Cestou do Emauz  - nedělní cyklus B - mezidobí (16.-20. neděle)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  
 
NEDĚLE  16. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Minulou neděli jsme byli při bohoslužbě tichými účastníky, jak Pán Ježíš rozesílal své učedníky. Dnes s nimi můžeme prožít jejich návrat. Pán je vítá láskyplně: „Teď si trochu odpočiňte!“ I nás dnes Pán Ježíš zve: Trochu si zde odpočiňte.
I my jsme se sem vrátili po týdenní klopotě, i my teď můžeme našemu Pánu povědět, co bylo s námi v minulém týdnu, na co se těšíme, nebo čeho se bojíme v týdnu příštím.
Připravme se k tomuto oddechu důvěrnou prosbou za odpuštění všeho, co jsme vlastní vinou nezvládli.

Uvedení do čtení
1. Jer 23,1-6
Už Starý zákon ohlašoval mesiáše jako krále spravedlivého, pastýře dobrého, - jak uslyšíme v dnešním čtení.
2. Ef 2,13-18
Jsme Kristovi, patříme mu - a to není malá věc. Co to znamená, vysvětluje teď svatý Pavel.
3. Mk 6,30-34
Dva obrazy staví teď před nás evangelium: Ježíš, který vede apoštoly ze stresu do chvíle odpočinku - a Ježíš, který má čas pro všechny, kdo ho potřebují.
 

KŘESŤANSKÝ MEPROBAMAT

Odpočívat je umění
Před chvilkou jsme si v evangeliu četli, jak „stále přicházelo tolik lidi, že ani neměli čas se najíst“. Myslím, že většina z nás tu poznala i svou denní situaci. Také na nás se hrne práce rychleji, než stačíme zvládnout. Proto platí dnešní výzva Pána Ježíše i nám: „Pojďte stranou, na klidné místo, trochu si odpočiňte!“
Jenže ty si hned říkáš: „Ja, kdyby to šlo. U mne to nejde.“ - Jenže, kdo si neumí odpočinout, ten vezme klid i lidem kolem sebe: začne být nervózní, zmatkuje, honí druhé, je protivný.
Buď umíš odpočívat nebo zmatkařit, jiná možnost asi není. Jenže znervóznit umí každý jaksi sám sebou, bez učení, to je živočišné. Ale zklidnit se, to umí jen ten, kdo se tomu učí a naučí, to sám ze sebe neumí nikdo.
A to bych dnes chtěl: povzbudit vás, abyste se učili umění zklidnit se, odpočinout. Je to umění křesťanského života, a vy přece křesťané jste. Mnozí z vás to jistě už umějí. Všichni jsme schopni se tomu naučit.

Ztišení před Bohem
Starodávný křesťanský název pro toto ztišení před Boží tváří je: modlitba, rozjímání, meditace. Jenže mnoho lidí si pod meditací představuje jen jakousi mlhavou nečinnost mnichů v klášteřích. A modlitba? To je jim odříkávání naučených modlitbiček ke cti Boží, co se každý den musí, ale na co se stále zapomíná.
A ona zatím meditace je rozepnutí křídel k nejbohatšímu životu, jakého je lidská bytost schopná.
Jaká je tvá zkušenost s modlitbou? Začala jistě veršíky odříkávaných modliteb v dětských letech. Pak jsi slyšel o modlitbě vlastními slovy a začal jsi to zkoušet. Ale člověk je se svými myšlenkami a nápady tak trapně brzo u konce. Je to často tak ubohé. nudné a prázdné, co při modlitbě děláme. Kdepak je zotavení, kdepak nádherná chvilka společenství s Pánem Ježíšem, kdepak načerpání klidu a pokoje.

Ježíš učitelem: ostrůvky klidu
Jakže to dělal Pán Ježíš s učedníky - a těmi jsme přece i my! Nejprv je vybízí: Pojďte stranou na klidné místo. A tu je hned první překážka pro nás: jak najít klidnou chvilku, klidný koutek?
Když žiješ v rodině křesťanské, tam by mělo platit právo každého člena rodiny na chvilky klidu, které ostatní bez řečí respektují: když se na chvilku postavíš k oknu, sedneš si s knížkou, zadíváš  se na obrázek na zdi, pustíš si gramodesku - a tak myslí poodejdeš od ostatních.
Když žiješ mezi lidmi, před kterými musíš svůj duchovní život i modlitbu skrývat, kteří tvé ticho nechtějí respektovat, nauč se vyhledávat a využívat klidných chvilek jinak: cestou do práce, při mechanické práci, čekání ve frontě, při procházce za město. Když budeš hledat, určitě objeviš takové ostrůvky klidu na pár minut i v seberušnějším prostředí, jako kuřák i v sebevětším pilnu najde chvilku pro svou cigaretu.

Spolu s Ježíšem
To je tedy první: chvilka klidu. A dál? Učedníci tam šli spolu s Ježíšem.
Tvé ztišení se také má stát setkáním s Ježíšem - a tím modlitbou. Proto nezačni hned překotně chrlit slova a slova, ale ztiš se a posaď se u nohou Ježíšových, jako Maria seděla u jeho nohou. Hledím na Ježíše a on hledí na mne. Hledí pohledem, který vidí celé mé nitro, všechno v něm. On mě zná, ví vše. Mohu mu jen naslouchat, mohu mu i odpovídat. Jsem rád, že jsem na chvilku tak blízko u něho. Pak zas vyskočím a půjdu dál - s jeho hlasem v sluchu, s jeho pohledem v srdci, zklidnělý a spokojený. Poslechněme si, jak básník Paul Claudel trávil tichou polední chvilku u Matky Boží.

Svatá Panna v poledne
Poledne. Kostel otevřen. Na chvilku vcházím tam
za Tebou, Maria, Matko Ježíšova, neskloněn k modlitbám
dnes nemám, co bych moh povídat a oč bych prosil snad
Jenom se na Tebe, Maria, přicházím podívat
pohlédnout na Tebe a šťasten pocítit
že jsem Tvůj syn a že tu mohu být
Jen malý okamžik, kdy vše se zastaví
Poledne
Být s Tebou, Maria, na místě, kde jsi Ty
na Tebe pohlížet, Rodičko Ježíšova
Jen slunci dovolit, ať říká vroucná slova
mlčet, jen srdcem zazpívat, co nelze pronésti
jak pták, jenž písní promluví o slunci o štěstí
 Ty krásná k slzám, Vladařko, Dívenko neposkvrněná
 Ty líbeznosti milostná, Ty kráso beze jména
Ty čistá paní panenská, Ty Matko Spasitele
Pravda a věčná naděje ve Tvojím spala těle
 Jsi Žena, něha nezměrná, kterou už nezná svět
 Tvůj pohled navrací čistotu dětských let
Protože vždycky chráníš nás a celou naši zemi
protože hněvům bráníš, Ty paní s liliemi
 protože ve dnech úděsných, kdy svět se strachem chví
 jen Ty, jen Ty vždy prosíš o soucit s hříšníky
protože zemi ubohé, v níž jsem se narodil
Tvůj plášť byl štítem ochranným a před zkázou ji kryl
 už proto, Maria, že jsi, že  j s i ,  ž e jsi
 už proto, Matko Maria, skláním se v pokoře

Co si dnes zapamatujeme:
Jako člověk vyskočí a protáhne tělo unavené dlouhým seděním, tak se chceme učit osvěžit mysl ve chvilkách ztišení, meditace, modlitby během dne, ve chvilkách společenství s naším Pánem. Budeme mu naslouchat, protože modlitba není jen hovor k Bohu, ale i naslouchání a odpovídání Pánu.
 

JSME PASTÝŘI I OVEČKY

Bible ráda používá obraz pastýře a ovcí. V našich nedělních evangelních čteních se letos už podruhé Pán Ježíš prohlašuje za dobrého pastýře (prvně o 4. velikonoční).

Obraz dobrého pastýře
Jak má vlastně vypadat dobrý pastýř, dobrý rodič, dobrý nadřízený, dobrý vladař?
Dobrý pastýř v sobě musí zosobňovat především dvě vlastnosti: musí být dobrý pán i dobrý přítel v jedné osobě.
Dobrý přítel, aby ovečky znaly a milovaly už i jeho hlas, aby šly za ním rády a bez donucování.
Dobrý pán, aby měl u oveček patřičnou autoritu, aby uměl poručit, rozhodovat.

Dnes nic pro mne?
Ale jen si teď vy, mládeži, neřekněte, že to tedy nemusíte dnes vůbec poslouchat, protože tohle evagelium se zřejmě týká toho, co vy neděláte: jak poroučet, panovat, vládnout. Vy že jste v tom podobenství leda jen ty ovce, co se jim říká stále jen totéž: netoulejte se, učte se, poslouchejte na slovo.
Jenže toto evagelium se vás týká také. Každý člověk vlastně po celý život žije v dvojí roli: v roli pastýře, nadřízeného - a  v roli ovce, podřízeného.
Každý, i vy, děti, máme pod sebou někoho, komu můžeme poručit. Každý máme nad sebou někoho, koho musíme poslouchat.
Dnes se pojďme učit umění pastýřskému: jak rozkazovat, vést jiné.

Pastýřská autorita
Kdo je tedy dobrým pastýřem? Už tu to rozhodující slovo padlo: AUTORITA. Rozhodující je autorita. Kdo ji nemá, nikdo za ním nejde, nikdo ho neposlouchá.
Vzpomeňme na školu: Některé učitele jsme poslouchali na slovo, jiného vůbec ne, i kdyby se byl ukřičel. Tuhle jsem viděl klubko dětí venku při hře. Všechny komandovala holčička, tenoučká a drobná. Byla nejslabší silou, ale silná autoritou.
Měli bychom si snad ještě rozlišit: - kdo sekýruje a kdo vládne autoritou. Ale to vy víte: Sekýrníka nemá nikdo rád. Člověka s pravou autoritou mají rádi všichni, i když ho musí poslouchat.
Čím se autorita posiluje, čím se kazí?
Vy, mladí, budete za chvíli také tatínky a maminkami. Je tedy také pro vás důležité vědět, jak to dělat, aby vás děti měly rády, aby vás poslechly, aby si od vás daly říci.
Před nedávnem otiskly časopisy v mnoha zemích článek, který vypracoval kolektiv odborníků v Americe, zneklidněné chováním mládeže v USA.
Nazvali to sarkasticky:

Dvanáct rad, jak vychovat zločince
1.  Dávejte dítěti odmalička všechno, co chce. Tak poroste v přesvědčení, že má právo na všechno na světě.
2.  Když dítě říká ošklivá slova, smějte se tomu. Bude si myslet, že správný chlapík tak mluví.
3.  Nesnažte se o žádnou mravní a náboženskou výchovu. Říkejte, že až doroste, sám si
     vybere, čemu chce věřit. Vybere si, až vám budou oči přecházet.
4.  Nikdy mu nic nezakazujte. Až bude později zatčen pro krádež automobilu, bude přesvědčen,
    že mu společnost ubližuje.
5.  Uklízejte po něm pilně, co nechá povalovat. Tak v něm vychováte jistotu, že odpovědnost
    za vše je jen na druhých.
6.  Nechte ho číst, co jen chce. Příbor a talíř mu umejete, ale za duševní potravu mu tak
    ponecháte kdejaké odpadky.
7.  Hádejte se před dětmi. Vyroste v nich přesvědčení, že ony za nic nemohou, vším jsou vinni
    ostatní kolem.
8.  Dávejte mu peníze, kolik chce. Ať si je nemusí sám vydělávat. Přece chcete, aby vaše dítě
    mělo lepší život než jste měli vy! Až mu jednou peníze budou scházet, půjde si je vzít
    s pistolí v ruce.
9.  Obskakujte je stále a plňte všechna jeho přání: v oblečení, hračkách, pohodlí. Vychováte
    sobce, neschopného omezit se k vůli druhému. Zajistíte mu tak, že se jeho manželství brzo
    rozpadne.
10. Vždy ho proti všem obhajujte: Učitelé jsou proti němu zaujatí, spolužáci mu ubližují. Naučí
    se nevidět a neuznat svou chybu. Postaráte se tak, že s ním nikdo nevydrží na pracovišti
    ani v domácnosti.
11. Až z vašeho dítěte bude ničema, honem začněte rozhlašovat, že si v  ničem odmalička nedal říci.
12. Připravte se na bolavý a těžký život: vaše děti se vám o něj spolehlivě postarají!

A teď si ještě povězme alespoň to stěžejní a zásadní, jak dělat správně, abychom byli dobrými pastýři těm kolem sebe. Aby na nás dali, aby nás poslechli. Má to čtyři části, jako stůl čtyři nohy:
Za prvé: Nemluv moc, neporoučej moc. Kdo mluví moc, toho nikdo neslyší. Kdo poroučí moc, toho nikdo neposlouchá. Poroučej co nejméně a jen to, co opravdu musí být.
Za druhé: Když už poručíš, trvej na rozkazu  a kontroluj jeho plnění a splnění.
 Nepřipusť smlouvání, handrkování.
Za třetí: Dbej na jednotu rozkazu. Co jeden rodič zakáže, nesmí druhý dovolit.
Za čtvrté: Po splnění rozkazu nezapomeň vždy pochválit.
Jestli autoritu nemáš, jestli tě nikdo nechce poslouchat, nerozčiluj se na děti a na své okolí, ale ptej se raději: Co já dělám špatně? Kde jednám proti vzoru dobrého pastýře? Nekomanduju zbytečně, nevylévám si špatné nálady? Poraď se!
Máme tedy dnes v nedělním volnu a pohodě prázdninového dne o čem uvažovat:
 Jsem dobrou ovečkou svého pastýře Ježíše?
 Jsem dobrým pastýřem těm, co jsou slabší než já, těm, kteří jsou na mne odkázáni?
To dvanáctero zásad záporných a čtvero kladných sis sotva stačil zapamatovat. Jsou u vchodu na vývěsce. Nestálo by ti za to, opsat si je a doma v klidu promyslit?
Pojďme se přihlásit k Dobrému Pastýři Ježíši za jeho žáky a učně.
 

JSME VELMI ZAMĚSTNANÍ

Učedníci se vrátili z misijní cesty. Bylo to únavné, ale na to nemyslí: měli úspěch, jsou plni horlivosti, plánů na další práci. Cítí se důležití: teď nemohou zahálet, promeškat čas.
A co Pán? Tu odpověď nečekali: jste unaveni - pojďte si odpočinout. Tato slova platí dnes i nám.
I my jsme příliš zaměstnaní lidé, nepostradatelní. Honí nás jiní - to by konec konců nic zlého nebylo, tak to bylo vždycky. Ale my se honíme ještě víc sami, a to už zlé je.
Říkávala jedna paní: „Já si nedovedu představit, jak by to u nás vypadalo, kdybych já nemohla. Manžel, děcka, všichni jsou nesamostatní, nic si neumějí udělat. To by byla katastrofa. Kdepak na zájezd, kdepak odejít z domu na dovolenou, kdepak na exercicie.“ A když z té své důležitosti onemocněla, nikdo doma nechodil bez košile a nikdo neumřel hlady.
Nepostradatelní lidé se uštvou - nejen tělesně, i duševně. Nemají čas na pomodlení, zamyšlení, nemají čas slyšet odpověď na otázky, které se jim hromadí.
Vánek rozčeří jen zcela tichou hladinu vody. Tak i vanutí Ducha zachytí jen ten člověk, který se zcela utiší, uklidní. Vůči člověku nabitému stálou aktivitou je Bůh bezmocný.
Poslechněme tedy dnes výzvy našeho Pána: „Pojďte někam stranou na osamělé místo a trochu si odpočiňte.“ - Udělejte si pořádnou zahálecí dovolenou. Přinuťte se k tomu. Nevymýšlejte si hromadu věcí, které musíte o dovolené udělat a zařídit. Nic nemusíte.
Dokážete-li to, pak se k vám Bůh bude moci přiblížit víc než jindy. Poznáte, že Boha není třeba tak usilovně hledat. On hledá nás. Boha není třeba dobývat: on sám se daruje těm, kteří se mu otevřou, zastaví své pobíhání, ztiší se a zaslechnou jeho hlas. Slova naší odpovědi, tiché modlitby, pak rostou a vstupují na rty samy, není třeba pracně je shledávat.
Ani v denním životě nelze od sebe oddělit horlivou práci a chvíle klidu k modlitbě a posílení. Nelze říci: na rozjímání a modlení mají čas v klášteře. Já jsem ve světě, tedy v práci. Každý ať dělá své. V klášteře ať se modlí, my venku budem pracovat.
Činnost bez modlitby je motor běžící naprázdno.
Máme Pána, který má se svými služebníky soucit. Ukládá nejen práci, zve i k odpočinku, zve i na hostinu ke svému stolu. Buďme tomu rádi, a poděkujme mu za to při dnešní chvilce tichého setkání v liturgii.
 

NEDĚLE AŤ JE TI DNEM ODPOČINKU !

„Pojďte a trochu si odpočiňte!“ říká Pán Ježíš apoštolům. Ve třetím přikázání Desatera stojí: „Šest dní budeš pracovat a dělat  všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“ (5 Mojž 5,13.14.15)
Tetička přišla na návštěvu a ptá se malého školáka: Co máš ve škole nejraději? A odpověď zní: „Přestávku!“ - My se  tomu smějeme, ale v podstatě jsme stejného mínění - také se těšíme na konec týdne, na přestávku v každodenním musu.
Bůh, který nám dal šest dnů k práci, dal nám i den odpočinku. Šest dní máme pracovat, sedmý den odpočívat, světit, říká bible. A zpovědní zrcadlo při třetím přikázání říká, že hřeší, kdo v neděli bez potřeby pracuje, kdo v neděli nejde na mši svatou, kdo se v kostele chová neuctivě.
Toto prastaré ustanovení odpovídá kupodivu přesně i silám dnešního člověka. Byly už pokusy ateistů zavést pracovní týden desetidenní - tzv. dekády - ale nešlo to. Člověk je už tak stvořen, že jeho energie potřebuje obnovit v sedmidenním cyklu.

Sedmý den odpočívej
Máme tedy slavit den sváteční odpočíváním. Na první pohled to vypadá, že nic není lehčího, než tohle plnit, oddechnout si v neděli. Ale co je lidí, kteří to nedokážou. Neděle je dnes součástí víkendu. Jsou dva dny volna - a páteční podvečer k tomu - , ale kolik si toho naplánují přičinliví lidé, co vše musí stihnout doma, na zahradě, na záhumence, na fušce, na výletě, na návštěvě, na zábavě. Četl jsem tuhle vtip: „Ten víkend by jednoho uštval“ - stěžuje si pán cestou do práce. - „To jsem rád, že už je pondělí.“
Práce se může stát drogou, vyvolat chorobnou závislost. A výsledek! Stres, nervozita. V nejmajetnějších rodinách je nejvíc sebevražd.
Svádí se to často na neklidný čas, na uspěchanou dobu, ve které žijeme. Ale tak to není. Slunce vychází stále stejně, čas plyne v klidné stálosti jako před miliony let. Čas není neklidný, neklidný je člověk. Co jsou to za nervy, abys stihl všechno, co sis na víkend naplánoval. A tak se nám Boží dar oddechového dne mění v dostihy.
„Co to na nás přišlo, že jsme všichni tak neklidní?“ - ptal se kdosi. Zase omyl: všichni neklidní nejsme. Jsou mezi námi lidé klidní, a je jich dost. Jenže je není tak vidět. Nejsou tak nápadní, jak ti, co se stále honí.
Jsou mezi námi lidé, z kterých klid voní. Nejsou pasivní, dělají dost, ale v souladu s danou situací, bez hluku, bez nervozity. Umějí zabrat v práci, umějí si vychutnat chvilky klidu, pohody, zábavy. Pochopili správně, že třetím přikázáním Bůh láskyplně říká:
„Já, tvůj Pán a Bůh, ti přikazuji, abys dodržovat den odpočinku. Nemusíš se uštvat, ani neustálou prací, ani ustavičnou honbou za zábavou, ani strachem, že někde něco zmeškáš. To vše ti bere radost ze života, který jsem ti dal, abys jej žil pokojně a šťastně.“

Šest dní budeš pracovat
Nebuď otrokem práce, ale pracuj svědomitě! Třetí přikázání žádá nejen abychom ve svátek odpočívali, ale žádá také, abychom šest dní pracovali.
Práce má být člověku radostnou účastí na Božím díle tvoření, dotváření světa. Proto nikdy neměly vznikat takové způsoby práce, které z člověka dělají živý stroj. Jen na nás, křesťanech, abychom ze všech sil pomáhali dnešnímu úsilí o humanizaci, polidštění práce.

Jak prožít neděli
Prožít hezky neděli, to je umění. Od toho, jak se nám daří v neděli, závisí stav našich nervů, růst lásky a domácí pohody.
  Uč se proto v neděli dokonale uvolnit: Nepřeplň si ji vším možným, co musíš tuto neděli udělat. Celý týden musíš, den ze dne musíš - i to, co se ti nechce. V neděli nemusíš. Dělej, co tě těší - krom toho, co ti káže služební povinnost (veřejné služby nebo láska (maminka uvaří).
 Nezáleží na počasí. Když bude hezky, hurá do přírody. Když bude škaredě, čeká zajímavá knížka, klid pro koníčka, popřemýšlení o sobě.
Vybude chvíle na členy rodiny, k popovídání, trošce legrace, ke hře.
Tvé zklidnění vytvoří prostor pro radostnou, neuspěchanou nedělní bohoslužbu, pro svěcení dne Páně. Ale o tom až příští neděli.
Závěrem si poslechněte několik vět z deníku obnovitele katolického Junáka ve Francii, Guy de Larigauda:
 „Musíme se znovu učit nicnedělání. Ne takové zahálce, při níž člověk s prázdným srdcem a prázdnou hlavou bloumá a neví kam. Ale takové klidné nečinnosti, při níž člověk uvidí na zemi u nohy krásu v broučkovi či sedmikrásce. Když zase uslyšíš tiché vanutí větru ve větvích stromu, pípnutí ptáčka na větvi. Když začneš vnímat, jak země dýchá a mluví. Klid, v němž promlouvají hlasy minulých setkání a zážitků. Kdy se začnou rodit plány tvých zítřejších kroků a činů. Kdy o tom všem důvěrně rozmlouváš s Bohem.“
 Když si takhle při nedělní procházce vysníš, jak hezký má být nastávající týden v souladu s Boží láskou, bude ti snadnější ten týden opravdu pěkně prožít.
 A tak vám přeju pěknou dnešní neděli a pěkné všechny neděle vašeho života.

Přímluvy

Nejen ti lidé, co o nich vypravuje dnešní evangelium, i my jsme často jako ovce bloudící bez pastýře, upachtění a unavení pracovníci. Pánu Ježíši bylo líto zástupů tenkrát, je mu líto nás i dnes. Proto prosme s velikou důvěrou:

• Pastýřům tvé církve dej ducha Dobrého pastýře - pravou autoritu vycházející z úcty a lásky.
• Dej všem národům vladaře mírumilovné a moudré.
• Dej lidem přepracovaným a nervozním, aby našli klid v setkání s tvou láskou v modlitbě, s tvou krásou v přírodě.
• Těm kteří mají pocit, že prohrávají a že jsou v životě neúspěšní, dej zažít jistotu, že ty je máš rád.
• Stůj při nás v našich starostech a problémech.
• Dej nemocným důvěru k překonání nemoci a k přečkání zlých chvil.
• Všem, kteří v tomto týdnu zemřou, dej smrt kající a odevzdanou.

Pane, i když věci nejdou a nepůjdou podle našeho přání, chceme myslet na to, že nás máš rád, že stojíš na naší straně, že jsi při nás. Za to ti děkujeme dnes a navěky.

NEDĚLE  17. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Na našich polích dozrává obilí, a slovo Boží mluví dnes také o chlebu, o pokrmu pro hladovějící. Div rozmnožení chleba se na našich polích každoročně opakuje. I na nás chce dnes Pán Ježíš obnovit div nasycení, i nám všem nabízí pokrm věčného života.
Připravme se k svaté hostině. Očisťme se upřímným odřeknutím všeho zlého a vůlí k napravení špatných návyků.

Uvedení do čtení
1. 2 Král 4,42-44
Už ve Starém zákoně najdeme vyprávění o nasycení hladových divem Božím. Je to připomenutí, že Stvořitel je svým nablízku, že je při nich ve všech jejich situacích.
2. Ef 4,1-6
Teď nám svatý Pavel představí náš ideální obraz, - jací bychom měli být. Na nás je, abychom si to srovnali s tím, jací ve skutečnosti jsme, a vyvodili z toho důsledky.
3. Jan 6,1-15
Dnešní evangelium mluví také, jako čtení  starozákonní, o zázračném nasycení.
Je to předobraz konečného naplnění potřeb člověka v Bohu, - nasycení všech ze stolu Slova Božího a chleba eucharistického.
 

BŮH SE ZJEVUJE V CHLEBU, O KTERÝ SE PODĚLÍŠ

Vyprávění o zázračném nasycení hladových se v bibli objevuje několikrát, od nejstarších vrstev Starého zákona přes proroky až po evangelia.
Hned ve druhé knize Mojžíšově se mluví o maně, chlebu z nebe, kterým zachraňuje Hospodin Mojžíše a jeho lidi před hladem na poušti.
Podobné vyprávění, jak Bůh sytí a zachraňuje ty, kdo mu zůstanou věrní, jsme dnes slyšeli v prvním čtení.
Co to bylo za dobu, v které žil prorok Elizeus?
Byla to doba rozpadu izraelského království. Izraelité měli ještě svého krále a svou vládu - ale byly to jen loutky, poslušné cizinců. Jejich král odpadl od víry v Hospodina a jeho dvořané s ním. Klaněli se modlám cizinců. Ba i mnozí kněží začali vyznávat státní víru v Baala. Ti co zůstali věrni Hospodinu, jak kněží tak lid, byli pronásledováni, vězněni, vyhnání do pustin.
Také prorok Elizeus byl vyhnán z Jeruzaléma a žil v pustině v horách . Kolem něho se tam shromažďovali lidé, kteří nechtěli kolaborovat s pohanskou vládou krále Achaza a královny Jezabely.
Taková byla historická situace té doby. Do ní je vsazeno vyprávění, jak Bůh neopustí ty, kteří mu zůstanou věrni.
Přišel rok neúrody. Všude je nedostatek, a jak teprv v horách. Elizeus se svými hladoví. Čekají na žně, až bude nové obilí. A konečně je to tak daleko - přichází rolník z údolí a nese proroku Božímu dar prvotin: deset chlebů z prvních požatých snopů.
Deset chlebů - to je deset placek, na kameni upečených. Dodnes tak v Orientě pečou chleba. Deset placek, to je tak pro Elizea a jeho domácnost. Ale Elizeus říká: „Rozdělte to všem!“ A hle, všichni se nasytí a ještě zbude.
Snad nejkrásněji vyjádřil hlavní myšlenku tohoto vyprávění Léon Bloy, který napsal: „Bůh se zjevuje se svou všemocí v chlebu, o který se podělíš s druhými - s hladovějícími.“
Vyplývá z toho i tato pravda:
Kdo zůstanou věrni Hospodinu, ti stojí pod jeho ochranou. Moc se neprojevuje jen mimořádnými dary - to je výjimka. Divem moci Boží je každá nová úroda, celá příroda, její řád - jak zdůrazňoval už svatý Augustin.
V mešní liturgii se říká, že náš chléb je dar Boží štědrosti a také plod lidské práce. Bůh dává své dary tomu, kdo se o ně zaslouží svou prací a kdo se o ně podílí s druhými.
Stejná myšlenka je i ve vyprávění evangelia: Kdo z mála dává, dvakrát dává, protože Bůh přidává.
Vám, děti, co máte rádi pohádky, možná při naslouchání evangelia napadla představa Pána Ježíše jako Velkého kouzelníka, který vytahoval z koše chleby jako kouzelník na jevišti vytahuje z klobouku stále další šátky.
Byl Pán Ježíš kouzelník?
Vy víte, že nebyl, a že se tomu bránil, když ho za kouzelníka považovali. - Když někde chtěli, aby jim předvedl kouzlo, odešel pryč.
Jak to tedy při rozmnožení chlebů vlastně bylo?
Na to vám musím odpovědět: To já nevím. Nebyl jsem tam tenkrát. A nebyl tam při tom tenkrát ani svatý Marek, který o tom první psal. Evangelista jen zapsal, co se o tom několik desetiletí později vypravovalo.
Ale proč je to tedy zapsáno v evangeliu? - Protože evangelistům nešlo a nejde o to, co se tam přesně přihodilo, co se tam dělo.
Jim šlo spíš o to, co se tím vypravováním míní, co se tím vysvětluje:
- Máme při naslouchání pochopit, že Ježíš nám svými činy a slovy ukazuje, jak dobře to Bůh Otec s námi myslí. Jak bohatě nás Bůh stále obdarovává.
- Máme si s radostí uvědomit, že Bůh nám chce zachránit život nejen na chvíli, nejen na čas, ale navěky.
- Máme se učit vidět a rozpoznávat velké divy Boží lásky nejen v mimořádných událostech, ale ve všem každodenním, v každém okamžiku, který prožíváme.
- Máme v tom vyprávění uslyšet výzvu Ježíšovu: „Dejte i vy lidem jíst“ -  a vztáhnout ji na sebe: Já, ty, každý z nás se máme ochotně podílet o to, co máme.
Je to ale proveditelné? Dá se to tak dělat?
Povězme příklad z dnešního života: Přijdou tě navštívit z nenadání dva kamarádi. Předem se neohlásili, je poledne. Maminka s nimi nepočítala, vařila jen pro domácí. Co teď? Má poslat hosty na ulici? To neudělá. Pozve je ke stolu a a řekne: „Rozdělíme se všichni o to, co máme.“ A kupodivu - možná jste to už sami zakusili: nikdo neodchází od stolu hladov, nějak bylo dost pro všechny.
O co tedy jde v dnešním evangeliu?
Za prvé, že Bůh pomáhá těm, kdo mu zůstanou věrni - to bylo jádro vyprávění ze Starého zákona.
Za druhé, že tam, kde se lidé dělí o to, co mají, Bůh požehná, aby měli všichni dost.
A za třetí - že naše nedělní eucharistická hostina je také pokrmem Boží lásky, která se rozdává a sytí všechny.
 

KŘESŤANSKÁ KOEXISTENCE

Z rádia, z televize slýcháme, v novinách čteme slovo: mírová  k o e x i s t e n c e .
Svatý Pavel psal v dnešní epištole také o koexistenci. Je to slovo latinské, ale od té doby, co se latina na školách neučí, s tím větší oblibou ji zřejmě kdekdo používá. Koexistence je pokojné soužití.
Tak jak se vám děti, letos o prázdninách koexistuje s rodiči?
Jak se vám, babičky, koexistuje s vnoučaty?
Jak se vám, muži, koexistuje s manželkami a tchýněmi?
Odpověď by nezřídka asi zněla: Jdou mi na nervy, už je nesnáším! Čím více jsou si lidé blíž, čím víc žijí pohromadě, tím víc si jdou na nervy.
Je to stará zkušenost: V těsném soužití v bytě, na pracovišti nám jdou víc na nervy cizí chybičky, než vlastní velké chyby.
Stačí k tomu docela malé chybičky. Svatá Terezie Ježíšova píše ve svém životopise o  tom, jak ji dráždilo k nesnesení jen to, jak spolubydlící sestra na cele chrastila růžencem, který měla u pasu. Po vstupu do kláštera, kde sestry žijí blízko pospolu, musela se pracně učit snášenlivosti.
Těmito potížemi se rozpadají i rodiny. V jednom městě je sídliště, žije tam 700 rodin, převážně mladých. Říkají tomu sídliště Rozvodov. Tušíte proč asi. Těsné sídliště, těsné byty.
Jak se té nervozitě z přílišné blízkosti, z malého bytu, bránit? Především je třeba pěstovat si vědomě trochu odstupu, dopřát si víc vzdálenosti. Jak to myslím?
Když nemůže mít v bytě každý svůj vlastní pokoj, měl by mít každý aspoň svůj vlastní kout, židli, svou chráněnou oblast. Poličku, kam mu nikdo neleze, své místo ve skříni, v prádelníku, svou knihovničku. Kdo si zaleze do svého, dá tím najevo: Teď chci mít klid, není mi dobře, o něčem mudruji, chci být sám. A ostatní to bez komentáře respektují.
Když žena dopřeje muži jeho koníčka bez štiplavých poznámek, když muž dopřeje ženě kamarádku, s kterou si může popovídat, oba na tom vydělají a po tom vzdálení jsou si blíž a je to blízkost vítaná.
Druhou radu, jak vyjít mezi sebou, dává svatý Pavel: „Víc sebevlády, víc trpělivosti,“ říká.
Když je někdo klidný, to nemusí vždy být kliďas už od narození, to se dá vypěstovat.
Měli jsme v semináři spolužáka, pruďasa z Moravského Slovácka. Maminka mu bránila, aby šel do semináře, že vztekloun knězem být nemůže, ale on, že to zkusí.
Impuls, který mu pomohl k vítězství nad svou povahou, byl jeden večerní výklad spirituála. Vypravoval o kterémsi egyptském poustevníkovi z prvních křesťanských století, z kláštera dnes už dávno pískem zasypaného. Ale historka ze života v něm ještě žije. Dostal se tam novic prudké povahy. Každou chvíli jej něco podráždilo, vzplanul hněvem a už se hrnuly tirády rozčilených řečí. A opat začal léčit. Všem bratřím v klášteře nařídil, aby novice všemi způsoby dráždili - a novici nařídil, že nesmí ani slovo odpovědět.
A tak to šlo. Když se novice bratří při večerním odpočinku ptali: „Bratře, vzplanuls?“ - on odpověděl: „Vzplanul, ale nepromluvil.“ Pro nás seminaristy, adepty duchovního života se tato věta stala okřídlenou, citátem, protože nás bylo víc, co jsme byli prudké povahy.
Snad i někomu z vás dnes pomůže příklad egyptského mnicha a jeho věta: Vzplanul, ale nepromluvil, - abychom se naučili panovat sobě, snést se sám se sebou.
Když se totiž někdo nesnese s druhými, bývá to zpravidla proto, že se nesnese sám se sebou - a třebas o tom ani neví. Jen ten, kdo se snese sám se sebou, kdo se nezlobí sám na sebe, ten dokáže žít pokojně i s druhými a nezlobí se pořád na ně pro kdejaké prkotiny. Ten dokáže koexistovat s celým světem.
V pohádkách se mírnost ztotožňuje zpravidla se stářím. Vystupují tam moudré babičky, moudří dědečkové. Dnes to, zdá se, neplatí už ani o tom stáří. Jen se ptejte mladých, co uslyšíte: Moudré stáří? Náš děda je paličatý a umíněný, věčně na něco brblá - a nejhůř, že je vševědoucí: všechno ví nejlíp, a od nikoho si nedá říci.
Co se to změnilo? Nic se nezměnilo. Za starých časů byli také zlí dědkové, ale byli semtam také moudří a hodní. Na ty zlé se s úlevou zapomnělo, sotva umřeli, ale na ty hodné se dlouho a rádo vzpomíná. Tak je to i dnes. I dnes je moudré stáří. Možná je ho víc, než si ti mladí kolem teď uvědomují. Někdy se to ukáže až po smrti.
To je tedy náš úkol: Žít v míru se sebou i s druhými. Učit se tomu už teď, abychom prožívali moudré stáří: Abychom uměli žít v mírové koexistenci.
 

OD SNŮ K DOBRODRUŽSTVÍ VŠEDNÍHO DNE

„Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali. Snášejte se v lásce! Zachovávejte jednotu! Buďte spojeni poutem pokoje!“ - Krásně to říká svatý Pavel, je to jako šité na manžele. Ze začátku to krásně mezi nimi začíná, ale jde to tak vydržet napořád?
Taková to byla velká láska - vypravuje polská spisovatelka Calmerová. -
On byl úžasný. Oba měli společné záliby, zájmy. Toho a žádného jiného! A za měsíc po svatbě už plakala: „On se přetvařoval! On to hrál! Je jiný - je sobec!“
„Ona byla perfektní“ říká on. „Zamiloval jsem se do ní šíleně.“ Po svatbě příšerné rozčarování: „Ona myslí jen na sebe!“
Teď na sebe před rozvodovým soudem oba chrlí výčitky. Ne, nebudou to znovu zkoušet - už ani hodinu spolu! - A dítě že je na cestě? - To je mi jedno - spolu už ani hodinu!
Proč to často tak dopadá? Oba vlastně nevědí, co činí, když se berou.
Oba vstupují do manželství s určitými návyky z domu. Teď se mají přizpůsobovat. Ne - ať se přizpůsobí ona - proč já!
Oba vyslechli rady zkušených borců v manželských otázkách: „Ty se ženíš: No jestli nevezmeš tu svou od samého začátku pevnou rukou, zle s tebou. Každá ženská chce z muže udělat svého sluhu, aby s ním mohla po libosti orat. Musíš začít energicky!“ - A manželka slyší totéž: „Ty se vdáváš? Běda ti, jestli toho svého nebudeš od samého začátku držet zkrátka. Chlapi chtějí mít z ženy jen poslušnou služku všech jejich choutek. Nesmíš se dát zotročit!“
A tak, jsou-li ti dva mladí dost hloupí, aby na takové rady dali, začne jejich společný život snahou vnutit druhému vlastní hledisko na všechno, místo aby se učili, kdy je dobré ustoupit, kdy se přizpůsobit. V čem bude rozhodovat žena - např. domácnost, vedení dětí, a jemu zůstane jen hlas poradní, - a co bude mít na starosti on.
Čemu všemu se musí manželé v prvním roce manželství naučit!
Například si musí vyvinout vlastní řeč, vlastní slovník.
Když spolu chodili, mluvili moc. Ale brzo žena pozoruje, že muž mluví stále méně, ba často nic. Znepokojí se. On už mne snad přestává mít rád, nebaví ho mluvit se mnou. Nikdo jí neřekl, že normální muž je na mluvení líný. Vypovídal se, když usilovat získat ji. Teď ji má. Nač ještě vést řeči. Vše je v pořádku a muž si občas spokojeně zafuní a to je vše. Tohle má žena vědět: Když ten můj nic neříká, říká tím, že je zcela spokojen se vším, i se mnou.
Ovšem žena když mlčí, tak ta mlčí naschvál, zlostně, vzdorovitě. Když je normální žena spokojena, tak šveholí. Šveholení je krásné české slovo o povídání jen tak, aby řeč nestála, aby se žena cítila hezky. Muž to má vědět a občas ji zabrouknout své nojó, ahele, takvidíš.
Druhou záběhovou obtíží pro muže je, že jeho žena čeká, že on uhodne, co si ona přeje. A když ne, je rozmrzelá. Žena prožívá své štěstí jen tehdy, když jí to někdo říká, když o tom s někým může mluvit. Když to nejde, je mrzutá.
Muž by tohle měl vědět a věnovat ženě více pozornosti. A žena - ta by nikdy neměla mužovu pozornost vynucovat.
Tohle napětí vzniká pravidelně, když se manžel vrací z práce a žena je s dítětem celý den doma. On celý den pracoval a mluvil a teď chce mlčet a mít klid. Ona byla celý den sama a teď chce mluvit a bavit se.
Při jedné besedě s manžely prohlásila mladá paní: „Otče, tohle jsme u nás vyřešili.“ - „A jak,“ zajímá se kněz. - Jednoduše. Můj muž jezdí do práce autem, a když se vrátí, zůstane půl hodiny sedět na ulici ve voze!“ A nejen kněz, i ostatní si v duchu představovali, do jaké kulometné palby vstoupí ten muž, když musí půl hodiny sbírat odvahu, aby vkročil do dveří svého domova.
To jiná žena dala k lepšímu moudřejší řešení: „Já, když ten můj přijde z práce, tak ho nacpu jak piliňáky, nechám ho půl hodiny oddáchnout, a pak je použitelný ke všemu.“
Moudrá žena vezme na vědomí, že je to už nátura normálního muže, že toho moc nenamluví - a nepokouší se jej polepšovat.
Moudrý muž vezme na vědomí, že je to už nátura každé normální ženy, že ráda šveholí.
Ženy se často snaží  předvádět svou důležitost tím, že neúmorně uklízejí, pečují. Upečují se, a potom předhazují svému muži svou mrtvolu: co já jsem všechno pro tebe, pro rodinu udělala. Raději by měla zůstat živá, veselá, vlídná, laskavá, něžná. Takovou ji potřebuje její rodina.
Křesťanské slovo asketismu se překládá často nešikovným slovem umrtvování. Ale tím není míněno, že bychom měli umrtvovat sebe, že by muž či žena se měli třeba udřít pro svou rodinu. Sebe nemáte umrtvovat, vy máte žít a rozkvétat. Umrtvovat máte své špatné vlastnosti, své špatné sklony. Umrtvovat máte svou pýchu, žárlivost, zlobivost, abyste dokázali žít i všední dny rodinného života pěkně a radostně.
Dobrý partnerský vztah potřebuje čas k dozrávání - jako dobré sýry. Nedá se to uhnat žádným rychloprocesem.
Přišel kdosi za knězem: „Mohl byste mi poradit, jak se naučit intenzívně milovat Boha?“ - „Ovšem, mohu ti poradit. Uč se být něžnější ke své manželce, ta je ti přece viditelným obrazem Božím!“
Ja, učit se milovat navzájem stále něžněji, tělem i srdcem, to chce čas k pozvolnému narůstání důvěry, věrnosti, pravdivosti.
Svatá Terezie z Avily napsala na sklonku života, že potřebovala 47 let než dozrála natolik, aby se nechala vést Duchem  Boží lásky.
A tak, milí manželé, nevěste hlavy, jestli vám vše ještě neklape dokonale. Dejte si navzájem čas k duchovnímu dozrávání, k vytvoření domova, kde muž je hlavou a žena srdcem.
 

NEDĚLE JE DNEM PÁNĚ

„Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“ (Ex 20,8.11)
Tak stojí ve 2. knize Mojžíšově.
Maminka budí v neděli ráno své dva syny: „Honem vstávejte, abyste nepřišli pozdě do kostela!“ - A pak slyší do kuchyně, jak se ten mladší při oblékání gatí lituje: „Člověče, být katolíkem, to je pořádná dřina. Každou neděli vstávat, nikdy se pořádně nedospat. Já nevím, jestli budu chodit do kostela, až budu velký.“
Myslím, že podobné pokušení se ozve občas v každém z nás: Spát v neděli, dokud se sám neprobudím. Potom pohodlně posedět u sváteční snídaně. Pak si vyjet do přírody bez špatného svědomí, že jsem zameškal kostel.
Mnoho lidí se tomuto pokušení poddává. V kostele je v neděli neuvidíš, jak je rok dlouhý, až leda sem přijdou nohama napřed - při svém funusu. Mají krásné výmluvy - třeba tu, že lidé, co do kostela chodí, nejsou o nic lepší. Že jejich bohoslužbou je jejich práce. že se mohou stejně pomodlit v přírodě jako v kostele.
A také se ti lidé ptají: Je to dnes, po koncilu, vůbec ještě povinnost, jít v neděli do kostela?
Jenže kdo se ptá po povinnosti, zda musí jít na nedělní mši, u toho není v pořádku sám základ jeho víry. Kdo chce ctít Boha prací, ale ne bohoslužbou, ten ho brzo nebude ctít nijak. Kdo se chce pomodlit jen v přírodě, ale ne v kostele, ten se brzo přestane modlit vůbec. Kdo jezdí do hor, ale vynechává při tom horu Kalvárii, ten brzo ztratí ze zřetele Cestu, kterou je Ježíš.
Co na té nedělní bohoslužbě v kostele je, že po celý týden dává smysl naší veškeré práci venku?
Staří Izraelité nazývali chrámovou bohoslužbu „radování před Hospodinem“ (Dt 12,12.18). Sabat byl pro ně dnem radosti: člověk smí přerušit práci a radovat se ve společenství s lidmi a s Bohem.
V době Ježíšově se tento původní radostný charakter soboty ztrácel za mnoha předpisy zákoníků. Proto se Pán Ježíš postavil proti tomuto formalismu a hlásal původní smysl: sobota je tu pro člověka!
První křesťané dali svátečnímu dni krásný název: dies Dominica - den Páně. Byl to zpočátku státně pracovní den, ale to jim nevadilo, aby se po práci shromažďovali ke slavení a radovali se,  že toho dne Pán vstal z hrobu a přemohl smrt, že toho dne sestoupil Duch svatý na apoštoly. Bratrská láska je vedla, aby se scházeli do společenství. Láska k Pánu Ježíši je vedla k naslouchání jeho slovu, ke slavení eucharistie.
Kdyby se jich byl někdo ptal, jestli jsou povinni jít v neděli do kostela, byli by udiveně odpověděli: Kdo tu myslí na povinnost? My bychom bez nedělní bohoslužby ani nemohli žít! Nedělní eucharistie, to je přece nesmírný dar, dar vykupitelské lásky Ježíšovy! Kde jinde bychom získali sílu k dobrému životu pro celý týden, k budování spravedlivějšího světa, než je ten dnešní. Kde jinde bychom prožili radostné vědomí, že nejsme osamělí, že jsme rodina Božích dětí.
Účast na nedělní bohoslužbě byla pro první křesťanskou generaci věc velice důležitá. Bylo to jejich poznávací znamení - legitimace.
Jak je tomu u nás, dnešních křesťanů?
Z té prvotní důležitosti zbyl některým jen pocit musu - předpisu. A co se musí, do toho se nechce a hledají se výmluvy. Ale jsou stále tací, kteří na nedělní bohoslužbu nehledí jako na závažný předpis, ale jako na nezbytnou potřebu svého života, na chvíli radostné pospolitosti.
Rádi se přidružují ke kroužku učedníků, shromážděných kolem Pána a Mistra, aby jim ani slovo neušlo. Vědí, že v liturgii Kristus ještě stále ohlašuje své radostné poselství. Rádi se s apoštoly sdružují kolem eucharistického stolu k Večeři, kterou s námi slaví Kristus.
A když pro nemoc nebo pro pracovní povinnost do kostela nemůžou, to se pak aspoň v duchu k farní bohoslužbě připojují, svou oběť kladou v duchu na obětní misku s ostatními, doma si večer zazpívají mešní píseň a pomeditují nad evangeliem.
I dnes, i mezi námi, jsou křesťané, kteří jdou do kostela ne z musu, ale rádi, kteří své děti učí radostnému slavení neděle, protože vědí, že i dnes platí moudrost našich předků: Jaká je tvá neděle, taková bude i tvá poslední chvíle.

Přímluvy

Jak je dobré, že zde můžeme stát v duchu před Bohem. Jak je dobré, že vidí naše potřeby. Volejme k němu s důvěrou:

• Ať lidstvo rozděluje dary přírody všem spravedlivě.
• Vládcům národů  dej hlavu moudrou a srdce lidské při rozhodování o osudech světa.
• Žehnej zemědělcům, kteří na polích pěstují, co potřebujeme k obživě.
• Dej, ať se nehoníme za majetkem a ceníme si víc bohatství ducha.
• Dej nám dobré zdraví a dobrou chuť k jídlu.
• Vzbuď v nás touhu a hlad po chlebu nebeském.

Bože, děkujeme ti za to, že nám dáváš vše, co potřebujeme k životu. Děkujeme ti za to, že nám otvíráš i bránu života věčného, skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

NEDĚLE  18. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Co potřebuje člověk k životu?  Skývu chleba, dobré slovo, lásku druhého.
Ježíš nabízí člověku vše, co k životu potřebuje. Proto přišel na svět. Proto se i dnes chce setkat s námi.
Připravme se na toto setkání. Litujme svých hříchů, prosme za odpuštění.

Uvedení do čtení
1. Ex 16,2-4.12-15
Náš život se někdy podobá izraelskému putování pouští. Nechápeme, proč musíme jít po tak obtížných a osamělých cestách. Teď uslyšíme, že se nikdy nemusíme cítit osaměli. Že pro věřícího stále platí: Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší.
2. Ef 4,17.20-24
Svatý Pavel v nás chce dnes probudit sebevědomí, že nejsme nějací ubožáci, že máme právo žít jako noví lidé, jako křesťané.
3. Jan 6,24-35
V evangeliu nám Pán Ježíš říká, abychom se nehonili jen za pomíjivou chlebařinou, ale hledali i pravý chléb, pravé hodnoty života.
 

BŮH NÁS NENECHÁ OSAMĚLÉ

Před několika lety natáčel mladý český režisér v Orlických horách dokumentární film, jak žijí staré, osamělé ženy. Babičky vyprávěly o svém životě, prožívaném často v osamění, daleko od dětí usazených ve městech.
Film byl pozoruhodným dokumentem, jak rozdílný je to život. Ne rozdíl v sociálních podmínkách - každá ta babička měla svou chaloupku nebo světničku, každá stejně čekala na pár stovek důchodu.
Ten rozdíl byl jinde - ve způsobu života v těchto podmínkách. Některé měly stále pro co žít, měly stále co dělat. Vidíme je s náručí dříví, s pletením, s knížkou v ruce, usebrané klečet před svatostánkem, horlivě zpívat při mši, nebo s růžencem ve světnici, s úsměvem moudrého stáří na zápraží domku.
Ale jsou v tom filmu i jiné stařenky. Žijí ve stejných podmínkách, často v téže obci, ale plné nářku, plné výčitek. Ta přišla před léty o krávu, a nikdo ji nedal náhradu. Jiná naříká, že má dlouhou chvíli. Proč se starým lidem nepřidělují televizory zadarmo, jí je smutno. A tak sedí u okna a užírá se závistí všem, kteří chodí okolo a jsou mladí a vesele se smějí. Kritizuje, závidí, naříká, to je celá náplň toho ubohého života.
Ve všech třech čteních Písma jsme dnes slyšeli, že tak rozdílná náplň života se objevuje mezi lidmi už po několik tisíciletí. Stejně dnes jako za časů Mojžíšových, Pavlových, Kristových. A ve všech dobách je velkou tragédií, když člověk nenajde smysl života v každé situaci.
Izraelité na poušti věděli, že je Bůh vede do nové vlasti, že jdou z otroctví do svobody. Předpokládali bychom, že se budou těšit, že tato naděje jim pomůže přenést se přes dočasné obtíže cesty. Ale oni reptají proti svým vůdcům i proti Bohu. „Kéž bychom raději zůstali v Egyptě, kde jsme sedávali nad hrnci masa.“
Neříká nám svědomí, že i my někdy vše měříme podle hrnců masa, které nám to vynese?
A jak žili asi Efezané, když jim Pavel musel psát: „Zapřísahám vás, abyste nežili jako pohani!“ - Do téhož Efezu adresoval i svatý Jan (ve Zjevení) své výtky: „Vydržel jsi mnoho pro mé jméno. Ale mám proti tobě, že jsi upustil od své první lásky...“ Po počáteční horlivosti se Efezané zřejmě opět přizpůsobovali pohanskému životu.
Neříká nám svědomí, že tato slova jsou adresována i nám? „Vydržels, zkusil jsi už hodně pro mé jméno, ale upustil jsi od své první horlivosti?“
Nakonec v evangeliích mluví sám Ježíš: Hledáte mne, protože jste se najedli. Hledáte tedy jídlo, ne mne. Ale já jsem chléb života, mne hledejte. Kdo najde mne, nebude hladovět, nebude žíznit.
Pravdivost těchto slov potvrzuje nejen ten film, ale i to, co denně můžeme pozorovat kolem sebe, co sami prožíváme na sobě.
Kdo poznal radost z Boží blízkosti, z živé a hluboké víry, tomu přestane být problémem, jestli má v peněžence víc nebo míň než soused. Umí žít šťastněji než ten, kdo má vše, ale nemá Boha. Od okolí příliš mnoho nečeká, proto jím není zklamán. Důvěřuje, že Bůh se o své věrné postará.
Prosme dnes Boha, aby v nás oživil prvotní víru a horlivost: když tu budeme mít, pak to ostatní nám bude přidáno.
 

VIDĚT A VNÍMAT

Je to zlá situace, když kazatel, řečník, má mluvit k lidem a nemá jim co říct.
Teď jsme v evangeliu slyšeli o jiné zlé situaci. Pán Ježíš lidem kolem sebe měl co říct - ale lidi to nezajímalo. Ježíš mluví o chlebu z nebe, o pokrmu duše - ale oni se za ním ženou jen pro pokrm pro svá břicha. Ten aby jim Pán zase rozdával  - a zadarmo! - jen to je zajímá.
Je to zlý stav člověka, tahle duchovní hluchota, stav lidí, kteří zbystří sluch, jen když se mluví o penězích.
Je to zlý stav člověka, tahle duchovní otupělost, stav lidí, kteří zbystří zrak, jen když jde o zisk.
Umění pozorného pozorování všeho kolem sebe, tomu se člověk musí učit. Odmala. Od maminky. Od kamarádů.
Je to např. hezká a užitečná hra pro členy rodiny, pro dobrou partu kamarádů, když si po návratu z vycházky sednou a říkají, co kde cestou zajímavého a pěkného viděli a slyšeli. To si pak každý může ověřit, zda chodí životem s klapkami na očích, či zda je vidoucí jako básník.
Jeden z těch vidoucích prohlásil: „Zázraky, to je to, co se děje na světě nejčastěji - jen je musíme vidět a vnímat.“
Dnešní první čtení mluví o zážitku Izraele na poušti. Poušť - to je místo, kde nic není. Od obzoru k obzoru, kam až dohlédneš - nic. Zažil jsi už také takový pocit nicoty kolem sebe? Asi ano. Každý známe své pouště, pocity ztracenosti, bezmocnosti.
A jako Izraelitům, tak i nám každému posílá Bůh na tu naši poušť manu, pokrm života pro nás. Máš pro to dost vnímavé oko, abys ji uviděl? Máš dost citlivý sluch, abys Boží nabídku uslyšel, vnímal?
Možná si teď někdo z vás myslí: ale patří tohle sem do kostela - tyhle úvahy o našich pouštích všedních dnů? Sem snad spíš patří úvahy o náboženských extázích, o zbožných meditacích, o vytržení mysli - než řeči o chvílích únavy, deprese a pouštní prázdnoty.
Na takovou otázku ti víra odpoví bez rozpaků: sem patří vše. Nejen sváteční chvilky, celý náš život. Rozdělování našeho života na profánní a sakrální, na věci všední a věci posvátné, na přirozené a nadpřirozené - to je rozdělování jen teoretické, umělé. Náš život je jen jeden. I naše pouště, naše všední dny i naše chvíle sváteční, to je jeden život Božích dětí.
I chléb náš vezdejší, plod práce lidských rukou, se stává manou, chlebem pro ty, kdo umějí vidět, slyšet, vnímat.
V tom je veliká výhoda vás, kdo umíte přijít v neděli do kostela. Zde se bystří zrak, abychom uviděli chléb - jako dar z nebe. Abychom uviděli a rozeznali za věcmi světa posvátná znamení Boží lásky a péče o své tvory - např. sedmero svátostí.
Veliká je bída slepých na cestách pouští života. Nepatříme i my tak trochu mezi ty slepé? Nepatříme snad mezi ty, ke kterým Ježíš přes věky časů stále varovně volá:
  Já jsem Světlo, ale vy mne nevidíte.
  Já jsem Cesta, ale vy po ní nejdete.
  Já jsem Pravda, ale vy ji nehledáte.
  Já jsem Slovo života, ale vy mu nenasloucháte.
  Já jsem Chléb vašeho života, ale vy jej nejíte.
I dnes tu máme možnost uslyšet Boží hlas za slovem lidským. I dnes tu máme možnost uvidět Ježíše v nebeské maně eucharistického chleba.
Máme tu možnost učit se vidět a slyšet. Dnes - a kdykoliv, když přijdeme na bohoslužbu.
O zavedení křesťanské víry ve staré Rusi se vypravuje, že kyjevský velkokníže Vladimír, než se roku 989 nechal pokřtít, poslal do Byzance delegaci svých bojarů, aby se tam informovali o křesťanské víře. Delegace se vrátila a měla podat knížeti zprávu. Ale bojaři mlčeli. Konečně jeden promluvil: „Z toho, co nám tam říkali, jsme nepochopili nic. Ale když nás přivedli do svých chrámů na bohoslužby, připadali jsme si tam jako v nebi.“
Kéž i my se umíme tak účastnit na nedělních bohoslužbách, že nám tu bude také jak na kraji v nebi. Že se tu budeme učit hlouběji vidět divy Boží lásky ve všedních dnech našeho života. Že se tu budeme učit stále vnímavěji naslouchat hlasu Ježíšova evangelia. Že se tu budeme učit krásnému křesťanství od Marie, Ježíšovy matky, pomocnice křesťanů.
Povstaňme ke společné modlitbě.
 

BUDEŠ CTÍT OTCE A MATKU  !

„Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (5Mojž 5,16)
To je přesné znění 4. přikázání, jak je zapsáno v 5. knize Mojžíšově. Co ukládá nám, dnešním lidem? Pojďme si to dnes připomenout.
Tři ženy byly u studny pro vodu. Nedaleko odtud seděl na lavičce stařec a naslouchal, jak ženy chválí své syny.
„Můj syn,“ chlubí se první, „je tak šikovný, že se mu nikdo nevyrovná.“ - „Můj syn,“ povídá druhá, „zpívá nádherně jako slavík!“ - Třetí žena mlčela. „Proč nepochválíš také svého syna?“ - obrátily  se na ni ty dvě. - „Není na něm nic tak výjímečného jako na vašich dětech. Můj syn je docela obyčejný chlapec.“
Ženy naplnily svá vědra a kráčely domů. Stařec šel za nimi. Vědra byla těžká a udřené ruce slabé. Ženy se proto po chvíli zastavily, aby si odpočinuly. Tu se objevili jejich tři synové. První měl tělo jako úhoř a metal jedno salto za druhým. Ženy volaly: „Jak hbitý je to chlapec!“ Druhý zpíval nádherně jako slavík, až byli všichni dojati. Třetí chlapec přiběhl ke své matce, zvedl její vědro a nesl je domů.
Tu se ženy obrátily na starce: „Co říkáš našim synům?“ „Kde jsou vaši synové?“ zeptal se starý muž udiveně. „Vidím jen jediného syna.“
Tato povídka říká, co čtvrté přikázání ukládá dětem. Starý katechismus přikazoval podrobněji: aby děti své rodiče ctily, milovaly, poslouchaly, a aby jim pomáhaly. Takhle si před svatou zpovědí zpytují svědomí dětí a největší důraz přitom bývá kladen na poslušnost.
Generační problém mezi rodiči a dětmi se vidí hlavně v té poslušnosti: „Dokdy vlastně musím poslouchat? Už nejsem malý, už si chci rozhodovat o svých věcech sám!“
Je to snaha chvályhodná - a kde rodiče řeknou: „Jsme pro, nechceme, abys byl celý život jako nedospělé mimino; budeme ti radit a pomáhat, aby ses tomu samostatnému rozhodování co nejdřív naučil,“ - tam jsou problémy s dospívajícími dětmi schůdnou cestou.
Horší je to tam, kde mládež nevidí svou nehotovost a rodiče nevidí, že děti už nejsou malé.
„Náš otec, to je policajt a ne tatínek. Vyslýchá, hlídá, poroučí, pokutuje. Sednout si se mnou, povykládat si se mnou, co bych chtěl a jak to myslím, to u něj neexistuje.“
„Maminka, ta dělá prima buchty - ale to je tak všechno, čím je užitečná. U té jsem malý Honzíček, kterému se musí říkat, aby se neumazal, aby si vzal čistý kapesník. Nějaká debata s ní možná není - ona holt nebyla nikdy patnáctiletým mužským.“
„O sestrách - o těch škoda se vůbec zmiňovat. Nemám doma kousek soukromí, kde by nečmuchaly. Jsem sám uprostřed toho, čemu se nadneseně říká: RODINA.“
Kdo naučí tohoto chlapce, jak vycházet i s takovými rodiči a sourozenci, kteří mají své nedostatky? Kdo mu poví, že když se nenaučí vedle chyb vidět i jejich dobré stránky - že nebude schopen vycházet  nikde a s nikým - ani v zaměstnání, ani v rodině, kterou si založí. V tom je dnešní smysl dodatku 4. přikázání: Cti otce ... abys dobře živ byl a dobře se ti vedlo.
Pamatujte si, vy mladí, kteří si hledáte partnera do svého života, že kdo vychází špatně s rodiči nebo sourozenci, ten bude stejně špatně vycházet i s tebou, kdybyste se vzali! Pryč od takového!
Původně se 4. přikázání nedospělých dětí netýkalo. Byl to příkaz dospělým, aby měli v úctě své staré rodiče a pečovali o ně; aby si jich vážili.
Na pohrdání tímto přikázáním bylo v Izraeli stanoveno vyloučení z izraelského lidu, ba i trest smrti: „Kdo ubližuje otci, vyhání matku, je zavržený syn.“  (Př 19,26)
Již ve 3. knize Mojžíšově se toto přikázání rozšiřuje na úctu ke starým lidem vůbec: „Před šedivou hlavou povstaneš a starému člověku prokážeš úctu.“ (L 19,32)
Dnes už stará generace není na mladých závislá existenčně. Mají svou penzi, jsou domovy důchodců, je tu pečovatelská služba. Lékařská péče o staré lidi - geriatrie - se stala zvláštním oborem mediciny. V televizi se starým lidem říká jemně „dříve narození“.
Ale to vše starým lidem spokojené a šťastné stáří nedá, když k tomu nedostanou od svých dětí úctu a lásku. Když na ně mladí nemají čas. Když nemohou dožít v domku, který svýma rukama po celý život budovali a zvelebovali, protože svým dětem zavazí a vnukům jsou k smíchu. Když sedí sice ve své světničce, ale nikdo nepříjde, aby s nimi zavzpomínal na to, co za celý život prožili. Když jim nikdo neřekne slovo ocenění a obdivu za to, co přestáli - za války, po válce, při péči o děti.
Poslouchat své rodiče, to už dospělí samozřejmě nemusí. Mají plné právo žít si po svém. Ale vyslechnout rodiče, to mohou a to dělat mají. Chovat se k rodičům s úctou a láskou, to s plnoletostí nekončí, to platí po celý život. A také povinnost pomáhat jim, dosloužit jim, starat se o ně, to také platí po celý život.
Shrňme si, jak si to chceme pamatovat:
Nedospělé děti zavazuje čtvrté přikázání, aby své rodiče ctily, milovaly, poslouchaly a aby jim podle svých sil pomáhaly.
Dospělé děti už nejsou povinny rodiče poslouchat, zato se mají o to víc rodičům věnovat a s láskou jim dosloužit.
Čtvrté přikázání se vztahuje i na povinnost rodičů k dětem, ale o tom v příští úvaze.
V myšlení naší doby bychom dnešní téma mohli vyjádřit třeba takto:
 „Já, tvůj Pán a Bůh, ti přikazuji: Budeš ctít otce a matku!
 Nemusíš se stále bouřit proti autoritě rodičů a proti kdejaké autoritě.
 Vzpoura proti mým přikázáním zotročuje stejně, jako slepá poslušnost.
 Uč se žít svobodně, tak, že se v mládí rodičům v lásce podřizuješ a v dospělosti lásku a péči rodičům vracíš.

Přímluvy

Světem se stále valí zástupy, které hledají nasycení, štěstí, jistotu, bezpečí - a málokdy chápou, že to vlastně hledají Boha. I my jsme součástí těch hledajících zástupů - a proto za ně a spolu s nimi prosme:

Za celé lidstvo, putující pouštěmi života do zaslíbené země svých snů: aby objevili, že to vlastně hledají Tebe, náš Bože.

• Za umělce a básníky: aby probouzeli v lidech touhu po Kráse.
• Za lidi bloudící a rozvrácené: aby našli sebe tím, že poznají Tebe.
• Za nervově choré: aby našli svou rovnováhu v poznání, že Ty je máš rád.
• Za nás všechny, zde shromážděné: aby nám nedělní Slovo Boží a Eucharistický pokrm byly posilou v každodenním životě..

Pane Ježíši, když jsme osamělí, jsme chudí a slabí. Dej nám pochopit a přijmout zázrak tvé láskyplné přítomnosti v nás, abychom ožili tvým životem, který trvá na věky věků.

NEDĚLE  19. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Pokoj Páně buď s vámi se všemi!
Neděli co neděli si zde takto navzájem přejeme veliký dar Kristův: jeho pokoj, jeho milost.
Dnes nám Pán Ježíš nabízí dar ještě větší: život, který přetrvá i naši smrt. Jestli je to tak, pak se tu nadarmo nescházíme, nenasloucháme nadarmo jeho hlasu. Pak není marné naše snažení po společenství jeho Hostiny.
Abychom ke stolu Páně mohli bez bázně přistoupit, vyznejme nejprve v pokoře svou hříšnost a prosme Boha za odpuštění.

Uvedení do čtení
1. 1 Král 19,4-8
Při prvním čtení se asi všichni poznáme v proroku, člověku unaveném až na dno sil stálým zápasem s lidskou hloupostí a zlobou. Kéž i my zažijeme, jakou silou je chléb s nebe a naše společenství kolem stolu Páně.
2. Ef 4,30-5,2
Svatý Pavel se dnes v listu Efezanům stává až nepříjemně konkrétním. Nespokojuje se s všeobecným napomínáním, ale klade požadavky, o kterých nikdo z nás nemůže říct: mne se to netýká.
3. JaN 6,41-51
V evangeliu se nám Pán Ježíš znovu představuje jako chléb našeho života. Pochopíme jeho nabídku? Přijmeme ji?
 

TAJEMSTVÍ SVÁTOSTI OLTÁŘNÍ

Neslýchaná řeč Ježíšova
 „Já jsem živý chléb, který sestoupil z nebe.
 Kdo jí z toho chleba, živ bude na věky.
 Chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“
Kdybychom tyto výroky Pána Ježíše v dnešním evangeliu poslouchali, přemýšlivě poslouchali, muselo by nás to vzrušit stejně jako ty první posluchače: Vždyť je to nepochopitelné! Jak to Pán Ježíš vlastně myslel, co tím chtěl říci?
Pokusy o vysvětlení těchto výroků naplňují celá dvě tisíciletí života církve, a přesto zůstávají - a nadále zůstanou  - tajemstvím, tajemstvím svátosti oltářní.
Ovšem, i když Eucharistie je tajemstvím Boží lásky, přece se každá doba právem snažila je po svém a pro sebe pochopit. I my se musíme snažit porozumět jí natolik, abychom z ní mohli čerpat svátostnou sílu, milost Boží.
Myslím, že vás bude zajímat, jakými cestami se toto úsilí člověka na cestě za Ježíšem svátostným ubíralo.

První generace
Jak chápaly svátost Těla a Krve Páně první generace, to naznačuje už její pojmenování: Lámání chleba. Společenství stolu, Hostina, to, co vytváří bratrskou pospolitost ve společném podílení na Kristově lásce. Pro ty první byla tedy tato svátost znamením jednoty s Kristem a církví.
Brzy se ujal i název Eucharistie. Tak se jmenovala děkovná modlitba při rituální rodinné večeři v podvečer sabbatu. Děkovali při ní za láskyplnou Boží péči  o člověka.
Prvotní církev viděla v Eucharistii především Krista dále žijícího mezi námi, společenství věřících kolem něho.

Pozdější generace
se zamýšlely stále pozorněji nad tím, co se při slavení večeře Páně děje se symboly chleba a vína. Jak se chléb stává Tělem Páně? A odpověď našli ve filosoficko-teologické spekulaci o transsubstanciaci - přepodstatnění: při „proměňování“ se mění substance - podstata chleba na Tělo Páně. Zůstává jen akcidentální, vnější podoba chleba.

Po třináctém století
dochází k další změně pohledu na Eucharistii. Místo pokrmem je jim Eucharistie víc předmětem obdivu, na dívání, uctívání, k adoraci, žehnání.
Místo k svatému přijímání chodí lidé na svaté požehnání.

V době reformace
začali křesťané zdůrazňovat, že Eucharistie je Večeře Páně, tedy hostina, pokrm, společenství lásky.

Dnešní pohled
A jak pohlížejí na svátost oltářní teologové naší doby? Jak se můžeme přiblížit k pochopení této stěžejní svátosti my, děti dvacátého století?
Výrazy středověké filosofické spekulace nám dnes už mnoho neříkají. Srozumitelnější je nám původní prostý biblický pohled, jak nám jej zprostředkuje současná teologie (E.Schillebecks a j.)
Chléb použitý při mši dostává tím nový význam, účel, nové poslání: běžný pokrm se stává znamením jednoty věřících s Ježíšem, který se za nás obětuje.
Odborně se tomu pokusu o porozumění říká „transsignifikace, transfinalisace“. Ale nám stačí k porozumění, co se tu myslí, příklad z běžného života:
Vzali kus dřeva, přiřezali je do určitého tvaru a dali mu nový účel: dřevo se „proměnilo“ v stůl, znamená tedy něco jiného, má jiný účel, než být kusem dřeva.
Také Pán Ježíše při poslední večeři vzal chléb a dal mu nový význam, nový účel: aby byl jeho Tělem.
Je to už poslední pokus o vysvětlení tajemství svátostného Těla Páně? Není. I tento pokus kulhá, jako každé podobenství, jako každý pokus osvětlit tajemství. Tajemství se nedají vysvětlit rozumem, ale dají se pochopit srdcem. Jenže toto poznání - srdcem - se nedá vyjádřit slovy.

I my se máme proměnit
Ale dnešní církev nemluví jen o tom, co se děje při proměňování s chlebem, ona zase s prvotní církví zdůrazňuje, že se při mši máme proměnit i my. Jako chléb sestává z mnoha zrn obilí, která napřed vyrůstala porůznu a pak byla shromážděna a spojila se v jeden chléb, tak i my tu máme srůst ve „svatých společenství“, v jedno Tělo Kristovy církve (Didaché). Máme tu zažít do hloubi své bytosti radostný poznatek, že nejsme sami. Že jsme údy Těla Kristova - církve - , že jsme součástí velkého společenství rodiny Božích dětí, vykoupených a živených Kristovým tělem a Krví, to jest samým Ježíšem Kristem.
O to tedy jde při naší bohoslužbě: Abychom se i my proměnili v Kristovo jedno Tělo, ve společenství jeho církve, ve společenství lásky.

Mše - missio - poslání
Tomuhle naši předkové zřejmě dobře rozuměli. Nazvali bohoslužbu svatou mší. Mise, missio, mše, znamená poslání. Chtěli tím pojmenováním zdůraznit, že při eucharistickém proměňování se i my máme proměnit v jeden šik vyslanců Boží lásky v našich rodinách, v našem dnešním světě.
  Ite, missa est, říkávali si na rozloučenou. Jděte, naše misie začínají, jděte, proměnili jste se v misionáře, ve vyslance Boží lásky.
Stane se to s námi i dnes při mši svaté? Jestli dnes o trochu líp pochopíme, že tvoříme všichni dohromady společenství víry, naděje a lásky, pak je tato naše mše správnou křesťanskou bohoslužbou.
A co si zapamatujme? Že svátost oltářní je viditelné znamení Kristova společenství s námi.
 

SKOK PŘES STÍN

Jeden chlapec stál před rozhodnutím. Znal dvě dívky a rozmýšlel se, s kterou začít chodit. Jedna byla velmi hezká, ale pořád jaksi ubolená. Druhá byla méně hezká, ale veselá, radostná. Když půjde na schůzku a objeví se obláček, ta první se vyděsí, že bude pršet; druhá bude obdivovat nádheru mraku. Když zmoknou, ta první začne vyčítat, že se kvůli němu ještě nachladí. Druhá odfrkne vodu z nosu a prohlásí, že dešťová voda je dobrá na pleť.
Kterou dívku si má vybrat? Kterou byste mu poradili vy? Jistě všichni tu druhou, tu radostnou. To je správné. Ale teď otázku: Co my? Jsme my také lidé radostní?
Svatý Pavel nám dnes říkal: Daleko od vás ať je každá zahořklost, prchlivost, hněv. Kdo by nebyl pro! Kdo by nechtěl být nádhernou osobností, radostným člověkem!
My, křesťané, máme pro toho správného člověka pojmenování: Zbožný člověk. Tento pojem „zbožný člověk“ byl v minulosti zavalen pokřivenými představami, ale lidstvo dnes pomalu už zase začíná chápat, co krásného tento pojem zahrnuje. Začíná chápat, že každý stojíme před volbou:
- Buď ve svém vývoji postupně odumírat: být stále úzkoprsejší; - snažit se všeho využívat kořistnicky pro sebe - a tím se dostávat do konfliktu s lidmi kolem sebe a s přírodou.
- Nebo hledat a naplňovat pravou podobu člověka: zbožnost, správný vztah k sobě, k lidem, věcem, přírodě.
Být zbožný, to není koníček, záliba pobožných duší. To není pěstování pobožností a bratrstev.
Být zbožný, to je ochota nechat se formovat moudrostí Stvořitele k vlastní podobě člověčí. To je rozvíjet a používat co nejvíc duševních schopností a sil, kterými nás Stvořitel vybavil.
Bezbožný je ten, který zakrňuje: Jako když moderní pračka, vybavená patnácti programy, slouží jen na praní modráků.
Říkají, že největší světci a géniové využívají 3O - 4O% duševních  schopností: - vynikající jedinci 10 - 15%; my běžní lidé jen 2 - 3-% duševních vloh, kterými nás Stvořitel vybavil.
Lidé dnes umějí výborně rozvíjet tělesné síly. Máme na to odborníky, trenéry, tělocvičny, rehabilitace. Stejně tak je třeba naučit se rozvíjet i duševní síly.
Jak se to trénuje? Jsou na to tři cviky: Modlitba, půst, almužna.
 1. První cvik se jmenuje modlitba:
-  Ne: mechanické odříkávaání naučených modlitbiček.
-  Ne: tahání Pána Boha za nohu stálým škemráním: Bože, dej, udělej, nezapomeň! Bůh není sklerotický děda.
-  Ale: otevření svého nitra, aby mohl vejít Duch svatý, aby nás zapáli a vypálil, vydesinfikoval z nás trojí neduh: sebelitování, závist, lakotu.
Ovšem, platí zásada: je lépe modlit se špatně než nemodlit se vůbec.
 2. Druhý cvik sebevýchovy se po starodávnu nazývá půst - askeze. Vzít na sebe denní kříž a následovat Ježíše. Dřív se dávalo mnoho rad, jaké zapírání si vybrat, v čem se cvičit. Dnes slyšíme: Nevymýšlejte si sebezápory; zvládejte to, co vám připraví jiní, přátelé i nepřátelé.
Unést sebe den co den, unést bližního, to je příležitostí k postu, askezi, sebezáporu až dost. Žádné další si nemusíš vymýšlet.
Denně nám vadí, že bližní je jinačí, než my bychom chtěli. Víme přesně, jaký má být, stačilo by, aby si dal říci. A ti nevděčníci si nechtějí dát říct.
Nechtějme obracet druhé. Chtějme obrátit, zdokonalit sebe. Druzí se pak změní samovolně, až my sami budeme lepší. Tihle věční předělávači druhých reagují na neúspěchy buď izolací - uzavřou se a to je škaredé. Nebo naopak výpadem: válčí s bližním, s celým světem. Obojí je špatné, bezbožné. Je tu jen třetí možnost: Přijmout to, že druzí jsou jinačí; přijmout pluralistickou společnost, lidskou mnohotvárnost. Přijmout, že naše dítě poroste po svém a bude jinačí, než jsme si představovali. Přijmout, že bližní je a bude jinačí. Nerozčilovat se tím, spíš bavit.
Dokázat tohle, to je přetěžká věc. Friedrich Heer to nazývá „skok přes vlastní stín“. Je to překonání vlastní panovačnosti, lépevědění, všemurozumění.
 3. Třetí cvik sebevýchovy se nazývá almužna.
Nejsnadnější je darovat to, co vím. Předělat druhého, ovlivnit, obrátit.
Tyto přímé formy apoštolátu jsou použitelné málokdy. Nejsme na to zralí. Tyto formy jsou vhodné jen pro světce: Ti působí tím, co jsou.
Pro nás zbývá apoštolát nepřímý. Nevnucovat se s tím, co vím já, ale pomáhat objevit druhému, co je dobrého a pěkného v něm. Rozuměj: přistupovat k němu nikoli s otázkou, jaké chyby na něm mohu objevit a vymýtit, ale hledat, jaké vlohy, dobré stránky, lze na něm objevit a rozvinout.
Vmyslet se do jeho nitra, vidět jeho bolístky. Nekřičet, nehorlit. Vždyť víme, že všechnu pravdu nevlastníme - ta je v Bohu. -  Nechtít vnucovat pravdu naši, ale pomoci bližnímu, aby v sobě odhalil pravdu svou.
Výsledek, ovoce této almužny bližnímu je radost.
Křesťanství je ještě velice mladé, ještě stále v plenkách. Co jsou to dva tisíce let proti statisícům let, které člověk má ve svém vývoji za sebou! Teprve se učíme rozvíjet síly Kristova učení.
Ale tohle už křesťanství umí a můžeme se tomu učit i my: Jak se modlitbou, postem a almužnou rozvíjet v radostného člověka. Nestojí to za dobré zamyšlení i nám, jak ten svůj skok přes svůj stín provedem?
 

OTCOVÉ A MATKY, BUĎTE ÚCTY HODNÍ

„Vy, otcové, nepopouzejte své děti k hněvu, nýbrž vychovávejte je v učení a kázni Páně!!“ (Ef 6,4)
Minule jsme hovořili o tom, co ukládá čtvrté přikázání dětem vůči rodičům: Mají je ctít, milovat, poslouchat. Mají jim pomáhat a pečovat o ně ve stáří.
Ale to přikázání je nejen pro děti - je i pro rodiče. Těm připomíná, jaký díl zodpovědnosti připadá na ně, aby dětem usnadňovali toto přikázání plnit.
Aby děti mohly rodiče ctít, musí být rodiče úcty hodní. Aby je mohly poslouchat, musí rodiče umět poroučet a zachovávat si autoritu. Kde děti své rodiče nemilují a neposlouchají, tam to bývá zaviněno i nesprávným chováním rodičů.
Snad ta nejhorší chyba, kterou rodiče při výchově mohou udělat, je, že dětem neumožňují, aby se od mládí učily žít samostatně. „Hlavně musí děcko na slovo poslechnout“ - říkávají tatínci siláci. Jenže takhle si pletou své dítě se psem. U psa je nejdůležitější cíl výchovy, aby na slovo poslechl. U dítěte je cíl jiný: dítě se má učit a naučit poslouchat sebe - poručit sobě, hlídat se samo. Rodiče nebudou vždy svým dětem za zády. A co potom, když si děti neumí poručit samy, když se neumí samy rozhodnout - protože rodiče vždy přísně rozhodovali sami, co je pro ně nejlepší. Proto nezesměšňujme každý nezralý nápad dětí, ale vysvětlujme, veďme k přemýšlení. Pochvalme každý dobrý nápad. Dovolte vše, co povolit lze, pak vám budou děti věřit, že zákaz je oprávněný.
Vaše dítě nemá vyrůstat k vašemu obrazu, ale k obrazu Božímu. Vy máte dětem pomáhat rozvinout ty dobré vlohy, které do nich Stvořitel vložil - i tenkrát, když to neodpovídá vašim představám.
Kolik mladých charakterů se nerozvinulo proto, že je rodiče nevedli k samostatnosti. Kolik mladých manželství se rozbilo proto, že rodiče chtěli stále určovat a diktovat, co je pro ty mladé nejlepší.
Dospělým dětem mají rodiče radit jen tenkrát, když se jich děti na radu ptají. Rady nežádané jsou nežádoucí, a proto neprospěšné, - byť byly sebelépe míněné. Co u svých dětí zameškáš na výchově v dětství, to v dospělosti nedoženeš.
Vraťme se tedy ještě k tomu dětství:
- Nechtěj udělat z dítěte „nejnej“ ve všem. Chtěj, aby bylo normální, takové, na co má a stačí.
- Nechtěj si za každou cenu vynutit, aby se tvé dítě mělo na světě líp než ty. Dej mu možnost, aby si žilo po svém, ukazuj mu, že duchovní hodnoty jsou víc než majetek.
- Nechtěj je ušetřit každé námahy, každého úsilí, zajistit je finančně i společensky. Uč je raději, aby se samo umělo starat o sebe i o tebe.
- Nezanedbej trpělivé a laskavé, ale důrazné vedení charakteru.
- Chraň se panovačného, kaprálského uplatňování autority. Ze slabých dětí to udělá lidi ušlápnuté a zakřiknuté, kterým se „nevede dobře na zemi“. U opačných povah to udělá lidi agresivní a vzpurné, kteří jsou svým radikalismem ve stálém rozporu s okolím, ať jsou kde jsou.
- Poroučej co nejméně. Ale když už poručíš, musíš dohlédnout na splnění rozkazu a pochválit.
Svévolné rozkazování a nepochválení, to neposlušnost přímo provokuje.
- Nezmeškej dobu od čtyř do šesti let, kdy je duše dítěte tak chtivá poznávání. Kde v tomto věku ponechají dítě jen světu pohádek a večerníčků, a nepovědí mu nic o dobrém Otci v nebesích, o Příteli Ježíši, tam bude tento nedostatek na dětech po celý jejich život patrný.
- Nic nemá děti připravit o to, aby se od rodičů naučily znát Otčenáš, když se jej společně modlí; - znát a chápat Desatero, když vidí příklad rodičů, jak je zachovávají.
- Zanic se nepřiprav o pevný základ, na němž může vyrůstat poslušnost: - o rodičovskou autoritu založenou na lásce, která dětem důvěřuje a dává jim tak potřebnou svobodu - svobodu i k udělání chyby a poučení se z ní.
Ovšem i při  sebesvědomitější výchově může dojít ke krizím a nezdarům, protože na děti působí kromě rodiny ještě škola, televize, kamarádi, ulice.
V jedné dobré katolické rodině se stalo, že nejstarší syn Jirka, gymnazista, nepřišel jednoho dne domů ze školy. Když se po něm začali shánět, zjistili, že ani ve škole nebyl. Hledala ho policie, rozhlas. Po třech dnech došel telegram od vzdálených příbuzných: „Překvapivě přijel Jirka. Co dělat?“ - A tatínek telegrafoval zpět: „Pošlete ho domů.“
Jirka přijel - se strachem. Čekal, že bude zle. Ale nebylo. Teprv po nějaké době si ho tatínek vzal stranou a řekl: „Chlapče, selhali jsme oba dva. Ty, žes provedl takovou nerozumnost - a já, že jsem tě zřejmě špatně vychovával. Vina si žádá trest a napravení. O své nápravě budem přemýšlet každý sám, ale trest bychom si měli uložit společný. Zítra v neděli nebudem s ostatními u stolu a zůstaneme o chlebu a vodě. Souhlasíš?“ - Jirka rád souhlasil. Při tom chlebu a vodě z něj konečně vylezlo, co bylo příčinou útěku z domu. S tatínkovou pomocí se našlo i rozumnější řešení.
Ten Jirka tuhle historku ze svého mládí po létech vypravoval  a dodal: „Díky té mé klukovině jsem tenkrát pochopil, jak výborného mám tatínka.“
Pravda, ten chléb a voda není recept na všechny vychovatelské potíže. Ale je to doklad, že mládež se dá poučit vlastními chybami, když dospělí na ně nereagují podrážděně a nepřiměřeně.
Do zpovědního zrcadla patří u čtvrtého přikázání i otázka vztahu k našim nadřízeným, k vrchnosti. Zda je nespravedlivě nekritizujeme. Zda nepodlézáme.
Když nedávno umřel jeden kardinál, mohl o něm kazatel nad hrobem prohlásit: „Před nikým nepoklonkoval a po nikom nevyžadoval, aby se klaněl jemu.“ - To je pěkné vyjádření, jaký má být vztah mezi podřízenými a nadřízenými.
 

DOSPĚLÁ MANŽELSKÁ LÁSKA

Znáte možná přísloví: „Lásku vymyslel Bůh, - lidé vymysleli  peníze.“ Jaké trampoty jsou v manželství s penězí, to ví kdekdo. Hovořme tedy raději o tom vynálezu Božím, - o lásce manželské, o lásce dospělé.
Jaká je, ta „dospělá“ láska? Kdo vůbec je dospělý?
Podle tvrzení psychologů asi 60% lidské populace nepřesahuje duševní úroveň dvanáctiletých. A jsou i dospělí, kteří duchem uvízli na úrovni sedmiletých.
Francouzský kněz - vychovatel mládeže - Louis Evely k tomu říká:
„V každém z nás se určitá část naší bytosti zastavila na úrovni tříletého děcka, jiná na dvanáctileté, jiná v patnácti, jiná zatvrdla ve dvaceti.“
Ve třech letech jsou děti naprosto konzervativní. Žádné změny! I pohádky chtějí slyšet doslova stejně. Změn se bojí. Jsou-li vyrušeny ve svých návycích změnou, reagují úzkostně a agresivně. - Kolik téhle tříletosti se skrývá ve velké části obyvatelstva!
Ve dvanácti letech  je vše naopak. Děti stavějí vzdušné zámky. Touží změnit svět. Každého půl roku se nadchnou pro něco jiného. Stále někam spěchají.
Patnáctiletí chtějí rozumovat. Za city se stydí. Někdy se stanou i necitelní. Nesnášejí kritiku, neumějí doznat chybu. Ale druhé kritizují tvrdě. Celý svět kritizují. Někomu to tak zůstává.
Jaký je stav dospělosti, zralé povahy?
Dospělý ví a připouští, že v něčem je dobrý a v něčem chabý. Že svět je ohavný i velkolepý. Lidé že jsou velcí i malí.
Zralost se měří podle schopnosti utrpět porážku a nezhroutit se. Cenit si toho, co mám. Unést životní rizika. Zápasit se svými chybami.
A zralá láska?
Jako víra je překonání pochybnosti, tak láska je překonání lhostejnosti.
Když mi někdo řekne: „Mám dokonalou ženu!“ - pak mu odpovím: „To sis jí málo všímal! Neznáš ji ještě.“ Ale když mi někdo řekne: „Má žena má hodně chyb, ale ještě víc dobrého, a proto jí mám rád!“ pak mu mohu gratulovat.
To je smysl vypravování o svatbě v Káně. Uprostřed svatby prožívají manželé zklamání. Zásoby pro svatbu jsou náhle vyčerpány. Obyčejně se taková nepříjemnost projeví až dva-tři roky po svatbě, ale tito jsou v maléru už při svatební hostině. Asi by se sami začali bezradně hádat - kdo že je tím vinen. Ale pozvali si na svatbu Hosta, Krista. Slaví svatbu jako svátost - s Kristem. A Kristus pomáhá zásoby vína obnovit. A nejen to, ukazuje se, že druhé víno je lepší než první. Druhá láska, ta, kterou milujeme víc druhého než sebe, ta je lepší než první, ještě moc sobecká.
Druhé víno - zralá manželská láska, ta druhého vidí a oceňuje.
Ptám se manžela: „Pracuje vaše žena?“ - „Ne - je doma!“ - Já vím, že je to obvyklý způsob mluvení, ale přece: kolik je v té odpovědi přehlížení ženiny práce v domácnosti. Ona má doma pracovní dobu 80 hodin týdně, ale přece není před zákonem a často ani před svým mužem pracující osobou na plný úvazek: „Vždyť nechodíš do práce.“
Zralá manželská láska nejen ženinu práci vidí, ale dbá, aby jí ostatní pomáhali.
„Podívej, na televizoru je vrstva prachu!“ - říká mladý ženáč, když zapíná televizor. - „Jé, promiň, já jsem na to zapomněla“ - omlouvá se ona a běží od plotny pro hadr. - Špatně! Když už si takového nedospělce vzala, musí s ním jako s nedospělým zacházet - a říct s klidným úsměvem: „To je hezké, že sis toho všiml! Prachovka je támhle v šuplíku - utři prach a já zatím dodělám tu večeři.“
V takto zvládnutých situacích manželská láska dozrává.
- Dozrává, když si uvědomíš, že na všechno sám nestačíš. Je to štestí, když je tu druhý, který je ochoten ti pomoci. Když to není tvůj konkurent, ale partner.
- Tvá láska dozrává, když objevíš, že vy dva máte od Boha společný úkol - a to nejen ve své rodině.
- Tvá láska dozrává, když se učíš brát sebe sama takového, jaký jsi. Snažíš se být lepší, umět víc, to ano, ale děláš to bez užírání a bez závidění druhým.
- Tvá láska dozrává, když se učíš brát druhého, jaký je. Tvá žena  není tvá žačka, abys ji pořád chtěl polepšovat. Je to tvá partnerka. Neptej se, jak se musí ještě změnit, aby vyhovovala  tvým požadavkům. Ptej se, co dobrého vnesla do tvého života, když si tě vzala.
- Tvá láska dozrává, když uneseš kritická slova na svou osobu: co druhému na tvém chování vadí, čím narušuješ pěkné soužití. Když to nejen uneseš, ale také o tom přemýšlíš a snažíš se to napravit.
- Vaše vzájemná láska dozrává, když se učíte rozvíjet svůj citový život společným prožíváním hezkých věcí. Vzájemným nasloucháním. Uvažováním o názorech druhého. Společným hovorem s Bohem při večerní modlitbě.
- Vaše vzájemná láska bude mít možnost růst a dozrávat, když si vzájemně dáte čas k růstu, když nekladete dětinská ultimáta, jak musí být ten druhý jinačí hned, teď, na mrknutí oka. Dobré věci vznikají pomalým růstem. Náhlé změny, to bývají spíš katastrofy.
Manželství je Kristova svátost nejen tím, že měli svatbu v kostele. Je svátostí každodenní, zviditelňováním neviditelného. Zviditelňováním, odkrýváním Božího plánu s těmi dvěma a s vašimi dětmi (Familiaris consortio čl. 51).
Ja, jenom trpělivé dozrávání k dospělé manželské lásce umožňuje, aby si manželé uměli darovat domov, místo bezpečí, soukromí, pohody a lásky. Stojí za to o své lidské dozrávání denně usilovat.

Přímluvy

Pán Ježíš nás má tak rád, že s námi chce být stále. Pojďme na jeho nabídku lásky radostně společně odpovědět:

• Ty cheš sjednotit lidstvo do jednoho společenství svého království. Ať přestaneme vyhledávat, co nás rozděluje a držíme se toho, co nás spojuje.
• Tys na zlo odpovídal dobrem. Ať si lidé zoškliví zbraně a vyrábějí raději to, co slouží životu.
• Ty se nám nabízíš jako pokrm života. Ať se to snažíme pochopit.
• Ty chceš, abychom dávali příklad tím, jak se mezi sebou máme rádi. Ať umíme snášet chyby druhých pro to, co je na nich dobrého.
• Tys mrtvé křísil k životu. I našim zemřelým dej život věčný.

Pane Ježíši, náš Bratře a Učiteli, - my v tebe věříme, my v tebe doufáme, my tě milujeme, my s tebou chceme žít po celý svůj život, i za něj, až na věky věků.

NEDĚLE  20. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Jistě jste si také už vícekrát všimli, jak podivuhodně prostá je řeč Pána Ježíše. Žádná učená cizí slova, žádné složité filozofování, žádné dlouhatánské věty. Proč tedy jde tolika lidem přesto bez užitku kolem uší? - Protože to, co on říká, není jen pouhé sdělování informací, to je on sám. Ježíš nám sděluje sebe. A jen ten porozumí Ježíšovu slovu, kdo přijme jeho, kdo v něj uvěří.
Dnes nás zve, abychom se stali jeho hosty při svaté Hostině. Připravme se na to lítostí nad svou pasivitou, lítostí nad svými hříchy.

Uvedení do čtení
1. Př 9,1-6
V prvním čtení nás chce učit Boží Moudrost. Je zosobněna postavou Hostitelky. Učení je zobrazeno hostinou.
2. Ef 5,15-20
Kdyby na světě vládlo jen dobro, bylo by všechno snadné. Jenže každý den, každou hodinu, v každém okamžiku se člověk musí znovu a znovu rozhodovat mezi dobrem a zlem, mezi tím, co je správnější, co je lepší. Poslechněme, co nám k tomu radí svatý Pavel.
3. Jan 6,51-58
Z evangelia si budeme číst závěr eucharistické řeči Pána Ježíše. Nazývá se pokrmem věčného života a zve nás k své Hostině.
 

DOBŘE VYUŽÍVEJTE ČASU

Pro téma dnešní úvahy se vraťme k epištole svatého Pavla. Dnes nám říká: Dobře využívejte času! Dávejte pozor, jak se správně chovat! Žijte jako moudří!
Někdo by na to řekl: „Požadavek ze starého světa! Tak se dnes už nežije. Takové věci dnes už nikdo neocení!“ A přece ocení.
V podnicích se na konci roku provádí osobní hodnocení pracovníků. A protože to má i dopad finanční, sleduje se to se zájmem.
Na jednom pracovišti dostala nejvyšší osobní ohodnocení ta, která tam nastoupila před necelým rokem. Bylo z toho pobouření mezi všemi pracovnicemi. Přednosta oddělení k tomu podal vysvětlení:
„Jste tu v laboratoři samé ženy. Slyším, jak se při práci bavíte. Den co den nemáte jiné zábavy, než oplzlé postelové historky  z vašich ložnic. Myslívám si při tom s hrůzou, jestli se má dcera, až nastoupí na místo, dostane také do takového prostředí.
Letos přišla mezi vás nová pracovnice. Práci dělá dobře, chovala se k vám pěkně, a neslyšel jsem ji nikdy tak sprostě mluvit, jak se běžně bavíte vy. Proto si zaslouží dobré osobní ohodnocení.“
Na tvářích slečen a paní v laboratoři se střídaly barvy a nastalo velké mlčení.
Uvádím tento příklad právě z ženského prostředí, ne proto, že bych muže považoval za samá neviňátka, ale proto, že u žen to víc překvapuje.
A také se nedá říct, že by hrubost v mluvení a jednání byla doma jen mezi nevěřícími. Když bylo zavedeno společné hospodaření, přišel za mnou předseda místního JZD a žádal mě, abych trochu pokrotil své farnice: „Nedovedete si, pane faráři, představit, co dokáže dvacet ženských, když jsou pohromadě. To aby chlap se červenal a utíkal před nimi. A ty vaše ovečky, co máte v kostele každou neděli, ty při tom nejsou nijak pozadu.“
Dlouho jsem si neuměl dát odpověď na otázku, jak je to možné, že někdo léta chodí do kostela, a přitom na něj nezapůsobí nic z toho, co tam slyší, nic ho nezmění.
Část viny byla asi na zlozvyku v dřívějších dobách, že mnozí nešli do kostela, aby tu slyšeli, jak mají žít, aby se tu něco dozvěděli, aby se naučili, jak být lepší. Oni sem šli proto, že „se“ to patřilo. Nic od návštěvy kostela nečekali, nic si také domů neodnesli.
Jiní chodívali do kostela jako do společenského domu. To mi říkal jeden farník hned na přivítanou, když jsem byl přeložen do té farnosti:
„Chodívali jsme zde do kostela, ano, abychom si někde mohli zazpívat. Ale víno při tom pil jen pan farář sám. My zpívali na sucho. Teď máme v kapse peníze, jdeme si místo do kostela pěkně do hospody. Zazpíváme si tam a popijeme také. Teď to máme lepší.“
Samozřejmě - byli a jsou na našich bohoslužbách i lidé dobré vůle - a dnes je nás tu nepochybně takových většina, a přece na nás není to umění denního života nijak zvlášť vidět.
Proč každý z nás nezáří jak vysílač dobré pohody? Proč nejsme dokonalejší?
Snad trochu také proto, že my si zpravidla děláme cíle spíš daleké než bezprostřední. Dovedeme se nadchnout láskou k svatému Otci, dovedeme horlit pro misionáře v pralesích, ale nejbližší bližní, v rodině, v práci, nám většinou jsou protivní. Neužijeme své křesťanství dost konkrétně, dnes a zde.
Další příčina, proč nejsme dokonalejší, je i v tom, že církev je ještě příliš mladá. Příliš krátkou dobu působí svým zákonem lásky na člověka.
Statisíce let se v lidech vyvíjely stádové pudy, agresivita, útočnost, krutost. Co jsou proti tomu dva tisíce let, co ovlivňuje člověka církev Kristova.
A navíc, církev není žádný kouzelný ústav, který by lidi rázem předělával v dokonalé, jako se třeba šaty mohou dát do čistírny.
Církev neprovádí násilné vymývání mozků, ona může jen znovu a znovu zvát člověka ke spolupráci. Ona mu poradí, vede ho, ale natrénovat si to, vnést to do svého života, to musí každý sám.
Žít lépe než divoši, žít lidštěji než pohané, žít radostněji a pokojněji, to se máme naučit v této škole lidskosti, v našem chrámě, když se o to budeme poctivě snažit.
Pojďme se o to s novou chutí pokusit: Společným vyznáním víry se s novou chutí přihlasme mezi učedníky Ježíšovy, mezi děti jeho církve.

Přímluvy

Pojďme prosit Pána Ježíše, který je chlebem našeho života:

• Ať všichni, kdo jsou křesťané, jdou rádi ke svatému přijímání.
• Dej nám kněze - jejichž ruce nám svatý pokrm připravují.
• Dej rodičům moudrost, aby dobře vychovávali své děti.
• Chraň celou naši farní rodinu od přírodních pohrom a zlých lidí.
• Nemocní a umírající ať najdou hodné lidi, kteří by jim pomohli k přijetí svátosti nemocných.

Ty jsi, Pane Ježíši, sama láska. Proto v tebe věříme a doufáme. Proto tě milujeme, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net