Cestou do Emauz  - nedělní cyklus B - advent
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  
 
NEDĚLE 1. ADVENTNÍ

Uvedení do bohoslužby
Stojíme na počátku adventu, doby přípravy na vánoční nové, hlubší setkání s Pánem Ježíšem. V adventě máme zkontrolovat zaměření svého  života, svých názorů, jestli směřují správným směrem, k dobru, k Bohu. Vánoce sice minout nemůžeme, ale s Kristem se minout můžeme.
Adventní věnec nám bude zeleným znamením naděje, světýlkem Boží lásky a porozumění.
S upřímnou opravdovostí litujme všeho, co nás od Boha odvádí, a vykročme na adventní cestu.

Uvedení do čtení
1. Iz 63,16b-17.19b;64,2b-7
V prvním čtení teď smíme prožít důvěrnou chvíli s prorokem Izaiášem. Prorok se modlí. Ale jak se modlí! S jakým zaujetím, s jakou pokorou, s jakou důvěrou stojí před Bohem!
2. 1 Kor 1,3-9
Svatý Pavel mluví o velkém daru Božím, který dává našemu životu nový smysl. Poslouchejme, koho tím darem míní.
3. Mk 13,33-37
V evangeliu nám Pán Ježíš podává charakteristiku naší životní situace: Jsme jako nájemci světa a svého života. Máme se těšit na hospodáře, až přijde odměnit naši věrnost.
 

JAK SE TĚŠIT NA VÁNOCE

Uvažovali jste už někdy o tom, jak mistrné dílo je náš církevní rok? Představte si třeba, že by nebyl žádný advent. Byly by pak vánoce tím, čím jsou? Matka církev nás adventem učí: Každé pravé a hluboké radosti musí předcházet těšení, čekání. K velkým uměním života patří i umění správně čekat, připravovat se.
Dnešní evangelium také označuje náš život jako čekání: Jsme nájemci domu tohoto světa a čekáme, až přijde hospodář a zúčtuje s námi, jak jsme hospodařili.
Jak to říkal Pán Ježíš v podobenství? Hospodář je už dlouho pryč, nájemníci se v domě cítí jako ve svém, jako doma, už na Hospodáře ani nevzpomenou, už ani nechtějí věřit, že je. Dnešní člověk také tak cítí: Cítí se pánem svěřeného světa, v Boha Hospodáře nevěří. Myslí, že nikomu účty skládat nebude.
Není snadné nám, křesťanům, stát proti módnímu proudu života bez Boha. Advent nám pomáhá upevnit v sobě vědomí: Bůh již přichází, čekejme na něj. Nemá to být čekání pasivní, nemáme život prospat. „Nevíte, kdy Pán přijde - zda o půlnoci, zda o jitřním kuropění. Ať vás při svém příchodu nenalezne ve spánku!“ Nejen správce domu, nejen vrátného, všech se týká tato výzva - od papeže až po laiky; všichni pokřtění jsme za církev - dům Boží - společně zodpovědni. Všichni máme napomáhat růstu Božího království dobra na světě.
Mnozí si to dělají s tím bděním lehké, jen hlídají, co kdo je povinen. Zde v kostele toto je věc faráře, to kostelníka, toto mají udělat ti a ti, proč není uděláno ono? Proč kněží špatně kážou, proč je můj soused hubatý, proč, proč. Mluvení, souzení, kritizování. Znají povinnosti všech, všechny stačí posoudit. Nelze říct, že by tito lidé spali - oni bdí, ale jen mluví tam, kde by měli jednat. Tam, kde vidí nejvíc nedostatků, tam by měli nejvíc pomáhat, - a oni jen mluví.
Mnozí si zase z bdělosti a čekání dokážou udělat bláznivý kolotoč, honičku pro sebe i pro jiné. Jsou rodiny, kde mají k tomuto nervóznímu stavu zvlášť vlohy. Braňte se adventu podle obchodní reklamy, adventu zkšeftařenému, zhmotařenému: Kde sehnat přesně ten dárek, kde právě ty pochoutky, kdy kdeco napéct, navařit, kdy kdeco uklidit,kdy doštrikovat. Na Štědrý večer je pak z maminky uštvaný nervák, zralý spíš na spací kůru než na radostné slavení a prožívání svátků,  - z tatínka panák oškubaný o poslední korunu. Braňte svůj advent před nákupní horečkou. Projevujte dárkem svou lásku a ne výplatní pásku.
Adventně čekat, jak nás tomu učí moudrá církev, znamená ztišení, znamená neštvat se, nepospíchat. „Proč tak pospícháš?“ - ptal jsem se. „No, přece abych měl pak více času!“ -   odpověděl udiven, že se ptám na takovou samozřejmost. Pospíchat, abych měl čas - tenhle nesmyslný protimluv straší v mnoha hlavách. Mít čas, to není deset minut k dobru získaných riskantní jízdou autem, to není lapání dechu po přeskočení poslední překážky.
Mít čas, to je životní postoj, to je výsledek řádu v činnosti, to je výsledek správné životosprávy. Staří říkali, že kdo stále naříká na moc práce, tomu se má práce přidat a tak ho přinutit, aby sedl a začal přemýšlet. Aby si napřed věci promyslel, uspořádal, a pak klidně a účelně jednal. Ono totiž uvažovat , přemýšlet, - to lze jen v klidu.
Svatý Ignác z Loyoly vynalezl zvláštní technologii pro zklidňování. Zavedl exercicie, duchovní cvičení. V nich se dává člověku příležitost k utišení, přemýšlení a k uspořádání všech záležitostí života. Exercicie svatého Ignáce trvaly třicet dnů. Někdo z vás měl možná to štěstí a byl na exerciciích třídenních. Teď máme velkolepou příležitost všichni: Využít letošní advent trochu jako exercicie, duchovní cvičení. Máme příležitost ztišit se v těchto dnech, uspořádat si věci života a tak se nově učit čekání  na setkání s Kristem o vánocích, i na účtování s Hospodářem a Pánem světa v náš den poslední.
Máme teď v adventě na pomoc roráty. Budeme se na nich systematicky učit, jak vnést do svého myšlení a jednání řád, jak dát svému životu smysl.
Pán přichází. Vyjděme mu vstříc teď při bohoslužbě vyznáním víry a lásky, a denně hledáním smyslu svého života, hledáním cesty k němu.
 

POSLEDNÍ STRÁNKY V BOŽÍM KALENDÁŘI

Je to obraz zániku, konce světa, na který dnes církev obrací náš zrak. Když jsme toto evangelium slýchali jako děti, báli jsme se a nechávali se znovu a znovu ujišťovat, že to ještě moc dlouho nebude, že Pán Ježíš nám dal poznávací znamení, podle kterých poznáme, kdy se bude konec blížit, a ta že se ještě nenaplnila.
Dnes však o konci světa čteme nejen na stránkách Písma, ale i v denním tisku. V ruce několika lidí na světě je síla, která je schopna zničit náš svět v okamžiku.
Ptejme se tedy s novým zájmem, co Kristus říká o tom, kdy bude konec světa.

Evangelium musí být hlásáno mezi všemi národy (Mk 13,10)
A to ještě není a tak hned to nebude - říkávali nám ve škole - tj. před několika desetiletími. Dvě třetiny lidstva ještě neví nic nebo skoro nic o Kristu, mapa křesťanského světa vykazuje moc bílých míst. - Jenže dnes radikálně změnily situaci moderní dorozumívací prostředky: rozhlas, televize, noviny, knihy. I v nejvzdálenejších zemích mají lidé možnost informovat a poučit se o Kristu. Každý na zemi má možnost zaujmout stanovisko. - A evangelium nepraví, že bude konec, až všichni lidé v Krista uvěří, ale až bude všude hlásán, až bude mít každý možnost říci ke Kristu své ANO nebo NE.
Není to tedy mlhavá dálka, ale už přítomnost, kde se naplňuje toto znamení.
Národ vyvolený se navrátí zpět (Řím 11,25-26)
Národ vyvolený - Židé. Se smíšenými pocity jsme se my, křesťané, dívali vždy na tento nešťastný národ, zdálo se nám často, že tragédie Velkého pátku, roztržená chrámová opona, jsou znamením trvalého, hněvivého zavržení. - Byla to krvavá křížová cesta, jíž šlo židovstvo světem. - Její Kalvárií, vyvrcholením, bylo běsnění za Hitlera. Nikdy se nám nezdálo být vzdálenější tvrzení Pavlovo, že i Židé najdou cestu do království Božího.
A hle: Židé mají zase svůj vlastní stát. Není to sice stát křesťanský, ale je plný křesťanství. Každé místo, dědina, rybník, vše jim mluví o Kristu. - A čím začali svůj vlastní svébytný národní život? Vzpomínáte ještě? Pozoruhodným procesem, v němž znovu zkoumali Ježíšovu vinu. Závěrem procesu židovský národ oficiálně vyhlásil Ježíše za nevinně odsouzeného, a jeho smrt za justiční vraždu. - Neméně pozoruhodné je to, co jsme slyšeli z jednání 2. vatikánského koncilu: Bylo tam všemi delegáty, tedy oficielními představiteli celé katolické církve, schváleno prohlášení, že židovský národ není vinen smrtí Kristovou. Že vinu nese všechno hříšné lidstvo - lidské hříchy, pro ty že Kristus chtěl umřít.
Je vidět, že i tato podmínka, která se ještě nedávno zdála být nemožná, zdá se nyní blíž svému naplnění.

Veliký odpad  (Mt 24,5-8)
U evangelisty Matouše čteme, že mnozí se popletou ve svém myšlení, zavrhnou víru a přidrží se nevěry, jako by to bylo něco lepšího. Sledujeme tento odpad už po 150 let: nejprve to byli jednotlivci - inteligence, ale pak to šlo masově. Napřed průmyslové dělnictvo, po nich zemědělci. Ne jen vlivem ateistické propagandy, ta na tom moc nemění. Je to stejné i v zemích, kde ateistická propaganda není.
Druhá známka dle svatého Matouše: Vyhasne láska mnohých. Lidé se přestanou mít rádi ... Ať hovořím s lidmi z kteréhokoliv pracovního prostředí, na otázku, jak se jim daří v práci, slýchávám odpověď: Copak s prací by to ještě šlo, to by nebylo tak zlé, ale horší je to s lidmi. Věčně se mezi sebou hádají, věčně si závidějí, věčně jsou jednotlivci i skupiny proti sobě, věčně si závidějí každou korunu. Opravdu uhasíná láska mnohých.

Antikrist povstane (2 Sol 2.3.násl.)
To je vážná a temná stránka Božího kalendáře. Antikrist je odedávna oblíbená nadávka nechápajících: Luther papeži, papež Lutherovi. Svévolný výklad způsobil již mnoho zla a zmatků, nejen v mladé církvi soluňské, ale i ve všech stoletích křesťanské éry lidstva. Povězme si tedy jen to, co jasně plyne z biblické zprávy:
Na sklonku času se objeví vtělené zlo, pýcha, moc, násilí, poťouchlost a faleš. Tento Antikrist bude vítězit, ale nakonec zasáhne Ježíš Kristus. „Dechem svých úst zahubí nešlechetníka,“ praví o tom Písmo.
Hle, přes všechny temné stránky posledních dějin lidstva, zůstává až do konce evangelium Ježíše Krista radostnou zvěstí. Dobro nakonec zvítězí. Pomine staré nebe i stará země, ale Slovo Boží nepomine, nepominou ti, kteří se věrně drží Pána. Poslední slovo bude patřit Bohu.

Můžeme si tedy dát již odpověď, kdy bude konec světa?
Naprosto ne. Tyto všechny ukazatele nás jen nově ujišťují, že slovo Boží je pravdivé, že to není jen nějaká sbírka bajek, a že se během věků blíží k svému naplnění. Kdy to bude, nevíme a ani vědět nepotřebujeme, když si z toho všeho vezmem správného poučení.
S touto útěšnou jistotou vstupujeme do nového adventu, do nového církevního roku. Bude to dobrý advent, dobrý církevní rok, když budeme žít ve světle pravd dnešního evangelia:
k Bohu - s pevnou vírou
      k člověku - s vlídnou láskou.

Přímluvy
Pán Ježíš přichází, aby s námi sdílel náš lidský život, aby nás spasil. Prosme ho:

• Za celou církev; ať prožije letošní advent v usebranosti a vnitřní radosti.
• Za naši neklidem zmítanou Evropu; ať dojde k jednotě a pokoji.
• Za lidi nemocné a opuštěné; ať se dokáží přimknout k Pánu Ježíši.
• Za nás všechny; abychom se nebáli a svědčili světu o svém křesťanství.
• Za naše zemřelé; aby jejich víra došla naplnění v Božím náručí.

Pane Ježíši, ty přijdeš na konci časů, abys dovršil stvoření, abys přivedl dobro ke konečnému vítězství. Děkujeme ti! Maranathá! Přijď, Pane Ježíši!

NEDĚLE 2. ADVENTNÍ

Uvedení do bohoslužby
Žijeme ve světě plném nedostatků. A občas se vyčítavě ohlížíme po jeho Stvořiteli. Zapomínáme, že svět není ještě hotový, a my lidé také ne. Že vlastně žijeme na velkém staveništi světa i lidí, kde zmatky pocházejí z nedodržování plánu Stvořitele.
Zapomínáme také, že dělníky na tom staveništi jsme i my. A že záleží i na nás, aby se stavělo podle plánů autora světa - Boha Stvořitele.
Připomeňme si proto každý své vlastní nedostatky, vlastní neposlušnost Stvořitele a prosme za odpuštění.

Uvedení do čtení
1. Iz 40,1-5.9-11
Dnešní starozákonní čtení pochází z tzv. „Knihy útěchy Izraelovy“. Je to poselství útěchy, původně určené izraelským zajatcům v Babylóně. Ale platí i všem, kdo se cítí v zajetí dnešních babylónů: Bůh Vysvoboditel už přichází, připravuj se!
2. 2 Petr 3,8-14
Svatý Petr zápasí s naší nedočkavostí. Když něco chceme, chceme to hned. Pojďme se tedy učit správné perspektivě dětí Božích: pohledu na život ze zorného úhlu věčnosti.
3. Mk 1,1-8
Dobře poslouchá dnešní evangelium ten, kdo ve volání Předchůdce Páně po nápravě života uslyší výzvu ke svému  osobnímu obrácení, k hlubokému prožití svátosti milosrdenství, adventní svaté zpovědi.
 

JAK POZNAT PÁNA JEŽÍŠE

Ze všech stran to dnes slyšíme: je advent, přichází Pán, připravte se na jeho příchod.
Prorok Izaiáš volá, abychom mu připravili rovnou cestu - prohlubně zasypali, kopce snížili, zatáčky srovnali.
Jan Křtitel volá: Přichází za mnou mocnější, než jsem já, připravte se!
Jak se máme připravit na příchod Pána Ježíše? Minulou neděli jsme slyšeli, že se máme v adventě naučit znát sebe, znát své chyby a napravit je.
Dnes dodejme, že se musíme naučit znát nejen sebe, ale i Pána Ježíše, abychom jej rozeznali, až přijde.
Mnoha lidem se totiž stalo, že ho nepoznali. - Už za jeho života se to stalo, většině celého národa. Mnoha lidem se to stává dodnes. I sám Jan Křtitel byl na rozpacích a posílal za ním své žáky s dotazem: Jsi ty opravdu ten, který má přijít?
Čím to je, že lidé nemohou poznat Pána Ježíše, svého Vykupitele? Je to tím, že si o něm každý udělá nějakou vlastní představu, - a protože Pán Ježíš je jinačí, než ta představa, tak ho odmítnou, nepoznají.
Tuhle se ptal jeden chlapec - a vůbec to nebyl nějaký malinkatý chlapeček, byl už velký dost - a ptal se maminky: „Mami, proč vlastně Ježíšek je holčička?“ - Maminka se zarazila: „Jak se tak hloupě můžeš ptát?“ A tu ten chlapec povídá: „No přece všude je tak namalovaný - v sukních jako mají děvčata, a má dlouhé vlasy s blond přelivem a pusu má také namalovanou - to kluci nedělají...“ Ten chlapec si udělal představu podle nevkusných, kýčových obrázků.
Jak si jej představoval Jan Křtitel? Víme to z jeho kázání. Mesiáš bude slavný, mocný král, který udělá pořádnou prověrku všech lidí: Všechny hříšníky zahubí bleskem, (to jsou samozřejmě ti druzí, já ne), bez milosti provede čistku v celém národě, odstraní zlo ze světa.
Mnozí lidé si to tak myslí dodnes. Že nejlepší prostředek, jak odstranit zlo ze světa, je zahubit, pobít všechny zlé lidi. Bůh jako Zoro Mstitel, který potrestá ty, co mně ublížili - to je představa podle jejich gusta.
Jak mají potom poznat Vykupitele v dítěti, synáčku Panny Marie, - v Ježíši plném dobroty a milosrdenství, který nechce být vůdcem politické revoluce, nechce zabíjet, ale chce zachraňovat, křísit, oživovat?
To je náš adventní úkol, to je naše příprava na setkání s Ježíšem. Zamyslet se máme, uvědomit si: Jak si vlastně představuji Pána Ježíše?
A jaký je Pán Ježíš ve skutečnosti?
Jak rozděluje lidi, když ne na hříšníky a spravedlivé? To jsou otázky, na které musíme hledat odpověď znovu a znovu, celý život. Kousek po kousku objevovat jeho podobu ve vyprávění evangelia, v tváři hodných lidí. Plně ho poznáme až tváří v tvář, ale teď už víme jistě jedno, že rozděluje lidi ne na spravedlivé a hříšníky - vždyť jsme všichni hříšníci, ale že dělí lidi podle lásky: jestli umějí milovat jiné a chtějí být milovaní, nebo jestli láskou pohrdají a odmítají ji.
Pojďme teď společně vyznat svou víru v Pána Ježíše a poprosit: Prolom, Pane, nebesa a sestup mezi nás. Dej se nám poznat v této svaté Oběti, v eucharistické slavnosti tvé lásky
 

UČIT SE OD DĚTÍ

„Připravte cestu Pánu!“ Tak na nás dnes v evangeliu volá Předchůdce Páně, Jan Křtitel.
Ale kam nás to posílá Jan Křtitel? Kam že máme připravit cestu?
Máme si teď v adventě především urovnat cestu do vlastního srdce.
Ke svému „já“ jednu cestu známe dobře, ta je dobře vyšlapaná. Je vyšlapaná za tím, co je mně příjemné.
Jan míní, že je načase, abychom se obrátili opačným směrem - do vlastního srdce. Že místo na libůstky života máme obrátit pohled na sebe, abychom se uviděli jací jsme, bez společenské masky, bez nalíčení, bez divadýlka, kterým se lidem předvádíme.
Dále si máme urovnat cestu k bližnímu.
Běžné a dobře vyšlapané jsou cesty ke zneužití bližního. Známe mnoho prostředků a způsobů, jak bližního využít ke svému prospěchu.
Jan míní, že je načase, abychom se obrátili opačným směrem - na cestu služby bližnímu,  na cestu odpuštění bližnímu, na cestu pomoci bližnímu.
Také máme urovnat svou cestu k Bohu.
Jakou znáš cestu k Bohu? Mnozí znají jen tu, po které se rozběhnou, když něco potřebují, když jim začne téci do bot: „Pane Bože, pomoz! Pane Bože, zařiď tohle, udělej tohle!“ - I cesta do kostela je někomu jakýmsi výměnným obchodem: „Já ti dám, Bože, tuhle pobožnost, ty se za to ukaž uznalý a dej mi za to toto!“
Jan míní, že je načase, abychom se i na této cestě obrátili. Abychom nehleděli na Boha jako na obchodního partnera, pojišťovacího agenta proti živelným a životním pohromám, ale abychom se vydali na cestu k němu s pokornou a důvěrnou láskou jako děti k Otci.
A teď se zeptejme kdo bude naším cestovním průvodcem?
Na cestách, na zájezdech do neznámých nových krajin míváme s sebou zkušeného průvodce. Ten cestu zná, ten se všude vyzná, ten se stará, abychom správně dojeli, abychom z cesty měli co nejlepší užitek.
Na cestě do vlastního srdce, na cestě k bližnímu, na cestě k Bohu Otci máme také zdatného průvodce. Sám Otec nám jej posílá naproti - a to je radostné poselství adventu: že Otec nám posílá svého Syna, aby nás vedl životem a přivedl k Němu.
A jak k nám tento průvodce přichází? Ne v síle, ne v moci, ale v podobě dítěte.
Cesta dítěte je i pro nás cesta k Otci.
Cesta dítěte. Stojí psáno: „Nebudete-li jako maličcí - jako děti, Boží království ani neuvidíte.
Co pod tím máme rozumět, jak jít životem cestou dítěte? Pozoruj dítě, jeho bezelstnost, jeho lásku, jeho radostnost a veselost a budeš znát odpověď.
Ptali se tuhle návštěvníka ze zahraničí, co ho u nás zaujalo. Řekl: „Jedno je mi divné. U vás zpívají jen malé děti a opilci.“
Od dětí se můžeme učit radosti a veselé mysli bez dopingu sklenicí rumu.
Od Božího Dítěte, u betléma, se můžeme učit těšení na svátky, radosti z dávání, radosti z obdarování.
Advent je čas dětí. Advent můžeme správně prožít jen po způsobu dětí. Nebudete-li jako maličcí, Boží království neuvidíte.
Dětská živost a hravost ať v nás tedy žije dále jako stálá ochota změnit svůj život k lepšímu, měnit svět kolem sebe k lepšímu.
Prorokem na poušti světa v letošním adventu ať jsme tedy my - místo Jana Křtitele. Ať naše radostnost káže našemu okolí radostnou zprávu, že náš Vykupitel už přichází. Že je čas mu připravovat cestu do našeho srdce.

Přímluvy

Pán Ježíš se stal synem člověka, abychom my se mohli stát dětmi Božími. Prosme ho:

• Dej všem lidem dobré vůle plno vánoční radosti.
• Dětem, o které se rodiče nestarají, dej dobré přátele a kamarády.
• Osamělým lidem pošli někoho, koho by mohli mít rádi.
• Ať si lidé připravují vánoční dárky s láskou.
• Ať se tě snažíme co nejlépe poznat.
• Ať se v adventě zbavíme svých chyb a zlozvyků.

Přijdi nám vstříc, Vykupiteli, a přitáhni k sobě naše srdce - teď a pro všechny dny našeho života.

NEDĚLE  3. ADVENTNÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnes je neděle Laetare - radosti - a mešní roucho má mít dnes barvu růžových červánků.
Slovo Boží v nás chce oživit radostné povědomí, že Boží zaslíbení se netýkají jen daleké budoucnosti, ale už i přítomné chvíle. Kdo přijme Krista do svého života, ten už teď udělá radostnou zkušenost s Pánem zde, uprostřed nás. K tomu zážitku nás vede i křesťanská oslava vánoc.
Přivítejme tedy dnes Pána, který už přichází, s pokornou láskou.

Uvedení do čtení
1. Iz 61,1-2a.10-11
Pěkně se dnes poslouchá radostný hlas proroka: Člověče, raduj se, Bůh přichází, aby ovázal tvé rány. Vyplácí se jít mu vstříc.
2. 1 Sol 5,16-24
Svatý Pavel projevuje v dnešním čtení starost, abychom v sobě neuhasili světlo Božího Ducha. Dobře poslouchejme, co radí dělat a co nedělat.
3. Jan 1,6-8.19-28
Starozákonní kněží se chtějí s Janem Křtitelem hádat o rituální omývání - tak rozumějí jeho křtu. Jan jejich arogantní výslech přechází a obrací jejich - i naši - pozornost k tomu, co je jedině důležité: abychom nepřehlédli toho, který již stojí mezi námi.
 

POSLEDNÍ REPORTÁŽ

Dnes vás pozvu, abyste vyslechli poslední reportáž k mezinárodním událostem od posledního reportéra na konci světa. Až bude podávat přehled, co se v lidských dějinách odehrálo, mohla by tam být tato zpráva:
„A existovala také skupina lidí, které vyslal Bůh. Její jméno bylo Církev. Ta tu byla, aby svědčila světu o světle. Sama nebyla tím světlem, jen jiným o něm svědčila, aby uvěřili.“
Takový žurnalista by si zasloužil pochvalu, protože dokázal tak stručně povědět, oč se jednalo v celých církevních dějinách: k čemu umírali mučedníci; k čemu byl stavěn svatopetrský chrám; k čemu byla poutní místa; k čemu žil svatý František z Assisi; oč se jednalo řeholnicím u lůžek chorých dětí; proč se mladí muži vzdávali manželství a vstupovali do kněžských seminářů a dívky do klášterů; proč se manželé nerozloučili, i když prožívali krize.
Ten komentář by mohl pokračovat dál takto:
„A toto je svědectví, které Církev vydávala: Když se jí lidé ptali: Kdo jsi ty? - tu vyznala a nezapřela: já nejsem Kristus.
V tom je jeden veliký výsledek reformního úsilí pokoncilního, že církev nově promyslila a pochopila svou podstatu v duchu svědectví Jana Křtitele. Církev pochopila, že není totožná s Kristem, že ona není zviditelněný Kristus, mezi námi dále žijící.
Jaká úleva, že si toto jasně uvědomujeme! Jaká úleva, že církev s Janovou pokorou vyznává: „Já nejsem Kristus.“ Kristus, to nejsou mrzuté tváře věřících; - Kristus, to nejsou balíky akcií vatikánské Banky svatého Ducha. Kristus, to nejsou kněží příliš z tohoto světa, to nejsou církevní vrchnosti panovačné a nespravedlivé.
Jaká úleva, že církev se už neztotožňuje s Kristem. Kolik lidí odradilo od víry v Krista právě to, že se s ním církev občas v lecčems ztotožňovala.
Ale dokončeme reportáž v duchu dnešního evangelia:
„Lidé se té církve ptali: Proč křtíš, když nejsi Kristus? - a tu ona odpovídala: Já křtím jen vodou, ale uprostřed vás je ten, kterého neznáte, který vás pokřtí Duchem svatým. Já jsem jen hlas, volající na poušti světa: Čiňte pokání, připravte cestu Pánu.“
Ať dnešní naslouchání Božímu slovu a celá dnešní naše bohoslužba není jen sváteční chvilkou, za níž by nic nenásledovalo. Poslechněme hlas volající církve, čiňme opravdu pokání, připravme opravdu Pánu cestu do své duše.
Jistě se mnozí chystáte přijmout před vánocemi svátost pokání, jít ke svaté zpovědi: advent - to je nejhlubší, nejdůkladnější kající příprava k této svátosti. Abyste to neodbyli jen formálně! Připravte se na vánoční zpověď důkladně.
Abyste se nemuseli tlačit a čekat o svátečních dnech u zpovědnic, budu zpovídat v ... Udělejte si na zpověď čas.
K těm, kteří do kostela nemohou dojít, rádi v tomto týdnu zajdeme do domu, - když nás pozvete - a posloužíme svatými svátostmi, abychom všichni mohli slavit vánoce se srdcem připraveným.
Vyznejme nyní svou víru v toho, který přichází, a volejme mu společně vstříc : Věřím v Boha...
 

PAVLŮV RECEPT NA PĚKNÝ ŽIVOT

„Víte, kdo je to Bhagwam Sri?“
„Víte, kdo vám ukáže cestu? Bhagwam Sri!“
„Poslechněte si Bhagwama Sri - najdete radostný život!“
Takhle křičí v posledních letech na lidi v západních městech z plakátů, reklam, z ampliónů a tlampačů různá orientální jména.
Kdo jsou ti, co chtějí vést Evropu? Učenci, vědci, politici, filosofové, lékaři? Nic takového - domorodí šamani z indických pralesů, příslušníci kmene Guru a jiní jim podobní.
Takhle to dopadá s dnešní evropskou civilizací. Dřív jezdili misionáři z Evropy do pralesů cizích světadílů, teď jezdí domorodci z pralesů učit Evropany žít.
A lidé, unavení politickými šarvátkami, byznisem, psychoanalysou, sexem, skepsí, utíkají z měst do přírody v naději, že tam najdou smysl života.
Na 30.000 Němců prý už odjelo do klášterů v Tibetu.
Proč vám to dnes vypravuji? Říkáte si možná, že tohle přece není náš problém. Že to je problém civilisace na západě. Naše děti tam nepojedou.
Jenže je to i náš problém. Naše děti také utíkají do džungle. Jen si přečtěte denní kroniku v novinách: Party mladistvých, kteří utekli z domova, z práce, přepadají, kradou, toulají se, nepracují, příživničí, fetují.
Je to týž útěk ze života jako u těch, co táhnou do Indie a Tibetu. Všechny ty útěky z rodin, z domova, ze společnosti svědčí, že tam není dost lásky, radosti, pohody.
Všechny ty útěky jsou naší obžalobou, že nejsme dost křesťané, že nevytváříme kolem sebe křesťanské prostředí, ovzduší.
Zde jsme u zásadní otázky: Co je úkolem každé generace, nejen naší? - Máme kolem sebe vytvářet křesťanské prostředí.
Už svatý Pavel, jak jsme si dnes četli v listu křesťanům v Soluni, jim - i nám - načrtával takový program křesťanského života:
„Bratří, stále se radujte! Buďte bdělí!
Bez přestání se modlete.
Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu.“
To je křesťanský životní program podle svatého Pavla. Platí to i pro nás?
Co s takovým programem dnes? „Buďte bdělí - neustále se modlete!“ To snad máme méně spát, to snad máme odříkávat Otčenášky od rána do večera?
Vy dobře víte, že tak to Pavel nemínil: Bdělost, to je hlídat si pokušení ke zlu, zlosti, mrzutosti, nenávisti. Hlídat si každé zlé hnutí v sobě, vše, co narušuje lásku.
Stálá modlitba, to je vše, co dělám v lásce a z lásky, to je celý křesťanův život, když se žije pokojně.
Je tu otázka do našeho adventního zpytování svědomí:
 Co zlého musím v sobě překonat já?
 Čím vyvolávám rozmrzelost druhých, čím je trápím?
A teprv tam, kde člověk se naučí žít pokojně a v lásce,
teprv tam začne růst opravdová modlitba,
teprv tam můžeš říkat slova modlitby, slova Otčenáše, a to říkání je opravdová modlitba.
Kdo v srdci nosí nelásku a hněv, ten se nemodlí, i kdyby říkal sebevíc modliteb, ten jen brebentí slova.
A naopak, kdo se učí žít podle Pavlova návodu, kdo se učí žít pokojně a v lásce, u toho je modlitbou celý jeho život, celý životní postoj, tam je křesťanské ovzduší a prostředí. Tam je domov, ze kterého se neutíká ani do džunglí indických, ani do džunglí našich měst, mezi zlodějíčky a povaleče.
Přeji vám, aby vám adventní zpytování svědomí letos pomohlo ovzduší vašich domovů pokřesťanit, to jest, naplnit pohodou a láskou.

Přímluvy

Jan Křtitel vydal celému světu i nám každému osobně svědectví, abychom mohli uvěřit v Krista. Pojďme společně prosit:

• Za vlády národů: aby skončily závody o moc a nadvládu.
• Za vedoucí osobnosti církve: aby nechtěli panovat, ale službou v lásce a spravedlnosti svědčili o Kristu.
• Za pracovníky ve světovém tisku a televizi: aby nerozdmýchávali v lidech nenávist, ale spíš se snažili probouzet dobré vlastnosti.
• Za nás zde přítomné: abychom se dobře připravili na vánoce.
• Za staré a nemocné v naší farnosti: aby ti mladší a zdravější jim pomohli setkat se s Ježíšem ve svátosti smíření.

Pane, daruj celé naší farní rodině milost smíření v dobré adventní zpovědi. Daruj nám pravou a hlubokou vánoční radost lidí čistého srdce, skrze Krista, našeho Pána.

 
NEDĚLE  4. ADVENTNÍ

Uvedení do bohoslužby
Blíží se konec adventu. Dnes si máme už docela zblízka promyslet své vánoční setkání s Kristem.
Ještě se však ohledněme zpět. Jak jsme využili adventní doby? Dali jsme se vést hvězdou mudrců - Božím slovem?
Obraťme se srdcem k přicházejícímu Pánu a prosme ho s pokorou: 3.kaj.úkon.

Uvedení do čtení
1. 2 Sam 7,1-5.8b-12.14.16
Člověk se rád považuje za strůjce dějin. Král David chce do svých státnických plánů zapřáhnout i Hospodina: postaví mu nádherný chrám. Tim si ho zaváže a pojistí si jeho ochranu. Ale Bůh mu ústy proroka odpovídá, co zajišťuje Boží požehnání bezpečněji.
2. Řím 16,25-27
Boží řízení je sice skryté, ale je skutečné. Co to pro nás znamená, naznačuje svatý Pavel v dnešním čtení.
3. Lk 1,26-38
To, co se děje dnes s Marií, to se má naplnit i s námi v našem životě: I my máme říkat denně Bohu své „ano“ jako Maria. Bůh stále nabízí lidstvu spásu, ale ptá se vždy znovu na souhlas mne i tebe. My rozhodujeme, zda i v nás se Slovo stane tělem, zda bude přebývat v nás a mezi námi.
 

BŮH SE NÁM DARUJE

To ten čas letí, - říkáme si my starší. Sotva advent začal - už je tu čtvrtá svíčka na adventním věnci, vánoce jsou přede dveřmi.
Ba, čas rychle letí a ještě rychleji se mění. A pořád k horšímu, zdá se někdy. - Říkal tuhle jeden starší spolubratr: Ještě před nedávnem jsme mívali kostely přes celý den otevřené. Počítalo se s tím, že se tam věřící přijdou pomodlit. Dnes máme kostely přes celý den zavřené. Počítá se s tím, že tam zloději přijdou krást.“
Časy se mění. Před nějakými sto lety psal básník Jaroslav Vrchlický v předvánočním čase báseň:
  „Hlas zvonů táhne nad závějí - kdes v dáli tiše zaniká...
  Dnes všechny zvony v srdci znějí, neb mladost se jich dotýká.“
Dnešního básníka inspirovala převánoční doba jinak. Také jste možná četli báseň (Miloslava Švandrlíka: Předvánoce):
  „Hlas zvonů táhne nad závějí, - kdes v dáli tiše zaniká ...
  A lidé do obchodů spějí, - zmocňuje se jich panika.
  Ten pro triko, ten pro košili, - ten zase pro kus flákoty.
  Před pulty chtivé davy šílí. - Čeká se na rum, na boty.
  Stařík se prudce hádá s pannou - pro cosi v pestrém balení.
  Co když to, probůh, nedostanou? - To by byl důvod k zhroucení!
  Zdalipak ještě vytrubují - z jasného nebe andělé?
  Zbyla jen vřava. Vášně bují. - Tak tedy šťatné, veselé.
Vy už tenhle předvánoční shon máte letos za sebou. Už jen zbývá zabalit dárky do hedvábného papíru, převázat stužkou s větvičkou smrčí, napsat jméno obdarovaného.
Vánoce jsou svátky dárků, v tom jsou všichni lidé na světě zajedno, ti věřící i nevěřící, křesťané i ateisté. Rozdíl je jen v tom, že křesťané vědí proč. Křesťané vědí, že proto si o vánocích dáváme navzájem dárky, že se nám dala darem Láska největší, Láska sama, Bůh. Křesťané vědí, že hodnota daru není v penězích, ale je v lásce, s kterou jej dáváš. Že dárkem dáváš sám sebe - podobně jako v daru Eucharistie se nám dává Pán Ježíš. V tom je krása a velikost dárku.
M. Quoist říká: „Kdybys předstal obdarovávat, přestal bys milovat.
   Kdybys přestal milovat, přestaneš růst.
   Když přestaneš růst, přestaneš i žít - stáváš se mrtvolou.“
Po sehnání a zabalení dárků nám zbývá ještě jedno důležité, totiž prožít hezky a křesťansky vánoční dny. Nepokazit je nervozitou, honěním, zlostností, náladovostí. To je snad největší dar celé rodině. A každý by se měl snažit jej cele darovat: Dobrou náladu, pohodu, vlídnost.
O vánocích by maminka neměla mít nouzi o pomocníky - a to nejen při loupání mandlí a míchání rozinek. Všichni by měli přiložit ruku pod komandem vrchního generála maminky, aby vše bylo včas připraveno a maminka mohla neutahaná sedět pěkně v kruhu ostatních.
O vánocích by ti, co jsou zvyklí být obvykle vlídní, měli by být ještě vlídnější. Ti, co jsou zvyklí být zlobiví a bručiví, ti by toho bručení měli na dobu vánoční vůbec zanechat.
Ti, co rádi pořád komandují, vychovávají, polepšují a kářou jiné, by měli své bližní nechat o svátcích na pokoji. Nedělat z vánočního domova polepšovnu.
„Zdalipak ještě vytrubují z jasného nebe andělé?“ ptá se teskně dnešní básník. - Odpovídáme: Vytrubují. - Jen se musíme ztišit, abychom je uslyšeli. Jen musíme svá srdce naladit na příjem nebeské vlny - na vlnu lásky a dobré vůle.
Že to dnešní člověk umí, že s radostí vyhlížíte a nasloucháte i vy, moji nedělní posluchači, svědčí i vaše vánoční pozdravy, co od vás dostávám. V jednom čtu:
   „Boží láska konce nemá - nad pozemskou cestu k cíli.
   Jasná hvězdo u Betléma - vyjdi všem, co zabloudili.
   Ať nesmutní sami doma, - zvony aby uslyšeli.“
A já se připojuji a přeji vám všem slovy jiného přáníčka co jsem dostal:
   „Radost a něhu - na vločkách sněhu
    pro Štědrý den.-
    Nejen na vánoce - v celém novém roce
    ať splní Bůh váš sen...“
Tak ať Bůh splní i vaše životní sny.
 

POCHYBNOSTI VE VÍŘE - HŘÍŠNÉ  ?

Lukášovo evangelium o zvěstování dívce Marii, že se má stát matkou Mesiáše, jsme už slyšeli mnohokrát, a také známe i mnoho líbivých obrázků, kde je tato událost vymalovaná jako idylka bez problémů: Maria půvabně klečí na klekátku v útulném pokojíčku, kam otevřeným oknem vlétají s poslem Božím i vrkající holoubci a andílci a všude plno růžiček.
Nebude nám proto dnes snadné vytušit, o co v této zprávě jde a jak se týká nás, mého a tvého dnešního života.
Především: Ona to tenkrát pro Marii nebyla žádná idylka. Střídmá slova evangelia se zmiňují o dvou potížích Panny Marie: nejprve, že to nemohla pochopit, a potom, že se bála.
I my se ocitáme ve svém životě v podobných situacích: Míváme pochybnosti ve víře a bojíme se.
Jak se zachovala Maria?
Slyšíme Mariinu pochybnost: jak se to stane? Ale Maria nevyžaduje žádné rozbory a důkazy, spokojí se s teologií srdce: projeví oddanost vůči Bohu, která důvěřuje a neptá se proč. Důvěrou v Boha překonává i druhou nesnáz, strach: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha!“
Jak se máme chovat my?
Především - nezavírejme oči před pochybnostmi. Mnoho křesťanů trpí jakýmsi předsudkem, že mít pochybnosti je něco neslušného, co se dobrému křesťanu vůbec ani nemá přihodit. Proto se ostýchají mluvit o potížích víry s knězem, s domácími, ba ani sami sobě je nechtějí připustit a potlačují je do podvědomí, místo aby se po vzoru Marie v pochybnostech zcela prostě a otevřeně ptali: jak se toto může stát, jak je toto možné?
Když ti tedy napadne nějaká pochybnosti ve víře, nic se za to nestyď. Ptej se. Hledej odpověď. Ale drž se i dál vzoru Mariina - velké cavyky s tím nedělej: „Pán Bůh ví, jak to je, to je hlavní, a já na to časem také přijdu.“
Pak je tu lidský strach. Kdybychom opravdu mysleli na to, co říkáme, nastalo by při mešním Otčenáši asi veliké ticho tam, kde se říká: „Buď vůle tvá.“ My se Pána Boha bojíme. My jsme slyšeli příliš mnoho strašidelných historek už ve Starém Zákoně, jakým krutým  zkouškám podrobuje Hospodin své věrné (Job, Abrahám), že jsme si vytvořili uprostřed své zbožnosti to nejbezbožnější tvrzení, které člověk kdy vypustil z úst: „Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“ To je ryze pohanská představa. Jak se nebát takového Boha, který projevuje svou náklonost svým oblíbencům tím, že je strká do nejrafinovanějších malérů!
My i ctnost zvanou „Bázeň Boží - bohabojnost“ - , chápeme jako povinnost věřícího bát se Boha a jeho trestů.
Mariinu bázeň stačilo rozptýlit prosté oznámení, že nalezla milost u Boha. Ona to věděla, a my to také musíme vědět, že bázeň Boží neznamená bázeň před tím, co udělá Bůh! Vždyť co ten dělá, ,je vždycky dobré a k dobru. Je to bázeň z toho, co vyvádíme my, lidé, proti Bohu a tím i proti sobě, proti svému životu. Ctnost bázně Boží je bázeň, abychom se neodvrátili od Boží lásky, abychom nezkazili život sobě i jiným.
Řekni i ty Bohu své: Fiat - ano!
A zde jsme na prahu vánočního tajemství. Začíná velká chvíle Zvěstování i v mém, v tvém životě, bratře. Budeme prožívat, že se narodil Kristus Pán, že Bůh přišel, aby za nás zemřel a vstal z mrtvých.
Bůh přichází a to vše nabízí osobně tobě: chceš? Bůh ti chce dát za tvou smrt svůj věčný život, ale ptá se tě, jako se ptal Marie. - Čeká i na tvoje přivolení, na tvou spolupráci.
Bez tvého souhlasu by se marně - pro tebe marně - narodil, marně zemřel, marně vstal.
Maria zaváhala, ale řekla ANO. To se dnes čeká i od nás. Nejen postavit jesličky, nejen zpívat koledy, nejen jít na půlnoční! I od tebe se čeká, že vyjádříš Bohu svou ochotu žít podle zásad evangelia.
Mohu vám ohlásit radostnou zvěst: jste pokřtěni - jste křesťané - nalezli jste milost u Boha! Povězme tedy dnes s Marií i my, každý z nás, Bohu své životní ANO - ve společném vyznání víry.
 

ANO bez ALE

(Na kazatelně visí plakát s velikým ANO)
                                                                                                                                                                                                         Za téma dnešního kázání jsem si z celého evangelia vybral jen jediné slovo: jen Mariino ANO. - Tři písmena, není to trochu málo? Není. Tahle tři písmena ovlivnila dějiny světa.
Co je na tomto Mariině ANO tak zvláštní? Právě to, že to slovo je samo. Samo bez přídavků, samo bez podmínek, bez výhrad. Takové ano se vyskytuje málokdy.
Stojím u stánku se zeleninou. Dejte mi kilo rajčat - ale ne moc měkká. Kilo cibule, ale samé velké! Když došlo na mne, říkám: „Hlávku zelí bez ale.“ - „Jak prosím?“ udivila se prodavačka. „Všichni tu mají přání s ale - tak to zkouším nakupovat jen tak, bez ale.“
Nejen u zelináře, všude se náš život odvíjí kondicionálně - v samých podmínkách.
- Jedu nakupovat, potřebuji pomoci. Pojedeš, Zdenko, se mnou? Ano, ale jen když mne necháš sedět na předním sedadle!
- Mami, mohu si jít hrát za Jirkou? - Ano, ale jestli sis už napsal školní úlohy.
- Táto, tohle sama nezvládnu. Pojď mi s tím pomoct! - Ano, ale až si tohle dodělám.
A hle - v tomhle našem světě samých ano s podmínkami, slyšíme najednou ANO bez výhrad. Prosté ANO, staň se mi. Jakmile se Maria ujistí, že jde o Boží vůli, říká ano. Mohla mít dost - a oprávněných výhrad:
  Mohla říct: Ano, ale až později, vždyť jsem ještě mladá.
  Mohla říct: Ano, ale já na děti ještě nemyslím.
  Mohla říct: Ano, ale kladu si podmínky. Mám požadavky, nároky.
Maria však řekla jenom prosté ANO. Umožnila tak Bohu, aby splnil slib, který dal kdysi králi Davidovi.
Řekla prosté ANO, - a umožnila tak všem lidem najít skrze jejího syna cestu k Otci, ke spáse.
Já vím, milí posluchači, že dnes vám to není snadné, soustředit se na slovo Boží. Blíží se Štědrý den! Maminkám táhne hlavou, jestli mají nakoupeno všechno potřebné na vaření. Tatínkové si ještě v duchu přebírají dárky, co komu a za kolik. Děti myslí na to, co najdou a nenajdou pod stromečkem. A lidé staří a osamělí myslí na to, jak jim budou ty dny v osamělosti dlouhé. Na Štědrý večer, to jsou rodiny rády pohromadě, doma. Snad až na Štěpána přijdou vnoučci na koledu, pro dárky.
V takovém rozptýlení mysli není snadné uslyšet evangelium o zvěstování příchodu Páně. Uslyšet, že zatímco člověk hledá Boha - Bůh se vydává hledat člověka. Uprostřed starostí s dárky uslyšet o daru Božím pro celé lidstvo, kterým bude Mariin Syn.
Pravda, i lidé si umějí dávat krásné a vzácné dárky. To když hubatá a rozjívená skoroslečna chytne maminku kolem krku a vyhlásí ji za nejlepší mámu v Evropě a okolních dědinách. To když mladá maminka malých křiklounů uslyší od staré paní sousedky, kterou ten křik a dupot jistě ruší, místo stížností přátelskou nabídku: „Kdybyste potřebovala děti pohlídat, ráda k vám zaskočím.“
To když ty pochopíš, že Mariin Syn v jeslích chce být nejkrásnějším dárkem pro tebe osobně. Když ho pozveš. Když ho přijmeš. Když se jím necháš obdarovat.
Ja, Boží poslové nepřicházejí jen k Marii, přicházejí ke každému, i k nám. Ale kdo jejich nabídku ani neuslyší, nebo uslyší a odmítne, nebo přijme, ale obklopí své ANO samým ALE, ten žije planý, ztracený život.
Prosme dnes Boha o projasněný zrak, abychom anděla zvěstování o událostech svého života uviděli. Pak nám svět bude něčím víc než břemenem. Pak nám život bude něčím víc, než sledem šedých dnů. Paprsky Božího obdarování už prorážejí mraky všednosti. Zítra už bude Štědrý den. Zítra už bude Svatá noc. Řekněme konečně k Boží nabídce své ano bez výhrad a bez vytáček a bez ALE. Řekněme ANO a i my se staneme Božími posly zvěstování lidem kolem sebe.
Fiat. Ano. Staň se tak.

Přímluvy

Na své životní pouti za hvězdou Božích zaslíbení tu stojíme a prosíme:

• Ty přicházíš, a chceš udělat z celého světa pokojný betlém lidí dobré vůle; ať všichni znesváření a znepřátelení a bojující tvou nabídku pochopí a přijmou.
• Tys nás zahrnul svou milostí a stvořitelskou láskou dřív než jsme se narodili; ať se z toho radujeme.
• Ty čekáš na náš souhlas, abys nás mohl vykoupit od smrti; ať se denně s důvěrou odevzdáváme do tvé vůle.
• Zmítají námi nejistoty a pochybnosti; ať je přemáháme důvěrou v tebe.
• Bojíme se tebe, místo abychom se báli sebe; ať pochopíme, v čem je pravá bázeň Boží.
• Naši zemřelí ať už s tebou slaví vánoce, jejichž světla nikdy neuhasnou.

Bože, ty slyšíš naše prosby. Ty víš i o těch našich potřebách, které my si ani neuvědomujeme. Odevzdáváme sebe a celý svět do rukou tvé otcovské prozřetelnosti, skrze Krista, našeho Pána.

další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net