Cestou do Emauz - nedělní cyklus A - mezidobí (26.-30. neděle)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
Jdi na obsah dílu:
Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatýchdalší knihy (většinou volně šiřitelné) Uvedení do bohoslužby
Křesťanství je náboženství paradoxu, napsal Chesterton. Co je to paradox? Je to pohled z nezvyklého úhlu, takže vidíme věci nově. Brání zevšednění, navyklosti.
Učit se žít jako křesťan znamená: dívat se na sebe a věci kolem sebe stále nově, znamená učit se být stále více člověkem.
I dnes se máme v zrcadle Božího slova na sebe podívat novým pohledem.
Ohlédněme se na svůj uplynulý týden, vyznejme a litujme, čím jsme narušili Boží obraz v sobě.Uvedení do čtení
1. Ez 18,25-28
Prorok Ezechiel nám v dnešním čtení dosvědčuje, jak se už ve Starém zákoně lidé hádali s Bohem: Pro sebe chtějí všechnu Boží mírnost, pro své nepřátele všechnu Boží přísnost. Nesmýšlíme my také tak?
2. Flp 2,1-11
Jsme křesťané. Máme tedy smýšlet a jednat jako Pán Ježíš. Jak to je smýšlet jako Pán Ježíš - to nám říká svatý Pavel.
3. Mt 21,28-32
V evangeliu se nás Pán Ježíš ptá, zda my také patříme k lidem, co ochotně všechno slíbí, a pak skutek utek. Nebo se podobáme spíš tomu druhému z podobenství?
DVA BRATŘI V NÁS
Bývají v nás oba
„Co soudíte o těch dvou bratřích?“ Tak se nás ptal Pán Ježíš. Mohl mluvit ještě o třetím bratru - který pokaždé řekne nepůjdu a také nejde - , ale takoví zlí paličáci snad mezi námi nejsou.
Mohl mluvit i o čtvrtém, který pokaždé řekne půjdu a vskutku pokaždé běží a úkol pokaždé vzorně udělá. Takových čítankových hodných Fridolínů mezi námi asi také moc není.
Ale v každém z nás je ten nebo onen z těch dvou brášků, o kterých Pán Ježíš mluvil. A ve většině z nás je něco z obou zároveň, jak kdy jsme naložení.Zbrklá ochota
Ten první, co říkal ochotně ano ano, ale pak nešel nikam, ten v nás často zbrkle a horlivě ledaco naslibuje a ani neuváží, jestli je to vůbec možné splnit. A pak se za námi vleče slib, závazek, povinnost, s kterou si nevíme rady. A to je ošklivé.
Nebo jindy slíbíme, abychom měli od žadatele pokoj, abychom se zbavili jeho naléhání. Splnit slib se nám pak nechce a odkládáme to. A to je také ošklivé.Zbrklá neochota
Ten druhý bratr v nás, co napřed řekl nepůjdu, ale potom šel, - toho také známe. Když slyšíme, co se po nás chce, co nám někdo ukládá, všechno se v nás vzepře nechutí: Nebudu, nepůjdu, neudělám! - Co pořád jen já, - ať to udělá někdo jiný! Ale pak se v nás přece jen ozve hlas svědomí a ten tu nechuť přemůže. Jdeme a uděláme. Tak by to mělo být pokaždé, protože v tom je láska. Ne v pěkných slovech, v citech, ale v činech.
Vzpomínám, jak to často bývá v leckterém domě s vámi, děti. Tatínek přišel z práce, synek ho chytne kolem krku: „Tati, to jsem rád, že jsi doma.“ - Tatínek mu řekne: „Tak mi skoč pro cigarety.“ „Kdepak, tati, já nemůžu, chci si dokreslit eroplán.“ Řekněte sami, co má pak za cenu taková líná láska.Řiďte se svědomím
Ještě jednoho si všimněte: Před chvílí jsem říkal, že se v člověku ozve hlas svědomí.
Co je to hlas svědomí? Je to schopnost rozeznávat, co je dobré a co je zlé. Už malé dítě to umí. Je na něm dobře poznat, když něco vyvede: Ví, že se to nesmí, je zahanbené.
Ten hlas je v hlubinách lidské duše. Člověk si ho sám nedal, ten dal do lidské duše sám Stvořitel. Často je nám ten hlas i nepříjemný, protože nás stále vybízí, abychom dělali co je dobré - a to se nám pokaždé nechce.
Je-li naše lenost nebo špatnost příliš velká, pak dokáže svědomí přehlušit. Tak na tom byl ten bratr, co slíbil a nešel.
Někdy svědomí nezvítězí hned, ale když je dobrá vůle, přece pomalu dokáže přemoci lenost nebo zlost. - To je případ bratra, který napřed odmlouval, ale pak šel.Shrnutí
Celý život se musíme učit, abychom slibovali jen tolik, kolik můžeme udělat. A abychom udělali, co jsme slíbili. Aby skutek neutek. Raději slibujme méně, ale co slíbíme, dodržme:
Mluvky a podvodníky poznáš podle nesplněných slibů.
Kristovy učedníky poznáš podle toho, že slovo dodrží.Přímluvy
Patří to už k povaze člověka, že stále něco nově začínáme a stále něčeho zanecháváme. Pojďme prosit o pomoc Ježíše, který je naším vůdcem na cestě života:
Pane Ježíši, chceme se podílet na nedělní bohoslužbě tak, aby nám byla chvílí radostného setkání s tebou, - abychom tu vždy znovu prožívali největší příběh lásky s tebou, - jenž žiješ a kraluješ na věky věků.
- Ať se dovedeme uchránit od lhostejnosti ve víře.
- Mocní ve světě politiky až upřímně usilují o mír ve světě.
- Naši školáci ať si najdou čas na svou bohoslužbu.
- Naše mládež ať pomůže liknavým, aby se všichni přidali k výchově své osobnosti k dospělosti.
- Ať je nám všem nedělní shromáždění v kostele chvílí radostného společenství.
Uvedení do bohoslužby
Po staletí Bůh vedl a vychovával vyvolený národ.
Po staletí Bůh vedl a vychovával náš národ.. Po léta oslovuje, nabádá a vychovává nás osobně. Co tím dosáhl? To je otázka přímo do svědomí, kterou nám dává dnešní Boží slovo.
Zahleďme se tedy každý na sebe: Jaký jsem já křesťan? Jaký vzorný člověk? Kde je dobro, které konám?Uvedení do čtení
1. Iz 5,1-7
Dvakrát dnes uslyšíme v biblickém čtení o vinici a o nás. Jednou v tesklivé Izaiášově písni o vinici neplodné - jsem to snad já? Podruhé v podobenství Pána Ježíše - jsem snad já ten vinař?
2. Flp 4,6-9
Slova povzbuzení svatého Pavla v listu Filipanům jsou nám dnes stejně potřebná, jako byla před tisíciletími křesťanům v Malé Asii.
3. Mt 21,33-43
Podobenství o zlých vinařích klade i nám otázku: jaká je naše odvaha splácet Bohu nájemné za všechno dobré, co nám propůjčuje?
HISTORIE JEDNÉ VELKÉ LÁSKY
O velké lásce se zpívají písně, vyprávějí romány a skládají básně. Právě jsme v prvním čtení naslouchali písni a v evangeliu vyprávění o velké lásce. O lásce, která nebyla opětována, která byla oklamána.
Někdy se toto biblické vyprávění nazývá podobenství o zlých vinařích - ale to není přesné. Hlavní postavou v každém románě, v každé povídce o lásce je přece ten zamilovaný, ten milující.
V tom milujícím snadno rozpoznáváme Boha Otce. Jak krásnou vinici, jak krásný svět nám lidem připravil, co vše pro nás udělal, abychom přinášeli úrodu lásky, abychom dobrotu Stvořitele spláceli svým dobrým životem.
My totiž nejsme na vinici Božího království pozváni jako diváci na divadle, kteří jen sedí a tleskají. Jsme pozváni, abychom spoluvytvářeli program, abychom dávali druhým z toho, co jsme sami dobrého dostali.
Ale my se často nechováme lépe, než ti první nájemci v podobenství - děti Izraele. Dobro dobrem nesplácíme, Boží proroky a kněze kamenujeme a zaháníme, Božího Syna svou zlobou křižujeme.
Tolika zklamání v lásce se dočkal ten milující. Ale on se nedá odradit, to je na tomhle příběhu nejúžasnější: Bůh důvěřuje velmi houževnatě v dobro, které je v člověku - stále znovu posílá proroky na vinici, stále znovu dává člověku příležitost, nabízí přátelství.
Poslechněte si vyprávění ze staré zbožné Rusi - jak pěkně dovedli znázornit bezmeznou vytrvalost Boha Otce v jeho snaze pomoci člověku.
Žila kdesi žena, která byla moc zlá. Ani jediný dobrý skutek za svůj život neudělala, jenom pořád kde mohla, ubližovala. Nakonec umřela a čert ji vhodil do ohnivého jezera. Její anděl strážný se nad tím moc trápil a pořád hledal a vzpomínal, jestli by se aspoň nějaký dobrý skuteček nenašel. - Našel se: kdo hledá - najde. A tak hned hlásil Pánu Bohu: „Ta žena jednou vytrhla na své zahrádce mladou cibulku a dala ji zadarmo žebračce!“ A Pán Bůh řekl: „Dobrá - vezmi tu cibulku, natáhni se s ní k té ženě v ohnivém jezeře, aby na ni dosáhla. Jestli se na ní nechá vytáhnout, půjde do nebe. Ale jestli se cibulka přetrhne, pak ať zůstane, kde je.
Anděl hned spěchal k té ženě v ohnivém moři a pověděl jí, co a jak Bůh o ní rozhodl. Řekl jí: „Chyť se a necukej se a já tě vytáhnu.“
A tak se žena chytila, anděl táhl a šlo to zpočátku dobře. Jenže pak to zpozorovali jiní, kteří byli též v pekelném ohni, a začali se té ženy chytat, aby se zachránili s ní. Ale ta zlá žena byla pořád ještě zlá: nepřála jim, aby se také zachránili, začala kolem sebe na všechny strany zlostně kopat a křičet: „Vy ne, jen já sama, to je moje cibulka.“ A jak se tak zlostně škubala a kopala, cibulka se přetrhla a žena spadla zpět do ohnivého jezera. A je tam dodnes.
Pěkně se tu vyjadřuje hned dvojí:
Za prvé, že vše, co děláš ochotně, rád, nezištně - i ten nejmenší dobrý skutek - sahá až do věčnosti, nezaniká. To dává našemu člověčenství a našemu jednání velikost.
A za druhé, že Boží láska k člověku je trpělivá a vytrvalá. V každé chvíli života, až do posledního okamžiku, posílá otec člověku nějakou tu cibulku, aby se mohl zachránit.
Lide můj, co víc jsem měl pro tebe učinit? - zní světem velkopáteční zpěv. Boží syn se obětoval až k smrti, aby nám pomohl. A co my?
Teď čeká i od nás, že upřímně a rádi budeme pomáhat lidem kolem sebe, že budeme spolupracovat na Božím království dobra.
Dáme se do toho s novou chutí? Pojďme o ni společně prosit.
ZŮSTAT SÁM, TO JE PEKLO
Posluchači Pána Ježíše dobře rozuměli, co myslil podobenstvím o vinici. Vždyť všichni znali nazpaměť Izaiášovu píseň o Boží vinici, kterou Bůh sám pečlivě ošetřoval, všechno potřebné jí dal. - A vinice přesto zplaněla, Mesiáše odmítla. Kdo je vinen? Z obřadů Velkého pátku známe, jak se tam znovu a znovu vrývá do svědomí otázka Boží: Co víc jsem měl pro tebe učinit, člověče, a neučinil jsem?
Bůh, hospodář, ten vinen není.
Vina je na vinařích, kteří chtěli vinici jen pro sebe a zapomněli, že ji mají jen na chvíli, jako nájemníci. Chamtivost a zvůle je dohnala až k zločinu. A nedosáhli ničeho, jen hanebného konce.
Kolik je, bratří, takových osudných zmýlených mezi námi! Touha mít, vlastnit, je pudová. Už jako malé děti, sotva začnou mluvit, začnou křičet: „Dej“ a „Mé“. A tu musí nastoupit výchova a naučit rozeznávat: co je důležité mít,
čeho je dobré se zříct,
na čem je lépe se jen podílet.
Abychom nedopadli jako ti nenasytní vinaři, kteří chtěli pro sebe vše a nakonec neměli nic.
Nic, jako konečný výsledek celoživotního úsilí, to se nazývá v katechismu peklo.
Pohádkáři nám peklo vybarvičkovali jako místo se smrdutými plameny a s kotli na smažení dušiček - a tak je odsunuli z životní reality do světa bajek.
Ale peklo, zezmetkovatění života, zčervavění ovoce, peklo jako stav člověka, který dobro Boží odmítá a chce dobro své jen pro sebe, a nakonec mu nezůstane nic, to je - to je skutečné.
Jako podstata šťastné věčnosti je pro všechny stejná: věčně poznávat, stále hlouběji a víc objevovat Boha se všemi tajemstvími stvoření - tak podstata zavržení je také pro všechny stejná: věčná osamělost, tma, slepota, vzdálenost od Boha - Světla, kterého člověk sám a dobrovolně odmítl.
Bůh nikoho nezavrhuje. Bůh peklo ani nestvořil, to není Boží dílo.
Bůh chce být každému dobrým hospodářem. To člověk - když zavrhuje Boha - tvoří pro sebe peklo věčného osamění.
Pamatujeme: Do pekla nevedou pouhé lidské slabosti, ale pýcha lidského rozumu a zloba vůle, když člověk odmítne Boha, odmítne jeho lásku. Kde toho není, nebude ani pekla.
Poučení dnešního slova Božího si můžeme shrnout do dvou vět: najdete je napsané na vývěsce u dveří, abyste si je mohli při odchodu z kostela - a doma s dětmi - znovu připomenout.
1. Můj největší životní úspěch je dosáhnout účasti na Božím království. Zůstat mimo, zůstat sám, to je peklo.
2. Cesta k tomu úspěchu: aby má slova, činy, byly jak zralé hrozny - sladké laskavostí, voňavé pravdivostí.
Mysleme na to i teď při svaté mešní oběti.Přímluvy
Otec nebeský nás denně zve, abychom slavili s jeho Synem svatou mešní hostinu. Prosme ho o pomoc:
Pane Ježíši, slyšíme tvé pozvání k mešní hostině. Dej, ať rádi pospícháme přijmout tvé Tělo, abychom si zasloužili účast na tvé hostině v nebi, kde žiješ a kraluješ na věky věků.
- Abychom nezapomínali, že mešní hostina je předobrazem nebe.
- Abychom nezanedbali účast na nedělní mši z malicherné příčiny.
- Abychom si uměli udělat vždy čas na modlitbu.
- Aby lidé v různých zemích slyšeli Boží hlas, který je zve k nebeské radosti.
- Abychom dělali náš domov místem k radování a bránili se hněvu.
Uvedení do bohoslužby
Co je to Boží království? Církvi zřejmě velmi záleží na tom, abychom si o něm udělali dobrou představu. Už po třetí neděli za sebou se tím liturgické čtení zabývá. Po dvou podobenstvích o vinici, přichází dnes třetí podobenství o hostině.
Naše nedělní shromáždění a hostina je předobraz hostiny nebeské. Jak se na ni těšíme? Jak pospícháme ke stolu Páně?
Vyznejme pokorně svou liknavost a prosme za odpuštění.Uvedení do čtení
1. Iz 25,6-10a
Jako nastolení nového krále bylo provázeno slavnostní hostinou, tak nějak podobně si prorok představuje příchod mesiášského království.
2. Flp 4,12-14.19-20
Svatý Pavel nám dnes v epištole prozrazuje, kde se v něm brala síla k veliké práci, kterou konal.
3. Mt 22,1-14
Boží trpělivost s člověkovou liknavostí je veliká, nekonečná. Ale lidský život není nekonečný. A tak je pro každého z nás velmi důležité, co nám říká Pán Ježíš v krásném podobenství.
NEMOŽNÁ HISTORKA
„To dnešní evangelium je nemožná historka. Něco takového se vůbec nemůže přihodit.“ - Tak soudil jeden posluchač. - „Že jsem někam pozván a nemám čas přijít, to se může stát. Že jsem někam pozván a nechce se mi, to se také stává. Že pozvání založím, zapomenu na ně a ani se neomluvím, i to je lidské. Ale že by někdo byl nezdvořilý k poslu, který ho přichází pozvat, že by ho někdo dokonce zabil, to se mi zdá jaksi za vlasy přitažené.
A že by král, který zve na hostinu - a král je přece vždycky obrazen dobrého Boha Otce, že by se ten král rozčilil a vyhodil hosta, který není patřičně oblečený - to už je docela absurdní.“
I vám se možná tohle podobenství zdá tak trochu nemožné. Jenže se jím nastavuje zrcadlo právě nám. Nám se tu ukazuje, jak nemožně se často vůči Bohu chovají lidé, jak nemožně se často chováme my.
Kdo jsou to poslové Boží, to víme - byli to proroci, byli to apoštolové, dnes jsou to kněží.
„Osud proroka“ - to je výraz příslovečný. Osud proroka má ten, kdo je odmítán, pohrdán, pronásledován. Apoštolové krom jednoho zemřeli všichni smrtí násilnou, byli zabiti. Od Štěpána až po naše dny nemají kněží nikdy a nikde na růžích ustláno.
A ti pozvaní, co nepřišli?
Kolik je nás tady v kostele - a kolik pokřtěných lidí, křesťanů, bydlí v obvodu naší farnosti? Kolik je katolických rodin, kde jde do kostela jen babička a ostatní si jdou po svých zájmech? Kde jsou otcové, kde je mládež, kde jsou děti? Všichni jsou pozvaní, ale všichni si myslí, že to, proč zůstali doma, je důležitější, než účast na hostině Božích dětí.Bez svatebního roucha
Ale pozor! Abychom se nezačali povýšeně ohlížet na ty, co nejdou do kostela, abychom se nezačali považovat za lepší už jen proto, že do kostela jdeme, má podobenství Pána Ježíše ještě pokračování: O člověku, který sice na hostinu přišel, ale bez svatebního roucha.
Když nepřišli ti prvně zvaní - v podobenství se tu míní lid Staré smlouvy, izraelité - zve Král na hostinu všechny bez rozdílu. Sám je chce uschopnit hostiny, sám je chce proměnit svatebním rouchem, které pro každého uchystá. Ale kdosi na tu proměnu nedbá. Někdo se nechce dát proměnit, vykoupit, někdo chce paličatě zůstat tak, jak je. A ten se sám vydal osudu nevděčného hosta.
A tak zůstává posledním slovem podobenství varovné konstatování, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.Co na to vy, děti?
Jak se vám líbilo, děti, to dnešní vypravování Pána Ježíše? Je to krásné, viďte, že máme takového Otce, který zve do nebe všechny. Nikoho nevylučuje, jako to dělají někteří, kteří se kamarádí jen s někým, a s druhými ne.
Ale je to pro vás také nárok a úkol: Chránit si čistotu křestního roucha, nepošpinit je hříchy. A vyhovět Božímu pozvání: rádi chodit v neděli do kostela, rádi a s láskou jít ke svatému přijímání. Ochotně být Božími posly a vyřizovat Boží poslání lidem kolem sebe. Jak? Třeba tak, že budete vyprávět, co jste slyšeli v kázání doma těm, kdo se do kostela nedostali. Anebo tak, že budete ochotně pomáhat svému knězi - vyslanci Kristovu v naší farnosti.Co na to my, dospělí?
Jak se dnešní evangelium týká nás, dospělých? My už od křtu nosíme pozvánku do nebe, svatební roucho milosti Boží. Všichni lidé jsou pozváni, všem lidem Bůh to roucho stále a trpělivě nabízí.
Nakonec se ještě bude rozhodovat, kdo zůstane uvnitř navěky a kdo zůstane navěky venku. Ještě se bude rozhodovat, kdo z povolaných se stane také vyvoleným.
Ale o tom si rozhodneme každý o sobě sám.
JAK ZÍSKAT NEBESKÉ KRÁLOVSTVÍ
„Svět je místem k radování“ - tak se to zpívá v populární písničce, která nedávno letěla světem.
Pán Ježíš říká v dnešním podobenství vlastně totéž, co ta písnička: kdo přijme Boží pozvání, tomu se svět stane místem k radování - jako na královské hostině. Každou neděli se té radosti můžeme učit v kostele na mši svaté. To je hostina Boží - předobraz hostiny nebeské.
Když je to tak, proč tedy lidé Boží pozvání odmítají, proč nepospíchají do kostela?
Ale lidé to pozvání Boží ani tak neodmítají, oni je jen odkládají na později. Teď nemají čas na něco důležitějšího. Ale až nebudou mít co dělat, pak snad ano, pak přijdou, pak jistě...
Jen si všimněte, jak to platí i dnes.
Ptám se dětí ve škole, proč nebyl v neděli v kostele:
My jsme neměli čas.
Rostou přece václavky, byli jsme na houbách!
V televizi byl pěkný program!
Jeli jsme k babičce!
Musel jsem jít vyvenčit psa!
Hráli krásný film - šli jsme do kina!
Tak je to s námi. Bůh zve - člověk nemá čas.
A tak probíhá mezi lidmi a Bohem jakýsi tichý a úporný zápas plný lidských manévrů a chytračení:
Člověk se vymlouvá, že Bůh příliš mlčí. A zatím Bůh celým Zjevením - ve všech knihách Písma - neúnavně volá, vyzývá, povzbuzuje - ale člověk to neposlouchá.
Bůh říká, že chce být lidem otcem, ale lidé před ním utíkají, chtějí se obejít bez něho, být šťastní bez Boha a po svém.
A Otec nebeský natolik nemůže být bez lidí, že zve k svému stolu hříšníky, pohany a divochy, když jeho křesťanské děti se vzpouzejí přijít.
Není ti zvláštní? Lidé se chtějí mít dobře, chtějí žít šťastně, ale podle svého, ne podle Boha. K Bohu půjdou, možná, ale až nakonec, až už nic jiného nebudou moci dělat.
Jenže to vlastně znamená, že ti lidé nechtějí přijmout Boha do svého skutečného života, který žijeme dnes.
A jak to dopadne? Kdo čeká s návratem k Bohu, až nebude mít co jiného dělat, ten k němu nedojde nikdy.
Pán Ježíš to říká jasně: „Pravím vám, že žádný z těch, kteří byli pozváni, ale nepřišli, neokusí mé večeře na věky.“
Toto je důležité a je třeba si zapamatovat:
Kdybych neměl čas na Boha, na setkání s ním při nedělní mši, nebude mít Bůh pro mě čas na věky.
Přátelé, svět je místo k radování. Přes všechny deformace, přes všechny temné a ošklivé kouty. Boží hostina, bezpečí víry, se nám stále znovu nabízí. Jen přijmout pozvání.
Svět je místo k radování. Přes všechen chvat a shon, přes všechny zlosti a závisti. Boží láska je chce přemoci. Jen ji přijmi a žij v ní a podle ní. Náš život, dnešní život, je součástí Božího království. Věčnost začíná dnes.
Slyšeli jsme dnes pozvání, abychom šli dělat ze svého domova, z dnešního a zítřejšího života místo k radování pro sebe a bližní kolem sebe.
Rozvažme si, jak to budeme dělat a pojďme prosit Boha, abychom to dokázali.Přímluvy
Nebeský otec nás zve, abychom slavili každou neděli hostinu s jeho Synem. Prosme ho o pomoc:
Pane Ježíši, dnes jsme znovu slyšeli tvé pozvání k tvému stolu. Dej, ať odložíme ostych a rozpaky a rádi přijímáme tvé tělo jako předobraz hostiny v nebi, kde ty žiješ a kraluješ na věky věků.
- Abychom nezanedbali účast na nedělní mši z malicherné příčiny.
- Abychom si uměli udělat čas na chvilku modlitby i ve všední den.
- Aby náš nedělní rodinný oběd byl také radostným společenstvím tvých dětí, obrazem nebe.
- Abychom se považovali za posly nebeského Krále, kteří svou vlídností zvou lidi k nebeské hostině.
- Aby mezi námi nebylo nikoho, kdo se cítí osamělý a opovržený.
- Abychom rádi přistupovali ke svatému přijímání pokaždé, když jsme na mši svaté
Uvedení do bohoslužby
Jsme občany Božího království a jsme občany světa. To vyvolává někdy napětí, které nás tísní. Dnešní bohoslužba nám ukazuje cestu k řešení.
Nejprve uvažme, jak se nám daří, abychom žili jako dobří křesťané. Rozpomeňme se na své hříchy, nedostatky a prohry z uplynulého týdne a prosme za odpuštění.Uvedení do čtení
1. Iz 45,1.4-6
My si málokdy uvědomujeme, že i nekřesťanské vlády světa jsou nástrojem v rukách Boží prozřetelnosti. Starozákonní prorok si to uvědomoval dobře. Za nástroj Boží prozřetelnosti neoznačuje kněze či zbožného mudrce, ale krvavého válečníka a pohana.
2. l So 1,1-5b
Svatý Pavel píše dopis Soluňanům, které kdysi přivedl k víře. Chválí je, že se všichni věrně drží. Jak by asi psal do naší farnosti?
3. Mt 22,15-21
Ve světle Boží lásky se všechny problémy i zdánlivě neřešitelné rozpory, vyjasňují a zjednodušují. Jak se má křesťan chovat vůči pohanské vládě? Pán Ježíš to řeší jednoduše.
PROJEVY DUCHA
Bůh je Pánem dějin
Izaiáš je přesvědčen, že světové dějiny se nevyvíjejí nahodile, bez smyslu a bez cíle. Že za vším lidským působením působí ještě konečný činitel - Duch Boží, který i nevěřících vladařů, i lidí se zlými záměry používá jako nástroje ke svým záměrům.
Nejen Izaiáš, každý bedlivý pozorovatel lidských dějin může rozpoznat, že jak v živé přírodě, tak i v lidských dějinách panuje zákonitost. I prostý člověk umí usoudit, že tenhle politik, tenhle režim dopadne špatně, jako ten a ten vladař a režim před ním.
Přestože na vývoj dějin působí často mocná lidská vůle, přestože působí i nahodilé události, přesto tu vidíme i zákonitost a říkáme: „Tohle nemohlo jinak dopadnout.“
A člověk cítí: Ne Kyrové, ne Napoleoni, ne Hitleři, ne Stalini, ne lidští vladaři jsou konečnými pány dějin. Boží Duch působí i ve vladařích a obrací jejich činy k jiným konečným výsledkům, než oni zamýšleli. Pánem dějin je Bůh.Bůh vede člověka
Ano, Pánem dějin je Bůh. Tohle pochopit nám zpravidla nedělá zvláštní potíže. Že jsou tu příslovečné Boží mlýny, které melou pomalu, ale jistě, to už jsme ve svém životě zažili. Kolik násilníků zašlo na násilí. Kolik režimů postavených na lži se k pádu ulhalo. Kolik zlých se udusilo ve vlastní zlobě. Kolik tajných zločinů vyšlo najevo. - A kolik zlých záměrů nakonec Boží Prozřetelnosti obrátila k dobrému konci, opačnému, než zamýšleli ti, co to osnovali.
Ano, Boží zákony platí nejen v neživé přírodě, ale i v dějinách lidstva.
Je tomu tak i v životě jednotlivce?
Zasahuje Bůh i do osobního života člověka, i do mého života?
Odpověď není jednoduchá. Duch svatý nenechává člověka na pospas bezmoci a bezradostnosti. Bůh nabízí svou pomoc, ale diskrétně. Nenutí; můžeš ji přijmout, můžeš odmítnout - máš svobodu.
Že vedení Ducha svatého k dobru nebývá vždy přijato, to známe všichni z každodenní zkušenosti.
Lež má někdy delší nohy, než by si bylo přát.
Nespravedlnosti se někdy daří, až slušným lidem oči přecházejí.
Láska, byť sebekrásnější, nakonec kráčí na smrt.
Ale navzdory těmto faktům si můžeme říct: Od neděle Zmrtvýchvstání má člověk právo i mezi slzami se smát. Všechna fakta silných pánů se stala směšnými na Ježíšově zmrtvýchvstání.
Jak si mnuli páni ruce, když Ježíše zabili! A po třech dnech bylo všechno jinak: Ježíš žije. Stále se opakuje v dějinách tato blamáž pro katy, kteří si myslí, že mohou pravdu umlčet násilím. Stále se opakuje, že poslední slovo nemá surová svévole, ale spravedlnost, ne otroctví, ale svoboda. V tom je důvěra křesťana. Duch svatý obrací nakonec v dobré i největší zlobu a hloupost lidskou.
To je, bratří, působení Ducha svatého v člověku: Kdo touží po štěstí, ten je zachycen a nesen Božím Duchem ke štěstí a radosti: zde v okamžicích - v Bohu pak navěky a trvale.
Ale jak diskrétně, jak něžně si při tom počíná Duch Nekonečného a Všemohoucího, aby malému člověku ponechal svobodu rozhodování.
Poslyšte, jak toto působení a vedení Božího Ducha ve svém životě prožíval francouzský spisovatel Carlo Caretto: „V dospívání jsem se potácel od důvěry v Boha k nedůvěře, od hříchu do nočních můr.
Když jsem začal dospívat, šel jsem hledat Boha na poušť. Teď už nemám potřebu vydat se na cestu, abych hledal Boha. Nyní mi stačí zavřít oči a nacházím ho v sobě. Stačí se ztišit a slyším ho promlouvat v mém srdci, v mém svědomí. A on promlouvá stále, ke každému člověku hlasem své Božské reality.
Je to tak, jak asi jedna hvězda mluví s jinou. Neužívá ústa, která nemá, ani uší, které nemá. Mluví tím, co má, co je: zákonem přitažlivosti, kterým žije.
Bůh mluví také skrze věci, které stvořil, skrze logiku, která je řídí, účelností, kterou respektují. Bůh mi neříká ústy, že je krásou - nechává mne ji spatřit v západu slunce nebo v třpytu hladiny rybníka. Neříká mi ústy, že je život, ukazuje mi pole se zralým obilím. Neříká mi slovy, že je láska, ale vkládá tu lásku k lidem do mého srdce. Neříká mi, co bych měl dělat, ale vkládá mi to do svědomí.
A pak je tu bible - mystická realita Ducha svatého. I tam mluví Boží Duch. Bůh je to, co celým životem hledáš. Bůh je ten, který po celý život hledá tebe. Bůh ti tvou životní cestu stále ukazuje. Je jen na tobě, jestli zvolíš cestu Boží, nebo cestu bezbožnou.“
Duch svatý je v činnosti dnes jako za dob Petrových a Pavlových. Na nás je, abychom se jím dali vést:
- aby jeho dech dal našemu světu novou svěžest;
- aby jeho oheň pročistil naši rozmrzelost a únavu;
- abychom svým životem radostně následovali Krista.
CÍSAŘI NEBO BOHU
Má zbožný izraelita platit daň - má sloužit císaři? Máme si Kristova slova „dvěma pánům nelze sloužit“ vykládat jako rozpor mezi světem a křesťanstvím?
Zbožnost farizeů si to s chutí rozhodně vykládala: Nemůžeme platit daň císaři - ze zbožnosti nemůžeme. To bychom ho uznali za Pána, ale Pánem je jedině Bůh. To bychom také používali císařských zlaťáků - na nich je obraz císaře - a obrazy přece naše víra zakazuje. Opravdu je to ze samé zbožnosti, ale daně platit císaři nemůžeme. Jestli to Pán Ježíš neuzná, je bezbožník, má po popularitě - je u lidí vyřízen. Jestli to uzná, je buřič proti státu, navádí lidi, aby neplatili daně a kterýpak stát si to nechá líbit; - je také vyřízen.
Pán Ježíš tu jejich škrabošku předstírané zbožnosti strhl zcela jednoduše: „Ukažte mi peníz daně“ - říká. Než jim došlo, jak je nachytal, už každý sáhl do kapsy - a hele - ty bezbožné peníze s obrázkem císaře měli všichni. Při obchodování je bez ostychu brali - a raději než domácí měděné - vždyť císařské byly ze zlata.
Teď tu stáli demaskovaní s dvojí morálkou: Na kšeft jedno svědomí, jedna morálka; - v kostele jiné svědomí, jiná morálka. Jenže dvojí morálka je žádná morálka, to je nemorálnost. Když císařovy peníze přijímáte při obchodování, říká jim Pán Ježíš, a s nimi ochranu a jiné výhody římské vlády, musíte za to i platit.
Ať vládne ta či ona vláda, vždy bude požadovat daně. To není mravní otázka, to je samozřejmost. Dávejte, co je císařovo císaři. Mravní otázka, na které záleží vše, je, zda dáváš, co je Božího Bohu.
Není dvojí svět, říká Pán Ježíš, je jen jeden. Ten Boží. Není propasti mezi tím, čemu se říká svět a čemu duch. Není nesmiřitelný rozdíl mezi životem v tomto čase a nebeským královstvím. Nemusíš odmítat daň císařům, abys mohl být cele Boží. Nemusíš utíkat ze světa, abys našel Boží království.
Čím duchovněji člověk žije, tím se do okruhu jeho lásky a chápání vejde víc z toho, čemu se říká svět. Pochopíš, že jsoucno viditelné je také zjevením Boha neviditelného. Že je jen jeden řád bytí - řád Boží. V něm máme všichni své místo. I ta císařská daň. Že cokoli poctivě děláme pro tento svět, děláme i pro Boha.
Lehko se to takhle řekne, ale někdy stojíme jako na rozcestí: Povinnosti vůči Bohu a světu jsou v rozporu a nevíme, kterou cestu volit. To tenkrát, když císařský peníz se nám zdá být blízký, a Boží království vzdálené a neskutečné.
Žít na světě, znamená sloužit ostatním, protože my sami také službu ostatním potřebujeme a přijímáme. Žít na světě moudře, znamená konat tu službu světu pod zorným úhlem věčnosti.
Přírodovědci vynaložili velké úsilí, než se jim podařilo pochopit, že je jen jedno jsoucno. V poznatku o jednotě hmoty a energie hledají klíč k pochopení podstaty světa.
Kristus takový klíč má. On sám je tím klíčem, který vše jednotí: Je Bůh - a zároveň člověk. Je Pán všeho - a bratr ubožáků. Je Vševědoucí - a důvěrný přítel nevědoucích dětí.
Prosme při dnešní oběti tohoto Krista jednoty, aby nás ve své dobrotě uchránil takových životních rozcestí, kde bychom si nevěděli rady. A při svých každodenních rozhodováních ať nesejdeme z cesty pokoje a lásky, která staví Boží království už teď a zde.Přímluvy
Pojďme prosit za dobrý sluch pro naše srdce, abychom Boží hlas správně uslyšeli, - pojďme prosit za dobrý zrak duchovní, abychom našeho Pána ve své blízkosti viděli, - pojďme prosit za rozum, který by uměl chápat. Bože, pokorně tě prosíme:
Náš nebeský Otče, uč nás, abychom podle své víry chutě žili, abychom i v časech nepokojných byli lidmi pokojnými v důvěře v tvého Syna Ježíše, který s tebou žije a kraluje na věky věků.
- Vzbuď ve všech lidech dobrou vůli, aby chtěli pochopit, co je jim v životě ku pokoji.
- Vzbuď v lidech ochotu ke spolupráci na všem dobrém, o co se v naší zemi usiluje.
- Ať nezapomínáme, že morálka občanská a náboženská není dvojí, ale musí být jen jedna, stejná.
- Ať se snažíme poznat a pochopit všechna slova a myšlenky, které v kostele slyšíme.
- Naše nedělní bohoslužba ať je radostným děkováním za uplynulý týden.
- Naše každodenní práce ať je v tvých očích pokojnou modlitbou.
- Ať pro chvilkový prospěch nezapomínáme na hodnoty trvalé.
- Smiluj se nad lidmi, kteří ze strachu jednají proti svému svědomí a trpí pak pocitem viny a neurózami.
Uvedení do bohoslužby
„Křesťané, pomáhejte světu při budování civilisace lásky.“
Tak volal papež Pavel VI. nedlouho před svou smrtí. Říkal, že svět má dost těch, kteří budují civilizaci vědy a techniky. Že však má nedostatek těch, kteří budují civilizaci lásky.
Co měl na mysli tou civilizací lásky? Dnešní slovo Boží nám dává odpověď-
Napřed se ptejme každý po svém osobním příspěvku k budování světa. Buduji - nebo bořím?Uvedení do čtení
1. Ex 22,20-26
Ve starozákonním čtení uslyšíme, jak vypadalo sociální zákonodárství Izraele. Mohou ty příkazy připadat někomu naivní, ale nemylme se: jejich duch patří dodnes k ideálům sociálního zákonodárství moderní civilizace.
2. l Sol 1,5c-10
Při naslouchání listu svatého Pavla se znovu objevuje otázka, zda by tak mohli psát současní kněží o svých farnostech.
3. Mt 22,34-40
Dnešní evangelium je tak stručné, že méně slovy tak velkou myšlenku ani nelze povědět. A poslouchejte jestli mám pravdu, když řeknu, že je to nejkrásnější výrok, co byl kdy lidskou řečí prosloven.
MILOVAT BOHA A BLIŽNÍHO
Nepochybně mají pravdu, kdo říkají, že cestu křesťanství do světa zabrzdili ti, co si mysleli, že jim stačí jen jejich zbožné modlitby a nestarali se o bídu lidí kolem sebe. Chtít být zbožný a přitom lhostejný k lidem, to nejde. To není křesťanství. A přece celá staletí jsou poznačena tímto bludem boháčů, kteří Bohu stavěli honosné chrámy z peněz, které vyždímali z poddaných. My dnes už víme, že křesťan si nemůže říct: „Co je mi po lidech - já miluji svého Boha.“
Dnešní svět zase tíhne k opačnému extrému. Mnoho lidí říká: „Co je nám po Bohu? Stačí, když se lidé spojí v opravdovém bratrství.“
Ale Ježíš řekl už před dvěma tisíciletími a platí to doslova i dnes, že jedno bez druhého není možné: Miluj Boha a miluj i bližního.
A Pán Ježíš má pravdu. Kdekdo se pohoršuje nad lidmi, kteří chodí zbožně do kostela, ale doma jsou zlí a nesnášenliví.
Ono vlastně nelze jinak dokázat opravdovost lásky k Bohu, než ochotnou službou lidem, kdykoli nás potřebují. Bez toho je zbožnost jen sentimentálním pocitem.
Proto je nám, dnešním křesťanům, sympatické, když se zdůrazňuje druhá část Ježíšova přikázání. Pravda, nepoužívá se dnes běžně biblického výrazu láska k bližnímu, říkáme spíš lidskost, solidarita, rovnoprávnost pro všechny, sestavujeme charty lidských práv a bojujeme za sociální spravedlnost. To jsou dnešní jména pro lásku k bližnímu.
Někteří se tak zaujali pro tyto krásné lidské ideály, pro druhou část Ježíšova Přikázání, že odmítají jako zbytečnost část první. Slyšíme často, že je zbytečné mluvit o lásce k Bohu, že stačí vybudovat svět dobrých lidí.
Ale i tady pořád platí: jako není možná nábožnost bez laskavosti k lidem, tak není možné dokázat, aby se lidi měli rádi bez Boha.
Člověk sám - bez Boha - ten má dost potíží, jak vyjít sám se sebou, jak unést své vlastní chyby a nedostatky. Tisíce sebevrahů každý rok hrůzně dotvrzuje, jak je to pravdivé. Člověk sám neunese ani sebe, jak mu nemají jít na nervy lidé kolem něj. Někteří lidé koncentrují všechnu tu nevoli vždy na jednoho člověka ze svého okolí, na toho jsou nasupeni, s tím to už nejde dál. Jiní propadají podrážděnosti a nevrlosti vůči všem a to není o nic lepší.
Člověk sám nic lepšího nedokáže. Teprve v Boží lásce získáme jiné měřítko, jiný pohled na sebe a na druhé: Když Bůh mě má rád takového, jaký jsem, i při mé ubohosti; - když Bůh to vydrží s lidstvem, světem - pak i já to mohu vydržet se sebou, s lidmi kolem sebe, s mým světem.
Tak je to, milí bratří. Láska k člověku je zkušebním kamenem, zda je láska k Bohu pravá nebo jen prázdný cit. Nestačí jen „zbožné obracení mysli“ k Bohu, jak to křesťanský svět dělal v minulosti. Nestačí ani snaha o vylepšení lidstva, jak se to často dělá dnes.
Poslyšte, jak si to sesumírovala jedna chytrá hlava:
Povinnost bez lásky - činí mrzutým
Odpovědnost bez lásky - činí bezohledným.
Spravedlnost bez lásky - činí tvrdým.
Moudrost bez lásky - činí hrozným.
Přátelství bez lásky - činí falešným.
Pořádek bez lásky - činí malicherným.
Čest bez lásky - činí domýšlivým.
Majetnost bez lásky - činí lakomým.
Víra bez lásky - činí fanatickým.
Život bez lásky - je nesmysl.
Ale život v lásce je štěstí a radost.
Ano, láska k Bohu a bližnímu patří dohromady jako dvě stěžeje jedněch dveří.
Je to taková spojitost jako u krevního oběhu. Jako krev v plících se musí okysličit, aby živila všechny údy, tak naše láska se musí zušlechtit v Bohu, aby oživovala lidské vztahy. A ještě jedna podoba s krevním oběhem: krev musí projít všemi údy, než se vrátí zpět do srdce. Tak také s lidskou láskou: Když postavíš zeď odmítání mezi sebou a bližním, stává se i nepřekročitelnou zdí mezi tebou a Bohem.
Kéž by už jednou vyhynuli mezi námi takoví křesťané, kteří dovedou slzet dojetím nad Ježíšovým utrpením, ale bída bližního se jich nedotkne. Kéž by už jednou vyhynuli takoví křesťané, kteří uctivě zdraví každý kříž na rozcestí, ale svého souseda nepozdraví.
Pouhá nábožnost činí lásku k Bohu lží. Pouhá humanita zůstává přečasto jen v hezkých řečích.
Kristův následovník to dělá jako to dělal Ježíš: Slouží nebeskému Otci tím, že se s láskou věnuje svým bližním.
Tak je to správné a tak si to také zapamatujeme:
„Bez lásky k bližnímu by byla naše zbožnost lží.“
NEJKRÁSNĚJŠÍ VĚTA
Říká se, že dnešní evangelium je nejkrásnější větou lidské řeči. Méně slovy nelze tak velikou
myšlenku povědět. Je v ní shrnuta všechna zjevená i zkušeností získaná moudrost židovského národa, ba všech národů lidského rodu.
Přikázání lásky k Bohu a bližnímu je korunou Kristova učení. Proto je dnešní neděle i vyvrcholením všeho našeho kázání. Otázka: Miluješ Boha ve svém bližním, sloužíš mu ve svém bližním? - je otázkou po užitku hlásání evangelia za celý rok, za celý život.
Dušičkový čas nás dnes vede ke hrobům našich zemřelých a film našich vzpomínek nám vyvolává jejich obrazy:
- ten byl dobrý člověk, toho jsem si vážil,
- toho jsem se spíš bál,
- ten byl dnes tak, zítra onak, obojaký.
Pro ty zemřelé už všechno hledání jejich lidství skončilo: Bůh jim buď milostiv, ať odpočívají v pokoji.
Zbývá otázka pro nás: S jakými myšlenkami budou za čásek chodit lidé kolem našich hrobů? Je moudré občas se zastavit a zahledět se na sebe sama: Kdo jsem já?
Říkají mi, že tak, jak tu jsem, jsem po tělesné stránce produktem celého biologického vývoje života na zemi.
Že od první živé buňky až ke mně je nepřetržitá linie tvoření člověka.
A má osobnost? Od každého ze svých rodičů jsem převzal polovinu dědičných vlastností. Nesu v sobě dědičné vlastnosti všech svých lidských předků.
Už při mém zplození, v jádru první buňky bylo zapsáno, zda budu mužem, zda štíhlý či zavalitý, prudký či pomalý.
Při vývoji této buňky v matčině těle se zopakoval celý vývoj života na zemi. A pak jsem se narodil, jako originál Boha - umělce, jako jedinec, jaký tu ještě nebyl a už nikdy nebude. Začalo růst mé člověčenství, má osobnost. Teď tu jsem. Já, člověk.
Mohu si uvědomit své chování, mohu je měnit, ovlivňovat, o sobě přemýšlet, mohu se rozradovat, jednat tak nebo onak. Jsem člověk, ale vím a cítím, že jsem stále ještě nehotový člověk. Tělo je snad už hotové, ale lidská osobnost ne.
To je důležitý poznatek našeho pohledu na sebe: Člověk se narodil toho dne, který je v občanské legitimaci, ale osobnost se rodí, vyvíjí po celý život. Není ukončen vývoj lidstva, není ukončen vývoj člověka. I když je nám čtyřicet, padesát, šedesát, sedmdesát, - stále nejsme hotovou osobností. Jestli chceme, můžeme na sobě stále dál pracovat: Vědomě v sobě dovršovat vývojový proces našeho lidství. Máme dozrávat.
A kam nás vede toto dozrávání?
Čím zralejší je člověk, tím víc umí vidět své štěstí v radosti druhých. To je cíl sebevýchovy: přijmout evangelium lásky za základ své osobnosti. Stávat se člověkem laskavým. Ale nejde jen o jedince. Kolem laskavých lidí vyrůstá ono prostředí, ovzduší, které Pavel VI. tak hezky pojmenoval: „civilizace lásky.“ Opravdu velkolepá je perspektiva našeho úsilí o křesťanskou osobnost: růst civilizace lásky ve světě. A ona žádná civilizace bez lásky ani lidskou civilizací není.Přímluvy
Přistupme společně před Boha s prosbou, abychom dokázali denně dělat, o čem tu v neděli svátečně mluvíme. Bože,. prosíme tě:
Bože, děkujeme ti, žes nás stvořil jako tvory schopné žít radostně a pokojně. Děkujeme ti, žes nás neponechal jen nám samým, protože sami bychom si udělali život nesnesitelným. Děkujeme ti, že nás stále učíš a vedeš ke křesťanské dospělosti, k následování Ježíše Krista, našeho Pána.
- Za celé lidstvo, - abychom o míru nejen mluvili a psali, ale také v jeho duchu jednali a žili.
- Za ty, co Boha neznají, - aby ho objevili v zákonech vesmíru a v kráse přírody.
- Za ty, co v Boha věří, - aby byli stále pamětlivi, že bez dobrého jednání by naše zbožnost byla lží.
- Za nás všechny, abychom dobře poznali, v čem jsme ještě nedozrálí a snažili se jednat dospěle.
další knihy (většinou volně šiřitelné)
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net