nebi.“ Když dítě začne rozum brát, má o hlavolam postaráno: „Všude, tak to je i v téhle škvíře v podlaze, i v tomhle smetáku? Na nebi, ale tam létají kosmonauti – ale žádného Boha tam nepotkali.“ Kde je chyba? – Ve špatně položené otázce. Ptát se na místo, kde je Bůh, je stejně „rozumné“, jako ptát se, jak voní rozhlasová vlna, nebo kolik centimetrů měří tříčvrťový tón. Dospělý rozum pochopí, že na Boha se mohou ptát lépe ve vztahu k sobě: Bůh je nám všude blízko. Bůh je všude tam, kde ho lidé hledají a milují.
Podobné je to s otázkou, jak se mohu s Bohem setkat. Dítě zná z pohádek představu božího stařečka, který vystoupí v pravou chvíli vstříc hledajícím.Vy velcí už víte, že Bůh není bělovlasý stařeček, abych ho mohl potkat. Není ani věc, na kterou bych si mohl sáhnout. Bůh je Láska. Mohu ho tedy zahlédnout v tváři milujícího člověka. Vidím sice jen tvář, ale láska z ní září.
A tak přemýšlivý mladý člověk nehledá Boha v nekonečném vesmíru – i když ví, že celý vesmír je v Bohu – ale hledá Boha ve svém životě. Ví: Bůh mě má rád.
Přemýšlivý mladý člověk si postupně uvědomuje, že na Boha neplatí lidské míry – je větší!
Je stejně tam „mladý“ jako „starý“ – proto říkáme, že je věčný.
Je stejně tak blízko jako v nekonečnu – říkáme: všude.
Je stejně tak všemocný (rozumem), jako bezmocný (láskou). Je šťastný i trpící. Trpící, protože miluje člověka. Když někoho milujeme, trpíme s ním, když on trpí. A lidský svět je plný utrpení.
Ty, mladý křesťane, už začínáš tušit, co to znamená, když apoštol Jan prohlásil: Bůh je Láska. Uvědomuješ si, že neříká: Bůh je laskavý. Neříká, že láska je Boží vlastností, jako když je někdo hodný. Říká, že láska je sama podstata Boha: Bůh je Láska.
Objevuješ už také, jak krásné je tajemství vtělení: Boří láska, vyslaná k lidem – to je Ježíš. Na Ježíši, na jeho učení a životní cestě nejlíp vidíme, jak nás má Bůh rád.
Přemýšlivý mladý křesťan už bezpečně ví: Bude-li se mi zdát někdy něco na křesťanské víře divné, nerozumné, pak to není tím, že by nerozumný byl Bůh, ale je to tím, že nerozumná, dětinská je moje představa.
Uvažující mladý křesťan ví, že všechny lidské představy o Bohu jsou nepřesné, neúplné, nedokonalé, a proto místo ptaní, jaký je Bůh, se raději ptá, jaký jsem já před Bohem. Jaký já mám být krásný a dobrý člověk před jeho tváří-?
Jen uvaž třebas toto:
– Bůh mě má víc rád, než mám rád já sám sebe.
– Bůh mě á rád takového, jaký teď jsem, i s mými nezralostmi a chybami. Nabízí mi pomoc, dává mi čas, abych se chyb zbavil, abych dospěl, dozrál.
– Bůh mi dal vlohy, schopnosti, nadání, abych je mohl rozvinout a žít bohatý život.
– Bůh mi přeje, abych se naučil žít svobodně, nikoli v zajetí zlozvyků, nectností a nálad.
– Bůh je sama Krása, Moudrost a Láska – přeje si, abych i já ve svém životě zobrazoval Boží Krásu, Moudrost a Lásku. Tak krásné věci od nás Bůh čeká, tak krásný život nám nabízí.
„Jaké jsou tvé představy o Bohu?“ – tak zněla úvodní otázka dnešní úvahy. Objeví-li se u tebe ještě dětinské představy – pryč s nimi. Ale i když se odvážíš říci: „Mé představy o Bohu jsou už rozumné, už jsem o tom dost přemýšlel“ – i tak, jestli jsi dnes dobře poslouchal, hned dodáš: „Ale Bůh je větší než všechny lidské představy.“
Hovořilo se kdesi mezi mládeží o náboženství. „Já jsem náhodou křesťan“ – prohlásil jeden. „Jak to, náhodou?“ – divili se ostatní. „Kdybych se byl narodil někde v Alžíru, byl bych mohamedán. Kdybych se byl narodil v Indii, byl bych hinduista. Kdybych se byl narodil u našich sousedů, byl bych ateista. Ale já jsem se narodil zrovna o číslo vedla, a tak jsem křesťan.“
Minule jsme si společně kladli otázku: „Jaké jsou tvé představy o Bohu?“ Měla vás přimět k tomu, abyste v tomto týdnu uvažovali, co si vlastně pod pojmem „Bůh“ představujete.
Dnes vám chci podobně položit další otázku: „Jaká je tvá víra?“ – Jsi snad také křesťanem jen „náhodou“, nebo jsi křesťanem proto, že víš, co to znamená? Jak věříš? V co věříš? Komu věříš?
Začneme tedy první otázkou: Jak věříš?
Slýchávám při rozhovorech s lidmi: „Já teda katolík jsem, ale nejsem žádný náboženský fanatik.“ – A já na to odpovídám: „To je dobře, že nejsi fanatik. Já také nejsem fanatik a Pán Ježíš také nebyl.“
Jiný řekne: „Já jsem sice pokřtěný, ale na tyhle náboženské pověry nedržím!“ – A já mu odpovídám: „To jsi náš člověk. Já také nemám rád pověry a Pán Ježíš je také neměl rád.“
A jindy slyším: „Já nejsem žádný pobožnůstkář!“ – a také slyší odpověď, že je to tak dobře, že já, kněz, pobožnůstkáře také nemám rád, a Pán Ježíš je také nesnášel. Ta nejtvrdší odsouzení, která kdy pronesl, patřila právě pobožnůstkářům.
Víra v Boha znamená něco jiného, než fanatismus, pověrčivost, pobožnůstkářství. Věřit v Boha znamená vsadit si ve svém životě na Dobro, Krásu a Lásku.
Věřit v Boha znamená přijmout do života obrovskou, radostnou důvěru: nejsem na životní problémy sám. Je tu dobrá, Otcovská moc, která mě do života poslala a která mě láskyplně sleduje a vede.
Věřit v Boha znamená mít možnost, prožít svůj život tím nejlepším způsobem, jaký je v dané době a v daném prostředí možný.
Jak tedy věříš ty, mladý křesťane?
Fanatik, pověrčivec, pobožnůstkář, to snad nejsi. Ale jsi křesťan uvědomělý, nebo jen křesťan „náhodou“? To je jádro naší první otázky. Máš v tomto týdnu o čem přemýšlet.
Pojďme ke druhé otázce: V co věříš?
Možná tě napadlo, že k těm třem otázkám patří ještě čtvrtá: zda vůbec v něco věříš. Ale na to se ptát by bylo zbytečné. Každý člověk v něco věří, jinak by nemohl žít. Kdo ztratí víru ve všechno, ten se stane sebevrahem, ten se musí zabít.
Každý člověk tedy v něco věří.
– Někdo na moc peněz a jeho náboženství je shánět peníze.
– Někdo věří na protekce a styky a jeho náboženstvím je podlézavost, lichocení, patolízalství.
– Někdo věří na sílu facky a hrubého násilí – a jeho náboženstvím je vybudovat si pozici tak silnou, aby mohl jiným ubližovat, aby mohl ty facky rozdávat.
– Někdo věří na módu a jeho náboženstvím je nosit šaty, co zrovna letí a nosit i názory, které jsou právě v módě.
– Někdo věří na chytrou hlavičku a jeho náboženstvím je vydělávat co nejvíce, ale dělat co nejmíň. Povídal tuhle jeden takový borec: „Jsou tři způsoby obživy, podle stupně chytrosti. Ti nejchytřejší kradou. Méně chytří obchodují, to je takové šizení v malém. A hlupákům nezbývá než pracovat.“
Ti lidé, kteří říkají, že v Boha nevěří, ti se většinou mýlí. Když se s nimi dáš do hovoru a zeptáš se, jestli četli tu nebo onu knihu z moderní náboženské literatury, zjistíš, že nečetli nic. Oni by tedy místo: „Já nic nevěřím“, – měli správněji říkat: „Já nic nevím.“
Na co věříš, na co sázíš ve svém životě ty? Co je pro tebe životní hodnotou, na čem chceš stavět svůj život? Jsou to názory, o kterých jsem právě mluvil? Jsou to názory Ježíšova evangelia? – Máš o čem přemýšlet.
Zbývá nám třetí otázka o naší víře: V koho věříš? Kdo je tvým vzorem?
Nedávno jsem četl knížku pro mládež, kde různí úspěšní lidé, herci, zpěváci, sportovci vypravují o svých životních vzorech a ideálech. Byli to vesměs lidé, kteří ve svém oboru dosáhli vrcholných výkonů. Jiní lidé si berou za vzor úspěšné obchodníky, filozofy, politiky.
Proč ne, je dobré mít za vzor úspěšné, schopné a chytré lidi. Jsi-li však opravdu křesťan, pak máš nadto ještě jeden vzor, jednoho, v koho věříš: Ježíše Krista. V evangeliu slyšíš jeho hlas, objevuješ pravé životní ideály, ten nejlidštější životní styl.
Od Ježíše se učíš být mužem činu. Od Ježíše se učíš, že ne facka, ale úsměv, žert, dobré slovo je nejmocnějším argumentem. Že smyslem života není co nejvíc mít, ale co nejvíc být. A co nejpokojněji, nejradostněji být. Být v lásce – dávat ji a přijímat ji.
Víte, ona víra přijatá při křtu, ta je teprve semenem. A semeno musí nejprve vzklíčit v úrodné půdě, pak růst. Teprve rostlina může vydávat plody v tvém životě – semeno samo nikoli.
Tvá víra bude chřadnout, jestli svůj vzor – Ježíše – opustíš a budeš si hledat jiné vzory.
Tvá víra poroste, jestli se budeš učit následovat Krista, žít a jednat podle zásad evangelia.
Máme o čem v tomto týdnu přemýšlet.
Přeji ti, aby sis dobře promyslel, jak budeš věřit, v co budeš věřit, komu budeš věřit, abys nebyl křesťanem „náhodou“, ale křesťan radostný a přesvědčený.
Jsi rád sám? Jsi ráda sama?
Kdybych se vás takhle zeptal, asi byste řekli: „Někdy ano. Ale dlouho ne. Za chvilku už mě to táhne mezi lidi.“ – Kdo by také chtěl být sám – třebas o prázdninách. Kdo by chtěl sám slavit nějaký svátek! Ono to vlastně ani nejde, něco oslavovat, radovat se – a sám. Člověk může žit jako člověk jen ve společenství s druhými.
Nedávno jsme si říkali, jak kdosi moudrý vyjádřil tuhle zkušenost slovy:
„K tomu, aby člověk nezemřel, stačí kus chleba.
K tomu, aby člověk žil, je třeba víc:
jíst můžeš sám, ale lidsky žít jen s druhými.“
Proto se člověk už svým narozením začleňuje do společenství: jako syn do své rodiny, jako občan do svého národa, jako křesťan do své církve.
Pán Ježíš se také plně zapojil do společenství: ve své rodině poslušností, mezi spoluobčany prací, mezi své souvěrce účastí na náboženském životě.
Ty máš kromě své rodiny i partu spolužáků, máš partu kamarádů, máš snad i své osobní přátele, máš společenství církve a víry ve své farnosti.
Ve společenství rodiny, doma, je to někdy hezké, někdy to i zaskřípe, když něco chceš a narazíš na odpor. Ale když je zle, když třeba onemocníš, tu cítíš, jak je to krásné, že máš bezpečí domova, kde o tebe s láskou pečují.
Spolužáci, spolupracovníci v dílně, to je zas jiná parta. Také to tam někdy zaskřípe, jsou tam i lidé, kteří ti jdou na nervy. Ale když se v dílně dokončí velký úkol, všichni cítíte: jsme dobrá parta, dokážeme společně ještě ledacos dobrého, nesnadného.
A pak je tu společenství církve, které prožíváme především v naší církvi místní – ve společenství naší farní rodiny. Máme tu své shromaždiště, je to náš kostel. Máme a známe dny a hodiny, kdy se společně scházíme, abychom toto společenství prožívali a společně se setkávali s Kristem. Víme, že jsme údy jeho těla, že on je naší Hlavou. Že křtem jsme byli k němu připojeni.
Zde při kostele se setkáváte se svými přáteli, zde máte každý své místo, zde se každý nějakým způsobem podílíte na životě farnosti.
Jsou jedni, kteří přicházejí dřív, protože chtějí otevřít kostel a připravit pro ostatní všechno potřebné. Jsou jiní, kteří pečují o zpěv, hudbu. Jsou mezi námi technici a šikulové, kteří vyměňují spálenou žárovku, zapnou mikrofon, opraví magnetofon, nafotografují zajímavé události a slavnosti. Jsou jiní, kteří kostel uklízejí, zdobí, udělají vtipnou vývěsku. Další, kteří postaví lešení, opraví zvony, natřou okna, udělají dřevěnou polici na vázičky. Každý udělá, co je potřeba a co umí. A všichni společně pak chválíme našeho Pána radostným zpěvem a stolujeme s ním při radostné hostině ve večeřadle.
Tak tomu je zde, v naší farnosti, tak je to všude, kde je farnost živá, tj. kde v ní žije láska Ježíšova.
Ale jsou i farnosti mrtvé, jsou i mrtví farníci.
Slyšel jsem, jak kterýsi kněz po přeložení do jiné farnosti pozval lidi, aby přišli postavit lešení, poněvadž kostel volá po opravě od střechy až po základy. Řekli mu: „Kdepak, pane faráři, tady nikdo nepřijde, tady je mrtvá farnost.“ Zval děvčata do kostelního sboru; zval chlapce k ministrování; volal ženy, aby přišly uklidit a vyzdobit kostel. Ale vždycky slyšel stejnou odpověď: Kdepak, tady nikdo nechodí, zde je farnost mrtvá.
A tak jedné neděle chudák farář ohlásil: „Když jste tu mrtvá farnost, tak já odejdu jinam, kde mohu být víc užitečný. Chci sloužit živým a ne mrtvým. Ale aspoň jednu prosbu mi naposledy splňte: Přijďte všichni na rekviem za vaši mrtvou farnost, na mši, kterou chci sloužit na rozloučenou.“
Přišli. Byli zvědavi, co se bude divného dít: Rekviem za mrtvou farnost! A tak přišli ze zvědavosti, když nechodili ze zbožnosti.
V předu v kostele byla rakev, jako jindy při pohřbu nebožtíka. Rakev byla otevřená, ale dovnitř z lavic vidět nebylo. Co je to tam za mrtvolu? Napětí dospělo vrcholu, když na konci bohoslužby kněz všechny pozval, aby se šli s nebožtíkem rozloučit. „A aby nebyla tlačenice,“ – řekl, – „půjdete kolem rakve a sakristií ven. A kdyby se mezi vámi našel někdo, kdo by chtěl zkusit se mnou toho mrtvého vzkřísit, ať vstoupí zadním vchodem do kostela zpět.“
Lidé začali v řadě postupovat dopředu k rakvi a dychtivě se k ní nahýbali. A koho tam uviděli? Každý sám sebe. Pan farář dal do rakve velké zrcadlo, aby tím každému řekl: „Není mrtvá farnost, jak jste stále tvrdili. Jsou jen mrtví farníci. Ty sám jsi ten mrtvý!“
A tak se stalo, že když v kostele utichly kroky těch, co vycházeli sakristií a pan farář se od oltáře obrátil do kostela, byl kostel zase plný. Lidé pochopili: To my jsme ty duchovní mrtvoly a kněz je tady, aby nás křísil k životu. Vrátili se zadními dveřmi do kostela, aby tak dali najevo, že chtějí ožít a žít. Že z živých lidí chtějí vytvořit živou farnost.
My zde, díky Bohu, mrtvá farnost nejsme. Ale mrtví farníci tu mezi námi jsou. Nepatřil jsi, nepatřila jsi dosud i ty mezi ty mrtvoly? Mezi ty, co jen službu od jiných přijímají, ale sami ničím nepřispívají? Mezi ty, co nikdy nepomáhají, nic neudělají?
Jedním z módních slov dnešní doby je slovo angažovanost. Značí se jím lidská obětavost vůči ostatním, ochota pomoci.
Ochotu pomoci druhému nám přikazuje zákon lidský i zákon Boží.
Když necháš raněného ležet na silnici a nepomůžeš mu, riskuješ, že soudce tě odsoudí k ztrátě svobody, že skončíš ve vězení.
Když jdeš lhostejně kolem potřebného člověka, když nepřiložíš svou ruku ke společnému dílu při budování Božího království, když odmítáš účast na životě tajemného těla Kristova, jímž je i naše místní církev, naše farnost, pak také riskuješ, že budeš odsouzen ke ztrátě společenství lásky, nebes, že skončíš v osamocení. A být sám, to je horší, než vězení - to je peklo.
Všichni patříme k sobě, nikdo nemůže žít sám. Uvažuj v tomto týdnu: Jak já se mohu podílet na životě farního společenství, abych nestál stranou, abych nezůstal sám.
8. Tvé životní plány – Boží plány s tebou
Mládí rádo sní o budoucnosti. Jaké to bude, až budu dospělý, samostatný, až budu moci dělat, co se mi líbí.
– pořádné povolání abych měl, zajímavou práci, slušný výdělek;
– a taky správnou ženu abych našel;
– a hezký byt abych měl;
– a taky abych dokázal něco velikého, abych byl Někdo s velkým N!Znáte jistě báseň Petra Křičky „Šípkový keř“, kde náš krajan vzpomíná na sny svého mládí:
„Já z cesty jsem zabočil k chlumu
a pod keřem jsem ulehl v trávě.
A radostnou, blaženou dumu
jsem dumati počal. Co nevidět prázdniny budou,
rok přejde a vychodím školu.
Pak opustím vesničku chudou
a do světa širého půjdu.
Sil praménky mladé,
jež klokotem tryskají ve mně, se v proud rozlijí mocný.
Jak ohnivý květ má plamenem zahoří duše.
A pro celý svět zvěst ponesu dobrou. Čin vykonám velký.
Syn zdárný
kraj proslavím rodný. Já žiti a zvítězit přišel...
A velikým blahem se zalilo srdce mé dětské.“Když jste ještě byli malé děti – a hned se nesplnilo, co jste chtěli, rozplakali jste se velikou žalostí.
Dnes už to umíte brát s klidem, když vám něco nevyjde. Nebo ještě ne? Ještě stále vámi vládnou malí chlapečci či holčičky – umíněné a vzdorovité děti? To jistě ne. Vy už jste dost dospělí, abyste ve chvíli nezdaru ve škole, nezdaru doma, když rodiče řeknou „ne“ k něčemu, co byste moc rádi, – abyste si v takové chvíli uměli říci: „Nevadí, zítra to zkusím znovu. A za pár zítřků už budu dospělý. To se už vydrží.“
Celé lidstvo má své sny, které přecházejí ze století na století, z generace na generaci. Celé lidstvo sní odedávna o třech věcech:
o věčném mládí – elixíru života,
o bohatství a zlatu – o kameni mudrců,
o letu ke hvězdám – o Ikarových křídlech.
A kupodivu – tyto tři velké sny lidstva svým způsobem odpovídají velkým Božím plánům s lidstvem. Bůh také nabízí člověku možnost věčně žít, možnost vše vlastnit v Bohu, možnost vznést se do božího nekonečna.
Boží plány s lidmi jsou velkolepé – zahrnují celé lidstvo. Ty, já, každý člověk má na věky žít a být šťastný.
Možná máš pocit, že tyto Boží plány jsou na tvůj mladý věk až příliš velké. Že jsou to snad jen krásná slova. Kde je jaká záruka, že ten krásný Boží plán se naplní? A odkud vůbec víme, že Bůh má takové plány? Vždyť Boha nikdo nikdy neviděl. Vždyť Bůh nežije v našem prostoru ani v našem čase.
Jenže Bůh chtěl, aby lidé poznali, jak velkolepé plány má s každým člověkem, s každým z nás, s celým lidstvem.
Proto udělal něco podivuhodného: Poslal k lidem své Slovo v podobě lidského Syna. Boží Syn se narodil jako člověk Ježíš. Žil v prostoru a čase lidí, aby nás lidi mohl po lidsku oslovit, povědět lidem o Božím plánu s lidmi.
Syn dospěl a začal lidem kázat: Teď nadešel čas vaší spásy! Učte se ode mne, jak žít, jak jednat, a budete žít navěky!
Byla to slova – kázání sestává ze slov. Ale lidé cítili: Zde mluví někdo, kdo má moc splnit, co slibuje!
Boží Syn pomáhal nemocným, chudým, slabým, utlačeným. Ujímal se hříšníků. A lidé říkali: S ním se dá dobře žít. Kde je on, tam je hezky. – Boží plán s lidmi se začal uskutečňovat.
A aby si nikdo ani v budoucnu, nikdo z lidí, kteří Ježíše osobně nepoznají, nemyslel, že mluvil jen planá slova, aby věděli, že to, co hlásal, myslel doopravdy. Pán Ježíš podal ten nejvyšší důkaz: Šel za lidi a za to, co hlásal, až na smrt. Obětoval lidem na důkaz pravdy a lásky svůj život, své tělo a svou krev. Proto my si dodnes připomínáme – a lidstvo si bude připomínat, co bude lidstvem – co přikázal činit, před tím, než se vydal na smrt:
Vzal chléb, požehnal jej a řek: Vezměte a jezte z něho všichni. Toto je mé tělo, které se za vás vydává. – Vzal kalich s vínem, požehnal je a řekl: Vezměte a pijte z něho všichni, toto je má krev, která se za vás prolévá.
A my se scházíme a činíme to na Ježíšovu památku, abychom nezapomněli, že na přísliby Pána Ježíše se můžeme spolehnout. Že nasadil život za to, co říkal.
Nasadit život – je víc než mluvit slova. A tento Ježíš žije dál u Otce a zve každého člověka, i mne i tebe osobně: Srovnej své životní plány s mým evangeliem!
– Pak bude tvůj život mým následováním.
– Pak budeš Otcovým nástrojem při uskutečňování jeho plánů.
– Pak bude tvůj život velikým a krásným životem. Budeš se podílet na budování
Božího království ve světě.
Posloucháš a v koutku duše si možná říkáš: Krásné! Nádherné! To bych rád! Ale dokážu, zvládnu to? Ono to asi nebude nic lehkého snažit se jednat vždy čestně a správně, v duchu Ježíšova evangelia..
Máš pravdu, lehké to není. Ale Pán Ježíš to ví. Proto přislíbil všem, kdo se do toho s chutí pustí, svou pomoc, svou sílu. Slíbil, že nám dá svého Ducha.
Budeme tedy tento týden uvažovat:
Jaké jsou mé plány s mým životem?
Jaké jsou Boží plány se mnou?
Dnešní téma naší sebevýchovy zní: Jsi stár, jak jsi stár? Teď jsi možná nastražil uši, jestli ses nějak nepřeslechl. Samozřejmě jsem tak starý, jak jsem starý – co s tím má být?
Ale ono to vůbec není tak samozřejmé. Přemnozí lidé nechtějí být tak staří, jak jsou.
Před kinem přešlapují dva desetiletí kluci a mudrují: „To je hrozné. Na ty nejlepší filmy nesmíme! Kdy už nám bude 16 let!“
V neděli jdou po vsi dvě slečny, podmalované oči, nalíčené. Všechno na nich křičí: „My už nechceme, aby nám bylo těch čtrnáct, co nám je! My už chceme být dospělé!
Po šichtě jdou lidé z práce a jedna paní říká druhé: „Já si začnu opravdu žít, až budu v důchodu, za 12 let. Teď to ještě není život, ale stálé honění!“
Dva staroušci sedí před chalupou na lavičce a děda bručí: „Čopak tohle je ňákej život? Tak padešát kdyby mi zas bylo, to by bylo něčo!“
Mnoho lidí není spokojeno se svým věkem. A to je špatný, škodlivý postoj, protože každý věk má své možnosti a své úkoly, které je třeba zvládnout. Když nezvládneš svou dobu, svou současnost, bude ti to později scházet. Tvá současnost je pro tebe důležitá. Dělej si sny o budoucnosti, to je v pořádku, ale přitom dobře zvládni současnou chvíli.
Nejsi už dítě, nejsi ještě samostatný dospělý člověk. Ale jsi ve věku, kdy musíš svou výchovu vzít do vlastních rukou. Ty sám se musíš vychovávat.
Tři slova jsou pro tebe v tomto období důležitá: sebevýchova, sebevláda, sebevědomí.
Sebevýchova
Zvykej si starat se sám o sebe. Máš-li pečlivou maminku, která ti strká kapesníky do kapsy, která ti všechno strká pod nos, poděkuj jí a odmítni to. Za chvíli se oženíš a tvá žena ti to dělat nebude. Jestli by si vůbec chtěla některá takového zhýčkaného prezenta za muže vzít. Braň se rozmazlování milující maminky tím, že navrhneš domácí řád po vzoru hokejového hřiště. Tam má každý na kluzišti svůj úkol, ale také chvíle, kdy sedí na střídačce a odpočívá, má volno. Rozdělte si domácí práce a ty dělej svědomitě svůj díl. To je výborný způsob sebevýchovy.
Sebevláda
– znamená, že musíš držet pevně v rukou své nálady a nenálady, svou zlostnost, své citečky.
– Znamená, že umíš ovládat i své chutě, svou zvědavost, svou lenost.
– Dychtivě sbírat vědomosti, které budeš v životě potřebovat. Jistě už víš co chceš v životě dosáhnout, co chceš dělat, jaké povolání vykonávat. Vychovávej se cílevědomě pro svůj obor, abys nejen znal a uměl, ale také aby sis získal tělesné a zdravotní předpoklady.
Co tu mám na mysli? Někdy se člověk pozdě doví, že si už ve dvanácti letech uzavřel cestu k životnímu cíli, buď leností při učení nebo tím, že si poničil zdraví.
Před nedávnem jsem si vystřihl z novin článek pracovníka poradny pro volbu povolání. Přečtu vám z něj kousek:
Přede mnou sedí mladý, sotva dvacetiletý muž, skleslý, nešťastný. „Snažně vás prosím, pane doktore, pusťte mě do kursu strojvedoucích, od malička se těším na lokomotivu, je to můj životní sen, a teď...“ Je velmi obtížné vysvětlovat mu, že jeho sen je neskutečný, protože jeho pozornost je mezerovitá, jeho vůle vratká, labilní. Dříve či později by nutně přehlédl návěstí „stůj“ a vjel na obsazenou kolej a neštěstí by bylo tu.
„Je nás tu dnes pět, dva jsou uznaní jako schopní, my tři prý požadované vlastnosti nemáme. Jak to, že právě my, že právě já jsem neschopný?“ „V tvém případě i v případě obou tvých kolegů je to jasné. Všichni tři jste kuřáci už od školních let. V době největšího rozvoje schopností, hlavně během dospívání, nikotin značně rozleptal vývin určitých vašich schopností, důležitý pro práci strojvedoucího. Jedna z těch vlastností je například pozornost. Během pětihodinového rozboru tvých schopností a osobnosti vyšlo zřetelně najevo, že nedosahuješ požadovaných parametrů.“
„Proč nás o tom ve škole nikdo nepoučil? Kdybych byl něco takového jen tušil, byl bych...“
Sotva hochu! Kdyby ti tehdy někdo přednesl sebesugestivnější přednášku o škodlivosti kouření, odbyl bys ho lehkovážně, jako to dělá tolik mladých lidí, s nimiž hovořívám. Teprve teď bys to uznal, ale vidíš, je pozdě.
Kuřák má o více než jednu třetinu větší mezerovitost v pozornosti, naskakuje mu více „okének“. U mnoha profesí má tato skutečnost rozhodující roli, např. u strojvedoucích, jeřábníků, řidičů z povolání. U volních vlastností, jako je odolnost vůči únavě, přesnost, svědomitost, pečlivost v plnění úkolů, logická paměť, tak důležitá pro studijní typy, se vyčíslené výsledky projevují v poměru 100 : 65– 75, vždy v neprospěch kuřáků.
Mladý kuřák si zužuje možnost svého uplatnění v řadě atraktivních profesí – a to je pro něho velkým handicapem, zejména dnes, kdy nároky na psychické schopnosti v důsledku pokročilé techniky jsou neustále vyšší.
Podobně tomu bývá s popíjením u školáků, kde škody jsou mnohdy ještě větší. Slýchám, že i zde, u nás, mnoho školáků kouří. A některá děvčata – školačky – už se také pilně zacvičují. Proč nekouřit, možná si teď říkáte. Náš otec kouří také. Teď jste slyšeli, proč nemá mladý člověk kouřit: ničí si nervy, zdraví.
Budou vánoce, Silvestr. Doufám pevně, že letos nikdo z vás nebude ani pít ani kouřit. Chcete přece svůj život prožít, ne promarodit.
Jak je to s tvým povoláním?
Spisovatelka Eva Králová píše v knížce „Slon v porcelánu“, že někteří lidé se ve svém povolání po celý život chovali jako špatně zajetý kůň.
Víte, jak se chová špatně zajetý kůň?
Je zlý, kopne každého, kdo se přiblíží, byť i v dobrém úmyslu. Nechce pracovat – jankuje a divočí.
Když mu dávají žrát, za odměnu kousne.
Jak se to stane, že takhle zjankovatí? – V mládí s ním špatně zacházeli. Náprava pak trvá moc dlouho a vyžaduje velkou trpělivost.
Jak vypadá „špatně zajetý“ mladý člověk? – Podobně jako ten kůň.
Je také nespolehlivý, jankovitý, zlý a líný.
Na všechno nadává – vše je mu špatné, nikdo mu není dost dobrý.
Od druhého chce všechno, sám nedává nic a pořád se jen lituje.
A o to nám tu jde: O tu velikou věc, aby se z vás nestali lidé, kteří mají obě ruce levé, na které není v ničem spolehnutí.
A jak jen se mladý člověk může takhle zkazit?
Řekneš: Asi dělá něco, co ho nebaví. Ale co mu brání, aby se snažil dostat k tomu, co ho baví? – Waldemara Matušku dal otec původně do učení na skláře. Waldemar se vyučil, ale pak šel za tím, co ho bavilo. Naďa Urbánková vynášela v nemocnici nočníky jako sestřička žákyňka. Josefa Svobodu, autora Laterny magiky, dal tatínek učit stolařem. On se tím stolařem klidně vyučil a pak šel dál. Svatý Klement Dvořák, apoštol Vídně, začal jako učedník v pekařské dílně. Vyučil se a pak šel dál.
A tak, když se ti tvá práce nelíbí, když máš pocit, že tě rodiče posadili do autobusu života jiným směrem, než se ti líbilo, co ti brání obrátit se tím směrem, kterým chceš? Ale napřed dokonči to, co se právě učíš nebo studuješ. Ukaž, že jsi vytrvalý, že něco dokážeš, a teprve pak se vydej dál, podle svého. Jen musíš dobře zvážit, jestli na to stačíš, jestli tvé schopnosti odpovídají tvým snům a tužbám.
Vzpomínám na případ dívky, která byla výbornou švadlenou. Ráda hrálo ochotnické divadlo a tak si usmyslela, že se stane herečkou. Měla strejčky na patřičných místech, měla protekci a tak se tou herečkou stala. Teď živoří. Z dobré švadleny je špatná herečka.
To jsou otázky kolem dobře nebo špatně vyvoleného povolání. Jestli děláš něco, co tě nebaví, udělej něco pro to, aby ses dostal k tomu, co by tě těšilo.
Druhým zdrojem nespokojenosti mohou být špatní lidé kolem tebe. Jeden si naříká na nechápavé rodiče, jiný na to, že má špatného mistra. Ale co ti brání, aby sis našel dobré kamarády, dobré kamarádky, dobré lidi kolem sebe? S nimi můžeš společně usilovat o to, co postrádáš ve svém nejbližším okolí: o humor, veselí, o nějaké dobré dílo, zábavu, vzdělání. Zkrátka je třeba za něčím jít, mít na co se těšit. Ale ať to není těšení, jak jsem onehdy kdesi slyšel: Povídá školák školákovi: Ty se máš, ty už jdeš do osmičky. Já teprve do šestky – víš o co dýl mám do důchodu?
Takoví čekatelé na důchod od školního věku – co s nimi?
Vedle typu „špatně zajetý kůň“, věčný mrzout, nespokojenec a nefachčenko, vyskytuje se v každém ročníku mládeže i nějaký exemplář typu „šašek“. To je chlapec (děvče jen zřídka), který považuje za svou životní povinnost v jednom kuse šaškovat.
Všichni máme rádi legraci, všichni ji občas provozujeme, ale všichni víme, že ne vždycky je k dělání legrace vhodná chvíle. Víme, že dobrý vtip je vhodný v pravé chvíli a v pravé situaci. Vytrvalé šaškování nerozveseluje, ale otravuje a unavuje okolí. Naučte se rozeznávat, kdy je čas na žert a kdy je čas soustředit se na práci.
Ty nemáš svůj život promrzoutit ani prošaškovat, ale snaž se dobře dělat to, co umíš.
Řekneš: Já neumím zpívat jako Matuška a Urbánková.
Odpovím ti: Něco neumíš, něco umíš.
Slyšel jsem nedávno jednu maminku, jak si stěžovala: „Náš kluk má snad obě ruce levé. Poslala jsem ho naštípat pár polínek – div, že si prst neusekl. Ale v knížkách, to by ležel pořád – učení mu jde.
Jiný zas neposedí u učení, ale je zručný v práci. Dokud jsi školák, musíš se učit všechno, i to co tě nebaví. To patří k všeobecnému vzdělání.
Ale potom, potom se specializuj na to, co ti jde, co tě těší. zkoušej se:
Co mi jde?
K čemu se zvlášť hodím?
Co bych chtěl dělat?
Každému dal Bůh nějaké nadání – jen je objevit, jen je rozvíjet.
Řekneš: A co když se nedostanu na to, co bych chtěl dělat? Je mnoho takových případů. Musíš i s touto možností počítat. Co potom dělat? Naříkat? Litovat se? Zlobit se? Ne. Všude můžeš rozvíjet svůj talent. Všude můžeš uplatnit svou šikovnost. Všude vyjde najevo, v čem vynikáš, jak jsi dobrý, jaký jsi křesťan. Jenom dbej na to, aby se nakonec neukázalo, že jediné, v čem vynikáš, je lenost.
V tom je totiž životní poslání každého z nás: Dělat svět kolem sebe lepší tím, že já sám se snažím být dobrý. Jednou budeš Bohu svůj život vracet. A potom máš ukázat, který kousek světa se stal tvou prací hezčí, který člověk se stal tvým příkladem lepší a radostnější.
Ať máš tedy co ukázat.
Máme o čem přemýšlet a zač prosit.
Jestlipak si vzpomínáte, které slovo vám bylo nejsměšnější, když jste byli malí? Jistě všichni souhlasíte, že to bylo slovo milovat, láska. „Ty jsi ženich“, „Ty jsi nevěsta“, to byly nejhorší nadávky, po kterých následoval pláč nebo rvačka.
Teď už vám slovo lásku není směšné; už tušíte, že se za tím skrývá něco velikého.
Kdejaká písnička opěvuje lásku, píší se stále nové a nové romány a básně na velikou lásku. I zde, v kostele, sotva mine nějaká neděle, aby tu v biblickém čtení nebo v kázání nebylo zdůrazňováno, že kdybychom neměli lásku, nejsme nic, že bez lásky nikdo nemůže žít, že bez lásky by svět ztuhl na kámen, a že dokonce i Bůh je láska.
Když je tedy láska cosi pro život tak nezbytné, patří také do našich úvah.
Co je tedy láska? Ukážu vám tři obrázky, ty nám pomohou najít odpověď.Obrázek první:
Třída se vrací ze školního výletu. Mají už načase, aby chytli vlak a tak se hrnou přes parčík k nádraží. A najednou se poklus zmírní, kluci se začnou drcat lokty a děvčata chichotat. Na lavičce sedí dva milenci, nevědí nic o světě kolem a líbají se. „Člověče,“ bručí Vašek do ucha kamarádovi, – „ta láska musí být něco ohromného!“ Tak tedy první otázka: Když se mladé děvče líbá s chlapcem – je to láska?Obrázek druhý:
Pan Horák dostal od podniku, ve kterém pracuje, za odměnu poukaz na rekreaci v zahraničí. Celá rodina z toho má radost. Uznali konečně, že otec je poctivý pracant, bude doma vyprávět, co tam viděl a zažil.
Ale týden před odjezdem onemocní malý Toník zápalem plic. A je to zlé, antibiotika nezabírají, musí do nemocnice. Maminka chodí jako vrtohlavá, všechno jí padá z rukou. Tatínek sdělí při večeři jen tak mimochodem: „Já jsem ten poukaz na rekreaci předal kolegovi, ten si to zaslouží stejně jako já.“ A syn Lojzek žvýkaje krajíc, říká: „Jo, já jsem na týden odřekl trénink ve fotbalu. Třeba ti, mami, s něčím doma pomohu, když běháš pořád do špitálu.“
Je to rodina ve zlé situaci. A každý se bez řečí vzdává osobních radostí, aby pomohl. – Je tohle láska?Obrázek třetí:
Zde visí člověk, který nikomu neublížil, za ruce a nohy přibitý na kříži. Lidé kolem něho. Tenkrát na něj plivali, dnes se za něj stydí, zapírají, že v něho věří. A on se za ně modlí: „Otče, odpusť jim, vždyť oni nevědí, co činí.“
Ježíš bere všechno trápení, všechen trest na sebe, aby lidé mohli žít podle jeho rad pokojně a radostně. – Je tohle láska?V každém z těch tří obrazů je řeč o lásce. „Ale je pokaždé jiná, rozdílná!“ – říkáš si.
Nad třetí obraz – kříž s Pánem Ježíšem – bychom mohli nadepsat: „Tak Bůh miloval svět, že za něj vydal na smrt svého jediného Syna.“ Stejně bychom tam mohli nadepsat toto: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo obětuje život za své přátele.“ Přitom si vyjasníme jedno důležité: Opravdová láska, to je vždycky dávání, darování se, je to vždy nějaká oběť, kterou pro druhého přinášíme. A každý dar, ať je jakýkoliv, je výrazem lásky.
Ježíš na kříži nám tedy ukazuje, v čem je vlastní jádro lásky.
Teď se vraťme ke druhému obrázku. Rodina, která drží v těžké situaci pohromadě. Každý je tu ochotně pro druhé, žádné velké řeči kolem toho nenadělají. Tatínek se bez řečí vzdá rekreace, syn tréninku, na který tak rád chodí.
Zase tu platí: Láska znamená dávat, obětovat se pro druhé, když je to zapotřebí. Vidíte, že ty obrázky lásky jsou na první pohled tak různé, a přece mají společný základ. Ježíš dal příklad a členové rodiny podle něho jednají. Jeho Duch žije v nich a mezi nimi. A kde je mezi lidmi Ježíšův Duch, tam je život krásný.
Ale co ten první obrázek, ti dva, co se líbají v parku? Je to také láska? Nebo je to docela jiný druh lásky?
Víme, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Bůh chce, aby muž přilnul k ženě, aby jeden druhému lásku dávali, jeden druhému sloužili a navzájem se doplňovali.
Teď už bys jistě odpověděl správně: Jestli je mezi nimi láska, to se nepozná jen podle toho, že se líbají. Nemusí to být vůbec láska, když mládenec prohlásí: „Ty se mi moc líbíš, já tě chci líbat, to je moc hezké. Já se chci bavit jen s tebou. Já tě chci milovat, jako se milují manželé. Já bez tebe nemohu žít, já tě musím mít!“
Vy už víte, že kde je jen samé já, já, já, tam to nevoní láskou, ale sobectvím. Vždyť láska je radost ze sebedarování, z toho, že tu mohu být pro druhého, že mohu dělat radost druhému.
Jestli si ten mládenec na lavičce myslí: „S touhle dívkou je to příjemné, ale jestli časem trefím na jinou, která bude ještě lepší, klidně přesedlám.“ – pak to není láska k té dívce, to si z ní dělá jen hračku a nic víc.
Každá opravdová láska, i ta milenecká, i ta snoubenecká, i ta manželská, je nesobecká: chce, aby byl šťasten ten druhý.
Vyšla knížka od J.Z.Svobody – Silvie. Je to knížka pro mladé dívky a stojí za přečtení.
Silvii je šestnáct a je po uši zamilovaná do Davida, ve kterém vidí všechny lidské i mužské klady a krásy. Jenže David vidí hlavně její hezké tělo a chce po ní víc než políbení, chce s ní pohlavní styk, jak by byli manželé: „Nebuď netykavka, mladí lidé to tak dneska dělají. Jestli nepovolíš, nemáš mě ráda a já si najdu jinou, ochotnější. Máme přeci právo na nějakou tu legraci – vždyť jsme mladí.“
Je tohle láska, co mládenci jako David takhle provozují? Staří pro to měli pohrdlivý výraz „milkování“.
Ten chlapec, který má dívku opravdu rád, ten ji nechce ohrozit, že by se stala svobodnou matkou nebo nezralou manželkou. Pravá láska umí čekat, pravá láska neubližuje, není násilná.
Básník o tom napsal: „Poupě nesmíš otevřít násilím. – Chceš-li mít růži, musíš trpělivě čekat, až se poupě rozevře samo.“
Tak je to tedy. Jste mladí, ale brzo budou z vás dívek – poupátek – růžičky, z chlapců muži. Umějte čekat. A zatím se cvičte pilně v tom, co je nutno umět, abyste jednou prožili opravdovou velkou lásku.
Učte se doma, v rodině i jinde přinášet pro druhé nějakou oběť. Učte se ovládat sami sebe, cvičte pevnou vůli. Učte se myslet na druhé víc než na sebe.
Zeptejte se doma rodičů, jak znějí slova manželského slibu v kostele. Povědí vám mnoho o tom, čemu se máte ještě učit, aby z vás byli dobří manželé.
Lidé jsou různí. Jeden je kliďas, druhý je prudký. Jeden má rád beat, druhý Beethovena. Jeden se ve volných chvílích připravuje na matematickou olympiádu, druhý trénuje běh.
Bůh Stvořitel je umělec, který se neopakuje. Každý tvor je originál – každý je jiný než všichni ostatní.
Je to dobře, že lidé jsou různí – aspoň to není na světě nudné. Zle však je, když ta různost, jinakost, jde někomu na nervy. A to bývá často. Jsou z toho hádky, zlosti, spory, války. Proto se každý člověk musí naučit mimo jiné i snášenlivosti.
Snášenlivý člověk se nerozčílí, jestliže narazí na jiný názor, ale pomyslí si: „Ty jsi asi nějak jinak rostl. Já tvým názorům sice nerozumím, ale je to tvé právo, být jinačí. Buď si, jaký jsi, pokud tím nikoho neobtěžuješ nebo neohrožuješ. Budu tě pozorovat, budu o tobě uvažovat.“
Snášenlivý člověk umí snést i vyloženě špatné názory, podle zásady dona Boska: „Snášej chyby jiného, když chceš, aby jiní snášeli ty tvé. Zapomeň na služby, které tys prokázal jiným, ale nikdy nezapomeň, co oni prokázali tobě.“
Připomeňme si dnes tři podoby snášenlivosti:
– V prostředí rodiny – tam se tomu říká umění kompromisu.
– V prostředí občanském – se tomu říká mírové soužití.
– V prostředí náboženském – tam se tomu říká odedávna tolerantnost.
1) Umění kompromisu v rodině
I u vás doma jste každý jiný. Nejen růzností věku, ale lišíte se i zálibami, máte různé názory. Kde si nedají práci, aby se naučili správnému soužití, tam se brzy z domova stává bojiště, na kterém zuří mocenské boje; zápasnický ring, kde každý bojuje o co nejvíce výhod pro sebe na úkor jiných. A bojiště, to není dobrý domov, na bojišti se zle žije. Jak je to tedy s tou lepší podobou rodinného soužití – s tím uměním kompromisu?
Povězme si příklad.
V jedné rodině mají čtrnáctiletou dceru Kateřinu. Má už vlastní světnici, ale právě ta je kamenem úrazu. Maminka zastává názor, že si má Katka uklízet sama. Katku uklízení nebaví a tak je křik, kdykoli tam maminka nahlédne. Maminka se rozzlobí, Katka se urazí, tatínek je nad oběma znechucen a říká: Copak se vy dvě ženské nemůžete dohodnout po dobrém? Vymyslet nějaký kompromis?
A tak Katka jednou opravdu přišla za maminkou s návrhem na mírové uspořádání: „Mami, ty už tolik let pořád vaříš, jistě tě to už trochu omrzelo. Já k smrti nerada uklízím, ale naučit se něco dobrého uvařit, to mě láká, mám mlsný jazyk. A tak navrhuji: Ty při uklízení dáš do pořádku i můj pokojík a já za to dvakrát týdně uvařím večeři.“ Maminka si ještě ověřila, zda Katka do vaření zahrnuje i mytí nádobí – a pak souhlasila. Tenhle kompromis – dohoda – se osvědčil a je u nich po křiku.
Možná, že si teď některá maminka pomyslí: „A neměla Katce povolit! Čtrnáctiletá holka už musí uklízet!“ – Ale to je právě to umění kompromisu: Teď se tedy Katka naučí vařit, to je taky potřebné, a za čas sama pochopí, že ženská nemůže být nečistotná a sama vezme do ruky hadr a koště.Myslím si, že v každé domácnosti by se většina sporů dala řešit rozumným kompromisem. Když se dá přednost přemýšlení před křičením a zlobením, zrodí se často docela zajímavé řešení.
2) Mírové soužití ve společnosti
Jak unést, že druzí jsou jiní, že mají jiné názory? Buď se s nimi můžeš pustit do křížku, hádat se, bojovat. Ale boj zraňuje, ba i zabíjí, i vítěze vysiluje a vyčerpává. Boj není křesťanské řešení.
Nebo je tu druhá možnost, vyhýbat se lidem jiných názorů, izolovat se od nich. Někteří rodiče se tak pokoušejí uchránit své děti. Nabádají je, aby nekamarádili s dětmi z rodiny jinověrců nebo nevěřících. Jenže to také není řešení. Dříve nebo později se stejně setkají.
Není správné izolovat se, je třeba se od mládí učit koexistenci, spolužití. Umět unést, že druzí jsou jiní, brát to jako normální stav světa. My jsme katolíci, jiní jdou jiné víry. Každý je nějaký a my za to nikým nepohrdáme. ale svého přesvědčení se kvůli nim také nevzdáváme.
Nedávno mi kdosi říkal: „My jsme v neděli nemohli do kostela. Přijela k nám dcera s manželem, a on ten její do kostela nechodí.“ Tohle je tedy špatný způsob koexistence, vzdávat se svého z ohledu na druhé Bylo by špatné zetě nutit, aby šel také do kostela. Ale je špatné, aby kvůli němu nešli domácí. Stačilo přece klidně oznámit: „My teď jdeme do kostela. Nějak se tu zatím zabav, udělej si procházku. O půl jedenácté budeme zase zpět.“
Přikrčená bázlivost, to není křesťanský postoj vůči lidem jiných názorů. Křesťanský postoj je láska. Jestli budeš tak dobrý, že si tě ten druhý oblíbí, pak mu budou sympatické i tvé názory a časem je možná přijme za své.
3) Náboženská tolerantnost
Zbývá si povědět, jak unést, že druzí jsou jinačí ve vyznávání víry v Pána Ježíše, že jsou mezi námi jinověrci? Především musíme mít na paměti, proč vůbec k rozrůznění křesťanské církve došlo. Jednak z mnoha dobré vůle, jednak z moc zlé vůle. Až příliš dobrou vůli měli křesťané, kteří svou víru v Pána Ježíše chtěli vyjádřit přesnými slovy, výroky, definicemi. Jeden myslel, že je to nepřesně tak – druhý že jinak – a už tu byla různost víry. Boží pravdy jsou tak hluboké a tajemné, že absolutní – úplná pravda je jen v Bohu samém. Lidská slova k jejímu vyjádření nikdy nedostačují, lidské výrazy jsou vždycky jen částečné.
A co byla ta velice zlá vůle? To byly pletichy politiků a vladařů, kteří dohadování teologů chytře využívali ke svým politickým cílům.
Teď tu máme zlé dědictví – rozdělenou církev, a co s tím?
Špatné řešení je prohlásit: My jsme ti jediní správní, bohumilí, zbožní křesťané, všichni ostatní jsou špatní.
Znáte tuhle anekdotu?
Dva protestanti přišli do nebe. Procházeli se křížemkrážem mezi nebešťany, až přišli k vysoké zdi. „Nač tu je?“ ptali se svatého Petra. Svatý Petr jim odpověděl: „Za tou zdí jsou sami pro sebe katolíci. Oni nesmějí zpozorovat, že kromě nich jsou v nebi také jiní.“
Tak si evangelíci dělají legraci z našeho učení, že katolická církev je samospasitelná. Jenže my bychom ten vtip mohli obrátit zase proti nim, protože oni zas učí, že se nemohou dostat do nebe nepokřtění, pohané.
A tak si povězme, jak s těmi jinověrci vycházet.
Za prvé nezapomeň, že evangelíci jsou také křesťané. Věří v téhož Pána Ježíše, modlí se k témuž Duchu svatému, máme společný Otčenáš, Věřím v Boha, máme společné písmo svaté Starého i Nového zákona, máme stejný křest. Víc je toho, co nás spojuje, než toho, co nás rozděluje. Žijí-li podle svého svědomí, dojdou věčného života jako my, i oni patří do Kristovy katolické samospasitelné církve.
Za druhé: Nejen evangelíci, ale i katolíci jsou vinni rozkolem ve víře. Pro nic a za nic se od nás protestanti neodloučili. A ti dnešní evangelíci nemají žádnou osobní vinu na tomto rozdělení.
Za třetí: Snaž se co nejlépe poznat svou víru, snaž se co nejlépe podle ní žít a pak ti nebude obtížné mít rád ty, co se snaží být dobrými křesťany – byť i jinak, než ty.
Shrňme si to. Kde je jednota v lásce, tam se unese i různost v názorech.
Přemýšlej o tom v tomto týdnu.
13. Nebuď už náboženské nemluvně
Nejsi ještě stále náboženské nemluvně? Takové nemluvně, jak každý ví, toho umí pramálo. Umí pít, spát, křičet. Vše ostatní se musí během času doučit.
Někteří lidé se podobají nemluvňatům. Jíst, spát, řvát, to umějí pořád dobře, naučí se i chodit, ale jejich duševní vývoj je stále ještě v plenkách. Vzdělávat se, učit se, poznávat nové věci, to jim nejde.
Jak je tomu s tebou? Nekrčí se někde v tobě také kus náboženského nemluvněte? Přemýšlíš o své víře? Zajímáš se o ni? Posloucháš rád nedělní kázání? Sháníš se po dobré náboženské knize?
Ve starých zpovědních zrcadlech pro mládež bývala také otázka: Měl jsi pochybnosti ve víře? A leckdo ji špatně pochopil a pak se zpovídal: „Já jsem měl pochybnosti ve víře.“
Zpovědník mu pak musil vysvětlovat: „To přeci není žádný hřích! Když tě napadne nějaká pochybnost o věcech víry, to není hřích, je to jen znamení, že přemýšlíš, že používáš mozku, že jsi normální člověk. Pes, ten nemá pochybnosti ve víře, poněvadž nepřemýšlí. Je to tedy pro tebe dobrá známka. Je to však zároveň i špatná známka, která naznačuje, že tvé náboženské vědomosti jsou malé, neúplné. Je třeba za tím jít, zeptat se toho, kdo zná – třeba kněze – nebo si vypůjčit a přečíst pokoncilní náboženskou knihu. Pochybnosti je třeba vyjasnit, najít správnou odpověď.
Není tedy hříchem pochybnost ve víře, hříchem tu bývá lenost – nehledat a nenajít, jak tomu vlastně je. Když někdo ponechává pochybnosti ve víře a námitky proti víře, které kolem sebe slyší, nezodpovězené, nevyjasněné, ty se pak hromadí v jeho mysli a nakonec dochází k pocitu, že už nevěří. Chudák ani neví, že vůbec není nevěrec, ale že je nevědomec; že v ohledu náboženských vědomostí zůstal na úrovni kojence.
Představte si dvacetiletého mládence, který by byl znalostmi na úrovni prvňáčků: jedna a jedna – skákal pes přes oves – máma má mísu. Byl by směšný. Leckdo dospělý zůstává ve věcech náboženských na této úrovni po celý život. Jen poslouchejte, jaké nesmysly proti víře se často mezi lidmi říkají.
Mladý křesťan se tedy musí ve víře vzdělávat, aby mohl svou víru proti námitkám obhájit.
Někdy ji hájíš veřejně. Ale to jen tehdy, když ten namítající se opravdu ptal, když hledá odpověď. Nikdy se nedávej do debaty s tím, kdo tě napadá jen proto, aby tě zesměšnil. Tady je namístě jen jediná „hlasitá“ odpověď: obrátit se a odejít pryč. A odpovědět sám sobě potichu, sám pro sebe si říci, jak je to správné.
Přišel domů chlapec a vypravoval mamince, jak ho kdosi dospělý napadl: „Ty chodíš do kostela – ale žádný Bůh není!“ – „A cos udělal?“ ptá se maminka. „Hned jsem mu v duchu řekl: Ty šašku, copak ty ses udělal sám? Ty sis udělal sám svět? Jestli není Bůh, tak nejsi ani ty!“ Až budu větší, řeknu mu to i nahlas.
Často nás, katolíky, lidé napadají a vytýkají nám různá dějinná provinění papežů a křesťanů. Musíme to vše obhajovat? Musíme chyby v církvi zakrývat? To jistě ne. Byla mylná rozhodnutí v církvi, byly i osobní hříchy papežů a kněží. Každý člověk může hřešit, ať má jakýkoli úřad. Proto i papež i biskup, – stejně jako my, – na počátku mše prosí za odpuštění svých hříchů a lituje jich. Kde jsou lidi, tam jsou chyby. Ale tyto chyby jsou jen stín velikého světla, které nese církev světu v Ježíšově učení.
Podstatou církve je světlo Kristovo, stíny v ní jsou lidské omyly, lidská selhání lidí.
Proto je i v církvi potřebné stálé reformování a napravování lidských omylů. Proto je i v církvi třeba otevřeně kritizovat, co je ve vedení církve, co je ve farnosti v nepořádku. Vždyť právě tím jsme Božími spolupracovníky, že s pomocí svatého Ducha stále církev obnovujeme.
Za koncilu se v naší církvi obnovila mešní bohoslužba. Místo nesrozumitelné latiny byl zaveden jazyk lidový, podobně jako v dřívějších dobách byl místo nesrozumitelné řečtiny zaveden lidový jazyk latinský. Obnovilo se udělování církevních svátostí, je obnoven i kodex – zákoník církevního práva.
Mnoho se v církvi obnovilo, aby byla srozumitelná a bližší dnešním lidem. Ale mnoho ještě zbývá odstranit z toho, co Pán Ježíš nechtěl. A obnovovat, zlepšovat, napravovat, to byl vždycky přitažlivý úkol pro lidi mladé srdcem, to je i dnes úkol pro vás, generaci mladých křesťanů.
Nakonec ještě jedna věc, související se vzděláním ve víře. Nedávno jsem cosi dělal společně s čiperným mladíkem. Hovořili jsme právě o tomhle, o vzdělávání ve víře.
Mládenec povídal: „Copak o to, hledat správné odpovědi na různé námitky proti víře, na různé neomalené útoky a posměšky, zjistit, jak je ta pravá odpověď krásná a rozumná, – zjistit, jak hloupý byl ten, kdo mou víru napadl, – to mě baví, to mě moc baví. I když mi to někdy dá zabrat, než se dopídím správné a jasné odpovědi.
Ale co mě vůbec nebaví, to jsou ta tajemství ve víře. Co je to za odpověď: „Tohle je tajemství samého Boha, to je nad lidský rozum, to nepochopíš!“ – Žádná tajemství by ve víře neměla být. Všechno jasné, to by bylo ono!“ – horlil ten mladý přítel.
Zkusil jsem mu říci, že náš mozek pořád ještě nedokáže pochopit a zvládnout ani věci kolem nás, že pro nás stále ještě zůstává tajemstvím podstata hmoty, podstata života. Že asi ani tajemství přírody člověk všechna neodhalí, nerozluští, natož ta Stvořitelova, ta tvůrčí. Ale mladý přítel stále vedl svou, že se mu vůbec nelíbí představa zavřených dveří, před kterými se musí zastavit.
A tak jsem začal vyprávět jednu historku z rodiny Novákových. Vy už znáte čtrnáctiletou Katku, které se nechtělo uklízet, a tak dojednala s maminkou velký kompromis.
V téhle rodině slyší jednou maminka až do kuchyně náramný řev a hluk z dětského pokoje. Otevře dveře a vidí: Kateřina buší ze všech sil do mladšího brášky Petra, ječí přitom nadávky, které jinak nepoužívá a rve mu z ruky jakýsi sešit. Konečně mu jej vyrvala, ale pláč a nářek jde dál: „Mami, Petr je takový sprosťák, takový nestyda, to jsem si o něm nikdy nemyslela!“
Nakonec se maminka přeci jen dověděla, co se stalo. V náboženství vyprávěl pan farář děvčatům o Anně Frankové, židovské dívce, kterou za války jedna holandská rodina dlouho skrývala před gestapem, ale nakonec ji vypátrali a zavraždili v koncentračním táboře.
Po Anně zbyl její deníček, který si tam v té skrýši psala.
Děvčatům se to vyprávění o deníčku líbilo a Katka se rozhodla, že si taky pořídí deníček a bude si tam zapisovat své myšlenky a zážitky. Dnes ho zapomněla schovat. Zůstal ležet na stole. A Petr ho našel a začal číst. Teď se jen chabě bránil, že tím nic zlého nemyslel, chtěl jen vědět, co si taková holka do deníčku zapisuje. A ona vyvádí, jakoby šlo o kdovíco.
Jenže maminka prohlásila, že pravdu má Katka. Každý člověk má právo na své soukromí, na své tajemství: „Když dojde dopis na tvou adresu, nikdo ti ho nečteme, pokud nám ho sám nedáš přečíst. Když dojde na tatínkovo jméno, ani já mu ho neotevřu. V rodině je mnoho společného, ale přesto tam má každý právo na své soukromí, i my dospělí, i vy děti. Katka ti, Petře, důvěřovala, a tys ji zklamal. Je na tobě, aby ses jí omluvil. Každý člověk má právo na své osobní tajemství.“
„Neboj se“, končil jsem rozhovor, „i o Božích tajemstvích lidé přemýšlejí, co jsou lidmi. I ty máš právo o nich přemýšlet. Ono sice není možné pochopit je docela, ale je možné se k nim víc a víc přiblížit. Je možné pochopit, jak jsou krásná, moudrá, veliká, hodná Boha Stvořitele. A tohle poznávat, to je veliká radost.“
Otázky k našemu svědomí, o kterých bychom měli tento týden přemýšlet, znějí:
– Kolik je ve mně ještě z náboženského nemluvněte?
– Snažím se kriticky rozeznat, co je špatně, snažím se to alespoň u sebe napravit?
– Co dělám, když se setkám s nějakou námitkou proti víře, s námitkou, na kterou neznám správnou odpověď?
– Snažím se vždycky rozeznat, co je má nevědomost a co je tajemství víry?
Máme o čem přemýšlet.
Modlíte se rádi? Kdybych teď po vás chtěl, abyste mi na tuto otázku odpověděli, většina z vás by se asi začala ošívat: „Já vím, že se to má, vím že se to patří. Ale nějak zvlášť se mi modlení nedaří. Když se začnu modlit Otčenáš, jsem při tom roztržitý. Když začnu svými slovy, za chvilku nevím, co říkat dál.“
S takovými potížemi při modlitbě nejste sami. Modlitba je umění. I to patří ke schopnostem, které si člověk musí v mládí získat, nacvičit, naučit, stejně jako umění chodit a mluvit.
Prvně jsme se setkali s modlitbou v podobě rýmovaných dětských veršíků, když nám byly tak čtyři roky: Ó, náš milý Bože, povstali jsme z lože..., nebo Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Tenkrát se nám to ještě modlilo dobře. Ale později, když jsme slyšeli, že naše modlitba má být náš osobní rozhovor s Bohem, začalo to být horší.
Rozhovor – k tomu přece musí být dva. Mluvím s kamarádem a kamarád mi odpovídá, slyším tu odpověď. Při modlitbě to tak jednoduché není. Začněme proto skromnější představou, že modlitba je mluvení k Bohu.
Při modlitbě jsme v podobné situaci jako hlasatel v rozhlase. Ten sedí ve své kabině, mluví k lidem, ale je tam sám. Nikoho z posluchačů nevidí, nikdo mu neodpovídá. A přece ví: oni mě slyší. A časem se dozvídá i odpověď, ohlas posluchačů.
S naší modlitbou je tomu podobně; je tu podobná obtíž: Bůh, ke kterému mluvíme, neodpovídá hned, neodpovídá lidským hlasem, lidským způsobem. Na začátku modlitby si proto musíme připomenout: Bůh nás slyší, vidí, odpoví!
Může se někdy stát, že při modlitbě pocítíš blízkost Boží lásky. Ale svou vůli si to nemůžeš vynutit – to je vzácný Boží dar. A není také nezbytným a podstatným důkazem dobré modlitby.
Jsou pomůcky k soustředění a k živému uvědomění: „Pozor, teď se zapínám na Boží vlnu, teď navazuji spojení s Bohem, teď ho oslovuji.“ Takovou pomůckou může být znamení kříže na počátku modlitby, nebo pohled na kříž ve světnici.
Je to důležité, soustředit se, je to nutné ke kontaktu s Bohem. Jako když telefonuješ. Aparát zazvoní, tys právě s někým hovořil, něco jsi dělal, na cosi myslil. A teď zvedneš sluchátko a musíš vše kolem sebe pustit z hlavy a být jen tím uchem, myslit jen na to, o čem je řeč v telefonu, soustředit se na toho, s kým mluvíš, přesto, že ho nevidíš. V modlitbě se také musíme naučit soustředit se na partnera, kterého nevidíme.
Ale pozor – ani s tím partnerem to není při modlitbě jednoduché. Když se tě zeptám, s kým mluvíš při modlitbě, odpovíš bez rozpaků: „S Bohem.“ Ale tato odpověď říká tak málo, jako kdyby ses nějaké paní zeptal, za koho je provdána a ona ti odpověděla: „Za muže.“ Zůstalo by ti nejasné, kdo je ten muž, co je zač.
Stejně tak při modlitbě nestačí připomenout si na začátku, že mluvím s Bohem. Je třeba vidět ho živě ve vztahu k sobě: Bůh je můj stvořitel – dal mi život. Bůh je můj Pán, mám ho poslouchat.. Bůh se ve svém Synu stala člověkem, mým bratrem. Ježíš je tedy můj „sourozenec“, můj starší, velký bratr. Mohu se na něj ve všem spolehnout.
Když nějak takhle na začátku modlitby zauvažuješ, pak už Bůh, ke kterému mluvíš, není vzdálený, abstraktní pojem, ale živý Pán, tvůj dobrý Otec, tvůj blízký a milý velký Bratr Ježíš.
Nikdy si nepřipusť, že modlitba je nějaká naše povinnost vůči Bohu. Bůh naše modlitby nepotřebuje, ale náš život potřebuje modlitbu. V modlitbě se pokoušíme poznat Boží vůli a podle ní uspořádat svůj život. Budeš-li se dobře modlit, sám po čase poznáš, jak modlitba mění tvůj charakter k lepšímu, jak se tvůj život zaměřuje správným směrem a k správnému cíli.
Nejdůležitější pro tvorbu dobré povahy, pro správnou životní orientaci, je tvá ranní a večerní modlitba.
Začíná hned při probuzení radostnou myšlenkou: „Můj Pane, žiji – děkuji ti za to! Dáváš mi nádherný dar – tento den – děkuji ti!“
Pak vstáváš a pokračuješ při oblékání. Vstupuješ radostně do Božích služeb. Co dnes budu dělat? Na co se těším? Co bude asi obtížné? Prosím o pozorný pohled, o vedení jeho Duchem, abych tento den dobře zvládl, nikomu neublížil, naplnil jej dobrem, prožil ho jako křesťan. Vyjde-li ti chvilka na Otčenáš, mešní Gloria-Sláva, pozdrav Matce Boží, svému patronu, světci dne, pak tím líp, ale vlastní jádro ranní modlitby je v tom směřování mysli podle kompasu lásky: směr dobro.
Také při večerní modlitbě nemá stát před Bohem jen tvé mluvení, ale ty sám, osobně. Spoj to třebas se svlékáním. Ale večer by se už klidně chvilka mohla najít, to už nemáš tak pilno jako zrána.
Výchozí myšlenkou večerní modlitby je: „Pane můj, končím tento den, odkládám ho jako tyto šaty. Jak jsem se ti dnes líbil? Chci se teď vidět, jak ty mě vidíš. Jak jsem si to ráno plánoval a jak to přes den dopadlo?“ Za to, co jsi nezvládl, co bylo špatné, popros za odpuštění. Pověz si, zda a jak je to třeba napravit a jak to uděláš příště v podobné situaci. A dál už na to nemysli. Zmetky patří do šrotu, ne do života. Tvá mysl ať je volná pro vymýšlení hezkých plánů na zítřek.
Pro astronauty, kteří krouží daleko ve vesmíru, je životně důležité, aby neztratili spojení s inženýry, kteří vytvořili jejich raketu, s domovským kosmodromem. Odtud jsou dálkově řízeni, ani o tom třeba nevědí. Odtud je střežena a korigována jejich cesta. Kdyby ztratili spojení se Zemí, byli by v dálkách kosmu bezmocní.
Pro každého z nás je stejně životně důležité neztratit spojení se svým Stvořitelem, s konečným Cílem, věčným Domovem.
Měli bychom ještě mluvit o způsobu modlitby, kterému se říká meditace, o rozjímavém ponoření a naslouchání Duchu svatému.
Měli bychom mluvit i o chvilkách soustředění během dne.
Měli bychom ještě mluvit o modlitbě společné, liturgické, jak se modlíváme zde v kostele, když se tu modlíme všichni jako jedním dechem, jedním hlasem, jedním srdcem, a činíme tak slyšitelným hlas církve.
Měli bychom také mluvit o kráse společného zpěvu, kterým lid Boží při nedělním shromáždění chválí Boha.
Měli bychom se zmínit o kráse společné modlitby doma, v rodině, kdy se všichni na chvilku sejdou, ztiší před křížem u zapálené svíce, a společně děkují za vše dobré a prosí za bližní v nouzi.
Měli bychom. Je toho mnoho, co ještě během zrání a života objevíte krásného v modlitbě. Ovšem budete-li sami chtít naučit se správné modlitbě, udržet si kontakt se Stvořitelem.
Teď si zapamatujme aspoň toto:
Ranní a večerní modlitba nás učí správně žít.
A náš úkol na tento týden? Každodenně se pokoušet o dobrou ranní a večerní modlitbu.
Na závěr vyslechněte ranní modlitbu, jak si ji kdysi zapsal anglický kancléř, svatý Tomáš Morus:
Pane můj, dej mi dnes dobrou chuť k jídlu,
a také, abych měl co jíst.
Dej mi dnes dobré zdraví
a smysl pro to, abych si je sám nekazil.
Dej mi duši, která nezná fňukání, naříkání,
a nedovol, abych si dělal přílišné starosti
o to své samolibé „já“.Dej mi, Pane, smysl pro humor
Dej mi milost, abych rozuměl žertu.
Dej, abych dnes zažil kousek radosti
a jiným z ní trochu rozdal.
Jedno nedělní odpoledne bylo venku počasí, že bys psa nevyhnal a Petr se svými kamarády seděl ve světnici: „Co dělat? Ven se jít nedá. Kdybychom byli ženské, začali bychom pomlouvat nepřítomné, ale jsme přece chlapi.“ „Mohli bychom kritizovat jeden druhého, co tu jsme!“ – navrhoval Jirka mužnější variantu zábavy. Ale neuspěl: „Dost se nás nakritizují rodiče a babička, to slyšíme pořád“, mínili chlapci.
„Tak víte co? Pojďme se na sebe podívat z druhého konce. Co je na každém z nás dobrého.“ – Tenhle Petrův nápad se chlapcům zalíbil. Petr sehnal tužky a každému dal list papíru: „Nejdříve napíšem každý sám, co na sobě vidíme dobrého, a pak dáme list dál.“
Výsledek byl nečekaný. Každý z chlapců si o sobě myslel, že je dobrý, ale když měli jmenovat konkrétně své dobré vlastnosti, žvýkali tužku, funěli a byli na rozpacích. „Musí to být pravdivé, kamarádi mě znají,“ šlo jim při tom hlavou. Nakonec se na papíře přece jen nějaký zápis objevil.
„A teď postrčíme papír sousedovi a napíšeme co se nám líbí na tom, co máme jeho papír.“ Postupně šly papíry z ruky do ruky, až se vrátily k vlastníkovi. Teď měl každý před sebou zrcadlo: co dobrého na sobě vidí sám, a co jeho kamarádi.
„Sním všechno, co se uvaří, nejsem rozmlsaný“ – znělo sebehodnocení na Petrově papíře. „Jsem s tebou rád, protože jsi kliďas,“ ohodnotil jej Jirka. A tak byli chlapci někdy překvapeni. Ani by je nebylo napadlo, čeho si na nich cení druzí.
Na každém listě bylo něco jiného – už se tu zrcadlila rodící se osobnost, individualita:
„Neskáčeš do řeči, když druhý něco vykládá.“
„Je spolehnutí na tvé slovo, co slíbíš, uděláš.“
„Umíš dělat legraci, je s tebou zábava.“
„Rád poslouchám, když začneš snít o svých životních plánech, o tom, co bys chtěl v životě dělat.“
„Když něco začneš, doděláš to do konce, poctivě a důkladně.“
„Žasnu, jak to umíš s malým bráškou, nikdy se nehádáte.“
„Umíš napjaté situace zahrát do autu žertem, to bych chtěl umět jako ty.“
Bylo to tenkrát hezké odpoledne, užitečné. Jirka ještě po letech prozradil: „Já jsem si ten papír tenkrát schoval a když mi bylo zle, když mi něco nevyšlo a cítil jsem se na dně, vytáhl jsem jej a pomohl mi: Nejsem přece jen úplné budižkničemu. Mám dobré vlastnosti, kterých si druzí cení.“
Takováto hra na hledání dobrých vlastností, to je jeden ze způsobů, jak vytvářet v sobě a kolem sebe dobré ovzduší, protože dobré prostředí, to je třeba vytvářet, pěstovat. Samo sebou roste jen to, po čem nic. Nech záhon být, samy ti tam vyrostou leda kopřivy, bodlák, plevel. Nestarej se o vztahy k lidem kolem sebe, nestarej se o svou povahu – a vyroste mrzout, bodlák, který se na druhé jen nedůvěřivě mračí.
Ona totiž, zlost, hněv, podezíravost, nedůvěra, číhavost, to jsou vlastnosti ještě prašelem, ze kterých se člověk vyvinul. Lidská duše, obraz Boží, to je jezdec na šelmě. A musí se naučit tu šelmu ovládat.
Kdo z vás je zlostný, vzteklý, má se za co stydět. Je špatným rytířem – jeho kůň ho ovládá. Než se odnaučíš vzteklosti a zlosti, zalez raději někam, když tě opanuje, a počkej tam, než přejde.
Časem pochopíš, že to, co tě dráždí ke zlosti, je právě tak k smíchu. Záleží na vůli a tréninku, jestli se nad nějakou událostí rozesměješ nebo rozzlobíš.
Kdykoli se rozzlobíš, ztrácíš kus radosti ze života a mohlo by se ti stát, že postupně všechnu veselost srdce uzlobíš k smrti, ztratíš. Zůstaneš zatrpklým člověkem, sobě obtížným, jiným protivným.
Smích je dobrým lékem i proti pocitu vlastní důležitosti: Směj se především sám sobě. Smích je dobrou odpovědí i na přemrštěnosti jiných. Ne výsměch – to bys byl farizej, ale dobrácký, srdečný smích.
Veselá mysl, to je totiž ctnost. Dá to dřinu, ale pořádnou dřinu, než si tuhle ctnost vypěstujeme. Ale stojí to za to.
Člověk, který by čekal na podnět k veselosti zvenčí, odjinud, ten by se asi poprvé usmál až na smrtelné posteli: Že už má za sebou ten řetěz neúspěchů, zklamání a podrazů, kterému se říká lidský život.
Veselá mysl je ctnost, která sídlí uvnitř člověka, v jeho srdci. Proto není pravou veselostí, když se v kině smějeme legráckám Soboty a Nárožného. To je jen reakce nervů, jako je opačnou reakcí zaječení, když ti někdo dupne na nohu.
Ale pozor: jsou lidé, kteří se smějí všemu. Ti patří spíš na psychiatrii než do života. Komu by nešli na nervy lidé kteří se stále předvádějí v posvícenské náladě, v nepřirozené veselosti?
Jejich opakem jsou lidé, kteří se plouží životem jako smuteční vrba. Nejen že si pěstují stálou zasmušilost, oni dokáží zmrazit dobrou náladu všude, kam přijdou: Sedí ve světnici pár lidí, vesele se baví, vykládají si, smějí se. Přijde mezi ně smuteční vrba a spustí: „Copak vy, vám je hej! Kdyby se vám stalo to a to, jako tam a tam a tomu a tomu!“ A když zaseje hřbitovní náladu, řekne: „No nic, nedejte se rušit a bavte se dál.“ – Zbude po ní společnost zhaslá jako po otevření závěti, když dluhy převyšují pozůstalost. Smuteční vrba. Asi si myslí: „Když nemám radost já, ať ji tedy nemá nikdo.“
Získat si v mládí ctnost veselosti, vypěstovat si veselou povahu, to je veliká věc. Ale je to vůbec možné, vychovat v sobě veselou povahu? Není to vlastnost vrozená? Nerodí se jeden jako veselý člověk a druhý jako mrzout? – Kdepak. To je věc výchovy a teď ve vašem věku už věc sebevýchovy.
My křesťané to máme snažší. My máme důvod k optimismu a příčinu k pravé veselosti. Život pohana, ten je svou podstatou beznadějný. Tomu nezbývá, než se prošálit bídou světa hlučnou zábavou, odvazem, rozpustilostí.
Křesťan věří, že konec jeho života bude dobrý, a tak nemusí brát životní prohry a neúspěchy tak smrtelně vážně.
Jen si všimněme Pána Ježíše: Nikdo nemůže říci, že by byl žil v bavlnce, že by měl lehký a snadný život. Ale i v těch největších těžkostech a nebezpečích zůstává Pán vždy klidný, bez zármutku, nezná pesimismu, beznaděj. Ničeho se nebojí, ví, že svět je v dobrých rukou: V ruce Boží. Na zuřivé výpady farizeů odpovídá s klidným úsměvem.
Tady je jistý zdroj optimismu i pro každého z nás: Jsem v ruce Boží. Mohu být veselý. Mám dobrého Otce. – Svatý Pavel tohle dobře znal: „Jen veselého dárce miluje Bůh“, říká nám. (Ve druhém listu Korinťanům 9,7).
Co nám tu veselou mysl kazí?
U mladých lidí to bývá strach ze ztrapnění, strach z posměchu. Jak se bránit?
Připomínej si, že posměch je projev slabosti toho, kdo se posmívá. Nenech se vehnat do stálého soutěžení, konkurence, do představy, že musíš být lepší než ostatní. Proč bys musel? Soutěžení vede leda k závisti, k pocitu křivdy, k pomstychtivosti, k samým nepěkným věcem. Správný postoj není stále soutěžit, předhánět se s vyplazeným jazykem, ale spolupracovat.
– Pečuj o to, abys měl před sebou něco, nač se těšíš. Na hezkou knížku, kterou si budeš večer číst; na kamaráda, s nímž se sejdeš; na nedělní setkání se svou partou v kostele, na prázdniny, na dovolenou. Stále si vymýšlej hezké věci dopředu. A když to někdy nevyjde, žádná tragédie. vyjde to jindy.
– Dalším zdrojem dobré nálady je vzpomínání na hezké zážitky z minula. Ponechávejte si jen hezké vzpomínky. Co pěkné nebylo, nestojí za uchování. To je smysl suvenýrů z výletů, snímků, pohlednic. Pomáhají nám uchovat si hezké zážitky v paměti.
Velkou podporou dobré nálady jsou také osobní záliby, koníčky. Nejlepší jsou ty aktivní, při kterých sám něco děláš, tvoříš. Takové to pasivní sbírání různých věcí, pivních tácků, nálepek od zápalek, to ti jen zakramaří byt škatulemi. Po čase tě to omrzí a ani se na to nepodíváš. Když ale tvá záliba spočívá v aktivní činnosti, děláš tím radost sobě i jiným.
Řekli jsme: „Děláš radost i jiným.“ To je dobrý zdroj radosti a hezkých zážitků: dělat radost jiným. Ale ani to se nesmí přehánět. I přemírou dobré vůle a ochoty se můžeš stát druhým obtížným a sobě únavným. Už malé děti nemají rády, když přeochotná maminka nebo babička chce za ně všechno udělat. Brání se křikem: „Já šama, já šama!“ Je tedy nutné, když spěcháš udělat radost druhým, napřed rozvážit, jestli jim to doopravdy radost dělá, jestli o to stojí. Aby nevznikaly únavné situace z přemíry dobré vůle jako v té rodině, kde žena, ač nerada často vařila škubánky v přesvědčení, že muž je rád jí. Muž je jedl, ač nerad, v přesvědčení, že manželka je ráda vaří.
Spolehlivým cílem naší ochoty jsou ti, co jsou na tom hůře než my. A ještě i to musíme dělat uváženě a dobře se o situaci informovat.
Co je na tobě dobrého? – to byla výchozí otázka naší dnešní úvahy.
Pěstuj si veselou mysl! – to je výživa k pěstování důležité křesťanské ctnosti.
To jsou podněty pro naše přemýšlení v tomto týdnu.
Jak je to s mými dobrými vlastnostmi?
Jak budu pěstovat ctnost veselé mysli?
16. V čem potřebuješ napravit?
Minule jsme se učili znát své dobré stránky, pěstovat si dobrou, veselou povahu. Radil jsem vám, abyste o tom během týdne přemýšleli.
Možná vás při tomhle přemýšlení také napadlo: „Být křesťanem, žít jako správný křesťan, to je náročná věc. - Musí se to všechno brát vůbec takhle doopravdy? Co na tom, když si někdy zalžu. Co na tom, že si někdy postavím hlavu a trucuju. Mám přeci snad také právo na svou svobodu, mám právo žít si po svém.“
Kam to s tím „žít si po svém“ u mladistvého člověka vede, vypravoval Pán Ježíš v jednom příběhu. Jistě jej znáte už od dětství, ale je třeba, abyste o něm dnes znovu zauvažovali svým dospělým rozumem.
Je to vyprávění o otci, který žil společně se dvěma syny. Měli dost majetku, v ničem nouzi a tatínek žil jen pro rodinu a pro děti. Ale dobré bydlo začalo jednou mladšího syna pálit: „Doma jsem pořád jen syn, kluk. A já mám přeci právo dělat co chci – jsem plnoletý! Po otcově smrti zdědím sice polovinu všeho majetku, ale to mám čekat, až tatínek zemře? Vždyť je ještě svěží a zdravý.“
A tak předstoupil před otce: „Rozhodl jsem se, že už budu žít jinak, po svém. Doma mě to už nebaví. Dej mi můj rodný podíl a já půjdu do města.“
Jak se vám líbí názory toho syna? Poctivě řečeno, musíš připustit, že ti to zní dost sympaticky. Kterýpak mladý člověk by chtěl žít pořád vedle tatínka, který ví všechno líp? Děti přeci musí jednou z domu.Kdo je plnoletý, má přece právo na svobodu!
Ale poslouchejte to vyprávění dál. Rád – nerad, otec souhlasí. Sotva mu bylo milé, že se ho syn nezeptal na jeho radu, že ho postavil před hotovou věc. Ale dobře věděl: Kdybych mu nepovolil, byl by nešťastný, bez nálady a co by to bylo za život tady doma. A tak i když tušil, že to nedopadne dobře, nechá syna, aby si dělal podle své hlavy, když už se dovolává toho, že je dospělý.
A tak syn odchází z domova s pocitem vítěze: Mám svobodu, jsem svým pánem, nikdo mi už nebude poroučet! To je nádherné! To se musí oslavit. – Najdou se, kdo jsou ochotni slavit s ním a ještě ho za to chválí. Doma by otec huboval. – Jenže rychle ubývá peněz a spolu s nimi i kamarádů. A přijde konec: žádné peníze, žádný kamarád, žádné povolání, žádná práce. Opuštěn. Sám.
Jak se to mohlo stát? Ten mladík chtěl samé hezké věci: stát si na vlastních nohou, volný od poručníkování rodiny, Být svým pánem. A teď tu stojí pán z nemanic, lenoch, povaleč. Nic neumí, leda flámovat. Nic ze sebe nedokázal udělat. Zůstal sám. Slušní lidé se k němu obracejí zády.
Teď ví: Svoboda, to znamená hlídat se sám. Svoboda, to není lenost, ale snaha udělat sám ze sebe osobnost, toho, kdo něco umí, aby si ho lidé vážili, aby o něj stáli. „Teď o mne nestojí nikdo, teď už nemám nikoho“, říká si ten syn.
Ale potom mu napadne: „Je tu ještě někdo, kdo snad o mne stojí: můj otec. Co všechno ten pro mne udělal! Půjdu za ním. Přiznám, že jsem jednal hloupě. Omluvím se, on mi jistě odpustí.“ – A nezklamal se. Otec odpustil.
Teď si někdo z vás možná myslí: „Ano, zní to hezky v tom vyprávění. Ale náš otec doma, jak ho znám, ten by mi přirazil dveře před nosem. Ten by mi řekl: Cos chtěl, to máš a jdi mi z očí. Náš otec nerad odpouští, když něco vyvedu.“
V tom máš trochu pravdy, že ten otec z vyprávění se choval nadmíru, ba nadlidsky dobře. Je také obrazem Otce nebeského. Ten opravdu vždy odpustí. Totiž: odpustí vždy, když svou chybu uznáme, když se rozhodneme chovat lépe, správně.
Už víš, jak se my, marnotratné děti, vracíme k Otci: Když něco zlého uděláme a uvědomíme si to, hned v duchu prosíme Otce za odpuštění. Také při večerní modlitbě litujeme všeho, co jsme za uplynulý den špatně mysleli, mluvili, dělali. Při každé bohoslužbě společně vyznáváme, že jsme hříšníci, a prosíme za odpuštění. A s velkými hříchy, a pro správnou orientaci, duchovní vedení, si jdeme do zpovědnice.
Není to příjemné doznat, že jsme něco nezvládli, že jsme v něčem zklamali. Ale je to cesta k novému, lepšímu začátku. Není to snadné, jít ke zpovědi, ale lze to zvládnout, protože víme: „Nebeský Otec na mne čeká. Čeká a odpustí.“
Jak je tomu u tebe se zpovědí? Chodíš pravidelně, jak to člověk v mládí, při sebevýchově potřebuje? Chodíš rád?
Někdo by asi řekl: „Týden před ní už mám strach.“
Jiný řekne: „Zpovídám se každý měsíc a moc mi to pomáhá.“
Proč je některým lidem tak nepříjemné, jít ke zpovědi? Většinou je jim zatěžko doznat před někým své chyby, svá selhání. Jiný se nenaučil zpovídat jako dospělý člověk. Odříkávat hříchy, jak se tomu naučil nazpaměť před první svatou zpovědí, to už mu je trapné. A dospěle se zpovídat, to se nenaučil.
Chce to trochu přípravy předem. Jak se to dělá, to najdeš v kancionálu, jsou k tomu i brožurky. Hlavním informátorem je tvé svědomí. To ti připomene, kdy ses ke komu choval hrubě, kdy jsi byla hubatá, kde zůstalo nějaké manko v tvých domácích a pracovník povinnostech, jak sis stojíš na křižovatce mezi dobrem a zlem.
Tvé svědomí, to je důležitý nástroj. To je tvůj kompas na cestě životem. Bez něho nikam nedojdeš. Vždyť žijeme stále v hotové džungli informací: televize, rozhlas, noviny, film, reklama, to vše ti vnucuje tzv. „davové mínění“, nutí tě dělat bezmyšlenkovitě to, co dělají druzí, ať už je to dobré nebo špatné.
Davový člověk říká: „Tak to dnes dělají všichni“, a dokazuje tím, jak je nesamostatný. Říká: „Co by řekli lidé, kdybych jednal jinak“, a ukazuje tím, jak je zbabělý. Říká: „Já už jsem takový, že dělám, co druzí“ – a ukazuje tím, jaký je slaboch. Říká: „Mně to je všechno jedno“ – a ukazuje tím, jak je povrchní.
Bez kompasu svědomí, Božího hlasu v duši, se v té džungli dnešního světa nevyznáš.
Mladí přátelé! Teď je na vás, abyste vy udělali něco z toho, co z vás udělali rodiče. Už nejste malí, ale také ještě nejste zralí. Je tu mezera. A je na vás, abyste ji vyplnili dvojím:
– bojem se svými chybami,
– rozvíjením dobrých vlastností a vloh, které máte: Sebevýchovou.
Naše člověčenství, lidství, křesťanství, je nám dáno jako možnost: Musíme na sobě tvrdě pracovat, abychom ovládli zvíře v sobě a přivedli k rozvoji a vládě lidskou duši. Abychom nezůstali stádovými tvory, ale stali se osobností, člověkem k Božímu obrazu.
O čem budeme v tomto týdnu uvažovat:
V čem se potřebuji napravit?
Jak se umím zpovídat a kdy půjdu ke zpovědi?
Jak dbám na hlas svého svědomí?
Jak se snažím udělat ze sebe zralého člověka, křesťanskou osobnost?
„Šlágry, hity, to nejsou žádné recepty na život.
Je možné při nich tancovat,
ale není možné podle nich žít.“
Tak to stálo v kterémsi časopise pro mládež. A dál pak pisatel rozváděl, že duševní dospělost předpokládá, že máme správný pohled na život.
Jestli dobře vidím, to závisí od toho, odkud se dívám. Jsem-li uprostřed dění, nebo vykukuji odkudsi z povzdálí.
Středem, od kterého my, křesťané, hledíme na svět, je Ježíšův kříž. Proto je naším znakem.
Každý spolek, každé společenství si volí za svůj znak, za poznávací znamení to, co je pro ně nejvíc charakteristické: myslivci smrkovou větvičku, hudebníci houslový klíč, horníci kladiva.
Kde žijí křesťané, tam se vyskytuje znamení kříže: V rodinách na čelní stěně bytu. V kostelích. Na věžích – zdaleka viditelné. Na rozcestích. Na hrobech křesťanů.
Ale nenapadlo tě také, co mně vrtávalo hlavou často, když jsem byl mladý, že by totiž znakem křesťanů mělo být něco veselého, živého, radostného? Kříž přeci znamená i lidské trápení. Říká se: „S tím člověkem má kříž“, když se myslí na to, že má nevyléčitelně nemocného synka.
Můžeme tedy říci: Kříž, to je symbol trápení. A to že je ten nejlepší znak křesťanů? To by přeci znamenalo: Být křesťanem rovná se trpět, nést kříž, trápit se. Žádné záviděníhodné vyhlídky do života.
Jenže dnes už vím: Takové chápání kříže je jednostranné. Svatý Pavel jej chápal jinak. Píše: „Slovo o kříži znamená pro nás velkou Boží sílu!“ Věděl totiž, že kříž je sice znamením utrpení a smrti Pána Ježíše, ale tím že to nekončí. Kříž je i znamením zmrtvýchvstání Pána Ježíše, jeho života ve slávě. Ne nadarmo opěvujeme na Velký pátek kříž jako znamení vítězné, jako znamení života, znamení spásy.
Proto je kříž znamením nás, křesťanů: Když na něj pohlédneme, připomeneme si: Po utrpení a smrti vstal Pán Ježíš z mrtvých. I po našem trápení přijde radost. Po Velkém pátku vždy přichází Boží Hod – Vzkříšení.
Můžeme to domyslit ještě dál. Kdo dělá kříž, vede ruku napřed shora dolů a pak napříč. Každý kříž má dva rozměry: vodorovný a kolmý. Příčné břevno, to jsou rozpřažené ruce Pána Ježíše. Kdo rozpřahuje ruce, otvírá náruč, chce někoho obejmout. Pán Ježíš k sobě zve tímto gestem všechny lidi. Říká: „Nejsi sám! Nežiješ sám! Já jsem tu pro tebe a ty buď pro druhé kolem sebe!“
Druhé, svislé břemeno kříže nám říká: Ježíš přišel od Otce a chce nás vést vzhůru k Otci. Ne, že bychom si mysleli, že Otec je „nahoře“, v oblacích nad námi. To „nad námi“ říká spíš, že je nad námi tím, že je větší jak my, větší než všechny představy o něm, že nás nekonečně převyšuje, že právem k němu s obdivnou láskou voláme: Veliký Bože náš. Pohled na kříž ti tedy připomíná: Bůh k tobě sestupuje ve svém synu; odpověz na to svým chováním, svým životem.
Vidíš: Kříž je krásné znamení našeho života, naší víry. Připomíná nám smysl a cíl naší existence, připomíná nám svislým břevnem Boha nad námi a vodorovným břevnem lidi vedle nás.
A co to utrpení ? To se samozřejmě našemu životu nevyhne, i kdybychom před ním sebevíc zavírali oči. Kříž k nám ve chvíli trápení volá: „V tomto znamení zvítězíš!“ Pán Ježíš nás vybízí: „Vezmi svůj kříž každodenní a následuj mě“ – srovnej svůj krok s mou křížovou cestou a dojdeš se mnou k vítězství nad utrpením uneseš to trápení.
Kříž tedy neznamená, jak si někdy myslí pohané, že my křesťané se rádi trápíme a vyhledáváme utrpení. Vůbec ne. My víme dobře, že o trampoty se nám postarají lidé kolem nás, nepřátelé i přítelíčkové, že o utrpení se nám postará příroda kolem i naše tělo.
Křesťan utrpení nevyhledává, ale když přijde, věřící pohled na kříž mu dá sílu, aby je po vzoru Ježíšově nesl a unesl.
A co ti, kteří kříž Kristův jako svůj znak odmítají? Ti žijí bez křížů? Ne. Vzpomeňte, že na Golgotě byly kříže tři: Ten Ježíšův a náš, kříž víry a poslušnosti Otce. A pak tam byly ještě dva kříže – to jsou kříže těch, kdo odmítají kříž Ježíšův: vpravo kříž pozdní lítosti, vlevo kříž lhostejnosti.
Kříž stojí, jak víte, na všech lidských cestách. Poděkujme dnes za štěstí, že se smíme držet toho prostředního, toho Ježíšova.
O čem tedy budeme tento týden přemýšlet:
– Jak umím unést něco nepříjemného, nemoc, bolest?
– Co pro mne znamená kříž u nás doma?
– Všímám si křížů u cest, venku? Chráním je, zdobím je?
– Jak pomáhám nést kříž jiným?
Máme o čem přemýšlet.
18. Už ses zamiloval?
(O sebevýchově k manželství)¨Parta chlapců sedí kolem táboráku a vykládají si o všem možném. Dojde i na manželství. A tu jeden energicky zaprotestoval: „O tom se nebavím – to mě teď nezajímá.“ – „Ty se nechceš ženit?“ diví se kamarádi. – „Chci, ale napřed chci dostudovat a pak se teprv budu zajímat o ženění.“
Myslel to asi dobře: napřed dostudovat, pak ženit, ale řekl to špatně. Kdyby se vůbec nezajímal o problémy kolem manželství a pak se rychle oženil, asi by z toho nic moc pěkného nevyšlo.
Pro dobré manželství se musí člověk od mládí vychovávat. Musí si pro ně vypěstovat povahové vlastnosti, musí získat určité znalosti a zkušenosti-
Vy jste ve šťastném věku, kdy máte k téhle průpravě ještě čas. Začíná to vlastně odmala, doma v rodině. A je třeba, abyste věděli: Jak se vy, mládenci, chováte ke svým sestrám a k mamince, jak vy děvčata, k bráškům a k tatínkovi, tak se budete jednou chovat ke svém manželce, k muži.
„A to ne,“ myslíš si možná, „já si nevezmu takového protivu, jako je můj bratr!“ – Jen se nepleť! Kdybys sis vzala třeba samého Prince z Tramtárie, bude to zase mužský. Bude mít svou hlavu jako mužský, bude mít své názory, mužské, tj. jiné, než jsou ty tvé, ženské. A jestli se při boji o svá práva nenaučíš teď, doma, nic chytřejšího než ječet a hádat se, to pak tvá domácnost za moc stát nebude. On si to totiž ten tvůj vyvolený princ nenechá tak líbit, nebude tak trpělivý jako je tatínek.
Po době pohrdavého vyhýbání v dětství dochází ke sklonku puberty mezi chlapci a děvčaty k probuzení zájmu o druhé pohlaví, někdy hned ke vzplanutí, zamilovanosti:
„Milá Maruško, od minulé neděle to vím, jenže nevím, jestli ty to víš, že já to vím: že tě miluji!“ – Takhle si to sepsal šestnáctiletý mládenec – samozřejmě jen do svého deníku.
A o rok starší dívenka píše: „Mám velice ráda jednoho chlapce. Ale známost s ním nemám. Vídám jej jednou týdně, ale nemám příležitost s ním mluvit. Velmi se proto trápím, pláču, jsem nešťastná, nic mě nebaví. Mám ho tolik ráda, vůbec nevím proč. Myslím si, že to bez něho nevydržím. Asi umřu, jestli on si najde jinou dívku!“
Na těch dopisech vidíte, co je zamilovanost: Oba obdivují svůj ideál na dálku. Dívka si myslí, že má chlapce k smrti ráda, a zatím ho vůbec nezná. Zná jen jeho vzhled a to jí stačí k vzplanutí.
Je to láska? Není. Zamilovanost je jen jakýsi „zánět“ citu, choroba mládí, jako příušnice a spalničky. Teprve jestli ta dívka pozná blíž povahu, charakter, názory a nálady toho chlapce, pak buď vystřízliví, nebo ho začne mít postupně ráda. Nekritická zamilovanost se však málokdy mění v opravdovou lásku – protože ta je kritická. Až jasnozřivě kritická je láska, kdežto zamilovanost je slepá a bezbranná jako novorozeně.
Na dobu snění a zamilovanosti navazuje doba první známosti. Dva spolu začnou chodit. Svedla je už ne zamilovanost, ale sympatie. Co to znamená, že dva spolu „chodí“, že spolu „mluví“? Znamená to přesně to, co to říká. Ti dva spolu chodí na procházky. Mluví spolu, vyměňují si názory na všechno možné, svěřují si své sny a představy o budoucím životě. Co je smyslem takové známosti? Aby se ti dva navzájem poznali, zkoušeli a vychovali.
Největší umění prý je, vybrat si správného partnera. Někdo spoléhá na náhodu, někdo na to jde vědecky – už i počítače pracují ve službách seznamovacích kanceláří. Jiný zas loví inzerátem:
„Pihatá, nesmělá, hledá fajn kluka.“
„Jseš sám, vousáči? Také nemůžeš najít lásku? Snad ji najdem spolu.“
„Vyhlašuji konkurs na hezkou dívku s dlouhými vlasy.“
„Hledám hezkou, milou, něžnou, upřímnou a rozumnou dívku.“
Tyto inzeráty svědčí o míře nezralosti. Odpoví na ně leda někdo stejně nezralý. Poznat toho druhého není tak snadné. Kdo jde na schůzku, chová se svátečně, jinak než obyčejně – alespoň zpočátku.
Ona přijde o půl hodiny později, on tam byl už půl hodiny před sjednaným termínem. Ona šveholí: „Trochu jsem se opozdila, nezlobíš se?“ – On šveholí: „Kdepak, já jsem přišel také před chvilkou.“ – Tatáž situace po dvou letech známosti. Ona: „Trochu jsem se opozdila, promiň.“ On přišel minutu před ní, ale vrčí: „Kdes byla tak dlouho? To nemůžeš být trochu přesná? Přešlapuju tu už celou věčnost!“
Pamatujte si: Partnera poznáš až tak ve druhém roce známosti. Proto by známost neměla nikdy trvat méně než dva roky. A hned na začátku má být dohoda: A rozejdeme se beze scén, kdyby jeden či druhý poznal, že mu to nevyhovuje.
– Dejte si pozor na partnery, kteří vás popichují proti vašim rodičům. Pryč od nich. Je to znamení špatné povahy.
– Dejte si pozor na partnera, který na vás vymáhá „důkazy“ vaší lásky. Platí tu stále: Kdo miluje opravdově, ten rád počká.
– Dejte si pozor na partnera, kterému nevadí, že ti vznikne kvůli němu nepříjemnost. Kdo tě má rád, ten oželí sebeskvělejší zábavu, kdybys kvůli ní měl či měla mít potíže.
– Dej si pozor na partnera, který rád popíjí. Nevěř, že kvůli tobě přestane. Dokud si to aspoň roční zkouškou neověříš, nevěř žádným slibům.
– Dej si pozor na partnera, který je jiné víry, nebo je vůbec bez víry. Někdo si řekne: „Na takové věci se dnes nehledí. Hlavně, že se máme rádi.“ Jenže nedbat na to je možné, dokud ještě o nic nejde, dokud spolu jen chodí. Ale až se vezmou, nutně se ukáže, že je mezi nimi rozdíl v pohledu na samu podstatu manželství. A co pak? Jen ty, křesťan, se držíš zásady, že nemocné manželství se nemá rozlučovat, ale léčit. Tvůj partner tuto zásadu nemá. Zdá se mu jednodušší a správnější rozejít se, než se trpělivě znovu učit společné řeči a společné cestě životem.
Ale i když mezi vámi nebudou neshody, i tak to nebude lehké. Přijde neděle ráno. Ty vstaneš a půjdeš do kostela. Tvůj partner zabručí, proč neležíš, a obrátí se ke zdi. Jak ti při tom bude?
Přijdou děti a budou vidět různost vašich názorů. Kdo má pravdu? Tatínek nebo maminka? Jak ti při tom bude?
Dojde mezi vámi k neshodě. Ty, věřící, půjdeš ke zpovědi a vrátíš se domů pln dobré vůle učit se řešit neshody lépe, než hádkou a nemluvením. Tvůj nekatolický partner však s tebou ke zpovědi nešel – a tak ve tvé dobré vůli vidí jen důkaz, že měl pravdu, že ty tím uznáváš svou vinu, že on je ten lepší. Jak ti při tom bude?
Říkala mi jedna dívka: „Jsme oba dost inteligentní a tolerantní. Mezi námi potíže kvůli víře nebudou.“ Za nějaký rok přišla. „Jsou potíže. Jsou k umoření. Jsme z toho oba unavení. Kdybychom oba měli stejné duchovní vedení, stejné morální základy, šlo by vše snadněji.“
Rozumějte: Nemám nic proti jinověrcům a nevěřícím. Jsou mezi nimi charakterní, hodní, ušlechtilí lidé. Ale přesto jsem si jist: Ke společnému životu patří společná víra, shoda v základním pohledu na smysl života. Jenže na tyhle věci přijdou ti dva zpravidla pozdě. Mnoho trampot si v životě ušetříte,když se budete od začátku zajímat jen o partnera stejné víry.
Teď jste ještě mladí. Vaše vztahy k děvčatům mají většinou podobu přátelství, kamarádství, v němž se jeden od druhého mnohému učíte.
Nevěřím na zaklínadlo romanticky zamilovaných dívek, které by se nejraději hned s kdekým vdávaly: „Však já si ho po svatbě předělám.“ Přátelé poslouchejte: Předělávat druhého po svatbě nelze. Člověk není aparát, aby se dal uzpůsobit na různé „chody“. Buď je ti partner přijatelný tak, jaký je, i s chybami, které má, nebo od něho co nejrychleji odkráčej a neber si ho.
A co je s tím vzájemným vychováváním? To se děje, ale spíš jaksi samovolně, tak, že si jeden bere z druhého příklad. Z někoho vyzařuje vliv – ať už zlý nebo dobrý.
Poslyšte, co vypravoval Standa (15 let).
„Nejlepší kamarádkou je pro mne Jana. Je čestná, nikdy neplácá jen tak do větru, jak to holky dělávají. Dá se jí věřit. Jednou jsem si chtěl před ní zapálit cigaretu. Ona řekla, že si myslí, že v mém věku by se ještě kouřit nemělo. Teď už nekouřím. Víte, Jana je celkem nesmělá, ale přesto vždycky řekne otevřeně, když se jí něco nelíbí. A to mi imponuje.“
A jiný chlapec píše: „Našel jsem nádherné děvče, je ze mne teď jakoby jiný člověk. Růža je tlustá, tak jsme se jí všichni napřed jen posmívali. Ale ona se pro to nikdy neurazila. Říkala: „Kdyby byli na světě jen samí hubení, neměli byste se ani komu smát! To by byl smutný svět.“ A tím si získala mé sympatie. Já byl tenkrát v partě, co byla hodně potrhlá a já byl docela ve vleku. Růža mě z té party dostala, ani nevím jak. Kvůli ní jsem se začal pořádně učit. Růža je nejlepší holka pod sluncem.“
Láska člověka promění, říká se. Ale jen tam, kde je co měnit. Kde nic není, ani smrt nebere. Kdo je odmala rozmazlenec, kdo se nenaučil brát ohledy na druhé, kdo se nenaučil něco si odříci, aby druhému udělal radost, ten se nedokáže trvale změnit, ani kvůli sebelepší dívce.
Proto pro mladého člověka není první starostí honem se najít partnera. Hlavní starostí musí být sebevýchova, dozrání k samostatnosti.
O čem budeme tento týden přemýšlet:
– Co na mně vadí rodičům, sourozencům, kamarádům?
– Jaké charakterové nedostatky na sobě vidím sám?
– Jak mám vypadat jako zralý člověk?
Velké osobnosti, proslulí lidé, zůstávají v paměti lidstva po staletí. Lidé o nich mluví, píšou, snaží se být jako oni. Jistě byste uměli jmenovat mnoho takových velkých lidí.
Ležel jsem jednou v malé místní nemocnici. Dobře se mi tam stonalo, lékařská péče a obsluha byla svědomitá. Když jsem při odchodu děkoval, řekli mi: „U nás ještě panuje duch zakladatele tohoto ústavu, kněze, který obětoval všechen čas i peníze, aby v tom zapadlém horském kraji neleželi nemocní doma bez pomoci. Snažíme se tu pracovat dál v jeho duchu.“ – Pracovat v duchu zakladatele – co tím chtěli říci? Řekli tím: Děláme to tak, jak dělal onen kněz – pečujeme o nemocné s láskou.
Jiný příklad: V novinách se píše, že se snažíme vychovávat děti v duchu Komenského pedagogických zásad.
Zase je tu ten výraz: jednat v duchu někoho, tj. jednat tak, jak by jednal on.
Když se Pán Ježíš loučil s apoštoly a přikazoval jim, aby v jeho díle pokračovali po celém světě, dobře věděl, že by to sami nezvládli. Slíbil jim, že jeho Duch bude stále s nimi: „Budu za vás prosit Otce, aby vám seslal Ducha pravdy.“ V té chvíli apoštolové asi sotva pochopili, co Pán Ježíš tím Duchem pravdy míní, ale pochopili později.
Jedna z knih Nového zákona jsou, jak víte, „Skutky apoštolů“. Napsal ji evangelista Lukáš. Píše tam, co se dělo asi za pět týdnů po zmrtvýchvstání Pána Ježíše, o svátku Letnic v Jeruzalémě. Živý Ježíš se apoštolům už tolikrát po zmrtvýchvstání ukázal, mluvil s nimi, jedl s nimi, ale oni se stále bojí, stále krčí, schovávají. Vzpomínka na Velký pátek, na Golgotu, je ještě příliš živá. Stín kříže – šibenice, hrůza popravy je stále ještě ohromuje. Myslí si: „Když zabili našeho Pána, zabijí i nás!“
Stále ještě nemají odvahu jít lidem na oči, aby na ně neukazovali a neříkali: „Tys přece také chodil s tím z Nazareta, tys přece také uvěřil v Ježíše!“ A my se jim nedivíme, že se báli. Vždyť i dnes, i mezi námi jsou takoví, kteří leckdy nemají odvahu přiznat svou víru v Ježíše Krista.
A teď se stane něco zvláštního. Ti bázliví, ustrašení apoštolové se najednou rozohní. Hoří touhou povědět všem lidem, že Pán Ježíš žije. Jdou ven, mezi lidi a mluví s takovým zápalem, že lidé žasnou. Žasnou a zahoří. Oheň nadšení se z apoštolů přenáší i na ně. Mnoho se jich dává ten den pokřtít na znamení, že věří v Pána Ježíše, že chtějí žít podle učení Pána Ježíše.
Svatý Lukáš o tom píše, že se na apoštolech ukázaly ohnivé jazyky a všichni byli naplněni Duchem svatým.
Takhle tedy působí v lidech Duch svatý. Pán Ježíš jej slíbil a svůj slib plní. Posílá svého svatého Ducha, aby dodal apoštolům – i nám – sílu, radost, odvahu, nadšení pro dobrou věc Boží.
Nesmírné nadšení – síla Ducha svatého – vedla apoštoly na dlouhé misijní cesty, do dalekých zemí a světadílů, pomáhala přečkat nebezpečí, útrapy i občasné neúspěchy. Církev se díky tomu, že apoštolové působili v plnosti Ducha Božího, rozšířila do mnoha zemí.
Dnes je doba apoštolského působení dávno za námi. Dnes je sotva kde na zeměkouli ještě místo, kam by dosud zpráva o Pánu Ježíši nepronikla. A můžeme si být jisti: kamkoli přišla zvěst evangelia a přijali ji tam, uvěřili, bylo to dílo Ducha svatého. Duch svatý pomáhal a pomáhá všem, kdo hlásají víru v Krista kdekoli na světě.
Kdekoli je člověk pevné víry – je to síla Ducha svatého, která ho drží. Jsi třeba sám mezi spolužáky či spolupracovníky, co chodíš do kostela.
– To, že klidně a pevně zachováváš svou víru, je síla Ducha svatého v tobě. Duch svatý upevňuje tvou vůli svou silou.
– To, že umíš uznat svou vinu, když zhřešíš, že se od špatnosti odvrátíš a chceš se napravit, to je tím, že se necháváš vést Duchem svatým, že prosíš Ducha svatého o pomoc, sílu, dobrá vnuknutí.
– To, že nejsi bručoun, ale člověk, který se raději směje, než zlobí, raději žertuje než zuří, raději pomůže než ublíží – to je síla Ducha svatého, který v tobě působí.
Duch svatý působí ve světě, v nás, stejně mocně jako za časů apoštolských. Vede a chrání církev Kristovu, jinak by nebyla přestála všechny těžkosti, které za dvě tisíciletí zažila.
Působení Pána Ježíše za jeho života bylo omezeno. Mohl kázat jen tam, kde právě byl – byl přece jen také člověk. Ale jeho duch není omezen ani prostorově ani časově. Ježíšovo slovo mohli tenkrát slyšet jen ti lidé, kteří byli kolem něho, v doslechu. Ale Duch svatý působí po celé zemi, v celém vesmíru, ten nijak a ničím omezen není.
Teď je nám Bůh Otec i Syn blízko ve svatém Duchu.
Jak si tedy Ducha svatého můžeme aspoň obrazně představit, pokud to vůbec jde? Snad jako Sílu, jako Energii vycházející z Boha.
V Duchu té síly jednal a jedná Pán Ježíš.
Duch svatý je vnímatelný – a přece nehmatatelný.
Je neviditelný – a přece každému blízký.
Je pro nás nutný jako vzduch, který dýcháme.
Je to Duch svobody, Duch lásky, umění, spravedlnosti.
Kdosi přirovnal působení Ducha svatého v nás k působení růže. Tak jako růže nepotřebuje lidských slov, ale osloví člověka svou vůní, tak přitahuje, ovlivňuje člověka Duch svatý vůní svých sedmi darů:
daru moudrosti, rozumu, rady a síly,
daru umění, zbožnosti a bázně Boží.
O těch si povíme později.
A náš duchovní úkol v tomto týdnu?
Najdeme si v kancionálu prastaré hymny k Duchu svatému. Jsou mezi písněmi o Duchu svatému pod číslem 422 a 423. Budeme o nich přemýšlet a jejich slovy prosit, aby i na nás sestoupil v hojnosti Duch svatý.
20. Náš úkol: vnášet do světa Božího Ducha
Milí mladí křesťané, dnes uslyšíte jedno z nejpodivnějších tvrzení z celé naší přípravy do života. A to zní: Bůh tě potřebuje! Bůh potřebuje tvou spolupráci!
Že by všemohoucí, nekonečný Bůh potřeboval takové nic, jako jsem já, člověk? Že by Duch svatý, který vane, kde chce, byl nějak závislý na mně?
Tuhle kdosi mudroval:
Když Duch svatý mohl proměnit bázlivé apoštoly na nebojácné vyznavače a hlasatele Ježíšova evangelia, tak jistě může podobně proměnit všechny lidi světa: rváče na pokojné, zloděje na poctivce, lenochy na svědomité – a bude to. Svět bude takový, jak si to Bůh přeje.
Připomnělo mi to úvahy jedné čtrnáctileté slečny. Měli před písemkou z matematiky. Matika nebyla jejím oblíbeným předmětem, učení nebylo její oblíbenou zábavou. A tak mudrovala: „Nebylo by lepší místo šprtání pomodlit se k Duchu svatému, aby mi při písemce správné řešení vnukl, našeptal? Však Duch svatý je vševědoucí!“
Vy znáte správnou odpověď: Duch svatý není hypnotizér, který by člověku vpašoval do mozku, co musí udělat. Duch svatý není loutkář, který by vodil lidi na drátkách.
Bůh stvořil člověka tak, aby mohl být spolupracovníkem Božím ze své vůle. Aby mohl mít z té spolupráce radost jako ze svého díla. Duch svatý dal sílu apoštolům, protože o ni prosili. Proměnil je, protože se dali proměnit, protože jednali podle jeho vnuknutí.
Duch svatý dá elán ke studiu i té dívence, když poctivě sedne, bude se učit, bude sama chtít. Když o pomoc Ducha poprosí.
Duch svatý nepůsobí mezi lidmi bez lidí. Chce jejich souhlas a spolupráci. V písmu svatém se píše o zvěstování Panně Marii: „Duch svatý na tebe sestoupí, jeho síla se na tobě projeví. Ty přivedeš na svět dítě. To dítě bude Božím Synem.“ – Marie přijímá svůj úkol: „Ať se mi stane, jak to říkáš.“
Apoštolové jsou vyzváni: „Jděte do celého světa. Buďte mi svědky až do končin země. – A já budu s vámi.“
Duch svatý jim dá odvahu, nadšení, sílu, oni musí dát svou námahu, rozum, ochotu, své síly.
Tak je tomu i dnes. Papež Jan XXIII. svolal koncil. Koncil je vždy dílo Ducha svatého v církvi. Ale museli se sejít všichni biskupové světa. Museli podstoupit námahu. Museli přemýšlet, jak odít do lidských slov, jak nejlépe vyjádřit to, co pociťovali jako puzení svatého Ducha.
Tak je tomu vždy: Bůh je veliký a neomylný. Člověk je nepatrný a má plno chyb. A přece: Bůh člověka potřebuje. Bůh chce, aby člověk spolupracoval na budování Božího království mezi lidmi.
Svátost biřmování je svěcení na budovatele Božího království, svěcení na spolupracovníky Ducha svatého. Skrze vás chce Duch svatý působit ve světě. Je to krásné, že nás Bůh potřebuje. Nikdo není nepotřebný, kdo se chce dát Duchu svatému k dispozici. A nikdo se nemusí bát, že je k tomu příliš nešikovný, málo inteligentní, že na to nestačí. Zde záleží na ochotě ke spolupráci. Proto i Pán Ježíš vybral za apoštoly nevzdělané rybáře, aby nikdo nemusil mít tyhle obavy. Záleží především na ochotě a dobré vůli spolupracovat s Duchem svatým.
Stvořitel nám nabízí účast na své tvůrčí činnosti: „Jděte a vládněte zemí“ – vyzývá lidi hned na začátku Bible...
Máme zemi rozvíjet do krásy, šlechtit ji. Máme být dobrými údržbáři naší země – pečovat o přírodu, zvířata. Máme chránit naši zem před každým, kdo by ji chtěl plundrovat a ničit.
Pán Ježíš chce, abychom byli nositeli jeho lásky k lidem. Každý člověk lásku potřebuje. A každý člověk má právo na lásku. Všimli jste si už, že tohle právo na lásku není dosud zakotveno v žádné ústavě, v žádném zákoně? Ono to asi ani nejde. Láska se nedá sevřít do neosobních paragrafů.
A tak prosazování lidského práva na lásku zůstane asi vždy zakotveno v zákonech náboženských. Lidské zákony mívají pak teprve tehdy dobrý smysl, když jsou uplatňovány v duchu lásky. I k tomu nás potřebuje Bůh: Abychom lidské zákony uplatňovali v duchu lásky.
Duch svatý nás vede, abychom v sobě nosili Boží světlo, Boží jiskru radostnosti. Abychom tím světlem svítili lidem kolem sebe. Veselost je nakažlivá. Radost je nakažlivá. Přenese se od nás na jiné.
Poslouchejte, jak vnímal, kterýsi bolavý člověk setkání s křesťanem, nositelem Ducha Božího:
„Potkal jsem člověka.
Ten člověk mně oslovil – nepřehlédl mě.
Ten člověk mi naslouchal a nedíval se přitom na hodinky.
Obrátil se ke mně s přátelským úsměvem a vypadal,
jako by měl ze setkání opravdu radost.
Nechal si ode mne pomoci a neodmítl mě povýšeně.
Zastavil se se mnou na ulici a nebál se rizika,
že mu to bude připočteno k tíži.
Pohladil mě a nebál se pomluv.
Kdosi se ke mně zachoval jako Kristus!“
Svátost biřmování bývala za starých časů označována jako svátost bojovníků Kristových. Mazání na biřmovance olejem připomíná olej, kterým se natírali starověcí gladiátoři, zápasníci. Ve staré knize o svátosti biřmování jsem četl: „Jako dělá olej údy bojovníka ohebnými, pružnými, silnými, tak milost Ducha svatého proniká biřmovance nadšením, čilostí, odvahou, vytrvalostí.“
My už se dnes necítíme jako rytíři a bojovníci, ale je to stále ještě krásné podobenství. Dobře zobrazuje, co nám dává Duch svatý, když s ním spolupracujeme.
Svatý Pavel to zobrazuje podobně. Říká, že člověku ve křtu znovuzrozenému dává milost Ducha svatého zvláštní výzbroj pro život: pancíř spravedlnosti, štít víry, přilbu spásy a meč ducha.
Ale pozor: Když už přirovnáváme přijetí svátosti biřmování k pasování na rytíře Kristova, tak si pro jistotu hned připomeňme, že tohle rytířství není k panování, ale ke službě. Náš Pán a Král Ježíš prohlásil, že nepřišel panovat, ale sloužit. Vyjádřil to tím, že druhým umýval nohy. A přikázal, abychom tak činili i my.
Vy už tedy víte, co je posláním svátosti biřmování: Řečeno po starodávnu – učinit z nás rytíře Kristovy.
Řečeno dnešním jazykem – stát se spolupracovníky, nositeli Ducha svatého všude tam, kam se kněz normálně nedostane.
V tomto týdnu budeme přemýšlet, jak budeme spolupracovat s Duchem svatým každý z nás ve svém prostředí.
21. Ne samolibost, ale křesťanské sebevědomí
„Mami, dnes bylo ve škole vzrůšo!“ – sype se z Jany, dřív než dovřela dveře. „Jen si představ. Jiřina, ta blondýna, přišla dnes do třídy černá jako Taliánka. Vypadala jako docela jiný člověk. Celá třída se o tom hádala. Většina holek říkala, že přeliv je dneska docela běžná věc. Kluci se jí pošklebovali a Jiřina je odbývala, že jsou malí. Teprve, když Jirka prohlásil, že podle něho každý má rozvíjet na sobě to, co je a nepředělávat se na to, co není, – to se Jiřina rozbrečela a utekla ze třídy. To už mi jí bylo líto, že s tím krášlením tak pochodila. Mami, co ty na to říkáš?“
A zatím co Jana spořádávala talíř lívanečků s povidly a se šlehačkou, maminka začala hovořit: „Krášlit se, proč ne?“ Každá žena chce být hezká, i ty a já také. Je to nejen naše ženské právo, ale dokonce i povinnost od Pána Boha. Bez nás žen by svět mužů byl studený, suchý, neobývatelný. Hezký účes, hezké oblečení, růž na rty, to dodává nám, ženám potřebnou sebejistotu. Ale teď jsme u toho pravého slova: Kosmetika, elegance, má podpírat sebejistotu ženy, ale ne samolibost. Tohle dvojí musíš vždy rozeznávat.
Dělej, co je účelné. Nedělej, co je samoúčelné, co je projevem samolibosti, či ješitnosti. Nový nábytek se lakovat nemusí, ale stará almara ano. Mladá dívka se příliš krášlit nepotřebuje – má mládí, krásu lepší než vyrobí sebedražší kosmetika. Mladé dívce stačí čistota, vkus a jemné zdůraznění. Říkám: jemné, aby si své mládí nezalíčila.
Pravou krásu nevytlačíš z tuby, nevyškrabeš z kelímku. Krása je tam, kde je harmonie duše a těla, kde obličejem prosvítá milý člověk, osobnost. Žena může mít šarm, přitažlivost, být zajímavá, milá, krásná – i když má obličej nevyjímečný. Opravdová krása přichází zevnitř.“
A maminka zakončila: „Chceš-li být půvabnou a zajímavou ženou, pak musíš víc krášlit svého ducha než tělo. Musíš si vypěstovat dobrou povahu, zbavit se svých zlozvyků. Musíš číst, učit se, abys nebyla hloupá. Jistě znáš takové krasavice, které jsou zajímavé jen do té chvíle, než otevřou pusu. Jak promluví, zamrazí všechny svou hloupostí a prázdnotou ducha. Slečinka žvaní a plácá – a to nezakryje ani přeliv, ani nalepené řasy, ani oční stíny.
Nechtěj být nikdy královnou krásy, chtěj být milou dívkou.“
Moudrá maminka, viďte. A já dodávám: Nedělejte ze své hlavy objekt pro chemické pokusy. Kosmetiky používá moudrá dívka ke zvýraznění své osobnosti, nikoli ke stálému přeměňování na různé typy a masky. Krášlit tělo, šlechtit si tvář, to není jednoduchá věc, má-li to být vkusné a prospěšné.
Krášlit svého ducha, zušlechťovat svou osobnost, to vyžaduje ještě většího úsilí a vytrvalosti. Už jen snaha stát se každý pánem sama sebe, co to stojí dřiny.
Být pánem sebe sama. Ovládat sebe sama. Nepřipadá ti tahle věta trochu směšná? Neříkáš si teď: „Copak nejsem pánem sebe sama? Když mi v tom nebrání rodiče nebo někdo jiný, pak přeci vždycky dělám co chci.“ Tak si to možná myslíš, ale není to tak.
Myslíš si: „Ovládat, být ovládán, k tomu patří přece dva, ale já jsem jen jeden.“ Ano, jenže právě to není tak docela pravda: ty nejsi jeden, jsi vlastně dva – dvojí.
Člověk se totiž skládá z přirozenosti a z osobnosti. Z „já“ a ze druhé složky, kterou nazveme „to“. Přirozenost, „to“, to jsou naše duševní a tělesné schopnosti, vlohy, zvyky, nadání, sklony, pudu. Osobnost, „já“, je vlastníkem těchto pokladů. Má jim panovat, má rozhodovat, kdy a jak mají vejít v činnost.
Samozřejmě – sami sobě se takhle podvojně nejevíme. Naše „já“ připisuje sobě, co dělají jeho služebníci. Právem. Když nám krejčí ušije pěkný oblek, potřeseme za to vděčně rukou jemu – nenapadne nám pohladit jeho nůžky nebo jehlu. Chválíme mistra, ne nástroj. Naše „já“, osobnost, duše, je panovnicí všech těch poddaných, kteří by bez ní byli jen bezradným davem.
Kdyby všechny síly v nás poslouchali naše „já“, to bychom měli skoro ráj na zemi. Bohužel nemáme. V našem nitru se odehrávají stálé převraty a revoluce. Některý poddaný si najednou proklestí cestu dopředu a chce se zmocnit vlády nad naším „já“, nad naší osobností. Přemáhá nás cit, ovládá nás pud.
Rozum bývá v takových situacích zatlačen jako do vězení. Ubohému „já“ zbývá dvojí: buď se bránit, nebo se poddat. Když se člověk poddá, je s ním zle, v našem nitru začne vláda luzy bez rozumu. Když se nepoddá, rozpoutá se rozhořčený zápas.
Kdo umíte ovládat své city, pudy, chutě, máte ctnost sebeovládání. Kdo to neumíte, musíte se tomu honem učit, nebo budete mít život plný malérů.
Není nic bědnějšího, než člověk ovládaný pudy. Žene se za svým cílem jako býk. Rozumné domluvy neslyší, následky ho nezajímají. Stal se z něho přírodní živel.
Podobná bída je i s lidmi, kterými vládne cit. Nikdy se v nich nevyznáte, nikdy neuhodnete, proč vlastně jsou zase špatně naladěni. Ztrpčují život sobě i ostatním.
Co tu schází, je sebezápor, sebevláda. Člověk není jen část přírody, aby se mohl dát vést jen pudem, jen citem. Člověk je také osobnost a musí být pánem sama sebe. Lehkomyslník se musí nutit dvakrát měřit. Zlostný člověk si musí odvyknout při každé maličkosti zlostí soptit. Náladový citlivka si musí své nálady uhlídat, aby s ním nemávaly.
Všimli jste si? Přečasto musíme dělat pravý opak toho, co by se nám chtělo. A tomu právě říkáme sebezápor: Umět říci NE k vlastním chutím, pokud nejsou správné.
Je to dřina. Zeptáte se: Vyplatí se to vůbec, má to cenu tak se pachtit? Samozřejmě se to vyplácí. Jen tak se staneš člověkem, opravdovým, celým člověkem, lidskou osobností. Jen tak budeš mít lidské sebevědomí. A na to lidské sebevědomí budeš moci naroubovat sebevědomí křesťanské.
Křesťanské sebevědomí. Co to je? Má je člověk, který přijal za svůj životní styl, ideály a zásady, které hlásá Pán Ježíš.
Proto je pro mladého člověka tak důležité, aby při bohoslužbě pozorně naslouchal evangeliu, kázání. Aby si doma přečetl náboženskou knihu. Aby měl doma svůj Nový Zákon a četl si v něm.
Bude-li před vámi, mladí přátelé, zářit ideál osobnosti Ježíše Krista, pak projdete všemi zákrutami vývoje své osobnosti bezpečně a úspěšně.
O čem budeme v tomto týdnu uvažovat?
– Kolik je ve mně samolibosti?
– Do jaké míry trpím ještě pocity méněcennosti?
– Jak umím ovládat své city, pudy?
– Je Ježíš mým životním ideálem?
Potkají se dva lidé. Natáhnou před sebe ruku, uchopí se za ruce, zamávají s nimi nahoru a dolů a pak je zase pustí.
Potkají se dva automobily. Ten jeden předjížděl, kde neměl, a honem honem se tlačí na svou stranu, aby se nesrazil s tím, který jede proti němu. A řidič, který ho míjí, mává pěstí a ukazuje prstem na čelo.
Kdyby tohle pozoroval nějaký člověk z mimozemské civilizace, divil by se a nechápal by. Ale vy byste mu to snadno vysvětlili: „To my, lidé, máme taková znamení, aby druzí viděli, co na nás není na první pohled vidět. Podáním ruky dáváme najevo přátelství. Ťukáním na čelo ukazujeme, že toho druhého šoféra považujeme za nerozumného hazardéra.
Vynálezcem nejkrásnějších viditelných znamení pro neviditelné věci je Pán Ježíš.
On vyřešil zdánlivě nevyřešitelný problém: Jak to udělat, aby tu byl s lidmi, až tu jako člověk viditelně nebude. Bude tu po něm jeho evangelium, to, co lidi učil. To zůstane. Ale ti, kteří budou žít později, neměli by přijít ani o to, co dělal, jak lidem pomáhal
Jak to udělat, aby lidé viděli znamení jeho neviditelné milosti, jeho síly, přítomnost jeho Ducha? Jak to udělat, aby lidé neztratili naději, necítili se osamělí a opuštění?
Vy víte, jak to Pán Ježíš udělal. Jaká viditelná znamení své přítomnosti, své lásky ustanovil. Říkáme jim svátosti a je jich sedm. Jmenujte je v duchu se mnou: Křest, biřmování, svátost oltářní, pokání, nemocných, svátost kněžství a manželství.
K udělování těchto svátostí zplnomocnil své biskupy a kněze. Křtít může v případě nouze každý, kdo to umí. A svátost manželství si udělují snoubenci sami, kněz je při tom jen svědkem.
Ale tím, co jsem vám právě řekl, se nedejte zmást, ono to není tak docela přesné. Svátosti totiž udílí sám Pán Ježíš. V tom je právě krása a velikost svátostí: Pán Ježíš v nich dál žije s námi a mezi námi dál působí. Kněz, biskup, křtitel, to jsou jen nástroje, zástupci Pána Ježíše. Ti mu jen propůjčují hlas, aby zazněla hlasitě slova, kterými se svátost udílí. Ti mu jen propůjčují ruku, aby vykonala viditelné znamení svátosti.
Když jste byli křtěni, to Pán Ježíš vás přijímal do společenství své církve. Když jdete ke zpovědi, to Pán Ježíš vám odpouští hříchy. Když jdete ke svatému přijímání, to Pán Ježíš předsedá svaté večeři a hostí vás chlebem svého těla a vínem své krve.
Svátosti Kristovy, to tedy nejsou jen nějaké slavnostní obřady. Ve svátostech působí Ježíšův Duch. Ježíšův Duch působí v nás a skrze nás.
Protože svátosti jsou také znamení lidská a pro lidi, Církev je vyzdobila k veřejnému a slavnostnímu udílení krásnými slovy, obřady, liturgickými úkony. Jistě znáte obřad svátosti křtu, svátosti manželství.
Obřad svátosti biřmování je také slavnostní a krásný. Ale musíme při tom mít stále na vědomí, že to hlavní tu nejsou ta viditelná znamení a obřady, ale naše setkání s živým Ježíšem a jeho láskou, přijetí jeho lásky a síly jeho Ducha.
Ještě nedávno říkali někteří lidé, že svátosti se za ty dva tisíce let křesťanství už nějak přežily, že už vyšly z módy. Člověk prý dnes už nespoléhá na pomoc Ducha svatého, ale na moc vědy a techniky. To že je ta pravá síla, která mění svět. Bylo to u některých lidí pravé okouzlení vědou a technikou. Už si malovali plány, jak věda vymyslí a technika provede takové změny na světě, že díky těmto vymoženostem člověk bude žít stále lépe a radostněji.
Dnes už tedy víme, že věda a technika sama nestačí. Že důležitější než zdokonalovat továrny, je zdokonalovat člověka.
Chápe to především mládež na celém světě. Dřív býval nával na školy ekonomické, obchodní, technické. Kdekdo chtěl být obchodníkem, inženýrem. Dnes se všude hlásí na lékařské fakulty a na zdravotní školy mnohonásobně víc uchazečů, než může být přijato. Chtějí sloužit člověku. Dnes se i u nás hlásí každoročně zájemci na bohosloví. Chtějí pomáhat lidem, aby byli lidmi.
Dnes už se snad nikdo nedívá na svátosti jako na slavnostní ceremonie. Kdo je přijímá, mysli na to, že právě svátosti jsou znamením velké naděje lidstva do budoucnosti. Dnes už tedy dobře víme, že důležité je zdokonalovat člověka.
To, co dnešní člověk postrádá, po čem mladí lidé, často nevědomky, touží, to je právě to, co z ustanovení Ježíšova tvoří náplň svátostí.
Křtem tě chce Ježíš uchránit od zoufalství osamělosti. Od pocitu, že se o tebe nikdo nezajímá, že tě nikdo nemá rád. Získáváš výbornou rodinu v církvi. Výbornou partu v místní církvi, bratry a sestry ve farním společenství. Velkého bratra Ježíše. Máš duchovního otce, svého kněze.
Při biřmování ti biřmovatel položí ruku na hlavu na znamení, že je nad tebou a s tebou mocná ruka Boží.
Kdybys onemocněl, nemoc tě vytrhla z tvého obvyklého prostředí a z tvé práce do bezmoci lůžka; bude ti svátost nemocných znamením naděje v Boží láskyplnou moc, která uzdravuje.
Až dozraješ k životu v manželství, bude tě církev učit, jak manželství prožívat jako svátost, jako stálé uskutečňování lásky Kristovy ke své církvi.
A nejenom to. Svátosti církve mohou člověku, stále kolísajícímu mezi dobrem a zlem, stále nakloněnému spíš k tomu horšímu než k lepšímu, stále pokoušenému starými zlými svody a pokušeními, – právě takovému člověku mohou svátosti církve dodat potřebnou sílu a statečnost, aby volil to dobré. Aby se stával lepším člověkem.
O tvém křtu rozhodli kdysi rodiče sami.
O tom, že půjdeš k biřmování, se rozhoduješ už ty sám. Teď už víš, co toto rozhodnutí znamená: Chci žít svůj život jako křesťan. Jako člověk, který má naději do budoucna. Jako člověk, který dává přednost Duchu lásky před duchem zla.
Svátost biřmování označí toto tvé rozhodnutí veřejnou, slavnou doživotní pečetí: „Chci žít jako křesťan.“
O čem budeme tento týden uvažovat?
– Co jsem si dosud myslel o svátostech?
– Chodím pravidelně ke svaté zpovědi?
– Jdu rád ke svatému přijímání?
– Beru rozhodnutí, že přijmu svátost biřmování,
jako mé osobní rozhodnutí, žít jako křesťan?
23. Jsi pokřtěn – co to pro tebe znamená?
Jirka jel na školní výlet do Prahy. Jak tak jdou ulicemi, chytl ho spolužák za loket: „Pojď honem, ukážu ti něco senzačního!“ Přitáhl ho k výkladu starožitnictví a ukazuje na starou pamětní minci: „Kvůli takovému krámu mě sem táhneš? Já náhodou právě takovou minci mám. Dal mi kmotr k prvnímu svatému přijímání. Já jsem tenkrát čekal, že mi dá hodinky. Ta mince se povaluje kdesi mezi mými krámy.“
Druhý příklad:
Ivan měl rodiče přísně nevěřící. Po maturitě šel studovat do Brna medicínu. Na koleji bydlel společně s věřícím katolíkem. Styk s ním v něm vzbudil zájem o křesťanství. Nadchne ho představa, že nad světem je Stvořitel, který volá lidi ke spolupráci na dovršení světa v lásce. Začne chodit s ostatními věřícími studenty v neděli do kostela poblíž koleje. Když se o prázdninách vrátil domů na vesnici, svěří se kamarádovi z dětství: „Já jsem pokřtěný! Před týdnem jsem přijal křest.“ Ale kamarád na něj hledí nechápavě: „No a co má být? Já jsem byl pokřtěný už jako děcko – no a co z toho?“
Vy jste byli pokřtěni také už dávno, jako malé děti. Všichni jste byli pokřtěni. Co z toho máte? Co to pro vás znamená?
Asi se moc nezmýlím, když řeknu, že na to ani nemyslíte, ani nevzpomenete. Že je to pro vás také jakási stará mince, která kdesi leží bez povšimnutí, protože neznáte její hodnotu.
Kdo chce být pokřtěn už jako dospělý, ten musí projít napřed delší dobou katechumenátu. To je čas, kdy on se učí znát evangelium Pána Ježíše – a církev zase zkoumá jeho. Jestli bere víru opravdově, jestli se podle ní snaží doopravdy žít. Na pomoc si vybere kmotra, katolíka, kterého si váží, z něhož si může brát příklad, který mu rád poradí. –U Ivana to byl jeho spolubydlící na studentské ubytovně. Ten půjčoval Ivanovi náboženské knížky, ten ho bral s sebou v neděli do kostela. Ten ho učil žít jako křesťan – to jest přijmout jako životní styl víru, naději a lásku. Odmítat násilí, surovost a nenávist. Při řešení problémů dávat přednost žertu před hádkou. Raději se usmát, než zamračit. Raději pomoci než ublížit.
A teprve, až bylo vidět, že Ivan přijal víru v Krista nejen rozumem, ale i srdcem, že se opravdu snaží podle víry žít, teprve pak byl Ivan křtem přijat mezi Boží lid, za úd církve Kristovy.
Posloucháš asi tohle krásné vyprávění a myslíš si: „Tak to já jsem tedy nějak ošizený. Já jsem asi o moc přišel, protože mě pokřtili, když jsem byl malý. Mne se tenkrát nikdo na nic neptal. Proč nepočkali, až budu velký, abych z toho něco měl?“
Nejsi ošizen o nic – lépe řečeno: nemusíš být ošizen o nic.
Rodiče křtí děti hned malé, protože chtějí, aby hned od dětství rostly jako Boží děti. Chtějí, abyste věděli, i kdyby oni ještě za vašeho dětství umřeli, že si přejí, abyste svůj život žili jako křesťané. Chtějí splnit přání Pána Ježíše, který přikázal: „Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
Pán Ježíš chce, aby každý člověk byl pokřtěn a měl tak společenství s Otcem, bratrství s ním, Synem, aby byl nositelem a nástrojem Ducha svatého.
Jako měl Ivan kamaráda křesťana – spolubydlícího, tak ty máš učitele a vychovatele ve víře ve svých rodičích. Proto je kněz při tvém křtu vyzval, aby tě vychovávali ve víře. Proto církev žádá, aby rodiče vybrali dítěti ještě křestního kmotra. Ten byl přítomen i při tvém křtu. Ten se také zavázal, že ti bude přítelem a pomocníkem při tvém poznávání křesťanské víry.
Někdo z vás si teď říká: „Ohromné – u mne tohle vše fungovalo. Mně maminka vyprávělo o náboženství, už když jsem byl malý. Naši mě posílali do vyučování náboženství, brali mě s sebou do kostela. A můj křestní kmotr, to je skvělý člověk. Má mě rád a dá se s ním mluvit o všem možném, toho si moc vážím.“
Jiný se možná v duchu povzdechl: „To v mém dětství se má náboženská výchova doma nekonala vůbec. A kmotrem mi byl starý dědeček, který umřel tak dávno, že si ho ani nepamatuji.“
Ale ani ty se nic nelituj: Pokřtít tě rodiče dali. Jsi křesťan, jsi naroubován na Krista. Jsi příbytkem svatého Ducha. To, že jsi zde v kostele, že se s námi připravuješ na přijetí biřmování, svátosti dospělosti, to svědčí, že Duch svatý v tobě nepůsobil nadarmo.
A teď je na tobě stejně jako na všech ostatních, abyste se teď už ne z vůle rodičů, ale z vlastní vůle – jako ten student Ivan – rozhodli, zda chcete svůj život žít jako pohané, nebo jako křesťané. Zda proti Pánu Ježíši, nebo s Pánem Ježíšem. Zda má křesťanství určovat vaše chování, nebo jestli zůstanete křesťany vlažnými, jen podle jména. Teď je na vás, zda křestní slib, který kdysi skládali vaší rodiče, přijmete už vy sami, za svůj. Zda se stanete křesťany se všemi právy a se všemi povinnostmi.
Jaké jsou křesťanské povinnosti, to víte. Dá se to říci jednou větou. Buď tak, jak to řekl Pán Ježíš: „Miluj Boha z celého srdce a bližního jako sebe samého.“ – Nebo tak, jak nás tomu učí církev v katechismu: „Co chceš, aby jiní činili tobě, to čiň ty jim.“
A jaká jsou křesťanská práva? Ta zušlechťují celý lidský život, dávají mu vyšší hodnotu. Na potvrzení o křtu, které od kněze – křtitele – dostal Ivan, byla napsána „charta křesťanských práv“ takto:
„ – Křtem jsi se znovu narodil z vody a Ducha svatého k životu, který tvou tělesnou smrtí nekončí.
– Stal ses dítětem Božím, chrámem Ducha svatého. Jsi přijat mezi Boží lid, královské kněžstvo, jsi právoplatným členem Kristovy církve.
– Máš právo slavit spolu s knězem mešní hostinu a přijímat Tělo Páně.
– Máš právo přijmout dary Ducha svatého ve Svátosti biřmování a šířit Kristovo království lásky ve světě.
– Když v boji s pokušením podlehneš a zhřešíš, máš právo ve svátosti smíření dosáhnout smíru s Bohem a s církví.
– Máš právo zúčastnit se budování Božího království ve stavu manželském nebo kněžském a přijmout k tomu svátostnou sílu a milost.
– Máš právo na všechna žehnání církve.
– Máš podíl na každé mešní oběti, ať je slavena kdekoli na světě. Máš podíl na každém dobrém skutku, na každé modlitbě všech křesťanů kdekoli na světě.
– Tvé bratrství se všemi pokřtěnými lidmi přesahuje hranice země, jde až mezi mrtvé a do slávy nebes.
– Ve vážné nemoci každý kněz kdekoli na světě uposlechne tvé zavolání, aby ti ve svátosti nemocných udělil sílu k boji s nemocí nebo posilu na cestu k věčnému životu.
– Až tě Pán zavolá k sobě, doprovodí tě církev přímluvnou modlitbou před Boží tvář a uloží v úctě tvé tělo. V modlitbách církve budeš stále připomínán, i když už dávno vymizíš z paměti lidí, až do konce světa.
– Křtem jsi povolán ke slávě zmrtvýchvstání a k nevyslovitelné radosti a štěstí v Bohu.“Tak je to tedy, Tvoji rodiče se postarali, aby ti toto duchovní bohatství bylo při křtu nabídnuto. Teď je čas, aby ses ty sám rozhodl, zda tento křesťanský život přijmeš, zda budeš žít jako křesťan.
O čem budeme v tomto týdnu uvažovat:
– Co pro mne dosud znamenalo, že mě rodiče dali pokřtít?
Co to pro mne bude znamenat od nynějška?
– Jsem už ve věku, kdy bych i já mohl být kmotrem.
V čem je kmotrův úkol? Byl bych správným kmotrem?
– Každý katolík má umět v případě nouze pokřtít dítě nebo i dospělého.
Dovedl bys to? Jak se to dělá?
– Křtem jsem začal nový křesťanský život.
– Křtem Ducha svatého, biřmováním, má tento život růst do zralosti, dospělosti. Jak svědomitě usiluji o duševní dozrání? Jak se sílím svátostí oltářní? Jak používám duchovní vedení ve svaté zpovědi?
Představte si, že by vám dnes večer doma otec řekl: „Vím, že to nemáš rád, když ti radíme nebo poroučíme. Říkáš, že už nejsi malý. A tak ode dneška dělej všechno, jak chceš. Dělej si sám podle svého. Ale také budeš za všechno sám zodpovídat!“
Tvůj první pocit by jistě byl radostný: „To je ohromné. Konečně mi naši nebudou pořád poroučet a do všeho mluvit. To beru.“
Ale myslím, že velmi brzo bys stál před něčím nerozhodný a nejistý: „Jak bych měl udělat tohle, aby to bylo správné? Je několik možností. Která je nejlepší? – Já to sám nezvládnu!“
Naštěstí se to takhle neděje. Nestaneš se samostatným z dneška na zítřek, ale postupně, podle toho, jak se ty sám umíš samostatně a správně rozhodovat. Zatím tu máš ještě rádce, za kterými se můžeš jít poradit.
Kdo je tvým rádcem? Za kým jdeš, když si s něčím nevíš rady? Jistě i ty máš kolem sebe dospělé, jejichž radění ti jde na nervy. Ale máš, doufám, i takové, jejichž názoru si vážíš a rád jim nasloucháš.
Někteří z vás by mi asi řekli: „Já mohu mluvit doma o všem, s tatínkem i s maminkou. Mohu jim říci, co si myslím, mohu se na všechno zeptat, neodbudou mě. Já to mám dobré.“
Ale jiný by musel říci: „To naši se se mnou o ničem nebaví. O všem chtějí rozhodovat sami.Já jsem pro ně pořád malý hloupý kluk. A tak se jich už ani na nic neptám.“
Škoda, kde to tak dopadá. Jistě nemají rodiče pravdu, když vás považují za malé děti. Ale musíte jim přičíst k dobru, že vás právě jako malé, jako nemluvňata do svého života přijali. Že se vás ujali a vypiplali vás. A někteří mládenci a děvčata se ve čtrnácti opravdu chovají jako by byli ještě malí: jsou paličatí, sobečtí, nespolehliví, nerozumní. Pak je opravdu těžké brát je jako dospělé. Aby vás rodiče brali jako dospělé, k tomu je jediná cesta: chovejte se, jak se na dospělé patří.
Na problémy odborné se samozřejmě zeptáme odborníka příslušné profese – na zapalování u motorky automechanika a na bolavé koleno lékaře.
Ale věci života, jak se zachovat, jak jednat, na to se ptáme toho, k němuž máme důvěru, toho, kdo je nám vzorem.
Kdo je tvým vzorem? Některý chlapec má ve své světnici obrázky sportovců, závodníků, dívka zas módního zpěváka, herce: „Ten je úžasný!“ – říká o něm nadšeně. Co je to „úžasné“? Snad hlas, pohyb při zpěvu.
Ale aby se někdo stal vzorem, to se po něm žádá víc, než jen zpěv a lehkonohé stepování. To se žádá, aby byl i zralou osobností moudrého, krásného, příkladného života. Proto se mezi vzory dnešní mládeže objevují často i jména Martina Luthera Kinga, Alberta Schweitzera. Matky Terezy, Jana XXIII. Jména lidí, kteří svým celým životem pomáhali uskutečňovat plán Boží s lidmi.
Církev vede mladé lidi – i vás – k tomu, aby si našli takového člověka ve svém okolí, který by jim byl vzorem správného jednání, s kterým by se mohli s důvěrou poradit, který by jim pomáhal na cestě ke zralému člověčenství a křesťanství. Církev vás nabádá, abyste si vyhledali lidi, kterých si vážíte, kterým důvěřujete a požádali je, aby se stali vašimi biřmovacími kmotry.
Někdo si myslí, že kmotr je jen na to, aby při udílení svátosti představil biřmovance biskupovi a pak aby dával biřmovanci dárek o vánocích a o jmeninách.
Kdepak, je na víc. Kmotr drží při udílení svátosti pravou ruku na rameni biřmovance, aby tím naznačil, že ho přijímá za svého chráněnce, přítele, že s ním vstupuje do příbuzenského svazku, že mu chce ochotnou rukou pomáhat. Že chce být jeho oporou, přítelem, rádcem.
To je tedy smysl kmotrů při biřmování: máš mít o dobrého přítele a rádce víc.
Proto je nejlépe, když si svého kmotra k biřmování vyhledáš sám. Má to být člověk dostatečně zralý, stejného pohlaví, katolík, který je sám biřmován a podle víry žije.
Může ti takto posloužit i kmotr křestní. Mohou tě vést k biřmování a přestavit biskupovi i tvoji rodiče a zastoupit tak úřad kmotrů; ale to jen z nouze.
Kmotra nevybíráme mezi stařečky, „abychom jim udělali radost“. Vybírej takového, který by mohl plnit, co po něm církev žádá: Aby ti byl dobrým vzorem a rádcem a přítelem v době dospívání a dozrávání.
Požádat někoho o kmotrovství, to je vyznamenání pro toho člověka, znamením, jak si ho vážíš.
Začněte tedy přemýšlet, koho si zvolíte a koho požádáte, aby se stal vaším kmotrem.
Vybírejte dobře, abyste měli v životě o jednoho dobrého přítele víc. A dobrých přátel, těch nemá člověk nikdy dost.
25. Usiluj o zralé křesťanství
Minule jsme začali otázkou. „Co bys dělal, kdyby ti dnes večer otec řekl: „Od nynějška si vše rozhoduj sám, od nynějška se o sebe starej sám!“
Řekli jsme si, že je dobře, že tomu tak ještě není. Měli bychom z toho těžké starosti. Ale za chvíli budeš muset nést zodpovědnost za sebe a za jiné. Budeš plnoletý podle zákona a bude se od tebe čekat, že jsi zralý člověk a zralý křesťan.
Kdo je zralý člověk ?
Představte si vedoucího nějakého podniku. Má udělat závažné rozhodnutí. Ptá se druhých na jejich mínění, zvažuje každé pro a proti. Ale nakonec to musí rozhodnout on, on za to bude zodpovědný.
Jiný obraz: Rodiče mají děti. Musí o nich rozhodovat. Do učení ? Na studie ? Nebo hned po škole do práce, aby už nosily domů peníze ? Na svědomitosti rodičů závisí osud jejich dětí.
Třetí obraz: Dívka začne chodit s chlapcem. Líbí se jí. Rodiče varují, ukazují na zjevné povahové chyby. Ale dívka řekne: „Je mi osmnáct, jsem plnoletá. Mohu se rozhodovat, jak chci. Zodpovídám si už sama za sebe.“ A honem se za mládence provdá.
Ve všech třech případech byla řeč o zodpovědnosti a rozhodování. Kdo přebírá rozhodování, musí být rozumný, aby nejednal nerozvážně. Musí mít přehled o následcích rozhodnutí. Nesmí myslet jen na sebe, jinak by mohl poškodit druhé.
Znáš takové zodpovědné lidi ? Jistě znáš mnoho takových.
Umět zodpovědně jednat, to se nedostaví samo sebou o osmnáctých narozeninách, jak mínila ta slečna. Plnoletost není totéž co zralost a zodpovědnost.
Zodpovědnému jednání se musí člověk učit od malička. Jsou školáci, kteří si napíší úlohy a naučí se každý den sami. Jsou i takoví, kteří k úloze nesednou, dokud je k ní utrápený rodič stálým napomínáním nedostrká. A když rodič zapomene, úkol není. Dítko se dívá bezstarostně na televizi a rodičové se dohadují, kdo byl dnes na řadě dělat s děckem úkoly. Tohle je zcela spolehlivý způsob, jak vychovávat nespolehlivého člověka. Ba, jak vychovat kriminálníka, přesvědčeného, že celý svět je tu jen pro něho. Všichni se mají o něj starat. 0n má právo na vše, co ho momentálně baví.
Vám se to snad nestane, že byste byli v osmnácti plnoletí, ale tak nezralí. Vy snad máte moudřejší rodiče, kteří na vás už od malička přenášeli tolik zodpovědnosti, kolik jste unesli.
Na venkově v osmi letech dostane normální dítě na starost králíky. A ví: „Nesmím zapomenout krmit je a čistit - jsou na mně závislí. Mám za ně zodpovědnost.“ Starší mají na starosti mladší sourozence, každý má na starosti práci, kterou mu maminka přidělí. Starost o domácnost je rozdělena rovnoměrně, přiměřeně, na všechny. A každý dělá své, bez připomínání. Každý se hlídá sám. To je ta správná sebevýchova k zodpovědnosti.
Dá to dřinu, tahle sebevýchova. Kdo by nebyl líný, kdo by neměl chuť vše odbýt, zalajdačit, strčit svou práci na druhého, kdo by neměl pokušení k sobectví. Ovládnout všechna tato zlá pokušení, mít sebevládu, stát se člověkem, na něhož je spolehnutí, to žádá velké úsilí.
Někdo by řekl: „Ale patří vůbec všechny tyto řeči o sebevýchově povahy, charakteru, patří tohle vůbec sem do našeho kurzu ? Zde by se mělo mluvit snad jen o zralém křesťanství ?“ Jenže to je to. Zralé křesťanství může kvést jen na kmeni zralého člověčenství (Gratia supponit naturam). Milost se může ujmout na přirozenosti. Nevypěstuješ jablíčka bez jabloně.
Uvažujme tedy dál, jak se stát tím zralým křesťanem.
Asi ti táhne v tomto okamžiku hlavou: Teď se teprve začnou sypat vysoké nároky - co vše musím vědět, co všechno musím dělat ! Jenže měřítkem křesťanství není množství, ale jakost.
Jedna historka z časů Kristových vypravuje, jak ke slavnému rabínovi Šammaiovi přišel pohan a řekl: „Přijmu židovské náboženství, když mi je vyložíš stručně a jasně - tak za dobu, co člověk vydrží stát n jedné noze.“ (Tenkrát ještě neměli hodinky.) Rabín vzpomněl v duchu na pět knih Mojžíšových, na další svazky výkladů mojžíšského zákona a prohlásil, že něco takového není možné.
Pohan to zkusil znovu u rabína Hillela. A ten klidně prohlásil, že ho vyučí celému židovskému zákonu ještě dřív, jednou větou: „Co nechceš, aby jiní činili tobě, to nečiň ty jim.“ - „Vše ostatní je už jen výklad,“ řekl rabín.
Kdybyste se dnes obrátili na některého učeného profesora teologie se stejným přáním, aby vás v pěti minutách uvedl do podstaty křesťanství, asi by vám také řekl, že to nejde. Ale Pán Ježíš to dokázal. Přišel k němu mladý člověk a ptal se ho: „Co musím činit, abych došel spásy ?“ A Pán mu řekl: „Miluj Boha z celého srdce a bližního jako sebe samého!“
Zralý křesťan má lásku, říká Pán Ježíš. Vypadá to náramně jednoduše, ale je to i náramně obtížné. Snažit se jednat pokaždé laskavě, s láskou, to vyžaduje velkou sebe-
vládu.
„Dobrá“, napadlo tě možná v této chvíli. „Když je jádrem křesťanství láska, to pak mohu otázky víry nechat stranou ?“ Takhle uvažovat, to by bylo přinejmenším velké zjednodušení. Z víry roste naděje. Naděje je podhoubím lásky. Abych mohl milovat, musím věřit a doufat.
Dospělý křesťan se vzdělává ve víře, aby mohl hledajícímu bližnímu pomoci rozptýlit nejasnosti a pochybnosti. Pamatuje si z náboženství šestero základních pravd, přemýšlí o nich a je mu jasné, co se jimi říká.
Znáte je ještě ? Říkejte si je se mnou:
1. Je jeden Bůh.
2. Bůh je nejvýš spravedlivý.
3. Bůh je ve třech osobách: Otec, Syn a Duch svatý.
4. Syn Boží se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil.
5. Duše lidská je nesmrtelná.
6. Ke spáse je nezbytně potřebná Boží milost.
Najdete je v diecézním kancionálu hned na začátku prvního oddílu: „Život z víry“. Zabýváme se jimi postupně v nedělních kázáních, jak nás k tomu vedou čtení z Písma během církevního roku.
Zralý křesťan se nedá zviklat ani nevěrou, ani námitkami, ba ani posměchem druhých, i kdyby to byli
Zralý člověk není zcela bezchybný, dokonalý člověk. Ale je to člověk, který své chyby stále lépe poznává, protože se svědomitě zpovídá. Stále poctivěji s hříchem bojuje a snaží se jej vyvážit dobrem. Se stále větší úctou a láskou přistupuje ke svatému přijímání. Učí se stále lépe ponořit do modlitby.
Zralý křesťan, to není hotová socha, hotový člověk. To je člověk, který jde s radostí dopředu, k lepšímu člověčenství, k lepšímu, hlubšímu křesťanství.
I ty máš možnost a povinnost o zralé křesťanství usilovat:
- Přečíst si dobrou, pokoncilní náboženskou knihu. Budeš-li ji hledat, najdeš ji. - Třeba u mne.
- Dobře poslouchat nedělní slovo Boží.
- Mít svůj Nový Zákon a učit se v něm číst. - A hlavně: přemýšlet o tom, co čteš, co slyšíš kolem sebe.
- A když nevíš, nerozumíš, zeptat se. Třebas mne.O čem budeme doma uvažovat:
- Co mi schází do zralého, zodpovědného člověka ?
- Co mi schází do zralého křesťana ?
- Kterých chyb se musím bezpodmínečně zbavit ?
- Které dobré návyky si musím osvojit ?
- Jak je to s mou vlastní biblí - s mým Novým Zákonem ?
- Přečtu si doma pozorně znovu první oddíl kancionálu: „Život z víry“.
Dostat od někoho dárek, to vždycky potěší. Před biřmováním se za vás bude biřmovatel modlit, aby vás Duch svatý zahrnul plností svých darů.
Plno darů máte dostat - to zní slibně. Pojďme si dnes povědět, jak to s těmi dary je a jak je získáme.
O darech Ducha svatého mluvil už v dobách starozákonních prorok Izaiáš. V jednom proroctví o budoucím Mesiáši říká, že na něm spočine Duch Boží, duch moudrost a rozumu, duch rady a síly, duch umění a zbožnosti a duch bázně Boží. Vypočítává se tu sedm darů Ducha svatého.
Co Izaiáš zdaleka vyhlížel a prorocky předpovídal, to se vrchovatě splnilo, když Mesiáš, Ježíš Kristus, přišel.
O letnicích seslal svého Ducha na apoštoly. A nejen na ně. Všichni, kdo uvěřili a dali se pokřtít, přijali též dary Ducha svatého v takové míře, v takové hojnosti, že z toho byli zřejmě někteří zmateni. Kolik těch darů vlastně je ? Sedm - nebo víc ? A které jsou důležitější ? Jeden považoval za nejdůležitější dar vysvětlování víry, umění výmluvnosti při kázání o Bohu Otci a Pánu Ježíši. Jiný pokládal za nejdůležitější dar a schopnost uzdravovat a pomáhat nemocným, jiný zase zdůrazňoval jiné dary.
A tak jim to musel svatý Pavel důkladně vysvětlit. Poslal svůj dopis křesťanům do Korinta, ale ostatní křesťanské obce si ten dopis opsaly a tak se nám zachoval jako jedna z knih Nového Zákona.
Vy jste už jistě ten výklad svatého Pavla o darech Ducha svatého slyšeli. Ale to jste byli ještě malí a tak vás to nijak zvlášť nezajímalo a poslouchali jste jen tak na půl ucha. Dnes, když ty dary máte přijmout jako veliké bohatství do svého osobního života, dnes o nich budeme uvažovat s novým zájmem. Poslouchejte tedy úryvek z toho listu:
(Lektor čte zvolna, klidně, důrazně 1 Kor 12, 1.4-11. Není-li kvalitní lektor, čte kněz raději sám.)
„Bratři, co se týká duchovních darů, rád bych, abyste měli v té věci jasno. Dary, které přijímáme od Ducha svatého, jsou různé. Ale všechny pocházejí od jednoho a téhož Ducha. Sloužíme Bohu rozličným způsobem, ale sloužíme všichni témuž Pánu. Bůh nám dává rozmanité schopnosti a síly, ale všechno to pochází od téhož Boha, to on tak mocně ve všech působí.
Tyto dary jsou jednotlivcům dány k tomu, aby jimi mohli být užiteční druhým.
Jednomu dává Duch dar moudrosti - aby mohl poučovat jiné.
Jiný dostává dar poznání, aby mohl vysvětlovat tajemství víry.
Jinému se zase dostává od téhož Ducha daru pevné víry, aby mohl upevňovat jiné.
Jiný má dar uzdravování nemocných.
Jiný zase má dar konat mocné skutky.
Jiný umí vyjádřit Boží hlas srozumitelně lidským slovem.
Jiný umí jasně rozeznávat, co je špatné a co je správné.
Jiný má dar nadšeně mluvit různými jazyky a jiný umí zase vyložit, co tím jazykem bylo řečeno.
Toto všechno působí jeden a tentýž Duch. Ten své dary každému z nás svěřuje, jak sám chce.“
Co tedy říká svatý Pavel ? Kolik je darů Ducha svatého ? Sedm ? Také těch Izaiášových sedm, dobře to ten prorok předpověděl. Ty jsou zvlášť důležité, především pro tvůj osobní život: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží.
Takto možná zní jména darů dost nesrozumitelně. Ale stačí trochu zauvažovat a porozumíš, že je to pomoc pro různé situace našeho života:
Kdo se má rozhodovat v obtížné situaci, musí být moudrý.
Kdo naslouchá slovu Božímu, musí mu pořádně rozumět.
Kdo nevidí, které je to pravé východisko, musí si vědět rady.
Kdo zažije nepřízeň a nelásku, potřebuje sílu, aby to unesl.
Kdo chce cokoli pěkně a správně udělat, potřebuje zručnost, vkus, šikovnost, umění.
Kdo si chce zachovat víru, musí být zbožný.
Kdo se chce uchránit pýchy a samolibosti, musí mít před očima velikost Boží, musí být bohabojný.
Když se to takhle srozumitelně vyjádří, je to jasné. Tohle sedmero darů, to je pomoc Boží člověku ve všech životních situacích. Aby si v nich věděl rady, aby je správně zvládl. Není to maličkost, o kterou budeme při biřmování prosit.
A pak jsou dary ještě další.
Svatý Pavel říká, že je jich mnoho, bezpočet. Tolik, co lidí na světě. Každý má nějakou vlohu, nadání, zvláštní schopnosti. Každý je na něco šikovný. Všechny ty talenty a vlohy jsou dar Boží. Duch svatý nás vede, abychom jich užívali k prospěchu bližního, ke zlepšení světa kolem sebe. Abychom je nenechali zahálet.
Vzpomínám na jednu dívku. Měla dar, že uměla kouzelně zacházet s malými dětmi. Mohla z ní být výborná dětská lékařka. Ale byla líná. Říkala: „Nač se učit, vydělám si i bez učení. A děti ? Ty budu mít své.“ A tak zakotvila tam, kde se učení nežádalo. Je dodnes baličkou v kterémsi podniku. A protože zmrzoutěla od práce, která ji nebavila, ani se nevdala. Kdopak by chtěl žít se zatrpklou ženskou. A tak nemá ani ty své vlastní děti. Nepoužila darů Ducha svatého, které dostala. Mohla být užitečná mnohým - a místo toho není užitečná ani sama sobě.
A povím vám ještě jinou vzpomínku. Ten chlapec měl dar znamenité výřečnosti. Dovedl zábavně mluvit o všem možném. Byl to věřící katolík. Ale o jeho víře neuslyšeli od něho kamarádi nikdy ani slovo. A když někdo jiný začal o náboženství, mlčel. Když mu to kněz vytkl, řekl: „O sportu, o hloupostech, to se mluví snadno. Ale kdybych měl mluvit o náboženství, to bych o něm musel hodně vědět, číst - a to se mi nechce.“ A tak nechal dar Ducha svatého zahálet ladem. Škoda pro něj, škoda pro jeho kamarády, škoda pro svět.
My už to teď víme: Duch svatý nám nabízí vlohy, schopnosti, dary k tomu, abychom jich užívali. Aby kolem nás rostlo Boží království dobra.
Proto přijmeme svátost vylití svatého Ducha, abychom s pomocí a v síle jeho darů mohli žít bohatší život.
Prosme o to třeba slovy krásného hymnu: „Přijď, ó Duchu přesvatý“. V kancionálu ho najdeme mezi svatodušními písněmi.
27. Nedělní bohoslužba - záležitost nás všech
V kterési farnosti - ne tady u nás - se kaplan vracel z přespolní bohoslužby. Doma bylo zrovna uprostřed farní mše. A co vidí: ze zadních dveří kostela se hrne skupina mladých chlapců. Když se jich ptá, co se děje, říkají mu: „Pane kaplane, už je po kázání a dál je to už pořád stejné.“
Kaplan chvilku lapal po dechu: jak mohou něco takového ti chlapci říct, jak si mohou něco takového myslet ! Copak někomu vadí, že fotbal se hraje také pořád podle stejných pravidel ? Copak by si směl nějaký soudce změnit pravidla - třeba dát do hry dva míče nebo tři branky ? Jak mohou říct něco takového o největším tajemství lidstva, o Bohu s námi ! Jak mohou považovat za nudné největší drama lásky, co se kdy na světě odehrávalo ? Jak mohou ?
Kaplan si to začíná uvědomovat: Ničemu nerozumějí, nic nevidí, nic neslyší, nic při bohoslužbě nechápou. Jistě také mou vinou - já kněz jim mám pomáhat to pochopit.
A tak začíná hned za tepla vysvětlovat: Co byste si pomysleli o kamarádovi, který by řekl: „Já nevím, co lidé pořád mají na tom chodění do divadla ! Vždyť je to tam pořád stejné ! Opona nahoru, hejbání, mluvení, zpívání - opona dolů. První jednání hotovo. Druhé také tak, třetí také a jde se domů.“
Asi byste mu řekli, že mluví jako by byl hluchý a slepý: „Vždyť přece každý pohyb něco naznačuje, každé slovo něco říká, každá píseň něco vyjadřuje ! Dobře se dívej, dobře poslouchej a bude se ti divadlo také líbit.“
A v kostele, mládenci, tam je to ještě náročnější, než v divadle. Tam je třeba nejen se dobře dívat, nejen dobře poslouchat, tam je třeba při všem hrát s sebou. My nejsme v kostele diváci, my tu svatou hru hrajeme spolu.
Jenom ten, kdo nehraje spolu s ostatními, kdo si tam stoupne a čeká, že bude baven jako na estrádě, tomu se může stát, co se stalo vám: Nevíte, že se tam hraje o vás, s vámi a pro vás. - Jste tam jako v čínském divadle, přesto, že se mluví česky.
A nečekejte, že vám to tu dokážu vysvětlit tak, aby vám bylo docela jasné, jak je to s námi a bohoslužbou. To vysvětlit nejde, jako nejde vysvětlit, jak chutná banán někomu, kdo ho dosud nejedl. Kdo chce vědět, jak ten banán chutná, musí ho jíst. - Kdo chce vědět, jak „chutná“ křesťanská bohoslužba, musí ji spolu s ostatními konat.
Já bych vám tu mohl jen říkat slova: Nedělní bohoslužba, to je slavnost našeho vysvobození, to je slavnost Kristova a našeho zmrtvýchvstání, to je předchuť (anticipace) nebeské hostiny, to je vrchol celého týdne, vyvrcholení celého konání ...
Mohl bych vám takto mluvit mnoho hezkých slov, ale teprve, když sám vstoupíš do dění nedělní bohoslužby, když ji spolukonáš, pak teprve prožiješ, co to je. Pak teprve víš.
Naši bohoslužbu bychom mohli nazvat posvátnou hrou, ale museli bychom říci, že je to hra pro herce.
Tedy hra bez diváků? Není to hra bez diváků: hledištěm je celé nebe.
Nedělní mše, to je hra pro tebe a o tobě:
Ty jsi ten, o kterém mluví evangelia,
ty jsi ten, kdo odpovídá Bohu v Přímluvách,
to tvůj hlas volá k Bohu v kněžské modlitbě – v oracích,
ty jsi to, tvůj celý týden to je, co leží sladkého v chlebu na obětní misce a bolavě trpkého ve víně.
Ty jsi to, kdo se má proměnit při proměňování,
ty jsi pozván ke stolu při hostině sv. přijímání.
Ty jsi to, kdo se na konci bohoslužby stává vyslancem Kristovým, aby nesl Pána Ježíše ve svém srdci, slovech do světa.
Možná tě už napadla otázka: Když si my, lidé, dáváme dárky mezi sebou, tak hledíme, aby byly cenné, hodnotné. Jak to, že dary Pánu Bohu jsou v neděli tak nepatrné? Lístek oplatky – chleba, že menší už snad ani být nemůže; jeden malý hlteček vína – to jsou důstojné dary Pánu Bohu?
Teď už tušíš odpověď: To je tak proto, aby si nikdo nemohl myslet, že nám jde o tyto hmotné věci. Dary býků a telat a chlebů – to bylo před křesťanstvím! Na naši nedělní obětní misku přidáváme každý celý svůj uplynulý týden, svou bohoslužbu uplynulého týdne, všedního dne.
Jistě mi rozumíš, co mám na mysli, když mluvím o tvé bohoslužbě všedního dne. Ne že bys měl být denně na mši v kostele. To může málokdo a ani se o to nejedná. Naší bohoslužbou všedního dne je celý náš život všedního dne: naše úsilí, aby každý náš čin, každé slovo, myšlenka, aby vše, co děláme, bylo odpovědí na velikou Boží lásku.
Když si budeš v neděli cestou do kostela v duchu počítat, kolik dobra, lásky, bylo v tvém uplynulém týdnu, jak kvalitní bude tento týden tvůj obětní dar,
když se budeš cestou do kostela těšit, co tobě osobně dnes řekne Pán Ježíš v evangeliu, v kázání,
když si budeš promýšlet, co Pánu povíš v modlitbě, při svatém přijímání,
pak se nebudeš při bohoslužbě nudit.
Pak tě nebudu muset zvát, abys nedělní bohoslužbu hrál, slavil spolu:
abys spolu zpíval, modlil se, mlčel a meditoval, s úctou vstával, s pokorou poklekal, s radostí přicházel s ostatními ke svaté Hostině.
Abys přinášel obětní dary, předčítal jako lektor, přednášel prosby Přímluv, dělal rád vše, co můžeš a svedeš při tvé bohoslužbě.
Říkáme té nedělní slavnosti BOHOSLUŽBA – jako by hlavní při tom bylo, že tím sloužíme Bohu. Ale není to Bůh, který tím něco získává, je to člověk, který tím získává:
Nedělní bohoslužba je vrcholem našeho celého týdne.
Nedělní bohoslužba je školením pro správný život ve všední den.
Dobře poslouchej toto:
Bohoslužba, která by byla bez vlivu na náš každodenní život, to by byl pouhý formalismus, pohanství.
A naopak: Všední život každodenní bez vztahu k nedělní bohoslužbě to by nebyl život křesťanský.
Jestli se tedy při bohoslužbě nudíš, pak je vinna tvá neznalost nebo lenost.
Když se dobře, aktivně účastníš bohoslužby, pak je to pro tebe každou neděli stále nový zážitek, vždy nové a vzrušující setkání s Přítelem Ježíšem, vždy nové těšení: Co mně dnes můj Pán a Přítel chce povědět?
Do hor jezdí lidé naplnit si plíce ozónem. My chodíme do kostela naplnit si srdce radostí, láskou milostí.
Při každé mši svaté slyšíme Ježíšův hlas, který nám říká: „To čiňte na mou památku!“
Jestli jsi dnes poslouchal srdcem, už tušíš, že to znamená: Jdi ven, domů, a žij tak, jak já jsem žil celý svůj život – v lásce.
Jestlipak vás už někdy napadlo, že když tu takhle jsme pohromadě a nasloucháme evangeliu Pána Ježíše, že to se vlastně podobáme apoštolům? Že jsme takovým hloučkem apoštolů a učedníků a věrných žen, který doprovázel Pána Ježíše. Pán je jednou něžně nazval „maličkým stádečkem“. A řekl jim, aby se nebáli, když je jich jen málo mezi tolika nevěřícími. 0n bude stále s nimi, on jim pošle svého Ducha.
Co Pán Ježíš tenkrát slíbil, to také splnil. Z té malé skupiny několika věrných vyrostla světová církev a přežila všechny mocné veleříše, co jich za ta dvě tisíciletí bylo.
A teď pozor: Ten slib Pána Ježíše platí i nám ! Platí i stádečku věrných, co tu dnes jsme. Jako apoštolům seslal v den Letnic svatého Ducha slavnostním způsobem, tak chce, abychom i my prožili své letnice při slavnosti biřmování. Jako své věrné sílil ve všech dobách, tak bude i s každým z vás po celý váš život - pokud si zachováte vůli žít jako křesťané.
Apoštolové se na přijetí Ducha svatého horlivě připravovali. Scházeli se na společné modlitbě, vypravovali si o Pánu Ježíši, těšili se na slíbeného Ducha Utěšitele.
My, jak se tu v kostele scházíme, děláme to také tak. Abychom byli na přijetí Ducha dobře připraveni, povězme si dnes nejprve, co je třeba udělat před dnem biřmování, než k nám přijede náš biskup - biřmovatel. A potom si povíme, co budeme dělat při vlastní slavnosti.
A) Co tedy zbývá udělat v čase přípravy před biřmováním ?
1. Aby někdo mohl jít k biřmování, musí být pokřtěn. Musíte mi povědět, kde jste byli pokřtěni a předložit písemné potvrzení, pokud jste byli křtěni jinde než zde, ve své farnosti. Opatřte si je na farním úřadě v místě svého křtu. Sami, aby bylo vidět, že už nejste malí.
2. Druhá podmínka k udělení svátosti biřmování je, že žadatel zná základy víry a čestně se snaží podle Kristovy víry žít. Že se tedy sám, osobně, z vlastní vůle rozhodl pro Krista, pro život po křesťansku, v lásce.
3. Třetí podmínka je, že sis uvědomil svou křesťanskou zodpovědnost: svým chováním děláš čest nebo hanbu nejen sám sobě, ale i své rodině, své farnosti, své církvi.
Jako biřmovanec budeš mít spoluzodpovědnost za svou farnost a její potřeby (při bohoslužbě, při opravách kostela, při vzájemné pomoci).
Jako manžel a otec budeš mít zodpovědnost za svou manželku, za své děti. Křesťan je člověk, který nežije jen sám pro sebe.
4. Čtvrtou podmínkou, aby přijal Ducha svatého při biřmování v plnosti, je vroucně se k Duchu svatému modlit. Zúčastňovat se pravidelně bohoslužeb zde v kostele a modlit se řádně doma, zvlášť ranní a večerní modlitbu.
5. Každý z vás si zvolí také některého světce jako svůj životní vzor, jako svého patrona. Jeho jméno mi také oznámíte. Ve jménu tohoto světce budeš pak biřmován. Já zapíšu na potvrzenku, že jsi řádně k biřmování připraven. Toto potvrzení o přípravě předáš biskupovi, to bude tvá legitimace, že máš právo ke svátosti přistoupit.
6. Že si má biřmovanec hledat a najít kmotra, který by mu byl přítelem a vzorem křesťanského života, o tom jsme mluvili už dříve.
7. K bezprostřední přípravě na přijetí této svátosti dospělosti patří zúčtovat důkladně se svým dosavadním životem, se svým dětstvím, nezralostí, nedospělostí. Na tuto generální zpověď se připravíme společně v kající pobožnosti před slavností biřmování.B) Jak to bude v den biřmování ?
V čas slavnosti přijdeš do kostela se svými rodiči, sourozenci, přáteli a kmotrem. Nezapomeneš si vzít do kapsy s sebou biřmovací lístek, bez toho by tě biskup nepřijal.
Svátost biřmování se udílí ve mši svaté. Po evangeliu vás biřmovatel osloví a vyzve, abyste veřejně vyznali svou víru - stejným způsobem, jako vyznávali víru vaši rodiče při vašem křtu - a vy sami při prvním svatém přijímání.
Pak se biskup modlí za biřmovance a svolává na ně plnost Ducha svatého.
Potom budete přistupovat před biskupa jednotlivě, každý se svým kmotrem, který vás představí biskupovi a položí pravou ruku na vaše rameno na znamení, že vám chce být pomocníkem na životní cestě.
Biskup na vás vkládá ruce, poznamená vás na čele znamením kříže a pomaže svatým křižmem. Rozloučí se s vámi pozdravením pokoje. Vy odpovíte: „Amen“. To jsou viditelná znamení svátosti biřmování.
Pak budeme všichni společně s vaším biřmovatelem slavit eucharistickou hostinu a při ní přistoupíme ke stolu Páně společně s biřmovatelem - nástupcem apoštolů: Vy, členové vaší rodiny, kmotrové, celá farní rodina.
Slavnostním posezením u rodinného stolu budou tyto hody lásky doma pokračovat.
Milost Ducha svatého vám od této chvíle nebude v životě chybět. Bude jen na vás, abyste sílu, kterou nám Duch svatý dává, přijali a s ní spolupracovali. Jak na to, to si povíme v poslední přípravné promluvě.
Nakonec si zopakujeme, co máme na starosti v době před biřmováním:
1. Zjistit, kdes byl pokřtěn. Oznámit mi to. Jestli to bylo mimo naši farnost, opatřit si odtamtud z farního úřadu potvrzení o křtu.
2. Zvolit si některého světce za svůj životní vzor, za biřmovacího patrona - a oznámit mi jeho jméno.
3. Zvolit si biřmovacího kmotra a oznámit mi jeho jméno. Může to být i kmotr křestní a v nouzi i někdo z rodičů. Napište mi to vše na lístky, které vám dnes dám. Příště mi je přinesete vyplněné.
4. Snaž se žít a jednat a chovat se jako zralý člověk a zralý křesťan.
5. Modli se vroucně k Duchu svatému.
29. Nekončíme, ale začínáme !
(Před přijetím svátosti biřmování)Končíme dnes přípravu biřmovanců, začínáte život plnoprávných křesťanů ve své farnosti.
Tak nějak bychom si to mohli dnes slavnostně vyhlásit, když jsme tu po devětadvacáté pohromadě při přípravě do života. Jenže mně to slovo o končení nějak nechce z úst. Končí se tam, kde se dílo dokončí, dodělá. Ale prosím vás, je tu někdo mezi vámi, kdo by se považoval už za hotového, zralého, dokonalého křesťana ?
To jsem rád, že nikdo z vás nepovstal. Nejsme ještě dokonalí, víme, že je to úkol na celý život. Že budeme ještě mnoho chvil sedávat v kostele a učit se stále lépe slyšet evangelium Pána Ježíše. A co je ještě důležitější: učit se podle evangelia žít. Protože my už víme, že křesťanství není na to, aby se o něm mudrovalo a filozofovalo, že křesťanství je na to, aby se podle něho žilo. Víme, že zdokonalovat se může jen ten, kdo o to usiluje. Kdo nic nedělá, rezaví.
Jen si to dobře představte, co vám teď řeknu: za 15 let budete vy ty nejdůležitější osoby na světě. Vaše generace třicátníků ponese zodpovědnost za lidstvo na začátku třetího tisíciletí ! A ta budoucnost, to třetí tisíciletí, už ve vás začalo růst - i vaše celá věčnost začíná už teď.
Kolik nadějí upíná lidstvo k té budoucnosti ! Vědci mluví o továrnách, které budou pracovat automaticky a ušetří vám těžkou dřinu. Státníci doufají, že vaše generace dokáže zastavit zbrojení a vzájemné strašení válkou. Lékaři slibují, že vás v té době už nebude ohrožovat rakovina ani infarkty. Architekti plánují útulné byty, ve kterých se vám bude dobře bydlet.
A já ty vaše krásné vyhlídky na lepší život vítám. Vždyť je to tak podle vůle Stvořitele, který chce, aby člověk spolupracoval dál na jeho díle stvoření, aby si hezky žil.
Ale i já, kněz, strážce duchovních hodnot lidstva, mám svůj sen o vašem lepším životě po roku 2000. Mám sen, že vy budete umět lépe žít své lidství a křesťanství, než umí naše generace. Kdybyste zůstali stejně zlí, stejně chamtiví, nepřející, krátkozrací a sobečtí jako jsou dospělí dnes - pak všechny ty ostatní vymoženosti by vám nebyly k ničemu.
Vy jste se rozhodli přijmout letos svátost biřmování. To je dobré vkročení do dospělého věku. Rozhodli jste se žít svůj život v dnešním světě jako křesťané. Rozhodli jste se tak přesto, že víte, že to nebude nijak lehké.
Papež Jan Pavel I. napsal mladým křesťanům jako jste vy: „Na cestě k osobní zralosti narazíš na tvrdá úskalí ve světě kolem sebe. Všude se setkáš s námitkami proti tvému náboženství. Bude-li tvá víra jako hromada dobrého obilí - vrhnou se na ni myši ze všech stran. Bude-li tvá víra šatem - sto rukou se bude snažit servat ho z tebe. Bude-li ti víra tvým domem, ze všech stran ti jej budou krompáčem posměchu podkopávat.“ To vše ty víš a klidně s tím počítáš. Na všechny námitky a posměšky proti víře budeš mít jednu odpověď: Podržíš si svou víru pevněji.
To je tedy rada velikého papeže: jít si svou cestou a havrany nechat krákorat.
Na cestě křesťanské statečnosti tě Bůh nenechá osamělého. Přijmeš Ducha svatého a ten tě povede životem. Jako radar navádí letadlo svými signály i v hustých mracích bezpečně na přistávací plochu, tak tě povede tvým životem všemohoucí Bůh. Jen je třeba, aby pilot radarové signály přijímal a řídil se podle nich, aby se dal vést. Jen je třeba, aby ty ses na vedení Boží napojoval modlitbou a dal se božím radarem - hlasem svědomí - vést.
Snad bych měl teď také hovořit o tom, že kromě biřmování je ještě jedna, třetí, důležitá svátost, která doplňuje náš křest. Která udržuje a upevňuje naše napojení na Krista.
Že to je svátost oltářní, eucharistie, naše svaté přijímání. Ale to ty víš ze své osobní zkušenosti, když jdeš v neděli s ostatními ke stolu Páně. Tím, že jíme jeden Chléb života u jednoho stolu, roste v nás jednota tajemného Těla Kristova, církve Kristovy. Že je to právě Chléb života a společenství církve, které nám dávají energii a správný směr pro naši apoštolskou práci při budování Božího království v nás a kolem nás.
A tak, aby si nikdo nemyslel, že chceme s naším křesťanským životem čekat a odkládat, už to vidím, jak to bude teď v naší farnosti všechno krásnější, když mezi nás přibude 30 mladých lidí dobré vůle.
Už to vidím, jak přisluhování při bohoslužbě nebude ponecháno jen malým školákům. Jak o svátcích a slavnostech se presbytář zaplní svobodnými mládenci ve svátečních šatech - bývalými ministranty, kteří budou svému starému faráři pomáhat při bohoslužbě k větší Boží chvále.
Už to vidím, jak všechny dívky, které mají zpěvné hlásky, se s chutí a bez hašteření dají dohromady, aby k chvále Boží a radosti nás všech zpívaly při mši svaté. Nedávno jsem četl, že staří Řekové říkali: „Když mladá dívka zpívá, i slunce se na chvilku zastaví, aby si ji poslechlo.“
Už to vidím, jak se i v naší farnosti vytvoří parta techniků, kteří vědí, že jejich farář, když se nějaká mašinka poláme, umí akorát tak jen zesmutnět, ale spravit si to sám nedokáže. Že se najdou, kdo umějí zacházet s magnetofonem, mikrofonem, zesilovačem, fotoaparátem a budou s tím podle potřeby fungovat.
Už to vidím, jak se stárnoucí parta údržbářů rozmnoží o mladé ruce, ochotné pomoci při opravě.
Už to vidím, jak zdobení a uklízení kostela nezůstane jen na maminkách a babičkách. Že i dcery a vnučky se něčeho ochotně ujmou.
Už to vidím, jak mezi mládeží naší farnosti nebude stopy po pomlouvání, závidění, nepřátelství. Už to vidím, jak z vás rostou lidé veselí a laskaví.
Už to vidím !
Bude to tak ? Zítra ještě možná ne. Ani za měsíc možná ještě ne. Ale když budeme společně, neděli co neděli, měsíc co měsíc, rok za rokem v modlitbě prosit, když se u stolu Páně budeme vždy znovu napojovat na radar Ducha svatého, když se budeme vytrvale společně učit, jak být následovníky Kristovými a budovateli Božího království, pak se dobrými křesťany jistě staneme. Pak se staneme dobrou farní rodinou. Pak kolem nás poroste a vyroste svět pokojnější a radostnější.
Křesťan je člověk důvěry v lepší budoucnost. A já, milí biřmovanci,
- věřím, že vy dokážete vyrůst ve zralé křesťany;
- věřím, že dokážete spolupracovat na příkazu Stvořitele: „Jděte a podmaňte si svět“.
-věřím, že vyrostete v budovatele lepšího světa;
- věřím, že si už teď budujete svou šťastnou věčnost.
30. Jak se budeme v naší farnosti připravovat na biřmování
(Kázání v neděli, když je znám termín biřmování.)I. U v e d e n í d o b o h o s l u ž b y
Naše mládež se už delší dobu připravuje na přijetí svátosti biřmování. Teď jsme dostali od pana děkana zprávu: náš otec biskup k nám přijede a našim mladým udělí svátost biřmování zde v našem kostele, a to dne . . . v . . . hodin.
Máme tedy ještě dost času, abychom se na přivítání nástupce apoštolů dobře připravili. Prosím vás, pomozte všichni uvažovat, jak připravit kostel, farnost, jak doplnit přípravu biřmovanců, aby to byla opravdu slavnost svatodušní, aby to byla radost letniční.
Abychom odstranili vše, co by působení Ducha svatého v nás bránilo, začneme nejprve s pokorou. Litujme upřímně každé nesvornosti, nesnášenlivosti, nepřejícnosti, každého nedostatku lásky.II. K á z á n í
Naposledy bylo v naší farnosti biřmování před téměř 40 lety. Hned po válce, v roce 1946, zde biskup Skoupý biřmoval 90 mladých Fryšavanů. 0d té doby zde biřmování nebylo. Naši biřmovanci se vždy přidali k biřmovancům v některé okolní farnosti.
Proč tedy najednou zase tady ? „Je s tím mnoho starostí.“ - řekne si možná někdo. Ano, s takovou událostí je spojeno mnoho starostí. Ale je z ní i mnoho radosti.
Slavnost biřmování je den velké radosti především pro vás, rodiče biřmovanců. Před léty jste dali své děti pokřtít a vyjádřili jste tím své přání, aby vaše děti rostly a žily podle zásad křesťanských, v pokoji a lásce.
Všichni rodiče se té radosti na svých dětech nedočkali, ale ve . . . rodinách naší farnosti se stává skutkem. Co bylo kdysi jen vaším přáním, to dělají vaše dospívající děti teď už ze svého vlastního svobodného rozhodnutí: Hlásí se ke křesťanství. Chtějí přijmout svátost biřmování jako dovršení křtu, jako pečeť křesťanské dospělosti.
Slavnost biřmování je i dnem radosti pro celou farnost. Tyto lavice nezůstanou prázdné, až my jednou umřeme. Naši biřmovanci si založí křesťanské rodiny, budou tu sedat se svými dětmi tak, jako tu teď sedáme my. Ponesou dál prapor víry v Ježíše Krista v našich horách.
Slavnost biřmování bude dnem veliké radosti nejvíce pro vás, mladí přátelé, kteří se na jeho přijetí už po dlouhé měsíce připravujete.
Skutky apoštolské vypravují, jak apoštolové s matkou Ježíšovou čekali od Zmrtvýchvstání Páně po 4O dní na seslání Ducha svatého. Jak se v té době čekání scházeli ve večeřadle ke společné modlitbě. Společně se modlili, společně prosili: „Přijď už, Duchu přesvatý !“
My máme také do naší svatodušní slavnosti ještě čas na čekání. Máme čas . . . dní k osobní přípravě, ke společné modlitbě.
Vy, biřmovanci, budete v tomto čase poctivě dohledávat své povahové nedostatky, vady charakteru, slabiny své lidské i křesťanské osobnosti. A budete s pomocí trenéra - zpovědníka - provádět poctivě svůj rehabilitační trénink, nápravná cvičení své povahy.Proto bude nejlepší přípravou, když budete chodit zcela pravidelně měsíčně - třebas kolem prvního pátku - ke svaté zpovědi, svátosti smíření. To budete mít pak k dobru nejen odborné vedení duchovního vůdce, ale i milost svátosti smíření.
Vaši rodiče by vám při tomto procesu osobního dozrávání mohli pomáhat tím, že se budou snažit vytvářet hezké ovzduší doma. Domov bez hádek, zlostí a nerudností. Že vám budou poskytovat tolik samostatnosti, kolik dokážete zvládnout. Že vám dají tolik svobody, kolik budete schopni unést. Že vám budou důvěřovat, že vykvasíte a vyzrajete v dobré lidi.
A celá farní rodina vás bude podpírat osobní a společnou modlitbou. Jako Marie s apoštoly ve večeřadle, tak my se budeme všichni společně s vámi scházet zde ve večeřadle farního kostela. Budeme tu naslouchat slovům Pána Ježíše, budeme nad jeho slovy meditovat, budeme společným hlasem volat: „Přijď, ó Duchu přesvatý“.
Je tedy tato doba čekání na slavnost svatodušní dobou důležitou. Vy, biřmovanci, ji dobře využijte ! A co my ostatní ? My, starší ročníky biřmovanců ? Pro nás ať je to čas k zamyšlení, jak jsme my přijali dary Ducha svatého. Jak jsme s nimi spolupracovali. Na nás je, abychom v sobě milost svátosti biřmování oživili. Máme tedy všichni zač v této době prosit, oč usilovat.
Povstaňme ke společnému vyznání víry.III. P ř í m l u v y v n e d ě l i , k d y s e o h l a š u j e d e n
b i ř m o v á n íPane Ježíši, tys slíbil, že nás nenecháš osamělé, že nám pošleš svého Ducha. Prosíme tě za jeho dary:
- Prosíme tě o dar moudrosti, abychom se uměli správně rozhodovat.
- Prosíme tě o dar rozumu, abychom správně porozuměli slovu Božímu, když mu nasloucháme, nebo když je čteme.
- Prosíme tě za dar rady, abychom uměli najít východisko z obtížných situací.
- Prosíme tě za dar síly, abychom unesli nepřátelství zlých lidí.
- Prosíme tě za dar umění, abychom dovedli vidět krásu kolem sebe, abychom uměli zkrášlit své domovy.
- Prosíme tě za dar zbožnosti, abychom si zachovali víru.
- Prosíme tě za dar bohabojnosti, abychom dokázali odpírat všem pokušením ke zlému.Bože, ty nám nabízíš své světlo, abychom se dovedli ve všech životních situacích správně orientovat. Ty nám nabízíš svou milost, sílu, abychom se denně znovu učili svým chováním následovat Pána Ježíše. Děkujeme ti za to a velebíme tě skrze téhož Ježíše Krista, našeho Pána.
(Přímluvy ať čtou hlasitě biřmovanci, každý jednu, tam, kde jsou. Při čtení jen vstanou.)
31. S čistým srdcem
(Nedělní kázání bezprostředně před biřmováním)I. U v e d e n í d o b o h o s l u ž b y
Dnes jme pohromadě už bezprostředně před slavností sv. biřmování.
Na konci mše svaté si povíme podrobně, jak se na to připravit, jaký bude podrobný pořádek slavnosti.
Na důležitou přípravu vás pozvu společně. Vykonáme si všichni kající pobožnost a svatou zpověď, abychom mohli s čistým srdcem vyhlížet seslání Ducha svatého. Už teď vzbuďme lítost nad svými hříchy a prosme pokorně za odpuštění: Boha i bratry, mezi kterými žijeme.II. K á z á n í
Proč je třeba jít před přijetím svátosti biřmování ke zpovědi ?
Symbol svatého Ducha, bílá holubice, to naznačuje. Jako bělostná holubice nesedne do bláta, tak také Duch svatý by nesestoupil do nečisté duše. Buď je v duši domovem hřích, nebo Duch svatý, oboje spolu být nemůže. Nemůže být někde zároveň světlo i tma. Proto předchází přijetí svátosti biřmování nejprve svátost pokání, zpověď.
Chodíte rádi ke zpovědi ? Tak jsme se před časem ptali.
V Goethově Faustu klade Markétka otázku: „Pověz, jak to u tebe je s náboženstvím? Ty jsi srdečně dobrý člověk, myslím si však, že si nevážíš svátostí !“ - Faust odpovídá: „Vážím si jich.“ Markétka: „Ale netoužíš po nich. U zpovědi jsi už dlouho nebyl.“
To je tedy ta slavná „Gretchenfrage“, Markétčina otázka: Jak je to u tebe se zpovědí? Kdy jsi byl naposled ? Jak rád chodíš ke zpovědi ?
Jelikož ke slavnosti biřmování patří, že kmotři, otcové, strýci, bratři, členové rodiny biřmovanců půjdou také ke zpovědi, nerad bych, aby to u někoho bylo jen ze zdvořilosti, z povinnosti, bez vnitřního souhlasu, bez vnitřního vztahu.
Jeden zkušený kněz říkával: „Zpověď není v životě křesťana to nejdůležitější, ale pro mnohého je to to nejtěžší.“
Důležitější než zpověď je křest, to je vstupní brána k víře.
Důležitější je modlitba, ale bez zpovědi se nerozezní radostným chvalozpěvem čistého srdce.
Důležitější než zpověď je eucharistie, svaté přijímání, ale jak zvát Hosta do neuklizené duše ?
Dá se to říci takto: náš cíl, to je život radostného srdce, život v milosti a lásce Boží. Zpověď - to je jen prostředek k tomu cíli, ale prostředek důležitý.
Co je na zpovědi těžkého ?
Mnozí odpovídají: „Že se mám knězi vyznávat ze svých hříchů, poklesků.“ - Ale já vám řeknu, že u většiny lidí je největší překážka v tom, že se neumějí zpovídat pořádně.
Někdo mi teď namítne: „A to já zas umím. Já si dobře pamatuji, že svátost pokání má pět částí: zpytování svědomí, lítost, předsevzetí, zpověď a dostiučinění. Doma si podle zpovědního zrcadla sestavím, které mám hříchy, pomodlím se modlitbu lítosti a předsevzetí, pak to ve zpovědnici odříkám, pomodlím se modlitbu uloženou za pokání - a hotovo.“
Jenže ouha, to je právě to ! Po takovéhle zpovědi „odříkám a hotovo“ není nic hotovo. Jaký jsi ke zpovědi přišel, takový jsi zase odešel. Cílem svátosti je kající obrat, odvrácení od špatností, změna názorů. Účelem zpovědi je nejen zbavit se hříchu, ale i začít lépe. Musíme hledat nejen své hříchy, ale i jejich kořeny, vadné názory, postoje nelásky a nepřátelství. Odříkat ve zpovědnici jen chyby, byť i s lítostí, aby mohlo být rozhřešení platné, to je jako otrhávat na zapleveleném záhonu jen vrchní listy bodláků a býlí. Necháš-li tam kořen, býlí poroste vesele dál, marná práce. Musíš vytrhnout kořen, aby byl od býlí pokoj. Musíš hledat kořeny svých chyb, špatné návyky z mládí, z dětství, změnit se, obrátit se ! O to jde v této svátosti pokání. Vzpomeň, co volal Pán Ježíš: „Jestliže se neobrátíte, všichni zahynete !“
Opakuji: Nemůžeš ve zpovědnici odstraňovat jen následek. Musí se s pomocí zpovědníka najít příčina - zlý návyk, názor, a pak zmizí i následek - hřích.
Aby ti zpovědník mohl pomoci, musí být tvá zpověď osobní. Je to k umoření zpovědníka, když má poslouchat, jak lidé jeden za druhým odříkávají ve zpovědnici zpovědní zrcadlo. Někdo si dokonce nedá ani práci, aby je říkal. Přímo je přečte z nějaké příručky. To je gramofon, ale ne řeč tvého srdce.
Ne, že bych zpovědní zrcadlo zavrhoval. Je to dobrá pomůcka. Ale napřed si zpytuj svědomí doma, sám. Kudy chodíš, nos v sobě otázku: Co na mně vadí mým rodičům, sourozencům, přátelům, spolupracovníkům ? Co mně samotnému vadí na mé povaze ? Co se na mně nelíbí Pánu Ježíši ? Co jsem udělal špatně ? Co jsem si dobrého umínil a pak neudělal ?
A nakonec, když už jsi hotov s osobním zpytováním svědomí, pak teprve vezmi do ruky zpovědní zrcadlo. Pro kontrolu, jestli jsi na něco důležitého nezapomněl.
A jak osobní máš být ve zpovědnici ? Zpovědník se nezajímá, kdo jsi jako občan, ale musí vědět, kdo jsi jako křesťan, osobnost, aby ti mohl být ku pomoci, aby tě mohl duchovně vést.
Představ se tedy ve zpovědnici: Samozřejmě ne jménem, to není důležité. Pověz, kdy jsi byl naposled u zpovědi, kolik je ti let, jaké máš povolání, nebo čím chceš být. Zda jsi svobodný. A pak se rozhovoř o své situaci. Jaké máš potíže s lidmi kolem sebe, se sebou samým. Máš-li v něčem nejasno, pověz stručně své těžkosti nebo pochybnosti hned po vyznání hříchů, aby ti kněz nemusel odpovídat na dvakrát. Je to tak dobré z ohledu na lidi, čekající před zpovědnicí, aby se jejich čekání zbytečně neprotahovalo.
Kdo se umí správně osobně zpovídat, kdo si dá práci, aby si našel stálého zpovědníka, který ho už zná a může ho soustavně vést k duchovnímu růstu a zrání, pro toho je zpověď radostí.
Onehdy kdosi po svaté zpovědi: „Kdyby zpověď neexistovala, musela by být vynalezena.“ Kněz mu odpověděl: „Máš pravdu víc, než tušíš.“ Co jiného je lehátko u psychiatra při psychoanalýze; co jiného byla marxistická sebekritika, než náhražka zpovědi tam, kde lidé dobrodiní zpovědi neznají. Jenže žádná náhražka zpovědi nemůže vnést do duše takový klid, jaký nabízí Ježíš Kristus: „Pokoj svůj dávám vám !“
Až tedy půjdeme ke svaté zpovědi, nemysli křečovitě na to, co knězi řekneš, co on si pomyslí. Mysli především na to, že jdeš na schůzku s Pánem Ježíšem, který za to nasadil život, aby ti dnes mohly být odpuštěny hříchy. Jít ke zpovědi, to znamená především potkat se s Ježíšem, který tě má rád a který ti bude klást jedinou, Petrovu otázku: „Marie, Ludmilo, Petře, Jirko - máš mě rád ?“
Nikdo si nenamlouvá, že při této zpovědi se všichni změníme k dobrému hned natrvalo, nadosmrti. Naše odřeknutí se hříchu a přilnutí k Pánu Ježíši nebude bohužel definitivní. Proto právě se musíme často vracet svátostí pokání zpět, k pramenům křtu. Proto musíme každé ráno dělat znovu rozhodnutí, že chceme bojovat s pokušením ke zlému.
Kdybychom zkoumali své svědomí jen jednou za rok, sotva bychom odhalili všechny své chyby. Život křesťana je stálým začínáním. Jako na kmeni stromu každý rok roste nová vrstva, tak náš život se vrství snahou o dobro od zpovědi ke zpovědi.
A tak, těšme se a připravme se dobře na setkání s Ježíšovou výkupnou láskou. Těšme se na to, jak se obmyti Boží láskou staneme lidmi čistého srdce.III. P ř í m l u v y p ř i n e d ě l n í m š i p ř e d z p o v ě d í f a r n o s t i
Bratři, Bůh nás zve, abychom přijali vykoupení z našich hříchů z rukou jeho Syna Ježíše ve svátosti pokání. Pojďme společně prosit o pomoc a světlo.
- Abychom svědomitě hledali a dobře poznali své hříchy.
- Abychom si své chyby zošklivili a upřímně jich litovali.
- Abychom si dobře promysleli, jak se budeme bránit ve chvíli zlého pokušení.
- Abychom si vážili velkého Božího daru, kterým je svátost očisty srdce - svátost pokání a smíření.
- Abychom ve zpovědnici vypověděli upřímně stav své duše; aby naše zpověď byla obrazem naší osobnosti.
- Abychom se už teď těšili na setkání s Ježíšovou milosrdnou láskou a na pokoj duše.Bože, prosíme tě v pokoře o světlo sebepoznání pro nás všechny. Ať jasně vidíme, jací jsme ve skutečnosti. Ať se s tvou pomocí stáváme takovými, jakými máme podle tvé vůle být. Ať se všichni učíme řídit zásadami evangelia Ježíše Krista, našeho Pána.
(Prosby říkají biřmovanci podobně jako při ohlašování biřmování.)
IV. C o o h l á s í m e n a z á v ě r m š e s v a t é
- Dnes odpoledne, jak už jsem říkal, bude o půl třetí hodině společná kající pobožnost a po ní svatá zpověď biřmovanců, jejich rodin, kmotrů, přátel, celé farní rodiny. Při kající pobožnosti se budeme společně ke zpovědi disponovat, ve zpovědnici bude zpovědník odpovídat na osobní dotazy. Půjde to tedy rychleji. Bude tu více zpovědníků.
- Úklid a výzdobu kostela provedeme ve čtvrtek odpoledne.
- Vy, biřmovanci, přijďte v sobotu aspoň o čtvrt hodiny před začátkem mše svaté, při níž se bude udělovat biřmování, s kmotrem do kostela. Biřmovací lístek nezapomeňte vzít s sebou. Biřmovacím lístkem se prokaž v kostele pořadatelům, kteří tobě i kmotrovi vykáží rezervovaná místa.
- Přede mší svatou a při ní si hleď znovu uvědomit, jakou svátost přijímáš. Umiň si, že se opravdu chceš stát co nejlepším křesťanem a popros Ducha svatého, aby tě k tomu přišel posílit.
- Biřmování vám otec biskup udělí po evangeliu a následující promluvě. Nejdřív se modlí nad vámi všemi a pak bude každému z vás udílet svátost jednotlivě.
- Budeš stát s rukama spjatýma dlaněmi k sobě a mezi prsty budeš držet biřmovací lístek. Kmotr bude stát za tebou a pravou ruku bude držet na tvém pravém rameni.
- Sekretář nejdříve vezme z tvých rukou biřmovací lístek. Ty budeš držet ruce sepjaté dál, protože biskup tě levou rukou uchopí a pravou ti udělá na čele křižmem kříž. Pak se dotkne tvé tváře.
- Po skončení biřmování mše svatá pokračuje a při ní přistoupíš k přijímání, které bývá pod obojí způsobou. Odpovíš jako jindy: „Amen“ a přijmeš.
- Den, kdy jsi přijal svátost biřmování, bys měl prožít co nejradostněji a zapsat si jej mezi památné dny svého života, na něž budeš každoročně vzpomínat.
- Dárky kmotrů a rodičů - křížky a medailonky - přineste s sebou do kostela v den biřmování. Náš biskup je posvětí svým závěrečným požehnáním.
32. Kající pobožnost při zpovědi farnosti
( V neděli odpoledne před biřmováním )Píseň č. 708 B - Ježíši, tebe hledám (2 sloky)
Ve jménu Otce ...
Milosrdenství a smilování Boží buď s vámi se všemi.
Sestry a bratři,
shromáždili jsme se zde ke kající pobožnosti a k přijetí svátosti smíření.
Co je to kajícnost, pokání ?
Je to zotavování ze smrtelné nemoci.
Je to nalezení správné cesty.
Je to léčebná metoda, - kterou slepý prohlédá,
- kterou se chromý staví na nohy,
- kterou se němý učí zpívat.
Dělat pokání, to je vysvobozovat se z vězení a vykročit do svobody.
Kudy vede tato kající cesta ke svobodě ?
Poví nám to svatý Pavel a Pán Ježíš. Pavel nám poví, jak to dělat nemáme, Pán Ježíš, jak to dělat máme: jak žít, jako svobodní synové Boží.Č t e n í z l i s t u a p o š t o l a P a v l a E f e z a n ů m
Bratři, stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně pravdivý a svatý.
Proto nechte lhaní a se svým bližním mluvte každý jen pravdu. Patříme všichni k sobě jako údy. Ani když se rozhněváte, nenechte se strhnout ke hříchu. Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.
Když někdo kradl, teď už krást nesmí. Ať raději pracuje vlastníma rukama, aby mohl konat dobro a pomáhat těm, kdo trpí nouzí. Ať vám z úst nevychází žádná ošklivá řeč, ale mluvte jen taková slova, která mohou přispět k duchovnímu prospěchu tam, kde je to třeba. Tak vaše řeč přinese užitek těm, kdo vás budou poslouchat.
Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl pečeť pro den vykoupení. Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádky, nactiutrhání a všechny druhy špatností. Spíše buďte navzájem dobří, milosrdní. Jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy.Slyšeli jsme slovo Boží.
M e z i z p ě v
ODP.: Milosrdný a milostivý je Hospodin.
(Kancionál č. 655)Smiluj se nade mnou, Bože,
jenž jsi tak milosrdný,
tak plný slitování
a moji nepravost zahlaď.
ODP.
Smyj ze mne všechnu mou vinu,
a z mého hříchu mě očisti !
Uznávám, že špatně jsem činil,
svůj hřích mám na očích stále.
ODP.
To proti tobě jsem zhřešil,
spáchal, co tobě se příčí,
takže tvůj soud je správný,
tvůj ortel spravedlivý.
ODP.
Odvrať se tváří od mých hříchů,
všechny mé špatnosti nadobro zahlaď.
Stvoř ve mně čisté srdce, Pane,
nového, stálého ducha mi dej.S l o v a s v a t é h o e v a n g e l i a p o d l e M a t o u š e
Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je:
- Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
- Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
- Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
- Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
- Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.
- Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
- Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.
- Blahoslavení, kteří jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
- Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. Tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.
Slyšeli jsme slovo Boží.O s l o v e n í
Sestry a bratři,
taková je tedy podoba Ježíšova následovníka, člověka blahoslaveného. Taková má být i konečná podoba naše.
Zatím ještě tak daleko nejsme. Nejsme ještě svobodní:
- Naše zlé návyky zatěžují naše nohy jako okovy.
- Naše předsudky zaslepují naše oči.
- Naše neláska nás činí hluchými k volání bližního.
Ale vydali jsme se na cestu a to je důležité.
Chceme se dnes radikálně odvrátit od svých hříchů, chceme radostně vykročit na cestu následování Krista.
Proto v duchu přistupme s kajícím Petrem před Pána Ježíše. Zcela se ztišme, na vše kolem zapomeňme. Je tu Pán Ježíš, jsme tu před ním my, s uzlíčkem své bídy.(Ministranti přinesou větší obraz Pána Ježíše před obětní stůl nebo sochu Pána Ježíše a postaví na obětní stůl.)
K a j í c í p ř í m l u v y
Pane Ježíši, jsme tu před tebou a ptáme se, jestli a nakolik jsme tvými následovníky, jsme-li opravdu křesťany. Chceme hledat, jak se napravit, jak změnit své jednání a chování. Vždyť ty nám, Pane Ježíši, stále ještě věříš, že se změníme, že se polepšíme. Že se staneme tvými vyznavači a následovníky. Proto tě prosíme:
- Tys nám řekl, že největším přikázáním je láska k Bohu a bližnímu. Se zahanbením si uvědomujeme, že kdeco jiné nám bývá v běžném životě důležitější. Odpusť nám a smiluj se nad námi.
Všichni: Pane, smiluj se nad námi !- Tys nám řekl, že budeš s námi, když mezi sebou budeme žít v lásce a pokoji. S hanbou si uvědomujeme, kolik mrzoutství, kolik netrpělivosti a zlých slov jsi slyšel z našich úst. Smiluj se nad námi !
ODP. : Pane, smiluj se nad námi !
- Tys nám řekl, že sloužíme tobě, když posloužíme nemocnému. Že tebe přijímáme do domu, když přijmeme malé dítě. Ale zatím jsi byl v nemocných nahonem odsouván do nemocnic, abys nebyl domácím na obtíž. Ve starých lidech jsi byl i bez nutné potřeby vykazován z rodného domu do domova důchodců. Hanbíme se za to, Pane. Smiluj se nad námi !
ODP.
- Tys nám řekl, že není naším úkolem soudit své bližní, ale milovat je. My se však raději nad druhými a jejich chybami pohoršujeme, abychom se k nim mohli obrátit zády. Tys to tak nedělal, Pane. Na štěstí pro nás, ty to tak neděláš ani dnes, Pane. Smiluj se nad námi !
ODP.
- Tys nám dal za vzor milosrdného Samaritána. A nám jde na nervy už i povídavost starého člověka. Vymýšlíme si, jak nemít čas, když máme jít navštívit starou tetu, babičku. Hanbíme se za to dnes, Pane. Smiluj se nad námi !
ODP.
- Tys nás nabádal, abychom se modlili, Pane. A my často po celé dny na modlitbu ani nevzpomeneme. A když už se modlíme, jak uboze, nepozorně, roztržitě. Odpusť nám a smiluj se nad námi !
ODP.
- Tvoje láska byla pokojná a přející. Naše láska je často žárlivá, netrpělivá, plná výhrad a požadavků. Pomoz nám, ať to napravíme. Pane, smiluj se nad námi !
ODP.
- Tys chtěl, aby všichni lidé žili šťastně a v radosti Božích dětí. Naše čelo se často krabatí, když se nám zdá, že se někomu vede líp, než nám samým. Pomoz nám ovládnout naši závistivost. Pane, smiluj se nad námi !
ODP.
- Tys nás varoval před úzkostlivou starostlivostí o životní potřeby. My se často honíme až po infarkty. Nedovedeme se spokojit s tím, co máme, vadí nám, když někdo má víc. Pomoz, ať se naučíme žít pokojně tam, kde jsme a v tom, co máme. Pane, smiluj se nad námi !
ODP.
- Tebe stále ze všech stran kritizovali. A tys šel dál svou cestou. My však nedovedeme snést kritiku, ani když je oprávněná. Urážíme se, hněváme se. Pro své chyby nehledáme nápravu, ale omluvy. Pane, smiluj se nad námi !
ODP.
- Tys nám přikazoval, aby naše řeč byla ano, ne. Ale my často zaměňujeme hadí opatrnost s hadí jedovatostí, prostotu holubice s křivolakostí ptačího letu. Býváme falešní a neupřímní. Pane, smiluj se nad námi !
ODP.
- Ty nás učíš žít v prostotě a radosti Božích dětí. A my si často život zbytečně komplikujeme, strašíme se, bojíme se. Nauč nás bezstarostnosti nebeského ptactva. Pane, smiluj se nad námi !
ODP.Pane Ježíši, všech svých hříchů upřímně litujeme a slibujeme, že se chceme snažit o polepšení a napravení. Přistoupíme teď s pokorou ke svátosti smíření, vyznáme své hříchy knězi, přijmeme odpuštění a požehnání a vykročíme k radostné svobodě Božích dětí.
Bratři, povstaňte a přijměte požehnání na cestu smíření.
Pán s vámi !
- Ať vám žehná Otec, který nás povolal ke svému synovství. Amen.
- Ať vám pomáhá Syn, který nás přijal za své bratry. Amen.
- Ať je s vámi Duch svatý a učiní si ve vás svůj příbytek. Amen.
Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec i Syn i Duch svatý a zůstaň s vámi stále. Amen.
Jděte v pokoji. Bohu díky.Píseň 708 B (sloka 3, 4, 5)
33. Dovršení křtu
(Mešní homilie při udílení svátosti biřmování)Když se uzavírá nějaká důležitá mezinárodní smlouva, nejprve ji zástupci těchto národů mezi sebou projednají a dohodnou a pak ji každý národ doma ratifikuje, závazně přijme.
Milí biřmovanci, vaši rodiče při vašem narození ujednali pro vás s Kristem křestní smlouvu. Vy jste tu dnes proto, abyste tuto smlouvu slavnostně ratifikovali. Dnes jste tu už ze své vlastní vůle, abyste před Bohem i před lidmi dali najevo, že svůj křest berete na vědomí jako závazek. Že se chcete po celý život snažit po křesťansku žít, svou křestní milost rozvíjet a světlo své víry mladším předávat.
Svátost biřmování, kterou teď přijmete, váš křest dovrší. Přijmete sedmero světlo darů Ducha svatého, stanete se světlonoši. Budete i jiným svítit a otvírat je pro světlo Ducha svatého.
Vy víte, že člověk má svobodu volby, a také vskutku volí, čím ve svém životě bude.
Každý člověk má však i tragickou schopnost Ducha Božího v sobě a kolem sebe hasit a uhasit. Takovým zatemňovačem, tmářem, se může člověk stát na sedm způsobů: svou pýchou, lakotou, neovládanou vášní, závistí, nestřídmostí, zlostností a leností.
Vy dnes volíte druhou alternativu lidské existence. Vy si volíte, rozhodujete se, že nechcete být zatemňovači a tmáři, ale nositeli světla. Že chcete přijmout a svítit světu sedmi dary Ducha svatého:Darem moudrosti, který nás vede k poznávání pravých hodnot a k vytvoření pevných životních zásad.
Darem rozumu, který nám pomáhá, abychom pravdám Božím o smyslu života správně rozuměli.
Darem rady, který nám pomáhá, abychom se ve spletitých situacích života správně rozhodovali.
Darem síly, který pomáhá, abychom měli odvahu a statečnost dělat to, co nám rozum a moudrost jako správné ukazuje.
Darem umění, abychom uměli v kráse stvoření vidět krásu Stvořitele a proto byli ochránci krásy všude kolem sebe.
Darem zbožnosti, abychom měli vždy a ve všech situacích důvěru v Boha a v modlitbě se k Bohu s důvěrou obraceli.
Darem bázně Boží, abychom se na tomto světě nebáli ničeho víc než hříchu.Tyto dary Ducha svatého vás, milí biřmovanci, povede ke křesťanské dospělosti. K dospělosti vaší víry, abyste při ní vždy pevně stáli. K dospělosti vašeho života z víry, abyste rostli v lásce, která dá vašemu chování ve všech situacích křesťanský ráz.
Svátost biřmování teď přijmete a ona se bude ve vás naplňovat, uskutečňovat, realizovat po celý život, pokaždé, když ve svém srdci řeknete ano k vedení a vnuknutí Ducha svatého.
Přistupme tedy k ratifikaci, dovršení vašeho křtu: Veřejně, přede všemi přítomnými se přihlaste za učedníky našeho Pána Ježíše Krista. Složte teď sami křestní slib, tak, jak při vašem křtu slibovali rodiče.
34. Dar předávat dál
(Neděle po biřmování - farní mše)I. U v e d n í d o b o h o s l u ž b y
Slavnostní vzrušení včerejšího dne se utišilo. Začíná zase normální, všední život naší farní rodiny. Začíná i všední život vás, našich biřmovanců. Všední život, v němž máte být mezi námi apoštoly křesťanství, Kristovými učedníky a vyslanci. Dary Ducha svatého, které jste přijali, máte předávat dál, a tak do všedních dnů vnášet světlo a radost. Ve vašich mladých tvářích budeme hledat podobu Ježíšovy lásky, Ježíšův úsměv.
Pojďme všichni prosit Pána Ježíše: aby to naši biřmovanci s radostí konali, a my starší, abychom jim to neztěžovali.(3. kající úkon)
II. K á z á n í
Je po biřmování v naší farnosti. Biřmovanci nesou hrdě na svém čele pečeť křesťanské dospělosti.
K té dospělosti: Jednou mi po skončení slavnosti biřmování řekla jedna maminka: „Pěkně jste to, pane faráři, té naší chase říkal, ale neměl jste tak příliš mluvit o té křesťanské dospělosti. Jestli mi teď náš Jura doma řekne: Tak, mami, už žádné poroučení. Já už jsem zralý křesťan a do ničeho se nedám nutit. - Co já mu na to řeknu?“ Řekl jsem jí: „Jen se nebojte, on ten váš synek tak hloupý není. A kdyby s tím nenucením přece nějak začal, tak mu klidně povězte: „Milý Juro, kdybychom tě my, rodiče, nebyli do ničeho nutili, to bys ještě dnes chodil s plínkami v gatích. Jak ty ses bránil a křičel, když jsme tě sázeli na nočník ! A kdybychom tě nebyli nutili do učení, ani bys dodnes nevěděl, kolik je 5 krát 5. Jak tys byl líný něčemu se naučit ! Ale máš pravdu, už nejsi malý. Je čas, aby ses nutil do všeho dobrého a prospěšného sám.“
Milí mladí přátelé, vy se tomu Jurovi smějete. Vy dobře víte, že potvrzení o biřmování, které vám dnes po mši svaté vydám, ještě není potvrzením, že jste už ve všem zralí, všeho znalí a moudří lidé.
Že je to přesně tak, jako když děláte autoškolu a dostanete do ruky nový vůdčí list. Ten list z vás zkušené automobilisty neudělá, musíte projít dobou záběhu, budete šoférskými zajíčky.
Vy jste teď také křesťané v záběhu.
Dříve nebo později se dostanete do situací, které vám připomenou leccos z toho, o čem jsme tu v kostele při přípravě hovořili. Dostanete se do situací, ve kterých si nebudete vědět rady, na které vaše dosavadní zkušenosti nestačí a zajdete si za svým knězem - duchovním vůdcem - na radu.
Každou neděli budeme zde v kostele společně pokračovat ve školení dobrého křesťana v nás. Je to práce na léta, vybudovat v sobě řád. Řád v sobě, řád v práci, kterou děláš, řád ve vztahu k lidem kolem sebe. Dlouho ještě budete křesťany v záběhu - zajíčky plného lidství.
Církev nám při tom bude vůdkyní a učitelkou. Její řeč nám bude někdy znít starobyle a neživotně, ale jestli si dáš jen trochu práce, najdeš pod starobylým vyjádřením věčně platný řád lidství.
Vezměme na příklad, jak církev pořádá náš vztah k bližnímu. Přikazuje nám „skutky duchovního a tělesného milosrdenství.“ Skutky tělesného milosrdenství byste vy starší možná ještě uměli odříkat:
Hladové krmit, žíznivé napájet, nahé odívat, pocestným přístřeší poskytnout, vězně vysvobozovat, nemocné navštěvovat, mrtvé pohřbívat.
Někdo si možná řekne: „Co si s tím počít ? Hladové krmit ? Co znám lidi, tak věčně hladová běhá právě tak jen má sestra, ale kdybych jí nabídl krajíc chleba se sádlem, zaječí: Máš rozum ? - To bych ztloustla ! Žíznivé napájet - to snad dělají pro celý národ výčepní v hostincích. Nahého jsem v životě nepotkal. Ti, kteří cestují, si zamluví nocleh v hotelu. Vězňům také nemohu pomáhat k útěku z kriminálu. Pohřby zařizuje pohřební služba. Takže právě jen to navštěvování nemocných zbývá, co se dá i dnes provádět.“
Myslím, že už jste v duchu sami odpovídali: Copak je jen tělesný hlad ? Copak není i hlad duchovní - hlad po dobrém slovu, hlad po přátelství, hlad osamoceného po chápajícím člověku ? A já dodávám: Proto Pán Ježíš učinil sebe sama pokrmem, chlebem, aby se mohl dávat těm, kdo duchovně hladovějí po společenství.
A žízeň ? Copak není také žízeň po spravedlnosti u těch, kterým bylo ublíženo, kteří trpí bezprávím ? Copak není také žízeň po rozhřešení, po odpuštění u těch, kteří ublížili, zavinili bezpráví ? Volání o pomoc těch, kdo takto žízní, bývá tiché, vyschlé. Svlažit pocit vyschlého srdce, to vyžaduje citlivý sluch toho, který sám tuto duchovní žízeň zažil, a proto její hlas rozezná.
A kde že jsou ti nazí, kteří se chvějí a čekají, kdo je oblékne ? „Nahý“ je člověk hned trojím způsobem: obnažený, mrznoucí, ohrožený. Obnažení mezi námi jsou ti lidé, jejichž soukromé záležitosti, trampoty a bolesti jsou vytahovány na veřejnost a nemilosrdně přetřásány. Postižený si před posměchem a škodolibostí světa připadá opravdu jako nahý. Takový obnažený člověk postupně otupí, vystydne, zmrzne. Nepotká-li člověka, který by ho zahřál, který by ho zakryl a zastal se ho, je celá osobnost nahého ohrožena. V naší blízkosti by žádné lidské srdce nemělo mrznout.
A jak poskytovat přístřeší pocestným ? Svět je přeplněn exulanty a uprchlíky a vyhnanci ze své země. Všude je stíhají nevraživé pohledy domácích: my vás tu živíme, jděte pryč ! Kolik je tu místa pro milosrdenství k pocestným ! Ale jsou mezi námi i bezdomovci domácí. Lidé vykořenění, kterým se jejich domov rozpadl, ovdovělí, osiřelí. Rozloučení manželé, nechtěné děti. I dnes je mnoho příležitostí poskytovat bezdomovcům přístřeší dobrého slova, přístřeší pocitu, že se o ně někdo přátelsky zajímá.
Pak jsou tu vězni, které máme osvobozovat. Je třeba dát se vést Duchem svatým, abychom se naučili vidět ty přečetné a přerůzné okovy, ve kterých se vlečou životem vězňové kolem nás:
- zajatci peněz nebo marnotratnosti;
- zajatci samolibé pýchy nebo sebepodceňování;
- zajatci vášní a smyslnosti, nebo zajatci ostychu;
- zajatci kariérismu nebo slabošství.
Je přemnoho vězení a okovů a většina je otvíratelných jen zvenčí. My, bližní, máme v ruce klíč, můžeme bližnímu pomoci, aby unikl ze svého vězení.
Nemocné navštěvovat neznamená dotazovat se nemocných na jejich nemoci, ale vysvobozovat je z okruhu myšlení na jejich chorobu. Otvírat jim pohled do světa kolem, budit zájem o život. Dávat nemocným naději nikoli planým utěšováním, ale ukazováním cílů, kvůli kterým stojí za to žít.
Mrtvé pochovávat - to pro křesťana znamená za mrtvé se modlit a pozůstalým být nablízku, aby překonali tíhu osamění.
Vidíte, přátelé. Mají různá jména ty skutky milosrdenství, které máme konat, ale v podstatě jde stále o jedno: Všímat si lidí kolem sebe a být ochoten pomoci, kde můžeme.
Milovat Boha ve svých bližních.
Když Matka Tereza z Kalkaty před několika roky navštívila Evropu, ptali se jí reportéři: „Matko představená, co nám můžete poradit, aby to změnilo náš život k lepšímu ?“ A Tereza jim řekla: „Usmějte se na sebe ! Ale pozor. Lehčeji se to usmívá na cizí, než na své vlastní doma. Usmívejte se na své domácí, na lidi kolem sebe, všude. Úsměv, to je klíč k lidským vězením. Úsměv, to je most od člověka k člověku. Úsměv, to jsou otevřené dveře pro všechny skutky milosrdenství.“
Matka Tereza radila přesně to, co radí svatý Pavel. A tak i já uzavírám své rady do života vám, mladí přátelé, radou Matky Terezy a svatého Pavla: Usmívejte se na sebe ! Vaše láska ať je známa všem lidem.III. P ř í m l u v y
Pane Ježíši,
máš tu mezi námi svých 27 mladých učedníků. Prosíme tě jejich ústy:- Aby v nás dary Ducha svatého všestranně působily.
- Abychom svou víru navenek nevynášeli, ale ve svém srdci se jí pevně drželi.
- Abychom stále pamatovali, že Pán Ježíš se chce usmívat našima očima, vlídně mluvit našimi ústy, pomáhat našima rukama.
- Abychom v každém dobrém člověku, byť i nevěřícím, viděli bratra našeho i bratra Ježíšova.
- Abychom měli se zlými a nesnášenlivými lidmi trpělivost.
- My, maminky, abychom mohly mít z našich dětí radost.
- My, otcové, abychom byli svým dětem dobrými rádci.
- My, staří, abychom veselost a úsměv naší mládeže neuhášeli.Jsme plni radosti, Pane Ježíši, žes k nám poslal své učedníky v naší mládeži. Děkujeme ti za to a velebíme tě, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net