Cestou do Emauz  - nedělní cyklus C - velikonoční
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  
 
BÍLÁ SOBOTA - SLAVNOST VZKŘÍŠENÍ

Uvedení do bohoslužby
Jak by to bylo, kdyby s Ježíšem Kristem vše skončilo Velkým pátkem na Golgotě a spěšným pohřbem?
To by pak nebylo nic z toho, co tvoří dějiny křesťanství za 2000 let. Nebylo by ani církve Kristovy. Nečetli bychom si v evangeliích. Neslavili bychom Eucharistii. Ježíšův hrob by byl dávno zapomenutý. Ježíšovo jméno by bylo hvězdičkou dávných věků lidstva, jak jméno Platóna nebo Ovidia a znal by je jen málokdo.
Celé křesťanství stojí a padá s touto jedinou větou evangelia: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen!“
Kdyby tato věta evangelia nebyla pravdivá, byli bychom my křesťané ubožáci, kteří se honí za nějakým neexistujícím fantómem. Ba celé lidstvo by bylo ubohé, kdyby platilo, že moc zla smí mít konečné slovo nad dobrem. Že pravda nakonec prohrává. Že mocní světa se mohou beztrestně radovat z násilí a útlaku, kterého se dopouštějí na svých poddaných.
Avšak život Kristův nekončí Velkým pátkem. Je tu noc Vzkříšení, je tu záře prázdného hrobu:
- My si tu světíme oheň, velikonoční svíci, zpíváme chvalozpěv na Světlo - živého Krista.
- Ovoce vykoupení si připomínáme svěcením křestní vody.
- Naše omilostnění se naplňuje ve svatém přijímání.
Pojďme tedy slavit Kristovo Vzkříšení a radostnou víru, že jeho vzkříšení je také naše vzkříšení.

Uvedení do čtení
Slyšeli jsme chvalozpěv na Světlo - zmrtvýchvstalého Pána. Teď se posaďme a zaposlouchejme, co vše Bůh od nejstarších dob pro svůj lid vykonal.
 

HOD BOŽÍ VELIKONOČNÍ

Uvedení do bohoslužby
Vítám vás ke slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Co je smyslem této slavnosti? Připomenout si, že Pán Ježíš před devatenácti stoletími vstal z mrtvých? To by bylo málo.
Pro apoštoly nastaly opravdové velikonoce, ne když jim to ženy oznámily, ale až sami zažili Krista zmrtvýchvstalého. Ten zážitek ovlivnil celý jejich další život.
Také pro nás budou tyto svátky velikou nocí jen tehdy, když i my zažijeme ve svém srdci přítomnost, blízkost Pána Ježíše. Obraťme se tedy hned na začátku slavení celým srdcem vstříc přicházejícímu Pánu a volejme k němu:
- Tys zvítězil nad úklady zlých lidí, Pane. Smiluj se nad námi!
- Tys vykoupil naše hříchy, Kriste. Smiluj se nad námi!
- Tys zlomil vládu smrti, Pane. Smiluj se nad námi!

Uvedení do čtení
1. Sk 10,34a.37-43
Co je v naší víře nejdůležitější? Poví nám to kázání prvního z apoštolů, svatého Petra.
2. Kol 3,1-4
Co pro nás znamená, že jsme křtem spojeni s Kristem, vysvětluje nám svatý Pavel.
3. Jan 20,1-9
Prázdný hrob sám o sobě nebyl důkazem, že Ježíš vstal z mrtvých. Je však podnětem, který vede k víře, - jak o tom vypravuje dnešní evangelium.
 

MÁME PROČ SE RADOVAT

Přeji vám všem radostné svátky. Všichni si dnes podáváme ruce, usmíváme se na sebe, gratulujeme si navzájem a vzdáleným přátelům posíláme svá velikonoční přání radosti poštou.
A máme proč se radovat. Vždyť máme mezi sebou Pána Ježíše Zmrtvýchvstalého. Z jeho vítězství se radujeme. K hostině na oslavu vítězství jsme dnes pozváni. A po svátostné hostině mešní bude následovat doma slavnostní rodinný oběd. Sváteční den je dnes, vpravdě Hod Boží.
Ale zcela jinak začala tato neděle apoštolům a přátelům Pána Ježíše tenkrát po jeho smrti.
Uzavřeli se v domě, kde s Ježíšem naposled večeřeli, kde byl s nimi ještě živý. Toho místa se drželi. Ven nevyšli, ani se jim ven nechtělo, tam zabili Pána, jejich Přítele, Učitele, Naději: ani žít se jim nechtělo. Mysleli si, že je po všem.
A tu to přišlo - právě dnešního nedělního rána. Bušení na dveře: „Otevřete, to jsem já, Marie z Magdaly!“ A bez dechu, vyděšená, jim vypráví: „Představte si - byla jsem tam, u hrobu. Kámen odvalený, hrob prázdný! Myslela jsem, že ukradli jeho tělo, ale poslouchejte, člověk stál vedle mě na cestě, zdálo se mi, že zahradník, dokud na mne nepromluvil. Ale pak řekl: „Maria“ - víte, tak to řekl, jak mi to říkával jen on, Pán, Mistr! Byl to on - a živý! Slyšíte, náš ukřižovaný Pán žije!“
Apoštoly to vyděsilo. Běželi ke hrobu, ale co jim mohl říci prázdný hrob - vraceli se domů zmatení, někteří se dali na útěk z Jeruzaléma: Mysleli, že je to nové spiknutí velerady proti nim.
Ale jeden uvěřil: Jan. Sám to o sobě říká v dnešním evangeliu. Neměl důkazy, neviděl ho, ale uvěřil, že žije. Srdcem uvěřil. Prázdný hrob vlastně důkazem není. Srdcem pochopil velikou pravdu, že kdo věří v Boha, tomu vše nakonec dobře dopadne. Kdo věří v Boha, ani smrti se bát nemusí: bude žít i za ní. Apoštolové nakonec uvěřili všichni, i Tomáš. A říkali to dál ostatním lidem, a ti to říkali dalším - a tak se dostalo až k nám: Pán Ježíš žije!
Kdyby někdo chtěl důkaz, ten nemám. Ani apoštolové ho neměli. Ale hlásali dál a dál lidem to, co Pán Ježíš učil a dělal, že přemohl lidskou zlobu a krutost. Hlásali dál, že kdo v něj uvěří, nemusí už být smutný a bezradný.
Přátelé, to je velikonoční zvěst, důvod křesťanské radosti.
Vidíte před sebou tuto velikou hořící velikonoční svíci. Ta značí: S Ježíšem přišlo na svět světlo, abychom nemuseli žít v temné nejistotě, ve strachu. Ta velikonoční svíce nám říká: Neste své světlo dál! Roznášejte lidem radost! Dosvědčujte jim svým životem! Pán Ježíš opravdu žije.
Pojďme teď vyjádřit svou víru v živého Boha slavným a radostným vyznáním:
 

JEŽÍŠ V DNEŠNÍM SVĚTĚ

Přišel za knězem kterýsi známý a povídá: Tuhle čtu, že Pán Ježíš vůbec nežil. Měl byste o tom kázat. Kněz mu řekl: Nebudu. Kdyby šlo o otázku, jak byl Ježíš člověkem, nebo jak je Božím Synem, o tom bych kázal, to dělává myslícímu člověku těžkosti. Ale s někým, kdo tvrdí, a dokonce i napíše, že Kristus nežil, s tím škoda mluvit, toho leda politovat: říká, čemu sám nevěří, ztrapňuje se.
My dnes říkáme o Kristu víc, než že jen žil: hlásáme, že žije i po své smrti. Nepomohlo by nám,    kdyby jen žil. Kdyby těď nežil, marná by byla naše víra, marná by byla naše naděje. Dnes, třetí den po zavraždění, se ukázal svým přátelům, - proto dnes ta sváteční radost: Kristus žije, i my budem žít. Není zániku pro ty, kteří si zamilují Krista a s ním uvěří v Boha Otce, dárce a původce života. Tohle je odpověď Boží na vrozenou touhu člověkovu, žít, být.
Lidstvo stále touží po ztraceném ráji, po lepších časech. To vlastně touží po Vykupiteli a po nebi, i když Vykupitele nezná a o nebi nic neví.
Někteří lidé si pokoušejí představit, jak by to asi dopadlo, kdyby ten Vykupitel, Ježíš, po kterém lidstvo vědomě i nevědomky stále touží, znovu přišel na svět. Jak by ho lidé dnes přijali, zda by ho zase ukřižovali?
Polámané kříže u cest, protináboženská propaganda svědčí, že i dnes jsou takoví, kteří by znovu volali: „Nechceme, aby tento panoval nad námi!“ Ale vaše přítomnost zde v kostele, plné kostely ve městech i na vesnicích svědčí zas o opaku.
Ale důležitější se mi zdá být otázka, co by dnes Ježíš učil? Jestlipak by něco na svém učení opravoval? Jestlipak by je měnil, modernizoval?
Sami znáte odpověď: ani slovo by nemusel měnit. On si troufal před dvěma tisíci léty říct: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ A dnes vidíme, že měl pravdu. Zas by nám říkal:
Přikázání nové vám dávám, abyste se měli rádi mezi sebou!
Zas by po nás žádal, abychom vzali svůj kříž každodeních trampot a následovali jej.
Zas by vyhlašoval, že lidé se nemají zabíjet, okrádat jeden druhého, trápit.
Zas by řekl: Kdo mne vyzná před lidmi, toho já vyznám před svým Otcem v nebesích.
A co by dělal Ježíš v dnešní době, v době atomového věku? Není pochyb: Zase by nastoupil svou cestu do Jeruzaléma. Zase by řekl Petrům: „Schovej meč do pochvy!“ Zase by se z kříže modlil za nás všechny: „Otče, odpusť jim, vždyť oni nevědí, co činí!“ Zase by se dal zabít, obětoval by život za všechny, protože Ježíš je týž včera i dnes i na věky.
A právě proto by zase vstal z mrtvých. Zas by jej nepřátelé nedokázali zahubit.
A tak se dnes můžeme zplna nadýchnout svěžího vzduchu velikonočního Aleluja:
 Hrob Kristův nepáchne hnilobou a zapomenutím.
 Hrob Kristův je zalit slunečním jasem! Kristus žije!
Když zemřel Mohamed, chalíf Omar čekal týdny s taseným mečem u jeho mrtvoly. Čekali, že Mohamed vstane z mrtvých. Ale nevstal. Mrtvolný puch je donutil mrtvolu pochovat.
Apoštolové u Ježíšova hrobu nečekali. - Tím větší byla radost, že vstal, že žije.
I my máme právo na velikonoční velikou radost:
 Kristus zvítězil, Kristus kraluje, Kristus vládne navěky. Aleluja.
 

SVÁTEK ŽIVOTA

Velikonoce jsou svátek života. Života, který je silnější než smrt. Protože  Otec nenechal Syna ve smrti, máme i my právo věřit životu.
Jak vypadá ten život s Kristem a v Kristu, ke kterému jsme pozváni?

Co je to život?
Tuhle jsem četl zvláštní tvrzení: „To, že někdo umřel, ještě nedokazuje, že žil.“ A opravdu, někteří lidé existují, život dostali, ale neprožívají ho.
Je snad tohle život - ráno vstát, když zahrčí budík, pak toaleta, snídaně, do práce, z práce, televizor, večeře, toaleta, spát. A zítra nanovo, bezmyšlenkovitě, bez radosti, bezbarvě ... je to lidský život?
Žít je víc než být, než vegetovat.

Co je to tedy život?
Život je prožívat, mít pocity: Radovat se, smát, plakat, těšit se. Život je pochutnat si na jídle, na příjemné události.
Žít, to je snít, vymýšlet, tvořit, budovat, dělat něco, z čeho mám radost.
Dostal jsem jednou pohlednici s nápisem: „Žil jsi už dneska?“
A já vám dnes tuto otázku předávám: „Žili jste o těchto svátcích?“

Co je to život?
Život je Boží dar, učili jsme se v katechismu. Jaký je to dar? Mám doma dar, který jsem dostal o vánocích: krásnou vázu. Stojí na šuplkostnu, a jestli ji někdo nerozbije, bude tam stát stále stejně, stále stejně bude vypadat i při mé smrti.
S darem života je to jinačí, docela jinačí. Můj život od počátku roste, rozvíjí se, rozkvétá. I ve stáří stále více bohatne.
K daru života patří i plodnost. Může se předávat dál mateřstvím, otcovstvím, ať už tělesným nebo duchovním. I já, ač jsem děti neměl, považuji svůj život za plodný a raduji se z toho.
Takovým darem je lidský život. Ale patří k němu ještě jedno.
Máme ho žít ve společenství, nechce zůstat sám, osamělý.
Už na prvních stránkách bible se o tom píše krásným obrazem:
Nejprve stvořil Hospodin Adama. Vydařil se mu, ale něco tu ještě scházelo. Adam byl sám. A to nebylo dobré, sám Hospodin to musel uznat. A tak stvořil Adamovi zvířata.
Dodnes to tak dělají osamělí lidé: pořídí si pejska nebo kočičku. Jenže Adam udělal zkušenost, že ta zvířata se k němu nehodí. Tu mu dal Hospodin Evu a Adam zajásal: Konečně někdo, s kým mohu žít ve společenství.
Žít ve společenství, co to znamená? Je to sdílení radosti, je to sdělování zkušeností, je to vzájemná výpomoc, je to partnerství ve všem: „Společně se dílo lépe daří,“ říkají moudří. Společně se i život lépe daří.
A ještě jedno patří neoddělitelně k lidskému životu:
Plně žít znamená i vědomě umírat.
Žít, to je blížit se každým ranním probuzením o krůček k smrti. Žít, to znamená stále něco opouštět, loučit se. Abych mohl dosáhnout tohoto, musel jsem opustit něco jiného. Abych mohl být na tomto místě, musím opustit místo jiné. Každé loučení je i trochu smrtí.
Pán Ježíš se musel vzdát života, zemřít, aby mohl dosáhnout života, aby žil na věky.

Velikonoce jsou pozváním k životu
Ježíšovo zmrtvýchvstání je nám pozváním k plnému životu. O velikonocích můžeme hlouběji pochopit, co je to lidský život.
 Je to plnost zážitků, snů, radostí.
 Je to plodné obdarování jiných.
 Je to společenství s druhými v lásce.
 Je to i nesení bolesti a trápení, přijetí smrti jako brány do života.
A tak mé velikonoční přání vám je:
Abyste měli život.
Abyste žili svůj život plně a bohatě.
Abyste s Kristem žili, s Kristem umírali, s Kristem i vstali do slávy Otcovy.

Přímluvy
V den Zmrtvýchvstání Páně pojďme prosit za celý náš svět:

• Udělali jsme velké pokroky ve vědě a technice; ať dokážeme pokročit i ve víře a lásce.
• Stále zdokonalujeme organizaci církve po celém světě; ať se zdokonalujeme i v životě podle evangelia.
• Stavíme nové a krásné kostely; ať nezůstanou bez kněží a věřících.
• Vykonali jsme si velikonoční svatou zpověď; ať se denně snažíme o uchování čistého křestního roucha své duše.
• Ti, co nás předešli na věčnost, ať vejdou do slávy vzkříšení.

Bože, dárce všeho života, děkujeme ti, chválíme tě, velebíme tě. Chceme žít v lásce tvého Syna na věky věků.
 
 
VELIKONOČNÍ PONDĚLÍ

Uvedení do bohoslužby
Skrze velikonoce se svět stal světem nové naděje. Tuto naději si máme uchovat v srdci stále jako velikonoční dar: Že přes všechny naše chyby, omyly a slabosti se budem podílet na Kristově životě.
Odřekněme se společně všech hříchů.

Uvedení do čtení
1. Sk 2,14.22-32
Pojďme teď poslouchat, jak nás učí dívat se na velikonoční události svatý Petr.
2. 1 Kor 15,1-8
Druhé čtení z listu Korinťanům je nejstarší písemné svědectví o víře ve zmrtvýchvstání Páně. Je starší, než zprávy v evangeliích. Pavel zná osobně svědky, kteří na vlastní oči viděli Zmrtvýchvstalého, sám ho také viděl na cestě do Damašku. Slyšme jeho svědectví.
3. Lk 24,13-35
Při naslouchání evangeliu hledejme, zda se nepoznáme v učednících, kteří utíkají do Emauz. Neutíkáme také my někdy od životních rozhodnutí?
 

JAK HOVOŘIT O VÍŘE

„Zvykl jsem si už, Pane, na tvé ukřižování a na tvé zmrtvýchvstání, jako by to bylo samozřejmost.
Můj byt je ozdoben umělecky cenným křížem, ale pohled na tento mučednický nástroj mne nezneklidňuje, jsem na něj zvyklý.
Když se někdo ujme opuštěného pejska, jsem dojat a tleskám mu. Že tebe se nikdo nezastal, když tě bičovali, na to jsem si zvykl. Že ty ses dal za mne políčkovat, bičovat, zabít, na tu představu jsem si zvykl. Že jsi tak miloval svět i mne, na tu myšlenku jsem si zvykl.
Jsem věřící křesťan, ale bezkrevný a neživý!
Bratří, prosím vás, vezměte mne s sebou na velikonoční cestu do Emauz, aby se k nám cestou přidal Pán, aby se naše srdce také rozhořelo.“
Takovéto velikonoční pozdravení posílal přátelům jeden hledající křesťan.
Teolog Karel Rahner mluvil o své víře ve zmrtvýchvstání Pána Ježíše jinak. Přirovnal ji k zapálené šňůře doutnáku: „Když se doutnák zapálí, vidíme jiskření, jak oheň postupuje šňůrou, ale konce, cíl toho ohně dosud nevidíme. Stejně tak vidíme, jak víra v Ježíše Zmrtvýchvstalého postupuje od člověka k člověku, od úst k ústům, ale cíl, ke kterému ta víra jde, Krista živého, toho dosud nevidíme.“
Jenže kdybych dnes v naší farnosti prohlásil: „Vidím jiskření, jak se víra ve Zmrtvýchvstalého Pána přenáší od člověka k člověku, od úst k ústům...“  - to by nebylo pravdivé. Víra se přenáší rozhovorem, mluvením a my o své víře v Krista mluvit neumíme. My jsme bratří toho zvykového, bezkrevného, neživotného křesťana z úvodního příkladu. Kdepak, aby v nás hořelo srdce, kdepak,  abychom o svém zážitku velikonočního setkání se Vzkříšeným Pánem mluvili.
My patříme ještě ke generaci, která o věcech víry nemluví - ani doma v rodině. Zdá se nám, že mluvit o náboženství je věcí kněží. My se ještě tak dokážeme o náboženství pohádat, když nás k tomu někdo vydráždí. Ale obyčejně mlčíme.
Z dnešního evangelia je vidět, jaký mistr náboženského rozhovoru byl Pán Ježíš.
Nepotřebuje k tomu kostel - na silnici vyvolá náboženský hovor. A neudělá z toho náboženskou přednášku, kázání, je to opravdový živý rozhovor: Pán Ježíš se ptá, oni odpovídají, a pak zase naopak, oni se ptají, on vysvětluje.
Tohle je v dnešní době úkol nás všech, naučit se takhle přirozeně mluvit o své víře s lidmi, kteří se o to zajímají.
Možná si teď myslíš: Co bych já si hrál na faráře! Jsou tu přece kněží. Když chce někdo mluvit o náboženství, však ví, kde je fara, ať se tam jde zeptat.
Jenže mnoho far je prázdných, bez kněze. A i tam, kde kněz je, nepůjdou za ním právě ti lidé, co by to nejvíc potřebovali. Kněz je od lidí daleko. Nedostane se s lidmi do styku krom kostela.
Jen od vás mají možnost uslyšet něco o víře lidé, co do kostela nechodí. Nemusí to být vždy kázání ústy. Častěji to bude jen tvé chování, co osloví lidi kolem tebe. Kdosi o tom řekl: „To, co jsi a jak se chováš, překřikuje to, co říkáš.“ Krista, Krále pokoje, vítěze nad zlem, hlásá každý náš pokojný a laskavý čin, každý náš úsměv.
A kdy je čas, aby zaznělo i naše slovo?
Tenkrát, když se ten druhý přímo ptá, nebo když jeví zájem. Třebas otázku neyslovil, ale ty cítíš, že visí ve vzduchu.
Tvá odpověď nesmí být vyhlášením: Já to vím nejlíp, já vím vše přesně! Ať je to jen osobní svědectví o tvé zkušenosti, ať je to projev osobního názoru: Já to chápu takhle, tak to vidím.
Je-li tvá víra živá, pak tvé svědectví probudí pozornost. Jsi-li dobrý a úctyhodný člověk, pak tvá víra zapálí hrudku prachu v bližním - doutnák hoří dál. To je zkušenost učedníků z dnešního evangelia: „Zda nehořelo v nás srdce, když jsme mu naslouchali, jak nám vysvětloval Písma!“
To je tedy poslání každého z nás, kdo v sobě neseme jiskru živé víry v Krista: máme zapalovat studená, vyschlá, mrzutá srdce živou jiskrou naší živé víry.
Abychom jako křesťanští zapalovači srdcí dobře fungovali, pojďme o to teď společně prosit v našich dnešních Emauzích - zde - při nedělním společenství slova, při eucharistickém lámání chleba ve společenství Kristově.
 

O MUŽI, KTERÝ ZKLAMAL

O velikonočním odpoledni šel kněz na sváteční besedu do jedné rodiny. Všichni byli ještě plni velikonočních zážitků, a tak jim napadlo, že si udělají pokračování pašijí. Vyhledali v evangeliích zprávy o velikonočních událostech. Tatínek četl evangelistu-vypravěče, maminka ženy, děti četly ostatní hlasy a osoby. Kněz dostal roli Krista. Šlo to hezky, ale ne dlouho. Tatínek se za chvíli zarazil nad Petrem: Vždyť to byl vlastně špatný chlap! Ten Petr úplně zklamal, zapřel, zradil jako Jidáš! Maminka si Petra představovala jako svého synka, který to četl - a začala Petra mateřsky omlouvat a hájit: „Byly to těžké okolnosti, v takových nemají lidé dost odvahy hlásit se k víře. Někdy jsou takové poměry, že lidé jsou zastrašeni a dělají pak ze strachu věci, které by jinak nedělali. To se musí chápat a omluvit.“ Ale tatínek je zásadový: „Zrádce je zrádce, odpadlík je odpadlík a hotovo. Konečně jaké mudrování? Vždyť tu máme jasná slova samého Pána Ježíše: „Kdo mne zapře před lidmi, toho zapřu i já v den soudu před svým Otcem.“ Cožpak Petr sám neprohlásil, že chce být proklet, kdyby měl něco  společného s Ježíšem? - Petr je vyřízen. Je odpadlík a nemá od Pána Ježíše co čekat.“
Tu  se do toho vložil kněz: „Čtěme přece dál, evangelium nám dá samo správnou odpověď.“
A tak četli dál. Jak bez dechu přiběhly ženy: „ON žije!“ - a pak jedna přes druhou vyprávěly: „A poručil nám, abychom to řekli vám, učedníkům - a abychom to řekly i Petrovi.“
To musel být štulec pro Petra - zrádce, který se ustrašeně krčil ve světnici: ani vylézt si netroufal, - a teď: Pán Ježíš ho jmenuje - vzkazuje mu, že žije! Proč - uvažuje Petr - když jsem se k němu tak zachoval.
A pak četli dále: Pán Ježíš přišel osobně mezi učedníky, stojí Petrovi zase tváří v tvář. Teď to musí prasknout. Teď ukáže na dveře: „Jdi pryč, ty zrádče. Já jsem ti věřil a ty ses mě zřekl, tys mě zapřel.“ Petr čeká, že mu Pán Ježíš vmete do tváře ta palčivá slova: „Ať jsem proklet, kdybych měl s ním něco společného.“
A tu se to stane. Ježíš opravdu Petra oslovuje. Ale co mu to říká? „Petře, máš mě rád?“ - Třikrát musí tu otázku položit, tak je nečekaná, tak je ohromující, tak je osvobozující. A Petr chápe: Pán mi dal novou šanci, smím začít znovu, od začátku, jakoby se nebylo nic stalo. Je to možné? - Je!
Pochopili jste, co znamená slovo „vykoupení z hříchů“? - Petr byl vykoupen Ježíšem ze své zrady. Je zas svobodný, může začít znovu v radosti a v přátelství s ním.
Bratří, chápete, co to znamená pro nás, chceme-li být opravdu křesťany, učedníky tohoto Krista?
Je to zlé, když někdo zradí, zklame. Je to ještě horší, když ti „dobří“ se zrádcem nic nechtějí mít, když ho vyloučí ze svého středu. Ježíš to tak nedělá - začíná s námi se všemi znovu. To je smysl velikonoc.
Dělejte to také tak: odpusťme, dejme všem znovu šanci, novou příležitost začít líp.
 

VELIKONOCE V RODINĚ

Do popředí našeho úsilí o obnovu národa jsme si postavili snahu o obrodu rodin. Jak se v našich rodinách obráží to, co jsme ve velikonočním týdnu prožívali zde, v kostele? Má toto velikonoční dění vliv na náš domov, naše rodiny?

Nejprv byl Zelený čtvrtek.
Naslouchali jsme vyprávění podivuhodné historky hned na začátku večeře. Jak Ježíš umýval apoštolům nohy.
Vy víte, že v Orientě se při jídle u stolu nesedí na židlích, ale leží na boku na lehátku hlavou ke stolu, nohama ven. Jak při tom jedí, to si neumím představit - jistě ne vidličkou a nožem.
Bylo zvykem, že příchozí ke stolu shodili z nohou sandály, ulehli, a otroci jim houbou omyli prach z nohou.
Učedníci přišli tehdá k večeři po delším putování, hladoví a unavení. Shodili sandály a ulehli na lehátka. A všem šlo hlavou: kdo nám umyje nohy? Nejsou tu žádní otroci ani sluhové. Místnost si najali. A Petr si říká: „Jan je nejmladší - ten má posloužit, proč se ještě nezvedá!“ - A Jan si myslí: „Proč pořád já mám všem dělat poskoka? - Matouš je mezi námi nejkratší dobu - ten ať jde umývat!“ - A Matouš si říká: „Mohl by se taky jednou zvednout Juda - nemusí mít pořád protekci z toho, že je bratr Pána.“ -
A zatímco takhle všichni čekají, až se hne ten druhý, zvedá se Pán Ježíš. Vyjde ven, opáše se zástěrou, přinese škopík s vodou a pokleká u Petrových nohou ... Petrovi, Janovi, Judovi - i Jidášovi omývá láskyplně prach z nohou.
Kolik z Ježíšova ochotného umývání nohou druhým je doma v tvé rodině?
Vidíš ty vůbec, kdo je v rodině ten uprášenější, potřebný pomoci? A když potřebu vidíš, když pomoci musíš - jsou to citlivé a pozorné ruce Ježíšovy, kterými pomáháš? - Vzpomínám na jednu rodinu, co se tam odehrává v koupelně, když tatínek někdy musí zastoupit maminku a koupat děti. Tatínek pořvává rozkazy jako kaprál na cvičišti, děti ječí jako o život. Musí to tak být? Kdyby si tatínek vzpomněl na Zelený čtvrtek, bylo by to jinak.
Pak se na Zelený čtvrtek konala svatá večeře. Hostině předcházelo pozdravení pokoje. Jaké místo má pozdravení v našich rodinách? Slov mrzutých, znamení hněvu a nevůle je tam dost. Co kdybychom se také namáhali o vytvoření znamení smíru, pozdravení pokoje? O znamení, které značí podání ruky k odpuštění, o omluvný úsměv, o gesto obnovení přátelství.
Stolování v kostele předsedal Pán Ježíš. Byl hostitelem pozorným: Berte si, vezměte si, jezte: Ten dar, ten pokrm jsem já sám, chci být v lásce stále s vámi.
My jsme přišli z kostela domů a zasedli k rodinné večeři. Vzpoměl si někdo, aby pozval Ježíše i k našemu stolu modlitbičkou? Řekl někdo aspoň větičku: „Přijď, Pane, k nám a buď naším hostem!“ Jak krásné, bratrské, radostné ovzduší je v takové rodině, kde všichni cití, prožívají: Pán Ježíš je tu s námi, má nás rád.

Přišel Velký pátek
V kostele pašije, cesta s Ježíšem na Golgotu, smrt, pohřeb, tichý odchod od hrobu.
Musili jsme se nutit, abychom naslouchali pašijím pozorně? Kdo byl roztržitý, neslyšel nic. Není to stejně tak i doma? Jen když se snažím pozorně druhým naslouchat, uslyším, jak jim je, co se v nich odehrává. Víš, co si myslí tvá žena, tvůj muž, tvé děti?
Také jsme se na Velký pátek postili. Jidlo pro nás není nic vzácného, všichni se najíme. Ale zrovna na Velký pátek - u vědomí, že dnes NE, dnes že je půst - jak chutnal ranní krajíček chleba, jak voněla polední česneková polévka. Jak je dobré, že si jednou zas uvědomíme, jak chutný je vezdejší chléb.

Pak byla Bílá sobota
Napřed výzva zavřeného, mlčícího hrobu. Výzva k důvěře v Boha i ve smrti, u hrobu. Výzva k víře, že Bůh je, že Boží ruka je při mně, že se o něj mohu opřít a důvěřovat mu i v nejtěžších situacích. Vždyť každý pašijový týden končí radostí Vzkříšení, světlem slávy Zmrtvýchvstání. Kolik z této vítězné radosti žije v nás ještě dnes? Kolik z velikonoční radosti je v naší rodině? Když má člověk radost, pak to zní v jeho hlase, svítí v jeho pohledu. Berou vás vaše děti jako radostné lidi? Kolik z velikonoční symboliky zdobí váš příbytek, váš stůl? Mazanec? Kraslice? Malá velikonoční svíce - paškál? Kříž ozdobený kočičkami? Co ještě může symbolizovat velikonoční radost rodiny, aby tomu porozuměli i nevěřící sousedé?
V kostele budeme žít velikonoční radostí ještě po sedm týdnů. Co uděláme doma, aby se radost vykoupených dětí Božích stala naší podobou nastálo?

Přímluvy
Pojďme se teď společně postavit před Zmrtvýchvstalého Pána, pojďme mu povědět naše starosti a prosby.

• Ať umíme odpouštět druhým, jako tys odpustil Petrovi.
• Ať hledáme v člověku bližního, jako tys hledal své učedníky.
• Ať si nikdy nemyslíme, že nesmiřitelnost má něco společného se spravedlností.
• Ať o tvých slovech stále znovu přemýšlíme.

Pane, ať v nás hoří srdce, když nasloucháme tvému evangeliu, vždyť  ty žiješ i dnes a na věky věků.
 

NEDĚLE 2. VELIKONOČNÍ 

Uvedení do bohoslužby
Před týdnem jsme slavili svátky Zmrtvýchvstání. Po nich začal zas všední život. Dnešní liturgie nám chce připomenout, že velikonoce musí mít své místo, své pokračování, v celém našem životě. Zmrtvýchvstalý Ježíš chce jít s námi. Zde se s ním máme teď setkat ve společenství víry při eucharistické hostině.
Aby se Pánu mezi námi líbilo, odřekněme se s lítostí svých hříchů.

Uvedení do čtení
1. Sk, 4,32-35
V prvním čtení uslyšíme, jak to změnilo život prvních křesťanů, když uvěřili, že Pán Ježíš žije. Kéž nás to povzbudí k jejich následování.
2. 1 Jan 5,1-6
Láska k Bohu se projevuje v lásce k lidem, k bližním. Láska, to je síla, která může měnit k lepšímu celou společnost.
3. Jan 20,19-31
Lásku nelze vidět, krásu nelze zvážit, věrnost nelze změřit. Kdo hledá smysl života, tomu při tom nepomůže ani měřidlo, ani mikroskop. Ty nejzávažnější věci života nejsou očima viditelné. Tomáš se o tom přesvědčil. Kéž to pochopíme i my.
 

JEŽIŠŮV VELIKONOČNÍ DAR

Když se s někým setkáme, pozdravíme se. „Dobrý den!“ - říkáme obvykle.
Pán Ježíš dnes v evangeliu zdravil své učedníky jinak. - „Pokoj vám!“ - řekl jim, když se jim zjevil ve večeřadle. Hned třikrát jim tak řekl, aby to věděl každý, jaký velikonoční dar jim po zmrtvýchvstání přináší.
Tento velikonoční dar - pokoj - přinesl Ježíš i nám, dnešním lidem. I celému dnešnímu světu.
Ale tu dnešního člověka napadá pochybnost: „Kde tedy ten Kristův pokoj je? Copak je na světě méně sporů, hádek, méně válek?“
Odpověď na tuto naši pochybnost dává Ježíš sám. Při loučení s apoštoly řekl: „Pokoj SVŮJ vám zanechávám. Pokoj SVŮJ vám dávám. Ne takový, jaký dává svět. JÁ vám jej dávám!“ (Jan 14,27).
Podle toho je tedy na světě dvojí pokoj: Mír, který vyjednávají lidé - a pokoj, který nabízí Kristus. Je dobře si toto dvojí uvědomit. Je dobře toto dvojí rozeznávat.
Mír ve světě je veliká věc, to víme všichni. Víme, jak namáhavé bývá jeho dojednání. Ale víme také, jak je křehký a nestálý - ať je to domácí mír v rodině, ať je to mír mezi národy, státy.
Dar pokoje, který nabízí Zmrtvýchvstalý Kristus, to je jistota, to je bezpečí víry.
Můžeme to vidět na Tomášovi. Je skeptik, nedá na povídačky. Je realista, chce hmatatelné důkazy. Není mu v té jeho nedůvěře dobře, ale nemůže jinak. Pak mu Pán Ježíš nabídne svůj pokoj - a Tomáš plný radosti volá: „Ty jsi můj Pán! Ty jsi můj Bůh!“
Všimněte si: Pán Ježíš ani slovem nepokáral Tomáše za jeho počáteční pochybování. Stejně tak i my, dnešní křesťané, máme právo na své pochybnosti ve víře. Není to tedy hřích, když o něčem pochybuješ, když ti něco není jasné. Je to důkaz, že samostatně přemýšlíš, že užíváš svého rozumu. Ale je to i důkaz, že ještě málo víš. Hříšné není pochybování, hříšná je až lenost, když se nesnažíš pochybnosti si vyjasnit, vědomosti doplnit, zjistit, jaká a kde je pravda.
Všimněme si ještě jednoho v dnešním evangeliu. Pán Ježíš říká: „Tomáši, tys uvěřil, protože ses přesvědčil. Sáhl sis na mne, uslyšels mne, uviděls mne. Ale blahoslavení jsou ti, kteří mne neuvidí a přece uvěří.“
Tato chvála se týká nás. My se nesetkáváme s Pánem Ježíšem viditelně, nemůžeme si na něj sáhnout vlastní rukou. My jsme odkázáni, abychom uvěřili svědectví těch, kteří Ježíše po zmrtvýchvstání na vlastní oči uviděli, na vlastní uši uslyšeli, kteří se ho dotýkali. To má na mysli Jan, když píše na konci evangelia: „Toto jsem zaznamenal, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli nový život v jeho jménu.“
Ale skeptik a pochybovač v nás se znovu ozývá: „Dobrá, ale co z toho budu mít, když uvěřím?“ - Jan na to odpovídá: Život! Nový, smysluplný, pokojný život z toho budeš mít! Život v tom pokoji, který dává Kristus. Život v takové důvěře v dobrého Boha, že ji nerozvrátí ani ty největší zmatky světa kolem nás.
Takovému důvěřování se nenaučíme naráz, najednou. Takový důvěryplný vztah k Pánu Ježíši roste v člověku pomalu, po léta. Měj tedy trpělivost ve svém Tomášovském hledání, ale nepovol.
Pojďme teď poděkovat Bohu, že jsme si ten vztah mohli upevnit o svátcích, že ten vztah můžeme dnes a každou neděli upevňovat víc a víc při mešním eucharistickém setkání.
Povstaňme a vyznejme svou víru ve Zmrtvýchvstalého Pána Ježíše.
 

SÁHNOUT SI NA JEŽÍŠE

Dětičky se radostně připravují na první svaté přijímání a tu přijde jedno dítě a říká: „Strejda mi povídal, že vůbec není dokázané, že Pán Ježíš žil. Ať mu ho přivedu ukázat - a pak bude věřit.“
Kdyby ten marxleninismem vychovaný strejda přišel za někým z nás dospělých, řekli bychom mu: „Ty mi zas přiveď ukázat svůj rozum a já pak budu věřit, že ho máš!“ Ale malý človíček jen kulí očka nad setkáním s dnešním nevěřícím Tomášem.
Toho biblického Tomáše, jak jsme slyšeli v evangeliu, ujišťovalo deset jeho přátel, že oni ho opravdu viděli, na vlastní oči, že ho opravdu slyšeli mluvit. Ale Tomáš trvá na svém: co neuvidím já, na vlastní oči, na co si já nemohu sáhnout, tomu nevěřím. Důvěřovat je dobré, kontrolovat je lepší - bylo oblíbené heslo minulých let.
Biblický Tomáš dopadl nakonec dobře. Pán stojí před ním, hledí na něj s láskou a zve: Tak si pojď na mne sáhnout. A Tomáš uvěří: Jsi to ty, můj Pán a Bůh.
Jak dopadne ten dnešní Tomáš - strýc toho chlapce? Jak dopadneme se svými pochybnostmi my? I na nás Pán Ježíš v té chvíli myslí: „Blahoslavení jsou ti, kdo mne neviděli, a přece uvěří.“ - Pán Ježíš to přísloví obrací naruby: Kontrolovat je dobré, důvěřovat je lepší.
Ta Tomášovská snaha sáhnout si, vidět na vlastní oči, ta je motorem všelijakých zvěstí o nadpřirozených zjeveních, která se měla tu nebo tam odehrát. A ať ty zvěsti o zjeveních znějí sebe podivněji, vždycky se najdou lidé, kteří se tam dychtivě hrnou, aby tam také zažili nějaké „nadpřirozeno“, aby si mohli sáhnout.
Tahle potřeba v člověku, aby měl hmatatelně dokázáno, co má přijmout jako pravdivé, ten kus pochybujícího Tomáše v každém z nás, to je v jádru věc dobrá. Chudák je takový člověk, který naivně uvěří kdečemu a kdekomu.
Ale chudák je i takový člověk - věčný pochybovač - který nevěří nikomu a ničemu. Ten se pak se svým životem nikam nedostane.
Představte si situaci takového soudce. Nebyl na místě činu, neviděl pachatele při díle. Ale naslouchá důkazům, které předkládají vyšetřovatelé, naslouchá věrohodným svědkům. Nakonec uvěří a vynese rozsudek.
To je i cesta nás, co žijeme 2000 let po Kristu. Nasloucháme věrohodným svědkům, současníkům Ježíšova života a vzkříšení, svědectvím, jak se nám zachovala v knihách Písma svatého, v tradici církve.
A ještě jeden důkaz tu máme. Sám Ježíš jej pro nás připravil: je to sedmero svátostí, viditelných znamení přítomnosti Boží. Z nich nejvýmluvnější se mi zdá být svátost oltářní, eucharistie. Jsme tu pohromadě jako apoštolové ve večeřadle. Ježíš k nám mluví slovy evangelia. Ježíš nás zve ke společné hostině: Vezměte, jezte, to jsem já, to je mé tělo.
Kdo se takto k Pánu Ježíši přiblíží srdcem, ten už nemá potíže s vírou v něho.
Ten může s Tomášem říkat z hloubi věřícího srdce: „Můj Pán a můj Bůh jsi ty.“
A z hloubi tohoto uvěření v Pána Ježíše můžeme plnit i jeho příkaz: Jako poslal Otec mne k vám, tak já posílám vás mezi vaše přátele. Jděte a zvěstujte jim, že já jsem živ na věky a oni mohou žít ve mně a se mnou.
Kristus je stejný včera i dnes. Pomohl v pochybnostech Tomášovi, pomůže i nám.
Ať je nám tedy každá nedělní bohoslužba setkáním s živým Ježíšem. Abychom pak šli z kostela a říkali to dál: Ježíš žije! Já jsem se s ním setkal.
 

JE NAŠE VÍRA V JEŽÍŠE ZASTARALÁ ?

 „A toto je vítězství, které přemáhá svět: naše víra.
 Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo uvěří,
 že Ježíš je Syn Boží?“
Tyhle verše z dnešního čtení si rádi vybírají bohoslovci za motto svého primičního oznámení, za své kněžské životní heslo a kredo. Je plné radostného optimismu, a víc: je plné zářící jistoty o síle víry v Ježíše.
Já jsem si tyto verše za své kněžské kredo vybral také. Mám dodnes v živé paměti, jak mne tenkrát oslnily, když jsem jim při nedělní bohoslužbě naslouchal, jak jsem si s radostí uvědomil, jaká je síla ve víře v Pána Ježíše, kterou budu hlásat ve svém kněžském životě.
A jak jdou za sebou roky a desetiletí, ptávám se o dnešní neděli vždy znovu, kolik ze zářící jistoty ve vítěznou moc víry jsem si zachoval já, kolik vy, moje farní rodina, kolik naše křesťanská generace.
Naše generace byla tvrdě konfrontována s výtkou, že víra v Krista je zastaralá, překonaná, nevědecká, staromódní. A to je škaredá obžaloba. Kdopak chce být staromódní, staromládenecký, kdopak chce být ze starého železa.
Ale stačí do téhle demagogické fráze o zastaralosti víry jen maličko prstem dloubnout a už se ukazuje, jak je pomýlená.
Zastaralý může být nějaký názor, např. geocentrický, že středem vesmíru je země. Nahradil jej názor heliocentrický.
Zastaralá je věda a technika minulého století. Nahradila ji věda a technika dnešní, současná.
Ale že zastarala křesťanská víra? To je výrok stejně nesmyslný, jako kdyby někdo chtěl tvrdit, že zastarala mezi lidmi láska, - tu že teď nahradí věda - třebas počítače Seznamky.
Jenže, když se dnes dva do sebe zamilují, vědí a cítí a prožívají, že ta jejich láska je něco zcela nového a jedinečného. Něco, co tu na světě dosud nebylo. A mají pravdu. Láska mezi lidmi nikdy nezastará.
A proto také nemůže zastarat mezi lidmi víra, protože právě z víry, z důvěry se rodí láska. Láska bez víry neexistuje. A bez pevného zakořenění vírou ve věčného Boha se také nedaří věřit člověku.
Víra, naděje a láska nikdy nebudou zastaralé věci v životě člověka, vždyť se jedná o samotné existenční základy člověčenství. Víra je zbytečností jen u zvířat.
Životní postoj věřícího člověka byl odedávna charakterizován oním známým: „Zde stojím a jinak nemohu.“
Vždy však se znovu a znovu vyskytují údobí bázně, kdy někteří věřící ztrácejí hlas až k pípání: „Zde stojím, ale mohu také jinak, když musím.“
A tak slyšíme a vidíme kolem sebe doklady věřícího, radostného křesťanství, a hned nato doklady křesťanské malověrnosti.
Když tu byla Matka Tereza z Kalkaty, vypravovala o dvou mladých indických manželích, kteří jí přinesli velkou sumu peněz na stavbu siročince. Tereza se jich s údivem ptala, kde k tolika penězům přišli. - „To jsme dostali od obojích rodičů na vystrojení bohaté svatby, jak je v Indii zvykem. Ale my jsme se spolu dohodli, že těch peněz využijeme lépe - a dáme je vám pro opuštěné děti.“ - Matka Tereza dodala: „Těžko si zde v Evropě můžete představit, kolik odvahy, kolik pevné víry museli mít ti dva mladí, aby šli proti veřejnému mínění ve své zemi.“
Nejen v Indii, všude na světě je potřebí odvahy a pevnosti, aby člověk dokázal žít podle svého přesvědčení, podle svého svědomí, podle své víry.
A také vědění je nám třeba, že nemáme proč se za svou víru stydět. Vždyť - znovu si to připomeňme: kde není víry v Boha, tam zakrňuje i víra v člověka. Těžko věřit v člověka, který věří jen sobě, myslí jen na sebe, stará se jen o sebe. Jak mohu takovému věřit? - A jak mohu mít rád toho, komu nevěřím?
A tak, když si váš starý farář po desetiletích kněžského života znovu čte heslo svého kněžského začátku, nemusí z něj smazávat ani čárku - svítí stále stejnou radostnou jistotou: „To je vítězství, které přemáhá svět, naše víra.“ Nezastará nikdy křesťanská víra, protože podobou víry v jednání s lidmi je láska.
A bez lásky mezi lidmi - byli bychom vůbec ještě lidmi?

Přímluvy
Všichni nějak trpíme slabostí víry, vlastní nejistotou. Proto prosme Pána Ježíše:

• Pane, ty znáš malomyslnost mnohých z nás. Veď nás v našem hledání tebe, dej se nám poznat.
• Pane, ty znáš trampoty těch, kdo víru hledají. Dodej jim odvahy a síly.
• Pane, ty řídíš dějiny světa. Dej, ať mocní země si uvědomí svou zodpovědnost za běh našeho světa.
• Pane, ať se nedají odradit našimi nedostatky ti, co v nás vidí tvůj obraz pokřivený.
• Pane, naši zemřelí ať žijí v tvé radosti navěky.

Neboť není jiného jména, v němž by bylo možno dojít spásy.
Tvoje je vláda, moc i spása na věky věků.
 

NEDĚLE  3. VELIKONOČNÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnes je už třetí neděle velikonoční. Ale vlastně bychom ani neměli počítat, kolikátou velikonoční neděli máme. Ony totiž od Kristova vzkříšení jsou všechny neděle velikonoční. Od neděle Zmrtvýchvstání má naše lidská naděje jméno Ježíš Kristus.
Toto jméno pojďme vzývat i na začátku naší dnešní bohoslužby:
Pane, smiluj se ...

Uvedení do čtení
1. Sk 3,13-15.17-19
Teď uslyšíme velikonoční kázání z úst svatého Petra, přímého účastníka a svědka všech událostí.
2. 1 Jan 2,1-5a
Z listu svatého Jana zní velikonoční radost: Naše hříchy mohou být odpuštěny!
3. Lk 24,35-48
V evangeliu se zase setkáváme se zmatenými učedníky. Stále ještě si nedovedou představit, že by zemřelý Ježíš mohl opravdu žít.
 

VYDÁVAT SVĚDECTVÍ O ŽIVÉM KRISTU

Před časem mi říkal jeden známý: Dneska jsem viděl kapitální bouračku. Zavinili to jasně ti mládenci, ale odsouzený bude asi ten strejda, co jel správně - on byl ve voze sám a nemá svědka. Povídám: „Má svědka; vždyť jsi to viděl ty.“ - „Jo, jenže já jsem se honem zdejchl, abych nemusel k soudu. Svědčit, to není jen tak: to se musí přesně povědět, jak to bylo - a když mají šikovné advokáty, tak vás popletou.“
V jednom měl ten známý pravdu. Svědčit, to není jen tak. Apoštolové to také zakusili: „Budete mi svědky; po vší zemi budete svědčit o tom, co se událo.“ Jenže oni sami nevěděli dobře, co se událo. Vědí, že Pán Ježíš byl zabit, zemřel. To vědí jistě, - tak jistě, že když jim ženy tvrdí, že je zas živý, vysmějí se jim.
Pak ho uvidí na vlastní oči - ale ani tomu neuvěří. Myslí, že vidí strašidlo.
Teprv až přijdou na pomoc i další smysly: hmat - sáhnout si na něj; chuť - jedí společně s ním; teprve pak v nich roste víra: Je to opravdu tak, jak to bylo dřív - on žije!
Ježíš je týž, ale přece jen ne zase takový jako dřív - je jinačí. Prošel zavřenými dveřmi. Jak mají živého Ježíše popsat, jak o něm mají svědčit, přesně vystihnout a vypovědět pravou podstatu věci, aby i ti, co sami neviděli, to pochopili?
To je úkol všech nás, kteří věříme v Boha: Máme vydávat svědectví o živém Kristu.
Ne manifesty, ne divadelními gesty, ne odříkáváním tezí, dogmat nebo kreda, ale způsobem svého života:
- Svou nadějí, která trvá i v beznadějných situacích.
- Svou láskou, která nevystydne ani pod zlobou hloupých.
- Svou vírou, která naději i lásku drží pevnou.
V předvečer prvního máje se zastřelil dvacetiletý student. Padla na něj zodpovědnost za hlouposti, které spolu zavinili jiní, čekal vyšetřování, přísný trest. „Už nemohu dál, jsem utahaný, že se mi ani žít nechce“ - stěžoval si kamarádům. „Jdi se vožrat, ono se ti uleví,“ radili mu. Ti kamarádi byli z Moravy, ale měli mravy Eskymáků. Ti prý, když jim něco nejde, tak se opijí a zmlátí svou ženu.
Kdyby ti kamarádi měli mravy křesťanů, pak by ten dvacetiletý dnes ještě žil.
Jen uvažte: Ten, co utekl od dopravní nehody, aby nemusel svědčit, má na svědomí spoluvinu za potrestání nevinného člověka.
Ti mladí kamarádi, beztak pokřtění - tedy křesťané, kteří místo svědectví o naději křesťanů nabízeli příteli mravy Eskymáků, mají na svědomí spoluvinu za jeho smrt.
A co ty, bratře; - co my všichni, křesťané? Jak my svědčíme tomuto  světu o své naději? Klidem v těžkých situacích? O své lásce - trpělivostí s lidskou pošetilostí? O své víře - nerozborným životním optimismem?
Apoštolové neuvěřili, že Ježíš vskutku žije, až když s ním jedli. Pojďme i my s ním jíst při mešní hostině eucharistické. Jsme pozváni. Pán nás zve: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a máte těžkosti - a já vás občerstvím.
 

PILULKY PRO USNUTÍ

V naší uspěchané době se velmi cení, když někdo může klidně usnout. Snad se všemi normálními věcmi života máme potíže: s přirozenou stravou, s přirozeným spánkem. Lidé už neumějí přirozeně spát, jíst ani milovat. Mnozí potřebují ke všemu pilulky: pilulky k povzbuzení chuti k jídlu, pilulky proti přílišné chuti k jídlu, pilulky k regulaci trávení, tablety k uklidnění žluči. - A nakonec, večer, tablety, abychom usnuli. - Ráno ten kolotoč pilulek začíná nanovo. Lidé berou tabletu, aby se probrali z ospalé malátnosti po uspávacích prášcích, pak tabletu na bolení hlavy, tabletu na to a ono...
A v tomhle světě si dnes církev vyzpěvuje veršík ze čtvrtého Davidova žalmu: „Večer si klidně lehnu a hned pokojně usnu, neboť ty, Pane, mi dopřáváš bezstarostný spánek.“
To bychom vlastně měli panu králi Davidovi napsat dotaz, jaké tablety to užíval, že tak klidně usínal. Ale náš žalmista nám svůj recept na dobré spaní už dal, sám, bez žádání. On nepotřeboval žádné tablety, žádné psychoterapeutické hypnotikum. Stačila mu důvěra v Boha, živá víra: ty, můj Pane, mi popřáváš klidný spánek.
Je to opravdu tak, že existuje vztah mezi pevnou vírou a pevným spánkem?
Když jsme byli malí, zklidňovala nás k usnutí maminka. Když přijdeme do divadla, zklidňují nás tam pozvolným zhasínáním světel. Publikum se ztišuje - a pak se začne rozsvěcovat snový svět jeviště. Ale my bychom často chtěli z plné pracovní aktivity skočit hned do klidného a hlubokého spánku. A to ještě místo maminčiny pohádky před spaním sledujeme v televizi detektivku nebo hru plnou dramatiky a vášní. To ovšem nevede ke klidnému usnutí, ale k vydráždění nervů.
Je jeden prastarý, výborný a vždy dosažitelný prostředek k večernímu uklidnění, k přípravě na dobré spaní. Říká se mu večerní modlitba. Ten čtvrtý žalm, co jsme si dnes zpívali po prvním čtení, to byla večerní modlitba izraelského lidu.
Při večerní modlitbě klidně, už s časovým odstupem, projděme celý den. Zhodnotíme před Boží tváří, co jsme za ten den zažili, co jsme udělali. Nezdary oželíme, olitujeme, co jsme nezvládli. Hezkými zážitky se ještě jednou potěšíme. A pak celý uplynulý den odevzdáme svému Pánu, svému nebeskému Otci s radostí a s vděčností, že jsme směli ten den prožít, že jsme jej přežili, že nad námi bděla otcovská Boží ruka.
Ovocem takové dobré večerní modlitby je zklidnění, pohoda, radost. Právě to, co k pokojnému usnutí potřebujeme.
Někdo si řekne: to je řečí kvůli dobrému spaní! Nepatří tohle dřív do ordinace psychiatra než na kazatelnu? Patří to tam také, copak o to, ale kolik z vás, co špatně usínáte, běžíte s tím hned k psychiatrovi? A já moc dobře vím, že dokud nemáte v pořádku zdraví tělesné, nemám nač roubovat pohodu duševní. A vy, pokřtění lidé, vy křesťané, vy máte právo prožít si svůj život v pohodě, pěkně, bez stálých neuróz, bez utahanosti.
A tak, abyste neměli špatné spaní, užívejte každý večer prášky krále Davida: Udělejte si dobrou večerní modlitbu. Co jste za ten den nezvládli, pokazili, toho litujte a odproste za to. Za vše pěkné, zdařené, poděkujte. A pak si s Davidem řekněte: Teď si klidně lehnu, teď pokojně usnu, neboť ty, Pane, mi dáváš bezstarostný spánek. Amen.
 

PROČ SI TAK JDEME NA NERVY ?

Pokoj vám! Kde jinde by měl být velikonoční pokoj Kristův víc doma, než v našich křesťanských rodinách, u nás doma. Ale je to tak opravdu?
Kdybych vás teď vyzval, aby zvedl ruku, je-li tu někdo, komu nikdo nejde na nervy, jsem si jist, že by se nepřihlásil nikdo. Jdeme si všichni jeden druhému na nervy - a někdy úplně příšerně. Všude se najdou lidé, kteří nám jsou nejen trnem v oku, ale přímo trnem v životě.
Kde se tohle všechno vzalo?
Už na prvních stránkách bible se o tom mluví. Obrazně samozřejmě, jak jinak. Vypravuje se tam, že Bůh stvořil svět dobrý, plný harmonie. První Adamové nešli na nervy svým Evám, ani Bůh jim nešel na nervy.
Ale pak se událo cosi hrozného. Katastrofa. Člověk dostal svobodnou vůli, aby mohl volit dobro, ale on začal volit zlo, vzepřel se Božím přikázáním. Od té doby svět už není rájem, od té doby jde člověku na nervy člověk vedle něho. Od té doby jde člověku na nervy i sám Bůh Stvořitel: proč to a to takhle špatně stvořil? Proč toto dovolí a ono nezakáže? Proč se člověku nepředstaví osobně - a kdoví jestli vůbec je?
Lidé nám jdou na nervy, ale my s nimi žít přesto musíme. Bůh nám jde na nervy, ale my jiného Boha nemáme. To je svět, ve kterém žijeme.
Pomůže tu domlouvání, aby lidé byli na sebe hodnější?
Nepomůže. Ani napomínání. Od onoho temného pádu lidstva do hříchu je propast mezi člověkem a Bohem,  je propast mezi člověkem a jeho bližním.
Kolik je tu dobrých rad v kázáních, kolik hesel na všelijakých plakátech: „Buďte na sebe hodní! - Kíp smajling! - Usmívejte se!“ Ale všechny ty výzvy lidskou náturu v jádru nemění a nezmění.
Přišel domů na prázdniny student bohosloví po prvním ročníku. A co slyší! Celá jeho rodina je rozhádaná. Celé příbuzenstvo na sebe nevraživě soptí. „Tohle tak nemohu nechat,“ říká si bohoslovec - a sezve všechny příbuzné ke smírčímu jednání. Tři hodiny do nich plamenně mluví - a opravdu dosáhne, že si při rozcházení o jedenácté v noci podají ruce: „Co jsme si, odpusťme si.“ A student uléhá šťasten. „Budu asi dobrým kazatelem, když se mi to napoprvé tak podařilo.“ Druhý den přiběhne sestřenice. „Víš, co se stalo? - Jak jsme se včera rozcházeli, pohádali se všichni nanovo - a hůř než předtím!“
Přijde kněz na návštěvu do rodiny. Tatínek je vážený muž. Přiběhne syn v džínech s uměle potrhanými dírami, zarostlý jako divomuž. „Pane faráři, jak mi tenhle náš kluk jde na nervy!“ - „Nápodobně, tatínku“ - zakření se syn. A maminka se přidává. „Já toho jejich věčného hádání mám už také nad hlavu. Mně už jdou na nervy oba, třeba i tím, jak při jídle srkají polévku!“
Takhle to mezi lidmi přečasto dopadá. A to je zlé. Když ti padne na nohu žehlička, chvíli to bolí. Ale když ti jde někdo domácí na nervy, drásá to nervy pořád.
Co si s tím tedy počít?
Pokud bych vám k tomuhle problému neuměl říct nic víc, než co jsem tu pověděl, bylo by mé kázání k ničemu a vy byste mi naslouchali nadarmo. Ale naštěstí vám dobrou odpověď dát mohu. A ta odpověď zní, že Bůh se na tuhle bídu, co si lidé nadrobili a stále drobí, také nemohl dívat. Že přichází člověku na pomoc. Že mu poslal Syna a ve svém Synu dal účinný návod a ukázal cestu, jak z té rozvrácenosti ven.
A největším znamením zmatenosti člověka je, když touto Boží cestou pohrdne, když Ježíše odmítne.
Kam vstoupí Ježíš, kde je přijato jeho evangelium, tam se dávná katastrofa dávného lidstva napravuje a léčí.
Ano, Ježíš je ústřední postavou této záchrany člověka, jeho vykoupení. Někdy kněz slyší: „Ježíš, co ten může pro mne udělat - vždyť je to člověk jako já!“ - Kněz na to odpovídá: „Tak to tedy mluvíte o jiném Ježíši, než mluvím já. - Já mluvím o Ježíši Kristu, Synu živého Boha. Skrze něj vstoupil Bůh do našeho rozhádaného a znepřáteleného světa. Já mluvím o Ježíši Kristu, kterému nejde na nervy Bůh Otec, kterému nejde na nervy žádný člověk, ani jeho zrádce Jidáš. Ježíš je ten, kterému nejde na nervy nikdo. Ani ty.
Ježíš je ten, který tě usmíří s Bohem, když položíš pod jeho kříž své pochybnosti a svou bídu. Ježíš tě usmíří s lidmi, když se upřímně rozhodneš žít v duchu jeho evangelia, patřit Pánu Ježíši.
My si říkáme, že jsme křesťané, ale v Božím pokoji nežijeme, ani v pokoji s lidmi, protože křesťanství nebereme vážně. Kdejakému politickému žvanilovi nasloucháme vážně, ale naslouchat vážně Ježíšovi, to se nám nechce. Ježíše odmítáme pozvat do svého života - právě toho, který je Bohem poslán, aby nás naučil žít pokojně.
To je odpověď na naši otázku co s tím, že si jdeme navzájem na nervy: je třeba přijmout do svého života Ježíše. Co vy na to? Půjdeme si v rodinách dál navzájem na nervy, nebo to konečně vezmeme vážně s Ježíšem, začnem se v našich rodinách doopravdy učit žít podle zásad jeho evangelia? Ježíš tě má rád, už teď. Už za tebe položil život. Co uděláš ty?

Přímluvy
Modleme se k Otci našeho Pána Ježíše a prosme ho:

• Za naše biskupy a církevní představené, - aby nám byli vzorem důvěry v Boha.
• Za všechny lidi, co v Krista nevěří, - aby poznali hodné křesťany a skrze ně i našeho Pána Ježíše.
• Za lidi, kteří v Boha věří, - aby dodávali odvahy malomyslným a rozveselovali zkormoucené.
• Za nás všechny, - abychom si vážili každého dne a přijímali jej každé ráno jako Boží dar.
• Za nás všechny, - abychom uměli zlé lidi politovat a hodných si vážit.

Bože, veď nás všechny cestou pokojnou, abychom nežili planě a nadarmo. Abychom chutě pomáhali vytvářet tvé království lásky a pokoje všude, kde žijeme, skrze Krista, našeho Pána.
 

NEDĚLE  4. VELIKONOČNÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnešní neděli se říká neděle Dobrého pastýře. Pán Ježíš se tak sám nazval. A my jsme tu jako stádečko věrných, semknutí kolem svého Pastýře.
Ale máme my právo na titul „věrných“? Prosme za odpuštění všech našich bloudění. Prosme za odpuštění i pro ty naše lidské bratry, kteří hlas Dobrého pastýře stále ještě neuslyšeli.

Uvedení do čtení
1. Sk 4,8-12
První čtení nás uvádí do situace prvotní církve: Židovští předáci si mysleli, že Pána Ježíše sprovodili ze světa tím, že ho zabili. Zabili tělo. Ale je tu jeho učení, jeho Duch, jeho jméno, které mocně působí dál. Marně se židé snaží zacpat ústa apoštolům, marně se snaží vymýtit ze světa křesťanství. Poslechněme si úryvek kázání svatého Petra.
2. 1 Jan 3,1-2
Čtení z listu svatého Jana nám poví, co to znamená žít jako křesťan.
3. Jan 10,11-18
Teď si všimněme v evangeliu, že Pán Ježíš v obraze Dobrého pastýře zdůrazňuje tři věci, kterým se i my máme učit při starosti o své bližní.
 

JAK SE MÁŠ ?

„Jak se máš?“ - to je nejčastější otázka, když se potkáme se známým. Odpovídáme zpravidla spíš nějakým úslovím, protože nad přesnou odpovědí bychom museli nejdřív zapřemýšlet.
Jak se máš? Noja, žiju. Žiju jak umím, jak se dá. Narodil jsem se, jsem tu a musím se denně znovu snažit, abych nějak zvládl, co život každý den přinese. A každému to zvládání života jde jinak. Někdo dokáže moc, někdo málo. Někdo své životní úkoly a problémy nezvládne. Zůstane trčet a neví, jak dál. „Měl smůlu“ pomyslí si o něm lidé a jdou dál.
Co o osudu člověka říká křesťanství?
Křesťanství říká, že člověk byl stvořen k podobě svého Stvořitele. Že člověku je dána možnost a právo, aby žil svůj život krásně, harmonicky, šťastně.
Bůh svět stvořil a ten svět se má vyvíjet podle Božího plánu, podle Božích zákonů - v přírodě, v hmotě živé i neživé. Člověk má navíc svobodu. Jak navíc? Kámen musí vždy padat dolů, rostlina musí růst podle řádu, který má v sobě, zvíře si nemůže volit, zda chce létat ve vzduchu nebo plavat ve vodě - to vše zachovává zákony svého druhu.
Člověk má také zachovávat zákon svého druhu - ale dobrovolně. Vědomě má chránit přírodu kolem sebe, vědomě má tvořit Boží krásu, žít v Boží pravdě a radosti. Jeho život má být obrazem Božího života, jako něžnost a laskavost je obrazem Boží lásky.
A zde mi obyčejně vskočí někdo do řeči:
„To je právě to! Že to tak s lidmi není! Tohle se právě Stvořiteli nějak nepovedlo! S lidmi to Bůh nezvládl. Na světě je mezi lidmi víc neštěstí než štěstí, - víc darebáctví než dobroty, víc trápení než radosti.
Lidi si navzájem nepomáhají. Jeden druhému spíš škodí, než prospívají. Spíš jeden druhému život ztěžují, než aby si pomáhali.
Lidi na lidi jsou jako saně,  člověk na člověka jako kat, - zpívá se ve známé písničce.
Bůh proti tomuhle lidskému řádění postavil svá přikázání. Je tu Boží Desatero které učí, jak lidé mají správně žít. - Ale copak lidé na to dbají? Svět je zlý a lidé jsou špatní, tak je to.
A co na to říká křesťan? Křesťan cítí a říká, že se světem by to bylo opravdu zlé, katastrofální, kdyby zlo bylo ve světě normou jednání. Kdyby nebyl žádný dobrý Bůh. Kdyby neexistovala jeho přikázání k lásce a k vzájemné pomoci.
Křesťan ví, že zlo ve světě dělají ti, kteří se proti Bohu staví. Kteří proti zákonům lásky hlásají zákony třídní a jiné nenávisti. Ale vedle těch zlých že jsou vždycky a všude i lidé slušní, laskaví, ochotní pomoci. Že hodní lidé se najdou v každé společnosti a v každém prostředí. A že je jen na nás, jestli se přidržíme těch zlých, nebo držíme s těmi slušnými.
Křesťan ví, že Bůh Stvořitel drží s lidmi slušnými. Že Ježíš prohlásil - v evangeliu jsme to dnes slyšeli - že on je dobrý pastýř těch, kdo za ním jdou. Že má starost o ty, kteří se z jeho stáda zatoulají. Že je hledá a raduje se, když je najde a přivede zpět.
Nenechme se tedy zmást, nenechme se zdeprimovat tím, že je mezi lidmi mnoho zla, že je mnoho zlých sklonů i v každém z nás. To je jen rub svobody člověka. To jsou zmetky, nepodárky, odpad, který vzniká při každém tvoření, při každé práci.
Denně s novou chutí usilujme, abychom svůj den, svou přítomnou chvíli prožili jako tvorové Boží. Usilujme, aby naše tvář, s kterou jdeme mezi lidi, byla obrazem Boží lásky. Denně znovu usilujme, abychom pevně stáli v táboře slušných lidí, na straně dobra a spravedlnosti.
Vy víte, že i ti lidé, co se setkávali s Ježíšem, ho buď následovali, nebo po něm házeli kamením. Kvalita lidského života, - i toho tvého a mého - záleží na tom, jak se rozhodneme. Zda se přiřadíme mezi ty, co po něm házejí kamením, nebo mezi ty, co ho chutě následují.
Jak se máš? - ptáme se při setkání. Tak se máš, dobře nebo zle, - jak se rozhodneš pro dobro nebo zlo.
A jestliže pro dobro, pak když ti soused hodí do tvé zahrady kámen, ty mu přineseš ze své zahrady kytičku růžiček.
 

DÁVAT A BRÁT

Stará studna
Stará studna uprostřed dvora, to byla nejživější vzpomínka z rodné chalupy. Chalupa byla stará přes sto let - a studna nebyla také mladší. Nebyla nijak hluboká, ale nikdo nepamatoval, že by kdy studna vyschla - i v největších suchách se vždy na dně tajuplně blýskala hladina výborné, čisté, studené vody.
Když rodiče zemřeli, zdědil syn chalupu po nich. Ale povolání ho drželo daleko od domova a chalupa zůstala prázdná. Teprv na důchod se vrátil domů a těšil se na dobrou vodu ze studny na dvoře.
Ale když pak otevřel dvířka u rumpálu a nahlédl dolů, zjistil, že studna je suchá, bez vody. Jak se to mohlo stát, vždyť z té studny po léta nikdo vodu nebral? - Zkušený studnař mu to vysvětlil: Právě proto ztratila studna vodu, že žádnou nedávala. Jsou studny, které sbírají vodu z mnoha vlasových pramínků. Když se voda pravidelně nebere, pramínky se nepročišťují a začas se docela zanesou.
Studna ztratila vodu, protože z ní nikdo nebral.

Dávání a braní v každodenním životě
Tahle historie staré studny je obrazem jednoho základního zákona lidského života, zákona o dávání a braní. Nejen o studni, i o člověku platí, že když nedává, vyschne. A naopak: Kdo bohatě dává, ten také bohatě dostává.
Potkal kněz po mnoha letech svou žačku. Nějak k padesátce už měla, ale vypadala čiperně a svěže. „Ty ses musela mít v životě dobře,“ - říká jí kněz - „když tak dobře vypadáš!“ - „No, jako v bavlnce to zrovna nebylo.Pracující žena, čtyři děti jsem vychovala. Na dovolenou mi čas nevybyl nikdy, pořád bylo o koho pečovat. Ale já jsem jim sloužila ráda - a muž i děti mě mají rádi. Ono se mi to, co jsem dávala, zase vracelo.“
I zde se potvrzuje: kdo bohatě dává, ten bohatě dostává, ten neuschne,

Abychom neuschli
Co tedy máme dělat, aby se náš život neseschl do ubohého sebepečování?
Jeden moudrý starý biskup radil mládeži: „Abyste si uchovali po celý život lásku k bližnímu, abyste vnitřně nevyschli, navykněte si dělat ranní modlitbu před zrcadlem. Když se holíš, když se, dívko, češeš, dobře se podívej na tu tvář, co tam uvidíš. Bude asi ospale pomačkaná, bude možná tupá, mrzutá. Takhle přece nikomu k radosti nebudeš! - Řekni si proto: Bůh mi dal tento den - to je výborný dar! Můj nebeský Otec mě má rád. To je důvod k radosti. Usměj se na sebe do zrcadla.“
A právě tento úsměv, tuto radost smíš a máš dnes nést dál, rozdávat lidem, s kterými se setkáš. Proto se modli: Bože, rád se do tohoto dne s tvou pomocí pustím.
Takovou ranní modlitbou před zrcadlem se živí a udržuje stálý tok lásky od nás k bližním.
Každý můžeme být dobrou, pramenitou studní živé vody pro lidi kolem sebe. Jako v zemi existuje koloběh vody, tak mezi lidmi  má trvat koloběh lásky: Kdo bohatě dává, ten i bohatě přijímá.
Pojďme prosit, abychom to uměli.
 

„ABY LIDÉ BYLI VÍCE LIDMI“

Kdybych se vás, děti, zeptal, kdo z vás chce být lékařem, inženýrem, letcem, - to by se jistě ozvalo já - já - já. Ale kdybych se zeptal, kdo z vás chce být knězem, asi byste mi odpověděli: to mi ani nenapadlo.
Dnes máme myslet na Kristovy pomocníky, na kněze církve.
Kněžský stav rychle vymírá: Nových kněží je v naší diecézi tak pět ročně. Umírá jich kolem dvaceti. Ale zdá se, že to nikomu nevadí. Nikdo nás jaksi nepotřebuje:
Většina rodičů nevolá, abychom učili jejic děti Desatero - myslí si, že jim stačí násobilka.
Mladí lidé nevolají, abychom je připravili do manželství - hlavně když je veselá svatba.
Mladí rodiče nežádají, abychom je připravili k vychovatelskému úkolu - důležitý je luxusní kočárek.
Nevoláte, abychom připravili vaše staré rodiče na věčnost, hlavně pohřeb s bubny, hlavně hodně věnců.
Ještě tak za funebráky nás používáte. A to se zas nelíbí nám, kněžím. Neopustlli jsme povolání lékařů, inženýrů, filosofů, kvůli mrtvým, ale kvůli živým.
Je kněz v lidské společnosti opravdu zbytečný?
Teprve tehdy bude zase dostatek kněžských povolání, až lidé pochopí, k čemu kněžství je.
A nebude to asi dřív, dokud nenastane velké prázdno po tom, co kněžská služba dává lidské společnosti.
Kdo je to kněz? Kristus sám dnes odpovídá: Pastýř lidí.
Je to člověk, který je kněžstvím vyňat ze svých příbuzenských svazků, který si nezaložil vlastní rodinu, aby tu byl pro druhé jako Kristův hlas, Kristův apoštol.

Lidé jsou v prudkém tempu života nakloněni stále zapomínat, že jsou lidé; stále jsou nakloněni ztrácet lidskou tvář a jednat jako zvěř.
Lidé umějí řídit kosmické lodě, ale neumí řídit sami sebe. Lidé umějí stavět mraveniště velkoměst, ale neumí tam být šťastní.
A v tom je funkce kněze, aby lidem stále připomínal, že jsou lidé a mají být lidmi;
že jsou stvořeni jako Boží obraz a mají se tedy Bohu podobat svou vzájemnou láskou.

Lidé jsou stále v pokušení sesadit Boha a posadit sebe na jeho místo: Bůh Stvořitel? To je pověra! Člověk stvořitel! To je něco! - Lidé jsou stále v pokušení prohlásit hmatatelnou hmotu za jedinou objektivní skutečnost, i když je to představa zastaralá a dávno vědecky vyvrácená.
A je úkolem kněze, aby připomínal, že hmota a duch nejsou protikladné věci, ale že je to dvojí tvář téhož jednoho jsoucna.

Lidé jsou stále nakloněni považovat člověka za produkt práce a vlivu prostředí. A je posláním kněze vysvětlovat, že práci dělají i stroje a koně, a nestanou se tím lidmi - jen utahanými koni a opotřebovanými stroji. Že člověčenství v nás roste tím, co je nad prací, za prací:
- Když při práci na poli uslyšíš skřivánka,
- když při rytí v zahradě uvidíš u plotu nádheru žlutého podbělu nebo sedmikrásky.

Lidé jsou stále nakloněni omezovat morálku na to, co je momentálně módní v té nebo oné společnosti.
A je posláním kněze vychovávat člověkovo svědomí podle věčných neměnných norem dobra a Stvořitelova řádu.

Lidé jsou stále nakloněni vidět pokrok lidstva a společnosti ve zvyšování výroby, obratu obchodu a bank. A je posláním kněze připomínat, že pokrok nespočívá v samoúčelném množení výroby, které jen plýtvá energií a surovinami a zamořuje svět odpadky, ale že pokrok je tam,
kde člověk se stává více člověkem a lidé lepšími lidmi;
kde lidé dávají přednost lásce před nenávistí, smíru před bojem, posloužení před poroučením, odpuštění před pomstou.

Věřím, že až vy, děti vyrostete, budete už vědět líp než dnešní lidé, k čemu ustanovil Pán Ježíš lidem kněze. Dnes si to zapíšeme do paměti: Posláním kněze je pomáhat lidem, aby byli více lidmi.
S touto myšlenkou se teď všichni obraťme ke Knězi kněží, Ježíši Kristu a vyznejme, že mu chceme věřit a složit.

Přímluvy
Pojďme prosit Pána žně, aby probudil v mladých lidech touhu po kněžské službě:

• Naplň mladé lidi láskou k lidem, aby jim šli sloužit v tom, co je pro lidstvo nejpotřebnější: - v jejich duchovních potřebách.
• Naplń mladé lidi odvahou, aby se šli jako  kněží darovat slepým, aby mohli prohlédnout.
• Naplń mladé lidi touhou vyvádět osamělé lidi z jejich samoty, obvazovat a hojit jejich duchovní rány.
• Studenty bohosloví, kteří se v kněžských seminářích připravují na službu kněze, veď svým Duchem při jejich studiu a sebevýchově.

Pane Ježíši, ať naše krásné kostely nezůstanou prázdné, ať hledající lidé najdou dveře far otevřené, ať se v kněžích setkáváme s tvou láskou a tvou dobrotou, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

NEDĚLE  5. VELIKONOČNÍ

Uvedení do bohoslužby
Co nám chce připomenout dnešní velikonoční neděle? Máme si uvědomit, že život a zmrtvýchvstání Pána Ježíše je něco, co se týká každého člověka, každého z nás: Pro všechny časy je on kmenem života, my ratolestmi.
Povzbuzeni touto myšlenkou, prosme za mízu Božího milosrdenství pro naši hříšnou suchotu.

Uvedení do čtení
1. Sk 9,26-31
Čtení ze Skutků apoštolů teď vypravuje, jak se vrátil do Jeruzaléma kdysi krutý pronásledovatel křesťanů Šavel, nyní na víru obrácený Pavel.
2. 1 Jan 3,18-24
Svatý Jan se na nás dnes obrací s tvrdou výčitkou: o lásce k lidem často mluvíme, ale málokdy podle ní jednáme. Je to tak  i mezi námi?
3. Jan 15,1-8
V evangeliu Pán Ježíš vysvětluje krásným podobenstvím, jak v nás působí Boží milost.
 

VYSLYŠÍ BŮH SKUTEČNĚ NAŠE MODLITBY ?

Nechala jsem modlení
Přišla za knězem jedna paní a říká: „Otče, já jsem se přestala modlit. Už se modlit nemůžu, protože jsem se přesvědčila, že Bůh naše modlitby nevyslyší. Kdybyste věděl, co jsem se v tomto roce namodlila. Den co den jsem úpěnlivě prosila, aby mi Bůh splnil určitou věc. Dokonce jsem udělala slib, že dám na opravy kostela 5000 Kč, když mi Bůh mou modlitbu splní. A nadarmo. Dcera si přesto vzala toho mládence a jistě s ním bude nešťastná . Mé modlení na tom nic nezměnilo. A tak jsem se rozhodla, že se modlit přestanu.“

Slíbil Ježíš přílíš?
Na tuhle zklamanou paní jsem si vzpomněl, když jsem četl dnešní evangelium. Pán Ježíš tam prohlašuje: „Když zůstanete spojeni se mnou, pak můžete prosit oč chcete a dostanete to.“ - Ta paní věřila na Ježíšův příslib - a hrozně se zklamala. Možná i vy znáte někoho, komu se vedlo podobně jako té paní. Děti, možná i vám samým se to už stalo: Moc vám na tom záleželo, moc jste se za to modlili - a nesplnilo se vám to.
Mně samému se to už také stalo - a nejednou. Ale přesto dál pevně věřím, že Ježíš své sliby plní, že prosebná modlitba má smysl, že nikdy není nadarmo.

Mnohé nesplní, protože nás má rád
Proč tomu tak věřím? Kde bych byl, kdyby mi Pán Bůh byl splnil všechno, zač jsem se modlil. Byl bych se musel stát automobilovým závodníkem - za to jsem se vroucně modlil, když jsem ještě nechodil do školy. Pak bych se byl musel stát slavným advokátem, který vyhraje všechny spory; také slavným spisovatelem a bohatým člověkem a velkým pánem. Jak jsem dnes rád, že mi dobrý Bůh žádnou z těch modliteb nesplnil a že jsem se stal misto toho knězem.
Rozumíte už, proč Pán Bůh mnohé naše modlitby nesplní tak, jak my si to představujeme a přejeme: proto, že nás má rád! Splní je, ale docela jinak a pro nás líp. Bůh je náš Otec a dělá to s námi také tak jako dobrý otec pozemský: Ten také nemůže splnit všechna přání svých dětí - i když děti lítostí pláčou, i když nevímjak škemrají. Právě proto, že má děti rád, nesplní přání, které by dětem bylo ke škodě.

Bůh splní jinak
A tak já po všech životních zkušenostech pevně věřím, že Bůh všechny mé modlitby slyšel a že je vždy i vyslyšel, splnil, jenže tak, jak to bylo pro mne lepší.
Podobnou zkušenost s Bohem najdeme i v Bibli - už ve Starém zákoně.
Co se Izraelité namodlili, aby jim Bůh už poslal Vykupitele. Bůh ho poslal, ale jinak, než oni si přáli: Ne válečníka, ale hlasatele pokoje. Ne krále mocného a bohatého, ale krále lidských srdcí. Bůh plní lidská přání zpravidla jinak, než si představují: Plní je líp.

Člověče, přičiň se, Pán Bůh ti pomůže
Ovšem, nestačí jen se modlit, člověk se i sám musí přičinit.
Známý americký biskup Dom Helder Camara v jednom svém kázání vypravoval legendu amerických indiánů:
„Dva vozkové jeli lesní cestou a povozy jim zapadly do bahna. Jeden z vozků padl na kolena do bláta a začal se vroucně modlit: „Bože, pošli nám pomoc!“ Druhý vozka začal s bručením snášet větve a klást je do bahna a zpevňovat cestu.
A tu se k úžasu obou objevil Boží posel a šel pomáhat - víte komu? Ne tomu, co klečel a jen se modlil, ale tomu, co se namáhal. Bůh pomáhá tomu, kdo se sám snaží,“ - zakončil biskup kázání. Ostatně tuhle indiánskou moudrost znali naši moudří předkové také. Říkávali: „Člověče, přičiň se a Pán Bůh ti pomůže.“
Zopakujme si tedy, co víme o prosebné modlitbě:
- Za prvé: Bůh vyslyší naši modlitbu tak, jak je to pro nás nejlepší.
 A to je často jinak, než my si představujeme.
- Za druhé: Bůh pomůže tomu, kdo se sám snaží. Lenochy Bůh nepodporuje.
- A ještě jedna důležitá okolnost je tu: Nesmíme zapomínat na první část příslibu Pána Ježíše. Říká: „Zůstanete-li spojeni se mnou - pak můžete prosit oč chcete, a dostanete.“ - Spojení s Pánem Ježíšem je tedy také rozhodující pro splnění naší modlitby. I na to bychom měli pamatovat.
 

ABYCHOM SE NAVZÁJEM MILOVALI

„To je Ježíšovo přikázání: Abychom se navzájem milovali.“ - říká dnes svatý Jan. Jak to s naším vzájemným milováním vypadá?
Mladý pár přijde na faru ohlásit svatbu. Kněz se ptá: „Připravili jste se dobře na tento vážný krok do života?“
„No jistě,“  říká ženich, - „máme deset lahví šampaňského, pět lahví likérů a demižón vína!“
„No jistě,“ - dodává nevěsta, - „my se šíleně milujeme, viď Džony!“
Kolik takových nezralých lidí se pokouší o manželství. Nikdo jim neřekl - a oni se také nenamáhali někoho zeptat -, že šíleně zamilovaní se brát nesmí. Že tahle zamilovanost je poslední dětská choroba, nic pro solidní trvalé manželství.
Francouzi mají přísloví:
 „Dobré manželství je přístav v bouři.
 Špatné manželství je bouře v přístavu.“
Ti, kteří neměli dost trpělivosti v době známosti, aby počkali, až jejich zamilovanost přeroste a dozraje do spolehlivé lásky manželské, ti si pořídí spíš tu bouři v přístavu.
Co se měli naučit v době známosti, s tím se začnou potýkat po svatbě.
- Učí se až po svatbě vzájemně se poznávat - protože v době známosti na to ve slepé zamilovanosti neměli čas.
- Učí se teprv teď, jak spolu vycházet a řešit problémy - v době známosti problémy nechtěli vidět.
- Učí se vzájemně snášet chyby - v době známosti to nebylo třeba, nic takového slepě zamilovaný na druhém nevidí.
Polská spisovatelka Zuzana Celmerová píše:
Když se dva berou, je jim naprosto jasné, jak krásné a ideální bude jejich manželství. - „On je bezva“ - ví o tom svém vyvoleném ona. - „Ona je fantastická“ - ví o ní on.
Když se takoví dva slepě zamilovaní vezmou, začnou teprv po svatbě objevovat, jak málo se znali. Musí si prodělat trpký „záběh“ manželského soužití a trestají se tak sami za to, že jejich období známosti před sňatkem bylo povrchní, že neprobíhalo jak mělo.
Když si to ti dva neuvědomí ani po svatbě a nezačnou usilovně pracovat na záchraně, začne to s jejich vztahem jít s kopce obvyklým způsobem. Dochází ke sporům i o věci nedůležité, muž stále ironičtěji kritizuje chování, vaření, oblékání své „fantastické“ choti.
Kolik je mladých lidí, kteří nevědí, že začátek společného života je vždy střetáváním různých návyků z domova, rozličných názorů, ustálených způsobů chování. Že se musí učit a naučit tu odlišnost v něčem respektovat a v něčem sladit.
„Já jsem se v něm zklamala,“ říká zděšeně mladá manželka - a po chvilce rozhovoru se zkušeným knězem vyjde najevo, že to byly romantické představy, které do svého rytíře vložila. Že to byla představa hodného tatínka, kterou přenesla na svého muže v očekávání, že on se bude chovat k ní, jak ona zná z domu chování tatínka k mamince.
A když se takto zneklidnění mladí lidé setkají místo se zkušeným knězem se zmatenými názory, které krákorají různí škarohlídi (manželství je hrob lásky, manželství je loterie, ve které se nevyhrává), pak se brzo octnou před rozvodovým soudem. Kolik těch různých předsudků znovu a znovu rozvrací nadějná manželství.
Kolik mužů se po svatbě chová tak, jako by se žena stala jejich soukromým vlastnictvím, jako by byli mohamedáni. Manžel si myslí, že má právo rozhodovat, co žena má dělat a co dělat nemá, s kým se smí a nesmí setkat, co ji může zajímat a oč se zajímat nesmí.
Kolik dívek vstupuje do manželství odhodláno vytvořit z něj namísto domova polepšovnu: Ona ho bude neustále polepšovat, aby odpovídal jejím představám. Ona přesně určí, co on rád jí a co má nerad. Ona rozhodne, co ho těší a jakého smí mít koníčka.
A když to začne mezi nimi skřípat, pak místo aby hledali, co dělají špatně, - začnou spoléhat, že vše se změní k lepšímu samo sebou, jen jak tu bude dítě. Jenže poznají, že se změní jen to, že místo dvou nespokojenýh, budou nespokojení tři.
Že si každý ženich a nevěsta přináší do manželství obrovský balík očekávání, krásných představ, to je normální. Nenormální je, když nejsou ochotni provádět korektury svých názorů, když se nechtějí vzájemně přizpůsobit. Nenormální je, když zablokují každou možnost rozhovoru a dohovoru výsměškem, tvrdým zesměšněním názoru druhého. Když chtějí polepšovat druhého - a ne sebe.
Dá to pak práci vysvětlit jim, že vzájemná láska - ta správná, manželská - může růst jen ze vzájemné důvěry a v ovzduší svobody.
Kdesi jsem četl tuto modlitbičku k svaté Zdislavě:
 Zdislavo  m a t k o  a   Zdislavo  ž e n o,
 přineslas v manželství nejdražší věno:
 zbožnost a dobrotu, věrnost a lásku.
 Radostně žila jsi v rodinném svazku.
 buď ženám, nevěstám, zářivým vzorem
 v nelehkém životě, ve světě chorém.
 V tvých drobných rukou je veliká síla.
 V přetěžkých dobách jsi jak dobrá víla
 nemocné léčila, těšila v bolu,
 malátné přivedla k Božímu stolu.
 I dnes ti v těžkostech prosby chcem klást:
 Chraň naše rodiny, domov a vlast!

Přímluvy

Dnes jsme slyšeli, že Ježíš je vinný kmen a my ratolesti. On je srdce, my krev, kterou on pohání. On je vítr, my plachta, kterou žene. Nežijeme vlastně my, to on žije v nás. Natolik jsme opravdu živí, kolik je v nás jeho života. Proto k němu volejme o pomoc a prosme ho:

• Za křesťanské církve, aby už konečně skoncovaly s rozkoly a nesvormostmi.
• Za našeho papeže Jana Pavla, aby neúnavně hlásal světu mír ze spravedlnosti.
• Za všechny národy, aby se nepouštěly do válek, ale ctily navzájem svobodu.
• Za všechny věřící, aby dokázali kolem sebe vytvářet prostředí pokoje, humoru a lásky.
• Za všechny nevěřící, aby vytrvale hledali pravdu, dobro a krásu, a našli ji v tobě.
• Za nás, zde přítomné, abychom se uměli omluvit a poprosit o odpuštění, když chybujeme.
• Abychom dovedli ze srdce odpustit tomu, kdo se nám omluví a uzná svou chybu.
• Za naše zemřelé, aby s tebou společně žili v Otcově království.

Pane Ježíši, ty o svou vinici, o svůj svět stále pečuješ. Dej, ať v událostech svého života vidíme tvou ruku a v trápeních se tím pevněji spojujeme s tebou, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.
 

NEDĚLE  6. VELIKONOČNÍ

Uvedení do bohoslužby
Ústřední myšlenkou dnešního slova Božího je láska. Je to slovo často používané a zneužívané. Kolik lidí mluví o lásce a myslí jen na sebe.
I my zvažme každý svou lásku a prosme společně o vzácný plod lásky: o odpuštění.

Uvedení do čtení
1. Sk 10,25-26.34-35.44-48
Při naslouchání prvnímu čtení můžeme dnes vytušit, jak nesnadná, jak cizí musela být pro židy představa, že Ježíš přišel ke všem lidem, ne jenom k nim, vyvoleným. Že Boží láska zahrnuje všechny lidi světa.
2. 1 Jan 4,7-10
Při naslouchání druhému čtení vás možná napadne mrzutá myšlenka: Není tohle pořád stejné mluvení kolem dokola? Mějte se rádi! Milujte se vespolek! - Není to pořád o jednom? - JE! - Ale ono také jen to jedno je důležité, - aby lidé žili jako lidé. A tak přece jen naslouchejme velmi pozorně.
3. Jan 15,9-17
Vrcholem dnešního školení o lásce je čtení evangelia. Také tento text patří ke klenotům Písma, k veršům, které by každý křesťan měl umět zpaměti.
 

JE MOŽNO PŘIKAZOVAT LÁSKU ?

„To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem.“
Pán Ježíš nám tu přikazuje milovat. Ale může se láska naporučit?
Copak neplatí, že srdce si poručit nedá? Jestli je nám někdo na první pohled sympatický nebo protivný, to je věc citu, ne vůle. O co tedy Pánu Ježíši jde?
Abychom to pochopili, uvažme, co dělá láska s člověkem. Známe to, mění všechno jeho jednání, smýšlení, ve všem vyhledává dobro těch, které si zamiloval.
A tohle, vyhledávat dobro druhých, tenhle způsob jednání milujícího člověka, to se naučit dá, to se natrénovat dá.
To se dá nacvičit v trvalou vynikající vlastnost: LASKAVOST.
A to chce po nás dnes Pán Ježíš: Abychom byli laskavými lidmi.
Laskavost člověka se projevuje v bezpočtu podob, popsat se nedá, ale všichni hned víte, o co běží, co se tím míní, když o někom řeknu, že je to člověk laskavý.
A ještě nesnadněji by se dalo popsat, co prožívá laskavý člověk v sobě, uvnitř, když má rád.
Prožívat lásku jako člověk laskavý, to je prožitek nepopsatelný, patří k nejhlubším a nejkrásnějším  prožitkům člověka vůbec. Proč? Protože je to setkání se zdrojem lásky, s Bohem.
Lidé lásku rádi rozdělují do různých kategorií, mluví o lásce nižší a vyšší. Ale dva druhy lásky na světě nejsou. Je jen jedna, ta Boží. Buď něco láska je, a pak je to ta Boží, anebo to není vůbec žádná láska. Proto dnes mohl říct svatý Jan: „Kdo nemiluje, ten Boha nezná“ - tj. stojí mimo realitu lidského života.
Boží láska, to není náplast tam, kde chybí láska lidská. Boží láska, to je sám život, žitý po lidsku.
Jen člověk laskavý žije jako člověk. Kdo není laskavý, ten neví to hlavní o sobě a o Bohu.
Takhle tedy může být láska přikázáním. Je to příkaz: prožít svůj život po lidsku, naučit se žít jako laskavý člověk.
A to dá práci. Ale stojí to za to.
Pojďme se chutě přihlásit mezi učedníky laskavosti.
 

NENÍ TO POŘÁD O JEDNOM  ?

Ve státech s narušeným hospodářstvím prodělává měna inflaci: peněz je v hrsti stále víc, ale stále méně si za ně koupíš.
Některá lidská slova jakoby prodělávala také jakousi inflaci - stále víc se ta slova používají, ale stále méně pro lidi znamenají. Například slovo „láska“. - V písničkách, ve filmech, v básních, všude se láska stále omílá, její smysl rozmělňuje, zplošťuje.
Je to v dnešních čteních také tak? Začalo to v prvním čtení pokračovalo v druhém a dál v evangeliu: milujte se, milujte se, milujte se.
Není toho mluvení o lásce i zde už trochu moc? Není to pořád jen o jednom?
Není. Tady to moc není. Přes všechnu inflaci různého zneužívání má podstatné slovo láska stále svůj podstatný význam v životě křesťana. Bez něj nelze po křesťansku žít.
Ovšem, lidé, kteří nebyli po křesťansku vychováni, si pod tímto pojmem nedovedou nic představit. Řeknou:
„Žít po křesťansku? Nevím, co to je a nezajímá mne to. Mně stačí, když budu umět žít klidně, lidsky. Mně stačí, když budu slušným člověkem. A nějaké ty zvláštnosti a podivnosti „křesťanského“ života, ty já k svému životu nepotřebuji. Bez těch se obejdu.“
Jenže to je to: neobejdeš! Vždyť právě náboženství tě povyšuje nad pudového živočicha. Vždyť právě křesťanství je návod k dobrému lidskému životu. A zde hraje láska ústřední roli. Ne ta láska inflační, ale láska, která je z Boha, jak dnes říká svatý Jan v epištole, láska od Boha - abych tak řekl - odkoukaná.
Máme tedy zůstat - to znamená žít - ne v lásce ledajaké, ale v lásce Boží. Čím se tedy ta Boží láska liší od našich lásek ledajakých?
My si snadno oblíbíme a zamilujeme toho, kdo dává najevo, že má rád nás. Kdo je nám prospěšný, užitečný, z koho něco máme.
Bůh takhle nemiluje.
Má nás rád od našeho stvoření, dávno dřív než jsme byli schopni milovat jeho. Žít v Boží lásce tedy znamená přistupovat s láskou i k tomu, kdo nám ještě žádné dobro, žádnou lásku neprokázal.
Takovým vzorem Boží nezištné lásky je láska vás, rodičů, k vašim dětem. Přijímáte je s láskou hned od početí, hned od narození, dřív než vám vaši lásku mohou nějak odplatit.
Ježíš svou lásku lidem neodmítl ani potom, když lidé odmítli jeho. Dělal si o lidi starost ještě i na kříži. Zůstat v Ježíšově lásce znamená totéž: vycházet druhým v lásce vstříc. Nabízet stále znovu své přátelství. Neodvrátit se ani od člověka zlého. Spíš ho politovat a hledat, jak mu pomoci. Odpustit sedmasedmdesátkrát.
Když se pokoušíš o takovou lásku, která se stále znovu rozdává, uděláš velikou zkušenost. Ať svou lásku rozdáváš sebeštědřeji, nijak se tím neochuzuješ. Je to podobné, jako když učitel rozdává žákům své vědomosti. Neochuzuje tím své vědění, naopak prohlubuje je. Tak je to i s láskou. Čím víc jí rozdáš, tím jsi na lásku bohatší.
Kde začnou lidé po křesťansku žít, tam začne kolem vznikat nový svět.
Ne už svět takový, kde pravdu má vždy ten, kdo je mocnější a násilnější, - ale svět vzájemné úcty a vzájemného respektování. Začne vznikat svět v duchu Ježíšovy lásky - a to je opravdu krásný a lidský svět.
Teď se zeptám, děti, vás. Koho máte rádi vy? Jistě takové kamarády, kteří jsou silní, chytří. Takoví se ti líbí, obdivuješ je a proto je máš rád. Kdo jste dnes dobře poslouchali, dověděli jste se, že láska podle Pána Ježíše je větší.
Tvoji rodiče tě měli rádi již tehdy, když jsi byl maličký, mrňavoučký, samá ubohost. Oni tě svou láskou vypiplali, oni z tebe velkého, silného a vynikajícího chtějí teprve udělat.
Tak nás má rád také Bůh. Byli bychom na tom zle, kdyby nás dovedl mít rád až tehdy, až budeme sami ze sebe dobří, chytří, ušlechtilí, krásní. On nás má rád už teď když ještě takoví nejsme. On nás svou láskou takovými teprve dělá. A chce, abychom i my byli podobní jemu. Abychom dovedli milovat tak, jak miluje on.
Myslíš, že je to nemožné? Kdepak, i ty to dokážeš.
Co bys udělal, kdybys našel ptačí mládě? Ještě není krásné, je celé rozčepýřené, ubohé - ale právě proto je ti ho líto, a proto se jistě budeš snažit je zachránit. A když se ti to podaří, budeš rád, protože toho krásného ptáka jsi z něho udělal ty.
Nechceš být šťasten i z toho, že uděláš krásného a dobrého člověka třeba i ze svého špatného nebo zaostalého kamaráda?
Učme se všichni  takové lásce, jakou nás miluje Bůh.
Jakže to říkal svatý Jan?
„Milujte se navzájem láskou, která je z Boha. V tom záleží Boží láska: ne, že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal nám svého Syna.“
Tak nás nabádá svatý Jan. A jak to budeme dělat? Jednoduše. Pán Ježíš to říkal v evangeliu:
„Zachovávejte moje přikázání. Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“

Přímluvy

Pán Ježíš nás nazývá svými přáteli; budeme ho tedy teď prosit ne jako svého Pána, ale jako svého Přítele:

• Za lidi, kteří ve svém dosavadním životě ještě mnoho lásky nezakusili, -  aby i oni poznali, že někomu na nich záleží, že je má někdo rád.
• Za manželské dvojice, které si zevšedněly a navzájem se odcizily, - aby našly opět cestu k sobě.
• Za ty, kteří jsou osamělí, - aby našli věrného Přítele v Pánu Ježíši.
• Za mládež naší farní rodiny, - aby hledali své životní partnery a nedali se odradit neúspěchy.
• Za nás všechny, abychom se stali lidmi laskavými.

Bože, ty jsi přítomen všude, kde lidé jsou na sebe hodní. Pomoz nám, abychom svou vlídností uměli otvírat cestu milosti a lásce Ježíše Krista, našeho Pána.
 

SLAVNOST NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ

Uvedení do bohoslužby
Dnešní slavnost nám hlásá nejen, že Pán Ježíš vstoupil na nebesa, ale i to, že je stále s námi zde na zemi. Dál káže slovem svého evangelia, dál učí svým Duchem, dál působí svou láskou skrze křesťany.
Jsme i my nositeli jeho ducha, jeho lásky?
Prosme zahanbeně za odpuštění naší vlažnosti.

Uvedení do čtení
1. Sk 1,1-11
Teď poslouchejme, jak málo Ježíšovi učedníci chápali Boží království ještě ve chvíli posledního loučení s Pánem. I my si musíme stále znovu připomínat a uvědomovat radost, že teď my smíme působit ve světě, jak v něm působil Pán. Že smíme žít a jednat v jeho Duchu.
2. Ef 4,1-13
Svatý Pavel teď píše o Kristově plnosti, ve které můžeme my křesťané žít. Jaký obraz lidské duchovní krásy se nám tu předkládá.
3. Mk 16,15-20
Závěrečná slova Markova evangelia, která si teď budeme číst, mluví nejen o nanebevstoupení Páně, ale také o tom, co zbývá dělat nám, než Pán příjde znovu.
 

NEHLEĎTE VZHŮRU, PÁN JE S NÁMI ZDE

„Pán Ježíš vstoupil na nebesa a sedí po pravici Boží.“ Tak jsme to slyšeli dnes v evangeliu a tak vypadá i naše představa, náš pocit: Zde na zemi už Ježíš není, je v nebi.
Jenže nebe není jiný svět než ten náš. Když zemřeme, neodejdeme z tohoto světa do jiného, jak se často říká při pohřbech: „opustil tento svět“. To je rčení obrazné. Skutečnost taková není. Nejenže nás Bůh nevolá do jiného světa, on sám přece vstoupil do našeho světa, stal se člověkem, vtělil se. Nikdy jej neopustil, ale vykoupil jej. Co se tedy míní těmi výrazy Písma: „Vstoupil na nebesa, zmizel jim z očí.“ Míní se tím právě to zmizení - a ne odchod. To je dvojí pojem: odejít znamená pryč, nebýt tu už. Zmizet znamená být přítomen dál, ale skrytě.
K dotvrzení této pravdy stačí pozorně přečíst hned další větu Markova evangelia: „Apoštolové vyšli a kázali všude. A Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova zázraky.“
Jaká je to radost, když si toto plně uvědomíme: Pán je tu, je s námi. A jak moudře to zařídil: Viditelně by mohl být jen na jednom místě a proto  to jeho vynalézavost zařídila tak, abychom jej mohli nalézat všude v jeho neviditelné přítomnosti.
Plyne z toho ovšem také toto: Kdo se s Kristem nedokáže za celý život blíž seznámit, setkat, kdo spoléhá jen na to, že se s ním po smrti setká v nebi, ten se zklame. Nenajdeš-li Krista za života na zemi, nebudeš s ním ani po smrti v nebi.
Nezapomeň tedy: nebe není jiný svět! Království Boží je i zde, je v nás. Na nás je, abychom je s milostí Boží v sobě a kolem sebe budovali. Země je místo, kde se buduje nebe. Provždy jsme spojeni se svým světem, proto si pospěšme jej zlepšovat a zušlechťovat v sobě a kolem sebe.

Přímluvy

Náš Pán je nám stále blízko ve svém Duchu. Pojďme ho prosit:

• Za všechny, kteří pomáhají vyučovat děti náboženství.
• Za dobrovolníky, kteří pomáhají v krizových územích.
• Za sociální pracovníky, kteří pečují o staré a osamělé.
• Za nemocné a umírající, kteří se připravují na setkání s naším Pánem.

Bože Otče, děkujeme ti, že jsi nám blízko ve svém Synu, který s tebou žije a kraluje na věky věků.
 

NEDĚLE  7. VELIKONOČNÍ

Uvedení do bohoslužby
Tyto dny jsou ve znamení přípravy na seslání Ducha svatého, Ducha jednoty a svorné lásky.
Připomeňme si všechny rány, které světu a církvi zasadila nesvornost křesťanů a litujme pokorně nesnášenlivé pýchy v nás samých i v celé církvi.

Uvedení do čtení
1. Sk 1,1-15-17.20-26
Když Pán Ježíš vstoupil na nebesa, zůstala po něm všeho všudy skupinka asi 120 věřících. I počet apoštolů byl po odpadu Jidášově neúplný. A tato malá církev se chystá podat celému světu svědectví o své víře, že Pán Ježíš žije. Nejprve  si doplňují počet apoštolů, svědků Ježíšova kázání i Ježíšova zmrtvýchvstání.
2. l Jan 4,11-16
Jak se to pozná, kdo je opravdu křesťan, skutečný věřící člověk? Podle toho, jak umí odříkávat odpovědi katechismu? Podle toho, jestli chodí každodenně do kostela? Svatý Jan má jiné měřítko. Poslouchejme, jaké.
3. Jan 17,11b-19
Dnešní evangelium je vzato z velekněžské modlitby Ježíšovy před rozloučením. Pán Ježíš tu prosí za své učedníky, za všechny, kdo v něj uvěří - tedy i za nás. A zač prosí, co považuje za nejdůležitější? Poslouchejme.
 
 

KE CTI PRVNÍHO KOSMONAUTA

„Děti, kdo víte, jaký byl ve čtvrtek svátek?“
Takhle jsem se ptal a jeden čiperný mládenec mi odpověděl: „Byl svátek ke cti prvního kosmonauta!“ Hned jsem nepochopil, ale on mi čile vysvětlil: „No přece, byl svátek Nanebevstoupení Páně. Pán Ježíš vzlétl na nebesa. Byl tedy prvním kosmonautem! A prosím, já vím, kde asi touto dobou je! Rychleji, jak rychlostí světla letět nemůže, to nejde. Za dva tisíce světelných let je tedy touto dobou právě někde na okraji naší mléčné dráhy.“
Co na to, děti, říkáte? Chlapec byl čipera, fyzikálně uvažoval správně, a přece to řekl všechno špatně. Vy byste mu jistě dali  správnou odpověď: Takhle to nemůžeš brát, vždyť Pán Ježíš se ze země vůbec nevzdálil. Nevzdálil se z našeho lidského světa, naopak: pronikl svou smrtí a zmrtvýchvstáním až do samého středu!
Zkusme si dnes toto plně uvědomit: jaká je to radost, že Pán je tu s námi, zde.
„Ale proč je tu neviditelně“ - myslíš si možná. „Nebylo by vše jednodušší, kdyby tu na světě byl dál viditelně? Kdybychom si i my mohli na něj sáhnout, jako Tomáš!“ Jenže v tom je právě to, jak moudře to Pán Ježíš zařídil: Dokud byl viditelný, mohl být vždy jen na jednom místě.Proto to zařídil tak, aby s ním mohli být všichni lidé všude na světě v jeho neviditelné přítomnosti.
Kdyby dosud chodil po světě tělesně, viditelně, mohli by s ním lidé být pohromadě vždy jen na jednom místě, zatímco my dnes slavíme společenství s ním - třebas dnes, - současně ve všech chrámech světa.
Ale možná si teď myslíš: dobrá, je to pěkné, ale přece jen je potřeba Pána Ježíše také vidět, dotknout se ho jako Tomáš. Svět potřebuje dál jeho žehnající ruce, jeho úsměv, jeho hlas, jeho slovo! - V tom máš pravdu a Pán Ježíš byl také toho mínění. Věděl, že těch 33 let, co měl jako člověk na světě k disposici, zdaleka nestačí na všechno, co je třeba udělat, aby se pomohlo všem lidem všech časů a národností, všem různým potřebám všech lidí. A on chtěl pomáhat opravdu všem lidem, on všechny miluje stejnou láskou.
Za těch 33 let života nemohl milovat děti jako maminka  - a tak pozval všechny matky světa, aby milovaly své děti jeho láskou, jako on. Neměl čas se oženit a pečovat o rodinu - k tomu pozval všechny otce světa, aby mu v tom pomáhali, a aby jeho život pokračoval v nich a skrze ně.
Nemohl pomáhat nemocným naší doby, k tomu pozval všechny lékaře a sestry ošetřovatelky.
Nemohl lámat chléb všem lidem světa - k tomu potřebuje kněze, aby žehnali, lámali, sytili svatým pokrmem jeho těla všechny hladovějící.
Rozumíš? Po svém nanebevstoupení Pán Ježíš potřebuje tebe, nás všechny, abychom pokračovali v tom, co on na světě započal. Pán nás potřebuje, abychom dělali divy jeho lásky, abychom dělali divy techniky.
Pán Ježíš potřebuje nás všechny, abychom dělali svět lidštějším, abychom svým rozumem a prací svých rukou do něj vnášeli Boží království. Proč?
Protože našemu Pánu na nás a na našem světě záleží.
Naše země je místo, kde se buduje naše nebe.
Provždy jsme spojeni s naším světem, není jiný, do kterého bychom utekli - proto se snažme jej zušlechtit v sobě i kolem sebe: Vždyť náš Pán Ježíš je tu i s námi, i nám je ochoten pomáhat ve všem díle dobrém, i naší dobré práci žehná, aby se dařila a přinášela užitek.
Pojďme se přihlásit do práce k vylepšení světa vyznáním své víry:
 

SLAVÍME SVÁTEK MATEK
 
(V  obětním průvodu nesou všechny děti k oltáři květiny a dávají je do velké mísy před obětní stůl. Závěrem průvodu nesou dvě nejmenší velké srdce s nápisem: „Našim maminkám“, čtyři nesou konec pentlí připíchnutých na srdci. Postaví je před obětní stů. Závěrem bohoslužby se srdce a mísa s květinami přenáší k májovému oltáříčku Matky Marie a zůstávají tam do konce máje. Děti maminkám při tom jistě pěkně zazpívají.)

Ve druhém týdnu máje, měsíce Ježíšovy matky Marie, slaví celý svět svátek matek. U nás po čtyřiceti letech zákazů můžeme slavit svátek matek také.
V mnoha rodinách stála dnes při snídani na maminčině místě u stolu kytička, někde i malý dárek. V mnoha rodinách  bude dnes chystat oběd tatínek s dětmi a maminka bude obsluhována jako čestný host. V mnoha rodinách bude dnes odpoledne program výletu podle přání maminky. Celá rodina chce dnes mamince dát najevo, že ji všichni mají rádi.
Také naše farní rodina chce dnes všem maminkám ze srdce poděkovat.
Poděkovat. Za co máme maminkám poděkovat? Co je pro maminky typické?
Schválně, děti, dobře teď poslouchejte, jestli vaše maminka mluví a dělá, jak teď budu číst:
„Opravdová životní moudrost - ta je jen jedna: Užít si, co se dá, na nikoho se neohlížet. Mít se dobře sám, a o nikoho se nestarat.
-  Proto strč na jiné, co je potřeba udělat a sama si polenoš.
-  Ve dne odpočívej, abys mohla v noci dobře spát.
-  Chytne-li tě chuť pracovat, sedni si a počkej, až tě přejde.
-  Co můžeš udělat dnes, odlož raději na zítřek.
-  Uvidíš-li někoho odpočívat, jdi a pomož mu.
-  Práce šlechtí člověka, jen když se na ni kouká zdaleka.“
Co vy na to, děti? Je tohle řeč vaší maminky? Kdepak. Tyhle řeči vymysleli takoví mužští, co raději vysedávají u piva, než aby doma něco dělali.
Jaká je řeč našich maminek? Při čtení dnešního evangelia vám možná také napadlo, že ta krásná modlitba Pána Ježíše je i modlitbou maminek za své děti:
„Otče nebeský, zachovej mé děti, které jsi mi dal, aby byly zajedno; aby se měly mezi sebou rády.
Ochraňuj je, aby se jim nic zlého nestalo. Chci je vychovat podle tvého slova, v tvé pravdě.
A až se rozejdou do světa, ať žijí pravdivě, ať jsou z nich poctiví lidé. Ať žijí v tvé lásce.“
Takové jsou myšlenky a modlitby našich maminek.
Takové jsou naše maminky. Dřou se pro svou rodinu, některé se pro své děti doslova udřou. Pán Ježíš mohl právem říct: „Není větší lásky, než je láska mateřská.“
A jako se dělo Pánu Ježíši, ani maminky nesklízejí vždy od svých dětí vděk a uznání.
Musí děti napomínat a varovat, i když vědí, že dětem se napomínání nelíbí. Maminka říká: „S tím kamarádem nechoď, na ten film se nedívej, tu knihu nečti, není to pro tebe.“ Maminka totiž dobře ví, že jsi jako choulostivá květinka ze skleníku. Nevydržíš, dáš se snadno svést. Stačí, když vidíš, že někdo dělá něco špatného, a už to děláš také. Dokud se neumíš ubránit pokušení sám, musí tě chránit maminka, aby ses mu vyhýbal.
Až se pořádne otužíš a upevníš, pak už vytrváš v dobrém sám a všude.
„Jen kdyby to tak dobře vždycky dopadlo“ - povzdychne si teď možná některá maminka. Některé děti se přes všechno vychovávání dají na špatný život. Odpadnou od víry v Boha. A takové maminky pak mají hořký úděl svaté Moniky. Její syn Augustin vedl špatný život, chodil do špatné společnosti, dostal se mezi sektáře, říct si  nedal a nedal. A přece se maminka Monika před smrtí dočkala, že se napravil. Kde máte tedy, maminky a babičky, trpký úděl svaté Moniky, dělejte to jako ona: modlete se, aby Bůh dal mladým dost dlouhý život, aby měli čas přijít k rozumu, najít Boha.
Slyšel jsem tuhle: Ale všechny ženy nejsou přece maminky. MéDéŽé byl svátek všech žen, - o svátku matek se teď slaví jen ty, co jsou matkami! - Z téhle námitky je vidět, jak je právě potřeba slavit svátek matek. Mateřství není jen záležitostí početí, těhotenství a porodu. Je to především záležitost srdce! Mnohé ženy počnou, jiné i porodí, ale vpravdě matkami se nestanou - dítě odmítnou, zabijí je nebo odloží. A jiné ženy sice samy dítě neporodí a přece pečují s mateřskou láskou o děti kolem sebe.
Ano. Mateřství je především záležitostí srdce, jak to pěkně vyjadřuje známá modlitba křesťanského mateřství:
 „Pane, učiň ze mne nástroj svého pokoje,
 abych uměla být laskavá i tam, kde je zlost a trucovitost;
 abych uměla odpustit, když mne někdo urazí;
 abych se snažila usmířit, kde se děti hádají;
 abych se nebála říct pravdu tam, kde žijí v omylu;
 abych vnášela víru tam, kde je pochybnost;
 abych probouzela naději, kde si lidé zoufají;
 abych vnášela světlo tam, kde jsou temnoty;
 abych přinášela radost tam, kde vládne strach a bázlivost.
 Vždyť kdo lásku rozdává, ten láskou bohatne.“
Pojďme tedy slavit dnešní neděli jako svátek našich matek. Těm zemřelým, co už jsou doma u Pána Ježíše, těm dejme kytičku své vděčné modlitby. Těm živým mezi námi můžeme svou lásku a vděčnost projevit bezprostředně a viditelně.
Bože, dej nám ženy s mateřským srdcem. Amen.

Přímluvy

V Duchu Ježíše Krista prosme společně našeho Otce v nebesích:

• Za všechny církve a náboženské společnosti světa, aby se všemi lidmi dobré vůle společně usilovaly o lepší svět.
• Za naši církev obecnou, aby se posílila vylitím Ducha svatého.
• Za všechny kněze, aby byli neúnavnými hlasateli radosti a důvěry v tvou otcovskou Prozřetelnost.
• Za nás křesťany, abychom se měli mezi sebou rádi a trpělivě snášeli své chyby a nedostatky.
• Za malomyslné a pochybující, aby pochopili, že Bůh může obrátit k dobrému i zlé záměry zlých lidí a použít i je za nástroje své Prozřetelnosti.

Bože, děkujeme ti, že nejsi nějaké „TO“, že nejsi bezcitná přírodní síla, že nejsi Osud, který nepřihlíží k jednotlivci, děkujeme ti, že jsi Otec, že jsi Otcovská láska, že jsi „TY“, že jsi a slyšíš nás a my tě můžeme oslovit. Děkujeme ti a chválíme tě za to skrze Ježíše Krista, našeho Pána.
 

HOD BOŽÍ SVATODUŠNÍ

Uvedení do bohoslužby
Slavnost Seslání Ducha svatého, to je vlastně oslava narozenin církve. V ten den se církev působením Ducha svatého veřejně zjevila světu.
Otevřme i my, dnes svá srdce vanutí Ducha svatého, aby zmizela i všechna naše malomyslnost a bázlivost.
Volejme vstříc přicházejícímu Pánu:
 - Tys dal světu Ducha pravdy, Pane. Smiluj se nad námi!
 - Ty  sesíláš svým věrným ducha lásky, Kriste. Smiluj se nad námi!
 - Ty jsi nám znaveným lidem zdrojem síly, Pane. Smiluj se nad námi!

Uvedení do čtení
1. Sk 2,1-11
První čtení dnes mluví o historickém, viditelném seslání Ducha svatého. Je to katecheze prvotní církve o tom, co působí Duch svatý.
2. Gal 5,16-25
Druhé čtení mluví o působení Ducha svatého neviditelném, stálém, i v dnešní době, i na nás.
3. Jan 15,26-27;16,12-15
Poslouchejme teď pozorně, jak mluví o svém dalším působení Pán Ježíš: skrze Ducha pravdy nás vede dál, stále učí.
 

LÍBEZNÝ SVÁTEK SVATODUŠNÍ

(Kněz si připraví k ruce flétnu - píšťalu)
„Líbezný svátek svatodušní nastal“ - říká Goethe ve „Ferinovi lišákovi“ (Reineke Fuchs). Líbezným se jeví dnešní svátek i nám - pro krásnou slunnou roční dobu, ve které se slaví, - a také proto, že není obtížen nakupovací dárkovou reklamou a nervozní uspěchaností jako jsou vánoce a velikonoce.
Pro obyvatele Jeruzaléma byl svátek Letnic radostnou oslavou vysvobození z egyptského otroctví, oslavováním toho, že se z pokořeného otrockého lidu stal svobodný lid Boží.
Když právě o Letnicích na ně sestoupil Duch svatý, jak jsme si o tom četli ze Skutků apoštolů, bylo prvním křesťanům ze židovství hned jasné, co to znamená.
První křesťané rozuměli, proč sestoupil Duch svatý, když bylo v Jeruzalémě velké shromáždění z tolika národů. Rozuměli, proč se to stalo za hřmění a proč se Duch svatý ukázal v podobě ohně, ohnivých jazyků. Věděli, proč apoštolové v nadšení „mluvili jazyky“. To mluvení jazyky bylo pro ně především mluvením s Bohem, jemuž nezasvěcený nerozumí a nemůže rozumět. Všechno to jim jasně ukazovalo, že místo sinajské, staré smlouvy s Bohem, nastupuje Nová smlouva, uskutečněná s novým lidem Božím skrze Ježíše Krista.
My dnes už tak spontánně „líbezné“ působení svatého Ducha v nás a v našem světě nepociťujeme, neprožíváme. Drsná hrubost a krutost mnoha bezduchých lidí nám často bere dech.
Ale přesto se vždy znovu setkáváme, a to často i tam, kde bychom to nejméně čekali, s lidmi svatodušními, s lidmi, kteří žízní po spravedlnosti; s chudými, kteří bohatě rozdávají radost; s pokojnými, kteří přemáhají nenávist; s milosrdnými, kteří jsou slepému okem a chromému nohou.
Boží láska se i dnes vylévá do srdcí lidí skrze Božího Ducha. Stále zapaluje Pán Ježíš lidská srdce a chce, aby hořela.
Když oheň Ducha svatého zapálil apoštoly, vyšli s Petrem na střechu a odtud kázali lidem. A kázali tak znamenitě, že jim lidé rozuměli a uvěřili v Pána Ježíše.
Co máme dělat dnes my? Papež Jan Pavel nedávno volal: „Otevřte okna a dveře svého srdce Duchu Ježíšovu! Umožněte Duchu svatému, aby ve vás a skrze vás mohl působit a obnovovat tvář země!“
Teď se na mne, děti, díváte a nejspíš si myslíte: že mám otvírat okna ve své duši? Že mám obnovovat tvář naší země?- Z toho mi není ani za mák jasné, co se tou obraznou řečí míní. Jak já mám být spolupracovníkem a nástrojem Ducha svatého?
Povím vám to zase obrazně, ale snad to bude trochu názornější.
Řekli jste: jak mám být nástrojem Ducha svatého? Já tu mám nástroj - hudební nástroj - píšťalu. Ta nám může pomoci otevřít dveře k tajemství Ducha svatého. Vidíte ji všichni v mé ruce? (Zvedá flétnu do výše). My všichni jsme takové nástroje v ruce Boží. Tenhle nástroj je pěkný, ale zatím němý. Teprve, až se do něj dýchne, foukne, to teprve začne hrát.
Apoštolové byli také skrytí, tiší, dokud je Duch Boží neozvučil: (foukne do píšťaly). „Přijměte Ducha svatého!“
Jak je to s tebou, se mnou, s námi? My jsme byli prvně ozvučeni hned na křtu, ale to jsme ještě neuměli mluvit. Teď už mluvit umíme, teď už můžeme i my klidně vyznat, zpívat: Já jsem věřící katolík, já jsem křesťan! - To je tvoje líbezná melodie, která může tvé kamarádky přivést k Pánu Ježíši. Ale pozor - jen tenkrát tato flétna hraje, když není ucpaná, když do ní může můj dech (ucpe flétnu prstem a zkouší foukat).
Proto říkal papež Jan Pavel, že se máme otevřít Duchu svatému.
Jsou různé flétny, různé hudební nástroje. Není důležité, jestli jsi malá píšťalička nebo velký pozoun. Všichni jsme vítáni do Božího orchestru, jen když jsme správně naladěni podle tóniny Božích přikázání, podle ladičky lásky.
Pojďme tedy dnes radostně slavit líbezný svátek svatého Ducha. Ovšem, málo by bylo, kdybychom tu mluvili jen o něm. My můžeme a smíme mluvit i přímo s ním. Staňme se tedy každý nástrojem v orchestru našeho společenství. Místo přímluv teď společně zazpívejme krásnou modlitbu - hymnus „Přijď, ó Duchu přesvatý“ (Kancionál č. 422).
 

DARY DUCHA SVATÉHO

Asi jste už také udělali zkušenost, že člověk rád mluví o tom, co mu nejvíce schází. Třeba když má hlad, pletou se mu stále znovu na jazyk řeči o dobrém jídle.
Dnes se mluví hodně o duchu. Je to snad znamení, že dnešní lidé tohoto ducha, ducha věcí i Ducha Božího, zase začínají postrádat?
Ještě nedávno nebylo vůbec módní o duchu mluvit. Popírala se i duše v těle a vše živé i neživé se vysvětlovalo na způsob dobře či méně dobře fungujících mašinek, mechanismů.
Dnes se to obrací. Vznikají nové vědní obory na výzkum lidské duše. Mluví se o duchu doby - třebas „duch Pentagonu“ - „duch Helsink“. - Mluví se o duchu, v jakém působí tu nebo tam tisk, rozhlas, televize. Říká se, že jednání probíhalo v duchu vzájemného porozumění.
Pán Ježíš, a po něm i jeho církev, mluví také o Duchu - o Duchu svatém a jeho působení.
Bible klade hned na začátek lidského vývoje vyprávění o stavbě babylónské věže, stavbě lidské pýchy a sobectví, snahy přetrumfnout všechny ostatní. A o tom, jak Duch Boží kříží plány lidské pýchy a zpupnosti. (Gen 11,4)
Ale už Starý zákon zná nejen sílu Božího Ducha, který maří lidskou zlobu, ale zná i Boží sílu oživující. Prorok Ezechiel nazírá, jak Duch svatý oživuje, co odumřelo, léčí, co ochořelo, zahřívá, co vychladlo, zavlažuje, co vyprahlo (Ezech 27,1). Všechny ty obrazy mluví o jednom: Duch Boží je Duch života, bytí v lásce.
V Novém zákoně stojí před námi Kristus, který nabízí a sesílá svého Ducha. V Novém zákoně vyrůstají nové a nové generace křesťanů do krásy všude tam, kde Ducha svatého přijímají.
V každé generaci, v každém jednotlivém člověku, v tobě, ve mně, v nás všech se dějí hotové divy, když se Duchu Božímu neuzavřeme, když v něm rosteme: Divy, které jsou opakem zhouby babylónské:
- Dokážem chápat druhého, i když má jiné názory.
- Dokážem společně dělat divy a udělat dobré dílo.
- Dokážem vytvářet přátelství, společenství, dobré soužití.
- Dokážem zdeptaným vrátit životní elán.
- Dokážem hýřit dobrými nápady, fantazií, vtipem, vynalézavostí.
- Dokážem dary Ducha svatého přijímat a spolupracovat s nimi.

Dokážem ... opravdu dokážem? Sotva vypočítat dokážem, které že jsou sedmeré dary Ducha. Možná vy, děti, je ještě umíte. Říkejte se mnou: Dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti a bázně Boží.
Jak působí v nás?
Jako proud v žárovce - někde 25 W, v jiné 500 W. Je ho tu tolik, kolik odebíráš, používáš.
Co tedy máme dělat, aby tento tvořivý Duch byl v nás, mezi námi, aby svatodušní vylití pokračovalo v nás?
Odpověď je jednoduchá: Je třeba dělat přesně totéž, co dělala prvotní obec:
 „Setrvávali v jednomyslnosti a v modlitbě společně s Marií...“
Je tedy třeba:
1. Jednomyslnosti: - Kde je křik, nesedne zpěvavý pták.
 Kde jsou hádky, není místo pro holubici Ducha svatého.
2. Modlitby: - Vyplatí se opsat si z kancionálu modlitbu o dary Ducha svatého v novém krásném  překladu a často se ji modlit.
3. Jít s Marií: - Ona je živý vzor duchovní osoby, plné milosti a Ducha svatého.
 Spolu s Marií pojďme za Ježíšem.
 
 

            NAROZENINY CÍRKVE

Slavnost Seslání Ducha svatého, to jsou vlastně narozeniny církve. V ten den se církev zrodila z Ducha svatého.
Znáte staré obrazy, zobrazující tuto událost? Maria je tam uprostřed apoštolů, jako na rodinných obrázcích matka uprostřed dětí. Čekají na příchod Ducha svatého a vzývají ho: Přijď, Duchu svatý.
Zrození církve nebyla žádná pokoutní událost. Sběhli se k ní lidé osmnácti národností: Parthové, Médové, Peršané, Římané, Elaminé, Řekové, - celý středomořský svět vypočítává svatý Lukáš ve Skutcích. I dnes, kdy jsme zvyklí myslet mezinárodně, obchodovat mezinárodně, i dnes je představa firmy, která se hned po svém vzniku uchytila v osmnácti státech, představou impozantní. Hned při zrodu církve se začíná ve světovém formátu. „Muži všech národů pod nebem byli při tom“ - říká svatý Lukáš.
To tedy byli apoštolové skvělí popagandisté, to museli do ulic s chytrou reklamou, že dokázali takové davy svolat dohromady. - Jenže ve skutečnosti apoštolové se nerozběhli do ulic, ale naopak: Lidé se sbíhají k nim, k domu, kde byli pohromadě. Lidé se ptali, co se to tu děje - co to vše má znamenat.
Zde máme odpověď na otázku účinnosti křesťanství ve světě. Sebehlučnější propaganda, podnikavá akce, bohaté investování peněz do rozhlasu, filmu, televize, novin, jakékoli křiklavé hlásání evangelia  neobrátí svět.
Jen tenkrát, když se v církvi něco děje, něco, co jinde ve světě kolem není, totiž, když v ní působí Duch lásky, to jediné svět udiví. Pak se lidé sami ptají, co se to děje. A tenkrát je kázání církve účinné a lidé je slyší.
Za časů Petrových se ptali lidé všech jazyků, co se děje. A všichni se cítili stejně srozumitelně  osloveni tím, co se dělo v mladé křesťanské obci v duchu bratrské lásky.
Za časů Jana XXIII. lidé celého světa, lidé všech jazyků se také ptali, co se to děje v katolické církvi - že přestala exkomunikovat, odsuzovat, zatracovat, ale má pro všechny otcovská slova lásky.
Dnes slavíme svátek seslání Ducha svatého. Dobře rozvažujme tyto svatodušní události. Církev, v které se neděje nic pod vedením Ducha, církev, která taktizuje, úřaduje, propaguje víc, než miluje, ta svět neobrátí. Církev, která se opírá víc o moc a peníze než o Ducha, ta svět neobrátí.
Máme o čem rozjímat nad narozeninami církve: Apoštolové byli tenkrát pohromadě. Nevymýšleli plány, ale měli se mezi sebou rádi a společně volali: Přijď, Duchu svatý. To stačilo, že svět slyšel, že se obrátil. Čiňme i my podobně, žijme v lásce, pomáhejme si - a svět i dnes nás uslyší.

Přímluvy

Pojďme teď společně prosit, abychom byli přístupni působení Božího Ducha, - abychom se jím dali vést ve svém životě.

• Aby si lidé uvědomovali, že jsou chrámy Božího Ducha a nezhášeli v sobě jeho světlo.
• Aby se vládcové světa dali vést duchem spravedlnosti a pokoje.
• Abychom my, křesťané svítili svému okolí lucerničkami dobré mysli, veselí a důvěry v moc dobra.
• Aby bezradní našli v tvém Duchu správnou orientaci.
• Aby zoufalí, co ztratili všechnu naději, našli skrze naši lásku novou naději a smysl života.
• Aby v našich rodinách bylo ovzduší soudržnosti, pohody a ochoty pomáhat si navzájem.

Bože, náš Otče,  ty nás stále zahrnuješ svými dary, stále nám je nabízíš. Prolom tvrdou slupku naší okoralosti, abychom tvé dary přijali, v jejich světle a síle žili. Dej, abychom se stali lidmi duchovními, lidmi svátečními, lidmi svatodušními, nositeli tvých darů a následovali tak tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána.
 

SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

Uvedení do bohoslužby
Dnešní slavnost Nejsvětější Trojice má být jakousi rekapitulací, shrnutím všeho, co jsme s Bohem prožili a výhledem, jak s ním budeme žít dál.
Před tajemstvím Božího bytí se sluší stát v hluboké pokoře. Proto nejprve vyznejme svou hříšnost a prosme za odpuštění.

Uvedeni do čtení
1. Dt 4,32-34.39-40
První čtení je z Mojžíšových napomenutí vyvolenému lidu. Zdůrazňuje především, že je jeden Bůh, dárce života.
2. Řím 8,14-17
V druhém čtení jde svatý Pavel dál, než lidé Starého zákona. Ti byli zaměřeni jen na svůj současný život. Pavel připomíná, že jsme dědici budoucnosti, která je krásná a věčná.
3. Mt 28,16-20
Evangelium o rozeslání apoštolů se týká i každého z nás. I my máme získávat Pánu nové učedníky, i my máme šířit kolem sebe Boží království.
 
 

JAK VIDĚT BOHA

„Křtěte ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého,“ poroučí učedníkům Pán Ježíš v dnešním evangeliu - a ve jménu Nejsvětější Trojice jsme my také byli všichni pokřtěni.
Už jste, děti, o tom přemýšlely, jak je to s Bohem ve třech osobách? A jak si můžeme toho Boha vůbec představit? Někdo vám na takovou otázku možná řekne, že je to zkrátka tajemství, že se nemá mudrovat, že se má věřit.
Je pravda, že je to tajemství, to znamená, že je nikdy až do dna neprohlédneme, ale přesto o tom přemýšlet máme: na kousek se přece jen dohlédnout dá, a i to, kam dohlédnem, je moc krásné a radostné: Můžeme tu vytušit krásu Boží velikosti.
Poslouchejte, jak o tajemství Boží velikosti dovedl vypravovat hezké podobenství slavný ruský spisovatel.

Legenda L.N.Tolstoje: „Uvidět Boha“:
Jednou žil na daleké Rusi král. Byl to dobrý král, mnoho pro své poddané udělal, a nevedl žádné války. Tak si žili dobře, král i jeho národ, a lid krále miloval.
Když král zestárnul, začal být nespokojený: „Mnoho zemí jsem procestoval, vše, co je na světě pozoruhodné, jsem viděl, ale toho největšího, Boha, toho jsem nespatřil. Jestli mi chcete dopřát, abych mezi vámi šťastně umřel, ukažte mi ještě Boha. Po ničem jiném už netoužím!“
Celý národ se radil a namáhal, jak králi vyhovět. Učenci a kněží začali spisovat moudré řeči a kázání, malíři malovali obrazy a symboly, básníci vymýšleli metafory, ale králi to stále moc neříkalo, nevěděl si s tím rady: Boha neviděl.
Tu přišel z venkova pastýř. Pastýři mají čas přemýšlet a tak, jsou-li bystrého rozumu, ledacos vymyslí.
Náš pastýř vyvedl krále ven z paláce a řekl mu: „Podívej se na slunce!“ Král se podíval, ale hned zrakem ucukl: „To nejde, to bych oslepl!“ - „Tak vidíš, králi,“ - povídá pastýř, - „slunce je jen nepatrný kousek Božího stvoření, nepatrné dílo velikého Boha, a nemůžeš na ně pohlédnout, abys neoslepl. Jak chceš tedy svýma očima vidět samého Stvořitele, Boha?“ - Tohle král pochopil a uznal. Ale hned pastýře prosil, když je tak chytrý, aby mu ještě zodpověděl další otázku, která mu vrtá hlavou: „Pověz mi, pastýři, co bylo před Bohem? Co bylo dřív, než byl Bůh?“ - Pastýř řekl králi: Začni počítat, pěkně od začátku!“ - Král začal: „Jedna, dvě tři...“
„Ne,“ řekl pastýř, „začni od samého začátku, ještě před jedničkou!“
„Ale to přece nejde, před jedničkou přece už žádné číslo není, tam už je jen nula!“
„Vidíš,“ řekl pastýř, „před Bohem také nic není. Bůh je počátek všeho, co je.“
„Už rozumím,“ radoval se král. „Teď mi ještě pověz třetí, co nevím: Co Bůh dělá? Co dělá Bůh s námi lidmi?“
„I na to je odpověď lehká,“ řekl pastýř. „Ale musíš z trůnu dolů a vyměnit si se mnou šaty!“
Když to král udělal, sám už pochopil: „Aha, už rozumím. Pán Bůh to dělá právě tak, jako já teď! Sestupuje ze svého věčného trůnu, přijímá šat a podobu člověka. Slouží lidem a dělá z nich děti královské.“

V Ježíši vidět Otce
Tak jako král v té pěkně legendě, tak mohli před dvěma tisíci roky lidé vidět vskutku Boha: V Pánu Ježíši se Bůh stal člověkem. Kdo viděl Ježíše, viděl vlastně i Otce. Kdo slyšel Ježíše a uvěřil mu, ten přijímal jeho Ducha.
Milé děti Boží, vy malé i vy velké, když vás napadnou někdy podobné otázky jako toho krále, nehledejte Boha v učených knihách filosofů a přírodovědců. Nehledejte ho v kosmických hlubinách. Otevřete si evangelium. Čtěte si, co dělal Pán Ježíš, snažte se jednat podobně jako jednal a smýšlel on. Kdo jde za Ježíšem, kdo přijímá jeho Ducha, ten jde za Otcem.
Boží Trojice je tajemství, ale líbezné a blízké tajemství: Bůh je náš otec. Syn je náš lidský bratr. Duch svatý je dech Boží svatosti a Boží síla v nás. Trojí osobu má Bůh, přichází vstříc člověku v trojí podobě, ale v sobě je jeden, jeden plamen: plamen Lásky. Podívejte, takhle je jeden. Jeden plamen lásky: (vezmu 3 kusy knotu rozžeháku, zapálím a dám k sobě)
Pojďme tedy dnes slavit jednoho Boha v Trojici:
- Pojďme prosit Otce Stvořitele, aby nás učinil nástroji své tvůrčí síly.
- Pojďme prosit Syna Vykupitele, aby nás učinil nástroji své lásky.
- Pojďme prosit Ducha Posvětitele, aby nás učinil nástroji své milosti.
 

ZNAMENÍ KŘÍŽE

Chlapci a děvčata,
jistě máte mnozí z vás malé sourozence. A rodiče vám je také někdy svěří, abyste na ně dávali pozor. Já jsem na tom byl také tak, když mi bylo deset. Měl jsem na starosti mladšího brášku. Musím přiznat, že jsem na něj měl někdy zlost. Když se mu stalo jen něco málo, třeba se svalil nebo se o něco uhodil, hned začal brečet a volat, ne po mně, ale vždy jen po mamince. To mě zlobilo, že mě nebere na vědomí jako ochránce. Teď už vím, a vy to víte asi také, že to tak dělají všechny děti. Jak se jim něco stane, nebo jak se něčeho bojí, hned začnou volat maminku. Maminka, to je pro dítě bezpečí, u maminky se děti nebojí.
My starší už víme ještě víc - a vy mladí tu zkušenost také uděláte, že nejen malé děti, ale i dospělí potřebují pocit bezpečí. Maminka potřebuje bezpečnou oporu v tatínkovi, ve svém muži. Muž hledá oporu, jistotu a porozumění u své ženy.
Je ještě jedno jméno, které voláme v nebezpečí, jako malé děcko volá maminku. Jméno, které nám dodává jistoty, potřebné k životu. Je to jméno Boží.
Dnešní bohoslužbu, tak jako každou bohoslužbu a každou modlitbu, začínáme slovy: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Vyslovením této krátké modlitby se stavíme do ochrany Boží. Je to vzývání Boha ve třech osobách a má nám vždy připomenout, že Bůh je nad námi, s námi, v nás. Říkáme tato slova často, ale většinou při tom moc nepřemýšlíme, co znamenají.
Bůh nad námi. Říkáme „Ve jménu Otce“ - a zvedáme přitom ruku nahoru, ukazujeme rukou k Bohu. Víme dobře, že Bůh je všude, ale už s námi asi do smrti zůstane vžitá představa, že Bůh Otec je nad námi - shůry nás zahrnuje otcovskou láskou a péčí.
Bůh s námi. Potom říkáme „i Syna“ - a ruka jde shora dolů. Připomínáme si tím, že Bůh v svém Synu „sestoupil“ do našeho lidství, stal se spolu s námi člověkem. Zůstává s námi a mezi námi provždy, po všechny časy, aby nám pověděl o Otci, abychom ho poznali a měli rádi.
Bůh v nás. Za třetí děláme rukou čáru vodorovnou a jmenujeme třetí božskou osobu, Ducha svatého. Vodorovná čára - takhle - od jednoho k druhému - ukazuje, jak působí Duch svatý v nás. Spojuje nás, sjednocuje do společenství jedné církve Boží, jednoho těla Kristova.
Na konci bohoslužby budeme zase jako na začátku vzývat jméno Boží Trojice:
Jděte - a požehnání Otce i Syna i Ducha svatého buď s vámi se všemi. Jděte, - jste tedy posláni. Latinsky se poslání řekne missio, misie. Ne do misií v pralesích, ale do misií zde, kolem nás, k našim bližním, malým i velkým bratřím jsme posláni. I ti se často, stejně jako naši malí sourozenci, cítí tak osamělí, též se bojí a hledají matku, matku církev, kterou ještě neznají, o níž vy jim máte povědět, protože vy ji znáte.
Dělejme v tyto dny znamení kříže velmi pozorně a pokaždé si připomínejme, co znamenají ta slova, co znamenají pohyby rukou: Nemusíme se bát. Nad námi je Bůh Otec, který o nás pečuje. S námi je Bůh Syn, Ježíš Kristus, aby nám ukazoval cestu k Otci. A v nás je Duch svatý, který nás jako magnetem přitahuje k sobě navzájem, abychom se měli mezi sebou rádi, abychom byli svorni a jednotní.
Ať je tedy naše dnešní bohoslužba radostným projevem obdivu nad Boží krásou a velikostí.
 

PO VZORU SVATÉ TROJICE

Obyvatelstva na světě přibývá, orné půdy ubývá, výdajů na zbrojení také rok od roku přibývá.
Tváří v tvář všem napětím života a světa si křesťanství slaví své svátky, jak je církevní rok přináší.
Není to přehlížení naléhavých potřeb doby? Není to odvrácení pohledu od zásadních starostí lidstva k věcem nedůležitým? My si tu dnes slavíme tajemství Trojjediného Boha, místo abychom si lámali hlavu nad bídou a hladem světa. Nejsme my křesťané snílkové a ilusionisté?
Mohl by si to o nás snadno myslet ten, kdo zná křesťanství jen povrchně, kdo neví, co křesťanské pojmy znamenají.
Třebas to mluvení o svaté Boží Trojici. Kdo zná křesťanství, ten ví, že právě těmito výrazy se shrnuje návod na správné osobní vztahy lidí mezi sebou. Že se tu názorně ukazuje, jak život každého člověka má být otcovsky životodárný, synovsky činorodý a naplněný Duchem lásky.
 Pravda, ty naše výrazy o Bohu Trojjediném znějí starobyle. Je třeba to vyjadřovat moderněji a je i naším úkolem stále znovu je nově a srozumitelně vysvětlovat. Vždyť trojiční učení křesťanství, to není především nauka, tedy mudrování, jak tři osoby jsou jeden Bůh.
To je zvěst o Bohu, který vstupuje do lidského života, do mého, tvého života.
To je zvěst, jak chápat smysl života.
Je to kázání o Bohu živém, jednajícím. O Bohu, který vstupuje do lidských dějin, vysvobozuje z hříchu a nabízí člověku pravou svobodu: aby uměl volit mezi dobrem a zlem.
Je to zvěst o Bohu, který se v člověku Ježíši ztotožnil s lidskou bídou a otevřel lidstvu novou budoucnost.
Je to zvěst o Duchu svatém, Duchu lásky. Je to zvěst, že můj a tvůj život je určen vztahem k Bohu - milujícímu protějšku, který mi odpouští, kterému mohu věřit.

Tak nějak bude znít v nových katechismech kapitolka o svaté Trojici.
Ale sama podstata věci, ta zůstává stále táž a je stále stejně nezbytná:
Lidé všech věků musí hledat - a čím je nás víc, tím usilovněji musíme hledat, - jak dojít k spolupráci všech lidí dobré vůle na celém světě, aby společně usilovali zajistit pokoj bez násilí, aby společně hledali, jak přemoci zlo dobrem.
A tak prastaré trojiční učení křesťanů o funkci otcovství a synovství, o vztazích lásky mezi nimi, nebude zastaralé ani ve světě našich dětí, ale bude pro ně ještě víc životní nezbytností než je dnes.
Pojďme se tedy pohřížit do tajemství svátku Boží Trojice. Pojďme přemýšlet, jak člověk, obraz Boží, má v sobě vztahy Boží Trojice obrážet a zpodobovat.

Přímluvy

Pojďme prosit Boha Otce, který pozval do svého království všechny, kdo uvěří v jeho Syna a dají se vést jeho Duchem. Bože v Trojici jediný, prosíme tě:

• Za věřící lidi celého světa - aby žili v radosti z Boží lásky.
• Za kněze ve všech zemích světa - aby kázali slovo Boží srozumitelně.
• Za mocné lidi ve vládách světa - aby se chránili pokušení pýchy a tvrdosti srdce.
• Za nás, kteří jsme tu shromážděni - abychom žili v důvěře v Boha.
• Za mladé lidi, kteří si hledají životního partnera - aby dobře hledali a dobře našli.
• Za naše zemřelé - aby zažili velikost Božího milosrdenství.

O to tě, Bože, prosíme skrze Syna, v Ducha svatém, - vždyť tobě patří čest a sláva na věky.
 

SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ

Uvedení do bohoslužby
Slavnost Těla a Krve Páně, svátek Božího Těla, to je svým způsobem svátek velikonoční. Je to svátek Poslední večeře o Zeleném čtvrtku. Ale tenkrát, v předvečer Velkého pátku, nebylo vhodné ovzduší k rozvinutí jásavé radosti nad Ježíšovým darem.
Dnes je čas, abychom uprostřed vonějící jarní přírody dali nově rozkvést své radosti, své naději a lásce.
Abychom mohli vyhlížet našeho Pána s pravou lítostí, litujme ještě svých hříchů a prosme za odpuštění..

Uvedení do bohoslužby
1. Ex 24,3-8
První čtení popisuje prastarý obřad smlouvy mezi Bohem a člověkem. Krev obětních zvířat a i celý rituál jsou jakýmsi předobrazem toho, co máme v Eucharistii.
2. Žid 9,11-15
Druhé čtení zdůrazňuje, že jediná oběť Velekněze Ježíše stačí a platí navěky. My se k ní smíme připojovat.
3. Mk 14,12-16.22-26
Teď se v duchu připojme ke slavení první a jediné mše, kterou  slavil Pán Ježíš s apoštoly.
 
 

ZÁVĚR ADORAČNÍHO DNE PŘI SLAVNOSTI TĚLA A KRVE PÁNĚ

BOHATŠÍ ŽIVOT Z VÍRY V KRISTA

Končíme adorační den: Kristus je tu zvlášť přítomen, aby přijímal návštěvy, aby učil, uzdravoval choré mysli i těla, aby uzdravoval ty, kteří se přijdou chytit jeho roucha.
Takový den je teploměrem naší víry a lásky: měls touhu přijít sem?
Když se apoštolové ocitli v přítomnosti Krista proměněného na hoře, byli uchváceni. I dnes jsou takoví, kterým se nechce odtud, jako apoštolům. Ale i dnes tu byli i takoví, kteří se za pět minut neměli co modlit, nezažili Proměnění.
Přišel jeden farník: „Jsem asi nějak vadný, neumím a neumím delší chvíli rozjímat. Nutí mě to pořád něco dělat, s modlitbou jsem raz dva hotový.“ - Je třeba mu vysvětlit, že není vadný, jen je jiný, jiné nátury než druzí.
Nejlíp je to vidět na vyprávění o návštěvě Ježíšově v Betanii: Byli tam tři sourozenci. Lazar seděl a rozmlouval s Ježíšem. Marta sháněla, čím ho uctít. Maria ani nemluví, ani neběhá, jen okouzleně a láskyplně hledí, zírá. Stačilo jí vědomí: Pán je tu a já na něj smím hledět.
Tři sourozenci, a každý nám zobrazuje jiný typ zbožnosti: Lazar je spekulativní. Aby prožíval svou víru, musí ji podepřít logikou, úvahou, argumenty. - Dovede se modlit slovy, má co říci Bohu i lidem o své víře. - Slouží Bohu rozumem.
Marta je agilní: na mudrování ji neužije, ale kde je co třeba udělat, posloužit, / udělá a ráda. Nemluví, víc dělá. Slouží Bohu činem.
A Maria je typ meditativní. Dovede se přiblížit Bohu nejkratší cestou - zkratkou, kterou je láska. K uvěření nepotřebuje sílu argumentů, nepotřebuje cestu smyslů, spekulování. Nazírá bezprostředně. Slouží Bohu srdcem.
Tento typ křesťana toho při modlitbě moc nenamluví, protože umí to nejvzácnější: naslouchat Božímu hlasu, vanutí Ducha svatého, dát se vést. To je cesta svatého Františka, svaté Terezie, největších světců.
Jakým způsobem máme jít ke Kristu my, já, ty? Tou nejvyšší, nazíravou, jen a jen tou?
Pro každého z nás je nejschůdnější ta cesta k Bohu, ke které nás Bůh vybavil, jakou nám dal přirozenost. Dělej jak umíš, jak ti to jde: chval Boha, jak moha, říkali staří.
Jsi-li praktik, muž činu, nenuť se do kontemplativních forem, dlouhých rozjímání, ale nabídni Bohu jako dárek z lásky své činy, své dílo.
Jsi-li kontemplativního založení, nenuť se k napodobování praktiků` bylo by z toho leda trápení nad nezdarem, místo radosti a předjímání nebe.
Některé středověké školy tvrdily, že přirozenost musí člověk potlačovat, ničit, ale bylo to nepochopení. Přirozenost je darována, stvořená Bohem, a my ji máme rozvíjet, ne ničit.
Poděkujme tedy dnes svému Pánu za všechny milosti, které udělil těm, kteří ho přišli navštívit.
Poděkujme mu i za to, že mu smíme sloužit, jak umíme. Že nechce abychom obraceli svou přirozenost, ale že právě ji smíme učinit nástrojem služby.
A kromě poděkování položme na obětní patenu i prosbu. Jednak za ty, kteří netouží po službě Kristu, protože ho neznají. A pak také za nás, abychom jim svým jednáním jeho poznání usnadňovali.

Přímluvy

Pojďme prosit Ježíše Krista, který se nám dává jako pokrm života.

• Dej církvi dostatek kněží, aby tvému lidu nescházel Chléb života, tvůj dar.
• Dej státníkům, kteří řídí národy, dary tvého Ducha, aby vedli společnost k pokojnému soužití.
• Dej nám, tvým věřícím, tvůj pohled, abychom v lidech kolem sebe viděli své bližní.
• Dej, aby Eucharistie se stala zdrojem jednoty a základem svornosti naší farní rodiny i všech křesťanů.

Pane, náš Bože, dopřej nám, abychom tajemství tvého svátostného přebývání mezi námi slavili s úctou a radostí, vždyť ty chceš žít v nás a s námi na věky  věků.

další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net