Cestou do Emauz  - nedělní cyklus C - advent
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  
 
1. NEDĚLE ADVENTNÍ

Uvedení do bohoslužby
Úvodní doba nového církevního roku, advent, nám připomíná:
Příchod Pána Ježíše v dějinách lidstva v minulosti: “Za onoho času” vstoupil Bůh v Ježíši Kristu do našeho lidského světa.
Stálé přicházení Pána Ježíše ke každému člověku osobně. Máme mu připravovat cestu, máme odložit skutky temnoty.
Výhled na konečný příchod a setkání  s Ježíšem ve slávě. Máme vyhlížet Boží království, které s ním přichází a těšit se na ně.
Začněme tedy hned s odkládáním skutků temnoty, vyznejme své hříchy a odřekněme se jich.

Uvedení do čtení
Jer 33,14-16
Proroci Starého zákona si mysleli, že se na světě ještě jednou obnoví panování izraelských králů z rodu Davidova. My už víme, jak se toto očekávání naplnilo: V Ježíši Kristu, králi lásky a pravdy.
1 Sol 3,12-4,2
A teď si poslechněme, k čemu nás na počátku adventu vybízí svatý Pavel.
Lk 21,25-28.34-36
Představa, že svět se stále vyvíjí, vstoupila dnes už do povědomí celého lidstva. Křesťanství hlásalo svým způsobem tvůrčí vývoj odedávna. Bible začíná obrazem Stvoření a končí vizí, kam celý svět směřuje: k radostné budoucnosti ve sjednocení s Kristem.
 

ZAČÍNÁME NOVÝ OKRUH CÍRKEVNÍHO ROKU

Začínáme nový okruh roku spásy. Znovu začneme naslouchat hlasu Izaiáše a apoštolů ve čteních, znovu uslyšíme důvěrně známá slova evangelia o událostech “za onoho času”, - znovu si budeme otevírat smysl Písem.
Nenapadlo vás už někdy, jestli má smysl takhle pořád znovu číst Písmo, které jsme už slyšeli, které už známe? Budu mít, já kněz, o čem znovu a znovu kázat?
Povězme si dnes, na začátku církevního roku, jaký má smysl čtení Písma a kázání při bohoslužbě. Odpovědět mohu jednou větou: Máme pozorovat svůj život ve světle Písma svatého. Písmo nevypravuje jen o událostech “za onoho času”, není jen dávnou historií, je i o našem životě. Písmo mluví i o tom, co se děje v tomto čase, v současnosti, a co se bude dít zítra.
Nejen Marii zvěstoval Anděl Páně poselství, i tobě je zvěstuje teď skrze Písmo a ptá se tu po souhlasu, zda chceš i ty pomáhat vykoupit svět. Chce i tvé: “Staň se mi.”
Nejen apoštoly povolal Pán. I tebe povolává, abys šel a šířil jeho Království. Celý náš život sestává ze samých povolání Božích a z našich odpovědí.
Z jakých našich odpovědí? Jaké byly dosud, jaké jsou teď ty naše, ty tvoje odpovědi?
Zde jsme znovu u otázky, proč stále znovu číst Písmo.
Ta první odpověď zněla: Evangelium není jen dávnou historií z dob “za onoho času”, děje se i teď, v současnosti, i dnes, kdy je mi hlásáno.
Druhá odpověď zní: Musím svůj život vždy znovu ve světle evangelia přezkoumávat. Musím naslouchat evangeliu ve světle svého života. Vše, co je v evangeliu, se nějak odehrává i nyní, v našem životě. Co se stalo těm prvním svědkům Kristovým, děje se obdobně i nám. Nejlepším komentářem k rozjímání evangelia nám proto bude náš vlastní život to, co se přihodilo nám.
Podívejme se ve světle těchto zásad na zvěst evangelia dnešní neděle.
Co nám dnes hlásá Kristus? Vítěznou perspektivu budoucnosti: on bude konečným vítězem. Tato země celá pomine, zanikne, tím spíše pominou zlé věci a události, které nás teď tíží. Jsou to jen krátké epizody, které nemají trvalý význam. Pominou, zůstanou jen vzpomínkou. Jedno však je jisté: Pán přijde. Přijde jako vítěz. Přijde ve slávě.
První křesťané hlásali tuto zvěst svým současníkům, lidem, kteří byli stejní jako naši dnešní současníci, většinou lidé bez naděje. A my, dnešní křesťané, jsme stejně jako ti první povoláni, abychom se stali lidmi plnými naděje, optimisty. Abychom skálopevně věřili v dobrý konec všeho. Ve vítězství dobra nad zlem.
Jsme povoláni, - a je dobré si to na začátku církevního roku připomenout, - abychom byli světlem a povzbuzením světu kolem nás: Pán přijde ve slávě. Teď už je tu také, zatím neviditelně, ale skutečně. Nic ho už nemůže zasáhnout, nic mu nemůže ublížit. Už je vítěz, jeho království už začíná. Čiňme proto pokání, to jest: změňte své smýšlení. Vyjděme vstříc Pánu s důvěrou!
 

JAK VYHLÍŽET PŘÍCHOD PÁNA

Čeká se na věci budoucí, ne minulé.
Adventní očekávání Vykupitele neznamená vžít se jen do časů Starého zákona.
Náš Mesiáš - Vykupitel - už je mezi námi. My to jsme, ne on, kdo teď má něco udělat. Na nás je, abychom se obnovili, změnili své smýšlení.
Správná adventní příprava na setkání s Pánem je v našem cílevědomém úsilí o “lásku vzájemnou, i ke všem lidem”, jak nám to dnes řekl svatý Pavel. A totéž vyjádřil náš současník, mladý křesťan takto: “Mluvení o lásce k Bohu je prázdným žvaněním všude tam, kde se to neprojevuje obětavostí a laskavostí v každodenním styku.”
Naše adventní společnost
Adventní cestou nás při našich bohoslužbách povedou výrazné postavy: prorok Izaiáš, Jan Křtitel a Marie, mudrci a pastýři.
Při čtení z prorockých knih Izaiášových k nám promluví jeho grandiózní jistota víry, že Bůh nám dá svou spásu, svého Pomazaného. Adventní píseň: “Vypros, nebe, Spasitele”, je ozvěnou Izaiášova adventního volání: Rosu dejte, nebesa, shůry, a oblakové dštěte Spravedlivého.
Druhou  ústřední postavou adventní liturgie je Jan Křtitel, hlasatel atmosféry očekávání i vážných výzev k obrácení. Jeho heslem je volání: “Připravte cestu Pánu, srovnejte před ním cesty. Každé údolí budiž vyplněno, každý pahorek budiž snížen!” Máme se tedy zamýšlet, kde jsou naše údolí - nedostatky, kde jsou naše pahorky pýchy, sobectví, náruživosti.
Třetí postavou je Maria. Budeme si číst, jak Matka prožívala svůj advent, své čekání. Prožívá jej v radosti “Magnifikat”, ve velebení Boží dobroty a lásky.
Mariiným adventním heslem je její pokorné: “Hle, já jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova!” Taková má být i naše důvěra v Boha a ochota sloužit.
Mudrci a pastýři nemají hesla, jejich řečí je jen jednání: naslouchají, uvěří, radují se a vydávají se za hvězdou Mesiáše.
Tak to vyjádřil i básník (Václav Renč ve ”Zpěvech u jesliček”):
“Vstávají ze sna pastýři - a diví se a žasnou
a bez váhání zamíří - kde vidí hvězdu jasnou.
Nad holým chlévem z kamení - co hledí dolů k městu,
hoří to Boží znamení - a osvětluje cestu.
Svolává z chlévů ze všech stran - i anděly i lidi.
A kdo má srdce dokořán, každý to světlo vidí.”

Naše adventní vzory:
Kterou z těch postav si zvolíme za svůj adventní vzor? Nejlépe všechny:
S proroky prožívejme touhu po blízkosti Boží.
Podle výzev Jana Křtitele se snažme změnit své smýšlení a jednání.
S Marií se radujme a těšme, že se nám narodí Spasitel.
S mudrci a pastýři se vydejme na cestu za hvězdou - na cestu, na kterou se lidstvo bude navzdory všem módám vždy znovu vydávat, jak to ve své vizi vidí básník v závěrečných verších:
“Kdo má dnes srdce  dokořán - ten slyší z nebe zvony.
Sbíhá se, sbíhá ze všech stran - těch srdcí miliony.
A pokud časem bude čas - a srdce otevřená,
budou se sbíhat zas a zas - a padat na kolena
před krále věků na jeslích - a zpívat s celým světem:
Buď sláva Bohu v nebesích - a pokoj Božím dětem.
Pokoj i vám, vy Boží děti letošních vánoc.”
 

ADVENT CÍRKVE

V prvním čtení jsme dnes slyšeli proroctví Jeremiášovo. Mluví o budoucnosti. Slibuje jménem Hospodinovým, že přijde potomek Davidův, a přinese pokoj a spásu.
My dnes také často mluvíme o budoucnosti. Ne z nějaké zvědavosti, jaké to budou novoty, ale proto, že máme starost o budoucnost víry našich dětí. Chtěli bychom pomoci, aby ta budoucnost byla lepší, než je naše současnost.
Snad právě odtud by se dalo vysvětlit, proč se tak naráz po celém světě ujalo koncilní označení církve jako putujícího lidu.
Tohle pojmenování bez dlouhých výkladů jasně povídá, že církev se dnes nepovažuje za nějaký hrad, za jehož zdmi se izoluje zbožný lid Boží, zatímco venku jdou svou cestou zlé události špatného a bezbožného světa. Ten název povídá, že my, církev, jsme také těmi, kteří jdou cestou tohoto času uprostřed světa. A kdo je na cestě, kdo jde, ten nemůže lpět na ničem, co stojí. Kolem poutníka vše míjí, jak jde dál. Církev putující je církev, která nelpí na starých oblíbených vysezených křeslech, ale setkává se stále s novými věcmi, musí na ně reagovat, zpracovat je, jít dál s obrazem cíle pouti, Zaslíbené země před sebou.
Obraz putujícího lidu Božího se v Písmu Starého zákona objevuje dvakrát. Poprvé je to Boží lid putující z Egypta do Zaslíbené země. Tenkrát měli ještě všechno před sebou: získání Zaslíbené země, budování království Izraele. Tohle tedy není naše situace, nás, církve 20. století. To vše my už máme za sebou. Už ve středověku se odehrávalo obrovské drama, gigantické opakování izraelského pokusu o vybudování království Božího na zemi - pokus vybudovat svatou církev římskou, která by vládla celému světu a které by vládl papež ve jménu Božím.
Jako pokus Izraele, i tento středověký pokus ztroskotal. A tak, dík tomuto pokusu, víme jistě: Chtít budovat říši Boží na zemi mocenskými prostředky vojáků, diplomacie, politiky, peněz, to nelze. Tudy cesta církve do budoucna nevede.
Situace dnešní církve tedy spíš odpovídá situaci druhého putování Izraele do babylónského exilu. Tam z členů hrdého svébytného národa zbyla bezmocná menšina, diaspora. A to je i situace naše v dnešní době. Donedávna většinová církev se najednou po celém světě stává menšinou uprostřed světa, který se o náboženství nezajímá, nebo je proti němu. Jak se zachovat v takové situaci? To byla otázka tehdejšího Izraele, to je otázka naše.
Izrael se rozhodoval mezi týmiž dvěma postoji, o kterých se diskutuje i dnes.
Jedni říkali: Abychom uprostřed nevěřícího světa přežili, musíme se co nejvíc semknout dohromady, izolovat se od pohanského světa. Co nejméně se stýkat s nevěřícím světem, nespolupracovat s ním. Žádné adžiornamento, žádné přátelství s bezbožným světem, tuto zásadu přijali za svou židé v prvním exilu a zanikli. Nikdo se nevrátil, zahynuli všichni.
Druhou radu dával prorok Jeremiáš. V jeho prorocké knize se nám zachoval jeho dopis, který píše z opuštěného Jeruzaléma židům do Babylóna:
“Nastavějte si domy, založte zahrady, žeňte se a ploďte syny a dcery. Pečujte o blaho města, do kterého jste byli odvlečeni. Jeho blahobyt bude váš blahobyt.” (Jer 29,4-7)
Jeremiáš tedy radí neizolovat se, chovat se přátelsky k prostředí, ve kterém žijeme, spolupracovat, pomáhat při všem dobrém. A důvěřovat v Boha. Izrael přijal tuto radu a přežil zajetí. Vrátili se  do Jeruzaléma, přestože až v třetí generaci.
A vrátili se jiní. V tom, co považovali za hrůzu a zkázu, byla veliká škola Boží. Mnoho se naučili, když byli menšinou, malou bezmocnou menšinou uprostřed nevěřící většiny.
Co se naučili, je užitečné i nám, vždyť naše situace je obdobná:
 Za prvé se naučili víc mlčet a víc naslouchat. Mlčet před Bohem, nechtít Bohu radit, nechtít Boha umluvit. Naslouchat Božímu hlasu.
 Za druhé se naučili, že lze konat dobře bohoslužbu bez chrámu, bez obětních býků a  zlatých bohoslužebných rouch. Z toho vznikla izraelská bohoslužba v synagóze, a z té zase naše křesťanská bohoslužba v době prvních století.
 Třetí zkušenost Izraele byla v poznání, že Bůh je jiný, než si  ho doposud představovali. Že je větší, moudřejší. Že není malicherný, urážlivý, že nechce trestat a hubit, ale zachraňovat, pomáhat.
 A poslední velká  zkušenost, že je možno žít jako věřící i uprostřed nevěřícího světa, jako menšina. Že to má dokonce i jisté výhody - všelijaké lidské plevy zůstávají mimo. Kde nejsou bohatá koryta, tam se nehrnou ani korytáři. Že Bůh má své vítězství i bez vyhubení svých nepřátel.
Jistě jste si všimli, že všechny tyto objevy Izraele v exilu jsou přesně shodné s velikými objevy koncilní církve ve dvacátém století: učit se naslouchat slovu Božímu, oprostit bohoslužbu od zbytečné komplikovanosti a obřadnictví, nový obraz o velikostí Boží, umění žít jako menšina uprostřed lhostejného světa.
A to je příslib i pro náš církevní advent, pro naši budoucnost křesťanské menšiny uprostřed dnešního světa.
Ještě si povězme toto: Ti Izraelští si nakonec z té školy v exilu poučení natrvalo nevzali.
Když se po sedmdesáti letech vrátili domů, zase začali pracně stavět chrám , který byl pak zas stejně rozbořen. Začali se zase izolovat od nežidovského světa a bojovat s ním na smrt. Začali si zase sami diktovat, jaký že má být jejich Bůh, jejich Mesiáš.
Poznáme my dnes čas svého navštívení? Dokážeme se naučit žít své křesťanství uprostřed lhostejného světa? Dokážeme se dívat do budoucnosti beze strachu?
Pojďme o to prosit, vždyť je to otázka i našeho přežití.

Přímluvy

Povstaňme, pozvedněme svou duši k Hospodinu a prosme v pokoře:

• Ať celá církev radostně vykročí za adventní hvězdou, která svítí nad Betlémem.
• Státníci a národohospodáři ať si chrání v srdci světýlko vánoční záře a nedají si je uhasit zlostí a mrzutostí.
• Abychom se uměli adventně ztišit, mlčet a v pokoře naslouchat tvému hlasu ve volání proroků.
• Abychom v adventě nesli všechny své nesnáze společně s Marií , jako obtíže její cesty do Betléma.
• Ať se naše srdce uprostřed zmatků starého světa nechvěje a neděsí.
• Naši zemřelí, kteří žili v naději na život věčný, ať se radují z naplnění své důvěry.

Bože, veď nás, abychom viděli cestu spásy - a sami byli světlem jiným kolem sebe - naším věrným následováním Ježíše Krista, našeho Pána.

2. NEDĚLE ADVENTNÍ

Uvedení do bohoslužby
Radostnou zvěstí dnešní neděje je zpráva, že Bůh k nám přichází, že nám jde vstříc. Ale také, že my mu máme připravovat cestu: snižovat hory pýchy, zasypávat propasti sobectví a nelásky.
Projevme svou ochotu k vnitřnímu obrácení už zde, veřejně - před Bohem i před lidmi, kteří budou doma vidět výsledky našeho rozhodnutí .

Uvedení do čtení
Bar 5,1-9
Dnešní první čtení nám dotvrzuje, že Starý zákon je nazýván právem “Vychovatel ke Kristu”.
Flp 1,4-6.8-11
Verše z listu svatého Pavla, které si teď budeme číst, dýchají srdečností osobního dopisu nám, milovaným duchovním dětem.
Lk 3,1-6
Ze století na století zní hlas Herolda Páně , Jana Křtitele, a jeho výzva lidstvu, aby přijalo svého Pána a Osvoboditele.
 

ADVENT ZA ONOHO ČASU - ADVENT DNES

Za onoho času “Když Pilát byl místodržitelem v Judsku, když Herodes byl knížetem v Galileji ... Jan uslyšel na poušti Boží hlas.”
Tak to bylo “za onoho času”. A jak by to znělo dnes?
“Když Boris Jelcin byl prezidentem Ruské republiky, když se na Balkáně rozpadla Jugoslávie, když se prezident Havel ze všech sil snažil zachránit před rozpadem Československo.” Tahle část by nám šla aktualizovat snadno - ale jak to další: “uslyšel Jan na poušti světa Boží hlas...” to už by šlo hůř. Kde je dnes Jan, který slyší Boží hlas? Je Jan v tobě, je mezi námi? Je v našem národě? Je na celém světě někdo, kdo slyší Boží hlas a jde zachraňovat svět?
Slovo Boží chce být takhle konkrétně slyšeno, přijato, realizováno. Jan Křtitel volá: “Připravte Pánu cestu pouští světa.” Jeho posluchači na poušti žili, ti tomu volání dobře porozuměli, ti čekali toho, který má tou cestou přijít, aby je všechny zachránil.
Je také nějaké čekání, nějaký advent, v dnešním světě, v nás?
Je. A hned dvojí. Je dvojí adventní víra v dnešních lidech: víra v příchod Člověka a víra v příchod  Pána , Vykupitele. Janova otázka: “Jsi to ty, který má přijít, nebo máme čekat na někoho jiného?” - ta je i v naší době vysoce aktuální.
Takzvaná moderní víra moderních lidí našeho století vyhlíží Člověka: silnou osobnost, pevnou ruku. Přijde, už přichází, už je tu Člověk! Vůdce Adolf, veliký Stalin! Je to ten, je to onen. Tu je - tam je! Zbuduje nebe na zemi! A lidstvo dělá znovu a znovu stejnou zkušenost: Člověk , spasitel, hlásá na zemi ráj, ale vytvoří na zemi peklo.
Teď si slibujeme nebe na zemi, spásu, od hospodářského, svobodného, liberálního, kapitalistického pořádku. Vytvoří nám ten nebe na zemi? Už to víme, že hospodářský liberalismus sám na to nestačí.
Co tedy?
Neměli bychom se už konečně začít vážně zabývat oním druhým adventem? Zabývat se Kristem Vykupitelem, který chce změnit víc než hospodářský systém: naše srdce, naše smýšlení a tím i jednání. Který chce skrze nás měnit a změnit svět k lepšímu.
Od čeho čekáš lepší svět ty, osobně? Od čeho český národ, dnešní sjednocující se Evropa? Od hospodářského zázraku, od bezcelních zón, od akcií a dividend?
Proč ne - ale podmínkou dobrého svobodného obchodu, velkých cen, je svědomitost a čestnost obchodníků a výrobců. Kde tomu tak není, tam - biblicky vyjádřeno - dál slepí vedou slepé a oba spadnou do jámy.
Co je to tedy křesťanský advent lidstva? Odpověď je prostá, že se já, ty, druzí kolem nás vydáme na cestu naproti Ježíšovi. A když ne všichni lidé, tedy aspoň já a ty, my, co jsme tu pohromadě, ti lidé, kteří Boží hlas uslyší.
Pravý advent lidstva začíná tam, kde lidé konečně chtějí být na druhé vedle sebe hodní. Kde se snaží být trpěliví. Kde vědomě neubližují a pomohou, kde jen trochu mohou, bez ohledu na to, jestli to tak dělají i druzí.
Tuhle se mi dostal do ruky časopis ADVENIAT. Byl tam článek o mladém Španělovi, který přišel do Mexico-City - desetimiliónového hlavního města Mexika. Vyděsilo ho, jak tam po ulicích běhají děti bez domovů a rodičů. Zdivočelé děti, jako jinde běhají zdivočelí psi a kočky. Kde se ty děti berou? Jak můžou přežít? Jaký je jejich osud? Nechal všeho a žil několik měsíců mezi nimi, jejich životem. Prožíval zblízka jejich věčný hlad, nejistotu, strach při kradení, jejich vykořisťování staršími, pohlavní zneužívání  malých děvčátek, zneužívání dětí k šíření drog.
Co dělat? Psát plamenné články do novin? K čemu? Každý to ví. A tak se rozhodl, že dětem zřídí rodinu a bude jim náhradním otcem. Když ten článek o něm byl psán, měl “strejda Alexandro” už v provozu 30 rodin a v nich 300 dětí sebraných na ulici. Vedli je už jeho odchovanci sebraní na ulici.
Vysmívají se mu:” Víte, že v Mexiku je takových bezprizorných dětí na dva miliony? Co je proti tomu těch vašich tři sta zachráněných?” Ale Alexandro se směje: “Místo potřásání hlavou běž a udělej i ty něco pro bližního vedle sebe, jak to Ježíš přikazuje i tobě!”
Ano, to je správná odpověď, to je správná adventní výzva nám všem: Sestro, bratře, i ty běž a udělej něco pro svého bližního vedle tebe, pro toho, který je na tom hůř než ty.
 

STARÝ ZÁKON VYCHOVATELEM KE KRISTU

Je tomu už řádek let, co se nám dostalo “bohatěji prostřeného stolu slova Božího” - třetího čtení z Písma svatého; kromě epištoly a evangelia ještě čtení ze Starého zákona.
Když jsme těm čtením ze Starého zákona v průběhu roku naslouchali, nejednou jsme zapochybovali, jestli to bylo potřeba. Má nám dnes tento předkřesťanský svět ještě vůbec co říci? Má to nějakou souvislost s námi? Není to spíše překážka v cestě za Kristem?
Dnešní čtení nám mohou dobře pomoci k pochopení funkce Starého zákona v liturgii a v křesťanství vůbec. Cílem celého adventu a dnešní služby slova zvláště, je obrácení člověka k Bohu. Člověk se má změnit.
Jenže: člověk vůbec není nakloněn ke změnám, nemá je rád a naše generace teprve ne. Prodělala všelijakých převratů a obratů tolik, že je k dalším pasivní, neochotná.

Všechny tři texty dnes mluví o obrácení k Božímu království:
Prorok Baruch je už předvídá, ,ale je to ještě představa zcela lidská, hmotná, pozemská.
V evangeliu Jan Křtitel hlásá, že už je tu, už je ukazuje v pravé podobě.
Svatý Pavel o čtyřicet až šedesát let později se raduje, jak je vidí uskutečněné ve filipské obci křesťanů.

Ad 1) Nejprve pozorujme Barucha, sekretáře proroka Jeremiáše z dob vyhnanství v Babylóně. Jeho naděje na příchod Království Božího se ztotožňuje s návratem ze zajetí, koncem života lidu Božího v rozptýlení mezi pohany. Jeruzalém je mu ideálním místem, kde budou žít židé svou spásu, odděleni od pohanů; - ti ať zahynou, aby se tak naplnila Boží spravedlnost.

Ad 2) Jak jinou podobu má obrácení k Božímu království u Jana Křtitele - a v celém evangeliu.
Zde se nemluví o politicko-společenských událostech, že Římané budou vyhnáni ze země, ale o životě ve sféře mravní: lidé změní své smýšlení a jednání, vše pokřivené se narovná.
Nejedná se o spásu jen pro jeden národ - vyvolený - ale pro všechny: “Každá bytost uzří Boží spásu,” všichni jsou pozváni k obrácení - ze všech národů, ras.
Místo dovolávání se Boží spravedlnosti, která trestá hříšníky, se tu velebí Boží milosrdenství, které odpouští těm, kdo změní smýšlení, obrátí se a litují hříchů.
Shromaždištěm, Zaslíbenou zemí lidu Božího už není jedno město - Jeruzalém - ale Eucharistická oběť a hostina. K Eucharistii se shromažďují děti království Božího, kolem ní jsou nejen shromážděni, ale i sjednoceni, před ní se prolévá krev Kristova za všechny, k hostině jsou všichni pozváni.

Ad 3) Svatý Pavel píše v epištole o radosti, kterou má z Filipanů, protože na nich vidí, jak se mezi nimi království Boží naplňuje:” Ve svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny, vždyť máte účast na milosti mi svěřené, pomáháte mi v šíření evangelia, roste ve vás stále víc a více vaše láska, poznání, všestranný úsudek.”

Tato čtení zobrazují vývoj představ o Božím Království.

Jaký je vztah přečteného slova Božího k nám?
Víme dobře, že už máme také patřit mezi křesťany, z nichž se může apoštol radovat. Protože je mezi nimi láska. Protože se už osvobodili od starozákonních představ o království Božím z tohoto světa, o hmotném Jeruzalémě.
Máme už patřit mezi ty, kteří pochopili, že naším největším nepřítelem je náš lidský hřích. Pýcha, která nám brání jít cestou odevzdání se do vůle Boží a přijetí zásad Božího království. Máme už patřit mezi ty, kteří toto společenství v lásce umí viditelně prožívat při eucharistické hostině.
To je smysl dnešního volání po změně smýšlení, po obrácení. Tak to zní celým adventem. Uslyšíme je letos lépe, pochopíme je hlouběji, přijmeme je jako Filipané? Ježíš Kristus sám přichází, aby nám je hlásal na Kalvárii tohoto obětního stolu. Otevřme teď dobře oči i uši,  vzhůru srdce, abychom pochopili.
 

SVÁTOST SMÍŘENÍ

“Abyste dovedli správně volit to lepší,  abyste byli bez hříchu, s plnou mírou dobrých skutků” - tak nám to dnes přál v epištole apoštol Pavel.
“Připravte cestu Pánu! Kde je co křivého, srovnejte to! Kde je co hrbolatého,  uhlaďte to!” - tak nám dnes adventně káže Jan Křtitel.
Po koncilu naši biskupové uvedli do užívání obnovený řád svaté zpovědi.
Změnilo se pojmenování: nyní se nazývá svátost smíření. Změnil se trochu i způsob zpovídání, ale především se měl změnit náš pohled na tuto svátost a její místo v našem životě.
Pojďme si dnes zopakovat, jak se má nové pojetí svátosti projevit v našem každodenním životě.

Ctnost kajícnosti
Obnovený obřad svátosti nás vyzývá, abychom pokání nebrali jen jako součást zpovědi. Pokání patří i do našeho každodenního života jako ctnost kajícnosti.
Co se myslí touto ctností kajícnosti? Je to především schopnost uznat svou chybu, litovat jí, omluvit se, napravit ji.
Jsou lidé, kteří tuto ctnost mají, počínaje omluvou, když někomu v tlačenici šlápnou na nohu, až po omluvu, když zaviní  mrzutost v domácnosti.
Ale jsou lidé, kteří vidí vinu za všechno jen a jen na druhých kolem sebe. Ani je nenapadne podívat se také na sebe, zamyslit se nad sebou. Jejich prst ukazuje jen a jen na druhé: To on, to ona je vším vinna.
A kdo nevidí a neuzná svou chybu, ten ji nenapraví, ten se nemůže polepšit. Když je to na pracovišti, je to zlé, ale to je na chvíli. Ale žít v jedné domácnosti, pod jednou střechou s takovým člověkem, který vinu za všechno vidí jen na druhých, to už je horší.
Řečeno teologicky chybí těmto lidem právě tato ctnost kajícnosti, schopnost uznat svou chybu a napravit ji. Napravit se.
Malé děti tuto ctnost kajícnosti mají. Každý ji měl jako dítě. Když dítě něco vyvede, jak je celé zahanbené, jak slibuje přehorlivě: “Mami, já už to nikdá neudělám!” Proto asi Pán Ježíš nám dává děti za vzor: “Nebudete-li jako maličcí, Boží království neuvidíte.”
Obnovená svátost pokání nás tedy vede k znovuzískání ducha Božího dětství. Abychom uměli uznat svou chybu, litovat, napravit ji, omluvit se.
Kolik dobra tak vejde do našich rodin, manželství, je snadné si představit. Vždyť dobré manželství, to není soužití dvou dokonalých lidí. Kdopak je tak dokonalý, aby občas nechybil, nešlápl druhému tak nebo onak na kuří oko. Neúnosné jsou ty chyby tam, kde schází duch kajícnosti. A vše se dá unést tam, kde ten, kdo chybil, umí dát najevo, že si to uvědomuje, že ho to mrzí, že s tou chybou poctivě zápasí. Tam je možné, aby jeden pomáhal nést břemena druhého, tam může zdomácnět odpuštění a smír.
Školou této kajícnosti je večerní zpytování svědomí. Zde v kostele je to společný úkon kajícnosti před každou bohoslužbou, společné kající pobožnosti farní rodiny několikrát do roka.

Smíření s Bohem i lidmi
Velkou školou kajícnosti je i svátost smíření. Jedná se tu o víc, než o smíření s Bohem. Je to smíření i s církví, s lidmi kolem, se společností.
Někdy lidé zpověď chápou jen jako soukromou záležitost mezi sebou a Bohem. Myslí si, že stačí zajít do příšeří zpovědnice a tam si na Bohu samém vyžádat odpuštění hříchů.
Jenže hřích není jen provinění proti Bohu. Je to i provinění proti sobě - často se na něj doplácí zdravím, nervy . A je to i provinění proti lidem kolem. Hřích - jako zápach - zasahuje i je: pomluvou se poškodí dobrá pověst, zlostností se pokazí pohoda druhých, na nepoctivost se doplácí. Stačí jeden zlostník - a otráví nedělní pohodu všem v domě.
Svátost smíření nás tedy vede k nápravě hříchu v celé šíři, kde způsobil zlo: u Boha, u sebe, u lidí kolem.
Náprava po zpovědi se proto má dít nejen modlitbou, ale i postem a almužnou. Modlitbou máme napravit svůj vztah k Bohu. Postem, tj. askezí, máme napravit, polepšit, změnit zlé návyky. A almužnou, tj. dobrými skutky, máme napravit, co jsme na bližních poškodili. O této nápravě se kněz s kajícníkem dohodnou ve zpovědnici.
Novému smýšlení, novému chápání svátosti smíření se budeme společně učit po celá léta.
Jestli jsem vám to dnes dobře pověděl a jestli jste dobře poslouchali, bude ovocem naší dnešní úvahy radost. Půjdeme domů s radostným vědomím: Boží láska o nás pečuje. Chce, abychom přes naši hříšnost žili ve smíru, v pokoji.
Církev nám dala svátostí smíření veliký, krásný dar.
A nás vybízí, abychom si osvojili ctnost kajícnosti, abychom se učili vidět své chyby, litovat jich a napravovat je i jejich následky.
Povstaňme a odpovězme na to Bohu společnou modlitbou.

Přímluvy

Pojďme prosit Pána, jehož příchod v adventě vyhlížíme:

• Dej, aby se celá naše farnost dobře připravila na radostné slavení vánoc.
• Aby lidé uslyšeli tvé volání a šli za ním.
• Abychom advent prožívali i v našich domovech.
• Dej světlo našemu svědomí, abychom pravdivě rozeznávali své hříchy a nedostatky.
• Dej nám sílu, abychom dokázali napravit, co zlého jsme druhým i sobě způsobili.

Pane Ježíši, nazývali tě přítelem hříšníků, a tys ten název neodmítal. Ujmi se i nás, hříšníků, a odpusť nám naše viny. Pomoz nám, abychom přinášeli ovoce lásky a žili ve spravedlnosti a v pravdě, s tebou a v tobě, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

3. NEDĚLE ADVENTNÍ

Uvedení do bohoslužby
Kdosi se zeptal kněze: “Budou se letos slavit vánoční svátky?” Kněz se podivil: “Jak se tak můžete ptát? Copak nevidíte ty přípravy? Výklady, obchody, návaly? Vánoce budou!”  - “Já vím...” - mávl rukou ten člověk “...ale právě proto se ptám, jestli budou také vánoční svátky - svátky víra, naděje, lásky - ty jestli budou?”
Bratří, položme si tu otázku každý sám sobě: Budou letos pro mne, pro mou rodinu, vánoce svátky víry, naděje, lásky? Co pro to dělám?

Uvedení do čtení
Sof 3,14-18a
Starozákonní prorok volá, že pro Izrael nadešel čas radosti. Poslouchejte, v čem vidí prorok důvod k té radosti.
Flp 4,4-7
Teď budeme naslouchat, jaké vánoční přípravy nám doporučuje udělat svatý Pavel.
Lk 3,10-18
I Jan Křtitel nám dnes v evangeliu radí, jak se máme chystat na vánoce, na setkání se svým Vykupitelem.
 

NEBOJTE SE - RADUJTE SE !

Na fasádě domu píchá nastříkaný nápis: “Buďte realisté! Chtějte nemožné!” Lidé se zastavovali. Co tím chtěl říct ten, co to tu napsal? Má to být jen protismyslná hříčka? Nebo je za tím hluboký smysl? Bůh je přece ten, který může všechno. Pro věřícího je tedy celkem realistické, aby žádal, aby si přál i věci lidsky nemožné.
Dnešní volání proroka Sofoniáše mi ten nápis připomnělo. Copak prorok po nás nežádá něco nemožného, když nás uprostřed nejisté doby vyzývá: “Zaplesej lide můj, raduj se a vesel celým srdcem! Zla se už neboj!”
Copak o to, byli bychom rádi, kdyby už jednou nastal u nás a ve světě kolem nás klid, pokoj. Kdybychom už konečně večer mohli zapnout televizní zprávy bez obavy, co zlého se zas kde ve světě přihodilo, co zlého se zase děje a co se strojí u nás a na nás. Zatím však je svět plný podrážděnosti, jako by všichni chtěli být proti všem.
A do této naší situace si prorok i letos adventně volá: Vy, vy co jste lid Boží, vy se nebojte! Vy se nemáte čeho bát! Vy se máte právo radovat!
Je to nemožné? Kdepak. Možné to je! Ba víc: Je to jediný možný a správný postoj člověka v takové době, jako je naše. Je to jediný realistický postoj v naší době přerodu a nejistoty. Nenechat se vystrašit. Nenechat se vyděsit, zmalátnět, upadnout do pasivity. Buď, křesťane, realistou: Co dobrého udělat můžeš, to dělej, nezůstaň pasivní. A na co nestačíš, co je nad tvé síly, to přenech Bohu. Vždyť Bůh je i dnes uprostřed vás, připomíná prorok. Tak se neboj!
Kdosi si dal práci a prošel celou bibli, aby spočítal, kolikrát je tam  tato Boží výzva člověku: “Nebojte se!” Dopočítal se čísla 365. Právě tolikrát, kolik je dní v roce. Na každý den je v bibli volání: “Nebojte se!”
Kde opanuje člověk strach, tam je život ubohý. Strach zadusí každé hnutí radosti, pohody, štěstí.
Budeme si za pár dnů navzájem přát radostné svátky, veselé vánoce. Opravdu radostné však budou jen v těch rodinách, v těch lidech, kde bude strach přemožen důvěrou v Boha, v Boha s námi. Vánoční radost bude tam, kde lidé budou realisté, kde přestanou spoléhat na nespolehlivého člověka a začnou důvěřovat prozřetelné ruce Boha Všemohoucího, Boha otcovského.
Kdo jste dnes pozorně slovo Boží poslouchali, znáte už návod na radostné vánoce, na celý život radostný. Ten návod zní: Bratří! Buďte realisté: žádejte i lidsky nemožné - žádejte, co je možné u Boha.
 

POCHYBNOSTI VE VÍŘE

Zástupy se dnes v evageliu bezradně ptají Jana: “Co jen máme dělat?” A Jan jim bez rozpaků dává jasnou odpověď, jak jste to právě slyšeli.
Ale přišla chvíle, kdy i tento muž byl bezradný, plný pochybností: “Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?” - Vidíte, ani ta nejpevnější víra není ušetřena pochybností.
Dnes se často mluví přímo o krizi v souvislosti s vírou. V jakém smyslu se to mluví o krizi víry?
Jednak je tu jistý počet těch, kdo se mezi věřící vůbec nepřihlásili, když nastala svoboda, kdo víru dál odmítají. Ale v podstatě se moc nestalo. To jen u papírových křesťanů shořel papír.
Ale nejen to: i sami věřící uvnitř církve jsou často zmítáni nejistotami. Staré jistoty padají, po staletích neměnně opakovaná tvrzení se nově zkoumají.
Mít pochybnosti, to bylo dříve tak neobvyklé, že jsme se z toho zpovídali jako z hříchů. Dnes nás uklidňuje, když slyšíme, že nejistoty ve víře nemá leda pes, protože nemyslí , ale u lidí myslících že je to cesta k hlubšímu poznání pravdy.
Možná jste slyšeli mluvit o krizi víry i v souvislosti se současnými teology. Nedejme se ani tím zneklidňovat. Úkolem teologů je hledat poznání hlouběji a dál, kde ještě nejsou cesty vyšlapané. A kdo hledá cesty nové, tam, kde bylo dosud bezcestí, tomu se snadno může stát, že šlápne vedle. Ale čas už rozliší plevy od zrna nových myšlenek. A tak i tato nejistota je nakonec ku prospěchu.
Vzpomeňme v této souvislosti třeba jméno dnes už po celém světě známého a slavného teologa a učence Piera Teilharda Chardina. Celý svůj život byl tento kněz černou ovcí mezi spolubratry: nechtěl se spokojit doslovným opakováním katechizmových otázek a odpovědí, chtěl vystihnout pravdy víry řečí, jakou mluví běžně dnešní lidé; chtěl zkoumat náboženské pravdy, jako se zkoumají všechny neznámé věci kolem nás a tak nově prokázat jejich pravdivost, krásu a velikost.
Tím u lidí, kteří neradi přemýšlejí, upadl do podezření, že není dost pravověrný, že je novotář a bludař.
Zakázali mu učit, odmítli tisknout jeho knihy, znemožnili mu psát do novin a časopisů. Ale nemohli zamezit, aby se za ním nehrnuli mladí lidé, kteří mu rozuměli. Zasáhli proto brutálně. Přeložili ho  do Afriky, pak do Číny; z Evropy ho vykázali. Až po 2. světové válce se vyhnanec vrací do New Yorku. Jeho pohřbu se zúčastňuje jen několik lidí. Ale stačil napsat pět knih. Pět knih, do nichž zapsal to, co nesměl učit a říkat. Dnes je těchto pět jeho knih přeloženo do všech světových kulturních jazyků a největší myslitelé současného světa se prohlašují za jeho žáky a pokračovatele.
Bratři, nebojte se nejistot a pochybností ve víře. Ty nejsou hříšné. Hříšná je lenost člověka, když se nesnaží přijít těm nejistotám na kloub. Nebojte se přemýšlet, zkoumat, mudrovat, hledat. Jen ten, kdo hledá, najde.
Stálým hledáním objevujeme v Božím slovu stále nové obsahy. Ano - týž je Kristus včera i dnes i navěky. Ale týž Kristus je stále nový pro každou novou generaci, která jej musí pro sebe nově objevit, aby v něj mohla opravdově uvěřit.
Lpěním na starých formách se brzdí život, ubližuje se pravdě. Ovšem, všichni dobře víme, že pravdy víry se měnit nedají, ale formy a způsoby vyjádření se s každou novou generací mění a měnit musí.
Staromilství ve víře je stejně nebezpečné, jako bláznivé novátorství. Proto nejen tento předvánoční čas , ale celý náš život je stálým adventem - stále novým hledáním, vyhlížením Pravdy, kterou je Kristus. Pojďme se k němu radostně přihlásit vyznáním své víry, pojďme mu vstříc k hostině svátostné , která je předobrazem hostiny věčné v jeho Království pravdy u Otce.

Přímluvy

Teď se ztišme v modlitbě k našemu nebeskému Otci:   Bože,

• dej, ať celá tvá církev přináší světu radostnou zvěst o tvém království.
• dej, ať křesťané na celém světě usilují o sociální spravedlnost.
• veď nás k pravé životní radosti a pomoz, abychom si zachovali smysl pro humor.
• dej, abychom se dovedli dělit se svými bližními o to, co máme.
• uč nás jak žít, abychom nikomu neubližovali a nekřivdili.
• ať si letos dokážeme navzájem darovat pokojné a radostné svátky.

Tobě, Bože, tvému vedení svěřujeme sebe, své přátele i své nepřátele. Milostí svou se dotýkej srdcí všech a veď nás podle svých plánů k pravé radosti, která potrvá po všechny věky věků.

4. NEDĚLE ADVENTNÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnes je poslední adventní neděle. Vánoce jsou tu. Minulou neděli nás učili svatý Pavel a Jan Křtitel, jak hezky prožít vánoce. Dnes se budeme učit od Panny Marie, jak se stát vánočním člověkem.
Pozvěme po jejím příkladu Božího Syna do našeho života. Připravme mu srdce pokorné a věřící. Volejme mu společně vstříc:
Pane Ježíši:
Ty k nám přicházíš jako kníže pokoje. Zbav nás našich nejistot a smiluj se nad námi!
Ty k nám přicházíš jako Boží beránek, který snímá hříchy světa. Osvoboď nás od naší hříšnosti a smiluj se nad námi!
Ty k nám přicházíš jako Světlo světa. Rozjasni naše temnoty a smiluj se nad námi!

Uvedení do čtení
Mich 5,1-4a
První dnešní čtení je z proroka Micheáše, který vešel do dějin jasnozřivou vizí: Pevnosti jako Sión padnou a nikoho nezachrání, ale z nepatrného městečka Betléma, od kterého nikdo nic nečekal, odtud přijde záchrana.
Žid 10,5-10
V druhém čtení se mluví o Kristu, který přichází, aby přinesl takovou oběť, která se Bohu líbí.
Lk 1,39-45
V čtení evangelia se již dnes smíme s Matkou Marií radovat z toho, že “Slovo tělem stalo se.”
 

JAK SE STÁT VÁNOČNÍM ČLOVĚKEM

Pisatel Lukášova evangelia znal dobře své krajany, Izraelity, a jejich představy o příchodu Mesiáše. Podle všeobecného očekávání se měl nejdříve ve chrámě objevit slavnostní posel, který ohlásí příchod Mesiáše. Potom, zase v jeruzalémském chrámu, a zase ve slávě , lesku a moci, se měl objevit a představit sám Mesiáš.
Lukáš si dává záležet, aby ukázal, že se to vše sice splnilo, ale samozřejmě docela jinak, než lidé čekali.
Splnění prvního očekávání vidí Lukáš v Božím poslu, který oznamuje v chrámě knězi Zachariášovi narození Předchůdce. Ovšem ne senzačním způsobem, před davy, ale v soukromí velesvatyně. A druhá část očekávání se naplňuje, když Maria přináší do chrámu své dítě. A zase ne v lesku a slávě, ne jako společenskou senzaci, zato v tiché lásce a v lidskosti.
Má to co říct i dnes nám?
I pro nás je stále důležité, abychom si uvědomili, že naše setkání s Bohem není veřejnou událostí, senzací, ale děje se ve věcech prostých, každodenních a nenápadných.
Vždy si lidé představovali, že Bůh je víc než vše ostatní. Proto se se slovem “Bůh” spojuje všechno “nej” - ať už myslíme jeho velikost, sílu, moc nebo spravedlnost. Jenže to vše jsou představy z našeho lidského světa. A není to pro nás lehká cesta naučit se hledat setkání s Bohem ne v “nej” senzacích, zázracích, divech, ale ve věcech prostých, např. že vůbec jsem, že existuje úsměv, přátelství, krása, láska.
Tento proces je krásně zobrazen už ve Starém zákoně. Je tam vyprávění  o Eliášovi, jednom z velikých a horlivých proroků, jak bolavě a těžce se učil hledat Boha. Hospodin postavil proroka na skálu a pozval ho k setkání s sebou. Nejprve se kolem něj hnala vichřice, pak zemětřesení, nakonec oheň, ale prorok vždy znovu poznává, že v tom všem nebyl Hospodin. Boží blízkost pozná až v mírném vánku, který sotva postřehl.
Rozumíš? Takovou skálou setkání - pozváním - je pro nás vánoční poselství. Zažiješ-li o svátcích blízkost Boha, nebude to v hlučných událostech a slávách. I k tobě se blíží Bůh ve věcech nenápadných, pokojných a láskyplných.
Náš Bůh k nám přichází ve věcech prostých a každodenních. To je veliká útěcha a šance pro každého z nás. Ale je to i naše úskalí, protože my jsme stále v pokušení hledat setkání s Bohem v senzačních událostech a zážitcích, v zázracích, snech, zjeveních, divech.
Co dělá Maria v dnešních evangeliu? Jde se podělit o svou radost s tetou, jde pomoci.
Kdo má radost, má ji dát dál. Kdo radost nedá dál, nebude ji mít ani sám.
Kdo může pomoci, má pomoci.
V tomto duchu chápal vánoce i svatý František z Assisi, který asi jako první stavěl o vánocích betlém. Poslechněme si jeho modlitbu u jesliček, co jemu říkaly vánoce, čemu se z nich učil.
“Pane, udělej si ze mne nástroj svého pokoje, ať se ti podobám:
Kde je mezi lidmi nenávist, tam ať přináším lásku.
Kde je křivda, tam ať vnesu odpuštění.
Kde je nesvár, tam ať přináším ochotu ke smíru.
Kde je nejistota, ať přináším jistotu víry.
Kde je bloudění, tam ať přináším pravdu.
Kde je zoufalství, tam ať přináším naději.
Kde je smutek, tam ať nesu radost.
Kde jsou temnoty, tam ať přináším světlo.
Pane, nauč mne, ať chci víc těšit jiné, než sám být utěšován,
ať víc usiluji chápat jiné, než být sám pochopen,
ať chci především sám milovat, abych mohl být také milován.
Neboť tak se děje tvým dětem:
Kdo dává, ten dostává víc, než dal.
Kdo odpouští, tomu je víc odpuštěno.
A kdo takto živ umírá, ten žije a vstává k životu věčnému.”
To jsou tedy vánoce v duchu svatého Františka. Dokážeme je i my prožívat v jeho duchu?
Stane se letos o vánocích ze mne, z tebe, z nás vánoční člověk se smýšlením Marie a Františka?
Pojďme o to společně poprosit.
 

POJĎME VŠICHNI K BETLÉMU !

Advent byl čas čekání, vánoce jsou čas setkání.
Všichni se máme o svátcích setkat v Betlémě. V malé vesničce nedaleko Jeruzaléma se jistě i letos setkají tisíce lidí. Navzdory válečné nejistotě se budou tísnit v uzoučkých uličkách směrem k jeskyni Narození.
Ale krom nich miliony lidí na celém světě budou mít na rtech jméno Betléma, budou si o něm zpívat se svými dětmi koledy, budou si doma a ve svých kostelích stavět betlémy a u nich se shromažďovat.
Četli jsme si z proroka Micheáše verše, které se nazývají nejstarší koledou. Je to prostinká píseň, ale mnoho vyjadřuje: už tenkrát postavila Betlém na jeviště dějin: “Aj, ty Betléme...”
Už tahle stará píseň má dvojí polohu, ve dvojí rovině mluví o dítěti, které městečko proslaví. Bude to dítě lidské, ale bude to i Syn Boží.
Ježíš z Nazareta je dítě lidské: “Člověčenství naše, ráčil vzíti na se...” zpívá naše koleda.
Nad Betlémem si máme uvědomit, že Ježíš je člověk jako my: Narodil se na vsi, jako většina z nás. Má domov, má rodiště. V jeho občanském průkazu by stálo: Narozen v Betlémě 25. prosince roku nula, otec Josef z rodu Davidova, matka Maria taktéž z rodu Davidova.
Je to i dítě Boží:
“Vítej nám, Bože vtělený, krásné děťátko” - zpívá jiná naše koleda. Vesnický chlapec je Synem Božím, - Bůh Otec s ním má své velké záměry, které byly v jeho plánu už od počátku věků. Vánoční hymnus “Redemptor omnium” to dovede vyjádřit vpravdě hymnicky majestátně:

“Kriste, světa Spasiteli, než se hvězdy rozhořely,
tys už v kráse, slávě moci od věků byl roven Otci.
Jase z jasu Otce svého - nadějí jsi tvorstva všeho,
slyš, jak lid ti na kolenou - zpívá chválu zaslouženou.”

Jenže - je vůbec ještě pravda, co tu stará koleda zpívá: “Slyš, jak lid ti na kolenou, zpívá chválu zaslouženou”? Zpívají se u nás doma ještě vůbec koledy?
Za mého dětství zněly u nás doma v chalupě koledy po celý advent: Maminka s babičkou zpívaly při domácí práci, při uklízení, pečení cukroví a my děti jsme se přidávali a zpívali s nimi. Na stole byl malý sešitek - “Koledníček” se jmenoval - . My jsme z něj předříkávali vždy začátek sloky, dál už to maminka s babičkou uměly zpaměti. Radím vám, prosím vás: Zpívejte doma také koledy, ať mají i vaše děti pěknou vzpomínku na vánoce doma.
Nesem vám noviny, Tichá noc, Veselé vánoční hody,
Vítaný buď Ježíšku, Chtíc, aby spal, -
co koleda, to skvost hudební, to skvost vyjádření lidské něhy a lidské lásky.
Jako se dnes v evangeliu setkala Maria s Alžbětou, tak i my se máme setkat u Betléma: s bližními kolem sebe, jeden s druhým v lásce, pokoji, radosti.
A tak vás s Marií všechny volám: Vydejte se všichni na cestu s ní, spěchejme s ní do judských hor, abychom se setkali s jejím děťátkem, se svými bratřími:
Zvu vás slovy starobylé koledy:
“Pojďte všichni k Betlému - Ježíše hledejte,
Spasitel k nám přichází, pěkně mu zpívejte,
vítej nám, vítej nám, dítě vzácné krásy,
světa všem končinám - vzešlo světlo spásy.”
 

ADVENT PANNY MARIE

Slyšeli jsme právě v evangeliu, jak začal advent Panny Marie a jak ona jej prožívala. Dozvěděla se od Božího posla dvě zprávy, které měly navždy změnit její život a vnést do něj nejistoty, obrovské zátěže. Ale místo na sebe, myslí nejprve na tetu: “Je už v pokročilém věku, potřebuje pomoci”, myslí si Maria a běží pomoci. Chce-li někdo pochopit, čemu se říká mariánská zbožnost, zde se uč: Máš-li pocit, že máš moc trablů , jdi pomáhat někomu, kdo je na tom hůř než ty, zapomeneš na sebe.
Mariin příchod strhl Alžbětu ke slovům, která po ní budou opakovat všechna pokolení: “Požehnaná jsi mezi ženami ... blahoslavená jsi, žes uvěřila.” Poprvé tu zní v Nové zákoně slovo “uvěřit” - nadále pak bude znít v evangeliích v nesčetných obměnách. Rozhodujícím činitelem u Ježíše je přijmout jeho učení, uvěřit. Není to snadné, věřit,   ani pro Marii to snadné nebylo.
Žasne nad pozdravem, žasne nad výzvou: Ona, neprovdaná - a dítě? Ale všimněte si: Její kolísání a pochybování jde jen kolem jednoho: Chce to tak opravdu Bůh?
Jak uslyší, že Bůh je tu při díle, že Duch svatý ji zastíní, UVĚŘÍ !
Myslíš si možná: Toto že mi má být vzorem? Není to lehkomyslnost naivního děvčete? - Ale Mariina víra není lehkomyslnost, je to důvěřivost.
Věřící křesťané nejsou lidé lehkověrní. Lidé mdlého rozumu, ochotní brát za bernou minci kdejakou povídačku, kdejakou pověru.
Také to tak lidé dělají, ale to není víra Mariina, to není křesťanství. Biblická víra Mariina je opakem lehkověrnosti: Ne lidem, ale Bohu věří. Věří Bohu i tam, kde rozum nestačí. I tam se lidé vysmívají. Tak uvěřila Bohu Maria, to byl její advent.
To má být i náš advent: Uvěřit Bohu jako Maria. Bez Mariiny víry nepoznáme v Dítěti v jeslích svého Vykupitele, Bohočlověka.
Dnešní naše vyznání víry, dnešní Věřím, ať je tedy cestou s Marií za vírou, cestou s Mudrci za hvězdou betlémskou.

Přímluvy

Pán všech časů přichází mezi nás. Volejme mu vstříc naše prosby:

• Ať si lidé letos o vánocích navzájem odpustí a žijí ve shodě a pokoji.
• Ať křesťané opravdu uvěří ve vtělené Boží Slovo, aby mohli žít v radosti.
• Ať v našich domovech o svátcích voní vánoční pohoda a dobrá vůle všech.
• Ať  světlo betlémské hvězdy zaplaší temnoty našeho světa.

Děkujeme ti, Bože, že nás nenecháváš samotné v tomto světě, do kterého lidská špatnost a hloupost vnesla tolik strašidelných temnot. Děkujeme ti, že nás voláš, abychom šli za hvězdou k Ježíši, který nad zlem zvítězil a s tebou žije a kraluje na věky věků.

další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net