Cestou do Emauz  - nedělní cyklus B - mezidobí (26.-30. neděle)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)
 

26. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnes nás slovo Boží učí snášenlivosti.
Proto se hned na počátku bohoslužby s velkou pokorou odřekněme povýšené nesnášenlivosti a jako  hříšníci prosme za odpuštění.

Uvedení do čtení
1. Nm 11,25-29
Na falešné horlivosti mladého Jozua se dnes máme naučit, že nikdo si nemůže dělat monopol, že jen on ví nejlíp, jak Pán Bůh co míní, co je vůle Boží. Bůh propůjčuje svého Ducha, komu chce.
2. Jak 5,1-6
Svatý Jakub dnes kárá ty, kdo lpí na majetku, kdo šetří proto, aby hromadili peníze. Neplatí to i o nás?
3. Mk 9,38-43.45.47-48
Dnešní evangelium bývá nazýváno ekumenickým. Z něho se inspirovali Otcové druhého vatikánského koncilu. Boží pravda není jen výsadou některých. Bůh působí dobro i skrze ty, kdo jsou mimo církev. Všichni lidé na světě, co usilují o dobro, jsou naši bratři.
 

NEHLEDEJ BOHATSTVÍ SVĚTA, HLEDEJ KRÁSU SVĚTA

Děti, také si rády hrajete s představou, co byste dělali,  kdybyste byli bohatí? Když jsem jako malý chlapec pásával husy nebo krávy, často jsem si krásy bohatého světa maloval: jaký dům bych si postavil, jaké šaty, jaké hostiny, jaké auto - to by byl krásný život, to bych byl šťastný! Hlavně mít hodně peněz, říkal jsem si.
Teprve v dospívání jsem pochopil, že má pravdu svatý Jakub, když je jiného mínění o životě boháčů: Je to život k pláči - jejich zásoby zplesniví a zhnijí, jejich peníze také zplesniví a zhnijí - protože pozbudou cenu stoupající drahotou. Ke štěstí nestačí vydělávání peněz, když je člověk neumí účelně používat.
Někteří lidé si dětinský názor na hromadění peněz zachovají po celý život. Stařenka Kulatá měla už 75 let a na potkání si kdekomu stěžovala, jak ji bolí v kříži, jak jí loupe v kloubech. Ale běda, když jí někdo na to řekl: tak už zůstaňte doma, přestaňte už chodit na družstevní pole - to byl její nepřítel. Její spolupracovnice si stěžovaly, že musí dělat za ni. Ale vedoucí rostlinář si nechtěl rozhněvat stařenčiny příbuzné, a tak ji nechával chodit do práce dál. Pokoušel se pomoci kněz: „Už vás to zmáhá, nechte toho, starejte se o vnoučata, pěstujte si zahrádku, uklízejte kostel!“ - Ale ani ten nepochodil. „Já už toho pole nechám, ráda nechám, ale až budu mít na knížce rovných 100 000 korun. To jsem si vždycky přála. Kdybych tak měla sto tisíc. A já je opravdu budu mít, už brzo!“ - Brzo měla, ale funus. V letním úpalu se svalila na poli. Příbuzní neběželi za stařenkou na pole, ale do její chaloupky hledat knížku. Našli ji, ale brzo se o ni přestali prát: Byla na heslo a nikdo je neznal.
Ta babička žila celý život v hadrech - proč?
Ta babička se celý život jen dřela - proč?
Ta babička myslela celý život jen na vydělávání peněz a proto žila nadarmo. Úmrtní rubáš nemá žádné kapsy.
Touha po hromadění peněz nevede jen ke zplanění a prázdnotě života - jako u babičky Kulaté. Vede často i ke zkažení života, k rozvrácení charakteru.
Kdo pracuje jen kvůli penězům, ten brzo bude dělat všechno za peníze - stane se nástrojem jakékoliv špatnosti, jen když za to dostane zaplaceno.
Zlým boháčem není člověk proto, že vlastní peníze, ale proto, že peníze vlastní jeho.
Křesťan se nenechá oslnit leskem peněz, protože vidí bídu těch, kdo penězům otročí.
Křesťan ví: lidé mne mohou připravit o všechno, krom toho, co rozdám.
Ale co to pomůže, když já, ty, když nás pár se nenechá ovládnout chtivostí peněz. Svět se nezmění.
Tohle je jedno nebezpečné pokušení, které nám může pokazit chuť k vymanění z nadvlády peněz. Je to falešný postoj podle hesla „všechno nebo nic“. - Protože nemohu změnit k lepšímu celý svět, celou lidskou společnost, nebudu se pokoušet změnit ani sebe. Sám nic nesvedu, marně bych se pachtil, bylo by to zbytečné.
Ale světci církve ukazují, že tomu tak není. Svatý Václav stál se svým opravdovým křesťanstvím ve své době proti pohanské hamižnosti a hmotařství celkem sám. A přece - jak mocná duchovní síla vzešla z jeho života: pro celý národ, na celá staletí.
Svatá Terezie Ježíšova stála ve svém klášteře zcela osaměle proti zabydlenému pohodlí, které se nezajímalo o nic mimo zdi kláštera. - A přece její život povzbudil tisíce jiných k nezištné službě bližním.
Takové vzory máme ve všech světcích církve. Máme se od koho učit. Ovšem, nesmíme čekat, že změníme svět kolem sebe hned, napoprvé, naráz. Ani Pán Ježíš nezměnil svět najednou. Dělal klidně to, co ten den a v tu hodinu udělat mohl.
Nakonec líbeznou historku o duchu chudoby ze života svatého Františka:
Přiběhla k němu chudá vdova a prosila o pomoc. - „Co bychom jí mohli dát?“ - ptá se František bratra Pietra. Bratr říká: Nemáme v celém domě vůbec nic. Nevím, z čeho dnes uvařím večeři. Jediný náš majetek je bible, ze které si společně každý den čteme.“ (Tenkrát byla bible - ještě před vynálezem knihtisku - cenným majetkem). Svatý František si povzdechl a říká: „Tak jí dej tu bibli. Ať ji prodá a bude mít na jídlo pro děti. Jistě se Bohu líbí víc, když splníme, co se v ni
přikazuje, než kdybychom si v ní jen nábožně četli.“
Jak že jsme si to říkali na začátku bohoslužby?
Nepatří nám bohatství světa,
ale patří nám krása a radost světa.
Vidíte: Duch křesťanské chudoby vede přece jen k bohatství - k bohatství duchovnímu.
 

ZÁVIST A BEZOHLEDNOST

Když si řeč dnešního evangelia přemyslíme do představ našeho dnešního života, vyznívá nám z ní trojí napomenutí:
  Nebuď závistivý!
  Nebuď bezohledný!
  Buďme snášenliví!

Nebuď závistivý!
„Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem! Zakaž mu to!“
Nic zlého nedělal ten člověk, naopak, zastával se dobra, bojoval proti zlu - v biblické mluvě vyháněl zlé duchy -, a přesto to apoštolům vadí. Jen oni mají právo tyhle věci dělat, jen oni a nikdo jiný!
Už na prvních stránkách bible je závist příčinou první vraždy: Kain záviděl Ábelovi úspěchy v živočišné výrobě.
Tohle smýšlení je často i v nás. Jen my jsme hodní, slušní, správní lidé, my katolíci, my věřící. A ti, co s námi nechodí do kostela, to jsou ti špatní.
Pán Ježíš nás dnes učí, že to není jeho smýšlení, že to není v jeho duchu, když tak smýšlíme.
I mimo církev lze najít hotové divy lásky k bližnímu, i v jiných křesťanských církvích lze najít pravou zbožnost a svatost, i mezi pohany jsou lidé ušlechtilí a čestní, ochotní podat vodu žíznícímu a přiodět nahého.

Nebuď bezohledný!
Po těchto smířlivých a krásných slovech zaměřených mimo křesťanské řady, Pán Ježíš jako by v dnešním evangeliu měnil tón v pravý opak. Ozývá se najednou tvrdé: běda vám! Proti komu to tak brojí?
„Kdo by svedl ke hříchu jednoho z maličkých, tomu by bylo lépe, aby si dal na krk mlýnský kámen a vrhl se do vody! Běda tomu, skrze koho pochází pohoršení!“
Možná si řekneš: Tak tohle se mne netýká! Já děti vychovávám, já je nekazím!
Jenže my ponejvíc kazíme děti, když si to nejmíň uvědomujeme, svým špatným příkladem, svým špatným jednáním. Lžeme před nimi, hádáme se před nimi, pomlouváme se. Ale ani o přímé kažení není nouze.
Nedávno byl publikován výsledek ankety na téma: Kde jsem se naučil pít? - Tuhle otázku dávali mladým alkoholikům. Prvenství měla nejneuvěřitelnější odpověď: DOMA! Na druhém místě bylo: V PRÁCI. Na třetím stálo: V PARTĚ.
Já si vždyckym myslíval, že mladí se učí pít jen v partě. Jak se doma učí pít? Poslechněme odpovědi alkoholiků:
Doma přišla návštěva, něco se slavilo, připíjelo se. Dávali mi, abych si také lízl, abych ochutnal. Ochutnával jsem tak dlouho, až mi zachutnalo...
V práci. Slavily se tam narozeniny každého, každý dal lahvinku. A ten byl větší kabrňák, kdo víc snesl, vypil. Tak jsem se snažil.
V partě, ve společnosti. Však to znáte, jak to chodí ve společnosti. Cigaretu je možno odmítnout s tím, že nekouřím, třebaže se i tady najdou zarytí, kteří jsou přesvědčeni, že když kouří oni, musí kouřit i každý kolem. Ale cigaretě se ubránit dá. - Zkuste se však ubránit nabízené štamprdli, sklenici vína. Budou se na vás dívat jako na náměsíčníka, který chce kazit partu. Budou tak dlouho nutit až vy uhnete: „Do dna, do dna...!“ A při tom jednom nezůstane. Tož se pije až si člověk na to zvykne...
Když se vypravuje někde ve společnosti, jak se včera tamatam mazala deka, zní to bohatýrsky. Když to vypravuje mladistvá troska na alkoholické záchytné stanici, už to tak parádně nezní.

Buďme snášenliví
Ale vraťme se k dnešnímu evangeliu, co nám Pán Ježíš říká: „Pokouší-li tě ke zlému tvá ruka, usekni ji a odhoď od sebe!“
Ježíš chromé ruce uzdravoval, slepým zrak otevíral - zná tedy cenu zdravého těla, zraku. A přece tu říká, že jsou ještě větší a důležitější hodnoty v lidském životě, než zdravá ruka, zdravé oko. Že je řád hodnot: Tělesné zdraví je důležité, ale věci Božího království, snášenlivosti a lásky, ty jsou důležitější.
Kdo ztratil lásku, ztratil víc než ruku, než vlastní oko. „Lásky však kdybych neměl, nic nejsem“ - rozvádí tuto myšlenku později svatý Pavel. Nepohoršuj se nad bližním, že má jiné záliby, názory, že jde jinou cestou. Nechtějme mít vždy pravdu, nevnucujme svou pravdu.
Musíme tedy brát vážně i toto slovo Pána Ježíše: Lépe je pro člověka přijít do nebe s jedním okem, než si zachovat obě oči, ale vidět s nimi peklo: tj. ztratit smysl života, ztratit Boží a lidskou lásku.
Když přišel kterýsi kaplan - začátečník po vysvěcení - na první štaci, říkal mu starý, zkušený kněz: „Největší trápení nebudeš mít s hříšníky, ale se spravedlivými. S hříšníky je to snadnější, ty můžeš vyzpovídat, přivést na správnou cestu, obrátit. Ale spravedliví - ti budou chtít obrátit tebe.“
A tak si pojďme, my hříšníci, zapamatovat trojí poučení z dnešního evangelia:
- Nebuďme závistiví. I mimo naši církev působí týž Duch svatý, jako v nás.
- Nebuďme bezohlední - nedávejme špatný příklad.
- Buďme snášenliví. Nevnucujme nikomu svou pravdu.
 Děti možno vychovávat, dospělé nutno už jen milovat!
 

NEJTĚŽŠÍ CHOROBY MANŽELSTVÍ

Jak ve starozákonním čtení, tak i v evangeliu se dnes mluví o žárlení. Lidé na sebe zřejmě žárlili už v dobách Mojžíšových a v dobách Ježíšových. Žárlí i v dobách našich. Když vás dnes chci upozornit na nejtěžší choroby manželského soužití, musím žárlivost označit za jednu z chorob nejbolavějších.
Když dva mladí lidé spolu chodí, jeví se nezkušené dívce projevy žárlivosti jako důkaz jeho velikánské lásky a lichotí jí to. Ale po svatbě jí brzo začne jít na nervy, že se nesmí na nikoho podívat, usmát, popovídat. Chorobný žárlivec nesnáší kolem své ženy nejen muže, ale ani její přítelkyně, její práci, její záliby. A kdyby se všeho vzdala kvůli klidu, ani to nepomůže. Žárlivec bude řádit i pro kdybyprovinění hypotetická: „Jak ty bys vyváděla, kdybys mohla!“
Taková žárlivost otráví sebevětší lásku, zničí sebekrásnější vztah. Co s tím? Kdo objeví sklony k chorobné žárlivosti u partnera ještě před sňatkem, má ho opustit, i kdyby svatební koláče byly už napečené. Kde se žárlivost projeví až po svatbě, marně se potrefení ptají: „Jakým způsobem odnaučím manžela žárlit?“ - Jediná odpověď totiž zní: „Ty - žádným způsobem. Buď se tomu odnaučí on sám, nebo musí za odborníkem, který se ho pokusí vyléčit, bude-li žárlivec mít k tomu vůli a odhodlání. Někdy se to odnaučování podaří. Ty mu pomůžeš leda tím, že se nebudeš pokoušet zapřísahat ho o své věrnosti. - Jeho žárlivost totiž s tvou věrností či nevěrou nijak nesouvisí. - Ale dáš mu tvrdě ultimátum: „Buď toho žárlení necháš sám. Nebo se jdi léčit. Nebo se rozvedem. To je trojí možnost. Jiná není. Vyber si!“
Žárlivost se zahnizďuje v člověku už kdesi v dětství tam, kde je dítě středem pozornosti celého domu, kde se s ním všichni neustále zabývají. A také tam, kde vidí v dětství projevy žárlivosti mezi svými rodiči.
Měli bychom v této souvislosti hovořit i o dalších projevech nedospělosti a nevyrovnanosti mladých lidí, které v době známosti nebyly objeveny, a teď ohrožují vztah těch dvou:
- Nezralost povahy, která je dosud dětinská a u ničeho nevydrží;
- lenost, která se vyhýbá zátěži a pravidelné práci.
Někdy se ta nevyváženost povahy blíží až k chorobným formám agresivní útočnosti nebo neurotických depresí. Hrůzné divadýlko dovede svým partnerům předvádět i sadista a hysterik. Ti všichni neměli právo na manželství ani pomýšlet, dokud se nevyléčí.
Měl jim někdo vysvětlit, že jejich sklon k umíněnému hádání je zdegenerovaný způsob rozhovoru, kterému se musí odnaučit. Když už v manželství jsou, sami se toho sotva zbaví. Musí nutně hledat pomoc zkušeného kněze - zpovědníka.
Měl jim někdo ještě za svobodna vysvětlit, že jejich sklon k poštěkávání a vyčítání jsou znaky začínající hysterie. Vy zdraví, - netrpte jim to. Když místo aby zkoumali tvé názory, místo trpělivého argumentování umí jen zvyšovat hlas a tvrdohlavě vykřikovat své mínění, - když rádi sekýrují, vynucují si stálou pozornost, - místo vděku ti ještě vynadají, - pak nestačí uprošování a umlouvání. Je třeba dovychování k dospělosti.
Občas se pohádají i ti nejlepší přátelé, jak by tedy ne i manželé. Ale ti normální vědí, že umíněnost a hysterická hádka jsou nejnebezpečnější způsoby, jak řešit manželské konflikty.
Měli se ti hádavci dovychovat k dospělosti hned za svobodna. Ale když už v manželství jsou, musí jejich léčení vzít do ruky partner duševně zdravý a zpravidla ještě za pomoci odborníka.
Ovšem dost patálií mohou mezi manžely způsobit i rozdíly normální povahy, které samy nejsou nijak chorobné ani úchylné.
On je ranní ptáče. V sobotu vyskočí s úsvitem z postele, holí se, zpívá, cáká, bouchá dveřmi, pouští rádio, bujaře pokřikuje. Ona ještě v náručí spánku, zvadlá a bez elánu. Ale zato večer je ona čilá, chce se bavit, debatovat - a on podřimuje před televizí. Je tu třeba pozvolného přelaďování na stejnou notu, letoru. Nejde to na rozkaz. Ale jde to.
Kéž by se to tak optimisticky dalo říct o další chorobě, o alkoholismu, o pití. Kdo našel útěchu u sklenice, neměl by ji hledat u ženy. Nemá právo se ženit, dokud se nevyléčí. Jenže tito pijáci se do ženění hrnou nejvíc a bez zábran. Jsou totiž největšími optimisty, když jsou zrovna střízliví. Dovedou dělat nejlepší plány do budoucna, dovedou slibovat. I alkoholismus je vážná choroba a nepomohou tu ženiny slzy, prosby, ani opilcovy sliby. Je tu nutná dlouhodobá a důkladná léčba, na které musí zdravý partner pevně trvat. Opilec vůli nemá, spálil mu ji alkohol. Rodina tu není schopna zastoupit ani protialkoholní léčebnu, ani polepšovnu k jeho napravení.
Když se mluví o nejhorších chorobách manželského vztahu, nesmí se zapomenout na nevěru. Ta vedle povahové neshody a opilství patří k hlavním příčinám rozvodů. Ovšem nevěra bývá až důsledkem nahromaděných nepořádků mezi partnery, důsledkem vzájemného zlhostejnění. Ale někdy také je jen důsledkem sexuální nekázně nebo jen chutí po změně a dobrodužství.
Ve chvíli pokušení k nevěře by si měl každý připomenout, že manželská nevěra je hřích, za který se platí moc draho, až krutě draho: rozvrácením domova pro sebe a pro děti, ztrátou klidu. V nejlepším případě nahlodáním důvěry druhého partnera.
Proč je v dnešní době mezi manžely tolik nepokojů, rozvodů? To v dřívějších časech tak nebývalo, říkají babičky pamětnice. Mají pravdu. Je to tak, ale proč? Dřív byl totiž život ženy v manželství zpravidla krátký. Jeden porod za druhým a častá úmrtí při porodu na horečku omladnic udělala své. Před sto lety byla průměrná doba života ženy po svatbě 15 let. Dnes je 55 let.
Dřív než si manželé začali jít na nervy, byl už z muže statný vdovec a čile se rozhlížel po nové ženě. Dnes je víc času k rozvinutí sporů. Je ale také dost času k rozvinutí krásné celoživotní hry, které je ovšem krásná jen tenkrát, když žádný nepodvádí, když oba respektují pravidla této hry na manžele.
Je dost času k rozvinutí křesťanského života v lásce, která je obrazem lásky Krista k nevěstě církvi. A o toto se znovu a znovu pokoušet, to stojí za vynaložení sebevětšího úsilí.
 

NEBUDEŠ ZÁVISTIVÝ ANI CHAMTIVÝ !

„Nebudeš dychtit po domu svého bližního, ani po jeho otroku nebo otrokyni, ani po jeho býku nebo oslu, vůbec po ničem, co mu patří.“ (5 Mojž 5,21) Tak zní v bibli desáté přikázání, ve kterém Bůh bere pod svou ochranu to, co patří bližnímu.“
Za hřích se tu vyhlašuje žádostivost cizího, závist a chamtivost, v nichž je kořen mnohých zlých činů. Ale to zlo není až ve zlých činech. Závistivec vidí u souseda nové auto - a už kope zlostně do svého „starého křápu“. Závistivec uvidí někde nový nábytek - a už si doma připadá jako ve zbořenisku, práskne dveřmi a jde do hospody. Závistivec vidí venku hezkou ženu, hodné děti - a už si doma vylévá žluč na své rodině, která nemá zdání, proč. Závist je jed, který vše dobré otráví, žíravina, která vše kolem rozleptá.
Jistě jste si všimli, jak právě závistivci mívají plno řečí o spravedlnosti: Ten má větší plat - a to není spravedlivé! Ten má lepší místo - a to není spradlivé! A nejde mu ani tak o to, aby vydělal víc, jde mu hlavně o to, aby ten druhý tolik nevydělal. Spravedlnost chce, aby pro každého bylo dost, ta je velkorysá. Závist je malicherná a nepřejícná. Všichni ostatní mají být chudí, oškliví, nešťastní - to je ideál správného světa podle srdce závistivce.
Závist je sestrou chamtivosti. Závist nepřeje druhému, chamtivost přeje všechno jen sobě.
Teď už chápete, jaká je to škoda, když se desáté přikázání vymazalo z povědomí tím, že se lepilo k sedmému. Před občanským zákonem nezodpovídáš za to, co si myslíš - zodpovídáš jen za to, co povíš, uděláš navenek. Boží prst však ukazuje k samým kořenům zla. Kdo v sobě zlou žádostivost, chamtivost nosí, tam je jen otázkou času a příležitosti, kdy se to provalí navenek.
Kde se tyhle zlé nápady a pokušení v člověku vlastně berou? Po kterých předcích jsme ty zlé sklony v sobě podědili? Zbytečné by bylo ohlížet se vyčítavě do minulosti - lépe je hlídat si dobře přítomnost. Ty zlé nápady, žádosti, pokušení - ty ještě nejsou hříšné, pokud se s nimi neztotožníš, pokud je energicky zamítneš. Je třeba prokouknout jejich špatnost a hned postavit proti zlé představě ideál kladný, správný, dobrý. A ještě víc: Nejlepší ochranou proti závisti je být štědrý. Učit se radosti z dávání. Poznávat, jak pravdivé je rčení, že darovaná radost je dvojí radost.
Není to snadné - být štědrý k druhým místo k sobě. Výkladní skříně, reklama v televizi, vše kolem líčí pastičky luxusního a módního zboží. Kdo se nechá nachytat, pro toho se věci stávají modlou.
Modla. O tomhle slovu jsme už mluvili - hned na začátku, v prvním přikázání. Okruh Desatera Božích přikázání se tak uzavírá: v desátém jsme zase na prahu prvního. Modla je to, co se staví na místo, které patří Bohu. Komu se modlou stávají věci, majetek, tam už není místa pro hlubší smysl života, pro lidské a mravní ideály, pro které by stálo za to žít.
Právem tedy vyhlašuje desáté přikázání za hřích už hned myšlenku žádostivou, protože ta vytlačuje z člověkova srdce myšlenku na Boha. Kdo se nechá vláčet životem svými žádostmi, stane se štvancem, otrokem model. Opravdu otrokem, protože svoboda je jen tam, kde Pánem lidského srdce je Bůh.
A k čemu nás desáté přikázání vede pozitivně, k čemu osvobozuje? Jednak k pěstování tužeb dobrých, ty mají svůj význam pro aktivitu, činorodost člověka.
A za druhé k cvičení v sebevládě a askezi. Původní význam řeckého slova azkezis je cvičení těla ke sportovním výkonům, ale je to i cvičení ducha k lidskosti a ctnosti.
Už pro dítě je důležité cvičit se v askezi. Je třeba, aby zažilo omezení a obtíže. Aby zažilo, že nemůže dostat všechno, co chce. Musí to být dobře vysvětlené a zdůvodněné - a v tom je ta potíž. Často je pohodlnější dítěti vyhovět, než vysvětlovat, že se má rozdělit o čokoládu, protože se o svou radost máme sdílet.
Zlé žádostivosti byly známy jako hlavní hříchy: pyšný slavomam, lakota, dychtivost po cizoložství, závist, chamtivost, hněvivost, lenost. Jsou to všechno projevy nezkrocených tužeb.
Zdá se, že v tom výčtu schází žárlivost. Ale ta je souhrnem toho nejhoršího z hlavních hříchů dohromady.
Bereme tedy desáté přikázání jako ukazatele k životu lidsky důstojnému a svobodnému: „Já, tvůj Bůh, ti dávám dost dobrých darů. Nemusíš druhým závidět a tak se zbavovat radosti z toho, co máš. Nemusíš se chamtivě pachtit do úmoru, abys měl vše, co uvidíš. Radost z dávání, ze štědrosti, je větší než radost z braní.
Drž se mých přikázání a budeš žít spokojeně.“

Přímluvy

Pojďme prosit Pána o sílu ke správnému jednání:

Bože, ty ses nám dal poznat v Synu Ježíši jako Bůh milosrdný a laskavý. Dej, ať denně žijeme jako svědci tvé lásky, aby lidé kteří tě neznají, mohli tě poznat podle naší dobroty. Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána.
 
Nahoru!

27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnešní neděle nám připomíná Boží úmysly s námi lidmi. Svěřil nám moc a odpovědnost za sebe i za svět. Můžeme dělat dobře, ale můžeme si i škodit a do světa zasahovat zhoubně. Jsme tedy osudem světa, ve kterém žijeme, jsme osudem lidí, se kterými žijeme.
Nikdy se nám asi nepodaří dělat všechno dokonale, ale aspoň úmysly máme mít dobré.
Ať naše prosba o odpuštění chybných kroků je začátkem nové snahy.

Uvedení do bohoslužby
1. Gn 2,18-24
Starozákonní vyprávění o stvoření muže a ženy vypadá jako krásný sen o svorné jednotě a rovnosti obou pohlaví. Oba spolu budou jedním člověkem - volá z hlubin věků hlas Stvořitele. Kéž by ten hlas zazněl všude, kde mezi muže a ženu vstupuje nesvornost a panovačnost nad druhým.
2. Žid 2,9-11
My se někdy za svou víru v Ježíše stydíme. Ježíš by měl víc důvodů stydět se za to, že je bratrem leckoho z nás, ale on se za nás, hříšné bratry, nestydí, - říká se dnes v listu Židům.
3. Mk 10,2-16
Ježíš se necítí vázán starými zvyklostmi. Ani autorita jména Mojžíšova není důvodem pro dodržování zvyklostí, které už ztratily smysl. Ale jsou pilíře stability lidské společnosti, které se otřásat nesmí. V dnešním evangeliu Pán zdůrazňuje dva: pevnost manželství a rovnoprávnost ženy.
 
 
DUCHOVNÍ DĚTSTVÍ

Jeden novokněz měl na svém primičním oznámení žalmový verš: „Ztišil jsem své srdce v Bohu,  jako dítě se ztiší v náručí matky.“ Každý, kdo si ten verš přečetl, snadno porozuměl, co chtěl ten mladý kněz říci: V dnešním světě, plném komplikací, nastupuji svou kněžskou službu ne s pocitem všemohoucího siláka, ale s důvěrou dítěte, které spoléhá na otcovskou chránící ruku.
Dnešní evangelium také mluví o dětech. Že Pán Ježíš nedovolil děti odhánět, ale přijímal je, to je nám blízké a sympatické. Dnes je populární heslo: „Pro děti jen to nejlepší.“
Ale když nás dál vyzývá, abychom my dospělí byli jako děti, to už nás uvádí do rozpaků. Být jako děti - co s tím? Každý chce být přece dospělý, samostatný, silný - a ne jako dítě! Vždyť i samy děti touží po tom, aby už byly velké, dospělé, samostatné.
A přece ta Ježíšova slova nikdo z evangelia nevyškrtl, stále zní a stále platí jako podmínka: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, ten do něho vůbec nevejde.“
Jak tomu máme rozumět, jak máme podle toho příkazu žít?
Když křesťan neví, jak má něco dělat, ptá se, jak to v podobné situaci dělal Pán Ježíš. A jak to dělal Pán Ježíš?
Když začal učit, byla tehdejší společnost rozdělena - jako je dodnes a bude vždycky - na lidi mocné a vládnoucí a bohaté - a na ty chudé a bezmocné. Ježíš se nedal do služeb mocných a bohatých - ač ti by byli jistě jeho služby rádi přijali a dobře zaplatili. Ježíš se nespolčil s vladařem Pilátem, s veleknězem Kaifášem, Ježíš se nespolčil s mocnou politickou stranou farizeů nebo saduceů. Ne. Ježíš šel k těm, kteří byli bezmocní, utlačení, pohrdaní. Nešel k velkým, ale k maličkým.
Děti v té době patřily k těm zcela bezmocným. Ani v chrámu se s nimi nepočítalo - do dvanácti let nesměly na bohoslužby. Děti jsou zcela závislé na rodičích - žít jako dítě tedy znamená: žít s vědomím, že jsme závislí na lásce a péči Boží.
Ježíšovi učedníci a apoštolové nejprve zvěst evangelia s pokorou a důvěrou dětí přijali, - ale v tomto duchu dětské skromnosti a poslušnosti nezůstali. I ti nejbližší Ježíšovi učedníci se začali mezi sebou hádat, kdo z nich je větší, kdo důležitější. Začali odhánět děti od Ježíše, protože se jim nezdály být dost důležité a Pán Ježíš by s nimi darmo ztrácel čas. I některé z dospělých začali odhánět, protože se jim zdáli být málo důležití. Ježíš však trpělivě ukazuje učedníkům i nám jinou cestu: Ne stálé soutěžení, kdo koho předstihne, ne ctižádostivá panovačnost - to vytváří mezi lidmi peklo, ale skromná ochota sloužit druhým - to vytváří království pokoje mezi lidmi, tak jednají opravdoví křesťané.
Vezměme si třeba takového svatého Metoděje. Když přišel na Moravu, převyšoval naše předky jak urozeným šlechtickým rodem, tak učeností a vzděláním. Mohl být na mnohé pyšný a nad tehdejší Moravany povýšený. Přesto si uchoval postoj učedníka Ježíšova. Všude pomáhal - nechtěl panovat, chtěl sloužit.
Je to nebezpečné, když se člověk ověsí tituly, penězí, funkcemi, známostmi, úřady a postavením. Kdo si jen na tom zakládá, z toho se  vytratí lidská osobnost a zůstává jen věšák na cingrlátka.
Od těch dob, co byla sepsána slova dnešního evangelia, uplynula tisíciletí. Mnoho se na světě změnilo, ale platnost Kristova požadavku trvá nezměněně i pro nás. Chceme-li žít v pokoji Božího království, pak
 - nestavme svůj život na ctižádosti a pýše,
- nevynášejme se svým věděním, uměním, mocí.
- Zachovejme si k Bohu v životě i v modlitbě vztah dítěte, které rádo poslechne, rádo poslouží.
- Radujme se z toho, že u Boha není nikdo zbytečný, nikdo příliš malý, nikdo bezvýznamný. Že k Bohu smí jít a přijít každý, i já, i ty, i my všichni.
A to je velký důvod k velké radosti.
 

ROZVOD NENÍ ŘEŠENÍ

Ježíš řekl: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“
Pán Ježíš říká k rozvodům NE, ale Praha-Jižní město vykazuje za rok 1990: 960 sňatků a 1000 rozvodů.
Ježíš říká k rozvodům NE, ale při svatební hostině sedí vedle sebe obě tchýně a povídají si, co ty dva mladé čeká a jestli to vše dokážou zvládnout. A maminka nevěsty prohlásí: „No bóže, když jim to nepůjde, tak se rozvedou. Však se berou teprv poprvé.“
Pán Ježíš říká k rozvodu NE, ale ročně se u nás rozvádí na 15.000 manželství. Ročně ztrácí jednoho z rodičů na 20.000 dětí. Tolikéž dětí prodělává každý rok s rodiči úděsné hrůzy rozvodových a porozvodových situací. Protože manželství může zrušit soudce, ale rodičovství nemůže zrušit nikdo. Děti se s rodiči nerozvádějí.

Proč je tolik rozvodů?
Protože každá druhá svatba je uspěchaná po příliš krátké známosti. Berou si zidealizovanou představu, kterou jeden o druhém má, ne skutečnou osobu. Až začnou poznávat skutečnost, cítí se podvedeni a utíkají od sebe.
Proč je tolik rozvodů? - Protože každá třetí nevěsta je těhotná a berou se z musu. Herec Miloš Kopecký napsal: „Je mi líto každého kluka, který za pomoci alkoholu dostane dívku do postele hned první večer. Není to silák, je to ubožák, který za to moc zkusí.“
Proč je tolik rozvodů? - Protože každá čtvrtá nevěsta má vyšší vzdělání než pan ženich. Děvčátka jsou snaživá, kluci jsou na učení líní a po svatbě si hojí svůj pocit méněcennosti hrubostí: „Tak vidíš! Moje máma s osmiletkou knedlíky udělat zvládla. Protože byla chytrá. A ty to s doktorátem ne a ne zvládnout. Protože seš hloupá.“ - A v jiné situaci se dá líný chlapeček - teď manžel - slyšet: „Ty si myslíš, že když máš doktorát, že máš proto právo pořád mně poroučet. Ale já jsem dospělý - a budu si dělat co chci!“ Vzděláním nesourodá manželství jsou harmonická jen výjimečně, - když oba jsou inteligentní, zralí, charakterní.
Proč je tolik rozvodů? - Protože se tak často berou ještě zamilovaní. Když umírá zamilovanost a mění se v náladovost, umírá i manželství: „Byl to omyl!“ - křičí a utíkají od sebe.
- Protože se tak často berou dospělí jen tělesně, ale povahou ještě děti. Děti zlobivé, zlostné, dětinsky nestálé, dětinsky sobecké, dětinsky umíněné, žárlivé a hádavé. Kdosi si nad dětinskými sňatky povzdechl:
 „Jak jsou ty děti krásné, dokonalé a jedinečné při prvním políbení;
 jak jsou hnusné při rozvodovém řízení;
 jak jsou ubohé, když s řevem utíkají pod ochranná křídla svých maminek.“

Je rozvod vždycky špatné řešení?
Statistikové říkají, že tři čtvrtiny všech návrhů na rozvod podávají ženy. Nejčastější důvod: partner nevyhovuje jejich nárokům a nechce se polepšit. Nejčastější důvod, proč se rozvádějí muži: Dali se ulovit přičinlivou slečnou.
Proč ženy podávají návod na rozvod častěji než muži, naznačuje známá anekdota:
Dívenky si v ZOO prohlížejí pštrosa. Zřízenec vysvětluje: „Pštros je pták velmi hloupý. Velice špatně vidí. Má ale jednu dobrou vlastnost: všechno stráví.“ - „To by byl manžel“ - povzdechnou si návštěvnice.
Když k takovéhle hlouposti přistoupí ještě rozmazlenost a zhýčkanost z domova, to pak mladé paní při první těžkosti nenapadne nic chytřejšího, než rozvod.
Když pohádaným mladým manželům nikdo dost radikálně nevysvětlí, že rozvod je až posledním, krajním řešením, ne první věcí, po které se má sáhnout, když se vyskytnou potíže, - pak se rozvedou. A honem hledají útěchu v jiném svazku. Jenže kdo nezvládne první manželství, ten zpravidla nezvládne ani druhé.
I muži, kteří utíkají od věčně mrzuté manželky do náruče okouzlující dívenky, zjistí brzo, že to byla jen operetní kulisa, jen kulisa ráje. Že i v novém manželství je na jeden sváteční den šest dnů všedních, že to byl krok z bláta do louže.
V jedné anketě odpověděla celá polovina rozvedených, že kdyby bylo možno vrátit se zpět, už by rozvod nevolili a hledali by jiné cesty k nápravě.
Jsou jiné cesty k řešení rozhádaných manželství? Jsou, ale ti dva je zpravidla sami najít nedokážou. Je třeba se pokud možno zavčas obrátit na zkušeného kněze nebo jiného odborníka, který se touto problematikou profesionálně zabývá.
V čem je ta obtížnost, naznačuje pěkně tato bajka: Ve stráni žila rodina ježků. V létě jim bylo hej, ale pak přišel sychravý podzim a začala jim být zima. Sousedé zajíci jim říkali: „To my, když je nám zima, stlačíme se dohromady a hřejeme jeden druhého.“ Ježci to zkusili, ale byl z toho jen nářek. Píchali se navzájem ostny a tak se zase rozeběhli od sebe. A bylo jim zase zima. Tak se zase tlačili k sobě - a zas se popíchali. Dělali to tak dlouho, až našli tu pravou blízkost, kdy se ještě nepíchali a už se navzájem hřáli.Tu máte recept na vychladlé manželství.
Někdy je nutno se na čásek oddělit, vzdálit. Pak hledat nutnou distanc a přípustnou blízkost.

Je rozvod někdy také správné řešení?
Na tuhle otázku není jiné odpovědi, než že zásadně rozvod není správné řešení nikdy. Ale i když je to řešení špatné, přesto je někdy nezbytné. Pán Ježíš řekl, že Mojžíš dovolil rozvod pro tvrdost lidského srdce, ale mezi jeho učedníky že to tak být nemá.
Ale už svatý Matouš zná výjimku: „Každý, kdo propustí svou manželku, - vyjma pro cizoložství - hřeší.“ (Mt 5,32;19,9).
Svatý Pavel zná také výjimku (1 Kor 7,15), - rozvod pro různost víry.
Také dnešní církevní zákoník zná určité situace, za kterých je možno rozvázat manželství uzavřené občansky nebo i církevně.
Méně milosrdné bývají k manželským ztroskotancům lidé kolem nich, „zbožní“ bližní. Ze strachu, že by si to mohli mladí manželé vzít za záminku k lehkovážným rozvodům, se málokdy mluví o právu na rozluku
- tam, kde manželský vztah je mrtvý a místo lásky panuje nenávist;
- tam, kde soužití se stalo stálým soužením a mučením;
- tam, kde neurotický či depresivní partner denně ohrožuje normální růst a vývoj dětí;
- tam, kde se vyčerpaly všechny možnosti léčení a návratu k živému vztahu.
Tam nezbývá, než aby tato mrtvola manželství byla úřední soudní pitvou ohledána a vydána pozůstalým k pohřbení.
Ale jako je plné nechutností už rozvodové řízení - pitva té mrtvoly, - tak je plný nechutností i ten pohřeb. Jaképak rozloučení, když jsou společné děti, - když oba i po rozvodu žijí dál ve stejném bytě, - když se vlekou a vlekou spory o rozdělení majetku a o právo na styk s dětmi...
Ja, rozvod je někdy nevyhnutelný, ale nikdy to není nic dobrého, vždy je to smrt lásky, pohřeb naděje.
Dělejme všechno pro to, aby se mladí lidé pro manželství od mládí vychovávali, aby ve svém domově viděli dobrý příklad pěkného manželského života, aby se nebrali ukvapeně, aby vynaložili všechno úsilí k vyléčení bolavého vztahu.
Pojďme teď společně prosit Boha za všechny ty, co mají v manželství potíže. Aby naslouchali hlasu Božího Ducha a nechali se vést a vyvést na pevnou cestu.
Kdysi jsem viděl plakát:

VŠECHNO NAPŮL
Rozvod - Den Velkého Dělení - všechno napůl
Nestvůrná pila řeže domov
od střechy po sklep
manželské po --- stele napříč
au --- to
tal --- íře
fotog --- rafie
gram --- ofon
obr --- azy
A co děti? Komu --- hlavičku
Komu ru ---čičku
Jak půlit srd ---díčko
A naposledy jak rozpůlit ještě tu trochu tepla
co zbyde pro dvou lidech
a není
komu by se pohnulo srdce
aby řekl
nezabíjejme
nechme toho půlení
 

DESATERO A JEŽÍŠ

Konala se schůzka rodáků. A všichni, co byli od mládí ve světě, volají: jak se tu všechno změnilo!
Ano, všechno se ve světě mění. Jen Bůh a jeho zákony zůstávají bez proměny.
- Stále stejně, po miliardy let od počátku stvoření světa, platí Boží řád pro svět hmotný - zákony přírodní.
- Stále stejně, od počátku stvoření člověka, platí Boží řád pro svět ducha, zákony mravní.
Člověk může tyto Boží zákony v nitru přírody a v nitru srdce porušovat, ale pak je zle pro přírodu i pro člověka.
Člověk může a má Boží zákony v přírodě i ve svém vědomí stále hlouběji poznávat a stále lépe zachovávat - a pak dobře živ je a dobře se mu vede na zemi.
Starozákonní Desatero je jakési mravní minimum, které může splnit každý člověk.
Pán Ježíš toto Desatero nezrušil, ale prohloubil, zvnitřnil. Jeho Blahoslavenství vedou člověka dál: otvírají ho pro nekonečnou Boží výzvu k cestě dokonalosti, dokonalosti v lásce.
Novozákonní morálka Ježíšova Horského kázání má takovou krásu, že na stupni starozákonního myšlení lidstva mohla být teprve tušena.
Sedmkrát opakovaným: „Já však vám říkám - “ se Ježíš pozvedá nad mezní normy Starého zákona, které zajišťují základní míru pořádku a spravedlnosti.
Měli bychom tedy teď, když jsme si probrali Desatero, základní školu Božího člověčenství, přejít do vyšší školy Horského kázání, Ježíšova evangelia. A také to tak uděláme, jenže tady už se nejedná o pár úvah. Tato škola Nové smlouvy je celoživotní. Neděli co neděli půjdeme do školy Pána Ježíše, který nás vede stále výš, k ideálům křesťanské dokonalosti.
Mravní ideály Ježíšových Blahoslavenství jsou tak vysoké, že už hned jeho posluchači se ptali, jestli je vůbec možné podle nich doopravdy žít. Zachovávat Desatero - nezabíjet, nekrást, nelhat, - to je v moci každého, kdo má dobrou vůli. Ale Blahoslavenství, není to míněno jen pro mnichy a takové lidi, co pěstují hlubokou duchovnost jako svého koníčka, ze záliby?
„Morálka Blahoslavenství je nereálná a v praxi běžného života neproveditelná, ba škodlivá. Denní život jde docela jiným směrem.“ - Tak soudí ve své knize o Ježíšovi židovský učenec Klausner, a nejen on - i  mnozí křesťané si to tak myslí.
Ježíš však volá na tuto cestu každého člověka. Proto je jisté, že morálka jeho evangelia odpovídá silám a možnostem každého člověka, tak jako Desatero. Jde tu o správné pochopení a uskutečňování.
Při čtení Blahoslavenství musíme mít na mysli, že tu nejde o konkrétní příkazy a zákazy, doslovné návody k použití. Jsou to výpovědi obrazné, příměry, podobenství.
Musíme se tedy stále ptát na úmysl Pána Ježíše, co tím chtěl říct. Nastavení pravé tváře, - useknutí ruky, - ucho jehly, kterým projde velbloud, - to jsou výroky obrazné. Nejde tu tedy o doslovné provádění, ale o smysl řečeného: jak se máme v duchu evangelia chovat, jak já, dnes, v mé situaci mám jednat.
Příklady takového jednání v duchu evangelia nám dal sám Pán Ježíše svým životem. „Nastavení tváře“ pro něj neznamenalo pasivitu, neodporování zlému. Ježíš odporoval zlu tělesnému - uzdravoval nemocné. Vystupoval proti zlu v lidech, káral je, vyháněl z chrámu. Jde tu tedy o jiné chování, než o pasivitu. Už církevní otcové prvních století zdůrazňovali, že Ježíšova slova jsou osvětlena a vyložena jeho skutky.
Jakmile si uvědomíme, že všechny požadavky Horského kázání jsou vlastně obrazné ilustrace jediného přikázání - o lásce, je nám Horské kázání už srozumitelné. Musíme podle něho vážit svou osobní situaci, hledat správný postoj na životní cestě.
O tomhle celoživotním usilování píše svatý Pavel: „Neříkám, že jsem to už zvládl, a že jsem už dokonalý, ale běžím k tomu a chci to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Ježíš Kristus. Běžím k cíli za vítěznou odměnou.“ (Podle Fil 3,13-15).
To je popis celoživotní situace každého opravdového učedníka Kristova. Není nikdy sám se sebou spokojen, ale také se nikdy nepoddává pasivitě a malomyslnosti. I když je ještě daleko od cíle, ale rozhodne se usilovat o ideály Horského kázání, už o něm platí Ježíšovo „blahoslavení jste“.
Jak tedy shrnout poměr Desatera a Ježíšova evangelia?
Desatero je zasvitnutím otcovské Boží dobroty, která chce člověka vést z otroctví ke svobodě. Evangelium je plné světla, v němž máme Boží vůli naplňovat. Je to radostné poselství, že se přiblížilo Boží  království. Že člověk se má obrátit a uvěřit evangeliu. Obrácením se míní radikální změna srdce, která má za cíl: „aby radost, která je ve mně, byla i ve vás a aby vaše radost se dovršila“ (Jan 15,11).
Ježíš hlásá lidem neomezené Boží milosrdenství - a proto také volá k velkodušné odpovědi láskou. Výrok: „Miluj bližního jako sebe sama“ - dává naší lásce křídla. Všechno, co bys v dané situaci učinil pro sebe, musíš udělat i pro bližního!
K takovému radikálnímu obrácení srdce sama dobrá vůle nestačí. To dokáže jen láska.
Vzpomínám na jednoho mládence. Co chvíli se zapletl do nějakého darebáctví, porval se, opil se, kradl. Potom vždy činil veliká upřímná předsevzetí, že už nikdy - ale za chvíli byl zase tam, kde dřív. Až jednou říká knězi: „Otče, já jsem se už změnil doopravdy. Skrz holku. Ona je moc hodná a má mě ráda. Já si teď na všechny ty klukoviny už ani nevzpomenu!“
Tak to je vždy. To jediné, co dokáže změnit srdce člověka, je poznat, že je milován. Že ho miluje člověk. Že ho miluje Bůh.,
Svatý Pavel také znal tuto zkušenost. Píše Římanům (8,3): „Na co zákon nestačil, to způsobil Bůh.“ A na rozdíl od lidských zákonů, toto jho lásky Ježíšovy je příjemné, jeho břemeno je lehké.
To, čemu se říká „duchovní život“, není nic jiného, než mocné působení Ducha Boží lásky v těch, kteří se mu otvírají. Ten Duch z nás dělá radostné Boží děti,nového člověka.
Tento „Duchovní život“ se v Novém zákoně také nazývá „život v milosti Boží“. Co je to milost Boží? Máme sklon představovat si, že „být v milosti“ je něco jako být prozářen jakousi božskou vůní, nadpřirozeným světlem. Ale je to něco krásnějšího a prostšího. Milost je to, co se děje, když se člověk otevře působení Ducha Božího. Když ten Duch začne osvobozovat od bázně, rozvazovat pouta zlých návyků, když člověk začne zvedat hlavu a napřimovat se. Když se na stránkách evangelia začne poznávat. Když v sobě a kolem sebe začne objevovat zakopané poklady, hřivny, talenty.
Je to největší dobrodružství, které člověk může prožít. Správnost této cesty se pozná podle toho, že vede od nesnášenlivosti k lásce, od horlivosti k jistotě, od prázdnoty k radosti. Že je nesena duchem blahoslavenství.
Naše doba je plná nejistoty, závisti, násilí, vzájemného vykořisťování. Jak to napravit?
„Musíme změnit svět“ - říkají revolucionáři. Ale násilím ho jen boří.
„Musíš změnit své srdce“ - říká Ježíš. Jen mírní a pokojní mají budoucnost.
Blahoslavenství jsou jediným východiskem z krize lidstva. Dost dlouho se o Desateru a Horské řeči kázalo a mluvilo. Teď je čas, teď je nejvyšší čas, začít podle toho žít.

Přímluvy

Pojďme prosit za všechny, kdo žijí v manželství, a za všechny, kdo se do manželského života připravují:

Bože, tys stvořil člověka k svému obrazu, ale my dobře víme, jak křehký je ten obraz, jak snadno se vše krásné může zvrátit ve zlé. Prosíme tě o potřebnou moudrost, zralost, trpělivost a smysl pro humor, aby naše rodiny byly vpravdě domovem, místem pohody a pokoje, skrze Krista, našeho Pána.
 
Nahoru!

28.  NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Čemu se dnes máme učit zde, ve škole Božích dětí?
Velkému umění: Jak si na světě dobře žít. Slovo Boží nám ukazuje, na co se můžeme v životě spolehnout.
Nejprve si každý položme v duchu otázku: na co se v životě spoléhám já? Oč usiluji, v čem vidím největší hodnotu, za čím se honím?
Vyznejme v pokoře všechnu svou malichernost a opošetilost a prosme za odpuštění.

Uvedení do čtení
1. Mdr 7,7-11
Mladý král Šalamoun prosí o dar moudrosti, aby mohl dobře vládnout. My nejsme králi, ale vládnout musíme také: sobě, životním okolnostem, lidem kolem sebe. Proto i my máme prosit Boha o dar moudrosti.
2. Žid 4,12-13
Druhé čtení mluví o moudrosti Slova Božího: Co velikého dokáže způsobit v člověku, když je přijme.
3. Mk 10,17-30
V evangeliu se apoštolové doslova děsí Kristových požadavků, - protože je nechápou. Jak je chápeme my?
 

MOUDROST

Existuje jedna zásadní otázka, která vrtá lidem hlavou v každé generaci, ve všech dobách: Co je v mém životě nejdůležitější? Co si má člověk nejvíc přát, oč usilovat?
Když dostala tuto otázku děvčata z osmé třídy, jejich odpovědi byly různé. Nejčastěji si přály, aby byly zdravé. Hned za tím stálo, aby byly hezké, a pak aby měly dost peněz. Ale přání, aby uměly moudře a hezky žít, se objevilo jen jednou. Bohatý mládenec v dnešním evangeliu si také lámal hlavu podobnými otázkami. Nešlo mu o peníze, těch měl dost. Byl bohatý, mladý, zdravý. On si to vše chtěl zachovat trvale, na věky.
Slyší odpověď, která ho překvapí tak, že smutně odchází, - zřejmě s pocitem, že požadavky Pána Ježíše jsou přehnané, nereálné, v normálním životě neproveditelné.
Že podle Ježíšova evangelia se nedá žít, to si myslí mnozí lidé dodnes.
Říkají: Copak peníze, majetek, je něco špatného? Kdo má peníze, ten si může poručit, toho lidé obsluhují. A to není špatný život - být pánem, který má. Zvláště, když je člověk ještě k tomu mladý a zdravý a hezký. To jsou nějak příjemné věci života!
Podívejme se dnes trochu zblízka, co se tu vlastně míní tím „následováním Krista“, jak říká evangelium. Co se  míní tím, že moudrost je nad majetek a nad krásu, jak říká pisatel knihy Moudrosti. Znamená to, že máme žít v jakési asketické křeči, že máme se zaťatými zuby odmítat peníze a všechny příjemnosti života?
Vy dobře víte, že tak se to v Písmu svatém nemíní, že tu jde o něco jiného, opravdu jiného, opravdu důležitého.
Vy už jste to mohli poznat a zažít na jiných lidech, a možná už na sobě, že peníze samy člověka šťastným neudělají. Že přijde na to, jak a k čemu se jich používá. Vy víte, že mocné postavení může být k prospěchu nebo škodě.
Vy víte, že teprv moudrost napomáhá člověku, aby se peníze nestaly jeho pánem, ale sluhou, aby moci nezneužíval k panování, ale ke službě lidem. Aby bohatl tím, co rozdá, jak radil Pán Ježíš. Aby žil moudře, jak říká Šalamoun.
„Tohle zní hezky,“ říkáte si teď možná. „Žít si svůj život moudře, proč ne? Ale jak k takové životní moudrosti přijdu? Moudrým se člověk nerodí - to vím dobře. Jak a kde tedy získám takovou životní moudost?“
Je to snad to, čemu se říká „životní zkušenost“? Tu má člověk, který uvažuje a přemýšlí o smyslu toho, co prožil. Ale to není pravá životní moudrost. Zkušenosti člověka mohou být i falešné, mylné.
Je to snad to, čemu se říká „vzdělávání, učenost“? Ta se získává studiem na školách. Ale to také není životní moudrost. Studovaní darebáci jsou jen mazanější darebáci.
Kde se tedy získává pravá životní moudrost? Evangelium říká: ve škole Ježíšově, následováním evangelia. A Šalamoun radí: Modlitbou se získává, Bůh ji dává. Šalamoun o ni prosil a dostal ji. Předkládej i ty Bohu v modlitbě své životní otázky, a i tobě vnukne Bůh správné odpovědi, dá ti potřebnou životní moudrost.
Náš život v dnešních dobách není žádná bezstarostná idyla. Denní život nám přináší dost a dost problémů. A s problémy je tu starost, jestli se rozhodneme správně, jestli neuškodíme sobě nebo jiným.
Zde je nám, věřícím křesťanům, modlitba velikou pomocí a silou. Máme své nejistoty předkládat vševědoucímu Bohu, můžeme je před Boží tváří rozvažovat, můžeme prosit o milost a moudrost.
Kdosi napsal, že modlitba je přemýšlení před Bohem. Kus pravdy v tom je, ale ne celá. Tomu, kdo hledá, kdo prosí Boha o pomoc, kdo se Boha ptá, tomu je Bůh zvláště blízko. Tomu Bůh dá světlo správného poznání a odvahu ke správnému jednání.
Bůh dává prosícímu světlo ke správnému rozlišení chvilkových malicherností od věcí trvalých. K rozeznávání velkých hodnot od velkých slov. K nalezení zrnek zlata a perel drahocenných na smetišti světa.
Mnohým věřícím lidem se náboženská přikázání jeví jako břemeno, zátěž. Je to tak tam, kde není moudrosti, učící správné míře. Už Blaise Pascal napsal: „Když se víra přehřeje, stává se fanatismem. Když se podchladí, stává se tvrdým cynismem.“
Prosme tedy s králem Šalamounem Boha o dar moudrosti, abychom uměli všeho užívat správně, k radosti, abychom uměli všechny hodnoty života vážit pod zorným úhlem věčnosti.
 

BŮH NÁM DŮVĚŘUJE

Mladý muž v dnešním evangeliu se ptá, co má dělat, aby žil navěky. Ježíš mu připomíná Desatero Božích přikázání: Neokrádej jiné, neubližuj, neobelhávej, měj v úctě své rodiče. To je cesta prostého života, cesta občanského křesťanství, závazná pro všechny, aby lidé žili jako lidi. A když se to mládenci zdá málo, naznačuje mu Pán vyšší cestu duchovního života, cestu následování chudého Krista celým srdcem, celým životem: „Rozdej chudým, co máš, a pak přijď a následuj mne.“ To je pozvání do vysoké školy Boží lásky.
A právě tuhle vyšší školu křesťanského života lidé někdy nechápou. Myslí si, že je to jakási drezúra, která má potlačit vše normální v člověku: potřebu jídla postem, potřebu pohlavního pudu něhy a lásky umrtvováním a zatvrzením srdce, potřebu radosti asketickou drezúrou a strachem.
Tihle lidé si Boha Stvořitele představují jako šíleného programátora, který chce počítač přinutit, aby jednal proti svému naprogramování.
Bůh Stvořitel není šílený programátor. Chce, aby člověk žil přirozeně, jak jej naprogramoval, stvořil. Bůh říká ano k životu, Bůh říká ano ke schopnostem, vlohám, citům, které člověku dal.
Bůh nechce, aby člověk své vlohy a základní životní projevy a pudy potlačoval, ale chce, aby je ovládal, aby jim panoval, aby byl svým pánem, ne otrokem.
Ať už prožijeme svůj život jako vysokou školu umění života, nebo jako základní školu Desatera Božích přikázání, má to být vždycky náš, zcela osobitý život a máme právo prožít jej v radosti a pohodě, hezky a dobře.
K tomu patří nejen křesťanská skromnost, ale i potřebná křesťanská sebedůvěra, sebejistota.
Abych objasnil, co mám na mysli, vraťme se ještě k veršům dnešního evangelia.
Bohatý mládenec tam Pánu Ježíši říká, že přikázání Desatera od mládí všechna zachovává. - A v nás se zvedá hned protest: „Nonono, ty si nějak troufáš, kdoví, jestli to tak bylo! Buď jsi slepý ke svým chybám, nebo lžeš. A i kdyby to bylo pravda, copak to není neskromnost, takhle o sobě mluvit?“ My na mládence hledíme podezíravě, o Ježíši však stojí psáno, že na něj pohlédl s láskou. Tak to stojí u evangelisty Marka, který to nepochybně slyšel vyprávět od očitého svědka.
A všimněme si ještě druhého místa z evangelia:
Petr jako mluvčí apoštolů poukazuje na to, že všechno opustili a následovali Ježíše. A v nás se zvedá pocit znechucení: „To je trapas, takhle ukazovat prstem na vlastní zásluhy, za to by ho měl Pán Ježíš nějak shodit, dát mu lekci skromnosti.“
Ale Pán Ježíš přijímá Petrův postoj klidně, dokonce mu na něj věcně odpovídá a přislibuje odměnu.
Mnozí lidé se opravdu domnívají, že základním postojem křesťana jsou ohnutá záda, sebepodceňování, fialinková skromnost.
Vidíme to na různých životních zásadách, které se tváří kdovíjak zbožně.
Např. se považuje za zbožnou zásada: „Moudřejší ustoupí“.
Ale aby moudrý ustoupil a hlupák rozhodoval, to není přece pobožné, ale pohlouplé.
Nebo: slovo „hrdost“ se často chápe ve stejném smyslu jako pýcha, pyšná zvrácenost. Ale proč by měli být na své výkony hrdí jen pohané? I  křesťan má plné právo být hrdý na to, co dobrého dokáže.
Nebo všimněte si, že když se o někom řekne: „dělá si, co chce,“ obyčejně si hned o tom dotyčném myslíme, že dělá schválnosti a podezíráme ho z asociálních postojů. Jako by člověk křesťan si nemohl dělat, co chce dobrého, užitečného. Ostatně člověk musí pokaždé chtít, když má něco udělat.
Jsme už takoví, že nedokážeme snadno ocenit výkon druhého. A když někdo ocení a pochválí nás, začneme se rozpouštět v pocitu trapnosti a honem to nějak zmenšujeme nebo zamlouváme, místo abychom klidně poděkovali za ocenění a radovali se z něho očividně.
K nedostatku sebedůvěry nás vychovaly zkušenosti z dětství, léta, kdy jsme stále slyšeli, na co vše nestačíme. Vedly nás k tomu i zkušenosti se sebou samým, když jsme selhávali ve svých předsevzetích. Vedly nás k tomu i zkušenosti s lidmi kolem nás, kteří nás podceňovali, kteří námi pohrdali.
Dnešní evangelium nám hlásá, že Bůh tak s námi nejedná. Jako mládenci z evangelia, jako Petrovi, tak i nám každému Bůh důvěřuje. A když nám důvěřuje Bůh, proč bychom si neměli důvěřovat my sami?
Nepleťme si tedy křesťanskou skromnost se sebepodceňováním.
Kdo nemá dost sebedůvěry, kdo nemá radost ze sebe sama, kdo si sám sebe neváží, ten si neumí vážit ani druhého, ten se neumí ani radovat z druhého. Ten není schopen normálních vztahů k lidem. Ani v práci, ani v manželství, nikde.
Učme se vidět jasně, co dobrého jsme dokázali, a radovat se z toho: „Pane, tohle všechno jsem dokázal udělat! Děkuji ti za dar života, děkuji ti za vlohy, děkuji ti za vše dobré!“
 

JAK SI NA SVĚTĚ DOBŘE ŽÍT

„Dal jsem přednost moudrosti před bohatstvím,“ říká Šalamoun. Jak revolucionářsky to muselo znít v době, kdy byl všeobecný názor, že boháči jsou Bohu milí - proto jim žehná a přeje jim, zatímco chudáci jsou proklatci Bohem zavržení.
Tento názor přetrval i v Novém zákoně, trvá i v nás: V penězích je jistota, kdo hodně má, toho má i Bůh rád.
„Dal jsem přednost moudrosti před bohatstvím“ - říká dál všem navzdory Šalamoun. A můžeme jen teskně uvažovat, kolika tragédiím by se předešlo,  kolik válek by nebylo, kolik rodinných svárů, sousedských soudů o meze, kolik zločinů a vražd by nebylo, kdyby lidé dali na Šalamouna, kdyby dali na Ježíše: „Snadněji projde velbloud uchem jehly, než boháč do Božího království.“
Kdo je vlastně boháč ve smyslu Ježíšově? Snad kdo má měsíčně dvacet tisíc? Snad kdo má na knížce milion?
Tady nerozhoduje, co člověk má, rozhodné je, jestli ty peníze vládnou jemu, nebo jestli on vládne penězům.
Petr měl loď a sítě, apoštolové měli své domy, vinice, a přece je Pán Ježíš nevyzval, tak jako bohatého mládence, aby všechno rozdali. Ježíš věděl, že ti na svém majetku nelpí srdcem, že jim majetek nevládne.
Bohatý mládenec však byl otrokem majetku, měl asi sklon k lakotě. Proto mu Ježíš radí: „Chceš-li být dokonalý, rozdej vše a následuj mne.“
Vzdát se všeho a následovat Ježíše. Místo v majetku vidět zajištění v Bohu. Pochopili to světci církve ve všech dobách. Jsou ještě dnes takoví lidé, kteří uslyší Ježíšovo pozvání k následování.
Jsou a není jich málo.
Napříkalad tuhle jsem četl o biskupovi z Quatemaly, který všechny šperky svého biskupství prodal na výstavbu bytů pro chudé a nosí teď jako berlu metařskou hůl, na kterou mu ti metaři vystřihli z plechu křížek.
Před několika lety francouzský kardinál Léger složil důstojenství, rozdal majetek a šel dělat ošetřovatele do kolonie malomocných v Africe. Když se ho novináři ptali, proč to dělá, řekl, že se mu zdá, že tak bude lépe následovat chudého Ježíše, který umýval apoštolům nohy. Ostatně - řekl ještě - zájemců o arcibiskupství bude zde mezi spolubratry kněžími nadbytek, ale tam, v Africe, je ošetřovatelů nedostatek.
Snad sami znáte lidi, kterých se dotkne Boží milost a najednou si uvědomí, v čem je pravá radost, pravé křesťanství.
Jednou jsem kdesi potřeboval opravit kostel a tak jsem musel na žebrotu. Žebrota už u nás chvála Bohu není, jak bývala. Každý má aspoň minimální důchod, ale poslední žebráci tu přece ještě jsou: naše kostely. Ty nejsou pod penzí, staré jsou a jsou odkázány na almužnu dárců, kteří dají na poklad v nebi, nejen na cifru na spořitelní knížce.
Nějak slavně se to tenkrát nescházelo, ale přece jsme opravu provedli a dluhy zaplatili. Přišla totiž jedna stařenka a donesla hromádku tisícovek: „Otče, tady to máte. Já jsem si začala šetřit na pomník na hrob; našla jsem v tom jaksi moc zalíbení. Napřed jsem šetřila jen na kříž, potom ještě na desku, ještě na podobiznu leptanou v kamenu, žulový rantl, pak na kapelu, a tak jsem šetřila dál a dál. A pak mě Pán Bůh dal myšlenku: není to vše nesmysl? K čemu kamenný pomník na hřbitově - věčnost se zajišťuje v nebi. K čemu portréty na mramorové desky - až umrou ti, co mě znali, budeme pohromadě v nebi a na zemi mě už stejně nikdo nebude znát. Stačí křížek z břízky, hrob obložit kameny, barvínek mi tam snad nasadí, ten nepotřebuje opatrování. A tak vám ty peníze nesu na kostel - ten potřebuje zajistit dlouhé trvání. Já už na nich nelpím - a jsem šťastná.“ Bylo to v dvaapadesátém roce, za rok přišla tenkrát měnová reforma a stařenka se na mne potom při setkání jen šťastně smála: „Dluhy na kostel by vám zůstaly jedna ku pěti, ale mně by z peněz zbyly jen dvě koruny ze stovky. S pomocí Boží jsme ten mamon ovládli.“
Vraťme se však od vzpomínek k současnosti. Co my? Jak my se zachováme k Šalamounově a Ježíšově výzvě, abychom dávali přednost moudrosti před bohatstvím?
Obdivujme genialitu těch, kteří dnešní evangelium dovedli vzít doslova. A snažme se být pány nad majetkem, nedopusťme, aby peníze vládly nám.

Přímluvy

Prosme Boha o ducha chudoby:

Prože, ty štědrému dáváš a lakomci bereš. Neprosíme tě ani o bohatství, ani o chudobu, ale o to, co k životu potřebujeme.
 
Nahoru!

29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Odvěkým problémem lidské společnosti je správné používání moci. Je tu vždy nebezpečí jejího zneužití. Řešení zná už bible, jen je přijmout: Moc není k panování, ale k sloužení.
Nemysleme při tom jen na prezidenty a vlády. Každý z nás má  někoho pod sebou, v každém z nás se stále odehrává zápas mezi diktátorem a služebníkem.
Vyznejme pokorně svá provinění proti sloužící lásce.

Uvedení do čtení
1. Iz 53,10-11
V postavě služebníka, jak ho líčí v prvním čtení prorok Izaiáš, můžeme rozeznat Pána Ježíše: Své utrpení obětoval za jiné. Vlastně bychom v tom služebníku měli rozeznat i sami sebe, - jenže - nechybí nám k tomu trpělivost k snášení životních trampot?
2. Žid 4,14-16
List Židům vysvětluje, proč se na Pána Ježíše můžeme obracet s naprostou důvěrou. Není to neosobní a bezcitný Úřad, je to náš soucitný Bratr, milosrdný Boží syn.
3. Mk 10,35-45
Není pro nás jiné cesty, ať se nám to líbí nebo ne, než následovat Ježíše s jeho křížem. Poslouchejme, s jakou bezpodmínečností to Pán Ježíš zdůrazňuje.
 

CESTA K VELIKOSTI

Pán Ježíš nám dnes dává v evangeliu návod, jak udělat ze svého života něco velikého, jak se stát velikým. Kdo by nechtěl být veliký, slavný, mít úspěch!
Ale není to podivná cesta k úspěchu, k níž nás Pán Ježíš vybízí? „Kdo chce být mezi vámi veliký, buď vaším služebníkem!“
Copak cesta k velikosti není právě opačná? Copak se neříká, že kdo to chce někam dotáhnout, musí dát stranou všechny ohledy, zapomenout na všechna přikázání a hrabat pro sebe, jen a jen pro sebe? Copak velicí někomu slouží? Ti si přece nechávají sloužit, sloužebníčkovat od druhých.
A proti téhle lidské zkušenosti stojí Ježíšův návod: „Kdo se mezi vámi chce stát velikým, buď služebníkem druhých!“ - Všimněte si, že Pán Ježíš tu neodsuzuje touhu po velikosti. Každý se máme snažit udělat ze svého života něco velikého. Pán Ježíš té snaze ukazuje správný směr: neusiluj o velikost v panování, raději chtěj lidem kolem sebe dobře sloužit.
Ještě že to je takhle! Kdyby o ceně lidského života rozhodoval jen společenský úspěch, jak by to bylo kruté pro lidi, kteří nejsou rvaví, kteří jsou méně zdatní, nemocní. Ti by se pak museli považovat za méněcenné.
Naštěstí Pán Ježíš prohlašuje, že velikost života není ve rvavém předhánění a soutěžení, ale ve službě druhým, v pomáhání.
Ale může toto být smyslem života i pro lidi mimořádně schopné? Ano. Může. Vždyť to byl životní program i pro samotného Ježíše. Ten o sobě řekl: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sám sloužil.“
Náš život v následování Krista má tedy být životem služby v malém i velkém. To vytváří nový vztah k lidem. Už nejde o to, abychom druhé předstihli, abychom na ně hleděli jako na konkurenty, které je nutno porazit, ale jako na bližní, kterým můžeme podat pomocnou ruku, žít s nimi v pokoji.
Uvědomujete si velikost této změny postoje, vztahu?
Život zaměřený na boj o úspěch je plný neklidu, drásá nervy, přináší zklamání. Jestliže vychováváme děti k této ctižádostivosti, nechystáme jim do života nic příjemného.
Jsou tedy dvě cesty lidského života: cesta velikosti v panování, předbíhání druhých - a cesta velikosti ve službě. Po které se dáme?
Ale pozor. U té cesty služby je ještě něco, o čem jsme dosud nemluvili,  něco, co rozhoduje o její ceně a kvalitě.
Je to láska. Ten, kdo chce sloužit, musí to dělat laskavě, vlídně, s láskou, rád.
Znám paní, která slouží své rodině od rána do večera, do strhání. A přesto je všem pro postrach. Proč? Protože o tom, co pro druhé dělá, pořád mluví. Pořád všem připomíná, jak se pro ně dře, obětuje, a jak málo vděčnosti jí za to projevují.
Křesťanské je chtít být veliký ve službě, ne v panování, v tyranizování. Křesťanské je posloužit s úsměvem, s láskou, rád.
Pojďme se tomu učit.
 

TI, CO V MANŽELSTVÍ ZTROSKOTALI

Je pomoc těm, co ztroskotali?
Ve čtení z listu Židům jsme slyšeli: „Náš velekněz - Ježíš, Boží Syn - není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, kdykoliv potřebujeme pomoci.“
Platí toto milosrdenství našeho Pána Ježíše i těm, kteří ztroskotali se svým celoživotním projektem manželské věrnosti a rozvedli se?
Platí toto milosrdenství i na církev a její zákony, platí i na nás, křesťany?
Kdo má oči k vidění, může vidět, jak bolavě se rozvody prožívají:
- Jak vysoké jsou počty sebebevražd a těžkých onemocnění následkem rozvodu.
- Jak postižení jsou vyvráceni ze svých kolejí, jak trpí děti a celé rodiny, jak narostou potíže v práci, ve škole.
- Jak dlouhotrvající je proces léčení těchto duševních, hmotných i společenských škod.
Jaké je naše milosrdenství k těmto postiženým, jaká naše ochota ke křesťanské pomoci?

Jaké jsou možnosti pomoci těm, co zůstali sami?
Snad každý z nás má mezi s vými známými někoho postiženého rozvodem. Mnozí z nich se cítí poznamenaní, ostýchají se jít mezi lidi, do kostela.
Je tu však zkušenost, že lidé se často lehkomyslně berou, ale málokdy se lehkomyslně rozvádějí. Někdy je rozhodnutí k rozvodu velmi statečný čin. Vždyť člověk tím dává najevo veřejnosti, že udělal velikou životní chybu, že ztroskotal. Vydává se všanc odsudkům veřejnosti, těch, kteří se rádi kochají lidským trápením.
Je třeba, aby se našel někdo, kdo jim podá přátelskou pomocnou ruku. A kdo jiný, než my křesťané jsme povinni jim přátelsky povědět: Bůh po člověku nežádá nic, co je nemožné. Co se tedy ukázalo jako lidsky nemožné, není hříšné. Je to jen špatné a bolavé.
Je třeba je pozvat do kostela. Říct jim při setkání: pojďte se mnou, stavím se pro vás! Ve farním společenství budou mít ochranu proti osamělosti. Nedělní bohoslužba, kázání, jim pomůže celou tragédii psychicky zpracovat, uvědomit si své vlastní chyby a spoluvinu, litovat jich a hledat nápravu škod. Povahově dospět. Dozrát s pomocí zkušeného duchovního vůdce, zpovědníka.
Když rozvedení tuto pomoc nenajdou, zpravidla  zahořknou a zatrpknou v nedůvěřivém samotářství - nebo se střemhlav vrhnou do nového neuváženého dobrodružství.
Starozákonní jméno Boží je Jahve. To znamená: „Já jsem ten, který je tu pro vás.“ - Kdo žije bez partnera, ten má čerpat svou sílu z tohoto příslibu Božího, zviditelněného farním společenstvím, dobrými přáteli.

Je možno pomoci i těm, kteří se znovu oženili?
Poslyšte úryvek z dopisu: „Víš, kým jsem jako mladá dívka nejvíc pohrdala? - Ženami, které se rozvedly a podruhé vdaly. Dnes věřím, když mne můj muž opustil, že to sám Bůh poslal mým dětem pěstouna Josefa, aby jim nahradil všechno, co postrádaly bez otce, a co já jsem jim v jejich dospívání sama nemohla nahradit. Žádná žena dětem při výchově muže nenahradí.“
Tohle je pohled zvnitřku na nové manželství po rozvodu - a ať chcem nebo nechceme, stále jich přibývá i mezi katolíky úměrně s růstem počtu rozvodů.
Co na to církevní právník? - Říká: „Pro katolického křesťana je svátostné manželství zásadně nerozlučné. Ale každá zásada, každé pravidlo zná výjimky. Každý zákon má prováděcí nařízení, jak se má v různých situacích uplatňovat. Ale všechny okolnosti a všechny životní situace v žádném lidském zákoně zahrnout nelze, zvlášť tam, kde se jedná o věci svědomí: „de internis non curat praetor“ - věci vnitřní nepatří před soudce. Soud o vnitřních pohnutkách je třeba ponechat Bohu.“
Rozvedení a znovu sezdaní potřebují pomoc, ne pohrdavé odmítání věřících lidí. Skrze svátost křtu zůstávají nadále křesťany. Je třeba je přátelsky zvát a pomáhat jim, aby se jak jen mohou podíleli dál na životě farního společenství. Je třeba věnovat pozornost jejich dětem.
Papež Jan Pavel II. žádá v encyklice „Familiaris consortio“ důkladné rozeznávání a rozlišování různých situací, a za určitých podmínek jim otvírá i přístup ke svátostem. Vždyť Bohu záleží na zdaru každého života!
Vídeňský biskup Kratzel říká: „Objektivně je situace znovuoddaných neřešitelná, ale subjektivně je v mnoha případech zcela na místě připuštění ke svátostem. Nelze přece považovat za svátostné takové soužití manželů, které by pro oba i pro děti bylo peklem.“
A jak to říkám lidem v této situaci já, kněz? Řeknu jim: „Já vám svátost manželství udělit nemohu, ale vy můžete spolu svatě žít.“

Není lépe se neženit?
A co říci na ty, co žijí spolu jen tak, na hromádce, bez občanského i církevního sňatku, v konkubinátě?
Když je tolik trápení s rozvodem - u soudu i v kostele - když se to tak často nevyvede, není lépe se neženit? Už apoštolové byli toho mínění, když jim Pán Ježíš zdůraznil, že člověk nemá rozlučovat, co spojil Bůh.
Je stále víc takových, co žijí jako druh a družka. Jedni ze strachu, protože poznali hrůzu rozvodu u svých rodičů, přátel. Jiní proto, že nedozráli k schopnosti závazně se pro něco rozhodnout. Starší tak zůstávají proto, aby nepřišli o vdovský důchod. A jsou i takoví, ač nemnozí, kteří manželství jako instituci vůbec neuznávají.
V Německu napočítali nedávno na milion mladých, kteří žijí jen na hromádce. Většina z nich považuje řádné manželství za žádoucí ideál, ale bojí se, že by to zatím nezvládli. Bojí se hrůz rozvodu, kdyby ztroskotali. A tak žijí ve stálé nejistotě, pod stálým tlakem. Denně si musí dokazovat svou ještělásku - a to není snadný život. Žijí bez dětí - jen 5% z nich mají společné dítě. A sní o tom, že se jednou doopravdy vdají, ožení.
Někteří jsou k tomuhle vedeni dětinským postojem:  chtějí ze spolužití urvat co nejvíc pro sebe, ale nic dát jako protihodnotu. Nechtějí se vázat, ztratit svobodu. V pozadí takového jednání je nedostatek zralosti, dospělosti, neschopnost se závazně rozhodnout. A tak trápí sebe i obě rodiny rodičů.
Jaká je pomoc?
Mnozí slušní lidé se od takových partnerů instinktivně odvracejí, vyhýbají se jim. Ale právě tito nenásilnou pomoc velmi potřebují. Třeba od mladých přátel, kteří lépe prošli dobou známosti a průpravou k manželství. Na kterých uvidí, jak v jistotě manželství vzniká domov pro manžele a bezpečné hnízdo pro děti; jak právě křesťanská víra nabízí účinné řešení různých zmatků: jak pevné svátostné pouto skýtá ochranu a oporu ve zlých chvílích. Jak manželství „na zkoušku“ je jako bydlení v bytě, na který nemáš dekret.

Závěr
A tak nezbývá, než závěrem konstatovat, že dosud nikdo nevynalezl lepší formu soužití, než je manželství. Všechny alternativní pokusy - a bylo jich dost - to znovu a znovu prokázaly. Je jen potřeba od mládí se pro schopnost v páru vychovávat. Je jen potřeba v době dostatečně dlouhé známosti vzájemný vztah pěstovat, jako se šlechtí stromek v zahradnictví.
Je potřeba těm, kteří v pokusu o založení domova ztroskotali, pomáhat ze všech sil. To jsou dnes ti nejčastější ranění na cestách života, které jako v Ježíšově podobenství jedni míjejí bez pomoci a druzí jim pomáhají. Buďme samaritány milosrdnými.

Přímluvy

Prosme teď Boha Otce a Stvořitele našeho světa:

O to tě, Bože, prosíme, ve jménu Ježíše Krista, našeho Pána.
 
Nahoru!

30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Zase jsme tu pospolu, abychom se setkali s Kristem v jeho slovu a v společenství jeho stolu. Zase máme příležitost zahlédnout velikost jeho milosrdenství. Ne jako slabost dobráčka, jak si to lidé někdy představují, ale jako Boží dokonalost.
Abychom byli schopni tuto Boží dokonalost zahlédnout, pokořme se, uznejme vlastní slepotu a prosme o pomoc.

Uvedení do čtení
1. Jer 31,7-9
V prvním čtení vyzývá prorok svůj národ - i nás - , abychom vyšli z otroctví ke svobodě dětí Božích.
2. Žid 5,1-6
Druhé čtení je portrét - živý a impozantní obraz Velekněze Ježíše - Slitovníka.
3. Mk 10,46-52
Při naslouchání dnešnímu evangeliu můžeme pochopit, jak Bůh dává prohlédnout zaslepencům a činí je svými následovníky. Vždyť jakkoliv zlá je slepota tělesná, přesto je horší slepota srdce, kterou jsme všichni ohroženi.
 

PANE, AŤ VIDÍM

Slepý z evangelia je obrazem lidské bídy. Jak té tělesné, když přestanou sloužit oči, tak duchovní, když tápeme v temnotách nejistoty: Co je správné, co mám udělat, jak se rozhodnout?
„Pane, ať vidím!“ - to je modlitba velmi aktuální pro každého z nás.
Podzimní dušičkový čas nás vede na hroby našich zemřelých a staví nám před oči bídu naší lidské existence, v nejistotě, co je po smrti.
Co je po smrti?
Má vůbec smysl se takto ptát? Má smysl se zabývat problémy, které přesahují náš život, náš viditelný svět?
Mnoho lidí si dnes tuto otázku neklade, nemyslí na takové věci. Jejich naléhavé problémy jsou jiné, zcela na tomto světě. Slýchám u lože nemocných: „Jak si budou žít moje děti? Udělal jsem pro ně dost? Co si tu počne můj muž sám, až já tu nebudu? Nezpůsobím svou nemocí domácím moc nepříjemností, nejsem jim na obtíž?“
Není to ostatně správné křesťanství, brát život tak, jak jde, prožít jej trpělivě a statečně až do konce a nelámat si hlavu neznámem?
Ano, je to křesťanské říci své „ano“ k životu a žít jej podle svých sil.
Ale je to lidské i křesťanské ptát se dále. Nevěřím, že je někdo, komu by otázky po věčnosti dřív nebo později nenapadly. Vždyť tím se právě lišíme od zvířat, tím jsme lidmi, že se ptáme a hledáme, jak rozluštit neznámé.
Proto se i my dnes pojďme ptát: Co je s našimi zemřelými? Co bude po smrti s námi?
Na tuto otázku neexistuje odpověď mimo oblast víry. Ani přírodověda, ani medicína, ani jiné vědní obory odpověď nedávají. Jen víra dává odpověď.
Věřit někomu znamená důvěřovat mu. A takové věci, jako důvěru, lásku, tu nezískáš pitváním, vědeckým zkoumáním, ale důvěřivým vyjitím vstříc druhému, jen tak, bez záruk a důkazů, srdcem.
A tu jsme již u první odpovědi víry na otázku, co přijde po smrti. - A odpověď zní:

Smrtí se definitivně a provždy setkáváme s Bohem.
Důležité je v té větě slovo „definitivně“. My se totiž s Bohem setkáváme různým způsobem již v tomto životě. Setkáváme se s ním ve chvilkách štěstí, v trápení, při modlitbě, při bohoslužbě, ve slovech evangelia, v rozhovoru s bližním. Ale při všech těch setkáních je Bůh skryt, zahalen, spíš ho tušíme, než vidíme. Stále znovu jsme na cestě k němu, stále znovu tu cestu musíme začínat.
Ve smrti se setkáváme s Bohem trvale a očividně. Bůh se nám zjeví ve svém světle. - Jak, v jaké podobě, to není možno si představit, to není možno popsat: „Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl lidskou nevstoupilo...“ říká svatý Pavel. Je to mimo dosah lidské představivosti. Musí nám stačit, že to bude krásné nad všechny představy, že to bude život v netušené plnosti a natrvalo.
Něco však o tom přece jenom víme:

Toto setkání bude pro nás i soudem.
Jak? Je tu vžitá představa Boha, přísného soudce, ale ono to je zřejmě docela jinak. Vzpomeňme na zkušenost, když se setkáme s mimořádně hodným, moudrým, vynikajícím člověkem. Najednou vidíme sebe novým, ostrým, jasným zrakem! Vidíme své nedostatky: Vidíme, co vše nám schází ve srovnání s tímto velikánem. Podobně tomu bude i při „Božím“ soudu. Ne, že by nás Bůh musel nebo chtěl nějak soudit, ne, že by nám musel říkat, kde všude jsme žalostně selhali. My sami se budeme jasně vidět v jeho světle. Každý poznáme své sobectví, lenost, zbabělost. Všechny sebeklamy, co jsme si namlouvali, všechny iluze, kterými jsme sebe i jiné obelhávali, naše maska solidnosti, to vše spadne. Pochopíme naráz, jací jsme měli být - a jací jsme ve skutečnosti byli.
To je soud. A zahanbení a lítost z tohoto poznání, to je očistec. Nepředstavujme si očistec jako nějaké místo, trest, stav, ale jako zahanbující poznání vlastních nedostatků, hříchů, které na sobě uvidíme tváří v tvář v jasu Božího pohledu.
Ale aby nedošlo k mylným představám, přidejme si hned třetí část odpovědi víry na otázku, co přijde po smrti:

Při setkání s Bohem ve smrti poznáme Boha nejen jako soudce, ale zároveň poznáme i Boží milosrdenství a lásku.
O co se tato víra opírá? Není tu přání otcem myšlenky? Ne.
Jeden z nejdůraznějších Ježíšových požadavků na naše chování je, že máme odpouštět. Že máme odpouštět vždy znovu. Ne jen sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát - tj. stále, pokaždé. Bůh od nás vyžaduje ochotu odpouštět bez míry, bez podmínek. -
Myslíte, že by Bůh od nás žádal něco, co sám nedělá? Vždyť právě Boží milosrdenství nám dal Pán Ježíš za vzor: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec v nebesích!“
Můžeme tedy právem důvěřovat, že ve smrti to bude také tak. Soudcem si budeme my. Sami sobě. Bůh k nám bude dobrotivý a milosrdný. Jako v podobenství otec marnotratného syna, i nám vyjde Otec vstříc. Nebude se ptát po vině a trestu, nýbrž nás k sobě přivine s nevýslovnou radostí.
To bude zkušenost naší smrti: zahanbení a radost z lásky, dobroty a milosrdenství Božího, před kterým náhle staneme.
Nebude tedy odsouzených a zavržených? Asi budou i takoví. Ale ti, jak říká Pán Ježíš, se sami odsoudí. Neodmítne je Bůh, ale oni sami odmítnou lásku Otcovu, evangelium Synovo, společenství svatých. Kdo se zachránit nechá, toho Bůh zachrání.
Z toho plyne závěrečná otázka:
Dobrá, my neodmítáme Boží lásku. Kde a jak tedy budeme žít s Bohem?
Zde všechna lidská představivost končí, a každý pokus o odpověď může vyrábět jen zmatené představy.
U Boha končí lidský čas - místo něho je věčnost.
U Boha končí lidský prostor - místo něho je nekonečno.
Einstein sice vytušil ralativitu lidského času i prostoru, zahlédl proměnlivost těchto našich rozměrů, zatušil záblesk Nekonečného a Věčného Boha, ale i on pochopil Boha až v blaženém spatření Božího světla na prahu věčnosti - za smrtí.
Jestli jsme dnes dobře rozjímali, půjdeme domů s novou radostí. S novým tušením velikosti Boží a velikosti člověka, Božího obrazu, vlastního Já.
Pojďme se k tomuto Bohu svou vírou přihlásit.
 

AŤ SLEPÝ MLČÍ

Jericho, kterým Ježíš v dnešním evangeliu prochází, je dnes a v této chvíli naše farnost, místem setkání náš kostel. Zástup lidí kolem něho, to jsme my, zde shromážděný věřící lid. A slepcem jsem já, jsi ty.
Teprve když takto slovo Boží vneseme do našeho prostředí, jsme schopni poznat jeho zvěst. Musíme si takto uvědomit, že Ježíšova cesta Jerichem je cesta do Jeruzaléma k oslavení při vjezdu, je cesta k večeřadlu a na Golgotu. Jak to bylo tenkrát?
Zástupy kolem Ježíše věří, jdou za ním v důvěře, že zažijí veliké věci. Tuší, že tento prorok má veliké poslání v dějinách národa. A teď se jim tu do cesty za velikým cílem plete jakési deklasované individuum, žebrák, vlastní vinou slepý, a chce je zdržovat. A tak ho okřikují, zahání: Co záleží na jednom slepém, když jde o všechno?
A jak je tomu dnes?
Stejně jako tehdy. Také my máme pocit, že Ježíš se má starat především o nás, svou církev, a vést nás do svého království. Darmo se zdržovat se slepci kolem, těmi, kdo zavřeli oči před jeho učením, nic o něm ani pořádně nevědí. Sami si svou slepotu - svou nevěru, zavinili. Nám se stále pletou do cesty, dělají obtíže naší zbožnosti. Měl by je Pán Ježíš zahnat, rozehnat, to by bylo nejlepší. Ale Ježíš jedná jinak. Zastavuje se v Jerichu právě u slepce. A slepec otvírá oči lidem kolem sebe, dřív než sám prohlédne. Lidé v Ježíši vidí proroka, slepý jej nazývá víc než prorokem:
Synem Davidovým - Mesiášem a běží za ním, kde jej tuší, kde slyší jeho hlas.
Teď už rozumíme poučení evangelia: Lidé, kteří nám dělají těžkosti na cestě za Ježíšem, pro naši víru, ti jsou tu na to, aby tak křičeli: oni nám tím pomáhají pevněji se držet své cesty víry, vidět, jak velký dar je víra, a my je musíme považovat za pozvané a povolané spolu s námi do království Božího.
My ty slepce bereme mezi sebe až tenkrát, když se z nich stanou konvertité. Pak vítězoslavně říkáme: Vidíte, už poznali, že MY máme pravdu, že ONI se mýlili, už se přidali k NAŠEMU Mesiáši, už prohlédli.
Někteří tvorové přicházejí na svět slepí, třeba koťata, člověk se rodí s očima vidoucíma, ale také slepý slepotou duchovní. A musí pomalu a pracně prohlédat: rozumem a srdcem, vědou a vírou, poznáváním a láskou. Celý život ten proces trvá. Je to boj s vlčí mlhou mlhavého vědění, mdlé lásky.
Ptejme se tedy dnes sebe: necháváme také ty kolem nás, kteří méně vidí, nebo nevidí, běžet životem poslepu, jako ti v Jerichu nechali běžet Bartimea? Máme ochotu kdykoliv podat ruku a pomoci o krůček dál na cestě k prohlédnutí? Živíme v sobě odpor a hněv na ty, co nám překážejí, - nebo soucit?
Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!
Toto volání slepce od Jericha převzalo křesťanství do své liturgie. Volejme tak i dnes srdcem vstříc Ježíši, který k nám přijde v eucharistické oběti: Rabbi, Pane, ať tě vidím, ať tě vidím stále lépe, ať tě stále lépe poznávám a stále líp miluji.
A ať nikoho, kdo tě snad zná míň než já, od tebe nepřátelsky neodháním.
Ať až mi do cesty vkročí slepý, nezapomenu, že jeho jsi pozval spolu s námi do Království. Už teď se chci snažit pohlížet na něj jako na svého bratra.
A já sám, Pane, ať dobře vidím!

Přímluvy

Jako slepý Bartimeus volal k Pánu o smilování, tak teď volejme společně i my.

Ty jsi náš Vykupitel, Pane. Nechceš, abychom zahynuli ve tmách, ale žili navěky s tebou a se všemi dobrými lidmi v tvém královoství, kde ty žiješ a kraluješ na věky věků.
 
Nahoru!
další knihy (většinou volně šiřitelné)


Vrať se na hlavní stranu FATYMu!
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net


Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.