Cestou do Emauz  - nedělní cyklus A - doba velikonoční
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  
 
BÍLÁ SOBOTA - SLAVNOST VZKŘÍŠENÍ

Uvedení do bohoslužby
Začíná Veliká Noc. Je to noc Kristova vzkříšení. Je to noc našeho vykoupení. Je to noc našeho omilostnění. Vpravdě blažená, veliká noc!
Vzkříšení nám církev připodobňuje obrazem světla: světíme oheň, velikonoční svíci, zpíváme chvalozpěv na Světlo Kristovo.
Naše vykoupení nám církev zpřítomňuje obrazem křestní vody, kterou dnes žehnáme.
Naše omilostnění se naplňuje ve svatém přijímání. Proto i dnešní liturgie vrcholí v hostině Beránkově, ke které jsme všichni pozváni.
Na celém světě jsou křesťané pospolu, poslouchají slovo Boží a slaví Kristovo Vzkříšení.
Připojme se k nim s vírou, že Ježíšovo vzkříšení je také naše vzkříšení.

Uvedení do čtení
Slyšeli jsme chvalozpěv na Zmrtvýchvstalého Pána. Teď se posaďme a zaposlouchejme, co vše Bůh od nejstarších dob pro svůj vyvolený lid vykonal.
 

KDYBY VELIKONOCE KONČILY VELKÝM PÁTKEM

Jak by to bylo, kdyby s Ježíšem Kristem vše skončilo Velkým pátkem na Golgotě a spěšným pohřbem?
To by pak nebylo nic z toho, co tvoří dějiny křesťanství za 2000 let. Nebylo by ani církve Kristovy. Nečetli bychom si v evangeliích. Neslavili bychom Eucharistii. Ježíšův hrob by byl dávno zapomenutý. Ježíšovo jméno by bylo hvězdičkou dávných věků lidstva, jako jméno Platóna nebo Ovidia, a znal by je jen málokdo.
Celé křesťanství stojí a padá s touto jedinou větou evangelia: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen!“
Kdyby tato věta evangelia nebyla pravdivá, byli bychom my křesťané ubožáci, kteří se honí za nějakým neexistujícím fantómem. Ba celé lidstvo by bylo ubohé, kdyby platilo, že moc zla smí mít konečné slovo nad dobrem. Že pravda nakonec prohrává. Že mocní světa se mohou beztrestně radovat z násilí a útlaku, kterého se dopouštějí na svých poddaných.
Avšak život Kristův Velkým pátkem nekončí. Je noc vzkříšení, je záře prázdného hrobu:
„Proč hledáte živého mezi mrtvými?“
Kristus už vstal z mrtvých - jako první ze zesnulých!
Kristus už sedí po pravici Otce, odkud přijde soudit živé i mrtvé!
Svědkové, kterým se Pán ukázal, už dosvědčují: „My jsme Pána už viděli! Naše srdce zase zahořelo, když nám vysvětloval smysl Písma. Ježíš vstal z mrtvých!
Proto i my dnes právem radostně zpíváme: „Aleluja! Živ buď nad smrtí slavný vítěz!“ Zpíváme si radostně, přestože náš život je ještě uprostřed temnot lidí, kteří nepřijali světlo Ježíšova evangelia. Přestože jdeme životem ve stínu smrti, která nás ohrožuje.
Přesto právem slavíme Ježíše Živého, vycházející Slunce naděje. Proto dnes budeme s pravou radostí a porozuměním volat po proměňování slova:
„Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme
na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste!“

HOD BOŽÍ VELIKONOČNÍ

Uvedení do bohoslužby
Vítězný život Vzkříšeného Pána Ježíše buď s vámi se všemi!
„Bratří, odpusťme si navzájem, obejměme se, vždyť jsou dnes velikonoce, tak veliký, tak radostný, tak nový svátek!“
Tak k nám dnes volá starobylá církevní liturgie. Přivítejme tedy dnes mezi sebou Vítěze, Pána Ježíše, a volejme mu radostně vstříc:
• Tys zvítězil nad úklady zlých lidí, Pane! Smiluj se nad námi!
• Tys zlomil nadvládu smrti, Kriste! Smiluj se nad námi!
• Tys otevřel cestu ke svobodě a k životu, Pane! Smiluj se nad námi!
Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a uveď nás do svého života.

Uvedení do čtení
1. Sk 10,34a.37-43
Teď k nám bude mluvit muž, který vzkříšeného Pána viděl na vlastní oči - svatý Petr. Ve Skutcích se nám zachovala tři jeho kázání. Poslouchejte, s jakou jistotou mluví.
2. Kol 3,1-4
Protože Kristus žije novým životem, volá svatý Pavel k novému životu i nás.
3. Jan 20,1-9
Z vyprávění Janova evangelia vyznívá, jak učedníci zmrtvýchvstání svého Mistra nečekali, jak jím byli šokováni.
 

PŘEŽÍT SVOU SMRT

 „Stále jen chci si zpívat,
 stále jen chci si zpívat, že Pán zde mezi námi je.
Udeřte slavně v bubny, zpívejte, kdo jste kde:
Pán Ježíš povstal z mrtvých - my s ním žít budeme.“
Oblíbená píseň naší mládeže vyjadřuje ústřední myšlenku celých velikonoc: Pán Ježíš vstal z mrtvých, je živ, je s námi a my s ním budeme žít na věky.
Velikonoce, to je otevření veliké naděje pro lidstvo. Je to otevření naděje, že člověk přežije svou hříšnost, - že přežijeme svou smrt.
„Přežil svou smrt!“ - To byl jednou senzační titulek v novinách. Psalo se tam, jak člověk - klinicky už mrtvý - byl vrácen životu dýcháním z úst do úst, masáží srdce. Také v evangeliu se píše o Lazarovi, příteli Pána Ježíše, že přežil svou smrt.
Myslí se to takhle i o Pánu Ježíši, když se mluví o jeho vzkříšení z mrtvých? Myslí se to tak i o našem životě s Ježíšem za tělesnou smrtí?
Ne! Zde se jedná o něco jiného. Ten člověk, co přežil svou smrt po masáži srdce, ten za čas zase zemřel, a docela a konečně. Lazar z evangelia také za čas umřel znovu a konečně.
Ale vzkříšený Ježíš žije už stále a stále bude žít. Už mu nepřibývají vrásky, netvoří se mu žlučové kameny. Žije jinak. Nad časem, nad zákony všeho živého. Žije definitivně, trvá jako Bytí, trvá jako Energie, trvá jako základ Života.
Vím, že všechna tahle slova moc nevysvětlují. I když mi sebepozorněji nasloucháte, s těmihle představami si věčnost nevysvětlíme. Ježíšovo bytí je mimo naši zkušenost, mimo dosah našich představ. Proto jsme v nebezpečí zkratkového úsudku: Co si nedovedu představit, to je nesmysl, to není, to neexistuje. Mnozí takhle přišli o víru.
My však máme právě o velikonocích příležitost naučit se důvěřovat. Naučit se věřit Tomu, který je dál, než dohlédnou naše dalekohledy; blíž než dohlédnou naše drobnohledy; který je mimo dosah našich rozumových zkušeností. O velikonocích máme příležitost navzdory všemu nepochopitelnému uvěřit slovům písně, že
   „i my, vyjdouce ze hrobu.
   mít budem jeho podobu.“
Je taková víra proti zdravému rozumu? Je nerozumná? Dřív, dokud si lidé představovali svět primitivně, materialisticky, si to tak někteří mysleli. Ale teď už víme, že víra v Boha - Věčné jsoucno - Věčné bytí, že tato víra proti zdravému rozumu není.
My si dnes už uvědomujeme, že vše kolem nás je rozdělené na různé stupně bytí - a ty stupně bytí jsou od sebe nepředstavitelně vzdálené.
Dovede si na příklad atom představit sama sebe jako součást drahokamu, jako součást tatranských štítů?
Dovede si kámen představit, že existuje něco jako tahle květina?
Dovede si tahle květina představit, že tu na ni kouká myslící bytost, člověk - já?
Stejně tak nesnadno si dokáže člověk představit sebe jako součást Jsoucna, Universa - Boha.
Vidíte tu cestu? Atomy se skládají na organizovanou hmotu. Hmota se skládá do vyšších forem bytí, rostlin a živočichů. Od zvířete jde organizace hmoty k člověku. Od člověka jednotlivce jde organizace hmoty ke společenství lidí v lásce. A tato láska je tak vysoká, tak dokonalá Energie, že neumírá s hmotou těla, že se vrací a sjednocuje se svým Zdrojem, o kterém prakticky nic nevíme, ale kterému jsme dali jméno Bůh.
Podařilo se mi tímhle mluvením předat vám víru ve věčný život - dokázat vám, že existuje dokonalejší forma bytí, než živočišná, než tělesná? To jsem se ani nechtěl pokusit, vím že to nejde.
Tohle my nemůžeme pochopit, ale tohle my můžeme uvěřit, tj. přijmout víru jako danou skutečnost.
Je možné uvěřit v Krista kosmického!
Je možno uvěřit v Krista věčně žijícího!
Jeden atomový vědec napsal, že lásku chápe jako energii silového pole v nadmaterielní formě jsoucna. - Proč ne?
Jiný atomový vědec, ruský profesor Dubinin, řekl, že došel o vzniku života na zemi k přesvědčení:
„že základní stavební látky živých organismů samy od sebe oživnout nemohly. Že tu bylo ještě potřeba nějakého impulzu.“ A tento impulz byl - dobře poslouchejte - jen jediný a jen jednou. Tak to říká pan profesor. - Proč ne? Já, vy, my křesťané tenhle ojedinělý impuls dávno známe, z bible, - tam se tomu říká stvoření. Je to přesně totéž, co objevil pan profesor Dubinin.
Já nejsem vědec - a většina z vás také nejste vědci a tak si můžeme jen klidně říct: vida, naše starodávná víra v Boha Stvořitele už je tedy vědou objevena, rehabilitována. Fyzikové říkají Velký třesk, biologové Impuls života. Proč ne?
My, co jsme si víru zachovali i když nebyla módní, můžeme si dnes s radostí opakovat, že slavit po křesťansku velikonoce znamená:
Uvěřit, že můj život má smysl, dobrý cíl.
Uvěřit, že můj život bude pokračovat ve vyšší formě, ve vyšším společenství.
Uvěřit, že už teď s tímto věčným životem, - s vyšším společenstvím, navazují spojení, kdykoliv smýšlím a jednám podle zásad lásky. Protože láska je Gravitační Síla Absolutního Bytí, jak říkal pan profesor. Nebo jak to říkáme my, křesťané, láska je ovzduší nebe.
Přeji vám všem velikonoční radost z hlubšího uvěření v Ježíše Krista.
Přeji vám všem velikonoční radost z hlubšího zakořenění v Ježíšovu Duchu lásky.
Přeji vám všem jásavou velikonoční radost:
„Udeřte slavně v bubny, zpívejte, kdo jste kde:
Pán Ježíš povstal z mrtvých - my s ním žít budeme!“
 

ZKOUŠKA VÍRY

Slavíme dnes největší svátek církevního roku. První křesťanský svátek vůbec. Liturgie nás vybízí: „Toto je den, který připravil Pán; jásejme a radujme se z něho!“
A o čem nám vypravuje evangelium? - Jen o prázdném hrobě! Anděl sice ženy ujišťuje, že Ježíš vstal z mrtvých, - ale jako důkaz ukazuje jen prázdné místo, kam ho položili.
Ano. Je to pravda. Náš největší svátek je svátkem víry. Nemáme před sebou Zmrtvýchvstalého, nýbrž jen prázdný hrob a svědectví těch, kteří jej viděli.
A tak je to v pořádku. Neboť naše náboženství je náboženství víry. Krista jsme neviděli, ale věříme, že žije.
Jen naše náboženství je věcí víry? Ne, i věda a technika a celý náš život je vlastně věcí víry.
Kdo z nás viděl atom? Nikdo. My jen věříme, že je. Věříme to těm, kteří nám říkají, že je. Kdo z nás by poznal atom, i kdyby ho uviděl v nějakém obřím mikroskopu? Nikdo. Zas by to jen musel věřit. Kdo z nás viděl let do vesmíru? Řeknete snad, já - ale budete myslet obrazovku svého televizoru. To věříme lidem a přístrojům, věříme rozumně, ale jen věříme. Sami jsme u toho nebyli.
Tak je většina našeho života založena na víře. Až na těch pár věcí a událostí, které nás bezprostředně obklopují. Ale to je jen nepatrný kousek jsoucna. My však žijeme s celým dnešním světem - a to všechno je víra, neboť všude jsme nebyli, ale dáváme se informovat tiskem, rádiem, televizí. A těm informacím věříme.
A tak i dnešní liturgie nám dnes otevírá jakýsi televizor a ukazuje nám, co se stalo v neděli po ukřižování Páně. Přišly ženy k hrobu - aby aspoň ještě něco udělaly pro Ježíše a hrob nacházejí prázdný. A jakýsi tajemný mladík jim říká, že Ježíš vstal. My víme, jak to pokračovalo. Ženy běžely k apoštolům a Petr a Jan se šli přesvědčit. Petr pak uviděl Ježíše, uviděla ho i Maří Magdaléna, pak všichni apoštolové.
A Církev nám k tomu dává i komentář.
Co nám ten komentář říká?
Ježíš Kristus se stal člověkem jako my, jedním z nás. Proto i jej potkalo nepochopení, zášť a nenávist, které jej nakonec přibily na kříž a přivedly do hrobu.
Ale Kristův hrob je prázdný. Kristus vstal - a tím zvítězil nad veškerou nenávistí, nad smrtí.
Proto kdo v Něj věří, má jistotu, že jeho potíže a nesnáze, ba ani jeho smrt a hrob nebudou tím posledním v jeho životě, nebudou triumfovat. Triumfovat bude láska, radost, život.
Jeden anglický učenec, který psal o životě a smrti Kristově, si zajel do Palestiny, aby všechna místa Ježíšova života viděl na vlastní oči. Byl v Jeruzalémě právě o velikonocích. Všechna posvátná místa byla přístupna poutníkům, ovšem bylo jich mnoho a času málo, tak se hodně spěchalo. V chrámu Božího hrobu, tedy v chrámě postaveném nad Kristovým hrobem, byl nával největší. Zvláště proto, že do vlastního Kristova hrobu se vešlo jen několik lidí. Před naším učencem byl nějaký slepý starý sedlák z Makedonie. Oděn byl uboze a podle nohou soudil učenec, že asi většinu cesty do Jeruzaléma šel pěšky. U kamene v Kristově hrobě se vrhl na kolena a začal kámen píď vedle pídě ohmatávat. Ruce se mu přitom třásly a z očí mu kanuly slzy. Průvodci pobízeli ke spěchu, ale sedlák nebyl od prázdného Kristova hrobu k odtržení. Proč? Protože tady na tom prázdném kameni ohmatával a vychutnával důkaz, že jeho slepota zase pomine, že jeho chudý, tvrdý a bolestný život se jednou rozvije v ještě větší štěstí, než si jeho utýrané srdce dovede přát a vysnít.
Něco podobného můžeme dnes v liturgii prožít i my. Můžeme se dotknout Živého Pána, eucharistického Hosta.
 

ZÁRODEK NOVÉ SKUTEČN0STI

„Smál jsem se v kostele“ - musí na sebe někdy žalovat příliš živé děti, které nedokáží zůstat po celou mši pozorní. Dnes ale máme všichni právo smát se v kostele. Smát se z hloubi veliké radosti nad tím, co nám dnešní velikonoční neděle hlásá:
  „Jsme znovuzrozeni!
  Jsme vykoupeni!
  Dostali jsme nový život v Kristu!“
Co znamenají všechna tato veliká a sváteční slova, která k nám mluví, ba která přímo křičí z velikonoční liturgie? Pokusme si udělat obraznou představu, co se to vlastně dělo mezi nebem a zemí po Ježíšově smrti:
Zatímco na opuštěné Golgotě několik mužů sundávalo Ježíšovo mrtvé tělo z kříže,
zatímco několik žen nahonem obstarávalo masti k pomazání Ježíšova těla,
zatímco Ježíšovi vyznavači a učedníci se skryli ze strachu, aby nebyli také zatčeni a popraveni,
zatímco židovští předáci si ulehčeně oddechli, že mají případ Ježíšův z krku,
zatímco židovský národ pustil Ježíše z mysli a chystal se na svátky,
zatímco se tyto celkem nedůležité věci dály na zemi, začaly se dít v jádru všeho stvoření, v nitru Stvořitele, věci veliké: plánování nového Stvoření, Druhého tvůrčího činu Božího.
Východiskem k němu byla smrt Ježíšova. Ježíše, tuto podanou ruku Boží, odmítl národ vyvolený. Odmítl ho ten národ, který měl být odrazovým můstkem, nositelem Ježíšova Zjevení, že Otec žádá po lidech v podstatě jen jediné: aby lidé byli na sebe hodní. Aby se měli rádi.
Vyvolený národ to odmítl. Přikázání takové lásky připadalo Židům směšné, ba pro národ zhoubné: „Kam by to vedlo, kdybychom měli být na všechny lidi hodní!“ Přestali tak být vyvoleným národem z vlastní vůle, z vlastního rozhodnutí.
A co udělá Stvořitel, Božský Plánovač? Zavrhne ten národ a s ním celé lidstvo?
Nezavrhne. Naopak.
Když nechce být hlasatelem Boží lásky jeden národ, obrátí se Stvořitel k celému lidstvu, ke každému člověku.
Vzniká tu nové Stvoření, nový tvůrčí akt. Proč asi?
Po lidsku řečeno, on totiž Stvořitel uviděl teď člověka nově, zblízka: Očima svého Syna ho viděl. Rukama svého Syna se dotýkal člověka zblízka, tak, jak je každý jedinečný, ale ubohý.
Jak vypadá ta nová smlouva Stvořitele s člověkem? Budu s vámi a vy budete se mnou. Láska mého Syna nás bude spojovat.
To, co tu dnes slavíme, je tedy nový začátek vykoupeného člověka s Bohem:
„V prvý den nového týdne, než slunce vyšlo“, začal Bůh své nové stvoření.
Jak to Bůh dělal? Nejprve vytrhl svého Syna Ježíše ze smrti a povolal ho jako prvního ze všech do nového, nekonečného, věčného života. A živý Syn začíná vyzařovat ducha své lásky. Začíná se prosazovat ve svět lidí, tak jako ranní slunce se prodírá mraky - a kde se prodere, tam zemi ozařuje a zahřívá.
To je tedy historie velikonoc. Nechce být jen vypravována, chce být prožívána.
Poslyšte děti!  Kde my teď na konci druhého tisíciletí najdeme živého Ježíše? Tam všude je živý Ježíš přítomen, kde se lidé mají mezi sebou rádi:
kde jsou lidé radostní a veselí,
kde mrtvé lidské duše ožívají,
kde bezmocní pomáhají, němí mluví, kde slepí vidí nové možnosti,
kde se pasivní a nepohybliví dostávají do pohybu,
kde úzkostliví nabudou sebedůvěru, kde ti, co se pořád vymlouvají, si vemluví odvahu,
kde ti, co se schovávají, se nechají vidět,
kde přicházejí do našeho společenství ti, co jinak nechodí.
Všude tam se zviditelňuje, že Ježíš vstal z mrtvých a teď křísí z mrtvých i nás! Všude tam se šíří velikonoční křesťanská radost.
Velikonoční křesťanská radost není povrchní veselí naivních lidí, kteří bídu světa nechápou. Je to radost těch, kteří navzdory všemu zlu mají naději, protože věří. Je to radost těch, kteří na Kristu poznali, že na konci všeho není NIC, ale smysl a dobrý cíl. Velikonoce jsou zmrtvýchvstáním lásky. Kdo tuto víru v Krista zmrtvýchvstalého přijme, tomu vstoupí do života i velikonoční radost.
My křesťané máme právo mít víc, než lidskou jistotu: my máme křesťanskou naději.
Povstaňme ke společnému velikonočnímu radostnému Krédu.

Přímluvy

Slyšeli jsme zvěst o zmrtvýchvstání našeho Pána. V této radosti ho prosme:

• Za  jeho církev: Aby na ní lidé viděli radost ze živého Pána - a velikonční naději.
• Za papeže, biskupy a všechny, kdo mu v církvi slouží: Aby v důvěře v něj přemohli všechnu bázeň a úzkostlivost.
• Za nemocné, trpící a nespravedlivě pronásledované: Aby jim vítězství Kristovo dodalo novou naději, že všeho zla je jen do času.
• Za naše sourozence, rodiče a přátele: Abychom jim dělali radost, jak se na učedníky Kristovy sluší.
• Za děti, které dorostly věku prvního svatého přijímání: Aby jim rodiče umožnili poznat Pána Ježíše a najít v něm přítele a vzor pro celý život.

Pane, náš Bože, svátky velikonoční zítra skončí. Prosíme tě, dej nám radost, která neskončí nikdy, ale potrvá až za naši smrt - až navěky, skrze Krista, našeho Pána.
 

ŽEHNÁNÍ POKRMŮ

Průvodní slovo:
Ke krásným a prastarým velikonočním zvykům patří i žehnání pokrmů. Zde vykonáváte vy, ženy, své laické kněžství, zde se symbolicky zviditelňuje vaše celoroční služba rodině: Přinášíte z pokrmů, které těm svým po celý rok připravujete, pečivo: beránka nebo mazanec. Také vařená vejce, aby v symbolu těchto pokrmů byla dnes, o největším svátku v roce, vaše služba živitelky zde v chrámě uznána a posvěcena.
Doma, až zasednete k svátečnímu stolu, po společné modlitbě rozdělíte na tolik dílů vajíčko a mazanec, kolik je členů rodiny - je to symbol vaší rodinné pospolitosti a jednoty, vzájemné lásky.

Modleme se:
Oči všech doufají v tebe, Hospodine, požehnej + tyto pokrmy a buď s námi v našich domovech, až je budeme společně pojídat. Ať roste v našich domovech vzájemná láska, ať je tam doma veselá mysl, pohoda a ochota k vzájemné pomoci. Ať je tam, Pane, stále s námi tvůj Duch, jenž žiješ a kraluješ na věky věku.

Slavnostní požehnání na závěr
Pán s vámi!
Povstaňte a přijměte požehnání na cestu k domovu.
Všemohoucí Bůh, který nás naplnil velikonoční radostí, ať vás chrání ode všeho zlého a ať vám žehná.
Všemohoucí Bůh, který nás obnovil vzkříšením svého Syna, ať vám dá věčný život s ním a ať vám žehná.
Všemohoucí Bůh, který utrpení svého Syna proměnil ve slávu, ať promění i vaše zármutky v radost a ať vám žehná.
Ať na vás sestoupí požehnání všemohoucího Boha Otce, Syna i Ducha svatého a zůstane s vámi stále.
Jděte ve jménu Páně, Aleluja, Aleluja.

VELIKONOČNÍ PONDĚLÍ

Uvedení do bohoslužby
Jeden den na prožití velikonoční radosti nestačí. Znovu se dnes v pondělí shromažďujeme kolem oltáře. Vždyť velikonoční radost v nás má působit stále. Stále chce zůstat s námi živý Pán svým slovem, svými svátostmi.
Pozdravme vítěze z Golgoty společným voláním:
• Ty jsi vítězem nad pokušením a hříchem, Pane. Smiluj se nad námi!
• Ty jsi vítěz nad utrpením a beznadějí, Kriste. Smiluj se nad námi!
• Ty jsi zvítězil nad smrtí a peklem, Pane. Smiluj se nad námi!

Uvedení do čtení
1. Sk 2,14-.22.32
Jako včera, i teď k nám bude mluvit o Zmrtvýchvstalém Pánu jeden z účastníků těchto událostí - apoštol Petr.
Uslyšíme jak apoštol vysvětluje lidem - i nám - co znamenají velikonoční události.
2. 1 Kor 15,1-8
Druhé čtení - z listu Korinťanům - je vzácné tím, že je to vůbec nejstarší zpráva o Vzkříšeném Pánu.
3. Lk 24,13-35
 Při naslouchání evangeliu uvažujeme, zda se nepoznáme v učednících, kteří utíkají pryč od problémů, od Ježíše. Neutíkáme také my někdy od životních rozhodnutí?
 

RADOST Z POZNÁNÍ KRISTA

Při naslouchání dnešnímu evangeliu cítíme, že je to vlastně o každém z nás.
Ježíšovi učedníci utíkají z Jeruzaléma. Uvěřili v Ježíše, šli za ním - ale národ ho odvrhl. Byl prohlášen za nepřítele lidu, popraven jako zločinec. Něco takového se přece opravdovému Mesiáši - Vykupiteli nemělo stát. Je konec krásného snu, utíkají od něj pryč.
Pravda, dnes ráno přinesly ženy nějaké povídačky o tom, že vstal - ale dejte nám s tím už jednou pokoj, my nechceme ještě jednou naletět. Proto raději pryč z Jeruzaléma, domů, zas k tomu svému obyčejnému životu.
Ale jak tak jdou, kdosi se k nim přidává. Nemají z toho radost, netouží teď po žádné společnosti. Ale cizinec jakoby neviděl jejich rozmrzelost a nechuť. Přidává se k nim, zdraví je a začíná se vyptávat, odkud jdou a kam - a proč jsou tak smutní.
To už je trochu moc. Zrovna vybuchnou: Copak tys spadl z měsíce, tys tady nebyl v tyto dny, kdy se to všechno dálo? Ale cizinec jakoby opravdu o ničem nevěděl, ptá se: A copak to bylo.
To ti dva už nevydrží. Vykřikují jeden přes druhého: No přece to všechno s Ježíšem! Ten ti dovedl kázat a jak pomáhal všem! Jaké dělal zázraky! - No zkrátka, my jsme myslili, že je to Mesiáš! A zatím je teď konec. Naši velekněží a starší jej odsoudili, ukřižovali. - A tak jdem domů.
A cizinec se usměje a řekne: Vy jste pořád stejní. Říkáte, jak pěkně Kristus kázal a zatím jste ho tak špatně poslouchali. Cožpak vám nevysvětloval, že se na něm musí splnit všechno, co předpovídali proroci? A co předpovídali? Že na sebe vezme lidské hříchy a přibije je na dřevo kříže, a tak nás vykoupí! Vždyť právě to všechno, co se v posledních dnech stalo a před čím utíkáte, to nejlépe dokazuje, že Ježíš je Mesiáš.
Ti dva poslouchají. Ano, mluvíval tak Ježíš, ale oni to všechno pouštěli po větru, protože se to nehodilo do jejich představ. Ale teď, teď je jim jasné, že se mýlili.
Však už je tu známé rozcestí a jejich městečko. Slunce už je nad západem. Cizinec jim podává ruku a chce se loučit. Ne, ani nápad, nenechají ho přece odejít, bylo jim všem tak dobře. Musí s nimi, kam by také teď večer šel.
A hned shánějí pohoštění. Moc toho není, ale kousek chleba a trochu vína se přece najde. A tak zasedají s cizincem ke stolu. On jako host se musí pomodlit a dělit chléb. A on se modlí modlitbu díků a bere a láme chléb - a v tom si najednou uvědomují: Vždyť je to On, je to Ježíš, cožpak s Ním málokrát seděli u stolu? Cožpak nevědí, jak on se modlil a jak při poslední večeři lámal chléb! Ano, není nejmenších pochyb, podle těch známých gest jej bezpečně poznali a už se k němu vrhají.
Ale On v té chvíli mizí.  P r o č ?  Protože už je zbytečný. Už vědí, že žije, že je Mesiáš. Už se zbavili roztrpčenosti a smutku. Už jásají, že zase našli svého Ježíše a svou víru v něj a nyní už ji na věky neztratí.
Rychle se vracejí do Jeruzaléma, aby to všechno pověděli i ostatním a cestou se diví: Že jsme ho nepoznali hned, už cestou - vždyť se nám tak krásně poslouchalo a cítili jsme se v srdci tak hezky. Že nám to nebylo jasné hned!
Tak učedníci. Jak my?
Také jsme někdy v srdci pocítili to štěstí, co ti dva z Emauz? Třeba po zpovědi nebo po svatém přijímání; někdy doma ve chvilce pohody a štěstí; - když se nám podařilo něco dobrého udělat nebo někomu udělat radost. Takových chvil si musíme vážit. A musíme jimi posilovat svou víru, neboť právě tyto chvilky štěstí nám ukazují, kam nás vlastně víra vede a co nám chce dát: takové štěstí navždycky a natrvalo!
Kéž i při dnešním setkání s Ježíšem zahoří naše srdce radostí: Náš Pán žije, je tu s námi, žije na věky a my s ním.
 

JAK POZNÁŠ KRISTA

Dnešní vyprávění evangelia, jak učedníci utíkali do Emauz, je nám blízké. Mluví o tom, co i my v různých podobách prožíváme.
Kdo z nás nezažil, jako ti učedníci, zhroucení krásných představ o klidné a krásné budoucnosti?
Kdo nezažil smutek a prázdnotu, když náhle zemřel někdo moc milý a blízký?
Kdo neprožil pokušení utéci od všeho, když se zdálo, že vše naráz ztratilo smysl?
Dnešní evangelium chce však víc, než vzbudit v nás sympatie pro ty dva smutné učedníky. Chce nás jejich cestou přivést od představy dávného mrtvého Krista k živému setkání s ním a k radostnému uvěření.
Sledujme tedy pozorně, jak to s nimi bylo. Nejprve o něm mluvili a mluvili. Věděli o něm dost, a tak o něm zaujatě debatují. Ale to jim nepomohlo.
Pak přestali mluvit a začali mu naslouchat. A tu už hořelo jejich srdce radostí.
Ale teprve u společného stolu jej poznali, uvěřili. Otevřely se jim oči, když s ním lámali chleba.
To je i naše cesta. Co se toho o křesťanství, o Kristu, namluví a napíše. Co jsme se my sami od dětství o náboženství nahovořili, nadebatovali: revolucionář, filozof, génius. Ale k čemu jsou všechny ty řeči. Svět k víře neobrátily a neobrátí.
Je třeba přestat mluvit a začít naslouchat.
Naslouchat, když se při bohoslužbě přečítá a hlásá jeho slovo.
Naslouchat, když si doma otevřeš Písmo a přečteš slyšícím zrakem třeba jen jeden z výroků Ježíšových.
Jestli se naučíme místo nářků, když je zle, pomodlit se: „Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá“ - a pak otevřít Písmo - budeme umět vyváznout z mnoha životních beznadějí.
Naše Emauzská událost nekončí nasloucháním Kristu. Vrcholí u společného stolu. Teprve když začal lámat chléb a podávat jim, otevřely se jim oči a oni najednou viděli, věděli, že Ježíš žije, že je s nimi.
I dnes můžeme takto najít Ježíše Krista ve společném shromáždění křesťanů, zde v chrámě. Zde uslyšíš jeho slovo a tvé srdce pro něj zahoří. Zde, při účasti na lámání chleba u stolu Páně se ti otevřou oči a ty pochopíš: Kristus žije, je tu s námi.
Nenechme si proto ujít nedělní bohoslužbu, neodkládejme  účast na stolu Páně na později, až jako budem zbožnější a hodnější a pevnější ve víře.
Přijď a naslouchej, vezmi a jez! Učedníci jej tak poznali. I ty jej tak poznáš.
 

KVADRAGESIMA RADOSTI

Na Popeleční středu nás církev zvala k 40 dennímu postu, k sebezáporu s Kristem trpícím. Dnes nás zve k 40 denní radosti s Kristem zmrtvýchvstalým.
Teoreticky by člověk řekl, že když jsou dvě údobí - radosti a kajícnosti, že víc zpopulární, intenzívněji se bude prožívat to radostné. Zatím však dějinný vývoj šel právě naopak: kdekdo zná postní kvadragesimu, ale kvadragesimu radosti si ani neuvědomí.
Umíme se vůbec velikonočně rozveselit, prožít s Kristem to: vyhráli jsme! Pochopit, že velkopáteční porážka je předzvěstí velikonočního vítězství? Snad proto ta postní doba víc zpopulárněla, že je člověku vůbec snadněji truchlit s truchlícími, než rozveselit se s tím, kdo má radost. Naše, od přírody většinou pesimistická přirozenost se do tragických událostí vžije bez obtíží, v trápení druhého nalézáme totiž obdobu trápení vlastního: litujeme na cestě křížové Krista, ale vidíme v něm trápení své vlastní, litujeme jeho, ale litujeme vlastně sebe a proto jsou naše slzní váčky vždy pohotově k rozplakání - nad sebou - při příležitosti utrpení bližního.
Ale rozradovat se ze štěstí bližního, nechat se bez zábran strhnout radostí druhého, to nazval kdosi nejtěžší askezí - sebezáporem. Moderní poustevník Charles de Foulcault tuhle potíž neznal. Říká: Když se mému Pánu vede dobře, jak bych já mohl být smutný? Jak bych mohl truchlit nad svým trápeníčkem tváří v tvář jeho velké radosti? Smutný křesťan má raději sebe než Krista!
A sám Ježíš to cítil asi také tak: „Kdybyste mě milovali, radovali byste se,“ řekl.
Ale netrapme se příliš nad tím, že jsme studení patroni, že neprožíváme první den Zmrtvýchvstání opojeni radostí: vždyť sami apoštolové potřebovali 40 dní, než se rozehřáli, než jim došlo, co se velikého událo. I my máme celé čtyřicetidenní radosti, abychom si s nimi zvykli na nový způsob jeho přítomnosti mezi námi, abychom se naučili jako oni poznávat ho v každém bližním: v zahradníkovi, v pocestném, v člověku na břehu jezera. A až jej takhle budeme poznávat, pak teprve bude naše radost úplná a nikdo nám ji nebude moci vzít.
A to je mé velikonoční přání vám, mé duchovní rodině: abyste Krista vítěze také vy dnes poznali při lámání chleba zde na oltáři a aby se z toho vaše srdce zaradovalo radostí, kterou vám nikdo a nic nevezme!
Když se mému Pánu vede dobře, jak bych já mohl být smutný!
 

ROZHOVOR MEZI HÁDÁNÍM A MLČENÍM

Známý teolog Karl Rahner přirovnal víru ve zmrtvýchvstalého Pána Ježíše k zapálené šňůře doutnáku: Vidíme jiskření, jak oheň postupuje šňůrou, ale nevidíme oheň. Vidíme, jak víra v Ježíše Zmrtvýchvstalého postupuje od člověka ke člověku, ale nevidíme Krista, nevidíme cíl, ke kterému jde.
Jenže když řeknu: „Vidíme jiskření, jak se víra zažehuje od člověka k člověku,“ - to dnes zní trochu neskutečně. Víra se přenáší rozhovorem, mluvením, a my o své víře v Krista moc mluvit neumíme. My patříme ještě ke generaci, která v dobách nadbytku kněží nabyla přesvědčení, že mluvit o náboženství je věcí kněží. My se ještě tak umíme o náboženství pohádat, když nás někdo vydráždí. Ale obyčejně o něm mlčíme.
Z dnešního evangelia je vidět, jaký mistr náboženského rozhovoru byl Pán Ježíš.
Nepotřebuje k tomu kostel, synagógu - na silnici vyvolá náboženský hovor. A neudělá z toho náboženskou přednášku, kázání, je to opravdový živý rozhovor: Pán Ježíš se ptá, oni odpovídají, a pak zase naopak, oni se ptají, on vysvětluje.
Je to úkol nás všech, naučit se takhle přirozeně mluvit o své víře s lidmi, kteří se o to zajímají.
Ono je to s tím naším mlčením a mluvením podobně jako tomu bývá v rodinách. Mlčení v rodině je zlé, když je výrazem povýšenosti: „S tebou nemá cenu se vůbec o něčem bavit!“ To je mlčení, které křičí svou ošklivostí.
Mlčení je dobré, když je to znamení ohleduplnosti: Kdybych ti to pověděl, mrzelo by tě to.
Mlčení je dobré i tehdy, když je znamením souladu, pohody, porozumění beze slov.
A mluvení o víře? Možná si teď myslíš: Co bych si já hrál na faráře! Jsou tu přece kněží. Když chce někdo mluvit o náboženství, však ví, kde je fara, ať se tam jde zeptat.
Jenže mnoho far je prázdných, bez kněze. A i tam, kde kněz je, lidé za ním nepůjdou, a právě ti lidé ne, co by to nejvíc potřebovali. Kněz je od lidí izolován. Nedostane se s lidmi do styku krom kostela. Však víte, jak je to i zde, u nás: máte tu kněze, ale nepřijdete se zeptat na nic, jak je rok dlouhý, a jistě máte otázky a problémy. Není tu mezi námi živý kontakt.
A tak jen od vás mají možnost uslyšet něco o víře lidé, co nechodí do kostela. Nemusí to být vždy kázání ústy. Častěji to bude jen tvé chování, co osloví lidi kolem tebe. Kdosi o tom řekl: „To, co jsi a jak se chováš, překřikuje to, co říkáš.“ Krista, Krále pokoje, hlásá každý náš pokojný a laskavý čin, každý náš úsměv.
A kdy je čas, aby zaznělo i naše slovo?
Tenkrát, když se ten druhý přímo ptá, nebo když jeví zájem. Třebas otázku nevyslovil, ale ty cítíš, že visí ve vzduchu.
Tvá odpověď nesmí být vyhlášením: Já to vím nejlíp, já vím vše přesně! Ať je to jen osobní svědectví o tvé zkušenosti, ať je to projev osobního názoru: Já to chápu takhle, tak to vidím.
Je-li tvá víra živá, pak tvé svědectví probudí pozornost. Jsi-li dobrý a úctyhodný člověk, pak tvá víra zapálí hrudku prachu v bližním - doutnák hoří dál. To je zkušenost učedníků z dnešního evangelia: „Zda nehořelo v nás srdce, když jsme mu naslouchali, jak nám vysvětloval Písma!“
To je tedy poslání každého z nás, kdo v sobě neseme jiskru živé víry v Krista: máme zapalovat studená, vyschlá, mrzutá srdce živou jiskrou naší živé víry.
Pojďme tedy společně prosit, abychom jako křesťanští zapalovači srdcí dobře fungovali.
 

VELIKONOČNÍ ZAJÍČEK

Letos jsem zas po letech dostal velikonoční pohlednici s velikonočním zajíčkem. Před časem bývaly hojné a oblíbené. Pak vymizely, asi proto, že víc lidí je považovalo za kýč, jako já. Musel jsem prodělat kus života, musel jsem ledacos zažít, abych pochopil, jak je zajíček symbolem lidské situace.
Dnes už symboliku zajíčka chápu. Malý tvoreček ve velkém světě. Žádné velezuby, žádné tesáky, žádné zbraně. Kolem samí obři. Má jen malý rodný pelíšek pod mezí, má ochranné zbarvení, které mu pomáhá, aby byl nenápadný a snad tak ušel očím zlých obrů - myslivců, lovců, psů s vyceněnými zuby. A tak je zajíčkovým údělem ve světě bázeň a útěk.
Křesťan je ve světě bezbranný jako ten zajíček. I jemu zbývá jen útěk před puškami a zuby mocných, útěk do pelíšku Boží náruče.
Ale i zde se křesťan setkává s obry: Jsou tu světci, jsou tu nesmírné mravní požadavky: milovat nepřátele, trpělivě nést denní kříže, nebát se těch, co zabíjejí tělo...
Bázlivý křesťánek si medituje: Ano, svatí to vše dokázali a ještě dnes dokážou, ale nejsou oni z nějakého jiného těsta, neměli jiné nervy, jinou náturu? Co vystáli mučedníci, misionáři - a já -  já jdu k zubaři teprv až mě doženou kruté bolesti; kouřit nepřestanu, dokud mě neohrozí infarkt - já Kristovy požadavky plnit nesvedu!
Ale tohle neměl zajíček říkat: nesvedu. Vždyť přece jen dokáže jít k zubaři, dokáže přestat  kouřit, dohnán vyšší mocí.
A v životě křesťana nám pomáhá také vyšší moc: moc Boží. Kdyby té nebylo, nebylo by svatých, nebylo by hrdinů, nebylo by ani spolehlivých dobrých lidí.
Co dělá křesťana bázlivým zajíčkem, není, že má málo sil, ale že má málo víry!
I ti nejslavnější mučedníci církve cítili bolest, báli se jí, byli před ní bázliví zajíci.
Nejdramatičtější doklad ze životů svatých, co znám, je vyprávění ze života svaté Felicity. Měla před porodem, když ji udavači vyzradili, a když byla zatčena. A v noci před popravou - měla být v cirku předhozena šelmám druhý den při hrách - v noci před popravou v bolestech rodila ve vězení. Dozorci se jí vysmívali: Vidíš, teď tu křičíš bolestí a to jenom rodíš. Co teprv budeš dělat zítra, až budeš stát před šelmami! Vzdej se své víry raději hned, nevydržíš, vzdáš se stejně zítra! A Felicita jim odpovídá: Vy nic nechápete. Teď tu trpím jen já sama, bázlivá ženská, jak bych nekřičela. Ale zítra to bude něco jiného: zítra bude za mne trpět Ježíš - on bude ve mně statečný, proto se zítřka nebojím!
A konec konců, nejen slavní mučedníci se báli bolestí, i Pán Ježíš se jí bál. I jeho lidství se vzpíralo: Otče, je-li možno, odejmi tento kalich ode mne! - Ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň!
A to je jádro našeho velikonočního radostného poselství, to je recept pro bázlivé zajíčky, jak přežít ve světě obrů, jak obstát před zuby honících psů: Rozběhnout se také, jako Felicita, jako Pán Ježíš sám, do náruče Boží: Otče, tvá vůle se staň, tobě důvěřuji, tobě se svěřuji.
„Zdaž nemusel Kristus toto trpět a tak vejít do své slávy?“ I naše lidská bázeň se tak stane součástí vykupitelského utrpení Kristova, přispěje k záchraně světa pro Boží království.
A tak si dnes, bratří, znovu naplňme srdce radostným povědomím:
Nemusíme se bát, Kristus už přemohl zlo, už přemohl i naši smrt.

Přímluvy

Pojďme teď společně prosit Zmrtvýchvstalého Pána Ježíše:

• Za církev Kristovu; aby dobře hlásala světu velikonoční radost.
• Za naši farní rodinu; aby se upevnila ve svornosti a lásce.
• Ať my odpouštíme druhým tak, jako tys, Pane, odpustil Petrovi.
• Ať hledáme bloudícího bližního tak, jako tys hledal své učedníky.
• Ať si nikdy nemyslíme, že nesmiřitelnost má něco společného s křesťanskou spravedlností.
• Ať o tvých slovech stále přemýšlíme.

Bože,  prosíme tě: až tyto radostné svátky pominou, a nastanou nám všední starosti, dej, ať v nás zůstává pevná velikonoční víra, že pravda a láska vždy nakonec zvítězí nad zlem a nenávistí mocí Ježíše Krista, našeho Pána.

NEDĚLE  2. VELIKONOČNÍ

Uvedení do bohoslužby
Je už týden po velikonočních svátcích - jsme už zase v kole všednodenních povinností, obyčejných starostí. Ale teď, po zážitku velikonoc, má to vše být přece jen trochu jinačí - snadnější, lehčí, radostnější. Vždyť zmrtvýchvstalý, živý Pán je s námi dál, po celý rok, ve svém evangeliu, ve svátostném pokrmu eucharistie.
Obraťme se k němu tedy o pomoc s celým srdcem.

Uvedení do čtení
l. Sk 2,42-47
Pro první generaci křesťanů znamenalo uvěření, že Ježíš žije, opravdovou změnu celého života. Poslouchejte zprávu, jak žili - a srovnávejme s naším životem.
2. 1 Petr 1,3-9
V listu svatého Petra se obráží všechna vroucnost a všechen zápal prvotní víry. Poslouchejme pozorně - vždyť je psán i nám.
3. Jan 20,19-31
Evangelium nám teď bude svědčit, že apoštolové nebyli lidé lehkověrní. Těžko se propracovávali k víře, že Pán Ježíš žije. Co přivedlo k uvěření v Pána Ježíše tebe?
 

O NEVĚŘÍCÍCH TOMÁŠÍCH

Kdybych se vás zeptal, o čem dnes bylo evangelium, jistě byste bez rozpaků odpověděli: O nevěřícím Tomášovi.
Nevěřící Tomáš. Vlastně bychom mu tenhle trochu ponižující titul dávat neměli. Copak se nechoval přesně tak, jak se chováme my všichni?
Tomáš nechtěl vlastně nic víc, než se dostalo ostatním apoštolům. Jim se Pán Ježíš ukázal. Tomáš ho chtěl také vidět, dřív než uvěří. To my máme vždy chtít také: nebýt lehkověrní, nenalítnout hned každému, chtít se o všem přesvědčit. Slepá víra není naším ideálem.
Tomáš nakonec Pána Ježíše přece uviděl, směl si na něj i sáhnout. Ale my jsme jej neviděli, není tedy naše víra slepá? - Právě dík Tomášovi máme dobré důvody, abychom v Pána Ježíše věřili. Když takový skeptik a kritický duch jako on, uvěřil, my můžeme uvěřit také.
A ostatně, člověk nemůže všechno vidět sám. Na mnoho věcí věříme, i když jsme je neviděli. Věříme svědkům, které považujeme za hodnověrné. Kdo z vás viděl Ameriku, kdo delfína, a přece by bylo k smíchu, kdyby někdo řekl, že nevěří, že jsou delfíni, protože je neviděl. Tomášova chyba byla, že nechtěl věřit svým přátelům, hodnověrným svědkům. Chtěl jen vidět na vlastní oči.
Tam kde není dobrá vůle, nestačí k věření ani vidět na vlastní oči. Farizeové Ježíše viděli, viděli jeho zázraky, slyšeli jeho učení a přece nevěřili. Nechtěli věřit.
Ale i my musíme mít možnost nějak „uvidět“ Pána Ježíše, abychom v něj mohli uvěřit z celého srdce. Musíme mít možnost setkat se s ním.
A kde jinde bychom se s ním mohli setkat, než na stejném místě jako tenkrát, to jest zde ve večeřadle, zde uprostřed jeho učedníků, v jejich společnosti. I dnes je tu mezi námi. Sám přece slíbil: Kde se dva nebo tři shromáždí v mém jménu, jsem uprostřed nich. Tu jej můžeme uvidět - srdcem uviděti - i my. Uvidět a uvěřit v něj jako Tomáš.
Jak vlastně Tomáš uvěřil? Kdy asi Tomáš opravdu uvěřil, že je to Pán Ježíš? Myslím, že když Pán začal mluvit o odpuštění.
Když spolu dvě strany bojují na život a na smrt, pak ti, co vyhrají, propadnou mnohdy pomstychtivosti a mstí se těm, kterých se dřív báli. Kdyby ten, co přišel do večeřadla, ukazoval nevím jaké rány, kdyby nechal Tomáše, aby si na ně sáhl - přece by Tomáš neuvěřil, že je to jeho Pán a Bůh, kdyby začal křičet na Petra, že zradil, kdyby začal od sebe vyhánět ty, co spali v Getsemanské zahradě, kdyby hrozil vězením těm, co utíkali do Emauz, kdyby vykázal z večeřadla ty, kteří se báli a přestali mu důvěřovat. Jenže ten příchozí nepřišel jako soudce, jako kat: „Pokoj vám“, říkal. „Tak už se nebojte“, říkal. „Je vám odpuštěno a vy také odpouštějte. A komu odpustíte vy, tomu odpustím i já.“ Podle toho poznal Tomáš Ježíše bezpečně, podle toho jej poznali i ostatní.
A podle toho se pozná dodnes, zda je v tobě, ve mně, v nás, duch Pána Ježíše: jsme-li milosrdní, trpěliví; - když se nemstíme, když umíme odpouštět.
Chápete ten úkol? My sami jsme už uvěřili. Aby i jiní mohli uvěřit a uvidět srdcem Krista v našem společenství, musí být mezi námi jeho duch porozumění, mírumilovnosti, smířlivosti, lásky.
Pojďme tedy s Tomášem vyznat svou víru: Pán můj a Bůh můj jsi ty!
Pojďme poděkovat, že nám Pán Ježíš odpustil naši bázlivost a naši malověrnost. A pojďme slíbit, že i my budeme také jiným odpouštět.
 

BŮH JE VELIKÝ

Čtyřicetidenní po Zmrtvýchvstání se také nazývá kvadragesimou radosti. Dnes si všimněme, co naši radost brzdí, abychom to znali a mohli se tomu bránit.
Kristus nás chce naučit, jak bude mezi námi dál, stále, jak se bude zjevovat, abychom ho poznali a radovali se. Už od současníků víme, že není lehké jej poznat:
30 let žil a pracoval doma, modlil se, pomáhal, - a nepoznali ani příbuzní, že je Mesiáš.
Potom šel kázat: tři roky není málo na poznání a nepoznali jej, nevěděli, kdo je.
Po zmrtvýchvstání se zjevuje těm, co jej měli nejraději, co ho milovali - Magdaléně, učedníkům - a nepoznali jej.
Čím to je, že je to tak obtížné? - My si totiž děláme o Bohu  předčasně hotové představy. A on je jinačí; větší než lidské srdce, než lidská představivost.
Kdyby našim představám odpovídal, kdybychom jej snadno poznali, nebyl by to Bůh, ale náš vynález, výmysl.
Podívejte se aspoň na několik takových předčasných představ lidských.
Možná, že i vám se už někdy zdálo, že se to vykoupení docela nepovedlo. Podle mne, měl Pán Ježíš odstranit, načisto znemožnit hřích a zlo. Jenže on nechal na lidech zdali zhřeší, ale hřích odpustil. - Lidé hřeší - Bůh odpouští; Bůh je veliký - lidé malí. Mohou růst.
Nebo: tu neděli ráno nehledali Ježíše živého, - hledali jeho tělo. Proto byli zděšeni, že je někdo ukradl. Byli by jej balzamovali, voněli, dávali kytičky, věnce, putovali ke hrobu - postavili mu pomník.
Ročně putují statisíce poutníků do Jeruzaléma, půl miliónu do Říma k hrobu svatého Petra. S hroby si jaksi rady víme. Ale Ježíš k nám přichází živý. S Ježíšem živým mezi námi si moc dobře rady nevíme. Lidské zklamání nad jeho nanebevstoupením dosud doznívá: O kolik teplých místeček víc by mohlo být zde na zemi, kdyby Pán tak zbytečně nepospíchal do nebe, kdyby jeho království bylo víc z tohoto světa. Kolik radovských, ředitelských, prelátských, ministerských, kanovnických a jakých ještě titulů mohlo být víc k disposici.
Ale Ježíš k nám přichází živý. Chce kralovat v lidských srdcích. Nevadí, že nemůžeme putovat k jeho hrobu do Jeruzaléma, k hrobu Petrovu do Říma. Stačí vykročit s láskou zde v kostele k oltáři. Vyjít vstříc Ježíši svátostnému. Následovat hlas jeho evangelia.
Tak maličko stačí! Povstat při svatém přijímání ze svého místa, udělat pár kroků k oltáři - a setkáš se s živým Kristem.
Děláš to maličko? Uděláš to dnes? Vykročíš s láskou vstříc živému Pánu? Bratří, Bůh je ve své lásce veliký! Radujme se z toho!
 

KOMU ODPUSTÍTE, BUDE ODPUŠTĚNO

Právě jsme slyšeli první slova Ježíšova k apoštolům po zmrtvýchvstání: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ My ta slova právem považujeme jako předání moci odpouštět hříchy ve svátosti smíření. Ale ona jsou výzvou nejen apoštolům, nejen kněžím, ale všem,  kdo přijmou Ducha svatého. A k čemu jsou výzvou? V dějinách církve nikdy nechybělo těch, kteří sis to vykládali jako moc soudcovskou - oprávnění soudit své bližní, osvobodit nebo odsoudit. A podobně si i Pána Boha rádi představujeme jako soudce nad živými a mrtvými, který také vynáší rozsudky, osvobozuje nebo navěky odsuzuje.
Je to správná představa o Bohu? Není. Právě taková představa vyrábí ateisty, neboť ateistou se musí stát člověk, který sezná, že on sám je mírnější než Bůh, kterého má milovat. A leda zvrhlému člověku by se líbila představa, že milióny lidí se řítí navěky do záhuby, protože byli nachytáni při nějakém provinění. Kristus přece jasně prohlásil: „Otec nesoudí nikoho“ (Jan 5,12) a také řekl: „Já nesoudím nikoho“ (Jan 8,15), protože Otec neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby svět zachránil“ (Jan 3,17).
Kdo nás tedy bude soudit? Pán Ježíš to říká jasně: „Kdo má slova slyší a nezachovává je, toho já nesoudím, neboť jsem nepřišel svět soudit, ale spasit. Kdo mnou pohrdá, má svého soudce: To slovo, které jsem mluvil a které on nepřijal, to ho odsoudí v poslední den“ (Jan 12,47-48). Vidíte, tak to tedy je: každý jsme soudcem sám sobě.
Je velmi potřebné, abychom se zbavili lidové představy o Bohu, že on je trestajícím soudcem. Copak je v lidských silách opravdu milovat takového Boha, který je vševědoucí a nesmiřitelný mstitel? Tohle není podoba Boží, jak nám jej představují evangelia!
Tam stojí: „Milujte i své nepřátele a dobře čiňte těm, kteří vás pronásledují.“ My lidé těžko dokážeme tento příkaz plnit, ale Bůh to dokáže - ten dělá, co říká. Ten opravdu miluje i ty, kteří ho pronásledují a odmítají.
Kdyby Bůh byl soudcem, kdyby každému přiřkl, co si zaslouží, pak by ho mohl nahradit počítací stroj. Bůh však nechce být spravedlivý - on chce nás ospravedlnit. Bůh se nespokojí jen s registrováním našich dobrých a špatných činů. Bůh chce učinit z hříšníků světce, z nespravedlivých spravedlivé, ze zlých svaté.
Představa Boha spravedlivého, který dobré odměňuje a zlé chutě trestá, zavádí lidi do ďábelského bludného kruhu zásady: Jak ty mně, tak já tobě. To však je morálka kramářská, morálka opičí, to není morálka dětí toho Boha, který „nechává slunce svítit na dobré i na zlé a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé.“
Bůh neodsuzuje nikoho. Zatratí se člověk sám. Kdo odmítá lásku Boží, kdo ji nemá a nechce mít, ten zůstane bez ní navěky. Poslední soud, to není velké rozdílení cen a metálů. To prostě každý půjde tam, kam chtěl, kam ho srdce táhlo, kam toužil. Zatracenci jsou ti, kteří Boha nemilují, o něj nestojí, od něj se odvracení. To, že je Bůh nenutí k sobě, a nebude nutit, to není z pomstychtivosti. - Těch zatracenců je Bohu Otci líto, ale respektuje svobodu, kterou jim dal a nenutí je milovat, nenutí je odpouštět.
Obrazem situace zatracence je podobenství o nemilosrdném služebníku: Pán jemu odpustil miliónový dluh, jen tak, z lásky, - ale on nečinil podobně. Dal uvěznit bližního pro pakatel.
V pekle je ten, kdo neumí mít rád. Nikoho, nic rád. To peklo nestvořil trestající Bůh, to peklo si tvoří člověk bez lásky.
Náš Bůh je láska, nic než láska. Zve nás, abychom jej napodobovali: „Přijměte Ducha svatého: komu hříchy odpustíte, budou odpuštěny...“
Pojďme teď společně o tohoto ducha Boží milosrdné lásky Otce prosit.
 

ABY DĚTI ŠLY S NÁMI KE ZPOVĚDI

Bylo velikonoční zpovídání v kterési farnosti. Před kostelem se kněz potká s rodinkou: Tatínek rozčilený, maminka smutná, dcera ubrečená: „Nechtěla s námi ke zpovědi! - Musel jsem jí vrazit pár facek - jinak by nešla,“ - vysvětluje otec.
Jak velikou věcí je pro náš život svatá zpověď, to my starší víme. Že je to jarní úklid v srdci - že tu odhazujeme smetí a zmetky. - Že se orientujeme na správný směr života.
My starší víme, že zpověď člověku nenahradí občanské náhražky, které si musejí zavádět nekřesťané, aby zaplnili prázdno po zpovědi: všelijaké veřejné kádrování nebo psychoterapeutické rozhovory v lékařské ordinaci.
Máme na to příklad Petra a Jidáše: - Oba Ježíše zradili, oba toho litovali, oba to oplakávali. Ale pak je tu rozdíl.
Jidáš se vyznal před lidmi - veleradou - a ti se mu vysmáli.
Petr se vyznal před apoštoly a Ježíšem - a ten mu odpustil, v lásce ho přijal: Petře - máš mě rád?
My starší tohle víme a ke svaté zpovědi jdeme rádi. Máme tuto životní zkušenost předat i svým dětem. - Jenže po zlém, fackami, to nejde. Jak na to, abychom naučili děti radosti z obrácení, napravení, za pomoci svátostné zpovědi?
Jak mohou rodiče naučit své děti, aby uměly rozeznávat, co je dobré, a co je zlé? Jak naučit děti, aby dovedly zlé pokušení energicky odmítnout?
Dobře vychovat děti, to je úkol nesnadný, to ví každý. I v Dikobrazu o tom tuhle psali: „Výroba zmetků není jen výsadou průmyslu. Prvotřídního zmetka lze vyrobit i špatnou výchovou v rodinách.“
Výchova se daří jen tam, kde je trpělivá láska obou rodičů a kde rodiče vědí, jak na to. Měl pravdu zkušený vychovatel, když říkal: „Když děti zlobí, patří nařezat. Ale tátovi - protože špatně vychovává.“
Všichni rodiče chtějí pomoci dětem do života co nejlépe. - Jedni tím, že se jim snaží zajistit dobré vzdělání. Jiní se jim snaží nashromáždit co nejvíc majetku. My, křesťané, víme, že to vše nestačí, když se v dětech nevychová dobrý charakter.
Vy na to myslíte a chcete své děti připravit do života dobře a všestranně. Jak tedy na to?
Vychováváte především svým příkladem. Slavný zpěvák Abbé Duval vypravoval reportérům o svém dětství: „Bylo nás devět dětí a rodiče - zemědělci - neměli moc času se s námi zabývat. Ale každý večer jsme se společně modlili. Vždy někdo z nás směl říkat modlitby, které jsme znali. Sestra jednou při modlitbě zrychlovala a polykala slabiky, ale tatínek řekl: „Začni znovu - s Pánem Bohem se nesmí mluvit  chvatně“ - a já si to do dneška pamatuji. Rodiče se pak před spaním modlili ještě sami. A když jsem viděl, jak tatínek pokleká pokorně před Bohem, myslil jsem si: „Bůh musí být velice mocný, když náš tatínek, takový silák, před ním pokleká. A musí být s tatínkem dobrý přítel, když s ním tatínek mluví v pracovních šatech.“ Když jsme se modlili s maminkou, nikdy nepřerušila modlitbu napomínáním, když jsme nějak rušili. Ba ani tenkrát, když kočka převrhla hrnec u plotny. A já jsem si myslel: „Pán Bůh musí být moc důležitý, když při hovoru s ním maminka nedbá na nic, ani na kočku.“ A tak mi chování mého otce a maminky povědělo    o Bohu víc, než později katechismus ve škole.“
Jednou z příležitostí, jak zavést s dětmi nenásilně rozhovor o víře, jsou svátky svatých, svátky církevního roku, nedělní bohoslužby v kostele. To je příležitost, jak živě s dětmi prožívat pravdy víry, život Pána Ježíše.
Děti prožívají svátky teprve tehdy, když to, co se slavilo v kostele, má předehru a dohru i doma. Proto koncil nazývá rodinu „domácí církev“.
„Nemám na děti čas,“ vymlouvá se leckdo. Ale každý člověk má času stejně: 24 hodin denně. Rozdíl je jen v tom, k čemu toho času přednostně použijeme, co považujeme za důležité. Věnovat kus toho času dětem, to je čas vždycky dobře investovaný.
Vy jste to, kdo má první formovat svědomí dítěte. Vy vštěpujete dítěti první zkušenost, že se vyplácí jednat dobře. Že jednat správně je radost. Jednat špatně je bolest.
Maminčina pochvala, že si dítě před jídlem umylo ruce, že si uklidilo hračky, že si při návratu domů očistilo boty, že zavřelo  dveře, pochvala za tisíc dobrých drobností denně, ta vychovává v dítěti hluboké vědomí, že je dobré jednat dobře.
Jen na základě zkušenosti, že dobrý čin je oceněn a pochválen, rozezná dítě bez potíží, že když maminka jednou řekne NE, má to jistě svůj důvod a je dobré ochotně poslechnout.
Boj mezi dobrem a zlem je trvalý stav každého dítěte, i sebelépe vychovaného. I když je mu vštěpována radost z dobra, přece je tu stále zvědavost, která nutká vyzkoušet i to druhé. A tak tu musí být stále na pomoc nesmlouvavá autorita rodičů, kteří důsledně dobré chválí a zlé pokárají a potrestají.
Pohodlnější je zavírat oči, dětské chyby nevidět, aby měl rodič klid, „aby se nemusel zlobit“. - Zlobit se nemusíš, ba ani nemáš. Dětská lajdáctví tě nemají rozzlobit, je to přece v jejich věku něco docela normálního, - ale vidět je máš, máš je pokárat.
Velkou pomůckou pro výchovu svědomí je večerní modlitba se vzpomínáním, co dítě udělalo špatného, co je třeba napravit a jak to uděláme zítra lépe. Končíme poděkováním za dobré zážitky a činy dne.
Radosti ze svátostného rozhřešení se dítě učí také od vás, když slyší z vašich úst: Já ti odpouštím, já už se na tebe nezlobím, už je zase vše v pořádku, mám tě rád.
Proto rodiče nikdy nesmí trestat ve zlosti, v rozčilení, vztekle. To by strach nahradil lítost - a strach ochromuje, brání růstu. A naopak, kde rodiče ze slabošské lásky nic nepotrestají a vše odpustí, nedostaví se u dítěte výčitky svědomí a smysl pro nápravu. Proto věnujte smíru s dětmi a odpuštění čas a pozornost, vždyť vaše chování rozhodne, zda dítě bude mít po celý život vědomí zodpovědnosti za to co mluví a dělá, nebo jestli bude žít jako člověk nezodpovědný.
Nakonec si zopakujeme a zapamatujeme:
Jen laskaví rodiče vychovají laskavé děti!

Přímluvy

Postavme se teď v duchu vedla apoštolů - kterým se právě zjevil živý Pán, - a prosme ho společně s nimi:

• Aby všichni lidé dobré vůle uvěřili v živého Pána Ježíše.
• Abychom my, věřící, žili v duchu Ježíšovy lásky.
• Aby naše děti se naučili znát a zachovávat Boží přikázání.
• Aby nemocní a osamělí se pevně přimknuli k Pánu.
• Aby i o nás ve chvíli naší smrti platilo: šťastní, kteří uvěřili.

Bože Stvořiteli a Dárce života, děkujeme Ti za to, žes nám poslal svého Syna. Chválíme tě za to - až na věky věků.

NEDĚLE 3. VELIKONOČNÍ

Uvedení do bohoslužby
Někdy se nám stane, že něco hledáme a nakonec se ukáže, že nám to leží zrovna před nosem.
Podobně mnoho lidí hledá smysl a cíl svého života - a nevidí, že je jim zcela blízko - v Příteli Ježíši. Že náš zmrtvýchvstalý Pán žije mezi námi, že ve slovech Písma k nám mluví. Že v eucharistickém pokrmu nás posiluje k dobrému.
To je poselství dnešní neděle: Ježíš žije. Žije mezi námi.
Prosme ho za odpuštění naší slepoty a nevšímavosti.

Uvedení do čtení
2. Sk 2,14.22-23
Jako na Velikonoční pondělí, budeme si i dnes číst část svatodušního kázání svatého Petra. Jak byl Petr při Ježíšově smrti bezradný a bázlivý, tak teď vystupuje jako neohrožený svědek Zmrtvýchvstání.
2. 1 Petr 1,17-21
V druhém čtení slyšíme také apoštola Petra. Upozorňuje nás, abychom si svého křesťanství vážili - vždyť je draze zaplacené! Pána Ježíše to stálo krev, život!
3. Lk 24,13-35
Také evangelium je dnes stejné jako bylo na Velikonoční pondělí. Máme znovu spolu s učedníky  prožít ono podivuhodné setkání s Ježíšem, máme se spolu s nimi učit poznat ho podle hlasu v jeho slovu, podle lámání chleba při svaté večeři mešní.
 

KOMU SE JEŽÍŠ ZJEVÍ

Kdyby se byl Zmrtvýchvstalý ukázal i svým odpůrcům...
Nejen o velikonočních svátcích, ale celou velikonoční dobu je v popředí zájmu církve Zmrtvýchvstalý Kristus. Denně se při bohoslužbách čte o jeho zjeveních, kdy se kdo s ním setkal, komu se ukázal.
Přitom je nápadné, že toho v evangeliích o Pánu Ježíši po zmrtvýchvstání je zapsáno celkem velmi málo.
Ukázal se vlastně jen svým apoštolům, několika zbožným ženám, několika učedníkům. Ale neukázal se svým odpůrcům.
Tato skutečnost, že se Pán Ježíš ukázal po Velkém pátku živý jen svým nejbližším, dala už tenkrát a dává dodnes argumenty do rukou odpůrců Kristova zmrtvýchvstání. Říkají, že tu šlo u apoštolů o hromadu halucinací.
... byl by to úspěch křesťanů ...
Jak jinak by to vypadalo, kdyby byl zmrtvýchvstalý Ježíš veřejně vystoupil - třebas na náměstí, nebo přímo v Jeruzalémském chrámu, nebo na veleradě před farizeji, tam, kde ho odsoudili. Dovedem si představit, jaký by to byl triumf, a jaké by to mělo následky:
Mnozí z farizeů by si pospíšili se zvoláním jako setník na Golgotě: „Vpravdě, tento je Syn Boží,“ a s prohlašováním, že v něj už dávno tajně věřili.
Rázem by se stal Ježíš nejpopulárnější osobou z celého národa. Lid by ho vyhlásil za krále Židů.
Ale ani tak by v něho neuvěřili všichni. Našli by se i takoví, kteří by šuškali, že je to Ježíšův maskovaný dvojník, ale veřejně by se proti němu vystoupit neodvážili.
Naopak, kdekdo by se snažil honem honem přejít na jeho stranu, mezi jeho vyznavače, aby snad nepřišli o svůj úřad, aby si ulovili větší prebendu.
 Římská vláda by spěšně odvolala Piláta z Palestiny - v souvislosti s pověřením jinými úkoly - nový vyslanec by se snažil navázat co nejpřátelštější styky s královstvím Izrael
Jenže Židé by začali nutit Pána Ježíše, aby se nespokojil jen s vládou v Izraeli, aby využil popularity a moci k získání politické světovlády pro židovstvo: aby dobyl celý svět.
Věru, lehké by bylo, hlásit se ke křesťanství! Všechna chátra světa by se mezi moc mající křesťany tlačila.
... a zkáza křesťanství.
A teď se podívejme: co by zbylo z učení, ze zásad Kristových?

Pravda, vědci, historikové, vládci celého světa by k němu měli respekt, ale křesťané by tím podlehli třetímu pokušení na poušti: Toto všechno tobě dám, jestliže se mi budeš klaněti.
Triumfující vítězové zpravidla neodolají pokušení pomstít se svým včerejším odpůrcům, smést všechny, kteří se dosud rychle nenaučili bezvýhradné poslušnosti a servilnosti. A tak by se zdatně panovalo, lichotilo a pochlebovalo. Byla by to zkáza zásad křesťanství.
Ježíš nepřišel proslavit sebe, ale Otce.
Naštěstí je to vše jen výmysl mé fantazie. Zmrtvýchvstalý Kristus zůstal věrný svému odporu k násilnému panování. Nestojí dál o svou popularitu, nehledá, jak politicky využít situace, nestrojí triumf sobě, ale oslavuje Otce.
Nezjevuje se těm, kteří ho odmítli, aby je zdrtil, zjevuje se těm, kteří ho mají rádi, aby je potěšil. Tak to udělal tenkrát, tak to dělá stále, i dnes.
A tak to bude dělat až do konce věků: dává se poznat jen těm, kteří v něj uvěří, kteří přijmou jeho životní styl: styl života v lásce.
A co říká zmrtvýchvstalý Kristus těm svým? - „Pokoj vám! Jako poslal Otec mne, tak posílám já vás!“ To znamená: Posílám vás, své vyznavače do takového světa a života, jakým jsem prošel já.
Nebudu nikdy Bohem politické moci, násilí, a kdo se bude pokoušet takového boha ze mne udělat, ztroskotá. Pokud trvá svět a čas, budu vždy Bohem trpících, ale věčně se radujících.
Od věků do věků budou lidé hromadit argumenty proti mně a pro mne. Ale ty nejsou tak důležité. Rozhodující je srdce člověka: Jestli člověk lásku odmítá nebo v lásce žije. Odvěký spor člověčenstva, zda pro mne nebo proti mně, ten rozhodne život.
Vždyť kdo odmítá mne, odmítá lásku, odmítá tedy sám život, zříká se života.
Nás zve k následování
A tak, bratří, nechtějme slova evangelia poslouchat jen se zaměřením na historické události; - rozebírat, - co se tenkrát stalo nebo nestalo. Kdyby na tom tak záleželo, byl by se Pán Ježíš zjevil historicky prokazatelně, nepopiratelně.
Ptejme se raději, kolik je v nás živé víry v Pána, kolik důvěry v jeho budoucnost, kolik je v našem každodenním chování živé Ježíšovy lásky.
Kdo věří, doufá, miluje, - ten už Ježíše Zmrtvýchvstalého sám zahlédl.
Pojďme ho nyní pozdravit vyznáním víry v něj:

Přímluvy

Obraťme se teď ve společné modlitbě k Bohu, který se i k nám na cestách našeho života přibližuje ve svém Synu - prosme ho:

• Za všechny, kteří jdou životem vedle nás a spolu s námi; - aby ho také pozvali do svých domovů.
• Za lidi zbloudilé, zklamané a nespokojené; - aby rozeznali Ježíšův hlas a připojili se k němu.
• Za lidi, kteří nemohou uvěřit v život za tělesnou smrtí; - aby se naučili vidět i srdcem a pochopili, že láska je silnější než smrt.
• Za lidi, kteří žijí osaměle; - aby našli cestu do našeho farního společenství a našli tu ovzduší vzájemné lásky.
• Za nás, kteří jsme v Ježíše uvěřili; - abychom jeho hlas také denně ve všech situacích věrně následovali.

Pane Ježíši, zůstaň s námi. I nám se už připozdívá a den našeho života se od hodiny k hodině nachyluje ke konci. O to tě prosíme, jenž žiješ ve slávě Otcově po všechny věky věků.

NEDĚLE 4. VELIKONOČNÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnes se nám Pán Ježíš představuje jako dobrý pastýř všech oveček světa.
Ne tedy jen někteří, jen nějaká elita, ale my všichni pokřtění jsme Bohem pozváni k následování Dobrého Pastýře - Ježíše. A po vzoru Ježíšově máme být všichni dobrými pastýři těm, kteří žijí kolem nás.
Postavme se tedy v duchu před Pána, našeho Pastýře a prosme ho v pokoře o pomoc: (2. kající úkon)

Uvedení do čtení
1. Sk 2,14a.36-41
Dnes bude stát svatý Petr před námi jako kdysi před obcí jeruzalémskou a bude nás vyzývat: „Nechte se zachránit, rozhodněte se pro Ježíše!“
2. 1 Petr 2,20b-25
Starozákonní Izrael považoval každé trápení za Boží trest. Od svatého Petra dnes uslyšíme jiný názor na smysl utrpení.
3. Jan 10,1-10
V evangeliu mluví Pán Ježíš o sobě. A všimněte si: Nepřednáší žádnou teologii, žádné dogma. Předkládá živý obraz, podobenství - a na nás je, abychom si je domysleli a přenesli do svého života.
 

KŘESŤANSTVÍ JE NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA

Mnoho věcí objasňoval Pán Ježíš v podobenstvích.
Dnes vypravuje podobenství o sobě samém: Je jako dobrý pastýř, který své ovce zná, volá je, jde před nimi. Ony ho znají a jdou za ním. Špatný pastýř, ten jde za ovcemi a žene je před sebou křikem a bičem kam nechtějí.
Kněz pastýřem
Tuhle pastýřskou činnost Ježíšovu ztotožňujeme zpravidla se službou kněží a biskupů. Já, kněz, mám úkol, být vám dobrým pastýřem, jít před vámi, tj. být kousek dál, vpředu, směrem ke Kristu. My, kněží, máme především za úkol, nehonit vás hubováním, napomínáním, ale jít vpředu, vést vás živým příkladem našeho života.
Je dobře si to občas připomenout, že kněz má jít vpředu. Někdy totiž lidé říkají, že dobrý kněz má jít s lidem, vedle nich, jak v jejich práci, tak při jejich odpočinku a zábavě.
Ježíš říká jinak: „Dobrý pastýř jde před ovcemi. A ovce mu věří a jdou za ním, protože poznaly, že je vede k životu pokojnějšímu, radostnějšímu - k „životu v hojnosti“.
Všichni máme být dobrými pastýři
Ale dobrými pastýři po vzoru Ježíšově nemáme být jen my, kněží - to bych si tu dnes kázal do vlastní kapsy. Pastýři lidí kolem sebe jste i vy, všichni - buď dobrými nebo špatnými. Každý jsme pastýřem někoho, ať si to uvědomuje, nebo ne.
Jak to myslím? Takhle: Každý z nás má kolem sebe někoho, koho vychovává, ovlivňuje, komu je vzorem: Rodiče dětem, děti mladším dětem, dospělí mládeži, babička vnoučeti.
My všichni máme podíl na Kristově kněžství, na Kristově pastýřství. Každý z nás má být někomu jakoby živým Ježíšem. Vzpomeň si na to, maminko, když ti dochází trpělivost s dětmi. Vzpomeň si na to táto, když máš chuť vychovávat pohlavkem místo klidným rozhovorem. Když si v každé napjaté chvilce uvědomíme: Mám teď jednat, jak by na mém místě jednal Pán Ježíš, - pak nám nejen dojde, jak máme jednat, co je správné, ale pomůže nám to ovládnout i rozmrzelost, zlost.
Všichni máme následovat Krista
Všichni smíme a máme následovat Krista. To je to, čemu se říká být křesťanem. Smýšlet a jednat, jak by na mém místě smýšlel a jednal Kristus.
Toto povolání k následování Krista je něco jen a jen křesťanského - jinde to nikde nenajdete.
Nikoho nenapadne, že by měl následovat osobní život třeba Mohameda, Napoleona, nebo jiného velikána dějin. Zabýváme se jejich dílem, ale ne jejich osobou, ne soukromým životem jako vzorem, který bychom měli v našem životě následovat.
Ježíš je ztělesněním svého učení. Co učil, to také dělal. Ježíš nežádá po svých vyznavačích, aby uctívali jeho mrtvolu v nějakém mausoleu, ale žádá, abychom následovali jeho jednání, žili v duchu jeho života.
Následování Krista, to není bezmyšlenkovité kopírování, napodobování jeho života, znamená to uskutečňovat jeho zásady, životní styl v našem vlastním životě - a tak se stát živým vzorem k následování mladším generacím.
Na tom tedy záleží: Natolik jsme křesťané, nakolik se denně snažíme pořádat svůj život podle zásad Ježíše Krista, v jeho duchu, nakolik svou osobou zobrazujeme Krista mladším generacím.
Není tedy křesťanství nějakou vědeckou teorií, je to konkrétní živé následování příkladu Ježíše Krista.
Kam nás Kristus vede?
A kam nás chce vést toto následování Krista?
Snad k dělání nějakých zvláštností, - abychom se oblékali jinak, než ostatní, abychom nosili nebo nenosili vousy, abychom bydleli v jiné zemi? Křesťan se neliší od ostatních ničím jiným, než tím, že je laskavý. Žije stejně jako ostatní, až na toto:
že nikomu neublíží, ale když může, pomůže;
že se raději směje, než mračí;
že má víc důvěry než strachu;
že je klidnější a radostnější, než ti kolem něj.
Když takový není, když to tak nedělá, tak to asi pořádný křesťan není, jen to světu i sobě předstírá.
Tak. Pověděli jsme si srozumitelně, co to je následování Krista, co to je být dobrým pastýřem.
Nebyli jsme tu dnes nadarmo, jestli si vzpomenete co jsme si řekli, až na vás přijde pokušení k zlostění:
Křesťan se neliší od ostatních lidí ničím jiným než tím, že je laskavý.

Přímluvy

K neděli Dobrého pastýře nás svatý Otec vyzývá k společné modlitbě za kněžská povolání. Spojme se v duchu s církví po celém světě a prosme našeho Vykupitele:

• Pane Ježíši, jako jsi povolal první učedníky a učinil je rybářem lidí, tak ať také dnes stále zní tvé pozvání: „Pojď a následuj mne!“
• Dej mladým mužům a ženám milost, aby na tvoje volání ochotně odpověděli.
• Stůj při našich biskupech, kněžích a řeholnících v jejich namáhavých pastoračních pracích. Dej vytrvalost našim seminaristům a všem, kteří se snaží uskutečnit ideál odevzdání se do tvé služby.
• Pošli dělníky na svou žeň a nepřipusť, aby lidstvo pro nedostatek kněží a misionářů málo znalo evangelium.
• Probuď v mladých lidech touhu být apoštoly tvého království.
• Dej, ať se nikdo k Božímu volání nechová jako hluchý.

Bože, povolej dělníky na svou žeň, aby naše kostely nezůstaly zavřené, aby lidé mohli slyšet evangelium Ježíše Krista, našeho Pána.

NEDĚLE 5. VELIKONOČNÍ

Uvedení do bohoslužby
Někdy se nám zdá, že naše křesťanství by se dalo snadněji zachovávat, kdyby bylo sbírkou přesných ustanovení: To je zakázáno, to je nařízeno, tohle každý den odříkej a budeš dobrý křesťan.
Jenže to je představa pohanská. Nám Kristus neuložil, abychom se učili něco odříkávat. Po nás Pán Ježíš chce, abychom se učili ho následovat, podle něho žít.
Pojďme se tedy před něj v duchu postavit a volejme k němu společně z hloubi našich trampot a nejistot o pomoc:

Uvedení do čtení
1. Sk 6,1-7
Ve čtení ze Skutků dnes uslyšíme, že už první křesťanská generace přišla na to, že ve farnosti nesmí vše ležet jen na knězi. Farnost je společenství vzájemné služby, diakonátu. Kdo se učí dívat Ježíšovýma očima, sám vidí, kde je třeba pomoci.
2. 1 Petr 2,4-9
Mnoha způsoby se nám v Písmu znázorňuje, čím je Kristus člověku: Dobrým pastýřem, ústředním kvádrem. V listu svatého Petra teď uslyšíme, čím jsou Kristu ti, kdo v něho uvěří.
3. Jan 14,1-12
Kdo trpívá nejistotou, úzkostí, osamělostí, ten by si měl verše dnešního evangelia opsat na papírek a nosit při sobě. Nebo líp - naučit se je nazpaměť, aby si je mohl ve zlé chvilce říkat a meditovat.
 

BOHOSLUŽBA VŠEDNÍHO DNE

Scházíme se zde o nedělích a učíme se tu žít ve svatém společenství, učíme se následovat Pána Ježíše. Proto je naše nedělní shromáždění potřebné a důležité.
Dnes vám však chci kázat o potřebě bohoslužby i ve všední den. Povzbudil mne k tomu svatý Petr, který nám dnes píše, že máme být všichni svatým kněžstvem a stále, denně, přinášet Bohu oběti.
Možná se ti začíná vtírat mrzutá myšlenka: co tu mluvíš o bohoslužbě každý den? Já jsem rád, když se dostanu do kostela v neděli. Každý den do kostela, to je u mne nemožné.
Jenže to je nedorozumění. Nedorozumění zaviněné tím, že se v našich představách význam slova „bohoslužba“ omezil“ jen na to, co děláme v kostele.
Bohoslužba všedního dne
Co je bohoslužba všedního dne, to se můžeme nejlíp naučit od Pána Ježíše: Do kostela chodil jen o sabatu. Za celý svůj pozemský život byl jen na jediné mši.
Ale Ježíšovou každodenní bohoslužbou bylo vše, co dělal. Nebylo hodiny, aby v ní nesloužil Bohu. Celý jeho den byl bohoslužbou. A tohle mám dnes na mysli.
Není to matení pojmů? Jak to Pán Ježíš dělal, že to tak o něm mohu říci?
Celý Ježíšův život byl veden zásadou: „Dal jsi mi život, Otče... a já jdu, abych plnil tvou vůli.“ (Hebr. 10,5.9) Ježíš dělal vždycky to, co odpovídalo Boží vůli. Mohl dokonce říct: „Můj pokrm je, abych konal vůli toho, který mne poslal“ (Jan 4,34). Vůle Otcova je středem Ježíšova myšlení i jednání.
To je Ježíšova „Nová Bohoslužba“. Plnit vždy Boží vůli. Když se modlí, když pracuje, když mlčí, když se veselí na svatbě, když prožívá šťastné chvilky mezi přáteli, když káže v synagóze, když trpí, to vše je jeho bohoslužba.
Naše duchovní bohoslužba
A tak to platí i pro nás. Naší bohoslužbou je nejen nedělní liturgie v kostele, naší bohoslužbou je - totiž má být - vše, co děláme i mimo kostel.
Koncilní konstituce o církvi o tom mluví a nazývá to
duchovní bohoslužbou křesťanů.
Vysvětluje, že takovou duchovní bohoslužbou se stává všechna práce, modlitba, rodinný život i odpočinek, když to děláme v duchu Pána Ježíše. A  konstituce říká dále, že tuto duchovní bohoslužbu svého každodenního života máme společně předkládat Bohu při nedělní eucharistické slavnosti a tak zasvěcovat sebe i svět Bohu (Lumen gent 34).
Tato krásná slova konstituce byla nazvána Magnou chartou nové bohoslužby, života z víry.
Co je duchovní bohoslužba?
Tuto nauku koncilu si musí každý z nás převést do svého osobního života. Pokusme si to trochu představit:
Když se doma - třeba ráno při vstávání, večer při uléhání - poctivě pokoušíš volat v modlitbě k Bohu, - je to bohoslužba.
Když s někým hovoříš o své víře, - je to bohoslužba.
Když se chutě pustíš do své každodenní práce, - je to bohoslužba.
Když máš rád svou ženu, když dáte život dítěti, - je to bohoslužba.
Když se po práci doma natáhneš a vychutnáváš odpočinek, - je to bohoslužba.
Když si v klidné chvilce čteš, co tě baví, nebo posloucháš pěknou muziku, - je to bohoslužba.
Když zápolíš s nemocí nebo nepříjemnou událostí, - je to bohoslužba.

To je bohoslužba,  KDYŽ... Na to slůvko  KDYŽ nesmíme zapomenout.
Celý tvůj každodenní život je bohoslužbou, když je to v duchu Ježíšově, tj. když se snažíš žít podle vůle Boží.
Jak na to
Jak se to dělá prakticky? Musí se snad na každém kroku vzbuzovat nějaký dobrý úmysl, říkat pořád dokola: „To vše dělám pro tebe, Bože?“ Ale ne. Z toho by byl za chvíli bezduchý cvik, flašinet, pochybná bohoslužba.
Není třeba, stále se snažit „zbožně“ myslet na Pána Boha. Jen mysli klidně na to, co děláš.
Zde se totiž jedná o cíl, o záměr našeho smýšlení a dělání. Máme smýšlet a jednat v duchu Ježíšově, tedy v duchu pokoje, dobra a lásky. To stačí. To je vše. Nic víc není třeba, jen snažit se smýšlet, mluvit a jednat, jak by na mém místě dělal Pán Ježíš.
Magna charta duchovní bohoslužby křesťanů tedy zní: Vše, co křesťan dělá v duchu Pána Ježíše, je bohoslužba. A naopak, sebeslavnější nedělní mše není bohoslužbou, jestli nepředcházela bohoslužba všedního dne, život v lásce.
Dnes budeme hledět chápavěji na obětní dary, až se ponesou z vašeho středu k oltáři Páně. Budem se v duchu ptát:
Jak bohatý je můj podíl na obětní misce -
jaká byla v uplynulém týdnu má bohoslužba všedního dne?

Pojďme se přihlásit k této každodenní Boží službě slovy společného vyznání víry.

Přímluvy

Pán Ježíš řekl: „Budete-li zač prosit Otce v mém jménu, dá vám to.“ - V důvěře v jeho slovo stojíme tedy před Bohem a prosíme:

• Za dnešní lidstvo, aby je fanatičtí politikové nestrhli do nových válek.
• Za nás, křesťany, abychom svým pokojným životem pomáhali vytvářet pokojný svět.
• Za vlády a úředníky, aby své moci užívali ke spravedlnosti a k ochraně slabších.
• Za děti, které mají jít letos poprvé ke svatému přijímání, aby v Pánu Ježíši našly svého nejlepšího přítele.
• Za naše maminky, aby se dočkaly radosti ze svých dětí.
• Za nás zde přítomné, abychom radostným životem sloužili Bohu i bližnímu.

Věčný Bože, dáváš se nám poznat jako zosobnění Dobra, Pokoje a Lásky. Ať se ti stále víc podobáme, když se učíme následovat Ježíše Krista, našeho Pána.

NEDĚLE 6. VELIKONOČNÍ

Uvedení do bohoslužby
Velikonoční doba se chýlí ke konci. Svátek Nanebevstoupení Páně nám ve čtvrtek připomene, že nežijeme sice už v lidské přítomnosti Pána Ježíše, ale že máme žít v Ježíšově duchu.
Začněme dnešní bohoslužbu odřeknutím se všeho v našich návycích, co Ježíšovu smýšlení odporuje.

Uvedení do čtení
1. Sk 8,5-8.14-17
První čtení dnes vypravuje, jak evangelium prolomilo bariéru židovského prostředí a začalo se šířit po světě.
2.  1 Petr 3,15-18
Teď dobře poslouchejme svatého Petra. Píše, jak si představuje dobrého křesťana. Platí to i o nás?
3. Jan 14,15-21
Evangelium je dnes vpravdě radostnou zvěstí. Pán Ježíš říká, že i když s námi nebude ve svém těle, přece jen nám bude stále nablízku svým Duchem.
 

NEPŘÍTOMNÝ BŮH

Představme si, jak by to vypadalo v podniku, kde by si šéf odjel a nedal se vůbec vidět. Dal sice pokyny, jak má vše jít dál, ale nikdo v celém podniku není informován, jak se zas vrátí.
Řeknete si, že je to nemožné. - Jenže něco takového vskutku existuje. A není to podnik malý, na miliardy členů má a jmenuje se církev.
Šéfem, Pánem, ustanovil Bůh Ježíše Krista, ba víc, svým zástupcem a zosobněním, takže tento Ježíš mohl říkat: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Ale vyprávění o tomto Ježíši končí zprávou evangelia, že z lidského světa odešel, že vstoupil na nebesa.

Pocit, že Bůh není přítomen
Chce se tím snad říci, že Bůh už není v našem světě přítomen? Takový pocit se o člověka vskutku pokouší. A nikdy snad v dějinách myslícího lidstva nebyl pocit nepřítomného, vzdáleného, nejsoucího Boha tak silný, jak tomu bylo a dodnes doznívá v našem století.
Když čteme bibli, jak Mojžíš prožíval Boží přítomnost v hořícím keři, nedovedem si to už dnes dost živě představit.
Když čteme, jak svatý František, Kateřina, žili ve stálé přítomnosti Boží, je to pro nás něco nepochopitelného.
Kdyby někdo dnes, tak jako lidé ve středověku (Luther), prožíval úzkost z vševidoucího Božího soudu, řeklo by se o něm, že je nervově nemocen a poslali by ho na vyšetření k psychiatrovi.
Kde dřívější lidé viděli ruku Boží v přírodě, v dějinách, vidíme my dnes působení přírodních sil, sociologické zákony, nebo slepou náhodu.

Víra není všeobecná
Že je Bůh, věřilo celé dřívější lidstvo, bylo to všeobecné přesvědčení bez vyjímky. V dnešní společnosti věří jen jednotlivci, víra není nic všeobecně závazného.
Ba i pod slovem „Bůh“ si dnes každý představuje něco jiného. Není vše křesťanská zbožnost, co se ohání Bohem, není vše bezbožností, co Boha popírá. Stalo se mi nejednou při rozhovoru s lidmi, kteří se považovali za nevěřící, že když mi pověděli, jakou víru odmítají, mohl jsem s nimi klidně souhlasit a říct, že v takového boha já také nevěřím.
Ujasnění, co křesťanství rozumí vírou v Boha, se neobejde bez Ježíše z Nazareta: My, křesťané, věříme v toho Boha, který se v Ježíši zjevil člověku. Věříme v Boha Otce, jak nám ho Ježíš představuje.

Bůh se nevnucuje
Ale i v Ježíši se nám Bůh nevnucuje, nepodbízí, i tam není snadné ho pochopit:
vždyť ten, který má všechnu moc na nebi i na zemi, se nám představuje v člověku bezmocném;
ten Bůh, který sám je domovem všem, se zjevuje v člověku, který nemá, kam by hlavu složil;
Bůh, který je dárce radosti, se projevuje v Muži bolesti, Trpitel.
Bůh se člověku nevnucuje naprostou evidentností. Je tu pro člověka jako čistá voda v hlubinách země, k níž si smíš prokopat studnu.
Je tu pro člověka jako ryzí kov v žilách skal, který si smíš vydolovat.
Bůh je tu jako sladké jádro, k němuž se můžeš probít tvrdou slupkou.
Bůh je tu jako ten, kterého smíš hledat a nalézat a udělat tak největší objev svého života, když z hloubi osobního přesvědčení řekneš: Věřím v jednoho Boha Otce.

Nevědomé a vědomé hledání
Nezapomeňme na to, že každé lidské poctivé hledání dobra, pravdy, krásy, je vlastně vždy hledání Boha, - ať to ten hledající ví nebo neví.
Všichni poctiví lidé světa jsou hledači Boha. My, křesťané, hledáme vědomě. Jsme na tom líp právě o to, že víme, nebo aspoň tušíme, co hledáme, koho hledáme.
A protože to my, křesťané, máme přece jen opravdu snadnější, máme mít trpělivost s těmi, kteří ještě nevidí, ještě nevěří. Někdy to vypadá, že ti tzv. nevěřící jsou na tom jako ti lidé, co hledali les. Ukazovali jim jej, přivedli je na kraj lesa, ale oni viděli jen tuhle strom, támhle strom: „Stromy - to ano, na ty si mohu sáhnout, ale les, kde si mám sáhnout na les? Já věřím jen na skutečnosti hmatatelné, nemohu uznat, že je vůbec nějaký les.“ Takhle nám často zní argumentace nevěřících.
A tak žijeme. Pomíchaní dohromady. Jedni, kteří říkají: „Bůh není, žádného nevidím.“ A my, kteří jim odpovídáme: „Kdyby Bůh nebyl, nebyl bys tu ani ty, nebylo by mne.“
To je cesta lidského života: Boha hledat, - a z hloubi radosti nad tím nálezem pomáhat trpělivě těm, kteří dosud nenalezli, ale poctivě hledají.
Pojďme teď vyjádřit naši radost, že naše životní hledání má smysl, že v Boha věříme, společným Kredem:
 

VNÁŠET DO SVĚTA BOŽÍHO DUCHA

Co jste vyrozuměli z dnešního čtení Písma?
V evangeliu říká Pán Ježíš, že Bůh potřebuje lidi, kteří zachovávají jeho přikázání. Dá jim pak mocného pomocníka, Ducha pravdy. V síle toho Ducha dělají pak křesťané hotové divy lásky mezi lidmi, jak o tom mluvilo čtení ze Skutků apoštolů.
Podobu toho křesťana, který je vhodným spolupracovníkem Ducha svatého, popisoval svatý Petr:
Bůh potřebuje takové,
kteří mají v srdci hlubokou úctu k Pánu Ježíši;
takové, kteří mají pevnou víru;
takové, kteří mají dobrou vůli;
takové, kteří mají dobré křesťanské chování.
Takové lidi potřebuje Bůh, aby vnášeli Božího Ducha do světa.
Bůh tě potřebuje! Bůh potřebuje tvou spolupráci!
Není tohle jedno z nejpodivnějších tvrzení?
Že by všemohoucí, nekonečný Bůh potřeboval takové nic, jako jsem já, člověk? Že by Duch svatý, který vane, kde chce, byl nějak závislý na mně?
Tuhle kdosi mudroval:
Když Duch svatý mohl proměnit bázlivé apoštoly na nebojácné vyznavače a hlasatele Ježíšova evangelia, tak jistě může podobně proměnit všechny lidi světa: rváče na pokojné, zloděje na poctivce, lenochy na svědomité - a bude to. Svět bude takový, jak si to Bůh přeje.
Vy znáte správnou odpověď: Duch svatý není hypnotizér, který by člověku vpašoval do mozku, co musí udělat. Duch svatý není loutkař, který by vodil lidi jako na drátkách.
Bůh stvořil člověka tak, aby byl spolupracovníkem Božím ne z donucení, ale ze své vůle. Aby mohl mít z té spolupráce radost jako ze svého díla. Duch svatý dal sílu apoštolům, protože o ni prosili. Proměnil je, protože se dali proměnit, protože jednali podle jeho vnuknutí, vedení.
Duch svatý nepůsobí mezi lidmi bez lidí. Chce jejich souhlas a spolupráci.
Apoštolové jsou vyzváni: „Jděte do celého světa. Buďte mi svědky až do končin země. - A já budu s vámi.“
Duch svatý jim dá odvahu, nadšení, sílu, oni musí dát svou námahu, rozum, ochotu, své síly; to, co žádá v epištole svatý Petr.
Tak to bylo za času svatého Petra, tak je tomu i dnes. Papež Jan XXIII. svolal koncil. Koncil je vždy dílo Ducha svatého v církvi. Ale museli se sejít všichni biskupové světa. Museli podstoupit námahu. Museli přemýšlet, jak odít do lidských slov, jak nejlépe vyjádřit to, co pociťovali jako puzení svatého Ducha.
Tak je tomu vždy: Bůh je veliký a neomylný. Člověk je nepatrný a má plno chyb. A přece: Bůh člověka potřebuje. Bůh chce, aby člověk spolupracoval na budování Božího království mezi lidmi.
Svěcení na budovatele Božího království je svátost biřmování, je to svěcení na spolupracovníky Ducha svatého. Skrze nás chce Duch svatý působit ve světě. Je to krásné, že nás Bůh potřebuje. Nikdo není nepotřebný, kdo se chce dát Duchu svatému k disposici. A nikdo se nemusí bát, že je k tomu příliš nešikovný, málo inteligentní, že na to nestačí. Zde záleží jen na ochotě ke spolupráci. Proto i Pán Ježíš vybral za apoštoly nevzdělané rybáře, aby nikdo nemusil mít tyhle obavy. Záleží především na ochotě a dobré vůli spolupracovat s Duchem svatým.
Stvořitel nám nabízí účast na své tvůrčí činnosti: „Jděte a vládněte zemi“ - vyzývá lidi hned na začátku Bible. Máme zemi rozvíjet do krásy, šlechtit ji. Máme být dobrými údržbáři naší země - pečovat o přírodu, zvířata. Máme chránit naši zemi před každým, kdo by ji chtěl plundrovat a ničit.
Pán Ježíš chce, abychom byli nositeli jeho lásky k lidem. Každý člověk lásku potřebuje. A každý člověk má na lásku právo. Všimli jste si už, že tohle právo na lásku není dosud zakotveno v žádné ústavě, v žádném zákoně? Ono to asi ani nejde. Láska se nedá sevřít do neosobních paragrafů.
A tak prosazování lidského práva na lásku zůstane asi vždy zakotveno jen v zákonech náboženských. Lidské zákony mívají pak teprve tehdy dobrý smysl, když jsou uplatňovány v duchu lásky. I k tomu nás potřebuje Bůh: Abychom lidské zákony uplatňovali v duchu lásky.
Duch svatý nás vede, abychom v sobě nosili Boží světlo, Boží jiskru radosti. Abychom tím světlem svítili lidem kolem sebe. Veselost je nakažlivá. Radost je nakažlivá. Vlídnost je nakažlivá. Přenese se od nás na jiné.
Poslouchejte, jak vnímal kterýsi bolavý člověk setkání s křesťanem, s nositelem Ducha Božího.
„Potkal jsem člověka.
Ten člověk mě oslovil - nepřehlédl mě.
Ten člověk mi naslouchal a nedíval se přitom na hodinky.
Obrátil se ke mně s přátelským úsměvem a vypadal, jakoby měl ze setkání opravdu radost.
Nechal si ode mne pomoci a neodmítl mě povýšeně.
Pohladil mě a nebál se pomluv.
Kdosi se ke mně zachoval jako Kristus!“

V tomto týdnu bychom měli přemýšlet, jak budeme spolupracovat s Duchem svatým každý z nás ve svém prostředí. Jak budeme vnášet do světa Ducha Božího.

Přímluvy

Pán Ježíš nám dnes v evangeliu řekl: „Nenechám vás osiřelé. Požádám Otce a on vám dá Ducha pravdy, který bude s vámi.“ Stojíme tu před ním. Prosme ho:

• Za celý náš svět;  ať pochopí tvé učení, že každé násilí je zlo a plodí zas jen zlo.
• Za dnešní mládež;  aby našla správné životní ideály.
• Za malé děti; aby se daly vést k dobrým životním návykům.
• Za malé školáky; aby se dobře připravili k prvnímu svatému přijímání.
• Za mládež naší farnosti; aby byla čestná a pravdomluvná.
• Za nás, zde přítomné; abychom byli vděční těm lidem, kteří nás přivedli k víře v Boha.
• Za naše zemřelé; abychom na ně mysleli jako na dále žijící.

Pane Ježíši, ať dobrá vnuknutí tvého Ducha slyšíme a podle nich se řídíme a tak následujeme tebe, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

SLAVNOST NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ

Uvedení do čtení
Slavnost Nanebevstoupení Páně nám dnes zdůrazňuje, že Pán Ježíš, přesto že ukončil svůj pozemský život, je dál s námi. Dál káže svým slovem v evangeliu, dál rozmnožuje chléb svého Těla, dál působí svou láskou skrze své vyznavače, křesťany.
Působí i skrze mne? Nosím jeho úsměv, mluvím v jeho myšlenkách, jednám v jeho lásce?
Prosme zahanbeně za odpuštění své vlažnosti a nelásky.

Uvedení do čtení
1. Sk 1,1-11
Zpráva ve Skutcích apoštolů o nanebevstoupení Páně není historická reportáž, ale katecheze prvotní církve o Kristu oslaveném. Tak jí také naslouchejme.
2. Ef 1,17-23
Druhé čtení je pokorná modlitba o moudrost, abychom uměli rozeznat a uznat moc Boží.
3. Mt 28,16-20
Závěrečná slova evangelia svatého Matouše, která si teď budeme číst, mluví nejen o nanebevstoupení Páně, ale také o tom, co zbývá udělat nám, než Pán znovu přijde.
 

JAK DALEKO JE DO NEBE ?

Pod dojmem svátku Nanebevstoupení Páně volal kdysi nestor protináboženských bojovníků Friedrich Nietzsche: „Zapřísahám vás, přátelé, zůstaňte věrni zemi.“
Nietzsche chtěl tím křikem zdiskreditovat, znevážit křesťanské náboženství. Netušil, že tím náboženství slouží, protože pomáhá odbourávat mytologické, pseudonáboženské představy.
Ale copak volání po věrnosti zemi není opravdu v protikladu s tím, co dnešní svátek vypovídá o Pánu Ježíši? Vstoupil na nebesa, byl vzat ze země, cožpak to není výpověď o tom, že Pán Ježíš opustil zlý svět, kde trpěl, že se od něj oprostil a unikl zpět do nebe, mimo zemi? Cožpak křesťanství nevede také své vyznavače, aby se snažili nějak přetrpět a přečkat tento život, a pak ať se zlý svět řítí kam chce - my budeme jinde, v nebi? Cožpak právě naděje na únik ze světa není to, čemu se říká křesťanská naděje?
Tak to není. Taková naděje, která by se vrhla až kamsi za lidský život, za lidský svět, byla by fantastická, chiliastická, neskutečná naděje. A byla by to vlastně naděje zcela pohanská, nekřesťanská.
Podhoubím, ze kterého takové představy podvědomě, neuvědoměle vyrůstají, je jakási špatná optická představa nebe, jako místa kdesi nahoře, představa, která polopaticky lpí na hovorových výrazech. Maminka řekne: skoč mi pro kvasnice - a nejde o skok do dálky. Podobně se řekne, že někomu spadl kámen ze srdce a jiný řekne, že zapadá slunce a ono nikam nic nepadá. Lidská rčení mívají význam jiný, než je doslovné znění použitých slov.
Nanebevstoupení Páně není kosmonautický výkon, není to fyzické dění. Ježíš nestoupal metr za metrem a kilometr za kilometrem do  vzduchu, až k měsíci, nebo dál na vzdálenou planetu. Nebe není jen nějaké místo někde.
Co tedy nebe je - kde je tedy nebe? Jak si je máme představit? Těžko si je můžeme představit. Dobře to říká svatý Pavel, že ani lidské oko nevidělo, ani na mysl lidskou nevstoupilo - že si lidsky nebe představit nelze.
Ale přesto si můžeme pojem nebe aspoň přiblížit - pomocí raně středověkých obrazů, ikon. Zájem o ikony je teď světovou módou. Kupují se, kradou se, ale také se s novým zájmem studují. Středověký malíř nesmýšlel o nebi nějak primitivně, jako o modrém „nebi nahoře“. Nemaloval vůbec modrou barvou, ale zlatou, nebo použil zlatého plechu a udělal toto zlaté nebe jako nosné pozadí, na němž znázornil člověka. Rozumíte tomu?
Nebe jako nosný základ člověka a celého světa. Ne „něco nahoře“, ale to, co nás obklopuje ze všech stran, to v čem žijeme, hýbáme se a jsme, protože Bůh nás obklopuje, obsahuje ze všech stran. Nebi je každý z nás přesně tak blízko, jak blízko je Bohu.
Jestliže si takto prohloubíme představu o nebi, pak budeme bez obtíží rozumět i výroku o nanebevstoupení Pána Ježíše. Říká se tím, že on se stal novým základem našeho bytí, naší existence. Prolomil hranice mezi „tímto“ a „oním“ světem, mezi minulostí svého lidského narození a současností našeho lidského bytí. Písmo to říká ještě jinými obraznými rčeními: sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi. Rozumíte už, co to znamená: Kristus je nosný základ všeho času, i tohoto atomového věku; i v něm máme zvěstovat jeho království.
Teď rozumíme i smyslu napomenutí, které nám dnes dává Písmo: Co hledíte do nebe? Nehleďte vzhůru, Pán je s námi zde - zpíváme si v rytmické písni. „Zůstaňte zemi věrni“, můžeme říci s Nietschem, hlásejte jeho království zde, kolem sebe.
Nechceme tím hlásat, že čekáme nebe na zemi. Nebe není totožné se zemí a nikdy nebude. To ví každý, kdo má oči, že země nebude bez katastrof přírodních, a bez temnot duchovních ze zloby a hlouposti lidské. Ale Kristus učinil vše až po vlastní smrt, aby temnoty myslí rozehnal láskou, aby lidem ukázal cestu, jak zemi dotvářet blíž k podobě Božího království, nanebevzetí.
Dnešní svátek je výzvou a úkolem pro nás. Od té doby, co Pán vstoupil na nebesa, je zde na zemi přítomen viditelně v nás, skrze nás; skrze naši lásku.

Přímluvy

V den oslavení našeho Pána pojďme ho společně prosit:

• Ať při dnešní slavnosti lépe pochopíme tvou přítomnost ve světě.
• Ať dnes lépe poznáme, jaké je naše osobní poslání ve světě.
• Ať  žijeme v radosti, která s tebou přišla na svět.
• Ať  tvůj Duch nás naplní láskou a správným smýšlením.
• Ať jsme všichni zdraví a dobré mysli.

O to tě, Otče, prosíme, skrze tvého Syna, našeho Pána, Ježíše Krista, který s tebou žije a kraluje na věky věků.

NEDĚLE 7. VELIKONOČNÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnešní neděle - poslední velikonoční doby - je zarámována svátkem Nanebevstoupení Páně - minulý čtvrtek -, a svátkem Seslání Ducha svatého - příští neděli.
Matka Ježíšova Maria, apoštolové a první věřící jsou pohromadě a modlí se za seslání Ježíšova Ducha. Připojme se k prvotní církvi v její prosebné a děkovné modlitbě.

Uvedení do čtení
1. Sk 1,12-14
Po odchodu Pána Ježíše se apoštolové musí učit stát na vlastních nohou. Jen pomalu si začínají uvědomovat, že nemají jen pasivně čekat na Pána Ježíše, že oni teď mají dělat to, co dělal Pán: vydávat světu svědectví o lásce nebeského Otce. Že oni teď mají ve světě žít v lásce Ježíšově, v jeho Duchu. Že oni teď tvoří - a s nimi i my všichni - tajemné Tělo Ježíšovo, - Církev Kristovu.
2.  1 Petr 4,13-16
Každý křesťan, i každý z nás, má už od křtu podíl na oslavení Zmrtvýchvstalého Krista, - i když často máme pocit, že s ním jdeme teď teprve cestou křížovou. Svatý Petr nás povzbuzuje, abychom se cesty spolu s Ježíšem nebáli.
3. Jan 17,1-11a
Velká Ježíšova Řeč na rozloučení končí v Janově evangeliu tak zvanou „Velekněžskou modlitbou“. Poslechněme si, jak se náš Pán modlí.
 

UMÍME SE MODLIT ?

Ve Skutcích apoštolských jsme si četli, že prvotní církev se modlila. V evangeliu jsme si četli, jak se modlil Pán Ježíš.
Umíme se modlit my?
Moc nám to s modlitbou nejde
Většina z nás by asi odpověděla: „Já moc ne.“ - Stále znovu slyší kněz stezky:
„Za celý den nenajdu na modlitbu čas. Dnes je život tak uspěchaný!“
„Když se chci pomodlit Otčenáš, jen odříkávám slova, nedokážu se soustředit na to, co říkám.“
„Když se pokouším modlit, mívám pocit, jako bych mluvil do hluchého telefonu, - že na druhé straně nikdo neposlouchá.“
„Když se pokouším meditovat, zanic mi žádná myšlenka nenapadne. Je z toho jen trapný zážitek.“
„Když se za něco modlím, pořád mám kdesi hluboko pocit, že je to stejně marné: „Bůh nezasáhne, nepomůže.“
Proč nám to nejde?
Takové stesky naznačují, proč nám modlitba nejde.
Vždyť za prvé modlitba není k tomu, aby vynutila nějaký Boží zásah, aby zapůsobila na Boha. Modlitba má zapůsobit na nás, v nás má vytvořit předpoklad pro poznání a přijetí Boží vůle.
Jenže my sice v modlitbě říkáme: „buď vůle tvá“, ale jde nám při tom o vůli naši. Proto se nestáváme lidmi odevzdanými do vůle Boží, kliďasy. Jsme nevrlí, že se dost rychle neděje vůle naše.
Musíme se naučit spojit celý svůj den s modlitbou. Dokud to nedokážeme, jsme pořád v zajetí denních malicherností jako dítě, které je fascinováno hračkou, kterou právě dostalo.
Když chlapec dostane své první kolo, po kterém toužil, sotva mu na co jiného zbude čas. Maminka potřebuje pomoc, - on není k nalezení, protože se učí jezdit. V neděli se jde do kostela, - on kvůli bicyklu i na bohoslužby přijde pozdě.
U tohoto chlapce se to časem upraví samo. Na nákupy zajede mamince na kole, kolo se zapojí do jeho života i k cestě do kostela.
Modlitba životem
I modlitba se musí zapojit do našeho života, abychom se neutopili v tom, co zrovna děláme, jako chlapec v hraní s kolem. Teprv tenkrát nám bude modlitba snadná a užitečná, až se stane součástí našeho života. Až budem cítit, že právě modlitba dává našemu životu řád a smysl.
Naší modlitbou musí být nejenom to, co říkáme Bohu, ale i to, co říkáme sousedu, co děláme v práci i doma.
Takovou modlitbu životem je možno po celý život prohlubovat. Může to dělat každý jinak, každý po svém.
Něco je však společné, a to dvě nejvhodnější chvíle ke spojení života s modlitbou: Na začátku dne a na sklonku dne.
Ranní napojení
Koho v dětství učili konat ranní modlitbu jako sváteční chvíli, kdy se všechno dění zastaví a ztiší, - ten asi dnes rozmnožuje řady těch, co nemají na modlení čas.
To podstatné na začátku dne je, abychom zaujali hned při probuzení postoj víry k dnešnímu dni. Jakou podobu bude mít ta myšlenka, není podstatné, - jen vnímej vanutí Ducha, on ti ji dá.
Třeba to při vstávání a oblékání pocítíš takto:
„Bože, díky za tento den, je to tvůj dárek.“
„Bože, začínám den, - otevři mé oči pro všechno pěkné.“
„Otevři mé uši, abych dnes slyšel potřeby svých bližních.“
„Ukaž mi, Pane, dobrou cestu dnešním dnem.“
„Ať se dnes učím rozeznávat, co je tvá vůle, co je v duchu tvé lásky.“
„Chci dnes vše konat ke cti a chvále Boží. Vše obtížné chci nést jako kousek Kristova kříže.“
To je podstata modlitby.
Bez takového „ozvučení“ dne modlitbou je den jako němý - jako když na obrazovce jde jen obraz bez zvuku. Ranní modlitbou se ti svět zapojí na Boží lásku, není už cizí, studený.
Podvečerní kontakt
Druhá chvíle napojení osobního kontaktu na Boha je doba podvečerní. Ne až večer, to sedíš u televizoru nebo jsi ospalý a nic pořádného už nesvedeš. Podvečer, to je chvíle, kdy denní shon končí, napětí se uvolňuje.
Může to být chvíle, kdy sedneš do autobusu, cestou z práce. Může to být chvíle, kdy doma chystáš večeři a myšlenky mohou volně běžet. Aby se ti myšlenky nezatoulaly, nauč se je, podobně jako ráno, vést pomocí určitých myšlenek a otázek. Třeba takhle:
1. Nejprv: „Pane Bože, jak se ti dnes můj den líbil? Co jsem dnes prožil zvláštního, zajímavého, důležitého?
2. Co mi ta událost dala, jak jsem ji zvládl, nebo co s tím bude ještě třeba udělat?
3. Co by mi k tomu asi řekl Pán Ježíš?
Zapojit celý den do Božího řádu
Vidíte. Je to jednoduché, jde to, opravdu. Ráno si říkáme několik myšlenek před tváří Boží, večer si kladem několik otázek. Ty nám pomohou zapojit den do Božího řádu.
Tak nějak lze dělat osobní denní modlitbu. Zkusme to. Zkoušejme to denně, půjde to stále lépe. Celý náš den se stane duchovní bohoslužbou, Bohu milou modlitbou.
Zde jsme teď shromážděni k modlitbě sváteční, společné. Jako prvotní obec v epištole. Zde se můžeme navzájem povzbudit radostným vyznáním víry. Pojďme tak učinit.
 

NÁŠ ZNAK - KŘÍŽ

Každý spolek, každé společenství si volí za svůj znak, odznak, za poznávací znamení to, co je pro ně nejvíc charakteristické: myslivci smrkovou větvičku, hudebníci houslový klíč, horníci kladiva.
Kde žijí křesťané, tam se vyskytuje znamení kříže. V rodinách na čelní stěně bytu. V kostelích. Na věžích - zdaleka viditelné. Na rozcestích. Na hrobech křesťanů.
Ale nenapadlo vás také, co mně vrtávalo hlavou, když jsem byl mladý, že by totiž znakem křesťanů mělo být něco veselého, živého, radostného? Kříž přeci znamená utrpení a smrt Pána Ježíše. Kříž znamená i lidské trápení. Říká se: „S tím člověkem je kříž,“ když se mluví o opilci. Říká se: „Ta paní nese těžký kříž,“ když se myslí na to, že má nevyléčitelně nemocného synka.
Můžem tedy říci: kříž, to je symbol trápení. A to že je ten nejlepší znak křesťanů? To by přece znamenalo: Být křesťanem rovná se trpět, nést kříž, trápit se. Žádné záviděníhodné vyhlídky do života.
Dnešní slovo Boží nám ukazuje, jak spolu souvisí v životě křesťana radost a trápení.
„Přišla hodina oslavy!“ volá dnes v Janově evangeliu Pán Ježíš. Vše zlé už je přemoženo. Pán splnil své poslání  na světě a vrací se do slávy Otcovy.
A co my, co zůstáváme ještě zde na světě? Co to znamená pro nás, že moc zla je už zlomena? Říká nám to list svatého Petra: Budeme také radostně jásat - při setkání se zmrtvýchvstalým Kristem, ale teď ještě jdeme s Ježíšem jeho křížovou cestou, teď máme ještě účast na utrpení Kristově.
Proto je znakem nás, křesťanů právě kříž. Kristův kříž je totiž středem, odkud my vidíme svět: od znamení největšího utrpení, které je zároveň znamením konečného vítězství nad zlem.
Tak to chápal i svatý Pavel. Píše: „Slovo o kříži znamená pro nás velkou Boží sílu!“ Ne nadarmo opěvujeme na Velký pátek kříž jako znamení vítězné, jako znamení života, znamení spásy.
Proto je kříž znamením nás, křesťanů: Když na něj pohlédneme, připomeneme si: Po utrpení a smrti vstal Pán Ježíš z mrtvých. I po našem trápení přijde radost. Po Velkém pátku vždy přichází Vzkříšení.
Můžeme to domyslit ještě dál. Kdo dělá kříž, vede ruku napřed shora dolů a pak napříč. Každý kříž má dva rozměry: vodorovný a kolmý. Příčné břevno, to jsou rozpažené ruce Pána Ježíše. Kdo rozpřahuje ruce, otvírá náruč, chce někoho obejmout. Pán Ježíš k sobě zve tímto gestem všechny lidi. Říká: „Nejsi sám! Nežiješ sám! Já jsem tu pro tebe a ty buď pro druhé kolem sebe!“
Druhé, svislé břevno kříže nám říká: Ježíš přišel od Otce a chce nás vést vzhůru k Otci. Ne, že bychom si mysleli, že Otec je „nahoře“, v oblacích nad námi. To „nad námi“ znamená spíš, že je větší jak my, větší než všechny naše představy o něm, že nás nekonečně převyšuje, že k němu právem s obdivnou láskou voláme: Veliký Bože náš! Pohled na kříž nám tedy připomíná: Bůh k tobě sestupuje ve svém Synu; odpověz na to svým chováním, svým životem.
Vidíš: Kříž je krásné znamení. Připomíná nám smysl a cíl našeho života, připomíná nám svislým břevnem Boha nad námi a vodorovným břevnem lidi vedle nás.
A co to utrpení? To se samozřejmě našemu životu nevyhne i kdybychom před ním sebevíc zavírali oči. Kříž k nám ve chvíli trápení volá: „V tomto znamení zvítězíš!“ Pán Ježíš nás vybízí: „Vezmi svůj kříž každodenní a následuj mě.“ Srovnej svůj krok s mou křížovou cestou a dojdeš se mnou k vítězství nad utrpením. Uneseš to trápení.
Kříž tedy neznamená, jak si někdy myslí pohané, že my křesťané se rádi trápíme a utrpení vyhledáváme. Vůbec ne. My víme dobře, že o trampoty se nám postarají lidé kolem nás, nepřátelé i přítelíčkové, že o utrpení se nám postará příroda kolem i naše tělo.
Křesťan utrpení nevyhledává, ale když přijde, věřící pohled na kříž mu dá sílu, aby je po vzoru Ježíšově nesl a unesl.
A co ti, kteří kříž Kristův jako svůj znak odmítají? Ti žijí bez křížů? Ne. Vzpomeňte, že na Golgotě byly kříže tři: Ten Ježíšův a náš je kříž víry a poslušnosti Otce. A pak tam byly ještě dva kříže - to jsou kříže těch, kdo odmítají kříž Ježíšův; vpravo kříž pozdní lítosti, vlevo kříž lhostejnosti.
Kříž stojí, jak vidíte, na všech lidských cestách. Poděkujme dnes za štěstí, že se smíme držet toho prostředního, toho Ježíšova.
O čem tedy budeme v tomto týdnu uvažovat:
Jak umím unést něco nepříjemného, nemoc, bolest?
Co pro mne znamená kříž u nás doma?
Všímám si křížů u cest, venku? Chráním je, zdobím je?
Jak pomáhám nést kříž jiným?
Máme o čem přemýšlet.

Přímluvy

Pán Ježíš je věčně živý vzor našeho života. K němu se společně obraťme a prosme ho:

• Nauč nás modlit, jak jsi tomu naučil apoštoly.
• Probuď v nás touhu po plně lidském, - to jest po křesťanském životě.
• Chraň nás před podléháním předsudkům a zlozvykům.
• Naplňuj nás denně silou svého Ducha.
• Ať stále líp poznáváme, jak nás máš rád.
• Pomáhej rodičům a kněžím, aby dětem dobře uměli vysvětlit víru v Boha Otce.

Ty chceš, Pane, abychom žili jako tvoji svědkové v našem světě. Chceš, aby lidé poznávali na naší vlídnosti, jak vlídný je Bůh, tak jako ty svědčíš o lásce Otcově po všechny věky věků.

SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Uvedení do bohoslužby
Dnes je Hod Boží svatodušní, důvod k naší radosti a veselí. Vždyť dnes je svátek Boha ne na výsostech, ale Boha s námi.
Dnes je svátek Ducha, který z Otce i Syna k nám stále vychází, jako dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti a bohabojnosti.
Proto se odřekněme všech hříchů a volejme pokorně k Pánu:
• Nabízíš nám svého Ducha radosti, ale my býváme zasmušilí, Pane. Smiluj se nad námi.
• Dáváš nám svého Ducha pokojné síly, ale my býváme bázliví, Kriste. Smiluj se nad námi.
• Litujeme všeho, čím jsme se tvému Duchu protivili, Pane. Smiluj se nad námi.

Uvedení do čtení
1. Sk 2,1-11
Svatý Lukáš nám teď bude vypravovat, co slyšel o tom, jak sestoupil Duch svatý na apoštoly.
2. 1 Kor 12,3b-7.12-13
Co nás dnes učí svatý Pavel, je dobré školení ve skromnosti: Vše dobré je Boží dar.
3. Jan 2,19-23
V evangeliu uslyšíme, jak to vypadá tam, kde Ducha svatého přijmou: Je tam pokoj. Je tam radost z odpuštění vlastních hříchů, je tam radostné odpouštění našim viníkům.
 

PŮSOBENÍ DUCHA SVATÉHO DNES

„Vyleji svého Ducha na všechny lidi ... Znamení způsobím na nebi i na zemi!“ Tak volal Joel v prorockém vyhlížení Mesiáše.
Mesiáš, Ježíš, volá v dnešním evangeliu: „Kdo žízní, ať přijde ke mně!“ - a evangelista dodává, že to mluvil o Duchu svatém, jehož se dostane těm, kdo v něj uvěří.
A svatý Pavel v epištole mluvil o Duchu svatém, který přichází člověku na pomoc - jako o něčem, co všichni víme.
Opravdu víme? Co se tím míní, když se mluví o působení něčího ducha?
Ležel jsem jednou v malé venkovské nemocnici. Dobře se mi tam stonalo, lékařská péče i obsluha byla svědomitá. Když jsem při odchodu šel poděkovat, řekli mi: „U nás ještě panuje duch zakladatele tohoto ústavu, kněze, který obětoval všechen čas i peníze, aby v tom zapadlém horském kraji neleželi nemocní doma bez pomoci. Snažíme se tu pracovat dál v jeho duchu.“  - Pracovat v duchu zakladatele - co tím chtěli říci? Řekli tím: Děláme to tak, jak to dělal onen kněz - pečujeme o nemocné s láskou.
Jiný příklad: V novinách se píše, že máme vychovávat děti v duchu vychovatelských zásad Komenského.
Zase je tu ten výraz: Jednat v duchu někoho, tj. jednat tak, jak by jednal on.
Když se Pán Ježíš loučil s apoštoly a přikazoval jim, aby v jeho díle pokračovali po celém světě, dobře věděl, že by to sami nezvládli. Slíbil jim, že jeho Duch bude stále s nimi: „Budu za vás prosit Otce,  aby vám seslal Ducha pravdy.“ V té chvíli apoštolové asi sotva pochopili, co Pán Ježíš tím Duchem pravdy míní, ale pochopili později.
My to víme ze Skutků apoštolů, co se dělo asi za pět týdnů po zmrtvýchvstání Pána Ježíše, o svátku Letnic v Jeruzalémě. Tolikrát se Pán Ježíš apoštolům po zmrtvýchvstání ukázal, mluvil s nimi, jedl s nimi, ale oni se stále báli, stále krčili, schovávali. Vzpomínka na Velký pátek, na Golgotu, byla ještě příliš živá. Mysleli si: „Když zabili našeho Pána, zabijí i nás!“
A tak nemají odvahu jít lidem na oči, aby na ně neukazovali a neříkali: „Tys přece také chodil s tím Ježíšem z Nazareta, tys přece také uvěřil v Ježíše!“ A my se jim nedivíme, že se báli. Vždyť i dnes, i mezi námi jsou takoví, kteří leckdy nemají odvahu přiznat svou víru v Ježíše Krista.
A teď se stalo něco zvláštního. Ti bázliví, ustrašení apoštolové se najednou rozohní. Hoří touhou povědět všem lidem, že Pán Ježíš žije. Jdou ven, mezi lidi a mluví s takovým zápalem, že lidé žasnou. Žasnou a zahoří. Oheň nadšení se z apoštolů přenáší i na ně. Mnoho se jich dává ten den pokřtít na znamení, že věří v Pána Ježíše, že chtějí žít podle učení Pána Ježíše.
Takhle tedy působí v lidech Duch svatý. Pán Ježíš jej slíbil a svůj slib plní. Posílá svého svatého Ducha, aby dodal apoštolům sílu, radost, odvahu, nadšení pro dobrou věc Boží.
Dnes je doba apoštolského působení dávno za námi. Dnes je sotva kde na zeměkouli ještě místo, kam by zpráva o Pánu Ježíši dosud nepronikla. A můžeme si být jisti, že kamkoliv přišla zvěst evangelia a přijali ji tam, uvěřili, - bylo to dílo Ducha svatého. Duch svatý pomáhal a pomáhá všem, kdo hlásají víru v Krista kdekoli na světě.
Kdekoli je člověk pevné víry - je to síla Ducha svatého, která ho drží. Jsi třeba sám mezi spolužáky či spolupracovníky, co chodíš do kostela:
To, že klidně a pevně zachováváš svou víru, je síla Ducha svatého v tobě. Duch svatý upevňuje tvou vůli svou silou.
To, že nejsi bručoun, ale veselý a radostný člověk, který se raději směje, než zlobí, raději žertuje než zuří, raději pomůže než ublíží, - to je síla Ducha svatého, který v tobě působí.
To, že umíš uznat svou vinu, když zhřešíš, že se od špatnosti odvrátíš a chceš se napravit, to je tím, že se necháváš vést Duchem svatým.
Duch svatý působí ve světě, v nás, stejně mocně jako za časů apoštolských. Vede a chrání Církev Kristovu, jinak by nebyla přestála všechny těžkosti, které za dvě tisíciletí zažila.
Působení Pána Ježíše za jeho života bylo omezeno. Mohl kázat jen tam, kde právě byl. Jeho svatý Duch není omezen ani prostorově ani časově. Ježíšovo slovo mohli slyšet jen ti lidé, kteří byli kolem něho, v doslechu. Duch svatý působí po celé zemi, v celém vesmíru, ten nijak a ničím omezen není.
Teď je nám Bůh Otec i Syn blízko ve svatém Duchu.
Jak si tedy Ducha svatého můžeme aspoň obrazně představit, pokud to vůbec jde? Snad jako Sílu, jako Energii vycházející z Boha.
V Duchu té síly jednal a jedná Pán Ježíš.
Duch svatý je vnímatelný - a přece nehmatatelný.
Je neviditelný - a přece každému blízký.
Kdosi přirovnal působení Ducha svatého v nás k působení růže. Tak jako růže nepotřebuje lidských slov, ale osloví člověka svou vůní, tak přitahuje, ovlivňuje člověka Duch svatý vůní svých sedmi darů:
daru moudrosti, rozumu, rady a síly,
daru umění, zbožnosti a bázně Boží.
Najděme si doma v kancionálu prastaré hymny k Duchu svatému, jsou mezi písněmi k Duchu svatému (pod číslem 422 a 423).
Měli bychom ve svatodušním týdnu o nich přemýšlet a jejich slovy prosit, aby i na nás sestupoval Duch svatý v hojnosti.
 

KAŽDÝ DEN V NOVÉM DUCHU

Sestupuje nový duch
Stalo se kterýsi večer při televizním přenosu z mistrovství světa v hokeji. Na začátku poslední třetiny zvolal nadšený reportér:
„Do našeho mužstva vstoupil nový duch!“
A vskutku - ti vypolštářovaní hráči, kteří se v předchozí hře pohybovali jako svázaní, teď ožili. Puk putoval jako blesk z hole na hůl, padaly branky, hráči se objímali, diváci jásali.
„Nový duch vstoupil do našeho mužstva!“ - Asi si o přestávce dali poradit od trenéra.
My se také o svatodušních svátcích modlíme, aby do nás vstoupil nový duch, Duch svatý.
Co působí?
V těch hráčích nový duch způsobil, že nejednou viděli, kde je druhý, - přihrávali si, - zkrátka: Rozuměli si a pomáhali si.
Co působí Duch svatý v nás, když si od něj dáme říct? Vlastně také podobné věci, jako u těch hráčů.
Kde si lidé mezi sebou nerozuměli, - rodiče s dětmi, manželé mezi sebou, spolupracovníci, státníci, politici, - najednou pochopí: Už rozumím, jak to myslel! Vždyť ono to tak jde také!
Kde si lidé jsou navzájem cizí, tam vzniká dobrá parta.
kde jsou lidé na sebe nevrlí a nedůtkliví, tam to zajiskří špásem, humorem, úsměvem.
Kde jsou lidé ... mohli bychom tak vypočítávat ještě dál a dál, ale nač. Vy už dobře víte, o co tu jde.

Přichází k nám denně
Jen tohle je ještě třeba zdůraznit: Seslání Ducha svatého není jen sváteční událost v dějinách církve, jak bychom mohli usoudit při čtení o prvních Letnicích. Nebyl to jen ten bouřlivý úkaz za hromů a blesků, jako kdysi na Sinaji.
Duch svatý k nám přichází denně a je tu stále, jako světlo, jako vzduch, aby proteplil láskou naše smýšlení a dal jiskru inspirace a nápaditosti našemu jednání, - aby z šelem udělal lidi k Božímu obrazu.
Člověk může před světlem zavřít okenice, zavřít oči - ovšem s rizikem, že zakopne.
Člověk se může uzavřít i vnuknutí Ducha svatého a navodit hluchou, „bezduchou“ situaci.

Umění vnímat a přijímat vnuknutí Ducha
Poslechněte si, jak rozeznával bezduchou situaci pravoslavný patriarcha Athenagoras. Když jej papež Jan XXIII. pozval na církevní sněm, prohlásil tam tato památná slova:
„Bez Ducha svatého je nám Bůh daleko, Kristus zůstává v minulosti, evangelium je mrtvou knihou, autorita panováním,  misie propagandou, bohoslužby kouzelnickým zaříkáváním Boha, křesťanská morálka drezúrou otroků, morálkou předpisů a povinností.
Avšak v Duchu svatém je celý kosmos pozvedán v porodních bolestech Božího království, Vzkříšený Kristus žije v nás, evangelium je životem v lásce, církev je společenstvím dětí Božích, autorita je službou k svobodě, misie jsou letničním zážitkem, liturgie je prožíváním nebeského společenství, lidské jednání odráží a zpodobuje Boží krásu a dobrotu.“

Hned ráno se otevřít vanutí Ducha
Často si proto připomínejme: Duch svatý je tu pro mne. Je tu pro mne denně, stále. Má podobu dobrého nápadu. Má podobu jasnozřivého zahlédnutí správného řešení, správné životní cesty dopředu. Má mnoho podob, ale vždy vede k dobru, kráse, pokoji,  k Otci. Jde jen o to, abychom se mu vždy hned ráno - při ranní modlitbě - dokázali otevřít. Jde o to, abychom během dne vnímali dobrá vnuknutí, vanutí, dobré nápady, hnutí svědomí a lásky. Abychom je vnímali, to jest uslyšeli, a abychom je poslechli.
Pak to půjde s námi jako s těmi hokejisty:
Do nás, do našeho života vstoupí nový Duch, duch věčného mládí dětí Božích.
Pojďme tedy slavnostně vyznat svou víru v Boha Otce, Syna, Ducha svatého nejstarším kredem - apoštolským vyznáním víry.
 

DUCH SVATÝ NA LOUCE

Všimli jste si, jak letos byly louky poseté pampeliškami? Snad miliony, snad miliardy jich byly - jako lidí na světě. A když jste si cestou kolem louky na chvíli sedli a zadívali se na ty květiny zblízka, pak tohle srovnání s lidmi vytanulo tím zřetelněji.
Tolik je těch kvítků, ale ani dva nejsou stejné. Každý je v něčem svůj, jinačí než všechny ostatní. - U nás lidí je to také tak. Každý z nás je jedinečný, jiný, než všichni lidé, co jich kdy na světě bylo, co jsou a budou.
Větrný vánek sem ty rostliny zasel - a nám vdechlo žití a bytí také vanutí, vanutí Ducha Božího. I nás zavanul Duch svatý na určitou louku života, do určité země, obce, domu, rodiny. Zde máme kvést, právě na této louce našeho člověčenství.
Když si tohle uvědomíme, nebudeme se klamat představami: „Já, kdybych se tak narodil v jinší rodině, kdybych se byl narodil někde na Západě, kdybych byl ve velkém městě - kdybych byl na venkově - to bych si žil!“ - Tohle jsou spekulace nanicovaté: Zde mám kvést! Zde mám svým životem zviditelňovat jas Božího slunce!
Jenom tak může každý z nás žít spokojeně, když přijme svou životní situaci. Když přijme svou louku a tuto louku zkrášluje svým kvetením, svým zrcadlením Boží dobroty a krásy. Když se necháme vést Duchem Božím.
Květy pampelišky se se západem slunce zavírají. Bez tepla slunečních paprsků nemohou kvést. My lidé rozkvétáme do krásného a radostného bytí také jen ve světle a teple Boží lásky, pod plameny Ducha svatého.

Uvažujme dále.
Na louce je vedle zářících květů i mnoho pampelišek už odkvetlých. Jako lidští dědkové a babičky - mají také bílou hlavu. Je tím pro ně všechno hezké pryč? Kdepak. Pampelišky nabízejí své bílé hlavy dychtivě vanutí větru, aby vzácné ovoce jejich života, - semena, zárodky života nového, - roznesl daleko kolem, do všech stran.
I to je příklad pro nás, lidi. Kdybychom ve stáří zůstali  zatrpkle uzavření, kdybychom viděli bohatství života jen v květu mládí, byli bychom ubožáci, kteří planě uschnou a shnijí. Vždyť i my můžeme rozsévat semena svých životních zkušeností, své životní moudrosti všude kolem, sebe. - Že naše děti, naši vnuci, o naše moudrosti nestojí? Nevěř tomu, to je jen dočasné. Až umřeme, bude si naše mládež - mezitím dozrálá - často připomínat: tohle říkával už náš děda, tuhle moudrou zkušenost znám od naší babičky.
A tak přijměme chutě poslání Pána Ježíše: I nám platí, co Pán udělal s apoštoly. Dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha svatého. Jděte do celého světa. Učte. Pomáhejte. Získávejte mi učedníky. Já vás posílám!“
A většina z nás to poslání plní víc, než si to uvědomujeme. Vanutí Božího Ducha rozfoukává tvůj dobrý příklad, tvé dobré slovo na louky světa ve všech směrech. Nepřeslechni to: každé tvé dobré slovíčko, přátelská rada, podaná ruka na pomoc, - každý tvůj dobrý skutek někde žije a kvete, a bude ještě žít, až my budeme dávno mrtvi.
A pak jsou na louce i holé stvoly pampelišek. Bez květu, bez semen. Jejich tvářičky jsou poďobané vráskami. Už rozeslaly, rozdaly všechna dobrá semena. To je obraz i našich vrásek na tváři, obraz prázdných rukou závěrečné etapy našeho života. I v té je důstojnost, i v té je radost, když víme, že dokud jsme mohli, tak chutě rozsévali, co jen jsme za dané situace mohli a stihli. Že jsme se neuzavírali před vanutím Ducha svatého.
Ale jak to dělat, abychom byli pro Ducha svatého - abych tak řekl - průchodní?
Cesty jsou různé, ale všichni jsme pokřtění, všichni jsme biřmovaní, jsme tedy svatodušní lidé. Můžeme být. Smíme být. A opravdu není třeba vymýšlet stále nová slova, nová moudra a duchaplnosti při modlitbě. Opakuj si v duchu stále znovu tu myšlenku, která v tobě právě zazněla. Takhle to nebrání sebevětšímu soustředění na to, co právě děláš. Naopak: tvá duše je otevřena vanutí Ducha a Boží Duch tvé myšlenky ponese.
Zkuste to. Uvidíte, jak hezké je žít s pampeliškami na slunné louce života. Jak radostné je rozsévat sebemenší semínka lásky a svěřovat je vánku Ducha svatého.
 

HOSPODAŘIT S DARY DUCHA

Nad dnešním vyprávěním svatého Lukáše ve Skutcích apoštolských, s jakou ochotou ti dávní lidé přijali Ducha svatého a jeho poslání, jsem si vzpomněl na dva nedávné rozhovory.
Ten první byl s mladou vysokoškolačkou. Čeká na možnost uplatnění ve svém oboru, který studovala. Zatím dělá práci, která ji nebaví. A čeká. Sama se utěšovala: „Takových je moc, co nedělají to, co by chtěli dělat, co čekají.“ - Měla pravdu. Takových je moc. Je moc takových, kteří snili o krásné práci, kterou budou dělat - jenže dělají věci malé a čekají. Někdy celý život spotřebují čekáním na splnění svého snu.
Druhý rozhovor byl s pracovníkem městského úřadu. Mluvili jsme o údělu starých, nemocných, osamělých lidí v dnešním uspěchaném světě.
Povídal mi, že se na ty lidi myslí. Jsou tu už potřebné sociální zákony, stát uvolňuje každý rok velké obnosy na pečovatelskou službu.
Nemusel by být mezi námi nikdo bez pomoci, bez obsloužení, jen kdyby se našli lidé, kteří by měli ochotu a svědomitost, potřebnou k službě pečovatelské. Mohou si ty pečovatelky i dost vydělat, ale není zájem o tuto práci.
„Vy, katolíci, kážete už po dlouhá staletí lásku k bližnímu. Teď už to u vás neplatí? Sem tam evangelička se nám přihlásí, také adventisté, ale vy, katolíci - nic. Jak to přijde?“
Povězte mi, prosím vás, co jsem mu na to měl odpovědět. Proč ta katolická studentka raději šla dělat uklízečku? I když ji ta práce nebavila, přece na něco takového, jako apoštolát, nepomyslela. Kolik dobrého se při takové službě dá starým lidem prokázat, snad i přivést je k uvěření a k uspořádání svědomí. Výdělek by při tom měla stejný, ale jaká je tu možnost uplatnění při konání dobra.
A kolik jiných takových povolání, možností, příležitostí ke konání dobra je kolem nás.
Řekněte sami: Je to potřeba, aby někdo fňukal, že jeho život utíká naplano, bez lásky, bez naplnění?
Poraďte takovým: nefňukej, neseď pasivně, ale hledej, jak se uplatnit, abys sloužil lidem i Božímu království, růstu dobra a lásky mezi lidmi.
Vždyť všichni máme podíl na kněžství Kristově. My, kněží, sloužíme svým kněžstvím profesionálně, z povolání. Vy všichni ostatní máte naplňovat své laické kněžství službou světu kolem sebe svou láskou, schopnostmi, lidskostí.
Říkal mi před časem jeden zbožný muž: „Už se nemohu dočkat, až se i u nás zavede svěcení na jáhny. Dám se vysvětit a budu sloužit lidem.“
Když jsem mu řekl, proč tu jáhenskou službu lidem nezačne dělat hned, zatvářil se kysele. Svatý František, Dominik, Ignác, Terezie, Klára, ti také nečekali na papeže ani biskupy. Začali sami a sloužili v lásce - často i proti módě a duchu doby. Papežské požehnání a schválení díla přišlo dodatečně.
No jo, bránil se ten zbožný muž: „To byli charismatici - v nich působil Duch svatý, a to dneska není!“
Prosím vás, jen si nemyslete, že v dnešní době je Duch svatý už na penzi, že už mezi námi nepůsobí.
Cožpak nemáme i my mezi sebou lidi, plné Božích vloh - darů? Lidi schopné vysvětlit svou víru? Lidi zručné v řemeslech i umění? Lidi s bystrými a nápaditými hlavami? Lidi s darem statečné velkorysosti a s touhou konat dobro?
Duch svatý je stále při díle a nabízí své dary i nám. Jenže my je neumíme uplatnit, nevidíme příležitosti k dobru, my raději fňukáme, a děláme věci, které nás nebaví.
To jsem vám chtěl dnes připomenout: Všichni jsme povoláni ke službě Božímu království. Nebuďte pasivní, ale hledejte, jak naplnit každý den života dobrem. Dejte se vést Duchem svatým.
Bůh čeká, aby tě odměnou mohl naplnit radostí, radostí z dobrého díla.

Přímluvy

Pán Ježíš slíbil, že nás nenechá osamělé, že nám pošle svého Ducha. My tě tedy, Pane, prosíme:

• Prosíme tě o dar moudrosti, abychom se uměli správně rozhodovat.
• Prosíme tě o dar rozumu, abychom správně porozuměli hlasu Božímu.
• Prosíme tě o dar rady, abychom uměli najít východisko z obtížných situací.
• Prosíme tě o dar síly, abychom unesli nepřátelství zlých lidí.
• Prosíme tě o dar umění, abychom viděli krásu kolem sebe, - a uměli krášlit svůj svět a život.
• Prosíme tě o dar zbožnosti, abychom si po celý život zachovali pevnou víru.
• Prosíme tě o dar bohabojnosti, abychom dokázali odpírat všem pokušením ke zlému.

Bože, ty nám nabízíš své světlo, abychom se dokázali ve všech životních situacích správně zorientovat. Ty nám nabízíš svou sílu, abychom se denně učili následovat Pána Ježíše. Děkujeme ti za to a velebíme tě, skrze téhož Ježíše Krista, našeho Pána.

SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

Uvedení do bohoslužby
Buďte vítáni k slavnosti Nejsvětější Trojice:  Bůh Otec i Syn i Duch svatý buď s vámi se všemi!
Dnešní liturgie začíná prohlášením: „Trojjediný Bůh nám prokázal své milosrdenství!“
Obraťme se tedy k tomuto milosrdnému Bohu s prosbou za odpuštění našich hříchů.

Uvedení do čtení
1. Ex 34,4b-6.8-9
Když se člověk pokouší vymyslet, jaký je Bůh, vymyslí modlu. Bůh je nad lidským chápáním. Ve čtení ze Starého zákona teď budeme slyšet, jak se Mojžíš domáhal, aby mu Bůh zjevil svou podstatu. A jak Bůh odpovídá? Zjevuje mu svou lásku a své milosrdenství.
2. 2 Kor 13,11-13
V prvním čtení jsme slyšeli co říká Bůh. Ve druhém čtení uslyšíme, co učí církev - z úst svatého Pavla.
3. Jan 3,16-18
Také v evangeliu se nám Bůh představuje - a zase ve své lásce: nechce člověka soudit, zahubit, ale zachránit.
 

JSEM OBRAZEM TROJJEDINÉHO BOHA

Jsme tu dnes shromážděni, abychom oslavovali a obdivovali tajemství Nejsvětější Trojice.
Obdivovat? - Možná si říkáte, že vám to zní neobvykle. Chápu. Naše generace je už unavena množstvím obdivuhodných událostí, objevů - už se odnaučila divit.
Kdyby nebylo té unavenosti, museli bychom víc než se divit, - užasli bychom při zamyšlení nad bohatstvím Božího života.
Vím, že je málo naděje, že se ve vás právě dnes probudí dítě, které se umí zastavit nad něčím neznámým a nepochopitelným - třebas nad mraveništěm - zapomenout na chvíli na celý svět a být jen sama pozornost. Přesto vás zvu: pojďte dnes s pomocí Ducha svatého obdivovat tajemnou krásu Božího bytí v Nejsvětější Trojici.
Nedělejme si žádnou naději, že to tajemství pochopíme. To bude až „pracovní náplní“ našeho nebe; objevovat, poznávat, obdivovat Boha tak, jak je.
Teď můžeme myslet jen v lidských - ne Božích představách. Ale protože dobře víme, že člověk je obrazem Božím, využijme toho, že jsme obrazem Božím, a pokusme se zahlédnout v nás, lidech, něco z božského originálu.
My máme totiž také trojjedinost: Máme schopnost bytí, máme schopnost poznání, máme schopnost lásky.
Z harmonie těchto tří složek vzniká akord, souladný celek lidského života.
 Pouze to prvé,  - živé bytí - to má rostlina.
 Bytí a schopnost poznávat - to má zvíře.
 Bytí, poznání a lásku - to má člověk - obraz Boží.
Vědí to muzikanti i nemuzikanti, že k libě znějícímu akordu, tercii, musí být všechny tři tóny v pořádku. Tak je to i u člověka. Kde to skřípe, kde je rozvrat, tam vypadla některá složka tohoto akordu:
 To první, bytí - to zavazuje vážit si života, netoužit po smrti, odmítat sebevraždu. Pohrdat životem - svým i jiných, je pohrdání Bohem, dárcem bytí.
 Druhá složka - schopnost poznání, zvídavost, plní lidské bytí těmi největšími dobrodružstvími: radostí z poznání dosud neznámého, radostí z objevů.
 Třetí složka, schopnost lásky - je nejmocnější faktor lidského života. Kdo jí pohrdá, kdo ji odmítá, odlidšťuje svou existenci a tím se vzdaluje i Bohu.
Vždyť to nejsrozumitelnější, co nám kdy bylo o Bohu řečeno, je, že „Bůh je láska“. Sám Pán Ježíš nám dnes v evangeliu připomíná: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna...“
A vzpomeňte, že řekl ještě toto: „Podle toho pozná svět, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku...“ Rozumíš? Nakolik jsi obrazem Božím, nakolik umíš milovat, nakolik jsi milý.
Pojďme si zopakovat, co jsme nad tajemstvím Boží Trojice vypozorovali:
Bůh, původce všeho, je Bůh Otec - tvé bytí je dárek od něj.
Bůh, Slovo, Moudrost, je Syn. - Jeho dar je zjevení, poznání, radostná zvěst Evangelia.
Bůh, zosobněná láska - je Duch svatý. Laskavá tvář tvoje je zrcadlem lásky Boží.
Mé bytí se stává božím, jak rostu v poznávání, jak rostu v lásce. To je život svaté Trojice v člověku, Boží soulad, akord.
Jak je to krásné! Je vpravdě spravedlivé - vpravdě se sluší, - abychom za to všechno dnes Bohu s obdivnou radostí poděkovali.
 

TAJEMSTVÍ, Z NĚHOŽ ŽIJEME

Cesta Boha k člověku
Kdybychom si tu udělali dotazníkovou akci: „O čem si přejete, aby se kázalo?“ - pak otázka po Nejsvětější Trojici by se tam asi neobjevila. Máme problémy s hledáním smyslu života, máme problémy ve svědomí, v manželství, s dětmi, ale svatá Trojice? Co to může mít za význam pro můj každodenní život, - že je jeden Bůh ve třech osobách?
Jak by se nás to netýkalo, jestli Bůh je nebo není milující Otec, jestli se nám chce dát poznat v Synu, jestli chce s námi jít naším životem ve svém Duchu. To je cesta Boha k člověku.

Cesta člověka k Bohu
Týká se nás to i v opačném směru - jaká je cesta člověka k Bohu: Křesťan je ten, kdo s Ježíšem v síle Ducha jde svým životem k Otci. V Kristu a Duchu svatém se nám Bůh projevuje.
Řekneš si možná: „Dobrá, zní to takhle hezky, nic proti tomu. Ale nic konkrétního si pod tím zase představit nedovedu.“ - Jenže o Bohu se konkrétně mluvit vůbec nedá. Jakmile začneš nějak konkrétně vypodobovat Boha, už vyrábíš modlu. Naše výrazy na popsání Boha prostě nestačí. Boží jednání je neprobádatelné. Bůh je a vždy bude pro člověka tím největším tajemstvím.

Bůh je poznatelný
Ale jak se s tím srovnává, co říká Písmo, že Bůh je poznatelný, že Boha může každý poznat, a proto že nevěra nemá omluvy?
Rozeznávej: Nelze sice poznat, jaký Bůh je, ale je možné poznat, že Bůh je. Vždyť máme před sebou svět, jeho dílo.
Bylo i mínění že svět vznikl sám od sebe. Ale to nikdo rozumný už dnes nebere vážně. To si tak mohli myslet v minulém století, když ještě netušili, jak je svět složitý.
Dneska víme, kolik tisíc lidí muselo moc pracovat a vymýšlet, aby sestrojili umělou družici. Kdyby někdo řekl, že taková družice vznikne sama, náhodou, považovali bychom ho za žertéře nebo blázna.
Je tedy možné pochopit, že všude, kam se podíváme, jsou stopy inteligence Stvořitele, autora přírodních zákonů. Je možné poznat, že Bůh je.

Proč tedy lidé přesto nevěří?
Protože si nedovedeme představit, jaký Bůh je.
Téhle potíže víry si byl vědom už Mojžíš, proto jsme slyšeli v prvním čtení, jak se domáhá, aby se Bůh ukázal mezi lidmi, aby se dal vidět: „...ať jde Pán uprostřed nás! Tento lid je tvrdé šije...“ Nechtějí  věřit v Boha, kterého nevidí. I dnes je mnoho lidí, kteří když slyší o Bohu, mávnou rukou a řeknou: „Ale, kdoví, jak to všechno je, žádný ho neviděl.“
Také apoštolové se domáhali na Pánu Ježíši, aby jim ukázal Otce, o kterém pořád mluví: Pane, místo mluvení nám ukaž toho svého Otce a stačí nám to. - Ale Ježíš jim odpověděl: Kdo vidí mne, vidí Otce. Kdy slyší mne, slyší Otce.
Máme evangelium, kde ústy Pána Ježíše mluví Boží hlas. Je to pomoc, ale zas to žádá víru!
Máme i další pomoc: Ducha svatého. Cítíme jeho dobrá vnuknutí, prožíváme chvilky radosti. Ale zas ho není vidět, zas si jej nedovedeme představit. I Duch svatý je tajemství, vyžaduje víru.

Tajemství Boží Trojice
A tak musíme říct: Trojjediný Bůh je ve svém Otcovství, v Synu i ve svém Duchu poznatelný, že je, ale zůstává tajemstvím, jaký je.
Slovo „tajemství“ někteří vědci neměli rádi, dávali mu podobný význam jako „nerozum, nesmysl“, dráždilo je. Kuzněcov píše: „Vědci minulého století si představovali, že neznámého, tajemného, bude kolem člověka stále ubývat, jak roste vědění a poznání. Že není nerozluštitelných tajemství. Dnes víme, že jsme tajemstvím všude kolem sebe obklopeni a že je nikdy beze zbytků neprožíváme.“ - Ano je to tak. Hmota je tajemství. Energie je tajemství. Život je tajemství. - A je Tajemství všech tajemství, dáváme mu starobylé jméno: Bůh.
Vidíme kolem sebe dílo Boha Stvořitele, slyšíme v evangeliu hlas Syna Božího, cítíme vanutí inspirace Ducha svatého v dobrých vnuknutích, ale Boha nevidíme.
Celý život žijeme v něm, v jeho lásce a milosti, ale skrze víru.
Máme však slíbeno: Když ve víře, naději a lásce vytrváme, spočineme v jeho náručí.
Pojďme tedy upevnit svou víru společným vyznáním.
 

CÍRKEV JE STÁLÉ MLÁDÍ SVĚTA

Víte, co je to Coelacanth Latimeria? - Není divu, že ne, ona totiž je to ryba, která už před 60 miliony let vymizela z moří. Archeologové ji znali jen jako zkamenělinu, tvora dávno vymřelého.
Nedávno však japonští rybáři tuto rybu vytáhli živou z hlubin Indického oceánu.
Proč o tom mluvím. Před časem, v době koncilní obnovy přišla k jednomu biskupovi delegace. Stěžovali si, že v církvi jsou stálé novoty a žádali, ať už se s tím přestane.
Biskup jim začal vypravovat o téhle předhistorické živé zkamenělé rybě, která přežila svou dobu, ale za cenu, že se stáhla ze světa, z živých moří do temnot vzdálených hlubin.
To je to nejhorší, co by se mohlo stát církvi, řekl biskup, kdyby se stala takovou živou zkamenělinou - kdyby se stáhla ze všeho současného dění, z proudů doby a kdyby si daleko od všeho života zkameněla do nepohnuté neproměnlivosti a tak dál jen živořila, hrdá, že se nemění.
Jenže to se přes všechny lidské snahy církvi nikdy nestane.
Mocné proudy svatodušního vanutí ji stále znovu omlazují, rozhýbávají, vrhají do proudu současnosti.
Svatodušní den neskončil minulou nedělí, ten nezná večera, ten se stal stálou přítomností. Je stálým elixírem života, který církev znovu a znovu omlazuje.
Proto mohli koncilní otcové nazvat církev „stálým mládím světa“.
My dnes slavíme článek víry prastarý, formulovaný už v 5. století, ale jen na první pohled neživotný: článek víry o Nejsvětější Trojici.
Když blíže příhlédneme, poznáme, že se nám tu zjevuje radostné poznání, jak lidský život je zcela blízký životu Božímu: Bůh není Velký samotář - vede takřka rodinný život.
Aha, řeknete si vy dědi, - když Bůh je Otec, to je tak trochu podobný mému otci. Ale to by byla špatná představa, právě opačná než skutečnost. Tvůj lidský otec má něco z otcovství Božího. On je obrazem Boha Otce. Podobně i láska pozemských rodičů je obrazem lásky Boží. V některé rodině víc, v některé míň. Někde z obrazu Božího nezbylo nic.
Dokonalým obrazem Boha Otce, jeho pravou podobou, je jeho Syn Ježíš Kristus: Ten je Bůh z Boha, světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha.
Proto ho Otec miluje láskou, kterou nazýváme Duchem svatým. I my máme celý život, chutě a radostně, stále znovu usilovat, abychom se stali stále lepším obrazem Boha, stále víc Božími dětmi, abychom měli mezi sebou stále víc Božího Ducha - Boží lásky.
Bez tohoto Ducha - třetí osoby - není církev Boží, protože nevzniká jednota z mnohosti. Bez tohoto Ducha nevznikne rodina ze dvou manželů, národní pospolitost z členů národa.
Otec je Stvořitel, je Původ. Syn je dokonalý obraz, otisk pečeti. Duch je láska mezi Otcem a Synem, mezi Tvůrcem a dílem.
Článek víry o Nejsvětější Trojici mluví tedy nejen o tajemství života Božího. Mluví i o tajemství života lidského. Nemáme se stát zkamenělinou, ale stávat se stále více obrazem Božím. Stále se obnovovat v lásce.

Přímluvy

Vzývejme Boha Otce, který nás chce skrze Syna v lásce Ducha vést k věčnému životu a prosme:

• Shlédni na náš svět, který jsi stvořil a nedopusť, abychom si jej zničili.
• Shlédni na nás, lidi, kterým jsi v Synu Ježíši ukázal cestu Božích dětí, abychom tě hledali a nalézali.
• Shlédni na svou církev, aby byla nositelkou tvého Ducha a v něm sloužila všem.
• Shlédni na naše společenství, ať rosteme ve víře, naději a lásce.

Buď sláva Bohu Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, tak i nyní i vždycky až na věky věků.

SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ

Uvedení do bohoslužby
Pán, který nás zde shromažďuje kolem svého stolu - buď svou milostí s vámi se všemi!
Dnes tu chceme Bohu společně poděkovat za tajemný dar eucharistického pokrmu, posily naší víry a radosti našeho srdce. Chceme se společně radovat, že Pán je s námi.
Ale nejprve prosme za odpuštění každé nepozornosti a vlažnosti při nedělních bohoslužbách.

Uvedení do čtení
1. Dt 8,2-3.14b-16a
Starozákonní čtení připomíná, jak Hospodin vedl svůj lid pouští a sytil ho manou, chlebem z nebe. Tento předobraz se naplňuje v Kristu, který svému lidu dává za pokrm sebe sama.
2. 1 Kor 10,16-17
Svatý Pavel nám teď připomene, jak vznešená je naše nedělní eucharistická hostina a k jakému cíli nás vede.
3. Jan 6,51-58
V evangeliu uslyšíme, jak to Pán Ježíš myslí s darem Chleba - Těla, a co získá, kdo je bude jíst.
 

KRISTUS MEZI NÁMI

Druhý vatikánský koncil nám připomněl, že Kristus je mezi námi přítomen mnoha způsoby. Ne jen ve svátosti oltářní, ale i ve slovu evangelia, v osobě kněze, který nám káže Krista, a také ve společenství věřících.
Dnešní svátek Božího Těla je oslavou jedné přítomnosti eucharistického Těla a Krve Páně. A je i oslavou naší. I my jsme Boží tělo, jsme údy mystického těla Kristova.
Stáváme se Tělem Kristovým, když přijímáme svátost oltářní, když nasloucháme Božímu slovu a žijeme podle hlasu evangelia. Když se tu shromažďujeme a modlíme ve jménu Pána Ježíše.
My zde jsme také Tělem Kristovým, každou neděli, když se tu sejdeme a společně slavíme svatou hostinu lásky.
Je to pravda tajemná, ale skutečná. Jsme tělo Kristovo. Každou společně slavenou mší svatou, každým gestem lásky se stáváme více tělem Kristovým, lidem Božím. Nelze to pochopit, ale lze to prožít, zažít, procítit.
Je třeba ovšem pomyslit i na závazek, který z toho plyne. Když odcházíme ze mše svaté, může opravdu Pán Ježíš o nás říct: toto je mé tělo? Pán Ježíš chce v nás mít své tělo.
Chce mít: svá ústa v našich ústech, aby skrze nás mohl mluvit.
Chce mít: své srdce v našem srdci, aby skrze nás mohl milovat.
Chce mít: své ruce v našich rukou, aby skrze nás mohl dál pomáhat jiným.
Chce mít: své tělo v tvém těle, aby v tobě pokračoval ve vykupování světa kdykoliv v jeho
                duchu snášíš nemoci, bolesti.
Na toto vše chceme myslet, až po chvíli proměnění se zasvítí před námi ve zlaté monstranci bílé Tělo Páně. Potom nabídneme své srdce jako celoživotní monstranci Tělu Pána Ježíše.
Pojďme tedy vložit na obětní misku dar sebe sama, abychom i my byli dnes proměněni v Tělo Pána Ježíše.
 

ZLATÉ SRDCE MONSTRANCE

Děti, víte co je to monstrance?
Je to schránka, v níž se ukazuje NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOST. Je pozlacená a mívá podobu srdce.
Kolem tohoto zlatého srdce září věnec z drahokamů a zlacených paprsků.
Ježíš ve zlatém srdci v monstranci, obklopen drahokamy. Tak jsme jej vídali o nedělích při odpoledním svatém požehnání a bylo to pěkné. Teď už monstranci po celý rok sotva uvidíme, krom dnešního svátku Božího Těla.
Mnozí v tyto dny vzpomínají a říkají: Je to škoda, že už se nemůže ukazovat Ježíš ve zlatém srdci monstrance, obklopen zářícími drahokamy a paprsky také venku v ulicích, jak to bývalo dřív. Je to škoda, že už nejsou průvody Božího Těla.
Ale tu škodu lze přece napravit! Proč by se nemohl Ježíš dál ukazovat v ulicích ve zlatém srdci, obklopen zářivými drahokamy! A ne jen jednou za rok. Každodenně!
Ukazujme jej světu ve zlatém srdci my - každý ve svém zlatém srdci, v záři a v paprscích laskavého úsměvu.
Když dokážeme všichni mít zlaté srdce, když dokážeme zářit laskavým úsměvem, uvidí v něm svět Krista líp, rozpozná ho líp, než v monstranci z kovu a kamene.
Nabídněme tedy dnes všichni Pánu Ježíši svá srdce za monstranci, sebe za jeho nositele: Pane, ať na nás, věřících křesťanech, vidí svět dobrotu a vlídnost Kristovu.
 

DAR Z LÁSKY

Zamysleli jste se už někdy, za jakých okolností nám tento Dar z lásky byl Ježíšem dán? Řeknete ano, víme: bylo to při Poslední večeři. Dobře, ale domysleli jste, jak byste se cítili vy na místě Ježíšově v situaci tohoto večera?
Celý národ až na několik jednotlivců ho už odmítl, nepřijal.
U stolu s ním sedí dvanáct nejbližších, kterým se nejvíc věnoval, ale jeden z nich je zrádce, druhý se bude za chvíli zbaběle zapřísahat, že s ním nic nechce mít, ostatní všichni až na jednoho se rozutečou.
Co bys v takové společnosti dělal ty, co bys byl ochoten pro ně udělat ty? A on chce zůstat s nimi dál. - Znovu a znovu chce nabízet svou lásku - nabídnout se každému člověku, co jich kde žije a bude žít na tomto světě.
I nám, i zde, i dnes, se nabízí: zradíte, odmítnete, utečete - nebo mě přijmete? Ale jen tam budu s vámi, kde bude s vámi a ve vás má láska, kde se ve jménu mém budete snášet, mít rádi.
Při tom dnes zůstaňme. S tou myšlenkou pojďme ke svátostné hostině: důsledkem správné víry v Ježíše je láskyplná ohleduplnost a trpělivost. Pane,  dej, ať to pochopíme.

Přímluvy

Pán nám zanechal v této svaté hostině památku své lásky. Prosme jej tedy s důvěrou:

• Za dostatek kněží, aby nám nescházel chléb života.
• Za děti, které šly letos poprvé k svatému přijímání, aby si uchovaly po celý život věrnost Ježíši ve svátosti oltářní.
• Za nás všechny, abychom šli vždy s radostí ke stolu Páně.
• Za naše nemocné, aby se posílili svatým přijímáním a svátostí nemocných k vykročení na věčnost.
• Za celý náš svět, ať v něm roste porozumění a dobrá vůle k pokojnému spolužití.

Bože, dej, ať s radostnou úctou můžeme slavit tvá tajemství spásy. Naplň nás plody svého ducha, ať pocítíme čistou radost.

SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE JEŽÍŠOVA

Pátek po 2. neděli po Seslání Ducha svatého

Uvedení do bohoslužby
Sebezjevení Boží se děje postupně - podle chápání člověka. Neznamená to, že člověk Boha stále lépe poznává - spíš že si stále víc uvědomujeme, jak nepochopitelná je skutečnost Boží, a že nejvhodnější řečí o Bohu by bylo mlčení.
Ale přesto už proroci Starého zákona postihli něco z tajemství Božího bytí - Boží lásku. A v Ježíši dostala tato láska viditelnou podobu.

Uvedení do čtení
1. Dt 7,6-11
Když Izraelité uvažovali o situaci svého národa uprostřed národů okolních, viděli zásadní rozdíl: Oni byli jediný národ, o kterém se pravilo, že je Bohem vyvolený, že Bůh jej vede. A toto vyvolení a vedení nazvali Boží láskou. Poslouchejme, jak o tom uvažoval Mojžíš.
2. l Jan 4,7-16
Zviditelněná Boží láska, s kterou se setkáváme v Pánu Ježíši, je něco zcela rozdílného od lásky lidské. Poslouchejme, jak o tom uvažuje apoštol Jan.
3. Mt 11,25-30
A do třetice poslouchejme, jak o lásce Boha Otce mluví Pán Ježíš.
 

NA SRDCE JSOU JEN PODĚBRADY ?

Když r. 1967 doktor Barnard v Jižní Africe provedl první transplantaci lidského srdce, vzbudilo to úžas po celém světě. Tato mohutná pumpa, podivuhodný sval, neúnavně pracující - jehož zastavení na chvilku znamená smrt člověka - že by bylo možno v člověku vyměnit jako porouchanou součástku v motoru?
Ale srdce je v našem povědomí něco víc, než jen sval. Je to symbol celé lidské osobnosti, mravního stavu člověka: „ten má dobré srdce“ - říkáme.
Lékaři nám říkají, že v dnešní lidské společnosti 40% lidí umírá na onemocnění srdce - a z těch zbývajících velké procento má srdce více či méně nemocné. Jsme společnost s nemocným srdcem.
Tato diagnóza však platí i v tom druhém, symbolickém smyslu. Lidská srdce se zatvrzují, kamení. Jen menšina lidí má dobré srdce.
Co se s tím dá dělat? „Na srdce jsou Poděbrady,“ čteme na reklamách známých lázní. Jsou také lázně na srdce duchovní?
Ano - jsou to naše chrámy. Je tu lékař Boží - Ježíš, který nám nabízí také transplantaci srdce:
„Vezmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce citlivé, abyste jednali podle mých příkazů lásky.“
Na onemocnění srdce nás, lidí dnešní doby, nabízí Pán lázeňskou kůru:
„Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, já vás občerstvím. Učte se žít ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete pro své duše odpočinek.“
Dnes jsme tu shromážděni kolem lázeňského pramene tohoto stolu Páně. Přijdeme i příští měsíc? Budeme sem chodit na duchovní rehabilitaci svého srdce pravidelně? Přivedeme sem i lidi kolem sebe? Aby i oni si tu oddechli, zotavili se? Našli pokoj svým srdcím?
Učme se znovu krásné modlitbě:
 Ježíši tichý, srdce pokorného
 učiň srdce naše podle srdce svého.“

Přímluvy

Pojďme prosit našeho Pána Ježíše, jehož srdce je štědré ke všem, kteří ho vzývají:

• Rozehřej, Pane, svou láskou naši vlažnost.
• Ujmi se lidí, kteří nesou těžká životní břemena.
• Vdechni smířlivost těm, kteří žijí v nepřátelství.
• Veď nás, svůj lid, abychom žili v pokoji a naději.

Ježíši tichý a pokorný srdcem, skrze tebe velebíme Otce ve společenství Ducha svatého, dnes a povždy, až na věky věků.
 
další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net