Cestou do Emauz  - nedělní cyklus C - mezidobí (31. až 34. neděle)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  
 
31. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Listopadové dny nás vedou na hřbitovy, ke hrobům těch, kteří nás předešli na věčnost. Budí v nás vždy znovu otázku: kdy umřu i já? Co je za smrtí?
I my se teď rozpomeňme: jak já myslím na věčnost? Přemýšlím o tom někdy? Dovedl bych vysvětlit, v čem spočívá křesťanská naděje na věčnost?

Uvedení do čtení
Mdr 11, 22 - 12, 2
Teď si budeme číst z Knihy Moudrosti. Je to vůbec nejmladší kniha Starého zákona - vznikla v 1. st. před Kristem. Nejen dobově, ale i obsahem je už na samém prahu Nového zákona. Poslechněme si, jak krásnou představu o Bohu měl už starozákonní člověk.
2 Sol 1, 11 - 2, 2
Svatý Pavel nám dnes ukazuje, kde je správný střed mezi dvěma extrémy: mezi lidmi, kteří myslí jen na tento život a mezi blouznivci, kteří myslí jen na konec světa.
Lk 19, 1- 10
V evangeliu uslyšíme, jak se vyplácí být zvědavý na Pána Ježíše. Očekáváme my slova evangelia také se zvědavostí?
 

KŘESŤANSKÝ SMYSL STÁŘÍ A SMRTI

Ústřední myšlenkou vyprávění o Zacheovi i listu svatého Pavla je setkání s Pánem Ježíšem. -Soluňští křesťané byli zmateni nějakými poplety a čekali každým dnem konec světa. Přestali normálně pracovat a žít, jen čekali a báli se soudu a smrti.
Strach ze smrti, z konce, je věc ošklivá a lidé jím trpí dodnes. Na lince důvěry volala starší paní, že už nemůže dál. Už osmkrát napsala svou závěť. Ale nejde jí vlastně o závěť, jde jí o smrt. Nemůže snést myšlenku, že tu vše kolem bude dál a ona tu za chvíli nebude. A že to nebytí může nastat kdykoli. A strach z té chvíle jí sedí v týle. Je jí, jakoby stále čekala návštěvu někoho, kdo ji o všechno připraví.
Většina lidí si takové starosti nedělá. Jednoduše na své stáří a na svou smrt odmítají myslet: Ty ošklivé věci se vždy týkají jen ostatních, mně ne. Kdekdo by se rád dožil stáří, to ano, ale nikdo nechce být starý. Přesto však stárneme a umíráme, a víme o tom.
Kdo není věřící, ten se těm úzkostným pocitům brání asi ještě hůř, než člověk věřící. Nevěra, to je život bez osobní budoucnosti, bez vyhlídek do budoucna. K umění křesťanského života patří i umění stárnout a umění umírat.
Křesťan ví, že věřící člověk je víc než živočich. Proto snadněji chápe, že i když tělesné síly slábnou, jsou tu ještě síly duševní, o něž se může opírat. Nenaříká proto nad tím, co už nemůže, ale těší se z toho, co ještě může.
Starší člověk musí častěji odpočívat. Je tedy konečně čas poslechnout si trochu pěkné hudby, potěšit se pohledem na hezká kvítka, přečíst si pěknou knihu, zamyslet se, zavzpomínat.
Křesťan ví, že i když už nemůže moc pracovat, je přece stále důležitou složkou rodiny. Vždyť k úplnosti lidské pospolitosti patří nejen děti a dospělí, ale i staří. Svědčí o tom, že kde vyrůstají děti bez dědečka, bez babičky, je to na nich poznat většinou po celý život. Schází jim generační návaznost na minulost, schází jim umění vzpomínání, fantazie pohádek, umění vyprávění.
A starým lidem, kteří žijí bez vnoučat, schází zase vděční posluchači.
Je dobře si tohle připomínat, abychom se nebáli stáří: Má své důležité místo v lidském společenství, má i svou osobitou krásu a radost.
Myslíš si teď možná: ano, tak by to bylo všechno hezké, ale ty nemoce, ta bezmoc! Zde platí už jednou řečená zásada, že stárnoucí křesťan nenaříká nad tím, co už nemůže, ale těší se z toho, co ještě může.
Zeptejte se těch, kteří už ztrácejí zrak, jak si nově uvědomují, jaký dar je sluch. Zeptejte se těch, kdo už nemohou chodit, co vše se dá vidět z křesla u okna.
A bolesti, bezmoc, to už je vlastně část umírání. Člověk umírá a Boží dítě se začíná rodit. A zrození, porod, to je vždycky bolestná věc. Ale vydrží se to, každá maminka to potvrdí. Dá se to vydržet, vždyť je to brána do nového života a vstupné do něj.
A tak moudrý křesťan přijímá bezmoc stárnutí a odumírání jako bolesti svého znovuzrození, jako svůj očistec a daň za chyby a hříchy svého mládí a celého života, jako podíl na Ježíšově křížové cestě a Kalvárii. Když básník napsal, že “radost z bolesti se rodí”, snad měl na mysli právě tuto křesťanskou představu.
Ale přes všechny meditace, strach ze smrti zůstává. Je především v osamělosti umírajícího: ve smrti je každý sám. Věřící člověk překonává tu osamělost vyhlížením přicházejícího Ježíše Krista. Když mladá Terezička ležela ne smrtelné posteli, strašila ji spolusestra: “Počkej, jde si pro tebe smrt!” Ale Terezička se nedala: “Kdepak, pro mne se jde Pán Ježíš!”
Hrůza smrti je také v nejistotě umírajícího: Co bude dál? Nevěřící, jak známe ze zkušenosti, se neubrání mučivého probírání dvou možností: Buď opravdu není po smrti nic, tedy nicota, zánik - ošklivé představy. Nebo přece jen je Bůh, kterého odmítal, ze kterého si dělal posměch, zazlíval druhým, když v něj věřili? Přece jen soud? - Také ošklivá představa. Pro věřícího tato hrůza neplatí: Neodmítl Ježíšovu nabídku lásky. Vrací se sice kajícně, jako hříšník, jako marnotratný syn, ale právě proto s důvěrou, že ho přivítá otevřená náruč Otcova.
Křesťan může důvěřovat, že i smrt, to poslední, co se mu v životě přihodí, bude dobré. Bude to setkání s Bohem, který je láska. Bude to setkání s Bohem, který je Bohem živých, ne mrtvých.
Cesta životem s Ježíšem Kristem, ve víře v něj, to je život navěky. Smrt navěky, to je cesta životem bez Krista, bez víry. Život bez víry stačí právě tak na to, aby člověka přivedl do hrobu. Život ve víře v Krista vede k plnému bytí v Bohu, k věčnému patření na Boha tváří v tvář. To je konečný smysl existence.
Vpravdě evangelium, vpravdě radostnou zvěst jsem vám dnes směl hlásat. Buď za to Stvořiteli chvála a dík navěky.
 

DOBROTIVÝ BŮH A ZLO

Jak se na to může dívat?
Svatopisec tvrdí v knize Moudrosti, jak jsme před chvílí slyšeli, že Bůh si neoškliví nic z toho, co udělal.
Ale na světě je přemnoho věcí, které si ošklivím já, člověk. Svět je plný nespravedlností, katastrof, ukrutností, utrpení.
Je-li Bůh stvořitelem všeho, kde se všechno to zlo na světě vzalo, když on stvořil věci dobré, které se mu neoškliví?
Je-li Bůh všemohoucí, proč tomu zlu nezabrání, proč je trpí?
Je-li Bůh láska sama, jak mohl nadto stvořit i peklo a prodloužit tak lidskou bídu do nekonečna?
Je-li Bůh nejvýš spravedlivý, jek může hrozit věčným trestem každému, kdo na chviličku sklouzne, spáchá jediný těžký hřích?
Je to pořád klubko otázek, a pořádně zamotané, co se rodí v mysli člověka asi už od té doby, co začal myslet jako člověk:
Proč je to tak? Proč dobrotivý Bůh nezabrání zlu na světě? Buď proto, že zlu zabránit nemůže, - ale je pak ještě všemohoucí? Nebo zlu zabránit může, ale nechce, - ale je pak ještě dobrý? Nebo může a chce, - proč je tedy ještě tolik špatného na světě, proč už dávno nezmizelo?

Člověk ospravedlňuje Boha - cesta filozofa
Pomiňme nejstarší, mytologické pokusy o odpověď: dualistickou představu zlého božstva, které pracuje proti dobrému Bohu a zastavme se u pokusu věřících filozofů, kteří se pokoušeli rozumem ospravedlnit Boha proti všem výtkám. Jejich theodicea ukázala jedno důležité: Že Bůh není stvořitelem zla, že není stvořitelem pekla. Dobrý Bůh stvořil dobrý svět a dobře, i člověka. Zlo je jen nedostatek dobra, peklo je osamění člověka, který se od Boha odvrátil.
Je to jako s autem. Když nejede, není to z vůle inženýra, který je projektoval. Ten chtěl, aby jezdilo. Je to buď vada materiálu nebo vina šoféra, nebo zásah cizí osoby.
Jsou totiž tři druhy zla na světě, říkají filozofové. Zaprvé zlo metafyzické - bída konečnosti, smrti. - Ale což není nezbytnost smrti právě podnětem k hledání Boha a věčného života v Něm?
Za druhé, je tu zlo fyzické, bolest. Ale copak není bolest nutná, aby upozornila na závady, nemoce, a donutila člověka, aby se léčil, aby žil střídmě, nepil, předcházel chorobám?
Za třetí je tu zlo mravní - lidská zloba, krutost, pomstychtivost, sadismus. Ale není to stejné, jako se světlem a stínem? Kdybychom nepoznali nedostatek světla, stín, nevěděli bychom ani, co je to světlo. Místo duhy různých barev a krás by tu byl jen jeden tón, oslepující oslnění. Byly by tu lidské mechanismy všechny stejně fungující.
A tak končí filozofové svou obranu dobrého Boha, Stvořitele, konstatováním: Jistě, Bůh mohl stvořit svět úplně bez možnosti zla, bez bolesti. Ale byl by pak opravdu lepší, než je ten náš dnešní? Byl by člověk bez svobodné vůle, člověk robot, ještě vůbec člověkem?

Člověk ospravedlňuje člověka - cesta psychologie
Filozofové dokázali, že Bůh zlo nechtěl, nechce, nepůsobí. Ale to nic nemění na naší lidské situaci. Svět je dál plný zla a život plný trápení. Když není vinen Bůh, je tedy vinen člověk - kdo jiný? Dostojevský píše v Bratrech Karamazových o víc než zvířecí krutosti člověka vůči člověku. Říká: “Myslím, že jestli ďábel neexistuje a člověk ho vymyslel, pak ho vymyslel podle svého vlastního obrazu.”
A tak jsme svědky druhé vlny v historii lidstva. Vlny, která tváří v tvář zlu, usiluje o ospravedlnění člověka.
Svědectví z dob před tisíciletími nám o tom zachovala starozákonní kniha o Jobovi: “Trápení je trest za hřích”, říkají Jobovi přátelé. Ale všechna argumentace přátel ztroskotává a ztroskotává i všechno úsilí Jobovo o rozumné vysvětlení.
Kolik pokusů o psychologické vysvětlení zla bylo podniknuto od časů Jobových. Kde se bere v člověku agresivita, násilnictví? Je to dědičné, je to dílo vnitřní sekrece, je to vina vnějšího prostředí? Pokusy udělat z vraha nevinnou oběť prostředí ztroskotávají na osobní zkušenosti každého z nás: Já za to přece mohu, jak se zachovám, to já se rozhoduji! Jsou vlivy, jsou pokušení, jsou nálady, ale všechny překonatelné, ovládnuté. Jsem-li normální člověk, umím si poručit.

Bůh ospravedlňuje člověka
Slavný rozhovor bratří Karamazových končí otázkou: “Kdybys ty mohl svět zachránit od vší bídy, smrti, beznaděje, ale musel bys na to obětovat jedno malé dítě, utýrat se k smrti, udělal bys to?” - A Aljoša odpovídá: “Ne. To bych nemohl udělat.”
A zde dochází k  rozhodujícímu zvratu: Najednou si oba uvědomují, že právě to se už stalo. -Existuje malé, nevinné dítě, které se zrodilo k tomu, aby svou nevinnou krví zachránilo člověka od smrti, od zoufalství: Ježíš!
Jaký je tedy výsledek celého toho gigantického pachtění lidstva po odpovědi na otázku, jak se dobrý Bůh může dívat na zlo ve světě?
Bůh nepotřebuje, aby ho člověk ospravedlňoval či omlouval. Bůh se na zlo ve světě nedívá z nebeské tribuny nečinně, Bůh se ve svém Synu staví po bok člověka zápolícího s trápením a se smrtí.
Kristus nepodává ani filozofické ni psychologické vysvětlení trápení. Kristus však podává pomocnou ruku, staví se solidárně po bok člověka v jeho trápení, až po tu smrt.
Uvěřit v Krista, následovat Krista, to znamená nést své životní kříže spolu s Ježíšem, spolu s ním umřít a spolu s ním vstát z mrtvých.
Ovšem, toto následování kříže neznamená vyhledávání trápení. Záliba v utrpení, to je duševní choroba, žádná ctnost.
Jako Kristus nevyhledával trápení, naopak lidem od něho pomáhal, kde mohl, tak i křesťan pomáhá, kde může, aby trápení a zla bylo na světě méně.
Má tedy trápení smysl? Samo o sobě nemá smysl žádný, je to zlo. Ale Kristus nám ukázal, jak dát smysl našemu trápení, když už je nevyhnutelné, tím, že je připojíme k Ježíšově cestě křížové, a tak je učiníme cestou k Bohu.
Pojďme se společně přihlásit k Bohu, který přišel hledat a zachránit, co hyne.
 

MAMI, JÁ NECHCI UMŘÍT!

Svátky zemřelých nás vedou ke hrobům na hřbitov a vyvolávají v nás, ale i v našich dětech otázky, na které není snadné srozumitelně a správně odpovídat.
Pětiletý chlapec se ptá na hřbitově: “Mami, kdo je tu pochovaný?” - Maminka odpovídá: “Zde leží dítě. Vidíš, hrob je malý.” - “Ale mami, tys přece říkala, že když umře dítě, smí být u Pána Boha? Tak kam přijde doopravdy? Do nebe nebo do země?” - Tazatel je důsledný, maminka hledá odpověď. Když řekne: “Do země přijde tělo a do nebe duše,” -pak bude jistě další otázka znít: “A kdo je to: duše?” Dětem nejde o detaily ani o filozofii, dětem jde o celou osobu: kde je to děťátko? A maminka vidí, že nelze odpovědět jednou větou. Vždyť děťátko, osoba není v zemi, ani to není nějaký lidský duch -- strašidýlko bez těla. Ta osoba žije dál jako člověk  má i své tělo, jenomže jinačí.
Tohle vše maminka dobře ví, ale jak to dětem povědět, aby v nich nevznikly zmatené představy, to neví.
Pojďme si proto poslechnout, jak vysvětlovala otázky života  smrti svým dětem katolická spisovatelka Felicita Betzová.
Píše: Měli jsme sousedku, paní hajnou. Byla švadlenou. Ušila nedávno šaty pro mne, teď se dala do přešívání šatů pro babičku. Paní Hajná byla svobodná starší paní a děti měla ráda, proto chtěly děti vždycky s sebou, když k ní maminka nebo babička šla.
Najednou děti doma slyší, že paní Hajná musela náhle do nemocnice, tam ji operovali a brzo nato zemřela. Děti ještě nevědí, co to je zemřít, co to je mrtvý, tak se o to ani zvlášť nezajímají. Ale pak přijde pohřeb. Lidé jdou do domu, rozloučit se s mrtvou, děti to vidí, chtějí za paní Hajnou také. Mamince se tam s dětmi nechce, ale pak svolí - jednou se musí se smrtí setkat, raději tedy teď, kdy jim mohu pomoci udělat si správnou představu.
Jdou tedy do bytu. Děti se polekají a křečovitě se drží maminčiny ruky. Když uvidí tu mrtvou v rakvi, ta menší dcerka to nemůže vydržet a šeptá: “Mami, je tohle opravdu paní Hajná?” Maminka vyvede děti ven  začne vysvětlovat: “To už vlastně paní Hajná není, to tu zůstaly jen její kosti a maso.” - “A kde je teda paní Hajná?” - “Ta už je teď jistě u Pána Boha. Už je teď veselá a šťastná, protože u Pána Boha je to moc krásné. Než zemřela, měla velké bolesti, ale teď ji už nic nebolí, už není smutná. A už nikdy nebude tak sama, jak byla ve svém bytě. Teď už si nemusí na nic naříkat.” Obě děti toho zřejmě měly plnou hlavu: “Ale mami, proč tu nechala své maso a kosti?” “Protože Pán Bůh ji dal místo tohoto těla, které bylo už nemocné a bolavé, tělo lepší, podobné oslavenému tělu Pána Ježíše o velikonočním ránu, po zmrtvýchvstání. Vzpomeňte si, jak jsem vám vyprávěla o křtu, že dostáváme nový, Boží život, že jej přijímáním Těla Páně a dobrými skutky rozmnožujeme. Paní Hajná teď už žije docela tím novým životem.”
Celý pohřební obřad sledovaly děti velmi pozorně; při spouštění do hrobu se mě zas pevně chytili za ruce. Cestou domů byly nezvykle mlčenlivé; až za chvíli řekla ta menší: “Mami, já nechci být takhle mrtvá.” - Odpověděla jsem, že já také ne: “Být mrtvý, to je něco zlého. ani Pán Ježíš nechce, abychom byli mrtví. chce nás mít kolem sebe u svého stolu v nebeském svátečním šatu, abychom s ním jedli, skákali, smáli se a radovali. Proto nám už při křtu dal do srdce jiskru nového života. Pán Ježíš nás těší, abychom nebyli smutní, když musíme zemřít: “To umře jen starý život. Vy budete žít dál, i když zemřete. Protože ve mně věříte, vstanete z mrtvých jako já, a budete žít se mnou na věky.”
A maminka vypravuje dál: Při večerní modlitbě přišel veliký zážitek dne znovu na řadu. Malá Jana, hned jak jsme udělali kříž, začala: “Nebeský Otče, paní Hajná už má nový život.” - V průběhu modlitby jsme se znovu ujistili, že i my už máme v sobě semeno nového života, že v nás roste a poroste každým dobrým skutkem, že nás dobrý Bůh nenechá zahynout navěky. - A tak přes všechny otřesné zážitky toho dne děti klidně usnuly. A vědomí o novém, Božím životě v srdci, to v nich zůstalo trvale.
Všimněte si, že maminka Betzová se nepokoušela dětem povědět o posledních věcech člověka všechno. Vybrala kladné stránky, to nejdůležitější: existenci věčného života u Boha. Vynechala zavržení, očistec. Proto také nemluvila o modlitbě za zemřelé. O tom se musí děti dovědět, až budou větší. Nemluvila o nebi teologicky jako o stavu blaženosti, jako o vzdáleném “onom světě”, ale podle biblických obrazů: o hostině s Pánem Ježíšem, o nebeském svátečním šatu.
Jen si všimněte, že ani v Písmu svatém se nepodává žádná nauka o “posledních věcech”. Platí tam, co řekl svatý Pavel: “Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo jej milují.” Bible si neláme hlavu, jak to bude “tam”, ale radí nám, jak to má být tu, zde na světě, teď v našem životě. Jaká má být zde naše víra, naděje a láska, aby to bylo s námi dobré po celou věčnost.
Od čtvrtého roku začne dítě vnímat, že na světě není vše jen pěkné. Nemoc, smrt, strach, rozhněvaný tatínek, plačící maminka, zlí lidé, smutné věci.
Jak odpovědět dětem na smrt, jsme si pověděli. Už v dětství v nich začněme budovat i správný postoj ke zlu.
Po nějakém smutném zážitku maminka řekne: “Ještě dobře, že takové zlé věci nebudou pořád. Pán Bůh to nechce. Slíbil, že jednou přijde sám, znovu, a dá vše na světě konečně do pořádku. Představ si, jak to bude krásné, až Bůh bude bydlet s námi, až budeme tak s ním, jako ty jsi teď se mnou. To pak už budou všichni lidé hodní - u Boha nemůže být nikdo zlý. Za to prosíme, když se k Bohu modlíme: “Přijď království tvé.” Teď zatím ještě svět není tak daleko, není ještě docela stvořený. Je dosud velkým staveništěm - a kde je staveniště, tam je i nepořádek, tam není vše hotové, ani pěkné.
Ani lidé nejsou ještě hotoví, ještě je i v nich hodně zlého. Všichni musíme pomáhat, aby toho zlého v nás a kolem nás bylo stále méně, aby Boží království přišlo dřív. Do té doby, než přijde, to vydržíme, hlavně, že víme, že se to vše nakonec obrátí k dobrému.
Milí přátelé, dostane-li dítě takový pohled na svět do své životní výbavy, pak jistě chápete, jaká energie, jaká chuť k dobru se mu tím dává pro celý život.
Pojďme dnes prosit, abychom to sami dobře pochopili a uměli povědět dál.

Přímluvy

Bůh zná naše srdce, zná naše myšlenky. Prosme ho, aby v nás probudil zájem o dobrý život:

• Prosíme tě za celou naši farní rodinu: ať jsme naší mládeži svědky víry v život věčný.
• Prosíme tě za naše děti: ať jim umíme srozumitelně povědět o své víře v život za tělesnou smrtí.
• Prosíme tě za nás všechny: abychom nezapomněli, že stvoření světa  stvoření člověka není stále ještě ukončeno, že svět i my teprve dozráváme pro boží království dobra.
• Prosíme tě za staré a nemocné mezi námi: aby se nebáli smrti, a důvěřovali v Boží dobrotu.
• Prosíme tě za naše zemřelé: ať jim svítí věčné světlo otcovské lásky Stvořitele.

Náš nebeský Otče, dej nám, aby se tvůj Syn Ježíš stal také naším přítelem, jako se stal přítelem hříšníka Zachea, - Ježíš Kristus, který stále žije a všemu stvoření kraluje na věky věků.

32. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Každou neděli se tu scházíme, smrt a zmrtvýchvstání Páně zvěstujeme, dokaváď nepřijde. Vyhlížíme tu tedy také příchod našeho Pána ve slávě. Kdy to bude? A co bude potom? O tom jedná slovo Boží posledních nedělí církevního roku, i ta dnešní.
Máme být připraveni. Jsme však připraveni - třebas jen na dnešní setkání s Pánem? Litujme upřímně všeho, co na nás lpí nedobrého.

Uvedení do čtení
2 Mak 7,1 - 2. 9 - 14
Teď si budeme číst vyprávění z doby velkého pronásledování židů ve druhém století před Kristem. Římané opanovali jejich zemi a brali jim nejen jejich výrobky, jejich plodiny, jejich majetek, ale i víru jim chtěli vzít: nutili je, aby se vzdali víry v Boha.
2 Sol 2, 16 - 3, 5
Jaký si člověk stanoví svůj životní cíl, tomu zpravidla odpovídá i jeho život. Svaatý Pavel mluví z osobní zkušenosti, jak uvěření v Ježíše ovlivnilo celý jeho život.
Lk 20, 27 - 38
To, co dnes Pán Ježíš říká o věčném životě, zní nezvykle. A stojí to za přemýšlení.
 

CO OČEKÁVÁŠ PO SMRTI?

Minulou neděli nás svatý Pavel vedl k úvaze, že stárnutí a umírání je cesta k setkání s naším Pánem Ježíšem. Dnes chceme v těchto úvahách pokračovat a ptát se, co je za smrtí.
Saduceové se v dnešním evangeliu také ptají, jak to bude při vzkříšení, ale poťouchle. Celá ta představa je jim směšná, oni v život za smrtí nevěří.
Zato list svatého Pavla dýchá plnou důvěrou v našeho Pána, ve zmrtvýchvstání s ním, v nebe.
Co si tedy máme představit pod pojmy: posmrtný život, zmrtvýchvstání, nebe?
Nedávno přišli televizní reportéři za belgickým kardinálem Suenensem a položili mu otázku: “Co očekáváte po smrti vy?”
Kardinál odpověděl: “Co čekám po smrti, to není jen otázka pro kněze a biskupy. To je otázka pro každého člověka, protože podle toho, jak si na ni člověk odpoví, určuje a ovlivňuje způsob svého života.
Povím vám, jak to bylo se mnou. Jako každý mladý člověk, i já jsem stál před otázkou, co to znamená věčnost, je-li bůh.
A řekl jsem si, že existuje-li nekonečno (tak tomu říkali učitelé matematiky), existuje-li věčnost (tak tomu říkal náš pan farář), pak se na té věčnosti chci podílet, a dobře podílet. A pochopil jsem, že nejlepší cestou, jak dosáhnout dobré věčnosti pro sebe, je nepochybně pomáhat k dobré věčnosti jiným. Proto jsem se rozhodl, že budu knězem.
A byla tu také otázka lidského utrpení, která v mém rozhodování a uvažování hrála roli. Nemá-li být lidské utrpení nesmyslné, absurdní, nemůže být koncem všeho, posledním slovem lidské existence. Utrpení a umírání mají smysl jako porodní bolesti plnějšího života. Jistě rozumíte, v jakém smyslu to říkám: Dítě žije už v lůně matky, ale je to život neúplný, má smysl jen jako růst pro život vyšší, plnější. Bolestmi rození pak dítě do toho plnějšího života vstupuje. A já si představuju, že to tak je i dál. I náš život zdena světě je neúplný, je to jen zrání a průprava k třetí formě existence, k plné existenci v Bohu. My jsme se vlastně ještě plně nenarodili, ještě nemáme plné lidství, ještě jsme embrya božího člověčenství. Ještě nás čekají porodní bolesti, tělesná smrt, jako porod do plného bytí Božího.”
Tak to řekl reportérovi kardinál Suenens. Všimli jste si, že nemluvil o žádném “onom světě”? On dobře ví, že to je matoucí výraz. Že vlastně žádný “onen svět” neexistuje. Není za naším světem někde ještě jiný, druhý, “onen” svět. Bůh stvořil jeden svět, jeden jediný a jednotný kosmos a vše, co je, do něj patří. Podstatou toho jsoucna je Bůh, je jeho Počátkem, Moudrostí, Zákonem, Životem, Láskou i Cílem a Koncem všeho. Z jeho lásky se vše rodí a vše, co v jeho lásce setrvá, to zas s jeho věčnou Láskou nakonec splyne.
Všechna líčení, všechno mluvení, co je za naší tělesnou smrtí, jsou jen podobenství, mluva obrazná. Tam naše lidská zkušenost ještě nesahá. Ani bible nemluví jinak, než v lidských představách, obrazech.
Ale stačí to k pochopení. Ptá-li se mě někdo, má-li člověk budoucnost i za smrtí, mohu odpovědět: Budoucností člověka je Bůh. Zeptá-li se někdo: Kde žijí naši zemřelí? - zní odpověď: v Boží lásce. To není určení místa, to je popsání stavu. Ptá-li se někdo, co budem dělat v Bohu - nebo jak jsme zvyklí říkat: v nebi -, mohu odpovědět se svatým Pavlem, že to bude taková aktivita, krása, radost, kterou si ani nejsem schopen představit: “Co žádné lidské oko nevidělo, co žádné ucho nikdy neslyšelo, co si člověk ani představit nedokáže, to Bůh připravil těm, kdo ho milují” (1 Kor 2, 9).
Zábleskem, tušením nebe jsou asi okamžiky štěstí v našem životě, okamžiky poznání radosti, bezpečí. Tušením nebe je asi i naše dychtění po kráse a harmonii, naše touha být, stále být, náš hluboký odpor ke smrti, děs ze samoty.
A jak je to s peklem? Kde peklo je, tak se už ani ptát nebudeme. Ani tu se nejedná o nějaké místo, ale o stav, v jakém se člověk nalézá. Ani tu nemůže být odpověď jiná, než obrazná.
V bibli najdeme zemité, s židovské apokalyptiky převzaté obrazy o věčném ohni, o věčném pláči a skřípění zubů, najdeme tam i předkřesťanské obrazy rozhněvaného Jahve, Soudce, který se odvrací od hříšníků a zatracuje je do hlubin pekla.
Novozákonní, křesťanskou představu pekla hledejme především v Ježíšově učení o chování k nepřátelům. Proč by se měl Bůh ke svým nepřátelům chovat jinak, než jak přikázal nám, abychom se k svým nepřátelům chovali my? Káže-li nám: nemsti se, neodplácej zlým za zlé, pak to nepochybně i on vždy a všude tak také dělá. Bůh nemá dvojí morálku, jednu navenek, jinou pro sebe. Myslím, že podstatu pekla naznačuje Písmo svaté, když přikazuje činit dobro všem bez rozdílu. Dobrým to bude k radosti, zlým se to stane žhavým uhlím na jejich hněvu (Řím 12, 20).
Rozumíš? I když se člověk postaví proti Kristu, když se rozhodne být navždy Ježíšovým nepřítelem, nic to nezmění na Ježíšově lásce k němu. Ježíšova láska je stálá jako žár slunce. Jenže zlého bude tato Ježíšova láska navěky pálit, spalovat jako výheň. Jeho peklem bude žhavé uhlí výčitek svědomí, proč Ježíšovu lásku odmítl, proč volit osamělost bez Boha.
A naopak. Kdo za svého života o víru, naději a lásku usiluje, kdo ji hledá, kdo vytrvale zápolí s nejistotou víry v Boha neviditelného, vzdáleného, ten za prahem věčnosti Boha uvidí, ten se s bohem setká. Bůh bude v Ježíši Kristu navěky s ním, pro něj přítomen. Nebešťanům je Ježíš “vším ve všem”.
To je odpověď ne otázku, co je nebe: Bůh s námi. My s Bohem. Trvale. Navěky.
 

BUDEM ŽÍT VE SVÝCH POTOMCÍCH?

Dnešní slovo Boží nám dává příležitost zůstat ještě u zážitků minulých dušičkových dnů: klade otázku, jak je to po smrti. Donedávna se nám křesťanům vytýkalo, že máme víru v posmrtný život jako opium, jako drogu, která nám pomáhá snadněji nést trampoty tohoto světa... Odtud byl jen krok k obvinění, že jsme si náboženství, Boha a věčnost sami vymysleli ze strachu před nicotou; že je to produkt strachu.
A křesťané našli pohotově repliku: Kdo nechce věřit ve věčný život, dělá to také ze strachu. Špatně žije a bojí se, že by byl volán k zodpovědnosti, že by byl trestán.
Dnes je tento spor, zdá se překonán. Křesťané a nevěřící nediskutují o životě posmrtném, ale o životě časném, pozemském. Křesťané sice dál věří ve věčný život, ale to, jak žijí, jak umírají, o čem mluví a diskutují, to vše svědčí, že je to víra dosti mlhavá.
Někteří lidé, kteří prožívají život ve stálém shonu, unavené, přepracované, uspokojuje představa, že budou žít dál ve svých dětech. “Nepotřebuji jinou budoucnost”, říkal jeden. “Stačí mi vědomí, že se budu ve svých dětech podílet na jejich životě, vývoji, objevech, radostech a starostech.”
Jenže to je omyl. Kdo si myslí, že mu stačí jen pomyšlení na další existenci v dětech, ten zapomíná, že taková představa trvá neoptat, pokud žije ten, kdo tu myšlenku má, pokud si to myslí. Smrt je však uhasnutí každé činnosti, - tedy i myšlení. Takovým biologickým způsobem snad “žije” v dětech dál kráva, z níž snědl biftek, nebo fazole, které měl k večeři, otec ne.
Stejně tak není dostatečnou představou o nesmrtelnosti mínění některých lidí, že jedinec žije dál “v lidstvu”, nebo že žije dál v díle, které za svého života vykonal. Zas tu platí: takové vědomí může mít jen pokud žije, smrtí vědomí zaniká a dál by nebylo nic.
Tak my, křesťané, oslavujeme svou představu zmrtvýchvstání tím, že ji posunujeme až kamsi do nedohledna - na konec světa, jako biblická Marta. Když jí Ježíš řekl: “Tvůj bratr vstane”, odpověděla bez velkého zájmu: ano, ano, já vím, že vstane, ale až při vzkříšení v poslední den.”
Tato představa je příliš daleko, než aby nás nějak zvlášť nadchla, když se modlíme: “věřím v těla vzkříšení.”
Kristus však mluví o zmrtvýchvstání jinak, v čase přítomném: “Já jsem vzkříšení a život.” A svatý Pavel tomu rozumí také tak - jako záležitost tohoto našeho života, - ne daleké budoucnosti. Když mluví o křtu, říká: Ponořením v křestní vodě jsme s Kristem zemřeli a vynořili jsme se jako znovuzrození - zmrtvýchvstalí k novému životu, který smrtí nekončí.
Abychom tomu rozuměli, musíme pochopit jak svou smrt, tak zmrtvýchvstání.
Nezažil jsi už něco jako smrt? Neprožil jsi stav, kdy v nic nedoufal, nic nečekal, nic a nikoho nemiloval, byl jsi tupý a mrtvý? Ani ve zpovědi jsi neměl co říci, nic jsi necítil: byls mrtvý?
A pak se to stalo: najednou do tebe vjel nový život, najednou si všechno viděl novýma očima, najednou jsi slyšel: “Léta se přede mnou o tomto mluvilo - teď jsem teprve uslyšel, pochopil, co se tu říká. ten slepý od narození z evangelia - to jsem byl já. Ten uzdravený hluchoněmý - to jsem také já.”
A tak žijeme vlastně dvojím životem: Jeden - to je život ubohého, smutného, přikrčeného a nudného člověka - spíš smrt, živoření; druhý - intenzivní, optimistický, plný víry a jistoty a radosti, který je už životem zmrtvýchvstalého člověka.
Kdo nezažije už zde na zemi radost tohoto zmrtvýchvstání a nepřemožitelného, plného života, jak chce v něco takového doufat v daleké budoucnosti?
Žijme tak, aby smrt byla jen přechodem k radosti trvalé, k lásce, která nevychladne.
 

ŽALMY - MODLITBA KŘESŤANŮ

“Slyš, ó Bože, modlitbu mou,
povšimni si mého nářku, popřej sluchu mé modlitbě!

Volám k tobě, protože mě slyšíš,
Bože, naslouchej mému slovu!

Chraň mě jako zřítelnici oka,
do stínu svých perutí mě ukryj!

Ať ve spravedlnosti uzřím tvou tvář,
až procitnu, budu se sytit pohledem na tebe.”   (Ze Žalmu 16)

Co jsou tohle za zvláštní zpěvy, co jsou to za krásné modlitby, co zpívá varhaník při nedělní bohoslužbě po prvním čtení? Všichni známe odpověď: to jsou přece žalmy! To jsou modlitby, které se modlíval lid izraelský, a také Pán Ježíš.
ve starých časech byl žaltář oblíbenou modlitební knihou a zároveň i zpěvníkem i v našem národě. Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., který v 15. století navštívil Čechy, píše ve své kronice, že v Čechách si sedláci při orání na poli prozpěvují žalmy.
V naší době byl u nás žaltář donedávna průměrnému katolíkovi neznám. To leda básníci se inspirovali jeho poezií, hudebníci žalmy zhudebňovali. U nás známe Dvořákovy a Ebenovy Biblické písně, celý svět zná černošské spirituály, které jsou parafrází žalmů. Kněží se žalmy modlí ve své denní modlitbě breviáře.
Až otcové koncilu přiblížili zase žalmy všemu lidu, když vložili do bohoslužby po prvním čtení zpěv nebo modlitbu části některého ze 150 žalmů.
Je tedy načase spřátelit se s modlitbou žalmů.
Co jsou to žalmy?
Básník řekl, že je to hlas lidského srdce, který odpovídá Bohu na jeho jednání. Řekl to krásně a pravdivě.
Jsou to modlitby, jsou to básně, jsou to písně - ovšem ne v té formě písní s pevnou veršovou formou, jak jsme dnes zvyklí, je to spíš zpívané mluvení, báseň v próze.
Proč jsou nám v dnešní době žalmy znovu blízké a srozumitelné, proč nás znovu živě oslovují, vysvětluje známý biblista Klaus Westermann takto:
“V žalmech se projevuje bezprostřednost hovoru s Bohem, a to je umění, které my sami namnoze pramálo ovládáme. Neozývá se z nich zbožnost podřimující, ospalá, ale naopak, je tam plnost života, střídá se tam žár a mráz. Je tu nářek bolavého člověka, je tu jásavá chvála boží dobroty, jsou tu tichá slova důvěry i výkřiky zuřivé bezmoci, mluví tu člověk zbožně oddaný, ale křičí tu i srdce člověka rebelujícího a bojujícího.
Všechno stvoření, celá příroda, se tu svolává k boží chvále. A dnešní člověk, otupený rachotem běžícího pásu, u kterého monotónně pracuje jako jedna páčka soustrojí, jako odlidštěný mechanismus, ten tu slyší, že Bůh jej vidí, oslovuje, že počítá s ním a s jeho prací ve svém řádu stvoření. V Žalmech poznáváme, že naše existence má svůj význam před Boží tváří.
Celý žaltář je nesen dvěma základními tóny - chválou a nářkem. Odpovídá to dvěma základním situacím člověka: Radostí za života a ohrožením smrtí.
Celý žaltář je velký rozhovor mezi člověkem a Bohem, do něhož je vtažen každý, kdo se žalmy modlí.”
Jak tedy máme naslouchat, když se při bohoslužbě zpívá nebo modlí žalm? Ne jako nasloucháme starobylé písni, zajímavé, ale nás se netýkající. Naopak - ztotožníme se s hlasem žalmisty, jako by to bylo volání našeho vlastního srdce. Slova žalmu můžeme brát každý jako výraz vlastní osobní situace, vkládat do něj své osobní bolesti a radosti.
Kdysi jsem si takovou žalmovou modlitbu srdce zapsal. Bylo to v době, kdy jsem zažil veliký duševní otřes, když jsem se cítil na dně sil i možností, ušlápnutý až na zem.
Chci vám ji teď přečíst. Je podle žalmu 121. Pozorujte, jak se skličující osobní zážitek silou žalmu stává odrazovým můstkem ke skoku do důvěry v Boží lásku:
a nebudu věšet hlavu. Nebudu.
Naopak. Pozvednu ji a budu vyhlížet tebe, Pane.
Přes hory tě budu vyhlížet.
Vždyť, kdo by mi jiný chtěl pomoci, kdo mi může pomoci?
To můžeš jen ty, Pane!
Ty jsi stvořil nebe a zemi -
a také můj malý osud prochází tvou tvůrčí rukou.
Pane, věřím, že ty dáš mému kroku jistotu,
vždyť tys ta cesta, po které mohu  jít,
abych se neminul cíle.
A  teď si tu uvědomuji: vždyť ty mě chráníš i teď,
i teď, když mám pocit, že jsi daleko ode mne:
jsi těsně vedle mne, jsi nademnou, jsi kolem mne.
Ty ani nespíš, nejsi člověk, aby ses unavil ochraňováním.
Můj Pán mě chrání.
Je jako stín, který se vznáší nad chodcem v žhavé poušti.
tak je můj Pán nade mnou.
Žádné zlo mě nemůže přepadnout, vždyť jsem chráněn, jsem stíněn.
I v noci je můj Pán se mnou. I když se mi zdá, že jsem osamělý.
Když na mne dolehne nejistota,
když se přede mne postaví mé viny,
když mne chtějí zamáčknout zlí nepřátelé,
on je nade mnou, on je se mnou.
A tak se přestanu bát.
Hned se přestanu trápit, když si to připomenu.
Pane můj, chraň mne, když začínám. Chraň mne, když pracuji.
Chraň mne až do skončení.
Chraň mé odchody i návraty,
dnes - i na věky.
Dnes - i na věky.
Amen.
 

DĚTI POSLUŠNÉ NEBO UKÁZNĚNÉ?

Povídala tuhle jedna babička: “Pane faráři, všechno je to hezké, jak to rodičům říkáte. Ale já už čekám, kdy začnete mluvit o poslušnosti. Vychovat děti poslušné, to je nejdůležitější.” - A slyšela odpověď: “Vychovávat děti poslušné je nutno, ale zůstat jen při tom, to by bylo málo. To by z nich vyrostly buď pasívní buchty, nebo vzdorovití paličáci. Nechtějme mít děti jen poslušné, chtějme víc: vychovat děti ukázněné. Takové, které dovedou jednat správně i tehdy, když jim není nic nařízeno nebo zakázáno, když jsou z dohledu dospělých.”
Ukázněnost - sebevláda. s tím se také musí začínat hned od narození. Jak? Tím, že stále stejným opkováním vedeme dítě k k základním dobrým návikům. Co je to návyk? Když určitou věc děláš stále stejně, naučíš se to tak, že už pak na to nemusíš ani myslet. Jde to samo. Návyk je například chůze. Nemusíš na to myslet, kterou nohu teď zvednout a posunout doppředu. Jde to samo, i když přemýšlíš o něčem jiném. Většina toho, co celý život děláme, jsou návyky. Jsou-li ty návyky dobré, je snadné být dobrým, ale co sis navykl v dětství špatně, to musíš celý život hlídat: “Pozor, abych zas neudělal tuhle chybu!” - A jak na to přestaneš myslet, špatný návik zafunguje a chybu uděláš.
Kromě náviků čistoty a hygieny má v raném dětství vzniknout návyk poslušnosti a návyk pořádnosti.
Jenže tu je potíž. Aby vznikl návyk pořádnosti, musí každá věc mít své stálé místo, které respektují i dospělí. Kde slyšíme každý den dohadování, kam kdo dal klíče, kde je ten kartáč, kdo nechat šroubovák... - jak se má v takovém nepořádku  učit dítě pořádnosti?
Aby u dítěte vznikaly návyky - třeba aby se samo obulo, obléklo, - musíme zavést a zachovávat přesný postup, stále stejně a všichni kdo je mají na starosti. Co dítě dokáže už samo, za to je pochválíme a necháme je, aby to vždy samo dělalo. A chraň se při tom spěchu: kdo chce po dítěti moc nového najednou a honem honem, nedokáže nic.
Zlozvyky vznikají stejně jako dobré návyky: opakováním něčeho špatného. Když jsme tak nepozorní, že zlozvyku dáme čas, aby se vytvořil, neodstraníme jej pak ani hubováním ani bitím ani vysmíváním, ale trpělivým pěstováním opačného, dobrého návyku.
Rozumný pořádek, důsledně zachovávaný - vypadá to jednoduše. Jenže kolik trpělivosti a pevné vůle musí mít rodiče, aby dokázali důsledně zachovávat rozumný pořádek, když se dítě dožduje výjimky.
Máte asi všichni své zkušenosti s dětmi a televizorem. Rozumný pořádek je jasný: Lékaři se sho                                                                                        dují, že děti pod šest let u televizoru nic neztratili; že televizor není elektrická babička; a když už to bez dívání nejde                             - k vůli starším, pak průměrně 15 minut za celý den. Děti od 6 do 10 let tak tři čtvrtě hodiny a čtrnáctiletým by měla                                                                                                                                                                                                      normálně stačit hodina denně.
Jenže děti mají jiný názor: “Tati, já bych vydržel sedět u televizoru od rána do večera. To se vlastně učíme a vzděláváme:”
Zde se nevystačí se zákazem, je třeba trpělivého vysvětlování, že se nejedná o nepřejícnost: “Jíš rád šlehačku?” - “Ano”, Zní odpověď. - “Dobrá - a teď si představ, že bys celý den neměl nic jiného k jídlu, než jen a jen tu šlehačku. To by nešlo, pravda, bylo by ti z ní špatně. Musí jí být jen trochu, aby sis pochutnal. S televizí je to také tak. Je to dobrá věc, ale kazí také zdrraví, když je jí moc. Děti, které sedí dlouho u televizoru, nedovedou ve škole sledovat vyučování, stávají se z nich samotáři a cvalíci od samého sezení. Musí se to dělat jako v restauraci. Tam dostaneš jídelní lístek plný různých jídel. Z těch si každý vybere nač má chuť a peníze. Nejí ta jídla všechna, jedno za druhým. Také v televizi je třeba si podobně vybírat z celodennícho programu.”
Je to dobré výchovné cvičení, když děti samy zachovávají dohodnutý čas u televize. A ještě lepší je, když se někdo dospělý dívá spolu a pak o tom s dětmi hovoří, a tak jim pomůže vytvořit si o programu správné mínění.
Když se rodiče ptají kněze nebo učitele na své děti, nejčastějí slyší odpověď: “Hloupý není, ale líný. Je roztržitý, nedovede dávat pozor, neumí se ovládnout.” Už ve věku předškolním se o tom začne rozhodovat, jestli i vy budete slýchat stejné odpovědi, podle toho, zda povedete nebo nepovedete dítě k sebevládě a sebezáporu.
Zlé je, kdyý rodiče dovolí, aby si dítě vzalo, co chce, bez dovolení, bez poprosení. O všechno požádat, poprosit, to není jen věc zdvořilosti, ale cvičení vůle.
Také není třeba vždy o přetržení spěchat se splněním každého přání dítěte - ihned, jak je projeví. Lépe je někdy říci: “Ano, dostaneš, ale chvilku počkej, až toto dodělám.”

Přímluvy

V Bohu je plnost života, anismrt nás nemůžew vytrhnout z jeho ruky. Prosme ho:

• Dej nám úctu k životu, abychom jej nepoškozovali.
• Ať všichni lidé pochopí, že náš svět nemůže existovat bez svornosti, vzájemné úcty a lásky.
• Ať umíme vysvětlovat evangelium tvého Syna svým současníkům řečí jim srozumitelnou.
• Ať nežijeme otupěle a lhostejně jako mrtví, ale ať prohledneme a dobře slyšíme radostné poselství o věčném životě.

Pane, ty víš, že se smrti bojíme, a že hledáme radosti života často na špatných cestách. Přiveď nás ke svému Synu, který je cesta - a pravda pro všechny, dej nám život s ním navěky.

33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Přišli jsme sem, do domu Božího, abychom se tu setkali s Kristem. Bude k nám mluvit. Přijde mezi nás. Proto se nejprve utišme  a upokojme, abychom jeho hlas nejen zaslechli, ale i pochopili.Volejme k němu o pomoc.

Uvedení do čtení
Mal 3,19-20a
Dnes budeme naslouchat hlasu proroka Malachiáše. Den smrti ztotožňbuje Malachiáš s dnem oaobního soudu nad člověkem a jeho životními činy: člověk bude stát před Bohem, který je  samodobro a pravda. Všechna faleš, všechno zlé v našem životě bude křiklavě zřejmé tváří v tvář věčnému Dobru.
2 Sol 3,7-12
Vždy se najdoou lidé, kteří by chtali žít pohodlně a nechat za sebe pracovat jiné. Svatý Pavel dnes spřed takovým postojem varuje.
Lk 21,5-19
Zní to až neuvěřitelně, ale přece je doslova pravdivé přislíení Páně, že ten, kdo slouží dobru, má zajištěnou existenci pevnější a trvalejší, než je trvání žulových kvádrů, z nichž  se stavějí katedrály.
 

CHCE NÁS PÁN JEŽÍŠ STRAŠIT  ?

Všimli jste si, že na rybníku už byl led?
Takový tennebezpečný: vypadá pevný, ale maminky varují děti NE - abys tam lezl, prolomil by
se. Už se tam jeden kluk utopil! - Nedal si říct, nedbal varování. Říkall, že se strašení     nebojí.
Když dnes posloucháme evangelium, tak by si někdo mohl říct, že nás Pán Ježíš straší. O       takových ošklivých a zlých věcech mluví: Války, pohromy, katastrofy.
Ale Pán Ježíš nás nechce strašit, chcás pouze varovat.
Ty zlé věci, o kterých tenkrát mluvil, ty už se od té doby mnohokrát staly. A dějí se po světě    i dnes a mouhou se stát i zde, nám.
Nás Pán Ježíš varuje, abychom my, křesťané, věděli jak ´to na světě chodí. A abychom si          na sebe    , dávali pozor a uvarovali se tak trápení.
Pravda, jsou i takové neštěstí, že sebevětší opatrnost nepomůže. Nikdy nevím, když ráno vyjdu z domu, jestli se večer vrátím živ a zdráv.
Nikdy nevím, když začnu stavět svůj dům, jestli ho dostavím.
Nikdy nevím, když se svěřím bližní u, jestli se v něm nezklamu.
Samá nejistota je všude kolem nás.
A při tom člověk moc pootřebuje, především právě pocit bezpečí, zajištěnosti, aby se  cítil na světě dobře.
Kdo ten pocit jistoty nemá, začne se jeho osobnost bortit,stane se dřív nebo později neurotikem.
A tak hledáme jistoty, zajištění.
Hospodářské v pojistkách proti živelním pohromám - ale to je mámo. V člověku příteli proti pocitu osamělosti a opuštěnosti. V partě, proti pocitu slabosti.
To vše jsou dobré věci, ale celkový pocit jistoty ani to vše člověku nedá: Pojišťovna vždy nezaplatí, kamarád může zradit, parta mě může vyloučit.
Proto už prastaré národy si vytvořily různé přírodní náboženství, které všechno mají to společné, že se snaží zajistit si přízeň bohů tím, že jim člověk dává dary, přináší oběti, koná rituální pobožnosti. Ale ani to nepomáhalo: člověk nikdy nevěděl, zda dal dost darů, obětoval dost zvířat, vykonal dost pobožností a modliteb.
Teprve Ježíš Kristus ukazuje člověku cestu z tohoto hrůzného kruhu nejistoty - v křesťanství.
Oznamuje člověku, že si nemusí kupovat a vykupovat Boží přízeň: Bůh tě má v lásce už od tvého narození. Ví o každém vlasu na tvé hlavě. Má nás rád, jako otec své dítě: Nemusíme se bát, jsme v reuce Boží.
Jsme v ruce Boží. Krásně to zní, ale co to znamená? Že nás, věřící, ochrání před havarií na silnici? Že na zahrádce věřícího mráz nespálí květiny? Že pod pokřtěným neposedou se led neprolomí?
Tak to není, to víme dobře. Být v ruce Boží neznamená, že nás Bůh uchrání PŘED neštěstím, ale znamená, že nás Bůh uchrání  PŘI - VE všech neštěstích. Bůh nás chrání, jako chránil svého Syna: I katastrofy Velkého Pátků vyšel živý! Bůh nás vede ke konečnému cíli, k věčnému životu.
A proto je nám většinou zatěžko rozeznat pomocnou ruku Boží hned, abych tak řekl při činu.
My svému štěstí často špatně rozumíme. Za štěstí pokládámezpravidla jen to, co zapadá do našich momentálních plánů. A každé zkřížení našich plánů považujeme za neštěstí.
Je třeba velikého zmoudření, aby člověk pochopil, jak i ztroskotání našich plánů může být dílem láskyplné Boží péče o nás, dílo Boží ruky, Boží prozřetelnosti.
Tuhle bolavou rozdílnost mezi plány lidskými i Božímni Pán Ježíš dobře znal: “MÉ myšlení není myšlení vaše, mé cesty nejsou vašimi cestami.”
Toto je třeba pochopit a dát se vést Božím varováním, Božím hlasem, jak je slýcháme o nedělích v čtení slova Božího, jak k nám mluví, když si doma otevřeme stránky Písma svatého.
Dát se vést hlasem Božím, dát si říct, - a pak nemusíme ztratit hlavu ani uprostřed největších trampot, pak se přeneseme s důvěrou i přes největší nejistoty.
Krásně vyjádřil už žalmista věřícího důvěru v Boha:
“I kdybych měl jít údolím stínu smrti,
nebudu se báti zlého,
vždyť ty, Pane, se mnou jsi!”
takovou důvěru v Boha pojďme teď prosit, abychom se o ni mohli opřít, až přijdou bolavé chvíle života.
 

JAK BLÍZKO JE BŮH ?

Jedním z nových vědních oborů, jejichž vznik si vynutil stále rychlejší a výbušnější rozvoj lidstva, je futurologie. Je to věda o budoucnosti lidstva.
Biblické texty, které si čteme o nedělích ke konci církevního roku, mluví také o budoucnosti člověka, světa. Mluví o konci světa, o Božím soudu. Není to také jakási křesťanská futurologie?
Jak čteme v Pavlových listech, někteří křesťané se tenkrát domnívali, že konec světa je otázkou jen dnů a hodin, že už nastane. Z církevních dějin víme, že v dobách velkých zmatků a katastrof se lidé znovu a znovu oddávali představě, že nastávají poslední dnové lidstva a že to bude doslova tak, jak o tom četli v bibli.
V našem století začali někteří teologové tato biblická místa vysvětlovat jako obraznou řeč, kterou chce Písmo vyjádřit naléhavost výzvy svého poselství člověku. Nemáme však důvodu, abychom za těmito byť barvitými obrazy přece jen neviděli skutečnost o setkání člověka s Bohem tváří v tvář, o naplnění Božího království.
Co si můžeme či máme pod těmito pojmy představit?
Bude to jako závěrečný hvizd sudího na hřišti, který odpíská konec hry světa? Nebo je to se světem jako se špatným účetním, který žije den ze dne se strachem za krkem, kdy přijde revizor? Jedná se tu zřejmě o událoost, kdy lidsky čas se znovu setká s časem Božím, - proto řeč o druhém příchodu Krista - Syna Božího.
Co je to čas? Lidé už pochopili, že čas sám o sobě vlastně není. Čas existuje jen ve vzduchu, od nějaké události k jiné události. Jan Werich - ten poznatek parodoval výrokem, že čas si lidé vymysleli, aby věděli od kolika do kolika do kolika a co za to. Slyšíme, že čas je relativní, různý. Pět minut v čekárně u zubaře je delších než dvě hodiny ve společnosti milované osoby. Po těžké operaci lékař neví, jak dlouho trvala. Všechno soustředění bylo třeba na obtížný výkon. Čas pro chirurga stál, zatímco pro pacienta, nebyl-li uspán, byla každá minuta k nepřečkání dlouhá.
Tyto zkušenosti nás učí, že i člověkův čas běží různě, podle jeho angažovanosti. Jak je to s časem u Boha?
My si můžeme Boha, jistě právem, představit mimo čas, jako Pána času. ?Jako toho, který čas naa počátku stvoření odstartoval a teď stojí, nepohnutě jako maják na břehu času a přihlíží, jak v tom času plaveme.
Ale stejným právem si můžeme udělat i jinou představu. Bůh vstoupil v člověku Ježíši do toku lidského času, do lidských dějin a osudů. Bůh, řečeno obrazně, jede s námi na jedné lodi. Bůh není jen soudcem na vyvýšené soudcovské stolici, jak si to představala židovská apokalypsika. Bůh v Ježíši Kristut usdl vedle nás na lavici obžalovaných. V Ježíši Kristu se Bůh stal s námi slabým a bezmocným. Jsou to úžasné představy, ale takový je náš Bůh, tak se nám představil v Ježíši Kristu.
Život křesťanům proto už není jen tetelením v čekárně, není to už život v neustálém strachu nepořádného účedního, kdy se zjeví revizor.
Náš Bůh už přišel. Na otázku, jak blížko je Bůh, jak blízko je příchod Páně, slyšíme odpověď, že emanuel - Bůh s námi, už teď je tu.Už můžeme žít s ním, s Ježíšem.
Konec starého světa už začal. Nový věk Božího království už příchází, už je tu, řekl Pán Ježíš. Nemusí nás děsit tikot vemírných uranových hodin: kde je láska, tam čas stojí.
A Boží láska, ta je tu. Je tu i tvá láska? Jestliže ano, pak máš pro sebe už Boží soud za sebou.
Vidíš, tkhle člověka osvobozuje živá víra v Boha. Osvobozuje od strachu, od nejistoty. Osvobozuje ke konání dobra, osvobozuje, jak jsme dnes slyšeli od svatého Pavla, aby člověk mohl klidně pracovat a pokojně pojídat chléb, který si vydělá.
Živá víra oosvobozuje člověka, aby se klidně mohl zabývat svou přítomností. A budoucnost ponechat s důvětou v ruce Boží.
 

MLADÁ CÍRKEV SI ZPÍVÁ

Přátelé, kdyby tu byl dnes s námi někdo, komu je křesťanství neznámé, asi by jen stěží porozuměl, co nám hlásá a k čemu nás vyzývá dnešní slovo Boží.
Sotva by pochopil, že výzva Boží skrze starozákonního proroka se přes propasti věků obrací osobně a přímo na každého z nás: “Hle, posílám před sebou posla, aby mně připravil cestu.” Dobře rozumíme, že je to výzva, abychom každý tam, kde žijeme, byli Božím poslem,připravovali cestu Kristu a jeho království lásky.
V souvislosti této výzvy také chápeme i rozhorlená slova Pavlova: kdo nechce pracovat, ať nejí, - kdo nechce usilovat o realisaci Božího království, jak by se chtěl na něm podílet?
A s novou pozorností slyšíme v této souvislosti slova Ježíšova v evangeliu, jak se vede na světě poslům evangelia: nemají to snadné. Lehcí mají vždy hlasatelé nenávisti než hlasatelé pokoje a snášenlivosti, než propagátoři toho ušlechtilého, co se nazývá jedním slovem Boží království. Snadné to není a nebude, ale zatímco tisícilewté katedráli nakonec propadnou zániku, nezůstane v nich kámen na kameni, poslům Božího království se neztratí ani vlas z hlavy. Svou vytrvalostí v dobrém získají svůj život na věky. Tak zní slavnostní ujištění Ježíše Krista těm, kteří byli jeho posly na světě.
Vy všichni jste uslyšeli Kristům hlas a uvěřili mu. Vy všichni jste křesťané; všichni chcete připravovat cestu království lásky do srdcí svých spoluobčanů.
V tom jsme všichni zajedno.
Méně jasné už nám bývá, jak toto poslání plnit, co může dnešní křesťan udělat, aby nevěřícím kolem sebe zprostředkoval svou víru.
Mnozí ze starších resignovaně usedli s pocitem, že se dne pro Boží království nedádělat nic.
Patří k sympatickým rysům vašeho mládí, že jste takovému posimismu a naříkavosti nepropadli.
Mám na psacím stole citát z duchovního deníku jednoho z vás mladých:
“Zbraní nevěřícího je nenávist.
Zbraní malověrného je naříkání.
Zbraní věřícího je radost a naděje.”
Nepropadli jste ani nenávisti, ani ufňukanému pesimismu, chcete svým životem, svými písněmi šířit důvěru, optimismus, radost a naději.
A za vaše písničky, které si chutě zpíváte, chci dnes vám, mladou křesťanskou generaci také pochválit. Je to dobré konání, je to dobrý apoštolát.
Starý mrzoutský ateistický filosof Nietsche volá svým současníkům v knížce Tak pravil Zarathustra: “Lepší písničky byste si museli zpívat, abych uvěřil ve vašeho Vykupitele.”
Možná, že se mu ty vaše písničky líbí. Jsou totiž lidské, jsou přirozené a vedou správnoou cestou, kterou už starokřesťanský spisovatel, svatý Irenej, charakterisoval:
“Prostřednictvím drobních jít k hlavním,
prostřednictvím symbolů k pravdě,
prostřednictvím věcí časných k věčným,
prostřednictvím věcí tělesných k duchovním,
prostřednictvím věci pozemských k nebeským.”
Vaše písničky tvoří pro běžné myšlení schůdný žebříčej od země k nebi, jsou styčnými body občanského a náboženského života, po nichž volá teolog YVELES Congar:
“Největší překážkou, s kterou se lidé dneška střetávají na cestě k víře je nedostatek styčných bodů mezi vírou v Boha a vyhlídkami jeho království na jedné straně a mezi člověkem s jeho pozemskými realisacemi na druhé straně.”
Optimismus a radostnost vašich náboženských songů, vašich písniček svědčí, že jste pochopili požadavek papeže Pavla VI., který jako kardinál Montini volal na světovém kongresů laiků:
“Základní postoj katolíků, kteří chtějí obracet svět, musí být především ten, že musí tento svět milovat. Milovat nevěřící, milovat naše nepřátele, milovat ty, kteří se nám vysmívají. Milovat naši dobu, naši civilisaci, naši techniku, naše umění, náš sport, náš svět.”
Říkají vám “hřmotící generace” za to, že vaše kytary jsou hlasitější než citery minulých století.
Ale ono je toho hřmotu potřebí, aby vaše protestní songy byly slyšeny. “Zastavte tento svět, já chci vystoupit...” jistě znátetuhle americkou. Je potřebí toho hřmotu, aby svět přes všechny decibely, které stále vyrábí, uslyšel vaše písničky o novém světě, který jdete vytvořit, o novém světě, v němž se už nechcete nazájem nenávidět ani rvát, v němž by lidé žili s lidmi jako lidi, v němžby tygr s laní vodu pil.
Pojďme teď prosit společně našeho učitele a Pána, Ježíše Krista, při setkání ve svátosti lásky, abychom to, o čem si zde chutě zpíváme, uměli mezi sebou stejně chutě uskutečňovat.
A přihlasme se k němu a k jeho království pokoje a míru hlasitým vyznáním víry.
 

MAMINKO, VYPRAVUJ !

Dnes bych ve vás, milé maminky a tatínkové, chtěl probudit ctižádost, abyste se naučili být tak dobrými vypravěči svým dětem, jako byly naše babičky.
Jak se ti malí překulí přes první fázi “pjoc” a proč, nastává doba vyprávění. “ Maminko, povídej pohádku; tatí, vypravuj něco.” Pohádky pomáhají rozvíjet dětskou fantasii, představivost, pomáhají vštěpovat dětem základy mravních zásad: dobro nakonec vítězí, nevyplácí se být neochotný, nezdvořilý, zlý. A chvilka vyprávění je také nejdůležitější místo pro domácí katechzi dětí, pro domácí “vyučování náboženství”. Znovu si připomeňme, že to nesmí být nic na způsob školy doma. Tak jako nejsou doma zvláštní vyučování hodiny na čistotnost, chování u stolu a jiné zákádní lidské věci - a přece se to děti doma pro celý život naučí - stejně tak i vedení k Bohu v rodině má být přirozenou součástí domácího života.
Děti se nemohou vyprávění nasytit. A tak maminka napřed vyčerpá zásobu pohádek, co zná, pak co kde přečte, potom vypravuje různé události, o čem slyšelal nebo co sama zažila. A jednou vezme do rukou náboženskou obrávskovou knížku: budeme si číst obrázky, bude co vypravovat.
Brzy však zjistí, že to s biblickým vyprávěním není tak jednoduché, že se to také musí umět. Nelze je přece říkat na způsob pohádek jen tak k utrácení dlouhé chvíle - to bychom dětem spíš škodili než prospěli. Bible není pohádková knížka pro tříleté až šestileté děti, ale kniha Božího zjevení. Svět biblických vyprávění je nám vzdálen časově tisíce let, zeměpisně  tisíce kilometrů, myšlenkově jsme dnes také jinde, než ti dávní lidé.
Pokusme si proto zapamatovat několik jednoduchých zásad, které nám biblické vyprávění usnadní.
Za prvé - vyber si k vyprávění událost jednoduchou, aby ji děti stačily sledovat, aby mohly pochopit, jak se to týká jich.
Pamatuj, že evangelium ani Skutky apoštolské, tím méně vyprávění starozákonní, nejsou žádný dějepis, žádná reportáž. Nejsou to fotograficky věrné historické popisy událostí, ale spíš malby, obrazy, básnická líčení.  Nebudem se tedy ptát, jestli se to přesně tak stalo. Nebudem se ptát, co se přesně stalo, ale ptejme se vždy: “Kdo je tento? Kdo je ten Ježíš, o němž se tu mluví?”
Také k věku dětí je nutno přihlížet. Pro pravidelné rozvíjení náboženských vědomostvi
Od 4 do 5 let seznámení s osobou Pána Ježíše: Kdo je Pán Ježíš?
Od 5 do 6 let první vštěpování mravního řádu: Co nám Pán Ježíš pověděl?
Od 6 do 7 let: Jak se můžeme dnes setkat s Pánem Ježíšem? To už je ze dne na den bližší a hlubší příprava ke svátostem, k rozeznávánín hlasu Ježíšova hlasu Ježíšova v slovu evangelia.
Nikdy si nevěř, že ten nebo onen příběh dobře znáš. Vždy si jej napřed sám přečti - a pak zavři oči a proocházej jej znovu tak, že se jej snažíš vidět svou fantazií. To ti pomůže, abys jej uměl živě a barvitě vypravovat. Ale pozor! Nesmíš si vymýšlet další detaily, fantazírovat. Děti to budou slyšet ještě mnohokrát, ať to tedy odpovídá bibli!
Pak se zeptej, co se tu o Pánu Ježíši dovídáme a jak se to týká našeho života, co je jádrem vyprávění.
Potom si vyhledej dobrý “věšáček”. “Věšáček” říkáme tomu, nač vyprávění pověsíme, navážem, aby se zájem dětí už předem probudil a upoutal. (Např. začneme napřed rozhovor o slepotě, chceme-li vyprávět o uzdravení slepého. Děti objeví na oblooze měsíc, odtud přejdeme k vyprávění o stvoření).
Vyprávěj v jednoduchých větách, ale zaujatě. Pozornost dětí ti sama poví, jestli dobře hovoříš. Děti mají rády přímou řeč, dialog. Místo: “řekl, že...” použij proto vždy formy rozhovoru.
Cos vyprávěl, musí u dětí dožít, děti na to musí odpovědět. Buď si na tu událost hrají a tak ji znovu oživují, nebo se ji pokoušejí nakreslit, namalovat.

Jedno arabské přísloví říká, že dobrý vypravěč dokáže uši posluchače změnit v oči. Malováním děti snadněji “uvidí” vyprávěnou událost. Také ve večerní modlitbě má zaznít odezva biblického vyprávění.
“Dobrá”, řekneš si teď možná, “tak už jsem slyšel, jak se mají dětem biblické příběhy vypravovat, doma mám biblickou dějepravu, tam je plno obrázků. Děti si budou prohlížet, já budu vypravovat, chuťě do toho!”
Otevřeeš Prvouku nerbo Dějepravu a hned na kraji je obrázek: “Stvoření světa”. A jistě ti právem přepadne pochybnost: “Když to budu vypravovat nebo číst podle bible, porozumějí tomu děti?”
Je to vyprávění obrazné. A je opravdu nad chápavost předškolních dětí. To by si myslely, že se to vše tak stalo doslova a do písmene.Ani přírodovědecké vysvětlení by předškolním dětem nepomohlo. Biblické líčení o stvoření by děti měly poprvé slyšet, až budou v 6. - 7. třídě, a s náležitým předběžným výkladem.
Ale děti chtějí vědět už teď, odkud se vzalo vše kolem nich. A tu je třeba vyjít z  obraznosti dětí, z jejich osobních zážitků.Už čtyřletým můžeme vypravovat, jak má Bůh lidi rád a proto se o ně stará. Aksi takto: Pán Bůh si myslel: “Na světě to nesmí být nudné” - a proto dal vzniknout horám, loukám, květinám, potokům. - “A také by lidé neměli mrznout” myslel si Pán Bůh, a stvořil teplé sluníčko. A také stromy; ty v zemi ztuhly na uhlí, které nás zahřívá. - A Bůh si myslel: “Lidé budou mít také hlad” - a nechal růst obilí a na stromech ovoce.  “A také sníh jim stvořím” - myslel si Pán Bůh - “aby se děti mohly vozit na sáňkách a lyžovat”. A stvořil sníh a led. - “A především musí mít malé děti tatínka a maminku, aby se neztratily a měl se o ně kdo starat.” - Tak Bůh vše promyslel a zařídil, aby to bylo na světě hezké.
Tohle odpovídá dětské chápavosti i věcné pravdě. Děti pochopí, že Bůh o nás stará a má nás rád. V průběhu vyrůstání budeme pakmoci tento základ stále více prohlubovat, jak se rozvíjí rozum a chápavost dětí.
Teorii jsme si dnes odbyli, příští kapitolu mužeme věnovat konkrétním příkladům, jak odpovídat na různé otázky dětí: jestli Pán Bůh stvořil také auto a most a rakety.

Přímluvy

Modleme se k Bohu, našemu Otci, k němuž po celý život putujeme:

• Za ty, kteří mají ve světě moc a vliv: aby podporovali každé úsilí, které vede k dobru lidí.
• Za všechny mladé lidi: aby neztratili radost ze života a chuť změnit svět k lepšímu.
• Za rodiče a stařečky, kteří vyprávějí dětem o Pánu Bohu: aby pečlivě přemýšleli, jak to nejlíp povědět.
• Za nás všechny: abychom dávali přednost tomu, co je správné, ppřed tím, co je pohodlné.
• Za lidi, co mají v životě trampoty: aby si uchovali pevnou důvěru v Boha.

Bože věčný, ty jsi Počátek a Konec všeho. Dej našemu životu správný směr - za tvým Synem, Ježíšem Kristem, naším Pánem.

34. NEDĚLE V MEZIDOBÍ  -  SLAVNOST JEŽÍŠE KRISTA  KRÁLE

Uvedení do bohoslužby
Svátek Krista Krále byl zaveden teprve nedávno, ale vžil se hned, sotva byl zaveden. Rádi slavíme Krista jako krále, jako Krále králů. Rádi bychom zassedli s apoštoly po jeho pravici a trochu mu radili: Pane, támhleti v tebe nechtějí věřit, támhleti se ti protiví, potrestej je.
Jenže dnešní sváteční slovo Boží nám jej představuje jako Krále, který netrestá, nýbrž zachraňuje, vykupuje, odpouští.
My stojíme o to odpuštění pro sebe, tto ano. Ale stojííme o ně i pro jiné? Pro nnaše nepřátele? Odpouštíme smi svým nepřátelůmm v duchu Ježíšově? Zkusme si pravdivě odpovědět a upřímě litovat.

Uvedení do čtení
2 Sam 5,1-3
Význam krále Davida pro Izrael, jak si o tom budeme teď číst, je obrazem významu Ježíše Krista pro celé lidstvo.
Kol 1,12-20
V listu svatého Pavla Kolosanům budeme teď poslouchat text starokřesťanské písně o Pánu Ježíši. Nemá už rýmy, nemá už verše, ale horoucnost lásky ke Kristu - našemu Pánu, ta je na ní přes dálku tisíciletí  a rozdělení jazyků stále patrná.
3)Lk 23,35-43
Evangelium nám představuje našeho Krále na zvláštním trůně: na Kříži, v největší bezmoci a ponížení. Je to tak proto, abychom pochopili, že Kristovo království se neprosazuje silou, násilím, ale láskou.
 

KOSMICKÝ KRISTUS - JEŽÍŠ PRO DRUHÉ

Máme ještě před duchovním zraem jímavou podobu Krista - Krále milosrdné lásky k hříšníkům, jak nám jej právě evangelium představilo.
Neméně pozornosti zasluhuje i podoba Krista - Pána Vesmíru,jak nám jej líčí svatý Pavel ve svém listě:
Děkujememe Bohu Otci,
že nás uvedl do království svého milovaného Syna.
On - Ježíš
je vzor, podle něhož bylo všechno stvořeno na nebi i na zemi.
On je dřív, než všechno ostatní.
Jen skrze něho všechno trvá dál.
On je hlavou těla - to jest církve.
V něm sídlí všechny dokonalosti v plné míře.
On smíří s Otcem všechno tvorstvo, jak na nebi, tak na zemi.
On způsobí pokoj.

Máme tu dvojí, zcela rozdílné zpodobnění Pána Ježíše. V evangeliu trpící a obětující se láska - u svatého Pavla Ježíš - tvůrčí slovo Boží - plný síly a aktivity. Obraz, přesahující rámec naší země, dovedeme dobře vnímat snad až my, děti kosmického věku. Obraz Krista, Krále všeho času, cvelého Kosmu, nejen naší země. Vykupitele nejen člověka pozemšťana, ale všeho tvorstva na nebi i na zemi.
Nepadá tu otázka, která z těch dvou představ je blíž vlastní osobnosti Ježíšově? Odpověď teologie zní: Obě představy jsou správné, ale obě jsou neúplné, jen částečné. Žádná nevystihuje Krista úplně.
Nedávno zesnulá spisovatelka Ida Dorresová napsala v úvaze o osobnosti Kristově, že je jako hora, která se tyčí nad krajinou. Má tisíce různých tváří, je na ni mnoho různých pohledů. Jinak ji vidí lesník, který na jejích stráních pěstuje les, jinak pastýř z horské salaše. Jinak ji zná horozec, jinak letec, jinak ji vidí automobilista ze silnice v podhůří. Jiná je v zimě, jiná v létě. Když tihle všichni budou tu horu popisovat, každý ji zpodobní jinak. Každý pravdivě, ale každý jen ze svého pohledu, neúplně.
Podobně je to s Ježíšem Kristem. Už svatý Pavel věděl o “nevýstižném Kristovu bohatství” (Ef 3,8), o šíři i délce, výšce a hloubce Kristovy láskyy, která přesahuje všechno poznání (Ef 3.18-19).
V rodící se apoštolské církvi, v níž ještě pokračuje zjevení, tedy už v církvi Ježíšových pamětníků a jejich žáků, nálézáme řadu různých pohledů na Pána Ježíše.
Snad nejstarší je představa palestínských židokřesťaanů, že Ježíš je čekaný Pomazaný král z rodu Davidova (Lk 1,3.33;2,11), který obnoví židovské království a zachrání Izrael z rukou okupantů ((Lk 1,71)
Pod vlivem židovské apokalyptiky se objevuje představa Krista jako Soudce při nastávajícím konci světa (Lk 21,27).
Křesťanům z řeckého prostředí se Ježíš zjevil jako Kyrios -Král Králů (Zj 17,14), tedy i král římských císařů, kteří se vyhlašovali za bohy.
Okruh křesťanů z okolí Jana Evangelisty vidí v Kristu především původce Života,Světlo, Logos, Božské tvůrčí slovo.
Pod domem nového pronásledoování křesťanů za Domitiána stává se výmluvným obrazem Krista vzor mučedníků: zabitý Beránek, obětovaný na hoře Sion, jehož nevinně prolitá krev zachraňuje svět (Zj 14,1-5).
Tak bychom mohli sledovat různé představy o Pánu Ježíši celými dějinami křesťanstvé. Z presbyterií apsid ranných basilik na nás shlíží Kristus Didaskalos - Učitel Moudrosti. - Tehdy totiž byly stálým trápením církve bludy a hereze. V dobách stěhování národů, kdy na západě císařství prakticky zaniklo a na východě bylo bezmocné a neměl je kdo chránit před hordami barbarů, vzniká podoba Krista Vladaře, nebeského Pantokrata.
V době, kdy Evropu týraly epidemie moru, objevuje křesťanství, inspirováno svatým Františkem, Krista - Muže bolestí na kříži či na klíně bolestné Matky; - Krista - bezmocné Dítě v jeslích, který spolu nese všechny bídy světa.
Poslední monummentální přestavou Krista je obraz Božského srdce Ježíšova, který proti zbožštění rozumu staví lásku jako nejvyšší znak božího obrazu v člověku.
Jak vidí Pána Ježíše dnešní hledající a přemýšlivý člověk? Naše století zůstane asi v dějinách charaakterisováno dvěma velkými jmény: Teilhard de Chardin a Charles de Faucault.
Přírodovědec, antropolog Chardin rozvedl Pavlovu představu Krista Kosmického, jak jsmme slyšeli dnes v epištole, v evolučníchpředstavách, běžných myšlení našeho století: Kristus je Alfa i Omega, počátek a konec vývoje kosme, všeho jsoucna, všehho života.
Druhou podobu Ježíšovu vyjádřil ve svých dopisech moderní poustevník a učitel meditace Charles de Foucault výrazem: Ježíš Kristus je ten, kdo byl a stále je zcela pro druhé. Pro druhéhé žije, pro nás žije, za nás za všechny se stále obětuje na všech oltářích světa.Věčně vvisí Ježíš na kříži: synovská láska a poslušnost jej přibíjí na svislé břevno - vertikálu vesmírného kříže, zatímco láska k lidským bratřím jej přibíjí na horizontálu zemskou.
Kristus Kosmický a Ježíš, náš lidský bratr. To jsou dvě výrazné představy Ježíše Krista v naší době.
Jaká je tvá předstaavva Pána Ježíše? Kdo si ji nevytvoří, ten dříve nebo později vírzu ztratí. Jen ten, kdo si vytvoří zcela osobníživou představu Krista mezi nebem a zemí, Ježíše mezi námi, jen ten si v naší době zachová živou víru.
 

NE SUPERSTAR, ALE KRÁL VESMÍRU

Muzikál: Jezus Kristus superstar
Před časem vzbudil ve světě senzaci muzikál: “Ježíš Kristus superstar.” Star, to je hvězda hereckého nebo zpěváckého nebe. Tedy Ježíš s úsměvem úspěšného zpěváka módních písniček, který právě dostal Zlatého slavíka a titul národního umělce k tomu. Ježíš na vrcholu popularity a slávy, hvězda první velikosti.
Ti mladí muzikanti to zřejmě mysleli upřímně, takhle lidsky Ježíše viděli, a takhle ho chtěli oslavit.
Jenomže tohle není podoba Pána Ježíše jak ho líčí evangelium. Pravda, často se tam mluví o situacích, kdy se mohl kývnutím prstu stát populárním idolem lidu, králem, mesiášem. Třeba když nasytil zástupy, a davy se za ním hrnbuly kam se jen hnul; kdy mu provolávali slávu na ulicích a chtěli ho provolat králem králů - mesiášem.
Jenže Pán Ježíš se nezachoval jako populární zpěvák nebo politik, který si staví svou kariéru na ppřízni davů. Odmítl tituly, utíkal před takovou popularitou, stáhl se do ústraní.
Bylo to od něj moudré? Vždyyť přece kdo chce mezi lidmi prosadit ať už své povolání nebo své myšlenky, ten musí usilovat o popularitu, postupovat osvědčeným způsobem, který na lidi platí.

Oč Pánu Ježíši šlo
Ježíš se mohl snadno stát oblíbeným politikem, vůdcem národa, superhvězdou v očích svých současníků. Ale jemu o tohle všechno vůbec nešlo. On nehledal slávu pro sebe, on hlásal slávu Otcovu. On nechtěl chvilkový úspěch u jedné generace jednoho národa, on chtěl oslovit všechny generace ve všech dobách. A tak po celý život tituly nesiáše i krále odmítal.
Až teprve na konci života, když stál před soudem, který ho za několik hodin pošle na smrt, tentokrát se prohlašuje za krále. Ale i teď zdůrazňuje, že jeho království není z tohoto světa, jen pro tuto generaci, jen pro tuto politickou siruaci. Že jeho království je nadčasové, nad všechny hranice zemí a států.

Kosmický Kristus
Tento způsob kralování Kristova pojmenoval po dvou tisících let jeden teolog (Teilhard de Chardin): “Kosmnický Kristus.”
Tomuto pojmenování všichni porozuměli, rázem se ujalo. My jsme totiž první generace lidstva,, která se na sebe mohla podívat shora, která uviděla naši zemi jako malou hvězdičku z kosmického prostoru. Proto bychom měli být schopni, lépe než kdy dřív lidé před námi, pochopit tyto nadlidské, nadčasové, nadstátní a nadpolitické rozměry kralování Ježíše Krista.
Je to tak dobře, protože pokušení udělat z Kristova království mocenskou říši v tomto světě, bylo v dějinách křesťanství převeliké. Přes Kristovo odmítání mečů a vojsk, se znovu a znovu prosazovaly snahy šířit Boží království válkami a meči. Vzpomeňme na křížové výpravy, na kruté náboženské války, na snahu vládnout ve jménu Kristově tvrdou rukou a diktátorskou panovačností. A nepomohlo ani poučení, které mohl a může každý vyčíst z dějin, že Boží Prozřetelnost nechávala vždycky válčící církev prohrát, násilníky padnout.

Král celého vesmíru i lidského srdce
Pojďme tedy dnes slavit Krista, krále vesmíru!
Krále Božské tvořivé síly, která je v jádru energií vesmírných hvězd. Která vyznačuje harmonii sil, držících v rovnováze nebeská tělesa, která je v zárodku a kvasu prvního života a vede jeho vývojovou linii až k vrcholnému květu života, jímž je člověkova schopnost milovat.
Pojďme tedy dnes slavit Krista, Krále lidských srdcí!
Ježíšovo dobývání lidských srdcí je pozvolné, jemné a nenápadné. Ale kdo na této cestě dojde až k vrcholu, ko konečnému uvěření v Krista, ten pochopí, že získal to nejcennější, co lze vůbec v lidském životě získat, víc než tituly, víc než metály, víc než světské panování.

Jak vypadají děti Kristova Království?
Připomeňme si jednoho za mnohé. Myslím teď na pracovníka ČSAV, atomového fyzika Jiřího Mrázka. Jeho poznávání kosmických paprsků Ježíšovy lásky mezi výboji atomových silokřivek, jeho cesta k uvěření v Krista, Krále vesmíru, byl dlouhý a tuhý proces poznávání a učení.
Ale když se stal věřícím křesťanem, změnilo to celou jeho osobnost, celý způsob života. Kdekdo ho měl rád jako člověka neochvějné laskavosti, vždy plného optimismu, odborné poctivosti a lidské spolehlivosti. Možná si na něj pamatujete z populárních pořadů v televizi, dyž vysvětloval taaje moderní astrofyziky, nebo z pořadů, kdy komentoval první přistání lidí na měsíci.
Pak přišla nemnoc, umírání a smrt. V 55 letech umíral narakovinu v pražské nemocnici. A i tu se projevilo,  co pro člověka znamená, když uvěří v Krista, vítěze nad smrtí.
Poslechněme si o tom svědectví jeho přítele kněze. Za jedné návštěvy mu nemocný vědec řekl:
“Když jsem na to přišel, že mám rakovinu, to víš, samozřejmě jsem se zhrozil. To si musí každý člověk tvrdě prodělat, ten proces přeměny životních cílů. Já už to vím a vzal jsem to na vědomí,že končí program mé vědecké ppráce v ústavě, laboratořích. A že začne brzo pro mě jiný způsob poznávání, v Boží laboratoři. Už na to začínám být zvědavý, už se učím na to těšit.”
Kněz si všiml potu ns jrho řrlr s ptá se: “To je reakce po lécích?” A Dr. Mrázek říká: “ne, to je od bolestí, které občas zaryjítrochu víc.Já jsem si nevzal morfium. Ono to sice po morfii nebolí,ale člověk je ospalý a není schopen myslet. Já už těch hodin života a času k myšlení mám pomálu. A tak si jich snažím považovat. A ostatně, nést trochu bolesti, copak to nebyl zpysob Pána Ježíše, jak pomáhal lidem, co tu mohu dělat i na posteli. Trochu té bolesti obětuji za světnaší vědy.”
A pak se znovu vracíme k hovoru o fyzice, kosmu a biologii. Jak tam ve všem svítí a jiskří tvůrčí Boží láska, paprsky kosmického Krista. A já, kněz, si uvědomuji jak díky příteli fyzikovi hlouběji chápu svou kněžskou službu: Když při mši svaté držím v ruce chléb hhostie, není to jen kousek nekvašeného chleba, ale celé dějiny vesmíru, od prvního výbuchu stvoření jsou v něm obsaženy.A když vyslovují slova proměňování: “Toto je moje tělo”, slyším jak znějí celým vesmírem, jak pronikají každý atom hmoty a pozdvihují všechno, proměňují všechno do nové existenční roviny, podle slov Zjevení: “Hle, činím všechno nové.” Pochopil jsem, že eucharistie má svůj kosmický rozměr, protože Ježíše Kristus je vlastní život světa.”
Tolik z vyprávění o životě a smrti jednoho člověka, který pochopil, jak Kristus Král vládne životem i smrtí.Pojďme tedy i my dnes s radostí vyyznat svou víru v Krista Krále.
 

S DAVIDEM ZA KRISTEM

Tahle situace Izraelitů, o které jsme si četliv 1. čtení, tanám, dnešním posluchačům, připadá známá,  docela přítomná. Jsou tu dvě izraelská území - kmen Juda na jihu a ostatní kmeny na severu. A stojípřed rozhodnutím jako my zůstat v jednom státě, nebo utvořit státy dva. Jejich řeč se od sebe lišila - asi jako naše čeština a slovensština. Víru v jewdnoho Boha měli společnou. Jen hospodářsky byli odlišní. Jižní - Judská země byla neúrodná, kamenitá, zatímco sever byl úrodný, bohatší.
A teď uvažují:
Spojit se? “Nebude pak jeden doplácet na druhého, - ptal se lid. Ale kupodivu, ti dávní Izraelští před třemi tisíciletími, seneptali lidových pivních mudrlantů, ale ptali se moudrých,zkušených, starších lidu.
A přední mužové izraelští řekli: Máme jednoho Boha, jsme jeden lid Boží (= Izrael), a nepřátel je kolem nás ze všech stran mnoho. Proto držme pohromadě. My buďme jedno stádce a David ať je naším pastýřem ve jménu Hospodina.”
Takhle uvažovali lidé před třemi tisíciletími. Dovedemy dnes uvažovat stejně moudře?
A pojďme pozorovat dál, čemu nás učí dnešní slovo Boží.
Dva krále staaví před naše oči. Kdesi na začátku dějin spásy stojí král David - a na konci nejen církevního roku, ale i na konci všech dějin stojí Král Kristus. Tomu jdeme vstříc, ať chceme nebo nechceme.
Ti dva králové, David z knihyk Samuel a Kristus z evaangelia, jsou na první pohled zcela rozdílní králové.
Je tu Kristus Král. Visí na kříži, nad hlavou to má posměšně napsané: INRI = Jesuss Nazaretus Rex Indeorum - Ježíš Nazaretský král židovský. Visí mezi dvěma zločinci. Všichni se mu posmívají: “Tys dopadl, ty králi. Jiným jsi pomáhal, teď sobě pomoci nemůžeš.” A Ježíš si opravdu nepomáhá, trpí a umírá. To je jeden kkrál.
A druhý král, David. V dnešním čtení je právě zvolen, pomazán, korunován. To je jiný král. Už se proslavil jako váleečník, silák. - “Byl oblíbený u všech lidu” píše se o něm (1 Sam 18,5). Je populární, je energický, je rozhodnutý, je slavná.
Ježíš a David. Dva králové na první pohled docela odlišní
Kdyby  tohle teď bylo předmětem národního plebiscitu, pro kterého krále byste hlasovali?
Možná si teď myslíš: “Co je to za zbytečnou otázku? Samozřejmě je mým králem je Kristus! Vždyť jsem křesťan!”
Ale počkej. Já se tě ptám po tvém základním postoji, komu svým smýšlením a chováním stojíš blíž? Kristu nebo Davidovi?
Dělá ti dobře, když jsi populární, oblíbený?
Dělá ti dobře, když máš úspěch, peníze?
Dokážeš se obětovat pro druhé až do konce?
Jistě, jsou takooví lidé. Maxmilián Kolbe bnyl za takové sebeobětování prohlášen za svatého. Neznamená to, že hrdinské sebeobětování po vzoru Ježíšově je něco mimořádného?
Ale jsem si jist, že většina lidí by musela poctivě přiznat, že je jim bližší mentalita krále Davida. Snášet neúspěch, posměch a pohrdání, to nám nedělá dobře. Bližší košile než kabát. Děláá nám  dobře, když se můžeme mezi lidmi dát slyšet, když náš názor platí v práci, doma u manželky, u dětí.
David zde - Kristus tam. Kdo je váš král? Jak hlasuješ? Já,  osobně - samozřejmě, chtěl bych být vždy s Pánem Ježíšem, ale zároveň cítím, že můj základní životní pocit je ten davidovský.
Ještě štěstí, že tohle hlasování mezi Davidem a Kristem nikdy nebylo, ani teď není. Neklade se nám otázka, zda za Davidem nebo za Kristem. Jsme voláni, abychom s Davidem šli za Kristem. Už u Davida byla jeho obliba moci a panování, jeho touha po uznání a po popularitě, jen jednou částí jeho povahy. Druhá část je jeho veliká důvěra v Boha, jeho velkorysost k lidem, i k nepřátelům. V králi Davidovi jsou už zárodky toho, co dorostlo do plnosti v králi Kristu.
David a Kristus. Dva králové, dva modely života, které se naštěstí nevylučují, ale doplňují. Král David byl na začátku cesty ke Kristu, cesty, po které máme jít i my. Kdo se o to pokouší, jde životem sprvným směrem.
Oblíbeným námětem středověkého malířství byl “Kořen Jesse”: dole leží Jesse, otec Davidův, nad ním je David a z něj vyrůstá množství větví generací. Až nahoře se vznáší Kristus, toho všeho vývoje.
To je tedy cesta od Davida ke Kristu. Po té chce Boží prozřetelnost vést i nás. Po cestě za Ježíšem, který raději sloužil, než panoval.
Pojďme svým vyznáním víry odevzdat svůj hlas pro Krále Krista.
 

STVOŘIL BŮH AUTO ?

Kristus je Král všeho všeho stvoření, hlásá nám dnešní svátek. Ale jak je to s tím stvořením všeho: “Stvořil Bůh také auto?” zeptá se tě syn. Co mu na to odpovíš?
V minulé kapitolce jsme si ukazovali různá úskalí, na která můžeme narazit, když vypravujeme dětem o Bohu. Zakončili jsme varováním, že o Bohu Stvořiteli nelze dětem vypravovat tak, jak je to na začátku Bible. Nerozumějí ani obraznému biblickému vyprávění, ani přírodovědeckému vysvětlení. Že je třeba začít dětsky, z pohledu dítěte.
Jednomu tatínkovi se zdálo, že tohle vše je moc zbytečného mudrování: “Naše babičky se nikde neškolily a přece to dětem dobře pověděly: Pán Bůh stvořil zkrátka všechno a hotovo.” Jenže ono to opravdu tak jednoduché není. Velké procento synů, synů právě těchto babiček, víru ztratilo. Při dospívání nabyli dojem, že víra je věc nerozumná. Pojďme se proto přece jen učit, jak to dětem říkat správně a rozumně tak, aby v dospívání nemusely odmítat jako pohádky to, co jim v dětství vypravujeme.
Jak je to tedy? Stvořil Pán Bůh všechno, nebo nestvořil? Vysvětlíme si to příkladem.
Rodina jede v neděli po mši na výlet. Tatínek vychutnává řízení auta, pětiletý syn pomáhá motoru vrčet, maminka se vyžívá krásou podzimní krajiny. “Toníčku, podívej se na to krásné údolí pod námi. To vše stvoříl Pán Bůh.” Toník na chvíli přestane být motorem a zeptá se: “A tohle auto stvořil také?” - Maminka znejistí: “Ne - tohle auto Pán Bůh nestvořil:” - Teď jedou na vysoký most, který přenáší silnici přes údolí. A Toník chce vědět: “A tenhle most takě Pán Bůh nestvořil?” - “Také ne.” - “A tuhle silnici?” - “Také ne.” -  Malý chvilku dumá a pak říká: “Mami, ten milý Bůh vlastně nic pořádného neudělal.”
Maminčina náboženská lekce nevyšla. Proč? Zaprvé, pro malé děti krása krajiny neznamená nic, tu nevnímají. Na ně působí to, co se hýbá, co dělá hluk, auto, stroj, letadlo. Za druhé proto, že maminka neuměla správně odpovědět. Na otázku po původu silnic měla odpovědět, že ta je společným dílem Pána Boha a lidí. Bůh stvořil skály, kamení, asfalt, železo, hory a doly. Pak stvořil lidi a řekl: “Teď je řada na vás. Dal jsem vám chytrou hlavu a šikovné ruce. Teď ukažte vy, co dokážete. Stavějte své silnice a mosty a auta.” - A lidé začali přemýšlet, nač Bůh stvořil kamení, nač železo, nač gumu, co tím zamýšlel. Poznávají, že Pán Bůh vymyslel lidem tolik věcí, které si mohou udělat. Že ještě moc a moc let mají lidé co dělat, aby porozuměli, jaké Boží dary jsou pro ně připraveny, jaké stroje a krásné věci si mohou podle jeho plánů udělat. “Ty možná také objevíš nový stroj, motor nebo loď.”
Jestiže to dětem vysvětlujeme takto, nemůže v nich vzniknout představa, že technika a pokrok jsou vždy proti Bohu, proti Boží vůli, že se Bůh hněvá na lidské vynálezy a závidí je lidem. Závist bohů - to je škaredá, pohanská představa.
Všechna technika světa, to je přece součást Božího tvůrčího plánu. Vždyť hned na začátku bible stojí, že Bůh stvořil člověka a řekl: “Jděte a podmaňte si zemi.” Věda a technika je dobrá věc, - ovšem pokud se nezneužívá ke zlému. Zde mohou už malé děti snadno pochopit i ti, že Boží stvoření světa není ještě skončeno, - že dobrý Bůh tvoří stále dál a lidé mu mají pomáhat.
Proto je dobré při večerní modlitbě poděkovat s dětmi nejen za jídlo, ale i za auto, za televizor, za techniku. Jedna věřící židovská maminka říkala dětem: “Když otočíte vypínačem, nezapomeňte přitom vždy poděkovat Boha za jeho krásný dar - elektrický proud, který nám točí pračkou, vaří jídlo, hraje v rádiu a startuje auto, abychom v něm mohli jezdit.”
V technice poznají děti Boží velikost spíš, než v květince nebo brouku.
Za vyprávěním o stvoření světa následuje v dějepravě vyprávění o stvoření člověka a o ráji. Z toho, co jsme si tu řekli, pochopíme, že i vyprávění o ráji je pro předškolní děti zcela nevhodné. Toto hluboké, obrazné a symbolické vyprávění nemůže dítě chápat jinak, než zcela polopaticky: jako historickou událost, která se přesně tak stala. Vznikne v něm představa, že celý svět mohl být dodnes rájem, kdyby dva lidé nebyli jedli ze zapovězeného stromu. Celkem malicherná příčina a světová katastrofa jako následek, jak si to má dítě srovnat s představou hodného Boha? Tyto zmatené představy z dětství straší některé lidi až do dospělosti, ba po celý život. Dítě není schopno pochopit, že toto vyprávění je symbolem - obrazem pokušení člověka proti Boží vůli, která je v každém člověku a vždy znovu jej pokouší, aby zhřešil, zklamal.
Toto temné tajemství zla, nepochopitelné i dospělým, není nic pro malé děti.
A ještě jedno upozornění. Jako jsme si řekli, žer nelze jen tak bez dalšího vysvětlení tvrdit, že Bůh stvořil všechno, stejně opatrní musíme být při otázce zda je Bůh všemohoucí, zda mlže všechno, co chce. I když víme, že Bůh všemohoucí je, taková odpověď vyvolá v dítěti představu mocného kouzelníka a začne si vymýšlet ty nejnemožňější věci: “Může Bůh nechat tuto sklenici lítat ve vzduchu? Proč to někdy neudělá?” Může Bůh z téhle šišky nechat vyrůst velký strom? Může Bůh, aby to auto, co stojí na ulici, tam teď nestálo?” - “Že nemůže? Aha, tak to tedy nemůže všechno!”
Proto je třeba říci, žer Bůh opravdu nemůže všechno. Nemůže dělat to co odporuje jeho dobrotě, lásce. Jelikož je dobrý, nemůže všechno. Nemůže být zlý.
Nemůže lhát, dělat hlouposti, darebnosti, klukoviny.
Jeho moc je sice bez hranic. Ale jeho dobrota omezuje jeho moc. Bůh nemůže dělat to, co by nebylo moudré, co by nebylo dobré.
Příklad pomůže, aby dítě porozumělo. Zeptám se: “Může se náš tatínek sám zabít? - Samozřejmě, uměl by to udělat. Ale on nás má rád a ví, že ho máme také rádi, a že by nám bylo smutno, tak proto to nemůže udělat. Nemůže se zabít, protože nás má rád.”
Bůh může všechno, co chce ale on chce jen to, co je dobré.
Při večerní modlitbě vyzní tento rozhovor v prosbu, abychom i my chtěli vždy jen to co je dobré. Jako Bůh Otec, jako Syn Boží, Kristus, Král všeho stvoření

Přímluvy

Pojďme společně prosit Krista Krále, kterého Otec učinil Pánem nade vším stvořením:

• Za ty, kteří vedou a představují dnešní Kristovu  církev, - aby hlásali Boží království věrohodně.
• Za ty věřící křesťanských církvích,  křesťanství usilují o sjednocení, aby nezmalomyslněli a vytrvali.
• Za ty, co nám vládnou: aby vládli spravedlivě a nedali ubližovat slabým a chudým.
• Za ty lidi utlačované a trpící, kteří čekají na osvobození, aby našli svou radost.
• Za nás, zde přítomné, abychom jako správní křesťané drželi pospolu a měli se rádi.
• Za náš český národ, aby si zachoval víru svatého krále Václava.

------  Nakonec se na chvíli ztišme a prosme každý ve svém srdci v tichosti za své osobní starosti a potřeby ----

o toto vše tě prosíme, Kriste, náš Králi slávy.

další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net