Cestou do Emauz  - nedělní cyklus C - mezidobí (2.-8. neděle)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)
 
 
NEDĚLE  2. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Zelená barva mešního roucha nám připomíná, že začal zase „všední čas“ neděle v mezidobí. Ale každá neděle nám hlásá, že jsme vykoupeni Ježíšovou smrtí, že i všední čas je časem naděje ve společenství s Pánem.
Dnešní Ježíšovo pozvání k následování platí i nám.
Proto si připomeňme svou hříšnost a odpovězme v pokoře.

Uvedení do čtení
1. 1 Sam 3,3b-10.19
Chlapec Samuel byl - dnes bychom řekli - ministrantem v Jeruzalémském chrámu. Byl školák, jako jste vy, mládeži. Bydlel při chrámu jako v internátě - u nich na vesnici vyšší škola nebyla. K Samuleovi mluví Boží hlas - ale on to nepozná. Nepodobáme se i my přečasto Samuelovi tím, že Bůh nás volá, ale my jeho hlasu nerozumíme?
2. 1 Kor 6,13c-15a.17-20
Mezi věřícími v Korintu se objevovaly extrémy, jako se objevují i dodnes mezi námi. Jedni vše tělesné zavrhují jako cosi nízkého a špatného, druzí zase žijí jen pudově a smyslově. Svatý Pavel nás učí správnému vztahu k tělu.
3. Jan 1,35-42
Je to jakási odvěká touha v člověku, potkat se s Bohem tváří v tvář. Kolik pohádek, kolik legend se o tom vypravuje. Teď uslyšíme v evangeliu také o takovém setkání. - Pán Ježíš se poprvé setkává se svými nejdůležitějšími učedníky.
 

NÁSLEDOVÁNÍ V POSLUŠNOSTI

Třikrát tu dnes zazněla slova: „Slyšeli jsme slovo Boží.“
Kdo dobře poslouchal, snadno postřehl, že všechna tři čtení mají jednu základní myšlenku: Bůh volá člověka k následování.
Nejprve tu bylo povolání Samuelovo za proroka: tedy ke kněžství, k apoštolátu. Samuel pochopil a zaujal správný postoj. Postoj poslušnosti: „Pane, tvůj služebník poslouchá.“
Ve druhém čtení vysvětluje sv. Pavel, jak to s následováním v poslušnosti míní. Je to poslušnost celistvá, tělem i duší: „Kdo patří k Pánu, je s ním jednoho Ducha.“ Smýšlení Kristovo se má stát smýšlením toho, kdo ho následuje.
Také třetí čtení - evangelium - mluví o následování. V mužích, které volá Kristus, aby šli za ním, je symbolizováno povolání celého lidstva, i mé i tvé.
Toto naše povolání slyšíme znovu a znovu: v liturgii, ve svátostech církve. Bůh znovu a znovu přichází ke každému člověku. Znovu a znovu se děje narození, křižování, zneuznání a věrné následování Krista, jako tenkrát. My jsme na tom dokonce líp než Ježíšovi současníci. Máme        k dobru zkušenosti lidstva za dvacet století. Neohlížejme se proto příliš teskně po starých časech, zanechme utopistického vyhlížení do dalekého budoucna. Dívejme se raději pod nohy, kde právě jdeme. Tento náš čas je pro nás čas spásy, čas osvědčení, čas vykoupení.
Dnes slyšíme: pojďte za mnou a uvidíte, kde bydlím.
V každé generaci je vždy dost takových, kteří slyší, pochopí a jdou za ním. Jedni jsou dobří chodci a předběhnou ty pomalejší. Jsou-li však ti přednější, ti progresisté, jak se jim dnes říká, ducha Kristova, pak neházejí kamení po opozdilcích, nezatracují je, ale ukazují na sobě lepší běžecký styl. Tak to udělali vždy opravdoví reformátoři církve a svědci: Františkové, Dominikové, Ignácové. Jsou-li ti vzadu - ti konzervativní - ducha Kristova, pak ani oni neodsuzují ty před sebou. To je smysl dnešního slova Božího.
Pán volá i nás, abychom ho následovali - celým tělem i duší. A zdá-li se nám, že se nám podařilo při tom běhu předběhnout bližního zbožností, věděním, dokonalostí nebo čímkoliv, bojme se, abychom se nestali povýšenými sektáři, kteří odsuzují a zavrhují ty za sebou. Hleďme jim        v duchu Kristově s láskou a trpělivostí pomáhat kupředu.
 

SLYŠELI A ŠLI

Jen si to dobře představte, co jsme tu slyšeli: čtyřikrát za noc Samuela volají. A on čtyřikrát ochotně vyskočí, ochoten poslechnout.
Jak to dopadá, když někdo volá tebe? Neříkám v noci, to bys leda něco zamručel a obrátil se na druhou stranu. Ale co ve dne? Není to u vás, jako tuhle bylo v jedné  rodině? Maminka něco potřebuje a volá z kuchyně: „Petře, pojď sem.“ - Nic - ticho. „Petřeé, pojď sem honem““ - Teprve za chvíli se ozve ve dveřích bručení:  „Co je?“ - „Obuj si boty, skočíš do obchodu, honem!“ - Ticho. „Tak dělej!“ - „Ať jde Jana.“ - „Jana šla do hodiny.“ - „Já nemám čas.“ bručí Petr. Co dál vykládat, teprve pohlavek přesvědčil Petra, že má poslechnout, když ho matka volá.
Ten Petřík byl takový vadný asi proto, že nevěděl jedno důležité: Když volá a když něco poroučí maminka nebo tatínek, je to vlastně totéž, jako u Samuela! I v hlase rodičů volá Bůh! To Bůh svěřuje rodičům dítě; to Bůh svěřil tvým rodičům i tebe, aby tě vychovali. Poslechnout rodiče, znamená poslechnout Boha; neposlechnout rodiče, znamená odmítnout Boha! Vzpomeň si na to, když ti někdy dojde zásoba ochotné poslušnosti - a hned ti bude snadnější poslechnout.
A co my dospělí, co z toho plyne pro nás? Když hlas rodičů je pro děti hlasem Božím, jak uvážliví musíme být v rozkazech; jaká spravedlnost, jemnost, dobrota, trpělivost má znít dětem v hlase rodičů!
Volá nás i dnes Bůh jako za časů Samuelových? Volá.
Jak volá člověka Bůh?
Ve Starém zákoně najdete někdy zbytky prastarých představ, že Bůh mluví hlasem silným jako bouře. (Třeba když si vyprávěli, jak Bůh dal lidem Desatero na hoře Siónu.)
Jenže opak je pravda. Bůh k nám mluví tiše, nenápadně. Nenutí, nehrozí, - jen nabízí, zve. Kdo nechce poslouchat, může dělat, že nic neslyší, že ani žádný hlas Boží neexistuje, že ani žádný Bůh není.
Slyšeli jsme o povolání Samuela - toho Pán Bůh udělal velkým prorokem, protože byl poslušen Božího hlasu.
Obraťme teď pozornost ke druhému volání Božímu. V evangeliu Pán Ježíš volal mladé muže a udělal z nich své učedníky a apoštoly.
Ti dva učedníci slyšeli, co jim Pán Ježíš řekl, a šli za ním. A tato ochota slyšet vyvolala úplnou řetězovou reakci. Jako v atomovém reaktoru se přenáší reakce z atomu na atom a uvolňuje se tak obrovské množství energie, tak i tu: Ondřej vyhledal bratra Šimona a přivedl ho za Ježíšem. Šimon zase přivedl k němu Filipa; - ten dalšího, a ti další přivedli k Ježíšovi zase další. A ta řetězová reakce trvá  už 2000 let. Jeden člověk druhému povídá, že našel laskavého Vykupitele, až se to od nás, starších, dovídáte i vy, děti. Až vyrostete, povíte to zase vy svým dětem.
A co je na počátku této řetězové reakce? Co je roznětkou,  která udržuje ten proces v chodu? Poslušnost. Poslušnost slova Božího, poslušnost vůle Boží, ať už ji vy, malí, slyšíte z úst rodičů, anebo my velcí ze stránek Písma při nedělní bohoslužbě.
Jestli to vše dobře uvážíte a pochopíte, pak se dnes všichni postavíme po boku učedníků a budeme se také ptát svátostného Ježíše při dnešním našem setkání: Pane, kde bydlíš? A uslyšíme též jeho pozvání: Pojďte a uvidíte. A budeme tiše žasnout nad skromností jeho příbytku v bílém chlebu Hostie; po smrti nad krásou jeho i našeho příbytku v nebi.
Ať tedy teď při vyznání víry, které budeme společně říkat, vyznává zároveň i naše srdce pevnou ochotu poslouchat Pána Boha.
 

JAK TO ZAČALO

Vzácnou chvilku máme dnes při naslouchání evangeliu: Čtvrtý evangelista - Jan - nám vypravuje, jak to všechno s hnutím kolem Ježíše začalo.
Jak to s Ježíšem začalo? Velmi skromně, nenápadně. Brzo se sice za Ježíšem hrnou zástupy,  ale Ježíšovi zřejmě jde především o jednotlivce. Jde mu o svědky. Těm věnuje svůj čas, s těmi hovoří.
Jak že to vše začalo? Jan Křtitel upozorní své dva nejlepší učedníky, že kolem jde někdo, kdo ví víc, než on. Já jsem připravovatel cesty - on je Cesta. Já jsem hlasatel pravdy - on je Pravda. Já jen volám ke správnému životu - on je Život sám. On je Beránek Boží.
A ti dva se vydají za Ježíšem. Začíná první pohyb za ním, začíná hnutí, které má obsáhnout celý svět.
Ale tomu prvnímu hnutí za Ježíšem ještě něco předcházelo: předcházelo Boží hnutí. Boží pohyb - nám vstříc. Začalo to vše vánočním pohybem Boha vstříc člověku: Ježíš jde okolo. Ježíš se ohlédne. Ježíš ty dva osloví. Ježíš ty dva pozve.
Takhle setkání s Ježíšem začíná. I s námi. I v dnešním světě. I my býváme nesmělí, nejistí, jako ti první dva. „Mistře, kde bydlíš?“ - ptají se rozpačitě. - Naznačují tím vlastní otázku: „Můžeme přijít za tebou? - Najdeš si pro nás čas?“
Jak vypadají naše otázky Ježíšovi? Možná, že znějí nějak takto: „Co mohu já udělat pro to, aby svět kolem mne byl lepší? - Je tu někdo, kdo mne pochopí? Co je smyslem mého života? Jsou někde lidé, parta lidí, společenství, kde budu přijat, kde mi bude dobře?“
Kdo se takto ptá, ptá se vlastně po Ježíšovi. A Ježíš mu už jde vstříc. Ježíš je mu už blízko. Může ho potkat ve věřícím člověku, v kostele, na stránkách evangelia.
Může ho potkat, může ho odmítnout. Jako Natanael, který nad Ježíšem ohrnul nos: „Co dobrého může vzejít z takové díry, jako je Nazaret?“ - vytahoval se rodák ze stejně velké sousední dědiny Kány.
Můžeš ho potkat, můžeš ho odmítnout, jako se i dnes děje neustále.
Přišel na střední školu lékař provádět výuku o pohlavním životě mládeže.
Dívenky se ptaly: „Vadí to, když se pomiluji s každým mládencem, který se vyskytne? Je pohlavní promiskuita špatná?“
A lékař odpovídal: „To je způsob života psího, to jsou způsoby čubky, že podrží každému psu, který se namane. Chceš-li žít jako člověk, musíš se chovat lidsky, ne zvířecky.“
Dívenky se ptaly: „Kdy vlastně máme začít se sexuálním životem, s pohlavním stykem?“
Lékař odpověděl: „To vám mohu říct přesně na den a hodinu: ve svatební noci. Začneš-li dřív, ztratíš pel krásy a mládí, bude z tebe utahaná ženská. A sotva se naučíš, až se vdáš, v manželství, hezkému, šťastnému a věrnému sexuálnímu životu.“
Dívenky byly vyděšeny radikálností těchto požadavků zkušeného lékaře, univerzitního profesora.
Celý výsledek přednášky spěchala shodit profesorka, která na škole přežívá z dob soudružských: „Toho pána nemůžete brát vážně, on je to věřící člověk!“
Ja, tak vidíte. Jak často jde Ježíš kolem nás. A jak snadné je Ježíše odmítnout.
To je tedy otázka dnešního slova Božího na nás:
 Přijímám já Ježíše, když jde kolem?
 Jdu já za ním?
 Jdu o něm povědět dál?
Máme dnes o čem přemýšlet. Máme o čem s Pánem hovořit teď, při společném stolování.

Přímluvy

I nás volá dnes Pán Ježíš za své učedníky. Odpovězme prosbou o pomoc:

Pane, tys řekl, že kde je mezi lidmi svornost a láska, tam jsi ty mezi námi. O to tě prosíme, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

Nahoru!

NEDĚLE  3. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnešní slovo Boží nás burcuje k pohotovosti a k aktivitě: Čas je krátký, čas se naplnil - využívejte dobře času!
Jak a k čemu jsme využili hodiny a dny v uplynulém týdnu? Kolik času jsme v dosavadním životě promarnili mrzoutěním, hádkami, lenošením?
Prosme Boha za odpuštění.

Uvedení do čtení
1. Jon 3,1-5.10
První čtení je barvitým zobrazením, jak se člověk stále pokouší utíkat před Bohem. Kus biblického Jonáše je v každém z nás. Ale Bůh přesvědčuje všechny Jonáše, jak marné a dětinské jsou ty útěky: jen trápení si působí každý, kdo před Bohem utíká.
2. 1 Kor 7,29-31
Teď si poslechněme svatého Pavla. Vysvětluje, jaká je to škoda utrácet svůj život v jepičích malichernostech každodenního života.  Lépe je držet se toho, co má hodnotu trvalou.
3. Mk 1,14-20
Evangelista Marek ukazuje, jak Pán Ježíš začal veřejně kázat a jak na to reagovali jeho učedníci. - Teď bude Pán Ježíš kázat nám - jak se zachováme my?
 

NENÍ JINÉ CESTY

Lev, liška a osel lovili společně. Ulovili jelena. Dobrák osel se nabídl, že kořist rozdělí. Udělal tři poctivé hromádky, ale lev po něm skočil a stáhl mu kůži přes hlavu. Teď bylo na lišce, aby dělila kořist. Liška shrnula všechny hromádky dohromady a přistrčila je před lva.
„Kdo tě naučil tak dobře dělit?“ ptal se lev. - „Kmotr osel a jeho zkušenost,“ řekla liška a šla si hledat obživu po liščím způsobu.
Bajky o zvířatech se rodí z lidských zkušeností. I v téhle bajce poznáváme náš dnešní svět. Malí jsou v něm dobří na to, aby pomáhali, nadháněli kořist mocným. Ale sotva chtějí něco pro sebe, sotva chtějí žít trochu po svém, ať je to dnes v Jugoslávii nebo v Súdánu, hned je tu pracka větší a vezme jim všechno - i tu poslední kůži na hlavě.
Sotva se u nás uvolnilo trochu svobody a malí začali chutě pracovat a budovat kousek světa s lidskou tváří, už se objevila hejna žraloků, kteří z těch menších rybek začnou stahovat kůži předražováním zboží, krádežemi, loupežemi, podvody a násilím všeho druhu.
Musí to tak na světě být pořád? Mnozí propadají pasivitě a ztrácejí zájem o všechno, protože si myslí, že to jináč na světě nikdy nebude.
Ale někteří se ohlížejí po lepší alternativě, po jiné cestě. A nalézají ji tam, kde ji ohlašuje Ježíš v evangeliu: „Lidé, nabízí se vám lepší životní cesta, cesta Božího království. Změňte své názory, změňte své kořistnické návyky lvů a šelem. Staňte se mými učedníky! Pojďte se mnou budovat Boží království spravedlnosti, lásky a pokoje!“
Mnozí toto pozvání nepřijímají. Ne proto, že by se jim nelíbila představa světa bez válek, státu bez kriminálů a zločinů, vesnic bez zlých a záludných lidí.
Nepřijímají výzvu k budování Božího království na světě proto, že to považují za utopii, za fantazii, za něco neproveditelného.
Pán Ježíš netvrdil, že tahle jeho alternativa budování světa je snadná a pohodlná. Jeho samého tohle hlásání stálo život - a svým následovníkům řekl, že i oni budou za svou snahu pronásledováni.
A přesto se v každé generaci lidí znovu a znovu nacházejí Ježíšovi následovníci. Učitelé pokoje. Takoví, kteří lepší svět nejen teoreticky hlásají, ale prakticky už žijí. Protože vědí, že pro lidstvo není jiné cesty než cesta, kterou ukazuje Ježíš, když nám říká:
„Celý svět najednou změnit nemůžeš. To jsem nedokázal ani já. - Ale můžeš přesto udělat mnoho. Můžeš změnit sebe - na dobrého, pokojného, laskavého člověka, na křesťana. A to je už hodně. Můžeš pomoci i někomu vedle tebe, aby se změnil k lepšímu. A tím vytvoříš zase větší kousek Božího království, vytvoříš prostor k působení Ducha svatého.
Já vím: Co vám tu teď povídám, to se lehčeji říká, než dělá. Lidé také raději vypichují spíš naše nezdary v tomto úsilí, než to, co se nám daří. Ale to nic. Je to náš program na celý život, není to chvilková huráakce. A je to i ta nejlepší politická činnost, co se na světě může dělat: svým křesťanským smýšlením a jednáním šířit ve světě Boží království pokoje, spravedlnosti a lásky. Za chvíli se budeme společně modlit: „Otče náš ... přijď království tvé.“ -  Snad si tedy dnes lépe uvědomíme, oč v té prosbě vlastně prosíme.
 

PŘÍBĚH O JONÁŠOVI

„Přiblížilo se Boží království,“ říká Pán Ježíš a povolává apoštoly, aby je šli v jeho jménu hlásat. A apoštolové opouštějí otce, domovy a sítě - jisté zaměstnání, - a jdou lovit lidi.
Jonáše také volá Bůh, aby šel hlásat pokání a Boží odpuštění velkoměstu Ninive, ale Jonáš jít nechce: Asyrští Ninivané jsou národ pohanský, zlý, ukrutný - jen ať zahynou!
A tak Jonáš začíná utíkat před Boží vůlí: dostane se na loď, ale Hospodin vzbudí bouři. Námořníci vylosují právě Jonáše jako oběť ke smíření hněvu bohů, a hodí Jonáše přes palubu.
Velká ryba donese Jonáše ke břehu a vyvrhne ho tam, kde se nalodil. A znovu je tu Boží hlas: Jonáši, jdi kázat do Ninive!
Jonáš tedy Boží příkaz poslechne, ale neochotně. Jeho kázání nemůže být kratší a sušší: ohlásí jen hrozící trest, nic o záchraně. Přesto se Ninivané obrátí a napraví. Jonáš je však karikaturou proroka i dál: zatím co Bůh se smilovává, Jonáš se zlobí. Neumí si představit, proč by se Bůh měl smilovat také nad pohany.
Ale Bůh si s ním dává práci, aby jej přesvědčil: Bůh chce zachránit všechny lidi. Bůh je Bohem i těch, kteří nepatří mezi zbožné a věřící.
Kdo si dáte dnes odpoledne čas, abyste si doma našli v bibli knihu o Jonášovi a začetli se do ní, zjistíte, že je to jakási starobylá novela, povídka, která je nejen zajímavá, ale i poučná a moudrá.
Napřed si při čtení budete říkat: tenhle Jonáš, to byl ale úzkoprsý egoista. Ale pak si začnete pomalu uvědomovat, jak je i ve vás, v nás každém, kus Jonáše, jak ta situace platí i dnes. Jak daleko jsme všichni od toho, abychom přáli i jiným, co dobrého přejeme sobě.
Hned trojí životně důležité poučení si můžeme odnést z pozorného čtení knihy o Jonášovi:
První zní: Před Bohem neutečeš.
Jonáš se pokoušel utéct před povinností, která se mu nelíbila. A my se v duchu ptáme: Jaké útěky před povinností jsou v mém životě? Útěky z pohodlnosti, ze špatné nálady, ze strachu?
Až zase budeš mít chuť utéci od nějaké povinnosti, vzpomeň si na Jonáše: Před Bohem a jeho voláním neutečeš!
Druhé poučení získáš poznáním: Já jsem to zavinil!
Teprv až Jonáš v zuřící bouři uznal, že on zavinil tu bouři, že on je viník, teprve pak se bouře uklidní a věci spějí ke smírnému řešení.
Až ty budeš zas jednou házet vinu za všechny potíže na druhé kolem sebe, podívej se honem na sebe: najdi a doznej svou vinu a spoluvinu a užasneš, jak to přispěje k uklidnění bouří v manželství a všude.
Třetí objev při čtení knihy o Jonášovi bude asi znít: Životní učení nemá konce, zmoudřování a sebenapravování trvá až do smrti.
Jonáš dostal důkladné poučení, přestál velkou životní krizi. Ale je nám jasné: to ho neuchrání před dalšími omyly. -
S námi je to také tak: i náš život je stálý proces růstu, vývoje k horšímu nebo k lepšímu - jak kdy a jak kdo.
Básník přirovnal lidský život k životu růže.
Fyzik přirovnal lidský život k tekutině, která mění svůj tvar stále podle okolí - podle nádoby. stále se pomalu mění - vyvíjí - od poupátka přes rozvitou květinu k zralému plodu.
Albert Schweitzer napsal: „Náš život je stálé zrání, které nejde samo sebou. Sama sebou jde jen hniloba.  Na zrání musíme stále, po celý život, usilovně pracovat. Musíme usilovat o stále větší prostotu, pravdivost, vlídnost, trpělivost, soucitnost.“
Ja, kdybychom mohli to své obrácení a napravení zvládnout jedním rozhodnutím najednou - jako třeba maturitní zkoušku - to by šlo snadno.
Ale tak to není: každé ráno, s každým probuzením začínáme znovu svou životní zkoušku víry, naděje a lásky.
Zdá se ti to obtížné, zdlouhavé? Jiné cesty není. Bohu nikam neutečeš. Není jiné cesty, než uznat své chyby a denně znovu s nimi zápolit.
To je cesta spásy pro věřící i pohany: Uznat své chyby a denně s nimi zápolit.
 

HRA S NADĚJÍ

Kdybych se vás teď zeptal, jestli jste už někdy potkali člověka, asi byste se na mne podívali udiveně. „Samozřejmě, že ano, jak se můžeš ptát?“ - Ale ono to tak samozřejmé není. Člověka potkat nemůžeš, to je jen teoretický pojem, pomysl. Potkat můžeš jen muže nebo ženu.
Jsme dnes uprostřed světového týdne modliteb za jednotu křesťanů, a tak vám dávám podobnou otázku: „Potkali jste už někdy někde křesťana ?“ - Také jste nemohli. Můžeme potkat jen katolíka, evangelíka, pravoslavného. Křesťan jako takový neexistuje. Kristova křesťanská církev neexistuje. Jsme rozdělení.
Prvotní jednota svědků Kristova zmrtvýchvstání vydržela jen krátce. Ve Skutcích apoštolů o těch prvních čteme, že byli jedno srdce a jedna duše. Že pohané, když je pozorovali, říkali si s obdivem: „Pohleďte, jak se milují!“
Jak došlo k nejednotě? Jak došlo k rozdělení? To je dlouhá historie, která plní stovky stránek v církevních dějinách.
Snad by se ta cesta k rozdělení dala souborně nazvat „Od srdce k rozumu“. Od láskyplného vyznávání Pána Ježíše ke spisování různých kréd, různých vyznání víry, různých spekulativních rozumových formulací víry.
Jakmile se lidé začali pokoušet původní prostou lásku k Pánu Ježíši vyjádřit filozofickou formulací, teologickými dogmaty a definicemi, začalo neštěstí rozkolů.
Spoluvinu při tom měly jazykové potíže: orientálci mluvili v jiných pojmech než logičtí Řekové, právničtí Římané.
Přidaly se rozdíly mentality jihu a severu: těžkopádný Germán myslí jinak, než syn slunného Středomoří.
A největší vinu mají politikové a vladaři, kteří  všech těch rozdílností využívali ve prospěch svých mocenských záměrů.
A tak mezi křesťany začaly narůstat hrozné hradby, které trvají dodnes: vyzdvihuje se to, co nás rozdvojuje, místo abychom se dívali na to, co máme společného.
Že takové naše chování odporuje vůli Pána Ježíše, je všeobecně známé.
Pán Ježíš nikdy nad nikým nevynesl klatbu. Katolíci i pravoslavní mnohokrát.
Pán Ježíš nikdy nikoho nevyhnal ze své společnosti. My katolíci i protestanti mnohokrát.
Pán Ježíš sedal k jednomu stolu s dobrými i zlými a přitahoval k sobě i všelijaké pochybné existence.
Naše rozdělení je proti vůli Pána Ježíše.
Mají snahy o sjednocení nějaký výsledek? Bohudíky, mají. Katolická církev už veřejně prohlásila, že i my, katolíci, jsme ubližovali ostatním křesťanům, a tak podnítili jejich odchod.
Katolická církev už prohlásila, že dnešní nekatolíci nemají osobní vinu na rozkolu, ke kterému došlo v dřívějších dobách.
Katolická církev už prohlásila, že ty největší hodnoty víry se vyskytují i v jiných křesťanských církvích, a že i my se máme od nich čemu učit, ne jen oni od nás. Máme společný Otčenáš, Apoštolské vyznání víry, máme společný ekumenický překlad bible, máme společný křest.
Co nám ještě schází? Přesto vše ještě mnoho:
Za prvé sjednocení na rovině církevního vedení. Ochota k tomu byla už často veřejně dokumentována objímáním papeže s hlavami jiných církví. Ale dál se nestalo nic.
Za druhé nám schází ujednocení na rovině teologů. I zde čteme stále znovu ujištění, že na různých komisích bylo dosaženo rozhodného pokroku. Ale dál se nestalo nic.
Za třetí schází ujednocení na rovině nás dole, na rovině lidu Božího. Zde má dojít ke sjednocení duchovnímu, ke sjednocení ve vzájemné lásce a přátelství. Jak máme k tomuto cíli blízko, to každý z nás osobně teď povězme Pánu Ježíši, když tu s ním budeme společně stolovat. Budou to jen naše planá slova? Bude to tak doopravdy?

Přímluvy

V mnoha příkladech nám Písmo dokládá, jak Bůh znovu a znovu volá člověka, aby se vydal na cestu svým životem správným směrem. I my jsme dnes toto Boží volání slyšeli. Pojďme prosit o pomoc, modleme se společně:

Bože, jsme na cestě do tvého království. Dej, ať ve zlých chvílích cítíme nad sebou tvou ochrannou ruku, skrze Krista, našeho Pána.

Nahoru!

NEDĚLE  4. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnešní slovo Boží nás chce upozornit, že mezi lidmi není vlastně nikdo opravdu nevěřící. Každý člověk na něco nebo na někoho věří - buď věří v Boha, nebo věří na pověry.
Na co věříš ty v rozhodných situacích života? Je to Bůh, na koho spoléháš?
Prosme všichni za odpuštění naší malověrnosti.

Uvedení do čtení
1. Dt 18,15-20
Čtení ze Starého zákona nás varuje před vyzvídáním budoucnosti pomocí magických praktik. Když jsem na rozpacích, co dělat, je tu slovo Boží, duch evangelií, jako ukazatel cesty.
2. 1 Kor 7,32-35
Ve druhém čtení pokračuje svatý Pavel v úvahách o manželství a o panenství. Poslechněme si jeho hlas.
3. Mk 1,21-28
Obrazem vyhnání zlých duchů chce evangelista říci, že Ježíš má plnou moc od Boha. Kde učí Ježíš, tam mizí zlo.
 

BŮH MLUVÍ K ČLOVĚKU

Ústřední myšlenka dnešního slova Božího, jak jsme právě slyšeli, je: Bůh mluví. Mluví skrze proroky, skrze Syna. Řekne si někdo: snad mluvil, ale teď mlčí. Mlčí ke všemu co se děje. Proto se rozvíjejí úvahy o mrtvém a mlčícím Bohu. V knize Alberta Camuse: „Mor“ - říká lékař: „Bůh světu nevládne, nestará se o něj, mlčí. Světu vládne smrt. Proto se nestarám o Boha v nebi, který mlčí ke všemu, a raději se pouštím do boje se smrtí, která tu řádí a panuje.“ Ale Bůh nemlčí - mluví jen jinak, než my čekáme - proto ho neslyšíme. Tak se dělo lidem už v dobách biblických: nepoznali ho. Nepoznali ho učedníci cestou do Emauz. Nepoznali ho apoštolové na břehu jezera. Nepoznala ho ani Magdaléna. Nepoznal ho celý izraelský národ, po tisíciletí k tomu připravovaný.
Jejich představa o Bohu byla jasná a přesná, ale ztrnulá, neměnná. Bůh-Mesiáš přišel, ale byl jinačí - a oni ho odmítli: copak je dobrého z Nazareta - z takové Lhoty?
Kristovi současníci, kteří v něho uvěřili, museli být hazardéři.
Museli se umět vzdát svých dosavadních názorů, jistot.
Museli být ochotní změnit své smýšlení. Rozbilo to celý jejich dosavadní svět.
Kdo se opravdu přiblíží ke Kristu, kdo v něho doopravdy uvěří, tomu se rozbije jeho celý dosavadní myšlenkový svět. Ten už pak vidí všechno jinak. A zde často dochází k pohoršení, které pro „stávající“ věřící představují konvertité. Když se jim podaří přiblížit se ke Kristu, když prožijí závan té myšlenkové vichřice Ducha, která vše činí novým, obnoví to jejich život, jsou vnímaví pro nové myšlenkové proudy v církvi, jsou progresivní.
Narazí však zpravidla na kastu lidí, kteří věří v Boha už dávno, vlastně odjakživa, kteří znají celé náboženství, kteří mají všechnu pravou a osvědčenou zbožnost jako zpachtovanou na doživotí. Objeví-li se něco, co oni neznají - odmítnou to.
Pavel byl takhle přesvědčen, že zná pravé náboženství, že je zná dokonale. Když se objevila novota, křesťanství, začal je pronásledovat: tak jsme se to ve škole neučili!
Teprve když potkal opravdu Boha, bylo to jako blesk z nebe: zjistil, že všechno je jinačí, než  jeho dosavadní představa.
Bůh nemlčí ani dnes. I dnes tě oslovil, vyzval. Je v tom riziko: Jestli ho opravdu uslyšíš, rozbije tvé pohodlné představy, vymítne z tebe zlé duchy špatných návyků.
To je začátek nové cesty lidstva. Začínáme nově tušit - zatím jen tušit:
Bůh je! Je živý! Je větší, než jsme si dosud uměli představit! Až to pochopíme, změní a obnoví to náš svět. Obnoví to i tebe.
Nebojme se vydat na cestu do našeho Damašku.
 

MLUVIL JAKO TEN, KTERÝ MÁ MOC

Představte si toto: Přijdete do kostela a místo mne tu stojí Pán Ježíš. Místo mne tu káže Pán Ježíš. Co by se stalo? - Obrátili byste se všichni co tu jste, na horlivé křesťany?
A kdyby tu Pán Ježíš udělal div: Třeba by tu někdo dostal epileptický záchvat, svalil se v křečích na zem, pěnu u úst, - a Pán Ježíš by k němu přišel, dotkl se ho, oslovil - a nemocný by se v tu chvíli uklidnil, postavil, uzdravil.
Co myslíte - obrátil by se celý náš národ na horlivé učedníky Pána Ježíše? Asi ne. Já myslím, že by to dopadlo zase asi tak, jako tenkrát, když Pán Ježíš vskutku osobně lidem kázal, když dělal divy lásky mezi nemocnými a hříšníky. Jedni by křičeli: podvodník! Druzí by o tom chvíli mluvili a pak by přišly jiné sensace - a vše by zůstalo jako dřív.
Ale někteří by se zaradovali. Přijali by jeho učení a stali se křesťany. Stali by se jeho učedníky na celý život.
A to je i naše dnešní otázka. Co se stane se mnou, když vyslechnu evangelium, kázání, slovo Boží? Co se se mnou děje neděli co neděli v kostele? Má Ježíšův hlas na mne nějaký vliv? Jaký je ten vliv? Stačí jen na přijetí vnější „firmy“, že jdu do kostela, ale ponechám svůj život, smýšlení a jednání pohanské - křesťanstvím neovlivněné?
Na čem to závisí, jaký je užitek ze slova Božího?
Ve čtení ze Skutků apoštolů jsme slyšeli, jak se svatý Pavel ptá skupiny křesťanů v Efezu, jestli přijali Ducha svatého. Zřejmě mu připadali jako jacísi nedovaření, smutní křesťané. A když se ukáže, že se o Ducha svatého dosud nezajímali, že ho neznají, natož aby ho měli, tu je svatý Pavel poučuje, mluví jim o Duchu svatém, vzkládá ruce, předává jim ho. A oni Ducha Ježíšova přijímají.
Jak se to projevilo, že ho vpravdě přijali?
Svatý Lukáš říká, že „mluvili jazyky“ pod vlivem vnuknutí toho Ducha.
Co to vlastně bylo, to mluvení jazyky - glossolalia se to řecky ve Skutcích nazývá - to už dnes přesně nevíme.
Víme jen, že to bylo něco spontánního, jásání, výkřiky radosti a chvály. Veliký a krásný zážitek.
A právě to podstatné z tohoto daru Ducha svatého, ducha Ježíšova, v nás působí i dnes, když dobře pochopíme hlas Ježíšův, třeba zde v kázání. Když slovo evangelia uslyšíme celým srdcem, když cítíme: To je ono! To je přesně to, co jsem dnes potřeboval slyšet, toto je dnes řečeno právě pro mne - pak naplní veliká radost také nás.
 Už žalmista před tisíciletími tu radost domu Božího znal:
  „Zaradoval jsem se, když mi pověděli,
  že do domu Páně spolu půjdeme.“
A to je otázka i na nás zde: zda máme také radost, že se dostaneme sem, do kostela, radost z toho, že tu jsme pohromadě, radost z toho, že můžeme slyšet slovo Pána Ježíše, že můžeme přijmout jeho Ducha.
Vždyť to, že tu dnes jsme, to není jen naše zásluha, že jsme sem chtěli přijít. Jsme tu také proto, že to chtěl i Pán Bůh. Kdyby Bůh nechtěl, tak bychom tu nebyli, ani jeden. Něco by nám do toho vlezlo, překážka. Nebo bychom byli škobrtli o zmrazek na silnici a leželi kdesi se  zlomenou nohou. Nebo bychom se dnes ráno neprobudili.
Není to nádherné pomyšlení, nádherný pocit, není to důvod k radosti, že náš Pán o nás stojí! O každého, co tu jsme!
I toho, kdo sem snad vkročil jen náhodou, jen ze zvědavosti, i toho sem vedl Boží Duch. I o toho Bůh stojí.
To je ten nejvlastnější důvod naší křesťanské radosti: Bůh o nás ví, Bůh o nás stojí, Bůh chce, abychom žili v radosti jeho Ducha. Bůh nechce, abychom žili v otročení duchu zlému.
Otročení zlému duchu. Děti, prosím vás, je vůbec něco takového možné? Existuje vůbec něco takového, jako otročení zlému duchu? Existuje.
Někteří možná už něco takového znáte. Poslouchejte:
Ten Jirka, co vám o něm budu vypravovat, byl vlastně v jádru dobrý kluk, ale hrozný nešika.
Nešika ve hře, nešika na hřišti, nešika všude, nikdo si s ním ani nechtěl hrát. A co nejhoršího, Jirka ani neměl žádného kamaráda. Moc ho to mrzelo, že o něj kluci nestáli.
Poznal to na něm jeden chlapec a tomu napadlo, že by toho mohl využít. A tak přišel za Jirkou, a že s ním bude kamarádit: „Máš, Jirko, peníze? Pojď, koupíme si čokoládu! Pojď, půjdeme do kina.“ - samozřejmě za Jirkovy peníze. A peníze co zbyly? „Já si vezmu peníze k sobě, aspoň je neztratíš.“ - a už je Jirka samozřejmě neuviděl. A když hlesl slovíčko, hned slyšel: „No jsme přece kamarádi, ne?“ A tak Jirka doma ukradl mamince peníze, aby měl pro „kamaráda“. Pak ho ten kamarád zaučil, jak se krade v samoobsluze. Tak ten dareba, ten zloduch, Jirku ovládal. Jirka už neděl, co sám uznával za správné, neuměl už se sám rozhodovat. Nedbal, co mu říkala maminka, on už jen dělal, co poroučel ten dareba, ten zloduch kamarád. A pořád měl strach, kdy se na to přijde.
Něco podobného bylo v dnešním evangeliu: ten nemocný, posedlý zlým duchem, také nemohl dělat, co sám chtěl. Ovládal ho někdo jiný, zlý. Evangelium o tom říká, že byl ovládaný, posedlý zlým duchem.
A o to jde. Pán Bůh chce, aby lidé žili svobodně a radostně, hezky, beze strachu, aby se rozhodovali samostatně. Proto lidem nabízí svého Ducha a ten osvobozuje lidi z otročení duchu zlému. Osvobozuje k radosti. Dáme se osvobodit? Odpovězme každý ve svém srdci.
A teď odpovězme společně vyznáním víry.
 

PŘÍKLADNÁ MATKA

Svatý Pavel se v dnešním čtení zabývá potížemi, které má muž se ženou a žena s mužem v manželském soužití. Připomíná to svátek Uvedení Páně do chrámu, což je prastarý liturgický svátek našich rodin.
Je to svátek rodin: tedy muž, žena, děti. Ale jako je osudem muže Josefa ve Svaté rodině, že udělá své a dál zůstává v pozadí, tak tomu bývá ve všech rodinách: v popředí stojí madona, žena se svým mateřstvím.
Možná si teď někdo z vás, pozorných posluchačů, už pomyslel: Aha, - to si pan farář tímhle úvodem připravuje půdu na zapění obdivné ódy na zdatnou manželku a vzornou matku:
Na vzornou matku první A kategorie,
která je svým dětem nejen maminkou, ale i důvěrnicí a kamarádkou v jedné osobě,
která najde vždy to správné slovo v pravou chvíli,
která nemá žádné nálady ani slabůstky,
která má po ruce přesné vysvětlení pro vše ve vhodném tónu,
která vždy bez říkání přišije knoflíky na mužovy košile,
která nikdy nepřipálí či nepřesolí oběd,
která ... udělejme už raději tři tečky za tou ódou.
On by takový chvalozpěv šel asi stejně do prázdna. My tu mezi sebou tyhle čítankové jedna A sorty sotva máme. My tu nejspíš máme takové ty normální maminky, řekněme sorta dvě A:
- ty, co jim semtam přetečou nervy,
- ty, co se jim semtam zvedne ruka k mámovskému pohlavku místo pedagogických výkladů lajdající dcerce,
- co jim semtam přeteče mléko,
- co nedokážou zachovat přísnou tvář vůči hubatému synátorovi v pubertě,
- takové ty maminky obyčejné, semtam nedůsledné, ale mající moc rády své děti i manžele.
Jsou však opravdu tak docela obyčejné?
Poslechněte si, jak to napsala příteli knězi jedna taková obyčejná maminka, „chovatelka“ jednoho fousatého chlapa a tří  malých chlapečků:
„Milý pane faráři, měl byste se za mne modlit, abych zvládla aspoň trochu, co se mi zdá k mému mámovství nezbytné:
- abych uměla dělat jako jednoruká: druhou ruku potřebuji k chytání nejmladšího synka, který právě zvládl umění rejdění po zadečku a pořád se chystá odněkud nebo někam spadnout.
- A pak bych také potřebovala, abych uměla koukat aspoň třema očima naráz, abych mohla jedno zavřít nad neplechami staršího, druhým kontrolovala, na co se to kouká mladší  v televizi a třetím mohla koukat na práci.
- A také abych uměla být hluchá k randálu, co dělají ti tři a někdy i všichni čtyři moji kluci, ale přitom abych zaslechla každý vzdech a ston z bolesti nebo strachu.
- Dále potřebuji, abych neztratila sebejistotu, když své vlastní chyby začnu objevovat na svých děckách.
- A ještě, abych byla chytrá jako profesor a doktor teologie, abych uměla zodpovědět všechny dotazy svých dětí, jako třebas tuhle, když jsem právě cedila vodu z brambor: Mami, může Pán Bůh chtít, aby se samo zasklilo to okno v pokoji, co jsem rozbil? Mami a proč to nechce, když to může?
- A toto také: abych byla géniem logiky a přesně rozeznala, kdy je čokoláda dárkem, kdy odměnou, a kdy pedagogy zakázaným podplácením mé ratolesti.
- A také potřebuji ... škoda, mám těch zcela nutných přání ještě celou řadu, ale papír stačí už jen k srdečnému pozdravu a k ujištění:
Otče, být maminkou je přesto všechno moc krásné.
Ujišťuji vás, že jsem v hloubi své upachtěné dušičky moc a moc šťastná a denně za to Bohu děkuji.“
A tak, milí muži a kluci, pomodleme se dnes i my ze srdce za ženy mezi námi, za naše manželky, babičky, sestry, a přejme sobě i jim, aby při všech starostech a denních trampotách neztratily humor a hlubokou radost z toho, že jsou dárkyněmi života, lásky a krásy. - Umiňme si, že se budeme snažit, abychom jim tu radost svými malichernostmi nekazili.

Přímluvy

Nyní pojďme prosit našeho Pána Ježíše o pomoc:
Pomáhej své církvi, aby nesla světlo tvé lásky do všech končin světa.
Veď národy k sobě, aby poznaly, co je jim ku pokoji.
Všem ženám našeho farního společenství dej, aby svou ženskou a mateřskou službu bližním konaly rády a v lásce.
Rodičům dej zdraví,  trpělivost a laskavost, aby vychovávali děti s klidem a vlídností.
My všichni ať se dobře připravujeme na stáří, aby si mladí mohli vážit naší moudrosti.
Umírající ať prohlédnou do tvého světla věčného.

Bože, shlédni na naše prosby: ať se učíme žít ve světle evangelia našeho Pána Ježíše, který s tebou kraluje na věky věků.

Nahoru!

NEDĚLE 5. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužb
Pravdu má hymnus „Te Deum“, když říká: „Když vše se v světě mění, Ty sám jsi bez proměny.“ - Ano, vše na světě se stále mění. A člověk - ten se také mění, ale nerad, ztěžka.
Bůh nás však změnit chce, k lepšímu nás chce změnit, protože nás má rád.
I dnes jsme tu proto, abychom se změnili k lepšímu. Volejme o pomoc k Pánu Ježíši.

Uvedení do čten
1. Job 7,1-4.6-7
Slovo Boží se dnes zabývá všelidskou otázkou, proč je na světě tolik zla. Job je věčně platným ztělesněním trpícího člověka.
2. 1 Kor 9,16-19.22-23
V listu korintským křesťanům se svatý Pavel svěřuje, jak se mu hlásání evangelia stalo smyslem celého života. Naslouchejme s tichou otázkou, kolik z jeho nadšení pro službu Božímu království je i v nás.
3. Mk 1,29-39
V evangeliu je dnes před námi Pán Ježíš jako pravý Spasitel, jako ten, který léčí lidskou chatrnost, vymýtá z člověka zlo. I nám, i tobě chce pomoci od trápení. Záleží jen na nás, jestli si pomoci necháme.
 

POSEDLOST ZLÝM DUCHEM

Dvakrát se dnes v evangeliu mluví o vyhnání zlých duchů z člověka. Co to vlastně bylo, co to je, ta posedlost zlým duchem?
- Byl to neduh tělesný - nějaké epileptické záchvaty?
- Byla to choroba duševní - nějaká hysterie?
- Nebo to máme brát doslovně - že člověk může být ovládnut, posedlý, nějakým zlým duchem, ďáblem? To bychom pak museli věřít, že existují nějací ďábelští duchové, strašidla.
Co máme jako křesťané věřit, je obsaženo v našem Kredu - vyznání víry. A v Kredu stojí: „Věřím v Boha Otce, věřím v Ježíše Krista Syna, věřím v Ducha svatého.“ Nestojí tam nikde: věřím v ďábla. Nestojí tam nikde: věřím na strašidla.
„Ale v bibli se o ďáblech a posedlosti mluví, a často“ - řekneš na to. Ano, mluví, a my se těch výrazů nebojme také používat.
Vyjadřují lidskou zkušenost, s kterou se v životě stále setkáváme: někteří lidé jsou ovládnutí, posedlí zlem. Dělat zlo jim dělá radost. Dovedou vynaložit největší úsilí a rafinovanost na to, aby co nejvíc, co nejcitelněji ublížili. V tom smyslu se o někom říká, že to je ďábel v lidské podobě.
A jak se dostane člověk do služby tohoto ďábla - zla? Tím, že zlo prohlásí za dobro: ubližuje, boří, trápí, ale prohlašuje, že jedná dobře, spravedlivě.
Podle tohoto receptu to jde stále stejně, co člověk je člověkem:
Nejnovější manželský rozvrat je jen miliontou obměnou historie, zapsané už v bibli o Adamovi a jeho ženě:
Když ji Adam uviděl poprvé, zahořel obdivem: To je kost z mé kosti, to je ta pravá, co ke mně patří. A patřila: dokud nepřišel mezi ně ďábel - hřích. Ten zboří jednotu a Adam volá, jak dodnes mnozí Adamové volají: to ona je vším vinna, má žena!
Satanská posedlost to je, co rozděluje manžely, rodiče od dětí, přátele, spolupracovníky: Najednou tu stojí proti sobě, prohlašují, že jen oni to myslí a dělají dobře, a proto se snaží za každou cenu prosadit svou. Není už lásky, pokory, slušnosti, slouží se tu posedlosti, sobectví.
Celé lidské dějiny prokazují stále tento satanský vliv pod škraboškou chtění většího dobra.
Možná si říkáš, když mne dnes posloucháš: k čemu tohle kázání o tak ošklivých věcech? Není důležitější věřit Bohu a nestarat se o satanské rejdy zla? Nebylo by lépe po únavném týdnu slyšet v kostele raději něco povzbuzujícího, povznášejícího?
Ale jen dobře poslouchej, vždyť o to mi právě jde. Povím ti to příkladem.
Lupne večer v televizní obrazovce, vidíš jen světlý obdélník. Je tam jen světlo: nevidíš nic. Jindy obrazovka zčerná, je tam jen tma, nevidíš také nic. Obraz vidíš jen tehdy, když je tam obojí, světlo i tma: obraz je směs světla a tmy.
Dobro vidíme jasně jen tehdy, když vidíme při díle i zlo. Dokud nerozpoznáme vliv ďábelského zla v nás, dokud věříme, že zlo je dobro, nejsme schopni se od zla osvobodit. Všichni putujeme životem s maskou počestnosti a ušlechtilosti, ale ve skutečnosti jsme plni zřícenin dobrých a neuskutečněných úmyslů. Jsme plni nejistoty a zlých myšlenek.
Ježíš věděl dobře, co je v člověku. „Vy, kteří jste zlí,“ - tak charakterisoval své posluchače a nás všechny. Dovedl strhnout masku i zbožně pohoršeným lidem: kdo je sám bez hříchu, hoď první kamenem.
Nikdy nejsme blíž vykoupení, než když si uvědomíme, že je v nás plno zla a hříchů. To je jádro dnešní radostné zvěsti: Teprve, když si uvědomíme, že jsme ti zlí, že jsme ti, co mají v sobě zlého ducha, teprve tehdy pochopíme, co je to vykoupení a začneme po něm volat.
A ještě tohle bychom měli umět rozlišit: Jaký je tedy rozdíl mezi hříšným člověkem a „posedlým“, zlým člověkem? Hříšný to neskrývá, že je zlý, vynadá ti, rozčílí se - a pak se ti omluví, uzná svou chybu. Zatímco ďábelský člověk je plný sladkosti. - „Já to myslím s tebou dobře,“ říká ti - a přitom tě strká do maléru. Jago se tváří jako nejlepší Othellův přítel, když ho manipuluje k neštěstí a zkáze.
Co dělat, když na takového ďábelského člověka narazíš? Polituj ho, a drž se od něj dál. Vykoupit, zbavit posedlosti ďábelským zlem ho může jedině Ježíš Kristus. Proto se za posedlé zlem modlíme.
A bojujeme tím houževnatěji se zlým pokušením v sobě, aby nás zlo také neovládlo, neposedlo, aby v nás vládl Kristus.
 

TCHYNĚ A MESIÁŠ

Důležitou osobou v dnešním evangeliu je Petrova tchyně. Slovo tchyně nemívá u mužů nejlepší zvuk, protože tchyně starostlivě dohlížejí, aby jejich dcerám a vnoučkům nic nescházelo. Vždyť na ty mužské je tak málo spolehnutí!
Vezměte si třeba případ tohoto zeťáčka - rybáře Šimona. Nebyl to žádný žebrák. Měli lodici, měli síť. To je už nějaký majetek, s tím se dá rodinu uživit. A co si ten Šimon nevymyslí: Nechá rybaření! Loďka zahálí a on si běhá za nějakým potulným kazatelem z Nazareta. Dokonce i jméno si prý dal nové - pan Skála si teď říká. Zlákal i své kamarády Jakuba a Jana. Ti opustili starého otce - a všichni běhají za tím Ježíšem. A kdo bude živit rodinu, o to se nestará nikdo. Však mu to tchyně jaksepatří vycinká, až se objeví doma. Načisto se z toho rozstonala. A zrovna když takhle marodí, přijde si pan zeť domů jakoby nic a přivede s sebou celou toulavou partu i s tím Ježíšem. Beztak se za ní do horní světnice ani nikdo nepodívá, kdopak dneska ještě vzpomene na starou ženskou.
A najednou stojí před ní. Ne Šimon Petr - ten se drží raději od tchyně dál - ale ten Ježíš.
A nevypadá jako bláznivý divoch, mile se na ni usmívá.
A říká jí laskavá slova.
A bere ji za ruku a zvedá ji z lůžka, a ono to jde.
A tchyně vstává na nohy
a je celá užaslá a celá naměkko - a to se jí stává málokdy.
A dělá to, co dělají všechny ženy, když jsou překvapeny milou návštěvou -
běží uchystat pohoštění a neví, čím by hosta obnášela.
Co se to s ní stalo?
Pán Ježíš se na ni podíval. Usmál se. Podal jí ruku.
Známe tohle gesto všichni - třeba z přenosů fotbalovoých nebo hokejových zápasů. V zápalu hry někdo povalí protihráče. Hned se k němu vrátí, podá mu ruku, pozvedne ho, omluvně se na něj usměje, a všechno je zase v pořádku.
Známe tohle gesto s malými dětmi. Rozběhnou se někam, hapají a zoufale pláčou. Ale přiběhne maminka, podá ruku, pozvedne, usměje se, poví chlácholivé slovíčko a vše je zase v pořádku.
Ano, podat někomu ruku, když je docela daun - jak je teď v módě říkat, když se všichni učíme anglicky - podat ruku někomu, kdo je na dně, to je gesto uzdravující, to pomáhá.
A je kolem nás snad vždy někdo takový, kdo je docela na dně. Komu můžeš podat pomocnou ruku, přátelský úsměv. Kdo tím dostane novou sílu, postaví se znovu na nohy. Ale největší pomoc získá ten, kdo se chytí za ruku Pána Ježíše. Ten umí uzdravit, jak se vypravuje v evangeliu, nejen neduhy tělesné, ale i horší neduhy - neduhy našeho ducha, posedlost zlem.
Někdo říká, že dnes už mezi námi neřádí démoni, že dnešní lidé už neznají posedlost zlým duchem, ale tomu nevěřte. Kolik lidí je doslova posedlých myšlenkou na pomstu, posedlých vášní, posedlých touhou po všelijakých drogách.
„Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli do Petrova domu k Ježíšovi všechny nemocné a posedlé. I uzdravil mnoho nemocných a vyhnal mnoho zlých duchů.“ - konstatuje prostě evangelista Marek.
Kéž i my se umíme rozběhnout do Božího domu, když se nějaká nemoc či posedlost pokouší o nás. Kéž umíme podat ruku padlým a přivést je k Pánu, aby je mohl uzdravit.

Přímluvy

Někdy se nám zdá, že nás starosti a nejistoty zlomí, přemohou. Bůh však naše trampoty zná, proto ho s důvěrou prosme:

Pane, stůj při nás, když nás děsí lidská zloba a zákeřnost. Pomáhej nám skrze Krista, našeho Pána.

Nahoru!

NEDĚLE  6. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Moderní věda a technika dává člověku pocit moci. Ale slovo Boží mluví dál, - i dnes - o člověku malomocném. Zkuste si dnes uvědomit, co všechno činí člověka málo mocným: nejen choroba tělesná, ale i choroba duševní - sobectví, které jej také vyhání ze společnosti ostatních.
Proto začněme bohoslužbu tím, že se odřekneme všeho, co je v našem chování mrzoutského a sobeckého, co zaviňuje malomocenství srdce a lidskou samotu.

Uvedení do čtení
1. Lv 13,1-2,45-46
Dnešní čtení ze starozákonní knihy Mojžíšovy ukazuje, jak se lidé před tisíciletími chránili před nakažlivou nemocí. Z těchto očisťovacích předpisů se později vyvinuly předpisy o kultovní čistotě vůbec.
2. 1 Kor 10,31-11,1
Teď si poslechneme, jak zaujatě obhajuje svatý Pavel potřebu společenství s lidmi a s Kristem.
3. Mk 1,40-45
Často čteme o „zázracích“ dnešní vědy a techniky. Ježíšovy zázraky jsou činy soucitné pomoci bolavému člověku. Poslechněme si, jak se Boží moc projevuje v Boží dobrotě.
 

JE NEMOC BOŽÍM TRESTEM ?

Děti, měli jste už někdo žloutenku? Nebo jinou nakažlivou nemoc? To vás odvezli na infekční oddělení do nemocnice, kam za vámi nesměl nikdo na návštěvu - ani tatínek a maminka.
Kdo jste takovou nakažlivou nemoc prodělali, jistě jste pozorně poslouchali první čtení z knihy Mojžíšovy, - jak to dělali lidé při nakažlivých chorobách za starých časů. Nemocnice tenkrát nebyly, uzavřené izolační oddělení neměli, - a tak ty nemocné zkrátka vyhnali z města nebo z vesnice ven do pustiny. Nesměli se s nikým stýkat, aby někoho nenakazili.
Ale to nebylo ještě to nejhorší, co se tenkrát s nemocnými dělalo. Horší bylo, že nemoc považovali za Boží trest: „Ten člověk musel vyvádět nějaké špatnosti, musel moc hřešit, a Bůh ho potrestal nemocí. Nemocný - to je zločinec, to je darebák - je Bohem poznamenaný.“ A tak ho vyloučili ze společnosti slušných a zdravých lidí.
Bylo to kruté, a my si myslíme: dobře, že žiju až teď, teď je to přece jen už lepší.
Ale nepleťme se: tak moc se myšlení lidí zas nezměnilo od doby, kdy Izraelité si sepsali tyto předpisy o nakažlivém malomocenství. Když vidíme, že u někoho náhle vypukla zlá choroba, napadá nás i dnes:
„To má z toho, že špatně žil. To ho Pán Bůh potrestal.“ -
A když onemocníme sami? Každý kněz by vám mohl vyprávět, kolik nemocných mu klade rozhořčenou otázku: „Co já jsem tak zlého udělal, že jsem takhle postižen? Copak jsem horší, než jiní lidé? Proč jsem takhle trestán? Proč zrovna já tu ležím, proč ne druzí?“ Jen si vzpomeňte, jestli  vás takové starozákonní otázky nenapadaly, když jste byli nemocní.
Takové „starozákonní otázky“ - řekl jsem právě. Ale i ve Starém zákoně najdeme už lepší pochopení smyslu nemoci. Zvlášť kniha o Jobovi prosazuje zcela jiný názor na nemocného.
Vzpomínáte si na tu knihu? Když bohatý náčelník Job rázem zchudl, ztratil rodinu a onemocněl malomocenstvím, shodli se jeho přátelé na obvyklém názoru, že to vše je Boží trest za jeho hříchy, za špatný život. Ale Job to odmítá uznat: „Nejsem nijak zvlášť horší, hříšnější, než ostatní zdraví lidé - možná jsem i o něco lepší, než mnozí z nich.“ A svatopisec dává za pravdu Jobovi: Tvé trápení není Boží trest. Bůh je ti právě v tvém trápení blízko. Tvé trápení tě učí důvěřovat Bohu a spoléhat na Boha.
Evangelium dnešní neděle je jedním z nejpěknějších textů Nového zákona k otázce nemoci a trápení.
Slyšíme tu, že žádný předpis, žádný zákaz nedokáže zabránit Pánu Ježíši, aby se k nemocnému soucitně přiblížil. Žádné nebezpečí nákazy nezabrání, aby se ho s láskyplným soucitem dotkl, pohladil. Ježíš se nemoci nebojí, Ježíš ji hojí a nemocného vrací do jeho domova, do jeho prostředí.
Rozumíte tomu? Nemoc je zlá věc, nemoce by ani neměly být. Ježíš neposílá nemoc, ale pomáhá ke zdraví.
Dnešní evangelium nám oznamuje zprávu vpravdě radostnou: Když onemocníš, máš příležitost zažít bezprostředně Boží blízkost a Boží lásku. Bůh tě chce uzdravit - jen k němu volej o pomoc s plnou důvěrou, jako ten malomocný.
Každý nemocný má tedy plné právo doufat, že ho Bůh uzdraví, že bude zase šťastně žít mezi svými: buď v domově pozemském - nebo v domově nebeském.
Nemá smysl lámat si v nemoci hlavu otázkou, proč zrovna já tu ležím a druzí jsou zdraví.
Má smysl, aby nemocný se s plnou důvěrou upnul na Boha. Má smysl, aby zdraví jej nevyloučili ze svého společenství, ale navštěvovali jej, věnovali se mu.
A co vy, mládeži, děti? Malé děti na návštěvy do nemocnice nepouštějí, ale doma zajít za babičkou, když leží, můžete.
Ale já mám na mysli ještě něco jiného. Víte, oni zlí a špatní spolužáci a kamarádi, ti jsou také nakažliví, infekční. Však znáte dobře, jak je špatnost nakažlivá: Jen někoho uvidíš, že něco špatného dělá či říká, a už máš chuť udělat a říkat to také tak. Proto ti rodiče radí, aby ses se špatnými nekamarádil. Nejprv se musejí uzdravit ze své nakažlivé špatnosti, aby mohli mezi lidi, aby mohli mít dobré přátele. Pomáhej jim tím, že se k ničemu špatnému nenecháš navést.
I mezi námi je dost „málo mocných“, dost nakažených buď tělesným neduhem, nebo i neduhem duše - hříchem, špatným návykem.
Pojďme proto teď všichni společně vstříc Kristu, který ve svátosti oltářní přichází mezi nás. Volejme k němu společně o uzdravení. Ale abychom mohli být opravdu uzdraveni, vzbuďme a vyznejme napřed svou víru.
 

VŠECHNO DĚLEJTE TAK, ABY TO SLOUŽILO K BOŽÍ OSLAVĚ

„Všechno dělejte tak, aby to sloužilo k Boží oslavě!“
Povzbuzen touto výzvou v epištole svatého Pavla začal před třiceti lety horlit v kázání mladý kněz:
„Správná bohoslužba není v tom, že by jeden - kněz - sloužil mši a ostatní jen pasivně přihlíželi. Správná bohoslužba, to je společné dílo všech. Každý, kdo je v kostele, má činně pomáhat. Každý má posloužit tím, co umí, k společnému dílu!“
Tohle o tom sloužení a pomáhání zámožní a sebevědomí farníci z Hané nechtěli slyšet. Hned po mši na něj čekali a spustili: Velebné pane, vy ste k nám holt přišel z té horácké žebroty, kde lidi nic nemajó. Hale my sme tu chvala Bohu zámožní dost, abesme si mohli zaplatit kostelníka a milistranty a varhaníka, ha my habesme mohli mít v kostele pokoj. Dyš na tó bohosložbo teda takhle nestačíte, připlaťte kostelníkovi a hoděléte na to sbírko. Me vám předáme, hale nás nechte na pokoju.“
A tak kněz musel příští neděli začít znovu vysvětlovat:
„Když chceš něco oslavit, neslavíš sám. Oslavovat něco sám, co by to bylo za oslavu, to ani nejde. Pozveš si přátele, kamarády, slavíte společně. Ten donese lahvinku, ten harmoniku, ten umí dobře zpívat, ten umí vykládat legrační historky, každý přispěje něčím - a už slavíte. A o něco podobného nám jde tady v kostele. Když tu máme oslavovat Pána Boha, a svatý Pavel říká, že právě to tu máme dělat, - pak musíme také slavit společně. Každý má na tu slavnost přispět tím, co je, tím, co umí.“
Vy, zde v této farnosti, už to takhle dávno děláte: Mužská mládež ministruje, děvčata zpívají žalmy, ženy uklidí a vyzdobí kostel, muži opraví, když je to potřeba, jiní z vás dělají lektory a předčítají slovo Boží.
Jen dvojí nám ještě schází. Náš společný zpěv není ještě opravdu společný, mnozí nezpívají, ostýchají se. Naše společná, svátostná hostina není ještě společná - někteří ještě nejdou spolu s ostatními ke stolu Páně, ostýchají se.
Někteří z vás se ostýcháte zpívat, protože si říkáte: „Nejsem přece takový zpěvák, abych vyzpěvoval na veřejnosti!“ - Ale i když nejsi sólista pro zpěv na kůru, máš dost hlasu, aby ses mohl přidat k ostatním a vyzpěvovat si chutě s ostatními. Varhany už nějakou tu drobnou nerovnost překryjí. A je to krása převeliká, když se přijde do kostela, kde chutě zpívají všichni. To pohne i studeným a i probudí mrzouta.
A tak tedy první povzbuzení je: a zpívejme společně chutě všichni.
A druhé povzbuzení: Neostýchejte se jít ke stolu Páně.
Představte si, jak by to bylo, kdyby některý z apoštolů při poslední večeři nechtěl od Pána Ježíše vzít svatý pokrm, když říkal: vezměte a jezte! - Ale to se nestalo: Přijímali všichni.
Představte si, jaké by to bylo, kdyby řekla polovička lidí, které Pán Ježíš chtěl nasytit na poušti: My jíst nebudem. My nechcem! Ale to se tenkrát nestalo: Pán Ježíš je všechny pozval k jídlu, a oni k tomuto svatému přijímání šli všichni. Evangelista to zvlášť zdůrazňuje. Říká:  „Všichni se najedli.“
Na nás tu také Pán Ježíš volá: Pojďte ke mně všichni, já vás občerstvím. Já se s vámi podělím o vaše starosti. Já ponesu vaše břemena.
Že si netroufáš, že se ostýcháš? Když nejsi jistý, poraď se s knězem, od toho tu je. Máš-li neklidné svědomí, zajdi do zpovědnice a dej si svědomí do pořádku.
Kdybychom tu nevytvořili živé společenství, kdyby tu z nás nevzniklo společenství lásky a vzájemné služby, nebyli bychom viditelnou církví Kristovou.
Ať je tedy naše nedělní bohoslužba radostnou slavností, ve které každý podle svých sil přispívá k Boží oslavě a při níž každý u stolu Páně společně hoduje, přijímá pokrm síly pro tělo i duši.
Pojďme se do tohoto živého společenství Božích přátel přihlásit společným vyznáním víry.

Přímluvy

Pán Ježíš přichází i k nám, křesťanům dvacátého století, jako náš zachránce. Chce nás uzdravit z našich malomocenství. Proto ho společně prosme:

Pane Ježíši, kde je tvůj Duch, tam je radost a láska. Zůstaň, Pane, stále s námi, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

Nahoru!

NEDĚLE  7. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Boží slovo dnešní neděle nám nabízí k pochopení a k obdivu, jak Bůh řeší problémy, které má s lidmi: odpustí je. Nevzpomíná jich.
I u nás lidí je odpouštění měřítkem opravdovosti našeho křesťanství.
Začněme své dnešní úvahy hned prakticky: svých hříchů litujme, našim viníkům v srdci odpusťme.

Uvedení do čtení
1. Iz 43,18-19.21-22.24b-25
V prvním čtení těší prorok lid, který je v zajetí: Bůh jim jejich hříšnou minulost odpustí, ze zajetí je vysvobodí. Pojďme naslouchat. Vždyť i my jsme Boží lid v zajetí, i nám platí příslib Páně.
2. 2 Kor 1,18-22
Také svatý Pavel nás v listu Korinťanům ujišťuje Boží věrností a pomocí slabému člověku.
3. Mk 2,1-12
Teď se zaposloucháme do krásného vyprávění o Ježíšově lásce k člověku, který je na pochybných cestách, který je ochromen křečí vlastních hříchů.
 

VĚŘÍM V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ

V evangeliu jsme slyšeli dramatické vyprávění: „Tak veliká byla důvěra lidí v Ježíšovu pomoc, že rozeberou i střechu, aby k němu dopravili toho, kdo pomoci potřeboval. Pomoc, záchrana, uzdravení, osvobození, to vše je tam, kde je Ježíš.
Kolik problémů by se vyřešilo, kolik nervů dnešních lidí by se ušetřilo, kdyby i oni pochopili, že se vyplatí tlačit se do těch dveří, kde Ježíš káže.
Ale lidé naší doby se tlačí u jiných dveří, tam, kde zní píšťalky rozhodčích, kde zní hlasy populárních zpěváků. Docela marné to také není. Tam na své problémy na dvě hodiny zapomenou. - Ale jejich vyřešení tam bohužel nenajdou.

Odpuštění hříchů za časů Ježíšových
A to byla právě věc, která elektrizovala současníky Ježíšovy: je to ten, který nás vyvede z omylů, z vin. Hlásá odpuštění hříchů. On sám je odpuštění, on sám je cesta.
Jak neslýchaně, neuvěřitelně to vše znělo tehdejším lidem, vidíme z toho, jak na to reagovali. Farizeové zuří pohoršením: On se rouhá Bohu! Prostí lidé jsou bez sebe radostí: Něco takového jsme ještě neslyšeli! On odpouští lidem hříchy!

Odpuštění hříchů dnes
My, dnešní lidé, ovšem sotva upadneme do nadšení při naslouchání dnešnímu evangeliu. A stejně klidně a nevzrušeně budem po kázání při kredu odříkávat, že věříme v hříchů odpuštění. A stejně klidně a bez vzrušení odcházíme ze zpovědnice.
Co způsobilo tuto naši studenokrevnost? Jednak nemáme živou představu Boha Otce, proto jsem otrlí proti svým hříchům nelásky. Jednak to zavinila formalistická rutina našeho zpovídání, která vyprázdnila všechen obsah té svátosti. Zůstala z ní jen slupka obřadu.
Zpovídali jsme se často a špatně: odříkali jsme naučený seznam ze zpovědního zrcadla, hezky chvatně, abychom nezdržovali. Kněz nás chvatně propustil s dvěma otčenáši pokání, - je tam tolik čekajících.
Kdepak jásavá radost: „Něco takového jsem ještě nezažil! Setkal jsem se s Boží láskou a otcovskou dobrotou!“ Zbylo jen to povrchní uspokojení: „Tak, mám to zas na čásek za sebou, mám zas na chvíli pokoj.“

„Přetrhl dlužní úpis...“
Mahátmá Gándhí píše ve svém životopise: „Bylo mi 15 let a dopustil jsem se krádeže. Měl jsem dluh a tak jsem doma ukradl zlatý náramek, abych mohl dluh zaplatit. Brzo jsem pochopil, co jsem vyvedl, ale když jsem stál před tatínkem, nedokázal jsem hanbou otevřít ústa, abych se přiznal.
Tak jsem své doznání napsal. Když jsem ten papír dával tatínkovi, třásl jsem se po celém těle. Tatínek to přečetl, zavřel na chvíli oči, - a potom papír přetrhl. „Už je dobře,“ řekl a obejmul mne. Od té doby jsem věděl, jak velikého otce mám. - „
„Jdi v pokoji domů, už je s tebou všechno v pořádku.“ - to je Boží nabídka i nám, i dnes. Jako muž z evangelia, který od Ježíše odcházel uzdravený na těle i na duchu, tak můžeme odcházet domů i my. Snažme se se stejnou dychtivostí a vroucností přiblížit se srdcem k Ježíši: „Pane, věřím v odpuštění hříchů. Přenechám ti své problémy, které mne sužují. Tys přetrhl můj dlužní úpis už na kříži. Mohu jít s radostí domů.“

Přímluvy

Bůh zachovává náš život den co den, stále znovu. Máme mu za co děkovat. Můžeme se k němu s důvěrou obracet se svými prosbami. I nyní ho prosíme:

Bože, slyš a vyslyš prosby svého lidu, který v tebe důvěřuje, skrze Krista, našeho Pána.

Nahoru!

NEDĚLE 8. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Kdybyste se začetli do dějin světa, budete mít brzy dojem, že je to neustálý boj všech proti všem. A ani v naší přítomnosti se na tom moc nezměnilo. I my se stáváme často obětí lidské nevraživosti.
Odpomoci tomu by znamenalo změnit člověka. Ale to člověk sám, bez Boží pomoci nesvede. A Bůh to nedělá bez člověkovy spolupráce. Proto je to tak složitá a obtížná záležitost.
Přihlasme se tedy ke spolupráci s Boží milostí a volejme vstříc Kristu, který přichází mezi nás: (3. kaj. úkon).

Uvedení do čtení
1. OZ 2,16b.17b.21-22
Starý zákon často pripodobňuje vyvolený národ - a tím vlastně i nás - k nevěrné nevěstě, a Boha k věrnému, trpělivému ženichovi. Poslouchejme, jak to říká prorok.
2. 2 Kor 3,1b-6
Svatý Pavel říká v druhém čtení, že ve Starém zákoně bylo vše jaksi zahaleno a skryto v literách předpisů. My v Novém zákoně už máme žít v Duchu živého Boha, který píše svůj zákon do našeho srdce.
3. Mk 2,18-22
Pán Ježíš nechce žádné flikování lidských neduhů, jemu jde o obnovu celého člověka, celého lidstva k radostnému životu v lásce. Takhle to říká v dnešním úryvku Markova evangelia.
 

ZBOŽNOST NEBO POBOŽNŮSTKÁŘSTVÍ

Přišel za knězem věřící člověk a stěžoval si: „Lidé o mně říkají, že jsem pobožnůstkář. Proč neříkají, že jsem zbožný?“ Kněz mu odpověděl: „Pobožnůstkář je ten, kdo z vedlejších věcí dělá hlavní a hlavní věci víry bere jako vedlejší.“
Tenhle rozhovor se dotýká jednoho velkého lidského pokušení: Nerozlišovat, co je hlavní. Upnout se na cosi nepodstatného a z toho udělat střed všeho. Už naše babičky to dobře znaly. Říkaly o takových lidech, že dělají z komára velblouda.
Farizej v dnešním evangeliu se také stará: „Proč se tvoji učedníci nepostí?“ Moc věcí z toho, co Ježíš kázal, mělo farizeům vrtat hlavou. Ale oni zůstávají stát zrovna nad postěním, jako by v tom bylo jádro víry.

Nebezpečí povrchnosti
Kolik přátelství, kolik hezkých vztahů mezi lidmi už se rozbilo o maličkost, z které někdo udělal to nejdůležitější.
Kolik velkých sociálních a náboženských hnutí ztroskotalo na mělčinách lidských malicherností.
- Jako by podstata koncilní obnovy církve byla v tom, jestli se Tělo Páně smí podávat na ruku.
- Jako by to nejhlavnější na Kristově kněžství bylo v tom, jestli kněz má na krku kolárek nebo šálku.
- Jako by podstata kněžství byla ve víře na Turzovky a Medžugorje - a ne v životním stylu člověka.
Pán Ježíš přišel lidem povědět a na sobě ukázat, jak je víra v Boha Otce radostná a osvobozující. A oni se s ním hádají, jak se mají postit.
Pán Ježíš přišel nám všem povědět, jak si hezky žít, teď a na věky. A mnohým z toho zůstala otázka, kdy při mši stát, a kdy sedět.
Dnešní evangelium nás vyzývá, abychom se vždycky znovu zastavovali a ptali:
 Co je hlavní věcí v mém životě?
 Co je hlavní věcí v mé víře?

Budeme překvapeni
A budeme-li se ptát poctivě, uvažovat důkladně, budeme překvapeni: Výsledek uvažování bude pokaždé v něčem nový. Hlubší, než jsme chápali dřív. Bude to stále nové víno:
- Nové, hlubší  poznání Boha. Protože velikost Boží je větší, než člověk kdy stačí pochopit.
- Bude to stále nové a hlubší pochopení sebe a života. Protože lidský život, lidská smrt není konečná smrt, ale dvířka do Života absolutního.
- Bude to stále nové a hlubší pochopení lásky. Protože láska, která je podstatou bytí Božího, je nekonečně hlubší, než láska naše.

Cíl je v nekonečnu
To je trojičný náznak směru našeho poznávání Boha, našeho prohlubování víry. Je to náznak, protože slova začínají brzy selhávat. Lidská zkušenost tu už nestačí. Proto to budou poznatky vždy jen částečné.
  - Věřím v Boha, který je Hlubinou všeho bytí.
  - Věřím v Boha, který je Životem všeho živého.
  - Věřím v Boha, který je Pramenem veškeré lásky.

Bůh, v kterého věřím - jaký je?
Věřím v Boha. Tak začíná naše Kredo, vyznání víry. Kdo je, jaký je ten Bůh, v kterého věřím? Víra, která se takto stále znovu ptá po tom podstatném, nikdy není zastaralá, nemoderní. Je stejně překvapivě nová dnes, jako byla před 2000 lety. A stejně jako tenkrát trhá staré měchy a chatrné šaty našich včerejších představ a názorů.
Ptal se mně tuhle kdosi: „Pane faráři, nemám jako katolík věřit, že andělé mají křídla?“ Řekl jsem mu: „Pošťáci mají také ve znaku křídla, znak pohotové služby. - Už jsi někdy prohlížel záda pošťákovi nebo listonošce, jak tam ta křídla mají složená?“

Pryč od nesnášenlivosti a pobožnůstkářství
Nekazme si radost z poznávání věcí velkých - handrkováním o věcech vedlejších. Uchráníme se tak nesnášenlivosti a dokážeme být tolerantní.
Nenechme se připravit o duševní mládí, které chutě stále znovu hledá, co je podstatné. Uchráníme se tak pobožnůstkářství a budeme umět být zbožní.
 

NOVÉ VÍNO DO NOVÝCH MĚCHŮ !

Zní to dnes jako reklamní heslo, jak lapidárně nás slovo Boží chce vést na nové cesty: „Litera zabíjí, ale Duch dává život!“ - volá svatý Pavel. - „Nové víno do nových měchů!“ - volá Pán Ježíš.
Uvažujme tedy, jestli v nás není něco z onoho formalismu, který nedbá na ducha, ale drží se otrocky litery. Jestli v nás není zahnízděno staromilské stařectví, které odmítá vše nezvyklé z lenosti učit se, dále poznávat.

Nové víno do nových měchů!
Když jsme před časem uvažovali o pověrách, varoval jsem, abychom různé události neoznačovali za zázraky jenom proto, že jim nerozumíme. Tu se kdosi polekal, zda se tím nesmazává hranice přirozena a nadpřirozena. Proto se k otázce víry vraťme ještě dnes. Podle zásady: „nové víno do nových měchů“ se pokusme povědět si věčné pravdy Boží dnešním, novým způsobem.
Co je tedy přirozené? - Příroda, tvorstvo, vše co vyšlo z tvůrčí ruky Boží.
Co je nadpřirozené? To co je nad přírodou, nad stvořením, a to je Bůh a jeho láska, jeho milost.
Co je naše víra v Boha: Je přirozená - nebo nadpřirozená? Je to čistě Boží dar? Platí, že Bůh je poznatelný jen do té míry, do jaké se sám dá poznat? Donedávna to tak zastávali někteří protestanští teologové a dívali se na rozumové důkazy existence Boží skepticky.
Dnes je tento rozpor mezi katolíky a evangelíky v podstatě odstraněn: My, katolíci, už víme, že některé důkazy nic nedokazují, evangelíci zase pochopili, že Bůh s námi nejedná po mnichovsku. Že nerozhoduje o nás bez nás - tomu víru dám, tomu nedám. Že uvěření v Boha je výsledkem člověkova úsilí a Božího daru.
Člověk hledá, zápasí o poznání Boha, a Bůh se mu zjevuje, dává se mu poznat.
Ano: Bůh se dává poznat těm, kteří ho hledají. A dodejme dál, že tohle hledání Boha, to nemůže někdo udělat jednou provždy, aby pak další generace jen pokojně opakovaly to, co ti starší objevili a pochopili.
Každá nová generace musí vypěstovat, vydřít, vyrobit nové víno a dát je do nových, svých měchů. Každá generace si musí znovu prošlapávat cestu k poznání Boha, cestu k víře.
Nesmíme být proto nevrlí, když mladí neužívají našich navyklých, starých náboženských výrazů, - když nechtějí opakovat katechismové definice, když usilují poznat Boha po svém.
I takový veleduch, jako svatý Tomáš Akvinský, byl závislý na vědění a poznání své doby. Když se např. zamýšlel, co je kde stálého, uvedl jako příklad neměnnosti nebeská tělesa, hvězdný svět. My dnes víme, že jestli je něco moc měnlivé, ba přímo v bouřlivém vývoji, pak je to právě vesmír.
Proto už neříkáme, že vesmír byl stvořen, ale že se dosud a neustále tvoří, že stvoření Boží je stálou přítomností.
Podobně je tomu v biologii. Donedávna platil za nejoblíbenější důkaz existence Boží vznik života. Sama přírodověda nám tento důkaz přihrála do rukou, když říkala, že život tu vždycky nebyl a že život může být zas jen ze živého. Z toho jsme vítězoslavně vyvozovali: život, který tu je, stvořil Bůh, jaksi vlastnoručně.
Dnes nám věda druhý předpoklad tohoto důkazu škrtla. Život je vlastnost hmoty na určitém stupni vývoje komplexnosti, tak to vyjadřuje učený jezuita Teilharde Chardin shodně s učenými přírodovědci. To snad Chardin už nevěří, že život je od Boha? Věří, ale představuje si to s pomocí dnešních vědeckých poznatků lépe, hlouběji.
Mezi vírou a vědou není rozpor - můžeme přijímat všechny moderní poznatky vědy, a přitom pevně věřít v Boha.
Když se tedy někdo bojí, že se starými pojmy, se starými měchy odkládáme i víru, upokojte ho: Jsou to jen zastaralé, dnes už neplatné představy o víře, co odkládáme.
Starou představu Boha Stvořitele symbolizoval biblický obraz hrnčíře, který svýma rukama bere hlínu a hněte z ní tvary. Ale taková představa manufaktury, rukodělné práce, ta nám už dnes nevyhovuje.
Dnešní představu Boha Stvořitele symbolizuje spíš představa inženýra, který rukama nikde nezasahuje, jen sedí u řídícího panelu a sleduje chod továrny, aby vše probíhalo tak, jak on chce a potřebuje.
Tato představa Boha jako Inteligentní Energie není o nic horší než byly představy dřívější.
Požadavky doby, poznatky přírodovědy, neodvádějí rozumného člověka od víry, naopak - naši víru prohlubují a zintenzivňují.
Věřit, to se týká mého a tvého života teď, v přítomném okamžiku. Věřit znamená překonat malomyslnost, pochybnost a nejistotu.
Věřit znamená zcela důvěřovat, že Bůh je teď tu, dost mocný, dost ochotný, aby tě nenechal ve štychu, - že má vše v rukou, - že je ochoten udělat pro tebe i zázrak, kdyby toho bylo opravdu třeba.
Věřit, to je veliká síla, - jedna z největších sil k pravému pokroku lidstva.
Povstaňme tedy a vyjádřeme svou víru radostným vyznáním.

Přímluvy

Povstaňme a předložme Bohu ve společné modlitbě ovoce dnešního naslouchání slovu Božímu.
Náš Otče nebeský, prosíme te:

Bože, tvé stvoření světa není skončeno, stále ještě pokračuje. Ať se radostně podílíme na tvoření světa lepšího, podle učení a příkladu Ježíše Krista, našeho Pána.

Nahoru!

další knihy (většinou volně šiřitelné)


Vrať se na hlavní stranu FATYMu!
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net


Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.