Cestou do Emauz  - nedělní cyklus A - mezidobí (9.-15. neděle)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)
 

NEDĚLE 9. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnes máme příležitost, abychom při uvažování slova Božího lépe pochopili, na čem máme stavět svůj život.
Zamysleme se tedy nejprve: Co považuji ve svém životě za důležité, co zanedbávám, v čem jsem povrchní a nedbalý?

Uvedení do čtení
1.  Dt 11,18.26-28
Slova, která si teď budeme číst, byla napsána snad už někdy před třemi tisíciletími. A dodnes jsou ty otázky palčivě důležité.
2. Řím 3,21-25a.28
Argumentace svatého Pavla je pro nás poněkud složitá, ale v podstatě je to odpověď  na otázku, jak cení Pán Ježíš naši víru.
3. Mt 7,21-27
Každou neděli tu nasloucháme evangeliu. Nedělá nám potíže, abychom s ním souhlasili. Potíže vznikají až doma, když máme podle něj jednat.
 

NA ČEM STAVÍŠ SVŮJ ŽIVOT  ?

Kdybych se vás zeptal, jestli jste křesťané - jistě bez rozpaků každý odpovíte: Jsem křesťan. Jsem pokřtěný, modlím se, chodím do kostela. Jsem křesťan.
Podle toho lidé zpravidla měří, jestli jsou křesťané nebo ne: jestli chodí do kostela, jestli se modlí. Ale Pán Ježíš nám dnes říká něco jiného: Modlit se v kostele Pane, Pane, to je málo. Rozhodující není, co se modlíme,  ale co od rána do večera děláme. Jen ten, kdo činí vůli Otce mého, vejde do nebeského království.
Podle Boží vůle jednat, říká Pán Ježíš, znamená stavět dům na skále. Myslí tím dům života, náš život. Kdo se neřídí podle vůle Boží, ten staví svůj život na písku - a on se mu zboří.
Vy, mladí křesťané, stavíte právě základy svého budoucího života. Základy jsou část domu, kterou není vidět, když je budova hotová. Proto může někoho svádět, aby ty základy odbyl: Dokud jsem malý, dokud jsem mladý, to ještě není to důležité. Až budu dospělý, to bude teprve ten pravý život, to teprve budu vše dělat důkladně, dám si záležet. - Jenže když jsou špatné základy, mládí - dům spadne.
Máme se dnes tedy znovu rozhodnout, že chceme každý den co nejlépe využít a stavět základy svého života co nejlépe. Copak o to, kdyby to stačilo, udělat jednou pořádné, sváteční, velkolepé rozhodnutí,  že chceme všechno dělat každý den pořádně, to by snad nebylo lajdáků, to by nebylo zkrachovalých lidí.
Jenže ono je to tak, že se musíme rozhodovat stále a stále znovu, každý den, ba víc - každou chvilku: Udělám to pořádně - odbudu to?
Hned jak vstáváš, je ranní modlitba. Bude pořádná - předsevzetí, plán na den - nebo si řekneš: Dnes mám pilno. - Pořádně se pomodlím až zítra. A tak to jde při každé věci, po celý den: Zavážu si pořádně boty, nebo jen tak nahonem a na ulici si ušlápnu tkaničky? Zapnu všechnu pozornost ve škole, nebo nechám myšlenky toulat jinde? Budu dnes vše dělat pořádně, nebo jen tak - tak? Budu ochotný, nebo dnes povolím ufňukanosti a lenosti a chlapem budu až jako „dospělý“?
Den co den, hodinu za hodinou, minutu za minutou stavíme svůj život. - Na skále Božích přikázání, neb na písku nepořádnosti?
Teď si možná teprve uvědomuješ, jak je to vlastně těžké, žít stále podle vůle Boží, den co den, každou chvilku. Jde to tak vůbec? Dá se to vydržet?
Neboj se. Jistě se ti stane, že se i při dobré vůli přistihneš při nějaké nedbalosti na písku. Ale kvůli tomu nemusíš být smutný. Máš-li opravdu pevnou vůli dělat vše pořádně, podle vůle Boží, tak jak se to Bohu líbí, pak se chyba snadno opraví.
Pán Bůh nás zve všechny; abychom dům svého věčného života stavěli dobře. Říkám: věčného života, protože svou věčnost už si stavíme teď. Je to veliká věc, veliké dobrodružství života, které stojí za to.
Pojďme teď vyjádřit svou víru ve věčný život, který si budujeme.
 

NESTAVĚT NA PÍSKU

Stavět dům na písku - není to směšná představa? Kdo by něco takového dělal. Vždyť každý ví, že písek ujede pod nohama, ani pevně stát se na něm nedá. I malý domeček, co si na písku uplácají děti, se rozsype.
Dům, co má dnes na mysli Pán Ježíš, to není domeček, ale dům života - celý život.
Pošetilý, kdo staví svůj život na písku.
Co zobrazuje písek? Nepevnost, proměnlivost, nestálé názory. Říkáš si teď možná: V tom souhlasím. Stavět na nestálých názorech, to je špatné. To já stavím na pevných: na svých vlastních!
Jsou tvé názory stálé? Nemění se? Jak ses na věci díval v 5, 10, 20, 50 letech?
Stále znovu poznáváš: Tomu jsem špatně rozuměl, to bylo dětinské. - Teď to chápu líp.
Znám z vlastní zkušenosti, jak se mění představa, kdo je starý člověk. Když jsem byl školák, zdáli se mi staří legruti, branci, co šli k odvodu. Když jsem byl sám legrut, zdál se mně moc starý třicátník. Ve třiceti jsem šel vinšovat padesátníkovi a myslel jsem si: Chudáčku, něčím ti to musíme osladit, že jsi už tak starý. Dnes živě souhlasím, když mi někdo řekne: On ještě není tak starý, má teprve pětašedesát, to ještě není žádné stáří!
Že se vede jiným stejně jako mně, mi v tyto dny připomněla jedna dívenka. Vinšovala mi velmi soucitně: Nic si z toho otče, nedělejte, že jste tak starý! - Náš dědeček už má sedmdesát a ještě je živý.
Tak je to se všemi lidskými názory - mými, tvými, všech lidí: mění se, jsou nestálé - jako písek. Kdo by chtěl stavět život na svých názorech, každých deset let by se mu vše zbořilo a musel by začínat znovu, jinak.
Co myslel Pán Ježíš skálou? Co je neměnné?
Přírodu? Ta mění tvář stále. I naše poznání přírody je stálý proces omylů. Nebo snad filosofii? I ta mění názory od generace ke generaci. Či snad vědu? I ta vytváří stále nové teorie. Neměnná skála uprostřed všeho pohybu je jen jediná: Bůh:
Jen Bůh je Praživot stále stejně mladý, krása bez módních změn, půvab nestárnoucí, láska nechladnoucí, moudrost odvěká.
„Když vše se v světě mění - ty sám jsi bez proměny“ - tak zpíváme v krásné kostelní písni.
Přeji vám, abyste tyto pevné základy svého života objevili, abyste se rozhodli stavět na Boží skále. Věřte, vyplatí se to. Pravda, přijdou i tak přívaly a vichřice, ale opřen o skálu víry, líp je přečkáš.
Naše společné vyznání víry ať je tedy dnes pevným přimknutím k pevné skále - věčnému Bohu.

Přímluvy

Slovo Boží máme uslyšet srdcem. To znamená být jím pohnuti tak, abychom mu uvěřili a aby to uvěření nás vedlo k jeho uskutečňování.
Pojďme prosit, abychom to dokázali.

Pane Ježíši, jsi tu s námi. Mluv naším hlasem, pomáhej našima rukama, dáváme se do tvé služby - jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

Nahoru!

NEDĚLE 10. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnešní bohoslužba je proniknuta jednou naléhavou myšlenkou - je to Boží odpověď na otázku člověka, co je zbožnější: setkávat se v modlitbě se svatým Bohem a vyhýbat se zlým lidem, - nebo se věnovat hříšnému bližnímu?
Nejprve se ptejme každý sám sebe: Na čem stavím svou zbožnost já?

Uvedení do čtení
1. Oz 6,3-6
Jsme zvyklí nacházet ve Starém zákoně obraz Boha spíš jako přísného soudce. Ale poslouchejme dnes: nevolá dávný prorok stejně jako Pán Ježíš v evangeliu?
2. Řím 4,18-25
Teď nám svatý Pavel dává za vzor velikého muže víry Abrahama. V čem ho i dnes můžeme následovat?
3. Mt 9,9-13
Svatý Matouš nám teď bude vypravovat o svém povolání za apoštola, za křesťana. Jak to zní prostě a jednoduše! Jak je to s mým, tvým následováním Krista?
 

BUĎ MILOSRDNÝ I K SOBĚ

Ježíš staví ve svých řečech často hříšníky a spravedlivé proti  sobě. Oproti náboženství pohanů, které si zakládá na spravedlnosti, hlásá náboženství, které spočívá na smilování nad hříšníkem. Seznamuje nás s Bohem, který se chová k hříšníku jako milosrdný otec.
Co se vypravuje v evangeliu o celníku Matoušovi, se dnes a zde naplňuje znovu na nás a s námi. Jako s hříšným celníkem a jeho kamarády, chce dnes Pán slavit hostinu i s námi - za chvíli při eucharistické hostině, ke které nás, hříšné, všechny zve. Zve nás, všechny bez vyjímky, dobré i zlé - a kteří jsou ti jen dobří - zve nás všechny k účasti na svém Božím životě - ovšem s předpokladem, že jsme už vytrhli trám ze svého oka, nebo aspoň - že jsme se rozhodli jej vytrhnout, jít s Ježíšem, být milosrdní k lidem kolem sebe, jako on je milosrdný k nám.
Mezi ty, k nimž máme být milosrdní, nezapomeňme připočítat i sami sebe.
Myslím to takhle. Když se někde opravuje kostel, lidé se zastavují na chodníku, dívají se, posuzují. A tak se s nimi i kněz dostane do řeči. Chodec si sliboval, jak je to teď pěkné, takové obnovení staré krásy, jak to zlepší životní prostředí. On že na to také příspěvek daroval. A kněz mu přisvědčil a dodal, že obnovený kostel je jen polovičním dílem. Aby se životní prostředí obnovilo docela, že je potřeba i obnovy lidí. A že on, kněz, chce v díle obnovy pokračovat a všem, kdo do obnoveného kostela přijdou, k této vnitřní obnově napomáhat. A přidal hned: Přijďte také do kostela, možná že i vy takovou pořádnou renovaci života potřebujete. A tu se dosud zcela žoviální milý neznámý zaškaredil a vyhrkl: „Zbláznil jste se, já do kostela?“ - A odkráčel.
Milosrdenství chci a ne oběti, volá Pán. Je snadné poslat stokorunu na opravu kostela. Je méně snadné, přivlastnit si ducha Kristova. Milosrdenství je víc, než oběti, víc než návštěva kostela. Ano, je to pravda. Jenže když nevstoupí do kostela, kde se tomu milosrdenství naučí, kde jinde o duchu Kristově uslyší.
Pojďme teď prosit Pána, abychom pochopili, co nám dnes Boží slovo hlásá.

Přímluvy

Stále jde Ježíš světem a volá všechny: „Pojď za mnou!“ Pojďme prosit, aby ani v dnešních Matouších nescházela ochota k následování.

Pane Ježíši, tvé slitování a milosrdenství je bez hranic. Za všechny jsi se obětoval, za všechny jsi zemřel, všechny nás chceš zachránit. Dej, ať se tvé záchranné ruky radostně chopíme a pevně držíme, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

Nahoru!

NEDĚLE  11. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Všichni máme podíl na Kristově kněžství, všichni jsme posláni hlásat a uskutečňovat Boží království. To je hlavní myšlenka dnešního Božího slova.
Když si připomeneme, co vše schází naší povaze, našemu jednání a chování, budeme dnes se zvláštní pokorou prosit za odpuštění hříchů.

Uvedení do čtení
1. Ex 19,2-6a
Už Mojžíšovi Bůh oznámil, že nás všechny volá, abychom byli královským kněžstvem a svatým lidem Božím.
2. Řím 5,6-11
Ústřední myšlenkou dnešní epištoly je „smíření“. Máme se smířit. A tento smír jako počátek Božího království má začít na nejobtížněším místě: v našem srdci.
3. Mt 9,36-10,8
Jmenování dvanácti apoštolů v evangeliu je symbolické: vyvolený národ, Izrael, sestával z dvanácti kmenů. Tedy všechny kmeny, všechen lid Boží je volán k apoštolátu. Teď jsme lidem Božím my. Naslouchejme tedy evangeliu jako osobní výzvě každému z nás.
 

POJĎTE PROSIT PÁNA ŽNĚ

Dnes k nám v evangeliu Pán Ježíš mluví jako dobrý hospodář.
Žeň musí být zavčas sklizena, jinak se zkazí. Proto se hospodáři starají, aby měli dostatek dělníků - svolávají na žňové brigády.
Pán Ježíš má také starost, aby se žeň lidských duší dostala v pořádku do nebe, aby se nezkazila. Vysílá do pole všechny, co jich má, ale říká, že je to málo.
K čemu jsou dělníci o žních, to všichni víme, ale jaká je práce ženců duší - apoštolů - kněží?
Co mají vlastně kněží na práci? Někdo si myslí, že nic. Nechodí do továrny, nechodí vlastně nikam do práce. V kostele odslouží mši, jinak mají celý den volno. Ti se mají.
Co kněží dělají, to je nejlíp vidět tam, kde kněží nejsou. Už napohled zvenčí to poznáš. - Kostel uprostřed obce odrbaný,  straší na celou obec. S lidmi je to podobně. Neznají neděle, není tam rozdíl mezi pátkem a svátkem, není tam postaráno o údržbu duší. Musí se zřizovat náhradní zařízení - telefonické linky důvěry  pro ty, kdo se chtějí zasebevraždit, musí se rozšiřovat počet míst v ústavech pro duševně choré,  musí se budovat nápravná zařízení pro mladistvé asociály.
Pán Ježíš ostatně říká sám, co za práci mají kněží. Dal ji moc nad nečistými duchy, aby je vymýtali a lidi uzdravovali. Poručil jim křtít, kázat evangelium všemu stvoření. Poručil jim, aby se radovali s radujícími a těšili zarmoucené.
Snad žádné povolání není tak pestré jako kněžské. Kdejaké trable zažije kněz, jen ne nudu.
U oltáře se pohybuje v posvátném rouchu, ale za chvíli je z něho zedník v montérkách a opravuje kostel. Pak stojí před dětmi jako učitel. Potom se rejpe v motoru vrtošivého auta, aby zjistil, proč nechce jet. Pak jde povzbudit rodinu, která někoho pochovává a nese s nimi jejich bolest. Po návratu ze hřbitova s celým zápalem pomáhá dvěma mladým lidem, rozzářeným láskou, jak se nejlépe připravit na společnou cestu životem jako manželé.
Kněz musí ovládat účetnictví stejně, jako se musí vyznat v lidském nitru, aby mohl ve zpovědnici ukázat nový životní cíl tomu, kdo ztratil smysl života. Musí rozumět elánu mládí stejně jako rezignaci stáří. Jako je mnohotvárný život, tak mnohotvárná je kněžská služba lidským duším.
Proto je důkladné i kněžské studium. Jako právníci musí kněz znát církevní a světské právo. Jako filosofové musí studovat jazyky a filosofii. Z lékařských oborů studuje duševní patologii a psychologii. Musí znát i dějiny umění a jiné vědy, než přistoupí ke shrnutí všeho lidského vědění - k teologii, bohovědě.
Nakonec jej zkušení odborníci naučí v pastorálce, jak využívat vědění k tomu hlavnímu: k údržbě lidského nitra, vymítání zlého ducha z lidských srdcí, k uzdravování nemocných duší, k navrácení klidu a radosti.
A kde se berou tito údržbáři lidského nitra? Pán Ježíš si je posbíral z lidí kolem sebe: z rybářů jako Petr, z celníků jako Matouš, z lékařů jako Lukáš, z textilních dělníků jako byl Pavel stanař.
Kde se berou kněží dnes? Bůh si je volá také z nás. Probouzí v některých lidech chuť k tomuto povolání a všichni lidé mají pomáhat, aby tato chuť nebyla v povolaných zadušena.
Zanedlouho budeme vítat v našich farnostech novokněze, ty z nás, kteří chuť ke kněžství v sobě nezadusili a zdárně prošli pětiletou přípravou. Je jich málo, malá žňová brigáda. I tato farnost by měla vydat ten počet kněží, kolik sama potřebuje. Měla  by vydat i kněze i pro pomoc v nouzových územích.
Pojďme tedy dnes opravdu prosit Pána žně, abychom v sobě volání za kněžstvím neudusili, abychom ze sebe kněze, které potřebujeme, vydali, abychom každý svůj díl apoštolátu vykonali.
 

KDE VZÍT ODVAHU KE SMÍRU

Jak to krásně znělo v dnešním evangeliu, k čemu že jsme my křesťané poslaní: „Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království! Uzdravujte nemocné, oživujte mrtvé, malomocné očistěte, zlé duchy vyhánějte.“
Svatý Pavel nazval v epištole celý tento program našeho křesťanského chování jedním slovem: smíření, život v usmíření.
Zní to krásně, ale my víme, že žijeme ve světě neusmířeném. Na vývěsce máme připíchnutý trpký výrok dnešního filozofa: „Člověk už se naučil ovládat kdeco: lety do vesmíru, plavbu pod vodou. Už mu schází jen jedno: aby se naučil ovládat také sám sebe.“
Sebe ovládat neumíme a tak vznikají hádky, spory, nepřátelství, nebo jak to nazývá bible: malomocenství, smrt, vláda zlých duchů.
S tím souhlasíme, aby lidé žili v míru, aby se nehádali, copak o to.
Ale sami? S těmihle sousedy se nestýkáme, protože nám kdysi ublížili. Támhle toho příbuzného nemáme rádi, protože je divný.
My jsme ochotni žít v míru s celým světem, ale musel by tancovat, jak by se líbilo nám, musel by nemít ani chybičky. Moc by musel a moc by nesměl, aby obstál před našima očima.
Jenže smířit se s těmi, co jsou dokonalí - tam toho není potřeba. Máme se smířit právě s těmi, co nám ublížili, s malomocnými, s posedlými zlem.
Je tohle vůbec proveditelné? To snad Bůh ani nezná lidskou náturu, když něco takového člověku ukládá!
Buď bez starosti - Bůh lidskou náturu zná, i tu tvou. To ty neznáš „náturu“ Boží a proto pochybuješ, že by to bylo možné.
Kdyby smír mezi lidmi na světě závisel jen od nás, to by se to opravdu nikdy nepodařilo. Ale on ten náš život v míru nezávisí jen od nás, on závisí a pochází především od Boha samého. Bůh totiž už to usmíření provedl, za nás. On vzal na sebe hřích člověka.
 Bůh Otec obětoval na smír světa svého Syna.
 Syn obětoval na smír světa svůj život.
 Duch Boží vylévá na smír světa denně svou lásku a milost.
Jestli tohle uvážíme, přestaneme už konečně tvrdit, že máme dost důvodů pohrdat sousedem, bližním, že jsme ho prokoukli, jak je špatný.
Bůh má totiž dost důvodů pohrdat takhle i každým z nás. Bůh tě má prokouknutého také: Zná mé i tvé malomocenství, paličatost, pýchu, panovačnost, lakotu, nepřejícnost a co ještě.
A co dělá Bůh? Říká snad: S tebou, člověče hříšný, už nemluvím? NE ! Nás, hříšníky zve zde k svému stolu, nás zve do své společnosti navěky ve svém království.
U Boha neplatí: S tím mluvím, s oním nemluvím. neplatí nic takového ani v nebi. A chceme-li být křesťany na věčnosti, musíme se naučit jako nebešťané chovat už zde, teď. Kdo zde odmítá mluvit se svým sousedem, Božího království nedojde.
Možná že tě napadá starost, jestli tak nezůstane zlo nepotrestané, když ty nebudeš pomáhat Pánu Bohu dělat spravedlnost. Copak není naší povinností bojovat proti zlým lidem?
NENÍ ! Bojovat máme, ale proti zlu. V sobě především. Trestat nikoho nemáme. Není to naše ani povinnost, ani právo.
Je to totiž zbytečné. Jidáši si sami pletou na sebe své oprátky. Každé zlo se zardousí nakonec samo, samo se obrací proti svému původci. Možná by to ledaskdo z vás mohl dosvědčit, kdo to zažil a viděl. Zlo nezůstává nepotrestané.
Dobrá, řekneš, ale jak to mám dělat v praxi? To se mám kamarádit s kdejakým darebou? Především si připomeňme, že nemusí být stejné naše vztahy ke všem lidem. Nikdo po nás nežádá, abychom se se zlými lidmi přátelili. Své přátele si vybírej - a dobře vybírej - mezi lidmi, kteří se ti líbí.
Se zlými, s těmi, kteří nám sympatičtí nejsou, máme povinnost vycházet bratrsky. To znamená, že jim nic zlého nepřeješ a když můžeš, pomůžeš.
Shrňme si, co se dnes máme naučit.
Proto je možný smír se všemi lidmi:
- Protože máme společného Otce, který všechny stvořil. Máme všichni společný původ.
- Protože máme společného bratra Ježíše, který za všechny obětoval život.
- Protože ve všech nás působí týž Duch svatý k dobrému cíli. Máme všichni společný cíl.
Opravdový křesťan se proti nikomu natrvalo nezatvrzuje, vůči každému se snaží být laskavý a ochotný.
Pojďme projevit svou dobrou vůli učit se tomuto křesťanství.
Povstaňme ke společnému vyznání víry v Boha.

Přímluvy

V dnešním nedostatku kněží si všichni uvědomujeme naše povolání za apoštoly, v němž máme podíl na Kristově kněžství. Prosme ho:

O to tě prosíme, Pane Ježíši Kriste, Králi pokoje a smíru, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

Nahoru!

NEDĚLE 12. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Shromáždili jsme se zase u stolu Božího slova. Přicházíme sem ze světa, který je plný strachu. Bojíme se zlých lidí kolem sebe, bojíme se nemocí v sobě, bojíme se nejisté budoucnosti před sebou. Slovo Boží nás dnes chce proti všemu tomu strachu obrnit.
Hned na začátku bohoslužby se odvrať od každé malověrnosti a malomyslnosti.

Uvedení do čtení
1. Jer 20,10-13
Být Božím prorokem není snadný úkol. Prorok i kněz musí často lidem říkat, co neradi slyší, co vůbec nechtějí slyšet. A tak se lidé snaží boží hlas umlčet tím, že umlčí hlasatele. Jeremiáš píše o trampotách svého poslání.
2. Řím 5,12-15
Svatý Pavel ukazuje Ježíše - dárce spásy - jako protiklad Adama - původce neštěstí. Kdo se přidrží Ježíše, ten bude zachráněn.
3. Mt 10,26-33
V evangeliu nás Pán Ježíš povzbuzuje, abychom se nebáli: Ani o osud církve - ta bude žít a brány pekelné ji nepřemohou. Ani o osud náš osobně - i my budeme žít a přežijeme o celou věčnost to, co nás teď ohrožuje.
 

NEBOJTE SE  !

Občas se někde ozývá tvrzení , že víra v Boha vznikla ze strachu. Člověk se bál neznáma a tak mu dal jméno, aby je mohl oslovit modlitbou, aby je mohl usmířit obětí a naklonit si.
Kdo takhle soudí, nic nepochopil z hlubin víry v Boha.
Ze strachu roste úzkost, zoufalství, ale ne naděje či víra.
Víra roste z opačných semen, než je strach: totiž z důvěry. Uvěřím tomu, komu mohu důvěřovat.
A komu můžeme na tomto našem světě důvěřovat?
Říká se, že naše dvacáté století je nejhorším stoletím lidstva. - Ono jistě každé století zakusilo své hrůzy, ale jedno je jisté: V žádném století se vraždění, násilí, zlo, nepáchalo tak systematicky, tak masově, v tak velkém stylu, jako ve století našem.
Technika a psychologie daly do rukou jednotlivců obrovskou moc zbraní a propagandy, možnost snadného ovládání a manipulování lidových mas.
Kdo čekal, že násilí skončí s první světovou válkou, zklamal se. Kdo čekal, že násilí skončí s druhou světovou válkou, zklamal se. Na šachovnici světa se změnily figurky, změnila se jména, zlo zůstalo.
Kdo je tím vinen?
Našli si viníka a postavili ho na lavici obžalovaných: Ježíš Kristus je tím viníkem. Jeho náboženství selhalo při řešení světových problémů. - Aby nemuseli hledat vinu ve špatném myšlení, v lidských loutkách, které jsou nástroji zla, - vlečou na soudnou stolici Ježíše Krista.
Pro Ježíše není lavice obžalovaných nic nového. Přivedli ho na ni jeho současníci rozhodnuti udělat s ním krátký proces a zprovodit ho ze světa.
Naše století nezůstává pozadu s křikem: Kristus je vinen za všechnu bídu ve světě! Jeho náboženství je jedem, opiem lidstva! Pryč s ním, na kříž s ním, hoden je smrti!
Francouzský spisovatel, poctěný Nobelovou cenou, Francois Mauriac, se kdysi zamýšlel proč je Kristus stále tak fanaticky obviňován a odsuzován. Píše: „Tolik zla na světě, to je člověku nepochopitelné, nevysvětlitelné. Tajemství existence zla - velké neznámé X - stačí jen trochu pootočit, a má podobu kříže. Kristův kříž je symbolem všeho zla, co lidstvo trpí.
Celý život Ježíšův byl zápasem se zlem. Konec jeho života byl obklopen nenávistí. Byl to pekelný koncert zla, ve kterém hrál každý na svém nástroji: Barabáš, Pilát, Herodes, Annáš, Kaifáš, spoluukřižovaný lotr, úředníci velekněze, vojsko, celý národ. Ten koncert trvá.
Kristův kříž je věčné Dnes. Každá lidská bolest nese na sobě pečeť příslušnosti ke kříži Kristovu. Buď se trpící člověk přidá do koncertu rouhačů pod křížem, nebo připojí své trápení k Ježíšovu kříži.“
 A Mauriacova úvaha končí vyznáním:
„Na světě je příliš mnoho krásy a dobra, než abych mohl pochybovat o dobrém Bohu a jeho lásce k lidem. Ale na světě je také příliš mnoho zla, než abych mohl pochybovat o realitě lidského hříchu, o lidské vzpouře proti Bohu. Bez víry v Kristův vykupitelský kříž a jeho obětující se lásku lidstvo nikdy záhadu zla na světě nepochopí a nezvládne.“
To je cesta k zvládnutí lidské bolesti a strachu: Postavit svou víru v Boha mezi sebe a strach. Schoulit se do dlaně Boží. Uvěřit Bohu.
Uvěřit Bohu, který nás každého stvořil jako jedinečný unikát mezi vším lidstvem. Každá linie na tvé dlani je tak jedinečné, že se u žádného člověka mezi miliardami lidí neopakuje. Každá čárka na špičce tvého prstu je jedinečná, nikde se neopakuje. Ty celý jsi jedinečný na celém světě. Tak tě stvořil Bůh, tak si dal na tobě záležet. Lidé mohou převzít tvou práci, ale nahradit tě nemohou. Jsi nenahraditelný. Když tě Bůh takto stvořil, nenechá tě padnout. Ví o tobě, můžeš mu důvěřovat.
Paul Claudel, také nositel Nobelovy ceny za literaturu, kdesi napsal, že víra v Boha se podobá pochodni: Čím pevněji a výš ji třímáš, tím lépe zahání temnoty kolem tebe.
S tímto obrazem svítící pochodně víry předstupme před Boha: Věřím...
 

PROTI VŠEM - NEBO KOMŮRKA SRDCE  ?

Jak radikálně zní dnešní slova Pána Ježíše: Nebojte se lidí - vaši duši ublížit nemohou. Vyznejte mne před lidmi! Kdo mne zapře před lidmi, toho zapřu i já před nebeským Otcem! - Opravdu ostrá slova.
Jak je srovnat s jinými výroky Kristovými, v nichž odkazuje náboženství do komůrky srdce a brojí proti farizejskému stavění vlastní zbožnosti na odiv veřejnosti: - „Když se modlíš, vejdi do komůrky srdce a modli se k Otci v skrytosti!“ „Ať lidé nevidí, že se postíš!“ - „Ať neví tvá levice, co dobrého činí tvá pravice!“ - A najednou příkaz: svou víru musíš ukázat veřejně před lidmi! - Když to neděláš, nemáš žádné společenství s Bohem! - Jak tomu rozumět?
Jistě byste to dokázali vysvětlit sami - je to jednoduché. Náboženství má dvě stránky: vnější a vnitřní. Proto je tak výstižným symbolem našeho náboženství kříž: jedna linie svislá - od člověka k Bohu; druhá vodorovná - od člověka k člověku.
Kristova slova o náboženském soukromí platí na vnitřní vztah člověka k Bohu - ten nesnáší publicitu. Kdo se se svou zbožností předvádí, producíruje na veřejnosti, bývá zpravidla fanatik nebo komediant.
Ale náboženství má i veřejný charakter - vždyť Bůh je pánem celého světa, vesmíru, kosmu, lidstva. Jeho zákony určují mezilidské vztahy. A to je veřejným vyznáním víry v Boha: Když jednáme s lidmi podle Božích zákonů lásky.
Je důležité pro nás, křesťany, právě v dnešní době, abychom si toto dobře uvědomovali:
Vyznávat své křesťanství před lidmi, to neznamená ohánět se pateticky zbožnými slovy a citáty z bible. To neznamená stálý protest proti světu kolem sebe. To neznamená stále napadat nevěřící a lidi jiných názorů, než jsou ty naše. To neznamená hádat se o náboženství.
Vyznávat křesťanství před lidmi znamená žít a jednat podle Božího příkazu: Milovat bližní, být trpělivý s bloudícími, být milosrdný k hříšníkům a špatným lidem.
Takové vyznání víry svět nejen neodmítá, ale touží po něm, hladoví po něm. Jen si otevřete nedělní noviny a pročtěte si rubriku: „Seznámení“. Dozvíte se tam, koho nebo co lidé hledají: Upřímnou ženu, citově založeného muže, charakterního člověka, partnera se smyslem pro rodinný život, kus porozumění, spřízněnou duši.
Tohle hledají všichni, i ti, co hlásají, že duše není.
Svět se neobejde bez dobrých duší, i když duši popírá; svět se neobejde bez lásky, přestože Boha - lásku odmítá.
A tu je úkol nás, křesťanů, tu je způsob, jak svědčit světu o našem křesťanství. Jít sloužit světu tím, po čem tak touží, tím, co tak potřebuje: lidským srdcem, ochotnou rukou, vlídným slovem, pokojným úsměvem.
A vy, mladí křesťané, myslím, že jste porozuměli, co od nás Pán Ježíš čeká, a věřím, že právě vy se chutě rozhodnete, naučit se žít a svědčit o své víře tímto krásným způsobem. Zapamatujme si: Vlídná tvář je vyznáním víry v Boha - Lásku.
Pojďme se nyní přiblížit k tomuto Bohu - Lásce, pojďme poprosit o křesťanskou svobodu od úzkosti a strachu ze zla: Náš Pán už zlo světa přemohl.
 

LIDSKÁ DUŠE JE NESMRTELNÁ

Z čeho se skládá člověk?
„Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo. Duši zabít nemohou.“ - Tak volá Pán Ježíš v dnešním evangeliu. Maso našeho těla se dříve nebo později rozpadne - ať už násilným zásahem nebo samovolnou sešlostí věkem. Ale to nejsme my celí. My jsme víc, přežijeme zánik svého hmotného těla, tělesnou smrt, my jsme lidská osobnost, my máme duši.
Každá zmínka o lidské duši narážela donedávna na odpor. Často se citoval výrok kteréhosi sovětského chirurga: „Rozpitval jsem celého člověka, ale žádnou duši jsem v něm nenašel.“ Teologové také neradi slyšeli, když někdo říkal, že člověk se „skládá“ z těla a duše.
My starší jsme to tak v náboženství jako děti říkali, ale nám to potíže nedělalo. Brali jsme to jako obdobu buchty. Nevím, jestli vy , děti, to ještě také tak říkáte. My jsme říkali „duše“ tomu dobrému, co bylo uvnitř v buchtě, - náplni. Když je to tak u buchty, - proč by nebyla nějaká dobrá náplň, nějaká duše i v člověku?
Humorná byla i situace těch psychologů, kteří existenci duše odmítali, ač její jméno bylo v názvu jejich vědy. Řecké slovo psyché znamená česky právě duši. Jejich psychologie byla věda o duši, která podle nich neměla existovat.
V současné době všechny tyto rozpaky kolem pojmu „duše“ patří už minulosti
Teologové chápou duši v původním biblickém smyslu, ne jako vězně lidského těla, ale jako princip člověkova člověčenství, osobnost. A duši v tom smyslu nemůže zavrhovat ani psychologie.
Akademik Josef Charvát píše v knize: „Člověk a jeho svět“, že ve výzkumu mozku jsme asi tak daleko, jako byli hvězdáři za časů Koperníkových. Ale tolik už víme, že kromě světa vnějšího máme i svět vnitřní, který nevidíme, který je téměř nedostupný materiálním měřítkům. A jsou-li hmota a energie nezničitelné, proč by to také neplatilo pro tuto duševní stránku člověka? Platí-li zákon o zachování energie, proč by neplatil zákon o zachování informací? Je tedy podivná představa, že by po naší smrti mělo beze stopy zaniknout naše vědomí, náš duševní, náš vnitřní svět. - K takovým úvahám dozrál před svou smrtí i předseda socialistické Akademie věd.
Pokusme se tedy sledovat, co tím míní Pán Ježíš, když říká, že duši zabít nelze, že je nesmrtelná.

Co je to lidská duše?
Co je to lidská duše? Kdybyste prostudovali vědecké práce přírodovědců, moudré knihy filosofů, zbožné folianty teologů a hledali v nich přesnou a úplnou odpověď na otázku, co je to lidská duše, co je to člověk, - zjistíte, že člověk zůstává sám sobě stále tajemstvím.
Křesťanská teologie se tomu ani moc nediví, ona ví ze zjevení Božího v Písmu, že člověk je obrazem, podobou Boha, který je tajemství samo.
Původcem představy, že duše je vězněm těla a smrtí se osvobodí, je řecký filosof Platón. Ale už jeho žák Aristoteles hlásal jednotu lidského těla a duše.
Byl v tom zajedno se starozákonním Izraelem. Ten také neznal rozdělování člověka na tělo a duši: Člověk je „prach země“ - oživený „dechem“ Božího života.
Nový zákon vychází v podstatě ze starozákonních představ. Svatý Pavel si nedovede představit lidský život bez těla.
Také v Apoštolském vyznání víry stojí: „Věřím v těla vzkříšení“ - s tím „tělem“ se míní nejen hmota lidského těla, ale celý člověk.
Svatý Tomáš Akvinský vyjadřuje spojitost těla a duše výrokem, že duše je formou těla.
Na otázku, co je to duše, můžeme tedy odpovědět s teologem, že je to Boží princip lidského života. Anebo s psychology, že duše je člověkova osobnost. Anebo s biblí, že je to Boží dech, Boží podoba v člověku.
A na otázku, co je to člověk, můžeme odpovědět, buď že je ztělesněný duch, nebo že je produchovnělé tělo (kard.Ratzinger).

Co je to nesmrtelnost duše?
Když duše a tělo tvoří jednotu, padá stará představa, že smrt je odloučením duše od těla. Smrt je tedy událost, která postihuje celého člověka.
Jak je to tedy s nesmrtelností duše?
Filosofové vysvětlují nesmrtelnost duše její jednoduchostí. Nemůže se rozdělit, nemůže se rozpadnout, nemůže tedy zaniknout.
Teologové to umějí vysvětlit pěkněji. Člověk nemůže zaniknout, protože ho Bůh zná a miluje. A jestliže každá láska tíhne k trvání, tu Boží láska trvalost nejen chce, ale i působí.
Řekněte sami, není to krásné pomyšlení: Já nezaniknu, protože Bůh o mně ví, stvořil mě a má mě rád. Jsem Boží majetek, a proto nezaniknu. Mohu na Boží lásku odpovědět svou láskou, mohu uvěřit: „Kdo v Syna uvěří, ten už má život věčný“, říká evangelista Jan (3,15).

Věřím v život  věčný.
Víra v nesmrtelnost je pro nás, křesťany, radostnou jistotou. Ale i po všem, co jsme si tu pověděli, víra v nesmrtelnost zůstává dál věřením a ne věděním. Nelze ji prokázat vědeckým pokusem. Žádný chirurg nenajde duši jako orgán v lidském těle. Nikdo neprokáže pokusy v laboratoři, že duši nelze zabít, rozbít, že je nesmrtelná. Je a zůstane součástí naší víry v Boha, součástí našeho Kreda, že věřím v těla vzkříšení a v život věčný. Je součástí víry, že Bůh našeho počátku - Stvořitel, je také Bohem našeho konce - Bůh Dovršitel. Že Bůh je Alfa i Omega.
V této souvislosti jsem slyšel už nejednou skeptickou otázku: Stojí však člověk vůbec o to, aby žil věčně? Kdo je se svým životem natolik spokojen, aby ho neděsila představa věčného trvání vztahů, situací a trablů, co jsme si nadrobili? Cožpak třebas Čapkovo drama „Věc Makropulos“ nevyjadřuje za všechny hrůzu z představy takového života?
Zde se jedná o nedorozumění.
To, co nám Kristus nabízí, když slibuje věčný život, není věčný život náš, ale věčný život jeho, účast na jeho životě lásky.
Shrňme si, co je radostnou zvěstí dnešního slova Božího: Duši zabít nelze. Lidská osobnost je nesmrtelná Boží láskou. Co nás tedy čeká, až dojdem na konec tohoto života? - Nic? - Ne! Vše - to jest: Bůh!
Pojďme společně vyznat, že věříme v Boha Stvořitele, že věříme v Boha Dovršitele, že věříme v život věčný. Amen.

Přímluvy

Boží Syn Ježíš Kristus je v našem světě stále jedněmi odmítán a druhými milován a následován.
My tu stojíme v duchu před tebou, Bože, a prosíme tě:

O to Tě, Bože, prosíme, skrze toho, který tě statečně vyznával před celým světem, skrze Krista, našeho Pána.

Nahoru!

NEDĚLE 13. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Navštívila jedna novinářka charitní ústav, kde řeholní sestry ošetřují děti debilní od narození. Když odcházela, řekla představené: „Vaši práci bych nedělala ani za milión.“ - Sestřička se usmála: „Za milión bychom to my nedělaly také.“
Dnešní slovo Boží nám chce připomenout takové duchovní hodnoty, které jsou penězi nezaplatitelné.
Nejprve pojďme svěřit Božímu milosrdenství všechnu chamtivost a lakotu naši vlastní i celé naše generace.

Uvedení do čtení
1. 2 Král 4,8-11.14-16a
Vyprávění z okruhu legend o prorokovi Elizeovi nám říká, že odplatitelem každého dobrého skutku je sám Bůh.
2. Řím 6,3-4.8-11
Dnes ještě někteří rodiče považují křest pro své děti za zbytečný. To je vidět, jak málo chápou význam a smysl křtu. Svatý Pavel ho vysvětluje v listu Římanům.
3. Mt 10,37-42
Stejně jako svatopisec starozákonnní, tak zdůrazňuje i Pán Ježíš v evangeliu: Kdo v lásce poslouží druhému, nepřijde o svou odměnu u Otce.
 

NOVOSVĚCENCI  -  NÁSLEDOVNÍCI APOŠTOLŮ

Končí se školní rok - a to je důvod, abychom radostně pogratulovali vám, mládeži našeho farního společenství. Těm docela mladým k zdárnému ukončení školního roku, právě dozrálým k maturitě, vysokoškolákům k zvládnutí další etapy studia. Pogratulovat vám chceme a popřát hezké, radostné prázdniny a zotavení.
Někteří už končí vzdělávání a jdou do zaměstnání, vy ostatní jistě aspoň uvažujete, čím chcete být, čím budete.
Čím chcete být? Každá doba má svá módní povolání. V Německu dali v rámci ankety o         povolání úkol: Seřaďte podle toho, jak si je ceníte, čtyřicet povolání. - Na prvním místě byl lékař, na předposledním kněz - za ním už byl jen pomocný dělník.
Kněžské povolání není tedy nijak přitažlivé - v tom se naše mládež od té západní nijak neliší. A přece se v tyto dny několik mladých lidí nechává vysvětit na kněze. Co je k tomu vede, jaký ideál mají před očima?
Apoštolové Petr a Pavel, ti první, ti měli ideál nemalý: celému světu povědět o evangeliu Ježíšově, seznámit celý svět s učením o lásce, aby podle něj všichni lidé užuž mohli žít.
Co chtějí hlásat světu ti dnešní apoštolové? Vždyť celý svět už dávno zná Kristovo učení o lásce a nenásilí. Zná je a nedbá na ně, necení je. Odvrhl je a vytvořil si ideály jiné.
Hledají snad ti mladí v kněžství popularitu? Každý z vás to ví, a oni to vědí také, že budou často ve své faře sami jak jezevci v noře.
Hledají snad ti novosvěcení peníze, dobré bydlo, bohatství? Každý listonoš to může povědět: základní plat těch mladých bude stejný,  jako plat dělníka. Hlad mít nebudou, to u nás nemá nikdo, ale také v této službě nezbohatnou.
Hledají snad úspěch, kariéru, oblibu? - Nic takového tu nenajdou a oni to vědí.
Za jakým ideálem jde tedy těch 15 mladých inteligentních vysokoškoláků, kteří dnes přijímají kněžské svěcení?
Kdyby tu s námi některý byl, řekl by nám to možná takto: Víte, já jsem našel velký poklad, který většina lidstva ztratila, poklad potřebný nejen mně, ale všem lidem světa. A to mne nutí, abych se o ten svůj objev podělil s ostatními:
- i za tu cenu, že k vůli tomu budu muset zůstat svobodný a bez vlastní rodiny; -
- i za tu cenu, že mě někdo bude považovat za podivína nebo dokonce za nepřítele lidské
   společnosti; -
- i s tím rizikem, že nebudu pochopen.
 Jistě však vím,
že mnozí mne pochopí.
Že mnohým budu moci posloužit jako lékař duší.
Že mnohým budu moci jako odborník ve výchově povědět, co s dětmi, když začnou zlobit.
Že mnohým budu moci poradit, když se manželské vztahy v rodině dostanou do krize.
Že mnohým budu moci posloužit při pořádání zmatků v nitru, když se jim začne vytrácet
                                                                                              smysl života.
Že mnohým budu moci být učitelem života radostného a lepšího.
Všem lidem nepomohu, jen některým, ale to mi stojí za to, vsadit do toho celou svou osobnost, celý svůj život. Svět potřebuje
 kvasinky dobra, aby mohl dýchat - a my chceme být těmi kvasinkami.
 Svět potřebuje svítilničky přátelského úsměvu.
 Svět potřebuje lidi pokojné.
 Svět potřebuje lidi trpělivé - aby se od nich mohl trpělivosti a pokojnosti učit,
                                              aby ji od nich mohl odkoukávat.
Proto se v každé mladé generaci vyskytují mladí rytíři ducha, kteří se od mládí cvičili v dobrém, rozvíjeli svůj charakter, svou osobnost, - aby mohli být k užitku společnosti, ve které žijí.
Možná se teď, přátelé, obíráte v mysli otázkou, proč asi vám tohle vše o těch mladých kandidátech kněžství vypravuju. Má to být snad proto, abych pochválil stav, do kterého také patřím? Tak ješitný nejsem. Jde mi o víc.
Jde mi o to, co před časem řekl svatý František Saleský jedné mamince, když se ho ptala, k jakým ideálům má vychovávat své děti. Řekl jí: Vychovávejte je tak, jako by z nich měli být dobří kněží. I když z nich kněží nebudou, budou z nich dobří a charakterní lidé.
Rozumíte, mladí přátelé, radě na prázdniny, co vám tu nabízím?
Při všem odpočívání, hrách, zotavování a zábavě dbejte na svůj osobní charakter a jeho zušlechťování: Chci být tak charakterním člověkem, jak jím má být kněz Kristův. Vše, co by se mi nelíbilo na chování kněze, nebudu si trpět ani já.
Vždyť i vy jste objevili na světě poklad: znáte Pána Ježíše, máte ho rádi.
Otázka Pána Ježíše: „Petře, miluješ mne?“ - ta platí i nám všem, co se s Pánem Ježíšem známe. I každého z nás se dnes Pán Ježíš ptá: „Jitko, Jaroslave, Marie, Hanko, - miluješ mne?“
Jaká odpověď platila dosud, to si přečte Pán Ježíš v hlubinách  našeho srdce.
Přeji vám tedy, milá mládeži, všem pěkné prázdniny, zocelení charakteru a povahy. A vám, starším, přeju příjemnou a pokojnou dovolenou. Rodičům přeju nezlomný humor, aby vám dětičky nešly na nervy. - A ten růst v lásce vám přeju stejně, jako našim mladým.
Pojďme teď povstat a společně za sebe navzájem poprosit.

Přímluvy

Jsme šťastní, že už máme za sebou školní rok, že budeme mít prázdniny, dovolenou. Děkujme za všechny duchovní dary, které jsme během roku dostali. Děkujme za vše, co jsme se během roku mohli naučit; - za to, že ti nejmladší mezi námi mohou spolu s námi přistupovat ke stolu Páně. A také společně na prahu prázdnin prosme:

Veď nás, Pane, abychom všichni společně budovali tvé Království všude, kde žijeme a učili se žít v síle eucharistického Ježíše Krista, našeho Pána.

Nahoru!

NEDĚLE 14. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Kdo dělá dlouhou pěší cestu, musí se občas zastavit, odložit zavazadla, odpočinout.
Každé naše nedělní shromáždění v kostele má být takovou chvílí odpočinku na klopotné cestě života.
Složme tedy všechna svá břemena, pojďme vstříc Pánu, dejme se občerstvit.

Uvedení do čtení
1. Zach 9,9-10
Starozákonní prorok Zachariáš viděl Mesiáše docela „novozákonně“. Nebude to dobyvatel na válečném voze, ale král pokoje.
2. Řím 8,9.11-13
Svatý Pavel teď vysvětluje příčinu stálých konfliktů v našem životě: Žijeme v napětí mezi tělem a duchem, mezi životem a smrtí. Jen s pomocí Ducha Božího se dokážeme obracet správným směrem.
3. Mt 11,25-30
Kdo jsou ti maličcí, které Pán Ježíš velebí v evangeliu? Nejsou tu chváleni lidé dětinští, ale ti, co vědí, že ještě málo vědí; - ti co jsou dychtiví vědět stále víc a stále se jako děti ptají.
 

ŽÍT PODLE DUCHA

„Jestliže ve vás přebývá Duch Boží, pak žijete podle Ducha.“ - Tak jsme to slyšeli od svatého Pavla.
Jaký Duch přebývá v tobě? Víš to? Znáš se? O druhých umíme říct, jaké mají dobré a špatné vlastnosti. Sebe sama zná většina lidí pramálo a proto jedni trpí pocitem méněcennosti, protože nevědí, co je na nich dobrého, a jiní trpí velikášstvím, protože neznají své chyby.

Co je na tobě dobrého?
To takhle jednou v neděli odpoledne bylo počasí, že bys psa nevyhnal a Petr se svými kamarády seděli ve světnici a nudili se: „Co dělat? Kdybychom byli ženské, začali bychom pomlouvat nepřítomné, ale jsme přece chlapi.“ - „Mohli bychom kritizovat jeden druhého, co tu jsme,“ navrhl Jirka mužnější variantu zábavy. Ale neuspěl: „Dost se nás nakritizuje maminka a babička, to slyšíme pořád,“ mínili chlapci.
„Tak víte co? „Pojďme se na sebe podívat z druhého konce. Co je na každém z nás dobrého.“ - Tenhle nápad se chlapcům zalíbil: „Napíšem, co vidíme dobrého sami na sobě a pak dáme papír dál.“
Výsledek byl nečekaný. Každý z chlapců si o sobě myslel, že je dobrý, ale když měli konkrétně jmenovat své dobré vlastnosti, žvýkali tužku a rozpačitě funěli. Nakonec se na papíře přece jen něco objevilo.
„A teď postrčíme papír sousedovi a napíšeme,  co se nám líbí na tom, co máme jeho papír.“ Postupně šly papíry z ruky do ruky a nakonec se vrátily k vlastníkovi. Teď měl každý před sebou zrcadlo: Co dobrého na sobě vidí sám, a co dobrého kamarádi.
„Sním všechno, co se uvaří, nejsem mlsný“ ohodnotil se Petr.
„Jsem s tebou rád, protože jsi kliďas,“ ohodnotil jej Jirka. A tak byli chlapci někdy překvapeni, čeho si na nich cení druzí.
„Neskáčeš do řeči, když druhý něco vykládá.“
„Je spolehnutí na tvé slovo - co slíbíš, to uděláš.“
„Rad poslouchám, když sníš o tom, co bys chtěl v životě dělat.“
„Když něco začneš, doděláš to do konce, a poctivě a důkladně.“
„Žasnu, jak to umíš s malým bráškou, nikdy se nehádáte.“
„Umíš napjaté situace zahrát žertem do autu, to bych chtěl umět jako ty.“
Bylo to tenkrát hezké odpoledne. Chlapci se rozcházeli dospělejší o povyrostlé sebevědomí a v dobré náladě.
A tohle obojí, zdravé sebevědomí a dobrou náladu, to si musí člověk v sobě pěstovat, vytvářet. Samo to nenaroste. Samo sebou naroste jen to, po čem nic. Nech záhon a vyroste ti tam leda plevel. Nestarej se o svou povahu - a vyroste mrzout. Veselá mysl, to je totiž ctnost. A dá to dřinu, než si ji vypěstujeme. Ale stojí to pak za to.
My, křesťané, to máme snažší. Život pohana, ten je svou podstatou beznadějný. Tomu nezbývá, než se prošálit bídou světa hlučnou zábavou. My však máme důvod k optimismu a příčinu k pravé veselosti. nás si vede Duch Boží, - jen když jej necháme v nás přebývat a působit. Je to pak snadné. Maličcí to dokážou, říká Pán Ježíš v dnešním evangeliu.
Křesťan, který věří, že konec jeho života bude dobrý, ten nemusí brát životní prohry tak smrtelně vážně. Ten se umí kriticky dívat i na své povahové nedostatky a nezhroutí se, bojuje s nimi.
A tak si zmužile položme i druhou otázku dnešní úvahy:
V čem se potřebuješ napravit?
A zas tu platí: My, křesťané, to máme snažší, než pohané. Nás vede církev, abychom si nastavili zrcadlo každý večer při večerní modlitbě: Nebeský Otče, jak jsi byl dnes se mnou spokojen? Co se mi dnes podařilo, co bylo hezké? Co jsem nezvládl, co jsem udělal špatného? Jak na to musím jít příště, zítra?
My křesťané při každé nedělní bohoslužbě pokorně vyznáváme, co jsme za uplynulý týden udělali špatného, že jsme zhřešili, a prosíme za odpuštění.
A s velkými maléry, hříchy - ale i pro celkovou životní správnou orientaci - jdeme si do zpovědnice.
Pravda, není to příjemné, doznat, že jsme něco nezvládli, že jsme v něčem zklamali . Ale je to znamenitý nástup k novému začátku, k nápravě.
Jak je to u tebe se zpovědí? Chodíš rád?
Někdy byste asi odpověděli: „Týden předtím už mám strach!“
A jiný řekne: „Zpovídám se každý měsíc a moc mi to pomáhá!“
Proč je to tak různé? Někdo se totiž při dospívání nenaučil zpovídat jako dospělý člověk. Zůstal při odříkávání hříšků, jak se jim naučil nazpaměť před první svatou zpovědí. Tohle je mu teď už trapné a dospěle se zpovídat, to se zapomněl naučit.
Užitečná zpověď, to chce trochu přípravy předem. A chce to citlivé svědomí.
Jak se připravit, to najdeš v kancionálu, jsou k tomu i brožurky. Ale hlavním informátorem, v čem se potřebuješ napravit, je tvé svědomí. To ti připomene, kde stojíš na křižovatce mezi dobrem a zlem. Tvé svědomí je důležitý kompas na cestě životem. Bez něho dobrého cíle nedojdeš. Vždyť žijeme stále v hotové džungli informací. Televize, rozhlas, noviny, film, reklama, to vše ti vnucuje mínění davové, to jest, nutí tě dělat bezmyšlenkovitě to, co dělají druzí, bez ptaní, jestli je to dobré nebo špatné.
Takový stádový člověk říká: „Tak to dělají všichni!“ - a dokazuje tím, jak je nesamostatný. Říká: „Co by řekli lidé, kdybych jednal jinak!“ - a ukazuje tím, jak je zbabělý. Říká: „Já už jsem takový, že dělám to, co dělají druzí.“ - a ukazuje tím, jaký je slaboch. Říká: „Mně je to všechno jedno!“ - a ukazuje tím, jak je povrchní.
Bez kompasu svědomí, bez Božího hlasu v duši, bez Božího Ducha, který v nás přebývá - jak řekl svatý Pavel - bychom se v džungli dnešního světa nevyznali.
Děti, vy jste na tom ještě dobře. Vás vychovávají ještě rodiče. My dospělí jsme už na tom hůř: musíme se vychovávat sami. Ale i vy se učte už teď, dokud jste mladí, vidět své chyby, znát je a bojovat s nimi. Abyste rozeznali své dobré vlohy a vlastnosti, které máte a sebevýchovou je dále rozvíjeli. Abychom nemuseli žít, jak chce tělo, abychom nezůstali stádovými tvory, ale stali se lidskými osobnostmi, člověkem, k Božímu obrazu, příbytkem Ducha svatého.
O čem tedy budeme v tomto týdnu uvažovat?
- Jaké jsou mé povahové nedostatky, v čem se potřebuju napravit?
- Jaké je mé večerní zpytování svědomí?
- Jak se umím zpovídat a kdy půjdu ke zpovědi?
- Jak dbám na své svědomí?
- Jak se snažím rozvíjet své dobré vlastnosti, svou křesťanskou osobnost?
 

JAK SI POMÁHAT

„Pojďte ke mně, kdo máte starosti, kdo jste přetíženi!“ - Tak by se mohlo zdát, že dnes Pán Ježíš myslí jen na dospělé, staré - a vás, mladých si nevšímá. Přece se říká: bezstarostné mládí. A každý vás, mládež, napomíná, abyste si toho vážili, dokud jste mladí, že tak už se nikdy v životě mít nebudete. Kdekdo vám říká, že by se chtěl ještě jednou stát bezstarostným děckem.
Máte tedy vy, mladí, také nějaké starosti, nějaké trampoty? Myslí Pán Ježíš dnes také na vás? Nebo se to jen tak zdá dospělým z jejich povýšeného pohledu, že si pořád žijete jako v bavlnce?
A tu si možná někdo z vás vzpomene, dejme mu třeba jméno Jirka, jakou hrůzu si prožil, když se z jara plížil domů s hlavou ustaranou a kabelou přetěžkou jako olovo: Byla tam písemka z matiky a na ní čtyřka a ještě s mínusem. Jirka už viděl dopředu, co bude doma. Maminka se rozpláče, tatínek se rozzlobí: „Ty lajdáku, po kom to seš? Ale já ti ukážu! Žádný fotbal, žádné lítání venku, žádné hlouposti, doma budeš a nehneš se od učení...“ - Potom prý mladý člověk nemá žádné starosti.
A někdo jiný, pojmenujme ji třeba Jarka, si vzpomene, jak si doma nedávno bezstarostně hrála a najednou křáp - maminčina parádní váza. Hned po koberci tekla louže a v ní střepy jako kapři. A jak se maminka najednou změnila zlostí k nepoznání, jak na ni křičela: „Co ty jsi za zlé děcko! Ty mne snad usoužíš!“ - A Jarka stála zoufalá, vždyť ona tu vázu rozbít nechtěla!
A ještě je tu třeba Toník. Také má co vzpomínat, jak letos začaly u nich doma prázdniny. Tolik se na ně těšil - a hned první den se vše pokazilo. Ta protivná malá sestra musela běžet s velkým pláčem mamince žalovat, že ji Toník zlobí - a maminka se hned rozčílila: „Proč ty nemůžeš být tak hodný jako sestra? Jdi pryč, nechci tě ani vidět.“ A tak se to zas jednou ukázalo: maminka má ráda jen ji, jeho ne.
Potom prý mladí nemají žádné trápení. A kdoví, jestli tu mezi námi nesedí i někdo jako Alena. Ta je pořád sama. Maminka a táta stále cosi dělají. Ani kamarádku žádnou nemá. A tolik po tom toužila, aby měla kamarádku. A tak jednou sebrala mamince desetikorunu. Na žvýkačky, aby si získala ve škole kamarádku. Ale pak ji přece jen vrátila a přiznala se mamince. A maminka se rozlítila: „Tak my máme zloděje v domě, to jsme si s tatínkem od tebe nezasloužili! Nemám tě ráda.“ A Alena byla zas sama a sama dál. Potom prý mladí nemají těžký života. I pro mladé tedy platí pozvání Pána Ježíše, pro nás všechny platí: „Pojďte ke mně všichni, kdo máte starosti, mé břemeno netíží!“

Co to vlastně chce Pán Ježíš říct, -že jeho břemeno netíží? Povězme si, jak je to mezi lidmi, kde se žije podle návodu Pána Ježíše.
Kdyby Jirkovi rodiče jednali jako křesťané, když se dovleče domů celý ztrápený nad nepodařenou písemkou, tak by maminka řekla: „Tobě je teď z toho nanic, viď? Ale víš, chlapče, ono se člověku všechno v životě nepodaří. Žádný není jen samé úspěchy. Nevzdej se, já ti věřím, že to příště napíšeš líp.“ A tatínek by si místo hubování sedl na písemku a probral s Jirkou, kde a v čem to popletl, čemu nerozumí a Jirka by šel spát přece jen šťastný: Já mám tátu, který všemu rozumí a chci být také tak ohromný chlap jako on.
A maminka té Jarušky, co rozbila vázu, ta by se asi i jako křesťanka nad střepy zarmoutila, to ano. Ale také by to Jarušce vysvětlila: „Víš, tuhle vázu mi dal tatínek po naší svatbě, proto jsem ji měla tak ráda. Ale já vím, že tys ji nerozbila schválně. To se stane. Já jsem tuhle také rozbila talíř při mytí nádobí. Večer spolu řekneme tatínkovi, aby mi dal k svátku jinou vázu. A ty už si dáš pozor, aby zůstala celá, viď!“
A Toníkova křesťanská maminka - ta by už dávno poznala, že Toník žárlí na sestřičku, a proto ji dráždí a popichuje. A také by věděla, že k hádkám je třeba dvou. Žalobnici by řekla, že žalovníčkovat je ošklivé. Jirku by pozvala, aby jí v něčem pomohl, protože k téhle práci potřebuje silného chlapa, a Jirka by zazářil, že o něj maminka stojí.
Jak by se vedlo osamělé Aleně, to byste asi už uměli rozluštit sami. Maminka by napřed vyzvěděla, nač ty peníze Alena vzala a co s nimi chtěla udělat. A pak by Aleně pomohla najít kamarádku, pohovořila by si o tom i s učitelkou ve škole a pro Alenu by měla víc času než dosud.
Tak co na to, mládeži a rodičové říkáte? Že to zní jako hezká pohádka? Žádná pohádka, takhle to mezi námi křesťany být má, tak to Pán Ježíš chce.
Napíšeme si proto dnes do své paměti:

Pán Ježíš chce, abychom si navzájem s láskou pomáhali.“
Protože pomáhat si je lepší, než stále jen napomínat, kázat a hubovat.
A jak má vypadat mládež, která chce žít podle Pána Ježíše, teď o prázdninách, to si vy mladí už promyslete a projednejte s Pánem Ježíšem sami. A taky s maminkou a tátou při nějaké pěkné černé hodince: Jak si budem navzájem s láskou pomáhat.
 

KRISTŮV POKOJ VE SVĚTĚ, V RODINÁCH

Když papež navštívil Austrálii a chystal se na sportovním stadiónu ke slavnostní bohoslužbě, došlo k humorné demonstraci. Jakýsi australský lékař vyjel na stadión na oslu a vážně jej objížděl. Všichni pochopili, co tím chtěl říci papeži: Když jsi zástupce Ježíšův, pak bys neměl cestovat v luxusní vládní limuzíně. Neměl bys napodobovat mocné politiky tohoto světa, ale jednat v duchu chudé církve chudého Ježíše.
Na této výtce je asi kus pravdy. Je známa záliba některých církevních hodnostářů v honosném vystupování a barokní nádhera některých kostelů málo mluví o chudém a prostém zakladateli křesťanství.
Křesťanům se vytýká i mnoho jiného. Např. že naše hlásání o lásce a míru nikam nevedlo, že naše dějiny jsou plné válek, panovačnosti a despotismu.
Mohli bychom se bránit, že křesťané jsou jen lidé a proto se na nich odráží lidská slabost a špatnost; - ale přesto platí, že Ježíš blahoslaví jen lidi tiché, skromné, pokojné. Blahoslaví jen takové, kteří se neopírají o diplomacii a teror, ale chtějí změnit svět k lepšímu nenásilnými cestami, mocí lásky.
Je to u Ježíše a u těch, kteří jej berou vážně, slabost, nebo velikost a síla, tahle důvěra, že konflikty lze řešit jinak než pěstmi, kulomety, bombami?
Albert Einstein kdysi řekl, že udržení míru na světě je obtížnější výkon, než všechny fantastické objevy vědy a techniky moderní doby. Fyzika že je lehčí povolání, než politika: Myslím, že měl pravdu.
Mír má původ v člověku. Těm, kdo naříkají na špatné časy, platí i dnes výrok svatého Augustina: „Časy, to jsme my!“
A nyní jsme u toho, jaký smysl má ve světě křesťanství. Má učit lidi, že to nejdůležitější není předstihnout druhého, ale prospět mu. Že to nejdůležitější v lidském životě je mít rád a šířit pokoj.
„Vy jste světlo světa, vy jste sůl země!“ - tak zobrazoval Ježíš náš úkol ve světě: Svítit svým příkladem, bránit hnilobě rozkladu, bránit proti smrti.
Původ nepokojů je ve zvrácenosti lidské mysli. A nemysleme při tom hned na Džingischány a Hitlery. V každém z nás se krčí malý Hitler a číhá na příležitost k páchání zla.
Bláhovci si myslí, že vše je v pořádku, když budeme všichni stále a hezky hlasitě volat: „Jsme pro mír, nechceme válku.“ Jenže to tak křičel stále i Hitler. Pravá práce pro mír ve světě spočívá v úsilí o pokoj v sobě a kolem sebe.
 V sobě:
Denně se musíme hlídat od rána do večera, abychom si nelibovali v pomstychtivých myšlenkách, v pěstování nepřátelského smýšlení o druhých.
 Kolem sebe:
Denně se musíme hlídat, abychom nereagovali zlostně, podrážděně, násilně nebo hrubě na pracovišti, doma v rodině, na hřišti. Kolik násilnictví, kolik propagandy násilí, zní někdy na sportovních stadiónech!
Denně se musíme hlídat před vlastní nadřazeností, před neústupností, před pocitem, že všechno víme a líp. Zde je zdroj válek a násilí.
Pokojná mysl, s tou se nikdo nerodí, ta není vrozená vlastnost.
Rodí se šelma - a ta se musí u každého novorozence začít krotit výchovou, polidšťovat. Jako se lidé v určité době svého vývoje začali učit číst a psát, tak je nyní čas, aby lidé zařadili do svého učebního programu výchovu k pokoji, aby se stali konečně opravdu lidmi.
Říkám: opravdu lidmi. Neodběhl jsem od svého tématu? Vždyť máme mluvit o tom, jak se stát křesťany! - Jenže ono se to kryje: Správný člověk je i správným křesťanem, i kdyby o tom třeba ani nevěděl. Pravé lidství je totožné s pravým křesťanstvím. Boj je tu jeden: Proti zvířeti v člověku, proti šelmě násilné a vraždymilovné.
Jakže to viděl dávný prorok?: „Tvůj král k tobě přichází pokojný. Zničí válečné vozy, zlomí bitevní luk, národům bude hlásat pokoj.“ Pokoj má vládnout od moře k moři až do končin země. Skrze nás, naši generaci, mne - tebe, - chce přijít pokojný Ježíš a upokojit svět.
Pojďme se přihlásit za vyznavače tohoto krále pokoje radostným kredem!
 

VIDĚT V KAŽDÉM ČLOVĚKU JEŽÍŠE

„Neboj se, zkus to! - Když to dokázali jiní - i ty dokážeš přemoci svou zlobivost a netrpělivost tím, že se snažíš vidět v každém člověku Ježíše. Jen to zkus také.“ Tak přesvědčovali věřící přátelé mladého vojenského lékaře, který byl obávaný pro svou prudkou povahu.
A tak lékař při ranní modlitbě prosil: „Pane, dej mi dnes tvého Ducha! Dej, ať vidím v pacientovi tebe nemocného. Dej, ať dokážu s lidmi jednat, jak bys jednal ty, kdybys byl na mém místě.“
Lehké to nebylo. Přes všechna předsevzetí jednat s pacienty srdečně a laskavě, stále znovu mu hlas přeskakoval do zlostného a křiklavého tónu, - stále znovu musel zatínat zuby při návalech netrpělivosti nad nešikovností saniťáka.
Ale ten div se stal: propasti mezi lékařem, personálem a pacienty ten den zmizely. Kde dřív zlostnost provokovala zlomyslnost, tam laskavost začala probouzet ochotu, první krůček k lásce.
Toto je drobná epizoda ze života jednoho člověka: Radikální rozhodnutí „začít jinak“ přineslo radikální změnu. Človek, který byl příčinou rozdělení, zklidnil lidi.
Svatí Cyril a Metoděj mohli při své misijní cestě na Moravu také přinést rozdělení. Přicházeli z východu do sféry západu. Měli velkou převahu své vzdělanosti, měli zázemí mocné byzantské říše. Ale oni se projevili jako nesmírně citliví tvůrci jednoty. Chtěli jednat, jak by jednal Pán Ježíš. Hájili to, co považovali za správné - např. bohoslužbu v řeči lidu, ale k bohoslužebným obřadům používali i liturgie římské. Z úcty k nástupci Petrovu a z ohledu na dřívější latinskou misii na Moravě,  používali občas i latinskou liturgickou řeč.
Metoděj za svého působení na Moravě několikrát podnikl namáhavou cestu do Říma. Nejprv se svým bratrem Konstantinem, naposledy sám, aby udržel a zachoval jednotu s římským biskupem, nástupcem Petrovým.
V této snaze o svornost a jednotu je odkaz Cyrila a Metoděje i příkladem pro nás, dnešní křesťany. Kolik nejednoty nahlodává náš život! Ani sami se sebou nejsme ujednocení. Stále nás táhne různými směry napětí mezi tělem a duchem.
Se svými nejbližšími, se svými domácími, nedovedeme žít v jednotě. Stále znovu nás rozdělují propukající hněvy a mrzutosti.
Se svými spolupracovníky nedovedem žít v jednotě. I naše farnost se co chvíli rozdělí protichůdnými názory. Jsme nejednotní jako křesťané - jsme nejednotní jako občané.
A při tom máme už jednotící těžiště po tisíciletí k disposici. Je to Ježíš, který říká: „Pojďte všichni ke mně.“
Proč tedy nejít jednou už radikálně k Ježíši? Proč to nezačít jako ten vojenský lékař: Snažit se jednat, jak by v mé situaci asi jednal Pán Ježíš.
Snažit se vidět v bližním Krista. V hodném člověku Kristovu lásku, ve zlém a charakterově pokřiveném člověku Krista bolavého, bičovaného.
Chce to rozhodnutí radikálním a správným směrem.
Mladí lidé se někdy pokoušejí radikálně protestovat proti dnešní násilnické a materialistické společnosti: Chlapci i děvčata si holí hlavu dohola - jen vprostřed temene nechávají pás vlasů, šatí se do křiklavých cárů a tak chodí po ulicích. Jenže nakonec propadají pocitu marnosti a končí často v drogách.
My, křesťané, víme jak na to správně jít. Máme vzor v Ježíši. Chce to žít, jako žil Ježíš, jednat, mluvit, usmívat se - jako Ježíš.
Chce to ale rozhodnost, vytrvalost, radikalitu.
Kdekdo chce panovat, kdekdo chce poroučet, kdekdo se štve dopředu. Je tedy třeba, abychom my, křesťané, začali jednat obráceně:
- Nechtít druhé předstihovat, ale pomáhat jim.
- Nechtít panovačně poroučet, ale vlídně sloužit.
- Neučit lidi nenávidět, ale učit je unést, že druzí jsou jinačí.
Je třeba, abychom začali kolem sebe šířit atmosféru Ježíšovy přítomnosti, který jediný může dát lidský rod dohromady.
To je veliká výzva křesťanství v duchu Metodějově, v duchu Kristově: Buduj svou kariéru, ale naopak než lidští štvanci a vlčí ctižádostivci: Buduj svou kariéru ne směrem nahoru, ale směrem do hloubky. Chtěj tu být ne „nad druhými“,  ale „pro druhé“.
To je šance lidstva, aby se navzájem nezničilo. To je úkol křesťanství v dnešním světě..

Přímluvy

Dnes jsme slyšeli, že nás Pán zve k sobě všechny bez rozdílu, abychom u něho hledali občerstvení. Prosme ho společně:

Dej nám, Bože, ať jsme ochotni pomáhat si navzájem nést svá břemena ve službě Ježíše Krista, našeho Pána.

Nahoru!

NEDĚLE l5. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Většina z vás, co tu jste, dnešní slovo Boží neuslyší!
Většina z vás odejde domů bez užitku!
Bratří, kdybych si dovolil tvrdit vám něco takového do očí já,  asi byste se urazili. Ale tak to dnes tvrdí Pán Ježíš.
Pojďme se tedy zpozornit, pojďme  prosit  o pomoc, abychom byli dobrými posluchači.

Uvedení do čtení
1. Iz 55,10-11
Prorok v prvním čtení říká, že slovo Boží působí tam, kde je přijato podobně jako úrodný déšť v zemi. Bude to dnes tak u nás?
2. Řím 8,18-23
Papež Jan XXIII.  řekl: „Kdo věří, ten se netřese.“ Kdo věří ten není pesimista. Víra - to je radost, která pochází od Boha.
Nesmýšlí svatý Pavel podobně v listu Římanům? Poslouchejte, co tam píše.
3. Mt 13,1-23
„Boží slovo je mocné, ale nikomu se nevnucuje. Člověk je může odmítnout nebo přijmout.“ - Takhle bych to asi řekl já. A teď poslouchejme, jak krásně uměl tuto pravdu povědět Pán Ježíš.
 

O ČEM DNES BYLO KÁZÁNÍ

O tom, jak kazatelé špatně kážou, koluje mnoho anekdot a zábavných historek. Dnes nám vypravoval Pán Ježíš historku o posluchačích kázání, jak špatně poslouchají.
Když slovo Boží zůstává v lidech neplodné, říká Pán Ježíš, není to jen vinou semena, ani jen vinou rozsévače, je to také zaviněno špatnou, nepřipravenou půdou srdce.
Sílu Božího slova srovnal Pán Ježíš s ohněm, mečem, kvasem - a všechnu tu sílu Boží slovo má i dnes. Proč v naší generaci přináší malý užitek, proč křesťanů na světě ubývá?
Určitě ne proto, že by se málo rozsévalo: Každou neděli se káže v mnoha kostelích, ve vašich  domech  je dost náboženských knih. Příležitostí dozvědět se o Kristu je dost. Proč je tedy Ježíš i pokřtěným stále víc někým neznámým?
Svatý Pavel říká v jednom listě: Každý ať nejprve zkouší sám sebe, než začne jíst Tělo Páně. Kdo by je přijímal bez rozlišování od obyčejného chleba, jedl by vlastní odsouzení. Není zde klíč k vysvětlení, proč je mezi námi tolik slabých, nemocných, duchovně mrtvých?
O slovu Božím to totiž platí také. I je nelze přijímat bez přípravy, bez rozlišování.
Vraťme se proto k evangeliu, kde nás Pán Ježíš názorně učí tomuto rozlišování.
1. První skupina posluchačů slova Božího má srdce jako tvrdou, návyky vydlážděnou cestu.
Tito lidé slyšeli už moc kázání, ale žádné je nezměnilo. Ani je nenapadne, že by se měli změnit, nic takového ani nečekají a nechtějí.
Kázání je doba, kdy se oddávají vlastnímu snění, myslí na svoje starosti, jak se vypořádat s tím a oním.
To by byl strašný koncert, kdyby tu v kostele jednou hlasitě zazněly vaše myšlenky, zatímco Bůh se snaží k vám promluvit a pohnout vaším srdcem. Já jsem toho naštěstí ušetřen, ale Pán Ježíš ne; - ten vaše myšlení slyší!
A tak se běžně stává, že většina posluchačů při opouštění kostelních dveří už neví, o čem se kázalo, že na slovo Boží docela zapomněli.
Jak si tohle vysvětlit? Přijdeš z kina a pamatuješ si celý děj. Přečteš knihu a vykládáš ji známým. Setkáš se s přítelem a pamatuješ si, co ti povídal. Jak to, že po slovu Božím, po evangeliu, kázání, nezůstane v tvé paměti ani památka?
2. Druhá skupina posluchačů jsou lidé, kteří si kázání zapamatují, třeba se jim i zalíbí. Nadchne je - ale nezmění je! Chválí kazatele, že dobře káže, ale podle jeho rad se neřídí, zůstávají stejní, mělcí, povrchní.
3. Třetí skupinu tvoří lidé hlubší, ale zarostlí trním. Oni už mají svůj život tak vyplněn, mají tolik
práce, zálib, zájmů, že nemohou potřebovat, aby jim to Pán Ježíš chtěl předělávat podle svého evangelia. Tak se s ním hádají. Aby nemuseli evangelium poslouchat, hledají raději chyby na kazatelích, kde se uřekl, kde něco zapomněl, kde se spletl. A vždycky vyjdou z téhle kontraverze jako vítězové:  já vím své a nedám si do toho mluvit.
4. Kde jsou tedy ti, u nichž slovo Boží padne na úrodnou půdu? Asi vás překvapí, když prohlásím: to jsou ti z vás, kteří jste se poznali v některé z těch tří skupin.
Kdo jste vždy zjistili: to já takový nejsem, já jsem lepší, s vámi je to beznadějné. Kdo neví, že je nemocen, ten se nemůže vyléčit. Ale ti z vás, kdo dovedou své chyby rozeznat, uznat, zahanbit se za ně a poprosit: „Pane, jsem špatný, takhle už to dál nejde - co mám dělat, jak se musím změnit?“ - ti jsou na tom lépe. To jsou ti, kteří Boží slovo přijímají a ono v nich přináší stonásobný užitek.
Máme tedy dnes dost co přemýšlet každý sám o sobě: Jak je to s půdou mého srdce?
- Je tvrdá, udupaná neochotou důkladně se na cokoli soustředit?
- Je mělká naší nerozhodností, takže brzo uschne, co si dobrého umíníme?
- Je zaplevelena zlozvyky a špatnými návyky, které udusí všechny pokusy o dobro?
- Nebo je hluboká poznáním a uznáním vlastních chyb, pevnou vůlí a rozhodností vytrvat v tom, co si jednou umíníš, zkropená potem sebezáporu, trénováním sebevlády?
Jak je to s půdou tvého srdce?
Dobře uvaž zde před Božím zrakem, jak chceš být lepším hospodářem na zahradě své duše. A tvá předsevzetí, která tu dnes v duchu položíš na obětní misku se svým darem, ať jsou rozhodnutí zcela rozhodná a jasná.
Blahoslavení, kteří slovo Boží slyší a podle něj jednají.
 

CO JE DIVNÉ NA SLOVU BOŽÍM

Četba bible není vždy snadná
Někdy je to řeč tajemná; na mnoho způsobů si ji můžeš vykládat a ještě máš pocit, žes to nejdůležitější nepostihl.
Zato dnešní evvangelium vypadá srozumitelně. Rozsévač, semeno, půda úrodná a neúrodná. Nic nejasného, dnes si můžeš, kazateli, ušetřit práci.
A přece bych vás rád upozornil, že i dnešní evangelium má tajemné a překvapivé hloubky.
To první, co tu překvapuje, je, že

 i Boží hlas může být neúspěšný.
Za léta kněžství vím leccos o neúspěšnosti mého lidského hlasu jako učitele křesťanského života. Vím, jak si moji posluchači a návštěvníci z toho, co uslyší, umějí vybírat právě jen to, co se jim hodí, co odpovídá jejich názoru, potřebě.
Dnes Pán Ježíš říká, že ani Božímu hlasu se nevede líp. Lidé poslouchají evangelium, čtou si doma bibli, ale uslyší jen to, co slyšet chtějí. Upraví si smysl slova Božího podle svého, místo, aby upravili svůj život podle smyslu Božího slova.
Klamou tím sebe sami - a to je nejhorší způsob podvádění. A přece to dělají. Proč?

 Jedni neodložili dětské náboženské představy
Někteří lidé si vytvořili velmi silné náboženské představy hned v dětství a v dospělosti se jich neumí zbavit.
Když uslyší něco, co jim jejich dětské představy nabourává, začnou propadat panice, že se jim bere víra. Své dětské botičky odložili, ale s dětskou a dětinskou vírou chtějí projít celým životem. Za křesťanskou víru považují pár vyprávěnek, které se ani nepokusili dospěle pochopit.

 Pak jsou tu ti, co považují slovo Boží za romantické blouznění.
Považují totiž sami sebe za moc dospělé, za moc střízlivé, za realisty - a slovo Boží se jim zdá být nereálné, nevhodné do drsného každodenního života.
Kdosi ten pocit vyjádřil typickým výrokem:
„Evangelium Ježíšovo? Krásné, proč ne, ale je to hudba z jiného světa, podle které se v dnešním světě nedá tancovat.“
Je to divné, ale je to tak. I Boží slovo padá většinou na neúrodnou půdu.
A to je druhá věc, která udivuje, když se nad ní zamýšlíme: Že přes všechen ten úhor lidských srdcí

Boží políčko světa se stále zelená.
Stále vyrůstají noví křesťané. A jestli občas cestujete, dáte mi asi za pravdu: Kam člověk přijde, všude narazí na věřící lidi, přestože svou víru nijak neinzerují, neroztrubují. Ale ona z nich voní.
Je tomu už přes třicet let, co jsem, pár měsíců po únoru 1948, přijímal s 15 dalšími kněžské svěcení. Z mnoha stran jsme tenkrát slyšeli, že do třiceti let už u nás nebudou lidé, kteří by potřebovali kněze, kteří by věřili v Boha. Že my jsme poslední generace kněží a věřících. Těch třicet let už dávno uplynulo a my pracujeme dosud v duchovní správě. A žádný z nás si nestěžuje na nedostatek práce, že by nás nikdo už nepotřeboval.
Boží políčko se zelená stále, ať je půda jak chce kamenitá. A stále to platí, jak řekl Pán Ježíš před 2.000 lety: Moc zrnek slova Božího jde nadarmo. Ne každý dnes uvěří v Boha, ale kdo uvěří, ten věří doopravdy.
Nikdo na světě nemůže zabránit, aby se slovo Boží stále znovu ujímalo v lidských srdcích, aby Boží políčko přinášelo stále novou úrodu.

Evangelium pro dnešní rodiče
Nepřeslechněte dnešní evangelium ani vy, rodiče, kteří máte často pocit, že vás děti neposlouchají, že je nadarmo, co jim říkáte.
Pán Ježíš i vás vyzývá, abyste trpělivě zasévali. A když se seje, nelze čekat současně sklizeň. Jiný zasévá, jiný sklízí. Zasévejte trpělivě, to je vše. Teď asi většina vašich slov padne na skálu, ale některé se zazelená a přinese úrodu; třebas po létech. Jen zasévejte.

Evangelium pro všechny
A všichni si dnes zapamatujme: Žeň přijde později, nakonec  Celý náš život je zasévání, kypření půdy. Nám je stále ještě dána ta nádherná možnost, podílet se na této tiché, rozsévačské práci. Možnost osévat Boží políčko. A tak: Kdo má uši k slyšení, slyš.
 

VYPLATÍ SE ROZSÉVAT  ?

Co byste řekli o zemědělcích, kteří by vám doznali, že 3/4 jejich setby přijdou nazmar?
Takovou práci by asi nikdo nechtěl dělat, lidé by od ní utíkali. A přece Pán Ježíš vyhlásil takovýhle poměr úspěchu - sotva jednu čtvrtinu vynaloženého úsilí - za normu pro hlásání Božího království.
Vedlo se tak samému Pánu Ježíši.
Jeho vlastní rodina, jeho krajané a rodáci mu nevěřili. Jeho vlastní národ ho odmítl. Jeho žáci, které si sám vybral, ho v rozhodné chvíli opustili.
Vedlo se tak apoštolům.
Typický je osud svatého Pavla, jak vypravují Skutky.
Od neúspěchu k neúspěchu šel. Od města k městu bit, kamenován, vězněn. Ještě byl rád, když ho jen vyhnali; - když se mu jen posmívali jako v Athénách.
Církvi se tak vede dodnes.
Neděli co neděli se v každém městě, v každé dědině káže slovo Boží, rozsévá se plnými hrstmi. Ale víc lidí sedí doma před televizní obrazovkou, než v kostele před kazatelnou. Víc lidí poslouchá pohádku v televizi, než evangelium v kostele. Podobenství o zrnu slova Božího, které přijde nazmar, je pravdivé i dnes, i zde mezi námi: 3/4 přijdou nazmar.
Ale podobenství tu nekončí. Podobenství zná ještě čtvrtou možnost: Některé zrno padne na půdu úrodnou. To pak přinese stonásobný užitek a setba se vyplatí přes všechny ztráty.
Pána Ježíše sice zabili, ale jeho učení zná dnes celý svět.
Pavla sice popravili, ale jeho dopisy si dodnes čtou miliony lidí. Mají víc čtenářů, než kniha kteréhokoliv autora světa. Jeho kázání jsou ukazateli života mnohým.
A tak je to stále:
Přemnoho dnešních lidí dává přednost pohádkám před evangeliem Ježíše Krista, ale přesto jsou kostely plné a každý kazatel má své posluchače.
Poslechněte si k tomu nedávnou osobní zkušenost jednoho kněze. Když byl přeložen do venkovské farnosti v horách, řekl mu na návsi jeden „takykřesťan“: „Nemyslete si, že zde někoho přetáhnete do kostela. Tady se chodilo do kostela za dřívějších časů, když lidé neměli peníze. Teď peníze máme a můžeme jít do hospody. Tady vám do kostela nepřijde nikdo.“
Kněz nikoho do kostela nepřetahoval, ani nenutil. A nějaký čas to vypadalo, že ten chlapík měl pravdu. Své ovečky potkával jen na ulici, v kostele ne. A přece měl komu kázat.
Začalo to tím, že ho zastavila bělovlasá stařenka a řekla mu: „Pane faráři, nám je líto, že jste tak sám. A tak jsme se tři dohodly, že každá jeden den půjdeme do kostela. Za čásek chodily všechny tři spolu, přidal se i leckdo další, a když po několika letech byl kněz přeložen zas na další štaci, byl kostel plný a kněz jim mohl říci:
„Odcházím s pocitem, že jsem tu mezi vámi těch osm let nebyl nadarmo. Byla zrna, která našla úrodnou půdu. Mohu s vděčnou radostí říci: Mně se to rozsévání mezi vámi vyplatilo.“
Ale je tu ještě jedna otázka: Vyplatí se i vám, že chodíte do kostela? Máte i vy z toho něco? Přineslo vám to nějaký užitek? Stali se z vás lepší lidé? Žije se vám lépe?
Jeden věřící mi říkal: „Vy kněží děláte zbytečnou práci s kázáním o napravení člověka. Darebák zůstane darebákem, ze své kůže nikdo nevyskočí, svou náturu nikdo nezmění. Dědičnost, hormony, ranné dětství, to člověka zformovalo a z toho nevyjde.
Je to pravda? Všichni víme, že je možno zušlechtit obilí, květiny. Co jde u trávy, že by u člověka nešlo?
Víme, že lze zušlechtit jabloň, psa, koně - že by člověk byl méně zdokonalitelný, než strom a zvíře?
Hovořili jsme o účinnosti naší kněžské práce nedávno, když jsme se sešli na ročníkové schůzce. A jeden spolubratr nám vypravoval, co četl v odborném časopise:
Obrátili se na grafology (to jsou lidé, kteří podle rukopisu dovedou určit povahu pisatele), aby pomohli poodhalit roušku dějin a pověděli, co za lidi byli světci. Legendy, životopisy, ty mluví zpravidla o jejich činech, co dělali, ale málo povídají o tom, jací to byli lidé, jakou měli povahu.
Výsledek byl překvapující.
Svatá Kateřina Sienská byla žena velmi smyslná. Její povahové sklony časopis charakterizoval jako: pouliční holka!
Svatý František měl povahu rváče, násilníka.
Tento časopis prý tenkrát uzavřel článek pohoršeným zvoláním: „A lidi takové povahy ctí katolická církev jako svaté!“
Bylo proč se vzrušovat, jenže to zvolání mělo znít jinak: Hleďte, z lidí takové povahy, z takové vrozené nátury dokáže církev udělat světce!
To je tedy odpověď na otázku, jestli se vyplatí být dobrým posluchačem zde v kostele: Náturu, povahu, tu ti nikdo nezmění, nedá ti beránčí místo vlčí. Se svou náturou se každý musíme plahočit až do smrti. Ale můžeš se v kostele naučit, jak svou povahu ovládnout, opanovat, jak se stát pánem sebe sama - místo otrokem svých nálad.
I žena špatné povahy se může stát ženou věrnou a milou. I muž vztekloun a násilník se tu může naučit být kliďasem a humoristou. Nic nám nebrání jít ve stopách Kateřin a Františků.
A tak pojďme společně prosit, abychom zrno slova Božího nenechávali ve své duši uschnout na skále, ale přijímali je každou neděli ochotně a pozorně, aby z něj mohlo vyklíčit naše zušlechtěné lidství.

Přímluvy

Pán Ježíš rozsévá sémě svého evangelia pokoje do lidských srdcí stále. Obraťme se k němu s prosbou:

Pane Ježíši, chceme upřímně usilovat, aby naše srdce bylo polem úrodným, na kterém tvé slovo může přinést bohatou úrodu, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.
 
Nahoru!
další knihy (většinou volně šiřitelné)


Vrať se na hlavní stranu FATYMu!
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net


Tato strana je archivovane spolecne se starou verzi webu www.fatym.com (nova verze od roku 2007 je zde) a je umistena na serverech A.M.I.M.S. Na serverech A.M.I.M.S jsou dale hostovany Internetova televize TV-MIS.cz, TV-MIS.com, Casopis Milujte se!, on-line internetove prehravace JukeBox TV-MIS.cz (hudebni) a TemaBox TV-MIS.cz, virualni pout do Svato zeme a na Sinaj - svata-zeme.tv-mis.cz, weby poute.eu, ps.oblati.cz a rada dalsich projektu.