Cestou do Emauz  - nedělní cyklus A - mezidobí (31.-34. neděle)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  

NEDĚLE  31. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Každou neděli si v bohoslužbě slova čteme z Písma svatého a pak uvažujeme, jak se podle něj máme ve svém životě řídit. Dnes jsou tam slova hrozivá: jsou namířená především proti špatným kněžím, ale také proti všem, kdo jsou špatnými nadřízenými.
Zamysleme se tedy nejprve každý nad sebou, jak jsme v uplynulém týdnu plnili své stavovské povinnosti.

Uvedení do čtení
1. Mal 1,14b-2,2b.8-10
Starozákonní prorok obžalovává kněze své doby: To jste zavinili  vy, že mnozí lidé přestali věřit v Boha.
2. l So 2,7b-9.13
Svatý Pavel teď říká kněžím, jak mají kázat, a poslouchat, jak mají kázání přijímat.
3. Mt 23,1-12
Dnešní slova Ježíšova stanoví řád pro všechny, kdo jsou představenými, kdo někomu poroučejí.
 

JAK BÝT NADŘÍZENÝM

Je to stará zkušenost, která se znovu a znovu opakuje: Když se chování lidí kazí, lidé začnou tvrdě kritizovat kněze.
Nechci tím říci, že kritizování církve a kněží je vždy jen jakýmsi alibismem lidské společnosti. Víme všichni, že v každé době byli a jsou kněží, kteří dbají na literu předpisu víc než na člověka, víc jsou byrokratičtí ouřadové než starostliví pastýři. Že jsou kněží lakotní a slaboští, kteří jsou příčinou, že se lidé od náboženství odvracejí.
I já, váš kněz, si často kladu úzkostné otázky, nakolik jsem já toho příčinou, že v naší farní rodině se znovu a znovu objevuje řevnivost, nesvornost, neláska? Zda jsem já toho příčinou, že nevidím v kostele děti, které jsem před několik lety učil. - Že tu nevidím dospělé, kteří tu bývali. - Manžele, které jsem připravoval k sňatku.
Proč vám tyto věci říkám? Ne proto, abych vás vybízel k soudění nás, kněží. Soudce už máme, kompetentního a spravedlivého: Boha - ten nás rozsoudí všechny.
Nepotřebujeme se ani učit kritičnosti a vzájemnému odsuzování - to umíme až moc dobře. - My se potřebujeme stále učit, jak to má dělat ten, kdo je nadřízeným jiných. A to je nějak každý z nás, nejen my kněží; - rodiče jsou nadřízeni dětem, šéf zaměstnancům, starší zaměstnanci mladším, starší děti malým dětem.
Jak tedy být nadřízeným jiných? Slyšíme dnes tři rady od Pána Ježíše:
Nejprve  říká: Špatně, farizejsky jednají ti, kdo ukládají těžká břemena jiným a sami je nenesou.
Je snadné zastávat přísné zásady ve věcech, které se tě osobně nedotýkají. Přísný buď k sobě, k jiným mírný.
První pravidlo tedy zní: Nepožaduj po jiných, co ty sám nezachováváš.
Dále Pán Ježíš říká: Nedávejte si říkat: Mistře, Otče, Učiteli. - Váš Učitel je Bůh.
Druhé pravidlo tedy zní: Nehoň se za tituly, poctami, za slávou. To vše patří Bohu.
Teď si jistě myslíš: ale my přece našim kněžím - a právě po koncilu - říkáme „Otče“. Má se to oslovení zase odstranit? - To by bylo jen formální, vnějškové zachování. Nějaké pojmenování, to jest označení vztahu a služby, tu být musí. Ale nesmí se zneužívat autority nadřízeného k popření důstojnosti křesťana - vždyť všichni jsme stejně bratří, - ani k zastření autority Boží.
Za třetí  říká Pán Ježíš: „Kdo z vás je největší, ať je váš služebník.“
Třetí pravidlo tedy říká: Mírou tvé velikosti je míra tvé užitečnosti bližním.
Lidská autorita má být jakousi čočkou, která soustřeďuje a ve svých činech zviditelňuje Boží péči a dobrotu.
„Oni mluví ale nečiní to.“ - Aby tato výtka Pána Ježíše jeho současníkům, - že hezky mluví, ale nic nedělají, - neplatila i na nás, o tom si teď při mši svaté pohovoříme každý sám osobně ve svém srdci přímo s Pánem Ježíšem. Ale napřed povstaňme a společným vyznáním víry se přihlasme za učedníky našeho Pána.
 

ZNÁŠ SVÉ PŘÁTELE ?

Také nemáte rádi listopad? Zítra začíná. Samé bláto, studená, mokrá mlha jak umrlčí rubáš. Chodí se na hřbitovy. Mnoho lidí umírá.
Ale na začátku dušičkového měsíce nám chce matka Církev dát nahlédnout do zcela jiného, jasného, radostného světa - svátkem Všech svatých.
Chce nám tím svátkem dopomoci právě k tomu, po čem všichni nejvíce toužíme, co nám nejvíce schází.
Co to je?
Necítíš se také někdy osamělý? Nemáš pocit, že tě nikdo nechce, že o tebe nikdo nestojí, že na tebe nikdo nemá čas, že ti nikdo nerozumí?
Tak se vede občas každému, kdo jednou přestal být docela malým děckem. A k tomu nám chce právě o svátku Všech svatých matka Církev povědět něco moc radostného.
Říká nám: Nejsi vůbec sám, zapomenutý, neznámý. Je mnoho těch, kteří tě znají, moc dobře znají. A kteří ti rozumějí, protože se kdysi vedlo jim tak jako tobě. Jsou to nádherní lidé, a co víc: mají pro tebe čas - všechen čas. Jsou to různí lidé: letci, kněží, umělci, dělníci, učenci a železničáři. Všichni svatí v nebi.
Je jich mnoho, ale nejvíc se o tebe zajímá ten, jehož jméno ti na křtu propůjčili - tvůj křestní patron. Pravda, stojí tě takové přátelství trochu námahy: Poznat život světce. Přemýšlet, jak žil on, jak by žil na tvém místě. Vezměme si třeba světce dnešního evangelia - Zachea.
Jak to dělal, že se stal přítelem Pána Ježíše, že si pěkně s ním seděl a hovořil? Původně žádný sympaťák: zbohatlík z nakradeného majetku: pan vrchní, vrchní celník. Vždyť ho nikdo neměl rád. Ani ho nechtěli pustit dopředu, když chtěl vidět Pána Ježíše. Ale on byl zvědavý - a to bylo jeho štěstí: musí přece vidět toho pána, co se o něm pořád mluví. A tak měl nápad: Když mě nechcete pustit, tlačte se sami. A vylezl si na strom. Uvelebil se tam a vítězoslavně koukal: To jsem na vás vyzrál. Jenže Pán Ježíš vyzrál na něj: Polez dolů!
Asi mu nebylo v té chvíli moc dobře: Co mi chce? Veřejně ukázat na mé zlodějny? Říká se o něm, že všechno ví! Ale Pán Ježíš je senzační: Nic nevyčítá, říká, že ho poctí návštěvou.
To puknou závistí v celém Jerichu!
Zacheus s ním obědvá. - A v jeho blízkosti i roste: Pane, koho jsem ošidil, tomu vrátím. A polovinu svého majetku dám chudým!
Tak mu prospělo, že byl zvědavý na Pána Ježíše, tak mu prospěla Ježíšova přítomnost.
Teď je Zacheus v nebi ještě větším boháčem: má za přátele všechny hodné lidi. Není sám. Nikdo ho neodstrkuje. Všichni ho mají rádi - i Pán Ježíš.
Co si budeme pamatovat: budu zvědavý na Pána Ježíše - budu ho chtít blíže poznat - pozorně o něm přemýšlet, naslouchat mu.
Budu zvědavý i na přátele v nebi, svaté, na svého patrona. Chci tento týden poznat líp jeho život, přečíst si něco o něm.
Nyní pojďme povědět společně Pánu Ježíši, že chceme být jeho přáteli, že v něj věříme.
 

POKRYTECTVÍ A CTIŽÁDOST

Farizej za času Kristových
Kdo to byli ti zákoníci a farizejové, před kterými Pán Ježíš v dnešním evangeliu tak důkladně varuje?
Původně to byli představitelé laického křídla reformního hnutí Izraele a stavěli se proti saduceům, příslušníkům kasty kněžské.
Saduceové se snažili usnadnit lidu víru tím, že v ní škrtali vše, co se světu nelíbí. Jenže tak ji spíš vyprazdňovali než chránili.
Farizeové chtěli upevnit víru v národě pravým opakem: radikální přísností v zachovávání všech starých zvyklostí do posledního písmene. Jenže tím ztratili postupně ze zřetele celistvost, vlastní smysl a cíl víry. Pouhé lpění na formách, které kdysi vznikly, nemůže víru obnovit, protože víra je víc, než souhrn zbožných úkonů.
Za časů Kristových představovali farizeové vůdce pravověrného židovstva. Pro svou precizní znalost Zákona byli ctěni lidem a považováni za jejich mluvčí.
Přesto Pán Ježíš proti nikomu tak ostře nevystupoval, jako proti farizeům. Nazývá je slepými vůdci slepých, protože už neviděli jádro zvěsti Boží, ale dbali především o své vůdčí pozice u lidu, a to často pokryteckými prostředky. Jejich znalost zákona je nevedla k pokoře před Bohem, ale k pýše nad jejich znalostmi, k ctižádosti. Laskavá služba nevědomým se změnila v tvrdou vládu a panování. Místo aby vděčně děkovali Bohu, obdivovali sebe. Vynášeli a předváděli se před lidmi svým profesionálně perfektním plněním detailů zákona. „Z máty a kopru odvádíte desátek chrámu, komáry cedíte a velbloudy polykáte. Na maličkostech lpíte a sama podstata víry vám uniká,“ řekl jim Pán Ježíš.
A co nejhorší? Považovali se za zbožnější než ostatní, a proto si osobovali právo druhé soudit, kárat, kritizovat?
Pýcha, ctižádost, tvrdé srdce uvnitř - ale navenek předstírání spravedlnosti. Tak dobře to předstírali, že tomu i sami věřili.

Farizeové za časů křesťanských
Takový byli farizeové za časů Kristových. Proč o tom dodnes mluvíme? Protože Pán Ježíš říká nejen svým současníkům, ale i nám, dnešním křesťanům: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost zákoníků a farizeů, do nebeského království nevejdete.“ (Mt 5,2O).
Farizejství tedy ohrožuje i nás, i dnešní církev, zůstává problémem i pro dnešní kněze. Neúnavný misionář P. Braito si jednou v „Hlubině“ posteskl: „Copak hříšníci - s těmi to jde, těm mohu pomoci, obrátit je. Ale se „spravedlivými“ je to zlé. Tam jsem bezmocný, protože ti chtějí jen obracet mne.“
Jak se člověk stane takovým „spravedlivým“, - moderním farizejem?
Farizej si staví svou spravedlnost pečlivým lpěním na vedlejších věcech,  zvyklostech, pořádcích. Z toho roste sebevědomí: Jak já jsem zbožný! Z toho roste povýšenost: Hele, tamten a tenaten není tak důsledný jako já v zachovávání zbožných úkonů! A už je tu nový farizej, který jiné kárá, sebe obdivuje, jiným ukládá neúnosná břemena, a bere si k tomu právo ze své komáří důslednosti.
Farizej si chce Boha zabavit pro sebe: Co chce farizej, to hlásá jako Boží vůli. Osobní zájmy farizeje jsou svaté, boží zájmy.

Farizej v nás - pokrytec a ctižádostivec
Malý či větší farizej je v každém z nás. Je potřebí mnoho milosti k tomu, abychom farizeje v sobě odhalili, a ještě víc k tomu, abychom proti němu poctivě bojovali.
Není snadné nehledat svou slávu u lidí, ale u Boha, nebýt ctižádostivý, ale pokorný.
Teď jsme došli k pravému slovu, které vyjadřuje opačný pól farizejství: Pokora, skromnost.
Pokora je oproštění od iluze, že já musím mít vždy a ve všem pravdu, abych neztratil mezi lidmi tvář. Pokora chrání proti pokrytecké starosti, co řeknou lidé, zda neohrozím svou pověst.

Náš Učitel: Kristus
To je praktická obrana proti farizejství: cvičit se energicky v pokoře, skromnosti.
Jak nás vede Pán Ježíš, abychom nepropadli farizejství? Neukládá nám jako první úkol následovat náboženské předpisy a zákazy, ale následovat jeho. Naše různá cedítka nám nesmí být důležitější, než duch Ježíšovy lásky.
Nemáme stavět na množství zbožných úkonů a modliteb, ale na jakosti. Dobře broušený diamant je cennější než vagón uhlí - a přitom obojí je uhlík. Záleží na naší lásce, to je míra ryzosti.
Existuje jedno bezpečné poznávací znamení, že ne horlivost farizejská, ale horlivost lásky je při díle. Je jím radost, která při našem pachtění prosvítá navenek v podobě vlídného a hřejivého humoru, daleko od věčné ustaranosti farizeje.
Zakončeme proto dnešní meditaci známou modlitbou Tomáše Mora, z níž voní oba ochranné prostředky proti farizejství: Pokora a humor:
„Bože, prosím tě, dej mi dobré trávení, a také, abych měl co trávit.
Dej mi zdravé tělo a svědomitost při jeho údržbě.
Dej mi, Pane, mysl, která nezná nudu, která neví, co je reptat a naříkat. A nedopusť, abych si dělal příliš mnoho starostí o to roztahující se něco, co se jmenuje „já“.
Dej mi, Pane, smysl pro humor. Dej mi milost pochopit žert.
Dej, abych v životě poznal trochu štěstí a abych z něho uměl rozdávat i druhým.“

Přímluvy

Pojďme teď prosit Pána Ježíše aby nám dal pochopit, jak nebýt ani zákoníkem, ani farizejem, ale křesťanem. Pane Ježíši pomoz nám:

• Abychom jiným neukládali břemena, která sami neneseme.
• Abychom se ctižádostivě nehonili za tituly a slávou.
• Abychom slabším než my ochotně pomáhali.
• Abychom nekupovali zbytečné věci a ušetřili tak pro pomoc potřebným.
• Aby národy si uměly vládnout v duchu spravedlnosti a úcty k zákonům.
• Aby schopní a hodní lidé neodmítali spolupracovat při řízení veřejných věcí.
• Abychom svůj život hodnotili pod zorným úhlem věčnosti.
• Aby naši zemřelí došli tvého království.

Pane Ježíši, tys žil tak, jak jsi to učil. My bychom se v tom také chtěli podobat tobě a jednat jako ty - jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

NEDĚLE 32. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
„Děti, kdo je moudrý člověk?“
Ptal jsem se takhle jednou ve škole a uslyšel jsem odpověď: „Moudrý je ten, kdo hledí dál, než na špičku svého nosu. To mi říkal tatínek, když jsme se šli o prázdninách koupat a já jsem až u rybníka přišel na to, že jsem si nevzal plavky. Moudrý člověk myslí dopředu!“
Slovo Boží nás dnes chce všechny učit moudrosti V dnešních nejistých dobách jí máme všichni zapotřebí.

Uvedení do čtení
l. Mdr 6,12-16
Ve čtení ze Starého zákona teď budeme naslouchat slovům plným poezie, optimizmu a důvěry v Boží moudrost, která nám jde vstříc, když ji hledáme.
2. 1 Sol 4,13-18
Každý máme své svaté pole, své zemřelé, co patřili do našeho života a za nimiž se s tesknotou ohlížíme. Svatý Pavel o nich píše.
3. Mt 25,1-13
Svatební hostiny dnes už slavíme jinak, než bývalo za časů Pána Ježíše. - Ale přesto jistě porozumíte, co nám Pán chce říct dnešním podobenstvím.
 

MOUDROST JAKO UMĚNÍ ŽÍT

Moudrost je dívat se dál, než na špičku svého nosu, - říkal synkovi tatínek. Mínil tím umění dívat se dopředu, předvídat. Pán Ježíš dnes tento životní postoj nazývá bdělostí.
„Dobrá, jsem pro, chci moudře žít - kdo by nechtěl,“ myslíš si možná, - „ale jak to mám dělat?“ Povězme si o tom dnes něco.
Moudrost - to je umění hezky si žít.
Každý z nás už pár životních zkušeností získal, každý jsme už pár zrnek životní moudrosti nasbírali. Ale jako mozaikový obraz sestává z mnoha různobarevných sklíček, tak zralá, dospělá životní moudrost sestává z mnoha dílčích zkušeností, poznatků. K tomu celku máme ještě daleko. Nejsme ještě hotoví mudrci, umělci života, světci - a přesto už musíme žít dnešní neděli, - musíme žít všední dny týdne, který zítra začne.
Jak na to jít, abychom i při své nehotovosti, nevyzrálosti, zvládali dny svého života beze škody?
Snad každý člověk na to má svůj způsob, jak zvládnout, co den přinese. Povím vám, co se osvědčuje mně - snad se něco z toho hodí i vám.
Tři stupně má tento křesťanský bdělý přístup k životu.
 První je: Ráno chutě začni.
 Druhý:    Během dne rozlišuj, co je podstatné.
 Třetí:      Za vším vyhlížej Krista.

Vraťme se k tomu prvnímu: Ráno chutě začni.
Ve starozákonním čtení jsme dnes slyšeli: „Kdo moudrost hned za jitra hledá, najde ji sedící u dedří.“ R.Quardini píše: „Na první chvíli tvého dne moc záleží. Začátek nového dne - to je jako nový začátek života. Dnes začínáš znovu žít, začni tedy chutě, s elánem, v důvěře v Boha. Vzchop se a probuď v sobě v ranní modlitbě chuť a elán, popros o Boží milost, sílu, o dary Ducha.
To je jinačí začátek, než začít den bez začátku, pasivně, bezmyšlenkovitě. Bez vůle se nechat sematam strkat tím, co přijde. Takový den bez začátku, bez spojení s Bohem, to pak není ani tvůj den, ale jen jakýsi cár času, bez smyslu a bez tváře.
- Tvůj Den, to je přece cesta: musíš se rozhlédnout, kam chceš jít.
- Tvůj Den, to je dílo: musíš zapojit svou vůli.
- Tvůj Den, to je tvá píseň: chce to tedy ráno naladit nástroj - své srdce.
- Tvůj Den je kus tvého života - ba je to obraz celého tvého života.“
Tak učí básník žít podle zásady: „Ráno chutě začni.“ Tahle krásná slova, ať nás povzbudí k úsilí chytit svůj den hned ráno pevně a chutě do hrsti. Využít a vychutnat všechny dobré možnosti, co nám den nabídne - a jistě v každém dni takové jsou, - a zvládnout a unést všechny nepříjemnosti, které také nepochybně přijdou.

Druhá zásada zní: Během dne rozlišuj, co je podstatné.
Když se podle ní budeš řídit, nestaneš se jedním z těch mnohých chudáků, kteří se ze dne na den štvou životem s beznadějným pocitem stálého zpoždění. S pocitem, že včera nezvládli, co měli udělat, že to nezvládnou dnes, že to nezvládnou nikdy.
To je ošklivý pocit, protože dovede připravit o všechnu radost z práce, o všechnu radost ze života. Tahle situace straší v zátylku všem, co sotva otevřou ústa, už jsou plní nářku, co mají práce, jak jsou uhonění, jak nevědí, kam dřív skočit, jaký mají uštvaný život.
Jsou to chudáci, ale vlastní vinou, a politování nezaslouží. Samozřejmě je toho kolem nás moc a moc k udělání. Na celý život, na celé generace, na celé věky. Samozřejmě je moc práce na tvém pracovišti. v tvé domácnosti, v tvém životě.
Ale na tobě je, abys stále bděle a moudře rozlišoval, co je důležitější. Neříkám, co být musí. Musíš jen umřít, nic jiného, vše ostatní je věc volby. Až umřeš, půjde svět klidně dál i bez tebe - i tvé pracoviště a tvá domácnost.
Můžeš tedy klidně už teď rozlišovat, co uděláš a co necháš stát: snad zítra na to dojde, snad jiný to udělá. A kdyby ti někdo nakládal bezohledně břemena a říkal: musíš! - pak mu řekni: musím jen umřít. Když ani Pán Bůh po nikom nežádá, na co nemá čas a síly, pak ani člověk nemá právo to žádat.
Rozlišuj, co je důležitější! Vol, co můžeš a chceš dělat. A také si hleď vyšetřit každý den chvíli pro své záliby, pro svá potěšení, pro své malé radosti, aby sis udržel veselou a radostnou mysl poutníka do nebes.

A jak zní třetí rada moudrého života? Za vším vyhlížej Krista.
Máš-li možnost začít den ráno - nebo i v jeho předvečer - mší svatou a svatým přijímáním, jsi šťastný člověk: jdeš dnem s Pánem Ježíšem v srdci, na nic nejsi sám.
Ale i vy všichni, co nemáte možnost chodit i ve všední den do kostela, nechtějte zůstat osamělí: Pán Ježíš stojí stále u tvých dveří a klepe, jen mu otevřít. Pán Ježíš chce s námi jako nazaretský tesař pracovat, chce jako náš Učitel odpovídat na naše nejistoty, chce nám ukazovat cestu.
Pán Ježíš k nám stále přichází, kdykoliv mu s lampičkou bdělosti vycházíme vstříc.
 

SMRT JE RADOSTNÉ SETKÁNÍ

Smrt jako radostná svatba
Naše lampy mají svítit, až ženich, náš Pán, přijde na svatbu.
Co tu má Pán Ježíš na mysli, když říká, že přijde na svatbu s námi? - Má na mysli přesně to, čemu jsme zvyklí říkat smrt. Tak nás dnes ujišťuje: Smrt věřícího křesťana je radostná událost, je to radostné setkání s Pánem Ježíšem, je to odchod na svatební hostinu s ním.
Proč tedy jsme smutní, když nám někdo zemře, proč pláčeme, proč teskníme?
Protože pro nás, kteří tu ještě zůstáváme, znamená smrt rozloučení a loučení je smutná věc. Protože z našich milých zůstane najednou jen studená mrtvola, a ta nás odpuzuje. Vidíme rakev, vidíme hrob. Člověka živého už nevidíme a tak není snadné nad mrtvým tělem věřit v život po smrti.
Svatý Pavel má také starost, abychom nezapomněli, jak to je při smrti doopravdy: „Bratří, nechci vás nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit, jako to dělávají nevěřící. My věříme, že Ježíš vzkřísí ty, kdo zemřeli ve víře v něho.“ - Není tu hrůza, není tu smutek ani strach ze smrti.
To je první poučení z dnešního slova Božího: Smrt věřícího křesťana je radostné setkání s Pánem Ježíšem tváří v tvář. Je to pozvání na svatební hostinu do nebe.

Stále vyhlížet Pána Ježíše
Moc pěkně zní to podobenství.
Ale je tam i výstraha. Nezaspi to nejdůležitější, setkání s Kristem, svou věčnou blaženost. Zaspali jsme už v životě jistě každý ledacos, a najednou nám ujede vlak. Všichni jsme ospalci, jako těch deset panen. Ale pozor, říká dnes Pán Ježíš: nebe si nikdo nevydřímá! Kdo se nepostará o zásobu oleje, kdo si jej neshromáždí dost, dokud je čas - dokud žije, - ten na poslední chvíli už pak nic nespraví, ten zůstane sám.
Stále máme vyhlížet Pána, jestli už přichází. Máme si skládat jeho podobu rys po ryse. Jako kapka po kapce plní olejem nádobu.
Zopakujme si trojí ponaučení z dnešního slova Božího:
První: Smrt věřícího křesťana je radostné setkání s Pánem Ježíšem tváří v tvář. Je to pozvání na svatební hostinu do nebe.
Druhé: Kdo se nesnaží setkat s Pánem Ježíšem, poznat ho už na zemi, za svého života, ten se s ním nesetká ani v nebi.
Třetí: Musíme se stále učit dělat dobro, protože celou věčnost budeme moci dál konat to dobro, kterému jsme se naučili, spolupracovat s Ježíšem na vykoupení světa od zla.
Není to úchvatná představa? Pojďme povědět Pánu Ježíši: Pane, věřím v tebe. Nechci prožít svůj život jako panny ospalé, chci shromáždit co nejvíc oleje dobrých skutků. A začnu s tím už dnes.

Přímluvy

Pojďme společně prosit toho, od něhož pochází všechna moudrost:

• Za lidi krátkozraké, kteří nerozeznají, co je malichernost a co je podstatné.
• Za tvou církev, aby nelpěla na nedůležitých  ritech, ale hájila zásady evangelia.
• Za nás všechny, abychom každý den začínali dobrou modlitbou.
• Za lidi, kteří zemřeli náhle a nečekaně, nezmoudřelí a nedozrálí.

Bože, ty jsi Pán našich dnů, ty jsi Pán našeho života. Dals nám čas, dost času jsi nám dal. Neprosíme tě o víc času, ale o umění, jak moudře čas svého života prožít v duchu Ježíše Krista, našeho Pána.

NEDĚLE 33. V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Je už vlastností slova Božího, že člověka provokuje, burcuje. Kdykoliv se s ním setkáme, nutí nás ke změně smýšlení a jednání. Po celý liturgický rok jsme se takto s Božím slovem setkávali. Jaký to u koho z nás přineslo užitek? Dali jsme se vést? Byli jsme věrní aspoň nad málem?
V každém z nás ty otázky vyvolávají kajícnost a lítost nad nevyužitými možnostmi. Volejme proto v pokoře:

Uvedení do čtení
1. Př 31,10-13.19.20.30-31
První čtení o zdatné ženě je obrazem každodenní věrnosti v malém, ve využití dne k dobrému.
2. 1 So 5,1-6
Nejen v prvotní církvi, vždy znovu se čas od času objevují vzrušené obavy z konce světa: Svatý Pavel nás chce uchránit takového neužitečného fantazírování a obrací náš zájem správným směrem.
3. Mt 25,14-30
Co nám dnes Pán Ježíš říká v evangeliu, je vážné varování. Kdybychom víru jen přijali a nežili podle ní, bylo by naše křesťanství nakonec obžalobou proti nám.
 

DEN PÁNĚ PŘIJDE

Víte, co je to futurologie? Jistě, všichni to víte - a kdyby to některá babička nevěděla, poví jí to její vnouče: je to věda o vývoji lidstva, o světě v budoucnosti. Věda o tom, co přijde, co se stane.
Slovo Boží se dnes také zabývá futurologií. V evangeliu jsme právě slyšeli: „Pán přijde znovu a bude veřejně účtovat se svými služebníky!“ A ve čtení nám říkal svatý Pavel: „Vy to sami dobře víte, že den Páně přijde. Žijte proto v Božím světle!“
Slovo Boží považuje tedy za rozhodnou událost lidských dějin to, že přijde „Den Páně“, den konečného vítězství dobra nad zlem.
Kristův příslib, že znovu přijde, naděje na setkání s Pánem tváří v tvář, to byla veliká útěcha prvních křesťanů: „Kdy už Pán přijde?“ - ptali se stále znovu. A Pavel jim odpovídá stejně, jako mluvil Ježíš: „Není důležité vědět, kdy přijde Den Páně, - je důležité vědět, co se stane.“
Tak to platí i nám. Dodnes někteří křesťané se snaží uhodnout datum Dne Páně - říkají si Adventisté, Svědkové Jehovovi. Navzdory jasné řečí Písma se tváří, že vědí víc než andělé a znepokojují lehkověrné lidi vymyšlenými údaji, kdy bude konec světa.
My se držme toho, co praví Písmo svaté: Rok a den, přesné  datum konce světa, to ví jen Bůh Stvořitel.
Pro nás je důležité ptát se, co se stane v ten čas s námi, co se stane v ten čas s lidstvem.
Dnešní evangelium odpovídá obrazně, že to bude účtování Hospodáře se služebníky.
Svatý Pavel odpovídá jiným obrazem, že to bude rozsuzování lidí na syny světla a na syny tmy. Co si pod obrazy účtování a soudu můžeme představit?
R.Quardini říká: „Obraz Božího soudu znamená, že se člověk v jasu Božího světla uvidí tak, jaký je, jaký je jeho stav. Že jasně rozezná, co bylo v jeho životě důležité a co vedlejší.
U jednoho to povede k lítosti a k nové, zahanbené lásce k Stvořiteli: Ta lítost a palčivé zahanbení očistí vše, co bylo špatné a křivé.
Ale může nastat i opačná situace: Kdo po celý život zatvrzele zavíral před Bohem oči, ten při konečném prohlédnutí na Boha udělá totéž: zavře oči. Tentokrát už definitivně, navěky. Tomu nastane věčná temnota.“
Tak vysvětluje Boží soud Quardini.
A poslechněme si ještě jednoho teologa Norberta Lohfinka:
„V Den Páně - ať už při osobní smrti nebo na konci času - se setkáváme s Bohem definitivně. Uvidíme v plné  míře dobrotu a lásku Boží, kterou nás miloval. A tímto pohledem uvidíme i sami sebe. V děsném úžasu a leknutí poznáme svoje sobectví, tvrdost srdce. Všechny naše sebeklamy se naráz zhroutí. Všechny masky, za kterými jsme se před lidmi schovávali, spadnou. Ve světle přítomnosti Boží najednou jasně pochopíme, jací jsme měli být a jakými jsme byli skutečně. Toto a nic jiného, než toto - je Boží soud.
A to pak je i náš očistec: Poznáním jací skutečně jsme, je pro nás nesmírně bolestné, - ale právě tato lítost a bolest nás tříbí a očišťuje a činí způsobilými, abychom se setkali s Bohem.
Soudci si tedy budeme v Božím světle sami. A čím nám bude Bůh? Otcem z Ježíšova podobenství o marnotratném synu. Otcem, který odpouští vždy, stále a bez vyjímky. Odpouští každému, kdo lituje. Můžeme plně důvěřovat, že se v den soudu setkáme s Bohem dobrotivým a milosrdným.“
Není to krásná vyhlídka do budoucna? Žádný křesťan, jakkoliv starý či bezmocný, si nemusí říkat: „Já už nemám od života co čekat, já už mám život za sebou!“ - Kdepak! My křesťané máme právo vyhlížet před sebou největší události našeho života: své osobní setkání s Pánem tváří v tvář.
Máme právo se těšit na ten den. Bude to konec všech nedorozumění. Už na nás nedosáhne lidská zloba ani přírodní katastrofy. Už budeme osvobozeni od nátlaku nevěřícího světa, abychom i my odvrátili zrak od Boha. Vše skončí, všeho dočasu, jen pozvání Ježíšovo trvá: „Jdu, abych vám připravil místo.“ Máme se na co těšit.
 

ZAKOPANÉ HŘIVNY

Jak máme hospodařit se svěřenými hřivnami, schopnostmi? Podívejme se, co Pán Ježíš chválí u pilného služebníka: „Že jsi nad málem byl věrný, ustanovím tě nad mnohým.“
Pán tedy chválí věrnost nad málem, věrnost v malém, věrnost v tisíci drobnostech denního života. Kniha Moudrosti na příkladu zdatné ženy - hospodyně - nám názorně ukazuje: Nemáme být jen křesťany svátečního dne. Poslyšte, jaké zkušenosti s nedělními křesťany popisuje jeden z našich vrstevníků - jeden z těch, kterým říkáme nevěrci.
„Doma jsem nábožensky vychován nebyl, jen mě pokřtili, víc nic. A snad proto, že jsem o tom nic nevěděl, mě náboženské věci odmala zajímaly a budily mou zvědavost, jestli na tom náboženství přece jen něco není. Taková nějaká síla, která člověku dává jistotu, mravní měřítka, dobré impulsy, tak nějak. A tak jsem začal chodit v neděli do kostela.
První dojmy byly krásné. Lidé tam byli jaksi ztišení, soustředění, tváře jako vymydlené, rozsvícené. - Ale pak jsem tam uviděl jednoho chlapíka od nás z podniku. Znám ho léta: protiva, mrzout, sobec hašteřivec. A tady hele: také ta zbožně vymydlená tvář, také jako ostatní vše pohotově odříkával a šel s nimi k přijímání. Tak jsem byl v kostele tenkrát naposledy. Na takové nedělní iluze nejsem zvědavý a se životem to zřejmě nemá nic společného.“
Jinak v neděli v kostele, jinak ve všední den v práci nebo doma. V neděli dobré hřivny přijímat, ale pak je přes týden zakopat. Není v každém z nás kousek toho jen nedělně zbožného křesťana?
Zdatnou ženu kdo nalezne? Nechválí se tam, jak uměla zbožně sepnout ruce, zbožně naslouchat Božímu slovu. To jistě uměla také. Ale chválena je za to, co dělala potom, že byla věrná v maličkostech.
Ostatně, v čem byla svatost Panny Marie? Co ta dělala? Nepochybně to, co každá žena řemeslníka z chudých vrstev; uklízela, prala, vařila, chodila pro vodu, drtila na mlýnku obilí na chléb, tkala, a předla. Byla v jednom kole každodenních domácích obyčejných povinností.
Svatost Panny Marie nespočívala v tom, že konala neobyčejné věci, ale v tom, že věci obyčejné konala neobyčejně dobře.
To chce Pán Ježíš i po nás. Máme být křesťany nejen v neděli v kostele, ale i doma, když na nás doléhají nálady i nenálady vlastní i ostatních. Máme být křesťany, když se pachtíme v práci, když nás leccos dráždí k zlosti. Náš úsměv, to je také jedna Bohem svěřená hřivna.
Bída našeho křesťanství spočívá v rozporu mezi nedělí a všedním dnem. Náš úkol je v tom, abychom se denně znovu snažili ten rozpor překlenout, denně vnášet nedělní hřivnu křesťanství do všedního života. Pro posvěcení všedního dne si jdeme v neděli do kostela, proto jsme tu i dnes.
Vyznejme tedy svou víru tak živě a vroucně, aby nám osvěcovala naše hospodaření celého týdne.
 

HŘIVNY LIDSKOSTI

Student měl všechny předpoklady ke studiu: schopnosti, rodiče. Byl přijat na techniku. Dostavila se nechuť k učení, lenost. Dnes pracuje jako pomocný dělník tam, kde mohl být inženýrem. Zakopal svou hřivnu - říká se o něm.
Jiný případ: Fotbalista byl nadějný talent, moc se od něj čekalo. První úspěchy mu stouply do hlavy, přestal trénovat. Pracovat se mu také nechtělo - skončil jako příživník. - Zakopal svou hřivnu,  říkají známí.
Měl Pán Ježíš takové případy na mysli, když vypravoval dnešní podobenství? Měl na mysli jen ty, co mají mimořádné nadání? To pak my, obyčejní lidé, bychom mohli říct: nás se to netýká. Jenže týká. On myslel ty hřivny, co má každý: hřivny lidství. On myslel ty vlohy, co dělají člověka člověkem. My každý jsme jimi vybaveni a ne málo, hned pěti. Jsou to: Rozum a cit, - víra, naděje a láska.
I nám tu dnes platí otázka Pána Ježíše: Jak hospodaříš se svým lidstvím? Nakolik v tobě vyrostl a roste člověk k obrazu Božímu?
Rozum:
Platí o tobě, že jsi rozumný člověk? Říkají o tobě tvoji známí, že jsi rozvážný, spolehlivý? Anebo říkají, že jsi vychytralý, mazaný či hloupý z lenosti?
Cit:
Jsi citlivý nebo necita? Jemnocitný nebo hrubec? - Jak jsi v sobě rozvinul tuto lidskou vlastnost?
Víra:
Našel sis hodnoty života, na které věříš? Víš za čím v životě jdeš, co od života chceš? Nebo jsi věčný skeptik, pochybovač, který stále kolísá, neví co chce?
Naděje:
Platí o tobě, že umíš překonávat překážky důvěrou v dobro?
Nebo jsi věčně podezíravý, zakejslý, zatrpklý?
Láska:
Říkají o tobě, že jsi člověk laskavý, milý, vlídný? Nebo jsi sobec, žárlivec, citový splašenec?

Svatý Pavel (v 1 Kor 13) říká, že láska je mírou lidství. Ale jaká láska! Ne tak splašená, co vše boří a působí, že student se přestane učit, že muž uteče od rodiny. Láska zvládnutá, obětavá.
Boží hřivny víry, naděje a lásky si může přisvojit každý člověk. Ptej se dnes: Jak jsem si je přisvojil já? Jak dál rozvíjím hřivny svého rozumu a citu, hřivny víry, naděje a lásky? Stávám se stále víc kladným typem, radostným člověkem, nebo rok od roku upadám a mrzoutím? Pojďme se přihlásit k těm Božím hřivnám společným vyznáním, že věříme, doufáme, milujeme.
 

JAK VYPĚSTOVAT DOBRÉ MANŽELSTVÍ

Existují šťastná manželství?
Hezky se to poslouchalo v prvním čtení - ta chvála  spolehlivé ženy, dobré hospodyňky. Hezky se poslouchala v evangeliu chvála muže, na kterého je spolehnutí.

Ale je to tak v našich rodinách? Existují tam takové ženy, existují tam takoví mužové? Existují šťastná manželství,
Nevím, jak o tom soudíte vy, ale od mladých slýchám, že nic takového neviděli ani doma ani u známých. Manželství znají jen jako nucený konec té „pravé“ lásky, zamilovanosti. Nerozlučné, doživotní manželství považují dnes někteří za nemožné. Dokládají to velkým procentem rozvodů. Říkají, že i ti, co se nerozvedli, si jdou v manželství na nervy a také to mezi nimi za nic nestojí.
Je prý to dnes mezi mladými módní takhle pohrdavě mluvit o manželství. Místo, aby se na ně svědomitě připravovali, dělají si z něj posměšky tak dlouho, až jednou jim vyrazí dech zjištění, že budou mít dítě.
A pak se pod tlakem obou rodin, z donucení, honemhonem vezmou. A čekají, že ten svatební obřad z nich nějakým kouzle najednou udělá dobré manžele.

Je manželství přežitkem?
Nedávno se mi dostala do rukou studie známého sociálního badatele Palmeho, který shrnuje zkušenosti z manželského experimentu ve Švédsku.
Jak známo, Švédsko se v poválečné době stalo evropskou avantgardou v praktikování tak zvané „volné morálky“, to jest v odmítání manželství. I zákonodárství se přizpůsobilo této módní vlně. Rozvod byl velmi usnadněn, a tak Švédsko vedlo jak v počtu rozloučených manželství, tak i v počtu svobodných matek, které v duchu nové morálky vůbec nepovažovaly za potřebné spoutat se manželstvím s otcem svého dítěte.
Možno říci, že se tam jednalo o pokus, který podstoupila celá jedna generace národa. Jak vypadá výsledek?
Především se ukázalo, že stoupáním rozluk a počtu svobodných matek tam začal stoupat i počet narušených dětí. Děti bez rodin častěji trpí sklonem k asociálnosti, jsou neschopné systematické práce, vzdělávání, snadno podléhají alkoholu, drogám, nudě. Tak se mstí na dětech život rodičů podle zásady, že manželství je přežitek.
A jak se pohrdání manželstvím projevilo na těch mladých lidech, kteří si z toho udělali své životní krédo? Většina svobodných matek byla brzo unavena tím, že břemeno péče o dítě nesou samy. Scházela jim finanční i morální pomoc muže jak při výchově dětí, tak při osobních potížích. A když to většinu přivedlo ke změně postoje a zatoužily po opoře v manželství, shledaly, že muži, kteří s nimi dříve společně vyznávali pokrok volné lásky, už si útočiště před osamělým stářím našli v manželství s mladšími ženami. A ty svobodné matky zůstávaly samy dál  - i když už nechtěly.
Co z toho plyne? Vysoké procento rozpadených manželství není důvodem k likvidaci této instituce, ale důvodem k hledání příčin, proč se manželství rozpadají a k předcházení těch příčin u mladých lidí.
Manželství si vždy zachová funkci hnízda pro děti, tedy něčeho nepostradatelného z hlediska dítěte.
Manželství vždy zůstane bytostnou součástí lidství, vždyť v muži je jen půl člověčenství a v ženě také. Proto osamělý život vede tak často k podivínství, staropanenství, staromládenectví.
Manželství si vždy zachová svou funkci ochranného zařízení proti osamělosti jednotlivce: „Ať přijde cokoli, jsme na to dva.“ - Život prožitý ve dvou je snadnější, plnější, bohatší.

Hezké manželství nevzniká samo sebou
Musí ovšem ti dva vědět, že hezké manželství je umění, že je to artistický výkon dobře sehrané dvojice, že se to musí trénovat a natrénovat, naučit; že to nikomu nespadne samo do klína - bez přičinění.
Musí také ti dva být lidé normální, to jest lidé schopní a ochotní stále se vychovávat: Ale pozor, - každý sám sebe! Za nenormální a neschopné pro manželství je třeba považovat ty, kteří jsou odhodláni stále vychovávat toho druhého namísto sebe sama.
Manželské rozvraty nejsou signálem přežitosti tohoto zařízení, ale signálem přežitosti způsobu, jak se do něj vstupuje, jak se v něm žije.
Nelze tedy zavrhnout manželství; je třeba zavrhnout lehkomyslnost mladých lidí, kteří vstupují do manželství bez přípravy, bez nejnutnějších znalostí podmínek života ve dvou. A je tu i vina nás všech, celé naší společnosti: Zatímco nikdo nesmí řídit třebas i moped bez prodělání výcviku, ženit se může kdekterý nevědomec a hloupý nevychovanec, - i takový, který doslova neví, co činí.
Je třeba zavrhnout i spěch, s kterým se partneři vybírají.
Cesta k nápravě manželství je tedy v důkladném školení od mládí, aby mladí znali odpověď alespoň na čtyři základní otázky:
a) Co to je manželství - život ve dvou. Čím se liší od života svobodného.
b) Jak se vyhledává vhodný partner, co je to doba známosti, co to je manželská láska.
c) Jaké zákonitosti platí pro záběh manželství, první rok společného života.
d) Jaká je funkce dítěte v manželství, jak je vychovávat.
Když se budou brát lidi osobně dozrálí, tedy už osobnosti a ne polovyspělé děti; - když zvládnou uvedené čtyři okruhy odbornosti manželského života, pak pro ně nebude manželství přežitou institucí, ale bohatším způsobem života.
Zkuste si vy, mladí křesťané, promyslet v klidu všechny body, jak jsem je tu nadhodil! Chtějte být moderní a žít moderně, hledejte vše nové a lepší, ale v návaznosti tradice! Převzít bez hlubšího domýšlení kdejaké nové heslo, to není znamení pokrokovosti, ale povrchnosti a nevyzrálosti. Hledejte s moudrostí biblického hospodáře, který vynáší ze svých zásob věci staré i nové.
Co si dnes zapamatujeme: Školení na moudré manžele začíná už od dětství.

Přímluvy

Prosme teď společně Pána o pomoc:

• Za manželské páry, které proti sobě navzájem zatrpkly a odcizily se nazvájem; - aby se učili vidět, co je na tom druhém dobrého.
• Za osamocené lidi z havarovaných manželství; - aby nepropadli zatrpklosti a našli dobré přátele.
• Za všechny, kdo žijí v manželství, aby se snažili odvyknou všemu,  co na nich je na obtíž ostatním v rodině.
• Za mladé lidi, aby ve svátostech viděli dar Ježíšovy lásky.
• Za staré lidi mezi námi; - aby nebyli nikomu doma na obtíž a mohli v klidu dožít ve svém prostředí.
• Za nás, zde přítomné, - abychom se nebáli dobrého Boha, ale spíš zlých lidí.

Bože, dej, abychom pochopili, co je nám všem ku pokoji a šli to domů  chutě konat v milosti Ježíše, našeho Pána.

Přímluvy

Bůh nás volá ke spolupráci s ním a svěřuje osud svého království mezi lidmi do našich rukou. Prosme ho proto:

• Bože, dej, ať tvé úmysly vždy lépe poznáváme.
• Ať tvé slovo v neděli dobře slyšíme a v týdnu podle něj žijeme.
• Dej nám radostné srdce, abychom kolem sebe vytvářeli dobré prostředí.
• Dej nám jasný pohled, abychom vždy dobře rozeznali, co je opravdu dobré a co je bezcenné.
• Ať naše mládež nezakope své hřivny a nepromarní své talenty.
• Ať vnášíme dobrého Ducha tam, kde žijeme.

Pane Ježíši, tys řekl, že kdo zná tebe, zná i Otce. Dej nám stále hlouběji chápat jeho otcovskou lásku, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

NEDĚLE 34. V MEZIDOBÍ  - SLAVNOST JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE

Uvedení do bohoslužby
Poslední neděle církevního roku, slavnost Krista Krále, není ohlížením zpět po uplynulém čase, ale ukazuje nám dopředu, v jakém duchu máme začít nový okruh roku spásy: Boží království nám nespadne samo do klína, není to nějaký nebeský prefabrikát, ale musíme si je společným úsilím vytvářet, budovat.
Pohlédněme tedy každý na sebe: Jakým jsem já přínosem pro růst Božího království ve světě kolem mne?
Prosme za Boží pomoc naší slabosti.

Uvedení do čtení
1. Ez 34,11-12.15-17
Prorok Ezechiel srovnává Boží péči o člověka s péčí pastýře. I my máme být takovými dobrými pastýři lidem, kteří jsou na nás nějak závislí.
2. 1 Kor 15,20-26.28
Svatý Pavel teď líčí Korinťanům i nám královskou vládu oslaveného Ježíš Krista.
3. Mt 25,31-46
Teď uslyšíme, podle jakých měřítek rozlišuje náš Pán Ježíš lidi na dobré a zlé. Pozorně poslouchejme, zda se ten popis dobrých lidí hodí i na naše jednání.
 

SVÁTEK KONCE SVĚTA

Letošní svátek Krista Krále je vlastně svátkem konce světa. Četli jsme o něm v evangeliu.
Jak to tedy bude na konci světa? Písmo svaté o něm mluví v barvitých, symbolických obrazech. Lidé, místo aby se zamýšleli nad smyslem těch obrazů, berou to často doslovně a polopaticky: že nastane hrozná kosmická katastrofa, že Bůh celý svět zničí, a že z nebe sestoupí nějaký prefabrikovaný ráj - nový svět, nové stvoření. To je nesprávná představa.
Jak by mohl Bůh zničit svět - své vlastní dílo? Což nečteme v Písmě od Noemovy duhy neustávající svědectví, že Bůh svět miluje, že jej nechce zničit, ale zachránit? A láska Boží, to není jen planý sentimentální cit, který k ničemu nezavazuje. Naopak: „Tak Bůh miloval svět, že za něj dal svého jediného syna.“ Dal ho, aby se ztotožnil s lidmi, aby se stal člověkem, aby nesl lidský osud. Bůh nechce ani zkázu světa ani zkázu svého člověčenstva. Chce svět zachránit.
Jak to tedy bude na konci světa?
Konec světa - to bude konec světa zločinu, konec světa všech hrozných a zlých věcí na světě. Už vlastně začal ten konec zlého světa -. smrtí Pána Ježíše na kříži. Už vlastně začal ten nový dobrý svět - se zmrtvýchvstáním Páně.
Království Boží - Nové stvoření - už je tu, ale dosud v zápase se zlem. Konec, o kterém mluví Pán, je konec tohoto zápasu, je konečné vítězství všeho dobra. Pro děti Boží je konec světa radost, do které vstupují. Je to katastrofa pro zlé lidi. Jejich zlé snažení konečně a definitivně zkrachuje. Ale nemůžeme říci, že je zavrhne Bůh.
Ti zlí se sami odsoudí. Bůh jim bude nabízet záchranu do posledního okamžiku. Boží soud jen vyjeví jejich vlastní postoj.
Přenesme nyní toto vše na sebe a uvědomme si dnes dobře:
Kdykoliv odmítneš zlé pokušení, to končí kus zlého života. Kdykoli můžeš někomu ublížit - a ty mu naopak prospěješ, kdykoli můžeš zarmoutit - a ty uděláš radost, kdykoli se postavíš rozhodně na stranu dobra, - to vždy končí kus zlého světa a rodí se svět vykoupený. Vzniká dobrý svět a tvé nebe. Říkám tvé nebe. Nikdy totiž nebude mít nebe ten, kdo si ho nezačal stavět  teď, zde, na zemi, skutky lásky a milosrdenství.
Nezažije lásku nebeskou, kdo nemá lásku k bližnímu. Nebude šťasten, v nebi, kdo nečiní šťastnými jiné.
Jak to je tedy u tebe se skutky lásky, skutky milosrdenství? V kancionálu je jejich seznam. Znáš je? Jednáš podle nich? Zpytuješ si podle nich večer svědomí?
Zopakujme si je, jak se je učíme ve škole:
a) Skutky tělesného milosrdenství:
 1. Hladovějící sytit a napájet.
 2. Ujmout se cizince - poradit, pomoci mu.
 3. Ošatit nuzného.
 4. Navštěvovat a ošetřovat nemocné.
 5. Pomáhat vězněným.
b) Skutky duchovního milosrdenství:
 1. Zaslepené trpělivě přivádět k poznání, že chybují.
 2. Učit nevědomé. Nenechávat si své poznatky, svou odbornost sobecky pro sebe.
 3. Dobře  poradit těm, kteří jsou bezradní.
 4. Potěšit zarmoucené. - Nevyhýbat se lidem, když mají trápení, ale pomáhat jim je nést.
 5. Mít trpělivost se zlými lidmi. - Neodsoudit je, neodvrátit se od nich, dávat jim šanci k napravení.
 6. Odpouštět těm, kteří nám ublížili. - Nemstít se.
 7. Modlit se za živé i mrtvé.
To jsou skutky milosrdenství. To jsou poznávací znamení, podle nichž Kristus Král rozlišuje své poddané, to je odlesk záře jeho nebeské koruny na jejich čele. Lidstvo bude souzeno podle míry činné lásky k bližnímu. I já a ty tak budeme souzeni.
Budeme si dnes pamatovat: Kdykoli se rozhodnu pro skutek tělesného nebo duchovního milosrdenství, je to konec světa pro zlo opačné, je to výstavba kusu nebe na zemi pro mne a pro jiné.
Budeme si pamatovat: Bůh mě bere vážně jako svého spolupracovníka při vykupování světa. Chci se denně při večerní modlitbě ptát, jak jsem dnes konal skutky tělesného a duchovního milosrdenství.
A naše dnešní vyznání víry ať je radostným přihlášením ke Kristu, Králi světa vykoupeného, Králi nebe i země.
 

TRPITEL NA KŘÍŽI A VŠEVLÁDCE NA TRŮNU

Když se nám nelíbí pořad v televizi, vypneme ho. Ten pořad sice běží dál, nepřestal tím existovat, - ale pro nás přesto už není.
Vypnout, když se nám něco nelíbí, to nám jde dobře i v životě, nejen v televizi. Boha také lidé vypínají - a žijí dál, jako by tím už Bůh přestal existovat.
Ale Bůh zůstává:
- Zůstává pro člověka jedinou cestou  k cíli. Mimo je jen bloudění.
- Zůstává pro člověka plnou pravdou. Tou, po které lidé tolik prahnou
- Zůstává věčným životem. Právě tím, o kterém lidé sní.
Ať ho lidé ctí nebo odmítají, Bůh zůstává Pánem světa. Divným pánem:
- Vždyť nepanuje, ale slouží, pomáhá.
- Vždyť nezastrašuje, ale získává láskou.

Král, který hladoví
Toto Boží království nám církev připomíná svátkem Krista Krále. A je příznačné, kdy církev tento svátek zavedla: Roku 1925, až když se vzdala nároku na světské panování, na kralování z tohoto světa, a tak mohla lépe chápat  podstatu království Božího.
Z Nového zákona známe dvojí podobu Krista Krále:
 jako Vševládce na trůnu slávy - Pantokrata, Pána věčnosti, Pána naší budoucí slávy a Soudce mrtvých
 jako Ukřižovaného Beránka zabíjeného za hříchy světa.
Podoba Vševládce a Soudce, ta se nám promítá v našich představách víc do budoucnosti. Ale druhá podoba, podoba za nás Ukřižovaného, to je podoba Ježíše mezi námi, který nám pomáhá nést kříž našeho světa a našeho života. Takto, na kříži, si jej také nejčastěji zobrazujeme a představujeme.
Jaký je tento Kristus mezi námi, Král na kříži?
- Je to Král, který hladoví, dokud je na světě jediný hladovějící.
- Je to Král, který trpí, dokud je na světě jediný člověk nespravedlivě souzený, bezmocně trpící jakoukoliv diskriminací.
- Je to Král, který nás neustále podněcuje k největší revoluci lidských dějin - k revoluci v lidském srdci:
- Když pochopíme, že pro osud lidstva není tak důležité, abychom ovládli jiné ale  sebe.
- Když pochopíme, že státy tu nejsou kvůli vladařům, aby mohli stále víc panovat, ale kvůli slabým lidem, aby je mohli chránit proti násilí a zvůli.
- Když pochopíme, že já a ty jsme důležití natolik, nakolik jsme ochotni pomáhat těm, kteří pomoci nepotřebují.

Král spravedlnosti, lásky a pokoje
Preface dnešního svátku tyto myšlenky obnovuje, když mluví o Kristovu království spravedlnosti, lásky a pokoje. A opravdu - kde je mezi lidmi pravdivost a laskavost, tam je i pokoj; - ten mír, o kterém se tolik mluví.
V tom je smysl dnešního svátku Krista Krále. Máme si uvědomit, že on je vlastním smyslem všeho jsoucna: V jeho osobě se vrací svět a lidstvo do Božího řádu. V Ježíšovi je síla k záchraně světa.
Pastýři Izraele - vládnoucí vrstva národa - zklamali. Místo, aby se starali o slabé a bezmocné, měli starost jen o vlastní moc, její zajištění a upevnění. Proto propadli, zanikli. Starý zákon je o tom výstražným svědectvím.
Teď jsme tu my, děti Nové smlouvy. Máme před sebou tentýž úkol: Panovat sobě, sloužit druhým, chránit slabší. A i nás dnes evangelium výslovně varuje:
- Ježíš zítřka,, Král a Soudce, se nebude ptát po pravdivosti naší víry, ale po pravosti našich činů.
- A Ježíš dneška, ten stále ještě umírá hlady v rozvojových zemích, trpí opuštěností v osamělých lidech, snáší bolesti ve všech nemocných, ten čeká, kdy mu posloužíme, ulevíme, pomocí člověku, který bydlí vedle nás.
Vidíte, bratří, Boží království, to není náboženská futurologie, to není utopistická představa z „onoho světa“, to je náš každodenní životní program: život ve spravedlnosti, lásce, pokoji.
Až se budeme za chvilku modlit společně Otčenáš, budem dnes lépe vědět, o čem je řeč v prosbě: Přijď království tvé!
Teď se přihlasme k programu Božího království slavnostním vyznáním víry.
 

POSLEDNÍ SOUD

„Až přijde Syn člověka ve své slávě,
... budou před něj shromážděny všechny národy.“ Okruh roku spásy začíná církev adventem - vstupem Boží lásky do světa, vrcholí obrazem druhého adventu, druhého příchodu Páně. Každý člověk, všechno lidstvo, celé stvoření spěje k svému dovršení, ke konečnému a absolutnímu vítězství dobra nad zlem, života nad smrtí.
Svatý Pavel říkal v epištole, že ten proces už začal. Začal onoho velikonočního rána zmrtvýchvstáním  prvního v pořadí - Ježíše Krista.
V nás už také roste zárodek nového života, pšeničné zrno, jen ještě není zřejmé, bude-li to pleva či zrno živé a klíčivé.

„Bude soudit živé i mrtvé.“
Proto druhý příchod Páně zahrnuje i soud, to jest oddělení zrna od plev, ovcí od kozlů.
Co nám chce Pán Ježíš říci tímto evangeliem? Že to není míněno v doslovném smyslu, že to není reportáž o budoucí události, ale obraz, podobenství, to je nám jasné.
Máme si tu především uvědomit, že o našem osudu se nebude rozhodovat až na konci časů, ale že o něm rozhodujeme my sami, každý sám o sobě. Že už teď se soudíme tím, jak se chováme k Ježíši v chudších a slabších, než jsme my.
Podobenství nám také připomíná, že Pán Ježíš se nebude ptát po našich náboženských vědomostech, ani po příslušnosti k církvi. Bude řeč jen o skutcích z lásky vykonaných. Ba nebude záležet ani na tom, zda jsme při té službě bližním „vzbudili“ dobrý úmysl. Spravedliví v Ježíšově podobenství výslovně říkají, že neviděli Ježíše v těch, kterým sloužili, že to tedy nedělali se „zbožným“ úmyslem. Tím je dána šance pro lidi ze všech vyznání i bez vyznání.
Kristův příchod k soudu znamená především příchod Boží lásky, která se stane všem zjevnou. Boží soud nad světem je soudem lásky a porozumění, časem Božího milosrdenství a amnestie (Kard. Ratzinger).

Maran atha - nebo Dies irae?
Když posloucháš o posledním soudu, že je to soud lásky, milosrdenství amnestie, možná ti napadá: To snad bude mít na Božím soudu poslední slovo nespravedlnost? Budou tedy všichni darebáci amnestováni, ospravedlněni? To jistě ne. Kdo celým životem nabídku Boží lásky odmítá, kdo zná jen a jen sebe, nemůže stanout mezi požehnanými, kteří nouzi bratří viděli a pomohli. Dva tábory budou na konci, ne jen jeden. Ale naopak, nemají pravdu ti, kdo by nejraději kdekoho zavrhli - samozřejmě kromě sebe. Vždyť by se tak obrátilo vniveč celé vykupitelské dílo Ježíše Krista.
Stojí tu proti sobě odedávna dvojí představa Božího soudu, rozpor mezi prvokřesťanským „Maran atha“ a středověkým „Dies irae“.
První křesťané končili své modlitby voláním „maran atha!“, přijď už, Pane! Druhý příchod Páně byl pro ně plný naděje radosti. Naproti tomu pro křesťana středověku byl to „dies irae“, den hněvu, hrůzy, trestu, dnem přísného účtování.
Jak tomu rozumíme dnes?
Víme, že řecké slovo „krisis“ znamená nejen „soud“, ale především „vyjasnění“.
Přirozenosti Boží neodpovídá ničit, zavrhovat své dílo. Poslal svého Syna proto, aby svět zachránil (Jan 3,17). Ježíšův úkol je tedy především v prvním smyslu slova „krisis“. Má svět zachránit, vnést do něj plné světlo. Má vyjasnit vše nejasné, aby každý mohl rozeznat, co je dobré a co je špatné, aby mohl správně jednat.

„Očekávám život budoucího věku.“
Proto je i pro nás dnes evangelium o posledním soudu  radostnou zvěstí: Máme ještě čas jít za světlem, dát se správnou cestou, cestou lásky.
Dnešní křesťan, říká Friedrich Heer v knížce: „Věčnost začíná dnes“, ten už nesní o nebesích kdesi nad hvězdami, v nedohlednu. A neděsí se také strašidelného pekla, mučírny plné obludných ďáblů, kterou vynalezli psychopatičtí básníci a nešťastní kazatelé. Křesťan ví, že tam, kde jsou lidé na sebe hodní, kde si navzájem s láskou slouží, všude tam že rostou nebesa. Patří k pravému umění žít, tuto cestu k nebi hledat a s radostí nalézat.
Křesťanská představa posledního soudu nevyzývá člověka k pasivitě, fatalismu, ale naopak, k velké a radostné aktivitě: Máme v rukou jak svou budoucnost, tak i budoucnost celého světa.
Poslední soud nechápeme jako konec; konec lidstva, světa. Za koncem už nic není. Za příchodem Kristovým a soudem je nový život, nová země, nové nebe.
Ve sjednocení s Kristem tu vykoupené lidstvo dosáhne svého dovršení, štěstí, ke kterému jsme byli všichni stvořeni. Budeme „vidět“, poznávat Boha a dílo jeho stvoření.
Budem se radovat z těchto úžasných zážitků. Budeme se podílet na Boží činnosti. Naše lidské schopnosti dosáhnou své plnosti, svého maxima. Všichni spolu vytvoříme společenství svatých, to „svatých obcování“, které dovršuje celé lidstvo i celý vesmír.
Pro dnešního křesťana je závěr Kreda zase plný naděje. Je to vyhlížení červánků dne, kdy budeme s Pánem pohromadě. S tím Pánem, který přes bouře času i nám - jako apoštolům při bouři na moři - volá vstříc do naší lodičky života: „Nebojte se, to jsem já!“ Jdu vám vstříc!

Přímluvy

Pojďme prosit Krista Krále, kterého Otec učinil Pánem nade vším:

• Za všechny věřící lidi po celém světě: Aby přes všechny starosti a trampoty vyhlíželi budoucnost s důvěrou.
• Za všechno lidstvo na světě: Aby národy přestali bojovat o ovládnutí jiných národů, žili pokojně a přáli jiným pokoje.
• Za ty, kteří nám vládnou: Aby vládli spravedlivě a nedali ubližovat bezmocným.
• Za naši farní rodinu: Abychom všichni dobře obstáli na Božím soudu.
• Za naše umírající: Posilni jejich naději, aby se nebáli ani smrti.

Pane, náš Bože, Králi světa a soudce každého člověka, slyš a vyslyš naše prosby. Chválíme Tě a velebíme nyní a chcem tě chválit a velebit na věky věků.
 
další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net