Cestou do Emauz - svátky svatých (28. září - 2. listopadu a posvěcení kostela)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.Promluvy ke svátkům svatých jsou zatím zrekonstruhovány z různých pracovních souborů, protože část definitivní verse (podle které vyšlo tištené vydání) se autorovi pravděpodobně vymazala. Mohou se tu tedy vyskytnout určité drobné odchylky oproti tištěnému vydání.
Jdi na obsah dílu:
Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatýchdalší knihy (většinou volně šiřitelné)
28. ZÁŘÍ - SVATÉHO VÁCLAVAJAK SE K NÁM DOSTALO KŘESŤANSTVÍ
Svátek svatého Václava je příležitostí k ohlédnutí, jak se k nám křesťanství dostalo a co našemu národu dalo.
První setkání s křesťanstvím na území našeho státu sahá daleko zpět před dobu Václavovu.
Už v druhém století po narození Krista se na jih Moravy a Slovenska dostali Římané a s římskými vojáky i křesťané.
Zachovala se o tom pozoruhodná zpráva u dějepisce Eusebia. V létě roku 174 táhlo římské vojsko pod vedením císaře Marka Aurelia proti Kvádům, kteří tehdá naše země obývali spolu s Markomany. Bylo léto a veliké horko. Legie se dostaly do obklíčení, nemohly ani dopředu ani dozadu a sužovala je veliká žízeň. Eusebius píše: "Císař nevěděl, co počít. Tehdy křesťanští vojáci Mitylénské legie, jak stáli v šiku proti nepříteli, podle našeho křesťanského zvyku poklekli na kolena a s velkou silou víry přednášeli své modlitby hlasitě Bohu. Nepřátelé při pohledu na ně zůstali zaražení. Tu se začalo blýskat, hřmít a přehojně pršet. Blesky zahnaly nepřátele a zásluhou těch, kdo se modlili, zachránilo se vojsko i koně, jižjiž žízní hynoucí." Tato událost je zobrazena i na vítězném sloupu Marka Aurelia, který dodnes stojí v Římě.
To je tedy zpráva z konce 2. křesťanského století.
Kromě křesťanských vojáků šířili křesťanství po Římské říši i kupci.
Tito křesťané horlivě hlásali křesťanskou víru všude, kam přišli - i po území naší vlasti. Svědčí o tom jiný pozoruhodný doklad - ze 4. století. Jáhen Paulinus napsal životopis svého biskupa, svatého Ambrože z Milána, a tam mimo jiné píše:
"V tom čase Frigitilda, královna Markomanů, když uslyšela od křesťanů, kteří k ní přišli z Italie, zvěst o biskupu Ambrožovi, poslala dary milánské církvi a žádala, aby jí Ambrož napsal, jak má věřit v Krista. Ambrož pro ni sestavil skvělý list na způsob katechismu. Nato se Frigitilda vypravila do Milána a velmi litovala, že svatého učitele Ambrože již nezastihla na živu."
Tato zpráva svědčí, že křesťanství proniklo ve 4. stol. až na knížecí dvůr našich předchůdců v této zemi - Markomanů. (Svatý Ambrož zemřel r. 397).
Páté a šesté století nám konkrétní zprávy nezanechalo. Víme, že je to doba, kdy Římané byli vytlačovány na jih, kdy přes Moravu a Slovensko táhli Hunové a po nich Avaři, - obojí pohané. Ale přesto tam křesťanství nebylo vyhubeno. Na prvním všeobecném sněmu v Niceji (325) vystupuje i biskup ze Sirmie, - ta je v dnešním Chorvatsku. K jeho diecési patřilo i Slovensko a jižní Morava. Od konce 6. stol. k nám pronikají Slované. První sjednotitel Slovanů v odboji proti Avarům v 7. stol., kupec Sámo, křesťan nebyl. Byl to žid - Samuel. Měl 12 žen, 22 synů a 15 dcer. Ale i v době Sámově žili u nás a procházeli naší zemí křesťané, kteří hlásali Krista. Přicházeli i galští a později iroskotští mniši, - už misionáři z povolání.
A tak vidíme, že křesťanství prochází dějinami naší země už od samého počátku.
Ovšem teprve na Velké Moravě začíná s misionáři Cyrilem a Metodějem velký proces pokřesťaňování národa, proces, který trval po dlouhá staletí a svým způsobem trvá dodnes.
Radostné je, že k nám křesťanství nepřišlo jako náboženství vnucené násilím. Od počátku bylo chápáno a přijímáno ušlechtilou vrstvou národa ochotně a s radostí. Ale od počátku mělo křesťanství u nás tvrdé odpůrce, jak o tom svědčí události od dob svatého Václava a Vojtěcha až podnes.
Co měli tenkrát čeští velmoži proti knížeti Václavovi, proti biskupu Vojtěchovi? Historik Zdeněk Kalista dokázal, že tu nešlo o spory státnické, politické. Je to konflikt požadavků křesťanství na pohanské mravy českých velmožů, kteří křest přijali, ale jejich život a chování bylo dál pohansky kruté a násilnické. Když jim Václav a Vojtěch zakazovali mít celý harém manželek jako měl Sámo, když jim zakazovali zabíjet poddané z pouhé svévole a zlé nálady, prodávat poddané do otroctví jako zvířata, dravě vybíjet své choutky a bezprávně kořistit, když se po nich žádalo, aby pokřesťanili své chování - vzpouzejí se vyššímu stupni lidskosti, kterým křesťanství ve své podstatě je.
Ti, co měli moc, dávali přednost pohanskému násilí. Ale prostí lidé, národ, s radostí přijímal poselství o životě beze strachu, o životě v míru a snášenlivé lásce. Je to tak po světě dodnes, a bude to tak asi po všechny časy: Křesťanství se bude vždy stavět proti panovnickému despotismu, bude se snažit, aby vládl Kristus jako symbol lásky, spravedlnosti a všeho krásného, co hlásá Kristovo evangelium. V tom je poslání věčně živého křesťanství. V tom se od křesťanství máme co učit i my a generace po nás.
Zkusme si tedy v tyto dny promýšlet otázku:
Co je v mém smýšlení a chování ještě pohanského? Co já se musím ještě naučit dělat, abych byl křesťanem nejen křtem, ale i životem?
BYL JINÝ, NEŽ DRUZÍ KOLEM NĚJ
Možná jste někdy slyšeli názor některých badatelů o holubičí, pokojné povaze našich slovanských předků. Ale již první stránky našich dějin usvědčují tento názor z omylu, neboť jsou psány krvavým písmem, poznamenány krví našich mučedníků. Hned první světice z našeho lidu - svatá Ludmila - žárlivostí a záštím své snachy Drahomíry byla zardoušena. Hned její vnuk, mladičký kníže, sjednotitel českých kmenů a zakladatel Českého státu, svatý Václav - zavražděn rukou vlastního bratra Boleslava a jeho pomocníků.
A co bylo příčinou? - Jakého zločinu se dopustil? - Komu ublížil?
Právě proto, že se světec Václav ničeho nedopustil, že nikomu neublížil, ale že byl jiný, že nebyl jako druzí, že byl
ušlechtilejší, že byl mnohem ušlechtilejší, že se upřímně snažil následovat Krista a dosáhnout křesťanské dokonalosti, svatosti,- právě proto byl svému pohanskému okolí nepohodlný,
Totéž znamení odporu jako u našeho Mistra a Pána: Jako mne, tak i vás budou mít v nenávisti k vůli mně... A svatý Pavel to říká také: Všichni, kteří chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni...
Tak i svatý Václav. Můžeme si představit lepšího panovníka, bystřejšího státníka, pečlivějšího hospodáře, spravedlivějšího soudce, starostlivějšího otce našeho lidu a statečnějšího vojevůdce českého vojska nad mladého knížete Václava? - Kdopak to opevnil hranice České země a ujednal se sousedy mír? - Kdopak byl nazýván otcem chudých, těšitelem vdov a zastáncem sirotků? - A viděls někdy jeho stříbrné denáry? - Jakpak se jmenoval ten český panovník, který pozvedl zemi k takové hospodářské výši, že si mohl dovolit razit stříbrné mince? - Ano, byl to náš svatý Václav!
Co mu tedy mohli vladykové v čele s jeho bratrem vytýkat? - Jen to, že s nimi nemarní čas divokými lovy, bujnými pitkami a hýřením! Jen to, že byl na svou dobu vysoce vzdělán, zatímco oni neuměli číst ani psát. Jen to, že byl opravdovým křesťanem, zatímco oni nedovedli v sobě potlačit pohanské neřesti a zvyky. - Jen to, že ze svých úspor podporoval služby Boží a k Boží chvále stavěl kostely: na pražském Hradě měl být nejpřednější, zasvěcený svatému Vítu, myšlený jako biskupský chrám země... Některé životopisy naznačují, že Václav po jeho dostavění chtěl se zříci knížecího trůnu a odejít do Říma, aby z rukou svatého Otce přijal řeholní šat a sloužil Bohu v tichu kláštera... Leč byla mu určena vzácnější koruna a palma mučednická...
Již přes tisíc roků je tomu, co jeho krev zkropila tvrdý úhor naší vlasti. 1000 roků, co za nás prosí u trůnu Božího jako náš nejpřednější přímluvce, co nám září svým příkladem a káže k našemu povzbuzení: Bratři, mějíce účast v utrpení Kristových, radujte se, abyste se též mohli radovat, až se zjeví jeho sláva... Nikdo z nás nesmí trpět jako zločinec, totiž být viněn z něčeho nekalého: nesmí se o nás říkat, že jsme nepoctiví, lháři, falešní, klevetní, závistiví a lakomí, horší než druzí... Jestliže však trpíme za to, že jsme poctivými křesťany, že plníme své povinnosti, že se snažíme o dokonalost v následování Krista a svatých, blaze nám, je to dobré znamení...
Vzhůru srdce! - volá k nám svatý Václav: Radujte se a plesejte, neboť vaše odplata hojná je v nebesích! A m e n .
(Podle O. Balcara)
UMĚNÍ VYCHOVÁVAT
Český národ vzpomíná v tyto dny svatého Václava, knížete, patrona naší vlasti.
Jak se stal tento kníže křesťanem, světcem?
My dospělí jsme se stali věřícími křesťany většinou proto, že jsme měli věřící maminku, že věřící byla naše rodina.
Václav měl maminku pohanku, která víru a křesťany nenáviděla. Shromažďovala kolem sebe pohansky smýšlející velmože, víru utlačovala. Václav to měl těžší, než my, - a přece se stal křesťanem. Měl hodnou babičku, ta jej vedla k víře, k modlitbě, ta jej vychovala. Ta ho posílala na výuku náboženství.
Vy mladí jste dnes v mnohém v podobné situaci, jako to bylo za mládí Václavova. Mnozí máte kolem sebe vlažné prostředí. Je možné, aby se přesto i z vás stali dobří křesťané?
Případ Václavův nám dokládá, že ano: že mnohdy stačí hodná babička, hodný kamarád. - A kde jsou hodní a věřící rodiče, dobrá rodina, tam se není co bát, jen když se dítěti věnují, vedou je do kostela a do náboženství.
Koncilní dekret o křesťanské výchově mládeže říká v podstatě totéž, co jsme si právě vyvodili v souvislosti se svatým Václavem:
Rodina je nejdůležitější základ výchovy, ne škola. Škola může vyškolit vzdělaného člověka, ale bez spolupráce rodiny nestačí vychovat hodného člověka. A vzdělaný darebák je horší a lidské společnosti nebezpečnější, než neškolený darebák.
Lidé si tohle často neuvědomují a ztotožňují vzdělání technické s výchovou mravní: Jak může být takový pán špatný, vždyť je přece tak vzdělaný, má vysoké školy? - říkají.
Ty školy mu daly odborné vědění, ale správné chování, mravní smýšlení, to mu dala nebo nedala jeho rodina.
Proč se rodičům někdy nepodaří dobře vychovat děti? Vždyť každá maminka přece chce, aby z jejích dětí byli hodní lidé. Čím to je, že někde chlapci není ještě patnáct a maminka už naříká, že s ním nemůže nic pořídit?
Protože to mnozí rodiče neumějí a z dobré vůle, ale malého vědění dělají chyby, které všechno dobré úsilí maří. Protože se o základní zásady správné výchovy nezajímají. Protože nespolupracují s katechetou.
Když chce někdo jezdit na motorce, musí napřed udělat kurs a zkoušky, jestli to umí . Když chce někdo dělat svářeče, musí udělat kurs, vyškolit se na to. Jenom tak důležité dílo, jako výchovu nového člověka, začínají rodiče bez přípravy, mnohdy ještě sami mladí a nezkušení, a nikdo jim nepoví ani základní zásady vychovatelské, když se před křtem nesetkají s knězem.
Když má učitel děti učit, když má kněz být připuštěn do školy, musí napřed studovat na vysoké škole vychovatelství, musí složit přísné zkoušky, - a přece máme vaše děti v ruce jen několik hodin týdně. Vy, rodiče, je máte pod vlivem většinu času.
Jako chodí snoubenci na faru, než se berou, aby jim kněz mohl dát poučení do manželství o všelijakých úskalích, která musí umět překonat, aby se jim manželství nerozbilo - tak zveme i nastávající rodiče před křtem na faru, aby měli příležitost se dovědět, jak to mají dělat, aby se jim výchova dítěte dařila, aby nedělali chyby, aby ze svých dětí mohli mít radost. Jsou i dobré příručky, které poučují o zásadách správné výchovy. Až bude mladým rodičům samozřejmostí že si je pročtou, než začnou vychovávat, pak budou mít i lepší výsledky.
Bratří, vše co člověk dělá, se musí naučit dělat. Ani dobrým vychovatelem se nikdo nestane sám od sebe, i tomu se musí naučit.
Stojí za to věnovat tomu čas. Radost z dobře vychovaných dětí to zaplatí. Šťastné stáří vedle hodných dětí jim bude odměnou. Dobře vychované děti jsou největším bohatstvím rodičů i národa.
Prosme svatého Václava a jeho babičku - moudrou vychovatelku Ludmilu o pomoc, abychom se naučili, jak své děti dobře vychovávat.
1. LISTOPADU - SLAVNOST VŠECH SVATÝCH
VŠICHNI NEZNÁMÍ SVATÍ
Slavíme dnes svátek všech svatých.
Nejdříve si tedy objasněme, kdo vlastně má dnes svátek, kteří to jsou, svatí, které tu oslavujeme.
Nejsou to jen ti známí svatí, jejichž jednotlivé svátky jsme po celý rok slavili. Těch je jen málo, sotva několik set. Dnešní čtení však k nám mluví o dvanáctkrát dvanácti tisících a pak ještě o velikém zástupu ze všech národů, plemen a jazyků, jejž ani nelze spočítat. Je tedy jasné, že se nejedná jen o známé svaté. A evangelium mluví o všech chudých a tichých, o hladových a žíznících, o milosrdných a pronásledovaných. A je zase jasné, že těch jsou, byly a budou ne sta, nýbrž miliony a miliardy.
Litanie k svatým všedních dní nám to vyjadřuje ještě jinak - a přece vlastně stejně. Modlíme se v nich:
Všichni svatí muži, jste v nebi, protože jste poctivě a
pořádně dělali svou práci, orodujte za nás.
Všechny svaté ženy, které jste v nebi, protože jste se z celého srdce staraly o domácnost, orodujte za nás.
Všichni svatí rodiče, kteří jste v nebi, protože jste dobře vychovali své děti, proste za nás.
Všichni svatí manželé, kteří jste v nebi, protože jste spolu vytrvali v dobrém i zlém, jak jste si slíbili, přimluvte se za nás.
Všichni stateční hoši, kteří jste v nebi, protože jste usilovali o sebevýchovu a sebevzdělání, orodujte za nás.
Všechny svaté dívky, které jste v nebi, protože jste bděly nad krásou nejen těla, ale i duše, orodujte za nás.
Všichni zneuznaní svatí, kteří jste za života nebyli pochopeni, orodujte za nás.
Všichni svatí, kteří jste jako Petr zapřeli Krista a jako on toho litovali, orodujte za nás.
Všichni svatí, kteří jste v mládí žili špatně jako Augustin - orodujte za nás.
Všichni neznámí svatí, kteří jste nikdy na sebe neupozorňovali, ale na svém místě vždycky konali dobře svou povinnost, přimluvte se za nás.
Toto všechno nám dává jasnou představu o tom, koho vlastně slavíme. Že to není jen pár mimořádných lidí, s nimiž my se nemůžeme měřit a s nimiž nemáme nic společného, nýbrž že je to opravdu nepřehledné množství lidí takových, jako jsme my.
A zároveň tu získáváme i správný pojem o svatosti.
Svatost nejsou jen nějaké mimořádnosti a zázraky, ani jen samé modlení. Svatost je tiché, mírné a pokojné srdce. Svatost je práce na poli nebo za stolem. Svatost je točení se u sporáku. Svatost je výchova dětí a manželský život. Svatost je odstrčení, nenápadnost a zneuznání. Svatost je zkrátka všechno to, v čem žijeme, čím jsme všichni den ze dne obklopeni.
Ovšem pod jednou podmínkou. Že to všechno neseme bez hořkosti a zloby. Ne, že bychom tu hořkost necítili, že by v nás nehlodala - ale že ji dovedeme přemáhat, že ji nevyléváme na Boha a na druhé, nýbrž že při tom všem a přes to všechno se vždycky a stále znovu snažíme o úsměv a o radost.
To nám tedy připomíná dnešní svátek.
A ještě něco. Zítra máme dušiček, vzpomínáme svých mrtvých. Vzpomínejme. Ale ve světle toho, co jsme si připomněli, si musíme říci: Jistě mnohý a mnohá, na něž vzpomínáme, už zaujali místo
v tom zástupu svatých a šťastně se na nás usmívají. Tím lépe. To nás ovšem neodradí od modliteb za ně - naopak, naplní naše modlitby sladkou útěchou, že se za naše zemřelé nemodlíme nadarmo.
SVATÍ MEZI NÁMI
Káže se nám, že svatí jsou nám vzorem správného křesťanského života. "Dobrá" mudroval takhle jeden mládenec - "ale jak mám následovat vzor svatých z kalendáře? Svatý František z Asisi nechal práce, chodil volně po kraji a na jídlo si vyžebral. Za to by na mne lidé hleděli jako na práce se štítícího živla. - Svatý Antonín žil sám v lese jako poustevník. To bych dnes byl považován za tuláka a podezřelé individuum. - Svatá Terezie z Avily zakládala kláštery. Kdepak je dnes místo, kde by naše zbožné dívky mohly zakládat kláštery. - Zkrátka, žít podle vzoru svatých z kalendáře, to se dnes nedá" - zněl rezolutní závěr toho mládence.
Doufám, že vy byste mu na to uměli odpovědět všichni. Každý člověk žije a jedná v duchu a prostředí své doby. V tom byli dětmi své doby i všichni světci. My dnes samozřejmě nemůžeme žít nebo oblékat se v duchu středověku nebo jiné doby minulé. Ale jejich hrdinské ctnosti, jejich víru, naději a lásku žít můžeme a máme - v dnešním světě a dnešním způsobem.
Svatí mezi námi jsou tedy lidé, kteří následují Krista v duchu a prostředí dnešní doby.
Svatí mezi námi nejsou nápadní extrémním oblečením, účesem, vyzývavým chováním, vyhlašováním zbožních průpovídek a odříkáváním citátů z bible. Tak se chovají spíš nemocní, než svatí lidé.
Svatí mezi námi, jsou-li nápadní, pak vlídností k druhým, svědomitostí v práci. Tím, že je na ně spolehnutí.
Nemluví příliš s lidmi o Bohu, - ale tím víc s Bohem o lidech, mezi nimiž žijí.
Znají svou víru z osobního přesvědčení. Vědí, proč věří
v Boha a umějí odpovědět na běžné námitky proti víře.
Dnešní svatý je kliďas, který běžné denní mrzutosti řeší spíš žertem a s humorem, než s rozčilováním.
Ví, že nad všemi událostmi světa je Bůh, který i zlé umí obrátit v dobré těm, kdo v něj důvěřují.
Svatý mezi námi nekritizuje lidi kolem sebe, neodsuzuje, ale snaží se je pochopit a pomoci jim.
Když mluví, tak mluví o něčem, - neplácá o ničem, jen aby se klábosilo. Ví, že povídavost je známkou slaboduchosti.
Nikdy neslibuje něco, o čem ví, že by to nemohl splnit.
Před druhými se nevytahuje a snaží se mluvit co nejméně o sobě.
Na druhé nežárlí.
Nevšímá si toho, co o něm říkají druzí za jeho zády. Když mu někdo vytkne chybu, přemýšlí, jak ji napravit, má-li ji opravdu,- nebo co dělat, aby nepůsobil špatným dojmem, když tu chybu nemá.
Nikdy se nehádá, i když ví, že pravdu má on. Řekne své mínění - a to stačí.
Nikomu své mínění nevnucuje. Působí na druhé svým příkladem, svou osobností.
Denně setřásá vše staré. Snaží se denně vytvořit ze sebe lepší typ člověka, lepší podobu křesťana.
Poslední poznávací známkou světců mezi námi je, že všechny tyto krásné zásady sice přijali za zásady svého denního života, ale ještě se jim nedaří zachovávat je vždy a denně. Ještě klopýtají, ještě chybují. Ale z klopýtnutí si nic nedělají. Vědí, že svatost spočívá v neustálém začínání. Vědí, že i ti největší světci jsou omilostnění hříšníci - tedy lidé, jako my.
A tahle poslední poznávací známka světců dnešní doby otvírá dveře k cestě za svatostí i nám, nám všem.
Ještě jednou si radostnou zvěst dnešního svátku zopakujeme:
Svatí nejsou svatí proto, že by nikdy neklesli. Jsou svatí proto, že po každém pádu vždy znovu povstali k novému úsilí.
To můžeme dělat i my.
Povstaňme ke společné modlitbě.
JAK ČÍST LEGENDY O SVATÝCH
Zlatá legenda byla kniha, která v minulých stoletích patřila k nejoblíbenější četbě. I dnes znovu vycházejí sbírky legend a lidé je rádi čtou. Je to procházka staletími křesťanství. Vypravuje se tam o mniších a vojínech, o mučednících a pannách, o poustevních a učencích, o dětech a starcích. Ale někteří čtenáři při četbě legend potřásají hlavou a ptají se: Stalo se to tak skutečně, doopravdy, jak se to tu píše?
Povězme si, jak takové legendy vznikaly.
- Někdy si hned po smrti statečného mučedníka za víru někdo sedl a vypsal vše, co o životě a smrti svědka víry viděl a věděl. Takové zprávy byly základem sbírek životopisů mučedníků církve. Jsou velmi cenné - ale je jich velmi málo. V době pronásledování, když všem šlo o život, nebylo času na sepisování informací pro další pokolení. V koncentračních táborech zemřely statisíce, ba miliony lidí. Stalo se to za našeho života, byli jsme současníci těch událostí. A přece neznáme ani jména všech těch mučedníků. Co o nich budou vědět za sto let?
A tak i z přemnoha mučedníků prvokřesťanských se někde zachovalo jen jeho jméno, jeho hrob v kostele, kam byly jeho ostatky přeneseny. A lidé říkali: Kdybychom tak věděli víc o životě našeho světce. To by bylo pěkné, kdyby nám tak někdo o něm napsal. A tak si v nějakém klášteře sedl zbožný mnich a psal legendu. Nějaký údaj o něm našel v kalendariu mučedníků a to ostatní psal tak, jak si představoval, že se to tak mohlo stát. Byl ten autor legendy lhář? Nebyl. Osoba světce byla skutečná, jeho mučednická smrt byla skutečná. A že ten legendista nebyl osobně při tom, když ten světec před několika staletími žil a umřel, že to tedy není přesná reportáž, literatura faktu, to každý chápal a věděl. A každý moudrý čtenář byl legendistovi vděčný za to, že svou básnickou představivostí jej zavedl do duchovního světa světce. Dnešní spisovatelé historických vyprávění
to dělají také tak.
Neberme tedy knihu legend o svatých jako katechismus, jako učebnici církevního dějepisu. Tam od autorů právem čekáme přesnost a historickou věrnost. Kolik historické pravdy je v té neb oné legendě, to my posoudit nedokážeme, ale to nevadí. Vždyť o to nám při četbě legend nejde.
Jsou světci prvotní církve, o nichž máme zprávy historicky doložené. Např. jáhen Štěpán - o něm čteme ve Skutcích apoštolů. Svatý Ignác z Antiochie - od něj máme sedm dopisů. Svatý Polykarp ze Smyrny, svatá Perpetua a Felicita. Je mnoho takových, o nichž máme historicky spolehlivé zprávy. A o těch ostatních si mnozí rádi přečtou, jak je vypodobnil ve své fantazii zbožný legendista, aby nás jejich příkladem povzbudil k pevnosti ve víře.
Aspoň tolik bychom měli vědět o legendách svatých, abychom je mohli s duchovním užitkem číst.
(Podle biskupa F. Piontka)
2. LISTOPADU - PAMÁTKA ZEMŘELÝCH
SPOLEČENSTVÍ SE ZEMŘELÝMI
Když se někde sejde farní obec v kostele nebo na hřbitově ke vzpomínce na své zemřelé, ukazuje tím, že na své zemřelé nezapomněla, že je ze své mysli neodepsala. Má to svou důležitost a dosah - i pro život živých v obci.
My sice věnujeme vzpomínku zemřelým při každé nedělní bohoslužbě v kostele, ale dnes jsou naši zemřelí hlavním předmětem našeho vzpomínání.
Na jejich hrobech si můžeme dobře uvědomit, co je v životě trvalé, co přežije i smrt, a co je chvilkové, pomíjivé.
Co je pomíjivé, co je trvalé?
Zde už není důležité co zemřelý kdy byl, ale jaký byl.
Různé tituly a hodnosti se mohou dostat ještě na úmrtní oznámení, mohou je pozůstalí dát vysekat i na hřbitovní náhrobky, ale zde už to působí až dojemně bezmocně. Nazí na svět přicházíme a nazí ze světa odcházíme. To, čím se obklopíme během života, to smrt nepřežije. Tituly, majetek, původ z "lepších" rodin, - to vše už nic neznamená. Ne nadarmo jsou zemřelí při zádušních bohoslužbách jmenováni už jen křestním jménem: Tvůj služebník Karel, tvá služebnice Pavlína.
A co zůstává?
Když smrt odvála plevy, zůstává zrno, jádro: zůstává to, jakým byl, co vykonal. Jakou byl osobností. Ta osobnost zůstává dál a působí dál mezi lidmi, kteří zemřelého znali. Ba někdy začne dílo zemřelých působit po jejich smrti víc, než oni zmohli za svého života.
Zatímco oni se vracejí do Zdroje života, tam, odkud přišli na svět, zde na zemi zůstává jejich láska k lidem, které měli rádi. A ti živí to pociťují a vnímají. Nejednou jsem už slyšel: "Otče, můj muž je se mnou, já se vůbec necítím sama, já vnímám jeho blízkost každou chvíli."
Zůstává zde i dílo, co kdo za živa vykonal pro jiné. Rodina bydlí v domě, který zemřelý otec postavil, opravil, zařídil.
Proto naše hřbitovy nejsou smetištěm, kam se odhazují nepotřebné věci. Naši mrtví nejsou pro nás věcí, jsou dál lidmi, našimi lidmi.
Tak mají ti zemřelí, co tu leží na hřbitově, dál vliv na náš život doma, v obci živých.
Učí nás, v čem je trvalá hodnota, co přežije i smrt. Učí nás, že láska je elixírem nesmrtelnosti. Učí nás, že děláme-li něco jen a jen pro sebe, rozpadne se to jako domeček z karet, ale co děláme pro druhé, to naši smrt přežije.
A tak můžeme své zemřelé dál počítat mezi své přátele, mezi své učitele, mezi ty, co žijí s námi. Můžeme se od nich dál učit.
Je to dobré dílo, když se udržuje v pořádku svaté pole hřbitovní. Je to dobře, že dnes je náš hřbitov největší zahradou v obci, kde je nejvíc květin, že je dnes chrámem, v němž svítí nejvíc svíček.
Neboť na nás všechny, na mrtvé i živé platí, co řekl v epištole svatý Jan: My víme, že jsme už přešli ze smrti do života, protože se máme mezi sebou rádi. Jen ten zůstává ve smrti, kdo nemá nikoho rád. A v tom je vrchol boží lásky k nám, že můžeme beze strachu očekávat i den své smrti - vždyť kde je láska, tam strach nemá místo."
Naše zemřelé maminky, naši tátové, naše babičky, ti nás měli rádi, ti nás mají rádi. Ti tedy žijí svou láskou i dnes.
Pamatujme: Mezi zemřelými máme své dobré přátele. Přátele, kteří nám mohou pomáhat s naším životem.
Pojďme se s nimi spojit ve společné modlitbě.
CO BUDE ZA SMRTÍ ?
Listopadový vítr rve listí ze stromů a skládá je jako žlutý koberec na hroby. - Zasypává stejně hroby ozdobené jako ty opuštěné.
Ze žlutého koberce se tyčí pomníky se jmény. Mnohá ta jména jsou nám už neznámá. Mnohá těla, která leží pod pomníky jsou už rozpadlá. Co zůstane z člověka po smrti?
Člověk je jediný tvor, který si takovou otázku klade - je jediný v celé přírodě, který ví, že umře.
Co bude za smrtí, po smrti? Je teď módní prohlašovat, že nic. Ale v přírodě kolem nás má všechno svůj smysl. Tohle listí padá ze stromů, ale umírá proto, aby strom žil dál, aby mohl nasadit nové pupeny a z jara vyrašit nové svěží listy. Není to proces zániku a smrti, co tu vidíme, je to změna života.
V přírodě kolem nás nic nezaniká, vše se jen mění. Proto člověk pochopil, že když odpadne jeho tělo jako zvadlý list, strom jeho života také nezaniká, jen se mění, obnovuje.
Je to tak opravdu? Může o tom někdo podat důkaz?
Byl jeden, který to tak hlásal. Ti, co s ním žili, tvrdili, že ho po jeho smrti viděli živého. Pravda,tohle se stalo před dvěma tisíci lety, ale dodnes jsou lidé - a já a mnozí z vás se mezi ně radostně a vděčně počítáme - kteří věří, že tento Žijící i nás pozval do trvalého, věčného bytí, života. My, kteří jsme uvěřili v Krista jako ve věčně živého, my jsme se spolehli na jeho příslib: "Kdo uvěří ve mne, bude žít i potom, až zemře tělesně."
Tomuto věčně živému Pánu svěřujeme sebe i naše zemřelé. Prosíme za ně, modlíme se za ně, aby se jich Boží dobrota ujala, je od jejich chyb a nedostatků očistila, aby byli podobní Zmrtvýchvstalému Pánu.
Povstaňme i nyní ke společné modlitbě.
ŠANCE NA PŘEŽITÍ
Život za smrtí, - život na věky slibuje Ježíš těm, kdo v něj uvěří. Jak tomu rozumět?
Po druhé světové válce šel v Londýně po ulici katolický kněz. Najednou se k němu rozběhl neznámý muž a začal chvatně mluvit: Pane faráři, musím vám povědět, co jsem zažil, když jsme osvobodili Řím. Váš papež si nás pozval na audienci. Když k nám mluvil o hrdinské smrti, neudržel jsem se a vykřikl jsem: "Před čtyřmi týdny mi syn letec shořel v sestřeleném letedle. Uvidím ho ještě?"
Papež se ke mně obrátil a řekl: "Synu, vaše otázka je krátká, ale potřebuje delší odpověď. Zvu vás k sobě po audienci." A potom se mnou hodinu seděl a vysvětloval mi, co rozumí Bible pod slovem "věčný život".
Bratří, když jsem před časem o tom četl, pomyslel jsem si, že by takovou audienci u papeže potřebovalo víc lidí, než jen ten tatínek - voják.
Dnešní doba se k zemřelým mnohdy chová nelidsky, nedává jim žádnou šanci na přežití smrti. Nad umírajícím potřásáme rameny a říkáme: ten už nemá žádnou naději. Nad mrtvým říkáme: ten už má všechno za sebou.
Bůh však se k zemřelým nechová nelidsky. Když člověk ztrácí svoje člověčenství, nabízí mu Bůh svůj život, svoje bytí, jako formu další existence. Bůh nabízí člověku vytržení z tohoto časoprostoru a další trvání v silokřivkách jeho tvůrčí energie, ve výhni jeho lásky.
Ale pozor. Tento slib života v Bohu se netýká až budoucnosti, bytí za smrtí, nějakého záhrobí! Naše věčnost už je tu! Naše věčnost začíná teď, tady, kde žijeme. Je-li Bůh čirá výheň lásky, pak vrůstáme do této boží věčnosti každým činem z lásky, každým dobrým skutkem, vším dobrým, co z lásky a v lásce děláme.
Kdo si zaživa zvykne libovat v ubližování druhým, v týrání jiných, v pomstychtivosti, ve zlu v jakékoliv podobě, ten si tím volí formu své věčnosti: zlo. Lidově se tomu říká peklo.
Kdo se za živa vytrvale snaží o dobro, i když se mu to vždy nedaří , - kdo cení dobro víc než zlo, - kdo se raději zasměje než zanadává, - kdo mávne rukou a odpustí, místo aby se mstil, kdo se snaží žít v lásce, ten už si staví své nebe.
Vidíte, nejsou to nějaké podivínské manýry, o se co nám, křesťanům, zde hraje. Proto nebude náboženství v žádné lidské společnosti zbytečností, ale nade vše potřebným základem lidských vztahů. To nám kážou hroby těch, kteří nás na předešli na věčnost.
VÝROČÍ POSVĚCENÍ VLASTNÍHO KOSTELA
K ČEMU JSOU NÁM CHRÁMY
(Pro oživení kázání je vhodné, aby tři citáty četli tři dobří lektoři - třetí žena)
"Nač se s tím kostelem opravujete? To dnes už na nic není! Nechte ho spadnout! Máte tu pěknou tělocvičnu - to je lepší!"
Takhle pokřikoval kolemjdoucí na skupinu lidí, kteří si opravovali svůj vesnický kostelík.
A tak se dnes, když slavíme památku postavení a posvěcení našeho kostela pojďme zamyslet, jestli naše chrámy jsou už jen přežitkem, starožitnou památkou, nebo zda mají stálé místo všude tam, kde lidé žijí jako lidé.
K čemu jsou nám, dnešním lidem, chrámy? Tuto otázku položme význačným osobnostem naší doby.1) Chrám vytváří z davů společenství lidu Božího.
Nejprve se zeptáme historika, universitního profesora Dr. Josefa Vašici. Píše:
"Již nejstarší pramen o životě svatého Václava, první staroslověnská legenda zdůrazňuje, že tento kníže "zbudoval kostely na všech hradech velmi dobře".
Jak následovat svatého Václava v péči o kostely? Naznačuje to ona svatoslověnská legenda: "Když učinil slib, že v Praze postaví chrám Bohu, sám začal nositi s dělníky vápno, vlastníma rukama kladl základ i stavbu dokončil." První způsob tedy je, jít a při stavbě a opravách kostelů vlastníma rukama pomáhat.
Jiný způsob naznačuje barokní kazatel Leopold Fabricius na den svatého Václava 1763: "Blahoslavenější je dávati, než bráti, zvláště když se jedná o pomoc bližnímu nebo o zvelebení chrámu. Žádný nerozhazuje, kdo dává Bohu na jeho chrám. Vždyť chrám tu není jen na podívanou, ale je prostředkem k posvěcení věřících, obrazem přebývání Božího s lidmi."
Pěstit svědomí duchovního společenství mezi lidmi probouzet jednotu víry a naděje a lásky, to je smysl náboženského snažení v našich chrámech. Z navzájem na sebe nevražících rodin a skupin v obci vytvářet opravdový lid Boží, to je účel chrámů v naší vlastni.
Ten smysl má, v této tradici kostely zvelebovat, udržovat, opravovat, budovat."
Tak vidí účel chrámu uprostřed obce historik.
Teď si poslechněme, jak to vidí psycholog. Profesor psychologie, doktor Metoděj Habáň, píše:2) Chrám je srdcem lidského sídliště.
"Žádný organizmus nemůže žít bez srdce. Žádné lidské sídlo nemůže být lidsky živo bez chrámu.
Chrám je pro každého křesťana duchovním domovem, kde najde občerstvení Kristovo: "Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete, a já vás občerstvím!" Chrám je stálou školou života, kde se vychovává lidská osobnost, aby člověk žil podle té krásy a síly, kterou dostal od Stvořitele. V chrámu se duchovně vzdělává mládí, aby se naučilo žít ušlechtile. V něm se každý posiluje u svátostných pramenů Kristových. V chrámě nachází člověk, co mu nedá ani vlastní dům, ani dům přátel a známých.
Duchovní hodnoty jsou pro člověka důležitější, než věci hmotné, peníze a jiné. Proto nikdo nemá být lhostejný ke svému kostelu.
Každý chrám je tím krásnější, čím větší dobrotu a lidskost osvědčují lidé, kteří žijí kolem něj."
Tak vidí smysl chrámu psycholog: jako srdce lidského společenství.
A jak vidí užitečnost kostela naše současnice, nositelka Nobelovy ceny míru, Matka Tereza z Kalkaty?3) Chrám je školou duchovní velikosti.
"Aby naše tělesné síly nezakrněly, stavíme tělocvičny a sportovní areály, kde se trénuje tělo.
K tréninku duchovního máme naše kostely. To je naše duchovní sportoviště, kde rozvíjíme sílu svého ducha. Jakým "cvikům" se v kostele učíme?
Abychom nesli lásku tam, kde je trápení,
radost tam, kde je bída,
smíření tam, kde jsou lidé v nesváru.
Aby se smířil otec se synem, matka s dcerou,
muž se ženou,
věřící s tím, kdo nemůže uvěřit."Závěr
Takhle si cení kostel velké osobnosti naší doby. I tento náš kostel je místem, kde získáváme velké duchovní hodnoty, kde rosteme v křesťanské osobnosti.
Zde máme chvíle klidu k naslouchání evangeliu. A slyšet evangelium je užitečnější, než slyšet tisíceré zprávy o mordech, terorech a loupežích, jak je chrlí sdělovací prostředky.
Zde je místo, kde se setkáváme s Kristem v jeho svátostech. A toto setkání je užitečnější, než potkávání davů lidí, které nás spíš ohrožují, než chrání.
Zde je místo, kde si znovu a znovu uvědomujeme smysl své existence, smysl událostí, které nás potkávají.
Zde je místo, kde slyšíme, že náš život má hluboký smysl a velikou cenu: Jsme pozváni, abychom pracovali na Boží vinici a šířili kolem sebe Boží království pokoje. Žijeme teď a v Boží lásce budeme žít navěky.
Bratří, my víme, k čemu nám jsou naše chrámy. Máme důvod se radovat a Bohu za ně děkovat.
POSVÍCENÍ - DEN RADOSTI A VDĚČNOSTI
"O posvícení všechno to voní, tak jako v apatyce.
Husa se v troubě peče, sádlo jí ze zad teče ...
Ten, kdo by nešel na posvícení, ten by byl hloupý přece"
Takhle vyjádřili v písničce radostnou povahu dnešního svátku naši pradědové.
Nahoře v Čechách se říká posvícení, dole na Moravě hody, v církevním kalendáři "Památka posvěcení chrámu". Názvy jsou různé, ale všechny vyjadřují, že je to svátek a děkování.
Jaký je důvod této radosti? Písnička mluví o huse, co se peče v troubě, liturgie o chrámu, který stojí uprostřed obce. Obojí spolu říká: Máme se čeho najíst, máme se kde sejít, abychom za to poděkovali Bohu.
Posvícení je i starobylá slavnost poděkování za úrodu polí a zahrad, poděkování za dary léta. Poděkování za vše hezké, co jsme přes léto prožili, mohli udělat. - Symbolem toho díku je věnec s plody našeho kraje.
Je to slavnost poděkování i za to, že naši pradědové nelenili postavit tento chrám uprostřed obce. Je to památka jeho posvěcení. Je to poděkování za Boží ochranu, za dary Ducha svatého, které si tu vyprošujeme.
Kdyby tu byl s námi nějaký nekřesťan, nevěřící, asi by nám moc nerozuměl. Řekl by: To je toho, že vaši předkové postavili tuhle budovu. Postavili přece také obecní dům, obchod, poštu, spořitelnu, hasičárnu, a neslaví se každý rok dostavění těch budov. Proč by se měla zrovna u kostela každý rok znovu slavit památka jeho postavení a posvěcení?
Je to správná otázka. Dobře ukazuje, že u kostela se jedná o něco jiného, o něco víc, než u ostatních budov a staveb.
Mešní preface dnešního svátku tazateli napovídá, že se tu slaví víc, než budova z kamenů, že se tu slaví živý dům Boží, v němž základním kamenem je Kristus. A kvádry, - to že jsou živí lidé, lidé, z nichž sestává farní společenství, viditelná církev Kristova.
Vážíme si kamenné budovy, jsme hrdí na své předky, kteří ji dokázali postavit, snažíme se obnovit její původní krásu, ale víme, že krása křesťanského chrámu vychází od oltáře do lavic, plných lidí. Prázdný kostel je smutný kostel - i kdyby byl sebeumělečtější. - Vy, živí lidé, vaše děti - to je ozdoba chrámu. Oltář a lid to jsou dva póly, dva základy živého chrámu.
V palestinsko-syrské bohoslužbě - je prastará - a nese rysy bohoslužby doby apoštolské, - je na závěr bohoslužby krásný obřad, jímž se kněz loučí s oltářem jako s živým Ježíšem:
"Pokoj s tebou, svatý oltáři Páně! Odcházíme domů a nevíme nikdo, jestli se tu příští neděli zase kolem tebe sejdeme. Nevíme, kdo z nás zemře tělem, kdo zemře srdcem, když odpadne od víry. Ale jedno víme: Dnes jsme se sytili z tohoto stolu života pokrmem věčnosti. A proto odcházíme radostně a nebojíme se ani smrti tělesné. Věříme, že až se přestaneme setkávat s Ježíšem
zde, setkáme se s ním navěky v jeho království."
V té modlitbě je krásně vyjádřen důvod, proč se tu i my shromažďujeme, důvod, proč radostně světíme každoročně památku posvěcení chrámu, důvod naší posvícenské radosti.
Pojďme se tedy i dnes radostně přihlásit k našemu Pánu Ježíši, našemu pastýři. K tomu, který řekl:
"Mé ovce nezahynou a nikdo je z mé ruky nevyrve (J. 10,28).
Povstaňme k radostnému vyznání své víry:
JSME ŽIVÉ KVÁDRY BOŽÍHO CHRÁMU
Slavnost posvěcení chrámu, posvícení, to patřívalo k největším svátkům našich předků. Máme i dnes důvody, proč slavit památku posvěcení chrámu?
Jsme tak zvyklí na to, že tu kostel stojí, že jej už ani nevnímáme, nevidíme, i když jdeme okolo. Už proto se sluší jednou za rok se na něj blíže podívat, a vděčně vzpomenout na naše pradědy, kteří v tomto chudém kraji měli odvahu vlastníma rukama postavit tak velkou stavbu.
Sluší se také jednou za rok vděčně vzpomenout těch, kteří jej po dvacet generací udržovali. Sluší se vděčně vzpomenout těch rukou, které jej i dnes, v naší současnosti, opravují, čistí, zdobí.
Jsme zvyklí nazývat chrám se starozákonním patriarchou Jakubem domem Božím. Ale je třeba si občas připomenout, že se tím nemíní příbytek pro Boha - ten má za příbytek celý vesmír. - A je-li kde zvláštním způsobem přítomen, - pak je to v srdci dobrého člověka. Tento příbytek potřebujeme my, lidé. Je to tedy, správně řečeno, příbytek pro lid Boží rodiny, dům pro shromáždění lidu Božího.
Potřebujeme jej opravdu? Po válce chtěli kdesi znovu postavit kostel, válkou rozbořený. Na žádost o stavební povolení dostali od komunisty ovládaného okresního národního výboru odpověď: "Nelze plýtvat stavebním materiálem. Potřebujem jej víc na stavbu továren!" A nikdo neuvěřil, když farář namítal: "Kde lidé přestanou stavět kostely, tam musí stavět věznice a polepšovny".
Někteří lidé vidí smysl kostelů v tom, že jsou to muzea uměleckých památek. Ale jistě mi dáte za pravdu, když tvrdím, že kvůli muzeu by se naši předkové s touto stavbou na Fryšavě nepachtili.
Naši předkové dobře věděli, že chrámy mají především význam výchovný: že jsou to školy lidskosti, mravnosti, zbožnosti. Státní školy bývají někdy nazývány chrámem vědění. Kostel je podle toho školou moudrosti, lidskosti.
Lidé, kteří říkají, že je užitečnější postavit továrnu, než kostel, zapomínali, že rozvoj státu nezáleží jen na počtu továren, ale i na pracovní morálce národa. Bez poctivých a pracovitých lidí nemohou továrny prosperovat. A školou svědomí a charakteru člověka je chrám. Nikde není kostel zbytečností. Přeplněné věznice to dnes dosvědčují.
A jak je kostel užitečný pro jednotlivce, pro tebe, pro mne? Je to jakási obdoba pousteven z dřívějších časů, je to ostrůvek klidu a samoty uprostřed shonu života. Osamělý člověk zde nalézá společenství lidí stejně věřících. Člověk unavený lidmi a shonem zde nalézá trochu klidu a pokoje, - soukromí uprostřed mnohých. Zde máme místo duševní rekreace. Vám, co sem chodíte, to líčit nemusím, vy to znáte: když se někdy v neděli nedostaneme do kostela, celý týden nám to schází.
Také bychom tu mohli mluvit i o té "muzejní" funkci kostelů. Co by ukazovali průvodci turistům, kdyby nebylo kostelů a uměleckých památek v nich zachovalých. V chrámech se uchovalo, co nejlepšího vytvořili umělci své doby. Ale to je funkce chrámu z našeho hlediska až druhého řádu.
Nejprvnější a pro nás nejdůležitější funkci chrámu vyjadřuje dnešní preface. - Poslouchejte dobře, až se ji budeme modlit. Říká se tam, že kostel je viditelný obraz duchovního chrámu Božího - církve Kristovy. A jako budova chrámu sestává z kvádrů a cihel, tak jsme my, každý z nás, stavebním kamenem církve, tohoto duchovního chrámu Božího království.
Po celý život máme za úkol opracovávat, zušlechťovávat kvádr svého charakteru, své osobnosti, abychom se mohli navěky skvít v chrámu Boží slávy.
Pojďme o to společně prosit.
další knihy (většinou volně šiřitelné)
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net