Cestou do Emauz  - nedělní cyklus C - mezidobí (16. až 20. neděle)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  
 
16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Při každé bohoslužbě se jedná vlastně stále jen o jedno zásadní: jestli konečně, doopravdy, uvěříme, že Bůh nás má rád. Jestli naše srdce z hloubi přesvědčení řekne Bohu: “Já ti, Bože, věřím, že mne máš rád.”
Věříš tak Bohu? I v nemoci, i ve zlých situacích?
Vyznejme naši malověrnost a prosme za odpuštění.

Uvedení do čtení
Gn 18,1-10a
Starozákonní čtení nám chce v líbezném vyprávění říct, že Bůh jde za člověkem. Chce se setkat i s námi podobně jako s Abrahámem. Naše obtíž je v tom, že my tuto chvíli setkání nerozpoznáme.
Kol 1,24-28
Svatý Pavel nám ve druhém čtení chce naznačit, jaké bohatství pro nás Kristus připravil.
Lk 10,38-42
V evangeliu uslyšíme líbezné vyprávění o Marii a Martě, jak přijaly poutníka Ježíše do svého domu. Poznáme se v některé?
 

PŘIJMOUT JEŽÍŠE JAKO HOSTA

S výrazem “Pohostinství” se dnes lidé setkávají nejčastěji na štítech hostinců. Pohostinství jako obchod. Starozákonní perikopa i evangelium jednají také o pohostinství, ale jako o službě bližnímu, v níž navštěvuje člověka Bůh.
Jádro starozákonního čtení je ve zkušenosti, že se člověk setkává s Bohem, ale neví o tom. Teprve ex post, dodatečně, vycítí Boží řízení - až dar Boží lásky - dítě Izák - je očividný.
Pohostinnost, to je předchůdkyně lásky k bližnímu, jak ji později hlásal Pán Ježíš. Mezi nomády Orientu vládla pevná etika. Dokonalá solidarita uvnitř kmene, ale vše mimo kmen bylo mimo zákon - výjimkou byl jen host. Nomádskou morálku už nemáme - křesťanskou máme?
Z křesťanského pohledu se vyprávění stává krásným předobrazem Pána Ježíše. V Ježíši se Bůh nejen zjevil v podobě člověka, ale člověkem se i stal. Stále přichází jako poutník, nemající, kde by hlavu složil. Chce být přijat jako host od svých přátel, ale i od hříšníků.
I my můžeme a máme přijímat Ježíše jako hosta, zcela tělesně a skutečně:
V jeho učednících a hlasatelích víry: “Kdo vás přijímá, mne přijímá.”
V malém dítěti: “Kdo přijímá v mém jménu dítě, přijímá mne.”
V lidech slabých, bezmocných, chudých: “Byl jsem hladový a nasytili jste mne.”
Také ve vyprávění o emauzských učednících se jiným způsobem hlásá totéž. Náš Pán s námi putuje životem, přichází v postavě cizinců a nechává se pozvat, aby se nám ve společenství zjevil.
A stále tu platí: Hostitel je nakonec vždy ten obdarovaný. Je osvobozován od svých největších starostí, tísní, nedostatků.
Ještě svatý Benedikt cenil vysoko prastarý zákon pohostinství. Ve svých Regulích píše:
“K vůli hostu přeruš řádové postění. Přicházejícím poutníkům a chudákům věnuj velikou péči.”
Nad evangeliem bychom mohli začít diskutovat, zda je zbožnější katolík činem, nebo katolík pečující o prohloubení svého života. Ale to je špatně postavená alternativa. Křesťanství znamená i liturgii - službu Bohu, i diakonii - službu bližnímu. Plné křesťanství znamená: Napřed naslouchej, uvažuj, pak jednej.
 

NAPŘED S MARIÍ USEDNOUT

Zasloužila si Marta pokárání?
Leckterá žena má při naslouchání tomuto evangeliu pocit, že si Marta takové pokárání nezasloužila. Že se tu Pán Ježíš projevil jako typický mužský, který nechápe ženskou duši. Měli hosta, copak se nesluší uctít jej? A právě vzorným pohostinstvím?
Jenže Pán Ježíš tak mluvil právě proto, že zná dobře náturu mnoha žen, ve kterých pečlivá hospodyně zatlačí do pozadí všechny ostatní lidské a ženské stránky a stanou se pro tu svou přebujelou pečlivost postrachem a trapičem domu.
Jednu podobu přepečlivé Marty znám i já, neženáč. Zajdu někam na návštěvu, chci si pohovořit s lidmi. Sotva sedáme ke stolu, paní domu vyskočí: “Musím dát přece na stůl ubrus! A vy děcka marš pro kytku na zahradu, ať pan farář vidí, jak se nám kytky vyvedly. - A ty, táto - běž umlet kafe, ať je čerstvé.” Hospodyně nese ubrus - snad už si sedne. Kdepak - “Ještě něco k zakousnutí” - a už je zas pryč. Chabé protesty nikdo neslyší, čas návštěvy utíká. Kafe bylo, byl ubrus, kytka a buchta - ale ze setkání a z rozhovoru nebylo nic.
Mezi vámi ženáči možná také leckterý pokyvuje hlavou: “To já bych mohl teprve vykládat. U nás sednout si, popovídat, to neexistuje. To je pořád něco: Támhle skoč. Tohle udělej. Udělám, proč ne, ale pak chci kousek klidu, domácí pohody, přece to: doma. Ale kdepak: “Ty sedíš, čteš - aha - nemáš co dělat, zahálíš -běž něco dělat!”
Tohle měl asi na mysli Pán Ježíš, když káral Martu.

Ztišení i práce
Jistě Pán nechtěl v pokárání Marty odsoudit pohostinnost, vždyť službu bližnímu chválil minulou neděli v podobenství o milosrdném Samaritánu. Dnes chce ten příkaz ke službě bližním v lásce doplnit: Abychom uměli podle Boží vůle správně sloužit, k tomu je nezbytné, abychom uměli jako Maria naslouchat slovu Božímu.
Kde se slovo Boží neslyší, tam je láska k bližnímu jako bez základů. Vždyť lidské jednání je jen tehdy dobré, když odpovídá vůli Boží.
Oboje tedy patří do lidského života: ztišení i práce, naslouchání i dělání.
Naslouchat jako Maria slovu Božímu. Zdánlivě není nic jednoduššího. Jenže ve skutečnosti můžeme předpokládat, že ze sta lidí je nejmíň osmdesát typu Marty. Že málokdo se umí utišit, soustředit, zaposlouchat jako Marie.

Proč lidé nemají užitek z kázání
Na kněžském duchovním cvičení došla mezi spolubratry řeč na to, co v tom je, že lidé nemají užitek z kázání. Tolik kázání už slyšeli. Tolik rad, podnětů, myšlenek. Už dávno by z nich mohli být lidé, kteří umějí krásně, pokojně, po křesťansku žít. Ale zatím si kázání ani nezapamatují, natož aby se podle něj řídili. Kde je příčina? Exercitátor řekl: Dokud nenaučíte lidi řádně slovu Božímu naslouchat, to jest: nejen je slyšet, ale o něm i přemýšlet, rozjímat, - dokud se lidé naučí rozjímavému naslouchání kázání a rozjímavé modlitbě po kázání, - budou chodit do kostela bez užitku.

Co znamená rozjímavě naslouchat?
Musíš se zamyslit nad tím, cos právě slyšel. Nepustit to hned z mysli. Dál o tom přemýšlet. Musíš si to rozebrat, zaujmout k tomu osobní stanovisko. Musíš se ptát: Co tahle pravda v mém dosavadním životě znamenala, jak jsem podle ní dosud jednal? Jak já mohu tuto pravdu víry, toto slovo Boží, ve svém životě uskutečnit?
Slovo Boží je jako výbušnina, má obrovskou sílu, ale roznětkou k té výbušnině je tvá vůle, chtění. Bez tvé spolupráce se tato síla pro tebe neuvolní.
Jak ji uvolním? Jak to budu dělat? Tak se musíme ptát po každém kázání a výsledek, své předsevzetí, položit pokaždé při obětním průvodu na obětním misku  jako svůj dar: Bože, já chci, pomoz mé slabosti! Tohle gesto obětování a pokory je důležité, abychom nezapomněli: Já dávám svou dobrou vůli. Bůh dává úspěch, bez něho by má dobrá předsevzetí vyhasla.
Tak to tedy má s námi se všemi být: máme být jako pečlivé Marty,  - ale takové Marty, které umějí napřed s Marií usednout a naslouchat, - pak přemýšlet, modlit se a jednat.
Pojďme tedy hned dnes vyznat víru ve slovo Boží a uvažovat: Kolik z dnešního slova platí na mne? Jak se podle toho zařídím?

Přímluvy

Pán Ježíš ví, jak to s námi je:  neschází nám na dobré vůli, ale schází nám vůle pevná. Dnes si něco umíme a zítra už to nedokážeme dodržet. Proto moc potřebujeme jeho pomoc, milost pomáhající. Prosme o ni:

• Abychom nedělnímu kázání naslouchali a přemýšleli, jak podle něj začneme jednat.
• Abychom si každý den při ranní modlitbě připomněli své předsevzetí z neděle a z poslední svaté zpovědi.
• Abychom při večerní modlitbě zpytovali svědomí, jak jsme přes den zachovávali, co jsme si ráno umínili.
• Abychom vždy dovedli rozeznat, co je pro život důležité a co je chvilková malichernost.
• Abychom nezmalomyslněli nezdary, ale vždy znovu hledali nové cesty.
• Abychom neztratili z očí cíl všeho snažení: dozrání do krásy křesťanů - nebešťanů.
• Abychom dělali, co ty chceš a byli tak tvým obrazem.

Sešli nám Otče, svého Ducha; o něj tě v pokoře prosíme skrze Krista, našeho Pána.

17. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Každou neděli si tu při naslouchání slovu Božímu doplňujeme křestní výuku -  vždyť jsme byli pokřtěni jako nemluvňata, bez křestní katecheze.
Zkusme se například zamyslet: co si představuji pod pojmem křestní znovuzrození, pod pojmem vykoupení?
Prosme Boha za trpělivost s naší chatrností.

Uvedení do čtení
Gn 18,20-32
Co nám ještě dnes může říci starodávné vyprávění o zkáze Sodomy? Je to jen strašidelná historka z dob pohanských představ o hněvivých bozích? Nebo je to nadčasová zvěst o síle prosebné modlitby, - a o poslání nás, hrstky věřících uprostřed nevěřícího světa? Poslouchejme a přemýšlejme o tom.
Kol 2,12-14
Dovedli byste několika větami vypovědět podstatu a smysl hříchu? Svatý Pavel to dovede jak nyní uslyšíme.
Sk 11,1-13
Kdo by nechtěl umět dobře se modlit. Teď nám bude učitelem modlitby sám Pán Ježíš.
 

UMÍŠ SE MODLIT ?

Umíte se dobře modlit? Učedníci v evangeliu prosí, aby je Pán Ježíš modlit naučil. Umějí to zřejmě tak málo, jako my. Ještě, že bible nelíčí učedníky Ježíšovy, jako nějaké nadlidské geroje, hrdiny. Apoštolové a všechny biblické postavy jsou normální živí lidé, lidé jako my.
Ti apoštolové měli při modlitbě asi také někdy špatný pocit, jako míváme my. Kdosi to přirovnal k špatnému telefonování: Mluvím do sluchátka a ani jistě nevím, jestli jsem vůbec řádně spojen. A když jsem spojen, zas nevím, jestli tam někdo poslouchá. A když někdo poslouchá, jestli mi rozumí. A když rozumí, jestli jej natolik zajímám, aby se pro mne nějak angažoval.
Pán Ježíš nás učí:
Nemodlete se jako pohané. Ti se snaží bohům mnohomluvně vysvětlit, co  a jak potřebují. Bůh to ví líp, než vy sami.
Nemodlete se jako farizeové: Těm záleží hlavně na tom, aby si toho lidé v kostele všimli a chválili jejich zbožnost.
Nedělejte si starosti, jaká slova při modlitbě používat, v jaké formě se modlit, které modlitby odříkávat.
Zbavte se pocitu, že Boha je třeba uprošovat, nutit, donutit, aby jednal tak a tak. Cílem modlitby není změnit jednání Boha, ale změnit jednání naše, vlastní. Cílem není donutit k jednání Boha, ale sebe: Jako my odpouštíme, tak ty odpusť nám.
Pán Ježíš na žádost apoštolů odpověděl tím, že je naučil modlitbě Otčenáš.
Kdysi byla tato znalost Otčenáše příslovečná: Odříkal to jako Otčenáš. Dnes už je mnoho našich dětí a vnoučat, které Otčenáš neznají vůbec.
A co my? Otčenáš ještě odříkat umíme. Ale učíme se i denně posle něj žít? A jestli ne - máme pak právo se jej tu modlit?
Udělejme si takovou malou prověrku Otčenáše, jak jsem to nedávno kdesi četl:
Neříkej :
OTČE - když se nechováš jako boží dítě.
NÁŠ - jestli nejsi se svým bližním spojen láskou.
JENŽ JSI NA NEBESÍCH - když myslíš jen na věci pozemské.
POSVĚŤ SE JMÉNO TVÉ - jestli ho sám znesvěcuješ.
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ - když hledáš jen hmotné úspěchy.
BUĎ VŮLE TVÁ - pokud nejsi ochoten zachovávat desatero.
CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ - nestaráš-li se o bídu druhých.
ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY - jestliže někoho nenávidíš.
NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ - máš-li v úmyslu hřešit.
ZBAV NÁS OD ZLÉHO - když proti zlu nebojuješ.
AMEN - jestli nemíníš každé slovo Otčenáše upřímně a opravdově.
Až se dnes budem společně modlit Otčenáš, ať v něm zazní všechna opravdovost našeho odhodlání, Otčenáš nejen odříkat, ale i podle něj žít.
 

PROSEBNÉ MODLITBĚ

To první čtení dneska, to byla opravdu zvláštní historka. Abraham smlouvá s Hospodinem jako to dělají handlíři na orientálním trhu.
Některým lidem se toto čtení nelíbí. Říkají, že smlouvat s Bohem, to se nepatří. A vůbec - prosit Boha o to neb ono - to že se také nepatří. Prosebná modlitba, to že je špatná modlitba. Správná modlitba je Boha chválit, Bohu děkovat, - ale pořád o něco prosit, škemrat, to se prostě nemá.
Co na to říci? Mají tihle lidé pravdu? Vypadá to dokonale, nechat všechno na Pána, Absolutně se spolehnout, že Bůh ví, co potřebujeme. Že to ví lépe, než my.
Ještěže na čtení o Abrahamovi, který s Hospodinem smlouval a prosil ho, následuje evangelium, kde se učedníci ptají Pána Ježíše, jak se mají modlit správně. A Ježíš je učí modlitbě, která obsahuje jenom samé prosby. Sedm proseb. A ještě zdůrazňuje: “Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám. Každý, kdo prosí dostává, kdo hledá, nalézá.”
Kdyby dnešní slovo Boží sestávalo jen ze čtení o tom, jak Abraham prosil za Sodomu a moc toho nevyprosil, byly by pochyby o účinnosti prosebné modlitby oprávněné. Ale v evangeliu to stojí jasně: “Když vy, lidé, dovedete svým dětem dát dobré dary, když vás prosí, tím spíše nebeský Otec dá svého Ducha těm, kteří ho prosí.”
Ale i první čtení je pro nás velikou školou správného smýšlení.
Už ta Abrahámova odvaha, zastávat se, přimlouvat se i za ty nejšpatnější. Sodoma a Gomora - to je dodnes symbol špatné, zvrácené společnosti, o které říkáme: “Od takových raději dál, s těmi nejlépe nic nemít!” - A hle - zbožný Abraham na ně nesvolává hněvy a tresty Hospodinovy. Neříká: “Dobře jim tak, ať mají, co si zasloužili.” - Abraham se za ty špatné lidi houževnatě přimlouvá. Důvěřuje, že ani v Sodomě nejsou samí špatní lidé.
A co je ještě na Abrahamovi sympatické, je ta jeho důvěra v dobrotu Boží. Že Boží dobrota je větší, než jeho spravedlnost. Tahle odvaha k důvěře je ještě podivuhodnější, než ta první: “Bůh je dobrý” - na to se Abraham plně spoléhá.
A to je stěžejní otázka dnešního slova Božího na nás, dnešní lidi: Máme i my takovou důvěru v Boží dobrotu? Máme ji při pohledu na to, jak mezi lidmi stále narůstá zlo, neláska, krutost? Máme důvěru v Boží dobrotu, když námi zmítají společenské zmatky, když se nám stále více houpe půda pod nohama?
Umíme si říct uprostřed zmatků světa, že Bůh je dobrý, že to se mnou myslí dobře, že mi dá svého Ducha, když ho prosím?
A umíme také bezpečně rozpoznat jestli naše modlitba je pokorná a důvěřivá?
Pozná se to snadno. Ovocem dobré modlitby je vnitřní rozjasňování, zklidnění, nárůst pokojné jistoty a radosti: “Svěřil jsem své starosti Otci, Bohu.” Najednou vidíme, co je na světě kolem nás pěkného, co je na lidech kolem nás dobrého. Daří se nám překonat vlastní závistivost, sobectví, lakotu. Jen modlitbou, nic jinak, se daří vyléčit tuto rakovinu duše. Člověk, který se  umí svěřovat Bohu v pokorné, prosebné modlitbě, ten se cítí uvolněný, svobodný, radostný.
Každou neděli zakončujeme naši bohoslužbu slova prosebnou modlitbou - Přímluvami. Pojďme se dnes pokusit o dobrou prosebnou modlitbu. Pojďme prosit za všechno, co k životu pokojných božích dětí potřebujeme.
 

JE NÁS MÁLO ?

Nejsme masová organizace
Často se dnes mluví a píše, že doba křesťanství je v koncích. Mnozí naši současníci považují náboženství za škodlivou pověru, která by měla ze světa zmizet. A všude na světě je křesťanů počtem menšina, nepatrná trocha lidí k víře lhostejných nebo nevěřících.
A tak se někteří věřící stávají nejistí a říkají: Je nás málo. Nedokážeme vyrovnat, napravit tolik zla na světě, nedokážeme mu zamezit. K čemu tu jsme? Má naše snaha nějaký smysl, když je nás tak málo? Dnešní starozákonní čtení svědčí, že podobná malomyslnost přepadla už kdysi Izrael.
Starost pravověrných Izraelitů
Vyprávění o Sodomě je odpovědí na tento pocit. Vzniklo za časů králů Davida a Šalamouna, v době, kdy se dotud světa neznalý, pastevecký národ stal královstvím, politickým státem. Tím se jim začal rozšiřovat rozhled po světě. Dostávali se do styku se  stále více zeměmi, s obchodníky a vojáky četných národů. Izraelští žasli: Nejsou na světě jen oni a jejich sousedé! Kolik je tu národů, kolik říší, kolik lidstva - a všichni pohané, všichni nevěřící, samá Sodoma. Co si s takovým světem Hospodin  počne? Nezničí Hospodin takový špatný svět i s tou hrstkou spravedlivých, pravověrných Izraelitů?
Starost dnešního člověka
My si dnes už nepředstavujeme Boha jako zuřícího vynálezce, který rozbíjí své dílo, když se mu nedaří podle jeho představ. Bůh není zabíječ, není ničitel. Bůh je Život a je vždy pro život, nikdy pro smrt.
My dnes už nevidíme nebezpečí zničení světa v Bohu, ale v člověku. Ptáme se zda člověk sám nezničí svůj svět i sebe svou bezmeznou hamižností, touhou vlastnit, vyrábět, bohatnout, panovat.
Kterýsi současník vyjádřil tuto úzkost jakýmsi zrcadlovým zobrazením: Konec lidského světa jako opak  Božího stvoření.
Poslechněme si jeho varování
“Bůh stvořil na počátku nebe i zemi. Na ní stvořil na počátku nebe i zemi. Na ní stvořil nejprve světlo, druhého dne oblohu, třetí den moře a rostliny. Čtvrtého dne dal zazářit slunci a hvězdám, pátého dne zabydlil vody rybami, vzduch ptáky. Šestého dne, naposledy, po milionech let, stvořil člověka.
Sedmého dne byl klid. Stvořitel odpočíval.
Člověk žil stotisíc let a shledal, že je už dospělý a chytrý. Řeči o Bohu mu začali jít na nervy: “Jaký Bůh? - Neznám! Jaké zákony - ty byly snad dobré v čase lidoopů. Jsem sám dost dospělý, abych vzal svou budoucnost do ruky sám. Jsem člověk - Stvořitel. Já sám!
Atak začalo posledních sedm dní člověka.
Zrána prvního dne se člověk rozhodl, že si sám zajistí svou svobodu a bezpečnost. A začal plnit raketovými střelnicemi s atomovou hlavou,  začal vyrývat podzemní bunkry a protiatomovými kryty.
Druhého dne vymřely ryby v řekách, které člověk otrávil průmyslovými splašky.
Třetího dne uschla tráva na polích a opadlo listí na stromech. To člověk vzal do vlastních rukou řízení počasí a než se našla chyba ve výpočetní stanici, byly už řeky vyschlé.
Čtvrtého dne vymřely tři miliardy lidí. Kdosi totiž zapomněl uzavřít nádoby, kde se pěstovaly zvlášť účinné bakterie nových nemocí pro příští války.
Zbylí lidé asi vzpomněli na Boha a začali Ho proklínat: vždyť je jim povinen dát šťastný život, je povinen je chránit! Tak proč se nestarý!
Pátého dne kterýsi člověk ztratil nervy a stiskl červený knoflík. A nebeští andělé spatřili, jak se Země, modrá planeta, proměnila v novou svítící hvězdičku.
Šestého dne nová hvězdička zhasla. Prach a popel zahalil slunce a měsíc.
Sedmého dne byl zase klid. Země byla pustá a prázdná. Tma byla všude a lidské duše bloudily nad chaosem trosek mrtvé země.”

Dobro je vždy mocnější
Bude to tak? Věřme, že nebude. Už vyprávění o Abrahamovi a Sodomě dokazuje, že hrstka dobrých lidí převáží množství zlých. Že dobro je přes všechen zdánlivý opak nakonec mocnější, než zlo. Že kde je deset spravedlivých, rozumných lidí, ti dovedou zabránit zlu tisíců hloupých.
A druhý důvod našeho optimismu je v tom, že hranice mezi dobrem a zlem není v dnešních dobách totožná s hranicí mezi věřícími a nevěřícími. Jako mezi námi věřícími jsou také lidé zlí, tak mezi nevěřícími jsou také lidé hodní, rozumní, spravedliví a Bohu milí.
Nebojme se tedy o osud lidstva. Ale chtějme žít tak, abychom patřili mezi ty dobré na váze Boží spravedlnosti, mezi dobré, kvůli nímž jsou Sodomy zachraňovány od pohrom.
To je tedy dnes naše radostná myšlenka na cestu domů: Každým dobrým rozhodnutím, každým dobrým slůvkem, činem, přidáváme na misku dobra, které zachraňuje svět.
 

KŘESTNÍ KATECHESE O VYKOUPENÍ

Bůh chce, aby člověk měl hmatatelnou jistotu, že se podílí na Božím životě. Proto ustanovil viditelný úkon: křest. Svatý Pavel dnes říká: Byli jsme pro své hříchy mrtvi, ale On zničil dlužní zápis našich hříchů, přibil úpis na kříž, vykoupil nás. Křtem jsme spolu s Kristem zemřeli - zemřeli hříchu - a spolu s Kristem jsme byli vzkříšeni z mrtvých.
Zní to jadrně, ale co konkrétního si dovedeme představit za slovy: “Kristus nás spasil, vykoupil?” “Vzal na sebe naše hříchy a trpěl za nás” slyšíme, ale hned nám napadá otázka: Proč tedy trpíme dál, když jsme vykoupeni, když Kristus trpěl za nás?” - “Jsme vykoupeni”, říkáme, ale nijak bezpečně a zachráněně se necítíme. Vše kolem nás a v nás je dál nejisté. “Bůh byl lidmi uražen, rozhněván” - říká se nám - a Synovo utrpení, Synova oběť usmířila Otcův hněv. A hned nás napadá: Ale jaká je to spravedlnost, která vyžaduje, aby nevinný trpěl za viníka? Důsledkem těchto zmatených otázek je pak představa, že trápení, utrpení, je samo o sobě nějaká hodnota před Bohem.
Kdyby tedy trápení mělo cenu, proč Pán Ježíš nedal hlavní přikázání: “Lidi, trapte jeden druhého. Ubližujte si navzájem.” Takové přikázání, to by se nám to plnilo!
Chceme-li porozumět našemu spasení, vykoupení, pak musíme začít u stěžejního slova: Co to je Oběť.
Kristus nás vykoupil tím, že se za nás obětoval.
Co to znamená “obětoval”? Nenechte se svádět špatným používáním tohoto slova v běžném hovoru: “Já na to obětuju tyhle boty” - tzn. zničím je; “Já obětuju v postě své cigarety, sladkosti” - tzn. vzdám se jich, odepřu si je.”  “Já na to obětuji dvacet korun” - to znamená: přijdu o ně. Tady se chápe slovo “oběť” jako zničení, ztráta, vzdání se něčeho, přijít o něco.
Latinsky se řekne obětovat “sacrificare”. A i nelatiník zná slovo “sakra” a ví, že to znamená česky “svatá”, něco svatého. Sacrificere pak znamená něco posvětit, zasvětit. To je tedy správný smysl slova obětovat: posvětit, zasvětit - a my jsme to překládali jako “ztráta”, “zničení”! Něco obětovat v tomto původním náboženském smyslu znamená: dát něčemu ten největší význam, cenit to nejvýš, milovat to, udělat něco z lásky.
Každá naše svátost je sacrificium, oběť - i křest. Pokřtít dítě znamená obětovat je, tj. zasvětit je Bohu, posvětit je. Křtem opouští vaše dítě svět hříchu a je přijato do společenství svatých. Křtem se zbavuje vaše dítě věčné zkázy, smrti, a získává od Krista - s Kristem - nesmrtelný život. Kristus žije v něm! Rozumíte tomu? Pokřtěné dítě - to je živý svatostánek ve vašem domě!
Teď se vraťme ke spasitelné oběti Kristově. Víme, že Bůh stvořil vše v lásce, to je v jednotě. Teprve hřích způsobil rozdělení: Člověka od Boha (Bible to krásně popisuje obrazným vyprávěním, jak se Adam schovával před Hospodinem). Muže od Ženy (Vzpomeňme na vyprávění o Adamovi a Evě. Adam nejdříve vítá ženu s jásotem, ale po hříchu na ni zbaběle žaluje a svádí vinu). Rozdělení sourozenců (Vyprávění o Kainu a Abelovi). Hřích dělí děti od rodičů (Osudy Noema a jeho synů). Hřích dělí národy, že si navzájem nerozumějí (Vyprávění o Bábelu).
Spása, to je záchrana, znovusjednocení: aby všichni jedno byli. Musíme se obětovat, sacrificare, tj. posvětit láskou, která je poutem jednoty. Hřích se tedy může napravit, vykoupit, jen obětí: posvěcením, láskou.
A právě tak vykoupil svět Ježíš Kristus: svou láskou: “Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna.” Že Kristova oběť, toto dílo jeho lásky, bylo také trápení? Ovšem, kdo miluje, vydává se všanc, že na to doplatí.
Rodiče doplácejí mnohými trampotami na to, že mají rádi svoje děti. Děti doplácejí na to, že mají rády své rodiče, že nejsou tak volné jako svévolní vzpurníci.
Milovat, to je největší radost i trápení zároveň. Ale to trápení je rub lásky, ne líc!
Následovat Krista, to neznamená hledat schválně trápení, kříž. Znamená to, mít rád lidi jako Kristus. Ti lidi se ti o kříž už postarají sami. Tak to mysleli křesťanští asketé, když mluvili o kříži.
Láska a trápení z lásky, to je vykoupení. Trápení bez lásky, to je peklo. Tenkrát jsi vykoupený, když umíš odmítat trápení bez lásky: nenávist, závist, zlobu.
Tenkrát jsi došel vykoupení, když umíš milovat jako Ježíš: posvěcovat svou obětavou láskou, která ráda snese i nepohodlí, i trápení pro milované.
To už pak jsi nejen vykoupený, ale i pomocník Vykupitele. Pomáháš vykoupit, zachránit svět.

Přímluvy

Jako učedníci prosili Pána Ježíše, a on jim prosbu splnil, tak ho s důvěrou prosme i my:

• Za celý svět; - abys jeho rozpory překlenul svou láskou.
• Za Boží přírodu; - aby ji lidi neničili bezohledností a chamtivostí.
• Za všechny, kdo tě ještě neznají; - aby objevili, že svět může  být zničen zvířecím chováním nebo posvěcen lidskou láskou.
• Za všechny pokřtěné; - aby si Boží život, na křtu získaný, cenili víc, než živočišný.
• Za nás zde přítomné; - abychom se dnes zaradovali nad poznatkem, že Bůh po nás nežádá trápení, ale lásku.

Pane Ježíši, ať nezapomínáme, že nemůžeme žít bez tebe, jako řeka nemůže být bez svého pramene.
Naše inteligence by se zatemnila bez světla tvé víry.
Náš cíl by zhrubl bez milosti tvé lásky.
Naše jednání by zmalátnělo bez tvé naděje.
Ať semeno nesmrtelnosti, do nás na křtu zaseté, nás cele pronikne; - jenž žiješ a kraluješ na věky věků .

18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnešní slovo Boží budeme dnes asi všichni poslouchat s pozorností. Klade otázky, které si často klademe i my: má to cenu, pořád se v životě honit? Co vlastně člověk ze vší té dřiny má?
Než uslyšíme, jak odpovídá nejprve starozákonní myšlení, pak svatý Pavel a nakonec Pán Ježíš, zamysleme se sami: v čem já vidím smysl své práce? V čem hledám náplň svého života?

Uvedení do čtení
Kaz 1,2;2,21-23
Na otázku, jaký smysl má lidské snažení, odpovídá starozákonní kazatel pesimisticky. Vidíme tu, jak ještě nedovedl dohlédnout, jaký smysl má lidské konání pod zorným úhlem věčnosti.
Kol 3,1-5.9-11
Odpověď svatého Pavla na otázku po smyslu lidského života je už křesťanská: Teprve se zřetelem k věčnosti dostává lidské konání svůj smysl.
Lk 12,13-21
Kéž dnes uvěříme tomu, co nám říká Pán Ježíš v evangeliu: Tvůj majetek je ti jen tehdy k dobru, jestli tě dělá bohatým před Bohem!
 

CO STOJÍ ZA NÁMAHU

Co stojí a co nestojí za to, aby se po tom člověk pachtil, to je věčně aktuální lidská otázka. To je i téma slova Božího dnes.
Starozákonní čtení má hned v prvním verši pětkrát totéž slovo - to už by tedy neměl nikdo přeslechnout: Marnost. Všechno je marnost. Heinrich Heine nazval knihu Kohellet, Kazatel: “Velepíseň skepse”. Boří se tu s velkou energií staroizraelská představa o přímočarém vztahu člověkových zásluh a Boží odměny: Kdo žije spravedlivě (tj. zachovává rituální předpisy Thory), toho Bůh odměňuje blahobytem, bohatstvím, zdarem. Čili obráceně: bohatí, to jsou ti spravedliví a Bohu milí. Takovou primitivní víru Kohellet boří. Boří víru v majetek, nemá důvěru ani ve filozofii: Mudrc umírá stejně jako žebrák. Staré jistoty padají, nové nevidí, darmo se pachtit, vše je marnost.
Toto boření izraelské naivní víry je také přípravou na evangelium, jako je jí celý Starý Zákon, ale  přípravou na evangelium, jako je jí celý Starý Zákon, ale přípravou negativní. Na temném pozadí starozákonní skepse se jasněji odráží novozákonní situace člověka. Od události vykoupení nestojí už člověk tváří v tvář nicotě, ale Božímu tajemství. Co vykonal Pán Ježíš, to není marnost. Od té doby se vyplatí žít.

V epištole ukazuje svatý Pavel, jaká nová životní skutečnost vzniká, když člověk uvěří a stane se křesťanem. Nový život je v tom, že jsme ve křtu s Kristem umřeli a teď žijeme už s ním. Není to život navenek nápadný, ještě je náš život s Kristem “skryt v Bohu”. Ale musí to být přece na našem životě vidět a poznat, že starý člověk v nás umřel, že žijeme nově v Kristově lásce. To je odpověď svatého Pavla na Kohelletovu otázku, zda něco má cenu: “Usilujte o to, co pochází shůry.”
Také evangelium odpovídá na Kohelletovu skepsi - s průzračnou  prostotou vlastní evangeliím. Nicotou, marností, peklem, končí jen takový člověk, který se z uživatele majetku stane otrokem majetku. Ten není schopen pochopit boží skutečnosti a smysl života: být bohatý před Bohem.
Protože se v našem shromáždění najde boháč, oplývající majetkem, nebudeme asi nakloněni vztahovat evangelium na sebe: Přece já boháč nejsem. Že si buduju střechu nad hlavou, svou chalupu, svou chatu, na tom přece není nic špatného.
Není. Bláznovství majetku je v pocitu zabezpečení tím majetkem. Kdo spoléhá na své “sýpky”, na to, co má, co drží v ruce, ten nepotřebuje víru, nepotřebuje naději. On si myslí, že má víc, že má jistotu. V tom je jeho bláznovství. Zjistí, že nic nedrží v rukou pevně. Skončí s prázdnýma rukama.
Jsou však i jiné podoby lidských “sýpek”: Falešné představy soběstačnosti, sebejistoty. Vše musí skončit zklamáním, kohelletským pocitem marnosti všeho, pokud člověk nenajde svou jistotu a své bohatství tam, kde vskutku je: v Bohu. Kde je víra v Boha, tam je i naděje, tam není místo pro skeptický pocit, že vše je marnost.
 

ÚSPĚŠNÝ ŽIVOT

Úspěšný život má ten, kdo je bohatý před Bohem, kdo usiluje o to, co pochází shůry. Tak jsme to dnes slyšeli.
Co je bohatství před Bohem, co pochází shůry a my o to máme usilovat? V katechismu se říká: “Milost Boží”. Umíš si pod tím slovem něco představit?
Děti na jižní Moravě “boží milost” dobře znají. V masopustě tam maminky “boží milost” smaží, takové dobré pečivo, křehoučké tak, že je musíš moc opatrně brát do ruky, aby se ti nerozsypalo dřív, než je doneseš do úst. Tam děti mají zcela konkrétní představu, co je to Boží milost: Něco moc dobrého, ale choulostivého, křehkého, jen tak právě pro sváteční chvilku. Ale nejen těm dětem na Slovácku, i nám dospělým připadá často milost Boží jako sváteční oblek duše pro chvilku po svatém přijímání, ve kterém se nedá jít do práce - na to jsou přece modráky.
Podobenství o bílém svatebním rouchu, které se snadno umaže, křestní symbol bílé roušky, kterou máme nosit bez poskvrny, to vše může nahrávat představě, že Pán Bůh to s námi dělá jako nějaká zlomyslná maminka, která děcko napřed svátečně obleče do nejlepších šatů a pak je pošle na ulici, na hřiště: běhej blátem, dělej kotrmelce, lez na stromy, hrej si, ale běda, jestli se při tom ušpiníš - to bys dostal!
Taková maminka snad ani na světě není. A Pán Ježíš prohlásil, že otcovská láska Boží se nedá zahanbit láskou lidských rodičů: Dáváte-li svým dětem dobré dary vy, kteří jste zlí, tím spíše vám dá dobré dary můj Otec, který je v nebesích.
Musí tedy Boží milost být utkána z něčeho lidem přiměřenějšího než z andělsky pavučinkového mušelínu.
Nejvíc viny na těchto našich nesprávných představách má především to, že neumíme dobře rozeznávat, co je hřích, kdy pozbýváme milosti Boží. Býváme úzkostliví, kdy by to ani být nemuselo, a míváme sloní kůži tam, kde opatrnost je namístě.
Jak si zjednat správný názor?
Především neužívej pro hřích označení, která jsou nejasná a matoucí: Všední a těžký hřích. “Všední” hřích se totiž snadno považuje za věc nedůležitou a těžký hřích se snadno ztotožní s hříchem smrtelným. To pak má zlé následky v obojím případě.
Zvykni si raději rozlišovat hříchy na: zraňující a smrtelné. Rozdíl mezi hříchem zraňujícím a smrtelným je podobný rozdílu mezi nemocí a smrtí. Mezi zraňující hříchy - tj. těmi, které jsme dřív nazývali “lehké” - jsou takové rozdíly jako mezi rýmou a rakovinou. Když si tohle uvědomíš, pak už nebudeš říkat: Toto je “jen” lehký hřích, to mohu klidně udělat. Pochopíš, že každá nemoc zraňuje, ohrožuje život. Na druhé straně pochopíš, že smrtelný hřích není jen tak něco, co se může člověku přihodit každý den, a že ta smrtelnost neodvisí ani tak od věci samé jako od okolností a celkové situace.
Stále platí, co se učíme v katechismu, že smrtelný hřích je:
Za prvé: přestoupení důležitého přikázání. Ale tu důležitost musíme vážit ne všeobecně, ale v dané konkrétní situaci.
Za druhé: že to uděláme uváženě, s dostatečnou rozvahou. Ale ani to není žádný přesný metr, kdy je jednání dostatečně uvážené a kdy je uvážené nedostatečně.
Za třetí: že hřích se páchá s plnou svobodnou vůle. A i tu nás moderní hloubková psychologie nabádá k opatrnosti v souzení. Ne každý kdo myslí, že hřešil svobodně, byl opravdu plně svobodný. Smrtelný hřích je zásadní rozhodnutí proti Bohu, proti přátelství s Bohem, je změna životní cesty. A to se věřícímu člověku jen tak nestane.
Mohlo by vás snad napadnout, zda tímto vysvětlením nepovzbudím lidskou lehkomyslnost? Toho se nebojím. Naopak: i lehkomyslnému člověku je nepříjemná každá nemoc - a dnes mohl pochopit, že hřích je nemoc duše. A úzkostlivému skrupulantovi se uleví, když slyší ujištění, že smrtelný hřích není běžná věc, že je to něco, co se rovná kosmické katastrofě v osobním rozměru.
Bratří, usilujte o to, co pochází shůry; na to myslete víc, než na to co je na zemi. Rozumíte už té radě svatého Pavla? Lépe je teď, dnes, usilovat o získání Boží milosti, Božího přátelství, než dumat stále o své minulosti, soudit a vážit své chyby a strašit se jimi. Nemáš-li jistoty, běž ke zpovědi, poraď se s knězem, a potom s radostí a bez bázně choď ke stolu Páně, abys rostl v milosti Boží.
 

JE ŽIVOT ABSURDNÍ?

Bída člověka
“ Co má člověk za všechno své namáhání?...Marnost nad marnost, všechno je marnost.” Tak vyjádřil bídu lidského života člověk - nomád - už před tisíciletími. Od té doby jsme mnoho poznali, ale nejistota, rozpolcenost, tragika lidské existence je tu dál.
Vědní obory chrlí o člověku stále víc údajů. Antropologové posunuli hranici jeho zrodu kamsi k stáří miliónů let. Anatomové probádali jeho tkáně. Biologové objevují životní funkce. Psychologové vysvětlují taje lidské osobnosti. A přesto je člověk dál tvorem neznámým, a co hůř - plným rozporů, tragiky, bídy.
Proč jsem se narodil právě já? Moji rodiče možná ani dítě nechtěli, ani nemohli rozhodnout, budu-li mužem či ženou, jaké mám mít vlohy, jakou letoru. Je to vše - i já sám - jen hra náhody?
Naše tělo je tak dokonalý organismus, proč je přesto tak snadno zranitelné, tak často bolavé?
Mohl jsem se narodit už s dědičnou vadou, zatížením, může mne sklátit nepatrný bacil. Mé tělo vrcholí svůj rozvoj mezi 20 - 30 léty - pak už je dál jen stálý a nezadržitelný pokles, stárnutí, smrt.
Proč máme svobodu místo jistého instinktu zvířat, když naše rozumové poznání je tak nejisté, nespolehlivé? Vždyť nám stále hrozí, že se zmýlíme, že se špatně rozhodneme?
Co z toho máme, když se namáháme se vzděláním a pěstěním povahy, charakteru, když přesto je život plný duševního utrpení, a když vše končí smrtí?
Má lidský život nějaký smysl, nebo je to jen absurdní nesmysl, výsledek bezcílného, náhodného vývoje?

Odpověď rozumu
Co na to odpovídá lidský rozum, lidské vědění?
Člověk začal svým rozumem zkoumat sebe sama a výsledky jeho výzkumů, byť sebevědečtější, jsou kupodivu velmi rozporné.
Archeologové objevili, že člověk je tělesně součástí vývojové linie všeho živého a ukázali mu nejbližší příbuzné v opicích.
Chemici organičtí však odhadli cenu sloučenin, enzymů, bílkovin v lidském organismu na 5 milionů dolarů. To už je lepší hodnocení, ale svatojánská muška a rejnok elektrický jsou pro ně organismy daleko zajímavější.
Inženýři jsou uznalí: “Geniální superstroj je člověk” říkají. - Např. l cm 2 lidské nohy unese při práci zatížení až 1.500 kg. Ale pes má lepší sluch, pták líp vidí, netopýr se líp orientuje. Tedy zase žádné zvláštní hodnocení.
Kybernetici však mají pro lidský mozek jen chválu v superlativech.
Astronomové ukázali člověku, jak nepatrné je jeho místo v prostoru vesmíry i v čase, co trvá svět. Ale na druhé straně ukazují v úžase, jak ojedinělý je lidský život v hloubkách vesmíru.
Cituji: “Pokud jde o člověka samotného, je celkem vyloučeno, že by na některé planetě z těch  10 na 22 hvězd, žila bytost, která by se podobala komukoli z nás. Každý z nás by si měl být vědom, že se objeví ve vesmíru a čase jen jednou. Není to důvod pro každého, aby se snažil co nejúčelněji využít času, který je mu vymezen? Jen to dobře uvažme: Každý z nás je nejen v dějinách celého lidstva, ale i v dějinách celého vesmíru zcela neopakovatelný a jedinečný. Nestačí nám to k pocitu, že žádný z nás není bezvýznamný?” Tak to napsal astronom Zd. Kopal.
Filosofové hledají cestu z rozporuplnosti člověka v jeho schopnosti, že nemůže svůj vývoj vzít sám do hrsti, dovršit jej vědomě, sám se vychovávat v plného, kvalitního, krásného a ušlechtilého člověka, v osobnost: “Staň se, čím jsi, člověkem,” říkávají. “Zdokonaluj se ve všech třech druzích lidského pokroku, ve vědění, ve společenství lásky, ve zduchovnění” - volá lékař Albert Schweitzer.
Jiní myslitelé však došli k závěrům přesně opačným. “Proč pátrat po tom, odkud člověk pochází a kam jde? Nikdy se o tom nedovíme. Lidský život nemá smysl, němá cíl, je to kolotání náhod” říká francouzský nihilista Littré.

Odpověď srdce
Kdyby ještě žila má maminka a slyšela, že se zabývám otázkou, že se zabývám otázkou, zda má smysl žít, zda být či nebýt, aby by mi řekla: “Chlapče, co je to za hloupé mudrování? Jestli nevíš co se životem, běž mě naštípat dříví a pak jdi napást krávu. Až se večír vrátíš, uděláme si pěknou černou hodinku, budem opékat na plotně brambory, popovídáme si a zazpíváme si.” - “Mami, na tu černou hodinku se už těším” řekl bych ji jistě já. - “Tak vidíš, to už má tvůj život i smysl, když se máš na co těšit,” řekla by maminka, a měla by pravdu. Mít se na co těšit, mít se z čeho radovat, být šťastný, to je odpověď lidského srdce na otázku, v čem je smysl lidského života.
Ale zase tu nastává různost, jako u všeho kolem člověka: V čem to štěstí hledat?
“Hlavně, abych už měl školu za sebou” - říká školák.
“Hlavně, aby mě Jiřina měla ráda” - horuje zamilovaný chlapec.
“Hlavně, abychom měli co jíst a střechu nad hlavou” - říká, kdo zažil bídu.
“Hlavně, abychom byli zdraví” - říká nemocný na lůžku.
Je mnoho takových “hlavně” a u každého z nás mají jiné pořadí důležitosti.
Ale jedno je jisté: Lidské srdce se brání skepsi filosofů, brání se představě, že život je nesmyslný. V nemoci i katastrofách se v srdcích probouzí velká naděje, důvěra v přežití, která zachraňuje holý život, dává mu nový smysl v nové naději, všemu navzdory: “Života bído, přece tě mám rád” - říká Fráňa Šrámek. To je tedy odpověď lidského srdce po smyslu života:
Z lásky život vzniká s láskou je udržován.

Odpověď víry
Podívejme se nyní, co považuje za smysl lidského života křesťan, jaká je odpověď naší víry.
Filosofové usilují o polidštění člověka: “Buď tím, čím jsi!” - slyšeli jsme před chvilkou. Víra usiluje o pokřesťanění člověka. Co se tím míní? Je to něco proti přirozenému člověčenství? Ne! Je to síla, která člověka právě uschopňuje, aby byl plně člověkem, tím že ho vybavuje vírou, nadějí a láskou.
Víra, uvěření v Boha, to je bezpečná ochrana proti pocitu absurdity, nicoty. Víra nás osvobozuje od úzkosti a strachu z budoucnosti, dává nám sílu a chuť jít dál. Vždy znovu vstávat po každém pádu, jako Ježíš na křížové cestě.
Naděje víry, to není útěcha slabochů. Osvobozuje člověka od sebe sama, k práci pro druhé, k lásce.
A láska? Rodí se ze zážitku, že my jsme milováni. V dětství ze zážitku lásky rodičů, v dospělosti z lásky druhých lidí a z pochopení, že nás má rád ten, kdo nás poslal na svět: “Magna cum reverentia creavit Deus hominem” - “S velikou úctou stvořil Bůh člověka” - praví středověký nápis, vysekaný do kamene v katedrále v Chartres. Ano: S velikou úctou stvořil Bůh člověka. A s velikou láskou se Ježíš obětoval pro člověka.
Jestliže člověk uvěří ve svého Stvořitele - Boha, jestliže si zamiluje svého Vykupitele - Ježíše; jestliže se dokáže otevřít vanutí Božího Ducha, jeho vnuknutí a inspiraci, - to pak už otázka po absurditě, nesmyslnosti lidského života, přestane být otázkou. Kdo je milován a kdo sám miluje, kdo věří a doufá, ten žije, žije plně a bohatě.
Vyznejme s radostí, že věříme a doufáme a milujeme.

Přímluvy

V Bohu je řád a pravá rovnováha. Prosme ho v pokoře:

• Za lidi pesimisty, kteří trpí pocitem marnosti a beznaděje, aby našli svou radost v dělání radosti jiným.
• Za lidi úzkostlivé a bázlivé, - aby našli svobodu dětí božích.
• Za lidi nemocné pocitem méněcennosti, - aby se začali s láskou starat o jiné, a tak jim nezbude čas myslet na vlastní nicotnosti.
• Za lidi lehkomyslné, - aby nezahazovali čas svého života děláním věcí nedomyšlených a nezralých.
• Za nás, zde přítomné, - abychom každé ráno začali s novou chutí usilovat o lepší vztah k lidem kolem sebe.

Bože Všemohoucí, dej nám potřebnou moudrost, abychom si neukracovali život zbytečným ohlížením do minulosti. Abychom se raději den co den znovu snažili o věc prostou: naplnit dobrem a pokojem a pohodou přítomnou chvíli.
Prosíme tě o to skrze Krista, našeho Pána.

19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Naše budoucnost je nám neznámá, je nejistá. Jediná jistota v našem životě je to, že zemřeme. Jinak nic. Někteří lidé mají s touhle nejistotou našich zítřků těžkosti. Jsou úzkostliví, stále plní strachu.
My, křesťané, nemusíme být ani úzkostliví, ani ustrašení. Máme právo důvěřovat v Boha. Poslouchejme dobře dnešní slovo Boží, je to velká škola křesťanské důvěry.
Nejprve však litujme každé chvilky malověrnosti a prosme za odpuštění.

Uvedení do čtení
Mdr 18,6-9
Kdykoliv čteme Písmo svaté, musíme mít stále na mysli, že se tu nejedná jen o vzpomínání na události dávno minulé, ale že se tu mluví o naší přítomnosti. Boj mezi Egypťany a Hebreji, o němž se dnes čte, to je i boj mezi dobrem a zlem v našem srdci, v našem životě.
Žid 11,1-2.8-9
Druhé čtení nám vysvětluje, co je to víra: není to jen uznávání slovem, že určitým pravdám věříme. Je to vyznání činem, jednáním, životem.
Lk 12,32-48
Ze všech čtyř evangelistů jen svatý Lukáš nám zachoval tato útěšná slova, co si teď budeme číst: Jsme ve světě menšinou, my věřící. Jsme malým stádečkem, ale bát se nemusíme: my jsme tu, abychom ukazovali těm kolem sebe, jak si hezky žít, beze strachu a bez bázně.
 

BOJ MEZI DOBREM A ZLEM

Myšlenkový svět naší liturgie stojí na biblických textech. Přitom především Starý zákon se používá často v přeneseném, obrazném (předobrazném) smyslu - typologicky. Kdo se nenaučí takto myslet, ten se nebude cítit v našich liturgických textech doma, nepřeklene vzdálenost k současnosti.
Téma prvního čtení patří k jádru starozákonního zjevení. Opěvuje je liturgie Veliké noci. Noc vysvobození Izraele z egyptského otroctví  splývá v Exultet s nocí, v níž jsou noví křtěnci obmyti z hříchů, kajícníci usmířeni. To vše je noc, která “oloupila Egypťany, obohatila Hebrejce. Vzdálenost času je odstraněna, vše splývá v jedno spasitelné jednání Boží. Když se čtou posvátné texty, nejedná se jen o vzpomínání na dávné historické události, ale i o naši přítomnost.
Kdo jsou dnes Egypťané, kdo Hebreové? Novozákonní vůle Boží po spáse všech, nás chrání od naivního starozákonního triumfalismu: Izrael je ten spravedlivý, vyvolený, - jeho nepřátelé jsou hříšníky a zahynou. Fronta, kterou tenkrát vedla mezi národy a rasami,  ta teď vede středem každého člověka, jeho srdcem.
“Záchrana spravedlivých a zkáza napřátel”, to je boj mezi dobrem a zlem v každém z nás. Je to boj na život a na smrt a není ještě ukončen. Ale u toho, kdo uvěřil v Ježíše, kdo důvěřuje v Otce, u toho je už o výsledku boje rozhodnuto.
Adresáti listu Hebrejům jsou zřejmě křesťané znejistělí ve víře, - podobně jako křesťané dnešní. Ptají se: “Kde je co vidět z té ohlašované spásy? “Proto je pro ně i pro nás důležitá otázka, co je víra.
První verš se nepokouší podat nějakou definici víry, třeba ve smyslu scholastické teologie. Chce odpovědět na situaci věřících. Jsou unaveni vyhlížením Krista a příkořími, která pro víru snášejí.
Vírou se tu nerozumí držet za pravdivé určité výroky a ústy je jako pravdivé vyznávat. Víra je vyznání dynamické, činem , životním postojem a jednáním.
Víra vede člověka, že přestává stavět život na jistotách jen zdánlivých a stává se s Abrahamem nomádem, Božím poutníkem. Sází svou jistotu ne na to, co má pevně v ruce - a máme něco pevně v ruce? - ale na Boží zaslíbení.
Nad verši evangelia jde kazateli ze srdce modlitbička švýcarského profesora homiletiky:
“Trochu vody ze studny; chléb; sedlák, který zasévá; svatba; vinný keř; ovečka; ztracená mince; kousek kvásku. Pane, tys nepotřeboval víc, aby ti tvoji posluchači porozuměli. Ale kde má vzít tvůj učedník ve dvacátém století tak prostá slova, aby mu současníci porozuměli? Mluv k nám, Pane, Ty! Volej do hluku fonů a wattů tvé slovo! Učiň tvou pravdu poznatelnou i našemu světu! Dej nám nalézt pravé slovo v pravou chvíli!”
(Lothar Zenetti)

Perikopa je svědectvím, jak se počáteční euforie z čekání blízkého příchodu Páně mění v novou podobu radosti: z vědomí, že náš život je dobou osobního osvědčení v radosti ze služby bližním.
Zda toto evangelium osloví dnešního posluchače, to závisí na tom, jak se dokážem přenést od obrazných biblických rekvizit (hořící lampa) do dnešní situace; - jak dokážeme náladu textu zkonkretizovat do zodpovědného jednání v naší současnosti.
Jakou představu v nás vyvolá dnes slovo “čekání, bdělost”? Čekání u lékaře, na autobus. Ale čekáním je proniknut celý lidský život. Mladí čekají na dospělost, dospělí na splnění svých představ, nemocný na uzdravení, starý na smrt. Stále se čeká, většinou v nejistotě, úzkosti, strachu nebo otupělosti. Věřit znamená dát čekání smysl a cíl. A víc: věřit znamená ne už jen pasivně čekat, ale vědomě jít k budoucnosti, k cíli. Mít cíl, těšit se na něj, mít i konečný cíl: setkání s Ježíšem v Otci.
Věřící člověk je vpravdě “bdělý” aktivní, tvůrčí. Má důvěru, tedy i optimismus.
Zapamatujte si: Víra je kladný postoj k Boží budoucnosti.
 

ZAČ KOUPIT ŠTĚSTÍ

Před lety jsem zastupoval nemocného kněze v jedné slovácké farnosti. Když jsem skončil kázání, místo: “Amen”, jak jsem byl zvyklý ze své farnosti, ozvalo se jako jedním hlasem zvučné: “Zaplať Pán Bůh!” Potěšil jsem se. To se jim jistě mé kázání líbilo, a tak mi hlasitě děkují. Ale po mši se mi to už nezdálo tak jisté a tak jsem se zeptal kostelníka: “Strýcu, co říkáte po kázání, které se vám nelíbí?” Strýc se šelmovsky zaščuřil a povídá: “Nahlas řeknem Zaplať Pán Bůh,” - a potichu dodáme “- že už je po tom.”
A tak jsem odjížděl a nebyl si jist, jestli jsem svým slovem té farnosti posloužil, nebo jestli jsem je jen nudil. Od té doby přešla léta. Mnohé se změnilo, ale tahle nejistota po kázání často zůstává kazateli za krkem i dnes.
Zato minulou neděli jsem na pochybách nebyl: “Cos nám tu chtěl povídat, to už dávno víme” -zněla mi ozvěna písničky. “To my víme, že ty největší hodnoty života zdraví a moudrost a štěstí si nekoupíme za peníze. Ale co nevíme je, zač nebo jak si to štěstí koupíme.”
Paní Božena Němcová napsala krásnou pohádku: “Jak Jaromír k štěstí přišel.” - Jak přijdeme ke štěstí my? Jak si je můžeme pořídit?
Vy všichni víte že je tisíce způsobů, jak si štěstí pokazit. Ale směr, který bezpečně vede ke štěstí, najde málokdo.

Kytice z květin
V kterési moudré knize jsem četl výrok:
“Šťasten člověk ten, který ovládá umění
jak svázat krásnou kytici z květin, které má v dosahu.”
To je pěkný obraz umění šťastného života.
Kolik trampot vzniká v životě z toho, že lidé neumějí používat možnosti, které jim jejich život nabízí. Buď ty květiny vůbec nevidí, nebo z nich tu hezkou kytku nedovede sestavit.
Znáte asi také takové lidi, nátury, co musejí v každé polévce najít nějaký chlup, na všem něco špatného. Ač dospělí, stále se chovají jak malé rozmazlené děti: Dělej jim, co dělej, nic jim není dost recht. Vždy chtějí mít právě to co nemají, co má druhý, co je pro ně momentálně nedosažitelné. Chtějí zkrátka vždycky vázat svou kytici z květin, které právě nemají.
A tak první klíček, který otevírá cestu k šťastnému životu, by mohl znít: Nehledej štěstí ve věcech, které nemáš, ale skládej si je z toho, co máš v dosahu, co máš kolem sebe a v sobě.
Druhý klíček, to je citlivost pro kladné stránky věcí a událostí. Vysvětlím příkladem: Dva jedou v autě, s kterým havarují. Jeden říká přátelům: “Zažil jsem hrozné neštěstí. - O málo mě to stálo život.” Druhý říká: “Měl jsem ohromné štěstí, - auto rozbité nadranc a já zůstal bez škrábance.”
A tak jsou lidé, kteří mají pořád nějaké štěstí: Že chytili vlak, že se dobře pobavili, že měli pokojnou dovolenou, že děti jsou zdravé. V neštěstí zjistí, že měli štěstí, protože přežili.
Třetí klíček: Udělej také něco pro své štěstí! Nečekej jen pasivně, až přiletí muška zlatá, ale dopřej si, co ti udělá radost! Zařiď si třeba svou světnici tak, aby ses v ní cítil hezky. Kup si gramodesku se skladbou, která se ti líbí. Dej někomu dárek. Kup si a čti hezkou knihu. Anebo prostě: daruj si jednou bohatýrské vyspání. Pomodli se pořádně. Zaskoč do kostela.
Čtvrtá rada zní: Připrav si občas příjemnou změnu! Zle na nás dopadá každodenní monotónnost, stálá stejnost života, kolotoč stálých návyků. Vyskoč jednou ze svých bačkor, ať to stojí trochu času, trochu peněz, trochu pohodlí. Ať to stojí trochu fantazie! Zajeď si do divadla. Na návštěvu k přátelům, kteří žijí daleko. Bohatý život je lepší než bohaté konto na knížce.
Pátá rada: Žij v přítomnosti.
Ptali se kdysi velmi zaměstnaného člověka, jak to dělá, že není roztržitý a nervózní. Odpověděl:
“Víte, to je jednoduché. Já když stojím, tak stojím. Když jdu, tak jdu. Když sedím, tak sedím. Když mluvím, tak mluvím.”
Tu mu tazatelé skočili netrpělivě do řeči: “To přece tak dělá každý. Ale co děláš navíc?” - A on jim začal znovu říkat: “Když stojím, tak stojím. Když sedím...” - “Ale to přece opravdu děla každý!” - “Kdepak” řekl moudrý muž: “Vy, když sedíte tak  už v duchu vyskakujete. Když stojíte, tak už v duchu běžíte. A když se dáte v chod, - zadkem jste ještě na místě, ale hlavou už v cíli. Učte se být tam, kde jste, dělat to, co děláte, - nebudete nervózní.”
A poslední rada, jak přijít k štěstí, zní: Uvolni se! Známá spisovatelka Dorotea  Solle napsala:
“Považuji Pána Ježíše za nejšťastnějšího člověka, který kdy žil, protože on svou pohodou, svým pokojem, svým štěstím uměl nakazit jiné kolem sebe. Že svou sílu dával dál. Že svou sílu dával dál. Že rozdával, co měl.
Šťastným se může cítit ten, kdo se nedrží křečovitě svých pokladů, kdo se podílí s okolím a vědomí, že má víc dobra a krásy kolem sebe k disposici, než dokáže za celý život rozdat: - - ba že při tom rozdávání další a další krásu objevuje a získává.”
Ještě srozumitelněji jsme to slyšeli v evangeliu od Pána Ježíše: “Nebojte se, malé stádce! Váš Otec už rozhodl, že vám dá království! Opatřte si věnce, které nevadnou, poklad v nebi, kterého neubývá. A kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce: v radosti boží!
Shrňme si to takto: Umění hezkého, šťastného života, to není u nikoho umění vrozené. Kdepak. Rodí se vždy plačící bázlivý uzlíček. To je umění, které si musíte získat, naučit, nacvičit.
Pojďme tedy chutě trénovat disciplínu superolympyjskou: Umění, jak podle návodu evangelia, co zde neděli co neděli slyšíme, z květinek co máme kolem sebe, vázat kytici šťastného života.
 

NEBOJ SE MALÉ STÁDEČKO

Současníci Pána Ježíše, první křesťané, žili v přesvědčení, že konec světa a slavný trvalý příchod Ježíše Krista na svět nastane ještě za jejich života.
Dnešní evangelium svatého Lukáše zachycuje situaci druhé křesťanské generace, která už byla unavena  a zneklidněna čekáním na Pána, který stále nepřicházel. Co jim Pán radí?
Nebojte se. I když jste jen malé stádečko - Království Boží bude vaše.
Buďte připraveni a těžte se. Pán přijde, každý zažije to setkání a bude to pro každého znenadání.

ad 1) Dnes jsme my křesťané zase už jen malé stádečko. Pominuly křesťanské veleříše. Zemřeli vladaři, kteří se odvolávali na právo vládnout z Boží milosti. Dnešní vladaři prohlašují, že vládnou z vůle lidu. Dnešní státy už neznají křesťanství jako státní masové celonárodní náboženství.
My křesťané jsme dnes hrstkou mezi davy. Denně si znovu uvědomujeme, jak stojíme se svou vírou osaměle: na pracovišti, mezi sousedy v domě a v ulici, ba mnozí z nás jsou osamělí se svou vírou i uprostřed vlastní rodiny.
Jsme malé stádečko. Co nám říká Pán Ježíš?
“Nebojte se. Království bude vaše. Nejste chudáci - jste bohatí. Váš poklad je dobro, které jste za života prokázali a ještě prokážete, - je radost, kterou děláte, útěcha, kterou dáte, pomocná ruka, kterou podáte potřebnému.
A že je vás málo takových boháčů? To je normální, a vždy to tak bylo. Státní a celonárodní církve - ti všichni stejně nebyli moji vyznavači. Já jsem vždy mluvil o malém stádci, o zrnu hořčičném, o kvasu v pohankovém těstě. Nebojte se tedy, nic zlého se neděje.”

ad 2) Za druhé nám radí Pán Ježíš: “Buďte připraveni!”
Dnešní evangelium nás chce tak trochu vytrhnout ze zabydlenosti ve věcech nepodstatných a orientovat nás víc do budoucnosti.
Je to zvláštní, že v naší době, kdy se lid tolik vzrušují utopiemi, kdy fantastické “Vzpomínky na budoucnost” jsou světovým bestselerem, kdy byl vytvořen nový vědní obor futurologie, - že křesťanská futurologie, eschatologie bible je tak málo známá.
A přece je to nejrealističtější a nejoptimističtější výhled do budoucnosti lidstva: Vše spěje nezadržitelně ke konečnému dobru - k době, kdy Pán přijde a naplní stvoření dobrem.
Tomu vyvrcholení vývoje světa a vesmíru bude předcházet vyvrcholení našeho osobního života - osobní setkání s Kristem, kterému se říká nepochopeným slovem smrt.
Na setkání s Kristem, na jeho příchod, se máte tedy těšit. Máme jej bděle a důvěryplně vyhlížet. Příklad bdělé důvěry nám dává svatý Pavel v Abrahamovi a Sáře.
Dokážeme-li to tak jako tito dva a jako miliony křesťanů po nich, pak náš život bude zbaven neklidu, nejistoty, bázně ze současnosti i budoucnosti: bázně ze smrti.
A to už za kus upřímného úsilí stojí.
 

VÍRA JE PŘESVĚDČENÍ O VĚCECH, KTERÉ NEVIDÍME

Jsou lidé, kterým se zdá, že bible je dnešní době a našemu dnešnímu životu vzdálen. A podívejte se: uprostřed našich prázdnin, uprostřed našich dovolených, výletů a zájezdů - slyšíme dvě čtení na tohle téma: v epištole o muži, který se vydá i s manželkou na dlouhé cestování do neznáma, - a v evangeliu o pánovi, který se z cestování vrací domů.
Ve čtení se jedná o tom, co my, lidé, od Boha. V evangeliu se jedná o tom, co Pán - Bůh - čeká od nás, od lidí.
tom, co my čekáme od Boha, od života, mluvíme často. Ale na to, co Bůh čeká od nás, na to už myslíme méně často.
Ale vraťme se k tomu cestování. V epištole, u Abrahama, se nejedná o výlet, - jedná se o vystěhování z domova, o emigraci do cizí, neznámé země. Slyšeli jsme to před chvílí:
“Protože Abrahám věřil v Bohu, uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do  cizí země. Vystěhoval se, ačkoliv ani nevěděl, kam jde. Tak to stojí v listu Židům. Abraham putuje do neznáma. V pevné víře v Boha se stává nomádem, kočovníkem.
Myslíš si možná: Mne se tohle netýká. Já jsem usedlý člověk. Mám svůj byt, mám svou práci, mám svou rodinu. Já jsem na cestách právě jen o dovolené.
Dobrá, v tomhle smyslu se to nás tady netýká. My žijeme v zemi, kde lidé nemusejí masově utíkat z domovů, protože jim domy nad hlavou boří bomby, protože by doma umřeli hladem. Ale i zde se každého člověka, ať  je mladý nebo starý, dotýká nejistota trvalého zaměstnání, nejistota zdraví, nejistota života. Život každého člověka je stále ohrožen, znejistěn, všichni jsme jaksi na cestě.
Jdeme my po téhle životní nejisté cestě také “ve víře v Boha”, jak se to říká Abrahamovi a o dalších biblických postavách?
Kladu tuto otázku nejprve vám, mládeži. Zda se vydáte na cestu do života v důvěře v Boha, nebo jen v důvěře ve známosti rodičů a ve svou šikovnost? I vám platí abrahámovská výzva: vydej se na cestu tam, kde já tě potřebuji. Jdi tam, kde je třeba tvého mládí, tvé šikovnosti.
Setkáváme se s mladými lidmi, kteří nenašli místo podle svého vyškolení, a tak se poflakují doma - jsou nezaměstnaní. Zdevastované kláštery hledají pracovníky, kteří by pomáhali s opravami. Řeholní sestry hledají dívky i mládence, kteří by pomohli vybudovat jejich sociální ústavy. Tolik kostelů potřebuje někoho, kdo by o ně pečoval - ale mladí lidé nevykročí ze své rodiny do neznáma, do služby druhým - protože jim schází abrahamovská důvěra v Boha. Máš ty, mladý křesťane, důvěru v Boha?
Tutéž otázku kladu i vám, dospělým. Můžeme si my říci, že ve víře v Boha jsme se vydali do života a ve víře v Boha jdeme vstříc neznámým zítřkům,  - bez úzkosti, beze strachu, v důvěře, že Bůh nás vede, že Bůh nás k dobrému cíli dovede? Nebo patříme mezi ty, co věčně planě naříkají, co na nás ještě všechno přijde?
A stejně se ptám i nás, starých, kteří denně prožíváme, jak nám ubývá pružnosti, jak nám ubývá sil: - Vykračujeme každé ráno do nového dne v bezstarostné důvěře, že dobře dorazíme na konec životní cesty, do božího království?
Takhle dnešní čtení charakterizuje víru: Věřit znamená být pevně přesvědčen o tom, v co doufáme.
Pojďme se ještě ohlédnout na evangelium. Pán je na cestách a očekává od svých, od nás, že ho budeme vyhlížet, že počítáme s jeho příchodem.
Každou neděli následuje po bohoslužbě slova to, o čem Ježíš mluví v podobenství: Pán přichází mezi nás, kteří ho společně vyhlížíme, zve nás ke stolu, hostí nás svatým pokrmem a - jak zpíval dnes žalmista - jeho oko bdí nad námi, nad těmi, kteří se ho bojí, kteří doufají v jeho milost. Snažíme se denně o tuto bohabojnou cestu svým životem?
Cože je to víra? Jsou věci, které nevidíme a přece jsme o nich přesvědčeni. To je víra. A v té víře se jde líp, daleko líp, než bez ní.
Kdosi to pěkně vyjádřil takto:
Oči, které se dívají nadějí - vidí dále.
Oči, které se dívají láskou - vidí hlouběji.
Oči, které se dívají vírou - vidí všechno v jiném světle.
Pojďme takovou životní víru společně vyznat.
 

CO JE TO VÍRA?

Co je to víra? Zdá se, že je to něco, podle čeho se lidstvo rozděluje. Nám říkají, že jsme “věřící”, ti druzí se nazývají “nevěřící”. Máme-li si ujasnit, co je to víra, pak si povězme hned na začátku, že tohle rozdělení je špatné. Lidstvo se nedělí na věřící a nevěřící; dělí se na věřící a zoufalce. Žít se dá jen s vírou; ztráta víry má za následek zoufání a smrt.
Ti, co se halasně vyhlašují za nevěřící, tomu snad časem porozumějí také, ale my, křesťané tomu už musíme rozumět už teď: každý člověk žije jen pro to, že věří. Jinak by žít nemohl.
Člověk potřebuje k životu především víru v sebe. Bez ní se stává hříčkou mindráků, pocitů méněcennosti. Ale víra v sebe je pro život ještě málo. Člověk potřebuje víru v člověka, v druhého člověka. Bez té je život hrozný a neúnosný. Ale ani víra v dobré lidi nestačí. Dnes jsou, zítra nejsou. Dnes je na ně spoleh, zítra tě zklamou. Člověk potřebuje víru ve společnost, v kulturu, ve vědu, v umění. Vědec potřebuje víru, že ve světě vládne rozumný řád. Aby mohl klást své otázky, musí věřit, že svět je rozumný a že na ně rozumná odpověď je. Mendělejev věřil, že v pořadí prvků existují i prvky neznámé na prázdných místech jeho tabulky. Na poli fyziky, matematiky, jsme plni víry, že řád světa je rozumně uspořádán, že jej lze vyjádřit zákony, že má smysl. Není dětinské prohlašovat, že lidský život smysl nemá? Není dětinské prohlašovat, že tento smysl života a světa, tj. Bůh, neexistuje, že se v něj nemá věřit, protože pro něj není důkazů?
Přátelé, když u soudů svědčí svědek - copak máme důkaz, že říká pravdu? Nemáme, ale věříme mu. Copak má lékař předem jistotu, když dělá riskantní pokusy, zda lék zabere? Nemá jistotu, má jen víru a ta je nositelem pokroku ve vědě. Odstraňte z vědy všechny nedokázatelné teorie, které jsou spíš tušením, vírou, než věděním a jistotou; - zbavte mírové pracovníky víry, že si lidé dají přece jen jednou říct a smíří se; - vezměte vědcům a politikům víru, a ze života bude bláznivý zmatek. Co nás vede k budoucnosti, je jen víra.
A nejen vědec musí věřit, aby mohl pracovat. Každý člověk musí věřit, aby mohl normálně žít. Copak to není velká víra, kterou máš v šoféra, když sedneš do autobusu, do auta? Neptáš se ho po řidičském průkazu, nežádáš, aby napřed objel pozpátku náměstí, než se mu svěříš. Sedneš si; věříš mu. Copak k tomu není potřeba velké víry, když jdeš k zubnímu lékaři, sedneš do křesla a otevřeš ústa? Velké víry, že to umí, že ti nevytrhne zdravý zub, že nevypadne jeho plomba? A přece věříš, nežádáš, aby ti ukázal, zda promoval s jedničkami. Věříš mu. Copak to není projev víry, když kývneš k operaci, dáš se přivázat, uspat. Řež, dělej, co umíš, já ti věřím.
Přátelé, věříme na každém kroku: sobě, lidem, jinak bychom ani nemohli normálně žít.
Lidi, kteří začali zavlažovat pouště, vedla víra, že z ní udělají úrodný ráj. Víra v sebe, víra v lidi, víra v lidstvo, to je ohromná síla, která pomáhá dopředu, to je vpravdě tvůrčí síla. A víra v Boha, v konečný smysl a řád všehomíra, to je síla nadlidská. Víra v Boha dává člověku nadlidskou energii; ale co víc: chrání člověka před nelidskou energií, před zezvířečtěním.
Na doklad toho, jak zmnožuje lidské síly víra v Boha, cituji atomového badatele Waltera von Brauna. Řekl novinářům:
“Má spolupráce při zkoumání kosmu nezmenšila mou víru v Boha, nýbrž posílila. Zatímco lépe poznáváme tvorstvo, měli bychom získat lepší poznání Tvůrce a hlubší poznání toho, co Bůh po nás chce. Lety do vesmíru s lidskou posádkou jsou fantastické výkony, ale dosud otevřely jen malé okno do obrovského vesmíru. Avšak i to, co můžeme tímto okénkem vidět z nekonečných tajemství Universa, posiluje jistotu, že existuje Stvořitel.
Přiznávám, že jsem někdy nejistý ve své víře. Ptám se sám sebe: Jsem na správné cestě nebo ne? A tak objevuji, jakou sílu dostávám, když prosím Boha o pomoc a od něho pomoc obdržím.”
Bratři, slyšeli jsme svědectví, že víra je velikou silou, když člověk přemůže své pochybnosti. Uvěřit Bohu znamená, že Bůh ti nabídl svou milost a že tys přemohl své nejistoty, žes měl ochotu a odvahu víru přijmout. Jako když nemocný uvěří lékaři, a dá se operovat. Jako když muž uvěří ženě, a ožení se s ní, když žena uvěří muži a vdá se za něho.
Co je to víra? - Je to jistota v nejistotě. Je to důvěra dítěte v dospělého, která je zbavuje strachu. I nám řekl dnes Pán Ježíš: “Nebojte se, malé stádečko.” Pojďme teď tedy čekat na našeho Pána, a až ve svaté Oběti přijde mezi nás, pojďme poprosit, aby nám dal svou víru, která zbavuje strachu.

Přímluvy

Svět na nás hledí, zda si dokážeme zachovat svou víru, zda podle ní také žijeme. A my hledíme na Pána Ježíše a prosíme ho o pomoc a sílu:

• Aby lidé, kteří přestávají věřit pověrám, objevili víru pravou: víru v Boha - Řád a Lásku.
• Aby naše mládež uslyšela hlas evangelia a pochopila, že je to návod na zdraví, moudrý a šťastný život.
• Aby ti, co propadli malověrnosti a krizi víry, našli věřící přátele, kteří by pro ně měli slovo povzbuzení.
• Abys, Pane, odplatil věčnou slávou našim rodičům za to, že nás dali pokřtít a vychovávali nás ve víře.
• Abychom my uměli předat svou víru mladé generaci.

Pane Ježíši, ty víš, jak my všichni hledáme bezpečí, jistotu, štěstí, plnost života. Dej, ať to vše najdeme v tobě, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Milost a pokoj Boží si tu přáváme na začátku bohoslužby. Obojí je v dnešním nemilém a nepokojném světě stále vzácnější zboží.
A kdo jiný, než my, křesťané, se máme o milý a pokojný svět kolem nás zasazovat. Slovo Boží nám to dnes připomíná.
Ztišme se tedy na chvilku a připomeňme si s lítostí, kdy jsme se chovali jako lidé nemilí a nepokojní.

Uvedení do čtení
Jer 38, 4 - 6. 8 - 10
Dnešní čtení vypravuje o jedné z nejtemnějších událostí ze života proroka Jeremiáše: jde mu o život. Ale Jeremiáš tu zažil to, co možná už zažili i mnozí z nás ve svém životě: že Bůh neopustí člověka, který v něj v nejvyšší nouzi důvěřuje.
Žid 12, 1 -4
Také druhé čtení nás chce upevnit ve víře. A čím pevnější je naše víra v Ježíše, tím snadněji zvládneme životní boje.
Lk 12, 49 - 53
Kdo chce jiné zapálit nadšením pro boží království, musí sám nadšením planout. Pán Ježíš vlažné odsoudil - přeje si, abychom planuli.
 

CO PŘINESL JEŽÍŠ NA SVĚT

Každý, kdo se rozhodne pro Krista, stává se prorokem svému okolí a čeká ho osud proroka, ať je to jednotlivec nebo církev Kristova. Kdykoliv je někde církev mocná a panující, do které se každý hrne, vždy je to tak proto, že přestala mít za vzor Ježíše a jedná podle svého (jako vláda v SZ čtení). Opravdový křesťan je svému okolí zpravidla nepohodlný a pocítí to na své kůži. To je celkový akord dnešního slova Božího.
Historické pozadí SZ perikopy, jak nám je líčí exegeté, je dramatické. Vládnoucí vrstva v Jeruzalémě se navzdory varování proroka dá do válečného dobrodružství proti Babylonu. Teď je Jeruzalém obklíčen a vláda trvá na pokračování marného boje: chtějí tak donutit Hospodina, aby jim zázračně pomohl z bryndy a zachránil chrám. Padlým slibují věčnou slávu a mučednickou gloriolu. Jeremiáš chce lidi zachránit a vyzývá ke vzdání se. Je za to násilně umlčen.
Prorok Boží nemá za sebou moc, má pravdu: lid nemá slavně zahynout, ale žít, lid je víc než chrám, - víc než sobota.
Je tu král, ale ten se neumí rozhodnout, chce být neutrální: “Hle, prorok je ve vašich rukou.” Jsou tu i prorokovi přátelé, ti se tváří neutrálně ze strachu. Jenže není neutrality: mlčet znamená umožňovat zabíjení.
A je tu nakonec pohan. Zatímco zbožní si šuškají a dohadují se, jak jednat nejlíp, on jde a jedná dobře: Hlasitě ukazuje na zlo, nazývá je pravým jménem. Zabít nepohodlného člověka není ani dobrý ani zbožný čin, je to zločin a zločinem se národu nepomůže.
Nadčasovost myšlenek starozákonního čtení vysvitne i z pohledu evangelní perikopy. Postava Jeremiáše a pohana je zosobněním ohně, který Ježíš přišel vrhnout na zem. Osud Jeremiáše naznačuje povahu “křtu”, kterým musí být pokřtěn Ježíš, kříže, který ponese.
Text epištoly je přehledný a srozumitelný. Podobně jako u Pavla (1 Kor 9, 24) je tu obraz sportovního stadionu. Kdo závodí? Svůj běh už vyhrál Ježíš a mnozí za ním, teď už jsou diváky. Je řada na nás.
Aby se dobře běželo, odloží závodník, co by zatěžovalo: hříchy. Který hřích je to u mne?
Epištola vyvrací náš častý pocit, že jdeme životem sami, osamělí: máme nesmírné množství diváků, kteří náš běh sledují, fandí nám, jsou s námi a jsou nám vzorem.
Při každém závodu je hlavní vytrvat. Tenkrát vytrváme, když upřeme zrak na cíl - Ježíše, když máme za vzor jeho lidskou vytrvalost. Je to pohled nezvyklý a důležitý. My obvykle všechny mimořádné výkony Ježíšovy připisujeme jeho božství. Ježíš epištoly je cele člověk. Pisatel ho nazývá zakladatelem naší víry, je první věřící v řadě křesťanů. Proč je to důležitý pohled? I jako Boha můžeme Pána Ježíše obdivovat, ale jako člověka jej můžeme následovat. Může nám být vzorem vytrvalosti až do konce, do cíle.
Jádrem evangelní perikopy je otázka, co přinesl Ježíš na svět. Celé evangelium je odpovědí - dnes slyšíme, že přináší oheň a rozdělení. Exegeté tím ohněm rozumí Ducha svatého, působeni Ježíšova slova, které bude zapalovat srdce a svět.
Méně sympatická je nám představa rozhádané rodiny, kde jedni jsou pro Krista, druzí proti. Kristus však znamená rozhodnutí a tím i rozdělení. I nerozhodnost a lhostejnost je rozhodnutí.
A je to rozhodnutí na život a na smrt - na konečný cíl všeho. Jako pro Ježíše jeho rozhodnutí znamenalo “křest” utrpení a kříže, tak naše rozhodnutí pro jeho následování znamená totéž.
Lehko se to tak řekne. Ale neřekne si mladý posluchač: stát se křesťanem znamená tedy mít víc problémů v životě? Copak nečekáme od křesťanství spíš opak - pokoj, radost, klid, mír?
Věčný pokoj je představa eschatologická, představa nebe. Zde na světě je cesta k jistotě jen přes rozhodování pro správnou stranu, stranu dobra. Cesta k radosti je radost z vědomí pospolitosti lidských bratří, přátelství Ježíšova, radost z pevné víry v dobrý cíl.
Být křesťanem tedy znamená přece jen mít míň problémů v životě. Znamená mít jasno o smyslu života a jeho cíli. A to je radost.
 

JSI MLADÝ JAKO TVÁ NADĚJE

“Šťastný je ten, kdo dokáže svázat krásnou kytici z květin, které má po ruce.”
Takhle jsme končili minulou neděli úvahu o umění hezky si žít, a hned jsme také hledali návod k uvití té kytice:
Nehledat štěstí ve věcech, které nemáme, ale skládat si je z toho, co máme.
Pěstovat si smysl pro krásné stránky věcí a událostí, hledat na všem líc, ne rub.
Nejen své štěstí vyhlížet, ale také pro ně něco udělat.
Bránit se monotónnosti života, starat se o příjemné změny.
Žít v přítomnosti: dělat co děláme.
Uvolnit se, abychom vyzařovali pohodu: čím víc radosti dáš, tím víc jí sám budeš mít.
Možná jste už v týdnu začali podle těch zásad pozorovat lidi kolem sebe. Na druhé vidíme líp než na sebe. Můžem pozorovat, kolik z kladných hodnot života si přivlastnili. Pojďme dál pozorovat, jak si kdo přivlastnil radu svatého Pavla z dnešního čtení, abychom odhodili všechno, co by nás mohlo zatěžovat.
Někteří žijí podle zásady: Já špatný - svět špatný.
Jsou mezi námi lidé, kteří shledávají, že celý svět je špatný a oni sami také. Říkají, že život nemá cenu a oni na tom nemohou nic změnit. To jsou praví nevěřící - v nic dobrého nevěří.
Oskar Wilde napsal, že by pro tyto nevěřící lidi moc rád založil zvláštní řeholi, řád. Navrhuje jim jméno: “Bratrstvo bez otce.” Na oltáři jejich klášterní kaple by nehořela žádná svíce, u oltáře by stál kněz, který nemá žádný mír v duši. Sloužil by mši chlebem neposvěceným a s kalichem, ve kterém by nebylo žádné víno podle zásady: Když nic, tak nic.
Druhý typ: Já špatný - svět dobrý.
To jsou lidé pěstující si stálý komplex méněcennosti : “Můj život nemá cenu, já na nic nestačím.” Když je v neděli celé kázání o Boží dobrotě a jedna věta o hříchu, upnou se určitě jen na tu jednu větu, vše ostatní neslyší.
Třetí typ: Já dobrý - svět špatný.
To je postoj lidí nábožensky přepjatých: “Já jsem ten důležitý tvor na světě - ti druzí nestojí za to, abych se s nimi zabýval.” Prakticky se to projevuje postojem: Co si neudělám sám, po tom nic není. Jen já umím vše udělat správně, ostatní to jen domrví a pokazí. Jen já! Jen JÁ! Bývají úzkoprsí a zlí až ke krutosti.
Z téhle sorty jsou maminky, co nenaučí dcery vařit, aby nepokazily oběd; tátové, co nenechají synka pomáhat, že by jim překážel.
Poslední varianta: Já mohu být dobrý - svět může být dobrý.
Už je na čase, dostat se konečně ke kladným lidem.
To jsou lidé, kteří vědí, že jejich život stojí za to, aby byl žit. Že náš svět stojí za to, aby v něm člověk žil.
Věří, že svět je cestou k božímu království. Někdy úzkou. Někdy hrbolatou. Ale přece jen cestou k dobrému cíli, a proto v jádru dobrou.
Jsou to lidé, kteří ve všem dovedou zahlídnout znaménko naděje, jiskru humoru.
Jsou to křesťané, kteří si přivlastnili, nacvičili ctnost naděje.
a znovu si připomeňme: jsi-li mrzout nebo člověk radostný, nesváděj to na Pána Boha - že to máš vrozenou náturu! Jsou to postoje získané, životem nacvičené!
Byl by to hrůzný Stvořitel, který by podle momentálního rozmaru jednoho vybavil šťastnou, jiného nešťastnou povahou.
Co v nás rodiče začali od dětství pěstovat, v tom pokračujeme sami vytvářením návyků. A přispíváme i k vytváření dobrých nebo zlých návyků u lidí kolem sebe. Četl jsem tuhle v jednom zpovědním zrcadle u sedmého přikázání, které, jak víme, zní: Nepokradeš!, i tyto otázky do svědomí:
“Okradl jsem někoho o dobrou náladu?
Ukradl jsem někomu radost ze života nespravedlivým chováním, neoceněním jeho práce, zásluhy? Ukradl jsem někomu kus života tím, že jsem ho zbytečně roztrpčil, zneklidnil?
Ukrádám život a pohodu sobě, že stále obnovuji pochyby, jestli jsem dobře udělal to nebo ono v minulosti, místo abych se věnoval přítomné chvíli?”
Nejen o své povaze, ale i o tom, jak jsme vlastně staří si rozhodujeme sami. Misionář Albert Schweitzer píše:
“Jsi tak mladý, jako tvá sebedůvěra - tak starý jako tvůj strach.
Jsi tak mladý, jako tvá naděje - jsi tak starý, jako tvá malověrnost
Jsi tak mladý, jako tvá láska - jsi tak starý jako tvé sobectví.”
Řekněte, není to radost, že nejsme navždy zakleti do krunýře nějaké nátury, ale že se máme ve svých rukou stále, pokud žijeme?
Není to radost, že i o svém věčném mládí si můžeme sami rozhodovat?
Není to radost, že jsme děti naděje, a také víry a lásky?
Mimochodem: Kolik let jste si napočítali - podle Alberta Schweitzera?
Počítejme si to ještě jednou každý sobě:
“Jsi tak mladý, jako tvá sebedůvěra - tak starý jako tvůj strach.
Jsi tak mladý, jako tvá naděje - jsi tak starý, jako tvá malověrnost
Jsi tak mladý, jako tvá láska - jsi tak starý jako tvé sobectví.”

Přímluvy

Ještě v nás doznívají úvahy nad evangeliem. Pán Ježíš chce, abychom byli zásadoví, ale i snášenliví. A my si uvědomujeme, jak snadné je něco přestřelit, jaké umění je zachovat správnou míru. Prosme proto o světlo a pomoc:

• Abychom uměli vidět kladné stránky svého života, a radovat se z nich.
• Abychom své názory - byť i dobré - nikomu nevnucovali.
• Abychom měli pozorné oko pro bližního a byli ochotni mu pomoci.
• Abychom hledali správnou cestu bez hašteřivosti.
• Abychom ve svém životě usilovali o rovnováhu mezi spravedlností a milosrdenstvím, mezi silou a jemností, mezi pravdou a láskou.

Pane Ježíši, tolik potřebujeme tvé světlo, tvou sílu, tvé láskyplné a pozorné oko k potřebám druhých. Pomáhej nám, abychom tě uměli následovat s radostí a v radosti, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net