Cestou do Emauz  - svátky svatých (24.června - 25. srpna)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.

Promluvy ke svátkům svatých jsou zatím zrekonstruhovány z různých pracovních souborů, protože část definitivní verse (podle které vyšlo tištené vydání) se autorovi pravděpodobně vymazala. Mohou se tu tedy vyskytnout určité drobné odchylky oproti tištěnému vydání.

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  

24. ČERVNA - SLAVNOST NAROZENÍ SVATÉHO JANA KŘTITELE

JMÉNO ROZLIŠUJE LIDI

Jan znamená: Bůh je milostivý
Na hřišti u dětské školičky se hemží kupa dětí. Některé pobíhají s míčem, jiné sedí v pískovišti a stavějí hrady, všechny zaujaté samy sebou. Svět kolem pro ně neexistuje.
Najednou se u hřiště zastaví muž a zavolá: Tomáši! A jedna hlavička se v tom chumlu otočí, jeden chlapec vyskočí, jako střela upaluje a už drží muže kolem krku.
Tomáši! Je to šest písmen, jedno slovo. Ale pro jednoho chlapce to není jen šest písmen, slovo. Je to jeho jméno a on na to jméno slyší. Každý máme jméno. Když někdo zavolá naše jméno, znamená to, že nás potřebuje, že se o nás zajímá, že o nás stojí.
Vy máte, děti, také každý své jméno. Ty se jmenuješ ... Kde jste své jméno vlastně vzali? Víte to? Když jste se narodili, to jste ještě jméno neměli. V porodnici vám na ruku přivázali cedulku s číslem. Tys měl třeba číslo 51. Představ si, že by ti tohle zůstalo: "Jednapadesátko, pojď sem!"
Jméno znamená poslání, úkol
Jenže vaši rodiče nezůstali u čísla. Lámali si hlavu, jaké jméno bude pro vás, právě pro vás, dobré a správné. Při křtu vám dali jméno, které vám vybrali.
V misijních zemích, - četl jsem to tuhle v jedné knížce, - dávají rodiče při křtu dětem jména se zvláštním významem, jako: Nový člověk, Bůh mě stvořil, Bůh je má radost, a podobné.
Nám taková jména znějí podivně, ale mnohá naše jména mají vlastně podobný význam: Bohumil, Bohdan, Bohuslav, Viktor, nebo Věra, Kristina, Renáta, a mnoho jiných.
Jméno totiž není jen rozlišovací označení, na to by docela dobře stačila ta čísla z porodnice, - jméno značí též poslání, úkol, to, co rodiče od dítěte očekávají, co si přejí, aby dokázalo. Proto je někdy kolem jména pro dítě i mnoho dohadování.
Jméno Jan znamená: Bůh je milostivý
My jsme dnes v evangeliu také slyšeli o dohadování kolem jména. Otec Zachariáš trval proti všemu příbuzenstvu na jménu Jan. Proč je to tak udivovalo? Protože má zvláštní význam: Přeloženo z hebrejštiny, znamená: Bůh je milostivý.
Tatínek chtěl aby se jeho syn stal ve svém životě hlasatelem pravdy, že Pán Bůh je milostivý, že je dobrý.
Jméno Jan je tedy veliké a krásné jméno, a sluší se, abychom všem Janům, Jendům a Honzíkům k jejich dnešnímu svátku pogratulovali.
A co my ostatní?
A co my ostatní, co se nejmenujeme Jan, Bohumil, Věra nebo Kristina? My, co máme jen jména obyčejná - jako Jirka, Jarka, Marta?
Jenže žádné jméno není obyčejné. Každé má svůj smysl a krásný význam. A všichni máme také své poslání. Vždyť jsme byli pokřtěni ve jménu Kristově. - Jsme tedy všichni Kristiáni a Kristiny. Jsme křesťané a to nás zavazuje, abychom splnili své křesťanské životní poslání.
Jaké je to naše životní poslání? U každého jiné, ale vlastně u všech lidí stejné:
Všechno, co děláme ve svém povolání, ve svém soukromém životě,, máme dělat tak hezky, tak láskyplně, abychom tím hlásali světu Pána Ježíše. Vlastní laskavostí máme připravovat Ježíši cestu do lidských srdcí. Máme svědčit o světle, které přišlo na tento svět.
Dá se to vyjádřit mnoha způsoby, dá se to i dělat mnoha způsoby. Každý si musí pro sebe svůj způsob najít, objevit.
Ale v podstatě jde stále jen o to jedno:
Abychom žili svůj život jako děti boží, v lásce a spravedlnosti.
Pojďme prosit, abychom své životní poslání splnili.
Povstaňme k společnému vyznání víry.
 

NEJVĚTŠÍ MEZI NAROZENÝMI Z ŽENY

Žádná náboženská osobnost neovlivnila svou dobu tak, jako Jan Křtitel. Stvrzuje to nikdo menší, než sám Pán Ježíš. Nazývá Jana největším mezi těmi, co se narodili z ženy.
V osobě Jana Křtitele se uzavírá a vrcholí první řád spásy - Starý zákon. A zároveň je Jan prvním svědkem, ukazatelem nového řádu spásy, Nového zákona.
Východní církev ctí jako největší z lidí Ježíšova Předchůdce Jana a Ježíšovu matku Marii. Jejich víra by podrobena největším zátěžím a oni při tom projevili nejhlubší pokoru. Maria měla porodit Božího Syna. Jan Křtitel ho měl pokřtít, ohlásit, uvést. Oba své poslání splní a ustupují do pozadí.
Že ty zkoušky byly zátěží až na okraj lidské únosnosti, svědčí úzkost Jana Křtitele ve vězení: "Jsi ty opravdu ten, který má přijít? Jsi opravdu Mesiáš? Jsi Mesiáš, když mne, svého hlasatele, necháváš hnít ve vězení?"
Jako Mariino mateřství zůstává na věky tajemstvím, tak tajemným je i úděl Jana, předchůdce Pána Ježíše.
Kdosi moudrý nazval Jana předchůdcem naší nejistoty. Vždyť i my jsme stále v pokušení Janových pochybností: Jestli jsi, Pane, opravdu Mesiáš, jestli náš svět je už vykoupený, proč to není v tom světě vidět? Proč konečně nezatočíš s darebáky a farizeji?
Vždyť ty darebné lidské plevy nejen nelítají v tvém větru, nejen
nehoří v tvém ohni, ale často se nám zdá, že se jim vede líp
než nám, tvým věrným.
I my jsme stále pokoušeni Janovým náboženským radikalizmem, touhu po Bohu metajícím blesky na naše nepřátele, na bezbožníky. Jenže Božímu myšlení je tato představa vzdálená. Syn nám Boha nepředstavil jako zhoubce všech hříšníků, ale jako milujícího a milosrdného Otce.
Bratří, v Bohu je vše přítomné. Stále ještě k nám Pán Ježíš přichází. Stále je ohlašovaný, ale dosud nepoznaný. Stále je ještě skrytý ve slovu evangelia, skrytý v gestu lásky, skrytý ve znamení svátosti.
Stále ještě máme čas učit se životu v lásce.
Stále ještě máme čas přemáhat s Janem své nejistoty a pochybnosti, učit se plně důvěřovat Pánu Ježíši.
Pozdravme ho radostně, teď, při svátostném setkání.
 

NEPOHODLNÝ SVATÝ

Jan Křtitel, jehož narozeniny dnes slavíme, nepatří mezi ty líbezné a něžné postavy světců, obklopené růžičkami a liliemi, jak si v nich libovalo devatenácté století, a jak si v nich kdekdo libuje i dnes.
Na tomto muži je všechno drsné a chlapské. Jeho řeč je lapidární, strohá, jeho požadavky jsou radikální. Je si vědom toho, že byl poslán od Boha, že je prorok Boží. Je si vědom, že má splnit úkol hlasatele, ohlašovatele přicházejícího Vykupitele.
Jaký je tu rozdíl mezi koncem a začátkem jeho života! Jak podivuhodný, jak slibný byl čas jeho narození! Jak si všichni udiveně říkali: "Co asi bude z tohoto dítěte? Vždyť ruka Páně je s ním! Jak ten chlapec roste a jeho duch sílí!"
Výmluvné je i jeho Jméno Jan, - to jest: Bůh je milostivý, dobrotivý. Ale nejednou v životě bylo asi Janovy těžké, aby v tu dobrotivost Boží věřil. Jako dnes my, tak i on byl obklopen tolikerou zlobou, tolika zlými lidmi. Jako my, tak i on se musel znovu a znovu učit důvěřovat v dobrotu Boží, když se setkal s dobrým člověkem, když se setkal s Pánem Ježíšem.
A vrchol Janova života? Je v poznání: On, Ježíš, musí růst, já se musím vytrácet. Ani své učedníky si Jan neponechal - poslal je za Ježíšem, Božím Beránkem. Do smrti vytrvale hlásá pokání, napravení, obrácení. Tohle janovské pokání nebylo nic snadného tenkrát a není to nic snadného ani dnes. Nejedná se jen o změnu vnějších zvyklostí. Jedná se o změnu smýšlení a na základě toho o napravení celého života. Jan tuhle kající nápravu smýšlení celý život hlásal - a sám ji na konci života ve vězení znovu bolestně prodělával, když musel přijmout Mesiáše jaký byl - a opustit představu svou vlastní.
Jeden kněz vypravoval: "Když jsem byl malý, patřilo u nás každý rok k oslavám narozenin měření na futře dveří. Za účasti celé rodiny měřila maminka, o kolik oslavenec od minulých narozenin povyrostl. A maminka vždy uměla přidat slova o jiném, důležitějším růstu. O růstu duševním, o růstu k lepšímu
chování. Kéž by měli všichni tak moudrou matku" - končil kněz.
Ano, to je jádro Janovského obrácení: Jde o stálé napravování života, jde o vnitřní, osobní růst, stále k lepšímu.
Obrácením se tedy nemyslí zvrat naráz, obratem, jednou provždy. Tak se dělá leda jen rozhodnutí k nápravě.
Ale realizace toho rozhodnutí, odvykání zlozvykům a navykání ctnostem, dobrým návykům, to trvá! To trvá vlastně po celý život.
Je to vlastně stálé uskutečňování Janova životního programu: Ježíš musí ve mně růst, já se musím umenšovat, své sobectví potírat.
To je naučení Janova dnešního svátku,
to je příklad jeho života.

29. ČERVNA - SVATÉHO PETRA A PAVLA 

JEDNOTA V RŮZNOSTI

Svatý Petr a Pavel, to jsou dvě křídla jednoho orla. Jsou to dva sloupy, které nesou klenbu jedné budovy - budovy církve. Právem o nich zpívá preface dnešního svátku: "Ač každý jiným způsobem, přec oba stejně sloužili jedné církvi."
Mešní liturgie nám tím chce připomenout, jak odlišné to byly osobnosti, každý byl přímo typickým představitelem dvou směrů
v církvi, a přece si po celý život zachovali vzájemnou úctu a svornou lásku. Takový příklad jednoty v různosti je pro nás stejně potřebný, jako v dřívějších epochách církve.
Petr zosobňuje autoritu a řídící centrum - papežství. - Pavel je vyznavačem individuality, osobní svobody.
Petr drží v ruce klíče, které střeží poklady tradice. - Pavel má v ruce meč, mačetu, kterou se prosekávají nové cesty v džungli světa pohanského, hledají nové metody v šíření Božího království.
Petr je zosobněním skály, v níž církev bezpečně kotví. - Pavel je nástroj vichřice Ducha Božího, která popohání církev do čela času, lidských událostí a dějin, která ji pudí do výbojů na celém světě.
Když se tito dva povahově tak různí lidé setkali, tenkrát se rozhodovalo o osudu mladé církve. Narazí na sebe tyto dvě vyhraněné osobnosti, dojde k rozkolu? Rozdělí se Kristova církev na Petrovu židokřesťanskou církev konservativců a na Pavlovu světovou katolickou církev progresivní?
Pojďme dnes přes dálky věků nahlédnout, co se tenkrát dálo, když se setkal Petr s Pavlem. Skála s Vichrem. Z Písma víme o čtverém setkání.
O prvním setkání máme zachovalou zprávu od svatého Pavla - v jeho listu Galaťanům: "Za tři roky potom - (rozuměj: po svém obrácení) - jsem se odebral do Jeruzaléma, abych z vlastní zkušenosti poznal Kéfu - Petra. Pobyl jsem u něj dva týdny."
Proč šel Pavel za Petrem? Chtěl poznat na vlastní oči prvního z apoštolů, vyučeného samým Pánem Ježíšem, chtěl právě od něj dosáhnout uznání za apoštola.
Udělá to Petr? Bude on, prostý rybář, důvěřovat učenému profesoru a ještě k tomu cizinci? A nebude žárlit na Pavlovy úspěchy? Nedá se strhnout demagogií ulice, všeobecnou náladou lidu, která si vynucovala Pavlovo ukamenování?
Všechna čest Petrovi. Při rozhodování se dal vést zdravým rozumem, láskou, Duchem svatým. Podal Pavlovi ruku.
A všechna čest Pavlovi. Když vzplanul spor o metodu a postup misijní práce mezi pohany, jde podruhé za Petrem. Před apoštolským sněmem trpělivě vysvětluje své bohaté misijní zkušenosti a zase dosáhne jednoty v názoru. Ba i když při třetím setkání v Antiochii musí Petrovi vytknout, že si nechal vnutit vůli ulice, když s ním ztuha zápolí o dodržování usnesení koncilu, přece si zachovává úctu a lásku k Petrovi a nazývá jej"Prvním z apoštolů" (Gal l,17) a " sloupem apoštolů" (Gal 2,9).
Stejně tak pro Petra zůstal Pavel povždy "milovaný bratr" (2 Petr, 3,15).
Mnohokrát stála církev ve svých dějinách před stěžejním rozhodováním jako tenkrát, a ne vždy byli ti, kteří ji vedli, formátu Petra a Pavla. Kdyby byl papež Lev X. jednal jako svatý Petr a Martin Luter jako svatý Pavel, bylo by místo k roztržce církve došlo k velké a užitečné reformě.
Kdyby byl papež v 16. století přál sluchu zkušenostem misionářů, jako svatý Petr vyslechl zkušenosti misionáře Pavla, byla by dnes asi Čína a celá Asie křesťanská, a misie po celém světě by se byly jinak vyvíjely.
To je veliké poučení,které dávají tito dva apoštolové i dnes nám, dnešní církvi. Nevadí v církvi různost názorů, dokud je jednota v lásce. Až tam, kde vyhasne mezi lidmi úsměv, kde se lidé začnou na sebe pro různost názorů mračit, tam zhasíná i křesťanství.
Jaké bylo čtvrté, poslední setkání apoštolů, to všichni víme. Oba je přivedla stejná myšlenka do Říma. Kde je křesťanům nejhůř, kde je jejich krutý nepřítel Nero, tam chtějí jít, tam chtějí svědčit o své víře v Pána Ježíše, o své víře ve věčný život se Zmrtvýchvstalým, kterého oba viděli na vlastní oči živého.
Jejich krev společně posvětila pohanský Řím na sídlo hlavy církve. Jejich svorná láska dala církvi i pevnou oporu Petrovy skály, i věčné mládí Pavlova misijního elánu.
 

PETRŮV KOHOUT

Kdybych se vás zeptal, podle čeho poznáte obrázek svatých Petra a Pavla, jistě byste mi bez rozpaků odpověděli: Pavel drží v ruce knihu, protože je Učitelem národů. A má při sobě meč, protože tím byl popraven pro víru. Znakem svatého Petra jsou klíče nejvyšší moci podle slov Pána Ježíše: "Tobě dám klíče Božího království. Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi."
Ale svatý Petr by mohl mít také jiný poznávací znak: kohouta. Myslím, že tento symbol by byl pro naše dnešní křesťanství velmi výmluvný.
O tom kohoutovi řekl Pán Ježíš Petrovi, že začne kokrhat, až Petr propadne malověrnosti a ustrašenosti. A když Petr v té zlé noci, kdy Pána Ježíše zatkli, začal zapírat, že patří mezi jeho vyznavače, kohout kokrhal. Třikrát musel kohout zakokrhat, než se Petrovi zadrhla řeč v krku, než se přestal tlačit mezi nepřátele Pána Ježíše, než odešel a rozplakal se hanbou a lítostí nad svou zbabělostí a malověrností.
Nezdá se vám, že my bychom dnes tohoto kohouta také potřebovali, a zdatného?
Že by ho potřebovali ti, kdo pod vlivem zákoníků a farizeů kolísají ve víře?
Že bychom ho potřebovali i my, malověrní kněží, když připravujeme nedělní kázání, - abychom v něm nenaříkali nad dnešním světem a zkaženou mládeží, ale uvědomili si, že stejně hříšný byl svět už za časů Ježíšových, kdy nejen mládež, ale sami apoštolové se od Ježíše rozutekli. Jeden ho i zradil, jeden ho zapřel a odřekl se ho. Jen jediný z dvanácti vytrval a neutekl. Aby si kněží uvědomili, že Pán Ježíš neměl lepší posluchače než má dnešní kazatel. Že nejsou jiné doby než hříšné, stejně dnes jako dřív.
Ano, my kněží, potřebujeme i dnes Petrova kohouta. A myslím, že i vy, dnešní křesťané, byste toho kohouta potřebovali mít před očima. Abyste slyšeli jeho kokrhání, když na vás jde malomyslnost. Když ztrácíte důvěru v Boží lásku.
Jak je dobře, že nám evangelia zachovala portrét apoštolů neretušovaný, že tam nějaká zbožná cenzura nevyškrtala, co není apoštolům ke cti, vyprávění o tom, že i oni znali pokušení malomyslnosti, měli chvíle beznaděje, ochablosti, nedůvěry.
Když se tedy něco podobného přihodí nám, můžeme nad příkladem svatého Petra důvěřovat, Že se z toho dostaneme. Že nám to Bůh odpustí, jako odpustil Petrovi jeho zapření. Že odpustí Pavlovi, že ho krvavě pronásledoval.
Že jde tedy o to, abychom nepřeslechli kohoutí kokrhání ve zlých chvilkách života. Boží hlas nás volá tisícerým způsobem, houževnatě, vytrvale, stále, abychom se vymanili ze špatných cest, oplakali své zrady a zaslechli zase znovu otázku Ježíše: Petře, Pavle, Jiříku, Tomáši, Karle, ... máš mě rád? ...
Marie, Jano, Aleno, Vlasto, máš mě ráda? ...
Boží láska dodnes nepřestala dělat z kohoutího hlasu sítě lásky, kterými chytá a zachraňuje nejen knížata apoštolská, ale i mne a tebe, i malé rybičky božího království.
Proto bych rád dal svatému Petrovi jako znak do ruky kohouta. A myslím, že svatý Petr by rád souhlasil, abychom měli stále před očima kohoutí poučení:
Zhloupnout a udělat chybu je lidské. Dát si říct a napravit se je křesťanské.
Pojďme se přihlásit k víře apoštolů apoštolským vyznáním víry.
 

PRÁZDNINY JAKO MISIJNÍ ÚKOL

l) Velcí cestovatelé a misionáři
Četl jsem kdesi, jak uznale se zkušení cestovatelé vyslovují o cestách svatého Petra a Pavla. Jak rozsáhlé a namáhavé byly cesty, které oni podnikali po celém tehdy známém světě. - Bez dopravních prostředků, bez silnic, bez ochrany proti záludnostem přírody a lidí. Jen si ty cesty prohlédněte na mapě!
Proč tolik cestovali? Aby poznali daleké kraje, přírodní krásy? To poznávali také, ale největším magnetem, který je táhl stále dál, byli lidé, setkání s lidmi. Byli přesvědčeni, že mají co lidem povědět: Něco tak krásného, že to změní celý jejich život k lepšímu. A kam přišli, tam na sobě ukazovali, jak žijí a mluví křesťané. V jejich stopách zůstávala ohniska křesťanství, života v pospolité vzájemné lásce.
2)Vy se také chystáte na cesty
Je dobře, abychom si to dnes připomněli. Vždyť my se také v tuto dobu chystáme na cesty - na dovolenou, na prázdniny. Leckterou tvář tu teď pár neděl nebude vidět.
Jaké bude to naše cestování? Co prožijeme, co tam po nás zůstane, jaký příklad zanecháme? Bude to příklad křesťanů - misionářů?
Vždy se na prázdniny těšíme, ale někdy je z nich místo radosti zklamání. Čekají nás všelijaké úskalí na cestě - píchlá pneumatika, špatné počasí. Ale to největší úskalí si povezeme s sebou už z domu: Je to vztah mezi sebou navzájem: Kdy si jeden druhému začne jít na nervy?
Kolikrát jsem slyšel říkat o prázdninách rodiče: "Už se nemůžem dočkat, až zas začne škola - s těmi dětmi po celý den - to není k vydržení!" A kolikrát jsem také slyšel, jak říkají děti: "Mne už ty prázdniny ani nebaví. Naši pořád něco mají, pořád mi jen hubují!"
3) Misionáři především svým dětem
Takhle to o prázdninách často dopadá. Místo, aby prázdniny byly nádhernou příležitostí, kdy se rodiče mohou víc věnovat dětem, být jim i jiným misionáři a učiteli pěkného křesťanského života, končívají prázdniny rozladění a pocitem: "Rádi bychom se naším dětem věnovali, proč ne, ale to by musely poslouchat, dát si říct po dobrém, nelhat a neprat se pořád. Vždyť je to docela snadná věc, dělat dobrotu!"
Tak si to myslí většina rodičů. Ale podívejte se se mnou na několik obrázků, které ostatně znáte stejně dobře jako já.
První: Jaruška se při hře pohašteří s menší sestřičkou a uhodí ji. Je z toho křik a zásah maminky. Ta vlepí Jarce pořádný pohlavek a přidá mravní naučení: "Tu máš, aby sis pamatovala, že malé děti se nemají bít."
Druhý obrázek: "Čtrnáctiletý Jirka našel mezi tatínkovými věcmi časopis s obrázky slečen, které chtěly zřejmě přivést k bankrotu továrny na textil. Tatínek to Jirkovi sebere a prohlásí diplomaticky-výchovně: "To není nic pro tebe!"
Obrázek třetí: "Hanka sedí ubrečená v kuchyni. Lhala mamince a teď tu musí za trest opisovat článek. Najednou někdo zvoní. Maminka poručí Hance: "Běž otevřít, a kdyby to byla paní Nováková od vedle, tak řekni, že nejsem doma!"
A poslední obrázek: "V neděli ráno sedí rodina u snídaně a maminka vydává denní rozkazy: "Než pojedeme na výlet, ty, tatínku umyješ auto, já připraví jídlo a vy, děcka, běžte zatím do kostela, aby se pan farář nezlobil, že jste nebyly."
Takových obrázků bychom si mohli vypravovat víc, ale už jistě chápete, proč to děti nemají lehké, aby byly hodné. Co pomůže napomínání rodičů, kteří sami jednají jinak. Čin je vždycky víc, než slovo.
Pohlavkem nikomu nevštípíš, že není správné někoho bít. Zbabělí tatínkové působí, že z něčeho přirozeného se stane zakázané ovoce, které se proto začne cenit a shánět. Maminka darmo trestá dcerku pro lež, když ji sama učí lhát. Co pomůže poslat děti do kostela s tak malicherným zdůvodněním, a ještě k tomu, když rodiče sami do kostela nejdou.
Takoví rodiče ztrácejí u dětí autoritu. A nenahradí ji stálým poučováním. Naopak, kde se vedou stále nekonečné mravoučné výklady, kde rodiče mluví moc, tam děti oněmí. A maminka si pak naříká: "Já nevím, co to s naší holkou je. Ať do ní mluvím jak mluvím, ona mi neodpoví, jen čučí a mlčí. Je paličatá!"
Ztracená autorita se nenahradí ani stálým poučováním, ani stálým poroučením. Prosím Vás: Nekomandujte pořád děti. Popřejte jim, hlavně teď o prázdninách, co nejvíc svobody. Nezakazujte jim kdejakou radost. Poroučejte jim co nejméně, ale když jednou poručíte, pak na rozkazu trvejte.
Správná poslušnost, to není drezura, ta je u zvířat, to není dril, ten je na vojně, to není bázeň a strach. Správná je poslušnost z lásky. Ta jediná je poslušnost křesťanská a křesťanů hodná.
A co povím na prázdniny vám, děti? Jistě se vám líbilo, když jsem vybízel rodiče, aby vám přáli co nejvíc svobody, aby vám moc neporoučeli. Jenže to záleží také na vás, jestli to tak budou moci dělat. Nemusí se poroučet tomu, kdo si umí poručit sám. Tomu mohou rodiče dopřát svobodu, kdo je má opravdu rád a dává si pozor, aby je špatným chováním netrápil. Toho nemusí rodiče pořád hlídat, kdo se umí hlídat sám.
Zkuste to tak letos o prázdninách. A když to dokážete, to pak budete nejen správné děti, ale i správní křesťané, učedníci Pána Ježíše.
Přeji vám tedy všem: Pěkné prázdniny, pěknou dovolenou v duchu svatých apoštolů Petra a Pavla.

5. ČERVENCE - SVATÍ CYRIL A METODĚJ

POSLAL JE PŘED SEBOU

Cyril a Metoděj. Tato dvě jména zosobňují první generaci slovanských kněží v našem národě. Za nimi posílal a posílá Pán stále další generace svých učedníků, kněží.
Před chvílí jsme si četli, s jak dojemnou starostlivostí rozesílal Pán Ježíš první kněze. Jako starostlivý otec jim dává rady, jak si mají počínat, co mají dělat a co dělat nemají: "Netahejte se se zbytečnými zavazadly, budou o vás pečovat ti, kterým sloužíme. Neztrácejte čas planým povídáním."
A co dělat mají? - Mají přinášet pokoj, mají hlásat Boží království - království lásky.
Pokusíme si představit, co by asi řekl Pán Ježíš na cestu do pastorace dnešním mladým kněžím.
- "Nepřicházej k lidem jako jemnost PÁN, důstojný PÁN, velebný PÁN, milost PÁN. Posílám tě jako bratra mezi bratry.
- Nebuď před lidmi jako úředník, církevní funkcionář, právník. Posílám tě, abys lidem sloužil, pomáhal, ne tvrdě panoval a práskal bičem paragrafů.
- Neztrácej většinu drahocenného času ve funkci pohřebního zřízence. Pohřby přenech svému asistentovi - laikovi. K živým tě posílám, k těm především.
- Nebuď před lidmi jako podivný, pošmurný, staromládenecký podivín. Buď duchovním otcem a přinášej svým dětem radost z víry, z naděje a z lásky.
- Nejsi jen sociální pracovník, který pečuje jen o chudé, postižené. K tomu vychovej a rozešli po farnosti laiky, aby měli podíl na službě mému království a na radosti, kterou ta služba přináší. - Ty buď všem otcem a bratrem, přítelem a vychovatelem ke Kristu.
- Nepřicházej k lidem jako dokonalý, neomylný a vševědoucí. I jako můj kněz budeš podrobený všem slabostem."
Tyto myšlenky jsou vybrané z koncilní konstituce o církvi, kde se kněžím říká, že mezi lidmi má kněz být jako bratr mezi bratry, jako služebník všech. Že z kněze má vonět srdečná dobrota, upřímnost a zdvořilost.
A co říká dnešní náměstek Kristův, papež Jan Pavel II. ? - "Lidé mají právo hledat v nás, kněžích, pravdu Kristovu a učení jeho církve. Mají právo vidět, jak láska Kristova se v naší osobě stala jeho tělem. Čekají, že se v knězi setkají s Kristem." - Tak to řekl papež při setkání s kněžími ve Spojených státech.
Takové je tedy poslání nás, dnešních kněžích, k vám, dnešním lidem:
Kněz má být ve společnosti učitelem sloužící lásky ve jménu Kristově.
Jsou to požadavky na nás, kněze, krásné a ne zrovna snadné. A co očekává Pán Ježíš od vás, laiků?
Máte své kněze přijímat přátelsky, aby se necítili jako ovce mezi vlky. Nemáte je zdržovat v práci planým povídáním a vybavováním o věcech nedůležitých. Máte přijímat jejich poselství pokoje, dát se vést ke křesťanskému životu. Máte zajišťovat jejich existenční potřeby, aby se mohli plně svému poslání.
Máte být živými kvasinkami v těstě lidské společnosti. Máte zviditelňovat Krista všude, kam přijdete. Vždyť osud křesťanství se nerozhoduje v kostelích, ale venku, tam, kde se vytváří veřejné mínění.
Jaké rady na cestu do pastorace dávali svým kněžským žákům a jejich farníkům svatí Cyril a Metoděj, to nevíme. Ale víme, že to byly rady dobré, podle díla, které v celém Slovanstvu zanechali.
Svátek apoštolů Cyrila a Metoděje je tedy povzbuzením pro nás, kněze, jejich následovníky, abychom smysl svého poslání mezi vámi znovu promýšleli.
A pro vás, český lid, ať je povzbuzením, abyste promýšleli, jak svým kněžím pomáhat, jak s nimi spolupracovat, jak se nechat vést k radosti křesťanského života..
 

KNĚŽÍ PODLE VZORU VELEKNĚZE

My, čeští křesťané, se můžeme honosit, že Cyril a Metoděj, naši národní apoštolové, měli už roku 863 smýšlení koncilu z roku 1963.
Kázali a konali bohoslužbu řečí lidu. Měli smýšlení Ježíšova evangelia. Přišli v chudobě a pokoře, ne panovat, ale sloužit.
Výsledek jejich misijního působení byl podle toho.Poslechněte
si výčet zemí, které vděčí těmto bratřím za křest, za otevření vzdělanosti: Kromě nás, Moravanů a Čechů, jsou to ještě Slováci, Uhři, Slovinci, Chorvati, Srbové, Bulhaři, Rusové, Ukrajinci, Litevci a Poláci. - Dvanáct slovanských národů!
Jakými prostředky dosáhli takových misijních úspěchů? - Brali vážně rady Pána Ježíše, které dával na cestu svým učedníkům, jak jsme si to četli v dnešním evangeliu.
Jděte jako ovce mezi vlky - říká Pán Ježíš a oni to brali vážně. My máme spíš chuť jednat jako vlci mezi ovcemi -
váhavé postrkovat kousanci, zavádět disciplinu, práskat bičem paragrafů. Jenže tak se vychovávají z lidí vlci - a my máme úkol opačný.
"Neberte si měšce peněz, ani zavazející zavadla! Kde církev zbohatne začne se starat o svůj majetek a přestane hlásat Krista.
Začne se spoléhat na peníze, banky. Začne se paktovat s mocnými
a bohatými. Začne diplomatizovat a politikařit. Začne Kristu nasazovat královský plášť a korunu. - Už jednou mu to nasazovali, - aby ho zesměšnili. - A tak to platí stále.
Jděte do světa shromažďovat mé ovce! - říká Pán. Bůh má totiž všude lidi svého ducha. Není tedy vlastně naším úkolem děti tvořit - to si dělá Bůh sám. My je máme shromažďovat do společnosti jeho církve. My jim máme jen pomáhat, aby si uvědomili, že jejich duše je svou přirozeností křesťanská. Máme se postarat, aby hodní lidé o sobě navzájem věděli, aby se mohli navzájem povzbuzovat. Všude jsou hodní lidé - a je škoda, když o nich nevíme, když oni nevědí o sobě na vzájem.
Shromažďujte všechny v jednu církev obecnou, katolickou!
Co to znamená, církev obecná - katolická? Vyjádřil to jeden misionář: "Církev nebude katolická, to jest pro všechny, dokud Indové nebudou mít svou teologii, Afričané svou liturgii, Číňané své církevní právo, každý podle své kultury a tradice."
Když k nám přišli svatí Cyril a Metoděj, nechtěli udělat ze Slovanů Řeky ani latiníky. Chtěli z nich udělat křesťany. To byla bolest katolických misií a proto tak velké úsilí mělo tak malý výsledek. Hořký komentář k tomu říká: "Mudrci přivezli svaté Rodině zlato, kadidlo a myrhu. Katoličtí misionáři by jen
měli strkat jí do rukou latinský slovník, Kodex římského práva a Summu svatého Tomáše,"
Naši svatí věrozvěsti byli opravdovými katolickými křesťany podle Pána Ježíše. Učme se být jimi po jejich vzoru i my.
 

POCHVALA NAŠICH VĚROZVĚSTŮ

Málokterý světec naplnil ve svém životě tak věrně slova Pána Ježíše, jako naši apoštolové svatý Cyril a Metoděj.
"Jděte do celého světa" zní příkaz Spasitelův. A oni jej plní. Z rodné Soluně odcházejí do Cařihradu a odtud podnikají apoštolskou cestu mezi Araby. Pronikají až do Bagdadu, aby hledali slávu Nejsvětější Trojice. Ochotně jdou hlásat víru na Krym a roku 863 se ujímají misijního díla mezi Slovany. Přicházejí na Moravu, křížem krážem procházejí území Slovanů, vydávají se do Pananonie ke Kocelovi, putují do Benátek a odtud na papežovo pozvání do Říma. Právem píše jejich žák svatý Kliment Ochridský: "Jako orli přeletovali na všechny strany, od východu na západ a od severu na jih."
A všude kázali evangelium. "Jako pramen, zavlažující celý svět, napájeli žíznivé Božím slovem", píše týž Kliment, a staroslovanská bohoslužba je chválí: "Slovem i srdcem hlásali národům Krista, Božího Syna, vtělenou moudrost i sílu slova:" A Cyril sám v předzpěvu ke slovanskému překladu evangelia volá: "Slyšte všichni lidé slovanští, slyšte slovo, které přišlo od Boha. To slovo krmí lidské duše, sílí srdce i rozum, to slovo vede k poznání Boha".
Slovem i písmem, celou dovedností svého mimořádného ducha usilovali, aby celé národy nejen se daly pokřtít a uvěřily, ale v pevné víře a ve správném poznání aby hledaly spásu. Životopisec popisuje výsledek: "Týmiž ústy, jimiž dříve vzdávali ďábelské oběti u studánek a na všech místech uráželi Boha, jejich děti konají rozumné a neposkvrněné bohoslužby za veškeren Svět a na každém místě se v novém lidu oslavuje Boží jméno." I sám Cyril umíraje, mohl se modlit: "Odevzdávám Ti ty, které jsi mi svěřil, jakožto tvé, neboť konají skutky Tobě milé."
Dodnes musíme obdivovat, jak mladý hoch Konstantin se dovedl odvrátit od her a zábav bohatého prostředí a celým srdcem se začíst do theologických spisů svatého Řehoře Naziánského.
Jak jinoch Cyril uprostřed rozmařilého života na císařském dvoře dovedl čistě žít, odmítnout nabízené pocty, úřady, výhodný sňatek a zachovat si vznešený ideál.
Jak ohnivý filosof dovedl vést disputace s učenci i nevzdělanými, Araby, židy, pohany i nepřáteli z vlastních řad a přitom zachovávat mírnost a lásku.
Dodnes obdivujeme jak v neuvěřitelně krátkém čase se dovedli naučit nové řeči a mluvit ke všem v jejich rodném jazyce. Jak dovedli číst a vykládat Písmo nejen řecky, slovansky, ale i židovsky, arabsky, syrsky ano i v gótštině a latině.
Žasneme i dnes, když si uvědomujeme, jak tělesně slabý Cyril s podlomeným zdravím vykonal obrovské cesty a stačil při nich nejen denně kázat, ale psát celou řadu spisů, přeložit a sestavit právní řád světský i církevní a zvláště v dokonalém překladu Písma svatého vykonat dílo, které by stačilo na celoživotní program celých skupin učenců.
Shrnu celé dílo věrozvěsta slovy Cyrilova žáka: "za krátký život 42 roků stal se s anděly andělem, s apoštoly apoštolem a
s proroky prorokem, se všemi svatými účastníkem slávy Boží."
Bratří, kéž i po naší smrti zbude z našeho života něco, co si zaslouží pochvaly dobrého učedníka Ježíšova.
(Podle J. Kunického)

15. SRPNA - NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

KŘESŤANÉ PODLE MAGNIFIKAT

"Lidé, podívejte se sem, na mne! Ze mne si berte příklad - jak být vzorní lidé, vzorní křesťané!"
Kdybych tohle říkal vážně, asi byste se obrátili a šli domů: "Nějaký blázen se omylem dostal na kazatelnu." - řekli byste si - a měli byste pravdu. My kněží, my kazatelé a učitelé duchovního života vám sebe dávat za vzor nemůžeme. Jsme chatrní a hříšní, tak jako vy. Jakým právem tedy vůbec kážeme? - Kážeme proto, že nehlásáme sebe, ale Krista, že ukazujeme na vzory vydařeného člověčenství, na křesťanské osobnosti. Na světce církve. A mezi nimi na prvním místě je Maria.
Jádrem dnešního evangelia je Mariina píseň Magnifikat. Pojďme si na této písni ukázat, jakou podobu má zralé, vydařené, krásné křesťanství Mariino, jakou podobu má mít i křesťanství naše.

l) Magnifikat nám dosvědčuje, jak se Maria raduje z Boha.
"Velebí má duše Hospodina, můj duch jásá v Bohu." Plno radosti je v té písni, plno radosti je v celé Mariině osobnosti.
A zdroj té radosti? Mariina neochvějná víra.
Maria uvěřila v Boha Milosrdného, v Boha Otce, a ta víra plnila její život radostí. I nám, křesťanům je víra v Boha Otce zdrojem důvěry, radostné inspirace, živého elánu.

2) Magnifikat nám svědčí, jak Maria - prostá venkovská dívka -
ve víře v Boží slova si cenila sebe sama. "Veliké věci mi učinil ten, který je mocný. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení - " volá radostně.
A my? co se nás natrápí různé mindráky! Jak umíme propadnout depresím, malomyslnosti, když se na obzoru objeví třeba jen náznak nemoci. Ale všude tam, kde působí víra v Boha, probouzí se nová naděje, nová důvěra.
V ambulanci jedné americké nemocnice je nápis:
"Bože, modlil jsem se k tobě o sílu, abych měl úspěch v práci,
ale tys mi dal slabost, abych se učil být pokorný.
Prosil jsem tě o zdraví, abych mohl vykonat veliké věci,
ale tys mi dal nemoc, abych dokázal ještě víc.
Prosil jsem tě o bohatství, abych byl šťastný,
ale tys mi dal tuto chudobu, abych se mohl stát moudrý.
Prosil jsem tě o úspěch v povolání, aby si mne lidé vážili,
ale tys mi dal tuto bezmoc, abych se učil vážit si věcí obyčejných.
Nedal jsi mi nic z toho, oč jsem tě prosil, ale dal jsi mi víc:
poznání, co má v životě tu pravou cenu.
Učinil jsi mne touto nemocí moudřejším a bohatším.
Dík ti za to, Pane.!
Bratří, zde také mluví víra, jako v Mariině Magnifikat, že i my jsme Bohem vyvolení, Bohem milovaní, Bohem obdarovaní.

3) Magnifikat nám svědčí, že Maria je člověk, který hledí
s důvěrou do budoucna: Bůh mocné sesazuje z trůnu, ponížené povyšuje, ujímá se svých služebníků,navěky je jeho milosrdenství" - tak si radostně prozpěvuje.
Takový mariánský důvěřivý pohled do budoucna má i náš svatý Otec, papež Jan Pavel II. Vydal encykliku o Duchu svatém. A píše tam, že po prvním tisíciletí křesťanství, které se vyznačovalo šířením víry v Boha Otce, po druhém tisíciletí, které bylo ve znamení roztržek Kristovy církve, přichází třetí tisíciletí, éra obnovení jednoty v Duchu svatém. Náznaky této svatodušní doby už můžeme kolem sebe pozorovat, říká svatý Otec. Objevují se obnovná svatodušní hnutí, ožívají v církvi charizmatické dary, na všechny strany roste ekumenická touha po jednotě.
Svatý Otec v encyklice vyhlíží, jak bude svět vypadat při přechodu do třetího tisíciletí. Říká, že dnešní svět je na rozcestí. Na jedné straně se objevují hrozná znamení smrti: devastace přírody, otrávené vody, zjalovění půdy, zamoření světa atomovou radiací To je jedna možná cesta lidstva do 3. tisíciletí. Ale je tu i druhá možnost pro lidstvo: realizace evangelia - rozvinutí civilizace lásky. Duch svatý, to je Duch lásky, který lidstvo může vysvobodit z otroctví hmoty, hrubého materialismu a násilí. Svatý Otec věří ve druhou alternativu. Věří, že třetí tisíciletí bude svatodušní dobou civilizace lásky a zve všechny lidi dobré vůle, aby pro ni v sobě a kolem sebe už teď připravovali cestu.
Začít konečně s budováním civilizace lásky! Není to krásná myšlenka? - Říká se nám tu:
- Přestaň si stýskat, že je na světě smutno. Začni se s Marií radovat z Boží dobroty!
- Přestaň se trápit svými mindráky. Začni se s Marií radovat z Božího vyvolení a obdarování životem.
- Přestaň naříkat, že svět je zlý. Začni budovat civilizaci lásky a hleď s důvěrou do budoucna.
Pojďme se přihlásit společným vyznáním víry k tomuto křesťanskému životnímu programu.
 

TO NEJKRÁSNĚJŠÍ, CO JSEMVYMYSLEL

Před 16. stoletími napsal Řehoř Nyssenský verše, které nám dodnes zobrazují krásu Panny Marie:
"Jemně krásná. Žije v ústraní.
Plachostí i něhou podobá se lani.
Nenápadná. Skromně chová se.
Vděčně přijímá vše, co den jí přinese.
Starosti o příští chvíle nestlačují témě.
Je volná. Lehce jen dotýká se země.
Bohatství duše z očí se jí dívá.
Bohu vděk a lásku bytostí svou zpívá."
I přes dálku staletí a neobratnost překladu jsou tyto verše
dodnes svědectvím o něžné lásce křesťanů prvních století k Panně
Marii, o tom jak líbeznou si ji představovali.
A když už jsem načal téma o Marii očima básníka, - i český básník naší generace jí před svátkem Nanebevzetí vkládá do úst slova:
"Proti přitažlivosti zemské do výše volíš pád."
A do třetice si k dnešní sváteční meditaci zpřítomněme verše francouzského básníka Mišela Kvoa (Michel Quoist), které citlivě přeložil Václav Renč. Je to nejlíbeznější kázání k svátku Nanebevzetí Panny Marie, co znám:
"To nejkrásnější, co jsem vymyslel, praví Ježíš, je má Matka.
Chyběla mi maminka, a tak jsem si ji stvořil.
Stvořil jsem si matku dřív, než ona utvořila mne. Bylo to tak jistější.
Nyní jsem opravdu člověk, jako všichni lidé.
Nemám vám co závidět, neboť i já mám maminku. Skutečnou.
To mi chybělo.
Má Matka se jmenuje Maria.
Její duše je čistá a plná milosti.
V jejím těle sídlí takový jas, že na zemi jsem se na ni nemohl vynadívat, doposlouchat se jí, doobdivovat.
Krásná je má Matka.
Tak krásná, že i když jsem opustil nádheru nebes, u ní jsem se cítil dobře, u ní jsem byl doma.
Vím, - vždyť jsem Boží Syn, - Co je to být nesen anděly,
ale maminčině náručí se to nevyrovná, věřte mi.
Od chvíle, co jsem znovu vystoupil k Otci, chyběla mi.
A já jsem chyběl jí.
Proto přišla za mnou. S celou svou duší. S celým svým tělem.
Nemohl jsem jinak. Muselo to tak být. Bylo to tak správné.
Prsty, které se dotýkaly Syna Boží, nemohly znehybnět.
Oči, které hleděly na Syna Božího, nemohly oslepnout.
Rty, které mne líbaly, nemohly se rozpadnout.
A mimo to, udělal jsem to i pro vás, lidi, své bratry.
Abyste měli také maminku v nebesích. Skutečnou.
S tělem i duší. Mou maminku.
Ona je se mnou od okamžiku své smrti.
Využívejte toho tedy, lidští bratří!
V nebesích máte Matku, která vás sleduje svýma očima.
V nebesích máte matku, který vás miluje zplna srdce.
Mělo by vás napadnout, že já své mamince nemohu nic odmítnout.
Je to má maminka. S tělem i s duší.
Jeden s druhým jsme navěky spolu. Matka a Syn.
Navěky: Matka a Syn."
Sestry, bratří, pokusme se zachovat si některý z těch obrazů, některou z těch myšlenek v mysli. Jestli ano, neputovali jsme sem dnes nadarmo. Jestli ano, náš život zbohatne vědomím něžné lásky naší nebeské matky Marie. Náš život se tímto vědomím stane radostnějším, bezpečnějším, lidštějším.
 

O PRAVÉ ÚCTĚ K PANNĚ MARII

Ve schránce na dotazy jsem jednou našel lístek: "Co bude s mariánskou úctou v ekumenickém věku církve? Nezpůsobí snaha vyjít vstříc nekatolickým křesťanům potlačení naší katolické úcty k Panně Marii?"
Dnes je mariánský svátek, příležitost k odpovědi a ta zní: Ekumenické, sjednocovací snahy křesťanů mariánské úctě neuškodí, ale naopak, troufám si tvrdit, že jí prospějí. Proč? Naučí nás katolíky energičtěji odmítat falešnou úctu mariánskou a nekatolické křesťany vyučí pravé úctě mariánské.
l. Co míníme pod falešnou úctou mariánskou?
a) Především lásku k Matce Boží bez lásky k Bohu Otci.
Copak je něco takového možné? Je to k nevíře, ale děje se to. Každý kostel zná návštěvníky, kteří, když vstoupí do kostela, svatostánku si ani nevšimnou, ale u obrazu nebo sochy Panny Marie zůstanou. Zbožnost těchto lidí pomíjí Písmo svaté, protože mu nerozumějí. Pomíjejí Boha, ten se jim zdá být daleko. Upínají se cele na Marii. Taková mariánská úcta je pro Matku Boží urážlivá a pohoršuje nejen nekatolíky, ale i katolíky.
b) Falešnou úctou mariánskou míníme dále ten způsob zbožnosti a modliteb, jakoby u Panny Marie a jejím prostřednictvím - protekcí - bylo možno dosáhnout to, co bychom přímo u Boha Otce nedosáhli. Jakoby láska Panny Marie byla větší, než láska Boha Otce.
c) K falešné úctě mariánské patří i přehnaný způsob mluvení o Panně Marii, jako by byla víc než člověk. Přehánění pravé úcty mariánské dělá z tiché a pokorné dívky jakousi konkurentku Ježíše Krista, prostředníka mezi Otcem a lidmi.
2. Jaká je pravá úcta mariánská, které se mají všichni křesťané - my katolíci i ostatní - učit?
Je vyjádřena v Magnifikat - Mariině chvalozpěvu z dnešního evangelia:
Maria velebí Hospodina - děkuje mu za to, že jí učinil tak veliké věci. Budou ji blahoslavit všechna pokolení. Ne pro veliké činy její - ona je jen pokorná služebnice, ale pro veliké činy Boží, které skrze ni učinil.
Pravá úcta mariánská chválí v Marii a skrze ni Boha. Skrze Marii a s ní přichází k Ježíšovi.
Pravému ctiteli je Maria obrazem církve:
- Maria zrodila Božího Syna,
církev rodí neustále nová pokolení božích dětí.
- Maria kdysi darovala Synovi lidské tělo
Syn jí nyní dává při nanebevzetí tělo oslavené.
Tato událost se netýká jen Marie - stala se pro nás všecky: Maria byla první z velkého společenství svatých, kteří přišli do nebe.
- Maria je jejich reprezentantkou a obrazem nás, dosud putujících. Dosud jsme na cestě, ale skrze Marii známe už způsob své budoucí existence za branou smrti, známe své nanebevzetí.
Koncilní teolog Henri de Lubac o úctě mariánské napsal: "Mysterium Mariino a církve patří dohromady, je to vlastně jediné mysterium. Jedno se dá vykládat druhým, ba lze říci, že jedno bez druhého - církev bez Marie - se nedá vůbec pochopit."
A tak se nebojme o úctu mariánskou v pokoncilní ekumenické církvi. Starejme se spíš, aby naše osobní úcta k Marii byla živá, hluboká a pravá.
Církev Kristova se bude vždy radovat z Marie, pokorné služebnice Boží, skrze niž Bůh pokořil mocné a pyšné
protože bude stále znovu poznávat, že jako působil Bůh v Marii, tak působí stejně i v církvi.
Boží moc a slitování se vždy znovu projevuje v chudé a pronásledované církvi, která je sice chudá, bezmocná, pronásledovaná, ale nakonec je to ona, kdo zpívá Magnifikat, píseň na oslavu vítězství dobra nad zlem.
Rozradujme se dnes nad touto radostnou zvěstí, a obracejme se s Marií k Ježíšovi s novou láskou a důvěrou.
 

VŠECHNA KÁSNÁ JSI, MARIA

Slavnost Nanebevzetí Panny Marie, to je krásný svátek. Naši předkové přinášeli o tomto svátku do kostela polní květiny a léčivé byliny a skládali z nich věnec - obětní dar. V mnoha zemích se to tak dělá dodnes.
Proč květiny, proč léčivé byliny?
Květinami si připomínali duševní krásu Matky Boží: "Všechna krásná jsi, Maria". Léčivé byliny připomínaly pomoc a přímluvu u Syna Ježíše za nás všechny. Kdysi volala: "Synu, nemají vína!" Teď volá: "Nemají síly, nemají radosti". Tak za nás jistě prosí i dnes, jako prosila za chudé svatebčany v Káně.
A jako za starých časů se o svátku Nanebevzetí Panny Marie scházívali v kostele bylináři a bylinářky, kteří jako Maria pomáhají lidem léčivou silou bylin, kterou do nich vložil Bůh, tak jsme tu dnes my.
Vy starší jistě vzpomínáte, že roku 1950 tehdejší papež Pius XII. dnešní svátek povýšil. Vyhlásil Nanebevzetí Panny Marie za článek katolické víry.
Proč to udělal zrovna toho roku 1950 ? Snadno pochopíme, když si připomeneme, že to byla doba po hrozné válce, ve které miliony životů byly nesmyslně ničeny. Kdy lidé běsnili proti lidem a vyvražďovali je, jako by lidský život neměl vůbec žádnou cenu. Jako by smrt byla nejvyšším pánem lidstva.
Tu papež, který toto vše spoluprožíval, vyhlásil za článek víry: Maria, naše lidská sestra, žije - přežila svou smrt, je u Syna v nebi!
A stejně tak se děje i každému, kdo žije mariánsky, to znamená, kdo pomůže druhému, když může. A když nemůže pomoci, aspoň neublíží.
Ať je tedy i nám, jako starým moudrým zahrádkářům a bylinářům, krása květin připomínkou krásy Mariiny a pobídkou k pomoci, kde můžeme.
Přijde podzim a květiny venku zvadnou, ale krása dobrého činu nezvadne navěky.
 

další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net