Cestou do Emauz  - nedělní cyklus C - mezidobí (9. až 15. neděle)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  

9. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Někdy se zdá, že žijeme v době nového stěhování národů. Přicházejí běženci a uprchlíci z neklidnějších a hladovějších koutů světa.
Semtam se pokoušíme ujmout se jich, pomáhat jim, ale stále víc narůstá mezi lidmi nechuť k cizincům, někdy až agresivní nepřátelství.
Jak se chovat k cizincům? Už v časech biblických byla tato otázka aktuální. Dnešní slovo Boží na ni odpovídá jednoznačně, jasně.
Nejprv pohlédněme na sebe: kolik nelaskavostí, neochoty a sobectví je v mém chování vůči cizím lidem?

Uvedení do čtení
1 Král 8, 41-43
Čtení ze Starého zákona nás uvádí do časů krále Šalamouna. Izraelité dokončili stavbu svého chrámu v Jeruzalémě, a král Šalomoun jej modlitbou zasvěcuje Hospodinu. Část té modlitby teď uslyšíme. Nejen na svůj národ, i na cizince myslí moudrý král.
Gal 1,1-2.6-10
Po několik neděl si teď budeme číst z Pavla listu Galatským křesťanům. Apoštol je zklamán jejich chováním. Rozdělují se do různých sekt, znepřátelují se mezi sebou, místo aby hledali jednotu a lásku v Kristu. Neplatí to také o nás, dnešních křesťanech? Na kolik církví a sekt jsme stále ještě rozděleni my?
Lk 7,1-10
Je to zvláštní příběh, kterému budeme teď naslouchat v evangeliu. Hlavní postavou je v něm cizinec, pohanský voják. Izraelité ho chválí: e hoden”, ale on skromně říká: “Nejsem hoden, abys mi Pane pomohl.” - Je něco z této jeho pokory i v našem postoji při modlitbě?
 

MODERNÍ POVĚRY

Když nás po převratu začala obtěžovat záplava sekt a pověr, měli jsme pocit, že to je jeden z nešvarů dnešní doby. Ale v Pavlově listu Galatským jsme si před chvílí četli, že tohle trápení znala už první generace křesťanů.
Ale teď pojďme se zabývat trampotami, které máme s náboženskými pověrami teď.
Přišla za knězem mladá žena, vyděšené oči plné slzí: “Pane faráři, pomozte, co dělat? Dostali jsme dopis od církve. Manžel to nechce opsat a tam stojí, že kdo to neopíše, umře.” Ptám se, proč si myslí, že to posílá církev.” No přece tam stojí: věř v Boha!”
Nemocný, který přišel za Ježíšem, měl malomocné tělo.
Ta paní, co přišla za knězem, bylo málo mocná duševně. Přesná diagnóza této chorobné formy víry je “pověrčivost”.
Možná, že jste podobný řetězový dopis už dostali také. Nechme jej hlasitě zaznít zde v kostele a dobře sledujte, jak pod obalem první věty, která je náboženská a věroučně správná, se skrývá hloupost, pověra a surové vyhrožování a zastrašování. Poslouchejte:
“Věř v Boha, celou duší ho uznávej a on ti uskuteční štěstí. Tato modlitba je rozesílaná ke štěstí. Došla z Holandska kolem světa a ty máš to štěstí, že ti byla zaslána. Štěstí se k tobě dostaví do 14 dní po obdržení dopisu a upozorňuji tě, že nejde o vtip. Pošli kopii dopisu 10 známým, kterým přeješ štěstí. Dopis tě musí opustit do 8 dnů, jinak do 99 dnů zemřeš, poněvadž bys porušil řetěz.
Američan Kisinger vyhrál 70.000 dolarů, ale porušil řetěz a zemřel do 99 dnů! Ředitel koncernu Ford na Filipínách Hasler vyhrál 17.000 dolarů, neposlal dopis a zemřel. Slovinský lékař Mirko Vojanovič vyhrál v národní loterii milion dinárů, dopis neodeslal a zemřel do 99 dnů.”
Kdo tyto řetězové dopisy sestavuje, kdo je opisuje, posílá? Věřím, že vy, věřící křesťané, to nejste. Snad někdo ze zlomyslnosti - aby tím zdiskreditoval náboženství u lidí, kteří nerozeznávají mezi vírou a pověrou, jako ta paní, co mě navštívila. Ale především to opisují lidé zbabělí, kteří si nedali práci s pořádným náboženským vzděláním. Boha nechtějí milovat a tak se ho bojí.
Odmítli Boha otce a děsí je bůh Strašák.
Toto není jediná podoba dnešní pověrčivosti. Ta má nejrůznější podoby.
Přišel člověk a říká: “Nechcete se jít podívat na pannu Marii zamrzlou v láhvi zázračné vody z Turzovky? Tam, v Turzovce, slunce dělá na obloze kola, lidé tam mají vidění a děje se tam moc zázraků.”
Ano, pověra má tisíc tváří, ale společně má to, že mluví o náboženských věcech. Může to svést lidi, kteří se jinak o víru nezajímají, k domnění, že právě to je naše křesťanství, že to je křesťanská víra. Proto je pověra tak nebezpečná: Lidi si ji pletou s vírou. Odmítají pověru a s ní i víru.
Křesťanova víra musí být rozumná, musí být kritická. Pán Ježíš nemilosrdně odhaloval každou nerozumnost v židovských náboženských zvyklostech. Víra nekritická, - víra, která nezkoumá rozumem, nepochybuje; - to je pavíra - tedy pověra.
Někteří lidé si myslí, že se nesluší kritický zkoumat naše náboženství, že pasivně vše přijímat je zbožné - ale ono je to zatím jen hloupé.
A ještě něco je všem pověrám společné: záliba v zázracích na způsob kouzel a čarování. Kdejaké pohádkové motivy, kdejaké legendární a lidové pověsti. Čím divočejší, čím vzrušivější, tím líp.
Prosím vás: musíme všichni pomáhat, aby naše společnost neupadla zpět do pohanských pověr.
Musíme znát a vysvětlovat rozdíl mezi vírou, která vždy vychází z rozumu, je rozumná, a pověrou, která je nerozumná a protipřirozená.
Musíte sami znát a umět vysvětlit rozdíl mezi Kristovými zázraky v bibli a jarmarečními pověrami, náboženskými bludy duševně chorých lidí, fantaziemi různých exhibicionistů.
Co se rozumí zázrakem v Novém zákoně? Je to událost, kdy člověk vidí jednat Boha. Oblíbenou otázkou, o které se hádali lidé po staletí bylo: jsou zázraky něco proti přirozeným zákonům? Jsou nadpřirozené? - Jestli ne - pak to nejsou zázraky, je to něco přirozeného. Jestli ano, pak by tu Bůh Stvořitel rušil, ničil své vlastní dílo a to by bylo nerozumné jednání.
Takhle uvažovat, to je jako kdyby se někdo zeptal: Dvě jablka a tři hrušky, kolik je to dohromady švestek? Zde se nerespektuje různost věcí. Řekneš na to: tato otázka je špatně položená.
Stejně špatně položená je otázka, zda zázrak je Boží jednání proti přírodě nebo podle přírody. Zde naopak se dělá rozdíl tam, kde není. Vždyť celá příroda, všechny přírodní zákony jsou dílem Božím. Jakýkoli čin Boží je tedy přirozený - shodný s přírodou, a naopak, celou přírodu lze stejně právem označit za zázrak, div Boží moudrosti.
Biblické zázraky nám svědčí, že se tu vždy zmobilizovala velká síla ve prospěch člověka. Jaká síla? To je zatím předčasná otázka - vždyť jen tak málo zákonitostí Boží přírody člověk dosud poznal.
Radar, laser, atomový výbuch. V minulém století by řekli zázrak. A měli by pravdu. Dnes říkáme: Boží příroda - a máme také pravdu. Přírodní vědy jen objevují divy moudrosti Boha Stvořitele.
Prosme tedy dnes, aby učení Ježíše Krista nebylo každého pohanskými pověrami. Aby lidé po celém světě usilovali o víru kritickou a rozumnou. Aby svět pochopil rozdíl mezi pohanstvím a křesťanstvím.
 

JAK PSÁT DOPISY

Celá třetina Nového zákona sestává z listů - z dopisů. Každou neděli si čteme buď z listu apoštola Pavla nebo Petra, Jakuba, Jana, Judy, nebo ze sedmi listů, které jsou v apokalypse.
Božská moudrost použila  k vedení člověka i dopisů.
My také píšeme dopisy. Nejsou sice inspirované Duchem svatým jako listy Nového zákona, ale mohou a mají být inspirované naší vírou, nadějí a láskou, mají být nástroji dobra, součástí našeho osobního apoštolátu.
Lidé většinou rádi dopisy dostávají, ale neradi je píší, protože při psaní za chvilku nevědí, co a o čem dál psát.
Naznačme si, jaké mají být naše dopisy, aby byly dobré a k dobrému.
Především ať potěší. Každodenní život přinášejí starostí dost. Tvůj dopis ať spíš povzbudí, než zarmoutí. Mluvené slovo sotva zazní, už dozní. Dopis zůstává. Může být čten znovu a znovu, může jít z ruky do ruky. Je jako vystřelený šíp, nemůžeme jej zavolat zpět. Proto nikdy neodešli dopis, který jsi nenechal den odležet a pak jej po sobě znovu nepřečetl. Kdybys musel sdělit něco nepříjemného, udělej to citlivě, ohleduplně. Zkus se z tohoto hlediska začíst do dopisů apoštola Pavla Korintským křesťanům. Musí v nich psát, o čem ví, že to bude bolet. Ale hned má po ruce hojivou mast.
Nepiš nikdy ve hněvu, v rozčilení.
To pak ti přijdou na jazyk slova peprná, která by tě mrzela, až dopis odešleš a uklidníš se z toho rozčilení. Zato se zneklidníš představou, jak tvá slova potrápí adresáta. Máme přece jiné soudit tak opatrně a ohleduplně, jak si přejeme, abychom byli souzeni my.
Rozlišuj mezi žertem a ironií - posměchem, výsměchem. Posměch je jako ostrá dýka, vždycky raní.
Nepiš rozvláčně. Kvalita dopisu nezávisí na jeho délce. Vynech všechny fráze, bubliny prázdných slov.
Dopisy k svátkům, k vánocům a k velikonocům ať nejsou projevem sentimentálnosti, ale projevem tvé víry. Už volba pohlednice je obrazem tvé osobnosti. Nekupuj obrázky kýčovité..
Naše dopisy soustrastné, které píšeme při úmrtí, ať také nejsou sbírkou bezduchých frází o nezměnitelném osudu - to je projev mohamedánství, - nebo řečí o musíme tam všichni, které zavánějí nirvánou dálného Orientu. To by byla ubohá, bezduchá útěcha.
Naše křesťanská útěcha je ve víře v Boha Otce, ve víře ve zmrtvýchvstalého Spasitele, v možnosti spojovat se v modlitbě s tím, který nás předešel domů, který se už zbavil bolavého těla, bolavého života a žije už plně v radosti dětí Božích. Soustrastný dopis nemusí být plný zbožných výroků a citátů Písma, ale měl by vonět naší vírou v život, který tělesnou smrtí nekončí.
Kdykoliv sedneš k psaní dopisu, představ si, že se přes tvé rameno naklání láskyplný nebeský Otec. Když si toho budeš vědom, budou tvé dopisy plné laskavosti. Jako listy v Novém zákoně, budou také poselstvím tvé víry a naděje.

Přímluvy

Římský hejtman nám dal příklad skromnosti a důvěry v Boha. Pojďme společně prosit, abychom i my měli tyto vlastnosti. Prosme Boha:

• Za všechny křesťany, - aby dávali světu příklad skromnosti a pevné důvěry v Boha.
• Za naši církev, - aby pomáhala světu objevovat krásu Ježíšova evangelia.
• Za politiky a vládce, za vědce a techniky, - aby vedli svět dobrým směrem, k dobré budoucnosti.
• Za nás všechny, - abychom v denních událostech dovedli rozeznávat dobré od zlého, a při nedělní bohoslužbě se Tělem Páně v dobrém posilovali.
• Za naše zemřelé, - aby měli účast na věčné Hostině Beránkově.

Bože, ty chceš, aby nikdo nezahynul. Zahrnuješ nás všechny do svého milosrdenství. Chválíme tě za to a chceme tě velebit na věky věků.

10. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Kdosi řekl, že lidský život je chůze provazolezce mezi zrozením a smrtí. Co je vedle toho lana, co je za ním? Je smrt konec bytí? Slovo Boží nás dnes vybízí k víře v Život, kterým je Kristus, v Život, kterým je Kristus, v Život, který překonal smrt.
Obraťme se k tomuto dárci života, odřekněme se smrti hříchu.

Uvedení do čtení
1 Král 17,17-24
Prorok Eliáš vášnivě bojoval za víru v jednoho universálního boha Jahve, stvořitele světa a dárce života. Neohroženě se stavěl proti dobové módě - kultu boha smrti, kanaánského Baala. Baalovi životy obětujete - Jahve život dává a zachraňuje - to nám zdůrazňuje i dnešní čtení.
Gal 1,11-19
Pavel ví, že Kristovo učení je Božího původu, že je to Zjevení Boží. Poslouchejme, jak o tom přesvědčuje své skeptické posluchače.
Lk 7,11-17
Na pozadí starozákonního vyprávění o Eliášovi se v evangeliu ukazuje, že Ježíš je vskutku Pán, Pán života a smrti, zvěstovatel Boha - milosrdného Otce.
 

KRISTOVY ZÁZRAKY A NAŠE VÍRA

Za časů Kristových byly zázraky oporou víry a legitimací kazatele. Jsou i dnešnímu křesťanu - mám na mysli především mladou generaci - oporou víry?
Čím méně se v zázraky věří, tím více se toho slova používá. O zázracích čte kdekdo v novinách: píší o zázracích moderní vědy, techniky, o chirurgovi se zázračnýma rukama a na poslední stránce novin jen zázrakem zvítězila Dukla ve včerejším fotbalovém utkání.
Zázrak proto dnešní člověka nijak nevyvede z míry. Kdyby stálo v novinách, že někdo vzkřísil mrtvého, zauvažoval by, že měl asi dobře zařízenou resuscitační stanici a zda použil masáže nebo transplantace srdce.
Mladé generaci mluvit o zázracích v teologickém slova smyslu, znamenalo by leda ztížit jim přístup k víře. Zázraky by jim nebyly oporou víry, ale pohoršením. My ze starší generace si uchováme svou víru, jak jsme v ní byli vychováni a vyučeni. Tyto věci nám zpravidla nejsou obtíží, ledaže to sem tam někdo přežene a vidí v nich samu podstatu víry: pídí se neúnavně jen po zázracích a je ochoten uvěřit kdejaké zprávě lidové šeptandy, že tam nebo onde se stal zázrak, zjevila se Panna Maria. Tím se ovšem cesta ke křesťanství neusnadňuje, ale komplikuje, protože mnozí se domnívají, že v tom je opravdu podstata křesťanství a charakteristický znak katolicismu.
Kdyby dnes přišel Kristus - Mesiáš a dělal ty zázraky, o kterých čteme v bibli, co by způsobily? Obrácení lidstva? Kdyby rozmnožil chleby - měl by nejspíš na krku vyšetřování, jestli má povolení k zavádění velkovýroby. Kdyby utišil bouři na moři, pídili by se po něm agenti všech velmocí a odvezli ho někam do vojenské laboratoře, aby jim připravil moderní válku.
Jenže Kristus by takové zázraky dnes nedělal. On jimi tenkrát odpovídal na konkrétní situaci, bídu a trápení lidí kolem sebe a pomáhal jim. Problém naší generace není nedostatek chleba, ale jeho špatné rozdělení lidem.
Kristovy zázraky nejsou podstatou jeho zvěsti. Ta je jinde. Ověřme si to třeba na vzkříšení vdovina syna v Naimu. To nejdůležitější není vzkříšení synka vdovina - on za čas přece jen zase umřel a jeho maminka umřela také a my také dál umíráme - jádro této události je v prosté větě, která může snadno uniknout naší pozornosti: “Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto.”
Jádrem Kristova evangelia není překračovaní přírodních tj. Božích zákonů. Je to poselství o lásce, o tom, že Bůh má soucit s člověkem a jeho trápením. Proto kdyby Kristus dnes znovu přišel viditelně na svět jako Mesiáš, vystihl by, který největší zázrak bychom dnes všichni potřebovali: Myslím, že budete souhlasit, že největším zázrakem a také nejpotřebnějším by bylo, kdyby Kristus oživil zmrtvělé a zkamenělé srdce lidí. Kdyby byli schopni se mít rádi, být na sebe laskaví, být k sobě navzájem slušní, být družní a pozorní jeden k druhému. Vyléčení srdce lidského. Aby si lidé mohli navzájem věřit.
Jenže tento zázrak uložil Pán vykonat nám, každému osobně. Stanovil, že jeho provedení je
poznávacím znamení křesťanů: “Podle toho pozná svět, že jste moji učedníci - budete-li mít lásku jedni k  , kterou ti Kristus dnes klade, tedy zní: “Provedls ten zázrak na sobě?” Máš řád své bližní, ty doma, i ty co máš kolem sebe v práci?
A ty stojíš a říkáš si možná v duchu? Copak o to, já to uznávám, že je to největší a nejhezčí věc, mít rád a tak dále, ale zrovna u nás doma to nějak valně pro tento zázrak nevypadá. Moje žena bývá často protivná, že to nejde dál. Můj muž - kolikrát bych od něj nejraději utekla. U nás to nejde. A v práci mám taky smůlu: to byste museli znát s jakými lajdáky a nepřejícími a venkoncem zlými lidmi musím dělat. U mne to zkrátka nejde - mít rád bližní kolem sebe.
Jenže láska začíná teprve tam, kde nedostatky druhého  vidíme. Taková “láska” v uvozovkách, kde lidé jsou jeden do druhého slepě zahleděni a nevidí nalevo, nevidí napravo, to je zamilovanost, to jsou líbánky, to jsou lidé v transu, v hypnóze. To není přirozený stav.
Přirozený stav začíná, až ona za chvíli po svatbě si všimne, že ten její protivně potahuje nosem, až začnou vidět chyby, nedostatky a lidské slabůstky jeden na druhém. tady začíná místo pro tvou lásku: vidět nedostatky druhého a mít s ním soucitů Vidět, co je na tom druhém odumřelé, jako Kristus viděl vdovina synka mrtvého a je ti toho  člověka líto, - právě proto, že mu toto a ono schází, právě proto, že není dokonalý, že potřebuje tvou pomoc. Tady začíná ten velký zázrak, který se jmenuje láska lidí mezi sebou. Není to tedy překážka lásky, když  lidé kolem tebe mají chyby, ale naopak: podmínka k tomu, abys je mohl mít účinně rád. Láska to je obětování sebe druhému.
To, co se bude dít za chvíli u oltáře a co se ona neděli co neděli před našimi zraky, to je také oběť a také oběť lásky. Ten který se tu za nás a pro nás obětuje, aby nám dal nového ducha do všedních dnů, ten by nám mohl říkat: “Ty mně dlužíš uctivou modlitbu, ty mě dlužíš za ten týden moc věcí, cos měl udělat a neudělal a cos neměl dělat a přece jsi dělal.” A jak na to Ježíš odpovídá? Obrací se ke všem se ke všem se slovy: “Hle, já jsem beránek, který snímá vaše hříchy.” Vidíš, toto je podstata lásky křesťanské, - být beránkem, který snímá hříchy.
Srovnej si tedy při této oběti krok s Kristovou láskou a odcházej domu s radostí, že to co neseš každodenně, břemena toho druhého vedle sebe, je totéž, co dělá Pán. Že tak naplňuješ zákon Kristův.

Přímluvy

Obraťme se nyní k Bohu, zdroji lásky, k původci života a prosme ho:

• Za všechny lidi na světě, kteří rozhodují o osudech světa;, aby nevolili cestu násilí, ale rozvahy.
• Aby podporovali cesty k míru a dorozumění.
• Modleme se za všechny kněze a laiky, kteří hlásají evangelium; aby našli pravá a přesvědčivá slova.
• Modleme se za lidi, kteří ztratili blízkého člověka; aby neztráceli ze zřetele výhled na budoucí setkání v Božím království.
• Modleme se za nás, zde přítomné: abychom si odnesli do denní práce pohodu mysli a sílu k nesení břemen svých bližních.

to tě, náš Bože, prosíme, skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
V každé společnosti jsou lidé na okraji, vadní, špatní, hříšníci, na které ti řádní shlížejí z výšky.
Jsou mezi nimi vyslovení darebáci, ale i slaboši a nemocní. Jsou různé cesty a způsoby, kterými se dostali na okraj společnosti. Co s nimi? Věznice a polepšovna často k nápravě nepomohou. Poslouchejme, jak na tuto otázku odpovídá dnes slovo Boží.
Ale napřed se postavme na správné místo: ne nad hříšníky, ale vedle nich.

Uvedení do čtení
2 Sam 12,7-10.13
První čtení patří mezi ta vyprávění ze Starého Zákona, která my starší známe z biblické dějepravy. Král David se dopustí zločinu: dá zabít svého důstojníka Uriáše, aby si mohl vzít za manželku jeho ženu. Kněz Samuel jej přivede k lítosti: David uzná svou vinu a lituje. A jak se ke kajícímu Davidovi zachová Bůh, to teď uslyšíme.
Gal 2,16.19-21
Teď si budeme číst úryvek z dopisu apoštola Pavla Galaťanům. Galaťané, to byli Keltové, kteří kolem roku 500 před Kristem přitáhli z Asie a rozšířili se po celé Evropě. I u nás se usadili. V Malé Asii si založili vlastní říši a svatý Pavel mezi nimi hlásal víru v Krista. V dopise jim připomíná, jak mají podle té víry žít.
Lk 7,36-8,3
Ústředním motivem dnešního evangelia je vyprávění o odpouštějící moci víry a lásky, která člověku umožňuje nový začátek života. Jak jedná dnes Pán Ježíš s hříšnou ženou, tak chce jednat i s každým z nás.
 

ŽIVOT VE VÍŘE

Občas slyšíme stezky, že je mezi námi stále víc nevěřících. Ale to je mylný dojem. Nevěřící lidé nežijí vůbec - končí sebevraždou.
Lidé mezi námi jsou všichni věřící, každý věří něčemu nebo někomu - jinak by nemohl žít.
Přijdou na faru snoubenci na přípravu k sňatku. On řekne: “Jsem katolík.” Ona říká: “Já nevěřím v nic.” - A kněz jí odpoví: “Ale věříte, jistě v něco věříte. Například jistě věříte svému snoubenci, jinak byste si ho nebrala. Jistě věříte, že si spolu založíte hezký domov, jinak byste se nevdávala. Jde jen o to, jestli se oba dokážete shodnout, jak si ten šťastný domov představujete.”
Každý, kdo žije, je nějak věřící. My, křesťané, věříme v Boží lásku, věříme v moc dobra. - Jiní věří v moc peněz a protekce. V moc politické ideologie. Jiní věří na horoskopy a amulety. Kde není víra v Boha, nastupuje víra v pověry - v tom je ten rozdíl.
Svatý Pavel dnes ve čtení říká: “Já žiji ve víře v Syna Božího, který si mě zamiloval.” A my, křesťané, můžeme k tomu říci: “Já také chci žít ve víře v Syna Božího.”
Víra v Syna Božího osvobozuje člověka od pověr, od strachu ze všelijakých strašidel.
Víra v Syna Božího učí člověka správnému vztahu k sobě i k lidem.
I dnešní evangelium je velikou školou tohoto krásného života v duchu víry. Ústředním motivem je vyprávění o odpouštějící moci lásky. Odpuštění umožňuje nový začátek, nový život. Mezi manžely, v pracovním společenství, všude. Kde je odpuštění, tam je láska, tam je Bůh.
Je tu naznačena i poněkud překvapující druhá strana mince: Komu se méně odpouští, ten méně miluje. Farizej je slušný, korektní člověk, který nic špatného neprovedl. Nepotřeboval a nezažil odpuštění. A tak není schopen soucitu s hříšníkem, neumí mu odpustit, mít ho rád.
Odpuštění věřitele a láska dlužníka, to je druh k nerozpoznání, vzájemná zpětná vazba. Neplatí tu tedy: Napřed ty, a potom i já. Kdo má rád, ten odpouští. Komu se odpouští, ten má rád. Odpuštění je podoba lásky k bližnímu.
Dosud v nás žije farizejská zbožná výlučnost, povyšování “dobrých” křesťanů nad hříšníky. Posluchač evangelia by se měl dnes hledat nejen v hříšnici, která je zahrnuta Ježíšovou láskou a odpuštěním, ale i ve farizeovi, který neodpouští a proto je nebezpečí, že ani jemu nebude odpuštěno.
Nakonec si připomeňme, že dnešní evangelium nás učí nejen jak zvládnout svou přítomnost, ale i minulost. Kolik lidí se plouží životem s tváří obrácenou zpět, do minula. “Kdybych byl tenkrát to udělal, to neudělal!” Minulost je mnohým přítomnější, než současná chvíle. Litují svých chyb, to ano, ale neumějí přijmout odpuštění, neumějí odpustit sobě ani jiným. Potřebují pochopit, že teprv, když se člověk zbaví minulosti, když přijme odpuštění, může žít novým životem ve stavu, který evangelium dnes nazývá pokojem: “Jdi v pokoji!” A kdo se naučí jít životem v tomto Ježíšově pokoji, ten pak je i sám schopen odpouštějící lásky.
Dnes jsme si připomněli, že vlastně není nevěřících mezi námi. Každý něčemu věří. My křesťané věříme Pánu ježíši Kristu, věříme v moc jeho evangelia lásky.
Chraňme si tuto víru a snažme se ji předat jako největší majetek i svým dětem.
 

JEŽÍŠ ZACHRAŇUJE MLADISTVOU CHULIGÁNKU

Kdyby o tom, co jsme si právě četli v evangeliu, psali dnešní novináři, asi by té zprávě dali titulek: “Ježíš zachraňuje mladistvou chuligánku!” A není to tak nějak divoká představa. Všechny události a lidské osudy, o kterých čteme v evangeliích se odehrávají znovu a znovu v každé generaci.
Jak zní podobný příběh dnes? Kdesi jsem četl, co o sobě vypovídá dnešní mladý chlapec:
“Je mi 20 let. Pracuji jako pomocný dělník. Mám za sebou pár bouřlivých let, že kterých ve mně zůstala zoufalá prázdnota. Od 15 let jsem se zdržoval v partě, kde se statečnost měřila na počet vypitých sklenic. Měl jsem spoustu různých kamarádů a naučil jsem se od nich mnoho fíglů, jak přijít k penězům bez práce. Měl jsme mnoho děvčat “na jedno použití”.
Nyní jsem už potřetí na psychiatrii. Nevím proč bych měl dál žít. Alkohol už nesnáším. Nevím jak bych měl dál žít - kluci se dali na fetování a toho se bojím. Nevím, s kým bych měl dál žít, vždyť nikoho krom těch ze své bývalé party v Praze neznám. Do party nemohu, když se mi z rumu dělá zle. Je to hrozné, být v milionovém městě sám, jen se svými mindráky. Mám pocit, že jsem na konci života, žiju v zoufalství a prázdnotě. Začít znova? Jak? Proč? Nač? - Podepsán Tonda.
Jaká podobnost, ale i jaká rozdílnost je mezi dívkou z evangelia a mládencem z našeho světa.
Ten mladík se vyznává psychiatrovi a točí se pořád dokola v otázkách, na které nezná odpověď. Na psychiatrii je už potřetí, to známená, že to, co mu tam řekli, mu moc nepomohlo.
Naproti tomu povětrná dívka z evangelia se obrací k Ježíšovi a slyší slova: Tvé hříchy jsou ti odpuštěny. Už nejsou. Už se k vůli nim nemusíš užírat, když nejsou. Jsi znovu na začátku života, začínáš žít znovu. Z minula ti zůstanou jen hořké zkušenosti, které ti budou pomáhat v další orientaci.
Druhý rozdíl: Ten mladík je a zůstane sám. Děsí se té osamělosti, až ho propustí z léčebny. Jak žít sám v milionovém městě?
Dívka z evangelia sama nezůstala. Připojuje se k partě mužů a žen, mládenců a dívek kolem Ježíše. Ti prošli také podobnou cestou, jako ona. Jim také jako jí řekl Ježíš: Já ti odpouštím tvé hříchy - pojď a následuj mne. Ta dívka žije dál v partě - ale tentokrát našla dobrou partu, tu kolem Ježíše.
Materialistická filozofie učí, že člověka určuje prostředí, ve kterém vyrůstá a žije. Úplnou pravdu v tom nemají - to by z rodin alkoholiků museli vyrůstat zase jen i a v rodinách spořádaných zase jen spořádané děti.
Ale je jisté, že prostředí má na dítě i dospělého velký vliv. Proč to zdůrazňuji? Budou prázdniny a naše děti se budou pohybovat mezi dětmi, mládež v partách mládeže. Kde jsou rodiče pohodlní a nestarají se, v jakém prostředí se děti pohybují, mohlo by se jim také přihodit, že děti nebudou po prázdninách zotavené, ale zubožené.
V novinách byl článek, jaký vliv může mít parta na lidský osud.
Mladý Japonec se dostal ke konci války do party mladistvých fanatiků. Pro službu v armádě byli příliš mladí a tak se dali k disposici na jedno použití. Vycvičili je v řízení letadla, dali jim čestný titul národního hrdiny “kamikadze”, naložili jim letadlo plné výbušnin a pak startovali k prvnímu a poslednímu letu: i s letadlem se vrhli na americkou loď a potopili ji.
Ten náš sedmnáctiletý mladík také hořel touhou, aby obětoval život za císaře a jeho jméno bylo přitesáno k 2000 předchůdců na stěně národní svatyně. A právě, když mu dávali na čelo čestnou pásku kamikadze - sebevraha za vlast - právě tehdy podepsal japonský císař kapitulaci po svržení bomby na Nagasaki.
Mládenec byl zoufalý. Dali mu místo učitele, ale on v dalším životě neviděl žádný smysl. On chtěl být nesmrtelným hrdinou - a místo toho má dětičkám vtloukat do hlavy abecedu. To nemá smysl, utopí se.
Když šel k přístavu, uslyšel zvonek z katolického kostelíka, který zval na mši. Vešel tam, a co viděl, ho ohromilo. V kapli desítky zmrzačených dětí, které přežily atomovou bombu v Nagasaki. Vypálené oči, popálené tváře, zmrzačená tělíčka. A mezi nimi ošetřovatelé - běloši z Evropy.
Ani jeden Japonec. Japonci si cení jen zdatné děti, výkonné lidi. Zmrzačení, slabí, ti ať umřou a přenechají místo zdatným.
Co to jsou za lidi, kteří až z Evropy přišli sloužit těmto ubožátkům, které vlastní národ odepsal, o které jejich rodiny nestojí?
Proč sem přicházejí, co je sem vede? Kdo se ptá, ten se doví: jsou to křesťané, bratři Ježíše Krista. Mají podobný životní ideál, jako měl on - chtějí se také obětovat, chtějí také dosáhnout nesmrtelné slávy. Neslouží však japonskému císaři, ale bezmocným lidem; netouží, aby  jejich jména byla zapsána na kamenném pomníku pro věčnou paměť, oni chtějí věčně žít v náručí Boží otcovské lásky.
Mladý Japonec zůstává v tom útulku a pomáhá ošetřovat děti, za čas se dá pokřtít, a pak se stává knězem.
Dvojí vliv prostředí zažil na sobě ten Japonec. Napřed sílu party fanatických sebevrahů, potom sílu lásky party opravdových křesťanů.
Milí posluchači, jaký vliv zanecháte po sobě vy tam, kde budete trávit své prázdniny, svou dovolenou?
Máme o čem teď hovořit se svým pánem, s Ježíšem, máme o čem přemýšlet.

Přímluvy

Bůh obnovuje člověka tím, že nám odpouští naše viny. Prosíme ho:

• Za církev po celém světě, - aby se zbavovala lidských slabostí.
• Za lidstvo naší generace - abychom si uměli vychovat čestné, spravedlivé a statečné politické vůdce.
• Za naši mládež, - aby hledala pravé hodnoty života a našla je v evangeliu-
• Za nás všechny, - abychom uměli mít rádi lidi kolem sebe, - i ty, co nás zklamali.
• Za naše farní společenství, - aby nám nedělní bohoslužba byla opravdovým setkáním s Boží láskou.

Bože, odpusť nám naše viny. Dej nám srdce laskavé, abychom i my si uměli navzájem odpouštět v duchu evangelia Ježíš Krista, našeho Pána.

12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Někdy slýcháme výzvu, abychom, když vstupujeme do kostela, nechali všechno všední venku. Je to správné v tom smyslu, že máme obrátit pozornost k hlasu evangelia. Ale naopak je pro nás důležité, abychom právě zde v kostele celý svůj život srovnávali se zásadami evangelia, abychom zde dali svému životu správný směr.
Pojďme prosit o odvahu ke stále novému začínání.

Uvedení do čtení
Zach 12,10-11
V dnešním čtení ze Starého zákona píše prorok o smrti krále Joziáše, který obětoval svůj život za svobodu národa. Církev přenáší ta slova na krále novozákonního - Ježíše -, který obětoval svůj život za svobodu celého lidstva.
Gal 3,26-29
Starozákonní židovská představa spásy - skrze příslušnost k určitému národu a zachovávání rituální čistoty, - to je nám už cizí. Naše cesta ke spáse je jiná: v Ježíše Krista a projevovat tu víru ve svém chování a jednání - následovat Krista.
Lk 9,18-24
Pán Ježíš nám zanechal nejen své učení, - evangelium, - ale i dokonalý vzor správného lidského života. Tento vzor máme následovat, máme žít jako Kristovi učedníci - křesťané.
 

NÁSLEDOVÁNÍ UKŘIŽOVANÉHO

Ústřední motiv všech tří dnešních perikop je zřetelný: následování ukřižovaného Pána Ježíše. Kdo chceš jít za mnou, vezmi svůj kříž každodenní a následuj mne. Patří to ke křesťanství jako cesta k cíli. Taková výzva je schopna zmrazit hned na začátku dobrou vůli všech posluchačů: kdopak by stál o trápení. Proto je dobře hned zkraje upozornit: Nechcem si tu trápení na sebe vymýšlet. Chceme hledat, jak zvládnout ta, která nese s sebou život sám.

V prvním čtení, v Zachariašově “probodeném” vidí novozákonní lid výkupnou lásku Boží, ztělesněnou v probodeném srdci Ježíšově “aby se naplnilo Písmo” (Jan 19,36-37).
Zatímco Apokalypsa vidí spasitelné jednání Boží ještě často ve starozákonních lidových představách (Bůh nechá vylít misky svého hněvu na neposlušné - podobně jako egyptské rány; Bůh jako mstitel své svatosti - Zj. 6,10;19,2) - Zachariáš tu vidí kupodivu jinak: Bůh neuplatňuje převahu své síly, aby trestal, ale nechává ve svém Synu probodnout sebe, přemáhá zlo, nenávist, láskou. Máme si tu uvědomit, že ani my nemáme čekat, až sám Bůh “vyleje ducha milosti a slitování na obyvatele”, ale máme následovat Ježíše, tj. začít tak jednat, jako on.

V druhém čtení starozákonnní představa  spásy (skrze příslušnost k určitému národu, obřízku, zachování rituální čistoty) je nám cizí. Není to naše cesta. Naše cesta ke spáse je: uvěřit v Ježíše, vyjádřit tu víru křtem, projevovat ji vztahem k lidem v rovnosti, bratrství, svornosti v následování Krista.

V evangeliu jsou spojena tři témata: Vyznání Petrovo, ohlášení výkupného utrpení, důsledky pro následování Ježíše.

Kdo je Ježíš, o tom se mínění lidí rozchází dodnes (idealista, humanista, snílek, revolucionář). A jako byla představa ukřižovaného Mesiáše nepřijatelná pro oficiální židovstvo (mesiášská “teologie slávy”) - , tak i novozákonní církev stále zápasí s pokušením cítit se už jako církev panující, vítězná.

Jenže Ježíšova cesta k triumfu Zmrtvýchvstání vede přes smrt. Ve všech synoptických evangeliích je to po třikrát ohlašováno, že Ježíš neumře proto, že ztroskotal, z bezmoci, ale že přijal úděl smrti v sebeobětování za jiné, že je to jeho největší kázání a výkřik jeho lásky a víry: kdo se v důvěře v Otce všeho vzdá pro jiné, ten v Bohu všechno získává.

Platí to pro všechny, že cesta k životu ve slávě vede přes trápení a smrt. Ale je tu třeba zřetelně povědět, že se tu nemíní žádné masochistické sebetrýznění. Že je třeba odmítat jako nekřesťanskou onu “zuby skřípající zbožnost”, vyjadřovanou heslem: “Všechno má před Bohem jen natolik cenu, nakolik je to příležitostí k utrpení a k obětem.” Takové odmítání radosti ze života by plodilo leda zaryté, nevlídné rigoristy, jimž láska už není středem života. Sebezápor a umrtvování je tu pak samoúčelné a tím nesmyslné a bezcenné.
Také v dnešní perikopě se vůbec nejedná o výzvu k mučednictví, k mučednické smrti. Lukáš tu zdůrazňuje: “nes každého dne svůj kříž”. Nemá tedy na mysli mučednické sebezničení, ale nesení každodenních trampot, které život přináší, a způsob, jak je po vzoru Ježíšově přijímáme a zvládáme. Cílem tu není smrt, ale život, nový život: být tu pro druhé - v lásce.
Každá naše mše, každá eucharistická slavnost je památkou tohoto výkupného utrpení, smrti a Zmrtvýchvstání Páne. Je školou společenství v lásce. Je školou sebezáporu, jak nést kříž svých každodenních trampot ve spojení s Kristovým výkupným křížem.
Do této školy života se pojďme svým kredem přihlásit.
 

PÁN JEŽÍŠ ZKOUŠÍ APOŠTOLY A NÁS

Blíží se konec školního roku. Čas zkoušek vrcholí. Kdekdo se vás školní chaso, na potkání ptá: “Tak co, jaké bude vysvědčení?”
Všimli jste si, že v dnešním evangeliu Pán Ježíš také zkoušel - apoštoly? Už jim toho řekl dost o Otci, o sobě, už dost dlouho učil lidi. Teď je tedy zkouší, jak to vše pochopili, co si zapamatovali: První otázka zní:
“Za koho mne lidé považují?”
Odpovídá Petr. Říká, že lidé jsou v názorech nejednotní, nevědí si ještě rady.
A Pán Ježíš dává druhou otázku, přímo na tělo: “A za koho mne máte vy?” - Petr to neměl lehké, aby trefil správnou odpověď. Tenkrát ještě nebyly učebnice náboženství, aby tam mohl nakouknout a přečíst si to.
Ale Petr odpověděl dobře sám, na jedničku: “Ty jsi Kristus, syn Boha živého!”
Vy jste se, děti, letos ve vyučování náboženství také ledacos nového o Pánu Ježíši naučili. A jestli jste se ho naučili mít i rádi, bude to u Pána jednička s hvězdičkou.
A jak my, velké děti Boží? Jakou odpověď dáváme na otázku, kdo je nám Kristus my, svým každodenním životem?
Odpověď většiny z nás by asi zněla: “Ale ano, jde to. V Pána Ježíše věřím, mám ho rád a podle naší víry se snažím žít, - no teda - až na nějaké ty maličkosti, co se semtam vyskytnou.”
Ba právě, tyhle maličkosti. Kdyby si lidé, dejme tomu manželé, dali čas a po každé hádce se zeptali, proč se vlastně pohádali, ve většině případů by zjistili, že to vzniklo kvůli nějaké maličkosti. Tatínek nenašel ve svém nářadí právě ten šroubovák, který teď potřebuje a bouří na celý dům: “Kdo ho zas měl, kde jste ho kdo nechali ležet!” - Maminka se ho snaží uklidnit: “Ty se rozčiluješ kvůli maličkostem. Děláš hned z komára velblouda. Až děti vyrostou, budou pořádnější!”
Jo, málokdy se hádáme kvůli velkým věcem, většinou jde o maličkosti. Jenže my si tohle málokdy uvědomíme.
Potkal kněz svého farníka: “Jak se ti daří?” - “No, je to tak mezi chvalitebnou a dobrou. Pořád tolik práce!” - “A co děláš?” - “Vlastně nic velikého. Když si to při večerní modlitbě rovnám v hlavě, co jsem celý den dělal, vidím to: Byly to od rána do večera samé maličkosti. A co vyvolává mé věčné hádky s manželkou, to jsou také vlastně maličkosti.
V kterémsi Bernanosově románu je rozhovor mladé dívky, uchazečky o vstup do kláštera, s představenou. Když dívka vypověděla svou touhu, ve službě Kristu přemáhat hory, přinášet ty největší oběti, povzdychla si představená: “Ja, my dokážeme nadšeně vystoupit na nejvyšší hory - ale pak slezeme dolů a zakopneme o kamínek. To nejobtížnější v životě není dělat velké činy, to nejobtížnější je zvládnout kupu denních maličkostí.”
My si tuhle záludnost každodenních maličkostí většinou neuvědomujeme. Rádi žertem říkáme: “V maličkostech - v těch já jsem velkorysý!” Kéž bychom byli velkorysí v maličkostech. To bychom je pak uměli brát jako svou bohoslužbu všedního dne. Jenže lehčí je plánovat velké činy, vznášet se ve vznešených citech, než denně znovu se šmudlit s každodenním drobným uklízením, vařením, pipláním, dělat tisíc sice maličkostí, které ale přesto musí být udělány.
Až jednou přijde konec školního roku celého našeho života, většina jedniček s hvězdičkou bude asi právě za trpělivé konání tisíce drobných prací denně, za trpělivé snášení tisíce drobných nepříjemností každodenně.
Pojďme prosit, abychom to tak po celý život dokázali. Přihlasme se s Petrem k Pánu Ježíši, Synu Boha živého.

Přímluvy

Slyšeli jsme slovo Boží, odpověděli jsme na ně svým vyznáním víry. Teď pojďme předstoupit před Boha se svými starostmi a potřebami. Bože, náš Otče, v pokoře tě prosíme:

• Za biskupy a kněze, kteří vedou nás, tvou církev: dej jim své světlo, sílu a moudrost, aby nás vedli dobře.
• Za vlády národů na východě i na západě: aby se nedali vést touhou po světovládě, ale snahou sloužit lidem.
• Za lidi, kteří hledají odpověď na otázku, jaký je smysl jejich života: aby potkali živé křesťany a na nich uviděli živou podobu Ježíše.
• Za lidi životem zklamané, aby je životní trampoty nezlomily, ale naučily lépe následovat Ježíše Ukřižovaného.
• Za nás, zde přítomné, abychom mezi sebou uviděli ty, kteří potřebují naši pomoci.

Bože, chceme následovat svým životem tvého Syna Ježíše, ale jsme těžkopádní, slabí, nedůslední. Musíme stále znovu začínat. Děkujeme ti, že máš s námi stále trpělivost - ty jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Radost a pokoj našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi se všemi! Proč si tu přejeme radost Pána Ježíše? Protože životní radost není jen v požitcích a zábavách. Ty potřebujeme občas tak, proč ne, ale teprve vzácný pocit, že náš život má smysl, že máme a plníme ve světě nějaké dobré poslání, to teprve dává životu koření pravé radosti.
Tuto křesťanskou radostnou cestu životem nazýváme obvykle výrazem: “Následování Krista.”
Kristus nás všechny k svému následování povolal a každému z nás dal určitý úkol v budování božího království. A kdo svůj životní úkol - od Boha určený - nesplní, tam za ním zůstane kousek pouště.
Litujeme upřímně všeho dobrého, co jsme nevykonali, vší radosti o kterou jsme sebe a své bližní připravili.

Uvedení do čtení
1 Král 19,16b.19-21
Starozákonní čtení vypravuje o povolání Elizea za žáka proroka Eliáše. Máme tu příklad jak moudrosti vychovatele, tak správného chování žáka.
Gal 5,1.13-18
Často se stává, že lidé tyranizují jiné a berou jim svobodu pod zástěrkou, že vyžadují poslušnost a kázeň. Svatý Pavel dnes zdůrazňuje, že děti boží jsou děti svobodné a že pro ně platí jen jeden zákon - zákon lásky.
Lk 9,51-62
Náročné a naléhavé jsou výzvy Pána Ježíše v dnešním evangeliu: Není nic na světě, co by mělo mít přednost před láskou božího království. Jako Ježíš, i my máme jít důsledně za svým cílem.
 

JEŽÍŠ NÁS VOLÁ K NÁSLEDOVÁNÍ

Všechna tři čtení jsou dnes v podstatě “o jednom”: Pán Ježíš nás kategoricky volá k následování. Máme ho následovat celým nerozděleným srdcem, ale ve svobodě, dobrovolně.

V prvním čtení prorok Eliáš volá Elizea, aby ho následoval jako jeho učedník, jako prorocký učedník. Hodil na něj plášť a hotovo, odchází. Žádná diskuse, žádné přemlouvání, žádné dohadování, zda se mu chce nebo nechce jít: Volá tě Bůh - a ty se rozhodni, zda uposlechneš Boží vůli, zda u tebe Boží autorita platí. Pouze svobodné osobní rozhodnutí k následování činí z člověka Božího člověka.
Slovo “autorita” není v dnešním světě zrovna populární. Neradi se autoritě podřizujeme. Neumíme ji ani používat, kde je nezbytná, - jako při výchově. Kolik zjevů kriminality mladistvých má původ buď v nedostatečné autoritě rodičů v raném dětství nebo naopak v autoritářství a přehnané tvrdosti při dospívání.

Druhé čtení konfrontuje Boží autoritu a člověkovu svobodu. Svatý Pavel vysvětluje, že křesťanství se nežije v otrocké poslušnosti, ale ve svobodě. Co to znamená? Že nás Boží zákony a křesťanská morálka nezavazují, že si můžem dělat, co chcem? To jistě ne. Kdo je otrok? Ten, co něco dělá ne z vlastní vůle, ale z přinucení. Nedělal by, kdyby nemusel. Takové následovníky Pán Ježíš nechce. Chce následovníky dobrovolné, svobodné, ale rozhodné.
Pochopit rovnováhu mezi autoritou a svobodou je nezbytně nutné, vždyť bez svobody není křesťanství. Morální předpisy církve, to je souhrn moudrých zkušeností minulosti. Křesťan žije v přítomnosti a kráčí k budoucnosti. Nestačí mu proto poslušnost jen vnější, jen vnější napodobování Krista, ale je třeba následovat Krista, jít svou vlastní cestou v jeho duchu, v jeho lásce. Zde je zdroj tvůrčí svobody křesťana.

Hlavní myšlenka evangelia by se dala dnešní řečí vyjádřit asi takto:
Ježíš čeká od lidí, kteří chtějí jít za ním, že svůj život budou ve všem orientovat podle něj. Že on jim bude víc než všechny ostatní vztahy a hodnoty, víc než všechny tradice a zvyky.
Naše vazby na mrtvé věci a živé lidi, které nám brání být cele a plně křesťany, jsou přehojné, jak pletivo pavučiny.
Příklad nekompromisního následování vůle Boží jsme slyšeli v evangeliu. Pán Ježíš se pevně rozhodl do Jeruzaléma jít, přestože věděl, co ho tam čeká.
Kdo se stále ohlíží, jestli jako věřící neztrácí nějaké výhody, ten se za Ježíšova učedníka prostě nehodí. - A ani se nezdá, že by se Pán Ježíš za ním ohlížel s lítostí.
Ježíšovo radikální volání k následování platí pro všechny, tedy i pro vás, na které Pán Ježíš nehodil plášť svého kněžství. Na každého byl hozen plášť povolání: Na manžela, otce, dceru, strýce. Od každého žádá Ježíš následování v nekompromisní věrnosti jeho cestě, věrnost až k obětem, - i když to někdy zabolí. Ke každému úkolu, ke každému životu je potřebí člověka celého nerozděleného, plně oddaného Kristovým zásadám.
 

RADOSTNÉ SLOVO PRÁZDNINY

Prázdniny - to je radostné slovo pro vás, kteří chodíte do školy, do odborného učiliště, na vysokou školu.
Dovolená - to je radostné slovo pro vás, kteří chodíte do práce, i pro vás, maminky v domácnosti, které jste zapřaženy bez omezení pracovních hodin doma u dětí, v rodině.
Všichni se potřebujeme trochu uvolnit z pracovního napětí, abychom se udrželi v dobré zdravotní kondici, v dobré duševní pohodě. Jako každý týden má neděli, tak každý rok má mít prázdniny a dovolenou. I Pán Ježíš s apoštoly si udělali dovolenou. V evangeliu svatého Marka čteme, že Pán Ježíš s apoštoly si udělali dovolenou. V evangeliu svatého Marka čteme, že Pán řekl apoštolům: “Pojďme stranou na osamělé místo a trochu si odpočiňme” (Mk 6,31).
Ovšem odpočinek v pohodě, opravdová láska rozkvétá jen tam, kde je nezatížené svědomí. Kdyby někdo nevím jak zpíval, ale měl špatné svědomí - nebylo by to radost. Kdyby někdo nevím jak skákal, cestoval, tancoval, ale neměl přitom svou mysl v pohodě, nebyla by to radost. A kdyby někdo objevil nové země, ale ztratil při tom víru v Boha, v Dobro, nebyla by to radost.
Protože bez víry i největší vědec je malý vědec. Bez víry v nejvyšší Dobro, Pravdu, Krásu - i největší boháč je chudák.
A naopak, kdo má v srdci pevnou víru, ten má i důvěru v dobro, ten má i lásku a věrnost, ten je šťastný člověk.
Láska je základní, nezbytná potřeba k šťastnému životu. Ale to je právě to: Kde tu lásku vzít?
Lidová píseň se ptá: “Lásko, Bože, lásko, kde ťa ludé berů?” - Lidový pěvec zřejmě tušil, že láska není žádnou samozřejmostí, že si ji nemůžem koupit ani vynutit, stejně jako radost.
Obojí je možné jen pěstovat jako květinu choulostivou, vyšlechťovat vírou a nosit nadějí. Jen pod sluncem Boží lásky se jí daří.
“Vydejte se za sluncem, vzduchem a vodou!” tak zvou propagační plakáty cestovních kanceláří. Proč ne, ale bude tam hezky jen v pohodě mysli, v radosti.
Prázdniny, to je osvobození od náporu běžných starostí a povinností. Jednu povinnost si však křesťan ponechává vždy a všude: zachovávání Božích přikázání: “Láska bližnímu neubližuje” říká svatý Pavel (Řím 13,10).
Strhávat ze stromů květy, to by bylo pustošení přírody  je dobře, že roste hnutí ochránců přírody. Ale nejhorším projevem pustošení přírody je pustošení člověka. Proto se chraňte alkoholu, kouření, omamných jedů, nezralého zneužívání pohlavního pudu. Tyto věci berou člověku chuť k životu, mění člověkovo nitro v poušť. Proto se vyhýbejme takové společnosti, kde se takové věci provozují.
“Prožívejte svou svobodu radostně a ukázněně. Máte právo a možnost učinit ze svého života něco krásného,” - říká mládeži Matka Tereza.
Přeji vám všem radostné prázdniny a pěknou dovolenou. Všude, kde budete, buďte solí a světlem.

Přímluvy

Povstaňme a prosme společně Boha, který i nás volá k následování svého Syna Ježíše:

• Dej nám, Bože, svého Ducha, abychom správně rozeznávali, co je dobré a co je zlé.
• Dej nám, Bože, sílu, abychom dokázali dělat, co jako správné poznáváme.
• Dej nám, Bože, radost, abychom ti sloužili s veselým srdcem.
• Dej nám, Bože, poznání, že jen tehdy tobě sloužíme, když sloužíme bližnímu vedle sebe.
• Naše děti ať najdou v Pánu Ježíši svého přítele a vzor.
• Naše mládež ať v sobě rozvíjí bohatství svatodušních darů.
• Našim novým kněžím dej nadšení prvních apoštolů.

Bože, náš Stvořiteli, dáváš nám evangelium svého Syna, které nás učí hezky žít. Dej, ať v nás vyrůstají stále krásnější plody zbožnosti a radosti při následování Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána.

14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnešní slovo Boží nás chce učit, jak máme pomáhat budovat kolem sebe civilizaci lásky a pokoje. Toto křesťanské úsilí o pokojnost nemá nic společného s pohodlnou leností, kdepak - to dá práci. Ale je to dřina, která se vyplatí.
Jako jiní bojují, aby vyhrávali války nad sousedy, tak křesťan má usilovat, aby vyhrál sám nad sebou samým, nad svou zlostností a náladovostí.
Jsme lidé pokojní? Co kolem sebe šíříme? Žert nebo hněv? Pohodu nebo rozmrzelost?
Litujme upřímně všeho, čím jsme pokoj kolem sebe narušovali.

Uvedení do čtení
Iz 66,10-14c
V dnešním starozákonním čtení užívá prorok obrazu města. Města Jeruzaléma. Pro venkovany, pastýře a rolníky, jakými tehdy byli Izraelité, bylo město představou bezpečí: mělo pevné hradby, jaké oni kolem svých vesnic neměli, bylo to místo pracovní a životní pospolitosti mnohých, - zatímco oni žili roztroušeni po krajině. Prorokova představa města, to je dnes naše společenství církve, naše pospolitost farní rodiny, jak se tu o nedělích scházíme.
Gal 6,14-18
Svatý Pavel píše v listu Galaťanům, že občanem tohoto nového města Božího, nového Jeruzaléma církve, se může stát každý člověk, domácí i přespolní, jen když se nechá vést po cestách života moudrostí evangelia, kterému tu společně nasloucháme.
Lk 10,1-12.17-20
Evangelium nás dnes staví před požadavek, nespoléhat v životě jen na peníze, nespoléhat jen na lidi, ale spoléhat především na Boha. A být kdykoliv ochoten ve jménu boží lásky jít pomoci bližnímu.
 

NABÍDKA POKOJE

Lidský svět je od počátku dějin světem nepokojným, plným násilí, zloby, nenávisti. A do tohoto lidského světa vstoupil Ježíš se svou nabídkou pokoje. Dnešní slovo Boží je ve všech čteních neseno touto nabídkou pokojné lidské životní cesty.

Starozákonní perikopa vyžaduje dobré uvedení, aby se přemostila vzdálenost od poexilního posluchače k posluchači dnešnímu.
Jako tenkrát i dnes je tu únava, malomyslnost, stress stále se zmenšujícího stádečka věrných. A do té situace zní prorokovo pozvání k radosti. Není to jen povrchní apel: usmívej se i když je ti zle, jako figura na reklamě. Uvádí se pádný důvod k radosti: Nejsi sám. Bůh je tu. Bůh věrný a dobrý. Chce vstoupit do tvého života, chce do něj vnést svůj šalóm, plnost pokoje a požehnání. Měj odvahu důvěřovat mu, uvěř. Začni se dívat očima víry a sám uvidíš znamení Boží přítomnosti, zažiješ dary Boží lásky.
Útěšný obraz prorokův: “Jako matka utěšuje své dítě, tak já vás potěším” patří bezpochyby k nejkrásnějším větám Písma. Ale pozor: v mysli dnešního člověka je slovo “útěcha” slepené se slovem “laciná”. Pravá útěcha vyžaduje pravdivý pohled. Nezastírá, neumenšuje trápení, nehýří slovy, ale ukazuje smysl trápení a pomáhá z něj ven. Je posláním Ježíšovy církve, vést ze zármutku a malomyslnosti k radosti a důvěře.

listu Galaťanům nám říkají exegeté, že je to první novozákonní text, který rozvíjí teologii kříže. Svatý Pavel objevuje v Kristovu kříži smysl našich křížů a zkoušek.
Trápení, zkoušky, jsou Pavlovi víc, než asketické cvičení, víc, než příležitost k osvědčení normálních kvalit. I víc, než prosté napodobení Pána Ježíše: On trpěl, já musím také trpět. Kříž je to jediné, čím se může člověk chlubit, protože jen ten činí “novým stvořením”, jen ten je branou jeho nové existence - účasti na životě Zmrtvýchvstalého. Jen lidé osvědčení ve zkouškách života jsou schopni tvořit “nový lid”.

Dnešní evangelium si starší posluchači zvykli spojovat s kázáním o kněžských povoláních. “Nic pro mne” signalizuje podvědomí, “to se týká kněží a případných kandidátů kněžství mezi námi.” Koncilní důraz na všeobecné kněžství musíme v myslích křesťanů teprve upevňovat.
Druhým kamenem úrazu může být u přemýšlivých posluchačů výzva k chudobě. Budou to brát jako blouznivý idealizmus, který se nemíní vážně a který ani kazatel nemíní doopravdy. Vždyť zámožnost kazatele a bohatost kostela neodpovídá požadavkům evangelia. Hned po skončení kázání se vyhrnou ze sakristie sběrači peněz. Brojením proti mamonu se nevystihne smysl Ježíšových příkazů. Podstatný je tu požadavek, nespoléhat jen na hmotné prostředky, ale spoléhat na Boha. Ducha chudoby prokáže ten, kdo všech věcí užívá ke službě všem. Mít nejen pro sebe, ale i pro jiné, jako Pán Ježíš. Tuším Bonhoffer to řekl: Ježíš byl zcela “člověk pro jiné”. Tak nějak lze vyjádřit podstatu křesťanské chudoby. To je ta cesta ze šílenství boje o víc majetku, víc moci - k pokojné službě všeho všem.
 

JSME JEŽÍŠOVI VYSLANCI

Pán Ježíš posílá před sebou své učedníky do měst i míst, kam chce sám přijít.
Tak jsme si to četli v evangeliu a nijak nás to nevzrušilo: Je to vypravování o tom, co Pán Ježíš dělal, když žil mezi lidmi - něco, co se stalo už kdysi dávno - to se mne osobně netýká.
Jenže pozor: jako celé evangelium, i toto není jen vyprávění o lidech dávných, o událostech, které se dávno staly. Je to i vyprávění o době současné, je to o mně, je to o tobě, je to o každém člověku.
Každého člověka Ježíš posílá, aby byl jeho učedníkem, apoštolem, aby byl vyslancem jeho pokoje - a každý jím je, ať chce nebo nechce - buď dobrým nebo špatným. Buď jsme vyslanci pokoje a přinášíme lidem kolem sebe pokoj, nebo jsme nositeli nepokoje, zmatků a zlosti, kudy chodíme.
Tuhle jsem četl v novinách fejeton:
Řidič autobusu se málem srazil se splašeným automobilistou. Rozčílí ho to a tak se rozkřičí na starší paní, která na zastávce pomalu nastupuje. Teď je rozzlobena zas ta paní, - a když přijede do rodiny syna, hned po příjezdu nešetrně vytkne snaše, že by se za takové rozblemtané knedlíky měla stydět. Snacha ztratí klid a zahrne výčitkami přicházejícího manžela. Muž to nemůže poslouchat a odejde z domu do hospody. Tam přebere a vrací se s křikem domů. Děti se tím křikem probudí a vyděsí, nevyspí se a druhý den dostanou ve škole špatnou známku ... Jistě rozumíte co se snažil ten autor postihnout: jak se zlo řetězí. Nejen v atomech vznikají řetězové reakce, které jsou ničivé - i mezi lidmi se zlo řetězí: zlost plodí zlost, zlo se vtěluje od člověka k člověku do stále nových podob, vše hezké ničí, kazí lidské vztahy, narušuje pokoj a řád v člověku i ve světě.
Uvaž to: nejde jen o to, žes řekl někomu neurvalé, nespravedlivé, zlé slovo. Máš zodpovědnost nejen za toho, koho jsi zarmoutil, ale i za další celý řetěz zla, který si uvedl do pohybu.
Rozsévat zlo po světě, to je lehká práce. Zlo se plemení snadno jako plevel, jako kopřivy.
Ale dobro a pokoj, to jsou bylinky choulostivé a jemné. Ty se musí rozsévat - a vytrvale, protože většina semen se neujme.
To se jednou v kterési farnosti připravovala mládež na přijetí svátosti dospělosti, svatého biřmování.
A když slyšeli od kněze, že křesťan je až tenkrát pořádný křesťan, když je vyslancem Kristova pokoje, začali uvažovat, že by tedy s dobrým dílem měli začít hned.
Je u nás hromada starých lidí a nikdo na ně nemá čas. Bábinky do hospody nejdou, dědové stát spolu před kostelem nemohou, to je bolí nohy. Pozveme je, aby po mši zůstali v kostele. Pod kůrem vzadu jsou židle, uděláme kruh, posedí si tam, popovídají, i zazpívat bychom jim něco mohli. - “Já umím upéct makový závin, uděláme čaj, pohostíme je, projevíme jim tak úctu.” A tak si to ti mladí nadšeně vymýšleli, jak udělají starým lidem radost. “Ale to je musíme navštívit a pozvat - bývají často nemocní, třebas nebudou zrovna v kostele, když to pan farář bude ohlašovat. Půjdeme po chalupách po dvou a navštívíme všechny osobně.”
Při příští schůzce biřmovanců byla nálada tatam. “Nám hned první děda řekl mezi dveřmi, že na schůze nechodí, - a zabouchl dveře.” - “Nám zas řekla babička: Co to povídáte, já neslyším! - A byli jsme také vyřízeni.” - “Nás mladí ani nepustili do dveří, že ať dáme dědovi pokoj.”
Není snadné být vyslancem Kristovy lásky, - poznali ti mladí. Co tedy dělat? Hodit flintu do žita? To ne. Zkusíme to znovu. Kam nás nepustí napíšem dopis. Pan farář vyřídí naše pozvání ještě jednou v kostele. Znovu uvážíme, koho navštívíme.
A výsledek? Po začátečních rozpacích se dědouškům a babičkám beseda zalíbila. A když se rozcházeli domů, řekli si: Proč bychom čekali, až nás zase pozve mládež? Když mají ve městech kluby důchodců, my si také můžeme v našem kostelíčku po mši pobesedovat. Sejdeme se zase, každou první neděli v měsíci, aby se nám to dobře pamatovalo.
Nakonec jim pan farář nabídl k besedám farní sál.
A tak v té farnosti nastala také řetězová reakce dobra.
Je to tak, všichni jsme jak atomový reaktor: buď vytváříme řetězové reakce zla, nebo jsme vyslanci Ježíšova pokoje, vyslanci Ježíšovy lásky.
Říkejme si to tak každé ráno při vstávání o těchto prázdninách, říkejme si denně při ranní modlitbě:
Pane Ježíši, ať jsem dnes všude, kam přijdu, vyslancem tvého pokoje.
 

POSLÁNÍ DVAASEDMDESÁTI

Nevím, jestli se vám při naslouchání dnešnímu evangeliu vedlo jako mně, ale na první poslech mi to celé vyprávění vždy připadalo vzdálené a dnešní době cizí. Člověk se nad tím musí pořádně zamyslet, aby mu došlo, co to má společného s naším dnešním životem. Pokusme se tedy o to zamyšlení.
Nejprv se tam říká: “Pán ustanovil ještě jiných 72 učedníků a poslal je před sebou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít.”
Říká se tu, že hlásání Ježíšova evangelia není jen záležitostí oněch dvanácti profesionálů, ale i dvaasedmdesáti dalších. Proč zrovna dvaasedmdesát? Židé znali v tehdy známém světě 72 různých národů. Nemínil se tu tedy číselný údaj, ale všeobecnost poslání: ke všem národům světa mají jít Ježíšovi učedníci. Všechny mají učit, jak si pěkně žít.
A tak se to také stále děje. Od člověka k člověku jde poznání ježíšova učení. Nejen na stránkách bible, ale především na chování a jednání křesťanů poznávají noví lidé krásu evangelia. My všichni jsme takoví putující vyslanci Ježíšovi - misionáři. A všimněte si: u těch prvních 12 apoštolů jsou uvedena jména. U těch dalších 72 jména nejsou. Proč? Protože tam patří jména naše. Jména všech křesťanů i jméno tvé.
A kam nás Pán Ježíš posílá? Do světa, kde lidé dychtivě čekají co jim o Božím království povíme? Ne. Pán Ježíš říká: “Posílám vás jako ovce mezi vlky.” - Za to, že chodíte do kostela a žijete po křesťansku, budou se vlčí lidé vám děti ve škole, nám dospělým v práci posmívat. Budou vám zazlívat, že nevyjete s vlky. Že se denně snažíte žít pokojně, přátelsky, jako beránci Boží.
A pak je tu třetí věta evangelia: “Neberte si na cestu velká zavazadla, nespoléhejte na moc peněz.” Teď si možná myslíte: “Ale tohle už doopravdy v dnešní době nejde. Co dnes pořídíš bez peněz, jak budeš žít bez majetku?” Ale už při prázdninovém výletě poznáš, oč líp se jde tomu, kdo nevleče těžký batoh, kdo si jde jen tak nalehko. Podobně moudří lidé vědí, že v životě není nejdůležitější mnoho mít, ale spíš dobře být.
Pán Ježíš nedal učedníkům na cestu žádné spořitelní knížky, to je fakt. Jde to tak i dnes? Nejde, říkáš si a mne to tak také napadá. A přece, v hloubi srdce cítíme všichni, že Pán Ježíš má přesto pravdu. Peníze nejsou všechno.
Na konci dnešního evangelia jsme slyšeli, jak se učedníci s radostí vraceli k Pánu Ježíši. Jak mu vypravovali, co cestou zažili. Jak je Pán láskyplně vítal a staral se, aby si odpočinuli.
Tak je to dodnes. I my se každou neděli vracíme ze svého putování světem sem, k Pánu Ježíši, do společenství učedníků. I my tu v modlitbě projevujeme Pánu, co jsme za tento týden zažili. I my tu nasloucháme v evangeliu Pána, jako mu naslouchali učedníci. I my s ním stolujeme v hostině svaté večeře. I my si tu odpočíváme.
I my nakonec znovu slyšíme poslání na cesty pokoje: “Jděte ve jménu Páně.”
Kristův náměstek, římský papež nedávno vyhlásil: “Druhé tisíciletí nyní končí. Budovalo civilizaci vědy a techniky. Třetí tisíciletí má za úkol vybudovat civilizaci lásky.”
Hle, tu je jednou větou vyjádřený cíl a úkol, především pro nás, křesťany. Tak si to připomeňme každou neděli na konci mše. K výzvě: “Jděte ve jménu Páně,” si dopovězme: budovat kolem sebe civilizaci lásky.”
 

ZAČÍNAJÍ DOVOLENÉ

Odpočinek není lenošení
Minulou neděli jsem vám, děti, přál radostné prázdniny, a radil jak na to, aby byly radostné a křesťanské.
Dnes bych rád popřál zase vám, dospělým, radostnou dovolenou, ať už ji máte, nebo se na ni chystáte.
Když jsem se před lety chystal, podobně jako dnes, mluvit o křesťanském pohledu na dovolenou, - to jsem ještě byl farářem na jižní Moravě, řekl mi tam jeden: “Takové kázání si nechte, až budete mezi měšťáky, ti rádi lenoší. Já si beru kus dovolené na žně, kus na vybírání herteplí a když ještě něco zbude, končím dovolenou na řepě. Nám tu raději kažte pěkně o Pánu Bohu.”
Musel jsem mu povědět, že právě proto považuju za moc důležité právě jemu kázat o dovolené, aby pochopil, že odpočívání není lenošení, a stálé honění že není bohumilé. Copak není už v Písmu svatém, že i Pán Bůh sedmý den odpočíval, - copak se právě o ďáblu neříká, že čert nikdy nespí?
Chci vám proto dnes všechny vyzvat, abyste si dovolenou udělali. I když vy, stařenky, nepojedete ani k moři ani do hor, přece jen si udělejte i vy doma dovolenou tím, co vlastně dovolenou tvoří: dovolenou od starostí, dovolenou od neklidu a honění.

Dovolená od starostí a neklidu
Dobrá věc je změna pobytu o dovolené, ale nic nepomůže, když vláčíš všude s sebou uzel stálých starostí a myšlenek. Nebudeš dobře spát ani v sebekrásnějším prostředí, když sotva ulehneš a hned ti v hlavě spustí stará mlejnice: “To jsem měl tenkrát udělat jinak! - To jsem tenkrát měl povědět takhle!
Francouzský poustevník Charles Péguy si do svého deníku v africké poušti zapsal: “Pán Bůh má rád lidi, co dobře spí. - Takoví, co sotva lehnou, hned začnou stále dokola mudrovat, co měli a co neměli udělat, - a nemohou se z toho vymotat, - ti nedělají správně ani křesťansky.
Když ti svědomí připomene nějakou chybu, polituj, uznej a hned to předej Božímu milosrdenství. Řekni si, že zítra budeš jednat moudřeji a pak se klidně vyspi, abys zítra moudřejší byl.
Ten je milý Bohu, kdo usíná v Božím náručí, jako dítě usíná v náručí matky, s pocitem bezpečí.
Myslíš, - píše dále Péguy, - že Pán Bůh považuje tvé pošetilosti a hříchy za tak důležité, aby se jimi s tebou pořád jen obíral, přepočítával je, registroval? - Když už chceš Bohu před spaním něco nabídnout, pak ať je to víc, než lítost nad rozlitým mlékem. Ať je to raději perlička poděkování. Když už chceš něco sečítat, pak raději, kolik dárků jsi dnes od Boha dostal. Víc se Bohu líbíš, když se raduješ nad Božími dary, než když truchlíš nad svými nezdary.”

Zády k včerejšku, tváří k zítřku
A kdyby tě ze starého zvyku trápily i dnes večer místo spaní tvé staré záležitosti, pak se k nim jednoduše obrať zády. - Tak se ti bude dobře spát: zády ke včerejšku, tváří k zítřku: k tvému a Božímu, radostnému zítřku.
Radostný zítřek! Kdo z nás, kdo z lidí by ho nechtěl - ale proč se nám nedaří? Myslím, že to dobře vystihl v tichu pouště právě ten Péguy: Málo důvěřujeme Bohu, proto se málo umíme smát, proto máme málo porozumění pro humor vůbec.
V jedné staré selské chalupě je na trámě vyřezán zápis, čísi životní zkušenost pro poučení potomků: “Dělal jsem si v životě moc starostí - a většina se ukázala jako zbytečná.”
Minulá křesťanská století znala ne sedm, ale osm hlavních hříchů: ten osmý byl truchlivost - ustaranost - zakaboněná mysl. A měli také přísloví: “Blázna poznáš podle toho, že se buď směje pořád, nebo že se nesměje vůbec.”
Přeji Vám tedy na dovolenou dobré spaní, dobrou náladu, radostné srdce a smysl pro humor. Člověk se smyslem pro humor je ten, kdo dovede lidem prominout, že jsou hloupí jinak, než on sám.
Pojďme tedy při dnešní bohoslužbě poděkovat Bohu za dar smíchu. Pojďme poprosit o dar dobrého spaní.

Přímluvy

Pojďme teď společně prosit Boha, dárce a udržovatele našeho života:

• Bože, dal jsi nám dvojí řeč: řeč rozumu, to jsou naše slova a řeč srdce, to je náš úsměv. Ať obojí řeči moudře užíváme.
• Ať je nám křesťanství víc, než jen plněním povinností: ať je životem v pokojné důvěře v Boží Prozřetelnost nad námi.
• Děti, co teď mají prázdniny, ať poznají, že jsi, a že v tobě mají dobrého Otce.
• Děti, co mají špatné vysvědčení, ať nezmalomyslní, ale začnou po prázdninách s novou chutí.
• Děti, co mají dobré vysvědčení ať nezpyšní a učí se o prázdninách být dobrými pomocníky svým rodičům.
• Naši učitelé ať si o prázdninách zotaví nervy, obnoví trpělivost a smysl pro humor.
• Otcové a maminky ať o prázdninách lépe poznají své děti a důvěrněji se s nimi sblíží.
• My všichni ať si užijeme pěknou dovolenou a letní pohodu.

Bože, děkujeme ti, žes našemu životu dal tak krásný účel: žít v pokoji a radosti a nést tvůj pokoj mezi ty, kteří v tebe ještě nevěří. Chraň naše děti od nebezpečí špatných kamarádů, chraň nás všechny od neštěstí a úrazů. Dej nám svého Ducha, abychom uměli žít podle příkladu Ježíše Krista, našeho Pána.

15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnešní slovo Boží nám připomíná základní pravdu lidské existence.
Že Bůh jde s láskou vstříc člověku -
a že člověk má jít s láskou vstříc Bohu -
Bohu ve svém bližním, s kterým se na cestě životem potkává.
Rozpomeňme se tedy nejprve: jak já vycházím vstříc svým bližním, lidem kolem sebe? S mrzutostí nebo s laskavostí?    S povýšeností nebo s vlídností?

Uvedení do čtení
l) Dt 30,10-14
Už starozákonní lidé měli zřejmě potíže s pocitem, že Bůh je vzdálený, neviditelný - stejně jako s tím míváme potíže i my. Bude proto i nám užitečné poslechnout si Mojžíše, když vysvětluje, že Bůh není tak daleko od nás. I Boží slovo že je nám velmi blízké a je na nás, jestli je uslyšíme.
Kol 1,15-20
Ve druhém čtení nám chce představu Boha přiblížit svatý Pavel. Ukazuje, kde najdeme věrný obraz neviditelného Boha.
Lk 10,25-37
Evangelium obě předchozí čtení shrnuje: Bůh nechce, abychom Boží hlas jen slyšeli. Bůh chce, abychom šli a podle Božího slova žili a jednali.
 

VZDÁLENÝ BŮH

Pro dnešní lidi, zvyklé realisticky myslet, je stálým problémem víry, že Boha nevnímáme svými smysly. Je nám vzdálený, neznámý. Neumíme zažít jeho blízkost jako mystikové - a schází nám to.
První čtení naznačuje, že je ještě jiná cesta. Že Bůh přece jen není tak daleko od nás, jak se nám zdá: “Vždyť je ti jeho slovo velmi blízké” ... Také proto se scházíme v kostele. Nejen, abychom se tu navzájem setkali, viděli, ale především, abychom se tu setkali s Bohem uprostřed nás při naslouchání jeho Slovu, při svátostné Hostině. Naslouchat máme, ale nejen ušima, celým srdcem a v srdci nosit Boží slovo. To znamená: naslouchat, uslyšet, pochopit a přijmout slovo Boží jako direktivu života. To není jen záležitost rozumu (práva, spravedlnosti, povinnosti) ale srdce (ilustrováno v evangeliu Samaritánem).
Druhé čtení označují exegeté za starokřesťanský - snad křestní - hymnus na vznešenost Krista. Svatý Pavel ho převzal do svého listu. A zase se tu zdůrazňuje, podobně jako v prvním čtení, že tento vznešený Vykupitel není daleko od nás. Jsme s ním srostlí jako tělo s hlavou. Tvoříme dohromady jedno tělo - církev. Svým spojením s Kristem jsme vstoupili i do nového společenství s Otcem. A smír s ním nám přináší pokoj.
Evangelium
Podobenství o milosrdném Samaritánu znají posluchači až příliš dobře, aspoň to tak cítí, a proto není snadné probudit v nich pozorné posluchače.
Pán Ježíš získával pozornost posluchačů překvapivými, ba mnohdy provokujícími obraty a situacemi. Zde je pro Ježíšovy posluchače provokující situace v tom, že Samaritán (Samaritáni stáli jako odpadlíci od pravé víry v pohledu Izraelitů ještě za pohany!) pomáhá Izraelitovi, když vlastní nepomohli.
Kdo je můj bližní? Farizeové jsou přesvědčeni, že mají právo o tom diskutovat, a tedy i právo to rozhodovat. A rozhodují po svém: kdo má jiné názory a kdo je jiné rasy, ten není můj bližní a nejsem povinen mu pomáhat.
V čem je provokující stránka podobenství pro nás, pro naše posluchače? Stejná mentalita dnešního člověka, jako ta farizeů: “Co jsem povinen udělat? - Odkud a pokud a co za to?
Pán Ježíš tento náš postoj staví naruby. Co máš dělat, kdo je tvůj bližní, to se nedá určovat farizejskou spekulací, ale podle aktuální nouze člověka:
Ten je tvůj bližní, kdo potřebuje tvou pomoc.
 

KDO JE MŮJ BLIŽNÍ

Starozákonní odborník na morálku má problémy: “Co musím dělat, abych správně žil?” Ježíš mu odpovídá: “Dělej, co je napsáno v Božím zákoně, - to znáš, jsi v tom odborníkem!” - Ale odborník namítá: “Tam je to jasné jen teoreticky: miluj Boha, miluj bližního! Ale jak to dělat v praxi? Kdo je a kdo není ten můj bližní? Koho ještě musím a koho už nemusím milovat? Ke komu se musím chovat slušně, ke komu se mohu obrátit zády?
A Ježíš vypravuje o knězi, který znal všechny předpisy morálky, ale raněného nechal ležet a utekl. A o Samaritánovi - chuligánovi - který katechismus neznal, ale přece se raněného ujal, když ho viděl ležet na silnici.
Kdo je můj bližní? To je i naše otázka. Ani dnes, ani nám to není vždy jasné.
Kněz utekl, protože viděl především sebe: “Jsou tu lupiči! Pozor, asi nebudou ještě daleko. Co bude se mnou, jestli přepadnou mě také! Já mám své starosti, povinností - já jsem důležitý.” Kněz viděl sebe, proto nemohl vidět nouzi bližního.
Samaritán viděl opačně: Co bude s tímhle raněným, když ho tu nechám a uteču? Jistě vykrvácí. Samaritán viděl bližního v nouzi a šel mu pomoci.

Vidět se v Samaritánovi
To je ta základní otázka: jestli vidíme druhého nebo jen stále sebe.
Dnes Pán Ježíš ukazuje prstem: na mne, kněze; - na tebe, levitu a Samaritána: Kolik raněných bližních potkáváš denně ty? A kolik jich obejdeš velkým obloukem, kolikrát koukáš jinam, abys je neviděl? Už cestou do práce, v práci, doma: Neříkáš si jako ten kněz: Dejte mi pokoj a neotravujte mne s vašimi lapáliemi, já mám svých starostí sám dost? Ba zdá se mi, že doma mezi nejbližšími je to vůbec nejtěžší, uvidět potřebného, raněného bližního.
Vy ženy: Potkáš manžela kamarádky a není ti zatěžko se na něj zaculit, zažertovat. Přijdeš domů, mizí úsměv; dejte mě pokoj, jsem unavená. Vy muži: Když potřebuje cizí manželka něco pomoci, přiskočíš ochotně a pomůžeš. Ale doma? Vůči nejbližším jen samá mrzutá odmítavost.
Rád bych se mýlil, - opravte mne, jestli to není pravda, ale mám silný dojem, že v mnoha rodinách si zavedli zlozvyky ze špatných restaurací, kde pan vrchní poučuje pikolíka: “Když přijdou cizinci, dej jim čistý ubrus. pro domácí stačí ten špinavý odvčera.” Snadněji vidíme bližního v tom, kdo je od nás dál. Domácí kolem sebe s jejich bolístkami a potřebami nevnímáme.
Moc se mi líbila prosebná modlitbička, kterou jsem tuhle kdesi četl:
Bože, dej mé lásce velké oči,
dej mé naději dlouhý dech,
dej mé víře pevné ruce.”

Vidět se v raněném:
“Bože, dej mé lásce velké oči!”
Velké oči potřebujem nejen k tomu, abychom viděli potřebné a raněné v bližních kolem sebe.
Potřební a ranění jsme před Boží tváří také my sami. Vyprávění o milosrdném Samaritánu je i vyprávění o boží lásce k nám každému osobně. Tak vidí Bůh asi tebe, mne, nás: jako raněné na cestě života. Lupiči, kteří nás přepadají a olupují, jsou lidé kteří oloupí o životní ideály; jsou lidé, ve kterých jsme se zklamali; jsou to i naše vlastní selhání a prohry.
I nás Pán Ježíš láskyplně zvedá z prachu životních cest, vede do útulku své církve a přikazuje: Dobře o něj pečujte!

Naše víra potřebuje pevné paže, abychom se mohli vidět v hostinském - pečovateli:
“Pečuj o něj ... dokud se nevrátím”, poručil mu Pán Ježíš. Také tenhle příkaz Pána Ježíše platí nám, každému jednotlivě. Také nám jsou svěřeni ti kolem nás, abychom o ně pečovali a kurýrovali je z jejich bolístek a ran. Všichni jsme hostinští a pečovatelé a ošetřovatelé, ať máme jakoukoliv profesi, ať osamělí nebo obklopení rodinou. Pán přijde ke každému z nás a bude se ptát, jak jsme pečovali o raněné kolem sebe. Řekněte: Hostinský dostal zaplaceno! - Ale copak my ne? Také, už předem.
Řekněte sami: může se na tomto světě nudit někdo, kdo pochopil křesťanství? - Může se někdo kdo pochopil Kristovu výzvu, cítit osamělý? Jen bychom se měli vroucně modlit tu modlitbičku za dobrý zrak:
Bože, dej mé lásce velké oči,
dej mé naději dlouhý dech,
dej mé víře pevné ruce.”
 

MŮJ BLIŽNÍ JE TEN, KDO POTŘEBUJE MÉ POMOCI

Tak dnes mluví Pán Ježíš v podobenství o milosrdném Samaritánovi.
Amerického senátora Humpbreje se jednou ptali, co soudí o milosrdenství v politice.
Senátor vzal do ruky tužku, takovou tu, co má na konci pryž na gumování a řekl: “Podívejte se: tužka je takhle dlouhá, gumy je jen malý kousíček. Guma se používá jen když se pisatel splete. Podstatou dnešní politiky je mocenský boj. Milosrdenství je jen kousíček pryže na konci - na vymazání křiklavých omylů.”
“Blahoslavení milosrdní”, řekl Ježíš před dvěma tisíci lety. Zastaral už tento příkaz milosrdné lásky k bližnímu? Platí ještě morálka blahoslavenství - Horského kázání - nebo to dne platí jak v politice, tak v životě spíš na opak? Neplatí dnes spíš: “Blahoslavení lidé tvrdého srdce, ti to dotáhnou v životě vysoko. - Běda těm, kteří si nezajistí protekci - ti zůstanou dole. Blahoslavení, kteří mají bezohlednou náturu a ostré lokty - ti se proderou dopředu. - Běda těm, kdo jsou slušní dobráci, těch budou všichni zneužívat.” -
To je otázka po člověčenství naší generace: Hodí se ještě do naší doby morálka Kristova evangelia?
Stále kolem sebe vidíme, že se na zásady evangelia nedbá - to je pravda. Stále vidíme, že většina lidí kolem nás je přesvědčena, že moc získají, když budou bezohlední jako politici, když budou násilní a tvrdí jako pohané. Ale stejně tak stále zřetelněji vidíme, co tahle žraločí morálka dělá s celým lidstvem.
Když se za časů našich babiček stal někde nějaký mord, byla to taková událost, že se o tom skládaly písničky.
Když se za časů mého dětství udála někde vražda, byla to tak mimořádná událost, že my kluci jsme si ještě dlouho potom hráli na mordýře a četníky. Jménem vrahů Leciána a Grázla maminky strašily děti.
Dnes slyšíme o vraždách a násilí den co den.
Žije se nám líp? Cítíme se bezpečnější?
Je Kristovo učení o lásce k bližnímu zaostalé - nebo je dnes tím víc potřebné? Přestane církev v kostele předčítat evangelium o milosrdném Samaritánu - a zavede místo toho kurs jak přelstít konkurenta, jak se vyhnout zodpovědnosti?
Vy víte, že křesťanská morálka nezná módy, že se nemění podle dobových nálad.
I dnes stojí v katechismu pro dospělé kapitola nadepsaná: Můj bližní je ten, kdo potřebuje mou pomoc. A pod ní text:
Uvědomil sis už, že člověk může svou blízkostí bližního zabíjet nebo uzdravovat?
Uvědomil sis už, že můžeš bližnímu ublížit nebo prospět?
Uvědomil sis už, můžeš bližního rozveselit nebo zarmoutit?
Uvědomil sis už, že tvůj hlas může způsobit, aby ten, kdo je všem hluchý, najednou slyšel?
Uvědomil sis už, že tvůj pohled může způsobit, že zaslepený prohlédne?
Uvědomil sis už, jak ovlivňuješ život svých bližních ať chceš nebo nechceš?
Jestli dosud ne - teď to víš - jdi a buď bližním všem, komu můžeš pomoci.”
 

AUTOMOBIL A EVANGELIUM

A když se objeví v novinách zpráva, že loni bylo na našich silnicích zabito 2000 lidí, pokýváme hlavou a dál na to nemyslíme. Nanejvýš někdo řekne, že v Americe jsou na tom ještě hůř, - tam za posledních 20 let bylo na silnicích zabito 3 x víc lidí, než jich padlo ve všech válkách, co kdy jaké Američani vedli.
Proč vám to dnes připomínám? Jednak proto, že statistiky svorně říkají, že nejvíc dopravních nehod je právě v tomto měsíci červenci. A za druhé proto, že dnešní evangelium mluví také o “dopravní” nehodě.
Dnešní evangelium mluví o tom, jak se při takové události lidé chovají.
Je to až s podivem, jak se lidé chovají stále stejně, ti dnešní jako ti pohané za časů Kristových: “Když uviděl raněného, vyhnul se mu”, říká Pán Ježíš.
Tak to dělali tenkrát pohané. A jak se na silnicích chováme my, křesťané?
Naše křesťanství nám nebrání chovat se jako silniční piráti před havárií. Předjíždíme, honíme se a riskujeme vraždu kvůli pěti minutám. Naše křesťanství nám nebrání chovat se jako zbabělci po havárii. Brněnská televize vysílala jednou v seriálu “To nechce klid” - rozhovory s lidmi, kteří ujeli, když byli svědky autonehody. Poslouchejte výpovědi lidí, kteří nepochybně byli všichni pokřtění, tedy mají jednat jako křesťané: “Proč jste nechtěl zavést zraněného do nemocnice?” - “Nechtěl jsem si zakrvácet sedadla. Kdoví, jestli by mi pojišťovna uhradila čištění a ztracený čas.” “Proč jste se pokoušel ujet a nepomohl, přesto, že k havárii došlo před vašima očima?” - “Nechtěl jsem mít nic s policií a svědčením u soudu. Proto jsem raději šlápl na plyn a chtěl ujet.” - “Proč jste chtěl ujet?” - “Říkal jsem si, že jestli jsou mrtví, už jim stejně nic nepomůže, a jestli to přežili, někdo se najde, koho to baví. Za mnou jich jede dost.”
Je to stále stejné: “Když ho uviděl, vyhnul se mu” a nechal raněného vykrvácet.
Příběh o milosrdném Samaritánu je stále aktuální. Stále mluví jasnou řečí. Křesťan je jen ten, kdo pomůže. Výmluvy neplatí ani před lidskou, ani před Boží spravedlností.
Ukazovali mi tuhle chlapci kreslený vtip z nějakého časopisu. Průvodce v muzeu ukazuje nástroje na zabíjení lidí od nejstarších dob: V první vitríně je klacek, v druhé meč, v třetí šibenice s oprátkou, ve čtvrté gilotina, a naposled je nejúčinnější vražedný nástroj: automobil.
Většina z nás jezdíme nebo se vozíme.
Uložme si dnes do paměti NEZABIJEŠ! To není jen předpis dopravní policie, to je příkaz Boží, a před Bohem neutečeš. NEZABIJEŠ! Tvé vozidlo je nejvýkonnější vražedný nástroj.
Jen tenkráte máme my, kteří si říkáme křesťané, právo na ten název, když jednáme jako milosrdný Samaritán i tenkrát, když nás zrovna nevidí oko lidské spravedlnosti.
Křesťanství dalo světu převratný vynález: Lásku k bližnímu. Ale tento vynález má osud všech vynálezů a zlepšováků: Příliš pomalé zavádění do výroby, do užívání. Křesťan je ten, kdo uznává a praktikuje lásku jako nejlepší technologii mezilidských vztahů.
Martin Luther King před časem řekl: “Naděje na bezpečný svět, v němž by stálo za to žít, se opírá o disciplinované křesťany, kteří ve všem jednají podle Kristových zásad.” - Pojďme pomáhat ten bezpečný svět tvořit.

Přímluvy

Lidstvo si příliš pomalu začíná uvědomovat, že stojí na křižovatce svých dějin: že buď znovu nalezneme zásadovost prvních křesťanů, nebo se vrátíme k návykům vlčího světa. Proto prosme o pomoc:

• Ať není propast mezi tím, co věříme a mezi tím, co děláme.
• Ať nepatříme mezi lidi, kteří se hlásí mezi křesťany, ale jednají jako pohané.
• Ať na silnicích a v dopravě neděláme schválnosti a ochotně si pomáháme.
• Ať naše láska má velké oči, naše naděje dlouhý dech, naše víra ať má silné a něžné ruce.
• Ať se mezi námi nikdo nemusí cítit osamělý a opuštěný.

Pane Ježíši, my křesťané víme, že až lidé začnou být na sebe opravdu hodní, bude to ta nejpřednější revoluce, největší událost lidských dějin. My s tím chceme začít už dnes - povzbuzeni tvým evangeliem, upevněni silou tvé svátosti lásky. Chce tak následovat tebe, jenž žiješ a kraluješ...

další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net